1.

Používání softwaru ( 2 ) a internetu podnikateli i soukromými osobami je v současné době nepřetržité. Služba spočívající ve vývoji softwaru na míru konkrétním profesním potřebám je v praxi také velmi rozšířená. Ve hře jsou zde ekonomické zájmy značného rozsahu.

2.

Je proto překvapivé, že Soudní dvůr dosud nikdy nerozhodoval o předběžné otázce týkající se volby mezinárodní příslušnosti ve věcech, jejichž předmět tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy, upravené v čl. 7 bodu 1 písm. b) nařízení (EU) č. 1215/2012 ( 3 ) v rámci sporů mezinárodní povahy, jejichž předmětem je poskytování on-line služeb informačních technologií.

3.

Toto zjištění lze podle mého názoru vysvětlit existencí doložek o soudní příslušnosti nebo o volbě rozhodného práva v souladu se smluvními zvyklostmi v této oblasti činnosti ( 4 ).

4.

Proto neexistence jakékoli dohody ve věci v původním řízení představuje pro Soudní dvůr příležitost upřesnit hraniční určovatele pro příslušný soud a překonat následující rozpor: jak má být vykládána volba mezinárodní příslušnosti založená na konkrétním místě poskytování služeb, pokud je toto poskytování prováděno prostřednictvím internetu? Jinak řečeno, jak má být materiální kritérium použité unijním zákonodárcem definováno v nemateriálním kontextu?

5.

Je pravda, že tato problematika není pro Soudní dvůr nová, jak vyplývá z jeho judikatury týkající se volby příslušnosti ve věcech týkajících se odpovědnosti za protiprávní jednání. Tato judikatura však vychází z přístupů, které nelze přenést na spory, jejichž předmět tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy. Diskuse se tak týká konkrétní alternativy, jak ji navrhuje Oberster Gerichtshof (Nejvyšší soud, Rakousko), předkládající soud, která je následující: v případě neexistence smluvních ujednání, je třeba vycházet z místa, kde byl software vytvořen, nebo z místa, kde je používán?

6.

Uvedu důvody, proč mám za to, že se v tomto konkrétním kontextu poskytování služeb informačních technologií na takové otevřené síti, jako je internet, jako kritérium použije kritérium místa, kde se služba konkretizuje pro uživatele ( 5 ).

7.

Body 15 a 16 odůvodnění nařízení č. 1215/2012 znějí následovně:

8.

Článek 4 odst. 1 tohoto nařízení stanoví:

„Nestanoví-li toto nařízení jinak, mohou být osoby, které mají bydliště v některém členském státě, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu.“

9.

Článek 7 bod 1 uvedeného nařízení stanoví:

„Osoba, která má bydliště v některém členském státě, může být v jiném členském státě žalována:

10.

Společnost VariusSystems digital solutions GmbH ( 6 ) se sídlem ve Vídni (Rakousko) působí v odvětví služeb informačních technologií. Pro GR, majitele podniku B & G, se sídlem v Německu vyvinula software pro analýzu testů na covid-19 v souladu s požadavky německého zákonodárce určený pro použití v německých testovacích centrech ( 7 ). Předmětem smlouvy byly vývoj ( 8 ) a provoz ( 9 ) softwaru v Německu. Účastníci původního řízení neuzavřeli písemnou smlouvu a pro případ sporu neurčily ani příslušný soud, ani místo plnění.

11.

Společnost VariusSystems požaduje, aby GR zaplatil částku v celkové výši 101587,68 eura, navýšenou o úroky, za období od 1. ledna 2022 do 3. června 2022, která odpovídá vyúčtování každého provedeného testu na covid-19. Příslušnost rakouských soudů založila na čl. 7 bodu 1 písm. b) druhé odrážce nařízení č. 1215/2012 z důvodu, že ačkoli byl software speciálně adaptován a vyvinut v závislosti na vlastních potřebách podniku GR pro použití v Německu, všechny tyto práce byly provedeny ve Vídni.

12.

Z písemností ve spise předloženém předkládajícím soudem vyplývá, že spor mezi účastníky řízení vychází z vad dodaného softwaru, jichž se dovolává GR, zvláště pokud jde o dodržení požadavků německého zákonodárce a Kassenärztliche Bundesvereinigung (spolkové sdružení lékařů majících smlouvu se zdravotní pojišťovnou, Německo) týkajících se fakturace screeningových testů, jakož i způsobů přenosu osvědčení o testu do aplikace „Corona-Warn-App“.

13.

GR zpochybnil mezinárodní příslušnost soudu, kterému byla věc předložena. Uvádí, že typickým plněním v dotčené smlouvě bylo použití operačního softwaru v souladu s požadavky německého zákonodárce pro německé fyzické osoby v Německu, a vyvozuje z toho, že za místo plnění má být považováno místo jeho sídla.

14.

Landesgericht Wien (zemský soud ve Vídni, Rakousko), který odmítl svou mezinárodní příslušnost, žalobu zamítl. Kvalifikoval smlouvu uzavřenou mezi účastníky původního řízení jako „kupní smlouvu“ a měl za to, že místem plnění je sídlo podniku GR v Německu.

15.

Oberlandesgericht Wien (vrchní zemský soud ve Vídni, Rakousko) toto rozhodnutí potvrdil, avšak uvedl, že se jedná o „poskytování služeb“ ve smyslu čl. 7 bodu 1 písm. b) druhé odrážky nařízení č. 1215/2012, a to zejména z důvodu, že software musel být podle požadavků německého zákonodárce speciálně vyvinut a přizpůsoben individuálním potřebám podniku GR. Vzhledem k tomu, že služby, které nesouvisí s konkrétním místem, jsou považovány za poskytnuté tam, kde má příjemce přístup k těmto službám, měl tento soud za to, že v projednávané věci se toto místo nachází v Německu, kde je k dispozici software, který musí být specificky přizpůsoben německé situaci, což představuje typické plnění smlouvy.

16.

Společnost VariusSystems tedy podala opravný prostředek „Revision“ k Oberster Gerichtshof (Nejvyšší soud), který má rovněž za to, že je třeba použít čl. 7 bod 1 písm. b) druhou odrážku nařízení č. 1215/2012, pokud jde o vývoj individualizovaného softwaru.

17.

Podle tohoto soudu je nezbytné určit místo, kde byly služby převážně poskytnuty ( 10 ), což by znamenalo, že místem plnění smluv o vývoji softwaru je místo, kde je poskytováno plnění duševní povahy, a nikoli místo, kde je software stažen a používán.

18.

Uvedený soud si však klade otázku ohledně relevance takového řešení z důvodu určitých názorů právní nauky, podle nichž pokud se služba netýká konkrétního místa, považuje se za poskytnutou tam, kde k ní má příjemce služby přístup.

19.

Soud upozorňuje na to, že v projednávané věci nemá plnění duševní povahy poskytované v Rakousku samo o sobě hodnotu, pokud k němu není přistupováno a není používáno v Německu, zvláště když společnost VariusSystems uvádí, že měla obdržet odměnu za každý úspěšně provedený test. Dodává, že soudy místa, kde je software používán, jsou zajisté lépe vybaveny k tomu, aby se zabývaly věcí samou, pokud jde o plnění smlouvy, jelikož mají blíže ke skutečnostem a důkazům. Klade si tedy otázku, zda je pro určení místa plnění v případě služeb poskytovaných na dálku, jako je tomu v projednávané věci, místem rozhodným pro určení místa plnění místo, kde poskytovatel služeb provedl práci, nebo místo, pro které byla služba poskytnuta a kde k ní měl příjemce přístup.

20.

Za těchto okolností rozhodl Oberster Gerichtshof (Nejvyšší soud) o přerušení řízení a o předložení následující předběžné otázky Soudnímu dvoru:

„Musí být čl. 7 bod 1 písm. b) nařízení [č. 1215/2012] vykládán v tom smyslu, že u žaloby vyplývající ze smlouvy je v případě vývoje a běžného provozu softwaru přizpůsobeného individuálním potřebám zákazníka usazeného v členském státě A (v projednávané věci Německo) místem plnění místo

21.

Společnost VariusSystems, GR a Evropská komise předložily písemná vyjádření.

22.

Soudnímu dvoru byla předložena dosud neřešená otázka týkající se výkladu čl. 7 bodu 1 písm. b) nařízení č. 1215/2012 v souvislosti s dodáním softwaru vyvinutého a provozovaného vývojářem v jednom členském státě za účelem uspokojení specifických potřeb uživatele v jiném členském státě.

23.

Úvodem je třeba rozhodnout o kvalifikaci smlouvy. Vzhledem k typickým rysům dotčených smluvních povinností ( 11 ) souhlasím jak se zúčastněnými stranami, tak s předkládajícím soudem, že dotčená smlouva spadá pod pojem „poskytování služeb“.

24.

Je totiž třeba odkázat na zásady připomenuté v rozsudku ze dne 14. září 2023, EXTÉRIA ( 12 ), a na kritéria definovaná v rozsudku ze dne 25. února 2010, Car Trim ( 13 ). Umožňují rozlišit mezi dvěma kvalifikacemi smlouvy, a sice mezi „prodejem zboží“ a „poskytováním služeb“ ( 14 ). Podle ustálené judikatury Soudního dvora je třeba zkoumat, jaký závazek je typický pro dotčenou smlouvu a jaké je odpovídající protiplnění. V projednávané věci spočívala činnost společnosti VariusSytems ve vývoji softwaru přizpůsobeného potřebám podniku GR a v zajištění jeho používání. Jedná se o poskytování služeb za úplatu, kterou je GR povinen platit při každém použití ( 15 ). Kritéria „poskytování služeb“ ve smyslu čl. 7 bodu 1 písm. b) druhé odrážky nařízení č. 1215/2012 jsou tedy splněna ( 16 ).

25.

Z toho důvodu je třeba posoudit, jakou odpověď je třeba dát na jedinou předběžnou otázku, kterou se předkládající soud v podstatě táže Soudního dvora, zda je třeba místo plnění smlouvy o „poskytování služeb“ ve smyslu čl. 7 odst. 1 písm. b) druhé odrážky nařízení č. 1215/2012 v případě poskytování softwaru on-line ( 17 ) určit jako místo, kde byl software vyvinut ( 18 ) společností poskytující služby v oblasti informačních technologií, nebo naopak jako místo, kde byl používán jejím zákazníkem.

26.

Vzhledem k tomu, že neexistují skutečnosti, které by mohly být vyvozeny ze smluvních ujednání umožňujících určit místo plnění smlouvy, jelikož neexistuje žádná dohoda nebo jiný dokument ( 19 ), musí být odpověď na tuto otázku založena na dvou následujících hlavních hlediscích, které nedávno připomněl Soudní dvůr ( 20 ):

27.

Jinak řečeno, toto pravidlo zvláštní příslušnosti, vytvořené za účelem odlišení od pravidla obecné příslušnosti, spočívá na čistě faktickém kritériu, které vede k určení soudu, jenž má přímý vztah k věci, aby byly splněny požadavky řádného výkonu spravedlnosti ( 21 ).

28.

Tato logika a tento účel mě vedou k závěru, pokud jde o poskytování on-line služeb společností poskytující služby informačních technologií a při neexistenci jakékoli volby unijního normotvůrce v takové nemateriální oblasti, že vhodným hraničním určovatelem je místo faktického plnění této smlouvy ( 22 ), tedy místo, ze kterého zákazník konkrétně přistupuje k on-line službě, nebo jinými slovy „místo nejvýznamnějšího dopadu on-line činnosti“ ( 23 ) nebo „místo konečného poskytování služeb“ ( 24 ).

29.

Čtyři typy argumentů – vycházející z textu, z judikatury, z praxe a týkající se rozhodného práva – svědčí pro volbu kritéria využití služby spíše než pro kritérium jejího vytvoření.

30.

Zaprvé lze předložit argument vycházející z textu a v něm použitého výrazu „místo […], kde služby podle smlouvy byly nebo měly být poskytnuty“ ( 25 ). Poskytování služby ( 26 ) je tedy třeba odlišit od jejího navrhování.

31.

Zadruhé v případě neupraveném v čl. 7 bodu 1 písm. b) nařízení č. 1215/2012, tedy pokud ve smlouvě nejsou uvedena kritéria, Soudní dvůr zvolil pro případ prodeje zboží na dálku kritérium „konečného místa určení“ v rámci této operace ( 27 ). V případě poskytování služeb, pokud je stanoveno několik míst plnění závazku typického pro takovou smlouvu a ujednání smlouvy neumožňují určit místo hlavního poskytování služeb ( 28 ), je třeba podpůrně zohlednit místo, kde byly převážně vyvíjeny činnosti při výkonu smlouvy ( 29 ). Soudní dvůr potvrdil volbu kritéria skutečného plnění smlouvy ( 30 ) v rozsudku Saey Home & Garden ( 31 ). Volba kritéria konečného využití on-line služby by tedy byla v souladu s touto judikaturou ( 32 ), která by se podle mého názoru neměla omezovat pouze na případy, kdy jsou služby poskytovány ve více členských státech ( 33 ).

32.

Podotýkám však, že z judikatury Soudního dvora vycházejí i opačné názory.

33.

Zaprvé, jak vyplývá ze žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce a z písemností ve spise, diskuse se týká kritéria použitého v rozsudku Wood Floor jako kritéria označujícího místo, kde poskytovatel převážně vykonává práci, což by v projednávaném případě vedlo k upřednostnění místa, kde bylo poskytnuto plnění duševní povahy.

34.

Mám za to, že jak z rozsudku Wood Floor, tak z rozsudku Saey Home & Garden, založených na kritériu skutečného plnění smlouvy v případě neexistence příslušných smluvních ujednání, vyplývá, že je třeba určit místo, kde se poskytování služby konkretizuje. Ve vztahu mezi zmocnitelem a obchodním zástupcem i ve vztahu mezi dodavatelem a distributorem v rámci smlouvy o obchodní koncesi je tedy místem soudu místo odpovídající podstatě činnosti, která spočívá v prvním případě v poskytování různých plnění souvisejících s přípravou, sjednáváním a případně uzavíráním obchodních transakcí obchodním zástupcem jménem zmocnitele ( 34 ) a ve druhém případě v zajištění distribuce výrobků dodavatele ( 35 ).

35.

Kromě toho je třeba poznamenat, že tato rozhodnutí byla přijata s ohledem na zvláštní okolnosti vyplývající z lokalizace činností v několika členských státech, a že jsou tedy v souladu ( 36 ) s rozsudkem Color Drack ve věci prodeje zboží dodávaného na různá místa téhož členského státu ( 37 ) a s rozsudkem ze dne 9. července 2009, Rehder ( 38 ), ve věci poskytování služeb ve dvou členských státech ( 39 ).

36.

Dosah této judikatury by byl příliš široký, pokud by se z ní vyvozovalo, že ve všech případech je místem poskytnutí služby místo, kde ji povinný vykonává. Soudní dvůr totiž uvedl konkrétní skutečnosti užitečné k určení místa poskytnutí služby, jejichž odmítnutí přísluší vnitrostátnímu soudu v závislosti na situacích, které mu byly předloženy k posouzení ( 40 ).

37.

Na druhou stranu citovaná judikatura podle mého názoru odráží zájem zabývat se lokalizací činnosti pomocí ekonomického přístupu, aby byly co nejlépe naplněny požadavky blízkosti a předvídatelnosti. Tento přístup je podle mého názoru obzvláště vhodný pro poskytování služeb informačních technologií on-line, a to z důvodu jejich nemateriální povahy, dokud k nim jejich příjemce nemá přístup.

38.

Zadruhé lze z důvodu této nemateriální povahy rovněž tvrdit ( 41 ), že Soudní dvůr již rozhodoval o obdobné situaci, a sice o úvěrové smlouvě uzavřené bankovní institucí ( 42 ). Soudní dvůr, který měl za to, že typickým závazkem této smlouvy je poskytnutí částky, kdežto povinnost dlužníka vrátit tuto částku je pouze důsledkem poskytnutí služby věřitelem, rozhodl, že místem, kde byly služby poskytnuty ve smyslu čl. 7 bodu 1 písm. b) druhé odrážky nařízení č. 1215/2012, je v případě poskytnutí úvěru úvěrovou institucí místo, kde se nachází sídlo této instituce ( 43 ).

39.

V tomto ohledu podotýkám, že Soudní dvůr zohlednil charakteristické rysy poskytování bankovních služeb, které se netýkalo určitého místa, a že se nemusel vyjadřovat k případu bankovního převodu na účet nacházející se v jiném členském státě, než ve kterém má tato instituce sídlo ( 44 ).

40.

Z těchto důvodů se nedomnívám, že by řešení přijaté v rozsudku Kareda bylo použitelné na případ poskytování softwaru on-line, tím méně pak v přeshraničním kontextu.

41.

Zatřetí, pokud jde o praktické úvahy, které slouží rovněž jako základ pro diskusi, mám za to, že je třeba odmítnout argument, podle kterého povinnost typická pro smlouvu o poskytování služeb on-line může být v podstatě pouze povinností spočívající v nahrání („upload“ v anglickém jazyce) poskytovatelem digitálního obsahu z důvodu, že umístění tohoto poskytování nemůže záviset na zásahu zákazníka ( 45 ). V takovém případě by mělo být zvoleno místo, ze kterého poskytovatel konkrétně vykonává činnost.

42.

Ačkoli souhlasím s analýzou, na níž je tento argument částečně založen, a sice že on-line činnosti lze vždy spojit s konkrétními místy ( 46 ), domnívám se, že upřednostňované řešení nezohledňuje rozmanitost těchto činností, a to jak z hlediska jejich povahy ( 47 ), tak z hlediska jejich možné lokalizace ( 48 ).

43.

Plnění ze strany společnosti poskytující služby informačních technologií se totiž může zcela nebo částečně odehrávat v jednotlivých fázích: ve fázi vývoje softwaru (neboli tvorby), fázi zavádění (neboli zprovoznění pro zákazníka) a fázi provozu (neboli zajištění řádného fungování). Tyto různé činnosti se nutně neodehrávají v sídle podniku, který poskytuje dotčenou službu nebo služby.

44.

Z toho nejprve vyvozuji, stejně jako Komise, že navrhování a programování softwaru nepředstavují typickou povinnost ze smlouvy o dodání softwaru, jelikož bez zavedení by služba nebyla pro zákazníka účinná ( 49 ). Právě od této fáze může být software poté, co byl testován, používán a jeho kvalita může být kontrolována. Tato operace se provádí v místě, kde má uživatel k softwaru přístup. Jsem tedy toho názoru, že tuto fázi služby je třeba odlišit od fáze provozu. Vzhledem k tomu, že fáze provozu nevyžaduje další vývoj po stránce informačních technologií, představuje pouze vedlejší povinnost, která nemůže založit hraniční určovatel.

45.

Dále, jak správně zdůrazňuje Komise, činnost vývojáře může být situována mimo sídlo podniku ( 50 ). Totéž platí pro činnost zavádění softwaru. Kromě toho může být zajištěna vývojářem nebo jiným poskytovatelem digitálního obsahu buď přímo on-line na vybavení zákazníka, nebo poskytnutím on-line přístupu prostřednictvím internetových stránek poskytovatele, například prostřednictvím internetu, prostřednictvím IT platformy ( 51 ) nebo také v rámci smlouvy o službě využívající cloud computing („cloud computing“ v anglickém jazyce) ( 52 ).

46.

Na základě čl. 7 bodu 1 písm. b) nařízení č. 1215/2012 lze tedy vyhledat řadu kritérií pro lokalizaci činnosti spočívající v poskytování softwaru, avšak s výjimkou každé vazby vycházející z umístění serveru ( 53 ). V tomto ohledu mám za to, že konkrétní obtíže spojené s lokalizací, se kterými se může potýkat zákazník on-line služby, jasně vyplývají ze skutkových okolností popsaných předkládajícím soudem a z jeho vlastních otázek. V tomto případě vyvstávají následující otázky: je třeba odlišovat službu počátečního vývoje (nebo návrhu) softwaru od služby údržby (nebo následné péče), když spolu úzce souvisejí z důvodu pravidelné aktualizace softwaru? Jsou obě tyto služby realizovány ze stejného místa? Jakým způsobem byl software vývojářem (společností VariusSytems) nasazen (nebo zpřístupněn)? Nelze vzhledem k tomu, že předkládací rozhodnutí ani předchozí rozhodnutí vydaná ve věci v původním řízení, která byla předložena Soudnímu dvoru, neobsahují žádná upřesnění, předpokládat, z důvodu způsobu fakturace, že software typu „Software as a Service“ ( 54 ) byl nasazen na platformě, a nikoli nainstalován na zařízení zákazníka, který si jej stáhl? Pokud je mi známo, ve většině případů v posledních asi deseti letech ( 55 ), pokud jde o on-line služby informačních technologií, zákazník přistupuje k softwaru prostřednictvím sítě (například internetu) ze svého počítače nebo jiného média v rámci služby využívající cloud computing („cloud computing“) ( 56 ).

47.

Konečně rozmanitost těchto způsobů poskytování služeb informačních technologií, jakož i jejich trvalý technologický a hospodářský vývoj ( 57 ) mohou podle mého názoru stačit k odůvodnění toho, že jediným jistým, a tedy předvídatelným místem plnění smlouvy o poskytování on-line služeb je místo, kde tyto služby přináší konkrétní prospěch ( 58 ).

48.

Výhoda upřednostnění místa, kde jsou služba nebo služby přijímány nebo používány, spočívá v tom, že se hraniční určovatele nebudou lišit v závislosti na jednotlivých fázích poskytování služeb a uživatel není nucen rozhodovat o místě jejich realizace, zatímco hospodářský trend navíc směřuje k externalizaci do třetích zemí. Naopak domnívat se, že ve všech případech je software vyvíjen v sídle vývojáře, by mohlo představovat fikci zakotvující forum actoris, která je v rozporu s cíli čl. 7 odst. 1 písm. b) nařízení č. 1215/2012 ( 59 ).

49.

Kromě toho takové přizpůsobení hraničních určovatelů složitosti konkrétní realizace služeb není nové. V oblasti letecké dopravy totiž již převládlo, jelikož Soudní dvůr upřednostnil místo využití služby, a sice místo odletu prvního letu a místo příletu posledního letu ( 60 ).

50.

Je pravda, že přijetí kritéria konečného místa určení služby může představovat obdobné obtíže, pokud je přístup ke službě poskytované zákazníkovi využíván na různých místech. Podle spisu předaného Soudnímu dvoru je tomu tak podle všeho v Německu. Podle jeho ustálené judikatury je třeba určit místo, kde je vykonána podstatná část činnosti v dotčeném členském státě ( 61 ). Stejně je tomu, pokud je on-line služba používána v několika členských státech ( 62 ). Konečně je toto místo podle mého názoru předvídatelné pro poskytovatele služeb informačních technologií. Specifikace, které musí tento poskytovatel služeb splnit v případě vývoje softwaru, totiž obecně podléhají právním předpisům státu, v němž bude zaveden ( 63 ). Za těchto podmínek se mi v případě rovnocenného využití na různých místech jeví jako zbytečné použít pravidlo pro určení příslušnosti stanovené v čl. 7 bodu 1 písm. b) nařízení č. 1215/2012, jelikož cíl blízkosti jej neodůvodňuje ( 64 ).

51.

Začtvrté zbývá vyjádřit se k poslednímu doplňkovému prvku analýzy, který se týká práva rozhodného pro smlouvu. V případě neexistence volby práva, která je dána v projednávané věci, čl. 4 odst. 1 písm. b) nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. června 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I) ( 65 ) stanoví, že „smlouva o poskytování služeb se řídí právem země, v níž má poskytovatel služby obvyklé bydliště“ ( 66 ). Tím by byla posílena volba takového hraničního určovatele s vazbou na příslušný soud ( 67 ). Tento argument nepovažuji za rozhodující. Na jedné straně totiž existuje legislativní nesoulad mezi cílem blízkosti, který vyplývá z volby kritéria pro určení zvláštní příslušnosti ve sporech, jejichž předmět tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy ( 68 ), a cíli, které se týkají určení práva rozhodného pro smlouvu. Na druhé straně vzhledem k tomu, že je použito kritérium příslušnosti v závislosti na místě skutečného plnění smlouvy pro jejího příjemce, řešení spočívající v použití čl. 4 odst. 3 nařízení Řím I ( 69 ) považuji za opodstatněné ( 70 ).

52.

Z posouzení důvodů, které odůvodňují upřednostnit jako kritérium příslušnosti kritérium místa sídla společnosti, která vyvinula software, vyplývá, že tyto důvody nemohou zpochybnit důvody, které jsem vyložil a na jejichž základě jsem dospěl k závěru, že v oblasti poskytování softwaru, ať již standardního nebo personalizovaného, pokud poskytování takové služby, jako je on-line přístup, podmiňuje jejich použití, je zvláště vhodné zvolit jako kritérium pro určení příslušnosti založené na čl. 7 bodě 1 písm. b) nařízení č. 1215/2012 kritérium konkrétního místa, kde příjemce této služby skutečně využívá.

53.

S ohledem na všechny výše uvedené úvahy navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na předběžnou otázku položenou Oberster Gerichtshof (Nejvyšší soud, Rakousko) následovně:

„Článek 7 bod 1 písm. b) nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech

musí být vykládán v tom smyslu, že

místem plnění při dodání softwaru on-line, pokud neexistují smluvní ujednání umožňující jej určit, je místo, kde zákazník tento software používá.“