1

Svými kasačními opravnými prostředky se Evropská centrální banka (ECB) a Evropská komise domáhají zrušení rozsudku Tribunálu Evropské unie ze dne 12. října 2022, Corneli v. ECB (T‑502/19, dále jen „napadený rozsudek“, EU:T:2022:627), kterým Tribunál žalobě F. Corneli částečně vyhověl a zrušil jednak rozhodnutí ECB ECB‑SSM‑2019‑ITCAR‑11 ze dne 1. ledna 2019 o zavedení dočasné správy nad Banca Carige SpA (dále jen „rozhodnutí o zavedení dočasné správy“) a jednak rozhodnutí ECB ECB‑SSM‑2019‑ITCAR‑13 ze dne 29. března 2019 o prodloužení doby trvání dočasné správy do 30. září 2019 (dále jen „rozhodnutí o prodloužení“ a společně s rozhodnutím o zavedení dočasné správy „sporná rozhodnutí“).

2

„Jednotný mechanismus dohledu“ je pro účely nařízení Rady (EU) č. 1024/2013 ze dne 15. října 2013, kterým se Evropské centrální bance svěřují zvláštní úkoly týkající se politik, které se vztahují k obezřetnostnímu dohledu nad úvěrovými institucemi (Úř. věst. 2013, L 287, s. 63), definován v čl. 2 bodě 9 tohoto nařízení jako „systém finančního dohledu, který tvoří ECB a vnitrostátní příslušné orgány zúčastněných členských států, jak je uvedeno v článku 6 tohoto nařízení“.

3

Článek 4 tohoto nařízení stanoví:

„1.   V rámci článku 6 má ECB v souladu s odstavcem 3 tohoto článku výlučnou pravomoc plnit ve vztahu ke všem úvěrovým institucím usazeným v zúčastněných členských státech následující úkoly pro účely obezřetnostního dohledu:

[…]

[…]

2.   Pro úvěrové instituce usazené v nezúčastněném členském státě, které zřídí pobočku nebo poskytují přeshraniční služby v zúčastněném členském státě, plní ECB v rámci odstavce 1 úkoly, které přísluší podle příslušných právních předpisů Unie vnitrostátním příslušným orgánům.

3.   Pro účely plnění úkolů jí svěřených tímto nařízením a s cílem zajistit vysoké standardy dohledu uplatňuje ECB všechny příslušné právní předpisy Unie a, pokud jsou těmito právními předpisy Unie směrnice, také vnitrostátní právní předpisy provádějící tyto směrnice. Pokud jsou příslušnými právními předpisy Unie nařízení a pokud tato nařízení aktuálně členským státům výslovně umožňují různé varianty, měla by ECB uplatňovat také vnitrostátní právní předpisy, jimiž se tyto varianty provádějí.

[…]“

4

Článek 9 odst. 1 a 2 tohoto nařízení stanoví:

„1.   Výlučně pro účely plnění úkolů, které jsou jí svěřeny čl. 4 odst. 1 a 2 a čl. 5 odst. 2, se ECB považuje podle okolností za příslušný orgán nebo pověřený orgán v zúčastněných členských státech ve smyslu příslušných právních předpisů Unie.

Výlučně pro tytéž účely má ECB veškeré pravomoci a povinnosti stanovené v tomto nařízení. Dále má pravomoci a povinnosti, které mají podle příslušných právních předpisů Unie příslušné a pověřené orgány, pokud toto nařízení nestanoví jinak. ECB má zejména pravomoci uvedené v oddílech 1 a 2 této kapitoly.

[…]

2.   ECB vykonává pravomoci uvedené v odstavci 1 tohoto článku v souladu s akty uvedenými v čl. 4 odst. 3 prvním pododstavci. Při výkonu svých příslušných pravomocí dohledu a vyšetřování ECB a vnitrostátní příslušné orgány úzce spolupracují.“

5

Článek 2 odst. 1 bod 21 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/59/EU ze dne 15. května 2014, kterou se stanoví rámec pro ozdravné postupy a řešení krize úvěrových institucí a investičních podniků a kterou se mění směrnice Rady 82/891/EHS, směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/24/ES, 2002/47/ES, 2004/25/ES, 2005/56/ES, 2007/36/ES, 2011/35/EU, 2012/30/EU a 2013/36/EU a nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1093/2010 a (EU) č. 648/2012 (Úř. věst. 2014, L 173, s. 190), definuje „příslušný orgán“ pro účely této směrnice tak, že pod něj spadá i ECB „s ohledem na zvláštní úkoly, které jí svěřuje nařízení [č. 1024/2013]“.

6

Článek 27 směrnice 2014/59, nadepsaný „Opatření včasného zásahu“, v odstavci 1 stanoví:

„Pokud instituce porušuje nebo, mimo jiné z důvodu rychle se zhoršujících finančních podmínek, včetně zhoršující se likvidní situace, rostoucí míry cizího financování, nesplácených úvěrů nebo koncentrace expozic, posuzováno na základě souboru podmínek, které mohou zahrnout požadavek na kapitál instituce plus 1,5 procentního bodu, pravděpodobně v blízké budoucnosti nebude splňovat kterýkoli požadavek [nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 575/2013 ze dne 26. června 2013 o obezřetnostních požadavcích na úvěrové instituce a investiční podniky a o změně nařízení (EU) č. 648/2012 (Úř. věst. 2013, L 176, s. 1)], [směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/36/EU ze dne 26. června 2013 o přístupu k činnosti úvěrových institucí a o obezřetnostním dohledu nad úvěrovými institucemi a investičními podniky, o změně směrnice 2002/87/ES a zrušení směrnic 2006/48/ES a 2006/49/ES (Úř. věst. 2013, L 176, s. 338)] nebo hlavy II [směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/65/EU ze dne 15. května 2014 o trzích finančních nástrojů a o změně směrnic 2002/92/ES a 2011/61/EU (Úř. věst. 2014, L 173, s. 349)] nebo jakýkoli z článků 3 až 7, 14 až 17, a článků 24, 25 a 26 [nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 600/2014 ze dne 15. května 2014 o trzích finančních nástrojů a o změně nařízení (EU) č. 648/2012 (Úř. věst. 2014, L 173, s. 84)], zajistí členské státy, aby příslušné orgány měly k dispozici […] alespoň tato opatření:

[…]“

7

Článek 28 této směrnice, nadepsaný „Odstranění vrcholného vedení a vedoucího orgánu“, stanoví:

„V případě značného zhoršení finanční situace instituce nebo v případě závažných porušení právních předpisů nebo stanov instituce anebo závažných administrativních nesrovnalostí, kdy k nápravě tohoto zhoršení nestačí ostatní opatření přijatá v souladu s článkem 27, členské státy zajistí, aby příslušné orgány mohly požadovat odstranění vrcholného vedení nebo vedoucího orgánu instituce jako celku nebo ve vztahu k jednotlivým osobám. Jmenování nového vrcholného vedení nebo vedoucího orgánu se uskuteční v souladu s vnitrostátním právem a právem Unie a podléhá schválení nebo souhlasu příslušného orgánu.“

8

Článek 29 této směrnice, nadepsaný „Dočasný správce“, v odstavci 1 stanoví:

„Pokud příslušný orgán považuje výměnu vrcholného vedení nebo vedoucího orgánu uvedenou v článku 28 za nedostatečnou k nápravě situace, zajistí členské státy, aby příslušné orgány mohly jmenovat jednoho nebo více dočasných správců instituce. Příslušné orgány mohou úměrně daným okolnostem jmenovat jakéhokoli dočasného správce, aby buď dočasně nahradil vedoucí orgán, nebo dočasně pracoval s vedoucím orgánem instituce; toto rozhodnutí příslušný orgán upřesní při jmenování. Pokud příslušný orgán jmenuje dočasného správce pro práci s vedoucím orgánem instituce, určí při jmenování jeho úlohu, povinnosti a pravomoci a veškeré požadavky na vedoucí orgán instituce, aby před přijetím konkrétních rozhodnutí nebo opatření konzultoval dočasného správce nebo získal jeho souhlas. Příslušný orgán je povinen zveřejnit jmenování každého dočasného správce, ledaže dočasný správce nemá pravomoc jednat jménem dané instituce. Členské státy dále zajistí, aby každý dočasný správce měl kvalifikaci, schopnosti a znalosti nezbytné k výkonu své funkce a nenacházel se v žádném střetu zájmů.“

9

Článek 69q decreto legislativo n. 385 – Testo unico delle leggi in materia bancaria e creditizia (legislativní nařízení č. 385 – konsolidované znění zákonů v oblasti bankovnictví a úvěrů) ze dne 1. září 1993 (GURI č. 230 ze dne 30. září 1993, běžný dodatek č. 92), ve znění použitelném na projednávaný spor (dále jen „konsolidované znění zákona o bankách“), kterým se článek 28 směrnice 2014/59 provádí do italského právního řádu, v odstavci 1 stanoví:

„Banca d’Italia může vůči bance nebo mateřské společnosti bankovní skupiny přijmout následující opatření:

[…]

10

Článek 70 konsolidovaného znění zákona o bankách, nadepsaný „Dočasný správce“, provádí do italského právního řádu článek 29 směrnice 2014/59 a v odstavci 1 stanoví:

„Banca d’Italia může nařídit rozpuštění orgánů vykonávajících funkce správy a kontroly bank v případě porušení nebo nesrovnalostí uvedených v čl. 69q odst. 1 písm. b) nebo pokud jsou očekávány závažné majetkové ztráty, nebo pokud je zrušení požadováno odůvodněným návrhem statutárních orgánů nebo mimořádné valné hromady.“

11

V bodech 2 až 19 napadeného rozsudku Tribunál vylíčil skutečnosti předcházející sporu a skutečnosti, které nastaly po podání žaloby k němu. Pro účely projednávaných spojených věcí je lze shrnout následovně.

12

Banca Carige byla úvěrová instituce se sídlem v Itálii, která byla kótovaná na burze a od roku 2014 podléhala přímému obezřetnostnímu dohledu ze strany ECB. V období mezi prosincem 2014 a 1. lednem 2019 nakumulovala ztráty ve výši více než 1,6 miliardy eur. Francesca Corneli byla menšinovým akcionářem Banca Carige. Při podání žaloby k Tribunálu držela 200000 kmenových akcií odpovídajících 0,000361 % základního kapitálu Banca Carige.

13

Vzhledem k tomu, že Banca Carige k 1. lednu 2018 nesplňovala minimální požadavky týkající se kapitálového poměru, podnikla v průběhu roku 2018 několik pokusů o nápravu této situace. Tyto pokusy však nebyly úspěšné. Poté, co akcionáři vlastnící 70 % kapitálu Banca Carige vyjádřili na její mimořádné valné hromadě konané dne 22. prosince 2018 nesouhlas se zvýšením kapitálu výměnou podřízených dluhopisů za nově vydané akcie, sedm členů správní rady Banca Carige, včetně předsedy, místopředsedy a generálního ředitele, s okamžitým účinkem odstoupilo dne 23. prosince 2018 a 2. ledna 2019. Jejich odstoupení vedlo ke zbavení funkcí správní rady na základě stanov Banca Carige a použitelného ustanovení italského práva. Zbylí čtyři členové správní rady, kteří neodstoupili, zůstali v souladu s těmito stanovami ve funkci k zajištění běžného řízení Banca Carige.

14

Dne 1. ledna 2019 přijala ECB rozhodnutí o zavedení dočasné správy, jehož důsledkem bylo zaprvé rozpuštění správní rady Banca Carige a nahrazení bývalých členů třemi dočasnými správci, zadruhé rozpuštění kontrolního výboru Banca Carige a nahrazení bývalých členů tohoto výboru třemi jinými osobami a zatřetí pověření nových orgánů úkolem spočívajícím v přijetí nezbytných opatření, aby Banca Carige opět trvale splňovala majetkové požadavky.

15

Dne 29. března 2019 přijala ECB rozhodnutí o prodloužení.

16

Rozhodnutím ze dne 30. září 2019 prodloužila ECB dočasnou správu Banca Carige do 31. prosince 2019. Rozhodnutím ze dne 20. prosince 2019 ji znovu prodloužila, a to do 31. ledna 2020, aby umožnila dokončení operace posílení vlastního kapitálu Banca Carige.

17

Návrhem došlým soudní kanceláři Tribunálu dne 12. července 2019 podala F. Corneli žalobu znějící na zrušení rozhodnutí o zavedení dočasné správy a „každého navazujícího nebo pozdějšího aktu“, včetně zejména rozhodnutí o prodloužení, jakož i následných rozhodnutí o dalším prodloužení dočasné správy Banca Carige.

18

Samostatným podáním došlým soudní kanceláři Tribunálu dne 2. října 2019 vznesla ECB vůči této žalobě námitku nepřípustnosti, o níž si Tribunál usnesením ze dne 29. dubna 2020 vyhradil rozhodnout spolu s věcí samou.

19

Rozhodnutím ze dne 24. června 2020 bylo Komisi povoleno vedlejší účastenství na podporu návrhových žádání ECB.

20

Pokud jde o přípustnost žaloby, Tribunál nejprve v bodech 22 až 28 napadeného rozsudku zkoumal, zda návrh na zrušení jednotlivých rozhodnutí ECB uvedených v bodě 17 tohoto rozsudku splňuje ve všech ohledech formální požadavky stanovené v článcích 76 a 86 jednacího řádu Tribunálu a zda jsou akty, jejichž zrušení bylo navrhováno, existujícími akty nepříznivě zasahujícími do právního postavení F. Corneli. Na základě této analýzy dospěl v bodě 29 napadeného rozsudku k závěru, že žaloba F. Corneli je přípustná v rozsahu, v němž směřuje proti sporným rozhodnutím, ale není přípustná ve vztahu ke „každému navazujícímu nebo pozdějšímu aktu“, včetně rozhodnutí přijatých ECB po podání této žaloby a týkajících se dalšího prodloužení dočasné správy Banca Carige.

21

Když Tribunál následně rozhodoval o důvodu nepřípustnosti, který uplatnila ECB, podporovaná Komisí, a který vycházel z nedostatku aktivní legitimace F. Corneli, zabýval se v bodech 33 až 54 napadeného rozsudku na prvním místě otázkou, zda byla F. Corneli spornými rozhodnutími bezprostředně dotčena.

22

Jak vyplývá z bodů 34 a 35 napadeného rozsudku, Tribunál měl za to, že právní vztah mezi Banca Carige a jejími akcionáři, mezi něž patřila i F. Corneli, byl bez zásahu jakéhokoli zprostředkujícího aktu změněn spornými rozhodnutími, která sama o sobě měnila práva F. Corneli podílet se jakožto akcionář na řízení Banca Carige v souladu s platnými pravidly. Tribunál zejména dovodil, že tato rozhodnutí zasahují do práv F. Corneli volit jakožto akcionář řídící a dozorčí orgány Banca Carige, svolat valnou hromadu akcionářů a stanovit pořad jednání a že mění podmínky, za kterých mohou takoví akcionáři, jako je F. Corneli, činit odpovědnými řídící a dozorčí orgány.

23

Tribunál poté, co odmítl argumenty ECB a Komise podporující opačnou tezi, v bodě 54 napadeného rozsudku rozhodl, že F. Corneli je spornými rozhodnutími bezprostředně dotčena.

24

Na druhém místě se Tribunál v bodech 55 až 76 napadeného rozsudku zabýval otázkou, zda byla F. Corneli spornými rozhodnutími dotčena osobně. Jak vyplývá z bodů 58 až 64 napadeného rozsudku, Tribunál dovodil, že kritéria vyplývající z rozsudku ze dne 15. července 1963, Plaumann v. Komise (25/62, EU:C:1963:17), jsou v případě F. Corneli splněna, neboť byla v okamžiku přijetí sporných rozhodnutí identifikovatelná jako akcionář Banca Carige vzhledem k tomu, že seznam akcionářů, kteří měli být těmito rozhodnutími dotčeni, byl v okamžiku přijetí každého z nich stanovený, což platilo tím spíše pro rozhodnutí o zavedení dočasné správy, které bylo přijato v den, kdy měly úvěrové instituce zavřeno, takže akcie nemohly být v tento den obchodovány. Dále Tribunál konstatoval, že se přijetí sporných rozhodnutí dotýká osoby akcionářů Banca Carige, včetně F. Corneli, v jisté vlastnosti, kterou se vyznačují, tj. že jsou majiteli akcií Banca Carige, kterým bude v důsledku těchto rozhodnutí znemožněno vykonávat určitá práva spojená s těmito akciemi.

25

Tribunál v bodě 63 napadeného rozsudku zejména uvedl, že F. Corneli mezi akcionáři patřila k těm, kteří hlasovali proti návrhu předloženému valné hromadě dne 22. prosince 2018, a i když toto hlasování vyjádřilo pouze žádost o odklad, vedlo k odstoupení několika členů správní rady a následně k jejímu rozpuštění, takže se Banca Carige octla v situaci, která vedla v kontextu, s nímž se potýkala, jak uvádělo rozhodnutí o zavedení dočasné správy, k zásahu ze strany ECB s pozastavením funkcí valné hromady, a tedy možnosti akcionářů ovlivnit svým hlasováním strategii, kterou by se Banca Carige řídila.

26

Poté, co Tribunál zamítl námitky ECB a Komise, v bodě 76 napadeného rozsudku rozhodl, že F. Corneli je spornými rozhodnutími osobně dotčena, a splňuje tudíž podmínky aktivní legitimace.

27

Na třetím místě Tribunál v bodech 77 až 82 napadeného rozsudku odmítl důvod nepřípustnosti, který uplatnila ECB, vycházející z neexistence právního zájmu F. Corneli na podání žaloby. V tomto ohledu Tribunál v bodě 81 napadeného rozsudku připomněl, že F. Corneli za účelem odůvodnění své žaloby zdůraznila dopad sporných rozhodnutí na práva, která jí osobně jakožto akcionáři Banca Carige náleží, zejména právo svolat valnou hromadu k předložení návrhu na podání žaloby nebo dále právo zařadit v tomto smyslu bod na pořad jednání takové valné hromady. Tribunál z toho v bodě 82 napadeného rozsudku vyvodil, že pokud by byla sporná rozhodnutí zrušena, nebyl by účinek na postavení akcionářů stejný jako účinek jejich zrušení na postavení Banca Carige, a že tedy F. Corneli může na základě účinku těchto rozhodnutí na svá vlastní práva prokázat samostatný zájem domáhat se zrušení uvedených rozhodnutí, který nelze zaměnit se zájmem Banca Carige.

28

V důsledku toho Tribunál rozhodl, že žaloba je přípustná a přistoupil ke zkoumání její meritorní stránky. Na podporu své žaloby předložila F. Corneli sedm žalobních důvodů, z nichž první vycházel z porušení pravidel týkajících se přiměřenosti, druhý z porušení povinnosti uvést odůvodnění a práva být vyslechnut, třetí ze jmenování osob, které dříve zastávaly významné funkce ve vedení a správě Banca Carige, dočasnými správci, čtvrtý z nesprávného právního posouzení při určení právního základu použitého k přijetí sporných rozhodnutí, pátý ze skutečnosti, že se ECB pokusila vyřešit problémy se správou a řízením tím, že jmenovala osoby, které tyto problémy vytvořily, šestý z porušení jednak pravidel týkajících se práv akcionáře a jednak základních zásad týkajících se ochrany vlastnictví a úspor, svobody podnikání a sebeurčení občana v osobní volbě a sedmý z nevhodnosti dočasné správy k vyřešení zjištěného problému.

29

Jako první se Tribunál rozhodl posoudit čtvrtý žalobní důvod, vycházející z nesprávného právního posouzení při určení právního základu použitého k přijetí sporných rozhodnutí. Jak vyplývá z bodu 86 napadeného rozsudku, F. Corneli v rámci tohoto žalobního důvodu tvrdila, že se ECB dopustila nesprávného právního posouzení, když sporná rozhodnutí založila na čl. 70 odst. 1 konsolidovaného znění zákona o bankách, ačkoli se toto ustanovení nevztahovalo na situaci, kterou bylo odůvodněno zavedení dočasné správy nad Banca Carige, a sice na „výrazné zhoršení“ její situace.

30

V tomto ohledu Tribunál v bodě 95 napadeného rozsudku ze srovnávací analýzy ustanovení čl. 69q odst. 1 písm. b) a článku 70 konsolidovaného znění zákona o bankách vyvodil, že druhé z těchto ustanovení nestanoví rozpuštění statutárních nebo kontrolních orgánů bank a zavedení dočasné správy v případě obzvláště výrazného zhoršení situace banky nebo bankovní skupiny.

31

Tribunál tedy v bodě 100 napadeného rozsudku dovodil, že ECB porušila článek 70 konsolidovaného znění zákona o bankách, když rozhodnutí o rozpuštění statutárních nebo kontrolních orgánů Banca Carige, zavedení dočasné správy a její zachování v platnosti po dobu uvedenou v rozhodnutí o prodloužení založila na výrazném zhoršení situace této banky, přestože tato podmínka nebyla tímto ustanovením stanovena.

32

Z důvodů uvedených v bodech 102 až 108 napadeného rozsudku Tribunál odmítl argument ECB a Komise, že jelikož je zavedení dočasné správy upraveno v článku 29 směrnice 2014/59, musí být článek 70 konsolidovaného znění zákona o bankách vykládán ve světle tohoto ustanovení, které jím mělo být provedeno do italského práva. Tribunál v tomto ohledu připomněl – jak vyplývá z bodů 106 a 107 napadeného rozsudku – že povinnost konformního výkladu vnitrostátního práva nemůže sloužit jako základ pro výklad, který by byl v rozporu s výrazy použitými ve vnitrostátním ustanovení provádějícím směrnici. Podle Tribunálu by přitom přesně takový výsledek nastal, kdyby ve věci, která mu byla předložena, byla použita tato metoda výkladu.

33

Kromě toho v bodech 111 až 113 napadeného rozsudku Tribunál odmítl argument, který na jednání před ním uplatnily ECB a Komise a podle kterého je ECB povinna, vystupuje-li jakožto příslušný orgán na základě právních předpisů v oblasti bankovnictví, použít kromě vnitrostátního práva i veškeré normy unijního práva, včetně normy obsažené ve směrnici 2014/59 a stanovící zavedení dočasné správy v případě značného zhoršení situace dané instituce.

34

V tomto ohledu Tribunál v bodě 112 napadeného rozsudku uvedl, že z čl. 4 odst. 3 nařízení č. 1024/2013 vyplývá, že pokud unijní právo relevantní pro účely plnění úkolů svěřených ECB obsahuje směrnice, musí být použito vnitrostátní právo provádějící tyto směrnice. Toto ustanovení nelze podle Tribunálu vykládat tak, že zahrnuje dva odlišné zdroje povinností, a sice veškeré unijní právo, včetně směrnic, ke kterému je třeba přidat vnitrostátní právo, které je provádí. Podle Tribunálu by takový výklad předpokládal, že se vnitrostátní ustanovení svou působností liší od směrnic, které mají provést do vnitrostátního práva, a v takovém případě jsou oba druhy norem pro ECB závazné jako odlišné normativní zdroje, což by bylo v rozporu s článkem 288 SFEU. Tribunál kromě toho připomněl judikaturu Soudního dvora, podle níž směrnice nemůže sama o sobě zakládat jednotlivci povinnosti, a nelze se jí tedy jako takové vůči němu dovolávat.

35

Tribunál za těchto podmínek v bodě 113 napadeného rozsudku rozhodl, že pochybení, kterého se ECB dopustila při uplatnění článku 70 konsolidovaného znění zákona o bankách, nelze napravit volným výkladem právních předpisů, který by umožňoval přetvořit podmínky pro použití ustanovení, která jsou koncipována jinak ve směrnici 2014/59 a jinak ve vnitrostátním právu. Tribunál tudíž vyhověl žalobnímu důvodu vycházejícímu z nesprávného právního posouzení při určení právního základu použitého k přijetí sporných rozhodnutí a tato rozhodnutí zrušil bez zkoumání ostatních žalobních důvodů, které uplatnila F. Corneli.

36

Kasačním opravným prostředkem ve věci C‑777/22 P ECB navrhuje, aby Soudní dvůr:

37

Kasačním opravným prostředkem ve věci C‑789/22 P Komise navrhuje, aby Soudní dvůr:

38

F. Corneli v kasační odpovědi navrhuje, aby Soudní dvůr:

39

Ve své kasační odpovědi ve věci C‑777/22 P Komise uvádí, že v plném rozsahu podporuje návrhová žádání ECB a navrhuje, aby bylo těmto návrhovým žádáním vyhověno.

40

Rozhodnutím předsedy Soudního dvora ze dne 8. února 2023 byly věci C‑777/22 P a C‑789/22 P spojeny pro účely písemné i ústní části řízení, jakož i pro účely rozsudku.

41

Rozhodnutím předsedy Soudního dvora ze dne 17. dubna 2023 bylo Italské republice na její návrh povoleno vedlejší účastenství na podporu návrhových žádání ECB a Komise ve věcech C‑777/22 P a C‑789/22 P.

42

Italská republika ve svém spise vedlejšího účastníka navrhuje, aby Soudní dvůr vyhověl kasačním opravným prostředkům ECB a Komise, a žalobu na neplatnost, kterou podala F. Corneli, tudíž prohlásil za nepřípustnou nebo podpůrně ji meritorně zamítl.

43

V souladu s čl. 16 třetím pododstavcem statutu Soudního dvora Evropské unie požádala ECB dne 3. listopadu 2023 a Italská republika dne 6. listopadu 2023 o přidělení těchto spojených věcí velkému senátu, což Soudní dvůr vzal na vědomí dne 7. května 2024.

44

Na podporu svého kasačního opravného prostředku ve věci C‑777/22 P předkládá ECB dva důvody, z nichž první vychází ze zkreslení skutkového stavu Tribunálem, pokud jde o údajná práva, kterých by se F. Corneli mohla dovolávat jako akcionář Banca Carige, a druhý z nesprávného právního posouzení při výkladu článku 70 konsolidovaného znění zákona o bankách.

45

Na podporu svého kasačního opravného prostředku ve věci C‑789/22 P předkládá Komise pět důvodů, z nichž první vychází z porušení článku 263 SFEU, neboť Tribunál měl za to, že se sporná rozhodnutí bezprostředně a osobně dotýkají F. Corneli, druhý vychází z porušení článku 84 jednacího řádu Tribunálu a ze zákazu vznést z vlastního podnětu důvod směřující k zrušení napadeného aktu a vycházející z jeho materiální legality, třetí vychází z porušení čl. 4 odst. 3 nařízení č. 1024/2013 a čl. 70 odst. 1 konsolidovaného znění zákona o bankách, čtvrtý vychází z porušení čl. 288 třetího pododstavce SFEU, neboť měl Tribunál za to, že čl. 70 odst. 1 konsolidovaného znění zákona o bankách nelze vykládat v souladu s článkem 29 směrnice 2014/59, a pátý vychází z porušení jak článku 288 druhého a třetího pododstavce SFEU, tak čl. 4 odst. 3 nařízení č. 1024/2013, neboť měl Tribunál za to, že se ECB nemůže opírat o ustanovení směrnic s přímým účinkem a musí použít vnitrostátní právní úpravu, která je v rozporu se směrnicemi.

46

Italská republika ve svém spise vedlejšího účastníka uvádí, že podporuje všechny důvody uplatněné ECB a Komisí, s výjimkou pátého důvodu kasačního opravného prostředku Komise, ke kterému se nevyjadřuje.

47

ECB a Komise, podporované Italskou republikou, v rámci prvního důvodu svých kasačních opravných prostředků zpochybňují v napadeném rozsudku odůvodnění, ve kterém Tribunál dospěl k názoru, že F. Corneli je aktivně legitimována, neboť se jí sporná rozhodnutí bezprostředně a osobně dotýkají, a že má rovněž požadovaný právní zájem na podání žaloby, takže její žaloba je přípustná. Tento první důvod je členěn na čtyři části v případě ECB a na tři části v případě Komise.

48

První dvě části prvního důvodu kasačního opravného prostředku ECB a první část prvního důvodu kasačního opravného prostředku Komise se týkají bodů 34 a 35 napadeného rozsudku, na jejichž základě měl Tribunál za to, že se sporná rozhodnutí bezprostředně dotýkají F. Corneli, jelikož účinky, které tato rozhodnutí mají na společnost a její orgány, jsou rovnocenné účinkům na postavení každého akcionáře této společnosti, včetně akcionářů, kteří stejně jako F. Corneli vlastní velmi malý podíl na kapitálu. V této souvislosti ECB v první části prvního důvodu kasačního opravného prostředku Tribunálu vytýká zkreslení skutkového stavu. Kromě toho ECB ve druhé části prvního důvodu kasačního opravného prostředku a Komise v první části prvního důvodu kasačního opravného prostředku tvrdí, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení.

49

Tyto orgány zdůrazňují, že práva vyjmenovaná v bodě 34 napadeného rozsudku nenáleží individuálně každému akcionáři, a mají za to, že Tribunál vycházel z nesprávného výkladu použitelných ustanovení italského práva a stanov Banca Carige. Z těchto ustanovení a stanov podle nich vyplývá, že zaprvé právo předkládat seznamy pro volbu členů správní rady a kontrolního výboru je vyhrazeno akcionářům, kteří drží alespoň 1 % kmenových akcií, zadruhé právo volit členy těchto orgánů náleží valné hromadě akcionářů, zatřetí právo svolat valnou hromadu akcionářů a stanovit její pořad jednání může být vykonáváno pouze skupinou akcionářů představujících 5 % základního kapitálu společnosti a začtvrté žalobu na určení odpovědnosti proti členům správní rady společnosti může podat pouze valná hromada akcionářů nebo skupina akcionářů představujících 2,5 % základního kapitálu.

50

ECB ostatně tvrdí, že projednávaný spor vykazuje analogii s věcí, v níž byl vydán rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 7. července 2020, Albert a další v. Maďarsko (CE:ECHR:2020:0707JUD000529414), ve kterém měl podle ECB tento soud za to, že účinky aktů, o něž v uvedené věci šlo, se bezprostředně netýkají žalobců v uvedené věci, jimiž byli akcionáři dvou bank, nýbrž samotných těchto bank, jelikož jejich akcionáři byli vystaveni pouze nepřímým a vedlejším účinkům.

51

ECB ve třetí části prvního důvodu svého kasačního opravného prostředku a Komise ve druhé části prvního důvodu svého kasačního opravného prostředku vyjadřují výhrady – v čemž je podporuje Italská republika – vůči bodům 58, 61 až 63, 74 a 75 napadeného rozsudku, v nichž se Tribunál zabýval otázkou, zda se sporná rozhodnutí týkají F. Corneli osobně.

52

V tomto ohledu Tribunálu vytýkají, že nezohlednil judikaturu citovanou v bodě 56 napadeného rozsudku. Pouhá možnost identifikovat akcionáře Banca Carige k 1. lednu 2019, kdy byly trhy zavřené, dle jejich názoru neznamená, že rozhodnutí o zavedení dočasné správy, které bylo přijato téhož dne, se těchto akcionářů osobně dotýkalo. Jak to podle nich uznal i sám Tribunál, platí totéž pro rozhodnutí o prodloužení, které nebylo přijato ve svátek. Zavedení dočasné správy se mělo týkat Banca Carige, které byla sporná rozhodnutí určena, a členů její správní rady, nikoli však jejích akcionářů. Tribunál dále nevysvětlil, z jakého důvodu mělo hlasování F. Corneli proti návrhu usnesení předloženému valné hromadě akcionářů za následek individualizaci této osoby způsobem obdobným tomu, jakým byli individualizováni adresáti sporných rozhodnutí.

53

Podle ECB a Komise mimoto odůvodnění uvedené v bodech 74 a 75 napadeného rozsudku nedovoluje se domnívat, že F. Corneli patřila do „uzavřené skupiny“ ve smyslu judikatury Soudního dvora citované v bodě 71 napadeného rozsudku. Rozsudek ze dne 6. listopadu 2018, Scuola Elementare Maria Montessori v. Komise, Komise v. Scuola Elementare Maria Montessori a Komise v. Ferracci (C‑622/16 P až C‑624/16 P, EU:C:2018:873), zmíněný Tribunálem v bodě 74 napadeného rozsudku, je podle nich irelevantní, jelikož sporná rozhodnutí nejsou nařizovacími akty.

54

ECB a Komise v obecnější rovině uvádějí, že judikatura Soudního dvora týkající se „uzavřených skupin“ byla rozvinuta ve zvláštním kontextu věcí, ve kterých se unijní akty s obecnou působností ve skutečnosti týkaly pouze malého počtu hospodářských subjektů, takže tyto subjekty byly hned identifikovatelné. Naproti tomu přibližně 35000 akcionářů Banca Carige nelze podle nich rozumně považovat za takovou omezenou skupinu hospodářských subjektů. Tato judikatura se ostatně nepoužije, pokud jsou osoby dotčené aktem identifikovatelné na základě objektivní právní nebo skutkové situace definované samotným dotčeným aktem. Podle ECB a Komise tomu tak přitom je v případě F. Corneli a všech ostatních akcionářů Banca Carige.

55

ECB ve čtvrté části prvního důvodu svého kasačního opravného prostředku a Komise ve třetí části prvního důvodu svého kasačního opravného prostředku tvrdí – v čemž je podporuje Italská republika – že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, když měl za to, že F. Corneli má právní zájem na podání žaloby na neplatnost sporných rozhodnutí. V případě akcionářů společnosti, která je adresátem aktu unijního orgánu, podle nich Soudní dvůr uznal takový zájem jen výjimečně, a sice pokud takový akt měl rovněž za následek změnu stanov dotyčné společnosti nebo měl vůči akcionářům závažné přímé účinky konfiskačního charakteru. Zavedení přechodné struktury pro správu a řízení banky dle jejich názoru takový výjimečný případ nepředstavuje.

56

Podle ECB a Komise kromě toho Tribunál neprokázal, že by sporná rozhodnutí mohla poškodit zájmy F. Corneli. Uvádějí, že zaprvé Tribunál v bodě 81 napadeného rozsudku neprávem přiznal každému akcionáři práva, která náleží kvalifikovaným menšinám akcionářů. Zadruhé v bodě 82 tohoto rozsudku tvrdí, že existují rozdíly mezi účinky případného zrušení sporných rozhodnutí na Banca Carige a na její akcionáře, avšak tyto rozdíly blíže neurčil. Komise dodává, že se Tribunál nezabýval – v případě potřeby z vlastního podnětu – tím, zda případný právní zájem F. Corneli na podání žaloby přetrvával i po uplynutí doby dočasné správy Banca Carige.

57

Francesca Corneli zpochybňuje přípustnost prvního důvodu kasačního opravného prostředku ECB z důvodu, že ECB neupřesnila, zda se dovolává nesprávného právního posouzení nebo zkreslení skutkového stavu. V každém případě se F. Corneli domnívá, že jak první důvod kasačního opravného prostředku ECB, tak první důvod kasačního opravného prostředku Komise musí být zamítnuty jako neopodstatněné.

58

Pokud jde o přípustnost prvního důvodu kasačního opravného prostředku ECB, z čl. 256 odst. 1 druhého pododstavce SFEU, z čl. 58 prvního pododstavce statutu Soudního dvora Evropské unie, jakož i z čl. 168 odst. 1 písm. d) a čl. 169 odst. 2 jednacího řádu Soudního dvora vyplývá, že kasační opravný prostředek musí přesným způsobem uvádět kritizované body rozsudku, jehož zrušení je navrhováno, jakož i právní argumenty, kterými je tento návrh konkrétně podpořen, jinak je kasační opravný prostředek nebo příslušný důvod kasačního opravného prostředku nepřípustný (rozsudek ze dne 23. listopadu 2021, Rada v. Hamás, C‑833/19 P, EU:C:2021:950, bod 50 a citovaná judikatura).

59

V projednávaném sporu první důvod kasačního opravného prostředku ECB tyto požadavky splňuje, takže je přípustný, což na rozdíl od toho, co v podstatě tvrdí F. Corneli, nemůže zpochybnit skutečnost, že ECB vytýká Tribunálu jak nesprávné právní posouzení, tak zkreslení skutkového stavu.

60

Pokud jde o meritorní zkoumání prvního důvodu kasačních opravných prostředků ECB a Komise, je třeba připomenout, že přípustnost žaloby podané na základě čl. 263 čtvrtého pododstavce SFEU fyzickou nebo právnickou osobou proti aktu, který jí není určen, je podmíněna tím, že jí bude přiznána aktivní legitimace, kterou má ve dvou případech. Zaprvé může být taková žaloba podána za podmínky, že se tento akt dané osoby bezprostředně a osobně dotýká. Zadruhé může takováto osoba podat žalobu proti nařizovacímu aktu, který nevyžaduje přijetí prováděcích opatření, pokud se jí bezprostředně dotýká (rozsudek ze dne 17. září 2015, Mory a další v. Komise, C‑33/14 P, EU:C:2015:609, bod 59).

61

Vzhledem k tomu, že projednávané věci neodpovídají druhému případu, je třeba zkoumat, zda měl Tribunál správně za to, že se sporná rozhodnutí týkají F. Corneli bezprostředně a osobně.

62

Pokud jde na prvním místě o otázku, zda se tato rozhodnutí bezprostředně dotýkala F. Corneli, z ustálené judikatury, kterou připomněl i Tribunál v bodě 33 napadeného rozsudku, vyplývá, že podmínka stanovená v čl. 263 čtvrtém pododstavci SFEU, podle které musí být fyzická nebo právnická osoba bezprostředně dotčena rozhodnutím, které je předmětem žaloby, vyžaduje splnění dvou kumulativních kritérií, a sice že napadené opatření vyvolává bezprostřední účinky na právní postavení jednotlivce a neponechává žádnou posuzovací pravomoc adresátům pověřeným jeho provedením, přičemž toto provedení je čistě automatické povahy a vyplývá výlučně z unijní právní úpravy, aniž je třeba použít další zprostředkující předpisy (rozsudek ze dne 5. listopadu 2019, ECB a další v. Trasta Komercbanka a další, C‑663/17 P, C‑665/17 P a C‑669/17 P, EU:C:2019:923, bod 103, jakož i citovaná judikatura).

63

V projednávaném sporu Tribunál v bodě 34 napadeného rozsudku konstatoval, že sporná rozhodnutí zasahují do práv akcionářů Banca Carige, včetně F. Corneli. Zaprvé podle Tribunálu tato rozhodnutí zasahovala do práva těchto akcionářů volit řídící a dozorčí orgány banky a do jejich práva svolat valnou hromadu akcionářů a stanovit její pořad jednání. Zadruhé se podle něj tato rozhodnutí dotkla podmínek, za nichž mohli akcionáři Banca Carige činit odpovědnými její řídící a dozorčí orgány, neboť občanskoprávní žaloby mohly být proti dočasným správcům, které jmenovala ECB, podány pouze v případě podvodu nebo závažného pochybení a jen s povolením ECB, zatímco žaloby na určení odpovědnosti proti členům rozpuštěných orgánů Banca Carige nebo jejímu generálnímu řediteli mohli podat jen dočasní správci, což zbavovalo valnou hromadu či akcionáře, kteří společně vlastnili určitý podíl na základním kapitálu, práva takovou žalobu podat.

64

Na základě těchto zjištění Tribunál v bodě 35 napadeného rozsudku dovodil, že právní vztah mezi Banca Carige a jejími akcionáři, včetně F. Corneli, byl bez zásahu jakéhokoli zprostředkujícího aktu změněn spornými rozhodnutími, která se tudíž bezprostředně dotýkala F. Corneli.

65

Na podporu svých tvrzení vycházejících z nesprávného právního posouzení týkajícího se bodů 34 a 35 napadeného rozsudku ECB a Komise Tribunálu vytýkají, že nezohlednil skutečnost, že právo předložit seznam kandidátů na volbu členů správní rady a kontrolního výboru Banca Carige, právo svolat valnou hromadu této banky a právo podat žalobu na určení odpovědnosti proti členům řídících a dozorčích orgánů této banky smí vykonávat pouze akcionáři, kteří ať už jednotlivě nebo společně drží podíl na kapitálu Banca Carige vyšší, než kolik činí podíl F. Corneli.

66

Od zavedení dočasné správy nad Banca Carige a po dobu trvání této situace přitom byla F. Corneli zbavena přinejmenším možnosti vykonat své právo, které jí náleží jakožto akcionáři banky, spojit se s jinými akcionáři této banky, aby společně vykonávali některá z práv uvedených v předchozím bodě. To je účinek na právní postavení F. Corneli, který přímo vyplývá z přijetí sporných rozhodnutí, jež v tomto ohledu neponechávala adresátovi žádný prostor pro uvážení, takže podmínky stanovené judikaturou citovanou v bodě 62 tohoto rozsudku byly splněny, jak Tribunál správně rozhodl.

67

Pokud jde dále o první část prvního důvodu kasačního opravného prostředku ECB, vycházející ze skutečnosti, že Tribunál zkreslil použitelná ustanovení italského práva nebo stanov Banca Carige, je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury musí zkreslení zjevně vyplývat z písemností ve spise, aniž je nutné provést nové posouzení skutkového stavu a důkazů (rozsudek ze dne 13. července 2023, Komise v. CK Telecoms UK Investments, C‑376/20 P, EU:C:2023:561, bod 142 a citovaná judikatura).

68

V projednávaném sporu na rozdíl od toho, co tvrdí ECB, z napadeného rozsudku nevyplývá, že by dle názoru Tribunálu mohla F. Corneli na základě použitelných ustanovení italského práva nebo stanov banky sama vykonávat některá z práv uvedených v bodě 34 napadeného rozsudku. Naopak v odpovědi na argument, který před ním uplatnily ECB a Komise a který vycházel z toho, že práva údajně dotčená spornými rozhodnutími nesvědčila individuálně každému akcionáři dotyčné společnosti, nýbrž valné hromadě jejích akcionářů, Tribunál v bodech 44 a 45 napadeného rozsudku uvedl, že tento argument opomíjí přinejmenším hlasovací právo umožňující každému akcionáři individuálně se účastnit volby členů, kteří budou zasedat v řídících a dozorčích orgánech Banca Carige, tj. právo, které mělo být předmětem soudní ochrany a které již nemohlo být vykonáváno z důvodu zavedení dočasné správy nad Banca Carige.

69

Z odůvodnění napadeného rozsudku, jak je shrnuto v předchozím bodě, vyplývá, že Tribunál opravdu zohlednil skutečnost, že některá rozhodnutí uvedená v bodě 34 napadeného rozsudku mohla být na základě použitelných ustanovení italského práva nebo stanov banky přijata pouze kolektivně, ať již valnou hromadou Banca Carige nebo jejími akcionáři držícími určitý podíl na jejím základním kapitálu. Tribunál však měl v podstatě za to – a to právem – že tato okolnost neumožňuje se domnívat, že se sporná rozhodnutí netýkají bezprostředně určitého konkrétního akcionáře, jako je F. Corneli.

70

Konečně zohlednění rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ze dne 7. července 2020, Albert a další v. Maďarsko (CE:ECHR:2020:0707JUD000529414), kterého se dovolává ECB, nemůže zpochybnit závěr, že se sporná rozhodnutí dotýkala F. Corneli bezprostředně.

71

Evropský soud pro lidská práva totiž svůj závěr, že ve věci, v níž byl vydán uvedený rozsudek, se žalobci, jimiž byli akcionáři dvou maďarských spořitelen, nemohou dovolávat postavení „oběti“ ve smyslu článku 34 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, podepsané v Římě dne 4. listopadu 1950, založil na rozlišení zakotveném v jeho judikatuře mezi opatřeními, která se dotýkají zájmů společnosti, a opatřeními, která zasahují do práv spojených s postavením akcionáře této společnosti.

72

Když rozhodl, že právní předpisy dotčené v uvedené věci spadají do první kategorie opatření, aplikoval Evropský soud pro lidská práva obecnou zásadu, která vyplývá z jeho judikatury a byla připomenuta v bodě 124 uvedeného rozsudku, podle níž se akcionáři společnosti nemohou dovolávat postavení „oběti“ – ve výše uvedeném smyslu – v důsledku aktů nebo opatření dotýkajících se jejich společnosti. V tomto ohledu zejména v bodě 151 uvedeného rozsudku v podstatě uvedl, že účinkem těchto právních předpisů nebylo bránit akcionářům obou dotčených bank, a to ani dočasně, ve výkonu jejich vlastních práv.

73

Tyto úvahy týkající se kritérií umožňujících dovolávat se postavení „oběti“ ve smyslu článku 34 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod nejsou relevantní pro účely posouzení, zda je v projednávaném sporu F. Corneli spornými rozhodnutími bezprostředně dotčena.

74

Pokud jde na druhém místě o otázku, zda se sporná rozhodnutí týkala F. Corneli osobně, z ustálené judikatury vyplývá – jak Tribunál připomněl v bodě 56 napadeného rozsudku – že jiné subjekty než adresáti rozhodnutí mohou tvrdit, že jsou osobně dotčeny ve smyslu čl. 263 čtvrtého pododstavce SFEU, pouze pokud je akt, jehož zrušení je navrhováno, zasahuje kvůli určitým vlastnostem, které jsou pro ně specifické, nebo kvůli faktické situaci, která je vymezuje vzhledem ke všem ostatním osobám, a tím je individualizuje způsobem obdobným tomu, jakým by byl individualizován adresát (viz rozsudky ze dne 15. července 1963, Plaumann v. Komise, 25/62, EU:C:1963:17, s. 223, jakož i ze dne 4. října 2024, Komise a Rada v. Front Polisario, C‑779/21 P a C‑799/21 P, EU:C:2024:835, bod 107 a citovaná judikatura).

75

Možnost určit více či méně přesně počet, nebo dokonce i totožnost právních subjektů, na něž se opatření použije, neznamená, že tyto subjekty musí být považovány za osobně dotčené tímto opatřením, pokud se toto použití provádí na základě objektivní právní nebo skutkové situace definované dotčeným aktem (rozsudek ze dne 12. července 2022, Nord Stream 2 v. Parlament a Rada, C‑348/20 P, EU:C:2022:548, bod 157 a citovaná judikatura).

76

Pokud se však akt dotýká skupiny osob, jež byly nebo mohly být známy ke dni přijetí tohoto aktu, a na základě kritérií, která jsou členům této skupiny vlastní, musí být tyto osoby považovány za osobně dotčené uvedeným aktem (rozsudek ze dne 12. července 2022, Nord Stream 2 v. Parlament a Rada, C‑348/20 P, EU:C:2022:548, bod 158 a citovaná judikatura).

77

V projednávaném sporu, jak vyplývá z bodů 56 až 59 napadeného rozsudku, měl Tribunál za to, že F. Corneli byla spornými rozhodnutími osobně dotčena, jelikož ve svém postavení akcionáře Banca Carige splňovala dvě podmínky. Jednak byla součástí skupiny, jejíž členové byli nebo mohli být známi v okamžiku přijetí sporných rozhodnutí, a jednak tato identifikace mohla být založena na kritériích, která jsou členům této skupiny vlastní, a sice na skutečnosti, že drží akcie této banky a že je jim v důsledku těchto rozhodnutí bráněno ve výkonu určitých práv spojených s těmito akciemi.

78

Pokud jde o tuto druhou podmínku, Tribunál v bodě 61 napadeného rozsudku uvedl, že F. Corneli před přijetím sporných rozhodnutí disponovala nabytými právy, která byla spojena s jejími akciemi a do nichž bylo zasaženo v průběhu období, kdy platila sporná rozhodnutí. Tribunál v bodě 62 napadeného rozsudku odkázal konkrétně na pozastavení funkcí valné hromady Banca Carige, které coby první účinek rozhodnutí o zavedení dočasné správy zbavilo akcionáře této banky možnosti vyjádřit svůj postoj k návrhům, které se jich přesto týkaly.

79

Toto odůvodnění napadeného rozsudku je správnou aplikací judikatury Soudního dvora citované v bodech 74 až 76 tohoto rozsudku, a není tedy stiženo nesprávným právním posouzením. Argumenty, jimiž ECB a Komise uplatňují své výhrady k tomuto odůvodnění, nemohou tento závěr vyvrátit.

80

Zaprvé sice Tribunál v bodě 58 napadeného rozsudku zmínil skutečnost, že rozhodnutí o zavedení dočasné správy bylo přijato dne 1. ledna, tedy v den, kdy byly úvěrové instituce zavřené, a podíly držené akcionáři Banca Carige na jejím kapitálu proto nemohly být obchodovány, avšak svůj závěr, že F. Corneli byla spornými rozhodnutími osobně dotčena, nezaložil na této jediné okolnosti, jak o tom svědčí skutečnost, že F. Corneli byla podle něj osobně dotčena rovněž rozhodnutím o prodloužení, které – jak uvedl Tribunál v témže bodě napadeného rozsudku – nebylo přijato ve svátek.

81

Jinými slovy, bod 58 napadeného rozsudku nelze vykládat v tom smyslu, že svůj závěr, že F. Corneli byla osobně dotčena zvláště rozhodnutím o zavedení dočasné správy, odůvodnil Tribunál tím, že toto rozhodnutí bylo přijato ve svátek. Je třeba jej chápat tak, že jeho smyslem je pouze pro úplnost zdůraznit okolnost, že v důsledku toho, že v daný den byly burzy zavřené, byli akcionáři Banca Carige, kteří byli tímto rozhodnutím osobně dotčeni, o to snadněji identifikovatelní.

82

Stejně tak nelze bod 63 napadeného rozsudku vykládat tak, že Tribunál své rozhodnutí v tom směru, že F. Corneli byla spornými rozhodnutími osobně dotčena, učinil na základě úvahy, že patřila mezi akcionáře Banca Carige, kteří na valné hromadě dne 22. prosince 2018 hlasovali proti návrhu, a to tím spíše že Tribunál v tomto bodě 63 upřesnil, že toto hlasování „vyjádřilo pouze žádost o odklad“. Těmito úvahami chtěl Tribunál spíše vyzdvihnout význam, který mělo pro F. Corneli právo účastnit se valné hromady Banca Carige, tj. právo, které nemohla vykonávat, dokud byla sporná rozhodnutí v platnosti.

83

Zadruhé – na rozdíl od toho, co tvrdí ECB a Komise – se judikatura Soudního dvora citovaná v bodě 76 tohoto rozsudku, která se týká skupin osob identifikovaných nebo identifikovatelných na základě kritérií, která jsou členům dotyčné skupiny vlastní, v projednávaném sporu použije. Okolnost, na niž poukazují ECB a Komise, že Banca Carige měla přibližně 35000 akcionářů, kteří by byli všichni osobně dotčeni spornými rozhodnutími, je v tomto ohledu irelevantní. Použití této judikatury závisí pouze na možnosti identifikovat osoby, kterých se akt dotýká, na základě kritérií vlastních těmto osobám, a nikoli na více či méně vysokém počtu identifikovaných osob.

84

Judikatura Soudního dvora uvedená v bodě 75 tohoto rozsudku, které se dovolávají ECB a Komise, se netýká takového případu, jako je případ řešený v projednávaných věcech. Tato judikatura se totiž týká situací, kdy je opatření uplatňováno na základě právní nebo skutkové situace definované dotčeným aktem, takže se již pojmově vztahuje na akty s obecnou působností, jak uvedla generální advokátka v bodě 66 svého stanoviska, a nikoli na takové individuální akty, jako jsou sporná rozhodnutí.

85

Zatřetí, pokud jde o výtky směřující proti bodům 74 a 75 napadeného rozsudku, stačí uvést, že – jak vyplývá z bodů 77 až 79 tohoto rozsudku – odůvodnění uvedené v bodech 56 až 62 napadeného rozsudku prokazuje právně dostačujícím způsobem, že F. Corneli byla spornými rozhodnutími osobně dotčena. Za těchto podmínek nemohou tyto výtky, i kdyby byly opodstatněné, vést ke zrušení napadeného rozsudku a musí být odmítnuty jako irelevantní, neboť směřují proti odůvodnění tohoto rozsudku uvedenému jen pro úplnost (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 29. března 2011, Anheuser-Busch v. Budějovický Budvar, C‑96/09 P, EU:C:2011:189, bod 211 a citovaná judikatura).

86

Pokud jde na třetím místě o právní zájem F. Corneli na podání žaloby, je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury musí být každá žaloba na neplatnost podaná na základě článku 263 SFEU fyzickou nebo právnickou osobou založena na jejím právním zájmu na podání žaloby. Existence takového právního zájmu na podání žaloby předpokládá, že samotné zrušení napadeného aktu může této osobě přinést prospěch (rozsudek ze dne 13. července 2023, D & A Pharma v. EMA, C‑136/22 P, EU:C:2023:572, bod 43 a citovaná judikatura).

87

V projednávaném sporu Tribunál v bodě 81 napadeného rozsudku konstatoval, že za účelem odůvodnění právního zájmu na podání žaloby proti sporným rozhodnutím se F. Corneli namítala dopad těchto rozhodnutí na práva, která jí náleží osobně jakožto akcionáři Banca Carige, zejména právo svolat valnou hromadu k předložení návrhu na podání žaloby nebo právo zařadit v tomto smyslu bod na pořad jednání takové valné hromady.

88

Tribunál z toho v bodě 82 napadeného rozsudku vyvodil, že se nelze domnívat, že v případě zrušení sporných rozhodnutí by byl jeho účinek na postavení akcionářů stejný jako jeho účinek na postavení Banca Carige, a konstatoval, že tedy byl v projednávaném sporu splněn požadavek právního zájmu akcionáře na podání žaloby odlišného od právního zájmu společnosti, jejíž akcie vlastní.

89

Toto odůvodnění napadeného rozsudku právně dostačujícím způsobem odůvodňuje existenci právního zájmu na podání žaloby vyžadovaného k tomu, aby F. Corneli mohla podat žalobu na neplatnost podle článku 263 SFEU proti sporným rozhodnutím, dokud byla tato rozhodnutí v platnosti.

90

Zmínka v bodě 81 napadeného rozsudku o právu „svolat valnou hromadu“ nebo „zařadit bod“ na pořad jednání takové valné hromady neznamená, na rozdíl od toho, co tvrdí ECB a Komise, že Tribunál přiznal F. Corneli práva, která nebyla zakotvena ve stanovách Banca Carige nebo v příslušných ustanoveních italského práva. Tuto zmínku je třeba vykládat ve spojení s odůvodněním napadeného rozsudku, podle kterého se sporná rozhodnutí bezprostředně dotýkala F. Corneli. Jakmile se tato zmínka takto zasadí do jejího kontextu, nelze ji chápat jinak než v tom smyslu, že Tribunál dovodil – a to právem – že F. Corneli má právní zájem na podání žaloby proti sporným rozhodnutím, neboť v případě zrušení těchto rozhodnutí by dočasná správy Banca Carige skončila a F. Corneli by získala zpět své právo spojit se s jinými akcionáři této banky zejména za účelem svolání valné hromady nebo zařazení určitého bodu na pořad jejího jednání.

91

Pokud jde o bod 82 napadeného rozsudku, jedná se o logický důsledek a potvrzení jeho bodu 81, o čemž svědčí skutečnost, že je na jeho začátku použit výraz „tedy“.

92

Na čtvrtém místě je třeba zkoumat argument Komise, podle kterého Tribunál opomněl z vlastního podnětu ověřit, zda právní zájem F. Corneli na podání žaloby přetrvával i po uplynutí doby dočasné správy Banca Carige.

93

V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury musí právní zájem žalobce na podání žaloby existovat ve vztahu k předmětu žaloby ve fázi jejího podání, neboť jinak by žaloba byla nepřípustná, a musí přetrvávat, stejně jako předmět žaloby, až do vydání soudního rozhodnutí, neboť jinak by nemohlo být vydáno rozhodnutí ve věci samé, což předpokládá, že žaloba musí ve výsledku přinést prospěch účastníku řízení, který ji podal (rozsudky ze dne 7. června 2007, Wunenburger v. Komise, C‑362/05 P, EU:C:2007:322, bod 42, a ze dne 21. prosince 2016, Komise v. Hansestadt Lübeck, C‑524/14 P, EU:C:2016:971, bod 26).

94

Účastník řízení má v zásadě stále právní zájem na podání žaloby na neplatnost, pokud tato žaloba může představovat základ případné žaloby na náhradu škody. Pouhá možnost podat žalobu na náhradu škody postačuje k založení takového právního zájmu na podání žaloby, pokud není hypotetický (rozsudek ze dne 7. listopadu 2018, BPC Lux 2 a další v. Komise, C‑544/17 P, EU:C:2018:880, body 42 a 43 a citovaná judikatura).

95

Právní zájem na podání žaloby může být dán v důsledku jakéhokoli řízení před vnitrostátním soudem, v jehož rámci může případné zrušení aktu napadeného před unijním soudem přinést žalobci prospěch (rozsudek ze dne 7. listopadu 2018, BPC Lux 2 a další v. Komise, C‑544/17 P, EU:C:2018:880, bod 44 a citovaná judikatura).

96

Je na žalobci, aby doložil svůj právní zájem na podání žaloby, který je základní a prvořadou podmínkou každého návrhu na zahájení soudního řízení. Konkrétně, aby byla žaloba na neplatnost aktu podaná fyzickou nebo právnickou osobou přípustná, je třeba, aby žalobce náležitě odůvodnil zájem, který má na zrušení tohoto aktu (rozsudek ze dne 7. listopadu 2018, BPC Lux 2 a další v. Komise, C‑544/17 P, EU:C:2018:880, bod 34 a citovaná judikatura).

97

V projednávaném sporu z bodů 1 a 17 napadeného rozsudku vyplývá, že sporná rozhodnutí pozbyla účinnosti dne 30. září 2019.

98

Je pravda, jak vyplývá z judikatury připomenuté v bodech 94 a 95 tohoto rozsudku, že tato okolnost nutně neznamená, že právní zájem F. Corneli na podání žaloby, a tudíž předmět sporu před Tribunálem, v průběhu řízení zanikl. Tribunálu však příslušelo, aby před rozhodnutím o meritu věci, která mu byla předložena, ověřil, případně i bez návrhu, že tomu tak nebylo. Tribunál se tím, že tak neučinil, dopustil nesprávného právního posouzení.

99

Toto nesprávné právní posouzení však nemůže samo o sobě vést ke zrušení napadeného rozsudku.

100

Jak totiž vyplývá z bodů 94 až 96 tohoto rozsudku, F. Corneli by si zachovala právní zájem na zrušení sporných rozhodnutí, pokud by takové zrušení mohlo být základem případné žaloby na náhradu škody.

101

V odpovědi na písemnou otázku, kterou jí položil Soudní dvůr, přitom F. Corneli v podstatě potvrdila, že dle jejího názoru jí v důsledku rozhodnutí přijatých dočasnými správci Banca Carige, které jmenovala ECB, vznikla škoda, jejíž náhrady se hodlá domoci. Podle F. Corneli tato rozhodnutí vedla k rozmělnění jejího vlastního podílu na kapitálu Banca Carige a v konečném důsledku k nucenému prodeji jejích akcií v návaznosti na povinný veřejný návrh na odkup akcií učiněný společností BPR Banca SpA, která nabyla většinový podíl na kapitálu Banca Carige.

102

Z odpovědi F. Corneli rovněž vyplývá, že zamýšlí podat žaloby na náhradu škody jak k Tribunálu proti ECB, tak k příslušným vnitrostátním soudům proti ostatním fyzickým nebo právnickým osobám, které byly v návaznosti na sporná rozhodnutí zapojeny do dočasné správy Banca Carige a poté do jejího prodeje.

103

V tomto ohledu je třeba uvést, že ECB ve své odpovědi na písemnou otázku položenou Soudním dvorem potvrdila, že dočasní správci Banca Carige během svého mandátu skutečně přijali řadu důležitých rozhodnutí, a zejména podepsali závaznou rámcovou dohodu o rekapitalizaci Banca Carige dne 9. srpna 2019 s několika aktéry, přičemž tento akt byl schválen dne 20. září 2019 mimořádnou valnou hromadou akcionářů Banca Carige svolanou těmito dočasnými správci.

104

Za těchto podmínek je třeba se podobně jako generální advokátka v bodech 77 a 78 svého stanoviska domnívat, že s ohledem na judikaturu citovanou v bodě 94 tohoto rozsudku nelze právní zájem F. Corneli na podání žaloby proti sporným rozhodnutím považovat za čistě hypotetický, a to ani poté, co uplynula doba dočasné správy Banca Carige a F. Corneli své akcie prodala.

105

I když tedy účinky sporných rozhodnutí a dočasná správa Banca Carige v průběhu řízení před Tribunálem skončily, právní zájem F. Corneli na zrušení těchto rozhodnutí přesto nezanikl.

106

S ohledem na všechny výše uvedené úvahy musí být první důvod kasačních opravných prostředků ECB a Komise zamítnut jako neopodstatněný.

107

V rámci druhého důvodu svého kasačního opravného prostředku Komise, podporovaná ECB a Italskou republikou, uvádí, že F. Corneli tvrdila poprvé až ve své replice před Tribunálem, že v souladu s článkem 70 konsolidovaného znění zákona o bankách nemohla ECB nařídit zavedení dočasné správy nad bankovní institucí v případě výrazného zhoršení její situace. Podle Komise totiž F. Corneli v bodě 67 své žaloby tvrdila přesný opak, když článek 70 konsolidovaného znění zákona o bankách vyložila stejným způsobem jako ECB.

108

Podle Komise správný výklad článku 70 konsolidovaného znění zákona o bankách nevyžadoval seznámení se s celým zněním rozhodnutí o zavedení dočasné správy, k němuž měla F. Corneli přístup až po podání své žaloby. Komise má tedy za to, že F. Corneli vznesla poprvé až ve své replice před Tribunálem nový žalobní důvod, jenž nebyl založen na právních a skutkových okolnostech, které vyšly najevo v průběhu řízení. Tribunál tím, že tento nový žalobní důvod neodmítl jako nepřípustný, podle ní porušil čl. 84 odst. 1 svého jednacího řádu.

109

Francesca Corneli tvrdí, že tento důvod kasačního opravného prostředku musí být zamítnut.

110

Z článku 84 odst. 1 a 2 jednacího řádu Tribunálu vyplývá, že žalobní důvody uplatněné poprvé ve fázi repliky, jež se nezakládají na právních a skutkových okolnostech, které vyšly najevo v průběhu řízení, musí být prohlášeny za nepřípustné. Nicméně žalobní důvod nebo argument, který rozšiřuje žalobní důvod dříve uvedený v návrhu na zahájení řízení, nemůže být prohlášen za nepřípustný z důvodu opožděnosti (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 5. března 2024, Kočner v. Europol, C‑755/21 P, EU:C:2024:202, bod 41 a citovaná judikatura).

111

V projednávaném sporu z textu žaloby vyplývá – aniž to Komise ve svém kasačním opravném prostředku zpochybnila – že na podporu své žaloby uplatnila F. Corneli zejména žalobní důvod vycházející z porušení čl. 70 odst. 1 konsolidovaného znění zákona o bankách ze strany ECB.

112

Je pravda, jak uvádí Komise, že F. Corneli tvrdila, že posledně uvedené ustanovení neumožňuje zavedení dočasné správy nad bankou v případě výrazného zhoršení její situace, poprvé až ve své replice v prvním stupni.

113

Francesce Corneli však nelze vytýkat, že ve fázi této repliky uplatnila nový žalobní důvod, jelikož uvedený argument představoval rozšíření – ve smyslu judikatury citované v bodě 110 tohoto rozsudku – žalobního důvodu vycházejícího z porušení čl. 70 odst. 1 konsolidovaného znění zákona o bankách, který uplatnila ve svém návrhu na zahájení řízení. I když ve své žalobě mimo jiné tvrdila, že nebylo prokázáno žádné obzvláště výrazné zhoršení situace Banca Carige, ve své replice totiž upřesnila, že toto ustanovení neumožňuje zavést nad bankou dočasnou správu v takovéto situaci. F. Corneli takto pouze doplnila svou argumentaci směřující k prokázání, že – jak již uvedla v žalobě – ECB přijala rozhodnutí o zavedení dočasné správy v rozporu s uvedeným ustanovením.

114

Otázka, zda F. Corneli mohla či nemohla úspěšně uplatnit uvedený argument, aniž měla přístup k úplnému znění rozhodnutí o zavedení dočasné správy, protože tento dokument získala až po podání své žaloby, je tudíž irelevantní.

115

Z toho vyplývá, že Tribunálu nelze vytýkat porušení čl. 84 odst. 1 jeho jednacího řádu tím, že opomněl z vlastního podnětu odmítnout argument F. Corneli uvedený v bodě 112 tohoto rozsudku jako nepřípustný z důvodu opožděnosti. V důsledku toho je třeba druhý důvod kasačního opravného prostředku Komise zamítnout jako neopodstatněný.

116

ECB v rámci druhého důvodu svého kasačního opravného prostředku a Komise v rámci třetího důvodu svého kasačního opravného prostředku tvrdí, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, když rozhodl, že ECB přijetím sporných rozhodnutí porušila článek 70 konsolidovaného znění zákona o bankách.

117

Na prvním místě Komise tvrdí, že část věty „v případě porušení nebo nesrovnalostí uvedených v čl. 69q odst. 1 písm. b) [konsolidovaného znění zákona o bankách]“, která je obsažena v čl. 70 odst. 1 téhož předpisu, je třeba vykládat v tom smyslu, že v sobě zahrnuje nejen „závažné porušení právních a správních předpisů nebo stanov“ a „závažné nesrovnalosti v rámci statutárního orgánu“, ale rovněž „[obzvláště výrazné] zhoršení situace banky nebo bankovní skupiny“, které je taktéž uvedeno v čl. 69q odst. 1 písm. b) konsolidovaného znění zákona o bankách.

118

Na druhém místě ECB a Komise tvrdí, že i kontextuální a systematický výklad předmětných ustanovení hovoří v tom smyslu, že odkaz na čl. 69q odst. 1 písm. b) konsolidovaného znění zákona o bankách uvedený v čl. 70 odst. 1 tohoto předpisu zahrnuje rovněž případ obzvláště výrazného zhoršení situace dotčené banky. Podle nich totiž existuje logická spojitost mezi „odvoláním“ ve smyslu prvního z těchto ustanovení a „rozpuštěním“ statutárních nebo kontrolních orgánů banky ve smyslu druhého ustanovení. Bylo by tedy nerozumné se domnívat, že v případě obzvláště výrazného zhoršení situace banky italský zákonodárce zamýšlel povolit pouze první opatření, a nikoli druhé.

119

Na třetím místě mají ECB a Komise za to, že jimi zastávaný výklad čl. 70 odst. 1 konsolidovaného znění zákona o bankách je potvrzen historií vzniku tohoto ustanovení, jakož i souvisejícími přípravnými pracemi. Tento výklad podle nich rovněž odpovídá cíli sledovanému italským zákonodárcem, jakož i nutnosti dodržovat Ústavu Italské republiky. Článek 70 odst. 1 konsolidovaného znění zákona o bankách je totiž výsledkem změny zavedené legislativním nařízením ze dne 16. listopadu 2015, které přijala italská vláda na základě zmocnění uděleného italským parlamentem, aby se zajistilo provedení unijních směrnic. Podle jejich názoru z ustálené judikatury Corte costituzionale (Ústavní soud, Itálie) vyplývá, že při uplatnění tohoto zmocnění je italská vláda povinna důsledně dodržovat veškeré unijní právo. ECB a Komise kromě toho zdůrazňují, že jimi zastávaný výklad článku 70 konsolidovaného znění zákona o bankách je potvrzen rovněž judikaturou italských soudů.

120

V rámci čtvrtého důvodu svého kasačního opravného prostředku Komise tvrdí, že Tribunál porušil unijní právo a konkrétně čl. 288 třetí pododstavec SFEU, když v bodech 105 až 107 napadeného rozsudku vyloučil jakoukoli možnost vykládat čl. 70 odst. 1 konsolidovaného znění zákona o bankách v souladu s článkem 29 směrnice 2014/59. Podle Komise je zmínka v bodě 105 napadeného rozsudku o výkladu vnitrostátního práva contra legem„ze sémantického hlediska sporná“, jelikož výraz contra legem nelze použít, jde-li o to vyložit, kam až sahá odkaz jednoho ustanovení na jiné, jako je tomu v případě článku 70 konsolidovaného znění zákona o bankách, který odkazuje na čl. 69q odst. 1 písm. b) téhož předpisu.

121

Komise tvrdí, že pro posouzení, zda má výklad ustanovení vnitrostátního práva povahu výkladu contra legem, je třeba vzít v úvahu nejen jazykový výklad dotčeného ustanovení, ale i další výkladová kritéria, jakož i vnitrostátní právo jako celek. Podle Komise přitom není pochyb o tom, že na základě výkladových pravidel uznaných v italském právu může být článek 70 konsolidovaného znění zákona o bankách vykládán v souladu se směrnicí 2014/59.

122

Italská republika podporuje výklad relevantních ustanovení italského práva zastávaný ECB a Komisí. Podle ní pojem „závažné majetkové ztráty“ ve smyslu čl. 70 odst. 1 konsolidovaného znění zákona o bankách představuje jeden z druhů „obzvláště výrazného zhoršení situace banky“ ve smyslu čl. 69q odst. 1 tohoto předpisu, takže ECB byla oprávněna ve sporných rozhodnutích odkázat na druhý, obecnější pojem spíše než na první pojem.

123

Francesca Corneli tvrdí, že projednávané důvody kasačních opravných prostředků musí být odmítnuty jako nepřípustné, jelikož ECB a Komise vytýkají Tribunálu, že údajně nesprávně použil nikoli unijní právo, nýbrž právo italské. V řízení o kasačním opravném prostředku se přitom Soudním dvorem prováděný přezkum výkladu vnitrostátního práva podaného Tribunálem omezuje na ověření, zda Tribunál toto právo nezkreslil, což není v projednávaném sporu tvrzeno.

124

Pokud jde o věc samou, F. Corneli zpochybňuje výklad čl. 70 odst. 1 konsolidovaného znění zákona o bankách zastávaný ECB a Komisí. Má za to, že v souladu s výkladovými pravidly italského práva je třeba upřednostnit jazykový výklad tohoto ustanovení. Dodává, že výklad zastávaný ECB a Komisí není italskou judikaturou potvrzen.

125

Francesca Corneli má dále za to, že směrnice 2014/59 byla do italského práva provedena správně. Uvádí, že v souladu se zásadou proporcionality tato směrnice zavádí stupňující se opatření, jejichž prostřednictvím příslušný orgán zasahuje do řízení banky, když stanoví odstranění vrcholného vedení nebo vedoucího orgánu bankovní instituce v situacích, které jsou méně závažné než situace, kdy je důvodné jmenovat jednoho nebo více dočasných správců. Argumentace ECB a Komise je podle ní v rozporu s jasným zněním čl. 29 odst. 1 uvedené směrnice, který rozlišuje mezi situacemi odůvodňujícími odstranění vrcholného vedení nebo vedoucího orgánu bankovní instituce a situacemi odůvodňujícími jmenování jednoho nebo více dočasných správců.

126

Francesca Corneli dodává, že směrnice 2014/59 provádí pouze minimální harmonizaci, a poznamenává, že Komise, jíž byla ustanovení italského práva provádějící tuto směrnici oznámena, nezahájila proti Italské republice řízení o nesplnění povinnosti, k čemuž by došlo, kdyby toto provedení nebylo provedeno správně. I kdyby k tomu došlo, F. Corneli má za to, že tato okolnost nemůže odůvodnit takový výklad článku 70 konsolidovaného znění zákona o bankách, který by byl v rozporu s jeho zněním.

127

ECB v rámci druhého důvodu svého kasačního opravného prostředku a Komise v rámci třetího a čtvrtého důvodu svého kasačního opravného prostředku v podstatě tvrdí, že Tribunál měl v bodech 107 a 108 napadeného rozsudku nesprávně za to, že ECB pro účely použití čl. 70 odst. 1 konsolidovaného znění zákona o bankách v projednávaném sporu provedla výklad tohoto vnitrostátního ustanovení contra legem, a tudíž překročila mez stanovenou unijním právem pro povinnost vykládat uvedené ustanovení v souladu s čl. 29 odst. 1 směrnice 2014/59.

128

Pokud jde o přípustnost těchto důvodů kasačních opravných prostředků, je třeba připomenout, že pravomoc Soudního dvora při rozhodování o kasačním opravném prostředku podaném proti rozhodnutí Tribunálu je vymezena v čl. 256 odst. 1 druhém pododstavci SFEU. V tomto ustanovení se uvádí, že se kasační opravný prostředek musí omezovat na právní otázky a musí být podán „za podmínek a v mezích stanovených statutem“. Ve výčtu důvodů, které mohou být v tomto rámci uplatněny, čl. 58 první pododstavec statutu Soudního dvora Evropské unie upřesňuje, že kasační opravný prostředek může být založen na porušení právních předpisů Unie Tribunálem (rozsudek ze dne 5. července 2011, Edwin v. OHIM, C‑263/09 P, EU:C:2011:452, bod 46).

129

Otázka nastolená v rámci uvedených důvodů kasačních opravných prostředků, tj. zda Tribunál porušil unijní právo, když měl za to, že ECB překročila meze své povinnosti konformního výkladu vnitrostátního práva, která pro ni vyplývá z unijního práva, přitom znamená totéž co požadavek, aby Soudní dvůr zkoumal, zda Tribunál porušil unijní právo. Jedná se tudíž o právní otázku, která jako taková podléhá přezkumu Soudního dvora rozhodujícího o kasačním opravném prostředku.

130

Na rozdíl od toho, co tvrdí F. Corneli, jsou tudíž tyto důvody kasačních opravných prostředků přípustné.

131

Pokud jde o věc samou, z bodu 2 napadeného rozsudku vyplývá, že Banca Carige podléhala přímému obezřetnostnímu dohledu ze strany ECB. ECB se při přijímání sporných rozhodnutí opírala, jak potvrzuje bod 111 napadeného rozsudku, o čl. 4 odst. 3 nařízení č. 1024/2013.

132

Článek 4 odst. 3 první věta tohoto nařízení stanoví, že pro účely plnění úkolů jí svěřených tímto nařízením, mezi něž patří obezřetnostní dohled nad některými úvěrovými institucemi, uplatňuje ECB všechny příslušné právní předpisy Unie a, pokud jsou těmito právními předpisy Unie směrnice, také vnitrostátní právní předpisy provádějící tyto směrnice. Podle druhé věty tohoto čl. 4 odst. 3 platí, že pokud jsou příslušnými právními předpisy Unie nařízení a pokud tato nařízení aktuálně členským státům výslovně umožňují různé varianty, měla by ECB uplatňovat také vnitrostátní právní předpisy, jimiž se tyto varianty provádějí.

133

Z výkladu čl. 4 odst. 3 nařízení č. 1024/2013 jako celku tedy vyplývá, že použití vnitrostátního práva ze strany ECB má za cíl respektovat volbu učiněnou vnitrostátním zákonodárcem v rámci stanoveném relevantními ustanoveními unijního práva, ať již jsou tato ustanovení obsažena v nařízeních nebo směrnicích.

134

V tomto ohledu je třeba připomenout, že při uplatňování svého vnitrostátního práva na situaci banky, která nepodléhá přímému obezřetnostnímu dohledu ECB, jsou podle ustálené judikatury správní a soudní orgány členského státu, jež mají v rámci svých příslušných pravomocí uplatňovat ustanovení unijního práva, povinny zajistit plný účinek těchto ustanovení (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 13. října 2022, HUMDA, C‑397/21, EU:C:2022:790, bod 41 a citovaná judikatura).

135

Obsahuje-li použitelné unijní právo konkrétně směrnice, zásada konformního výkladu znamená, jak Tribunál připomněl v bodě 103 napadeného rozsudku, požadavek vykládat vnitrostátní právo v co možná největším rozsahu s přihlédnutím ke znění a účelu těchto směrnic, aby bylo dosaženo výsledku, který tyto směrnice sledují (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 26. února 2019, T Danmark a Y Denmark, C‑116/16 a C‑117/16, EU:C:2019:135, bod 87 a citovaná judikatura).

136

Stejně tak je ECB povinna, pokud v souladu s čl. 4 odst. 3 nařízení č. 1024/2013 na banku, která podobně jako Banca Carige podléhá jejímu přímému obezřetnostnímu dohledu, uplatňuje vnitrostátní právní úpravu provádějící směrnici, vyložit ustanovení této právní úpravy, o něž se opírá, v souladu s touto směrnicí.

137

Jak sám Tribunál zdůraznil v bodě 103 napadeného rozsudku, má-li – jako v projednávaném sporu – uplatňovat vnitrostátní právo, pak má tutéž povinnost konformního výkladu tohoto práva s přihlédnutím ke směrnici, která je jím prováděna.

138

Jak Tribunál rovněž připomněl v bodě 105 napadeného rozsudku, povinnost soudu přihlížet k obsahu směrnice, pokud vykládá a používá relevantní pravidla vnitrostátního práva, je omezena obecnými právními zásadami, zejména zásadou právní jistoty a zásadou zákazu zpětné účinnosti, a nemůže sloužit jako základ pro výklad vnitrostátního práva contra legem (viz rozsudky ze dne 16. června 2005, Pupino, C‑105/03, EU:C:2005:386, body 44 a 47, a ze dne 21. prosince 2023, BMW Bank a další, C‑38/21, C‑47/21 a C‑232/21, EU:C:2023:1014, bod 222 a citovaná judikatura).

139

Pojem „výklad contra legem“ je třeba chápat právě z hlediska úvah uvedených v bodech 132 až 138 tohoto rozsudku, jakož i z hlediska nutnosti respektovat přednost unijního práva a požadavek jeho jednotného uplatňování v kontextu výkonu pravomocí ECB, které jí svěřuje nařízení č. 1024/2013.

140

Kromě toho je třeba vycházet z právní domněnky, že pokud byla vnitrostátní ustanovení přijata speciálně za účelem provedení směrnice, měl dotyčný členský stát v úmyslu v plném rozsahu splnit povinnosti vyplývající z této směrnice (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 5. října 2004, Pfeiffer a další, C‑397/01 až C‑403/01, EU:C:2004:584, bod 112 a citovaná judikatura).

141

V důsledku toho se zákaz výkladu vnitrostátního práva contra legem vyplývající z judikatury citované v bodě 138 tohoto rozsudku vztahuje pouze na případ, kdy vnitrostátní právo nemůže být použito tak, aby bylo dosaženo výsledku slučitelného s výsledkem sledovaným dotčeným ustanovením unijního práva (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 24. června 2019, Popławski, C‑573/17, EU:C:2019:530, bod 76 a citovaná judikatura).

142

V projednávaném sporu z bodů 107 a 108 napadeného rozsudku vyplývá, že Tribunál měl v podstatě za to, že ECB výkladem dotčených vnitrostátních ustanovení contra legem porušila mez stanovenou unijním právem, pokud jde o výklad čl. 70 odst. 1 konsolidovaného znění zákona o bankách v souladu s čl. 29 odst. 1 směrnice 2014/59.

143

Je tedy na Soudním dvoru, aby posoudil, zda z těchto důvodů Tribunál porušil unijní právo, jak tvrdí ECB ve druhém důvodu svého kasačního opravného prostředku a Komise ve třetím a čtvrtém důvodu svého kasačního opravného prostředku.

144

V tomto ohledu je třeba připomenout, že článek 28 směrnice 2014/59 stanoví povinnost členských států zajistit, aby příslušné orgány mohly požadovat odstranění vrcholného vedení nebo vedoucího orgánu bankovní instituce jako celku nebo ve vztahu k jednotlivým osobám, zejména v případě „značného zhoršení“ finanční situace této instituce.

145

Článek 29 odst. 1 této směrnice stanoví, že pokud příslušný orgán považuje výměnu vrcholného vedení nebo vedoucího orgánu podle článku 28 téže směrnice za nedostatečnou k nápravě takové situace, zajistí členské státy, aby příslušný orgán mohl jmenovat jednoho nebo více dočasných správců instituce.

146

Ze znění těchto dvou ustanovení ve vzájemném spojení tedy vyplývá, že členské státy musí dbát na to, aby v případě, že se situace bankovní instituce značně zhorší, mohl příslušný orgán zejména v závislosti na této situaci buď požadovat pouhé odstranění vrcholného vedení nebo vedoucího orgánu, ať už jako celku nebo ve vztahu k jednotlivým osobám, anebo též jmenovat jednoho nebo více dočasných správců.

147

Z článku 9 odst. 1 prvního a druhého pododstavce a odst. 2 nařízení č. 1024/2013 vyplývá, že pro účely plnění úkolů, které jsou jí svěřeny zejména čl. 4 odst. 1 a 2 tohoto nařízení, se ECB považuje za „příslušný orgán“, který je nadán veškerými pravomocemi takových orgánů podle příslušných právních předpisů Unie, a že musí tyto pravomoci vykonávat v souladu s akty uvedenými v čl. 4 odst. 3 prvním pododstavci tohoto nařízení.

148

Pokud jde v tomto ohledu o argument F. Corneli, který v podstatě vychází z nutnosti stanovit při dodržení zásady proporcionality „odstupňování“ opatření, jejichž prostřednictvím příslušný orgán zasahuje do řízení bankovní instituce, je třeba konstatovat, že systém intervenčních opatření stanovený v článcích 27 až 29 směrnice 2014/59 tuto zásadu respektuje.

149

Pokud jde konkrétně o opatření spočívající v dočasné správě podle čl. 29 odst. 1 této směrnice, z tohoto ustanovení vyplývá, že toto opatření smí být přijato až poté, co bylo méně omezující opatření stanovené v článku 28 uvedené směrnice, tj. výměna vrcholného vedení nebo vedoucího orgánu dotyčné bankovní instituce, s ohledem na její situaci shledáno nedostatečným.

150

Z bodů 144 až 149 tohoto rozsudku vyplývá, že vnitrostátní zákonodárce musí při provedení směrnice 2014/59 do svého vnitrostátního právního řádu upravit možnost příslušného orgánu zavést dočasnou správu nad bankovní institucí, zejména v případě značného zhoršení její situace.

151

V souladu se zásadou konformního výkladu a judikaturou Soudního dvora uvedenou v bodech 134 a 135 tohoto rozsudku musí být tudíž relevantní ustanovení vnitrostátního práva vykládána v co největším možném rozsahu tak, aby bylo tohoto výsledku dosaženo.

152

V projednávaném sporu je pravda – jak vyplývá z bodů 92 až 95 napadeného rozsudku – že čl. 69q odst. 1 písm. b) konsolidovaného znění zákona o bankách, který se týká odvolání neboli odstranění statutárních nebo kontrolních orgánů banky, a čl. 70 odst. 1 tohoto předpisu, který se týká dočasné správy banky, obsahují zčásti odlišně formulované podmínky použití.

153

Konkrétně pak obzvláště výrazné zhoršení situace banky sice patří mezi alternativní podmínky pro odstranění statutárních nebo kontrolních orgánů banky stanovené v čl. 69q odst. 1 písm. b) konsolidovaného znění zákona o bankách, avšak není takto uvedeno mezi podmínkami pro použití čl. 70 odst. 1 tohoto předpisu, který se týká dočasné správy banky.

154

Na rozdíl od toho, co Tribunál rozhodl v bodech 107 a 108 napadeného rozsudku, však z této samotné okolnosti nelze vyvozovat, že by výklad čl. 70 odst. 1 konsolidovaného znění zákona o bankách podaný v souladu s článkem 29 směrnice 2014/59, a to v tom smyslu, že se toto ustanovení použije v případě značného zhoršení situace banky, měl přesto povahu výkladu contra legem ve smyslu judikatury Soudního dvora citované v bodech 138 a 141 tohoto rozsudku.

155

Takový výklad totiž není s tímto ustanovením v rozporu, neboť – jak sám Tribunál konstatoval v bodě 93 napadeného rozsudku – mezi alternativní podmínky odůvodňující použití tohoto ustanovení patří i podmínka spočívající v tom, že „jsou očekávány závažné majetkové ztráty“ banky.

156

Pojem „značné zhoršení“ situace banky, který je relevantní v rámci článku 29 směrnice 2014/59, a pojem „závažné majetkové ztráty“ uvedený v čl. 70 odst. 1 konsolidovaného znění zákona o bankách přitom představují právní pojmy, které jsou formulovány obecně a jsou si blízké.

157

Zhoršení situace banky s sebou totiž nutně nese možnost, že v blízké budoucnosti dojde k jejím majetkovým ztrátám, které v případě, že zhoršení bude „značné“, lze kvalifikovat jako „závažné“. A contrario, je-li možné očekávat, že banka utrpí závažné majetkové ztráty, může to znamenat pouze to, že v situaci této banky dochází ke zhoršení, které lze kvalifikovat jako „značné“.

158

Z toho vyplývá, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, když měl v bodech 107 a 108 napadeného rozsudku v podstatě za to, že čl. 70 odst. 1 konsolidovaného znění zákona o bankách nemůže v italském právu sloužit jako základ pro přijetí opatření spočívajícího v zavedení dočasné správy nad bankou, která čelí značnému zhoršení své situace, aniž by tím byl porušen zákaz výkladu vnitrostátního práva contra legem ve smyslu judikatury citované v bodech 138 a 141 tohoto rozsudku.

159

Aniž je nutné zkoumat ostatní výtky uplatněné ECB na podporu druhého důvodu jejího kasačního opravného prostředku, výtky uplatněné Komisí na podporu třetího a čtvrtého důvodu jejího kasačního opravného prostředku nebo pátý důvod kasačního opravného prostředku Komise, je tedy třeba kasačním opravným prostředkům vyhovět a napadený rozsudek zrušit.

160

Článek 61 první pododstavec statutu Soudního dvora Evropské unie stanoví, že v případě zrušení rozhodnutí Tribunálu může Soudní dvůr vydat sám konečné rozhodnutí ve věci, pokud to soudní řízení dovoluje, nebo věc vrátit zpět Tribunálu k rozhodnutí.

161

V projednávaném sporu stav řízení dovoluje ve věci rozhodnout, pokud jde jednak o námitku nepřípustnosti žaloby vznesenou ECB, podporovanou Komisí a jednak o čtvrtý žalobní důvod v rozsahu, v němž vychází z nesprávného právního posouzení při určení právního základu použitého pro přijetí sporných rozhodnutí.

162

Pokud jde na prvním místě o námitku nepřípustnosti žaloby vznesenou ECB, která vychází z toho, že F. Corneli není spornými rozhodnutími bezprostředně a osobně dotčena a nemá právní zájem vyžadovaný k tomu, aby se mohla domáhat zrušení těchto rozhodnutí, je třeba mít za to, že ze stejných důvodů, jaké uvedl Tribunál v bodech 33 až 83 napadeného rozsudku, jakož i z důvodů uvedených v bodech 62 až 105 tohoto rozsudku, kterými Soudní dvůr zamítl jako neopodstatněný první důvod kasačních opravných prostředků ECB a Komise, je tato osoba spornými rozhodnutími skutečně bezprostředně a osobně dotčena ve smyslu čl. 263 čtvrtého pododstavce SFEU a má právní zájem na podání žaloby proti těmto rozhodnutím. Námitku protiprávnosti je proto třeba zamítnout.

163

Na druhém místě F. Corneli v rámci čtvrtého žalobního důvodu zejména tvrdí, že se ECB dopustila nesprávného právního posouzení, když založila sporná rozhodnutí na čl. 70 odst. 1 konsolidovaného znění zákona o bankách, ačkoli se toto ustanovení netýká situace, kterou bylo odůvodněno zavedení dočasné správy nad Banca Carige, a sice „výrazného zhoršení“ situace této banky.

164

V tomto ohledu z bodů 144 až 158 tohoto rozsudku vyplývá, že čl. 70 odst. 1 konsolidovaného znění zákona o bankách musí být vykládán v souladu s čl. 29 odst. 1 směrnice 2014/59.

165

Zaprvé je pravda, že „výrazné zhoršení“ situace banky není v tomto znění uvedeno mezi alternativními podmínkami stanovenými v čl. 70 odst. 1 konsolidovaného znění zákona o bankách jako skutečnost, která může odůvodňovat uplatnění tohoto ustanovení.

166

Nicméně, jak bylo uvedeno v bodech 157 a 158 tohoto rozsudku, pojem „výrazné zhoršení“ situace banky je blízký podmínce pro použití čl. 70 odst. 1 konsolidovaného znění zákona o bankách, spočívající v tom, že „jsou očekávány závažné majetkové ztráty“.

167

Zadruhé je třeba zohlednit skutečnost, že čl. 70 odst. 1 konsolidovaného znění zákona o bankách je součástí souboru ustanovení, jejichž cílem je umožnit ozdravení bank nacházejících se v obtížích.

168

Kromě toho je nesporné, že čl. 70 odst. 1 konsolidovaného znění zákona o bankách je výsledkem změny italských právních předpisů na základě legislativního nařízení přijatého s výslovným cílem provést směrnici 2014/59 do italského práva.

169

Za těchto podmínek je třeba mít za to, že čl. 70 odst. 1 konsolidovaného znění zákona o bankách musí být vykládán v tom smyslu, že podmínka spočívající v možnosti očekávat, že dotčená banka utrpí závažné majetkové ztráty, je splněna v případě výrazného zhoršení její situace, a tudíž odůvodňuje zavedení dočasné správy nad touto bankou.

170

Z toho plyne, že se ECB nedopustila nesprávného právního posouzení, když při přijetí sporných rozhodnutí vycházela z čl. 70 odst. 1 konsolidovaného znění zákona o bankách, a že tudíž čtvrtý žalobní důvod v rozsahu, v němž vychází z nesprávného právního posouzení při určení právního základu použitého pro přijetí sporných rozhodnutí, musí být zamítnut jako neopodstatněný.

171

Ve zbývající části stav řízení nedovoluje Soudnímu dvoru ve věci rozhodnout, jelikož ostatní žalobní důvody a argumenty, které F. Corneli uplatnila na podporu své žaloby, nebyly Tribunálem zkoumány.

172

V důsledku toho je třeba vrátit věc Tribunálu, aby o těchto žalobních důvodech rozhodl.

173

Vzhledem k tomu, že se věc vrací Tribunálu, je třeba rozhodnout, že o nákladech řízení o projednávaných kasačních opravných prostředcích bude rozhodnuto později.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (velký senát) rozhodl takto: