1

Žalobou podanou na základě článku 263 SFEU se žalobkyně, TP, domáhá zrušení rozhodnutí Evropské komise ze dne 1. října 2022, kterým byla vyloučena jednak z účasti na udělovacích řízeních upravených nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU, Euratom) 2018/1046 ze dne 18. července 2018, kterým se stanoví finanční pravidla pro souhrnný rozpočet Unie, mění nařízení (EU) č. 1296/2013, (EU) č. 1301/2013, (EU) č. 1303/2013, (EU) č. 1304/2013, (EU) č. 1309/2013, (EU) č. 1316/2013, (EU) č. 223/2014 a (EU) č. 283/2014 a rozhodnutí č. 541/2014/EU a zrušuje nařízení (EU, Euratom) č. 966/2012 (Úř. věst. 2018, L 193, s. 1, dále jen „finanční nařízení z roku 2018“), nebo financovaných z 11. Evropského rozvojového fondu (EDF), a jednak z výběru za účelem vynakládání finančních prostředků Evropské unie (dále jen „napadené rozhodnutí“).

2

Žalobkyně uzavřela dne 26. června 2009 dohodu o konsorciu s jinou společností (dále jen „partner“) za účelem účasti v řízení o zadání veřejné zakázky na provedení prací vyhlášeném Komisí. Tato zakázka se týkala modernizace díla.

3

Komise se rozhodla zadat zakázku konsorciu tvořenému žalobkyní a jejím partnerem (dále jen „konsorcium“). V této souvislosti byla dne 5. října 2009 uzavřena smlouva (dále jen „sporná smlouva“).

4

Práce byly zahájeny v listopadu 2009 a byly ukončeny o dva roky později, v listopadu 2011.

5

V únoru 2012 byly zjištěny vady díla. Inženýr pověřený pracemi tedy provedl studii. Partner jménem konsorcia provedl opravy na základě této studie a pokynů inženýra.

6

Vzhledem k tomu, že Komise nebyla spokojena s opravami provedenými partnerem, zaslala dne 17. prosince 2013 konsorciu oznámení o předčasném ukončení sporné smlouvy. Dne 14. ledna 2014 zaslalo konsorcium také oznámení o ukončení sporné smlouvy.

7

Komise a konsorcium se dohodly, že se obrátí se svým sporem týkajícím se ukončení smlouvy na výbor pro řešení sporů.

8

V rozhodnutí ze dne 3. července 2014 konstatoval výbor pro řešení sporů, že problémy s provozem díla byly způsobeny kombinací vad projektu a provedení, za něž nese odpovědnost Komise i konsorcium.

9

Komise si poté vyžádala novou studii díla, která vyústila ve zprávu ze 17. července 2017.

10

Zejména na základě této zprávy zahájila Komise dne 15. září 2017 rozhodčí řízení podle rozhodčích pravidel Mezinárodní obchodní komory (ICC).

11

Dne 11. února 2020 vydal rozhodčí soud zřízený pod záštitou ICC (dále jen „rozhodčí soud“) částečný rozhodčí nález, kterým konstatoval existenci 6757 vad vyplývajících z prací provedených na základě sporné smlouvy. Podle jeho názoru za 4206 z těchto vad neslo odpovědnost výlučně konsorcium a za 2551 z nich nesly společnou odpovědnost Komise (60 %) a konsorcium (40 %).

12

Dne 19. července 2022 vydal rozhodčí soud konečný rozhodčí nález, v němž mimo jiné rozhodl, že se žalobkyni a partnerovi ukládá zaplatit Unii společně a nerozdílně částku odpovídající nákladům potřebným na opravu díla.

13

Za účelem přijetí tohoto rozhodnutí rozhodčí soud kvalifikoval jednání konsorcia jako hrubou nedbalost, což mu umožnilo nepoužít ujednání sporné smlouvy omezující smluvní odpovědnost stran smlouvy.

14

Proti oběma rozhodčím nálezům rozhodčího soudu byly podány opravné prostředky, o nichž ke dni podání projednávané žaloby stále nebylo rozhodnuto.

15

V únoru 2021 se Komise obrátila na interinstitucionální výbor zřízený podle článku 143 finančního nařízení z roku 2018, jehož úkolem je, jak vyplývá z bodu 38 odůvodnění uvedeného nařízení, posuzovat žádosti a vydávat doporučení o potřebě přijmout rozhodnutí o vyloučení nebo uložení peněžitých sankcí, které mu předloží Komise nebo jiné orgány a subjekty Unie.

16

Dne 1. října 2022 přijala Komise v návaznosti na doporučení institucionálního orgánu uvedeného v bodě 15 výše napadené rozhodnutí.

17

Žalobkyně ve svých písemnostech v posledním znění navrhuje, aby Tribunál:

18

Komise navrhuje, aby Tribunál:

19

Samostatným podáním došlým kanceláři Tribunálu dne 5. ledna 2023 podala žalobkyně návrh na odstranění některých údajů ve vztahu k veřejnosti.

20

Platí, že při sladění mezi zveřejňováním soudních rozhodnutí a právem na ochranu osobních údajů a obchodního tajemství musí soud za okolností každého případu hledat spravedlivou rovnováhu s ohledem na právo veřejnosti na přístup k soudním rozhodnutím (rozsudek ze dne 27. dubna 2022, Sieć Badawcza Łukasiewicz – Port Polski Ośrodek Rozwoju Technologii v. Komise, T‑4/20, EU:T:2022:242, bod 29).

21

Navíc je třeba připomenout, že zveřejňování soudních rozhodnutí má umožnit veřejnou kontrolu výkonu spravedlnosti a představuje základní procesní záruku proti svévoli (ESLP, 16. dubna 2013, Fazliyski v. Bulharsko, CE:ECH:2013:0416JUD004090805, bod 69).

22

Je tudíž třeba návrhu žalobkyně v co největší míře vyhovět, pokud tomu nebrání požadavek veřejné kontroly výkonu spravedlnosti. Ve zbývající části se tento návrh zamítá.

23

Žalobkyně na podporu svých návrhových žádání směřujících ke zrušení předkládá tři žalobní důvody, z nichž první vychází z porušení ustanovení čl. 136 odst. 1 písm. e) finančního nařízení z roku 2018, druhý z porušení ustanovení čl. 136 odst. 3 tohoto nařízení, jakož i z porušení zásady proporcionality a třetí ze zpětného použití přísnější sankce.

24

Pokud jde o první žalobní důvod, žalobkyně tvrdí, že schvalující osobě příslušné k přijetí sankce podle čl. 136 odst. 1 písm. e) finančního nařízení z roku 2018 přísluší, aby individuálně posoudila jednání dotčené osoby, a to i v případě, že se situace týká více osob nebo subjektů. Tvrdí, že Komise tak ve vztahu k ní nepostupovala, když vycházela výlučně z její společné a nerozdílné odpovědnosti jakožto člena konsorcia, a vyvozuje z toho, že Komise porušila čl. 136 odst. 1 finančního nařízení z roku 2018.

25

Komise uvedla, že napadené rozhodnutí nepředstavuje trestní sankci, a dále tvrdí, že se žalobkyni nepodařilo vyvrátit skutková zjištění, která jí byla sdělena v průběhu správního řízení předcházejícího přijetí uvedeného rozhodnutí.

26

Komise uvádí, že rozhodčí soud konstatoval, že jednání žalobkyně jakožto dodavatele bylo hrubě nedbalé a že vzhledem k rozsahu a závažnosti zjištěných pochybení nelze uplatnit omezení odpovědnosti. Dodává, že napadené rozhodnutí přijala na základě tohoto konstatování rozhodčího soudu, které jí umožnilo dospět k závěru, že žalobkyně osobně nesplnila základní povinnosti při plnění sporné smlouvy.

27

Komise kromě toho připomíná, že žalobkyně a partner se společně a nerozdílně zavázali k plnění sporné smlouvy.

28

Komise se rovněž dovolává judikatury Soudního dvora v oblasti hospodářské soutěže, která se týká odpovědnosti mateřské společnosti za jednání dceřiné společnosti, a zejména rozsudku ze dne 14. září 2016, Ori Martin a SLM v. Komise (C‑490/15 P a C‑505/15 P, nezveřejněný, EU:C:2016:678, bod 60).

29

Při posuzování tohoto žalobního důvodu se nabízí otázka, zda zjištění soudu příslušného pro rozhodování sporů ze smlouvy, že došlo k nesplnění smluvních povinností, jež lze přičíst seskupení osob, s nimiž orgán nebo subjekt Unie uzavřel zakázku, a které má za následek společnou a nerozdílnou smluvní odpovědnost každé z osob tvořících toto seskupení, umožňuje příslušné schvalující osobě, aby pouze na základě této smluvní solidarity přijala opatření o vyloučení vůči jedné z těchto osob.

30

V tomto ohledu je třeba v první fázi určit, zda musí být čl. 136 odst. 1 písm. e) finančního nařízení z roku 2018 vykládán v tom smyslu, že automaticky od příslušné schvalující osoby vyžaduje přijmout opatření o vyloučení.

31

V případě takové vazby by totiž zjištění soudu příslušného pro rozhodování sporů ze smlouvy, že došlo k nesplnění smluvních povinností, jež lze přičíst seskupení osob, s nimiž orgán nebo subjekt Unie uzavřel zakázku, a které má za následek společnou a nerozdílnou smluvní odpovědnost každé z osob tvořících toto seskupení, umožňovalo příslušné schvalující osobě, aby pouze na základě této smluvní solidarity přijala opatření o vyloučení vůči jedné z těchto osob.

32

Pokud se v první fázi dospěje k závěru, že čl. 136 odst. 1 písm. e) finančního nařízení z roku 2018 nelze vykládat v tom smyslu, že automaticky od příslušné schvalující osoby vyžaduje přijmout opatření o vyloučení, bude nutné ve druhé fázi ověřit, zda musí být toto ustanovení vykládáno v tom smyslu, že ukládá příslušné schvalující osobě povinnost provést individuální posouzení jednání dotčené osoby, pokud má v úmyslu takové opatření přijmout.

33

Podle ustálené judikatury platí, že při výkladu ustanovení unijního práva je třeba vzít v úvahu nejen jeho znění, ale i jeho kontext, cíle sledované právní úpravou, jejíž je součástí, a případně i historii jeho vzniku (viz rozsudek ze dne 18. října 2022, IG Metall a ver.di, C‑677/20, EU:C:2022:800, bod 31 a citovaná judikatura).

34

Článek 136 finančního nařízení z roku 2018, nadepsaný „Kritéria pro vyloučení a rozhodnutí o vyloučení“, v odstavci 1 stanoví:

„1.   Příslušná schvalující osoba vyloučí osobu nebo subjekt uvedené v čl. 135 odst. 2 z účasti na udělovacím řízení, na něž se vztahuje toto nařízení, nebo z výběru za účelem vynakládání finančních prostředků Unie, pokud se tato osoba nebo subjekt nachází v některé z těchto situací zakládajících vyloučení:

[…]

[…]“

35

Článek 136 odst. 1 písm. e) finančního nařízení z roku 2018 tak odkazuje na pochybení při dodržování povinností v rámci plnění právního závazku.

36

Pojem „právní závazek“ je definován v článku 2 finančního nařízení z roku 2018. Jedná se o akt, jímž příslušná schvalující osoba zakládá nebo stanovuje povinnost, která vede k následné platbě či platbám a uznání výdaje zapsaného k tíži rozpočtu, což zahrnuje specifické dohody a smlouvy uzavřené v rámci dohod o finančním rámcovém partnerství a rámcových smluv. Tato velmi široká definice zahrnuje smlouvy.

37

Navíc v bodě 67 odůvodnění finančního nařízení z roku 2018 se v případě rozhodnutí o vyloučení určité osoby nebo subjektu z účasti na udělovacím řízení odkazuje na porušení „smlouvy“.

38

Konečně čl. 136 odst. 1 písm. e) finančního nařízení z roku 2018, který mimo jiné stanoví, že zjištěné porušení vedlo k „předčasnému ukončení“ nebo k uložení „smluvních“ sankcí, odkazuje na smluvní kontext.

39

V důsledku toho se čl. 136 odst. 1 písm. e) finančního nařízení z roku 2018 použije v případě nesplnění smluvních povinností.

40

Článek 136 odst. 1 písm. e) finančního nařízení z roku 2018 však nestanoví, že jakékoli porušení smluvní povinnosti má automaticky za následek přijetí opatření o vyloučení. Toto ustanovení totiž odkazuje na „závažná pochybení“„[základních] povinností“. Jedná se o dodatečné podmínky, které toto finanční nařízení výslovně ukládá pro přijetí opatření o vyloučení.

41

Existence takových podmínek, které nevyplývají ze smlouvy nebo práva rozhodného pro smlouvu, ale z finančního nařízení z roku 2018, znamená, že v takovém případě se jedná o právní kvalifikaci skutkového stavu provedenou příslušnou schvalující osobou, která je odlišná od případné kvalifikace provedené soudem příslušným pro rozhodování sporů ze smlouvy.

42

Použité výrazy jsou navíc dostatečně neurčité na to, aby ponechávaly příslušné schvalující osobě prostor pro uvážení při právní kvalifikaci skutkového stavu, což potvrzuje, že tato osoba musí před přijetím opatření o vyloučení sama provést právní kvalifikaci skutkového stavu.

43

S ohledem na úvahy uvedené v bodech 34 až 42 výše lze dospět k závěru, že ze znění čl. 136 odst. 1 písm. e) finančního nařízení z roku 2018 vyplývá, že neexistuje automatická vazba mezi zjištěním nesplnění smluvních povinností soudem příslušným pro rozhodování sporů ze smlouvy a přijetím opatření o vyloučení příslušnou schvalující osobou, neboť ta musí sama provést právní kvalifikaci jednání dotčené osoby s ohledem na specifická kritéria stanovená v tomto článku.

44

Zaprvé, pokud jde o případy uvedené v čl. 136 odst. 1 písm. b) až d) a f) až h) finančního nařízení z roku 2018, toto ustanovení odkazuje na takové jednání, jako je porušení povinností týkajících se placení daní nebo příspěvků na sociální zabezpečení, vážné profesní pochybení nebo podvod poškozující finanční zájmy Unie, jehož právní kvalifikace již byla provedena v pravomocném soudním rozhodnutí nebo konečném správním rozhodnutí.

45

V těchto případech je tedy schvalující osoba příslušná k přijetí opatření o vyloučení podle všeho vázána právní kvalifikací provedenou jiným orgánem, aniž má ohledně této právní kvalifikace jakýkoli prostor pro uvážení.

46

Článek 136 odst. 1 písm. e) finančního nařízení z roku 2018 naopak přímo odkazuje na dotčené jednání, a nikoli na soudní nebo správní rozhodnutí, kterým orgán odlišný od příslušné schvalující osoby, například soud příslušný pro rozhodování sporů ze smlouvy, provedl předběžnou kvalifikaci tohoto jednání.

47

Takový podstatný rozdíl ve znění čl. 136 odst. 1 písm. e) finančního nařízení z roku 2018 vylučuje jakoukoli automatickou vazbu mezi zjištěním soudu příslušného pro rozhodování sporů ze smlouvy, že dotčená osoba nesplnila své smluvní povinnosti, a přijetím opatření o vyloučení příslušnou schvalující osobou. Pokud jde konkrétně o případ, na který se vztahuje toto ustanovení, příslušná schvalující osoba tedy musí sama provést právní kvalifikaci dotčeného jednání.

48

Zadruhé čl. 136 odst. 2 finančního nařízení z roku 2018 stanoví vztah mezi právní kvalifikací skutkového stavu provedenou příslušnou schvalující osobou a zjištěními učiněnými jinými orgány.

49

Z článku 136 odst. 2 finančního nařízení z roku 2018 přitom vyplývá, že zjištění učiněná v pravomocném soudním rozhodnutí nebo konečném správním rozhodnutí jsou závazná pro příslušnou schvalující osobu v případech uvedených v čl. 136 odst. 1 písm. c), d) a f) až h) finančního nařízení z roku 2018, avšak nikoli v případě uvedeném v odst. 1 písm. e) téhož článku.

50

Od prvního pododstavce totiž čl. 136 odst. 2 finančního nařízení z roku 2018 tyto dva případy odlišuje a uvádí, že v prvním případě příslušná schvalující osoba sama provede kvalifikaci skutkového stavu, pokud neexistuje pravomocné soudní rozhodnutí nebo konečné správní rozhodnutí, zatímco ve druhém případě může takovou kvalifikaci provést, aniž je tato výhrada zmíněna.

51

Vzhledem k tomu, že čl. 136 odst. 2 finančního nařízení z roku 2018 nestanoví, že existence pravomocného soudního rozhodnutí nebo konečného rozhodnutí přijatého jiným orgánem než schvalující osobou má vliv na její posouzení v případě stanoveném v čl. 136 odst. 1 písm. e) uvedeného nařízení, je vyloučena jakákoli automatická vazba mezi zjištěním soudu příslušného pro rozhodování sporů ze smlouvy, že dotčená osoba nesplnila své smluvní povinnosti, a přijetím opatření o vyloučení příslušnou schvalující osobou. Naopak, pokud jde konkrétně o toto ustanovení, příslušná schvalující osoba musí sama provést právní kvalifikaci jednání dotčené osoby.

52

Z celkové analýzy kontextu čl. 136 odst. 1 písm. e) finančního nařízení z roku 2018 vyplývá, že toto ustanovení nelze vykládat tak, že stanoví automatickou vazbu mezi zjištěním nesplnění smluvních povinností učiněným soudem příslušným pro rozhodování sporů ze smlouvy a přijetím opatření o vyloučení příslušnou schvalující osobou.

53

Je třeba připomenout, že opatření o vyloučení byla zavedena nařízením Rady (ES, Euratom) č. 1605/2002 ze dne 25. června 2002, kterým se stanoví finanční nařízení o souhrnném rozpočtu Evropských společenství (Úř. věst. 2002, L 248, s. 1; Zvl. vyd. 01/04, s. 74, dále jen „finanční nařízení z roku 2002“). Tato opatření od počátku spadala do samostatného právního režimu, který zahrnoval rovněž finanční sankce.

54

Jak tyto finanční sankce, tak opatření o vyloučení tedy musely být podle ustanovení finančního nařízení z roku 2002 přiměřené s ohledem na soubor kritérií definovaných uvedeným nařízením. Přijetí opatření o vyloučení a finančních sankcí bylo navíc usnadněno tím, že v rámci každého unijního orgánu byla vytvořena databáze přístupná ostatním orgánům.

55

Autonomní právní režim uvedený v bodě 53 výše a upřesněný v bodě 54 výše byl při různých změnách finančního nařízení zachován, a to až do přijetí finančního nařízení z roku 2018. Tomuto režimu je nyní věnována celá část finančního nařízení z roku 2018, která obsahuje osm článků a stanoví mimo jiné vytvoření jediné databáze zřízené Komisí.

56

Z úvah uvedených v bodech 53 až 55 výše vyplývá, že unijní normotvůrce zamýšlel od počátku zavést autonomní sankční režim, který byl v průběhu času, a zejména při přijímání finančního nařízení z roku 2018, zachován a rozvíjen.

57

Nelze přitom předpokládat, že existuje automatická vazba mezi zjištěním pochybení, jehož existence je stanovena vnitrostátními nebo unijními právními předpisy, a jež učinil orgán odlišný od příslušné schvalující osoby, na straně jedné, a přijetím opatření o vyloučení, které spadá do autonomního režimu sankcí zavedeného finančním nařízením, příslušnou schvalující osobou, na straně druhé.

58

V tomto ohledu je ve smluvních věcech, tedy v případě stanoveném v čl. 136 odst. 1 písm. e) finančního nařízení z roku 2018 (viz body 37 až 39 výše), neexistence automatické vazby prokázána v bodě 76 odůvodnění finančního nařízení z roku 2018, který uvádí, že možností přijmout rozhodnutí o vyloučení nebo uložit peněžité sankce není dotčena možnost uplatnit smluvní sankce, například nárok na náhradu škody.

59

Kromě toho autonomní režim sankcí stanovený finančním nařízením sleduje od svého zavedení zvláštní cíle obecného zájmu, které se liší od řádného plnění smlouvy nebo od ochrany a odškodnění smluvních stran, které má zajistit režim smluvní odpovědnosti. Jak bylo uvedeno v bodě 25 odůvodnění finančního nařízení z roku 2002, jedná se o předcházení nesrovnalostem, boj proti podvodu a korupci a zajištění řádného a účinného řízení. Rozdíl mezi cíli sledovanými režimem sankcí zavedeným finančním nařízením a cíli sledovanými režimem smluvní odpovědnosti potvrzuje neexistenci automatické vazby konstatované v bodě 58 výše.

60

Z doslovného, kontextuálního, historického a teleologického výkladu čl. 136 odst. 1 písm. e) finančního nařízení z roku 2018 vyplývá, že mezi zjištěním nesplnění smluvních povinností soudem příslušným pro rozhodování sporů ze smlouvy a přijetím opatření o vyloučení příslušnou schvalující osobou neexistuje automatická vazba.

61

Vzhledem k tomu, že čl. 136 odst. 1 písm. e) finančního nařízení z roku 2018 nelze chápat tak, že automaticky předpokládá přijetí opatření o vyloučení, je třeba ověřit, zda toto ustanovení musí být vykládáno tak, že ukládá příslušné schvalující osobě povinnost individuálně posoudit jednání dotčené osoby, hodlá-li toto ustanovení použít.

62

Pokud jde zaprvé o doslovný výklad čl. 136 odst. 1 písm. e) finančního nařízení z roku 2018, ze znění tohoto ustanovení vyplývá, že příslušná schvalující osoba vylučuje „osobu“ nebo „subjekt“, který nesplnil své smluvní povinnosti. To v zásadě předpokládá, že osoba, která se dopustila porušení, je stejnou osobou jako osoba, vůči níž má být pokuta uplatněna, a že tedy osoba, vůči níž má být pokuta uplatněna, individuálně nesplnila smluvní povinnosti.

63

Pokud jde zadruhé o kontextuální výklad čl. 136 odst. 1 písm. e) finančního nařízení z roku 2018, je třeba úvodem poznamenat, že takový výklad může být založen na analýze ustanovení jiných právních přepisů, než je předpis, jehož součástí je vykládané ustanovení, zejména pokud jsou dotčená ustanovení obdobná nebo pokud mají právní předpisy, v nichž jsou obsažena, stejné cíle (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 16. března 2022, MEKH a FGSZ v. ACER, T‑684/19 a T‑704/19, EU:T:2022:138, bod 109; stanovisko generálního advokáta N. Jääskinena ve věci Komise v. Spojené království, C‑582/08, EU:C:2010:286, bod 44, a stanovisko generálního advokáta P. Mengozziho ve věci Belgian Electronic Sorting Technology, C‑657/11, EU:C:2013:195, bod 43).

64

V tomto ohledu je ve směrnici Evropského parlamentu a Rady 2014/24/EU ze dne 26. února 2014 o zadávání veřejných zakázek a o zrušení směrnice 2004/18/ES (Úř. věst. 2014, L 94, s. 65) obsaženo ustanovení obdobné čl. 136 odst. 1 písm. e) finančního nařízení z roku 2018, a sice čl. 57 odst. 4 písm. g). Toto ustanovení totiž upravuje možnost vyloučit z účasti v zadávacím řízení jakýkoli hospodářský subjekt z důvodu závažných nebo trvalých pochybení tohoto subjektu.

65

Kromě toho chtěl unijní normotvůrce zajistit soulad mezi finančním nařízením z roku 2018 a směrnicí 2014/24, jak vyplývá z několika bodů odůvodnění uvedeného nařízení, zejména z bodů 77, 101, 105 a 106 odůvodnění. Konkrétně bod 77 odůvodnění uvádí, že doba vyloučení z účasti na udělovacím řízení by měla být omezena stejně jako v případě směrnice 2014/24, což ukazuje, že tento požadavek na soulad ze strany normotvůrce se vztahuje na opatření o vyloučení.

66

Při výkladu čl. 57 odst. 4 písm. g) směrnice 2014/24 přitom Soudní dvůr zaprvé uvedl, že aby byly respektovány základní znaky fakultativního důvodu pro vyloučení stanoveného tímto ustanovením a zásada proporcionality, musí být vnitrostátní režim pro provedení této směrnice upraven tak, aby před zápisem hospodářského subjektu, který je členem seskupení, jemuž byla předčasně ukončená veřejná zakázka zadána, na seznam nespolehlivých dodavatelů byly konkrétně posouzeny všechny relevantní skutečnosti předložené tímto subjektem k prokázání, že jeho zápis na tento seznam je neodůvodněný s ohledem na jeho individuální jednání. Podle Soudního dvora tedy nelze připustit, aby byl takový hospodářský subjekt v případě předčasného ukončení této zakázky z důvodu závažných nebo trvalých pochybení při jejím plnění automaticky kvalifikován jako nespolehlivý a byl dočasně vyloučen, aniž by jeho jednání bylo předem konkrétně a individuálně posouzeno ve světle všech relevantních skutečností (rozsudek ze dne 26. ledna 2023, HSC Baltic a další, C‑682/21, EU:C:2023:48, body 46 a 47).

67

Zadruhé, i když Soudní dvůr rozhodl, že členské státy mohou v rámci rozhodovacího prostoru, který mají k dispozici k provedení směrnice 2014/24, stanovit domněnku, podle které se má za to, že každý hospodářský subjekt de iure odpovědný za řádné plnění veřejné zakázky přispěl při plnění této zakázky ke vzniku nebo přetrvávání závažných nebo trvalých pochybení, která vedla k předčasnému ukončení uvedené zakázky (rozsudek ze dne 26. ledna 2023, HSC Baltic a další, C‑682/21, EU:C:2023:48, bod 48), uvedl však, že pokud byla tato zakázka zadána seskupení hospodářských subjektů, jejichž individuální podíly na těchto pochybeních a případném úsilí vynaloženém na jejich nápravu nejsou nutně totožné, musí být taková domněnka vyvratitelná, nemá-li dojít k porušení základních znaků tohoto důvodu pro vyloučení a zásady proporcionality připomenuté v čl. 18 odst. 1 této směrnice. Podle Soudního dvora totiž bez ohledu na společnou a nerozdílnou právní odpovědnost členů takového seskupení musí být uplatnění důvodu pro vyloučení stanoveného v čl. 57 odst. 4 písm. g) směrnice 2014/24 založeno na tom, zda je toto individuální jednání zaviněné či nedbalostní (rozsudek ze dne 26. ledna 2023, HSC Baltic a další, C‑682/21, EU:C:2023:48, body 48 a 49).

68

Je nutno konstatovat, že tato povinnost posoudit jednání dotčené osoby konkrétním a individualizovaným způsobem ve světle všech relevantních skutečností, kterou musí členský stát stanovit ve svých právních předpisech navzdory prostoru pro uvážení, který má za účelem provedení směrnice 2014/24, platí tím spíše v rámci použití finančního nařízení z roku 2018 unijními orgány a subjekty.

69

Pokud jde o výklad čl. 57 odst. 4 písm. g) směrnice 2014/24, Soudní dvůr poukázal na existenci takové povinnosti a uznal, že členský stát je oprávněn provést tuto směrnici uplatněním takové domněnky, jako je domněnka uvedená v bodě 67 výše, přičemž tato domněnka musí být vzhledem k této povinnosti vyvratitelná (rozsudek ze dne 26. ledna 2023, HSC Baltic a další, C‑682/21, EU:C:2023:48, bod 48).

70

Pokud jde o čl. 136 odst. 1 písm. e) finančního nařízení z roku 2018, žádná domněnka není možná, jelikož toto finanční nařízení nelze vykládat tak, že zavádí automatickou vazbu mezi zjištěním nesplnění smluvních povinností soudem příslušným pro rozhodování sporů ze smlouvy a přijetím opatření o vyloučení (viz bod 60 výše).

71

Z obdobného použití judikatury Soudního dvora týkající se směrnice 2014/24 tedy vyplývá, že při provádění čl. 136 odst. 1 písm. e) finančního nařízení z roku 2018 má příslušná schvalující osoba povinnost posoudit jednání dotčené osoby konkrétním a individualizovaným způsobem.

72

Zatřetí je třeba uvést, že povinnost posoudit jednání dotčené osoby konkrétním a individualizovaným způsobem ve světle všech relevantních skutečností platí tím spíše, že Soudní dvůr rozhodl, že sankce spočívající ve vyloučení zavedená finančním nařízením z roku 2018 má především povahu postihu (obdobně viz rozsudek ze dne 30. května 2024, Vialto Consulting v. Komise,C‑130/23 P, EU:C:2024:439, bod 31).

73

Za účelem dodržení obecné zásady personality trestů (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 8. května 2013, Eni v. Komise,C‑508/11 P, EU:C:2013:289, bod 50), a aniž je dotčena možnost unijního normotvůrce výslovně stanovit odchylku, kterou považuje za nezbytnou a odůvodněnou, nesmí být ustanovení unijního práva unijním soudem vykládáno tak, že umožňuje přijetí opatření o vyloučení bez předchozího posouzení individuálního jednání dotčené osoby.

74

Z úvah uvedených v bodech 66 až 73 výše vyplývá, že příslušná schvalující osoba musí před tím, než přijme na základě čl. 136 odst. 1 písm. e) finančního nařízení z roku 2018 opatření o vyloučení určité osoby nebo subjektu, posoudit jednání této osoby nebo tohoto subjektu konkrétním a individualizovaným způsobem ve světle všech relevantních skutečností.

75

Je třeba dodat, že povinnost posoudit jednání dotčené osoby konkrétním a individualizovaným způsobem ve světle všech relevantních skutečností je v souladu s cíli stanovenými unijním normotvůrcem pro opatření o vyloučení, a sice předcházet nesrovnalostem, bojovat proti podvodu a korupci a zajistit řádné a účinné řízení (viz bod 59 výše).

76

Daný orgán nebo subjekt má totiž v zásadě možnost požádat dotyčné osoby nebo útvary o předání dokumentů týkajících se kontroly dotčené zakázky, které mu mohou umožnit posoudit individuální jednání každého z členů seskupení. V tomto ohledu čl. 136 odst. 1 písm. e) bod iii) finančního nařízení z roku 2018 stanoví, že pochybení mohou být zjištěna schvalující osobou při „šetřeních“.

77

Kromě toho daný orgán nebo subjekt může v případě, že podepíše smlouvu se skupinou podniků, v zásadě požadovat, aby bylo možné označit plnění uskutečněná jednotlivými účastníky, za účelem případného určení individuální odpovědnosti každého z nich s ohledem na režim sankcí zavedený finančním nařízením z roku 2018, která se liší od jejich případné společné a nerozdílně smluvní odpovědnosti (viz body 53 až 58 výše).

78

A konečně daný orgán nebo subjekt bude mít vždy možnost případně před unijním soudem vysvětlit, že nebylo možné rozlišit odpovědnost každého z účastníků složitého seskupení. Bude však muset prokázat, že se alespoň pokusil provést individualizovaný přezkum a neomezil se na to, že své rozhodnutí o vyloučení založil pouze na konstatování existence společné a nerozdílné smluvní odpovědnosti dotčené osoby.

79

Úvodem je třeba poznamenat, že skutkový předpoklad, na kterém spočívá argumentace žalobkyně, je ten, že Komise vycházela pouze z její společné a nerozdílné odpovědnosti jakožto člena konsorcia, aniž zohlednila její individuální jednání.

80

Je přitom nutno konstatovat, že Komise na jednání připustila, jak bylo zaneseno do protokolu z jednání, že rozhodla o vyloučení žalobkyně, aniž zkoumala individuální odpovědnost každého z dodavatelů, pokud jde o nesplnění smluvních povinností, a provedla své posouzení s ohledem na společnou a nerozdílnou odpovědnost obou členů konsorcia a na odpovědnost konsorcia jako celku.

81

Prohlášení Komise na jednání potvrzují analýzu obsahu napadeného rozhodnutí. Odůvodnění napadeného rozhodnutí týkající se podmínek stanovených v čl. 136 odst. 1 písm. e) finančního nařízení z roku 2018, a zejména zjištění, že žalobkyně nesplnila své smluvní povinnosti, je totiž uvedeno v první a třetí části tohoto rozhodnutí, jež se skládá ze šesti částí. Pokud jde o první část napadeného rozhodnutí, odkazuje se v ní jednak na „dodavatele“, což je název, kterým je konsorcium označováno na základě dohody obsažené v prvním bodě odůvodnění napadeného rozhodnutí, a jednak na žalobkyni „jako součást dodavatele“, tedy jako na společně a nerozdílně odpovědného člena konsorcia, jak vyplývá z celkového výkladu napadeného rozhodnutí, což potvrzuje bod 24 žalobní odpovědi. V důsledku toho se v první části napadeného rozhodnutí odkazuje pouze na jednání přičítané konsorciu. Konkrétně v bodech 20 až 22 odůvodnění tohoto rozhodnutí se uvádí, pokud jde o závěry uvedené v částečném rozhodčím nálezu rozhodčího soudu, že „dodavatel“ byl shledán zcela nebo částečně odpovědným za vady díla a bylo zjištěno, že nesplnil několik smluvních povinností. Pokud jde dále o třetí část napadeného rozhodnutí, věnovanou posouzení skutkového stavu, ze kterého Komise vycházela při konstatování, že žalobkyně nesplnila své smluvní povinnosti, odkazuje v ní pouze na porušení povinností žalobkyně „jako součásti dodavatele“, tj. jako člena společně a nerozdílně odpovědného za konsorcium. Tak je tomu zejména v bodech 84 až 92 odůvodnění napadeného rozhodnutí, kterým Komise tím, že převzala závěry uvedené v částečném rozhodčím nálezu rozhodčího soudu, připomněla, které smluvní závazky byly porušeny. Pokud jde konečně o výklad napadeného rozhodnutí jako celku, není podle všeho pravda, že by se Komise za účelem konstatování, že žalobkyně nesplnila smluvní povinnosti, opřela o jiná zjištění, než která učinil rozhodčí soud. Z obou rozhodčích nálezů rozhodčího soudu přitom vyplývá, že rozhodčí soud rozhodl o společné a nerozdílné smluvní odpovědnosti členů konsorcia, aniž rozlišoval individuální odpovědnost každého z nich.

82

Z výše uvedeného vyplývá, že pro účely použití čl. 136 odst. 1 písm. e) finančního nařízení z roku 2018 vycházela Komise ze společné a nerozdílné odpovědnosti žalobkyně jakožto člena konsorcia, aniž zohlednila její individuální jednání.

83

Ze všeho výše uvedeného vyplývá, že jelikož příslušná schvalující osoba musí před tím, než přijme na základě čl. 136 odst. 1 písm. e) finančního nařízení z roku 2018 opatření o vyloučení určité osoby nebo subjektu, posoudit jednání této osoby nebo tohoto subjektu konkrétním a individualizovaným způsobem ve světle všech relevantních skutečností (viz bod 74 výše) a že se Komise v projednávané věci omezila na to, že vycházela ze společné a nerozdílné odpovědnosti žalobkyně jakožto člena konsorcia, aniž zohlednila její individuální jednání (viz bod 82 výše), je první žalobní důvod uplatněný žalobkyní opodstatněný.

84

V důsledku toho je třeba vyhovět návrhovým žádáním žalobkyně směřujícím ke zrušení, aniž je třeba zkoumat další dva žalobní důvody, které uplatnila na podporu uvedených návrhových žádání.

85

K návrhovým žádáním směřujícím k tomu, aby bylo Komisi uloženo nahradit žalobkyni škodu vzniklou v důsledku napadeného rozhodnutí (viz bod 17 výše), žalobkyně ve své replice uvedla, že nemá v úmyslu podat žalobu na náhradu škody na základě článku 268 SFEU, ale že spíše navrhuje, aby Tribunál v odůvodnění budoucího rozsudku upřesnil, že Komise musí přijmout veškerá nezbytná opatření, aby odstranila důsledky napadeného rozhodnutí.

86

Je třeba uvést, že tyto návrhy, o nichž žalobkyně zdůraznila, že jejich cílem není uložení soudního příkazu, netvoří návrhová žádání nezávislá na návrhových žádáních žalobkyně směřujících ke zrušení.

87

Podle čl. 266 prvního pododstavce SFEU je totiž orgán, jehož akt byl prohlášen za neplatný rozsudkem Tribunálu, povinen přijmout opatření vyplývající z tohoto rozsudku. Neplatný akt je přitom se zpětnou účinností odstraněn z právního řádu a má se za to, že nikdy neexistoval (viz rozsudek ze dne 23. října 2008, Organizace Mudžáhidů íránského lidu v. Rada, T‑256/07, EU:T:2008:461, bod 48 a citovaná judikatura).

88

Zrušení napadeného rozhodnutí tak bude samo o sobě vyžadovat, aby Komise přijala veškerá nezbytná opatření k odstranění důsledků uvedeného rozhodnutí, aniž je nezbytné, aby to Tribunál upřesnil ve svém rozsudku.

89

Ze všeho výše uvedeného vyplývá, že napadené rozhodnutí je třeba zrušit.

90

Podle čl. 134 odst. 1 jednacího řádu Tribunálu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že žalobkyně požadovala náhradu nákladů řízení a Komise neměla ve věci úspěch, je důvodné posledně uvedené uložit náhradu nákladů řízení, včetně nákladů řízení o předběžném opatření.

Z těchto důvodů

TRIBUNÁL (třetí rozšířený senát)

rozhodl takto: