–

za FB: sám FB,

–

za European Lotto and Betting Ltd a Deutsche Lotto-und Sportwetten ltd.: S. Camilleri, avukat, a R. Karpenstein, Rechtsanwalt,

–

za maltskou vládu: A. Buhagiar, jako zmocněnkyně, ve spolupráci s: D. Sarmiento Ramírez-Escudero, abogado, a Z. Sciberras, avukat,

–

za belgickou vládu: A. De Brouwer, C. Jacob a L. Van den Broeck, jako zmocněnci, ve spolupráci s: V. Ramognino, R. Verbeke a P. Vlaemminck, avocats,

–

za českou vládu: M. Smolek, T. Suchá a J. Vláčil,, jako zmocněnci,

–

za německou vládu: J. Möller a P.-L. Krüger, jako zmocněnci,

–

za italskou vládu: S. Fiorentino a G. Palmieri, jako zmocněnci,

–

za Evropskou komisi: L. Armati a M. Mataija, jako zmocněnci,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu článku 56 SFEU a zásady zákazu zneužití práva.

2

Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi FB na straně jedné a European Lotto and Betting Ltd a Deutsche Lotto-und Sportwetten Ltd., dvěma společnostmi se sídlem na Maltě, na straně druhé ve věci žádosti o vrácení prohraných vkladů v rámci her na on-line výherních hracích přístrojích a sázek na výsledky loterií.

3

Článek 3 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. června 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I) (Úř. věst. 2008, L 177, s. 6, dále jen „nařízení Řím I“), nadepsaný „Volba práva“, v odstavcích 1 a 3 stanoví:

„1.   Smlouva se řídí právem, které si strany zvolí. Volba musí být vyjádřena výslovně nebo jasně vyplývat z ustanovení smlouvy nebo okolností případu. Strany si mohou zvolit právo rozhodné pro celou smlouvu nebo pouze pro její část.

[…]

3.   V případě, že všechny ostatní prvky pro situaci významné se v okamžiku volby nacházejí v jiné zemi než v zemi, jejíž právo bylo zvoleno, není volbou práva, kterou strany učinily, dotčeno použití ustanovení práva této jiné země, od nichž se nelze smluvně odchýlit.“

4

Článek 6 nařízení Řím I, nadepsaný „Spotřebitelské smlouvy“, v odstavcích 1 a 2 stanoví:

„1.   Aniž jsou dotčeny články 5 a 7, smlouva uzavřená fyzickou osobou za účelem, který se netýká její profesionální nebo podnikatelské činnosti (dále jen ‚spotřebitel‘), s jinou osobou, která jedná v rámci výkonu své profesionální nebo podnikatelské činnosti (dále jen ‚obchodník‘), se řídí právem země, v níž má spotřebitel obvyklé bydliště, pokud:

a smlouva spadá do rozsahu této činnosti.

2.   Bez ohledu na odstavec 1 si mohou strany zvolit v souladu s článkem 3 právo rozhodné pro smlouvu, která splňuje podmínky odstavce 1. V důsledku této volby však nesmí být spotřebitel zbaven ochrany, kterou mu poskytují ustanovení právního řádu, od nichž se nelze smluvně odchýlit, a jež by se v případě neexistence volby práva na základě odstavce 1 jinak použila.“

5

Článek 9 tohoto nařízení, nadepsaný „Imperativní ustanovení“, stanoví:

„1.   Imperativní ustanovení jsou ustanovení, jejichž dodržování je pro stát při ochraně jeho veřejných zájmů, jako např. jeho politického, společenského a hospodářského uspořádání zásadní do té míry, že se vyžaduje jejich použití na jakoukoli situaci, která spadá do jejich oblasti působnosti, bez ohledu na právo, které by se jinak na smlouvu podle tohoto nařízení použilo.

2.   Tímto nařízením není v žádném případě dotčeno použití imperativních ustanovení práva země soudu.

3.   Rovněž lze použít imperativní ustanovení práva země, v níž mají být nebo byly povinnosti vyplývající ze smlouvy splněny, pokud tato imperativní ustanovení činí plnění smlouvy protiprávním. Při rozhodování, zda mají být taková ustanovení použita, je třeba vzít v úvahu jejich povahu a účel, jakož i důsledky, které by mohly z jejich použití nebo nepoužití vyplynout.“

6

Článek 10 uvedeného nařízení, nadepsaný „Souhlas stran a materiální platnost“, stanoví:

„1.   Existence a platnost smlouvy nebo některého ustanovení smlouvy se určuje podle práva, které by se na základě tohoto nařízení použilo, kdyby byla smlouva nebo ustanovení smlouvy platné.

2.   Vyplývá-li však z okolností, že by nebylo přiměřené určovat účinky chování strany podle práva uvedeného v odstavci 1, může se strana za účelem zjištění, že neprojevila souhlas, odvolat na právo země, v níž se nachází její obvyklé bydliště.“

7

Článek 12 téhož nařízení, nadepsaný „Působnost práva rozhodného pro smlouvu“ stanoví v odstavci 1:

„Právem rozhodným pro smlouvu se podle tohoto nařízení řídí zejména:

[…]

[…]“

8

Článek 19 nařízení Řím I, nadepsaný „Obvyklé bydliště“, v odstavci 3 stanoví:

„Pro účely určování obvyklého bydliště je relevantním časovým okamžikem doba uzavření smlouvy.“

9

Článek 21 tohoto nařízení, nadepsaný „Veřejný pořádek místa soudu“, zní takto:

„Použití některého ustanovení práva kterékoli země určeného na základě tohoto nařízení může být odmítnuto pouze v případě, že by bylo zjevně neslučitelné s veřejným pořádkem místa soudu.“

10

Článek 4 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Úř. věst. 2012, L 351, s. 1), který spadá do oddílu 1 kapitoly II tohoto nařízení, nadepsaného „Obecná ustanovení“, stanoví:

„Nestanoví-li toto nařízení jinak, mohou být osoby, které mají bydliště v některém členském státě, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu.“

11

Článek 5 uvedeného nařízení, který spadá do tohoto oddílu 1, v odstavci 1 stanoví:

„Osoby, které mají bydliště v některém členském státě, mohou být u soudů jiného členského státu žalovány pouze na základě pravidel stanovených v oddílech 2 až 7 této kapitoly.“

12

Oddíl 4 kapitoly II tohoto nařízení, nadepsaný „Příslušnost u spotřebitelských smluv“, obsahuje mimo jiné články 17 až 18.

13

Článek 17 odst. 1 nařízení č. 1215/2012 stanoví:

„Ve věcech týkajících se smlouvy uzavřené spotřebitelem pro účel, který se netýká jeho profesionální nebo podnikatelské činnosti, se příslušnost určuje podle tohoto oddílu […]:

14

Článek 18 odst. 1 tohoto nařízení stanoví:

„Spotřebitel může podat žalobu proti smluvnímu partnerovi buď u soudů členského státu, v němž má tento smluvní partner bydliště, nebo, bez ohledu na bydliště druhé strany, u soudu místa, kde má bydliště spotřebitel.“

15

Ustanovení § 1 Staatsvertrag zum Glücksspielwesen in Deutschland (státní smlouva o hazardních hrách v Německu) ze dne 15. prosince 2011, ve znění použitelném na spor v původním řízení (dále jen „GlüStV z roku 2012“), uzavřené mezi spolkovými zeměmi, v bodě 2 stanoví, že jedním z jejích cílů je usměrnit přirozenou touhu obyvatelstva po hazardních hrách do řádných a kontrolovaných mezí tím, že nabídne omezenou nabídku hazardních her, která představuje vhodnou alternativu k neoprávněným hazardním hrám, a bojovat proti rozvoji a šíření nelegálních hazardních her na černých trzích.

16

Ustanovení § 4 odst. 1, 4 a 5 du GlüStV z roku 2012 stanoví:

„1.   Veřejné hazardní hry lze provozovat nebo zprostředkovávat pouze se svolením příslušného orgánu příslušné [spolkové země]. Provozování hazardních her bez takového povolení (nelicencované hazardní hry) a účast na platbách v souvislosti s nelicencovanými hazardními hrami jsou zakázány.

[…]

4.   Provozování veřejných hazardních her na internetu je zakázáno.

5.   Odchylně od odstavce 4 mohou spolkové země za účelem lepšího dosažení cílů uvedených v § 1 povolit vlastní distribuci a zprostředkování loterií, jakož i provozování a zprostředkování sportovních sázek na internetu […]“

17

Podle § 10 odst. 2 a 6 GlüStV z roku 2012 je udělení licence na loterie vyhrazeno poskytovatelům kontrolovaným státem.

18

Ustanovení § 134 Bürgerliches Gesetzbuch, ve znění použitelném na spor v původním řízení (dále jen „německý občanský zákoník“) stanoví, že právní jednání, které porušuje zákaz stanovený zákonem, je neplatné, pokud zákon nestanoví jinak.

19

Ustanovení § 812 odst. 1 německého občanského zákoníku stanoví:

„Kdo získá něco bez právního důvodu na úkor jiného, ať již plněním od něj nebo jiným způsobem, je povinen mu to vydat.

[…]“

20

Žalované v původním řízení jsou dvě společnosti usazené na Maltě, které nabízejí služby on-line hazardních her, zejména her na výherních hracích přístrojích a sázek na výsledky loterií, na základě licence vydané Maltese Gaming Authority (Úřad pro hazardní hry, Malta). Tyto dvě společnosti vykonávají svou činnost zejména na německém trhu prostřednictvím svých internetových stránek.

21

Ze žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce a ze spisu, který má Soudní dvůr k dispozici, vyplývá, že německá právní úprava stanovila až do 1. července 2021 obecný zákaz on-line hazardních her, s výjimkou od roku 2012 sportovních a dostihových sázek, jakož i vlastní distribuce a zprostředkování loterií, jejichž pořádání však bylo vyhrazeno právnickým osobám veřejného práva nebo právnickým osobám soukromého práva, v nichž právnické osoby veřejného práva přímo nebo nepřímo drží rozhodující podíl. Podle této žádosti, i přes tento obecný zákaz, jsou „[v] Německu […] výherní hrací přístroje všudypřítomné, a to jak v hernách a restauracích, tak i v mnoha [k]asinech“.

22

Pokud jde o on-line sázky na výsledky loterií (dále jen „sekundární loterie“), ze žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce vyplývá, že podle německé právní úpravy použitelné na spor v původním řízení, jak je vykládána německými soudy, jsou sekundární loterie považovány za jednoduché sázky na internetu, na které se tak vztahuje obecný zákaz on-line hazardních her.

23

V tomto kontextu osoba s obvyklým bydlištěm v Německu (dále jen „původní hráč“) využila služeb nabízených žalovanými v původním řízení v období od 5. června 2019 do 12. července 2021.

24

Z odpovědi Prim’Awla tal-Qorti Ċivili (první senát soudu pro občanskoprávní věci, Malta), který je předkládajícím soudem, na žádost o vysvětlení, kterou mu Soudní dvůr zaslal dne 15. dubna 2024 na základě čl. 101 odst. 1 svého jednacího řádu, vyplývá, že v souladu se všeobecnými podmínkami smlouvy uzavřené mezi původním hráčem a žalovanými v původním řízení, se měl dotčený smluvní vztah řídit maltským právem. Předkládající soud má však za to, že podle čl. 6 odst. 2 nařízení Řím I se na tento smluvní vztah použije německé právo. V tomto ohledu má za to, že na základě posledně uvedeného práva a s ohledem na obecný zákaz on-line hazardních her stanovený v době rozhodné z hlediska skutkového stavu v původním řízení německou právní úpravou by smlouva mezi tímto hráčem a žalovanými v původním řízení měla být na základě § 812 německého občanského zákoníku považována za neplatnou.

25

Na základě tohoto ustanovení německého občanského zákoníku podal uvedený hráč k Landgericht Erfurt (zemský soud v Erfurtu, Německo) žalobu proti žalovaným v původním řízení, kterou se domáhal navrácení vkladů, které prohrál v dotčeném období. V době, kdy ještě probíhalo řízení, postoupil tentýž hráč na základě smlouvy uzavřené dne 21. listopadu 2021 svá práva vyplývající z uvedeného smluvního vztahu na žalobce v původním řízení, který podal k předkládajícímu soudu proti žalovaným v původním řízení žalobu směřující k navrácení vkladů prohraných původním hráčem. Podle vyjádření žalovaných v původním řízení na jednání před Soudním dvorem byla žaloba podaná k Landgericht Erfurt (zemský soud v Erfurtu) mezitím vzata zpět.

26

Žalobce v původním řízení tvrdí, že žalované v původním řízení tím, že měly pouze maltskou licenci, protiprávně poskytovaly služby dotčené v původním řízení původnímu hráči. Tato protiprávnost měla za následek neplatnost smlouvy uzavřené mezi žalovanými v původním řízení a tímto hráčem.

27

Žalované v původním řízení mají za to, že v rozporu s jejich svobodou poskytování služeb zaručenou v článku 56 SFEU nemohly získat povolení k poskytování služeb výherních hracích přístrojů a sekundárních loterií v Německu. Protiprávní tedy byl takto uložený zákaz, a nikoli poskytování služeb, o něž jde v původním řízení. Původní hráč se kromě dopustil „zneužití práva a nejednal v dobré víře“.

28

Žalobce v původním řízení tuto argumentaci zpochybňuje a v tomto ohledu se dovolává skutečnosti, že podle judikatury německých vrchních zemských soudů nebyly takové argumenty nikdy připuštěny ve věcech, jejichž předmětem byly návrhy na vrácení vkladů prohraných spotřebiteli takových služeb, jako jsou služby dotčené v původním řízení.

29

Předkládající soud má pochybnosti o tom, zda výklad unijního práva německými soudy může prokázat odůvodněné omezení volného pohybu služeb takových provozovatelů, jako jsou žalované v původním řízení.

30

Co se týče her na on-line výherních hracích přístrojích, předkládající soud uvádí, že na konci roku 2019 se spolkové země dohodly na změně GlüStV z roku 2012, aby umožnily získání licence pro on-line hazardní hry, a zejména „pro vlastní distribuci a zprostředkování loterií, provozování, zprostředkování a přeprodej sportovních sázek a dostihových sázek, jakož i provozování a vlastní distribuci her v on-line kasinu, her na virtuálních výherních hracích přístrojích a on-line pokeru“. Návrh této změny regulačního rámce byl oznámen Evropské komisi.

31

S ohledem na vývoj tohoto regulačního rámce přijali vedoucí státních kancléřství a senátu spolkových zemí oběžník o organizaci hazardních her na přechodné období do 1. července 2021. Podle žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce tento oběžník upřesňuje, že „[d]o 30. června 2021 se vymáhání právních předpisů proti neoprávněným nabídkám hazardních her bude soustředit na ty poskytovatele, u kterých lze předpokládat, že se budou chtít vyhnout i pravděpodobné budoucí regulaci“.

32

V této souvislosti nejvyšší orgány dohledu nad hazardními hrami spolkových zemí oznámily přijetí společných pokynů, podle kterých s ohledem na změnu právní úpravy od 1. července 2021„nabídky her na virtuálních výherních hracích přístrojích a on-line pokeru, které […] ještě nejsou způsobilé pro udělení licence – vlastní distribuce a provozování – obecně patří mezi okolnosti, které nebudou při prosazování regulace hazardních her zohledněny“, s výhradou splnění určitých podmínek stanovených v těchto pokynech.

33

V tomto ohledu žalované v původním řízení tvrdí, že nelze připustit odůvodnění dřívějšího obecného zákazu her v on-line kasinu s ohledem na cíle sledované GlüStV z roku 2012, jelikož samotné spolkové země tím, že zamýšlely změnu regulačního rámce uvedenou v předchozích bodech a oznámily Komisi pozměněný návrh GlüStV, „daly […] jasně najevo, že cílů [této] smlouvy lze dosáhnout mírnějším zásahem prostřednictvím systému předchozího úředního povolení“, a to ještě před tím, než změna dotčené právní úpravy nabyla účinnosti dne 1. července 2021, s ohledem na opatření přijatá během přechodného období uvedeného v bodě 31 tohoto rozsudku.

34

Pokud jde dále o sekundární loterie, předkládající soud konstatuje, že od roku 2017 všechny německé soudy „[nechávají] otázku, zda je státní […] [loterijní monopol] oprávněn[ý], otevřenou“. V tomto ohledu je těžko pochopitelné, proč by se v případě služby, která je pro spotřebitele totožná, mělo rozlišovat mezi sázkou u veřejného poskytovatele na výsledek loterie provozované státem a sázkou u soukromého provozovatele regulovaného v jiném členském státě na výsledek této loterie.

35

Za těchto okolností se Prim’Awla tal-Qorti Ċivili (první senát soudu pro občanskoprávní věci) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

36

Dopisem ze dne 5. ledna 2026 došlým Soudnímu dvoru dne 15. ledna 2026 zaslal předkládající soud vyjádření žalovaných v původním řízení ke stanovisku generálního advokáta ze dne 4. září 2025.

37

V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle čl. 252 druhého pododstavce SFEU generální advokát předkládá veřejně, zcela nestranně a nezávisle odůvodněná stanoviska ve věcech, které podle statutu Soudního dvora Evropské unie vyžadují jeho účast. Soudní dvůr není tímto stanoviskem ani důvody, na základě kterých k němu generální advokát dospěl, vázán (rozsudek ze dne 29. ledna 2026, Keladis I a Keladis II, C‑72/24 a C‑73/24, EU:C:2026:51, bod 63 a citovaná judikatura).

38

V této souvislosti je třeba rovněž uvést, že statut Soudního dvora Evropské unie ani jednací řád nedávají účastníkům řízení nebo zúčastněným uvedeným v článku 23 tohoto statutu možnost předložit vyjádření v reakci na stanovisko přednesené generálním advokátem. Nesouhlas účastníka řízení nebo zúčastněného se stanoviskem generálního advokáta tedy nemůže sám o sobě představovat důvod ke znovuotevření ústní části řízení, a to bez ohledu na otázky, kterými se generální advokát ve stanovisku zabýval (rozsudek ze dne 29. ledna 2026, Keladis I a Keladis II, C‑72/24 a C‑73/24, EU:C:2026:51, bod 64 a citovaná judikatura).

39

V projednávané věci žalované v původním řízení, aniž formálně požádaly o znovuotevření písemné nebo ústní části řízení před Soudním dvorem, nicméně v bodě 9.4 svých vyjádření uvedených v bodě 36 tohoto rozsudku uvedly, že ani v řízení před předkládajícím soudem ani v řízení před Soudním dvorem neměly možnost zaujmout stanovisko k právní otázce, která je předmětem stanoviska generálního advokáta, a sice k otázce, zda údajné porušení unijního práva mělo být za okolností projednávané věci považováno za zjevné.

40

V tomto ohledu stačí připomenout, že podle článku 83 jednacího řádu může Soudní dvůr kdykoli po vyslechnutí generálního advokáta nařídit znovuotevření ústní části řízení, zejména má-li za to, že věc není dostatečně objasněna, nebo předložil-li některý z účastníků řízení po ukončení této části řízení novou skutečnost, která může mít rozhodující vliv na rozhodnutí Soudního dvora, anebo má-li být věc rozhodnuta na základě argumentu, který nebyl mezi účastníky řízení nebo zúčastněnými uvedenými v článku 23 statutu Soudního dvora Evropské unie projednán.

41

V projednávané věci má Soudní dvůr k dispozici všechny nezbytné poznatky, aby mohl odpovědět na otázky položené předkládajícím soudem. Kromě toho vyjádření žalovaných v původním řízení uvedené v bodě 36 tohoto rozsudku neuvádějí žádnou novou skutečnost, která by mohla mít rozhodující vliv na rozhodnutí, které má Soudní dvůr vydat.

42

Za těchto podmínek má Soudní dvůr po vyslechnutí generálního advokáta za to, že není důvodné nařídit znovuotevření ústní části řízení.

43

Německá vláda a italská vláda zpochybňují přípustnost žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce. Maltská vláda zpochybňuje přípustnost první až čtvrté otázky.

44

V tomto ohledu má německá vláda v podstatě za to, že v žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, která neobsahuje informace nezbytné k tomu, aby Soudní dvůr mohl pochopit kontext věci v původním řízení a zároveň se ujistit, že je v projednávané věci použitelné německé právo, existují mezery. Kromě toho se tato vláda dovolává použití článku 56 A maltského zákona o hazardních hrách, což by mělo za následek, že „by se staly nezákonnými […] žaloby podané na Maltě proti provozovatelům hazardních her, kteří jsou držiteli licence vydané na Maltě“. Jelikož však tento zákon je v daném případě použitelný, za předpokladu, že je v souladu s právem Unie, není žádost o rozhodnutí o předběžné otázce relevantní pro řešení sporu v původním řízení.

45

Italská vláda se dovolává zejména rozsudku ze dne 11. března 1980, Foglia (104/79, EU:C:1980:73), v němž se Soudní dvůr prohlásil za nepříslušný k rozhodnutí o žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, když měl za to, že účastníci původního řízení usilovaly o odsouzení francouzského daňového režimu likérových vín prostřednictvím řízení před italským soudem mezi dvěma účastníky řízení, kteří se shodli na výsledku, jehož má být dosaženo. Tato vláda poznamenává, že v projednávané věci byla žaloba na vrácení podána k maltskému soudu v návaznosti na postoupení pohledávky na vrácení, zatímco německé soudy takovým návrhům soustavně vyhovovaly, a dále že účastníci původního řízení „společně“ navrhovali podání žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, přičemž žalobce v původním řízení tvrdí, že takové předběžné rozhodnutí je nezbytné k „dosažení právní jistoty a právní jasnosti jeho obchodního modelu“. Uvedená vláda přitom připomíná, přičemž v tomto ohledu zmiňuje zejména rozsudek ze dne 18. prosince 2007, ZF Zefeser (C‑62/06, EU:C:2007:811, bod 15), že úkolem svěřeným Soudnímu dvoru v článku 267 SFEU není poskytovat poradní stanoviska k obecným nebo hypotetickým otázkám.

46

Kromě toho podle téže vlády maltský soud nemá nejlepší předpoklady k posouzení cílů německé právní úpravy v oblasti hazardních her nebo vhodných prostředků k ochraně těchto cílů. Jak totiž vyplývá z rozsudku ze dne 22. ledna 2015, Stanley International Betting a Stanleybet Malta (C‑463/13, EU:C:2015:25, bod 51), právní úprava hazardních her patří mezi oblasti, v nichž mezi členskými státy existují výrazné rozdíly morální, náboženské a kulturní povahy. Pro účely použití vnitrostátní „hodnotové stupnice“, na kterou odkazuje tato judikatura, je příslušný pouze soud členského státu, jehož právní úprava je dotčena. V každém případě by se předkládající soud při uplatňování německého práva měl spíše odvolávat na výklad tohoto práva německými soudy, které opakovaně rozhodly, že omezení poskytování služeb hazardních her uložená německou právní úpravou jsou v souladu s cíli stanovenými německým zákonodárcem.

47

Maltská vláda se odvolává zejména na rozsudky ze dne 16. prosince 1981, Foglia (244/80, EU:C:1981:302), a ze dne 21. ledna 2003, Bacardi-Martini a Cellier des Dauphins (C‑318/00, EU:C:2003:41), zdůrazňující zaprvé judikaturu Soudního dvora týkající se fiktivních sporů a zadruhé judikaturu týkající se skutečnosti, že nutnost, aby soud členského státu rozhodl o souladu práva jiného členského státu s právem Unie, musí vyplývat obzvláště jasně z žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, aby Soudní dvůr souhlasil s tím, že na ni odpoví. Tato vláda zejména tvrdí, že předkládající soud tuto nutnost ve věci v původním řízení dostatečně neodůvodnil, pokud jde o první až čtvrtou otázku.

48

Komise sice uvádí, že žádost o rozhodnutí o předběžné otázce má mezery, avšak konstatuje, že podání žaloby k soudu, který podle názoru žalobce s větší pravděpodobností využije možnosti, kterou mu přiznává článek 267 SFEU, samo o sobě nepředstavuje zneužití. Kromě toho se zdá, že mezi účastníky původního řízení existuje skutečný spor, přičemž soulad německé právní úpravy, jejíž působnost není zpochybněna, s článkem 56 SFEU by zjevně představoval otázku významnou pro vyřešení sporu v původním řízení, za předpokladu, že by tato právní úprava byla v projednávaném případě skutečně použitelná.

49

Zaprvé je třeba připomenout, že i když se vnitrostátní soudy mohou obrátit na Soudní dvůr v jakémkoliv okamžiku řízení, který považují za vhodný, a i když je pouze na nich, aby s ohledem na konkrétní okolnosti věci, která jim byla předložena, posoudily jak nezbytnost rozhodnutí o předběžné otázce pro vydání jejich rozsudku, tak relevanci otázek, které kladou Soudnímu dvoru, potřeba dospět k výkladu unijního práva, který bude těmto soudům k užitku, vyžaduje, aby tyto soudy vymezily skutkový a regulační rámec, ze kterého vychází otázky, které pokládají, nebo aby alespoň vysvětlily skutkové předpoklady, na kterých jsou tyto otázky založeny [usnesení ze dne 25. března 2022, IP a další (Prokázání věcné správnosti skutkových zjištění v původním řízení), C‑609/21, EU:C:2022:232, bod 21, jakož i citovaná judikatura].

50

Z ustálené judikatury Soudního dvora přitom vyplývá, že prohlášení žádosti podané vnitrostátním soudem za nepřípustnou je možné pouze tehdy, je-li zjevné, že žádaný výklad unijního práva nemá žádný vztah k realitě nebo předmětu sporu v původním řízení, jestliže se jedná o hypotetický problém nebo také jestliže Soudní dvůr nedisponuje skutkovými nebo právními poznatky nezbytnými pro užitečnou odpověď na otázky, které jsou mu položeny. Nelze však vyžadovat, aby předkládající soud před tím, než se obrátí na Soudní dvůr, přikročil ke všem skutkovým zjištěním i právním posouzením, která mu příslušejí v rámci jeho soudního poslání. Stačí totiž, že předmět sporu v původním řízení, jakož i jeho hlavní otázky mající význam ve vztahu k unijnímu právnímu řádu, vyplývají z předkládacího rozhodnutí [v tomto smyslu viz usnesení ze dne 25. března 2022, IP a další (Prokázání věcné správnosti skutkových zjištění v původním řízení), C‑609/21, EU:C:2022:232, body 24 a 25, jakož i citovaná judikatura].

51

V této souvislosti je třeba uvést, že, jak je uvedeno v bodě 24 tohoto rozsudku, předkládající soud ve své odpovědi na žádost o vysvětlení zaslanou Soudnímu dvoru zejména uvedl skutečnosti, které jej vedly k závěru, že německé právo je na spor v původním řízení použitelné, a upřesnil, že maltský zákon o hazardních hrách není na tento spor použitelný.

52

V projednávané věci tedy s ohledem na informace, které obsahuje žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, jak byly potvrzeny a upřesněny v odpovědi tohoto soudu na tuto žádost o vysvětlení, není zjevné, že žádaný výklad unijního práva nemá vztah k předmětu sporu v původním řízení nebo že problém, se kterým se musí vypořádat předkládající soud, je hypotetický. Soudní dvůr mimoto disponuje skutkovými a právními poznatky nezbytnými pro užitečnou odpověď na otázky, které jsou mu položeny.

53

Konkrétně žádná skutečnost ve spise, který má Soudní dvůr k dispozici, neumožňuje pochybovat o relevanci německého práva pro vyřešení sporu v původním řízení.

54

Podle čl. 6 odst. 1 nařízení Řím I se smlouva uzavřená mezi spotřebitelem a obchodníkem řídí právem země, v níž má spotřebitel obvyklé bydliště, za předpokladu, že jsou splněny podmínky stanovené v tomto ustanovení, tedy že obchodník provozuje profesionální nebo podnikatelskou činnost v zemi, kde má spotřebitel obvyklé bydliště, nebo se jakýmkoli způsobem taková činnost na tuto zemi nebo na několik zemí včetně této země zaměřuje a smlouva spadá do rozsahu této činnosti (usnesení ze dne 14. března 2024, N1 Interactive,C‑429/22, EU:C:2024:245, bod 26 a citovaná judikatura). V projednávané věci není zpochybňováno, že původní hráč měl obvyklé bydliště v Německu, tedy zemi, na kterou žalované v původním řízení zaměřily svou nabídku on-line hazardních her. Proto se smlouva uzavřená mezi tímto hráčem a těmito žalovanými řídí německým právem.

55

Jak zdůraznil generální advokát v bodě 30 svého stanoviska, tato úvaha nemůže být dotčena skutečností, že uvedený hráč následně postoupil svou pohledávku, jelikož taková okolnost nemůže změnit povahu smlouvy uzavřené mezi týmž hráčem a žalovanými v původním řízení. Totéž platí pro skutečnost uvedenou německou vládou v jejím písemném vyjádření, že všeobecné podmínky použitelné na tuto smlouvu odkazovaly na maltské právo.

56

Je pravda, že čl. 6 odst. 2 nařízení Řím I výslovně stanoví, že strany si mohou v souladu s článkem 3 tohoto nařízení zvolit právo rozhodné pro smlouvu, která splňuje podmínky odstavce 1, avšak s výhradou, že v důsledku této volby nesmí být spotřebitel zbaven ochrany, kterou mu poskytují ustanovení právního řádu, od nichž se nelze smluvně odchýlit, a jež by se v případě neexistence této volby práva použila na základě čl. 6 odst. 1 uvedeného nařízení (usnesení ze dne 14. března 2024, N1 Interactive,C‑429/22, EU:C:2024:245, bod 27 a citovaná judikatura).

57

Předkládající soud, jehož příslušnost k rozhodnutí sporu v původním řízení podle článků 4, 5, 17 a 18 nařízení č. 1215/2012 není zpochybněna, má tedy za to, že volba rozhodného práva provedená žalovanými v původním řízení a původním hráčem, a sice volba maltského práva, naráží na toto pravidlo, jelikož podle německého práva, které by mělo být v případě neexistence takové volby použitelné, musí být tato smlouva považována za neplatnou, jelikož její předmět byl podle německých předpisů použitelných v původním řízení, totiž GlüStV z roku 2012, protiprávní.

58

V každém případě, jak uvedl generální advokát v bodě 31 svého stanoviska, pro určení, zda byl předmět smlouvy dotčené ve věci v původním řízení protiprávní, je třeba zohlednit zákazy stanovené v předpisech země, v níž měla být uvedená smlouva plněna, a sice v projednávaném případě v německých předpisech. Je pravda, že žalované v původním řízení poskytovaly své služby hazardních her z Malty, nic to však nemění na tom, že tyto služby využíval původní hráč v Německu, což je země, odkud se tento hráč účastnil dotčených hazardních her a vsadil dotyčné vklady.

59

Kromě toho i za předpokladu, že by použití článku 56 A maltského zákona o hazardních hrách mohlo učinit položené otázky hypotetickými, předkládající soud v odpovědi na žádost o vysvětlení uvedenou v bodě 24 tohoto rozsudku upřesnil, že žaloba žalobce v původním řízení byla podána dne 21. ledna 2023, tedy před 12. červnem 2023, kdy toto ustanovení, jež nemá zpětný účinek, nabylo účinnosti, a proto nemůže mít vliv na spor v původním řízení.

60

Zadruhé, pokud jde o judikaturu, které se dovolávají italská a maltská vláda, a zejména judikaturu vyplývající z rozsudků ze dne 11. března 1980, Foglia (104/79, EU:C:1980:73) , ze dne 16. prosince 1981, Foglia (244/80, EU:C:1981:302) a ze dne 21. ledna 2003, Bacardi-Martini a Cellier des Dauphins (C‑318/00, EU:C:2003:41), stačí konstatovat, podobně jako to učinily Komise, jakož i generální advokát v bodech 38 a 86 až 89 svého stanoviska, že v projednávané věci se nejeví, že by problém, se kterým se předkládající soud musí vypořádat, byl hypotetický, a odpověď na položené otázky by tedy nemusela být z tohoto důvodu nezbytná pro vyřešení sporu v původním řízení, ani že by tento spor byl fiktivní.

61

S ohledem na výše uvedené úvahy je třeba mít za to, že žádost o rozhodnutí o předběžné otázce je přípustná.

62

Podstatou první, druhé a čtvrté otázky předkládajícího soudu, které je třeba zkoumat společně, je, zda článek 56 SFEU musí být vykládán v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, která ukládá zákaz pořádání on-line kasinových her, zejména her na výherních hracích přístrojích, jakož i takových sázek, jako jsou sekundární loterie, pokud její cíl spočívá v nasměrování přirozeného hráčského instinktu obyvatelstva do řádných a kontrolovaných mezí a také zabránění rozvoji a šíření nepovolených hazardních her na černých trzích, a to zaprvé, pokud existuje značná poptávka ze strany hráčů po on-line výherních hracích přístrojích, zadruhé pokud dotyčný členský stát kromě toho povoluje podobné hry, včetně loterií, v kamenných provozovnách, zatřetí pokud tento členský stát umožňuje nabízet on-line sportovní a dostihové sázky ze strany provozovatelů, kteří jsou držiteli licence, jakož i zprostředkovávat soukromé provozovatele pro prodej produktů státních loterií a jiných licencovaných loterií, a začtvrté, pokud právní úprava členského státu, jehož provozovatel, který hodlá nabízet zejména služby sekundárních loterií, je držitelem licence, sleduje stejné cíle jako právní předpisy členského státu, které ukládají obecný zákaz nabízení takových služeb.

63

Podle ustálené judikatury činnosti spočívající v umožnění účasti uživatelů na hazardních hrách za úplatu představují činnosti poskytování služeb ve smyslu článku 56 SFEU. Takové služby spadají do působnosti tohoto článku zejména tehdy, je-li poskytovatel usazen v jiném členském státě, než ve kterém je služba nabízena, zejména prostřednictvím internetu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 8. září 2010, Carmen Media Group,C‑46/08, EU:C:2010:505, body 40 a 41, jakož i citovaná judikatura).

64

Bylo opakovaně rozhodnuto, že každý členský stát, jehož území by bylo cílem nabídky takových služeb pocházející od takového provozovatele prostřednictvím internetu, si zachovává možnost uložit tomuto provozovateli povinnost dodržovat omezení stanovená jeho právními předpisy v této oblasti za předpokladu, že tato omezení splňují požadavky vyplývající z práva Unie, zejména co se týče jejich nediskriminační povahy a jejich proporcionality (rozsudek ze dne 8. září 2010, Carmen Media Group,C‑46/08, EU:C:2010:505, bod 44 a citovaná judikatura).

65

V tomto ohledu, pokud jde o odůvodnění, jež by mohlo být přijato ve vztahu k vnitrostátním opatřením omezujícím volný pohyb služeb, Soudní dvůr několikrát uvedl, že cíle sledované vnitrostátními právními předpisy přijatými v oblasti her a sázek posuzované ve svém celku se nejčastěji vztahují k ochraně příjemců dotčených služeb a obecněji spotřebitelů, jakož i k ochraně společenského pořádku. Soudní dvůr rovněž zdůraznil, že takové cíle patří k naléhavým důvodům obecného zájmu, jež mohou ospravedlnit zásahy do volného pohybu služeb (rozsudek ze dne 8. září 2010, Carmen Media Group,C‑46/08, EU:C:2010:505, bod 45 a citovaná judikatura).

66

Z judikatury Soudního dvora tak vyplývá, že každému členskému státu přísluší, aby posoudil, zda je v kontextu jím sledovaných legitimních cílů nezbytné zakázat úplně nebo částečně činnosti provozování hazardních her, nebo je pouze omezit a stanovit k tomuto účelu více či méně přísné způsoby kontroly, přičemž nezbytnost a přiměřenost takto přijatých opatření musejí být posuzovány pouze s ohledem na sledované cíle a úroveň ochrany, kterou zamýšlejí dotčené vnitrostátní orgány zajistit (rozsudek ze dne 8. září 2010, Carmen Media Group,C‑46/08, EU:C:2010:505, bod 46 a citovaná judikatura).

67

Vnitrostátním soudům tak přísluší ověřit, zda omezení, které zvolil členský stát, je způsobilé zaručit uskutečnění cíle nebo cílů, jichž se dovolává dotčený členský stát, na úrovni jím požadované ochrany, a zda nepřekračuje meze toho, co je nezbytné pro jejich dosažení (rozsudek ze dne 8. září 2010, Stoß a další, C‑316/07, C‑358/07 až C‑360/07, C‑409/07 a C‑410/07, EU:C:2010:504, bod 78, jakož i citovaná judikatura).

68

V rámci tohoto posouzení musí vnitrostátní soudy zohlednit, že právní úprava hazardních her patří mezi oblasti, v nichž mezi členskými státy existují značné rozdíly morální, náboženské a kulturní povahy, a při neexistenci harmonizace na úrovni Evropské unie v této oblasti je na každém členském státu, aby v těchto oblastech podle svého vlastního žebříčku hodnot posoudil, jaké požadavky s sebou nese ochrana dotčených zájmů (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 24. ledna 2013, Stanleybet a další, C‑186/11 a C‑209/11, EU:C:2013:33, bod 24 a citovaná judikatura).

69

Za tímto účelem musí vnitrostátní soudy, zejména pokud jsou, jako je tomu ve věci v původním řízení, vyzvány k tomu, aby použily právní úpravu jiného členského státu v této oblasti, využít všech procesních nástrojů, které mají k dispozici, a případně i postup zavedený článkem 267 SFEU.

70

Konkrétně podle judikatury, vzhledem k posuzovací pravomoci, kterou mají členské státy ohledně stanovení úrovně ochrany spotřebitelů a společenského pořádku v odvětví hazardních her, není s ohledem na kritérium proporcionality vyžadováno, aby omezující opatření přijaté orgány členského státu odpovídalo koncepci sdílené všemi členskými státy, pokud jde o způsoby ochrany dotčeného oprávněného zájmu (rozsudek ze dne 8. září 2010, Carmen Media Group,C‑46/08, EU:C:2010:505, bod 104 a citovaná judikatura).

71

V tomto kontextu je však třeba připomenout, že vnitrostátní právní úprava je způsobilá zaručit uskutečnění dovolávaných cílů pouze tehdy, pokud skutečně odpovídá snaze dosáhnout jich soudržným a systematickým způsobem (rozsudek ze dne 22. září 2022, Admiral Gaming Network a další, C‑475/20 až C‑482/20, EU:C:2022:714, bod 57 a citovaná judikatura).

72

V projednávané věci je třeba s ohledem na judikaturu citovanou v bodě 65 tohoto rozsudku nejprve konstatovat, že cíl spočívající v nasměrování přirozeného hráčského instinktu obyvatelstva do řádných a kontrolovaných mezí a také zabránění rozvoji a šíření nepovolených hazardních her na černých trzích, směřuje k ochraně zaprvé příjemců dotčených služeb, a sice spotřebitelů, a zadruhé společenského pořádku v odvětví hazardních her. Proto může odůvodnit zásahy do volného pohybu služeb.

73

Kromě toho je třeba poznamenat, že předkládající soud neuvádí žádnou skutečnost, která by mohla prokázat, že vnitrostátní právní úprava dotčená ve věci v původním řízení obsahuje diskriminační pravidla vůči provozovatelům usazeným v jiných členských státech.

74

S ohledem na tato zjištění je třeba dále zkoumat, zda je právní úprava vykazující vlastnosti uvedené předkládajícím soudem způsobilá zaručit uskutečnění cíle uvedeného v bodě 72 tohoto rozsudku, a to na úrovni ochrany sledované dotyčným členským státem, jakož i soudržným a systematickým způsobem, a zda nepřekračuje meze toho, co je k jeho dosažení nezbytné.

75

V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle judikatury platí, že v případě otázek, které mají vnitrostátnímu soudu umožnit posoudit soulad vnitrostátních ustanovení s unijním právem, může Soudní dvůr poskytnout prvky výkladu unijního práva, které tomuto soudu umožní vyřešit právní problém, který mu byl předložen. Totéž platí pro posouzení slučitelnosti ustanovení jiného členského státu, než je stát předkládajícího soudu, s unijním právem (viz rozsudek ze dne 23. listopadu 1989, Eau de Cologne & Parfümerie-Fabrik 4711, C‑150/88, EU:C:1989:594, bod 12; viz rovněž v tomto smyslu a obdobně rozsudek ze dne 8. prosince 2022, Luxury Trust Automobil,C‑247/21, EU:C:2022:966, bod 67 a citovaná judikatura).

76

Pokud jde zaprvé o skutečnost, že právní úprava dotčená ve věci v původním řízení povoluje nabízení podobných her, včetně loterií, v kamenných provozovnách, z ustálené judikatury vyplývá, že vlastnosti vlastní nabídce hazardních her prostřednictvím internetu se mohou ukázat jako zdroj rizik odlišné povahy a zvýšeného významu v oblasti ochrany spotřebitelů, zejména mladých lidí a osob, které mají zvláštní sklon k hazardním hrám nebo u nichž existuje riziko, že se u nich takový sklon vyvine, ve srovnání s tradičními trhy s takovými hrami. Kromě nedostatku přímého kontaktu mezi spotřebitelem a provozovatelem představují obzvláště snadný a nepřetržitý přístup k hrám nabízeným na internetu, jakož i potenciálně zvýšený objem a četnost takové nabídky mezinárodní povahy v prostředí, které se mimoto vyznačuje izolovaností hráče, anonymitou a neexistencí sociální kontroly, právě ony faktory, jež mohou podporovat rozvoj hráčské závislosti a vést k nadměrným výdajům za hru, a tudíž i prohloubit s tím související negativní důsledky (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 8. září 2010, Carmen Media Group,C‑46/08, EU:C:2010:505, bod 103, ze dne 30. června 2011, Zeturf,C‑212/08, EU:C:2011:437, bod 80, jakož i ze dne 28. února 2018, Sporting Odds,C‑3/17, EU:C:2018:130, bod 41 a citovaná judikatura).

77

S ohledem na posuzovací pravomoc, kterou mají členské státy, pokud jde o určení úrovně ochrany spotřebitelů a společenského pořádku v odvětví hazardních her, tak může být zákaz jakékoli nabídky hazardních her prostřednictvím internetu v zásadě považován za vhodný ke sledování takových legitimních cílů, jako je cíl uvedený v bodě 72 tohoto rozsudku, i když nabídka takových her je nadále povolena prostřednictvím tradičnějších kanálů (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 8. září 2010, Carmen Media Group,C‑46/08, EU:C:2010:505, body 104 a 105, jakož i citovaná judikatura).

78

Zadruhé okolnost uvedená předkládajícím soudem, podle které navzdory tomuto zákazu existuje v Německu značná poptávkat ze strany hráčů po on-line výherních hracích přístrojích, nemůže tento závěr zpochybnit. Existence značné poptávky po takových on-line službách totiž v žádném případě neznamená, že neexistuje stejně vysoký počet hráčů, kteří jsou z důvodu restriktivní právní úpravy dotčené ve věci v původním řízení odrazováni od služeb nabízených on-line, aby místo toho využívali služby nabízené v kamenných provozovnách. Taková okolnost tedy nemůže prokázat, že právní úprava dotčená ve věci v původním řízení není způsobilá zaručit uskutečnění cíle uvedeného v bodě 82 tohoto rozsudku.

79

Pokud jde zatřetí o okolnost, že některé druhy on-line hazardních her, a sice sportovní a dostihové sázky, jakož i zprostředkování prodeje produktů státních loterií a jiných licencovaných loterií, nespadají pod zákaz dotčený ve věci v původním řízení, Soudní dvůr rozhodl, že různé druhy hazardních her mohou vykazovat značné rozdíly, zejména co se týče jejich konkrétních způsobů pořádání, objemu vkladů a výher, kterými se vyznačují, množství hráčů, kteří se jim mohou potenciálně oddávat, jejich prezentace, četnosti, krátkodobosti nebo jejich opakující se povahy a reakcí, které vyvolávají u hráčů (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 8. září 2010, Carmen Media Group,C‑46/08, EU:C:2010:505, bod 62, jakož i ze dne 8. září 2010, Stoß a další, C‑316/07, C‑358/07 až C‑360/07, C‑409/07 a C‑410/07, EU:C:2010:504, bod 95).

80

Okolnost, že různé druhy hazardních her podléhají například buď zákazu, nebo veřejnému monopolu, nebo režimu povolení vydaných soukromým provozovatelům, nemůže sama o sobě vést k tomu, že opatření, která se jeví prima facie jako nejrestriktivnější a nejúčinnější, pozbydou s ohledem na legitimní cíle, které sledují, své odůvodnění. Taková rozdílnost právních režimů totiž nemůže sama o sobě ovlivnit způsobilost takových opatření k dosažení cíle předcházení podněcování občanů k nadměrným výdajům za hru a boje proti hráčské závislosti (rozsudek ze dne 8. září 2010, Carmen Media Group,C‑46/08, EU:C:2010:505, bod 63).

81

V projednávaném případě se sportovní sázky podstatně liší od jiných on-line hazardních her, jako jsou hry v kasinech, jelikož jsou svým předmětem určeny omezenějšímu okruhu hráčů a jejich četnost závisí na frekvenci sportovních událostí, kterých se týkají. Tato zjištění platí tím spíše pro on-line dostihové sázky, které podle vyjádření německé vlády na jednání představovaly v roce 2020 pouze velmi malý podíl na dotčeném trhu.

82

Naproti tomu hry v kasinech na internetu mohou přilákat jakýkoli druh veřejnosti, a zejména zvláště mladou veřejnost, a to i z důvodu jejich grafického ztvárnění a obecně jednoduchých pravidel, která je upravují. Kromě toho četnost případného přístupu k tomuto druhu her v zásadě nemá žádné omezení.

83

Úvahy uvedené v bodě 81 ohledně sportovních sázek platí rovněž, pokud jde o zprostředkování prodeje loterijních produktů soukromými provozovateli, zejména pokud jde o frekvenci potenciálního přístupu, jakož i konkrétní podmínky pořádání takových loterií, což je v Německu vyhrazeno veřejným provozovatelům.

84

Ostatně z hlediska záruk nabízených hráčům v případě výhry belgická vláda a v podstatě i německá vláda na jednání tvrdily, že sekundární loterie nelze srovnávat s „primárními“ loteriemi, jelikož riziko nezaplacení v případě vysokých výher v rámci posledně uvedených loterií téměř neexistuje, jelikož částky odpovídající potenciálním výhrám jsou v zásadě k dispozici před losováním.

85

V této souvislosti je třeba uvést, že předkládající soud rovněž vyjadřuje pochybnosti vyplývající ze skutečnosti, že dotyčný členský stát podle všeho neprokázal, že měl před přijetím právní úpravy dotčené ve věci v původním řízení k dispozici vědecké důkazy prokazující, že nepovolené hry představují zvláštní nebezpečí.

86

V tomto ohledu Soudní dvůr rozhodl, že pokud se členský stát hodlá dovolávat cíle, jenž je způsobilý ospravedlnit překážku volného pohybu služeb vyplývající z vnitrostátního omezujícího opatření, musí poskytnout soudu, který má o této otázce rozhodnout, všechny informace, které mu umožní ověřit, že uvedené opatření splňuje požadavky vyplývající ze zásady proporcionality (obdobně viz rozsudek ze dne 8. září 2010, Stoß a další, C‑316/07, C‑358/07 až C‑360/07, C‑409/07 a C‑410/07, EU:C:2010:504, bod 71, jakož i citovaná judikatura).

87

Soudní dvůr však rovněž rozhodl, že z toho nelze vyvodit, že možnosti prokázat, že vnitrostátní omezující opatření splňuje takové požadavky, je členský stát zbaven pouze z důvodu, že není schopen předložit studie, které by sloužily jako základ pro přijetí dotčené právní úpravy (rozsudek ze dne 8. září 2010, Stoß a další, C‑316/07, C‑358/07 až C‑360/07, C‑409/07 a C‑410/07, EU:C:2010:504, bod 72).

88

Okolnost uvedená v bodě 85 tohoto rozsudku tudíž nemůže sama o sobě zpochybnit přiměřenost, a zejména vhodnost právní úpravy dotčené ve věci v původním řízení.

89

Je třeba ostatně poznamenat, že informace poskytnuté Soudnímu dvoru, jak vyplývají zejména z písemných vyjádření německé vlády založených na oficiálních komentářích k GlüStV z roku 2012, směřují k prokázání existence skutečností, které mohou prokázat přiměřenost a zejména vhodnost právní úpravy dotčené ve věci v původním řízení.

90

Začtvrté se předkládající soud táže, zda takový zákaz, jako je zákaz sekundárních loterií, může být považován za odůvodněný, pokud právní úprava členského státu, v němž má dotčený provozovatel licenci, sleduje stejné cíle jako právní úprava členského státu určení.

91

V tomto ohledu stačí připomenout, že s ohledem na neexistenci harmonizace právní úpravy odvětví hazardních her nabízených on-line na úrovni Unie, jakož i významné rozdíly mezi sledovanými cíli a úrovněmi ochrany sledovanými právními úpravami různých členských států, nelze mít za to, že pouhá skutečnost, že provozovatel nabízí legálně služby v jiném členském státě, kde je usazen a kde již v zásadě podléhá zákonným podmínkám a kontrolám ze strany příslušných orgánů posledně uvedeného státu, je dostatečnou zárukou ochrany vnitrostátních spotřebitelů před riziky podvodů a trestné činnosti, s ohledem na obtíže, s nimiž se mohou v takovém kontextu setkat orgány členského státu usazení při posuzování profesních kvalit a bezúhonnosti dotyčných provozovatelů (rozsudek ze dne 15. září 2011, Dickinger a Ömer, C‑347/09, EU:C:2011:582, bod 96, jakož i citovaná judikatura).

92

Z toho vyplývá, že i kdyby se mělo za to, že dva členské státy sledují v rámci svých právních úprav v oblasti hazardních her podobné, či dokonce totožné cíle, nejen že se mohou lišit úroveň ochrany, kterou každý z nich sleduje, a prostředky k jejímu dosažení, ale rovněž nelze považovat za vyloučené potenciální obtíže uvedené v předchozím bodě tohoto rozsudku.

93

Skutečnosti uplatněné předkládajícím soudem tudíž nemohou zpochybnit ani přiměřenost, ani soudržnost, ani systematickou povahu takové právní úpravy, jako je právní úprava dotčená ve věci v původním řízení.

94

Tento závěr nemůže být zpochybněn tvrzením žalovaných v původním řízení, podle kterého zákaz dotčený v původním řízení existuje souběžně s režimem předchozího povolení ve formě koncesí stanoveným pro hry na on-line výherních hracích přístrojích ve spolkové zemi Šlesvicko-Holštýnsko. Německá vláda na jednání připustila, že spolková země Šlesvicko-Holštýnsko přistoupila k GlüStV z roku 2012 až dne 9. února 2013. Rovněž však poznamenala, že volnější právní úprava přijatá touto spolkovou zemí byla použitelná pouze po krátkou dobu a na rozdíl od toho, co tvrdila maltská vláda na jednání, bylo několik koncesí, které přetrvaly i po roce 2013, omezeno na území dotčené spolkové země.

95

Jak přitom Soudní dvůr rozhodl, i za předpokladu, že by právní úprava spolkové země, která je volnější než právní úprava platná v ostatních spolkových zemích, mohla případně narušit celkovou soudržnost dotčené právní úpravy, nemůže odchylný právní stav jedné spolkové země omezený ratione temporis a ratione loci za okolností věci v původním řízení vážně zpochybnit způsobilost omezení použitelných ve všech ostatních spolkových zemích dosáhnout legitimních cílů obecného zájmu, které sledují (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 12. června 2014, Digibet a Albers, C‑156/13, EU:C:2014:1756, bod 36).

96

S ohledem na všechny výše uvedené úvahy je třeba na první, druhou a čtvrtou otázku odpovědět tak, že článek 56 SFEU musí být vykládán v tom smyslu, že nebrání vnitrostátní právní úpravě, která ukládá zákaz pořádání on-line kasinových her, zejména her na výherních hracích přístrojích, jakož i takových sázek, jako jsou sekundární loterie, pokud její cíl spočívá v nasměrování přirozeného hráčského instinktu obyvatelstva do řádných a kontrolovaných mezí a také v zabránění rozvoji a šíření nepovolených hazardních her na černých trzích, a to i když:

97

Podstatou třetí otázky předkládajícího soudu je, zda musí být článek 56 SFEU vykládán v tom smyslu, že brání tomu, aby byly v rámci daného sporu uznány právní důsledky zákazu her v on-line kasinu, pokud bylo po skutkových okolnostech, které mohou tyto důsledky vyvolat, přijato rozhodnutí nahradit tento zákaz systémem předchozího povolení a bylo zavedeno přechodné období, během něhož jsou nabídky her, které by mohly být v souladu s budoucí právní úpravou, povoleny za podmínky splnění určitých požadavků.

98

Je třeba připomenout, že při přezkumu proporcionality, který má vykonat vnitrostátní soud, musí tento soud provést celkové posouzení okolností provázejících přijetí a provádění dotyčné omezující právní úpravy, a to nikoliv přístupem statickým, nýbrž dynamickým v tom smyslu, že musí vzít v úvahu vývoj okolností, ke kterému došlo po přijetí této právní úpravy (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 14. června 2017, Online Games a další, C‑685/15, EU:C:2017:452, body 52 a 53, jakož i citovaná judikatura a usnesení ze dne 18. května 2021, Fluctus a další, C‑920/19, EU:C:2021:395, bod 46).

99

Podle judikatury však pouhá okolnost, že došlo ke změně regulačního rámce použitelného v členském státě, nemůže zpochybnit proporcionalitu a soudržnost tohoto regulačního rámce, tak jak byl v platnosti před touto změnou. Jak Soudní dvůr opakovaně rozhodl, taková politika kontrolovaného rozšíření hazardních her, jako je nahrazení režimu zákazu režimem předchozího povolení, může být koherentní s cílem spočívajícím v předcházení provozování hazardních her pro kriminální či podvodné účely i s cílem předcházení podněcování k nadměrným výdajům za hru a boje proti hráčské závislosti tím, že nasměruje spotřebitele k nabídce autorizovaných provozovatelů, tedy nabídce, která by měla být chráněna před kriminálními živly a měla by být vhodnější k ochraně spotřebitelů před nadměrnými výdaji a hráčskou závislostí (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 28. února 2018, Sporting Odds,C‑3/17, EU:C:2018:130, bod 29).

100

K dosažení tohoto cíle usměrňování do kontrolovaných okruhů musí autorizovaní provozovatelé představovat důvěryhodnou, ale zároveň i atraktivní alternativu k zakázané činnosti, což může mimo jiné znamenat využití nových technik distribuce (rozsudek ze dne 28. února 2018, Sporting Odds,C‑3/17, EU:C:2018:130, bod 29). Z judikatury nicméně vyplývá, že pokud členský stát provede reformu zavádějící režim předchozího správního povolení ohledně nabídky určitých druhů hazardních her, musí být založena na kritériích, která jsou objektivní, nediskriminační a předem známá tak, aby pro výkon posuzovací pravomoci vnitrostátních orgánů byly stanoveny určité meze zabraňující svévolnému použití tohoto režimu (viz rozsudek ze dne 4. února 2016, Ince,C‑336/14, EU:C:2016:72, bod 55 a citovaná judikatura).

101

Politika kontrolovaného rozšíření hazardních her přitom může být považována za soudržnou pouze za podmínky, že zaprvé kriminální a podvodné činnosti spojené s hazardními hrami a zadruhé hráčská závislost mohly v době rozhodné z hlediska skutkového stavu v původním řízení představovat problém pro dotyčný členský stát a rozšíření povolených a regulovaných činností by mohlo takový problém napravit (viz rozsudky ze dne 28. února 2018, Sporting Odds,C‑3/17, EU:C:2018:130, bod 31, jakož i ze dne 11. června 2015, Berlington Hungary a další, C‑98/14, EU:C:2015:386, bod 71 a citovaná judikatura).

102

V projednávané věci jsou to právě takové okolnosti, a zejména značná poptávka ze strany hráčů po on-line výherních hracích přístrojích, na kterou ostatně poukázal předkládající soud, jakož i existence „černého trhu“ s dotčenými službami, které byly, jak německá vláda uvedla jak ve svých písemných vyjádřeních, tak i při ústním jednání, důvodem pro reformy zavedené v Německu, kterých se týká třetí otázka.

103

Za těchto podmínek skutečnost, že během přechodného období se spolkové země oběžníkem uvedeným v bodě 31 tohoto rozsudku rozhodly uplatňovat stávající regulační rámec pouze na poskytovatele her, kteří nemohou splnit požadavky budoucí právní úpravy, nemůže mít vliv na právní důsledky, které je případně třeba přiznat zákazu dotčenému ve věci v původním řízení.

104

Takový přechodný režim výjimky totiž podle všeho směřuje k zajištění toho, aby přechod z režimu dotčeného ve věci v původním řízení na volnější režim byl uskutečněn za co nejlepších podmínek právní jistoty. Kromě toho použitelnost takového přechodného režimu v případě takového poskytovatele her, jako jsou žalované v původním řízení, může být v rámci takového sporu, jako je spor v původním řízení, pouze hypotetická. Mimoto i za předpokladu, že by tento přechodný režim mohl být v určitých případech použit, nemůže taková okolnost sama o sobě zpochybnit soudržnost a přiměřenost právního režimu dotčeného v původním řízení a nezdá se, že by mohla vést k výsledku, který by byl v rozporu se sledovaným cílem (v tomto smyslu a obdobně viz rozsudek ze dne 8. září 2010, Carmen Media Group,C‑46/08, EU:C:2010:505, body 106 a 110).

105

S ohledem na všechny výše uvedené úvahy je třeba na třetí otázku odpovědět tak, že článek 56 SFEU musí být vykládán v tom smyslu, že nebrání tomu, aby byly v rámci daného sporu uznány právní důsledky zákazu her v on-line kasinu, pokud bylo po skutkových okolnostech, které mohou tyto důsledky vyvolat, přijato rozhodnutí nahradit tento zákaz systémem předchozího úředního povolení a bylo zavedeno přechodné období, během něhož jsou nabídky her, které by mohly být v souladu s budoucí právní úpravou, povoleny za podmínky splnění určitých požadavků.

106

Podstatou páté a šesté otázky předkládajícího soudu, které je třeba zkoumat společně, je, zda článek 56 SFEU musí být vykládán v tom smyslu, že brání uznání neplatnosti smlouvy uzavřené mezi spotřebitelem s bydlištěm v členském státě a provozovatelem nabízejícím on-line sekundární loterie z jiného členského státu, pokud je podle právní úpravy prvního členského státu vydání licence na pořádání takových sázek pro soukromé provozovatele vyloučeno.

107

Jak je uvedeno v bodě 22 tohoto rozsudku, ze žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce vyplývá, že podle právní úpravy dotčené ve věci v původním řízení, jak je vykládána německými soudy, jsou sekundární loterie považovány za jednoduché sázky na internetu, na které se vztahuje zákaz on-line hazardních her použitelný ve věci v původním řízení.

108

Okolnost, že podle právní úpravy dotčené v původním řízení je pořádání loterií vyhrazeno veřejným provozovatelům, tudíž nemůže mít žádný vliv na řešení sporu v původním řízení. Podle předkládajícího soudu se totiž tento spor týká pouze vkladů ztracených v rámci účasti původního hráče na sekundárních loteriích a podle vysvětlení, které poskytla německá vláda jak ve svém písemném vyjádření, tak na jednání, bylo pořádání a zprostředkování takových loterií podle této právní úpravy zakázáno pro všechny provozovatele, a nikoli pouze pro provozovatele, kteří nejsou kontrolováni státem.

109

S ohledem na všechny výše uvedené úvahy je třeba na pátou a šestou otázku odpovědět tak, že článek 56 SFEU musí být vykládán v tom smyslu, že nebrání uznání neplatnosti smlouvy uzavřené mezi spotřebitelem s bydlištěm v členském státě a provozovatelem nabízejícím on-line sekundární loterie z jiného členského státu, pokud je podle právní úpravy prvního členského státu vydání licence na pořádání takových sázek pro soukromé provozovatele vyloučeno.

110

Podstatou sedmé otázky předkládajícího soudu je, zda článek 56 SFEU a zásada zákazu zneužití práva musí být vykládány v tom smyslu, že brání tomu, aby spotřebitel, který se z členského státu svého obvyklého bydliště účastnil hazardních her nabízených na internetu provozovatelem, který nemá licenci vydanou tímto členským státem, ale jiným členským státem, podal proti tomuto provozovateli občanskoprávní žalobu na vrácení sázek, které podal, na základě neplatnosti dotčené smlouvy o hazardních hrách v souladu s použitelným smluvním právem.

111

V tomto ohledu je třeba uvést, podobně jako to učinil generální advokát v bodě 30 svého stanoviska, že otázka, zda je daná smlouva neplatná, pokud je její předmět protiprávní, a zda tato neplatnost zakládá právo obou smluvních stran na vrácení vzájemně poskytnutých plnění, musí být zodpovězena podle práva rozhodného pro uvedenou smlouvu, v souladu s čl. 10 odst. 1 a čl. 12 odst. 1 písm. e) nařízení Řím I. V projednávané věci je přitom, jak vyplývá z bodů 53 až 58 tohoto rozsudku, právem, kterým se řídí smlouva uzavřená mezi původním hráčem a žalovanými v původním řízení, německé právo.

112

Jak uvedl generální advokát v bodě 93 svého stanoviska, jelikož, jak vyplývá z úvah týkajících se první až šesté otázky, je třeba článek 56 SFEU vykládat v tom smyslu, že nebrání takové právní úpravě, jako je právní úprava popsaná předkládajícím soudem, neplatnost takové smlouvy, jako je smlouva uzavřená mezi původním hráčem a žalovanými v původním řízení, jejíž předmět je podle této právní úpravy protiprávní, nemůže představovat odlišné omezení volného pohybu služeb, které vyžaduje samostatné posouzení jeho legality, ale je nezbytným důsledkem protiprávnosti této smlouvy.

113

Je pravda, že podle judikatury, které se dovolává předkládající soud, se jednotlivci nemohou unijních norem dovolávat podvodně nebo zneužívajícím způsobem (rozsudek ze dne 28. července 2016, Kratzer,C‑423/15, EU:C:2016:604, bod 37). Jak však uvedl generální advokát v bodě 94 svého stanoviska, v takovém případě, jako je projednávaný případ, není žaloba na vrácení podaná v původním řízení založena na unijním právu, ale zcela na německém právu.

114

Ostatně, i když nelze zajisté vyloučit, že v takovém případě, jako je případ dotčený ve věci v původním řízení, mohl hráč využít služeb nabízených takovým podnikem, jako jsou žalované v původním řízení, přičemž si byl plně vědom takového zákazu, jako je zákaz použitelný na tento spor, a jeho případných důsledků, lze o takové otázce rozhodnout pouze na základě použitelného vnitrostátního práva.

115

S ohledem na všechny výše uvedené úvahy je třeba na sedmou otázku odpovědět tak, že článek 56 SFEU a zásada zákazu zneužití práva musí být vykládány v tom smyslu, že nebrání tomu, aby spotřebitel, který se z členského státu svého obvyklého bydliště účastnil hazardních her nabízených na internetu provozovatelem, který nemá licenci vydanou tímto členským státem, ale jiným členským státem, podal proti tomuto provozovateli občanskoprávní žalobu na vrácení sázek, které podal, na základě neplatnosti dotčené smlouvy o hazardních hrách v souladu s použitelným smluvním právem.

116

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (pátý senát) rozhodl takto: