null

STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA

ATHANASIOSE RANTOSE

přednesené dne 26. února 2026(1)

Věci C-496/23 P a C-497/23 P

Meta Platforms Ireland Ltd, dříve Facebook Ireland Ltd

proti

Evropské komisi

„ Kasační opravný prostředek – Hospodářská soutěž – Článek 102 SFEU – Zneužití dominantního postavení – Trh s daty – Správní řízení – Nařízení (ES) č. 1/2003 – Článek 18 odst. 3 – Rozhodnutí o žádosti o informace – Nezbytná povaha vyžadovaných informací – Proporcionalita – Právo na respektování soukromého života – Virtuální datová místnost – Zásada řádné správy – Profesní tajemství“

 Úvod

1.        Svými kasačními opravnými prostředky se společnost Meta Platforms Ireland Ltd (dále jen „navrhovatelka“) domáhá zrušení rozsudků Tribunálu Evropské unie ze dne 24. května 2023, Meta Platforms Ireland v. Komise (T-452/20, dále jen „první napadený rozsudek“, EU:T:2023:277) a Meta Platforms Ireland v. Komise (T-451/20, dále jen „druhý napadený rozsudek“, EU:T:2023:276), jimiž Tribunál zamítl její žaloby znějící na zrušení rozhodnutí Evropské komise, která obsahují žádosti o informace podle čl. 18 odst. 3 a čl. 24 odst. 1 písm. d), nařízení (ES) č. 1/2003(2), které se týkaly předání interních dokumentů navrhovatelky v držení jejích vedoucích pracovníků, které byly předloženy v průběhu několika let a identifikovány na základě vyhledávacích pojmů uvedených v těchto rozhodnutích (dále jen „sporná rozhodnutí“)(3).

2.        Projednávanými kasačními opravnými prostředky je Soudní dvůr žádán, aby upřesnil rozsah pravomoci Komise požadovat informace od podniků prostřednictvím elektronického vyhledávání založeného na kombinaci vyhledávacích pojmů, a to včetně důvěrných osobních nebo obchodních informací.

 Právní rámec

3.        Článek 18 nařízení č. 1/2003, nadepsaný „Žádosti o informace“, v odstavcích 1 až 3 stanoví:

„1.      Za účelem plnění povinností svěřených jí tímto nařízením si může Komise prostou žádostí nebo rozhodnutím vyžádat od podniků a sdružení podniků veškeré nezbytné informace.

2.      Pokud Komise zasílá podniku nebo sdružení podniků prostou žádost o informace, musí uvést právní základ a účel své žádosti, upřesnit, jaké informace požaduje, a stanovit lhůtu, v níž mají být informace poskytnuty, a sankce podle článku 23 pro případ poskytnutí nesprávných nebo zavádějících informací.

3.      Pokud Komise požaduje od podniků nebo sdružení podniků informace na základě rozhodnutí, musí uvést právní základ a účel své žádosti, upřesnit, jaké informace požaduje, a stanovit lhůtu, v níž mají být informace poskytnuty. Musí také uvést sankce podle článku 23 a uvést nebo uložit sankce podle článku 24. Dále musí uvést právo na přezkoumání rozhodnutí Soudním dvorem [Evropské unie].“

 Skutečnosti předcházející sporu a napadené rozsudky

4.        V návaznosti na první dvě řady žádostí o informace, na které navrhovatelka několikrát odpověděla(4), přijala Komise dne 4. května 2020 dvě původní rozhodnutí Facebook Marketplace a Facebook Data, kterými navrhovatelce uložila, aby jí poskytla požadované informace, pod hrozbou penále v případě, že by jí nebyly předány úplné a přesné informace(5).

5.        Dne 15. července 2020 podala žalobkyně proti těmto rozhodnutím žaloby k Tribunálu a samostatnými podáními i návrhy na předběžná opatření, na jejichž základě předseda Tribunálu poté, co nařídil odklad vykonatelnosti uvedených rozhodnutí až do dne přijetí usnesení o ukončení tohoto řízení o předběžném opatření, usneseními ze dne 29. října 2020 rozhodl zejména o odkladu vykonatelnosti týchž rozhodnutí v rozsahu, v němž se v něm formulovaná povinnost týkala dokumentů, které nesouvisely s obchodní činností navrhovatelky a obsahovaly citlivé osobní údaje (dále jen „chráněné dokumenty“), dokud nebude proveden postup virtuální datové místnosti stanovený v těchto usneseních(6).

6.        Dne 11. prosince 2020 přijala Komise pozměňující rozhodnutí Facebook Marketplace a Facebook Data, která kromě toho, že navrhovatelce nařídila, aby požadované informace pod hrozbou penále poskytla, zahrnovala postup virtuální datové místnosti stanovený v usneseních o předběžném opatření k předložení chráněných dokumentů.

7.        Dne 8. února 2021 upravila navrhovatelka na základě článku 86 jednacího řádu Tribunálu žaloby tak, aby zohledňovaly přijetí těchto rozhodnutí.

8.        Napadenými rozsudky Tribunál v plném rozsahu zamítl žaloby podané navrhovatelkou, když odmítl tři žalobní důvody, které uplatnila a které vycházely zaprvé z nedostatku odůvodnění, zadruhé z porušení článku 18 nařízení č. 1/2003, porušení práva na obhajobu a zneužití pravomoci a zatřetí z porušení práva na respektování soukromého života, zásady proporcionality a práva na řádnou správu.

 Řízení před Soudním dvorem a návrhová žádání účastníků řízení

9.        Dne 3. srpna 2023 podala navrhovatelka proti napadeným rozsudkům dva kasační opravné prostředky. Navrhuje, aby Soudní dvůr předně zrušil napadené rozsudky, dále zrušil napadená rozhodnutí nebo podpůrně vrátil věci Tribunálu a konečně uložil Komisi náhradu nákladů řízení.

10.      Komise navrhuje, aby Soudní dvůr kasační opravné prostředky zamítl a uložil navrhovatelce náhradu nákladů řízení.

11.      Řeči účastnic řízení a jejich odpovědi na otázky Soudního dvora byly vyslechnuty na jednání, které se konalo dne 26. listopadu 2025.

 Analýza

12.      Navrhovatelka uplatňuje na podporu svých dvou kasačních opravných prostředků tři důvody, které v podstatě vycházejí z toho, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení zaprvé tím, že rozhodl, že určité vyhledávací pojmy byly v souladu se zásadou nezbytnosti, zadruhé tím, že Komisi nevytkl chybějící celkové posouzení dodržení zásady nezbytnosti, a zatřetí tím, že rozhodl, že Komise mohla požadovat dokumenty, které obsahovaly jak osobní údaje, tak údaje související s obchodními činnostmi navrhovatelky (dále jen „smíšené dokumenty“), aniž poskytla jakékoli záruky nebo opatření k zajištění ochrany osobních údajů(7).

 Úvodní poznámky

13.      Zaprvé připomínám, že čl. 18 odst. 1 nařízení č. 1/2003 umožňuje Komisi, aby si prostou žádostí nebo rozhodnutím vyžádala od podniků a sdružení podniků veškeré informace nezbytné k plnění úkolů svěřených jí tímto nařízením(8). Článek 18 odst. 3 uvedeného nařízení zejména stanoví, že Komise uvede právní základ a účel žádosti, upřesní, jaké informace požaduje, a stanoví lhůtu, v níž mají být informace poskytnuty.

14.      Konkrétně podle judikatury Soudního dvora povinnost uvést účel žádosti o informace, který je rozhodujícím prvkem pro posouzení nezbytnosti požadovaných informací, znamená, že Komise musí ve své žádosti uvést předmět svého šetření, a určit tedy údajné porušení pravidel hospodářské soutěže. Komise však není povinna adresátovi takové žádosti sdělit veškeré informace, které má k dispozici o údajném protiprávním jednání, ani nemusí provádět přesnou právní kvalifikaci těchto protiprávních jednání, pokud jasně uvede domněnky, jež zamýšlí ověřit(9).

15.      V tomto ohledu může Komise požadovat sdělení pouze takových informací, které jí mohou umožnit ověřit domněnky protiprávního jednání, které odůvodňují vedení šetření a které jsou uvedeny v žádosti o informace(10). Nicméně s ohledem na širokou vyšetřovací pravomoc, kterou jí nařízení č. 1/2003 přiznává, je na Komisi, aby posoudila, zda je určitá informace nezbytná k tomu, aby bylo možno odhalit porušení unijních pravidel hospodářské soutěže(11).

16.      Zadruhé podotýkám, že přezkum toho, jak Komise posoudila nezbytnost žádosti o informace, který provádí unijní soud, musí být posuzován ve vztahu k účelu uvedenému v této žádosti, a sice k podezření ze spáchání protiprávního jednání, které má Komise v úmyslu ověřit. Podmínka souvislosti mezi žádostí o informace a údajným protiprávním jednáním je naplněna tehdy, může-li Komise ke dni zaslání žádosti důvodně předpokládat, že tato informace může napomoci ke zjištění, že došlo k tomuto protiprávnímu jednání(12).

17.      Konkrétně je úkolem Soudního dvora jednak s ohledem na zásadu nezbytnosti posoudit, zda je korelace mezi domnělým protiprávním jednáním a požadovanými informacemi dostatečně úzká, aby mohla odůvodnit žádost Komise a jednak na základě zásady proporcionality určit, zda je zátěž pro určitý podnik odůvodněna veřejným zájmem a není nadměrná(13). Za tímto účelem je třeba zejména vzájemně zvažovat veřejný zájem, který opodstatňuje šetření Komise, která musí získat informace, jež jí umožní plnit úkoly, které jí ukládá Smlouva o FEU, na jedné straně a pracovní zátěž uloženou podniku žádostí o informace na straně druhé(14).

18.      Konečně zatřetí zdůrazňuji, že posouzení skutkového stavu nepředstavuje právní otázku, která by jako taková podléhala přezkumu Soudního dvora, s výhradou případu zkreslení důkazů předložených Tribunálu(15), což musí prokázat navrhovatel tím, že přesně uvede, které důkazy Tribunál zkreslil, a prokáže pochybení v analýze, která podle něj vedla Tribunál k tomuto zkreslení(16).

19.      Opodstatněnost argumentace navrhovatelky přezkoumám ve světle této judikatury.

 K prvním důvodům kasačních opravných prostředků, které se týkají posouzení nezbytnosti informací požadovaných Komisí ve sporných rozhodnutích

20.      První důvody obou kasačních opravných prostředků(17) vycházejí z toho, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, když měl za to, že vyhledávací pojmy uvedené v napadených rozsudcích jsou v souladu se zásadou nezbytnosti zakotvenou v čl. 18 odst. 1 a 3 nařízení č. 1/2003(18). Tyto důvody kasačního opravného prostředku se dělí na tři, resp. čtyři části(19).

 K relevanci vyhledávacích pojmů použitých Komisí

21.      V první a druhé části prvního důvodu kasačního opravného prostředku ve věci C-496/23 P, jakož i v první a třetí části prvního důvodu kasačního opravného prostředku ve věci C-497/23 P navrhovatelka tvrdí, že Tribunál měl nesprávně za to, že všechny dokumenty obsahující vyhledávací pojmy, které jsou v kasačním opravném prostředku označené jako pojmy „patřící do běžného jazyka“, lze považovat za nezbytné pro šetření, která vedla k přijetí sporných rozhodnutí (dále jen „sporná šetření“)(20).

22.      V napadených rozsudcích Tribunál v podstatě zkoumal cíl uvedený v žádosti o informace, a sice podezření na protiprávní jednání, která Komise hodlala prošetřit(21), a dospěl k závěru, že s ohledem na Komisí připomenuté okolnosti, které navrhovatelka nezpochybnila, tento orgán tím, že ji požádal o předložení dokumentů vyplývajících z použití zkoumaných vyhledávacích pojmů, mohl ke dni přijetí napadených rozhodnutí důvodně předpokládat, že mu tyto informace mohou pomoci určit, zda došlo k uvedeným jednáním(22). Tribunál rovněž vyloučil, že zkoumané vyhledávací pojmy mohly být v rozporu se zásadou nezbytnosti z důvodu vysokého počtu dokumentů identifikovaných použitím těchto pojmů(23).

23.      V tomto ohledu úvodem připomínám, že posouzení nezbytnosti žádosti o informace provedené Tribunálem nepředstavuje ve smyslu judikatury uvedené v bodě 18 tohoto stanoviska právní otázku, která by jako taková podléhala přezkumu Soudního dvora, s výhradou případu zkreslení důkazů předložených Tribunálu. V projednávané věci se domnívám, že navrhovatelka netvrdí – a tím spíše ani neprokazuje – že Tribunál zkreslil skutkový stav nebo důkazy, když prokázal, že vyhledávací pojmy byly definovány Komisí ve světle informací, které měla k dispozici a které souvisejí s údajným protiprávním jednáním, jež je předmětem sporných šetření, a dále že pouhá skutečnost, že použití zkoumaných vyhledávacích pojmů vede k identifikaci velkého počtu irelevantních dokumentů, nezpochybňuje legalitu sporných rozhodnutí.

24.      V každém případě, i když argumenty předložené navrhovatelkou mohou být odmítnuty jako nepřípustné pouze na tomto základě, pro poskytnutí objasnění Soudnímu dvoru nicméně považuji za užitečné přezkoumat jejich opodstatněnost.

25.      Pokud jde zaprvé o nezbytnou povahu zkoumaných vyhledávacích pojmů, podotýkám, že i když, jak tvrdí navrhovatelka, podle judikatury Soudního dvora připomenuté v bodě 16 tohoto stanoviska pouhá souvislost mezi dokumentem a údajným protiprávním jednáním nestačí k prokázání nezbytnosti žádosti, tato judikatura rovněž upřesňuje, že taková souvislost je dána, pokud Komise může ke dni zaslání žádosti důvodně předpokládat, že dokumenty odpovídající dotčeným vyhledávacím pojmům jí mohou napomoci ke zjištění, zda došlo k tvrzenému protiprávnímu jednání, což Tribunál v projednávané věci konstatoval a navrhovatelka nezpochybnila(24).

26.      Zadruhé konstatuji, že argumentace navrhovatelky se zakládá především na skutečnosti, že vyhledávací pojmy vzhledem ke své obecné povaze nevyhnutelně vedou k identifikaci značného počtu dokumentů, které nejsou pro sporná šetření relevantní, což je situace, o níž se domnívá, že je v rozporu se zásadou proporcionality(25).

27.      V tomto ohledu zaprvé uvádím, že k tomu, aby žádost o informace založená na vyhledávacích pojmech splňovala kritéria stanovená v čl. 18 odst. 1 nařízení č. 1/2003, není nutné, aby všechny identifikované dokumenty – a dokonce ani značný počet z nich – byly pro účely šetření užitečné(26). Naopak skutečnost, že se některé, či dokonce většina identifikovaných dokumentů, mohou ukázat jako irelevantní pro šetření, nestačí sama o sobě k tomu, aby bylo možné mít za to, že dotčené vyhledávací pojmy nemají žádnou souvislost s protiprávním jednáním, na které má Komise podezření(27). Přezkum nezbytnosti (a přiměřenosti) žádosti o informace totiž nemůže být založen na čistě kvantitativním nebo statistickém kritériu(28).

28.      Zadruhé je třeba s ohledem na zjištění učiněné v předchozím bodě tohoto stanoviska odmítnout jako irelevantní argumenty navrhovatelky založené na konkrétních příkladech, podle nichž některé vyhledávací pojmy použité Komisí vedly k nalezení řady dokumentů, které nebyly pro šetření relevantní(29), což je zjištění, které Komise nezpochybňuje, ale nestačí ke zpochybnění posouzení Tribunálu(30).

29.      Zatřetí skutečnost, že Komise mohla použít konkrétnější výrazy (či kombinace výrazů) nebo přiměřenější vyhledávání, nebo formulovat své žádosti tak, aby mohly být rozumně zaměřeny na relevantní dokumenty, či dokonce stanovit filtry nebo jiné záruky, nemůže tento závěr zpochybnit. S ohledem na judikaturu Soudního dvora uvedenou v bodě 15 tohoto stanoviska je totiž na Komisi, aby vymezila své vyšetřovací metody a s ohledem na dostupné indicie rozhodla, jak získat informace užitečné pro své šetření. Proto bez ohledu na možnost formulovat omezenější žádosti o informace, pokud se prokáže, že Komise mohla důvodně předpokládat, že by jí požadované informace mohly pomoci při vyšetřování údajného protiprávního jednání, nelze její žádost zpochybnit(31).

30.      Stejně tak podotýkám, jak tvrdí Komise, a aniž to navrhovatelka zpochybňuje, že napadené rozsudky zmiňují záruky, které se vztahují na žádost o informace, a to nejprve s ohledem na pozměňující rozhodnutí(32), dále na povinnost zachovávat profesní tajemství(33) a konečně na důvěrnost komunikace mezi advokátem a klientem, jakož i na osvědčené postupy Komise(34).

31.      Závěrem se zdá, že se navrhovatelce nepodařilo prokázat, že vyhledávací pojmy použité Komisí nebyly vhodné k nalezení dokumentů relevantních pro šetření, což je podle judikatury Soudního dvora rozhodujícím kritériem pro prokázání souvislosti mezi žádostí o informace a údajným protiprávním jednáním. Uvedené pojmy tedy splňují podmínky stanovené v čl. 18 odst. 1 nařízení č. 1/2003 bez ohledu na skutečnost, že mohou vygenerovat velké množství dokumentů, které nejsou pro šetření relevantní, což nestačí ke zpochybnění výše uvedeného závěru(35).

32.      V důsledku toho navrhuji odmítnout první část prvního důvodu obou kasačních opravných prostředků, jakož i druhou část prvního důvodu kasačního opravného prostředku ve věci C-496/23 P a třetí část prvního důvodu kasačního opravného prostředku ve věci C-497/23 P jako nepřípustné nebo neopodstatněné.

 K nedostatku odůvodnění, pokud jde o nutnost omezit rozsah žádosti o informace

33.      V rámci druhé části prvního důvodu kasačního opravného prostředku ve věci C-497/23 P navrhovatelka Tribunálu vytýká, že porušil povinnost uvést odůvodnění, když odmítl argument vycházející z toho, že Komise měla omezit rozsah své žádosti(36).

34.      Domnívám se přitom, že na rozdíl od toho, co tvrdí navrhovatelka, není bod 136 druhého napadeného rozsudku rozhodující. Odůvodnění Tribunálu je totiž podrobně rozvedeno v bodech 137 a 138 tohoto rozsudku, z nichž v podstatě vyplývá, že navrhovatelka nemohla tvrdit, že Komise měla omezit rozsah své žádosti, jelikož jednak byla již omezena na dva depozitáře a období bylo shodné s obdobím, kterého se šetření týkalo, a jednak Komise mohla ke dni rozhodnutí Facebook Data důvodně předpokládat, že požadované informace mohou být pro šetření užitečné(37).

35.      Proto navrhuji zamítnout druhou část prvního důvodu kasačního opravného prostředku ve věci C-497/23 P jako neopodstatněnou.

 K neexistenci záruk rovnocenných zárukám stanoveným pro kontroly

36.      Ve třetí části prvního důvodu kasačního opravného prostředku ve věci C-496/23 P a čtvrté části prvního důvodu kasačního opravného prostředku ve věci C-497/23 P navrhovatelka Tribunálu vytýká, že v napadených rozsudcích odmítl její argument, podle kterého Komise porušila zásadu nezbytnosti tím, že požadovala předložení dokumentů, aniž zavedla filtry nebo záruky přinejmenším rovnocenné zárukám poskytnutým podnikům v rámci kontrol prováděných na základě článku 20 nařízení č. 1/2003(38).

37.      V napadených rozsudcích Tribunál zdůraznil, že mu nepřísluší, aby v rámci žaloby na neplatnost rozhodnutí o žádosti o informace přezkoumával legalitu tohoto rozhodnutí ve srovnání s právním rámcem použitelným na rozhodnutí přijatá na odlišných právních základech, jako jsou rozhodnutí o kontrole. Zmínil rovněž záruky, které považuje za přiměřené pro žádost o informace založenou na vyhledávacích pojmech, jako je ta, která byla předložena v projednávané věci(39).

38.      Navrhovatelka přitom nezpochybňuje přiměřenost záruk uvedených Tribunálem(40), ani se jí nepodařilo prokázat, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, když rozhodl, že nebyl povinen ověřit, zda byly záruky použité v projednávané věci rovnocenné zárukám stanoveným v rámci kontrol.

39.      Mezi žádostí o informace podle článku 18 nařízení č. 1/2003 a kontrolou založenou na článku 20 tohoto nařízení totiž existují významné rozdíly. I když dotyčné podniky požívají v průběhu kontroly, která je ze své podstaty považována za invazivnější než žádost o informace(41), určitých procesních záruk(42), nejsou tyto záruky nutně totožné se zárukami, které se uplatní na žádosti o informace.

40.      Konkrétně v rámci žádosti o informace založené na vyhledávacích pojmech má adresát dostatek času, aby identifikované dokumenty shromáždil a přezkoumal za pomoci svých advokátů, než je předá Komisi(43). Této žádosti obvykle předchází neformální kontakty mezi Komisí a přijímajícím podnikem nebo jeho externími advokáty(44). Komise může kromě toho zavést dodatečné záruky pro některé citlivé dokumenty, jako je postup virtuální datové místnosti zřízené v projednávané věci, nebo stanovit, že uvedené dokumenty budou předány v podobě, v níž jsou odstraněna jména dotyčných osob a veškeré informace umožňující jejich identifikaci. Kromě toho lhůta mezi doručením žádosti o informace a nejzazším datem pro předání dokumentů poskytuje adresátovi této žádosti možnost napadnout tuto žádost u Tribunálu a včas požádat o předběžná opatření, k čemuž v projednávaném případě skutečně došlo. Konečně podnik, který je předmětem šetření, může nejen odmítnout sdělení dokumentů, které spadají pod ochranu důvěrnosti ve vztahu mezi advokátem a jeho klientem, ale může rovněž zaslat Komisi odůvodněnou žádost o vrácení irelevantních dokumentů a v případě odmítnutí toto rozhodnutí napadnout.

41.      V důsledku toho navrhuji zamítnout třetí část prvního důvodu kasačního opravného prostředku ve věci C-496/23 P, jakož i čtvrtou část prvního důvodu kasačního opravného prostředku ve věci C-497/23 P jako neopodstatněné, a zamítnout tedy první důvody těchto dvou kasačních opravných prostředků v plném rozsahu.

 K druhým důvodům kasačních opravných prostředků týkajícím se celkového posouzení zásady nezbytnosti

42.      V rámci druhých důvodů obou kasačních opravných prostředků(45) navrhovatelka v podstatě vytýká Tribunálu, že se dopustil dvou nesprávných právních posouzení, když měl jednak za to, že celkové posouzení dodržení zásady nezbytnosti Komisí není vhodné, i kdyby bylo možné, bez jakéhokoli odůvodnění proveditelnosti takového posouzení(46), a dále za to, že Tribunál může přezkoumat dodržení zásady nezbytnosti pouze u těch vyhledávacích pojmů, které navrhovatelka konkrétně zpochybnila. Ve věci C-497/23 P navrhovatelka Tribunálu rovněž vytýká jako třetí nesprávné právní posouzení, že nepřezkoumal nezbytnost některých vyhledávacích pojmů uvedených v žalobě v prvním stupni.

43.      V napadených rozsudcích Tribunál v podstatě uvedl, že celkové posouzení dodržení zásady nezbytnosti Komisí není vhodné, i kdyby bylo možné, a že předmětem přezkumu dodržení zásady nezbytnosti ze strany Tribunálu mohou být pouze vyhledávací pojmy, které navrhovatelka specificky zpochybňuje(47).

44.      V tomto ohledu podotýkám, že navrhovatelka zpochybnila pouze některé z vyhledávacích pojmů použitých Komisí, tedy přibližně 130 a 250 pro obě příslušné řady, které vedly k téměř 590 a 2500 kombinacím(48). Považuji přitom za obtížné tvrdit, že Tribunál mohl na základě těchto několika výrazů provést celkové posouzení nezbytnosti, jak požadovala navrhovatelka(49). Jinými slovy, i kdyby bylo několik vyhledávacích pojmů zpochybňovaných žalobkyní shledáno příliš obecnými nebo nedostatečně cílenými, čemuž tak v projednávané věci nemůže být(50), není možné předpokládat, že všechny výrazy, včetně těch, které nejsou zpochybněny, měly být posuzovány stejným způsobem(51).

45.      Takový závěr nemůže být zpochybněn skutečností, kterou zdůraznila navrhovatelka, že Komise požádala o zpřístupnění všech dokumentů, bez výjimky, v držení pěti a tří depozitářů, jakož i jejich předchůdců a nástupců, za období pěti, resp. sedmi let, identifikovaných prostřednictvím vyhledávání určitého počtu údajně běžných nebo velmi rozšířených pojmů. Pokud by totiž Komise mohla ke dni zaslání žádosti důvodně předpokládat, že jí informace založené na zkoumaných vyhledávacích termínech mohly pomoci zjistit, zda došlo ke stíhanému protiprávnímu jednání(52), nezdá se mi, že by počet depozitářů (který je mimoto omezený), jakož i relevantní období (které není nepřiměřené vzhledem k průměrné délce šetření v oblasti hospodářské soutěže) ovlivnily nezbytnost žádosti, a to i s ohledem na zavedené záruky, zejména s ohledem na postup virtuální datové místnosti(53).

46.      Krom toho, pokud jde o to, že ve druhém napadeném rozsudku Tribunál nepřezkoumal nezbytnost některých vyhledávacích pojmů(54), domnívám se, že ze žaloby v prvním stupni vyplývá, že navrhovatelka netvrdila, že vyhledávací pojmy jsou příliš obecné a nekonkrétní, ale pouze zdůrazňovala, že identifikují některé dokumenty, které nejsou relevantní, což ve světle mé analýzy uvedené v bodech 26 a 27 tohoto stanoviska nemůže stačit ke zpochybnění legality napadených rozsudků.

47.      Navrhuji tudíž zamítnout druhé důvody obou kasačních opravných prostředků jako neopodstatněné.

 Ke třetím důvodům kasačních opravných prostředků týkajícím se nakládání se smíšenými dokumenty

48.      V rámci třetích důvodů obou kasačních opravných prostředků(55) navrhovatelka tvrdí, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, když rozhodl, že Komise mohla požadovat smíšené dokumenty, aniž poskytla záruky nebo opatření na ochranu osobních údajů(56). Tyto důvody se dělí na tři části(57).

49.      Úvodem podotýkám, že zpracování osobních údajů Komisí je nezbytné a inherentní její funkci, když plní úkoly, které jí byly svěřeny jakožto orgánu veřejné moci pověřenému prováděním unijních pravidel hospodářské soutěže. V tomto ohledu čl. 5 odst. 1 písm. a) nařízení EUDPR stanoví, že zpracování osobních údajů je zákonné, zejména pokud je nezbytné pro splnění úkolu prováděného ve veřejném zájmu nebo při výkonu veřejné moci, kterým je orgán nebo subjekt Unie pověřen(58).

 K okolnosti, podle níž byla analýza Tribunálu omezena na článek 9 nařízení GDPR a článek 10 nařízení EUDPR

50.      V první části třetích důvodů obou kasačních opravných prostředků navrhovatelka v podstatě tvrdí, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, když měl za to, že vyloučení smíšených dokumentů z virtuální datové místnosti bylo nezbytné a přiměřené, přičemž omezil svůj přezkum na smíšené dokumenty uvedené příkladmo a pouze na otázku, zda tyto dokumenty obsahují „citlivé“ osobní údaje, na které se vztahuje čl. 9 odst. 1. nařízení GDPR a čl. 10 odst. 1 nařízení EUDPR, jakož i tím, že rozhodl, že tyto dokumenty takové údaje neobsahují(59), aniž rozšířil svůj přezkum na údajné porušení základních práv na ochranu soukromého života zakotvených v článku 7 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“) a v článku 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, podepsané v Římě dne 4. listopadu 1950 (dále jen „EÚLP“)(60).

51.      V napadených rozsudcích Tribunál za účelem posouzení slučitelnosti sporných rozhodnutí s článkem 7 Listiny posuzoval, zda tato rozhodnutí splňují podmínky stanovené v čl. 52 odst. 1 Listiny, včetně podmínky přiměřenosti zásahu do soukromého života(61). Za tímto účelem Tribunál zkoumal nezbytnost zásahu zejména ve vztahu k vyloučení určitých kategorií dokumentů z postupu virtuální datové místnosti(62). Poté, co Tribunál uvedl, že je na navrhovatelce, aby posoudila, zda dokument obsahující citlivé osobní údaje souvisí s jejími obchodními činnostmi, dospěl k závěru, že je vyloučeno, aby dokumenty uvedené v žalobě obsahovaly citlivé osobní údaje ve smyslu čl. 9 odst. 1 nařízení GDPR a čl. 10 odst. 1 nařízení EUDPR, a poté uvedl, že navrhovatelka nemohla z samotného přijetí napadeného rozhodnutí vyvodit, že předložení dokumentů, které nebyly zkoumány ve virtuální datové místnosti, porušuje právo na respektování jejího soukromého života a soukromého života subjektů údajů(63).

52.      V tomto ohledu nejprve zdůrazňuji, že na rozdíl od toho, co tvrdí navrhovatelka, Tribunál nedospěl k závěru, že čl. 9 odst. 1 nařízení GDPR a čl. 10 odst. 1 nařízení EUDPR vytvořily „úplný režim ochrany práv na respektování soukromého života“, ale pouze, že tato ustanovení jsou relevantní pro posouzení skutečnosti, zda napadená rozhodnutí splňují zásadu proporcionality ve smyslu čl. 52 odst. 1 Listiny(64).

53.      Dále připomínám, že Tribunál zkoumal, zda smíšené dokumenty uvedené jako příklad v žalobách obsahují citlivé osobní údaje, jak jsou definovány v čl. 9 odst. 1 nařízení GDPR, jakož i v čl. 10 odst. 1 nařízení EUDPR, a dospěl k závěru, že se na tyto dokumenty neměl podle usnesení o předběžném opatření(65) vztahovat postupu virtuální datové místnosti, aniž to navrhovatelka v rámci svých dvou kasačních opravných prostředků zpochybnila(66).

54.      Konečně se domnívám, že skutečnost, že dokument neobsahuje citlivé osobní údaje, na které se vztahuje čl. 9 odst. 1 nařízení GDPR a čl. 10 odst. 1 nařízení EUDPR, a že se na dokument nevztahuje postup virtuální datové místnosti, neznamená, že tento dokument nepožívá odpovídající ochrany(67). Ačkoli to usnesení o předběžném opatření výslovně neupřesňují, mám za to, že postup virtuální datové místnosti je odůvodněný pouze u dokumentů, které by podle nařízení GDPR a nařízení EUDPR neměly být v zásadě zpracovávány, a to dokumenty obsahující citlivé osobní údaje ve smyslu těchto nařízení. Je naopak nezbytné, aby Komise měla přístup ke smíšeným dokumentům navzdory „zásadně intimní a soukromé povaze osobních informací“, které podle navrhovatelky obsahují, jelikož se předpokládá, že tyto dokumenty obsahují rovněž informace užitečné pro šetření, a to za předpokladu, že jsou zpracovávány při dodržování práv subjektů údajů(68).

55.      Tento závěr nemůže být zpochybněn rozsudkem ze dne 4. října 2024, Bezirkshauptmannschaft Landeck (Pokus o přístup k osobním údajům uloženým v mobilním telefonu)(69), ani dvěma soubory stanovisek generální advokátky L. Medina ve spojených věcech Imagens Médicas Integradas a další(70), kterých se navrhovatelka dovolávala na jednání. Na jedné straně se mi totiž zdá, že poznatky vyvozené z tohoto rozsudku – který v souvislosti s trestnými činy podmiňuje možnost přístupu k osobním údajům uloženým v mobilním telefonu předchozím přezkumem ze strany soudu nebo nezávislého správního orgánu, s výjimkou řádně odůvodněných naléhavých případů – nelze přenést na šetření vedená v oblasti hospodářské soutěže(71). Na druhé straně tato stanoviska potvrzují legalitu zabavení e-mailů mezi řídícími pracovníky a zaměstnanci podniku na základě rozhodnutí o kontrole přijatého v rámci vyšetřování údajného porušení článků 101 a 102 SFEU, jelikož toto rozhodnutí zejména zaručuje, že shromažďování osobních údajů a přístup k nim, a to i jako doplňkový prvek při vyhledávání obchodních informací, jsou omezeny na to, co je pro předmět šetření nezbytně nutné, a slouží výlučně k jeho účelům(72).

56.      V důsledku toho navrhuji zamítnout první část třetích důvodů obou kasačních opravných prostředků jako neopodstatněnou.

 K existenci smíšených dokumentů obsahujících chráněné údaje

57.      V rámci druhé části třetího důvodu obou kasačních opravných prostředků navrhovatelka tvrdí, že Tribunál použil nesprávné právní kritérium, když vyloučil, že smíšené dokumenty zkoumané v napadených rozsudcích mohou obsahovat osobní informace chráněné článkem 7 Listiny, jakož i čl. 8 odst. 1 EÚLP(73).

58.      V tomto ohledu je třeba uznat, že Tribunál v napadených rozsudcích neměl za to, že zkoumané dokumenty neobsahovaly osobní údaje ve smyslu ustanovení, kterých se dovolává navrhovatelka. Dospěl naopak k závěru, že uvedené dokumenty neobsahovaly citlivé osobní údaje ve smyslu čl. 9 odst. 1 nařízení GDPR a čl. 10 odst. 1 nařízení EUDPR, a proto byly vyloučeny z postupu virtuální datové místnosti.

59.      Na rozdíl od toho, co tvrdí navrhovatelka, se mimoto zdá být zřejmé, že Tribunál vycházel z předpokladu, že povinnost poskytnout smíšené dokumenty představovala (nebo přinejmenším mohla představovat) zásah do práva na respektování soukromého života, což jej vedlo k posouzení, zda byla sporná rozhodnutí v souladu s článkem 7 Listiny a splňovala podmínky stanovené v čl. 52 odst. 1 Listiny(74).

60.      Proto navrhuji zamítnout druhou část třetích důvodů obou kasačních prostředků jako neopodstatněnou.

 K neexistenci záruk týkajících se smíšených dokumentů

61.      Ve třetí části třetího důvodu obou kasačních opravných prostředků navrhovatelka tvrdí, že sporná rozhodnutí neposkytují přiměřené záruky pro ochranu osobních údajů obsažených v dokumentech zkoumaných v bodech 181 až 183 a 229 až 237 napadených rozsudků a že zásah do práva na respektování soukromého života nebyl přiměřený ani nezbytný ve vztahu k jakémukoli legitimnímu cíli(75).

62.      V tomto ohledu připomínám, že skutečnost, že Komise mohla použít postup virtuální datové místnosti v širším rozsahu (nebo že Tribunál mohl uložit takové širší použití tohoto postupu), nemá dopad na dostatečnost ochrany, jíž požívají smíšené dokumenty(76), a dále že okolnost, že se některé, ne-li většina, dokumentů identifikovaných na základě žádosti Komise o informace mohou ukázat jako irelevantní pro sporná šetření, nemá sama o sobě vliv na nezbytnost a přiměřenost této žádosti(77).

63.      V důsledku toho navrhuji zamítnout třetí část třetích důvodů obou kasačních opravných prostředcích jako neopodstatněnou, a zamítnout tedy třetí důvody obou kasačních opravných prostředků v plném rozsahu.

 Závěr

64.      S ohledem na všechny výše uvedené úvahy navrhuji, aby Soudní dvůr oba kasační opravné prostředky zamítl.

1–      Původní jazyk: francouzština.

2–      Nařízení Rady ze dne 16. prosince 2002 o provádění pravidel hospodářské soutěže stanovených v článcích [101 et 102 SFEU] (Úř. věst. 2003, L 1, s. 1, Zvl. vyd. 08/02, s. 205).

3–      Jedná se zaprvé o rozhodnutí C(2020) 3013 ze dne 4. května 2020 (věc AT.40684 – Facebook Marketplace) (dále jen „dále jen „původní rozhodnutí Facebook Marketplace“), ve znění rozhodnutí C(2020) 9229 ze dne 11. prosince 2020 (dále jen „pozměňující rozhodnutí Facebook Marketplace“) dále jen společně „rozhodnutí Facebook Marketplace“), jakož i zadruhé o rozhodnutí C(2020) 3011 ze dne 4. května 2020 (věc AT.40628 – Praktiky společnosti Facebook týkající se dat) (dále jen „původní rozhodnutí Facebook Data“), ve znění rozhodnutí C(2020) 9231 ze dne 11. prosince 2020 (dále jen „pozměňující rozhodnutí Facebook Data“) (dále jen společně „rozhodnutí Facebook Data“).

4–      Tyto žádosti vedly k přijetí dvou samostatných rozhodnutí, jednoho podle čl. 18 odst. 3 nařízení č. 1/2003 a druhého podle čl. 18 odst. 2 tohoto nařízení. První rozhodnutí obsahovalo více než 100 otázek týkajících se různých aspektů činností a nabídky produktů žalobkyně, zatímco druhé rozhodnutí obsahovalo 83 otázek týkajících se Facebook Marketplace, sociálních sítí a poskytovatelů online inzerátů.

5–      Téhož dne zaslal generální ředitel generálního ředitelství (GŘ) Komise pro hospodářskou soutěž navrhovatelce dopisy, v nichž navrhl odlišný postup pro předložení dokumentů, které podle navrhovatelky obsahovaly pouze osobní informace, které nijak nesouvisely s jejími obchodními činnostmi. Kromě toho upřesnil, že tyto dokumenty měly být vloženy do spisu pouze poté, co byly přezkoumány ve „virtuální datové místnosti“.

6–      Usnesení Facebook Ireland v. Komise (T-451/20 R, EU:T:2020:515 a T-452/20 R, EU:T:2020:516) (dále jen společně „usnesení o předběžném opatření“). Prostřednictvím postupu virtuální datové místnosti, který vycházel z návrhu generálního ředitele GŘ pro hospodářskou soutěž zmíněného v předchozí poznámce pod čarou tohoto stanoviska, navrhovatelka identifikovala dokumenty obsahující dotčené údaje, které byly předány Komisi na samostatném elektronickém nosiči a následně umístěny do virtuální datové místnosti, která byla přístupná pouze co nejomezenějšímu počtu členů vyšetřovací komise za (virtuální nebo fyzické) přítomnosti odpovídajícího počtu advokátů navrhovatelky. Členové vyšetřovací komise dotčené dokumenty prozkoumali a vyhodnotili, přičemž advokátům navrhovatelky umožnili, aby před založením dokumentů, které budou považovány za relevantní, do spisu, tyto dokumenty okomentovali. V případě neshody ohledně kvalifikace určitého dokumentu měli advokáti navrhovatelky právo vysvětlit důvody svého nesouhlasu, a v případě přetrvávající neshody mohla navrhovatelka požádat ředitele pro informace, komunikaci a media působícího u GŘ Komise pro hospodářskou soutěž o zahájení arbitráže.

7–      Na rozdíl od chráněných dokumentů uvedených v bodě 5 tohoto stanoviska se na smíšené dokumenty nevztahuje postup virtuální datové místnosti.

8–      Jak je totiž uvedeno v bodě 23 odůvodnění nařízení č. 1/2003, Komise by měla být zmocněna na celém území Unie vyžadovat informace, které jsou nezbytné k odhalení praktik zakázaných články 101 a 102 SFEU.

9–      V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 10. března 2016, HeidelbergCement v. Komise (C-247/14 P, EU:C:2016:149, body 20 a 21, jakož i citovaná judikatura). Jak tvrdí Komise, je tomu tak tím spíše, pokud je žádost o informace přijata, tak jako v projednávané věci, v raném stadiu řízení, jelikož Komisi nelze uložit, aby ve fázi předběžného vyšetřování označila vedle domněnek protiprávního jednání, které hodlá prošetřit, i nepřímé důkazy, tj. důkazy, které ji vedou k přesvědčení, že došlo k porušení článků 101 a 102 SFEU, jelikož taková povinnost by narušila rovnováhu, kterou stanoví judikatura mezi zachováním účinnosti vyšetřování a zachováním práva dotyčného podniku na obhajobu (v tomto smyslu viz rozsudek Tribunálu ze dne 14. března 2014, Cementos Portland Valderrivas v. Komise, T-296/11, EU:T:2014:121, bod 37).

10–      V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 10. března 2016, HeidelbergCement v. Komise (C-247/14 P, EU:C:2016:149, bod 23).

11–      Proto, i když už má Komise k dispozici indicie, nebo dokonce i důkazy týkající se existence protiprávního jednání, může legitimně považovat za nutné požadovat doplňující informace, které jí umožní lépe vymezit rozsah protiprávního jednání, dobu jeho trvání nebo okruh zúčastněných podniků (viz rozsudek ze dne 28. ledna 2021, Qualcomm a Qualcomm Europe v. Komise, C-466/19 P, dále jen „rozsudek Qualcomm“, EU:C:2021:76, bod 69, jakož i citovaná judikatura).

12–      Viz rozsudek Qualcomm (bod 70 a citovaná judikatura). Konkrétně Soudní dvůr odkazuje na bod 21 rozsudku ze dne 19. května 1994, SEP v. Komise (C-36/92 P, EU:C:1994:205), který se odvolává na bod 21 stanoviska generálního advokáta F. G. Jacobse ve věci SEP v. Komise (C-36/92 P, EU:C:1993:928), jenž v podstatě upřesnil, že pouhá souvislost mezi dokumentem a údajným protiprávním jednáním nestačí k odůvodnění žádosti o poskytnutí tohoto dokumentu, neboť tato souvislost musí být taková, aby Komise mohla v okamžiku zaslání žádosti důvodně předpokládat, že jí dokument může napomoci ke zjištění, že došlo k tvrzenému protiprávnímu jednání.

13–      V tomto smyslu viz stanovisko generálního advokáta N. Wahla ve věci Buzzi Unicem v. Komise (C-267/14 P, EU:C:2015:696, bod 48).

14–      V tomto smyslu viz stanovisko generálního advokáta N. Wahla ve věci Buzzi Unicem v. Komise (C-267/14 P, EU:C:2015:696, bod 100). Pokud jde o veřejný zájem, uvedený generální advokát zejména upřesnil, že čím více je údajné porušení předpisů schopno poškodit hospodářskou soutěž, tím více by měla být Komise oprávněna očekávat, že se bude podnik snažit poskytnout požadované informace a splnit svou povinnost účinné spolupráce a, pokud jde o vytvořenou pracovní zátěž, čím větší je a čím více jsou zaměstnanci podniku odváděni od svých běžných provozních úkolů tím, že způsobuje dodatečné náklady, tím nadměrnější se bude jevit žádost o informace.

15–      V souladu s článkem 256 SFEU, čl. 58 prvním pododstavcem statutu Soudního dvora Evropské unie a čl. 168 odst. 1 písm. d) jednacího řádu Soudního dvora. Podle ustálené judikatury Soudního dvora platí, že pokud Tribunál zjistil nebo posoudil skutkový stav, je Soudní dvůr na základě článku 256 SFEU příslušný pouze k výkonu přezkumu právní kvalifikace tohoto skutkového stavu a z něj vyvozených právních důsledků (viz zejména rozsudek Qualcomm, bod 42 a citovaná judikatura).

16–      Toto zkreslení kromě toho musí zjevně vyplývat z písemností ve spise, aniž je nutné znovu posuzovat skutkový stav a důkazy (viz zejména rozsudek Qualcomm, bod 43 a citovaná judikatura). Kasační opravný prostředek tudíž požadavky vyplývající z citovaných ustanovení nesplňuje, jestliže se omezuje, ač sám neobsahuje argumentaci směřující specificky k identifikaci vady spočívající v nesprávném právním posouzení, jíž je stižen napadený rozsudek, na zopakování nebo doslovné převzetí žalobních důvodů a argumentů, které již byly uplatněny před Tribunálem, včetně těch, které se zakládaly na skutečnostech tímto soudem výslovně odmítnutých. Takový kasační opravný prostředek je totiž ve skutečnosti návrhem, který směřuje k dosažení prostého nového přezkumu žaloby podané k Tribunálu, což nespadá do pravomoci Soudního dvora (viz zejména rozsudek Qualcomm, bod 45 a citovaná judikatura).

17–      Tyto důvody odpovídají druhému dílu první části prvního žalobního důvodu uplatněného v prvním stupni ve věci C-496/23 P a druhému dílu první části druhého žalobního důvodu uplatněného v prvním stupni ve věci C-497/23 P.

18–      Viz body 87 až 108, resp. 132 až 155 napadených rozsudků.

19–      Tyto části se v podstatě týkají irelevantnosti vyhledávacích pojmů použitých Komisí (první a druhá část prvního důvodu kasačního opravného prostředku ve věci C-496/23 P, jakož i první a třetí část prvního důvodu kasačního opravného prostředku ve věci C-497/23 P), nedostatku odůvodnění, pokud jde o existenci jiných a přiměřenějších možností vyhledávání (druhá část prvního důvodu kasačního opravného prostředku ve věci C-497/23 P), a skutečnosti, že Tribunál nedospěl k závěru, že se záruky srovnatelné se zárukami použitelnými na rozhodnutí o kontrole použijí rovněž na žádosti o informace (třetí část prvního důvodu kasačního opravného prostředku ve věci C-496/23 P a čtvrtá část prvního důvodu kasačního opravného prostředku ve věci C-497/23 P).

20–      První část prvního důvodu kasačního opravného prostředku v obou věcech vychází z toho, že Tribunál měl nesprávně rozhodnout, že Komise mohla důvodně předpokládat, že jí vyhledávací pojmy mohly pomoci určit, zda došlo ke stíhanému jednání, zatímco druhá část prvního důvodu kasačního opravného prostředku ve věci C-496/23 P a třetí část prvního důvodu kasačního opravného prostředku ve věci C-497/23 P vycházejí z toho, že Tribunál nesprávně rozhodl, že dokumenty lze považovat za irelevantní pro šetření až po použití vyhledávacích pojmů v databázích navrhovatelky. Navrhovatelka konkrétně tvrdí, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, když měl v bodech 92 až 95, 99 a 103 prvního napadeného rozsudku a v bodech 134, 138, 140, 143 a 146 druhého napadeného rozsudku v podstatě za to, že zásada nezbytnosti byla dodržena již tím, že se Komise mohla důvodně domnívat, že jí vyhledávací pojmy mohou pomoci určit, zda došlo k jednání vytýkanému Komisí ve sporných rozhodnutích. Tribunál nepřikládal žádnou váhu (nebo přinejmenším dostatečnou důležitost) skutečnosti, že nepřiměřeně obecné vyhledávací pojmy, které Komise zvolila, by při použití na všechny dokumenty adresátů za celé dotčené období nutně vedly k velké převaze dokumentů, které by vůbec nesouvisely se spornými šetřeními (z nichž mnohé by obsahovaly citlivé osobní nebo obchodní informace), přičemž Komise si byla předem vědoma toho, že její postup musí k vést takovým výsledkům.

21–      Viz body 89 až 97 prvního napadeného rozsudku, které odkazují na body 1 a 2 rozhodnutí Facebook Marketplace, jakož i body 134 až 147 druhého napadeného rozsudku, které odkazují na bod 4 písm. i) a iii) rozhodnutí Facebook Data. Konkrétně v prvním napadeném rozsudku Tribunál v podstatě popsal, jak podle Komise souvisely zkoumané vyhledávací pojmy s šetřením Facebook Marketplace (viz zejména bod 89 tohoto rozsudku, pokud jde o pojmy „marketplace + advertising“, „marketplace & grow*“,  „marketplace + insight*“ , „marketplace + advantage“  a „marketplace + looked at“, „marketplace + quality“ a „commerce + advantage“, jakož i bod 93 zmíněného rozsudku, pokud jde o pojem „commerce + awareness“). Stejně tak Tribunál ve druhém napadeném rozsudku upřesnil, jakým způsobem byly dotčené vyhledávací pojmy spojeny se šetřením Facebook Data (viz zejména bod 134 tohoto rozsudku, pokud jde o pojem „big question“ a body 139 až 147 zmíněného rozsudku, pokud jde o pojem „for free“, „shut* down“ a „not good for us“).

22–      Viz body 92, 95 a 96 prvního napadeného rozsudku, jakož i bod 138 druhého napadeného rozsudku (na který odkazují rovněž body 140, 143 a 146 tohoto rozsudku.

23–      Viz body 99 a 154 napadených rozsudků, v nichž Tribunál zejména upřesnil, že pouhá skutečnost, že použití vyhledávacích pojmů vede k identifikaci řady dokumentů, z nichž se některé následně ukáží jako irelevantní pro sporná šetření, nestačí sama o sobě k závěru, že dotčené vyhledávací pojmy nevykazují žádnou souvislost s protiprávním jednáním, na které má Komise podezření.

24–       Navrhovatelka naopak v podstatě uznává, že kritériem, které podle ustálené judikatury Soudního dvora slouží k prokázání nezbytnosti žádosti o informace je skutečnost, zda mohla Komise v okamžiku zaslání žádosti o informace důvodně předpokládat, že jí informace pomohou zjistit, zda došlo k tvrzenému protiprávnímu jednání, a nikoli to, zda jsou všechny dokumenty získané na základě této žádosti nezbytné pro sporná šetření.

25–      Kromě toho se měl Tribunál dopustit nesprávného právního posouzení (v bodech 99 a 150 napadených rozsudků), když rozhodl, že dokumenty lze považovat za irelevantní pro šetření až po použití vyhledávacích pojmů v databázích navrhovatelky.

26–      Kromě toho na rozdíl od argumentů předložených navrhovatelkou z napadených rozsudků nevyplývá, že Tribunál měl za to, že všechny dokumenty obsahující vyhledávací pojmy použité Komisí lze považovat za nezbytné pro sporná šetření. Jak zdůrazňuje Komise, argument žalobkyně nesprávně vychází z myšlenky, že žádost o informace založená na vyhledávacích pojmech splňuje požadavek nezbytnosti stanovený v článku 18 nařízení č. 1/2003 pouze tehdy, pokud lze očekávat, že všechny identifikované dokumenty (nebo alespoň většina či určitý počet z nich) budou užitečné pro šetření vedené Komisí.

27–      Viz bod 99 prvního napadeného rozsudku. Jak tvrdí Komise, skutečnost, že se některé nebo dokonce většina identifikovaných dokumentů mohou zpětně ukázat jako zbytečné pro sporná šetření, je totiž běžnou vlastností každého šetření. Odlišný přístup by nepřiměřeně omezil pravomoci vyšetřujícího orgánu. Například, jak zdůrazňuje Komise, v rámci informací pro účely daňového šetření podle směrnice Rady 2011/16/EU ze dne 15. února 2011 o správní spolupráci v oblasti daní a o zrušení směrnice 77/799/EHS (Úř. věst. 2011, L 64, s. 1, oprava Úř. věst. 2013, L 162, s. 15), ve znění směrnice Rady 2014/107/EU ze dne 9. prosince 2014 (Úř. věst. 2014, L 359, s. 1), Soudní dvůr rozhodl, že smyslem pojmu „informace předpokládaného významu“ je umožnit dožadujícímu orgánu, aby si vyžádal a získal všechny informace, o nichž se může důvodně domnívat, že se ukáží jako relevantní pro účely jeho šetření, přičemž jediným omezením je, že tento orgán nemůže požadovat informace, které pro toto šetření nemají žádný význam, přičemž vnitrostátní soud má prokázat, že se dotčené informace nejeví jako zcela postrádající předpokládaný význam [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 6. října 2020, État luxembourgeois (Právní ochrana proti žádosti o informace v daňové oblasti), C-245/19 a C-246/19, EU:C:2020:795, body 110 až 116, jakož i citovaná judikatura]. Soudní dvůr rovněž upřesnil, že skutečnost, že se některé informace předpokládaného významu, kterých se týká žádost o informace, nakonec ukáží jako irelevantní pro účely šetření, nemá žádný vliv na legalitu této žádosti (v tomto smyslu viz body 121 až 123 uvedeného rozsudku).

28–      Kromě toho navrhovatelka v odpovědi na dotaz na jednání uvedla, že nemá za to, že je možné stanovit kvantitativní kritérium, na jehož základě by bylo možné určit, zda je žádost o informace přiměřená.

29–      Prostřednictvím těchto příkladů se navrhovatelka snaží ve věci C-496/23 P prokázat, že skutečnost, že Komise identifikovala tři studie obsahující výraz „insight“, neznamená, že jakýkoli dokument obsahující v období pěti let výrazy „marketplace + insight*“ bez ohledu na jeho předmět nebo datum by jí mohl pomoci zjistit, zda došlo ke stíhanému jednání a že použití jiných vyhledávacích pojmů (a sice „commerce + advantage*“ a „*commerce + awareness “) by rovněž poskytlo velký počet dokumentů, které nejsou pro šetření relevantní. Tvrdí, že ve věci C-497/23 P Tribunál jednak nesprávně považoval vyhledávací pojem „big question“ za nezbytný, neboť oba depozitáři byli dvěma veřejnými osobami zastávajícími v rámci navrhovatelky velmi významné funkce, takže vyhledávání tohoto výrazu ve všech jejich dokumentech za několik let vedlo nevyhnutelně k identifikaci velkého množství irelevantních dokumentů (bod 137 druhého napadeného rozsudku), a jednak nezohlednil důkazy prokazující, před provedením jakéhokoli vyhledávání, že vyhledávací pojem „big question“ povede k nalezení velkého množství dokumentů.

30–      Jak bylo mimoto upřesněno v bodě 17 tohoto stanoviska, vyvážení obecného zájmu odůvodňujícího šetření Komise a její povinnosti získat informace, které jí umožní plnit úkoly svěřené jí Smlouvou o FEU, na jedné straně a pracovní zátěží způsobenou podniku žádostí o informace na straně druhé vyžaduje posouzení případných obtíží způsobených navrhovatelce nadměrným počtem dokumentů, které má předložit, avšak navrhovatelka tyto obtíže neprokázala.

31–      Navrhovatelka mimoto netvrdí, že je použití vyhledávacích pojmů ze své podstaty protiprávní, a uznává, že skutečnost, že použití takových pojmů může nevyhnutelně vést k nalezení dokumentů, které pro šetření nejsou relevantní, nevylučuje existenci souvislosti mezi žádostí o informace a údajným protiprávním jednáním.

32–      Viz body 159 a 217 napadených rozsudků. Pozměňující rozhodnutí zejména stanoví, že chráněné dokumenty mohou být poskytnuty v podobě, v níž byla odstraněna jména dotčených osob a veškeré informace umožňující jejich identifikaci, prostřednictvím virtuální datové místnosti přístupné co možná nejomezenějšímu počtu členů vyšetřovací komise za (virtuální nebo fyzické) přítomnosti odpovídajícího počtu advokátů navrhovatelky.

33–      Viz body 200 a 255 napadených rozhodnutí. Úředníci a ostatní zaměstnanci Komise jsou zpravidla vázáni přísnými povinnostmi profesního tajemství, které jim zakazují zveřejňovat důvěrné informace získané na základě žádosti o informace, a to i po skončení služebního poměru, jakož i je používat pro jiné účely, než pro které byly získány.

34–      Viz body 107 a 154 napadených rozsudků. Vyšetřovaný podnik má možnost odmítnout předání dokumentů týkajících se důvěrnosti komunikace mezi advokátem a jeho klientem. Kromě toho může Komisi rovněž zaslat odůvodněnou žádost o vrácení nerelevantních identifikovaných dokumentů, přičemž v takovém případě by Komise byla povinna takovou žádost přezkoumat a případně irelevantní dokumenty vrátit v souladu s Oznámením Komise o osvědčených postupech pro vedení řízení týkajících se článků 101 a 102 SFEU (Úř. věst. 2011, C 308, s. 6).

35–      Viz bod 27 tohoto stanoviska. Kromě toho, pokud jde o argument navrhovatelky vycházející z toho, že se Tribunál v bodě 89 prvního napadeného rozsudku pouze ztotožnil s argumentací Komise, aniž přezkoumal argument, podle kterého vyhledávací pojmy uvedené Komisí nevyhnutelně vedou k identifikaci značného počtu dokumentů, které nejsou pro šetření relevantní, a aniž v tomto ohledu poskytl vysvětlení, je třeba uvést, že jak vyplývá z bodu 90 tohoto rozsudku, Tribunál se omezil na konstatování, že tvrzení Komise týkající se relevance zkoumaných vyhledávacích pojmů nebyla navrhovatelkou zpochybněna. Pokud jde o argument, podle něhož vysvětlení Komise shrnutá v bodě 89 uvedeného rozsudku a nezpochybněná navrhovatelkou v prvním stupni řízení byla poskytnuta až ve stádiu žalobní odpovědi, stačí připomenout, že ačkoli je Komise v rámci rozhodnutí o žádosti o informace ve smyslu čl. 18 odst. 3 nařízení č. 1/2003 povinna uvést předmět svého šetření, a tedy identifikovat údajné porušení pravidel hospodářské soutěže, není však povinna sdělovat adresátovi rozhodnutí o žádosti o informace veškeré informace, které má k dispozici o domnělých protiprávních jednáních, ani provádět přísnou právní kvalifikaci těchto protiprávních jednání, pokud jasně uvede podezření, které hodlá prošetřit (v tomto smyslu viz judikatura Soudního dvora uvedená v bodě 16 tohoto stanoviska).

36–      Navrhovatelka v tomto ohledu odkazuje na bod 136 druhého napadeného rozsudku, jakož i na jeho body 140, 143 a 146, které pouze odkazují zpět na bod 136 uvedeného rozsudku.

37–      Kromě toho body 140, 143 a 146 druhého napadeného rozsudku výslovně odkazují na body 137 a 138 tohoto rozsudku. Mimoto v rozsahu, v němž navrhovatelka ve své replice tvrdí, že body 137 a 138 uvedeného rozsudku nevysvětlují, proč nemůže tvrdit, že Komise měla omezit svou žádost na e-maily odkazující na původní e-mail nebo na e-mail s ním související nebo podstatně omezit svou žádost jinými prostředky, je třeba konstatovat, že tento argument je nepřípustný, jelikož představuje nový žalobní důvod vznesený navrhovatelkou, který se kromě toho snaží zpochybnit nikoli nedostatek odůvodnění, ale spíše jeho opodstatněnost. V každém případě lze tento argument odmítnout podle stejné logiky jako argument uvedený v bodě 29 tohoto stanoviska.

38–      Viz body 105 a 106, jakož i 152 a 153 napadených rozsudků.

39–      Viz body 107 a 154 napadených rozsudků.

40–      Viz bod 30 tohoto stanoviska.

41–      V rámci těchto kontrol totiž úředníci Komise zasahují neohlášeně v prostorách podniku a mohou získat velký počet dokumentů, které mohou být relevantní, což někdy může vést až ke kopírování celých pevných disků počítačů některých zaměstnanců dotčeného podniku.

42–      Pro ilustraci lze uvést, že dokumenty nesouvisející s podnikáním jsou z rozsahu šetření Komise vyloučeny a podniky, které jsou předmětem kontroly, mohou využít právní pomoc (viz zejména usnesení o předběžném opatření, bod 45 a citovaná judikatura).

43–       Kromě toho, jak je uvedeno v bodech 107 a 154 napadených rozsudků, advokáti podniku mají možnost odmítnout sdělení dokumentů, které spadají pod ochranu důvěrnosti ve vztahu mezi advokátem a jeho klientem, aniž by museli použít postup zapečetěné obálky stanovený judikaturou vycházející z rozsudku Tribunálu ze dne 17. září 2007, Akzo Nobel Chemicals a Akcros Chemicals v. Komise (T-125/03 a T-253/03, EU:T:2007:287, body 83 a 84).

44–       Dotyčný podnik nebo jeho externí advokáti mohou zejména předem projednat s Komisí rozsah žádosti a volbu vyhledávacích pojmů, jakož i požádat tento orgán o prodloužení lhůty pro odpověď nebo o následnou změnu rozhodnutí.

45–      Tyto důvody kasačních opravných prostředků odpovídají prvnímu dílu první části prvních důvodů obou žalob v prvním stupni, který byl přezkoumán v bodech 71 až 86 a 116 až 131 napadených rozsudků.

46–      Poukazuje zejména na to, že v rámci žaloby na neplatnost omezené na 50 stran (podle Prováděcích předpisů k jednacímu řádu Tribunálu) nebylo možné prokázat, že každý z vyhledávacích pojmů vede k předložení zbytečných a irelevantních informací.

47–      Viz body 75 až 79 a 120 až 124 napadených rozsudků. Tribunál rovněž upřesnil, že okolnost, že některé vyhledávací pojmy mohou být příliš vágní, nemá vliv na skutečnost, že jiné vyhledávací pojmy mohou být dostatečně přesné nebo cílené, a může vést pouze k částečnému zrušení sporných rozhodnutí.

48–      Kromě toho se navrhovatelka argumenty vznesenými v rámci první části prvního a druhého žalobního důvodu v první instanci v podstatě omezila na tvrzení, že původní rozhodnutí porušuje čl. 18 odst. 3 nařízení č. 1/2003 v rozsahu, v němž vyžaduje předložení velkého počtu dokumentů, které nejsou pro sporná šetření relevantní. Druhá část prvních důvodů kasačních opravných prostředků, vycházející z údajně chybějícího celkového posouzení, je pouze rozvinutím těchto argumentů v reakci na body 71 až 79 a 116 až 124 napadených rozsudků pod nadpisem „k dosahu argumentů žalobkyně a identifikaci zpochybněných vyhledávacích pojmů“, které neodpovídají na konkrétní výtky, ale představují určitý předpoklad pro odpověď Tribunálu na první část prvního a druhého žalobního důvodu.

49–      I když navrhovatelka v podstatě tvrdí, že by mělo být umožněno zpochybnit legalitu přístupu přijatého Komisí jako celku, a nikoli pouze legalitu konkrétních vyhledávacích pojmů, nevidím, jak by mohla být legalita takového celkového přístupu zpochybněna pouze na základě konkrétně zpochybněných vyhledávacích pojmů, a to tím spíše, pokud, jak uvedl Tribunál, Komise mohla ke dni zaslání žádosti důvodně předpokládat, že dokumenty odpovídající dotčeným vyhledávacím pojmům jí mohou pomoci zjistit, zda došlo k stíhanému protiprávnímu jednání (viz bod 25 tohoto stanoviska). Podle mého názoru by situace mohla být odlišná pouze tehdy, pokud by bylo prokázáno, že Komise mohla rozumně předvídat, že použité vyhledávací pojmy nepřinesou pro sporná šetření žádné užitečné výsledky.

50–      Jak vyplývá z analýzy prvních důvodů projednávaných kasačních opravných prostředků, navrhovatelka neprokázala, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, když zamítl tyto důvody, pokud jde o vyhledávací pojmy, které zpochybnila.

51–      Kromě toho, jak poznamenala Komise, je pravděpodobné, že se navrhovatelka rozhodla zpochybnit vyhledávací pojmy, které považovala za nejobecnější a nejméně cílené ze všech těchto pojmů. Pokud jde konečně o překážku, na kterou navrhovatelka poukázala, týkající se omezení počtu stran žaloby na neplatnost stanovené v bodě 105 prováděcích předpisů k jednacímu řádu Tribunálu použitelných ratione temporis (který odpovídá bodu 156 aktuálně platného znění), je třeba konstatovat, že toto omezení není absolutní, jelikož bod 106 těchto předpisů (odpovídající bodu 157 aktuálně platného znění) umožňuje překročit tyto maximální limity v případech, které jsou zvláště složité z právního nebo skutkového hlediska.

52–      Viz bod 16 tohoto stanoviska.

53–      Kromě toho navrhovatelka netvrdí, že by jí žádost o informace způsobila nepřiměřenou pracovní zátěž  (viz bod 17 tohoto stanoviska).

54–      Konkrétně se jedná o vyhledávací pojmy uvedené v poznámkách pod čarou 95, 97 a 99 žaloby v prvním stupni.

55–      Tyto důvody kasačního opravného prostředku odpovídají části první části druhého a třetího žalobního důvodu v prvním stupni.

56–      Viz body 177 až 185 a 224 až 239 napadených rozsudků.

57–      První část vychází z toho, že analýza Tribunálu byla omezena na článek 9 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/679 ze dne 27. dubna 2016, o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů a o zrušení směrnice 95/46/ES (obecné nařízení o ochraně osobních údajů) (Úř. věst. 2016, L 119, s. 1, a oprava Úř. věst. 2018, L 127, s. 2, dále jen „nařízení GDPR“). a článek 10 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/1725 ze dne 23. října 2018 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů orgány, institucemi a jinými subjekty Unie a o volném pohybu těchto údajů a o zrušení nařízení (ES) č. 45/2001 a rozhodnutí č. 1247/2002/ES (Úř. věst. 2018, L 295, s. 39) (dále jen „nařízení EUDRP“), druhá část z existence smíšených dokumentů obsahujících chráněné údaje a třetí z neexistence záruk týkajících se smíšených dokumentů.

58–      Kromě toho, jak to připomněl Tribunál v bodech 200 a 255 napadených rozsudků, je třeba poznamenat, že úředníci a zaměstnanci Komise podléhají přísným povinnostem profesního tajemství podle 339 SFEU, jakož i článku 28 nařízení č. 1/2003 a jsou vázáni článkem 17 služebního řádu úředníků Evropské unie, který jim zakazuje, a to i po odchodu z činné služby, jakékoli nepovolené poskytování informací, které získali při plnění svých služebních povinností, ledaže tyto informace již byly zveřejněny nebo veřejnosti zpřístupněny.

59–      Viz body 180 až 183 a 228 až 232 napadených rozsudků.

60–      Konkrétně navrhovatelka ve svých pěti argumentech zdůrazňuje, že jednak (první a druhý argument) nic neumožňuje tvrdit, že čl. 9 odst. 1 nařízení GDPR a čl. 10 odst. 1 nařízení EUDPR vytvořily komplexní režim ochrany práv na respektování soukromého života, ani že účelem nařízení GDPR nebo nařízení EUDPR je omezit v souladu s čl. 52 odst. 1 Listiny rozsah práv na respektování soukromého života chráněných Listinou, a dále (třetí až pátý argument), že judikatura Evropského soudu pro lidská práva a judikatura Soudního dvora ukazují, že ochrana práva na respektování soukromého života přesahuje zvláštní kategorie osobních údajů uvedené v čl. 9 odst. 1 nařízení GDPR a že dodržování pravidel pro zpracování údajů je odlišné od ochrany základních práv.

61–      Tribunál zkoumal zaprvé existenci právního základu pro zásah do soukromého života (body 137 až 147 a 184 až 194 napadených rozsudků), zadruhé sledování cílů obecného zájmu uznaných Unií (body 148 až 151 a 195 až 198 těchto rozsudků), zatřetí respektování podstaty práva na respektování soukromého života (body 152 a 199 uvedených rozsudků) a začtvrté přiměřenost zásahu do soukromého života (body 153 až 196 a 200 až 251 týchž rozsudků). Zapáté rovněž přezkoumal argumenty navrhovatelky týkající se nepřiměřenosti nebo nedostatečnosti profesního tajemství k účinné ochraně soukromí a osob dotčených spornými šetřeními a jejich osobních údajů (body 197 až 209 a 252 až 264 napadených rozsudků).

62–      Pokud jde konkrétně o přiměřenost zásahu, Tribunál zkoumal zaprvé vhodnost zásahu (body 155 a 202 napadených rozsudků), zadruhé jeho nezbytnost s ohledem jednak na nedostatečnou úroveň ochrany postupu virtuální datové místnosti (body 157 až 176 a 204 až 223 těchto rozsudků), jednak na vyloučení některých kategorií dokumentů z postupu virtuální datové místnosti (body 177 až 185 a 224 až 239 uvedených rozsudků) a dále na údajně nepřiměřenou pracovní zátěž uloženou v souvislosti s virtuální datovou místností (body 186 až 190 a 240 až 244 týchž rozsudků), a zatřetí údajnou neexistenci vážení potřeb šetření a ochrany práv žalobkyně (body 191 až 196 a 245 až 251 napadených rozsudků).

63–      Viz body 179 až 184 a 226 až 238 napadených rozsudků.

64–      Viz body 166 a 213 napadených rozsudků.

65–      Viz body 180 až 183 a 228 až 237 napadených rozsudků.

66–      Kromě toho navrhovatelka proti těmto usnesením, kterými byl zaveden postup virtuální datové místnosti, nepodala žalobu.

67–      Viz body 184 a 238 napadených rozsudků. Navrhovatelka naopak vychází z předpokladu, že není-li dokument umístěn do virtuální datové místnosti, nepožívá odpovídající ochrany z hlediska ochrany soukromého života, aniž však zpochybňuje (a tím méně prokazuje) posouzení Tribunálu (v bodech 197 až 210 a 252 až 264 napadených rozsudků), podle něhož smíšené dokumenty požívají rovněž přiměřené ochrany vzhledem k povinnosti zachovávat profesní tajemství uložené zaměstnancům Komise podle článku 339 SFEU a čl. 28 odst. 1 nařízení č. 1/2003.

68–      Kromě toho v rozsahu, v němž navrhovatelka tvrdí, že tyto dokumenty jsou „pro šetření zcela irelevantní“, a za předpokladu, že by tato okolnost byla prokázána, je třeba připomenout, že v souladu s posouzením prvních důvodů obou kasačních opravných prostředků nestačí okolnost, že se některé nebo dokonce většina identifikovaných dokumentů ukáží jako irelevantní pro sporná šetření, k prokázání skutečnosti, že jsou sporná rozhodnutí stižena nesprávným právním posouzením. (viz zejména bod 27 tohoto stanoviska). Totéž platí pro argument navrhovatelky, že je pojem „soukromý život“ širší než pojem „citlivé osobní údaje“ a zahrnuje určité prostory nebo profesní nebo obchodní činnosti, což nebrání tomu, aby požadované informace (pokud obsahují profesní nebo obchodní informace související s předmětem sporných šetření) mohly být předmětem přezkumu ze strany zaměstnanců Komise při výkonu jejich funkcí.

69–      C-548/21, EU:C:2024:830.

70–      C-258/23 až C-260/23, EU:C:2024:537 a EU:C:2025:814.

71–      V tomto ohledu souhlasím s analýzou provedenou generální advokátkou L. Medina v jejím stanovisku ve spojených věcech Imagens Médicas Integradas a další (C-258/23 až C-260/23, EU:C:2025:814, body 39 až 44).*

72–      Viz stanoviska generální advokátky L. Medina ve spojených věcech Imagens Médicas Integradas a další (C-258/23 až C-260/23, EU:C:2025:814, bod 33 a citovaná judikatura). V témže bodě rovněž doplnila, že pokud je šetření prováděno pomocí počítačového forenzního softwaru, musí být postup indexace, který předchází vyhledávání obchodních informací relevantních pro šetření, proveden s využitím klíčových slov určených striktně s ohledem na předem určený předmět šetření.

73–      Viz body 180 až 183 a 228 až 237 napadených rozsudků.

74–      Viz body 136 a 183 napadených rozsudků, jakož i analýza uvedená v bodech 137 až 210 a 176 až 265 těchto rozsudků.

75–      Konkrétně tvrdí, že smíšené dokumenty nepodléhaly postupu virtuální datové místnosti, který by poskytoval určitou ochranu osobním informacím obsaženým v těchto dokumentech, a dále že se většina dokumentů odpovídajících vyhledávacím pojmům použitým Komisí týkala otázek, které nebyly pro sporná šetření nijak relevantní.

76–      Navrhovatelka ostatně nezpochybňuje posouzení Tribunálu týkající se údajné nepřiměřenosti nebo nedostatečnosti profesního tajemství (viz body 197 až 209 a 252 až 264 napadených rozsudků, jakož i poznámka pod čarou 58 tohoto stanoviska).

77–      Viz bod 27 tohoto stanoviska.