1.

Případy únosů dětí patří nepopiratelně k těm nejcitlivějším, ve kterých může soud rozhodovat. Jsou součástí obzvláště náročného emocionálního a právního kontextu, v němž se mísí vzájemná zatrpklost rodičů, city, které chovají vůči svému dítěti (svým dětem), a základní práva jedněch i druhých soustředěná kolem nejlepšího zájmu dítěte (dětí).

2.

Postup, který je v tomto ohledu stanoven Úmluvou o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí uzavřenou v Haagu dne 25. října 1980 (dále jen „Haagská úmluva z roku 1980“) a doplněn v Unii některými ustanoveními nařízení (ES) č. 2201/2003 o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti ( 2 ) (dále jen „nařízení Brusel IIa“) a jehož cílem je zajistit okamžité navrácení dítěte do státu jeho obvyklého bydliště, je již předmětem bohaté judikatury Soudního dvora a Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“). Jeho uplatňování však zůstává problematické, alespoň v některých státech.

3.

Na základě této žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, kterou podal Sąd Apelacyjny w Warszawie (Odvolací soud ve Varšavě, Polsko), se má Soudní dvůr zabývat povinností, vyplývající z těchto nástrojů pro členské státy Unie, stanovit rychlé postupy pro vyřizování žádostí o vrácení. Tento soud se konkrétně táže, zda v souladu s těmito nástroji může členský stát v této věci vedle dvou řádných soudních stupňů stanovit možnost podání dovolání, které na prostou žádost některého z veřejnoprávních subjektů oprávněných podat takové dovolání, bez nutnosti tuto žádost odůvodnit, působí odklad výkonu pravomocného rozhodnutí o navrácení. V tomto stanovisku vysvětlím, proč tomu tak nemůže být.

4.

Cílem Haagské úmluvy z roku 1980 je podle jejího čl. 1 písm. a) zejména „zajistit bezodkladný návrat dětí protiprávně přemístěných nebo zadržovaných v některém smluvním státě“.

5.

Článek 2 této Úmluvy stanoví, že smluvní státy této Úmluvy „učiní všechna potřební opatření k zajištění cílů Úmluvy na svých územích. S tímto cílem musí postupovat pro ně nejrychlejším možným způsobem“.

6.

Článek 11 uvedené úmluvy stanoví:

„V řízení o navrácení dětí budou soudní nebo správní orgány smluvních států jednat urychleně.

Nerozhodne-li příslušný soudní nebo správní orgán do šesti týdnů od zahájení řízení, navrhovatel nebo ústřední orgán dožádaného státu, bez návrhu nebo na návrh ústředního orgánu dožadujícího státu, může žádat o sdělení důvodů odkladu. […]“

7.

Článek 12 téže úmluvy stanoví:

„Jestliže dítě bylo protiprávně přemístěno nebo zadrženo podle článku 3 a v den [podání návrhu na] zahájení řízení před soudním nebo správním orgánem smluvního státu, v němž dítě je, uplynulo období kratší jednoho roku ode dne protiprávního přemístění nebo zadržení, nařídí příslušný orgán bezodkladné navrácení dítěte.

[…]“

8.

Článek 13 Haagské úmluvy z roku 1980 stanoví:

„Bez ohledu na ustanovení předcházejícího článku není soudní nebo správní orgán dožádaného státu povinen nařídit navrácení dítěte, jestliže osoba, instituce nebo jiný orgán, který nesouhlasí s jeho navrácením, prokáže, že:

[…]

[…]“

9.

Článek 11 nařízení Brusel IIa nazvaný „Navrácení dítěte“ stanoví:

„1.   V případě, že osoba […] mající právo péče o dítě požádá příslušné orgány v členském státě o vydání rozhodnutí na základě Haagské úmluvy [z roku 1980], aby dosáhl navrácení dítěte, které bylo neoprávněně odebráno [protiprávně přemístěno] do jiného členského státu nebo zadrženo v jiném členském státě než v členském státě, ve kterém mělo dítě obvyklé bydliště bezprostředně před neoprávněným odebráním [protiprávním přemístěním] nebo zadržením, použijí se odstavce 2 až 8.

[…]

3.   Soud, u kterého je podána žádost o navrácení dítěte uvedená v odstavci 1, jedná v řízení o žádosti rychle, přičemž využívá nejrychlejší postupy, které vnitrostátní právo umožňuje.

Aniž je dotčen první pododstavec, vydá soud s výjimkou případů, kdy to neumožňují mimořádné okolnosti, rozhodnutí do šesti týdnů od podání žádosti.

[…]“

10.

Článek 5191 odst. 21 Kodeksu postępowania cywilnego (občanského soudního řádu), ve znění vyplývajícím z ustawy o wykonywaniu niektórych czynności organu centralnego w sprawach rodzinnych z zakresu obrotu prawnego na podstawie prawa Unii Europejskiej i umów międzynarodowyc (zákon upravující některé činnosti ústředního orgánu ve věcech rodinného práva na základě unijního práva a mezinárodních úmluv) ze dne 26. ledna 2018 (Dz. U. z roku 2018, č. 416, dále jen „zákon z roku 2018“) stanoví:

„Dovolání lze rovněž podat v řízeních o odnětí osoby podléhající rodičovské zodpovědnosti nebo nacházející se v opatrovnictví vedených na základě Haagské úmluvy z roku 1980.“

11.

Článek 5191 odst. 22 občanského soudního řádu, ve znění vyplývajícím rovněž ze zákona z roku 2018, stanoví:

„Ve věcech, na něž se vztahuje odstavec 21, Prokurator Generalny (nejvyšší státní zástupce), Rzecznik Praw Dziecka (veřejný ochránce práv dítěte) a Rzecznik Praw Obywatelskich (veřejný ochránce práv) mohou rovněž podat dovolání ve lhůtě čtyř měsíců ode dne právní moci rozhodnutí.“

12.

Prostřednictvím ustawy z dnia 7 kwietnia 2022 r. o zmianie ustawy Kodeks postępowania cywilnego (zákon ze dne 7. dubna 2022, kterým se mění občanský soudní řád, Dz. U. z roku 2022, č. 1098, dále jen „zákon z roku 2022“), který vstoupil v platnost dne 24. června 2022, byl do občanského soudního řádu vložen článek 3881, který stanoví:

„1.   Ve věcech týkajících se odnětí osoby podléhající rodičovské zodpovědnosti nebo nacházející se v opatrovnictví probíhajících na základě [Haagské úmluvy z roku 1980] se výkon usnesení týkajícího se odnětí osoby podléhající rodičovské zodpovědnosti nebo nacházející se v opatrovnictví ze zákona odloží, pokud osoba uvedená v čl. 5191 odst. 22 podá žádost k [Sądu Apelacyjnemu w Warszawie (Odvolacímu soudu ve Varšavě)] ve lhůtě nepřesahující dva týdny ode dne, kdy toto usnesení nabylo právní moci.

2.   Odklad výkonu usnesení uvedeného v odstavci 1 končí, pokud osoba uvedená v čl. 5191 odst. 22 nepodá dovolání do dvou měsíců ode dne, kdy toto usnesení nabylo právní moci.

3.   Pokud osoba uvedená v čl. 5191 odst. 22 podá dovolání do dvou měsíců ode dne, kdy usnesení uvedené v odstavci 1 nabylo právní moci, odklad výkonu tohoto usnesení se ze zákona prodlužuje až do skončení řízení o dovolání.

4.   Osoba, která podala žádost o odklad výkonu usnesení uvedeného v odstavci 1, ji může vzít zpět do dvou měsíců ode dne, kdy toto usnesení nabylo právní moci, pokud osoba uvedená v čl. 5191 odst. 22 nepodala dovolání.

5.   Po zpětvzetí žádosti o odklad výkonu usnesení uvedeného v odstavci 1 se toto rozhodnutí stává vykonatelným.“

13.

T. C. (dále jen „otec“) a M. C. (dále jen „matka“), polští státní příslušníci, jsou rodiči dvou dětí, a to N. narozené dne 8. června 2011, a M. narozeného dne 1. ledna 2017 (dále společně jen „děti“). Rodina pobývala několik let v Irsku. Děti se tam narodily a mají také irskou státní příslušnost. Oba rodiče mají navíc v této zemi stabilní zaměstnání, ačkoli matka je v dlouhodobé pracovní neschopnosti.

14.

Během léta 2021 matka odjela se souhlasem otce s dětmi na prázdniny do Polska. Během září mu oznámila, že tam zůstane natrvalo. Otec nikdy nesouhlasil se změnou obvyklého bydliště dětí, a nebyl tedy ani pro jejich nenavrácení do Irska.

15.

Dne 18. listopadu 2021 podal otec k Sądu Okręgowemu we Wrocławiu (Krajskému soudu ve Vratislavi, Polsko) žádost o navrácení dětí do Irska na základě Haagské úmluvy z roku 1980. Matka do řízení vstoupila a navrhla zamítnutí této žádosti. Prokurator Okręgowy we Wrocławiu (krajský státní zástupce ve Vratislavi) do řízení vstoupil na podporu uvedené žádosti.

16.

Usnesením ze dne 15. června 2022 Sąd Okręgowy we Wrocławiu (Krajský soud ve Vratislavi) vyhověl žádosti otce. Tento soud měl v podstatě za to, že v tomto případě skutečně došlo k „protiprávnímu zadržení dítěte“ ve smyslu Haagské úmluvy z roku 1980 a že důvod pro zadržování uvedený v čl. 13 prvním pododstavci písm. b) této úmluvy se nepoužije. V důsledku toho soud nařídil matce, aby zajistila návrat dětí do Irska ve lhůtě sedmi dnů ode dne, kdy toto usnesení nabude právní moci.

17.

Následně se matka proti tomuto usnesení odvolala k Sądu Apelacyjnemu w Warszawie (Odvolacímu soudu ve Varšavě). Otec a krajský státní zástupce ve Vratislavi navrhovali, aby toto odvolání bylo zamítnuto.

18.

Usnesením ze dne 21. září 2022 Sąd Apelacyjny w Warszawie (Odvolací soud ve Varšavě) odvolání zamítl. Odvolací soud v zásadě potvrdil posouzení soudu prvního stupně, zejména pokud jde o nepoužitelnost důvodu pro nenavrácení stanoveného v čl. 13 odst. prvním pododstavci písm. b) Haagské úmluvy z roku 1980.

19.

Usnesení Sądu Apelacyjnego w Warszawie (Odvolacího soudu ve Varšavě) nabylo právní moci dnem jeho vynesení, tedy 21. září 2022. Usnesení Sądu Okręgowego we Wrocławiu (Krajského soudu ve Vratislavi) ze dne 15. června 2022 nabylo právní moci rovněž k tomuto datu.

20.

Dne 28. září 2022 vypršela sedmidenní lhůta poskytnutá matce v usnesení ze dne 15. června 2022 ze strany Sądu Okręgowego we Wrocławiu (Krajského soudu ve Vratislavi) pro dobrovolné splnění povinnosti uložené pravomocným usnesením o navrácení, aniž matka zajistila návrat dětí do Irska.

21.

Dne 29. září 2022 podal otec za účelem výkonu pravomocného rozhodnutí o návratu k Sądu Apelacyjnemu w Warszawie (Odvolacímu soudu ve Varšavě) žádost, aby soud k tomuto usnesení připojil doložku vykonatelnosti a aby mu zaslal kopii uvedeného usnesení spolu s touto doložkou.

22.

Dne 30. září 2022 podal veřejný ochránce práv dítěte žádost o odklad výkonu usnesení soudů prvního a druhého stupně podle čl. 3881 odst. 1 občanského soudního řádu. Dne 5. října 2022 nejvyšší státní zástupce učinil totéž.

23.

Za těchto podmínek se Sąd Apelacyjny w Warszawie (Odvolací soud ve Varšavě) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:

„Brání čl. 11 odst. 3 [nařízení Brusel IIa] a článek 22, článek 24, čl. 27 odst. 6 a čl. 28 odst. 1 a 2 [nařízení Brusel IIb] ve spojení s článkem 47 [Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“)] použití ustanovení vnitrostátního práva, podle něhož se ve věcech odnětí osoby podléhající rodičovské zodpovědnosti nebo nacházející se v opatrovnictví, vedených na základě [Haagské úmluvy z roku 1980], na žádost [nejvyššího státního zástupce], [veřejného ochránce práv dítěte] nebo [veřejného ochránce práv] podanou u Sądu Apelacyjnego w Warszawie (Odvolacího soudu ve Varšavě) ve lhůtě nepřesahující dva týdny ode dne nabytí právní moci usnesení o odnětí osoby podléhající rodičovské zodpovědnosti nebo nacházející se v opatrovnictví výkon tohoto usnesení odloží[?]

24.

Předkládající soud požádal o projednání této žádosti v naléhavém řízení podle článku 107 jednacího řádu Soudního dvora.

25.

Na podporu této žádosti tento soud uvádí, že vzhledem ke skutečnosti, že děti se nachází v Polsku již déle než rok, by prodlužování této nestabilní situace o další měsíce řízení na jedné straně mohlo znamenat vážné poškození jejich vztahu s otcem a na druhé straně by mohlo ovlivnit jejich blaho a zejména zkomplikovat jejich případný návrat do Irska a jejich opětovné začlenění v tomto státě.

26.

S ohledem na tyto skutečnosti se třetí senát rozhodl dne 26. října 2022 uvedené žádosti vyhovět.

27.

Otec, veřejný ochránce práv dítěte, nejvyšší státní zástupce, matka, polská vláda a Evropská komise předložili Soudnímu dvoru písemná vyjádření. Na jednání konaném dne 8. prosince 2022 byli zastoupeni otec, nejvyšší státní zástupce, matka, polská, belgická, francouzská a nizozemská vláda a také Komise.

28.

Na úvod je užitečné připomenout, že Haagská úmluva z roku 1980, jejímiž smluvními stranami jsou všechny členské státy ( 3 ), si klade za cíl reagovat na občanskoprávní úrovni na „mezinárodní únosy dětí“ nebo přesněji na jejich „protiprávní přemístění nebo zadržování“. To se vztahuje na situace, kdy je nezletilá osoba „přemístěna“, obvykle jedním ze svých rodičů, ze smluvního státu, kde má obvyklé bydliště, do jiného smluvního státu, nebo není „vrácena“ do prvního státu v rozporu s právem péče o dítě uděleným podle práva tohoto státu, zejména v případě, kdy v souladu s tímto právem takové přemístění nebo zadržování mělo být – ale nebylo – povoleno druhým rodičem ( 4 ).

29.

Tato úmluva vychází z postulátu, podle něhož takovýto způsob jednání zpravidla závažně porušuje zájmy uneseného dítěte – které je tak vytrženo z prostředí, které bylo před únosem jeho prostředím, a velmi často je zbaveno kontaktu se svým druhým rodičem – a podle něhož je v zásadě v jeho nejlepším zájmu v co nejkratší lhůtě obnovit status quo ante a kontinuitu jeho životních podmínek a podmínek pro jeho další rozvoj ( 5 ), a stanoví konkrétní postup, jehož účelem je zajistit okamžitý návrat dítěte do státu jeho obvyklého bydliště.

30.

Pokud je na základě Haagské úmluvy z roku 1980 předložena „žádost o navrácení“ – zpravidla opuštěným rodičem – příslušnému orgánu státu, do něhož bylo dítě uneseno („dožádaný stát“), tato úmluva stanoví v článku 12 zásadu, podle které tento orgán musí nařídit jeho „bezodkladný návrat“ do státu jeho obvyklého bydliště. Uvedený orgán však výjimečně nemusí nařídit navrácení dítěte v případech taxativně vyjmenovaných uvedenou úmluvou, kdy by obnovení statu quo ante nebylo v jeho zájmu. Tak je tomu zejména v souladu s čl. 13 prvním pododstavcem písm. b) této úmluvy, pokud existuje „vážné nebezpečí“, že toto navrácení vystaví dítě fyzické nebo duševní újmě nebo je jinak dostane do nesnesitelné situace.

31.

Dojde-li k únosu dítěte v rámci Unie, jako je tomu ve věci v původním řízení, pravidla Haagské úmluvy z roku 1980 jsou doplněna ustanoveními článku 11 nařízení Brusel IIa – nebo od nynějška pro žádosti o navrácení podané po 1. srpnu 2022, ustanoveními článků 22 až 29 nařízení Brusel IIb ( 6 ). Tato nařízení v zásadě posilují ve vztazích mezi členskými státy zásadu bezodkladného navrácení dítěte, jak je stanovena v článku 12 uvedené úmluvy, zejména tím, že přísněji než tato úmluva upravují uplatňování důvodů pro nenavrácení stanovených v článku 13 tohoto nařízení.

32.

S ohledem na tyto obecné skutečnosti, jak jsem uvedl v úvodu k tomuto stanovisku, se tato věc týká konkrétně opravných prostředků stanovených v polském právu pro posouzení žádostí o navrácení dětí, a tedy pro provedení výše popsaného postupu. Také mi připadá užitečné v této úvodní fázi mé analýzy stručně popsat příslušné aspekty.

33.

V tomto ohledu z předkládacího rozhodnutí a z vyjádření předložených Soudnímu dvoru vyplývá, že o žádosti o navrácení předložená polským orgánům na základě Haagské úmluvy z roku 1980, zejména v případě únosu mezi dvěma členskými státy, kde tuto úmluvu doplňují nařízení Brusel IIa a Brusel IIb, může být rozhodováno na dvou řádných stupních řízení.

34.

Žádost o navrácení nejprve přezkoumá jeden z příslušných krajských soudů. Strany a případní vedlejší účastníci se poté mohou odvolat proti rozhodnutí o navrácení – nebo nenavrácení – vydanému na konci tohoto prvního řízení. V tom případě pak věc přezkoumá Sąd Apelacyjny w Warszawie (Odvolací soud ve Varšavě), který má v této věci výlučnou pravomoc ( 7 ).

35.

Rozsudek odvolacího soudu se považuje za pravomocný dnem jeho vynesení. Ve stejný den se obvykle stává vykonatelným ve vnitrostátním právním řádu. Totéž platí pro rozhodnutí vydané v prvním stupni v případě jeho potvrzení. Jestliže je nařízeno navrácení dítěte, mohou jej tedy v zásadě po splnění určitých formalit ( 8 ) provést příslušné orgány.

36.

Přijetím zákona z roku 2018 však polský zákonodárce stanovil možnost – dosud neexistující – podat dovolání k Sądu Najwyższemu (Nejvyššímu soudu, Polsko) proti rozhodnutí o navrácení ( 9 ). K podání tohoto mimořádného opravného prostředku však nejsou oprávněni rodiče přemístěného dítěte (přemístěných dětí). Pouze tři veřejnoprávní subjekty – tedy nejvyšší státní zástupce, veřejný ochránce práv dítěte a veřejný ochránce práv – jsou oprávněny podat dovolání bez ohledu na to, zda již dříve do řízení vstoupily, či nikoli, a to ve lhůtě čtyř měsíců ode dne, kdy předmětné rozhodnutí o navrácení nabylo právní moci ( 10 ).

37.

Obecným pravidlem je, že podle polského práva nemá podání dovolání odkladný účinek. V souladu s obecným ustanovením občanského soudního řádu, konkrétně s čl. 388 odst. 1 tohoto řádu, však strany mohou požádat odvolací soud, který vydal pravomocné rozhodnutí, nyní napadené dovoláním, o odklad výkonu tohoto rozhodnutí až do skončení dovolacího řízení, pokud by jeho vykonání mohlo způsobit účastníkovi nenapravitelnou újmu – posouzení této podmínky, a tedy povolení takového odkladu je na uvážení tohoto soudu.

38.

Zatímco v letech 2018 až 2022 se tato obecná pravidla vztahovala i na rozhodnutí o navrácení, polský zákonodárce zavedl zákonem z roku 2022 zvláštní ustanovení, které se od 24. června 2022 ( 11 ) týká právě této kategorie rozhodnutí.

39.

V souladu s novým čl. 3881 odst. 1 občanského soudního řádu je totiž výkon pravomocného rozhodnutí o navrácení ze zákona odložen, pokud některý z veřejnoprávních subjektů oprávněných podat dovolání proti takovému rozhodnutí podá za tímto účelem žádost k Sądu Apelacyjnemu w Warszawie (Odvolacímu soudu ve Varšavě), a to do dvou týdnů ode dne, kdy toto rozhodnutí nabylo právní moci ( 12 ). Na rozdíl od toho, co stanoví článek 388 občanského soudního řádu, taková žádost nevyžaduje žádné odůvodnění ani posouzení ze strany tohoto soudu. Pokud je taková žádost podána, výkon rozhodnutí o navrácení se ze zákona odloží na dobu dvou měsíců ode dne, kdy toto rozhodnutí nabylo právní moci. Pokud subjekt, který o odklad požádal, nepodá v této lhůtě dovolání, odklad končí ( 13 ). Na druhou stranu, pokud je takové dovolání podáno, prodlužuje se tento odklad až do skončení dovolacího řízení ( 14 ).

40.

Podle těchto procesních pravidel byla ve věci v původním řízení žádost o navrácení dětí předložená otcem posouzena v prvním stupni a poté, na základě odvolání matky, přezkoumána předkládajícím soudem. Oba zúčastněné soudy této žádosti vyhověly. Usnesení, která vydaly, se stala pravomocnými v den, kdy bylo vyhlášeno druhé usnesení. Nejvyšší státní zástupce a veřejný ochránce práv dítěte však na písemnou žádost matky předložili předkládajícímu soudu žádosti o odklad jejich výkonu na základě čl. 3881 odst. 1 občanského soudního řádu. Tyto dva subjekty následně v zákonné lhůtě podaly dovolání. Tyto žádosti o odklad by v zásadě měly po celou dobu trvání řízení před Sądem Najwyższym (Nejvyšší soud) ze zákona bránit výkonu pravomocného rozhodnutí o navrácení dětí.

41.

Předkládající soud pochybuje, že takový výsledek je slučitelný s Haagskou úmluvou z roku 1980 a s nařízeními Brusel IIa a Brusel IIb, jakož i s právem na účinnou právní ochranu zaručeným v článku 47 Listiny. Jsem stejného názoru, jak podrobně vysvětlím v následujících odstavcích (oddíl B). Ještě předtím se ale budu krátce věnovat přípustnosti (oddíl A).

42.

Nejvyšší státní zástupce a matka ve svých vyjádřeních tvrdí, že otázka položená předkládajícím soudem je nepřípustná, přičemž tvrdí, že je hypotetické povahy. V tomto ohledu tvrdí, že u tohoto soudu v současné době neprobíhá žádný „spor“ nebo „řízení“, v rámci kterého by měl „vynést rozsudek“ ve smyslu článku 267 SFEU, ve kterém by mohl zohlednit případné rozhodnutí Soudního dvora o předběžné otázce ( 15 ).

43.

Stejně jako otec a Komise se domnívám, že položená otázka je skutečně přípustná, a že proto musí být tato námitka zamítnuta.

44.

V tomto ohledu bych na prvním místě uvedl, že tato otázka souvisí se soudním řízením o navrácení, které probíhalo zejména před předkládajícím soudem. Jak podotýká matka, tento soud formuloval uvedenou otázku poté, co vydal usnesení ze dne 21. září 2022 ( 16 ), kterým toto řízení pravomocně ukončil ve věci samé. Otázky vznesené tímto soudem se však netýkají meritorní stránky žádosti o navrácení, ale vykonatelnosti rozhodnutí, kterým bylo žádosti vyhověno, o čemž tentýž soud musí ještě rozhodnout, s přihlédnutím na jedné straně k žádosti otce, aby tuto vykonatelnost potvrdil ( 17 ), a na druhé straně k žádostem nejvyššího státního zástupce a veřejného ochránce práv dítěte směřujícím naopak k odkladu výkonu.

45.

Připomínám však, že Soudní dvůr vykládá formulaci „vynesení rozsudku“ použitou v článku 267 SFEU široce ( 18 ). I když k soudnímu potvrzení vykonatelnosti rozhodnutí o navrácení nutně dochází až po „doručení“ tohoto rozhodnutí, faktem zůstává, že jak vysvětlil otec, podle polského práva je tato formalita nezbytná k tomu, aby bylo možné následně požadovat jeho výkon po příslušných orgánech. Toto potvrzení se tedy z funkčního hlediska jeví jako závěrečná fáze předchozího soudního řízení nezbytná k zajištění praktické účinnosti rozhodnutí o navrácení ( 19 ).

46.

Na druhém místě bych poznamenal, že i kdyby bylo potvrzení o vykonatelnosti rozhodnutí o navrácení posuzováno samostatně, není pochyb o tom, že předkládající soud má v této souvislosti „vynést rozsudek“ ve smyslu článku 267 SFEU. V tomto ohledu otec při jednání vysvětlil, aniž by mu bylo oponováno, že toto potvrzení – k němuž je příslušný předkládající soud, jak připustila matka i nejvyšší státní zástupce při jednání ( 20 ) – je samo o sobě soudním řízením stanoveným podle polského práva. „Doložka“ vykonatelnosti má podobu zvláštního usnesení vydaného zmíněným soudem, které je přílohou usnesení o navrácení, a nařizuje příslušným orgánům, aby toto usnesení vykonaly ( 21 ). Navíc, jak podotýká otec, každý snadno pochopí – pokud neprokáže přemíru formalismu –, že zjevná protichůdnost žádostí předložených na jedné straně otcem a na straně druhé nejvyšším státním zástupcem a veřejným ochráncem práv dítěte odráží existenci „sporu“ mezi těmito stranami v této otázce, který musí předkládající soud „rozhodnout“ v rámci tohoto řízení.

47.

V tomto ohledu je irelevantní argument nejvyššího státního zástupce, že tyto různé žádosti nevyžadují žádné přezkoumání ze strany předkládajícího soudu z důvodu, že v souladu s článkem 3881 občanského soudního řádu by odklad nabyl účinku ze zákona, což by znamenalo automatické zamítnutí žádosti otce. Připomínám totiž, že otázka položená tímto soudem se v zásadě týká právě toho, zda je slučitelné s unijním právem, že takový odklad lze v případě žádosti získat ze zákona, aniž by nutnost a přiměřenost tohoto opatření byla předmětem soudního přezkumu. Tento argument se tedy týká merita této otázky a nemůže z tohoto důvodu vést k její nepřípustnosti ( 22 ).

48.

V této souvislosti může být odpověď Soudního dvora na tuto otázku nejen zohledněna předkládajícím soudem v původním řízení, ale dokonce se jeví, jak tvrdí otec, jako „nezbytná“, aby tento soud mohl rozhodnout spor týkající se vykonatelnosti rozhodnutí o navrácení. Pokud Soudní dvůr odpoví, že unijní právo brání ustanovení, jako je článek 3881 občanského soudního řádu, bude totiž tento soud muset považovat žádosti o odklad za neplatné a vyhovět žádosti otce. V opačném případě bude Soudní dvůr muset odklad výkonu tohoto rozhodnutí vzít na vědomí a tuto posledně jmenovanou žádost zamítnout.

49.

Nejvyšší státní zástupce však dále tvrdí, že předběžná otázka je nepřípustná v části, v níž se týká výkladu nařízení Brusel IIb, neboť se toto nařízení na skutkové okolnosti věci v původním řízení nevztahuje.

50.

Je pravda, že na tento případ je ratione temporis použitelné pouze nařízení Brusel IIa ( 23 ) – což je ostatně předkládajícímu soudu známo. Soudní dvůr se tedy nemůže, s ohledem na vnitřní logiku řízení o předběžné otázce, v projednávaném případě přímo vyjadřovat k výkladu nařízení Brusel IIb. Tento problém však jednoduše vyžaduje přeformulování předběžné otázky, aby se omezila na první nástroj. Při analýze této otázky však bude možné vzít nařízení Brusel IIb v úvahu jako kontextuální aspekt ( 24 ).

51.

Svou otázkou se předkládající soud v podstatě táže, zda na jedné straně čl. 11 odst. 3 nařízení Brusel IIa ve spojení s články 2 a 11 Haagské úmluvy z roku 1980 a na straně druhé články 7 a 47 Listiny brání vnitrostátní právní úpravě, jako je článek 3881 občanského soudního řádu, podle níž se na základě prosté žádosti některých oprávněných veřejných subjektů, která nevyžaduje uvedení důvodu, ze zákona odloží výkon pravomocného rozhodnutí o navrácení vyneseného ve dvou řádných stupních řízení, a to na úvodní dobu dvou měsíců, v níž mají tyto subjekty možnost podat dovolání, a případně na celou dobu trvání tohoto dovolacího řízení.

52.

Jak matka, nejvyšší státní zástupce a polská vláda neopomněli zdůraznit, Haagská úmluva z roku 1980 a nařízení Brusel IIa nesjednocují procesní pravidla pro žádosti o navrácení založené na této úmluvě. Tyto nástroje zejména neobsahují ustanovení týkající se případných možných opravných prostředků proti rozhodnutí o navrácení vydanému soudem dožádaného členského státu v době, kdy se takové rozhodnutí stává vykonatelným, nebo dokonce ustanovení o odkladném účinku takového opravného prostředku na výkon tohoto rozhodnutí. Všechny tyto záležitosti jsou ponechány na procesním právu dožádaného členského státu.

53.

Přijetí těchto procesních pravidel tak spadá do pravomoci každého členského státu. Z těchto dokumentů, jakož i ze Smluv, Listiny a Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, podepsané v Římě dne 4. listopadu 1950 (dále jen „EÚLP“), nicméně vyplývají určité povinnosti, podrobně uvedené v následujících oddílech, které musí tytéž státy respektovat při výkonu této pravomoci ( 25 ) – která tedy není neomezená, ale naopak omezená.

54.

Stejně jako otec, belgická, francouzská a nizozemská vláda, jakož i Komise, se však domnívám, že polský zákonodárce přijetím článku 3881 občanského soudního řádu překročil meze své pravomoci. Tímto ustanovením totiž tento zákonodárce zbavil řízení o navrácení účinnosti (oddíl 1). Tím rovněž omezil otcovo základní právo na respektování rodinného života a jeho základní právo na účinnou právní ochranu (oddíl 2), aniž by toto omezení, a tím i negativní důsledky z toho plynoucí, bylo odůvodněné (oddíl 3).

55.

Jak bylo uvedeno výše, řízení o navrácení, jak je stanoveno v Haagské úmluvě z roku 1980 a doplněno nařízením Brusel IIa, sleduje v případě únosu dítěte jednoduchý cíl: zaručit „bezodkladný“ návrat ( 26 ) – nebo jinými slovy „neprodlený“ návrat ( 27 ) – dítěte do státu svého obvyklého bydliště.

56.

Čas je totiž v této oblasti zásadním faktorem. Obecně platí, že čím rychleji se obtíž způsobená změnou prostředí ukončí, tím méně bude pro dítě traumatizující. A naopak, čím více času bude mít dítě na začlenění do nového prostředí, tím obtížnější pro něj bude návrat do státu původu ( 28 ). Závisí na tom i vztah dítěte k opuštěnému rodiči. Intenzita tohoto vztahu se během měsíců strávených bez kontaktu snižuje. K těmto úvahám se přidává skutečnost, že čím je dítě mladší, tím rychleji se vyvíjí jeho intelektuální a psychologická struktura a tím více ho pravděpodobně ovlivní běh času a poškodí tento vztah ( 29 ).

57.

Cíl „bezodkladného“ nebo „neprodleného“ návratu dítěte s sebou zjevně nese požadavek rychlosti, zdůrazněný v různých ustanoveních Haagské úmluvy z roku 1980 a nařízení Brusel IIa. Zejména druhá věta článku 2 této úmluvy zavazuje orgány členských států, aby při vyřizování žádosti o navrácení využily svých „nejrychlejších možných postupů“, a první pododstavec článku 11 jim ukládá, „[v] řízení o navrácení dětí […] jednat urychleně“. První pododstavec čl. 11 odst. 3 uvedeného nařízení v podstatě reprodukuje tytéž povinnosti tím, že ukládá soudům těchto států, pokud je jim předložena žádost o navrácení, „[jednat] v řízení o žádosti rychle [a využívat přitom] nejrychlejší postupy, které vnitrostátní právo umožňuje“.

58.

Tento požadavek rychlosti navíc nachází konkrétní vyjádření v čl. 11 druhém pododstavci Haagské úmluvy z roku 1980, z něhož je zřejmé, že vnitrostátní orgány musí v ideálním případě ( 30 ) rozhodnout o žádosti o navrácení do šesti týdnů od podání žádosti. Kromě toho, jak zdůrazňuje Komise, unijní normotvůrce stanovil tuto lhůtu jako povinnou pro únosy dětí v rámci Unie. V souladu s čl. 11 odst. 3 druhým pododstavcem nařízení Brusel IIa soud, u něhož je taková žádost podána, „vydá […] s výjimkou případů, kdy to neumožňují mimořádné okolnosti, rozhodnutí do šesti týdnů od podání žádosti“.

59.

Jak tvrdí nejvyšší státní zástupce a polská vláda, tyto různé povinnosti se sice týkají přijetí rozhodnutí o navrácení, a nikoli výkonu takového rozhodnutí, avšak stejný požadavek účinnosti a rychlosti v tomto ohledu platí pro vnitrostátní orgány. Pokud by totiž rozhodnutí o navrácení vydané s veškerou požadovanou rychlostí mohlo zůstat neprovedeno nebo mohlo být těmito orgány vykonáno až opožděně, byly by dotčené povinnosti zbaveny veškerého užitečného účinku ( 31 ).

60.

V této souvislosti musí zákonodárci členských států podle článku 2 Haagské úmluvy z roku 1980 ( 32 ) a podle zásady loajální spolupráce zakotvené v čl. 4 odst. 3 SEU ( 33 ) stanovit regulační rámec schopný zajistit rychlost a účinnost postupu navracení, a zaručit tedy dosažení cíle, který sleduje, tím, že dožádaným orgánům umožní vyřizovat žádosti o navrácení a provádět příslušná rozhodnutí s veškerou požadovanou rychlostí.

61.

Stejně jako otec, belgická, francouzská a nizozemská vláda, jakož i Komise, se však domnívám, že polský zákonodárce přijetím článku 3881 občanského soudního řádu učinil přesný opak.

62.

V tomto ohledu připomínám, že podle polského práva může žádost o navrácení vést ke dvěma řádným stupňům řízení, přičemž případné odvolání proti rozhodnutí vydanému v prvním stupni má odkladný účinek. V této souvislosti měl polský zákonodárce zajisté možnost stanovit navíc možnost podání dovolání – taková možnost ostatně existuje i v jiných členských státech. Nicméně tím, že tento zákonodárce spojuje tento mimořádný opravný prostředek s mechanismem odkladu výkonu napadeného pravomocného rozhodnutí, nastupujícího ze zákona, jaký je stanoven v uvedeném článku 3881, aniž přijme dostatečná opatření k zajištění urychleného charakteru uvedeného opravného prostředku, dopustil se systémového ( 34 ) ohrožení rychlosti a účinnosti řízení o navrácení.

63.

Zaprvé připomínám, že jakmile některý z veřejnoprávních subjektů oprávněných podat dovolání – vrchní státní zástupce, veřejný ochránce práv dítěte nebo veřejný ochránce práv – podal žádost na základě téhož článku 3881, má ze zákona k dispozici první dvouměsíční odkladnou lhůtu počítanou ode dne vyhlášení pravomocného rozhodnutí pro podání takového dovolání, pokud si to přeje ( 35 ). Tato lhůta se sice zdá být, jak tvrdí matka, vrchní státní zástupce, veřejný ochránce práv dítěte a polská vláda, kratší než lhůta obecně stanovená podle polského práva pro podání takového dovolání – což je podle všeho šest měsíců –, její délka je nicméně v kontextu řízení o navrácení zarážející. Pro informaci, uvedená lhůta – která je, opakuji, vyhrazena pro možnou přípravu dovolání – je delší než šest týdnů běžně ukládaných soudům pro rozhodnutí o žádosti o navrácení.

64.

Kromě toho připomínám, že je-li ve stejné lhůtě podáno dovolání, odkladný účinek se prodlužuje až do skončení řízení před Sądem Najwyższym (Nejvyšším soudem). Jak však připustila polská vláda na jednání, vnitrostátní právo nestanoví žádnou lhůtu pro posouzení takového dovolání. Tato vláda při této příležitosti rovněž uvedla, že řízení před tímto soudem trvá v průměru jedenáct měsíců, tedy dobu značně přesahující lhůtu šesti týdnů stanovenou v čl. 11 druhém pododstavci Haagské úmluvy z roku 1980 a v čl. 11 odst. 3 nařízení Brusel IIa ( 36 ). Kromě toho se nezdá, že by tento soud ve svých vnitřních předpisech měl nástroje, jako je naléhavé řízení o předběžné otázce použité Soudním dvorem v projednávané věci, které by mu ukládaly o takovém dovolání rozhodnout urychleně ( 37 ).

65.

Zadruhé na rozdíl od toho, co naznačují matka, nejvyšší státní zástupce a polská vláda, sporný mechanismus může ovlivnit nikoli jen několik případů navrácení předložených polským soudům, ale velký počet těchto případů.

66.

V tomto ohledu, i když se dovolání v Polsku omezuje na právní otázky, nicméně podotýkám, že zahrnuje údajné „nesprávné použití práva“ ( 38 ) odvolacím soudem, včetně nesprávného použití právních důvodů pro nenavrácení stanovených v článku 13 Haagské úmluvy z roku 1980. Vzhledem k tomu, že se však na tyto důvody rodič-únosce často odvolává, aby bránil navrácení dítěte, a musí být v případě potřeby přezkoumány tímto soudem, znamená to, že téměř proti všem rozhodnutím o navrácení by bylo možné podat takový opravný prostředek. Nejvyšší státní zástupce během jednání rovněž uvedl, že tento důvod konkrétně uplatnil ve svém dovolání v původním řízení ( 39 ).

67.

Kromě toho skutečnost, že polský zákonodárce omezil okruh osob oprávněných podat takové dovolání na nejvyššího státního zástupce, veřejného ochránce práv a veřejného ochránce práv dítěte, zajisté brání tomu, aby rodič-únosce zneužil řízení podáním dovolání v rámci zdržovací taktiky za účelem zmaření účinnosti ustanovení Haagské úmluvy z roku 1980 a nařízení Brusel IIa ( 40 ). Faktem však zůstává, že na jedné straně počet těchto subjektů zvyšuje šance na podání takového dovolání a na druhé straně by tyto subjekty mohly samy v případě potřeby na návrh dotyčného rodiče tento postup zneužívat – což je aspekt, ke kterému se vrátím ( 41 ).

68.

K tomuto poslednímu bodu matka, nejvyšší státní zástupce a polská vláda odpověděli, že v praxi je počet dovolání podaných oprávněnými subjekty v případech mezinárodních únosů dětí nízký. Avšak i za předpokladu, že tomu tak je, zůstává skutečností, že již sama možnost podání takového odkladného dovolání může vyvolávat vážné pochybnosti o schopnosti polských orgánů zajistit v případě únosu dítěte do tohoto členského státu jeho rychlé navrácení ( 42 ).

69.

Zatřetí, jak uvádí předkládající soud, rozpor takového mechanismu automatického odkladu s duchem pravidel Haagské úmluvy z roku 1980 a nařízení Brusel IIa je o to zjevnější, že tento mechanismus byl stanoven pouze pro žádosti o navrácení na základě této úmluvy. Polský zákonodárce tedy spíše, než aby stanovil, že pro vyřizování těchto žádostí se využívají „nejrychlejší postupy, které vnitrostátní právo umožňuje“, jak vyžaduje čl. 11 odst. 3 první pododstavec uvedeného nařízení, pro ně naopak patrně vyhradil jeden z nejpomalejších postupů, které se v tomto právu objevují.

70.

Konečně je však třeba zmínit další aspekt, o kterém se před Soudním dvorem málo diskutuje. Z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že po skončení dovolacího řízení mají dotčené veřejnoprávní subjekty ještě v případě potvrzení rozhodnutí o navrácení k dispozici další opravný prostředek proti takovému rozhodnutí, kterým je podání „mimořádné stížnosti“, upravené v článku 89 ustawy z dnia 8 grudnia 2017 r. o Sądzie Najwyższym (zákon ze dne 8. prosince 2017 o Nejvyšším soudu) ( 43 ), který podléhá přezkumu Izby Kontroli Nadzwyczajnej i Spraw Publicznych Sądu Najwyższego (Komory Nejvyššího soudu pro mimořádnou kontrolu a věci veřejné). Taková stížnost může být podána do jednoho roku ode dne zamítnutí dovolání a má opět odkladný účinek ( 44 ).

71.

Je pravda, jak uvedl nejvyšší státní zástupce a polská vláda, že podání takové „mimořádné stížnosti“ je ve fázi, ve které se nachází věc v původním řízení, stále hypotetické. Navíc podle posledně jmenovaného se taková „stížnost“ může zakládat pouze na omezených stížnostních důvodech ( 45 ), odlišných od těch, které již byly zkoumány v dovolacím řízení, a tento opravný prostředek nebyl dosud nikdy použit v případech únosů dětí. Podle mého názoru však již samotná existence tohoto dodatečného opravného prostředku potvrzuje, z celkového pohledu vnitrostátního procesního systému, dopad, který takové ustanovení, jako je článek 3881 občanského soudního řádu, pravděpodobně bude mít na rychlost a účinnost postupu navrácení.

72.

Podle mého názoru ustanovení, jako je článek 3881 občanského soudního řádu, rovněž vážně omezuje základní právo rodiče, kterým je v tomto případě otec, na respektování jeho rodinného života, jakož i jeho právo na účinnou právní ochranu, přičemž první je zaručeno článkem 7 Listiny a druhé článkem 47 tohoto nástroje ( 46 ). Upřesňuji, že jelikož tato práva odpovídají právům stanoveným v článcích 8 a 6 EÚLP, je třeba je vykládat ve světle příslušné judikatury ESLP ( 47 ).

73.

V tomto ohledu z této judikatury jasně vyplývá, že právo rodiče v případě mezinárodního únosu dítěte požádat o jeho navrácení spadá do práva na respektování jeho rodinného života ( 48 ). V této souvislosti ESLP opakovaně judikoval, že členské státy mají v této oblasti pozitivní povinnosti podle článku 8 EÚLP, které tento soud vykládá ve světle Haagské úmluvy z roku 1980. Je jejich odpovědností zejména přijmout přiměřené a účinné prostředky, včetně vhodného regulačního rámce, k prosazení práva opuštěného rodiče na navrácení dítěte. Přiměřenost těchto prostředků se podle uvedeného soudu posuzuje podle jejich rychlosti s přihlédnutím k důsledkům, které může mít plynutí času v této oblasti ( 49 ).

74.

Členské státy tak mají na jedné straně povinnost podle článku 8 EÚLP zajistit regulační rámec, který zaručí, že rozhodnutí o žádostech o navrácení bude přijato v „přiměřené lhůtě“ ve všech stupních řízení, přičemž se od vnitrostátních orgánů ve věcech mezinárodních únosů dětí vyžaduje „mimořádná péče“. Tato povinnost pro tyto orgány platí rovněž v rámci práva na spravedlivý proces podle článku 6 této úmluvy ( 50 ).

75.

Z judikatury ESLP však vyplývá, že skutečnost, že členský stát umožňuje četná odvolání, dovolání a další „mimořádné stížnosti“ proti rozhodnutím o navrácení, případně s odkladným účinkem, představuje v tomto ohledu systémové selhání, protože tyto vícenásobné opravné prostředky mohou nepřiměřeně prodloužit posuzování jakékoli žádosti o navrácení – nebo mohou dokonce hraničit s odepřením spravedlnosti ( 51 ).

76.

Na druhé straně jsou členské státy podle článků 6 a 8 EÚLP rovněž povinny v případě pravomocného rozhodnutí o navrácení přijmout veškerá vhodná a nezbytná opatření k usnadnění jeho výkonu ( 52 ). Jak tvrdí otec i Komise, právo na respektování rodinného života a právo opuštěného rodiče na účinný opravný prostředek by se však naopak stalo iluzorním, pokud by některé orgány veřejné moci mohly, aniž by musely podávat vysvětlení a aniž by nakonec musely podávat dovolání, dosáhnout odkladu výkonu takového rozhodnutí ze zákona s tím důsledkem, že na úkor uvedeného rodiče zůstane po značnou dobu neúčinné ( 53 ).

77.

Matka, nejvyšší státní zástupce, veřejný ochránce práv dítěte a polská vláda však tvrdí, že takový mechanismus, jako je mechanismus stanovený v článku 3881 občanského soudního řádu, má za cíl zaručit – a je za tím účelem nezbytný – v souladu s článkem 47 Listiny účinnou soudní ochranu dítěti, jehož nejlepší zájem chráněný zejména článkem 24 Listiny představuje primární hledisko pro výklad a uplatnění Haagské úmluvy z roku 1980 a nařízení Brusel IIa ( 54 ).

78.

Tito účastníci původního řízení a zúčastněné subjekty uznávají, že tyto posledně uvedené nástroje byly vyvinuty právě s cílem odpovědět na nejlepší zájem přemístěného dítěte a že je obecně v jeho nejlepším zájmu vrátit se v co nejkratší lhůtě do státu svého obvyklého bydliště, avšak zároveň poukazují na to, že tomu vždy tak není ( 55 ). Pokud rodič-únosce – jako v tomto případě matka – tvrdí, že existuje „vážné nebezpečí“, že návrat vystaví dítě fyzické nebo duševní újmě nebo je jinak dostane do nesnesitelné situace ve smyslu čl. 13 prvního pododstavce písm. b) Haagské úmluvy z roku 1980, tato tvrzení by měla, vzhledem k tomu, že se dotýkají blaha a důstojnosti dítěte, vést především k hloubkovému soudnímu přezkumu, jak požaduje ESLP, a za tímto účelem by mělo být možné, aby byla předmětem dovolání, a to případně za cenu rychlosti řízení o navrácení.

79.

V této souvislosti by odklad výkonu pravomocného rozhodnutí o navrácení ze zákona, jak je stanoveno v článku 3881 občanského soudního řádu, bránící nucenému navrácení dítěte do jeho státu původu před podáním takového dovolání, a případně před jeho přezkoumáním Sądem Najwyższym (Nejvyšším soudem), by bylo zásadní pro zajištění praktické užitečnosti dovolání, jakož i pro zamezení tomu, že se konkretizuje „vážné nebezpečí“, a dítě v důsledku toho utrpí nenapravitelnou újmu.

80.

Stejně jako otec, belgická, francouzská a nizozemská vláda a Komise, tento názor nesdílím. Zatímco uvedený cíl je chvályhodný, sporné opatření podle mého názoru překračuje rámec toho, co je k jeho dosažení nezbytné, a navíc není přiměřené.

81.

Z judikatury ESLP nepochybně vyplývá, že jsou-li obhajitelná tvrzení o „vážném nebezpečí“ ve smyslu čl. 13 prvního pododstavce písm. b) Haagské úmluvy z roku 1980 předložena v rámci v řízení o navrácení, respektování nejlepšího zájmu dítěte vyžaduje, aby soudní orgány tato obvinění řádně přezkoumaly, a aby se v každém případě ujistily, že navrácení dítěte je v jeho nejlepším zájmu, nebo není-li tomu tak, uplatnily důvod pro nenavrácení stanovený v tomto ustanovení. Taková obvinění musí být proto těmito orgány „skutečně zohledněna“ – toto přezkoumání může v určitých případech odůvodnit přiměřené překročení šestitýdenní lhůty, která se jim běžně ukládá ( 56 ) – a vést z jejich strany k rozhodnutím „konkrétně“ a „dostatečně“ odůvodněným s ohledem na okolnosti každého případu ( 57 ).

82.

Z toho však nelze vyvodit, jako to činí zastánci článku 3881 občanského soudního řádu, že stejná tvrzení o „vážném nebezpečí“ pro dítě v případě navrácení by bezpodmínečně mělo být možné znovu přezkoumat na více stupních řízení. Soudní ochrana dítěte proti takovému „nebezpečí“ je totiž v zásadě již zajištěna na úrovni požadované unijním právem a EÚLP existencí opravného prostředku podaného k soudnímu orgánu ( 58 ).

83.

Věc v původním řízení je podle mého názoru v tomto ohledu ilustrativní. V tomto případě již byla soudní ochrana dětí zajištěna v rámci nikoli jednostupňového, jak ukládají články 24 a 47 Listiny, ale dvoustupňového řízení. Ačkoli dovolání podaná na základě podnětu matky nejvyšším státním zástupcem a veřejným ochráncem práv dítěte jsou, zdá se, založena na údajném porušení čl. 13 prvního pododstavce písm. b) Haagské úmluvy z roku 1980, podotýkám, že tyto soudy nenařídily navrácení dětí automaticky nebo mechanicky. Naopak se zdá, že „skutečně vzaly v úvahu“ tvrzení matky o existenci „vážného nebezpečí“ pro děti v případě navrácení. Zejména je nesporné, že soud prvního stupně vedl v tomto ohledu podrobné dokazování – čímž lze vysvětlit sedm měsíců, které potřeboval k rozhodnutí – a vyžádal si zejména znalecký posudek, jehož závěry použil s cílem vyloučit, aby navrácení vystavilo děti takovému „nebezpečí“ ( 59 ). Je rovněž nesporné, že tytéž soudy vydaly rozhodnutí představující v tomto bodě podrobné odůvodnění odpovídající okolnostem případu ( 60 ).

84.

Z výše uvedeného podle mého názoru vyplývá, že i s ohledem na tvrzení o „vážném nebezpečí“ pro dítě v případě navrácení ve smyslu čl. 13 prvního pododstavce písm. b) Haagské úmluvy z roku 1980, nevyplývalo pro polského zákonodárce z respektování nejlepšího zájmu dítěte a z práva na soudní ochranu dítěte, jak jsou chráněny v článcích 24 a 47 Listiny, aby zavedl dovolání proti rozhodnutí o navrácení dítěte, ani a fortiori, aby tomuto dovolání zajistil odkladný účinek ze zákona na základě prosté žádosti nevyžadující uvedení důvodu ( 61 ). Článek 3881 občanského soudního řádu jde tedy nad rámec toho, co je v tomto ohledu nezbytné.

85.

Je pravda, že mohou nastat výjimečné situace, kdy by pravomocné rozhodnutí o navrácení, přijaté na konci jednoho nebo dokonce dvou stupňů soudního řízení, vystavilo dotčené dítě v případě jeho výkonu fyzickému nebo duševnímu ohrožení (atd.), jak se předpokládá v čl. 13 prvním pododstavci písm. b) Haagské úmluvy z roku 1980. K tomu by mohlo dojít, pokud takové nebezpečí existovalo již v době, kdy byla žádost o navrácení posuzována, ale zúčastněný soud či soudy na to nebyly upozorněny – například proto, že rodič-únosce to neuvedl – nebo soud takovému tvrzení z nějakého nevysvětleného důvodu nevěnoval pozornost, čímž zjevně porušil procesní povinnosti vyplývající z judikatury ESLP. Taková situace by mohla být rovněž důsledkem změny okolností, ke které došlo od přijetí rozhodnutí o navrácení a která vytvořila nové nebezpečí pro dítě ( 62 ).

86.

Pro takovéto případy je podle mého názoru mechanismus odkladu výkonu rozhodnutí o navrácení, případně až do rozhodnutí o opravném prostředku, jehož cílem je dosáhnout odstranění tohoto rozhodnutí z právního řádu nebo konstatování jeho neplatnosti, nezbytný pro ochranu nejlepších zájmů dítěte.

87.

Nicméně mechanismus stanovený v článku 3881 občanského soudního řádu, i kdyby byl zamýšlen, jak tvrdí polská vláda, pro tyto výjimečné případy, není, jak jsem již uvedl, spojen s žádnou zárukou, která by zajišťovala, že bude v praxi používán pouze v takových případech.

88.

V tomto ohledu připomínám, že odklad výkonu pravomocného rozhodnutí o navrácení na základě tohoto ustanovení nepodléhá žádné jiné podmínce než formálnímu podání žádosti v tomto smyslu jedním ze subjektů oprávněných k podání dovolání a nevyžaduje z jejich strany žádné odůvodnění. Od těchto subjektů se tedy nevyžaduje, aby poskytly sebemenší skutečnost, která by naznačovala, že výkon tohoto rozhodnutí by mohl způsobit fyzické nebo duševní ohrožení dítěte ve smyslu čl. 13 prvního pododstavce písm. b) Haagské úmluvy z roku 1980 ( 63 ). Takový mechanismus proto neumožňuje žádnou soudní kontrolu, která by mohla zabránit jeho chybnému použití či dokonce zneužití uvedenými subjekty ( 64 ). V absolutním vyjádření, jak tvrdí otec, nic nebrání třem dotčeným veřejnoprávním subjektům v tom, aby takovou žádost podávaly automaticky v souvislosti s každým rozhodnutím o navrácení vydaným k odvolání. Tento mechanismus je k tomu dokonce vybízí. Ve skutečnosti nemají co ztratit, protože pokaždé získávají ten luxus, že mohou takové rozhodnutí v klidu prozkoumat.

89.

Takový mechanismus také není stricto sensu přiměřený. Ve skutečnosti dostatečně neslučuje různá práva a zájmy, které jsou ve hře. Polský zákonodárce nezachoval „spravedlivou rovnováhu“ mezi cílem chránit dítě před jakýmkoli „vážným nebezpečím“ a rychlostí a účinností řízení o navrácení ( 65 ). Nechal rovnováhu příliš vychýlit ve prospěch prvního cíle, i když to v praxi znamená obrácení zásady (navrácení) a výjimky (nenavrácení).

90.

V tomto ohledu nelze pominout rozhodující dopad, který může mít odklad rozhodnutí o navrácení po dobu trvání dovolacího řízení na výsledek řízení o navrácení. Jak jsem již naznačil v bodě 56 tohoto stanoviska, čas je v této oblasti určujícím faktorem. Čím více se dítě integruje ve státě, kam bylo přemístěno, tím obtížnější by pro něj byl návrat do státu původu a tím méně je tento návrat odůvodněný. I kdyby tedy bylo rozhodnutí napadené dovoláním s konečnou platností na konci dovolacího řízení potvrzeno, je pravděpodobné, že nebude vykonáno, a to v nejlepším zájmu dítěte zůstat v prostředí, které se mezitím stane jeho novým prostředím. Pod rouškou stabilizace situace dítěte, jak argumentují zastánci článku 3881 občanského soudního řádu, by odklad na základě tohoto ustanovení mohl sloužit především ke konsolidaci faktického stavu vyplývajícího z protiprávního přemístění nebo zadržování posílením pozice rodiče-únosce ( 66 ).

91.

Nepřiměřená povaha tohoto článku 3881 je o to pozoruhodnější, že v polském právu existuje další ustanovení, které umožňuje přiměřeně chránit dítě proti jakémukoli „vážnému nebezpečí“ fyzického nebo psychického rizika v případě navrácení při současném vyvážení všech vystupujících práv a zájmů. Článek 388 občanského soudního řádu již totiž umožňuje oprávněným subjektům podat dovolání proti rozhodnutí o navrácení a požádat o jeho odklad, pokud by výkon tohoto rozhodnutí mohl způsobit nenapravitelnou újmu dítěti. Rozhodující je, že soudní přezkum, který v této věci provedl Sąd Apelacyjny w Warszawie (Odvolací soud ve Varšavě), zaručuje, že takového odkladu lze dosáhnout pouze tehdy, když to jeho nejlepší zájmy skutečně vyžadují.

92.

V této souvislosti argument matky, nejvyššího státního zástupce a veřejného ochránce práv dítěte, podle kterého polský zákonodárce stanovil mechanismus automatického odkladu na základě prosté žádosti dotčených subjektů právě z toho důvodu, že Sąd Apelacyjny w Warszawie (Odvolací soud ve Varšavě) zamítl většinu žádostí o odklad podaných na základě článku 388 občanského soudního řádu, je podle mého názoru velmi problematický. Existují jen dvě možnosti: buď si byl polský zákonodárce plně vědom skutečnosti, že nový článek 3881 tohoto řádu by umožnil zmařit rozhodnutí o navrácení, která ve skutečnosti nepředstavují pro dítě „vážné nebezpečí“ v případě navrácení – protože jinak by tento soud odpovídající žádosti o odklad přijal – v rozporu s povinnostmi, které Polské republice ukládá mezinárodní právo a unijní právo, anebo se domníval, že subjekt polské výkonné moci a dva správní orgány mají lepší postavení než polský soud, aby v každém případě bez jakékoli kontroly posoudili existenci takového „nebezpečí“. Takový argument není v žádném případě v právním státě přípustný.

93.

S ohledem na výše uvedené úvahy navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na položenou otázku tak, že na jedné straně čl. 11 odst. 3 nařízení Brusel IIa ve spojení s články 2 a 11 Haagské úmluvy z roku 1980 a na straně druhé články 7 a 47 Listiny brání vnitrostátní právní úpravě, podle níž se na základě prosté žádosti některých oprávněných veřejnoprávních subjektů, která nevyžaduje uvedení důvodu, ze zákona odloží výkon pravomocného rozhodnutí o navrácení vyneseného ve dvou řádných stupních řízení, a to na úvodní dobu dvou měsíců, v níž mají tyto subjekty možnost podat dovolání, a případně na celou dobu trvání tohoto dovolacího řízení.

94.

Upozorňuji také – vzhledem k tomu, že se předkládající soud Soudního dvora v tomto ohledu výslovně ptá – že pokud se bude Soudní dvůr řídit mým návrhem, bude muset předkládající soud ve věci v původním řízení zajistit plný účinek příslušných ustanovení unijního práva tím, že z vlastní moci upustí od použití článku 3881 občanského soudního řádu ( 67 ).

95.

Jako dodatek je třeba se zabývat posledním bodem. Jak jsem uvedl výše, od 1. srpna 2022 se na žádosti o navrácení vztahuje nařízení Brusel IIb. Toto nové nařízení potvrdilo řešení stanovená v nařízení Brusel IIa ( 68 ) a zároveň přineslo inovativní ustanovení zaměřená na další zvýšení účinnosti a rychlosti řízení o navrácení. Zejména čl. 27 odst. 6 nařízení Brusel IIb stanoví možnost prohlásit rozhodnutí o navrácení za předběžně vykonatelné bez ohledu na jakýkoli opravný prostředek, pokud to vyžaduje nejlepší zájem dítěte. Z bodu 42 odůvodnění dále vyplývá, že členské státy „by měly zvážit omezení možného počtu opravných prostředků“ proti takovému rozhodnutí „na jeden“. Skutečnost, že polský zákonodárce po vstupu tohoto nového nařízení v platnost, avšak před datem jeho použitelnosti, přijal ustanovení, jako je článek 3881 občanského soudního řádu, z tohoto hlediska také vyvolává vážné otázky ohledně loajální spolupráce ( 69 ).

96.

S ohledem na všechny výše uvedené úvahy navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na otázku položenou Sądem Apelacyjnym w Warszawie (Odvolací soud ve Varšavě, Polsko) takto:

„Článek 11 odst. 3 nařízení Rady (ES) č. 2201/2003 ze dne 27. listopadu 2003 o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti a o zrušení nařízení (ES) č. 1347/2000, ve spojení s články 2 a 11 Úmluvy o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí, uzavřené v Haagu dne 25. října 1980, a dále články 7 a 47 Listiny základních práv Evropské unie,

musí být vykládány v tom smyslu, že

brání vnitrostátní právní úpravě, podle níž se na základě prosté žádosti některých oprávněných veřejnoprávních subjektů, která nevyžaduje uvedení důvodu, ze zákona odloží výkon pravomocného rozhodnutí o navrácení vyneseného ve dvou řádných stupních řízení, a to na úvodní dobu dvou měsíců, v níž mají tyto subjekty možnost podat dovolání, a případně na celou dobu trvání tohoto dovolacího řízení.“