1.

Přijetím zvláštních pravidel příslušnosti, která nařízení (EU) č. 1215/2012 ( 2 ) zakotvuje ve věcech pojištění, chtěl unijní normotvůrce sledovat cíl ochrany slabší strany ( 3 ). Zatímco identifikace slabší strany je poměrně snadná v obvyklých případech, kdy spor většinou probíhá mezi poškozeným v důsledku dopravní nehody a pojišťovnou vozidla, které nehodu zavinilo, může být složitější v případě, že žalobu podává zaměstnavatel poškozeného, na kterého přechází nárok poškozeného.

2.

Taková situace není Soudnímu dvoru neznámá, neboť již rozhodl, že z nařízení č. 1215/2012 vyplývá, že zaměstnavatel usazený v prvním členském státě, který pokračoval ve vyplácení platu svému zaměstnanci v době jeho pracovní neschopnosti v důsledku dopravní nehody a na něhož přešly nároky tohoto zaměstnance vůči společnosti, která je pojistitelem občanskoprávní odpovědnosti z provozu vozidla, jež se účastnilo této dopravní nehody, a která má sídlo v druhém členském státě, může jakožto „poškozený“ ve smyslu čl. 11 odst. 2 nařízení (ES) č. 44/2001 ( 4 ) podat žalobu proti této pojišťovně k soudům prvního členského státu, pokud je přímá žaloba přípustná ( 5 ).

3.

Zvláštnost této žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce spočívá v tom, že osoba, jež je poškozená v důsledku dopravní nehody, je úředníkem a zaměstnavatelem, na kterého přešly její nároky, je tedy stát.

4.

V tomto stanovisku vysvětlím důvody, proč lze řešení, které již Soudní dvůr přijal, přenést, aniž bychom zrazovali znění nebo ducha nařízení č. 1215/2012, na případ, kdy je zaměstnavatelem podávajícím žalobu, u něhož je nesporné, že na něj přechází nároky poškozeného, stát. Využiji přitom také příležitosti, kterou mi poskytuje tato žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, abych upřesnil a vyjasnil předchozí judikaturu Soudního dvora, pokud jde o určení mezinárodní i místní příslušnosti soudu, u něhož může být taková žaloba podána, v tomto konkrétním případě, kdy je třeba uplatnit na stát hraniční určovatel, kterým je bydliště žalobce.

5.

V rámci projednávané věci jsou relevantní body 15, 16, 18 a 34 odůvodnění, jakož i čl. 1 odst. 1, čl. 4 odst. 1 a čl. 5 odst. 1 nařízení č. 1215/2012.

6.

Kromě toho je třeba zmínit oddíl 3 kapitoly II nařízení č. 1215/2012, nadepsaný „Příslušnost ve věcech pojištění“, který zahrnuje články 10 až 16 tohoto nařízení.

7.

Článek 10 tohoto nařízení zní následovně:

„Ve věcech pojištění se příslušnost určuje podle tohoto oddílu, aniž je dotčen článek 6 a čl. 7 bod 5.“

8.

Článek 11 odst. 1 písm. a) a b) uvedeného nařízení stanoví:

„Pojistitel, který má bydliště v některém členském státě, může být žalován:

9.

Článek 13 odst. 2 téhož nařízení stanoví:

„Na žalobu, kterou poškozený podává přímo proti pojistiteli, se použijí články 10, 11 a 12, je-li taková přímá žaloba přípustná.“

10.

Konečně čl. 63 odst. 1 nařízení č. 1215/2012 zní takto:

„Pro účely tohoto nařízení se v případě společností nebo jiných právnických osob nebo sdružení fyzických nebo právnických osob rozumí ‚bydlištěm‘ místo, kde mají své:

11.

Úřednice spolkového úřadu Deutsches Patent- und Markenamt (Německý úřad pro patenty a ochranné známky, Německo) v Mnichově měla dopravní nehodu, k níž došlo dne 8. března 2020 během dovolené ve Španělsku. Pronajaté vozidlo, které se střetlo s touto úřednicí, když jela na jízdním kole, mělo sjednáno pojištění občanskoprávní odpovědnosti u španělské pojišťovny Mutua Madrileña Automovilista (dále jen „pojišťovna“).

12.

Z důvodu zranění, která při této nehodě utrpěla, byla úřednice v období od 8. března 2020 do 16. března 2020 v pracovní neschopnosti. Během tohoto období jí její zaměstnavatel – německý stát – nadále vyplácel plat. Dopisem ze dne 25. ledna 2021 uplatnil německý stát u škodního zástupce žalované příslušného pro Německo ( 6 ) nároky na náhradu takto vyplaceného platu ve výši 1432,77 eura. Tento zástupce odmítl plnit, neboť měl za to, že nehodu zavinila tato úřednice.

13.

Německý stát, stále jednající jako zaměstnavatel, tedy podal k Amtsgericht München (okresní soud v Mnichově, Německo) občanskoprávní žalobu proti pojišťovně, kterou se domáhal zaplacení sporného platu. Vzhledem k tomu, že tato společnost má sídlo ve Španělsku, namítla nedostatek mezinárodní příslušnosti tohoto soudu a zpochybnila opodstatněnost žaloby.

14.

Rozsudkem ze dne 16. února 2022 odmítl Amtsgericht München (okresní soud v Mnichově) svou mezinárodní příslušnost. Tento soud tak rozhodl, že se německý stát nemůže dovolávat příslušnosti vyplývající z čl. 11 odst. 1 písm. b) a čl. 13 odst. 2 nařízení č. 1215/2012, jelikož tato ustanovení zakotvují pravidla představující výjimku, která musí být vykládána restriktivně a jež nemůže využít zaměstnavatel, pokud má postavení státu. Po obecném posouzení potřeby ochrany dospěl Amtsgericht München (okresní soud v Mnichově) k závěru, že se německý stát, který působí rovněž jako instituce sociálního zabezpečení, zejména v rámci systému důchodového a nemocenského pojištění, nemůže těchto pravidel dovolávat.

15.

Německý stát podal odvolání k Landgericht München I (zemský soud Mnichov I, Německo), který je předkládajícím soudem. Německý stát uvádí, že jakožto zaměstnavatel úřednice byl zcela oprávněn dovolávat se čl. 11 odst. 1 písm. b) a čl. 13 odst. 2 nařízení č. 1215/2012, jelikož na něj ze zákona přešly nároky na náhradu škody, které měla úřednice vůči pojistiteli vozidla, jež se účastnilo nehody, při níž se stala poškozenou. Z judikatury Soudního dvora týkající se pravidel zakotvených v těchto ustanoveních ( 7 ) vyplývá, že zaprvé není třeba posuzovat každý případ zvlášť nebo rozlišovat na základě kritéria slabosti a zadruhé, aby byla zajištěna předvídatelnost příslušnosti, měl by mít každý postupník jednající v rámci zákonného přechodu práv, a nikoli jako pojistitel nebo instituce sociálního zabezpečení, možnost podat žalobu u soudu místa, kde má poškozený bydliště.

16.

Pojišťovna, žalovaná v původním řízení, před předkládajícím soudem tvrdí, že z cíle ochrany uvedeného v čl. 11 odst. 1 písm. b) a v článku 13 nařízení č. 1215/2012 vyplývá, že pouze účastník řízení, který je ve slabším postavení ve vztahu k pojistiteli, kterého žaluje u soudu, se může dovolávat této výsady, představující výjimku z obecné příslušnosti soudů místa bydliště žalovaného. Soudní dvůr tuto možnost odepřel jak instituci sociálního zabezpečení, tak podnikatelům v odvětví pojišťovnictví, a to bez ohledu na jejich velikost ( 8 ). Existenci takového slabšího postavení je třeba vyloučit, pokud je žalobce členským státem Unie, a tedy subjektem mezinárodního práva veřejného, a to tím spíše, pokud tento stát poskytuje dávky, které svou povahou odpovídají dávkám sociálního zabezpečení, a vykonává na svém území dohled v oblasti pojištění, jako je tomu v případě žalobkyně v původním řízení.

17.

Podle předkládajícího soudu závisí opodstatněnost odvolání na tom, zda soud prvního stupně odmítl svou příslušnost s ohledem na čl. 11 odst. 1 písm. b) a čl. 13 odst. 2 nařízení č. 1215/2012 oprávněně. V tomto ohledu uvádí, že účastníci sporu v původním řízení nezpochybňují, že německý stát hodlá v souladu s použitelnými ustanoveními španělského práva ( 9 ) a z titulu postoupení nároků stanoveného německým občanským právem ( 10 ) podat přímou žalobu proti pojišťovně jakožto pojistiteli vozidla, které se účastnilo nehody, během níž byla úřednice zraněna.

18.

S ohledem na argumenty předložené jednotlivými účastníky řízení a stav vnitrostátní judikatury ( 11 ) si předkládající soud klade otázku, zda se členský stát, který jako zaměstnavatel podává přímou žalobu proti pojistiteli na základě zákonného přechodu nároků úředníka, který je poškozeným v důsledku nehody, může dovolávat, bez ohledu na to, že mají povahu výjimky, zvláštních pravidel pro příslušnost v oblasti pojišťovnictví stanovených ve prospěch „poškozeného“ ( 12 ) v čl. 11 odst. 1 písm. b) ve spojení s čl. 13 odst. 2 nařízení č. 1215/2012, vykládaných ve světle bodu 15 a 18 odůvodnění tohoto nařízení. Tento soud zdůrazňuje zvláštní právní povahu tohoto zaměstnavatele v rámci sporu v původním řízení, který je rovněž subjektem mezinárodního práva veřejného.

19.

Za těchto okolností Landgericht München I (zemský soud Mnichov I, Německo) přerušil řízení a položil Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:

„Musí být čl. 13 odst. 2 nařízení [č. 1215/2012] ve spojení s čl. 11 odst. 1 písm. b) tohoto nařízení vykládán v tom smyslu, že dokonce i členský stát Evropské unie coby zaměstnavatel, který pokračoval ve vyplácení platu svému úředníkovi, který byl (v dočasné) pracovní neschopnosti v důsledku dopravní nehody, a na něhož přešly nároky tohoto úředníka vůči společnosti, která je pojistitelem občanskoprávní odpovědnosti z provozu vozidla, jež se účastnilo této dopravní nehody, a která má sídlo v jiném členském státě, může jakožto ‚poškozený‘ ve smyslu [prvního výše] uvedeného ustanovení podat žalobu proti této pojišťovně k soudu místa bydliště úředníka v pracovní neschopnosti, pokud je taková přímá žaloba přípustná?“

20.

Písemná vyjádření předložily německý stát, pojišťovna, španělská vláda a Komise.

21.

Z výkladu čl. 11 odst. 1 písm. b) ve spojení s čl. 13 odst. 2 nařízení č. 1215/2012 vyplývá, že je-li přímá žaloba poškozeného proti pojistiteli přípustná ( 13 ), může být pojistitel, který má bydliště v některém členském státě, žalován v jiném členském státě u soudu místa bydliště žalobce.

22.

Tato ustanovení, která jsou specifická pro odvětví pojišťovnictví ( 14 ), tedy zakotvují odchylku ( 15 ) od zásady příslušnosti soudů místa bydliště žalovaného ( 16 ), jak vyplývá zejména z bodu 15 odůvodnění, čl. 4 odst. 1 nebo čl. 11 odst. 1 písm. a) nařízení č. 1215/2012. Tím, že se čl. 11 odst. 1 písm. b) a čl. 13 odst. 2 tohoto nařízení jeví jako příznivější pro žalobce, přispívají tato ustanovení ke sledování cíle ochrany slabší strany ( 17 ).

23.

Ve svém rozsudku MMA IARD se Soudní dvůr vyjádřil k případu, který je prima facie velmi podobný projednávané věci v tomto řízení o předběžné otázce. Soudní dvůr v uvedeném případu rozhodl, že zaměstnavatel usazený v prvním členském státě, který pokračoval ve vyplácení platu svému zaměstnanci v době jeho pracovní neschopnosti v důsledku dopravní nehody a na něhož přešly nároky tohoto zaměstnance vůči společnosti, která je pojistitelem občanskoprávní odpovědnosti z provozu vozidla, jež se účastnilo této dopravní nehody, a která má sídlo v druhém členském státě, může jakožto „poškozený“ ve smyslu čl. 11 odst. 2 nařízení č. 44/2001 podat žalobu proti této pojišťovně k soudům prvního členského státu, pokud je přípustná přímá žaloba.

24.

Předkládající soud si klade otázku, zda je možné použít toto řešení v rámci sporu v původním řízení, kde je zaměstnavatelem členský stát.

25.

Pojišťovna tvrdí, že německý stát nejedná v rámci sporu v původním řízení jako zaměstnavatel, nýbrž jako subjekt mezinárodního práva veřejného. Takový subjekt se však nemůže odvolávat na zvláštní pravidla příslušnosti podle nařízení č. 1215/2012.

26.

Tuto tezi je třeba od počátku odmítnout.

27.

Skutečnost, že zaměstnavatelem je stát, nemá – a nemůže mít – za následek ani změnu povahy zahájeného řízení, ani oslabení postavení žalovaného. Není sporu o tom, že řízení ve věci v původním řízení má občanskoprávní povahu. Pokud by tomu tak nebylo, nařízení č. 1215/2012 by se nepoužilo ( 18 ). Jak německý stát uvádí ve svém písemném vyjádření ( 19 ), stejná procesní pravidla se na něj vztahují i v případě žaloby podané proti pojišťovně. Je povinen uplatnit své nároky vůči pojišťovně v rámci běžného občanskoprávního řízení, stejně jako jakýkoli jiný zaměstnavatel, na něhož přešly nároky jeho zaměstnance. Německý stát musí být zastoupen advokátem a případně nemusí mít ani ve věci úspěch, stejně jakýkoli jiný účastník řízení. Jak správně uvedla španělská vláda ve svém písemném vyjádření, pokud členský stát podá žalobu v jiném členském státě na základě pravidel pro určení příslušnosti stanovených nařízením č. 1215/2012, jedná jako každá osoba, která je k tomu oprávněna podle ustanovení tohoto nařízení.

28.

Na rozdíl od toho, co tvrdí pojišťovna, německý stát jedná ( 20 )pouze v postavení zaměstnavatele osoby poškozené dopravní nehodou, aniž se může dovolávat jakékoli výsady nebo jakékoli pravomoci nad rámec soukromého práva. Zdá se mi proto, že situace zjevné nerovnováhy ve prospěch státu jako zaměstnavatele, kterou společnost popisuje ve svém vyjádření, je zpochybněna, neboť – znovu opakuji – německý stát zde nevystupuje jako subjekt mezinárodního práva veřejného vykonávající úkony své svrchované státní moci (acta iure imperii), nýbrž pouze a výhradně jako zaměstnavatel, na něhož přechází nároky úředníka, který je poškozený dopravní nehodou (acta iure gestionis).

29.

Německý stát tedy v rámci sporu v původním řízení jedná jako veřejný zaměstnavatel. Pokud by však předkládající soud přenesl řešení rozsudku MMA IARD na tohoto konkrétního žalobce, domnívá se, že by se takový přístup mohl jevit jako obtížně slučitelný s jinými rozsudky Soudního dvora, v nichž Soudní dvůr výslovně ověřil potřebu chránit stranu považovanou za slabší před tím, než jí umožnil využít zvláštních pravidel příslušnosti, a vyloučil zejména možnost, aby se instituce sociálního zabezpečení nebo podnikatel v odvětví pojišťovnictví dovolávali forum actoris.

30.

Za těchto podmínek se budu nejprve podrobně zabývat uváděnou judikaturou. Poté bude nutné vyvodit důsledky této analýzy pro konkrétní případ, kdy je zaměstnavatelem, na něhož nárok přechází, stát. A poté, co uvedu, že za okolností sporu v původním řízení se podle mého názoru německý stát může dovolávat zvláštních pravidel pro určení příslušnosti ve věcech pojištění, nakonec zbývá určit, u kterého soudu musí být jeho žaloba podána.

31.

Úvodem připomínám, že čl. 11 odst. 1 písm. b) a čl. 13 odst. 2 nařízení č. 1215/2012 jsou ustanoveními považovanými za rovnocenná čl. 9 odst. 1 písm. b) a čl. 11 odst. 2 nařízení č. 44/2001, jelikož znění prvně uvedených ustanovení v podstatě přebírá znění posledně uvedených ustanovení. Výklad ustanovení nařízení č. 44/2001 podaný Soudním dvorem je tudíž i nadále platný pro odpovídající ustanovení nařízení č. 1215/2012 ( 21 ).

32.

Předkládající soud uvádí dvě linie v judikatuře Soudního dvora, které by v případě jejich uplatnění na projednávanou věc vedly buď k závěru, že stát jako zaměstnavatel se nemůže dovolávat forum actoris stanoveného zvláštními ustanoveními nařízení č. 1215/2012 v oblasti pojištění, anebo k závěru zcela opačnému.

33.

V rámci první linie Soudní dvůr v podstatě rozhodl, že čl. 9 odst. 1 písm. b) a čl. 11 odst. 2 nařízení č. 44/2001 musí být vykládány v tom smyslu, že instituce sociálního pojištění, která je zákonným postupníkem nároků bezprostředně poškozeného při dopravní nehodě, nemůže podat přímou žalobu soudům členského státu, v němž je usazena, proti pojistiteli osoby údajně odpovědné za zmíněnou nehodu, jenž je usazen v jiném členském státě ( 22 ).

34.

Soudní dvůr k tomuto závěru dospěl na základě úvah založených na systematickém a teleologickém výkladu nařízení č. 44/2001 ( 23 ) a připomenutí odchylné povahy analyzovaných ustanovení ( 24 ).

35.

Dále uvedl, že „[o]chranná funkce, kterou plní tato ustanovení, s sebou nese i to, že působnost zvláštních pravidel pro určení příslušnosti […] nebude rozšiřována na osoby, u nichž tato ochrana není odůvodněna“ ( 25 ). V projednávané věci však nebylo tvrzeno, že instituce sociálního pojištění je hospodářsky slabší a právně méně zkušenou stranou než pojistitel a ve vztazích mezi podnikateli v odvětví pojišťovnictví není odůvodněna žádná zvláštní ochrana ( 26 ).

36.

Soudní dvůr přitom jasně uvedl, že zákonný postupník nároků bezprostředně poškozeného musí mít možnost využít zvláštních pravidel pro určení soudní příslušnosti definovaných uvedenými ustanoveními, pokud může být on sám považován za slabší stranu ( 27 ).

37.

Na podporu svého odůvodnění Soudní dvůr konečně odkázal na svou judikaturu v rozsudku ze dne 15. ledna 2004 Blijdenstein ( 28 ), podle níž veřejnoprávní organizace nemůže na základě zvláštních pravidel příslušnosti stanovených Bruselskou úmluvou ( 29 ) podat soudům smluvního státu, v němž je usazena, regresní žalobu a vymáhat částky, které uhradila podle veřejného práva osobě oprávněné k výživnému, jejíž nároky na ni přešly, proti osobě povinné k hrazení výživného, jejíž bydliště se nachází v jiném smluvním státě, jelikož tato organizace není slabší stranou ve vztahu ke zmíněné osobě povinné k hrazení výživného ( 30 ).

38.

V jiné souvislosti Soudní dvůr poté, co připomněl, že „pokud jde o vztahy mezi podnikateli v odvětví pojišťovnictví, z nichž ani o jednom nelze mít za to, že je vzhledem k jinému ve slabším postavení, není žádná zvláštní ochrana odůvodněna“ ( 31 ), rozhodl, že čl. 13 odst. 2 nařízení č. 1215/2012 ve spojení s čl. 11 odst. 1 písm. b) tohoto nařízení musí být vykládán v tom smyslu, že se ho nemůže dovolávat fyzická osoba, jejíž profesionální činnost spočívá zejména ve vymáhání nároků na náhradu škody od pojistitelů a která se na základě smlouvy o postoupení pohledávky uzavřené s obětí dopravní nehody domáhá u soudu členského státu bydliště poškozeného určení občanskoprávní odpovědnosti pojistitele viníka této nehody a tento pojistitel má sídlo v jiném členském státě než v členském státě bydliště poškozeného ( 32 ). Procesní postavení strany, která je považována za slabší, není takovým zjištěním dotčeno, jedná-li se o právní vztah mezi dvěma podnikateli ( 33 ). Posuzovat v každém jednotlivém případě otázku, zda lze takového podnikatele považovat za „slabší stranu“, aby mohl spadat pod pojem „poškozený“ ve smyslu čl. 13 odst. 2 nařízení č. 1215/2012, by znamenalo riziko právní nejistoty a bylo by v rozporu s cílem uvedeného nařízení ( 34 ).

39.

V rámci druhé linie se Soudní dvůr v rozsudku MMA IARD vyjádřil k otázce, zda čl. 9 odst. 1 písm. b) nařízení č. 44/2001 ve spojení s čl. 11 odst. 2 tohoto nařízení musí být vykládán v tom smyslu, že zaměstnavatel, který pokračoval ve vyplácení platu svému zaměstnanci v době jeho nepřítomnosti, jelikož byl poškozený dopravní nehodou, může podat žalobu proti této pojistiteli občanskoprávní odpovědnosti z provozu vozidla, jež způsobilo škodu, u soudu místa sídla zaměstnavatele, pokud je taková přímá žaloba přípustná.

40.

Soudní dvůr rozhodl, že „že zaměstnavatel usazený v prvním členském státě, který pokračoval ve vyplácení platu svému zaměstnanci v době jeho nepřítomnosti v důsledku dopravní nehody a na něhož přešly nároky tohoto zaměstnance vůči společnosti, která je pojistitelem občanskoprávní odpovědnosti z provozu vozidla, jež se účastnilo této dopravní nehody, a která má sídlo v druhém členském státě, může jakožto ‚poškozený‘ ve smyslu [čl. 11 odst. 2 nařízení č. 44/2001] podat žalobu proti této pojišťovně k soudům prvního členského státu, pokud je přímá žaloba přípustná“ ( 35 ).

41.

Při vyvození tohoto závěru Soudní dvůr nejprve připomněl, že žaloba ve věci pojištění je charakterizována určitou nerovnováhou stran a ustanovení kapitoly II oddílu 3 nařízení č. 44/2001, která se týkají příslušnosti v těchto věcech, směřují k nápravě této nerovnováhy tím, že slabší strana je chráněna prostřednictvím pravidel pro určení příslušnosti, která jsou jejím zájmům příznivější než obecná pravidla ( 36 ).

42.

Soudní dvůr následně zkoumal otázku, zda zaměstnavatel, na kterého přešly nároky bezprostředně poškozené osoby, spadá pod pojem „poškozený“ ve smyslu čl. 11 odst. 2 nařízení č. 44/2001 ( 37 ). Soudní dvůr poté, co konstatoval, že čl. 9 odst. 1 písm. b) tohoto nařízení se v podstatě týká osob, kterým vznikla újma, přičemž se nemusí týkat pouze osob, kterým vznikla újma bezprostředně ( 38 ), nakonec uvedl, že „posuzovat v každém jednotlivém případě otázku, zda lze zaměstnavatele pokračujícího ve vyplácení platu považovat za ‚slabší stranu‘, aby mohl spadat pod pojem ‚poškozený‘ ve smyslu čl. 11 odst. 2 nařízení č. 44/2001, by znamenalo riziko právní nejistoty a bylo by v rozporu s cílem uvedeného nařízení, který je uveden v bodě 11 odůvodnění tohoto nařízení, a sice že pravidla pro určení příslušnosti musí být vysoce předvídatelná“ ( 39 ).

43.

Soudní dvůr proto rozhodl, že „zaměstnavatelé, na které přešly nároky jejich zaměstnanců na náhradu škody, jakožto osoby, kterým byla způsobena škoda, [se mohou] dovolávat zvláštních pravidel příslušnosti stanovených v článcích 8 až 10 tohoto nařízení bez ohledu na svoji velikost a právní formu“ ( 40 ). Proto může zaměstnavatel, na kterého přešly nároky jeho zaměstnance – poškozeného dopravní nehodou, jemuž nadále vyplácel plat, jakožto „poškozený“ žalovat pojistitele vozidla zúčastněného na této nehodě u soudů členského státu, ve kterém má sídlo ( 41 ), pokud je přímá žaloba přípustná ( 42 ).

44.

V rozsudku MMA IARD zaujal Soudní dvůr jasné stanovisko, když výslovně odmítl myšlenku posuzovat v každém jednotlivém případě postavení zaměstnavatele, na kterého přešly nároky jeho zaměstnance ( 43 ), který se tak může v každém případě a za předpokladu, že jedná v tomto postavení, dovolávat zvláštních pravidel příslušnosti stanovených ve věcech pojištění nařízením č. 44/2001. Odmítnutí takového posuzování bylo zopakováno v následné judikatuře Soudního dvora ( 44 ).

45.

Za účelem splnění cíle vysokého stupně předvídatelnosti, který sledují ustanovení nařízení č. 44/2001, se tedy lze dovolávat zvláštních pravidel příslušnosti věnovaných odvětví pojištění a určených k ochraně slabších stran, aniž je toto slabší postavení konkrétně ověřeno. V tomto ohledu stačí, aby se jich dovolávaly osoby spadající do osobní působnosti těchto ustanovení, tj. pojistník, pojištěný, oprávněná osoba nebo poškozený ( 45 ). Z této široké formulace kategorií oprávněných osob nevyplývá žádný požadavek na ověření jejich skutečně slabšího postavení z hospodářského či právního hlediska ( 46 ). Ačkoli pojišťovna, žalovaná v původním řízení, správně tvrdí, že výjimka z obecného pravidla příslušnosti soudů místa bydliště žalovaného musí být vykládána restriktivně, je nicméně třeba konstatovat, že v projednávané věci je to samotná výjimka, která je široce formulována.

46.

Tímto rozhodnutím Soudní dvůr nutně připustil možnost, že se těchto pravidel může dovolávat zaměstnavatel, který není ve vztahu k pojistiteli ve „slabším postavení“, neboť velikost ani právní forma zaměstnavatele takovou možnost nemohou zpochybnit ( 47 ).

47.

Jádro projednávané žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce spočívá v tom, aby Soudní dvůr odpověděl na otázku, zda je řešení, k němuž dospěl ve svém rozsudku MMA IARD, přenositelné na případ, kdy zaměstnavatelem, na něhož přešly nároky poškozeného dopravní nehodou, je stát, který u svých soudů podal žalobu proti pojistiteli občanskoprávní odpovědnosti řidiče vozidla, který dopravní nehodu zavinil, znějící na náhradu platu vyplaceného po dobu pracovní neschopnosti svého úředníka.

48.

S ohledem na skutečnosti, které jsem právě připomněl, musí být na tuto otázku podle mého názoru odpovězeno kladně.

49.

Existují také tři další skupiny argumentů.

50.

Zaprvé připomínám, že zaměstnavatel, o kterého se jednalo v kontextu rozsudku MMA IARD, již byl veřejnou právnickou osobou, a sice institucí provozující pět veřejných nemocnic ( 48 ).

51.

Zadruhé, pokud jde o právní rámec, připomínám, že ustanovení nařízení č. 1215/2012 uvedená předkládajícím soudem v jeho předběžné otázce jsou rovnocenná ( 49 ) ustanovením vyloženým Soudním dvorem v rozsudku MMA IARD a cíl předvídatelnosti v tomto nařízení nepozbyl významu ( 50 ).

52.

Zatřetí s ohledem na závěr Soudního dvora v bodě 35 rozsudku MMA IARD zvláštní právní povaha zaměstnavatele (německého státu) nebrání tomu, aby se dovolával zvláštních pravidel příslušnosti ve věcech pojištění a podal žalobu proti pojistiteli u německých soudů. Soudní dvůr v uvedeném rozsudku stanovil určitou domněnku ( 51 ), podle níž se zaměstnavatel, na něhož přešly nároky zaměstnance, od okamžiku, kdy hodlá uplatnit svá práva v tomto postavení vůči pojišťovně, bude moci dovolávat těchto zvláštních pravidel příslušnosti stanovených sekundárním právem.

53.

Tento přístup je podle mého názoru založen na myšlence, že za takových okolností je zaměstnavatel, na něhož nároky přechází, nucen podat žalobu proti žalovanému, který je jako pojistitel přirozeně mnohem zkušenější, pokud jde o soudní spory týkající se pojištění, než tento zaměstnavatel ( 52 ). Zaměstnavatel, pouze v tomto postavení, je proto vždy považován za slabšího. Jedná se o předvídatelnost pravidel o příslušnosti.

54.

Proto má jistou logiku rozšířit domněnku takřka institucionální slabosti zaměstnavatele, a to i v případech, kdy je tímto zaměstnavatelem stát, který vystupuje pouze jako zaměstnavatel, na nějž přešly nároky jeho zaměstnance, poškozeného. To je důsledek rozhodnutí Soudního dvora, který vyloučil jakékoli posouzení slabšího postavení zaměstnavatele v každém jednotlivém případě.

55.

Tím, že navrhuji, aby Soudní dvůr zachoval maximalistický postoj, zároveň zajišťuji, aby byly účinně pokryty všechny situace, kdy je zaměstnavatel ve skutečně slabším postavení. Souhlasím proto s generálním advokátem Bobkem, který se ve svém stanovisku ve věci MMA IARD ( 53 ) uvedl, že „zvážím-li všechny okolnosti, mám stále za to, že rozumnějším řešením je stav, kdy může příležitostně ve skutečnosti docházet k tomu, že se tato ochrana bude vztahovat i na subjekty, jež ji nepotřebují, než z praktického hlediska problematické posuzování síly postavení stran v jednotlivých případech“ ( 54 ). Potvrzení, že není třeba provádět posouzení situace slabšího postavení v každém jednotlivém případě, zajišťuje splnění dvou cílů sledovaných nařízením č.1215/2012, kterými jsou zaprvé ochrana slabší strany a zadruhé záruka vysoké míry předvídatelnosti pravidel příslušnosti.

56.

Pokud jde o argument, který pojišťovna, žalovaná ve věci v původním řízení, dovozuje z rozsudku ze dne 15. ledna 2004 ve věci Blijdenstein ( 55 ), je podle mne analogie se skutkovými okolnostmi této projednávané věci je omezená, neboť zaprvé se uvedený rozsudek netýkal autonomního systému rozdělení příslušnosti ve věcech pojištění a zadruhé byla povaha pohledávky zcela odlišná, neboť v uvedeném rozsudku se jednalo o dávky sociálního zabezpečení.

57.

Z mé analýzy tedy vyplývá, že členský stát, který jako zaměstnavatel nadále vyplácel plat svému úředníkovi, který byl v důsledku dopravní nehody v pracovní neschopnosti, a na který přešly nároky tohoto úředníka vůči pojišťovně se sídlem v jiném členském státě, u níž je pojištěna občanskoprávní odpovědnost z provozu vozidla, které se účastnilo této dopravní nehody, je třeba považovat za osobu „poškozeného“ ve smyslu čl. 13 odst. 2 nařízení č. 1215/2012, který může využít zvláštních pravidel příslušnosti stanovených tímto ustanovením posuzovaným ve spojení s čl. 11 odst. 1 písm. b) uvedeného nařízení, aby podal proti této společnosti žalobu, kterou se domáhá náhrady za vyplacenou odměnu, před vlastními soudy.

58.

Poté, co je určena mezinárodní příslušnost soudů členského státu, který je zaměstnavatelem, je třeba ještě provést řadu upřesnění týkajících se místní příslušnosti.

59.

Ze žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce vyplývá, že úřednice, která byla poškozena dopravní nehodou ve Španělsku, má bydliště v Mnichově. Pracuje pro Německý úřad pro patenty a ochranné známky, který – pokud se nemýlím, což přísluší ověřit předkládajícímu soudu – má sídlo v Mnichově. Německý stát podal svou žalobu v prvním stupni k Amtsgericht München (okresní soud v Mnichově). Podle všeho je tento soud místně příslušný, ať už s ohledem na místo bydliště poškozeného, nebo s ohledem na místo, kde se nachází „sídlo“ zaměstnavatele.

60.

Za těchto podmínek nejsou následující úvahy pro předkládající soud bezprostředně nezbytné k rozhodnutí sporu, který mu byl předložen.

61.

Existují však dva důvody, které mě vedou k prohloubení analýzy.

62.

Předkládající soud, jakož i zúčastnění, kteří se účastnili písemné části řízení před Soudním dvorem, určili různě „konkrétní“ místně příslušný soud. Znění předběžné otázky se tak týká možnosti státu, který je zaměstnavatelem, na něhož přešly nároky zaměstnance, žalovat pojišťovnu u soudu místa bydliště úřednice, která byla v pracovní neschopnosti. Německý stát ve svém písemném vyjádření tvrdil, že zaměstnavatel, na něhož přešly nároky úřednice, musí mít možnost obrátit se na zcela stejný soud, jako je soud, na který se tato úřednice mohla původně obrátit na základě čl. 13 odst. 2 ve spojení s čl. 11 odst. 1 písm. b) nařízení č. 1215/2012, a podat žalobu u soudu místa bydliště jeho úřednice. Pojišťovna se ohradila proti tomu, aby byla uznána možnost, že bude žalována nejprve u soudu sídla správního orgánu a teprve následně u soudu místa bydliště úřednice ( 56 ). Španělská vláda pouze odkázala na soud „jiný, než je soud bydliště žalovaného“ ( 57 ). Komise předložila Soudnímu dvoru podrobnější analýzu a navrhla následující rozlišení. Má-li být zaměstnavatel považován za „poškozeného“ ve smyslu čl. 13 odst. 2 nařízení č. 1215/2012, je příslušný soud místa, kde má sídlo zaměstnavatel. Pokud na zaměstnavatele pouze přejdou nároky jeho zaměstnance jakožto poškozeného, je k projednání podané přímé žaloby příslušný soud v místě bydliště tohoto zaměstnance. Za účelem vyřešení sporu v původním řízení Komise uvádí, že členský stát, který je zaměstnavatelem, na něhož přešly nároky zaměstnance, může podat žalobu proti pojišťovně u soudu místa bydliště úředníka, který byl v pracovní neschopnosti, pokud je přímá žaloba přípustná.

63.

Kromě toho v rozsudku MMA IARD Soudní dvůr pouze obecně odkázal na soudy členského státu, v němž má zaměstnavatel sídlo ( 58 ), a vyjádřil se pouze k otázce mezinárodní příslušnosti.

64.

Úvodem proto připomínám, že ačkoli vymezení obvodu soudu, v němž se nachází místo, kde má žalobce bydliště, ve smyslu čl. 11 odst. 1 písm. b) nařízení č. 1215/2012, spadá v zásadě do organizační pravomoci členského státu, ke kterému tento soud přináleží ( 59 ), Soudní dvůr uznal, že toto ustanovení má „určovat v rámci členského státu přímo konkrétní soud bez odkazu na úpravu místní příslušnosti platnou v posledně uvedeném státě, a má tedy v případech, na které se toto ustanovení vztahuje, určovat nejen mezinárodní příslušnost, ale i místní příslušnost uvedeného soudu“ ( 60 ).

65.

Po tomto upřesnění mám za to, že tvrzení Komise musí být bez dalšího odmítnuto. Soudní dvůr již zcela jasně rozhodl, že zaměstnavatel, na něhož přešly nároky zaměstnance, je sám „poškozeným“ ve smyslu čl. 13 odst. 2 nařízení č. 1215/2012 ( 61 ). Na tohoto zaměstnavatele, na něhož přešly nároky jeho zaměstnance a který spadá do působnosti tohoto ustanovení, se tedy může vztahovat pravidlo uvedené v čl. 11 odst. 1 písm. b) uvedeného nařízení, podle něhož může jakožto žalobce podat žalobu proti pojistiteli u soudu místa svého bydliště. Doslovný výklad těchto dvou ustanovení podle mého názoru postačuje k učinění tohoto závěru.

66.

Rovněž nesouhlasím s Komisí, když tvrdí, že práva subjektu, na něhož nároky přešly, nejsou vlastními právy, a nezakládají tedy nová práva na straně postupitele, pokud jde o příslušnost, která by byla nezávislá na právech přímého poškozeného. Zaměstnavatel, na něhož nároky přešly, je jedinou osobou oprávněnou dovolávat se práv vyplývajících z tohoto přechodu práv. Jeho zařazení do kategorie oprávněných osob podle zvláštních pravidel příslušnosti ve věcech pojištění v postavení „poškozeného“ je navíc založeno na myšlence uznání jeho vlastní újmy. Takto chápaný přechod práv podle mého názoru těžko představuje riziko multiplikace územní příslušnosti, které by mohl vyvolat.

67.

Navíc, pokud je již samotné přenesení řízení z jednoho členského státu do druhého pro žalovaného nepříjemností, pochybuji, že je tato nepříjemnost ještě zvýrazněna tím, že řízení bude muset projednávat takto příslušný soud a nikoliv jiný soud v rámci téhož členského státu. Jinými slovy, jakmile je forum actoris uznáno, zdá se mi, že z hlediska žalovaného je poměrně neutrální, zda se soudní řízení koná u soudu místa bydliště zaměstnance nebo u soudu místa sídla zaměstnavatele.

68.

Z výše uvedeného vyplývá, že k tomu, aby pravidla zakotvená v článcích 11 a 13 nařízení č. 1215/2012 byla skutečně zvláštní a plně plnila svou ochrannou funkci, je třeba dospět k závěru, že zaměstnavatel, na něhož přešly nároky jeho zaměstnance poškozeného dopravní nehodou, musí mít možnost podat žalobu proti pojišťovně u soudu místa svého bydliště nebo sídla ( 62 ).

69.

V tomto smyslu hovoří také rozsudek MMA IARD, v němž Soudní dvůr opakovaně odkazuje na soudy členského státu, v němž má zaměstnavatel, na něhož přešly nároky zaměstnance, sídlo ( 63 ). Na druhou stranu kritérium příslušnosti místa bydliště zaměstnance v odůvodnění Soudního dvora překvapivě chybí ( 64 ).

70.

Z článku 13 odst. 2 ve spojení s čl. 11 odst. 1 písm. b) nařízení č. 1215/2012 tedy vyplývá, že přímá žaloba podaná zaměstnavatelem, na něhož přešla práva jeho zaměstnance, proti pojišťovně usazené v jiném členském státě musí být podána u soudu místa, kde má tento zaměstnavatel sídlo.

71.

Vyvstává tedy otázka, jak určit toto místo, je-li zaměstnavatelem stát. Stejně jako je tomu v rámci sporu v původním řízení, stát, který je zaměstnavatelem, chápe svou zvláštní funkci z pohledu svého správního uspořádání.

72.

Pouhá skutečnost, že úřednice vykonávala svou činnost v Mnichově, neznamená, že by stát, který je zaměstnavatelem, měl být považován za mající sídlo v Mnichově. Kritérium místa výkonu činnosti „zaměstnance“ nesouvisí s otázkou určení místa, kde se nachází zaměstnavatel ( 65 ). V souladu s ustanovením čl. 63 odst. 1 nařízení č. 1215/2012 mají navíc právnické osoby bydliště v místě, kde se nachází jejich sídlo, ústředí nebo hlavní provozovna ( 66 ).

73.

Pokud však stát, který je zaměstnavatelem, podá přímou žalobu proti pojišťovně, je to z titulu zákonného přechodu nároků, který z něj činí věřitele závazku z titulu vyplacení, jedním z jeho subjektů, platu jeho úředníkovi pod dobu jeho pracovní neschopnosti.

74.

V takovém případě a v zájmu splnění jak cíle předvídatelnosti pravidel o příslušnosti, tak cíle právní jistoty ( 67 ) tedy navrhuji mít za to, že stát, který je zaměstnavatelem, na něhož přešly nároky jeho úředníka, může podat žalobu proti pojišťovně u soudu místa, kde má sídlo správní orgán, který zaměstnává úředníka a který pokračoval ve vyplácení platu po dobu jeho pracovní neschopnosti. Přechod práv totiž přichází v úvahu pouze proto, že úředníkovi byl vyplacen jeho plat, a právě proto, že tento subjekt zajistil výplatu v době pracovní neschopnosti úředníka v důsledku nehody, je zaměstnavatel považován za poškozeného.

75.

Ze všech výše uvedených důvodů se domnívám, že čl. 13 odst. 2 nařízení č. 1215/2012 ve spojení s čl. 11 odst. 1 písm. b) tohoto nařízení musí být vykládán v tom smyslu, že členský stát, který jedná jako zaměstnavatel, na něhož přešly nároky úředníka, který je poškozeným v důsledku dopravní nehody, a jemuž vyplácel plat, může jako „poškozený“ podat žalobu proti společnosti, která je pojistitelem občanskoprávní odpovědnosti z provozu vozidla, jež se účastnilo této dopravní nehody, a která má sídlo v jiném členském státě, u soudu místa sídla správního orgánu zaměstnávajícího tohoto úředníka.

76.

S ohledem na všechny výše uvedené úvahy navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na předběžnou otázku položenou Landgericht München I (zemský soud Mnichov I, Německo) následovně:

„Článek 13 odst. 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech ve spojení s čl. 11 odst. 1 písm. b) tohoto nařízení

musí být vykládán v tom smyslu, že

členský stát, který jedná jako zaměstnavatel, na něhož přešly nároky úředníka, který je poškozeným v důsledku dopravní nehody, a jemuž vyplácel plat, může jako ‚poškozený‘ podat žalobu proti společnosti, která je pojistitelem občanskoprávní odpovědnosti z provozu vozidla, jež se účastnilo této dopravní nehody, a která má sídlo v jiném členském státě, u soudu místa sídla správního orgánu zaměstnávajícího tohoto úředníka.“