–

za A. M.: E. C. Gelok, advocate,

–

za nizozemskou vládu: M. K. Bulterman a J. Langer, jako zmocněnci,

–

za německou vládu: R. Kanitz, jako zmocněnec,

–

za italskou vládu: S. Fiorentino, jako zmocněnec,

–

za finskou vládu: A. Laine a M. Pere, jako zmocněnkyně,

–

za Evropskou komisi: F. Ronkes Agerbeek a C. Urraca Caviedes, jako zmocněnci,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 267 třetího pododstavce SFEU ve spojení s čl. 47 druhým pododstavcem Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“).

2

Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi A. M., státním příslušníkem třetí země, a Staatssecretaris van Justitie en Veiligheid (státní tajemník pro spravedlnost a bezpečnost, Nizozemsko) (dále jen „státní tajemník“) ve věci rozhodnutí státního tajemníka neudělit A. M. povolení k pobytu.

3

Článek 91 odst. 2 Vreemdelingenwet 2000 (zákon o cizincích z roku 2000) ze dne 23. listopadu 2000 (Stb. 2000, č. 495, dále jen „zákon o cizincích“) stanoví:

„Má-li Afdeling bestuursrechtspraak van de Raad van State [oddělení Státní rady pro správní spory (Nizozemsko)] za to, že uplatněná výtka nemůže vést ke zrušení, může se v odůvodnění svého rozhodnutí omezit na toto konstatování.“

4

A. M., marocký státní příslušník, jehož manželka a děti mají bydliště v Nizozemsku a jsou nizozemskými státními příslušníky, podal ke státnímu tajemníkovi žádost o povolení k pobytu platné na celém území Evropské unie. Rozhodnutím ze dne 8. října 2019 byla tato žádost zamítnuta z důvodu, že A. M. již měl povolení k pobytu ve Španělsku.

5

A. M. podal proti tomuto rozhodnutí stížnost, která byla zamítnuta rozhodnutím státního tajemníka ze dne 19. května 2020, a následně podal proti posledně uvedenému rozhodnutí žalobu k rechtbank Den Haag, zittingsplaats Utrecht (soud v Haagu, zasedající v Utrechtu, Nizozemsko).

6

Rozsudkem ze dne 5. března 2021 posledně uvedený soud tuto žalobu zamítl s odůvodněním, že v souladu s rozsudkem ze dne 10. května 2017, Chavez-Vilchez a další (C‑133/15, EU:C:2017:354), je na A. M., aby za účelem získání požadovaného povolení k pobytu prokázal, že jeho děti nemají ve Španělsku povolení k pobytu nebo že je nemohou získat.

7

A. M. podal proti uvedenému rozsudku odvolání k Afdeling bestuursrechtspraak van de Raad van State (oddělení Státní rady pro správní spory), který je předkládajícím soudem. V rámci tohoto odvolání A. M. nejprve napadá způsob, jakým rechtbank Den Haag, zittingsplaats Utrecht (soud v Haagu, zasedající v Utrechtu) vykládá rozsudek ze dne 10. května 2017, Chavez-Vilchez a další (C‑133/15, EU:C:2017:354), a dovolává se odvozeného práva pobytu na základě článku 20 SFEU, jak je vykládán zejména v uvedeném rozsudku. Dále tomuto soudu prvního stupně vytýká, že nepředložil Soudnímu dvoru žádost o rozhodnutí o předběžné otázce na základě článku 267 SFEU, a to navzdory rozdílům ve vnitrostátní judikatuře v oblasti důkazního břemene týkajícího se tohoto odvozeného práva pobytu. Závěrem před předkládajícím soudem opakuje svou žádost o předložení věci Soudnímu dvoru na základě tohoto ustanovení.

8

Předkládající soud má za to, že odpověď na otázku týkající se výkladu unijního práva nadnesenou A. M. jasně vyplývá z judikatury Soudního dvora. V souladu s judikaturou vycházející z rozsudků ze dne 6. října 1982, Cilfit (283/81, EU:C:1982:335), a ze dne 6. října 2021, Consorzio Italian Management a Catania Multiservizi (C‑561/19, EU:C:2021:799), má tedy předkládající soud za to, že není povinen podat žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podle čl. 267 třetího pododstavce SFEU a může rozhodnout spor v původním řízení tak, že své rozhodnutí opatří následujícím stručným odůvodněním:

„Odvolání nevede ke zrušení rozhodnutí [soudu prvního stupně]. Tento závěr není nutné blíže odůvodňovat.

Odvolání totiž nenastoluje žádnou otázku, která by vyžadovala odpověď v zájmu jednoty práva, vývoje práva nebo soudní ochrany obecně (čl. 91 odst. 2 zákona o cizincích).“

9

Tato možnost využít stručného odůvodnění stanovená v čl. 91 odst. 2 zákona o cizincích odráží rovnováhu, kterou nizozemský zákonodárce při přijímání tohoto zákona zamýšlel nastolit mezi snahou zobecnit možnost podat odvolání ve všech věcech týkajících se cizineckého práva a nutností umožnit předkládajícímu soudu soustředit svůj přezkum na otázky, které vyžadují odpověď v zájmu jednoty práva, vývoje práva nebo soudní ochrany obecně.

10

Předkládající soud zdůrazňuje, že je oprávněn opatřit svá rozhodnutí stručným odůvodněním zejména tehdy, jsou-li důvody, které před ním byly rozvinuty, irelevantní nebo pokud pouze zpochybňují použití jeho ustálené judikatury soudem prvního stupně, aniž jasně uvádí, v čem je toto použití nesprávné nebo neúplné nebo proč je třeba se od této judikatury odchýlit. V takových případech neexistuje podle předkládajícího soudu žádný zájem na tom, aby byla detailně reprodukována řešení vyplývající z judikatury, která nejsou vážně zpochybňována. Kromě toho neexistence důvodu pro zrušení rozsudku soudu prvního stupně a otázek týkajících se jednoty práva, vývoje práva nebo soudní ochrany obecně znamená, že neexistují otázky týkající se výkladu unijního práva, které by vyžadovaly podání žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce.

11

Předkládající soud konstatuje, že i v případě stručného odůvodnění požívá jednotlivec účinné soudní ochrany, jelikož každá věc týkající se cizineckého práva je předmětem důkladného a podrobného přezkumu soudem prvního stupně, před nímž státní příslušníci třetích zemí a jejich poradci mohou zejména písemně předkládat své důvody a vyjadřovat se ke své věci ústně během kontradiktorních diskusí. Soud prvního stupně v každém případě vydává rozsudek s úplným odůvodněním. Předkládající soud vždy provádí úplný meritorní přezkum odvolání, i když to ze stručného odůvodnění jeho rozsudku nevyplývá.

12

Předkládající soud rovněž uvádí, že specializovaný senát pro cizinecké právo vydal v letech 2020 až 2023 11 047 rozsudků ve věci samé, z nichž 85 % bylo odůvodněno stručně. V tomto ohledu uvádí, že unijní právo má na cizinecké právo stále větší vliv, a poznamenává, že v rámci odvolacích řízení jsou mnohdy formulovány požadavky na podání žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, z nichž některé nejsou nijak odůvodněny. S ohledem na tuto situaci by přitom bylo časově náročné odůvodňovat nepředložení předběžných otázek s ohledem na výjimky vytýčené Soudním dvorem v rozsudku ze dne 6. října 1982, Cilfit (283/81, EU:C:1982:335, bod 21), z něhož vyplývá, že vnitrostátní soud, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva (dále jen „vnitrostátní soud, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky“), před kterým je vznesena otázka týkající se unijního práva, je zproštěn povinnosti obrátit se na Soudní dvůr ve smyslu čl. 267 třetího pododstavce SFEU, pokud konstatoval, že vznesená otázka není relevantní, dotčené ustanovení unijního práva již bylo předmětem výkladu Soudního dvora nebo že správný výklad unijního práva je natolik zřejmý, že neponechává prostor pro žádnou rozumnou pochybnost (dále jen „tři výjimky Cilfit“).

13

Předkládající soud dodává, že opatřuje-li své rozhodnutí stručným odůvodněním, ztotožňuje se s výrokem rozhodnutí vydaného v prvním stupni, aniž nutně přebírá celé odůvodnění tohoto rozhodnutí. V tomto ohledu upřesňuje, že může dospět ke stejnému výsledku jako soud prvního stupně, avšak z jiných důvodů. Může se tedy uchýlit ke stručnému odůvodnění, pokud uvedený soud zamítl žádost o předložení předběžných otázek, aniž své rozhodnutí řádně odůvodnil, nebo pokud takovou žádost vůbec nezkoumal.

14

Předkládající soud má s odkazem zejména na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 24. dubna 2018, Baydar v. Nizozemsko (CE:ECHR:2018:0424JUD005538514), za to, že možnost uchýlit se ke stručnému odůvodnění, kterou mu přiznává čl. 91 odst. 2 zákona o cizincích, je v souladu s obecnou povinností uvést odůvodnění, která vyplývá z čl. 47 prvního pododstavce Listiny a z čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, podepsané v Římě dne 4. listopadu 1950 (dále jen „EÚLP“). Nemá proto v úmyslu se v tomto ohledu tázat Soudního dvora.

15

Předkládající soud nicméně uvádí, že z bodu 51 rozsudku ze dne 6. října 2021, Consorzio Italian Management a Catania Multiservizi (C‑561/19, EU:C:2021:799), vyplývá, že z rozhodnutí vnitrostátního soudu, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky a který se považuje za zproštěný povinnosti předložit Soudnímu dvoru žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, musí vyplývat buď to, že vznesená otázka unijního práva není relevantní pro řešení sporu, o němž rozhoduje, nebo že výklad dotyčného ustanovení unijního práva je založen na judikatuře Soudního dvora, nebo pokud taková judikatura neexistuje, že výklad unijního práva je pro tento soud natolik zřejmý, že neponechává prostor pro žádnou rozumnou pochybnost. Vyvstává tedy otázka, zda je možnost opatřit takové rozhodnutí stručným odůvodněním v souladu s čl. 267 třetím pododstavcem SFEU ve spojení s článkem 47 Listiny, pokud strana sporu, o němž uvedený soud rozhoduje, navrhuje, aby byla podána žádost o rozhodnutí o předběžné otázce. Klade si zejména otázku, zda v tomto případě musí podrobně odůvodnit, proč není povinen takovou žádost předložit, a zejména upřesnit, která ze tří výjimek Cilfit se uplatní.

16

V tomto ohledu předkládající soud uvádí, že z bodů 61 až 65 rozsudku ze dne 6. října 2021, Consorzio Italian Management a Catania Multiservizi (C‑561/19, EU:C:2021:799), vyplývá, že pokud vnitrostátní soud, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky, prohlásí žalobu za nepřípustnou z důvodů souvisejících s řízením, které před ním probíhá, může upustit od předložení žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce Soudnímu dvoru a není vázán povinností uvést odůvodnění stanovenou v bodě 51 uvedeného rozsudku. Předkládající soud si klade otázku, zda by toto řešení nemohlo být rozšířeno na případ, kdy je žaloba sice přípustná, avšak soud, jenž ve sporu rozhoduje, opatří své rozhodnutí stručným odůvodněním z důvodů souvisejících s řízením před tímto soudem.

17

Za těchto podmínek se Afdeling bestuursrechtspraak van de Raad van State (oddělení Státní rady pro správní spory) rozhodlo přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:

„Musí být čl. 267 třetí pododstavec SFEU ve spojení s čl. 47 druhým pododstavcem [Listiny] vykládán v tom smyslu, že tato ustanovení brání takovému vnitrostátnímu předpisu, jako je čl. 91 odst. 2 [zákona o cizincích], podle kterého Afdeling bestuursrechtspraak van de Raad van State [(oddělení Státní rady pro správní spory)] jakožto vnitrostátní soud, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky, může o otázce týkající se výkladu unijního práva vznesenou účastníkem řízení, k níž se případně váže výslovný návrh na podání žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, rozhodnout tak, že své rozhodnutí opatří stručným odůvodněním, aniž v něm uvede, která ze tří výjimek z povinnosti předložit předběžnou otázku se uplatní?“

18

Podstatou otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 267 třetí pododstavec SFEU ve spojení s čl. 47 druhým pododstavcem Listiny musí být vykládán v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, podle které vnitrostátní soud, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky, může o otázce týkající se výkladu nebo platnosti ustanovení unijního práva vznesené jedním z účastníků sporu, bez ohledu na to, zda se s touto otázkou pojí výslovný návrh na podání žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, rozhodnout s tím, že své rozhodnutí opatří stručným odůvodněním, aniž uvede, která ze tří výjimek Cilfit se v dané věci uplatní.

19

Je třeba připomenout, že řízení o předběžné otázce upravené v článku 267 SFEU je stěžejním bodem soudního systému zavedeného Smlouvami. Nastoluje totiž dialog mezi jednotlivými soudy, konkrétně mezi Soudním dvorem a soudy členských států, jehož cílem je zajistit jednotný výklad unijního práva. Toto řízení umožňuje zaručit soudržnost, plný účinek a specifický charakter unijního práva a autonomii unijního právního systému, jehož dodržování Soudní dvůr zajišťuje [v tomto smyslu viz posudek 2/13 (Přistoupení Unie k EÚLP) ze dne 18. prosince 2014, EU:C:2014:2454, bod 176, a rozsudek ze dne 15. října 2024, KUBERA, C‑144/23, EU:C:2024:881, bod 33].

20

Jestliže nelze proti rozhodnutí vnitrostátního soudu podat soudní cestou opravný prostředek, je tento vnitrostátní soud v zásadě povinen předložit Soudnímu dvoru žádost na základě čl. 267 třetího pododstavce SFEU, pokud je před ním vznesena otázka týkající se výkladu unijního práva nebo platnosti aktu sekundárního práva (rozsudky ze dne 6. října 2021, Consorzio Italian Management a Catania Multiservizi, C‑561/19, EU:C:2021:799, bod 32, a ze dne 15. října 2024, KUBERA, C‑144/23, EU:C:2024:881, bod 34).

21

Povinnost vnitrostátních soudů, jejichž rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky, podat k Soudnímu dvoru žádost o rozhodnutí o předběžné otázce je součástí spolupráce zavedené za účelem zajistit řádné uplatňování a jednotný výklad unijního práva ve všech členských státech mezi vnitrostátními soudy, jakožto soudy pověřenými uplatňováním unijního práva, a Soudním dvorem. Cílem této povinnosti je zejména předcházet tomu, aby v jakémkoli členském státě vznikala vnitrostátní judikatura, která nebude v souladu s pravidly unijního práva (rozsudky ze dne 24. května 1977, Hoffmann-La Roche, 107/76, EU:C:1977:89, bod 5, a ze dne 15. října 2024, KUBERA, C‑144/23, EU:C:2024:881, bod 35).

22

Vnitrostátní soud, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky, tedy může být této povinnosti zproštěn pouze tehdy, nachází-li se v situaci odpovídající některé ze tří výjimek Cilfit. Takový vnitrostátní soud musí na vlastní odpovědnost, nezávisle a s veškerou požadovanou pozorností posoudit, zda je povinen obrátit se na Soudní dvůr s otázkou ohledně unijního práva, která před ním vyvstala, nebo zda naopak může být této povinnosti zproštěn, protože se uplatní některá ze tří výjimek Cilfit (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 15. října 2024, KUBERA, C‑144/23, EU:C:2024:881, body 36 a 37, jakož i citovaná judikatura).

23

V tomto ohledu je třeba poukázat na to, že ze systému zavedeného článkem 267 SFEU ve spojení s čl. 47 druhým pododstavcem Listiny vyplývá, že pokud má vnitrostátní soud, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky, za to, že je dána některá ze tří výjimek Cilfit, a domnívá se proto, že je zproštěn povinnosti stanovené v čl. 267 třetím pododstavci SFEU, a sice obrátit se na Soudní dvůr s žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce, musí z odůvodnění jeho rozhodnutí vyplývat, buď že vznesená otázka unijního práva není relevantní pro řešení sporu, nebo že výklad dotyčného ustanovení unijního práva vychází z judikatury Soudního dvora, či v případě, že taková judikatura neexistuje, že výklad unijního práva byl pro tento vnitrostátní soud natolik zřejmý, že nebyl ponechán prostor pro žádnou rozumnou pochybnost (rozsudky ze dne 6. října 2021, Consorzio Italian Management a Catania Multiservizi, C‑561/19, EU:C:2021:799, bod 51, jakož i ze dne 15. října 2024, KUBERA, C‑144/23, EU:C:2024:881, bod 62).

24

S ohledem na zásadní úlohu řízení o předběžné otázce upraveného v článku 267 SFEU v unijním právním řádu nemůže vnitrostátní soud, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky, odmítnout důvody, které nastolují otázku týkající se výkladu nebo platnosti ustanovení unijního práva, aniž by nejprve posoudil, zda je povinen předložit Soudnímu dvoru žádost o rozhodnutí o této předběžné otázce nebo zda se na tuto otázku vztahuje některá ze tří výjimek Cilfit. Z toho plyne, že pokud se tento soud rozhodne nepředložit věc Soudnímu dvoru z důvodu existence jedné z těchto výjimek, musí být toto rozhodnutí v každém případě v souladu s požadavkem uvést odůvodnění připomenutým v předchozím bodě, a sice musí specificky a konkrétně uvést důvody, proč se tato výjimka uplatní.

25

Tento výklad není zpochybněn judikaturou vycházející z rozsudků ze dne 15. března 2017, Aquino (C‑3/16, EU:C:2017:209, bod 56), a ze dne 6. října 2021, Consorzio Italian Management a Catania Multiservizi (C‑561/19, EU:C:2021:799, bod 61), podle níž vnitrostátní soud, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky, může upustit od předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru, jsou-li dány důvody nepřípustnosti, které souvisejí s řízením před tímto vnitrostátním soudem, s výhradou dodržení zásad rovnocennosti a efektivity (rozsudek ze dne 15. října 2024, KUBERA, C‑144/23, EU:C:2024:881, bod 47).

26

Mimo tento případ nemůže být zamítnutím žaloby na základě stručného odůvodnění spočívajícího pouze v konstatování, že podmínky, kterými vnitrostátní právní úprava podmiňuje použití takového odůvodnění, jsou v daném případě splněny, učiněno zadost povinnosti vnitrostátních soudů, jejichž rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky, uvést důvody, proč mají za to, že se na spor, který jim byl předložen, uplatní některá ze tří výjimek Cilfit, která odůvodňuje nepoložení žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce Soudnímu dvoru.

27

Je pravda, že Evropský soud pro lidská práva měl zejména v rozsudku ze dne 24. dubna 2018, Baydar v. Nizozemsko (CE:ECHR:2018:0424JUD005538514, body 20, 48 a 51), za to, že nizozemskou právní úpravu podobnou té, o kterou se jedná ve věci v původním řízení, která umožňovala Hoge Raad der Nederlanden (Nejvyšší soud Nizozemska) zamítnout kasační opravný prostředek na základě stručného odůvodnění, nelze považovat za neslučitelnou s ustanoveními EÚLP.

28

Judikatura Evropského soudu pro lidská práva, rozvinutá se zaměřením na dodržování práva na spravedlivý proces zaručeného v čl. 6 odst. 1 EÚLP, však míří pouze na případ, kdy účastník řízení výslovně vyzval soud, který ve věci rozhoduje, aby podal žádost o rozhodnutí o předběžné otázce. Jak Evropský soud pro lidská práva upřesnil, právo na odůvodněné rozhodnutí slouží obecnému pravidlu zakotvenému v EÚLP, jehož cílem je chránit jednotlivce před svévolí tím, že účastníkům řízení prokáže, že byli vyslechnuti, jakož i tím, že zaručí, že obdrží odpověď na svá vyjádření a že pochopí soudní rozhodnutí. Jelikož EÚLP nezaručuje právo na to, aby byla otázka předložena Soudnímu dvoru k rozhodnutí o předběžné otázce, může účastník řízení jako záruku proti svévoli očekávat odpověď vnitrostátního soudu v odůvodnění rozsudku nebo rozhodnutí pouze tehdy, pokud příslušnému vnitrostátnímu soudu předložil vyjádření za účelem předložení žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce. V případě neexistence takové žádosti a výslovného odůvodnění má tedy Evropský soud pro lidská práva za to, že skutečnost, že soud nepředložil Soudnímu dvoru žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, aniž uvedl důvody, nemůže být považována za porušení práva na spravedlivý proces (v tomto smyslu viz ESLP, rozsudek ze dne 16. prosince 2025, Gondert v. Německo, CE:ECHR:2025:1216JUD003470121, bod 42).

29

Pokud však jde o unijní právo, jsou vnitrostátní soudy, jejichž rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky, povinny uvést důvody, proč mají za to, že se na spor, který jim byl předložen, uplatní některá ze tří výjimek Cilfit, pokud se jeden z účastníků tohoto sporu dovolává unijního práva, přičemž v tomto ohledu není důležité, zda navrhuje podání žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce Soudnímu dvoru. Řízení o předběžné otázce je totiž založeno na dialogu mezi soudy a jeho zahájení závisí zcela na tom, jak vnitrostátní soud posoudí relevanci a nezbytnost tohoto řízení (rozsudek ze dne 12. února 2008, Kempter, C‑2/06, EU:C:2008:78, bod 42), aniž je vyžadován návrh účastníků řízení v tomto smyslu. K tomu, aby se tato povinnost uvést odůvodnění uplatnila, tedy stačí, aby se jedna ze stran předmětného sporu dovolávala unijního práva, a není nezbytné od ní vyžadovat, aby ještě výslovně navrhla podání žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce.

30

V této souvislosti je třeba připomenout, že druhý a třetí pododstavec článku 267 SFEU tím, že stanoví, že žádost o rozhodnutí o předběžné otázce může či musí být Soudnímu dvoru předložena, „vyvstane-li […] otázka před [vnitrostátním] soudem“, neomezují toto předkládání pouze na případy, kdy některý z účastníků předmětného sporu z vlastního podnětu nadnesl otázku výkladu nebo platnosti unijního práva, nýbrž zahrnují též případy, kdy takovou otázku nastolí bez návrhu vnitrostátní soud, který považuje rozhodnutí Soudního dvora za nezbytné k vydání svého rozsudku (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 16. června 1981, Salonia, 126/80, EU:C:1981:136, bod 7; ze dne 6. října 1982, Cilfit, 283/81, EU:C:1982:335, bod 9, a ze dne 21. února 2013, Fédération Cynologique Internationale, C‑561/11, EU:C:2013:91, bod 30).

31

Uvedená povinnost uvést odůvodnění se tudíž vztahuje i na vnitrostátní soud, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky, v případě, že se účastníci dotčeného sporu sice nedovolávali unijního práva, ale tento vnitrostátní soud má na základě svého vnitrostátního práva (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 14. prosince 1995, van Schijndel a van Veen, C‑430/93 a C‑431/93, EU:C:1995:441, body 13, 14 a 22, a ze dne 12. února 2008, Kempter,C‑2/06, EU:C:2008:78, bod 45) nebo na základě unijního práva (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 26. října 2006, Mostaza Claro, C‑168/05, EU:C:2006:675, bod 38, a ze dne 17. května 2022, Ibercaja Banco, C‑600/19, EU:C:2022:394, bod 37 a citovaná judikatura) možnost nebo povinnost uplatnit i bez návrhu právní důvody vycházející ze závazného pravidla unijního práva.

32

Z toho plyne, že pokud členský stát dovolí takovému soudu uchýlit se ke stručnému odůvodnění s cílem zajistit řádný výkon spravedlnosti tím, že bude zkrácena délka soudních řízení a uvedenému soudu bude umožněno, aby věnoval podstatnou část svých prostředků řešení věcí, které mají význam pro zajištění jednoty a soudržnosti práva, musí takové stručné odůvodnění nicméně rovněž specificky a konkrétně uvádět důvody, proč má tentýž soud za to, že se v rámci sporu, který mu byl předložen, uplatní některá ze tří výjimek Cilfit, a lze tedy důvodně upustit od položení předběžných otázek Soudnímu dvoru.

33

Taková povinnost se považuje za splněnou, jestliže vnitrostátní soud, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky, výslovně uvede, že má v úmyslu se ztotožnit s důvody uvedenými soudem nižšího stupně v daném sporu, pokud tento soud nižšího stupně uvedl důvody, proč měl za to, že vznesená otázka unijního práva buď není relevantní, nebo že dotčené ustanovení unijního práva již bylo předmětem výkladu Soudního dvora, nebo že tento výklad je natolik zřejmý, že neponechává prostor pro žádnou rozumnou pochybnost.

34

Mimo tento případ musí být odůvodnění příslušející vnitrostátním soudům, jejichž rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky, přizpůsobeno skutkovým a právním okolnostem předmětného sporu a v každém případě vyžaduje, aby tyto soudy uvedly specifické a konkrétní důvody, proč se domnívají, že není důvodné se obrátit na Soudní dvůr s žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce.

35

Specifické a konkrétní odůvodnění, které se váže k uplatnění některé ze tří výjimek Cilfit, nicméně zpravidla může být stručné, pokud má vnitrostátní soud, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky, za to, že otázky, jejichž položení požaduje jeden nebo více účastníků předmětného sporu, jsou pro rozhodnutí tohoto sporu irelevantní, a sice pokud by odpověď na tyto otázky, ať by byla jakákoliv, nemohla mít žádný vliv na řešení sporu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 6. října 1982, Cilfit, 283/81, EU:C:1982:335, bod 10).

36

Stejně tak, pokud je vznesená otázka věcně totožná s otázkou, která již byla předmětem rozhodnutí o předběžné otázce v obdobném případě, nebo a fortiori v rámci téže vnitrostátní věci (rozsudky ze dne 27. března 1963, Da Costa a další, 28/62 až 30/62, EU:C:1963:6, s. 75 a 76; ze dne 6. října 1982, Cilfit, 283/81, EU:C:1982:335, body 13 a 14, a ze dne 6. října 2021, Consorzio Italian Management a Catania Multiservizi, C‑561/19, EU:C:2021:799, bod 36), může být odmítnutí obrátit se na Soudní dvůr odůvodněno prostým odkazem na relevantní judikaturu Soudního dvora. Pokud však v případě, že sporné otázky nejsou zcela totožné, řeší ustálená judikatura Soudního dvora předmětnou právní otázku bez ohledu na povahu řízení, z nichž tato judikatura vzešla, může být pro takové odmítnutí nezbytné podrobnější odůvodnění.

37

A konečně obecně platí, že podrobnější odůvodnění bude vyžadováno i k prokázání, že správný výklad unijního práva je natolik zřejmý, že neponechává prostor pro žádnou rozumnou pochybnost, jelikož existence takové možnosti musí být posuzována v závislosti na charakteristikách vlastních unijnímu právu, zvláštních obtížích, s nimiž se pojí jeho výklad, a nebezpečí rozdílné judikatury v rámci Unie. Vnitrostátní soud, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky, musí s ohledem na tyto skutečnosti uvést, proč nabyl přesvědčení, že stejnou jistotu by měly i ostatní vnitrostátní soudy, jejichž rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky, a Soudní dvůr (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 6. října 2021, Consorzio Italian Management a Catania Multiservizi, C‑561/19, EU:C:2021:799, bod 40). Tento vnitrostátní soud však není povinen zevrubně prokazovat, že tyto jiné vnitrostátní soudy a Soudní dvůr provádějí stejný výklad.

38

S ohledem na výše uvedené úvahy je třeba na položenou otázku odpovědět tak, že čl. 267 třetí pododstavec SFEU ve spojení s čl. 47 druhým pododstavcem Listiny musí být vykládán v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, podle které vnitrostátní soud, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky, může o otázce týkající se výkladu nebo platnosti ustanovení unijního práva vznesené jedním z účastníků sporu, bez ohledu na to, zda se s touto otázkou pojí výslovný návrh na podání žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, rozhodnout s tím, že své rozhodnutí opatří stručným odůvodněním, ledaže tento soud uvede specifické a konkrétní důvody, proč se v dané věci uplatní některá ze tří výjimek Cilfit.

39

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (velký senát) rozhodl takto:

Článek 267 třetí pododstavec SFEU ve spojení s čl. 47 druhým pododstavcem Listiny základních práv Evropské unie musí být vykládán v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, podle které vnitrostátní soud, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, může o otázce týkající se výkladu nebo platnosti ustanovení unijního práva vznesené jedním z účastníků sporu, bez ohledu na to, zda se s touto otázkou pojí výslovný návrh na podání žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, rozhodnout s tím, že své rozhodnutí opatří stručným odůvodněním, ledaže tento soud uvede specifické a konkrétní důvody, proč se v dané věci uplatní některá ze tří výjimek z povinnosti tohoto soudu podat žádost o rozhodnutí o předběžné otázce uvedených Soudním dvorem v rozsudku ze dne 6. října 1982, Cilfit (283/81, EU:C:1982:335, bod 21).