–

za Beevers Kaas BV: J. Janssen a F. Petillion, advocaten,

–

za Albert Heijn België NV: Koninklijke Ahold Delhaize NV, Albert Heijn BV a Ahold België BV: H. Burez a M. Varga, advocaten,

–

za B. A. Coöperatieve Zuivelonderneming Cono: L. Bersou, J.-P. Fierens a P. Goffinet, avocats, a L. Goddeau, advocaat,

–

za belgickou vládu: A. De Brouwer, C. Jacob, C. Pochet a M. Van Regemorter, jako zmocněnci,

–

za Evropskou komisi: P. Berghe, N. Cambien a D. Viros, jako zmocněnci,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 4 písm. b) bodu i) nařízení Komise (EU) č. 330/2010 ze dne 20. dubna 2010 o použití čl. 101 odst. 3 [SFEU] na kategorie vertikálních dohod a jednání ve vzájemné shodě (Úř. věst. 2010, L 102, s. 1).

2

Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi společnostmi Beevers Kaas BV na jedné straně a Albert Heijn België NV, Koninklijke Ahold Delhaize NV, Albert Heijn BV a Ahold België BV (dále jen společně „společnosti Albert Heijn“) na straně druhé, k němuž došlo z důvodu, že posledně uvedené společnosti porušily dohodu o výhradní distribuci uzavřenou mezi společnostmi Beevers Kaas a B. A. Coöperatieve Zuivelonderneming Cono (dále jen „Cono“), jejímž předmětem byla distribuce sýru Beemster v Belgii a Lucembursku (dále jen „dohoda o výhradní distribuci dotčená v původním řízení“).

3

Nařízení č. 330/2010, které je podle předkládajícího soudu použitelné na spor v původním řízení, nahradilo s účinností od 1. června 2010 nařízení Komise (ES) č. 2790/1999 ze dne 22. prosince 1999 o použití čl. 81 odst. 3 [ES] na kategorie vertikálních dohod a jednání ve vzájemné shodě (Úř. věst. 1999, L 336, s. 21; Zvl. vyd. 08/01, s. 364). Nařízení č. 330/2010 pozbylo v souladu s čl. 10 druhým pododstavcem platnosti dnem 31. května 2022.

4

Podle článku 11 nařízení Komise (EU) 2022/720 ze dne 10. května 2022 o použití čl. 101 odst. 3 [SFEU] na kategorie vertikálních dohod a jednání ve vzájemné shodě (Úř. věst. 2022, L 134, s. 4) vstoupilo toto nařízení v platnost dne 1. června 2022 a pozbývá platnosti dnem 31. května 2034.

5

Článek 2 nařízení č. 330/2010, nadepsaný „Výjimka“, stanovil v odstavci 1:

„Podle čl. 101 odst. 3 [SFEU] a s výhradou ustanovení tohoto nařízení se čl. 101 odst. 1 [SFEU] prohlašuje za nepoužitelný pro vertikální dohody.

Toto udělení výjimky se použije v míře, v jaké tyto dohody obsahují vertikální omezení.“

6

Článek 4 tohoto nařízení, nadepsaný „Omezení, jež vedou k odebrání výhody blokové výjimky – tvrdá omezení“, stanovil:

„Výjimka podle článku 2 se nevztahuje na vertikální dohody, jejichž účelem je přímo nebo nepřímo, samostatně nebo společně s jinými faktory pod kontrolou stran:

[...]

[...]“

7

Pokyny k vertikálním omezením (Úř. věst. 2010, C 130, s. 1, dále jen „pokyny z roku 2010“) byly zveřejněny Evropskou komisí současně s přijetím nařízení č. 330/2010.

8

V bodě 25 pokynů z roku 2010 je stanoveno:

„Vymezení ‚vertikálních dohod‘ uvedené v bodě 24 sestává ze čtyř základních prvků:

[...]“

9

V bodě 51 pokynů z roku 2010 je stanoveno:

„Existují čtyři výjimky pro tvrdé omezení uvedené v čl. 4 písm. b) [nařízení č. 330/2010]. První výjimka v čl. 4 písm. b) bodu i) dovoluje dodavateli omezit aktivní prodej kupujícího, který je stranou dohody, na určitých územích nebo určitým zákazníkům výhradně přiděleným jinému kupujícímu, případně rezervovaným pro dodavatele samotného. Území nebo skupinu zákazníků lze chápat jako výhradní, pokud dodavatel souhlasí s tím, že bude svůj výrobek prodávat pouze jednomu distributorovi, jenž ho bude distribuovat na určitém území nebo určité skupině zákazníků, a tento výhradní distributor bude v rámci Unie chráněn před aktivním prodejem, který by na jeho území či ve vztahu k jeho skupině zákazníků provozovali všichni další dodavatelovi kupující, a to bez ohledu na prodej uskutečňovaný dodavatelem. Dodavatel může přidělování výhradního území či skupiny zákazníků kombinovat, například tím, že stanoví výhradního distributora pro určitou skupinu zákazníků na určitém území. Ochrana výhradně přidělených území nebo skupin zákazníků však musí umožňovat pasivní prodej na těchto územích či těmto skupinám. Pro účely použití čl. 4 písm. b) nařízení [č. 330/2010] vykládá Komise ‚aktivní‘ a „pasivní“ prodej takto:

[...]“

10

Článek VI.104 Wetboek van economisch recht (hospodářský zákoník) stanoví:

„Zakazuje se jakékoli jednání, které je v rozporu s poctivými obchodními praktikami a kterým podnik poškozuje nebo může poškodit podnikatelské zájmy jednoho nebo více podniků.“

11

Beevers Kaas je v Belgii výhradním distributorem sýru Beemster, který tato společnost nakupuje od výrobce, jímž je společnost Cono, která má sídlo v Nizozemsku.

12

Dne 1. ledna 1993 uzavřely společnosti Cono a Beevers Kaas dohodu o výhradní distribuci dotčenou v původním řízení.

13

Společnosti Albert Heijn provozují supermarkety v Belgii a Nizozemsku. Nakupují sýr Beemster, který společnost Cono vyrábí pro trhy mimo Belgii a Lucembursko.

14

Beevers Kaas vytýká společnostem Albert Heijn, že se jako třetí osoby podílely na porušení dohody o výhradní distribuci dotčené v původním řízení, což podle jejího názoru představuje porušení článku VI.104 hospodářského zákoníku. Toto porušení vyplývá údajně z dalšího prodeje, které tyto společnosti uskutečňovaly na belgickém území, přestože věděly, že společnosti Cono a Beevers Kaas jsou vázány dohodou o výhradní distribuci.

15

Podle tvrzení společností Albert Heijn se jim společnosti Beevers Kaas a Cono snaží uložit zákaz dalšího prodeje, což není povoleno. Společnosti Albert Heijn mají tedy za to, že dohoda o výhradní distribuci dotčená ve věci v původním řízení nesplňuje přísné podmínky práva hospodářské soutěže pro odůvodnění zákazu dalšího prodeje, jelikož neukládá společnosti Cono povinnost chránit společnost Beevers Kaas před aktivními prodeji ze strany jiných kupujících.

16

Předseda ondernemingsrechtbank Antwerpen (obchodní soud v Antverpách, Belgie) zamítl rozsudkem ze dne 9. července 2021 jako neopodstatněnou žalobu, kterou podala Beevers Kaas, z důvodu, že „z žádného smluvního ujednání nebo ustanovení právního předpisu nevyplývá, že je podnikům zakázáno odebírat výrobky přímo v Nizozemsku od společnosti Cono a distribuovat je v Belgii“. Konkrétně bylo v uvedeném rozsudku konstatováno, že dohoda o výhradní distribuci dotčená v původním řízení pouze stanovila, že výrobky belgickým distributorům nemůže prodávat samotná Cono. Výklad zastávaný společností Beevers Kaas by tedy znamenal, že všechny podniky bez ohledu na své sídlo, musí tuto dohodu dodržovat a zdržet se prodeje sýru, vyráběného společností Cono, v Belgii. Podle uvedeného rozsudku nepožívá společnost Beevers Kaas na svém výhradním distribučním území v Belgii ani žádné smluvní ochrany proti aktivním prodejům ze strany jiných kupujících, kteří nakupují u společnosti Cono.

17

Společnost Beevers Kaas podala proti tomuto rozsudku odvolání k hof van beroep te Antwerpen (Odvolací soud v Antverpách), který je předkládajícím soudem.

18

V řízení u uvedeného soudu se účastnice řízení neshodují na tom, zda je dohoda o výhradní distribuci dotčená v původním řízení v souladu s právem hospodářské soutěže a konkrétně s podmínkami stanovenými v čl. 4 písm. b) bodě i) nařízení č. 330/2010. Spor se týká tzv.„souběžné povinnosti“, podle které dodavatel chrání výhradního distributora před aktivními prodeji uskutečňovanými všemi ostatními kupujícími tohoto dodavatele na výhradním území přiděleném tomuto distributorovi.

19

Podle názoru uvedeného soudu je na společnosti Beevers Kaas, aby prokázala, že údajná ochrana, kterou jí poskytuje společnost Cono před aktivními prodeji, spadá pod výjimku stanovenou v tomto čl. 4 písm. b) bodě i).

20

Mezitímním rozsudkem ze dne 27. dubna 2022 předkládající soud rozhodl, že Beevers Kaas prokázala, že společnosti Albert Heijn přinejmenším konkludentně souhlasily se zákazem aktivního prodeje. Podle uvedeného soudu však společnost Beevers Kaas musí rovněž prokázat, že s tímto zákazem souhlasili všichni ostatní prodejci, jejichž dodavatelem je společnost Cono.

21

Předkládající soud se ztotožňuje s vyjádřením belgického orgánu pro hospodářskou soutěž, u něhož uvedený soud tímto mezitímním rozsudkem zahájil řízení amicus curiae, a který má za to, že podmínka souběžné povinnosti musí být vykládána s ohledem na pojem „dohoda“ ve smyslu článku 101 SFEU.

22

V této souvislosti uvedený soud poukazuje na to, že nařízení č. 330/2010 ani pokyny z roku 2010 neupřesňují, jak musí dodavatel chránit své výhradní distributory před aktivními prodeji uskutečňovanými ze strany jeho ostatních kupujících na výhradním území přiděleném těmto distributorům. Toto nařízení a tyto pokyny neuvádějí konkrétně způsob, jakým musí uvedený dodavatel oznámit takový zákaz aktivního prodeje těmto ostatním kupujícím, ani způsob, jakým musí tito ostatní kupující s tímto zákazem vyjádřit souhlas.

23

V projednávané věci neexistuje důkaz o tom, že by všichni ostatní prodejci zboží společnosti Cono výslovně souhlasili se zákazem aktivního prodeje. Podle belgického orgánu pro hospodářskou soutěž může předkládající soud vyvodit implicitní souhlas těchto dalších prodejců s tímto zákazem z pouhé okolnosti, že žádný z nich neprodává v současné době v Belgii výrobky odebírané od společnosti Cono. Beevers Kaas se s tímto názorem ztotožňuje, a má tedy za to, že dostatečně prokázala, že uvedení prodejci s uvedeným zákazem souhlasili.

24

Společnosti Albert Heijn naopak tvrdí, že takový výklad přehlíží důkazní břemeno, které nese Beevers Kaas. Mají za to, že ke konkludentnímu souhlasu je zapotřebí, aby Beevers Kaas prokázala, že strategie společnosti Cono, podle které nemůže být sýr Beemster nakoupený v Nizozemsku aktivně prodáván v Belgii, byla ke dni, k němuž byla přiznána exkluzivita, oznámena všem dalším prodejcům autorizovaným k tomuto datu a poté každému nově ustanovenému dalšímu prodejci, a že každý z nich byl povinen ji dodržovat.

25

Za těchto okolností se hof van beroep te Antwerpen (odvolací soud v Antverpách) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

26

Podáními došlými kanceláři Soudního dvora ve dnech 11. a 28. února 2025 podaly společnosti Beevers Kaas a Cono návrh, aby bylo na základě článku 83 jednacího řádu Soudního dvora nařízeno znovuotevření ústní části řízení.

27

Na podporu svých návrhů tvrdí, že generální advokátka ve svém stanovisku zaprvé odpověděla na jinou otázku, než jakou položil předkládající soud v rámci druhé předběžné otázky, a zadruhé při odpovědi na tuto druhou otázku v přeformulovaném znění vycházela z nesprávných skutkových a právních okolností. Za těchto podmínek je nezbytné, aby měli účastníci původního řízení nebo ostatní zúčastnění uvedení v článku 23 statutu Soudního dvora Evropské unie možnost vyjádřit se k těmto skutečnostem za účelem ochrany svých procesních práv a zamezení tomu, aby Soudní dvůr odpověděl na otázku, která není nezbytná pro vyřešení sporu v původním řízení.

28

Podle článku 83 jednacího řádu může Soudní dvůr kdykoli po vyslechnutí generálního advokáta nařídit znovuotevření ústní části řízení, zejména má-li za to, že věc není dostatečně objasněna, nebo předložil-li některý z účastníků řízení po ukončení této části řízení novou skutečnost, která může mít rozhodující vliv na rozhodnutí Soudního dvora, anebo má-li být věc rozhodnuta na základě argumentu, který nebyl mezi účastníky řízení nebo zúčastněnými uvedenými v článku 23 statutu Soudního dvora Evropské unie projednán.

29

V této souvislosti je však třeba uvést, že znění stanoviska generálního advokáta nemůže samo o sobě představovat takovou novou skutečnost, neboť jinak by účastníci řízení měli možnost na uvedené stanovisko odpovědět prostřednictvím uplatnění takové skutečnosti. Stanovisko generálního advokáta přitom nemůže být účastníky řízení projednáno. Soudní dvůr měl již tedy příležitost uvést, že podle článku 252 SFEU je úkolem generálního advokáta předkládat veřejně, zcela nestranně a nezávisle odůvodněná stanoviska ve věcech, které podle statutu Soudního dvora Evropské unie vyžadují jeho účast, aby mu byl nápomocen při plnění jeho poslání, kterým je zajišťovat dodržování práva při výkladu a provádění Smluv. Podle čl. 20 čtvrtého pododstavce tohoto statutu a čl. 82 odst. 3 jednacího řádu končí ústní část řízení stanoviskem generálního advokáta. Vzhledem k tomu, že stanovisko stojí mimo diskuzi mezi účastníky řízení, otevírá fázi porady Soudního dvora. Nejedná se tedy o stanovisko určené pro soudce nebo účastníky řízení, které by pocházelo od instituce mimo Soudní dvůr, ale o individuální, odůvodněné a veřejně vyjádřené stanovisko člena samotného orgánu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 6. října 2021, Sumal, C‑882/19, EU:C:2021:800, bod 21 a citovaná judikatura).

30

Z toho zejména vyplývá, že okolnost, že generální advokát posuzoval předběžnou otázku na základě přeformulování, nepředstavuje sama o sobě důvod pro znovuotevření ústní části řízení (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 23. ledna 2003, Makedoniko Metro a Michaniki, C‑57/01, EU:C:2003:47, body 33 až 36).

31

V projednávané věci Soudní dvůr po vyslechnutí generální advokátky konstatuje, že skutečnosti předložené společností Beevers Kaas neodhalují žádnou novou skutečnost, která by mohla mít rozhodující vliv na rozhodnutí, které má vydat v projednávané věci, a že v této věci nemusí být rozhodováno na základě argumentu, který nebyl mezi účastníky řízení nebo zúčastněnými stranami uvedenými v článku 23 statutu Soudního dvora Evropské unie projednán. Soudní dvůr má navíc po ukončení písemné a ústní části řízení k dispozici všechny nezbytné skutečnosti, takže věc je dostatečně objasněna k tomu, aby rozhodl.

32

Soudní dvůr má tedy za to, že není důvodné nařídit znovuotevření ústní části řízení.

33

Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 4 písm. b) bod i) nařízení č. 330/2010 musí být vykládán v tom smyslu, že pokud dodavatel přidělil některému ze svých kupujících výhradní území, postačuje, pro účely použití tohoto ustanovení, k prokázání existence dohody mezi dodavatelem a ostatními kupujícími o zákazu aktivního prodeje na tomto území pouhé konstatování, že tito ostatní kupující tohoto dodavatele neuskutečňují na uvedeném území aktivní prodeje.

34

Je třeba připomenout, že čl. 2 odst. 1 nařízení č. 330/2010 stanoví blokovou výjimku ze zákazu dohod, na které se vztahuje čl. 101 odst. 1 SFEU, pro vertikální dohody Toto ustanovení totiž stanoví, že podle čl. 101 odst. 3 SFEU se čl. 101 odst. 1 SFEU prohlašuje za nepoužitelný na vertikální dohody, které splňují podmínky stanovené tímto nařízením.

35

Tato výjimka se však nevztahuje na vertikální dohody, které obsahují tvrdá omezení stanovená v článku 4 uvedeného nařízení.

36

Článek 4 písm. b) nařízení č. 330/2010 stanoví, že uvedená výjimka „se nevztahuje na vertikální dohody, jejichž účelem je přímo nebo nepřímo, samostatně nebo společně s jinými faktory pod kontrolou stran omezení území, na kterém kupující, který je stranou dohody, může prodávat smluvní zboží nebo služby, nebo omezení okruhu zákazníků, kterým kupující, který je stranou dohody, může prodávat smluvní zboží nebo služby, aniž je dotčeno omezení ohledně místa usazení“.

37

V souladu s čl. 4 písm. b) bodem i) tohoto nařízení se však může na vertikální dohodu, jejímž předmětem je omezení území nebo okruhu zákazníků kupujícího, vztahovat bloková výjimka stanovená v čl. 2 odst. 1 uvedeného nařízení, pokud se jedná o omezení aktivních prodejů tohoto kupujícího na výhradním území nebo výhradní skupině zákazníků vyhrazené dodavateli nebo přidělené dodavatelem jinému kupujícímu, a pokud toto omezení neomezuje prodeje uskutečňované zákazníky prvně uvedeného kupujícího.

38

Tato výjimka se tedy může vztahovat na omezení aktivního prodeje na výhradním území, které dodavatel přidělil některému ze svých kupujících, pokud jsou splněny podmínky stanovené v nařízení č. 330/2010.

39

Jak v podstatě uvedla generální advokátka v bodech 39 až 43 svého stanoviska a jak vyplývá zejména z bodu 51 pokynů z roku 2010, přiznání územní exkluzivity dodavatelem jednomu z jeho kupujících je nutně spjato se souběžnou povinností tohoto dodavatele chránit tohoto kupujícího před aktivními prodeji ostatních kupujících uvedeného dodavatele. Z toho vyplývá, že čl. 4 písm. b) bodu i) nařízení č. 330/2010 se má vztahovat na omezení aktivních prodejů, které dodavatel musí v této souvislosti uložit kupujícím, aby zajistil účinnost takové exkluzivity na území, které přidělil jednomu ze svých kupujících.

40

Za účelem posouzení, zda lze dohodu o distribuci uzavřenou mezi dodavatelem a kupujícím kvalifikovat jako vertikální dohodu, na kterou se může vztahovat čl. 4 písm. b) bod i) tohoto nařízení, je třeba zohlednit pojem „dohoda“ ve smyslu článku 101 SFEU.

41

V souladu s ustálenou judikaturou Soudního dvora platí, že k tomu, aby existovala „dohoda“ ve smyslu čl. 101 odst. 1 SFEU, postačuje, aby dotčené podniky vyjádřily společnou vůli chovat se na trhu určitým způsobem. Dohoda tedy nemůže být založena na vyjádření čistě jednostranné politiky jednou stranou distribuční smlouvy (rozsudek ze dne 29. června 2023, Super Bock Bebidas, C‑211/22, EU:C:2023:529, body 47 a 48, jakož i citovaná judikatura).

42

Zdánlivě jednostranný akt nebo chování však představuje dohodu ve smyslu čl. 101 odst. 1 SFEU, je-li projevem shodné vůle mezi nejméně dvěma stranami, přičemž forma projevu této shody není sama o sobě určující (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 29. června 2023, Super Bock Bebidas, C‑211/22, EU:C:2023:529, bod 49).

43

Pokud jde tedy o omezení aktivních prodejů na výhradním území přiděleném kupujícímu, může uvedená shoda vůle stran vyplývat jak z ustanovení distribučních smluv mezi dodavatelem a kupujícími, kteří nepožívají územní exkluzivity, pokud tyto smlouvy obsahují výslovný zákaz neuskutečňovat takové prodeje, tak z výslovného nebo konkludentního chování stran umožňujícího učinit závěr o existenci souhlasu posledně uvedených kupujících s výzvou tohoto dodavatele neuskutečňovat takové prodeje (obdobně viz rozsudek ze dne 29. června 2023, Super Bock Bebidas, C‑211/22, EU:C:2023:529, bod 50 a citovaná judikatura).

44

Stran prokázání existence „dohody“ ve smyslu čl. 101 odst. 1 SFEU z judikatury Soudního dvora vyplývá, že při neexistenci unijních pravidel týkajících se zásad upravujících hodnocení důkazů a požadované důkazní úrovně v rámci vnitrostátního řízení podle článku 101 SFEU, je na vnitrostátním právním řádu každého členského státu, aby na základě zásady procesní autonomie taková pravidla stanovil, avšak za podmínky, že nejsou méně příznivá než pravidla upravující podobné situace podléhající vnitrostátnímu právu (zásada rovnocennosti) a že v praxi neznemožňují nebo nadměrně neztěžují výkon práv přiznaných unijním právem (zásada efektivity) (rozsudek ze dne 29. června 2023, Super Bock Bebidas EU, C‑211/22, EU:C:2023:529, bod 55 a citovaná judikatura).

45

Zásada efektivity vyžaduje, aby důkaz porušení unijního práva hospodářské soutěže mohl být předložen nejen prostřednictvím přímých důkazů, ale rovněž prostřednictvím nepřímých důkazů, pokud jsou objektivní a shodují se. Ve většině případů musí být totiž existence dohody vyvozena z určitého počtu shodujících se skutečností a dalších skutkových okolností, které v celku mohou představovat, pokud neexistuje jiné logické vysvětlení, důkaz porušení pravidel hospodářské soutěže (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 29. června 2023, Super Bock Bebidas, C‑211/22, EU:C:2023:529, bod 56 a citovaná judikatura).

46

Z toho vyplývá, že existence „dohody“ ve smyslu čl. 101 odst. 1 SFEU, jejímž účelem je omezit aktivní prodeje na výhradním území, může být prokázána nejen prostřednictvím přímých důkazů, ale rovněž na základě objektivních a shodujících se nepřímých důkazů, jestliže z nich lze s dostatečnou jistotou dovodit, že dodavatel vyzval své kupující, aby takové prodeje na tomto území neuskutečňovali a tito kupující s touto výzvou v praxi souhlasili (obdobně viz rozsudek ze dne 29. června 2023, Super Bock Bebidas, C‑211/22, EU:C:2023:529, bod 57 a citovaná judikatura).

47

V projednávané věci z informací poskytnutých předkládajícím soudem zaprvé vyplývá, že dohody o distribuci uzavřené mezi společností Cono a jejími kupujícími neobsahují žádné ujednání, které by jim ukládalo zákaz aktivních prodejů na výhradním území přiděleném společnosti Beevers Kaas. Zadruhé žádný kupující společnosti Cono s výjimkou společností Albert Heijn takové prodeje na tomto území neuskutečňoval.

48

Je na předkládajícím soudu, aby posoudil okolnosti sporu v původním řízení ve světle judikatury připomenuté v bodech 42 až 46 tohoto rozsudku.

49

Zaprvé bude muset určit, zda lze s ohledem na všechny informace, které má k dispozici, konstatovat, že společnost Cono v projednávané věci vyzvala v jakékoli formě své kupující, aby neuskutečňovali aktivní prodej na výhradním území přiděleném společnosti Beevers Kaas.

50

Jak uvedla generální advokátka v bodě 78 svého stanoviska, taková výzva může mít několik forem, jako je například konkrétní sdělení určené dodavatelem jeho kupujícím, kterým jim nařizuje respektovat výhradní území, nebo ujednání či konkrétní zmínka v tomto smyslu ve všeobecných obchodních podmínkách dodavatele.

51

Zadruhé bude třeba rovněž určit, zda kupující společnosti Cono výslovně či konkludentně souhlasili s případnou výzvou tohoto dodavatele.

52

S ohledem na oba požadavky, které byly připomenuty v bodech 49 a 51 tohoto rozsudku, je nutno konstatovat, že okolnost, že s výjimkou společností Albert Heijn žádný jiný z kupujících společnosti Cono neprováděl aktivní prodej na výhradním území společnosti Beevers Kaas, není sama o sobě dostatečná k prokázání existence „dohody“ ve smyslu článku 101 SFEU.

53

Taková okolnost neumožňuje zaprvé dovodit, že společnost Cono vyzvala své kupující, aby neprováděli aktivní prodej na výhradním území společnosti Beevers Kaas. V této souvislosti je třeba upřesnit, že pouhé konstatování, že společnost Cono přidělila výhradní území společnosti Beevers Kaas a ostatní kupující společnosti Cono případně věděli o existenci takového území, neumožňuje, především při neexistenci konkrétního sdělení určeného těmto ostatním kupujícím, které by jim nařizovalo respektovat toto výhradní území, konstatovat, že je společnost Cono vyzvala, aby se zdrželi aktivního prodeje na uvedeném území.

54

Zadruhé je pravda, že tato okolnost může představovat relevantní skutečnost, kterou je třeba vzít v úvahu za účelem prokázání případného konkludentního souhlasu ostatních kupujících společnosti Cono s její výzvou, aby neprováděli aktivní prodej na výhradním území společnosti Beevers Kaas. K prokázání existence takového souhlasu však sama o sobě nepostačuje.

55

Je-li totiž posuzována izolovaně, neumožňuje uvedená okolnost s dostatečnou jistotou prokázat, že neexistence aktivních prodejů na výhradním území přiděleném společnosti Beevers Kaas vyplývá z vůle těchto ostatních kupujících vyhovět případné výzvě společnosti Cono, aby takové prodeje neprováděli, nebo z nezávislého obchodního rozhodnutí uvedených ostatních kupujících zdržet se prodejů na tomto území.

56

Tatáž okolnost by však mohla být důkazem implicitního souhlasu dotyčných kupujících, pokud jak vyplývá z bodu 25 pokynů z roku 2010, mimo jiné souběžně existují výslovná výzva dodavatele k dodržování zákazu aktivních prodejů na výhradním území a prostředky umožňující tomuto dodavateli tento zákaz v praxi prosadit, jako je systém kontroly a sankcí zavedený uvedeným dodavatelem za účelem sankcionování kupujících, kteří uvedený zákaz nedodrží.

57

S ohledem na všechny výše uvedené úvahy je třeba na první otázku odpovědět tak, že čl. 4 písm. b) bod i) nařízení č. 330/2010 musí být vykládán v tom smyslu, že pokud dodavatel přidělil některému ze svých kupujících výhradní území, nepostačuje pro účely použití tohoto ustanovení k prokázání existence dohody mezi dodavatelem a jeho ostatními kupujícími o zákazu aktivního prodeje na tomto území pouhé konstatování, že tito ostatní kupující neuskutečňují na uvedeném území aktivní prodeje.

58

Podstatou druhé otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 4 písm. b) bod i) nařízení č. 330/2010 musí být vykládán v tom smyslu, že výjimka stanovená v tomto ustanovení se přiznává na dobu, pro kterou je prokázáno, že kupující dodavatele souhlasí s výzvou, aby neuskutečňovali aktivní prodej na výhradním území přiděleném jinému kupujícímu.

59

Z odpovědi na první otázku vyplývá, že zákaz aktivního prodeje spadá do působnosti tohoto čl. 4 písm. b) bodu i), pokud dodavatel vyzval své kupující, aby takové prodeje na výhradním území přiděleném jinému kupujícímu neprováděli, a dotyční kupující s touto výzvou souhlasili.

60

Strana, která se dovolává výjimky stanovené v čl. 4 písm. b) bodě i), musí proto případně na základě objektivních a shodujících se nepřímých důkazů doložit, že byly splněny obě podmínky uvedené v předchozím bodě. Výjimka se tedy přiznává na dobu, pro kterou mohl být tento důkaz předložen.

61

S ohledem na výše uvedené je třeba na druhou otázku odpovědět tak, že čl. 4 písm. b) bod i) nařízení č. 330/2010 musí být vykládán v tom smyslu, že výjimka stanovená v tomto ustanovení se přiznává na dobu, pro kterou je prokázáno, že kupující dodavatele souhlasí s výzvou, aby neuskutečňovali aktivní prodej na výhradním území přiděleném jinému kupujícímu.

62

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (druhý senát) rozhodl takto: