–

za Mercedes-Benz Bank AG: L. Normann, Rechtsanwältin,

–

za Volkswagen Bank GmbH: I. Heigl a L. Normann, Rechtsanwältinnen,

–

za českou vládu: S. Šindelková, M. Smolek a J. Vláčil, jako zmocněnci,

–

za Evropskou komisi: B.-R. Killmann a P. Ondrůšek, jako zmocněnci,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 10 odst. 2 písm. l) a čl. 14 odst. 1 a odst. 3 písm. b) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (Úř. věst. 2008, L 133, s. 66).

2

Tato žádost byla předložena v rámci dvou sporů, a to zaprvé mezi KI a Mercedes-Benz Bank AG, a zadruhé mezi FA a Volkswagen Bank GmbH ohledně platnosti odstoupení od smluv o úvěru ze strany KI a FA, které jakožto spotřebitelé uzavřeli s těmito bankami.

3

V bodě 14 odůvodnění směrnice Evropského parlamentu a Rady 97/7/ES ze dne 20. května 1997 o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených na dálku (Úř. věst. 1997, L 144, s. 19; Zvl. vyd. 15/03, s. 319), která byla nahrazena směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2011/83/EU ze dne 25. října 2011 o právech spotřebitelů, kterou se mění směrnice Rady 93/13/EHS a směrnice Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES a zrušuje směrnice Rady 85/577/EHS a směrnice Evropského parlamentu a Rady 97/7/ES (Úř. věst. 2011, L 304, s. 64), bylo uvedeno:

„[…] [J]e věcí členských států, aby stanovily další podmínky a opatření pro uplatnění práva odstoupit od smlouvy;

4

V bodech 7 až 10, 31, 34 a 35 odůvodnění směrnice 2008/48 je uvedeno:

[…]

[…]

5

Článek 1 směrnice 2008/48, nadepsaný „Předmět“, stanoví:

„Účelem této směrnice je harmonizovat některé aspekty právních a správních předpisů členských států, které se týkají smluv o spotřebitelském úvěru.“

6

Článek 3 této směrnice, nadepsaný „Definice“, stanoví:

„Pro účely této směrnice se rozumí:

[…]

[…]“

7

Článek 10 uvedené směrnice, nadepsaný „Informace, které mají být uvedeny v úvěrových smlouvách“, v odstavci 2 stanoví:

„Úvěrová smlouva jasně a výstižně uvádí

[…]

[…]“

8

Článek 14 téže směrnice, nadepsaný „Právo na odstoupení od smlouvy“, stanoví:

„1)   Spotřebitel má k dispozici lhůtu čtrnácti kalendářních dnů na odstoupení od úvěrové smlouvy bez uvedení důvodu.

Lhůta pro odstoupení od smlouvy začíná běžet

[…]

3.   Jestliže spotřebitel uplatní právo na odstoupení od smlouvy,

[…]

[…]“

9

Článek 15 směrnice 2008/48, nadepsaný „Smlouvy o vázaném úvěru“, v odstavci 1 stanoví:

„Pokud spotřebitel na základě práva Společenství uplatnil právo na odstoupení od kupní smlouvy nebo od smlouvy o poskytnutí služby, není nadále vázán smlouvou o vázaném úvěru.“

10

Článek 22 uvedené směrnice, nadepsaný „Harmonizace a kogentní povaha směrnice“, v odstavci 1 stanoví:

„Pokud tato směrnice obsahuje harmonizovaná ustanovení, nesmějí členské státy ve svém vnitrostátním právu zachovávat ani zavádět ustanovení odchylná od ustanovení této směrnice.“

11

Ustanovení § 355 občanského zákoníku (Bürgerliches Gesetzbuch, dále jen „BGB“), nadepsané „Právo na odstoupení od spotřebitelských smluv“, stanoví:

„1)   Pokud zákon přiznává spotřebiteli právo odstoupit od smlouvy v souladu s tímto ustanovením, přestanou být spotřebitel a obchodník vázáni svými projevy vůle směřujícími k uzavření smlouvy, pokud spotřebitel svůj projev vůle odvolal ve stanovené lhůtě. […]

2)   Lhůta pro odstoupení činí 14 dní. Není-li stanoveno jinak, začíná běžet okamžikem uzavření smlouvy.

[…]“

12

Ustanovení § 356b BGB, nadepsané „Právo na odstoupení od smluv o spotřebitelském úvěru“, v odstavci 2 stanoví:

„V případě obecné smlouvy o spotřebitelském úvěru platí, že pokud dokument doručený dlužníkovi podle odstavce 1 neobsahuje povinné údaje podle § 492 odst. 2, začne lhůta běžet až poté, co je tento nedostatek odstraněn v souladu s § 492 odst. 6. […]“

13

Ustanovení § 357 BGB, nadepsané „Právní důsledky odstoupení od smluv uzavřených mimo obchodní prostory a smluv uzavřených na dálku, s výjimkou smluv o finančních službách“, ve znění použitelném na skutkový stav v původním řízení, znělo následovně:

„[…]

7)   Spotřebitel je povinen zaplatit náhradu za ztrátu hodnoty zboží, pokud:

[…]“

14

Ustanovení § 357a BGB, nadepsané „Právní důsledky odstoupení od smluv o finančních službách“, ve znění použitelném na skutkový stav v původním řízení, znělo takto:

„1)   Získaná plnění musí být vrácena nejpozději do 30 dnů.

[…]

3)   Odstoupí-li dlužník od smlouvy o spotřebitelském úvěru, musí za dobu mezi poskytnutím a splacením úvěru zaplatit dohodnutý úrok. […]“

15

Ustanovení § 358 BGB, nadepsané „Smlouva vázaná na smlouvu, od níž spotřebitel odstoupil“, ve znění použitelném na skutkový stav v původním řízení, znělo následovně:

„1)   Pokud spotřebitel vzal platně zpět svůj projev vůle uzavřít smlouvu o dodání zboží nebo poskytnutí jiné služby obchodníkem, není již vázán svým projevem vůle uzavřít smlouvu o úvěru vázanou na tuto smlouvu.

2)   Pokud spotřebitel vzal platně zpět svůj projev vůle uzavřít smlouvu o spotřebitelském úvěru na základě § 495 odst. 1 nebo § 514 odst. 2 první věty, není již dále vázán ani svým projevem vůle uzavřít smlouvu o dodání zboží nebo poskytnutí jiných služeb, která je vázána na tuto smlouvu o spotřebitelském úvěru.

3)   Smlouva o dodání zboží nebo poskytnutí jiných služeb je vázána na úvěrovou smlouvu podle odstavců 1 a 2, pokud úvěr slouží k úplnému nebo částečnému financování druhé smlouvy a pokud obě tvoří hospodářský celek. O tento celek se jedná zejména tehdy, pokud obchodník sám financuje protiplnění spotřebitele nebo v případě financování třetí stranou, pokud věřitel zapojí do přípravy nebo uzavření úvěrové smlouvy obchodníka.

4)   Obnovení statu quo ante u vázané smlouvy se řídí mutatis mutandis ustanoveními […] [§ 357 až 357b]. […] Věřitel ve vztazích se spotřebitelem přebírá práva a povinnosti obchodníka, které z vázané smlouvy vyplývají, jde-li o právní důsledky odstoupení od smlouvy nebo vrácení plnění, pokud v době, kdy odstoupení nabude účinnosti, byla již částka půjčky obchodníkovi uhrazena.“

16

Ustanovení § 492 BGB, nadepsané „Písemná forma, obsah smlouvy“, stanoví:

„[…]

2)   Smlouva musí obsahovat náležitosti předepsané pro smlouvu o spotřebitelském úvěru v souladu s § 247 odst. 6 až 13 EGBGB.

[…]

6)   Neobsahuje-li smlouva údaje podle odstavce 2 nebo je neobsahuje v úplnosti, lze tyto údaje poskytnout dodatečně na trvalém nosiči po účinném uzavření smlouvy nebo v případech uvedených v § 494 odst. 2 první větě poté, co smlouva nabude platnosti.

[…]“

17

Článek 247 EGBGB, nadepsaný „Informační povinnosti u smluv o spotřebitelském úvěru, úplatné finanční pomoci a smluv o zprostředkování úvěru“, stanoví:

„[…]

§ 3 Předsmluvní informace v případě obecných smluv o spotřebitelském úvěru

1) Informace poskytnuté před uzavřením smlouvy zahrnují:

[…]

[…]

§ 6 Obsah smlouvy

1) Ve smlouvě o spotřebitelském úvěru musí být jasným a srozumitelným způsobem obsaženy následující informace:

[…]“

18

V souladu se svými žádostmi ze dne 1. března 2019 a ze dne 30. listopadu 2017 uzavřeli KI s Mercedes-Benz Bank a FA s Volkswagen Bank smlouvy o úvěru za účelem koupě motorového vozidla pro soukromé účely. Částky poskytnutých úvěrů činily 29500 eur v případě KI a 35300 eur v případě FA.

19

Při uzavírání smluv o úvěru vystupovali autorizovaní prodejci automobilů, u kterých byla vozidla zakoupena, jako zprostředkovatelé úvěrů od společností Mercedes-Benz Bank a Volkswagen Bank, takže částky úvěrů byly vyplaceny přímo těmto autorizovaným prodejcům.

20

V žádné ze smluv o úvěru nebyla formou procentního údaje vyčíslena sazba úroků z prodlení platná v době uzavření smlouvy.

21

KI a FA zaplatili na základě svých smluv zálohy a uhradili měsíční splátky úvěru v celkové výši 8924,48 eura, resp. 24800 eur.

22

V dopisech ze dne 31. října 2019 a 20. července 2020 KI a FA uvedli, že uplatňují právo na odstoupení od smlouvy o úvěru. Mají za to, že jejich odstoupení od smlouvy jsou platná z důvodu, že čtrnáctidenní lhůta pro odstoupení od smlouvy stanovená německým právem nezačala běžet z důvodu vad v povinných údajích, které měly být uvedeny v jejich smlouvě.

23

Každý z těchto spotřebitelů podal k Landgericht Ravensburg (Zemský soud v Ravensburgu, Německo), který je předkládajícím soudem, žalobu proti Mercedes-Benz Bank, resp. Volkswagen Bank.

24

KI se domáhá vrácení měsíčních splátek úvěru, které uhradil až do odstoupení od smlouvy, a zálohy zaplacené autorizovanému prodejci, a sice částky 8924,48 eura, jakož i určení, že Mercedes-Benz Bank nesplnila povinnost převzít vozidlo. Rovněž se domáhá toho, aby bylo určeno, že není povinen uhradit žádnou náhradu za ztrátu hodnoty vozidla a z důvodu odstoupení od smlouvy již není povinen platit žádnou částku ze smlouvy o úvěru, ať již z titulu jistiny, nebo úroků.

25

FA se domáhá vrácení měsíčních splátek úvěru, které uhradil až do odstoupení od smlouvy, a zálohy zaplacené autorizovanému prodejci, tedy částky 24800 eura, snížené o náhradu ve výši 24550 eura za ztrátu hodnoty vozidla a navýšené o úroky. Požaduje rovněž, aby bylo určeno, že od okamžiku odstoupení od smlouvy již není povinen uhradit žádnou částku ze smlouvy o úvěru, ať již z titulu jistiny nebo úroků, a Volkswagen Bank nesplnila povinnost převzít vozidlo.

26

Mercedes-Benz Bank navrhuje, aby byla žaloba KI zamítnuta, přičemž poukazuje zejména na zánik práva na odstoupení od smlouvy a uplatňuje námitku zneužití tohoto práva. Podpůrně pro případ, že by KI platně využila svého práva na odstoupení od smlouvy a měla tedy nárok na vrácení zaplacených částek, tato společnost požaduje, aby bylo určeno, že jí KI musí uhradit náhradu za ztrátu hodnoty vozidla. Tato banka dále požaduje, aby byla KI uložena povinnost zaplatit jí náhradu za užitek z věci ve výši 3,92 % ročně z dosud neuhrazeného zůstatku úvěru za období mezi vyplacením finančních prostředků úvěru prodejci a vrácením vozidla.

27

Volkswagen Bank také navrhuje, aby byla žaloba FA zamítnuta a zejména tvrdí, že právo na odstoupení od smlouvy zaniklo.

28

Za těchto okolností se předkládající soud v první řadě táže, zda v případě, že dlužník využije svého práva na odstoupení od smlouvy o úvěru vázané na smlouvu o koupi vozidla, může mít věřitel nárok na náhradu za ztrátu hodnoty tohoto vozidla, a pokud ano, v jaké výši.

29

Uvedený soud poznamenává, že podle judikatury Bundesgerichtshof (Spolkový soudní dvůr, Německo) je dlužník po uplatnění svého práva na odstoupení od smlouvy povinen zaplatit náhradu odpovídající ztrátě hodnoty vozidla, k níž došlo během doby, kdy vozidlo vlastnil, a to i v případě, že spotřebitel nebyl plně informován o svém právu odstoupit od smlouvy. K tomu dodává, že Bundesgerichtshof (Spolkový soudní dvůr) rovněž rozhodl, že výše této náhrady se vypočítává tak, že se od prodejní ceny účtované autorizovaným prodejcem v okamžiku koupě vozidla spotřebitelem odečte kupní cena zaplacená autorizovaným prodejcem v okamžiku jeho vrácení.

30

Předkládající soud má za to, že tato metoda výpočtu založená na odlišných tržních hodnotách vyplývajících z transakcí uskutečňovaných na různých trzích, a sice na trhu, na němž autorizovaní prodejci prodávají, a na trhu, na němž nakupují, zatěžuje spotřebitele nejen tím, že musí zaplatit náhradu za ztrátu hodnoty vozidla plynoucí z jeho používání, ale také že musí nést náklady na následný prodej, ziskovou marži, jakož i daň z přidané hodnoty. Podle předkládajícího soudu se jedná o faktory, které zvyšují cenu a vznikají výhradně v důsledku uplatnění práva na odstoupení od smlouvy, přičemž tyto náklady jsou nezávislé na jakémkoli používání vozidla spotřebitelem. Uvedený soud dále uvádí, že výše náhrady se může jevit jako vysoká i v případě, že vozidlo nebylo před uplatněním práva na odstoupení od smlouvy nikdy registrováno ani používáno. Tato metoda proto umožňuje věřiteli dosáhnout zisku dalším prodejem vozidla za cenu vyšší, než byla kupní cena autorizovaného prodejce.

31

Předkládající soud má tedy za to, že tato vnitrostátní judikatura by mohla narušit účinnost práva na odstoupení od smlouvy stanoveného směrnicí 2008/48 a zásadu zákazu bezdůvodného obohacení.

32

Ve druhé řadě se předkládající soud táže, zda prostřednictvím čl. 14 odst. 3 písm. b) první věty směrnice 2008/48 byla provedena úplná harmonizace povinnosti dlužníka zaplatit úroky z jistiny, včetně případu, že financovaný úvěr je vázán na smlouvu o koupi zboží.

33

Uvedený soud poznamenává, že směrnice 2008/48 nestanoví ani účinky uplatnění práva na odstoupení od smlouvy na smlouvu o vázaném úvěru, ani to, jaká plnění musí smluvní strany financované smlouvy, tedy v projednávané věci kupující a prodávající, vrátit. Důsledky uplatnění práva na odstoupení u takové smlouvy o úvěru musí upravit pouze vnitrostátní zákonodárce. Podle předkládajícího soudu je tedy třeba připustit, že členské státy mají v případě vázaných smluv prostor pro uvážení při rozhodování o způsobech obnovení statu quo ante, a mohou se při tom odchýlit od čl. 14 odst. 3 písm. b) první věty směrnice 2008/48.

34

V případě, že by směrnicí 2008/48 nebyla provedena úplná harmonizace pro smlouvy o úvěru vázané na smlouvu o dodání zboží nebo poskytnutí služeb, se uvedený soud táže, zda je s unijním právem a zejména s čl. 14 odst. 1 směrnice 2008/48 slučitelné, pokud je dlužník povinen po uplatnění svého práva na odstoupení od smlouvy o spotřebitelském úvěru vázané na smlouvu o koupi vozidla zaplatit úroky z úvěru stanovené v prvně uvedené smlouvě za dobu mezi vyplacením finančních prostředků z titulu úvěru prodejci vozidla a dnem vrácení tohoto vozidla věřiteli nebo prodejci. Uvedený soud poukazuje na to, že vnitrostátní judikatura není v této otázce jednotná.

35

Vzhledem k tomu, že zaprvé spotřebiteli nevzniká z využití částky úvěru žádné obohacení, neboť tato částka byla prodávajícímu zaplacena věřitelem přímo jako úhrada prodejní ceny vozidla, a zadruhé tento spotřebitel nemůže uplatnit právo na odstoupení od smlouvy bez obav, že utrpí finanční újmu, má předkládající soud za to, že povinnost uvedeného spotřebitele zaplatit úroky z úvěru by mohla být v rozporu s obecnými zásadami unijního práva, a zejména s požadavkem užitečného účinku práva na odstoupení od smlouvy, jakož i se zásadou zákazu bezdůvodného obohacení.

36

Ve třetí řadě si uvedený soud klade otázku ohledně platnosti odstoupení od smluv, o která se jedná ve sporech v původním řízení.

37

V této souvislosti má za to, že z rozsudku ze dne 9. září 2021, Volkswagen Bank a další (C‑33/20, C‑155/20 a C‑187/20, EU:C:2021:736), vyplývá, že lhůta pro odstoupení od smlouvy začíná běžet pouze tehdy, pokud byla sazba úroku z prodlení uvedena ve formě konkrétní procentní výše, a uvádí, že Bundesgerichtshof (Spolkový soudní dvůr) postupuje v souladu s tímto rozsudkem.

38

Předkládající soud má navíc za to, že řešení obsažené v uvedeném rozsudku nebylo zpochybněno rozsudkem ze dne 21. prosince 2023, BMW Bank a další (C‑38/21, C‑47/21 a C‑232/21, EU:C:2023:1014). Poukazuje však na to, že Bundesgerichtshof (Spolkový soudní dvůr) jej chápe odlišně, jelikož nyní vychází z toho, že neuvedení konkrétní procentní sazby úroků z prodlení platné v době uzavření smlouvy o úvěru nebrání tomu, aby lhůta pro odstoupení od smlouvy začala běžet. Tento výklad vede předkládající soud k pochybnostem o platnosti odstoupení od smlouvy ve sporech v původním řízení.

39

Ve čtvrté řadě si předkládající soud klade otázku, zda lze uplatnění práva na odstoupení od smlouvy stanoveného v čl. 14 odst. 1 směrnice 2008/48 kvalifikovat jako zneužívající.

40

Uvedený soud poznamenává, že podle judikatury Bundesgerichtshof (Spolkový soudní dvůr) může být uplatnění práva na odstoupení od smlouvy spotřebitelem považováno za zneužívající, pokud tento spotřebitel nadále používá vozidlo až do doby, než vnitrostátní soudy rozhodnou o platnosti odstoupení od smlouvy, a odmítne zaplatit náhradu za ztrátu hodnoty vozidla jeho používáním.

41

Podle uvedeného soudu se přitom tato vnitrostátní judikatura jeví být v rozporu s rozsudky ze dne 9. září 2021, Volkswagen Bank a další (C‑33/20, C‑155/20 a C‑187/20, EU:C:2021:736), a ze dne 21. prosince 2023, BMW Bank a další (C‑38/21, C‑47/21 a C‑232/21, EU:C:2023:1014), v nichž Soudní dvůr rozhodl, že uplatnění práva na odstoupení od smlouvy spotřebitelem v souladu s čl. 14 odst. 1 směrnice 2008/48 nelze považovat za zneužívající, pokud sazba úroků z prodlení nebyla ve smlouvě o úvěru uvedena ve formě konkrétní procentní sazby.

42

Za těchto okolností se Landgericht Ravensburg (Zemský soud v Ravensburgu) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru tyto předběžné otázky:

43

Rozhodnutím předsedy Soudního dvora ze dne 18. dubna 2023 bylo řízení v projednávané věci přerušeno do doby, než bude vydáno konečné rozhodnutí ve spojených věcech BMW Bank a další (C‑38/21, C‑47/21 a C‑232/21).

44

V souladu s rozhodnutím předsedy Soudního dvora ze dne 17. prosince 2023 oznámila kancelář Soudního dvora předkládajícímu soudu rozsudek ze dne 21. prosince 2023, BMW Bank a další (C‑38/21, C‑47/21 a C‑232/21, EU:C:2023:1014) a vyzvala jej, aby jí sdělil, zda s ohledem na uvedený rozsudek trvá na své žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce.

45

Uvedený soud odpověděl dne 10. dubna 2024, že trvá na své žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce a považuje za nezbytné doplnit nové otázky.

46

Po doplnění žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce z téhož dne, jehož prostřednictvím uvedený soud položil dvě další otázky, a sice čtvrtou a pátou otázku, bylo rozhodnutím předsedy Soudního dvora ze dne 16. dubna 2024 pokračováno v řízení.

47

V první řadě společnost Volkswagen Bank namítá nepřípustnost první otázky z důvodu, že unijní právo není použitelné na okolnosti sporů v původním řízení. Ustanovení směrnice 2008/48 neupravují totiž podle jejího tvrzení důsledky uplatnění práva na odstoupení od smlouvy o úvěru vázané na smlouvu o dodání zboží nebo poskytnutí služeb. Tyto důsledky, zejména pokud jde o povinnost kupujícího takto financovaného zboží zaplatit náhradu za ztrátu hodnoty tohoto zboží, jakož i způsoby výpočtu této náhrady, jsou výlučně věcí vnitrostátního práva.

48

Je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury je v rámci spolupráce mezi Soudním dvorem a vnitrostátními soudy zavedené článkem 267 SFEU věcí pouze vnitrostátního soudu, kterému byl spor předložen a jenž musí nést odpovědnost za soudní rozhodnutí, které bude vydáno, aby s ohledem na konkrétní okolnosti věci posoudil jak nezbytnost rozhodnutí o předběžné otázce pro vydání rozsudku, tak relevanci otázek, které Soudnímu dvoru klade. Týkají-li se tedy položené otázky výkladu unijního práva, je Soudní dvůr v zásadě povinen rozhodnout (viz rozsudky ze dne 29. listopadu 1978, Redmond, 83/78, EU:C:1978:214, bod 25, a ze dne 11. ledna 2024, Nárokuj, C‑755/22, EU:C:2024:10, bod 17, jakož i citovaná judikatura).

49

Z toho vyplývá, že se k otázkám týkajícím se unijního práva váže domněnka relevance. Nevydání rozhodnutí Soudního dvora o předběžné otázce položené vnitrostátním soudem je možné pouze tehdy, je-li zjevné, že žádaný výklad unijního práva nemá žádný vztah k realitě nebo předmětu sporu v původním řízení, jestliže se jedná o hypotetický problém nebo také jestliže Soudní dvůr nedisponuje skutkovými nebo právními poznatky nezbytnými pro užitečnou odpověď na otázky, které jsou mu položeny (viz rozsudky ze dne 7. září 1999, Beck a Bergdorf, C‑355/97, EU:C:1999:391, bod 22, a ze dne 11. ledna 2024, Nárokuj, C‑755/22, EU:C:2024:10, bod 18, jakož i citovaná judikatura).

50

Tak tomu nicméně v projednávané věci není.

51

Ze žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce totiž vyplývá, že spory v původním řízení, jejichž existence není zpochybňována, se zaprvé týkají určení právních důsledků uplatnění práva na odstoupení od smlouvy dotčenými spotřebiteli v rámci smluv o úvěru vázaných na smlouvu o koupi vozidla. Zadruhé se tyto spory týkají podmínek, za kterých začíná běžet lhůta pro odstoupení od smlouvy, s ohledem na chybějící údaj o sazbě úroku z prodlení v úvěrové smlouvě ve formě konkrétního procentního podílu, jakož i případného zneužití práva na odstoupení od smlouvy.

52

V této souvislosti je podstatou první otázky předkládajícího soudu slučitelnost metody výpočtu náhrady za ztrátu hodnoty zboží, kterou má spotřebitel zaplatit v případě, že uplatní toto právo na odstoupení od smlouvy, a která je stanovena v německé judikatuře, s čl. 14 odst. 1 směrnice 2008/48. Toto ustanovení, jehož výklad je předmětem první otázky, přitom upravuje uvedené právo na odstoupení od smlouvy přiznané spotřebitelům.

53

Není tedy zjevné, že výklad směrnice 2008/48 požadovaný prostřednictvím této otázky nemá žádný vztah k realitě nebo předmětu sporů v původním řízení nebo že je daný problém hypotetický. V projednávané věci se tedy námitka vycházející z nepoužitelnosti tohoto ustanovení na věc v původním řízení netýká přípustnosti žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, nýbrž meritorní stránky otázek [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 24. února 2022, TGSS, (Nezaměstnanost zaměstnanců v domácnosti), C‑389/20, EU:C:2022:120, bod 31 a citovaná judikatura].

54

První otázka je tedy přípustná.

55

Ve druhé řadě Mercedes-Benz Bank zpochybňuje přípustnost čtvrté a páté otázky. Tvrdí zaprvé, že tyto otázky již byly zodpovězeny v rozsudku ze dne 21. prosince 2023, BMW Bank a další (C‑38/21, C‑47/21 a C‑232/21, EU:C:2023:1014), a zadruhé, že předkládající soud zamýšlí zpochybnit judikaturu Bundesgerichtshof (Spolkový soudní dvůr), založenou na ustanoveních směrnice 2008/48, jak byla vyložena v uvedeném rozsudku. V tomto posledně uvedeném ohledu Mercedes-Benz Bank tvrdí, že se předkládající soud snaží zpochybnit posouzení Soudního dvora obsažená v uvedeném rozsudku a vychází při tom z vlastního výkladu těchto ustanovení.

56

V projednávané věci předkládající soud čtvrtou a pátou otázkou žádá Soudní dvůr o výklad čl. 10 odst. 2 písm. l) směrnice 2008/48, který upravuje požadavek uvedení sazby úroku z prodlení ve smlouvě o úvěru, a čl. 14 odst. 1 této směrnice, který upravuje počátek běhu čtrnáctidenní lhůty pro odstoupení od smlouvy. Obě tyto otázky se v příslušném pořadí týkají podmínek počátku běhu lhůty pro odstoupení od smlouvy a možnosti kvalifikovat výkon práva na odstoupení od smlouvy jako zneužívající.

57

Je přitom třeba nejprve připomenout, že i v případě existence judikatury Soudního dvora, která řeší dotčenou právní otázku, mají vnitrostátní soudy nadále co nejširší možnost obrátit se na Soudní dvůr, pokud to považují za vhodné, aniž okolnost, že ustanovení, jejichž výklad je požadován, již byla předmětem výkladu Soudního dvora, brání tomu, aby Soudní dvůr rozhodl znovu (rozsudek ze dne 6. října 2021, Consorzio Italian Management a Catania Multiservizi, C‑561/19, EU:C:2021:799, bod 37, jakož i citovaná judikatura).

58

Dále platí, že domněnka relevance uvedená v bodě 49 tohoto rozsudku nemůže být vyvrácena pouhou okolností, že jeden z účastníků původního řízení zpochybňuje výklad ustanovení unijního práva, který poskytl předkládající soud, a to ani v případě, že tato ustanovení již byla vyložena Soudním dvorem (obdobně viz rozsudek ze dne 20. září 2018, OTP Bank a OTP Faktoring, C‑51/17, EU:C:2018:750, bod 41).

59

A konečně soud, který nerozhoduje v posledním stupni, musí mít možnost, zejména pokud se domnívá, že by v důsledku právního posouzení provedeného soudem vyššího stupně mohl vydat rozsudek v rozporu s unijním právem, položit Soudnímu dvoru otázky, kterými se zabývá (viz rozsudky ze dne 16. ledna 1974, Rheinmühlen-Düsseldorf, 166/73, EU:C:1974:3, bod 4, a ze dne 18. května 2021, Asociaţia Forumul Judecătorilor din România a další, C‑83/19, C‑127/19, C‑195/19, C‑291/19, C‑355/19 a C‑397/19, EU:C:2021:393, bod 133 a citovaná judikatura).

60

Rovněž čtvrtá a pátá otázka jsou proto přípustné.

61

Nejprve je třeba zkoumat čtvrtou a pátou otázku v rozsahu, v němž se týkají počátku běhu lhůty pro odstoupení od smlouvy, jedná-li se o smlouvy o úvěru vázané na smlouvu o koupi vozidla, a možnosti kvalifikovat uplatnění práva na odstoupení od smlouvy jako zneužívající. První až třetí otázka, které se v podstatě týkají důsledků odstoupení od smlouvy, budou zkoumány následně.

62

Podstatou čtvrté otázky předkládajícího soudu je, zda musí být čl. 10 odst. 2 písm. l) a čl. 14 odst. 1 druhý pododstavec písm. b) směrnice 2008/48 vykládány v tom smyslu, že lhůta pro odstoupení od smlouvy stanovená v tomto čl. 14 odst. 1 začne běžet pouze v případě, že ve smlouvě o úvěru je ve formě konkrétního procentního podílu uvedena sazba úroků z prodlení platná v okamžiku uzavření této smlouvy. V případě záporné odpovědi se uvedený soud táže, zda neuvedení tohoto údaje může mít vliv na schopnost spotřebitele posoudit rozsah jeho práv a povinností podle této směrnice nebo jeho rozhodnutí uzavřít smlouvu, a případně ho zbavit možnosti uplatnit svá práva v podstatě za stejných podmínek, jaké by platily v případě úplného a správného poskytnutí tohoto údaje.

63

Z článku 14 odst. 1 druhého pododstavce písm. b) směrnice 2008/48 vyplývá, že čtrnáctidenní lhůta pro odstoupení od smlouvy začíná běžet až dnem, kdy spotřebitel obdrží mimo jiné informace v souladu s článkem 10 této směrnice, pokud tento den nastane později než den uzavření úvěrové smlouvy.

64

Podle čl. 10 odst. 2 písm. l) směrnice 2008/48 platí, že úvěrová smlouva musí jasně a výstižně uvádět úrokovou sazbu použitelnou v případě opožděných plateb platnou v okamžiku uzavření smlouvy a podmínky pro její úpravu a veškeré případné poplatky z prodlení.

65

Je třeba připomenout, že systém ochrany zavedený směrnicí 2008/48 vychází z myšlenky, že spotřebitel se vůči obchodníkovi nachází v nerovném postavení jak z hlediska vyjednávací síly, tak z hlediska úrovně informovanosti, což ho vede k tomu, že přistupuje na podmínky předem vyhotovené obchodníkem, aniž může ovlivnit jejich obsah (rozsudek ze dne 21. prosince 2023, BMW Bank a další, C‑38/21, C‑47/21 a C‑232/21, EU:C:2023:1014, bod 259, jakož i citovaná judikatura).

66

Informace o smluvních podmínkách a důsledcích uzavření smlouvy poskytnuté před uzavřením a při uzavírání smlouvy mají pro spotřebitele zásadní význam. Zejména na základě těchto informací se spotřebitel rozhoduje, zda chce být vázán podmínkami, které obchodník vyhotovil předem (rozsudek ze dne 21. prosince 2023, BMW Bank a další, C‑38/21, C‑47/21 a C‑232/21, EU:C:2023:1014, bod 260, jakož i citovaná judikatura).

67

V tomto ohledu přispívá informační povinnost stanovená v čl. 10 odst. 2 směrnice 2008/48 k uskutečnění cíle, který tato směrnice sleduje a který v oblasti spotřebitelských úvěrů spočívá, jak vyplývá z bodů 7 a 9 jejího odůvodnění, v provedení úplné a nutné harmonizace v celé řadě klíčových oblastí, která je považována za nezbytnou pro zajištění vysoké a rovnocenné úrovně ochrany zájmů všech spotřebitelů v Evropské unii a usnadnění vzniku dobře fungujícího vnitřního trhu spotřebitelských úvěrů (rozsudek ze dne 21. prosince 2023, BMW Bank a další, C‑38/21, C‑47/21 a C‑232/21, EU:C:2023:1014, bod 262, jakož i citovaná judikatura).

68

Z článku 10 odst. 2 směrnice 2008/48 ve spojení s bodem 31 jejího odůvodnění totiž vyplývá, že požadavek jasně a výstižně uvést v úvěrové smlouvě vypracované na papíře nebo na jiném trvalém nosiči informace uvedené v tomto ustanovení je nezbytný k tomu, aby se spotřebitel mohl seznámit se svými právy a povinnostmi. Znalost a dobré pochopení informací spotřebitelem, které musí povinně obsahovat úvěrová smlouva, jsou nezbytné pro řádné plnění této smlouvy, a zejména pro výkon práv spotřebitele (rozsudek ze dne 21. prosince 2023, BMW Bank a další, C‑38/21, C‑47/21 a C‑232/21, EU:C:2023:1014, bod 263, jakož i citovaná judikatura).

69

Pokud se informace poskytnuté věřitelem spotřebiteli na základě čl. 10 odst. 2 směrnice 2008/48 ukážou jako neúplné nebo nesprávné, lhůta pro odstoupení od smlouvy začíná běžet pouze tehdy, pokud neúplnost nebo nesprávnost těchto informací nemůže ovlivnit schopnost spotřebitele posoudit rozsah jeho práv a povinností podle této směrnice ani jeho rozhodnutí uzavřít smlouvu, případně jej nemůže ani zbavit možnosti uplatnit svá práva v podstatě za stejných podmínek, jaké by platily, kdyby tyto informace byly poskytnuty úplným a přesným způsobem (rozsudek ze dne 21. prosince 2023, BMW Bank a další, C‑38/21, C‑47/21 a C‑232/21, EU:C:2023:1014, bod 265 a citovaná judikatura).

70

Situaci vyznačující se poskytnutím neúplných nebo nesprávných informací je však nutno odlišit od situace, kdy požadovaná informace nebyla poskytnuta (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 21. prosince 2023, BMW Bank a další, C‑38/21, C‑47/21 a C‑232/21, EU:C:2023:1014, bod 264).

71

V projednávané věci ze žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce vyplývá, že v žádné z dotčených smluv o úvěru nebyla formou konkrétního procentního údaje uvedena sazba úroků z prodlení platná v okamžiku jejich uzavření. Ze spisu, který má Soudní dvůr k dispozici, nevyplývá ani to, že by tato informace byla sdělena dotyčným spotřebitelům po uzavření těchto smluv.

72

V tomto ohledu je třeba zdůraznit, že povinnost uvést ve smlouvě o úvěru konkrétní sazbu úroků z prodlení vyjádřenou v procentech v souladu s čl. 10 odst. 2 písm. l) směrnice 2008/48 umožňuje spotřebiteli seznámit se s důsledky jeho případného prodlení při splácení. Soudní dvůr tedy rozhodl, že úvěrová smlouva musí ve formě konkrétního procentního podílu uvádět sazbu úroků z prodlení platnou v okamžiku uzavření této smlouvy a konkrétně popisovat mechanismus úpravy této sazby (rozsudek ze dne 9. září 2021, Volkswagen Bank a další, C‑33/20, C‑155/20 a C‑187/20, EU:C:2021:736, body 92 a 95).

73

Uvedení úrokové sazby použitelné v případě opožděné platby a vyjádřené ve formě konkrétního procentního podílu v rámci úvěrové smlouvy se totiž jeví být nezbytné k tomu, aby spotřebitel mohl posoudit rozsah svého smluvního závazku a zejména finanční důsledky, které by mohly vyplynout z nesplnění jeho platební povinnosti nebo z prodlení s jejím splněním. Z tohoto důvodu může mít tato informace vliv nejen na rozhodnutí spotřebitele uzavřít smlouvu, ale rovněž na jeho schopnost zorganizovat splácení sjednaného úvěru.

74

Z toho vyplývá, že pokud smlouva o úvěru neuvádí ve formě konkrétního procentního podílu sazbu úroku z prodlení platnou v okamžiku uzavření smlouvy, lhůta pro odstoupení od smlouvy stanovená v čl. 14 odst. 1 směrnice 2008/48 počíná běžet až v okamžiku, kdy je tato informace spotřebiteli poskytnuta (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 9. září 2021, Volkswagen Bank a další, C‑33/20, C‑155/20 a C‑187/20, EU:C:2021:736, bod 117).

75

S ohledem na výše uvedené důvody je třeba na čtvrtou otázku odpovědět tak, že čl. 10 odst. 2 písm. l) a čl. 14 odst. 1 druhý pododstavec písm. b) směrnice 2008/48 musí být vykládány v tom smyslu, že lhůta pro odstoupení od smlouvy stanovená v tomto čl. 14 odst. 1 nezačne běžet, pokud ve smlouvě o úvěru není ve formě konkrétního procentního podílu uvedena sazba úroků z prodlení platná v okamžiku uzavření smlouvy, a to dokud tato informace nebude spotřebiteli řádně sdělena.

76

Podstatou páté otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 14 odst. 1 směrnice 2008/48 musí být vykládán v tom smyslu, že brání tomu, aby věřitel mohl platně namítat, že ze strany spotřebitele došlo ke zneužití práva na odstoupení od smlouvy stanoveného v tomto čl. 14 odst. 1 z důvodu jeho chování, ke kterému došlo v době mezi uzavřením smlouvy a uplatněním práva na odstoupení od smlouvy, či dokonce po tomto uplatnění, pokud smlouva o úvěru v rozporu s čl. 10 odst. 2 písm. l) této směrnice neuvádí ve formě konkrétního procentního podílu sazbu úroků z prodlení platnou v okamžiku uzavření této smlouvy. V případě záporné odpovědi se uvedený soud táže, zda se kvalifikace zneužití práva může zakládat na okolnostech, že tento spotřebitel používá vozidlo nadále až do doby, než vnitrostátní soudy rozhodnou o platnosti odstoupení od smlouvy, a odmítne zaplatit náhradu za ztrátu hodnoty uvedeného vozidla.

77

V tomto ohledu je třeba v první řadě uvést, že směrnice 2008/48 neobsahuje ustanovení upravující otázku zneužití práv ze strany spotřebitele, která mu tato směrnice přiznává (rozsudek ze dne 21. prosince 2023, BMW Bank a další, C‑38/21, C‑47/21 et C‑232/21, EU:C:2023:1014, bod 280 a citovaná judikatura).

78

Podle ustálené judikatury však v unijním právu existuje obecná zásada, podle níž se právní subjekty nemohou podvodně nebo zneužívajícím způsobem dovolávat unijních právních norem (rozsudek ze dne 21. prosince 2023, BMW Bank a další, C‑38/21, C‑47/21 a C‑232/21, EU:C:2023:1014, bod 281, jakož i citovaná judikatura).

79

Právní subjekty mají povinnost dodržovat tuto obecnou právní zásadu. Použití unijní právní úpravy totiž nemůže být rozšířeno až do té míry, že by zahrnovalo i úkony prováděné s cílem získat podvodně nebo zneužívajícím způsobem výhody stanovené unijním právem (rozsudek ze dne 21. prosince 2023, BMW Bank a další, C‑38/21, C‑47/21 a C‑232/21, EU:C:2023:1014, bod 282, jakož i citovaná judikatura).

80

Z této zásady tudíž vyplývá, že členský stát má povinnost odepřít, i v případě neexistence ustanovení vnitrostátního práva upravujících takové odepření, použití ustanovení unijního práva, jsou-li určitou osobou uplatňována nikoli za účelem dosažení cílů těchto ustanovení, ale za účelem získání výhody, kterou této osobě přiznává unijní právo, zatímco objektivní podmínky pro přiznání požadované výhody, které jsou stanoveny unijním právem, jsou splněny pouze formálně (rozsudek ze dne 21. prosince 2023, BMW Bank a další, C‑38/21, C‑47/21 a C‑232/21, EU:C:2023:1014, bod 283, jakož i citovaná judikatura).

81

Ve druhé řadě z ustálené judikatury Soudního dvora vyplývá, že důkaz o zneužití vyžaduje zaprvé souhrn objektivních okolností, ze kterých vyplývá, že i přes formální dodržení podmínek stanovených unijní právní úpravou nebylo dosaženo cíle sledovaného touto právní úpravou, a zadruhé subjektivní znak spočívající v záměru získat výhodu vyplývající z unijní právní úpravy tím, že jsou uměle vytvořeny podmínky vyžadované pro její získání (rozsudek ze dne 21. prosince 2023, BMW Bank a další, C‑38/21, C‑47/21 a C‑232/21, EU:C:2023:1014, bod 285, jakož i citovaná judikatura).

82

V konečném důsledku je na předkládajícím soudu, aby ověřil, zda ve sporech, které projednává, došlo ke zneužívajícímu jednání, a zohlednil při tom všechny skutečnosti a okolnosti, včetně těch, které následovaly po postupu, jehož zneužívající povaha je namítána (rozsudek ze dne 21. prosince 2023, BMW Bank a další, C‑38/21, C‑47/21 a C‑232/21, EU:C:2023:1014, bod 286, jakož i citovaná judikatura). Soudní dvůr však může vnitrostátnímu soudu poskytnout vodítka pro jeho posuzování.

83

V tomto ohledu z judikatury vyplývá, že věřitel nemůže mít platně za to, že spotřebitel z důvodu, že mezi uzavřením smlouvy a uplatněním práva na odstoupení od smlouvy upraveného v čl. 14 odst. 1 směrnice 2008/48 uplynula značná doba, tohoto práva zneužil, pokud některý z povinně uváděných údajů stanovených v čl. 10 odst. 2 uvedené směrnice nebyl zahrnut v úvěrové smlouvě ani nebyl dodatečně řádně sdělen, bez ohledu na to, zda tento spotřebitel věděl o svém právu na odstoupení od smlouvy (rozsudek ze dne 9. září 2021, Volkswagen Bank a další, C‑33/20, C‑155/20 a C‑187/20, EU:C:2021:736, bod 127).

84

Věřitel tedy nemůže namítat, že uplatnění práva na odstoupení od smlouvy je zneužívající povahy, v případě, že úvěrová smlouva neuvádí ve formě konkrétního procentního podílu sazbu úroků z prodlení platnou v okamžiku jejího uzavření, která je jedním z těchto povinných údajů. Jak totiž vyplývá z bodu 75 tohoto rozsudku, lhůta pro odstoupení od smlouvy nezačala v takovém případě běžet.

85

S ohledem na výše uvedené důvody je třeba na první část páté otázky odpovědět tak, že čl. 14 odst. 1 směrnice 2008/48 musí být vykládán v tom smyslu, že brání tomu, aby věřitel mohl platně namítat, že ze strany spotřebitele došlo ke zneužití práva na odstoupení od smlouvy stanoveného v tomto čl. 14 odst. 1 z důvodu jeho chování, ke kterému došlo v době mezi uzavřením smlouvy a uplatněním práva na odstoupení od smlouvy, či dokonce po tomto uplatnění, pokud smlouva o úvěru neuvádí ve formě konkrétního procentního podílu sazbu úroků z prodlení platnou v okamžiku uzavření této smlouvy, jejíž uvedení vyžaduje čl. 10 odst. 2 písm. l) této směrnice, a tento údaj nebyl řádně sdělen ani dodatečně.

86

Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 14 odst. 1 směrnice 2008/48 musí být vykládán v tom smyslu, že brání vnitrostátní judikatuře, podle které se v případě, že spotřebitel uplatní právo na odstoupení od smlouvy o úvěru vázané na smlouvu o koupi vozidla, vypočítá výše náhrady za ztrátu hodnoty, kterou má tento spotřebitel zaplatit věřiteli při vrácení vozidla, tak, že se od prodejní ceny účtované autorizovaným prodejcem v okamžiku nabytí vozidla uvedeným spotřebitelem odečte kupní cena zaplacená autorizovaným prodejcem v okamžiku vrácení tohoto vozidla.

87

Podle čl. 3 písm. n) směrnice 2008/48 je „smlouva o vázaném úvěru“ definována jako úvěrová smlouva, kde dotyčný úvěr slouží výhradně k financování mimo jiné smlouvy o dodání konkrétního zboží, za podmínky, že obě tyto smlouvy tvoří z objektivního hlediska obchodní celek.

88

V projednávané věci ze žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce vyplývá, že úvěrové smlouvy dotčené ve věci v původním řízení sloužily k nákupu motorových vozidel pro soukromé použití. Vyplývá z ní rovněž, že částky úvěrů byly vyplaceny přímo autorizovaným prodejcům motorových vozidel, od kterých byla vozidla zakoupena. Tyto smlouvy proto spadají pod pojem „smlouva o vázaném úvěru“ ve smyslu čl. 3 písm. n) směrnice 2008/48.

89

Podle čl. 14 odst. 1 směrnice 2008/48 má spotřebitel lhůtu čtrnácti kalendářních dnů na odstoupení od úvěrové smlouvy bez uvedení důvodu. Směrnice 2008/48 však neobsahuje žádná ustanovení upravující důsledky uplatnění práva na odstoupení od smlouvy o úvěru vázané na smlouvu o dodání zboží ze strany spotřebitele. Bod 35 odůvodnění této směrnice navíc uvádí, že by touto směrnicí neměly být dotčeny žádné právní předpisy členských států týkající se vrácení zboží financovaného z úvěru nebo jakýchkoli souvisejících otázek (rozsudek ze dne 21. prosince 2023, BMW Bank a další, C‑38/21, C‑47/21 a C‑232/21, EU:C:2023:1014, bod 302).

90

Neexistuje-li přitom zvláštní unijní právní úprava v dané oblasti, řídí se podmínky přiznání ochrany spotřebitelům stanovené v uvedené směrnici na základě zásady procesní autonomie členských států jejich vnitrostátním právním řádem. Tyto podmínky však nesmí být méně příznivé než ty, kterými se řídí obdobné situace vnitrostátní povahy (zásada rovnocennosti), ani nesmějí být upraveny tak, aby v praxi znemožňovaly nebo nadměrně ztěžovaly výkon práv přiznaných unijním právním řádem (zásada efektivity) (rozsudek ze dne 21. prosince 2023, BMW Bank a další, C‑38/21, C‑47/21 a C‑232/21, EU:C:2023:1014, bod 303, jakož i citovaná judikatura).

91

Pokud jde o zásadu efektivity, o kterou jako jedinou se v projednávané věci jedná, z judikatury vyplývá, že každý případ, v němž vyvstává otázka, zda vnitrostátní procesní ustanovení znemožňuje nebo nadměrně ztěžuje použití unijního práva, je třeba analyzovat s přihlédnutím k úloze tohoto ustanovení v rámci řízení jako celku, jakož i jeho průběhu a jeho zvláštnostem u různých vnitrostátních orgánů. Z tohoto hlediska je třeba případně zohlednit základní zásady vnitrostátního právního systému, jako například ochranu práva na procesní obranu, zásadu právní jistoty a řádný průběh řízení (rozsudek ze dne 21. prosince 2023, BMW Bank a další, C‑38/21, C‑47/21 a C‑232/21, EU:C:2023:1014, bod 304, jakož i citovaná judikatura).

92

Vnitrostátní ustanovení a vnitrostátní judikatura, která je případně provádí, jež upravují důsledky uplatnění práva na odstoupení od smlouvy o úvěru vázané na kupní smlouvu spotřebitelem, nemohou tedy narušovat účinnost a efektivitu práva na odstoupení od smlouvy stanoveného v čl. 14 odst. 1 směrnice 2008/48.

93

V projednávané věci ze žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce v první řadě vyplývá, že podle § 357 odst. 7 BGB je spotřebitel povinen zaplatit náhradu za ztrátu hodnoty zboží, pokud k ní došlo v důsledku manipulace se zbožím, která nebyla nutná k ověření povahy, vlastností a funkčnosti zboží, za podmínky, že obchodník spotřebitele informoval o jeho právu odstoupit od smlouvy. Ve druhé řadě se podle judikatury Bundesgerichtshof (Spolkový soudní dvůr) výše této náhrady za takových okolností, jako jsou okolnosti dotčené ve věci v původním řízení, vypočítává tak, že se od prodejní ceny účtované autorizovaným prodejcem v okamžiku nabytí vozidla spotřebitelem odečte kupní cena zaplacená autorizovaným prodejcem v okamžiku vrácení vozidla.

94

Podle údajů předkládajícího soudu je přitom tato metoda výpočtu založena na rozdílných tržních hodnotách vyplývajících z transakcí uskutečňovaných na různých trzích, a sice zaprvé na trhu, na kterém autorizovaní prodejci prodávají, a zadruhé na trhu, na kterém nakupují. Podle týchž údajů zatěžuje uvedená metoda spotřebitele nejen náhradou za snížení hodnoty vozidla vyplývajícího z jeho používání, ale také náklady na další prodej, ziskovou marží, jakož i daní z přidané hodnoty. Jedná se totiž o náklady spojené s uplatněním práva na odstoupení od smlouvy, které jsou nezávislé na jakémkoli používání vozidla spotřebitelem. To má podle předkládajícího soudu za následek, že spotřebiteli bude uložena povinnost zaplatit náhradu pouze proto, že uplatnil právo na odstoupení od smlouvy. Z toho podle něj vyplývá, že výše uvedené náhrady se může jevit jako vysoká, a to zvláště v případě, že vozidlo nebylo před uplatněním práva na odstoupení od smlouvy nikdy registrováno ani používáno.

95

V tomto ohledu je třeba uvést, že Soudní dvůr již v souvislosti s právem na odstoupení od smlouvy stanoveným směrnicí 97/7 v případě uzavření smlouvy na dálku rozhodl, že pravomoc přiznaná členským státům stanovit další podmínky a opatření pro uplatnění tohoto práva, musí být vykonávána v souladu s účelem této směrnice a nesmí narušovat účinnost a efektivitu tohoto práva. Tak by tomu přitom bylo, kdyby se výše náhrady za ztrátu hodnoty zboží, kterou má spotřebitel zaplatit věřiteli při vrácení zboží, jevila jako nepřiměřená ve vztahu ke kupní ceně tohoto zboží (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 3. září 2009, Messner, C‑489/07, EU:C:2009:502, bod 27).

96

Tento výklad platí i pro směrnici 2008/48. Stejně jako směrnice 97/7, jejíž čtrnáctý bod odůvodnění uváděl, že členským státům přísluší stanovit další podmínky a opatření pro uplatnění práva na odstoupení od smlouvy, přiznává totiž směrnice 2008/48 členským státům rozhodovací volnost, neboť jak již bylo uvedeno v bodě 89 tohoto rozsudku, ponechává na členských státech, aby upravily otázky ohledně vrácení zboží financovaného z úvěru nebo jakékoli jiné související otázky. Kromě toho, jak vyplývá z bodu 92 tohoto rozsudku, zásada efektivity vyžaduje, aby vnitrostátní ustanovení upravující důsledky uplatnění práva odstoupit od smlouvy nenarušovala účinnost a efektivitu tohoto práva natolik, aby v praxi znemožňovala nebo nadměrně ztěžovala uplatnění uvedeného práva.

97

Posouzení přiměřenosti náhrady, kterou je možné po spotřebiteli požadovat v návaznosti na uplatnění jeho práva na odstoupení od smlouvy, musí být provedeno na základě podrobné analýzy s přihlédnutím k podmínkám používání dotyčného zboží a ke stavu vozidla v okamžiku jeho vrácení, zejména z hlediska jeho případného mechanického poškození nebo zhoršení jeho vzhledu, která vyplývají z tohoto používání. Pouhá skutečnost, že takto stanovená náhrada může být vysoká ve srovnání s cenou, za kterou vozidlo pořídil spotřebitel, nemůže sama o sobě dokládat, že tato náhrada je nepřiměřená a metoda výpočtu uvedené náhrady v praxi znemožňuje nebo nadměrně ztěžuje uplatnění práva na odstoupení od smlouvy, pokud výše této náhrady objektivně odráží skutečné snížení hodnoty tohoto vozidla vyplývající z jeho používání spotřebitelem a jeho stavu v okamžiku jeho vrácení.

98

Naproti tomu, s výhradou ověření, která musí provést předkládající soud, je třeba mít za to, že metoda výpočtu založená pouze na cenovém rozdílu zjištěném mezi nákupem a dalším prodejem vozidla, která zahrnuje faktory, jež nesouvisejí s používáním tohoto vozidla, jako jsou obchodní marže a náklady na další prodej – stanovené jednostranně prodejcem automobilů – jakož i daň z přidané hodnoty, neumožňuje posoudit ztrátu hodnoty uvedeného vozidla vyplývající z jeho používání spotřebitelem. Jak navíc uvádí předkládající soud, tyto faktory mají vliv i v případě, že vozidlo nebylo před uplatněním práva na odstoupení od smlouvy zaregistrováno ani používáno. Tato metoda proto zjevně klade na tohoto spotřebitele zátěž, která pramení výlučně z uplatnění jeho práva na odstoupení od smlouvy.

99

Za těchto podmínek může vést taková metoda výpočtu náhrady za ztrátu hodnoty zboží, jako je metoda dotčená ve věci v původním řízení, k částce náhrady, která je nepřiměřená ve vztahu ke kupní ceně tohoto zboží, a v praxi znemožnit nebo nadměrně ztížit uplatnění práva na odstoupení od smlouvy.

100

S ohledem na výše uvedené důvody je třeba na první otázku odpovědět tak, že čl. 14 odst. 1 směrnice 2008/48 ve spojení se zásadou efektivity musí být vykládán v tom smyslu, že brání vnitrostátní judikatuře, podle které se v případě, že spotřebitel uplatní právo na odstoupení od smlouvy o úvěru vázané na smlouvu o koupi vozidla, vypočítá výše náhrady za ztrátu hodnoty, kterou má tento spotřebitel zaplatit věřiteli při vrácení vozidla, tak, že se od prodejní ceny účtované autorizovaným prodejcem v okamžiku nabytí vozidla uvedeným spotřebitelem odečte kupní cena zaplacená autorizovaným prodejcem v okamžiku vrácení tohoto vozidla, pokud tato metoda výpočtu zahrnuje faktory, které nesouvisejí s používáním uvedeného vozidla spotřebitelem.

101

Podstatou druhé otázky předkládajícího soudu je, zda směrnice 2008/48 musí být s ohledem na její čl. 14 odst. 3 písm. b) první větu vykládána v tom smyslu, že provádí úplnou harmonizaci pravidel upravujících důsledky uplatnění práva na odstoupení od úvěrové smlouvy vázané na smlouvu o koupi vozidla spotřebitelem.

102

V této souvislosti je třeba v první řadě připomenout, že z čl. 22 odst. 1 směrnice 2008/48 vykládaného ve spojení s body 9 a 10 odůvodnění této směrnice vyplývá, že touto směrnicí byla provedena úplná harmonizace, pokud jde o úvěrové smlouvy spadající do její působnosti, a jak vyplývá z názvu uvedeného článku 22, má tato směrnice kogentní povahu. Z toho vyplývá, že ve specifických oblastech, na které se vztahuje tato harmonizace, nemohou členské státy zachovávat ani zavádět vnitrostátní ustanovení odchylná od ustanovení této směrnice (rozsudek ze dne 21. prosince 2023, BMW Bank a další, C‑38/21, C‑47/21 a C‑232/21, EU:C:2023:1014, bod 295, jakož i citovaná judikatura).

103

Článek 2 odst. 1 směrnice 2008/48 přitom stanoví, že se tato směrnice vztahuje na úvěrové smlouvy, a jak vyplývá z čl. 3 písm. n) této směrnice, jehož znění je připomenuto v bodě 87 tohoto rozsudku, „smlouvy o vázaném úvěru“ spadají do kategorie „úvěrové smlouvy“. Z toho vyplývá, že smlouvy o vázaném úvěru ve smyslu tohoto čl. 3 písm. n) nejsou z důvodu jejich samotného předmětu vyloučeny z působnosti uvedené směrnice.

104

Článek 14 odst. 3 písm. b) směrnice 2008/48 však pouze stanoví, že jestliže spotřebitel uplatní právo na odstoupení od smlouvy, musí zaplatit věřiteli jistinu a úrok z ní vzniklý ode dne, kdy byl úvěr čerpán, do dne, kdy je jistina splacena, bez zbytečného odkladu a nejpozději 30 kalendářních dnů po zaslání oznámení o odstoupení od smlouvy věřiteli. Úrok se vypočítá na základě dohodnuté výpůjční úrokové sazby.

105

Ve druhé řadě je třeba nejprve zdůraznit, jak bylo uvedeno v bodě 89 tohoto rozsudku, že směrnice 2008/48 neobsahuje žádná ustanovení upravující důsledky uplatnění práva na odstoupení od smlouvy o úvěru vázané na kupní smlouvu spotřebitelem. Kromě toho bod 35 odůvodnění této směrnice uvádí, že by touto směrnicí neměly být dotčeny žádné právní předpisy členských států týkající se vrácení zboží financovaného z úvěru nebo jakýchkoli souvisejících otázek (rozsudek ze dne 21. prosince 2023, BMW Bank a další, C‑38/21, C‑47/21 a C‑232/21, EU:C:2023:1014, bod 302).

106

Jak uvedl generální advokát v bodech 34 a 37 svého stanoviska, čl. 14 odst. 3 písm. b) první věta směrnice 2008/48 nespecifikuje osud financovaného zboží ani případné interakce mezi smlouvou o vázaném úvěru a smlouvou o koupi vozidla. Jediné ustanovení této směrnice, které se týká důsledků uplatnění práva na odstoupení od smlouvy v případě smlouvy o vázaném úvěru, a sice její čl. 15 odst. 1, upravuje situaci, kdy spotřebitel uplatní takové právo stanovené unijním právem ve vztahu ke smlouvě o dodání zboží nebo poskytnutí služby. Naproti tomu žádné ustanovení směrnice 2008/48 neupravuje situaci, kdy se právo na odstoupení od smlouvy uplatněné spotřebitelem týká samotné smlouvy o vázaném úvěru.

107

A nakonec, jak již bylo připomenuto v bodě 90 tohoto rozsudku, při neexistenci zvláštní unijní právní úpravy v dané oblasti spadají podmínky přiznání ochrany spotřebitelům stanovené směrnicí 2008/48 na základě zásady procesní autonomie členských států do působnosti jejich vnitrostátního právního řádu. Tyto podmínky však nesmí být méně příznivé než ty, jimiž se řídí obdobné situace vnitrostátní povahy (zásada rovnocennosti), ani nesmějí být upraveny tak, aby v praxi znemožňovaly nebo nadměrně ztěžovaly výkon práv přiznaných unijním právním řádem (zásada efektivity).

108

Z toho vyplývá, že unijní normotvůrce zamýšlel zaručit, aby uplatnění práva na odstoupení od smlouvy bylo účinné, a zároveň členským státům přiznat prostor pro uvážení, pokud jde o provedení tohoto odstoupení ve specifickém rámci smlouvy o vázaném úvěru. Směrnice 2008/48 tedy neprovádí úplnou harmonizaci všech právních důsledků, které mohou vyplynout z odstoupení od takové smlouvy.

109

Je tedy na členských státech, aby v souladu se zásadami rovnocennosti a efektivity stanovily účinky uplatnění práva na odstoupení od smlouvy o úvěru vázaném na smlouvu o dodání zboží, včetně případné povinnosti platit úroky z jistiny, a podmínky tohoto uplatnění.

110

S ohledem na výše uvedené důvody je třeba na druhou otázku odpovědět tak, že směrnice 2008/48 musí být vykládána v tom smyslu, že neprovádí úplnou harmonizaci pravidel upravujících důsledky uplatnění práva na odstoupení od úvěrové smlouvy vázané na smlouvu o koupi vozidla spotřebitelem.

111

Podstatou třetí otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 14 odst. 1 směrnice 2008/48 musí být vykládán v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, podle které je spotřebitel po odstoupení od smlouvy o spotřebitelském úvěru vázané na smlouvu o koupi vozidla povinen zaplatit úroky z úvěru stanovené v této první smlouvě za období mezi vyplacením finančních prostředků z úvěru prodejci financovaného vozidla a dnem vrácení vozidla věřiteli nebo prodejci.

112

Článek 14 odst. 1 směrnice 2008/48 stanoví právo spotřebitele odstoupit od smlouvy, aniž musí své rozhodnutí odůvodnit. Z článku 14 odst. 3 písm. b) první věty této směrnice kromě toho vyplývá, že jestliže spotřebitel uplatní právo na odstoupení od smlouvy, je povinen vrátit jistinu a úroky ve výši dohodnuté výpůjční úrokové sazby za období od poskytnutí finančních prostředků do jejich úplného vrácení.

113

Z odpovědi na druhou otázku vyplývá, že čl. 14 odst. 3 písm. b) první věta směrnice 2008/48 neprovádí úplnou harmonizaci pravidel upravujících důsledky uplatnění, ze strany spotřebitele, práva na odstoupení od úvěrové smlouvy vázané na takovou smlouvu o dodání zboží, jako je koupě vozidla.

114

Jak však vyplývá z bodu 8 odůvodnění směrnice 2008/48, cílem tohoto ustanovení je zajistit rovnováhu mezi ochranou spotřebitele a volným pohybem úvěrových nabídek. Je tedy třeba mít za to, že unijní právo nebrání tomu, aby vnitrostátní právní úprava stanovila, že spotřebitelé, kteří odstoupí od smlouvy v rámci smlouvy o úvěru vázané na smlouvu o koupi vozidla, jsou povinni zaplatit úroky z úvěru za období od skutečného poskytnutí finančních prostředků až do vrácení zboží.

115

Toto posouzení je zaprvé podpořeno skutečností, že věřitel je dočasně zbaven částky úvěru poukázané prodejci vozidla ve prospěch spotřebitele, což pro něj představuje znepřístupnění finančních prostředků a převzetí finančního rizika. Zadruhé úroky z jistiny nepředstavují sankci, ale protiplnění za poskytnutí úvěru, který je v zásadě úplatným plněním bez ohledu na uplatnění práva na odstoupení od smlouvy.

116

Jak navíc uvedl generální advokát v bodě 49 svého stanoviska, případná povinnost spotřebitele zaplatit úroky z úvěru vypočtené za skutečnou dobu, po kterou byly finanční prostředky poskytnuty, umožňuje zachovat smluvní rovnováhu. Tato povinnost brání tomu, aby jedna strana uplatněním svého práva na odstoupení od smlouvy dosáhla neoprávněného prospěchu v neprospěch druhé strany, a zajišťuje spravedlivé rozdělení nákladů a výhod plynoucích z byť jen částečného a dočasného plnění smlouvy o úvěru.

117

Je však nutné připomenout, jak bylo zdůrazněno v bodech 90 a 91 tohoto rozsudku, že při neexistenci zvláštní unijní právní úpravy v dané oblasti musí být podmínky ochrany spotřebitele stanovené směrnicí 2008/48 upraveny ve vnitrostátním právním řádu členských států a musí být v souladu se zásadami rovnocennosti a efektivity.

118

Odpovědi Soudního dvora na první, jakož i na tuto otázku mohou navíc předkládajícímu soudu objasnit jeho otázky ohledně případného bezdůvodného obohacení, ať již ve prospěch spotřebitele nebo věřitele.

119

S ohledem na výše uvedené důvody je třeba na třetí otázku odpovědět tak, že čl. 14 odst. 1 směrnice 2008/48 musí být vykládán v tom smyslu, že nebrání vnitrostátní právní úpravě, podle které je spotřebitel po odstoupení od smlouvy o spotřebitelském úvěru vázané na smlouvu o koupi vozidla povinen zaplatit úroky z úvěru stanovené v této první smlouvě za období mezi vyplacením finančních prostředků z úvěru prodejci financovaného vozidla a dnem vrácení vozidla věřiteli nebo prodejci.

120

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (čtvrtý senát) rozhodl takto: