–

za Brăila Winds SRL: C.-A. Bîrsan, E.-D. Gramaticescu a A.-C. Lăcureanu, avocați,

–

za Evropskou komisi: I. Georgiopoulos, L. Nicolae a K. Talabér-Ritz, jako zmocněnci,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu článků 49, 56, 107 a 108, jakož i čl. 191 odst. 2 SFEU, článku 17 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“), směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/944 ze dne 5. června 2019 o společných pravidlech pro vnitřní trh s elektřinou a o změně směrnice 2012/27/EU (Úř. věst. 2019, L 158, s. 125), jakož i nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2021/1119 ze dne 30. června 2021, kterým se stanoví rámec pro dosažení klimatické neutrality a mění nařízení (ES) č. 401/2009 a nařízení (EU) 2018/1999 („evropský právní rámec pro klima“) (Úř. věst. 2021, L 243, s. 1).

2

Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi společností Brăila Winds SRL, výrobcem elektřiny z větrné energie, a Direcția Generală Regională a Finanțelor Publice București – Administrația Fiscală pentru Contribuabili Mijlocii București (Regionální generální ředitelství pro veřejné finance v Bukurešti – daňová správa středně velkých daňových poplatníků v Bukurešti, Rumunsko), Ministerul Finanțelor (Ministerstvo financí, Rumunsko), Preşedintele Agenţiei Naţionale de Administrare Fiscală (ředitel Národní agentury pro daňovou správu, Rumunsko) a Agenția Națională de Administrare Fiscală (Národní agentura pro daňovou správu, Rumunsko, dále jen „ANAF“) ve věci daně uložené uvedené společnosti ve výši 80 % jejích příjmů vyplývajících z rozdílu mezi její průměrnou měsíční prodejní cenou elektřiny a cenou stanovenou vnitrostátním zákonodárcem.

3

Článek 191 odst. 2 SFEU zní takto:

„Politika Unie v oblasti životního prostředí je zaměřena na vysokou úroveň ochrany, přičemž přihlíží k rozdílné situaci v jednotlivých regionech [Evropské u]nie. Je založena na zásadách obezřetnosti a prevence, odvracení ohrožení životního prostředí především u zdroje a na zásadě ,znečišťovatel platí‘.

V této souvislosti obsahují harmonizační opatření odpovídající požadavkům ochrany životního prostředí popřípadě ochrannou doložku, na základě které jsou členské státy zmocněny přijmout z mimoekonomických důvodů ochrany životního prostředí dočasná opatření podléhající kontrolnímu procesu Unie.“

4

Podle prvního a druhého pododstavce článku 1 směrnice 2019/944, nadepsaného „Předmět“, platí následující:

„Tato směrnice stanoví společná pravidla pro výrobu, přenos a distribuci elektřiny, ukládání energie a dodávky elektřiny a také opatření na ochranu spotřebitele s cílem vytvořit v Unii skutečně integrované, konkurenční, flexibilní, spravedlivé a transparentní trhy s elektřinou zaměřené na spotřebitele.

Tato směrnice má za cíl s využitím výhod integrovaného trhu zajistit dostupné, transparentní ceny energie a náklady pro spotřebitele, vysokou míru bezpečnosti dodávek a plynulý přechod k udržitelnému nízkouhlíkovému energetickému systému. […]“

5

Článek 9 této směrnice, nadepsaný „Povinnosti veřejné služby“, v odstavcích 1 a 2 stanoví:

„1.   Aniž je dotčen odstavec 2, členské státy zabezpečí na základě svého institucionálního uspořádání, při zohlednění zásady subsidiarity, aby elektroenergetické podniky byly provozovány v souladu se zásadami této směrnice a s cílem dosažení konkurenčního a bezpečného trhu s elektřinou udržitelného z hlediska životního prostředí a aby nebyly diskriminovány z hlediska svých práv nebo povinností.

2.   S plným ohledem na související ustanovení Smlouvy [o FEU], zejména na její článek 106, mohou členské státy uložit z důvodů obecného hospodářského zájmu podnikům působícím v elektroenergetice povinnosti veřejné služby, které se mohou týkat bezpečnosti, včetně zabezpečení dodávek, pravidelnosti, kvality a cen dodávek, jakož i ochrany životního prostředí, včetně energetické účinnosti, energie z obnovitelných zdrojů a ochrany klimatu. Tyto povinnosti musí být jasně vymezené, transparentní, nediskriminační a ověřitelné a musí zaručovat rovnost přístupu pro elektroenergetické podniky Unie ke spotřebitelům v jednotlivých členských státech. Povinnosti veřejné služby, které se týkají stanovování cen za dodávky elektřiny, musí splňovat požadavky stanovené v článku 5 této směrnice.“

6

Článek 58 uvedené směrnice, nadepsaný „Obecné cíle regulačního orgánu“, uvádí:

„Při plnění regulačních úkolů stanovených v této směrnici přijme regulační orgán v rámci svých povinností a pravomocí stanovených v článku 59, a to v úzké konzultaci s dalšími příslušnými vnitrostátními orgány, včetně orgánů pro ochranu hospodářské soutěže, jakož i orgánů, včetně regulačních orgánů, ze sousedních členských států, a pokud je to vhodné, také sousedních třetích zemí, a aniž jsou dotčeny jejich pravomoci, veškerá přiměřená opatření k dosažení těchto cílů:

[…]

[…]“.

7

Článek 1 nařízení 2021/1119, nadepsaný „Předmět a oblast působnosti“, stanoví:

„Toto nařízení stanoví rámec pro nevratné a postupné snížení antropogenních emisí skleníkových plynů ze zdrojů a zlepšení pohlcování pomocí propadů, jež jsou upraveny právem Unie.

Toto nařízení stanoví závazný cíl klimatické neutrality v Unii do roku 2050 v zájmu dodržení dlouhodobého teplotního cíle uvedeného v čl. 2 odst. 1 písm. a) Pařížské dohody[, ratifikované Unií rozhodnutím Rady (EU) 2016/1841 ze dne 5. října 2016 o uzavření Pařížské dohody přijaté v rámci Rámcové úmluvy Organizace spojených národů o změně klimatu jménem Evropské unie (Úř. věst. 2016, L 282, s. 1),] a zavádí rámec pro dosažení pokroku při plnění globálního adaptačního cíle stanoveného v článku 7 Pařížské dohody. Toto nařízení rovněž stanoví závazný cíl Unie dosáhnout čisté domácí snížení emisí skleníkových plynů do roku 2030.

[…]“

8

Podle článku 2 nařízení, nadepsaného „Cíl klimatické neutrality“, platí následující:

„1.   Celounijní emise a pohlcování skleníkových plynů, jež jsou upraveny právem Unie, musí být v Unii nejpozději do roku 2050 vyrovnané, čímž se do uvedeného data emise sníží na čistou nulu, přičemž po tomto datu bude Unie usilovat o dosažení negativních emisí.

2.   Příslušné orgány Unie a členské státy přijmou nezbytná opatření na úrovni Unie, resp. členských států, aby umožnily společné dosažení cíle klimatické neutrality stanoveného v odstavci 1, a to s přihlédnutím k významu podpory spravedlnosti a solidarity mezi členskými státy a nákladové efektivnosti při dosahování tohoto cíle.“

9

Článek 5 nařízení, nadepsaný „Přizpůsobení se změně klimatu“, v odstavci 1 stanoví:

„Příslušné orgány Unie a členské státy zajistí trvalý pokrok při zvyšování adaptační kapacity, posilování odolnosti a snižování zranitelnosti vůči změně klimatu v souladu s článkem 7 Pařížské dohody.“

10

Článek 7 nařízení, nadepsaný „Posouzení vnitrostátních opatření“, zní následovně:

„1.   Do 30. září 2023 a poté každých pět let Komise posoudí:

[…]

2.   Pokud Komise při náležitém zohlednění společného pokroku posuzovaného v souladu s čl. 6 odst. 1 konstatuje, že opatření členského státu nejsou v souladu s cílem klimatické neutrality stanoveným v čl. 2 odst. 1 nebo nejsou v souladu se zajištěním pokroku v oblasti adaptace podle článku 5, může pro daný členský stát vydat doporučení. Komise svá doporučení zveřejní.

3.   Pokud jsou vydána doporučení v souladu s odstavcem 2, uplatní se tyto zásady:

[…]“

11

Článek 1 směrnice Rady 2008/118/ES ze dne 16. prosince 2008 o obecné úpravě spotřebních daní a o zrušení směrnice 92/12/EHS (Úř. věst. 2008, L 9, s. 12) stanovoval:

„1.   Tato směrnice stanoví obecnou úpravu spotřební daně, která se ukládá přímo nebo nepřímo na spotřebu níže uvedeného zboží (dále jen ‚zboží podléhající spotřební dani‘):

[…]

2.   Členské státy mohou ze zboží podléhajícího spotřební dani vybírat ze zvláštních důvodů další nepřímé daně za předpokladu, že tyto daně splňují pravidla Společenství platná pro spotřební daně nebo pro daň z přidané hodnoty [(DPH)], pokud jde o stanovení základu daně, výpočet daně, vznik daňové povinnosti a kontrolu daně, avšak s výjimkou ustanovení upravujících osvobození od daně.

[…]“

12

Článek 1 směrnice 2003/96 zní následovně:

„Členské státy zdaní energetické produkty a elektřinu v souladu s touto směrnicí.“

13

Článek 4 této směrnice stanoví:

„1.   Úrovně zdanění, které členské státy uplatňují na energetické produkty a elektřinu podle článku 2, nesmí být nižší než minimální úrovně zdanění předepsané touto směrnicí.

2.   Pro účely této směrnice se ‚úrovní zdanění‘ rozumí celková výše všech nepřímých daní (s výjimkou DPH), která se vypočítává přímo nebo nepřímo z množství energetických produktů a elektřiny v době jejich propuštění pro domácí spotřebu.“

14

Článek II Legea nr. 259/2021 pentru aprobarea Ordonanței de urgență a Guvernului nr. 118/2021 privind stabilirea unei scheme de compensare pentru consumul de energie electrică și gaze naturale pentru sezonul rece 2021-2022, precum și pentru completarea Ordonanței Guvernului nr. 27/1996 privind acordarea de facilități persoanelor care domiciliază sau lucrează în unele localități din Munții Apuseni și în Rezervația Biosferei „Delta Dunării“ (zákon č. 259/2021, kterým se schvaluje mimořádné nařízení vlády č. 118/2021 o zavedení režimu dotací na spotřebu elektřiny a zemního plynu pro topnou sezónu 2021–2022 a kterým se doplňuje nařízení vlády č. 27/1996 o poskytování úlev osobám s bydlištěm nebo místem výkonu práce v určitých horských oblastech Apuseni a v biosférické rezervaci delty Dunaje) ze dne 29. října 2021 (Monitorul Oficial al României, část I, č. 1036 ze dne 29. října 2021) ve znění ordonanța de urgență a Guvernului nr. 11/2022 privind modificarea și completarea Legii nr. 259/2021 (mimořádné nařízení vlády č. 11/2022, kterým se mění a doplňuje zákon č. 259/2021) ze dne 16. února 2022 (Monitorul Oficial al României, část I, č. 163 ze dne 17. února 2022) (dále jen „zákon č. 259/2021“), stanoví:

„1. Po dobu působnosti ustanovení [mimořádného nařízení č. 118/2021] ve znění pozměněném a doplněném tímto zákonem se dodatečné příjmy dosažené výrobci elektřiny vyplývající z rozdílu mezi průměrnou měsíční prodejní cenou elektřiny a cenou [450 rumunských lei (RON) (přibližně 89 eur) za megawatthodinu (MWh)] zdaňují sazbou 80 %.

2. Na výrobce elektřiny z fosilních paliv, včetně těch zabývajících se kombinovanou výrobou tepla a elektřiny, se ustanovení odstavce 1 nepoužijí.

2 bis. Daň stanovená v odstavci 1 je výrobci elektřiny, s výjimkou výrobců uvedených v odstavci 2, přiznávána a placena měsíčně a to do 25. dne měsíce následujícího po měsíci, v němž daňová povinnost vznikla. Tato daň je odváděna do státního rozpočtu na samostatný rozpočtový účet.

2 ter. Odchylně od odstavce 2 bis se daň uvedená v odstavci 1 za období od 1. listopadu do 31. prosince 2021 přizná a zaplatí do 25. ledna 2022.“

15

Článek III odst. 3 mimořádného nařízení vlády č. 11/2022, kterým se pozměňuje a doplňuje zákon č. 259/2021, stanoví:

„Na výrobce elektřiny z biomasy se ustanovení čl. II odst. 1 zákona č. 259/2021 neuplatní […] počínaje dodatečnými příjmy získanými po 1. lednu 2022.“

16

Článek I ordinul președintelui ANAF nr. 64/2022 privind aplicarea prevederilor articolului II din [Legea nr. 259/2021], precum și privind modificarea și completarea Ordinului președintelui [ANAF] nr. 587/2016 pentru aprobarea modelului și conținutului formularelor utilizate pentru declararea impozitelor și taxelor cu regim de stabilire prin autoimpunere sau reținere la sursă (vyhláška ředitele ANAF č. 64/2022 o použití ustanovení článku II zákona č. 259/2021, jíž se mění a doplňuje vyhláška ředitele [ANAF] č. 587/2016, kterou se schvaluje vzor a obsah formulářů používaných pro přiznání k daním a poplatkům v režimu přenesení daňové povinnosti nebo režimu srážky u zdroje) ze dne 18. ledna 2022(Monitorul Oficial al României, část I, č. 55 ze dne 19. ledna 2022, dále jen „vyhláška č. 64/2022“), zní takto:

„Daň z dodatečných příjmů výrobců elektřiny se vypočítá za období od 1. listopadu 2021 do 31. března 2022.“

17

Žalobkyně v původním řízení, Brăila Winds, je dceřinou společností skupiny Engie v Rumunsku. Vyrábí elektřinu prostřednictvím větrné elektrárny nacházející se v župě Brăila (Rumunsko).

18

Článek II zákona č. 259/2021 zavedl od 1. listopadu 2021 daň ve výši 80 % z příjmů výrobců elektřiny, které vyplývají z rozdílu mezi průměrnou měsíční prodejní cenou elektřiny a cenou 450 RON za MWh, uvedenou v odstavci 1 tohoto článku. Výrobci elektřiny z fosilních paliv, včetně těch zabývajících se kombinovanou výrobou tepla a elektřiny, a od 1. ledna 2022 i výrobci elektřiny z biomasy jsou však od této daně osvobozeni.

19

Znění zákona č. 259/2021 použitelné na spor v původním řízení je výsledkem několika změn, k nimž došlo v letech 2021 a 2022 prostřednictvím mimořádných nařízení vlády, které se týkaly způsobů platby této daně. Mimoto dne 19. ledna 2022 nabyla účinnosti vyhláška č. 64/2022, která podrobně upravuje přiznání k této dani a její úhradu, jakož i formulář, který má být za tímto účelem použit.

20

Na základě tohoto zákona a této vyhlášky podala žalobkyně v původním řízení jakožto výrobce elektřiny z obnovitelných zdrojů daňová přiznání, jakož i opravná přiznání a v souladu s nimi zaplatila celkovou částku daně ve výši 11643217 RON (přibližně 2356926,52 eura) za období od listopadu 2021 do března 2022.

21

Následně podala k ANAF stížnost, kterou se domáhala zrušení vyhlášky č. 64/2022, a stížnost namířenou proti daňovým přiznáním, na jejichž základě zaplatila dotčenou daň. Obě stížnosti byly zamítnuty dvěma rozhodnutími této agentury, a to z 16. a 23. března 2022. Co se týče zrušení vyhlášky č. 64/2022, ANAF měla v podstatě za to, že tato provádí daňovou povinnost zavedenou zákonem č. 259/2021, a že tedy její ustanovení nemohou být zpochybněna správní stížností.

22

Dne 27. dubna 2022 podala žalobkyně v původním řízení žalobu ke Curtea de Apel București (Odvolací soud v Bukurešti, Rumunsko), tedy předkládajícímu soudu, kterou zpochybňuje legalitu vyhlášky č. 64/2022, jakož i daňových přiznání vyhotovených na jejím základě, přičemž tvrdí, že daň zavedená článkem II zákona č. 259/2021 je sama o sobě protiprávní. V tomto ohledu před tímto soudem tvrdí, že tato daň diskriminuje výrobce energií z obnovitelných zdrojů a porušuje zásadu spravedlivého rozdělení daňového zatížení, zásadu zamezení dvojímu zdanění, jakož i zásadu předvídatelnosti daně a zákazu zpětné účinnosti, jejichž logickým následkem jsou zásady daňové neutrality, právní jistoty a ochrany legitimního očekávání. Rovněž tvrdí, že tato daň představuje protiprávní státní podporu poskytnutou v rozporu s čl. 107 odst. 1 SFEU výrobcům elektřiny z fosilních paliv, včetně těch zabývajících se kombinovanou výrobou tepla a elektřiny, a výrobcům elektřiny z biomasy, že v rozporu s články 49 a 56 SFEU vytváří překážky volnému pohybu služeb a je v rozporu s unijními cíli týkajícími se dosažení klimatické neutrality do roku 2050, jakož i unijní politikou zdanění energie a směrnicí 2019/944. ANAF navrhuje, aby byla žaloba zamítnuta, přičemž tvrdí, že napadené vnitrostátní akty jsou v souladu s právními předpisy, které byly v té době účinné a na jejichž základě byly přijaty.

23

Předkládající soud má za to, že pro rozhodnutí sporu, který mu byl předložen, potřebuje získat odpověď na několik otázek. První otázkou se táže, zda zákon č. 259/2021, jehož účinkem je vyšší zdanění příjmů určitých výrobců elektřiny, může být kvalifikován jako „státní podpora“ poskytnutá takto nezdaněným výrobcům elektřiny, která by podle čl. 108 odst. 3 SFEU měla být oznámena Komisi, jak před ním tvrdí žalobkyně. Uvedený soud se zejména zabývá použitelností kritéria selektivní výhody s ohledem na to, že tento zákon nebyl použitelný na všechny kategorie výrobců elektřiny.

24

Druhá otázka položená předkládajícím soudem se týká případných účinků zákona č. 259/2021 na svobodu usazování a volný pohyb služeb, jelikož tento zákon by mohl odradit skupinu Engie od další výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů na území Rumunska z důvodu jím zavedené vysoké daně. Přeshraniční prvek spočívá v projednávaném případě v tom, že Brăila Winds je součástí této skupiny, jejíž sídlo se nachází v Paříži (Francie). I když se tato otázka týká výkladu jak článku 49 SFEU, tak článku 56 SFEU, předkládající soud připouští, že volný pohyb služeb má podpůrnou povahu ve vztahu ke svobodě usazování, avšak žalobkyně v původním řízení se dovolává obou. Mimoto, i když se daň dotčená ve věci v původním řízení uplatňuje na usazené i neusazené výrobce nediskriminačním způsobem, z judikatury Soudního dvora nicméně vyplývá, že taková okolnost sama o sobě neumožňuje mít za to, že zákon č. 259/2021 není s těmito ustanoveními Smlouvy o FEU v rozporu. V projednávané věci vyvstává zejména otázka, zda taková právní úprava může být odůvodněna naléhavými důvody obecného zájmu a zda je přiměřená.

25

Podstatou třetí otázky předkládajícího soudu je, zda daň stanovená zákonem č. 259/2021 může být kvalifikována jako opatření představující stanovení prodejní ceny nebo omezení svobody stanovování prodejní ceny elektřiny, které je v rozporu s ustanoveními směrnice 2019/944, a zejména s čl. 58 písm. c), který se týká povinnosti vnitrostátního regulačního orgánu odstranit překážky obchodu s elektřinou mezi členskými státy, ve spojení s článkem 9 této směrnice, jelikož tento má přímý účinek. V tomto ohledu předkládající soud upřesňuje, že žalobkyně v původním řízení tvrdí, že vnitrostátní právní úprava dotčená ve věci v původním řízení narušuje volnou hospodářskou soutěž na trhu s elektřinou tím, že pro některé výrobce vyvolává dodatečné náklady, snižuje bezpečnost dodávek a brání cenotvorbě plynoucí ze vzájemného působení nabídky a poptávky. Je tedy třeba určit, zda jsou tyto právní předpisy slučitelné s tímto článkem 9, když je před předkládajícím soudem tvrzeno, že nejsou vhodné pro sledovaný cíl ani přiměřené.

26

Podstatou čtvrté otázky předkládajícího soudu je, zda zásady obezřetnosti, prevence a odvracení ohrožení životního prostředí především u zdroje, jakož i zásada „znečišťovatel platí“, stanovené v čl. 191 odst. 2 SFEU, kterých se žalobkyně v původním řízení před ním dovolává, mají přímý účinek a byly porušeny zavedením daně, která se vztahuje na výrobce elektřiny z obnovitelných zdrojů, avšak na výrobce elektřiny z fosilních paliv nikoliv. Mimoto uvádí, že žalobkyně v původním řízení rovněž tvrdí, že tato daň je v rozporu se směrnicí 2003/96 a unijními cíli v oblasti klimatické neutrality.

27

Za těchto podmínek se Curtea de Apel București (Odvolací soud v Bukurešti) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

28

Úvodem je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury je postup zavedený článkem 267 SFEU nástrojem spolupráce mezi Soudním dvorem a vnitrostátními soudy, jehož prostřednictvím Soudní dvůr poskytuje těmto soudům výklad unijního práva, jenž je pro ně nezbytný k řešení sporů, které mají rozhodnout (viz usnesení ze dne 26. ledna 1990, Falciola,C‑286/88, EU:C:1990:33, bod 7). Důvodem existence žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce není vydávání konzultativních stanovisek k obecným nebo hypotetickým otázkám, ale potřeba skutečného vyřešení sporu (viz rozsudky ze dne 16. prosince 1981, Foglia,244/80, EU:C:1981:302, bod 18, a ze dne 26. března 2020, Miasto Łowicz a Prokurator Generalny, C‑558/18 a C‑563/18, EU:C:2020:234, bod 44 a citovaná judikatura).

29

V rámci řízení o předběžné otázce musí mezi daným sporem a ustanoveními unijního práva, jejichž výklad je požadován, existovat takový vztah, aby byl tento výklad objektivně nezbytný pro rozhodnutí, které musí předkládající soud přijmout (rozsudek ze dne 26. března 2020, Miasto Łowicz a Prokurator Generalny, C‑558/18 a C‑563/18, EU:C:2020:234, bod 48 a citovaná judikatura).

30

Potřeba dospět k výkladu unijního práva, který by byl užitečný pro vnitrostátní soud, vyžaduje, aby tento soud vymezil skutkový a právní rámec otázek, které pokládá, nebo alespoň vysvětlil skutkové předpoklady, na nichž jsou tyto otázky založeny (viz rozsudek ze dne 26. ledna 1993, Telemarsicabruzzo a další, C‑320/90 až C‑322/90, EU:C:1993:26, bod 6). Soudní dvůr rozhodl, že je nezbytné, aby vnitrostátní soud podal alespoň určité minimální vysvětlení k důvodům výběru ustanovení unijního práva, o jejichž výklad žádá, jakož i ke vztahu, který spatřuje mezi těmito ustanoveními a vnitrostátními právními předpisy použitelnými na spor (viz usnesení ze dne 28. června 2000, Laguillaumie,C‑116/00, EU:C:2000:350, bod 16, a rozsudek ze dne 12. září 2024, Syndyk Masy Upadłości A,C‑709/22, EU:C:2024:741, bod 70).

31

V tomto ohledu je třeba zdůraznit, že informace obsažené v předkládacích rozhodnutích mají umožnit Soudnímu dvoru, aby podal užitečné odpovědi na otázky položené vnitrostátním soudem, a vládám členských států, jakož i ostatním zúčastněným možnost, aby využili práva, které jim poskytuje článek 23 statutu Soudního dvora Evropské unie, a předložili vyjádření. Je na Soudním dvoru, aby zajistil zachování tohoto práva s ohledem na to, že na základě tohoto ustanovení jsou zúčastněným oznamována pouze předkládací rozhodnutí (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 2. září 2021, Irish Ferries,C‑570/19, EU:C:2021:664, bod 134 a citovaná judikatura).

32

Tyto požadavky na obsah žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce jsou výslovně uvedeny v článku 94 jednacího řádu Soudního dvora, který má předkládající soud v rámci spolupráce zavedené článkem 267 SFEU znát a který je povinen důsledně dodržovat. Mimoto jsou připomenuty v bodech 13, 15 a 16 Doporučení pro vnitrostátní soudy o zahájení řízení o předběžné otázce (Úř. věst. C, C/2024/6008) [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 12. září 2024, Presidenza del Consiglio dei ministri a další (Odměňování honorárních soudců a státních zástupců), C‑548/22, EU:C:2024:730, bod 29].

33

Pokud jde v tomto ohledu v prvé řadě o první otázku předkládajícího soudu, jejíž podstatou je, zda články 107 a 108 SFEU musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátní právní úprava, podle které dani z příjmů převyšujících určitou částku podléhají pouze někteří výrobci elektřiny, představuje státní podporu poskytnutou výrobcům, kteří jsou od ní osvobozeni, a podléhající oznamovací povinnosti, je třeba uvést, že podle ustálené judikatury se pro kvalifikaci vnitrostátního opatření jako „státní podpory“ ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU vyžaduje, aby byly splněny všechny následující podmínky. Zaprvé se musí jednat o státní zásah nebo zásah ze státních prostředků. Zadruhé tento zásah musí být s to ovlivnit obchod mezi členskými státy. Zatřetí musí příjemci poskytovat selektivní výhodu. A začtvrté opatření musí narušovat hospodářskou soutěž či v tomto směru představovat hrozbu (rozsudek ze dne 26. dubna 2018, ANGED,C‑233/16, EU:C:2018:280, bod 37 a citovaná judikatura).

34

Za účelem posouzení zejména toho, zda dotčené vnitrostátní opatření poskytuje svým adresátům selektivní výhodu, je třeba určit, zda v rámci daného právního režimu může toto opatření zvýhodňovat „určité podniky nebo určitá odvětví výroby“ oproti ostatním, které se nacházejí s ohledem na cíl sledovaný uvedeným režimem ve srovnatelné skutkové a právní situaci a se kterými je zacházeno odlišně, což lze v podstatě kvalifikovat jako diskriminaci (rozsudky ze dne16. března 2017, Identi,C‑493/15, EU:C:2017:219, bod 26, a ze dne 5. prosince 2023, Lucembursko a další v. Komise, C‑451/21 P a C‑454/21 P, EU:C:2023:948, bod 106 a citovaná judikatura). Mimoto určení referenčního rámce je obzvlášť důležité v případě daňových opatření, protože existence hospodářského zvýhodnění ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU může být prokázána pouze ve srovnání s takzvaným „obvyklým“ zdaněním (rozsudek ze dne 7. listopadu 2019, UNESA a další, C‑105/18 až C‑113/18, EU:C:2019:935, bod 62).

35

V projednávané věci přitom předkládající soud neposkytl žádné vysvětlení k důvodům, proč má za to, že vnitrostátní právní předpisy dotčené ve věci v původním řízení by mohly být neslučitelné s ustanoveními čl. 107 odst. 1 SFEU. Navíc žádost o rozhodnutí o předběžné otázce neobsahuje informace nezbytné k určení, zda daňový režim zavedený těmito předpisy může představovat „státní podporu“ ve smyslu těchto ustanovení. Zejména není možné identifikovat referenční systém dotčený ve věci v původním řízení, tedy jaké jsou „obvyklé“ zdanění výrobců elektřiny, cíl, povaha a struktura tohoto systému a srovnatelnost mezi výrobci elektřiny podléhajícími dotyčné dani a těmi, kteří jsou od ní osvobozeni, ani případné odůvodnění rozdílného zacházení s nimi.

36

Vzhledem k tomu, že Soudní dvůr nedisponuje poznatky nezbytnými pro užitečnou odpověď na první otázku, je třeba mít za to, že je nepřípustná.

37

Pokud jde ve druhé řadě o druhou otázku, která se týká výkladu článků 49 a 56 SFEU, jakož i článku 17 Listiny, z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že v rámci této otázky se předkládající soud táže, zda vnitrostátní právní úprava dotčená ve věci v původním řízení zakládá nepřímou diskriminaci, která je v rozporu s články 49 a 56 SFEU, v rozsahu, v němž se týká takových osob, jako je žalobkyně v původním řízení, které jsou součástí skupiny, jejíž mateřská společnost má sídlo v jiném členském státě. Předkládající soud zejména uvádí, že tato právní úprava by mohla vést k odrazení této skupiny od toho, aby pokračovala ve výrobě elektřiny z obnovitelných zdrojů na území Rumunska.

38

Je přitom třeba zaprvé uvést, že v projednávaném případě mateřská společnost uvedené skupiny, usazená v jiném členském státě, není účastníkem sporu v původním řízení a předkládající soud nevysvětluje, jak by v rámci sporu, který mu byl předložen a týká se legality zdanění, jehož předmětem byla pouze žalobkyně v původním řízení, dceřiná společnost této mateřské společnosti, mohl být nucen posuzovat dopad tohoto zdanění na uvedenou mateřskou společnost a potažmo z toho vyvodit případné důsledky.

39

Vzhledem k tomu, že by druhá otázka mohla být chápána tak, že se týká hypotézy, která neodpovídá skutkové situaci dotčené v původním řízení, tedy existence případných omezení svobod uvedených v článcích 49 a 56 SFEU, jejichž předmětem by mohla být mateřská společnost žalobkyně v původním řízení, je třeba konstatovat, že tato otázka je hypotetická, a tudíž nepřípustná (obdobně viz rozsudek ze dne 5. června 2025, Elektrorazpredelitelni mreži Zapad, C‑310/24, EU:C:2025:406, bod 44).

40

Pokud jde zadruhé o existenci případného omezení výše uvedených svobod, jehož předmětem by mohla být sama žalobkyně v původním řízení, je třeba připomenout, že v rámci řízení o předběžné otázce je úkolem Soudního dvora být předkládajícímu soudu nápomocen při řešení konkrétního sporu, který mu byl předložen, přičemž předpokladem tohoto postupu je zjištění, že se v tomto sporu uplatní svobody, na které tento soud odkazuje. Ustanovení Smlouvy o FEU v oblasti svobody usazování a volného pohybu služeb se přitom na situaci, jejíž všechny prvky se nacházejí pouze uvnitř jednoho členského státu, nepoužijí (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 15. listopadu 2016, Ullens de Schooten,C‑268/15, EU:C:2016:874, body 47 a 49, jakož i ze dne 2. března 2023, Bursa Română de Mărfuri,C‑394/21, EU:C:2023:146, bod 48).

41

Mimoto obrátí-li se vnitrostátní soud na Soudní dvůr v souvislosti se sporem týkajícím se takové situace, nemůže tento, pokud mu vnitrostátní soud kromě toho, že se předmětná vnitrostátní právní úprava uplatní bez rozdílu jak na státní příslušníky dotčeného členského státu, tak na příslušníky jiných členských států, nesdělí i jiné informace, mít za to, že žádost o výklad ustanovení Smlouvy o FEU týkající se základních svobod v rámci řízení o předběžné otázce je nezbytná k tomu, aby prvně uvedený soud vyřešil spor, který mu byl předložen. Konkrétní skutečnosti, na jejichž základě lze konstatovat vazbu mezi předmětem či okolnostmi sporu, jehož veškeré prvky se nacházejí pouze uvnitř dotyčného členského státu, a články 49 a 56 SFEU, totiž musí vyplývat z předkládacího rozhodnutí, tak aby Soudní dvůr mohl určit spojitost mezi tímto sporem a uvedenými ustanoveními unijního práva (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 15. listopadu 2016, Ullens de Schooten,C‑268/15, EU:C:2016:874, body 54 a 55).

42

V projednávané věci takové konkrétní skutečnosti z předkládacího rozhodnutí nevyplývají, jelikož předkládající soud se omezuje na informaci o tom, že vnitrostátní právní úprava dotčená ve věci v původním řízení se použije bez rozdílu na státní příslušníky daného státu i na příslušníky jiných členských států. Pouhá skutečnost, že žalobkyně v původním řízení je dceřinou společností mateřské společnosti usazené v jiném členském státě než v Rumunsku, je nedostatečnou informací o případné vazbě uvedené v předchozím bodě tohoto rozsudku.

43

A konečně zatřetí stran použitelnosti článku 17 Listiny, který zakotvuje právo na vlastnictví, je třeba připomenout, že podle jejího čl. 51 odst. 1 jsou její ustanovení určena členským státům, výhradně pokud uplatňují unijní právo. Pro určení, zda určité vnitrostátní opatření spadá pod „uplatňování práva Unie“ ve smyslu uvedeného čl. 51 odst. 1, je třeba kromě dalších skutečností ověřit, zda má dotčená vnitrostátní právní úprava za cíl provést ustanovení unijního práva, jakou má tato právní úprava povahu a zda sleduje jiné cíle, než které zahrnuje unijní právo, i když může toto právo nepřímo ovlivnit, jakož i zda existuje unijní úprava specifická pro tuto oblast nebo způsobilá ji ovlivnit (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 5. května 2022, BPC Lux 2 a další, C‑83/20, EU:C:2022:346, body 25 až 27, jakož i citovaná judikatura).

44

V projednávané věci však předkládací rozhodnutí neobsahuje žádnou informaci umožňující mít za to, že věc v původním řízení se týká vnitrostátní právní úpravy, která je uplatňováním unijního práva ve smyslu čl. 51 odst. 1 Listiny. Z toho plyne, že Soudní dvůr nemá pravomoc o výkladu článku 17 Listiny rozhodnout.

45

S ohledem na předchozí úvahy je druhá otázka nepřípustná v celém rozsahu.

46

Podstatou třetí otázky předkládajícího soudu je, zda směrnice 2019/944 musí být vykládána v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, která ukládá výrobcům elektřiny z obnovitelných zdrojů daň z příjmů pocházejících z prodeje elektřiny za cenu přesahující určitou mez stanovenou touto právní úpravou.

47

V tomto ohledu směrnice 2019/944 v článku 1 zavádí společná pravidla pro výrobu, přenos a distribuci elektřiny, ukládání energie a dodávky elektřiny a také opatření na ochranu spotřebitele s cílem vytvořit v Unii skutečně integrované, konkurenční, flexibilní, spravedlivé a transparentní trhy s elektřinou zaměřené na spotřebitele. Jejím cílem je mimo jiné zajistit spotřebitelům dostupné a transparentní ceny a náklady na energie.

48

Článek 9 odst. 1 uvedené směrnice stanoví, že členské státy musí zabezpečit, aby byly elektroenergetické podniky provozovány v souladu s jejími zásadami a s cílem dosažení konkurenčního a bezpečného trhu s elektřinou udržitelného z hlediska životního prostředí, a zdržet se toho, aby mezi těmito podniky vytvářely diskriminace z hlediska jejich práv nebo povinností. Článek 58 uvedené směrnice, který vyjmenovává obecné cíle uložené regulačnímu orgánu, v písmenu c) stanoví, že je na tomto orgánu, aby přijal veškerá přiměřená opatření k odstranění překážek bránících obchodování s elektřinou mezi členskými státy, včetně rozvoje vhodných přeshraničních přenosových kapacit k uspokojení poptávky a posilování integrace vnitrostátních trhů.

49

V tomto ohledu se předkládající soud táže, zda taková vnitrostátní právní úprava, jako je úprava dotčená ve věci v původním řízení, která ukládá určitým výrobcům elektřiny daň z příjmů pocházejících z prodeje elektřiny za cenu přesahující určitou mez stanovenou touto právní úpravou, je v rozporu se směrnicí 2019/944, jakožto opatření představující stanovení prodejní ceny nebo omezení svobody stanovování prodejní ceny elektřiny, jelikož může mít případný dopad na určování její výše.

50

Žalobkyně v původním řízení před předkládajícím soudem tvrdí, že daňový režim dotčený ve věci v původním řízení narušuje volnou hospodářskou soutěž na trhu s elektřinou tím, že pro některé výrobce vyvolává dodatečné náklady, snižuje bezpečnost dodávek a brání cenotvorbě plynoucí ze vzájemného působení nabídky a poptávky.

51

Je přitom třeba uvést, že z judikatury Soudního dvora týkající se směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/72/ES ze dne 13. července 2009 o společných pravidlech pro vnitřní trh s elektřinou a o zrušení směrnice 2003/54/ES (Úř. věst. 2009, L 211, s. 55), která byla nahrazena směrnicí 2019/944, vyplývá, že prvně uvedená směrnice nesměřovala ke sbližování daňových režimů členských států v této oblasti a zásada zákazu diskriminace, kterou stanovila, se nepoužila na právní úpravu členského státu zavádějící daň, která zatěžuje výrobu elektřiny a její dodávky do elektrické sítě na území tohoto státu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 3. března 2021, Promociones Oliva Park,C‑220/19, EU:C:2021:163, bod 78 a citovaná judikatura).

52

V projednávané věci se s výhradou ověření, která musí provést předkládající soud, jeví, že dotčená ustanovení zákona č. 259/2021 zavádějí daň, která alespoň zčásti sleduje rozpočtový účel, a jejím cílem není regulovat dodávky elektřiny ani zajistit ochranu spotřebitelů nebo volnou hospodářskou soutěž.

53

Kromě toho se v žádném případě nezdá, že by dotčená ustanovení zákona č. 259/2021 zakládala opatření představující „stanovení prodejní ceny“ elektřiny nebo omezení svobody jejích výrobců ji stanovovat, jelikož případný dopad daně dotčené ve věci v původním řízení na prodejní ceny je přinejlepším vzdálený a nejistý, jelikož tato daň se v podstatě omezuje na snížení zisků, které tito výrobci mohou dosahovat z prodejů.

54

S ohledem na tyto úvahy je třeba na třetí otázku odpovědět tak, že směrnice 2019/944 musí být vykládána v tom smyslu, že nebrání vnitrostátní právní úpravě, která ukládá výrobcům elektřiny z obnovitelných zdrojů daň z příjmů pocházejících z prodeje elektřiny za cenu přesahující určitou mez stanovenou touto právní úpravou.

55

Úvodem je třeba i v souladu s bodem 28 tohoto rozsudku připomenout, že podle ustálené judikatury platí, že v rámci postupu spolupráce mezi vnitrostátními soudy a Soudním dvorem zavedeného článkem 267 SFEU přísluší Soudnímu dvoru poskytnout vnitrostátnímu soudu užitečnou odpověď, která mu umožní rozhodnout spor, jenž mu byl předložen. V zájmu toho Soudnímu dvoru přísluší případně přeformulovat otázky, které jsou mu položeny (rozsudek ze dne 30. dubna 2025, Inspektorat kam Visšija sadeben savet,C‑313/23, C‑316/23 a C‑332/23, EU:C:2025:303, bod 65 a citovaná judikatura).

56

V projednávané věci předkládající soud v žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce odkazuje ve čtvrté otázce na slučitelnost vnitrostátní právní úpravy, jako je zákon č. 259/2021, zejména s „cíli klimatické neutrality do roku 2050“ a se sdělením Komise Evropskému parlamentu, Evropské radě, Radě, Evropskému hospodářskému a sociálnímu výboru a Výboru regionů ze dne 11. prosince 2019 nadepsaném Zelená dohoda pro Evropu [COM(2019) 640 final]. Tato dohoda je přitom pouze sdělením vydaným Komisí, které nemá závazný účinek [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 4. října 2024, Litva a další v. Parlament a Rada (Balíček mobility), C‑541/20 až C‑555/20, EU:C:2024:818, bod 432].

57

Cíl klimatické neutrality je však vytyčen, společně Unii a členským státům, nařízením 2021/1119, když čl. 2 odst. 1 stanoví, že klimatické neutrality musí být v Unii dosaženo do roku 2050.

58

Je proto třeba mít za to, že podstatou čtvrté otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 191 odst. 2 SFEU a nařízení 2021/1119 brání vnitrostátní právní úpravě, která ukládá výrobcům elektřiny z obnovitelných zdrojů daň z příjmů z prodeje elektřiny za cenu přesahující určitou mez stanovenou touto právní úpravou, ale osvobozuje od této daně výrobce elektřiny z fosilních paliv.

59

Co se týče zaprvé čl. 191 odst. 2 SFEU, je třeba připomenout, že ten stanoví, že unijní politika v oblasti životního prostředí je zaměřena na vysokou úroveň ochrany, přičemž přihlíží k rozdílné situaci v jednotlivých regionech Unie. Je založena na zásadách obezřetnosti a prevence, odvracení ohrožení životního prostředí především u zdroje a na zásadě „znečišťovatel platí“. V této souvislosti obsahují harmonizační opatření odpovídající požadavkům ochrany životního prostředí popřípadě ochrannou doložku, na základě které jsou členské státy zmocněny přijmout z mimoekonomických důvodů ochrany životního prostředí dočasná opatření podléhající kontrolnímu procesu Unie.

60

Předkládající soud se zejména táže, zda zásady zavedené uvedeným ustanovením mají přímý účinek, a pokud ano, zda taková daň, jako je daň dotčená ve věci v původním řízení, je s těmito zásadami v rozporu.

61

V tomto ohledu Soudní dvůr rozhodl, že čl. 191 odst. 2 SFEU se spokojuje s vymezením obecných unijních cílů v oblasti životního prostředí, přičemž článek 192 SFEU svěřuje Evropskému parlamentu a Radě Evropské unie pravomoc rozhodnout v souladu s řádným legislativním postupem o tom, jakou činnost bude třeba v zájmu uskutečnění těchto cílů vyvíjet. Jelikož prvně uvedené ustanovení, které mimo jiné zavádí zásadu „znečišťovatel platí“, je určeno unijnímu normotvůrci, nemohou se jej jednotlivci jako takového dovolávat na podporu návrhu směřujícího k vyloučení použití takové vnitrostátní právní úpravy, jako je úprava dotčená ve věci v původním řízení, v situaci, která není upravena žádnou unijní právní úpravou přijatou na základě článku 192 SFEU (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 4. března 2015, Fipa Group a další, C‑534/13, EU:C:2015:140, body 39 a 40, jakož i ze dne 13. července 2017, Túrkevei Tejtermelő Kft.,C‑129/16, EU:C:2017:547, body 36 a 37).

62

Vzhledem k tomu, že unijní normotvůrce nepřijal na základě článku 192 SFEU žádný akt, který by mohl členským státům vytvořit rámec pro schválení takové daně, jako je daň zavedená zákonem č. 259/2021, je třeba konstatovat, že čl. 191 odst. 2 SFEU není na spor v původním řízení použitelný, takže čtvrtou otázku není na místě zkoumat z hlediska posledně uvedeného ustanovení.

63

Pokud jde zadruhé o cíle klimatické neutrality, které si Unie stanovila, a zejména o nařízení 2021/1119, které tyto cíle, jichž má být dosaženo do roku 2050, definuje, je třeba uvést, že cílem tohoto nařízení je v souladu s jeho článkem 1 zejména vytvořit rámec pro nevratné a postupné snižování antropogenních emisí skleníkových plynů a stanovit závazný cíl klimatické neutrality v Unii.

64

Článek 2 odst. 2 uvedeného nařízení mimoto stanoví, že členské státy jsou povinny přijmout nezbytná opatření na vnitrostátní úrovni, která umožní společné dosažení cíle klimatické neutrality. Podle čl. 5 odst. 1 téhož nařízení musí příslušné unijní orgány a členské státy zajistit trvalý pokrok při zvyšování adaptační kapacity, posilování odolnosti a snižování zranitelnosti vůči změně klimatu. Podle článku 7 nařízení 2021/1119 má Komise pravidelně posuzovat soulad vnitrostátních opatření na základě integrovaných vnitrostátních plánů v oblasti energetiky a klimatu, dlouhodobých národních strategií a dvouletých zpráv o pokroku. Pokud tento orgán konstatuje, že opatření členského státu nejsou v souladu s cílem klimatické neutrality nebo se zajištěním pokroku v oblasti adaptace uvedeným v článku 5 nařízení, může pro daný členský stát vydat doporučení, na jejichž základě je tento stát povinen oznámit Komisi způsob, jakým je hodlá náležitě zohlednit, a v následujícím roce to, jakým způsobem je zohlednil, nebo pokud se rozhodne se doporučeními nebo jejich podstatnou částí nezabývat, odůvodnit tomuto orgánu toto své rozhodnutí.

65

Ze znění ustanovení nařízení 2021/1119, zejména pak jeho článků 2, 5 a 7, i z cíle klimatické neutrality, který sleduje, tedy vyplývá, že se toto nařízení omezuje na to, že ukládá členským státům povinnost vypracovat celkovou strategii pro dosažení tohoto cíle.

66

Jak zdůraznila Komise v písemném vyjádření, konkrétní opatření přijaté členským státem musí být za tímto účelem posuzováno s ohledem na všechny okolnosti situace, v níž bylo přijato, a s ohledem na všechna další opatření přijatá dotyčným členským státem s cílem přispět k dosažení cíle klimatické neutrality v Unii. Taková právní úprava, jako je právní úprava dotčená ve věci v původním řízení, přitom podle všeho nemůže mít sama o sobě rozhodující vliv na dosažení takového cíle nebo mít za následek, že členský stát, který ji přijal, neplní povinnost přijmout opatření nezbytná k dosažení tohoto společného cíle, zejména s ohledem na skutečnost, že použitelnost této právní úpravy je časově omezená a nezdá se, že by mohla významně ovlivnit emise skleníkových plynů.

67

V důsledku toho je třeba na čtvrtou otázku odpovědět tak, že nařízení 2021/1119 musí být vykládáno v tom smyslu, že nebrání vnitrostátní právní úpravě, která ukládá výrobcům elektřiny z obnovitelných zdrojů daň z příjmů z prodeje elektřiny za cenu přesahující určitou mez stanovenou touto právní úpravou, ale osvobozuje od této daně výrobce elektřiny z fosilních paliv.

68

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (devátý senát) rozhodl takto: