1.

Projednávanou žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce, kterou podal Sofijski rajonen sad (okresní soud v Sofii, Bulharsko), tento soud žádá Soudní dvůr o odpověď na řadu otázek týkajících se slučitelnosti některých ujednání obsažených ve smlouvách o spotřebitelském úvěru s unijním právem, a to v případech, kdy postupníci pohledávek z ručení za úvěr vymáhají po spotřebitelích jako dlužnících splacení částek, které byly na základě těchto smluv poskytnuty.

2.

Článek 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS ( 2 ) stanoví:

„Pro účely této směrnice se rozumí

[…]

[…]

3.

Článek 15 odst. 2 směrnice 2008/48 stanoví:

„Pokud nejsou zboží nebo služby, na které se vztahuje smlouva o vázaném úvěru, dodány či poskytnuty nebo pokud jsou dodány či poskytnuty pouze zčásti, anebo pokud nejsou v souladu s kupní smlouvou nebo smlouvou o poskytnutí služby, má spotřebitel právo uplatnit prostředky nápravy vůči věřiteli, pokud uplatnil své prostředky nápravy vůči dodavateli nebo poskytovateli, avšak jeho nároky podle práva nebo kupní smlouvy nebo smlouvy o poskytnutí služby nebyly uspokojeny. Členské státy určí rozsah a podmínky pro uplatnění těchto prostředků nápravy.“

4.

Článek 17 odst. 1 směrnice 2008/48 stanoví:

„Jsou-li práva věřitele plynoucí z úvěrové smlouvy nebo samotná smlouva postoupeny třetí osobě, může spotřebitel uplatnit vůči postupníkovi veškeré právní prostředky, které měl k dispozici vůči původnímu věřiteli, včetně vzájemného započtení pohledávek, pokud je v dotyčném členském státě povoleno.“

5.

Článek 22 směrnice 2008/48 stanoví:

„1.   Pokud tato směrnice obsahuje harmonizovaná ustanovení, nesmějí členské státy ve svém vnitrostátním právu zachovávat ani zavádět ustanovení odchylná od ustanovení této směrnice. […]

2.   Členské státy zajistí, aby se spotřebitelé nemohli vzdát práv, která jsou jim přiznána ustanoveními vnitrostátních právních předpisů provádějícími tuto směrnici nebo jí odpovídajícími.

3.   Členské státy dále zajistí, aby předpisy, které přijmou k provedení této směrnice, nemohly být obcházeny v důsledku formulace smluv, zejména zahrnutím čerpání nebo úvěrových smluv spadajících do oblasti působnosti této směrnice do úvěrových smluv, jejichž povaha nebo účel by umožnily vyhnout se použití směrnice.

[…]“

6.

Článek 147 odst. 1 zakona za zadalženijata i dogovorite ( 3 ) (zákon o závazkových a smluvních vztazích ve znění pozdějších předpisů; dále jen „ZZD“) stanoví:

„Závazek ručitele trvá i poté, co se hlavní závazek stane splatným, podal-li věřitel proti dlužníkovi žalobu ve lhůtě šesti měsíců. Toto ustanovení se použije i tehdy, pokud ručitel výslovně omezil své ručení na dobu trvání hlavního závazku.

Prodloužení lhůty poskytnuté věřitelem dlužníkovi je vůči ručiteli neúčinné, pokud s ním nesouhlasil.“

7.

Na základě individuálních smluv o spotřebitelském úvěru poskytly společnosti Easy Asset Management AD a Credisimo AD, právnické osoby založené podle bulharského práva, spotřebitelům jako dlužníkům částky v rozmezí od 300 bulharských leva (BGN) (přibližně 150 eur) do 1700 BGN (přibližně 870 eur) ( 4 ), s úrokovými sazbami v rozmezí přibližně od 40 % do 50 %, přičemž tyto úvěry měly být splaceny ve lhůtách od tří do osmnácti měsíců. Na základě každé z těchto úvěrových smluv byl spotřebitel jako dlužník povinen poskytnout zajištění formou záruky ( 5 ). Tuto záruku mohly poskytnout dvě fyzické osoby, které splňovaly určitá úvěrová kritéria ( 6 ), banka nebo společnost určená věřitelem ( 7 ). V každé z věcí projednávaných u předkládajícího soudu poskytl spotřebitel jako dlužník záruku ve formě ručení společnosti určené věřitelem, přičemž tímto ručitelem byla buď společnost Financial Bulgaria EOOD, dceřiná společnost společnosti Easy Asset Management AD, nebo společnost I Trust EOOD. Poté ručitel v důsledku nesplacení úvěru spotřebitelem jako dlužníkem zaplatil věřiteli na základě svého ručitelského závazku. Ručitelé následně postoupili své pohledávky buď na společnost APS Beta Bulgaria EOOD (první navrhovatelka; dále jen „APS Beta Bulgaria“), nebo na společnost Agencia za kontrol na prosročeni zadalženia AD (druhá navrhovatelka; dále jen „Agencia“).

8.

Řízení před předkládajícím soudem bylo zahájeno na základě sedmi návrhů ex parte podaných společnostmi APS Beta Bulgaria a Agencia ( 8 ), jimiž se navrhovatelky domáhají vydání platebních rozkazů proti spotřebitelům jako dlužníkům, kterými by jim byla uložena povinnost uhradit částky, jež tyto ručitelky zaplatily věřitelům na základě úvěrových smluv ( 9 ). Tyto částky zahrnovaly úplatu za náklady ručení přesahující 75 % celkové částky, která měla být na základě úvěrových smluv splacena.

9.

Předkládající soud uvádí, že Varchoven kasacionen sad (Nejvyšší kasační soud, Bulharsko) vykládá čl. 147 odst. 1 ZZD v tom smyslu, že v případech, kdy věřitel nepodal žalobu proti dlužníkovi ve lhůtě šesti měsíců od splatnosti hlavního závazku, zaniká jakékoli ručení za splacení tohoto dluhu na základě právního pravidla, které se uplatní i bez návrhu ( 10 ). Některé vnitrostátní soudy zastávají názor, že článku 147 odst. 1 ZZD se může proti věřiteli dovolávat pouze ručitel. I přesto, že povinnosti ručitele vůči věřiteli mohly zaniknout proto, že věřitel nepodal včas žalobu proti dlužníkovi, ručitel může od dlužníka, který nesplnil závazky, vymáhat jakékoli částky, které ručitel zaplatil na základě ručení ( 11 ). V první, druhé a třetí věci projednávané v řízení u předkládajícího soudu zaplatily společnosti Financial Bulgaria EOOD a I Trust EOOD věřiteli až po uplynutí více než šesti měsíců ode dne splatnosti poslední splátky a svá práva z ručení postoupily na společnost APS Beta Bulgaria. I ve čtvrté, sedmé a osmé věci uhradila společnost Financial Bulgaria EOOD dotčený dluh až po uplynutí více než šesti měsíců ode dne splatnosti poslední splátky, přičemž svá práva z ručení postoupila na společnost Agencia. V páté věci společnost Financial Bulgaria EOOD uhradila dluh během této šestiměsíční lhůty a svá práva z ručení postoupila na společnost Agencia.

10.

Za těchto okolností se Sofijski rajonen sad (okresní soud v Sofii) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

11.

Společnost Agencia, česká vláda ( 15 ), jakož i Evropská komise předložily Soudnímu dvoru písemná vyjádření.

12.

Soudní dvůr mne požádal o stanovisko k odpovědi na šestou a sedmou předběžnou otázku. Společnost Agencia a Komise navrhují Soudnímu dvoru, aby tyto otázky posoudil společně, a já s tímto návrhem souhlasím.

13.

V rámci postupu zavedeného článkem 267 SFEU přísluší Soudnímu dvoru poskytnout předkládajícímu soudu užitečnou odpověď, která mu umožní rozhodnout spor, jenž mu byl předložen. Z tohoto hlediska je na Soudním dvoru, aby případně přeformuloval otázky, které jsou mu položeny ( 16 ). Šestou a sedmou předběžnou otázkou se předkládající soud snaží zjistit, zaprvé zda se čl. 15 odst. 2 směrnice 2008/48 použije na úvěrové smlouvy spojené s poskytnutím ručení třetí osobou za úplatu, a zadruhé, zda se články 5 a 7 směrnice 93/13 ve spojení s bodem 1 písm. b) a c) přílohy této směrnice použijí na vnitrostátní judikaturu, podle níž se ručitel, který zaplatil hlavnímu věřiteli ze smlouvy o spotřebitelském úvěru, může vymáhat zaplacení po hlavním dlužníkovi navzdory zániku tohoto ručení.

14.

Podle společnosti Agencia poskytuje smlouva o ručení věřiteli doplňkové zajištění úvěru a zaručuje jeho úplné a včasné splacení. Tato smlouva o ručení je oddělená od úvěrové smlouvy uzavřené mezi věřitelem a spotřebitelem jako dlužníkem, tudíž tyto dvě smlouvy nelze považovat za jediný obchodní celek. Smlouva o ručení navíc není zdrojem financování úvěrové smlouvy. Úvěrová smlouva a smlouva o ručení tudíž nejsou „smlouvami o vázaném úvěru“ definovanými v čl. 3 písm. n) směrnice 2008/48. Vzhledem k tomu, že čl. 15 odst. 2 směrnice 2008/48 se použije pouze na smlouvy o vázaném úvěru, nevztahuje se na transakce uvedené v předkládacím rozhodnutí. Šestá a sedmá otázka se netýkají skutkových okolností projednávané věci, jsou hypotetické, a tudíž jsou nepřípustné.

15.

Komise nevznáší žádnou námitku ohledně přípustnosti šesté a sedmé otázky.

16.

Podle ustálené judikatury Soudního dvora je postup zavedený článkem 267 SFEU nástrojem spolupráce mezi Soudním dvorem a vnitrostátními soudy, díky němuž Soudní dvůr poskytuje vnitrostátním soudům výklad unijního práva, jenž je pro ně nezbytný k vyřešení sporů, které tyto soudy mají rozhodnout. V rámci této spolupráce je věcí pouze vnitrostátního soudu, kterému byl spor předložen a jenž musí nést odpovědnost za soudní rozhodnutí, které bude vydáno, posoudit s ohledem na konkrétní okolnosti projednávané věci jak nezbytnost rozhodnutí o předběžné otázce pro vydání jeho rozsudku, tak relevanci otázek, které klade Soudnímu dvoru. Týkají-li se položené otázky výkladu unijního práva, je Soudní dvůr v zásadě povinen rozhodnout. Na otázky týkající se výkladu unijního práva položené vnitrostátním soudem v právním a skutkovém rámci, který tento soud vymezí a jehož správnost nepřísluší Soudnímu dvoru ověřovat, se vztahuje domněnka relevance. Odmítnutí žádosti podané vnitrostátním soudem je ze strany Soudního dvora možné pouze tehdy, je-li zjevné, že žádaný výklad unijního práva nemá žádný vztah k realitě nebo předmětu sporu v původním řízení, jestliže se jedná o hypotetický problém nebo také jestliže Soudní dvůr nedisponuje skutkovými nebo právními poznatky nezbytnými pro užitečnou odpověď na tuto otázku ( 17 ).

17.

Šestou a sedmou předběžnou otázkou se předkládající soud táže, zda se čl. 15 odst. 2 směrnice 2008/48 použije na úvěrové smlouvy spojené s poskytnutím ručení třetími osobami za úplatu, kterou platí dlužník, zejména zda tyto smlouvy představují „smlouvy o vázaném úvěru“ pro účely směrnice 2008/48. Těmito dvěma otázkami žádá předkládající soud Soudní dvůr o objasnění toho, zda lze na skutkovou situaci popsanou v předkládacím rozhodnutí, jejíž existenci účastnice řízení nerozporují, uplatnit některá ustanovení sekundárního unijního práva. Takové skutečnosti jednoznačně spadají do oblasti působnosti judikatury, na kterou odkazuje bod 16 tohoto stanoviska. Navrhuji tedy Soudnímu dvoru, aby rozhodl, že šestá a sedmá předběžná otázka jsou přípustné.

18.

Z důvodů uvedených v bodě 14 tohoto stanoviska společnost Agencia tvrdí, že čl. 15 odst. 2 směrnice 2008/48 se nepoužije v případě, kdy je úvěrová smlouva spojena s vedlejším plněním, v projednávané věci s poskytnutím ručení třetí osobou za úplatu. Tvrdí, že sedmá otázka vznáší otázky ohledně vnitrostátního práva, které se týkají zániku ručení, nikoli pohledávek za věřitelem vyplývajících z poskytnutí zboží nebo služeb. Společnost Agencia dále uvádí, že skutečnost, že se ručitel nedovolával vůči věřiteli článku 147 ZZD, přestože uplynula šestiměsíční lhůta od splatnosti hlavního dluhu, nemá pro spotřebitele jako dlužníka žádné důsledky. Dluh existuje bez ohledu na totožnost osoby, vůči níž musí být uhrazen.

19.

Komise sdílí názor, že úvěrové smlouvy, o které jde ve věcech projednávaných u předkládajícího soudu, nesplňují požadavky čl. 3 písm. n) směrnice 2008/48, a nejsou tudíž smlouvami o vázaném úvěru, které jsou upraveny čl. 15 odst. 2 směrnice 2008/48. Z poskytnutého úvěru nebyla výhradně ani částečně financována smlouva o dodání konkrétního zboží nebo poskytnutí konkrétní služby. Smlouvy o ručení jsou tedy ve vztahu k úvěrové smlouvě doplňkové a není na základě nich poskytován úvěr na nákup zboží nebo služeb. Komise podotýká, že sedmá otázka podle všeho míří spíše na uplatňování a výklad vnitrostátního práva než na ujednání ve spotřebitelské smlouvě, takže ustanovení směrnice 93/13 o zneužívajících ujednáních ve spotřebitelských smlouvách se nepoužijí.

20.

Komise nicméně v odpověď na šestou a sedmou předběžnou otázku navrhuje, aby Soudní dvůr zohlednil zvláštní okolnosti, za nichž bylo předkládací rozhodnutí vydáno. Vztah mezi věřitelem a ručitelem je podle všeho takové povahy ( 18 ), že ručitele odrazuje od toho, aby se pro účely zániku ručení dovolával čl. 147 odst. 1 ZZD. Pokud by byl spotřebitel jako dlužník oprávněn dovolávat se tohoto ustanovení vůči věřiteli, mohl by se vyhnout splacení částky, která mu byla formou úvěru poskytnuta. Tyto připomínky jsou obzvláště relevantní v situaci, kdy je přístup k úvěrové smlouvě podmíněn tím, že spotřebitel jako dlužník získá ručení od subjektu, kterého určí věřitel.

21.

Komise dále uvádí, že dochází k obcházení článku 17 směrnice 2008/48, pokud se ručitel může dovolávat smlouvy o ručení, aby dosáhl splacení dluhu spotřebitelem jako dlužníkem, a nikoli postoupení práva tento dluh vymáhat. Podle Komise vychází článek 17 směrnice 2008/48 z domněnky, že postupník, jemuž byl dluh postoupen, je třetí osobou nezávislou na věřiteli. Ochrana, kterou tento článek poskytuje, by se měla uplatnit a fortiori, je-li ručitel dceřinou společností původního věřitele. Takové ujednání, na základě kterého se věřitel a ručitel, kteří fungují jako jediný obchodní celek, dohodnou na zániku práv spotřebitele jako dlužníka vůči věřiteli, obchází směrnici 2008/48 v rozporu s jejím čl. 22 odst. 3.

22.

Podle čl. 3 písm. n) směrnice 2008/48 „smlouva o vázaném úvěru“ vyžaduje splnění dvou kumulativně stanovených podmínek: dotyčný úvěr slouží výhradně k financování smlouvy o dodání zboží nebo poskytnutí služeb a tyto dvě smlouvy tvoří z objektivního hlediska jediný obchodní celek ( 19 ). Z předkládacího rozhodnutí jednoznačně vyplývá, že úvěrové smlouvy, o které se jedná ve věcech projednávaných v řízeních u předkládajícího soudu, neslouží k financování nákupu konkrétního zboží nebo služeb. Rovněž je zřejmé, že na základě smluv o ručení není poskytována služba, za kterou se platí prostřednictvím úvěrových smluv. Jak správně uvádí Komise, smlouva o ručení je ve vztahu ke smlouvě o úvěru doplňková. Tyto dvě smlouvy tak nesplňují první z kumulativně stanovených podmínek požadovaných pro existenci „smlouvy o vázaném úvěru“ ve smyslu směrnice 2008/48. Vzhledem k tomu, že čl. 15 odst. 2 se použije na takto definované „smlouvy o vázaném úvěru“, nemůže se toto ustanovení použít na smlouvy, které nespadají do této definice.

23.

Podle předkládajícího soudu vykládá vnitrostátní judikatura článek 147 ZZD tak, že umožňuje ručiteli, který zaplatil hlavnímu věřiteli, požadovat zaplacení od dlužníka bez ohledu na skutečnost, že se má za to, že ručení ze zákona zaniklo ( 20 ). Účelem směrnice 93/13 je sblížit právní a správní předpisy členských států týkající se zneužívajících ujednání ve smlouvách uzavíraných mezi prodávajícím zboží nebo poskytovatelem služeb a spotřebitelem. Článek 5 směrnice 93/13 vyžaduje, aby písemná ujednání ve smlouvách byla sepsána jasným a srozumitelným jazykem a v případě pochybností se použil výklad pojmu, který je pro spotřebitele nejpříznivější. Článek 7 směrnice 93/13 upravuje opakované používání zneužívajících ujednání ve spotřebitelských smlouvách. Jak uvedla Komise, pokud sedmá předběžná otázka odkazuje na články 5 a 7 směrnice 93/13 ve spojení s bodem 1 písm. b) a c) přílohy této směrnice, činí tak v kontextu uplatňování vnitrostátních právních předpisů, nikoli výkladu ujednání ve spotřebitelské smlouvě. Vzhledem k tomu, že se tato ustanovení unijního práva dle svého znění použijí na výklad a používání zneužívajících ujednání ve spotřebitelských smlouvách, nevztahují se na uplatňování takových ustanovení vnitrostátního práva, jako je článek 147 ZZD ( 21 ).

24.

Článek 27 SFEU svěřuje Soudnímu dvoru pravomoc vykládat unijní právo v rámci odpovědi na předběžné otázky položené vnitrostátním soudem ( 22 ). Soudní dvůr sice může za účelem poskytnutí užitečné odpovědi zohlednit i normy unijního práva, na které vnitrostátní soud ve své otázce neodkázal ( 23 ), nicméně jeho pravomoc tak učinit je omezena jasným rozdělením funkcí mezi Soudním dvorem a vnitrostátními soudy stanoveným článkem 267 SFEU ( 24 ) a na základě něhož vnitrostátní soudy rozhodují o otázkách unijního práva, na které žádají odpověď ( 25 ). O formě a obsahu otázek, které mají být předloženy Soudnímu dvoru, tak rozhodují vnitrostátní soudy, přičemž účastníci původního řízení je nemohou změnit ( 26 ). Tento stav je v souladu s judikaturou, která ukládá Soudnímu dvoru povinnost zajistit, aby vlády členských států a zúčastněné strany mohly předložit svá vyjádření k předběžným otázkám položeným Soudnímu dvoru podle článku 23 statutu Soudního dvora Evropské unie ( 27 ).

25.

Tato řízení jsou přinejmenším zčásti dobrým příkladem toho, proč jsou stanovena omezení výkonu pravomoci Soudního dvora podle článku 267 SFEU. Vzhledem k tomu, že předkládající soud nežádal o výklad čl. 17 odst. 2 směrnice 2008/48, nebyla vedena žádná diskuse o právním základu tvrzení Komise, podle kterého toto ustanovení spočívá na domněnce, že postupník, na kterého toto ustanovení odkazuje, musí být třetí osobou nezávislou na původním věřiteli. Ze znění čl. 22 odst. 3 směrnice 2008/48 je rovněž zřejmé, že toto ustanovení ukládá členským státům povinnost zajistit, aby předpisy, které přijmou k provedení této směrnice, nebyly obcházeny ( 28 ). Vzhledem k tomu, že předkládající soud nežádal Soudní dvůr o výklad čl. 22 odst. 3 směrnice 2008/48, nelze mu vytýkat, že neurčil, zda předpisy, o nichž Komise tvrdí, že mohou být obcházeny, byly přijaty za tímto účelem. Soudní dvůr tak nemá k dispozici podklad, který potřebuje k tomu, aby mohl předkládajícímu soudu poskytnout výklad čl. 22 odst. 3 směrnice 2008/48, který by mohl využít při řešení sporu, jenž mu byl předložen. Takové výsledky jsou neslučitelné s řádným fungováním postupu zavedeného článkem 267 SFEU.

26.

Navrhuji tedy, aby Soudní dvůr odpověděl na šestou a sedmou předběžnou otázku, které podal Sofijski rajonen sad (okresní soud v Sofii, Bulharsko), následovně: