1.

Do vězení chodí i matky.

2.

Odsouzená osoba skutečně někdy může být matkou malých dětí. Situací, kdy byl proti jedné takové matce vydán evropský zatýkací rozkaz (dále jen „EZR“) za účelem výkonu trestu odnětí svobody, se Soudní dvůr zabývá poprvé. Je pro výkon takového EZR relevantní nejvlastnější zájem dítěte?

3.

Předkládající soud [Corte suprema di cassazione (Nejvyšší kasační soud, Itálie)] zde žádá o výklad rámcového rozhodnutí o EZR ( 2 ): je možné odmítnout nebo odložit výkon EZR, pokud je vyžádanou osobou matka, která žije ve společné domácnosti se svými nezletilými dětmi?

4.

Dne 26. června 2020 vydal belgický justiční orgán EZR proti GN za účelem výkonu trestu odnětí svobody v délce pěti let, který byl uložen za trestné činy obchodování s lidmi a napomáhání k nedovolenému přistěhovalectví. GN byla odsouzena v nepřítomnosti a podle belgického práva byla o řízení řádně informována.

5.

Byla zatčena v Boloni (Itálie) dne 2. září 2021. Po zatčení byl její nezletilý syn, který byl do té doby s ní, svěřen do péče sociálních služeb. Vzhledem k tomu, že GN nesouhlasila se svým předáním, byla vzata do vazby, jež byla později nahrazena domácím vězením, v jehož rámci se znovu shledala se svým synem.

6.

Na jednání konaném dne 17. září 2021 si Corte d’appello di Bologna (odvolací soud v Boloni, Itálie) vyžádal podle čl. 15 odst. 2 rámcového rozhodnutí o EZR informace od vystavujícího justičního orgánu. Dotazoval se na způsob výkonu trestu matek žijících ve společné domácnosti s nezletilými dětmi v Belgii, na vězeňské zacházení, kterému bude GN podrobena, na opatření, jež budou přijata ve vztahu k jejímu synovi, a na možnost obnovy řízení, které skončilo vynesením rozsudku v její nepřítomnosti. Státní zastupitelství v Antverpách odpovědělo, že zodpovězení položených otázek je v Belgii záležitostí Federálního úřadu pro spravedlnost. Poté již k žádné další komunikaci mezi oběma justičními orgány nedošlo.

7.

Rozsudkem ze dne 15. října 2021 Corte d’appello di Bologna (odvolací soud v Boloni) odmítl předání GN, jelikož se jedná o matku dítěte mladšího tří let, které s ní v době zatčení žilo ve společné domácnosti samo, a nařídil její okamžité propuštění. Podle tohoto soudu není při absenci odpovědi vystavujícího justičního orgánu jisté, že v belgickém právním řádu jsou uznány způsoby zajištění srovnatelné se způsoby zajištění italského státu, které chrání právo matky na to, aby nebyla zbavena vztahu se svými dětmi, a zajišťují dětem nezbytnou mateřskou a rodinnou pomoc zaručenou italskou ústavou, článkem 3 Úmluvy o právech dítěte ( 3 ) a článkem 24 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“).

8.

Proti výše uvedenému rozsudku podali samostatné kasační opravné prostředky Procuratore generale presso la Corte di appello di Bologna (vrchní státní zástupce u odvolacího soudu v Boloni, Itálie) a sama GN. Corte suprema di cassazione (Nejvyšší kasační soud), který tyto kasační opravné prostředky projednává, se rozhodl položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

9.

Písemná vyjádření předložili GN, vrchní státní zástupce u odvolacího soudu v Boloni, vlády Maďarska, Nizozemska a Itálie, Rada Evropské unie a Evropská komise. Na jednání konaném dne 28. března 2023 přednesly svá ústní vyjádření GN, vlády Nizozemska a Itálie, Rada a Evropská komise.

10.

S cílem poskytnout Soudnímu dvoru užitečnou odpověď navrhuji otázky položené předkládajícím soudem přeformulovat. Tento soud si v první řadě přeje zjistit, zda je oprávněn odmítnout výkon EZR, pokud předáním riskuje porušení základních práv matky, jejíž předání je požadováno, a základních práv nezletilých dětí, které s ní žijí ve společné domácnosti. Podpůrně si pak přeje zjistit, zda by mohl takové předání odložit. Dotčenými základními právy jsou právo na rodinný život zaručené článkem 7 Listiny a nejvlastnější zájem dítěte zaručený článkem 24 Listiny.

11.

Podstatou druhé předběžné otázky předkládajícího soudu je slučitelnost rámcového rozhodnutí o EZR s oběma dotčenými základními právy, pokud by bylo vykládáno tak, že za takových okolností, jako jsou okolnosti, které nastaly v původním řízení, brání odmítnutí nebo odložení výkonu EZR. Tato otázka se tak stává relevantní pouze tehdy, pokud Soudní dvůr možnost odmítnout výkon EZR vyloučí. Vzhledem k odpovědi na první otázku, kterou navrhnu Soudnímu dvoru, však nebude nutné na druhou otázku odpovídat.

12.

Otázka, kterou předkládající soud nastolil, je standardní a zároveň nová. Standardní je proto, že se jedná o další z řady předběžných otázek, jejichž podstatou je to, zda riziko porušení základního práva může být důvodem pro odmítnutí výkonu EZR mimo povinné nebo nepovinné důvody pro odmítnutí výkonu výslovně uvedené v článcích 3, 4 a 4a rámcového rozhodnutí o EZR ( 4 ).

13.

Je však rovněž zcela nová, neboť poprvé by mohlo být důvodem pro odmítnutí výkonu možné porušení základních práv nejen vyžádané, ale také třetí osoby: nezletilého dítěte matky, jejíž předání je požadováno.

14.

Podle mého názoru je třeba tuto otázku rozdělit na dvě části. Proto se budu nejprve zabývat okolnostmi, za nichž může právo matky na rodinný život zaručené článkem 7 Listiny odůvodnit odmítnutí jejího předání. Odpověď na tuto otázku lze poskytnout na základě již ustálené judikatury týkající se výkladu čl. 1 odst. 3 rámcového rozhodnutí o EZR. Následně rozeberu důsledky, které pro vykonávající orgán vyplývají z povinnosti jednat v nejvlastnějším zájmu dítěte, jak vyžaduje článek 24 Listiny. Budu argumentovat tím, že práva dítěte mohou odůvodnit odmítnutí předání. Nakonec se budu samostatně zabývat možností předání odložit.

15.

Možnost odmítnout výkon EZR z důvodu, který není výslovně stanoven v samotném rámcovém rozhodnutí o EZR, Soudní dvůr uznal teprve v rozsudku Aranyosi a Căldăraru z roku 2016 ( 5 ).

16.

V uvedené věci Soudní dvůr konstatoval, že vážné riziko porušení zákazu nelidského a ponižujícího zacházení, absolutního základního práva zaručeného článkem 4 Listiny, může být důvodem pro odmítnutí předání. Soudní dvůr vycházel z čl. 1 odst. 3 rámcového rozhodnutí o EZR a rozhodl, že odmítnutí podléhá požadavku, aby vykonávající orgán zaprvé potvrdil, že ve vystavujícím členském státě existují systémové nebo celoplošné nedostatky, pokud jde o dodržování článku 4 Listiny, a zadruhé, že hrozí porušení práva konkrétní dotčené osoby ( 6 ).

17.

Jedná se o takzvaný „dvoufázový test“ ( 7 ). Soudní dvůr v několika následujících rozsudcích ve věcech, v nichž byl povětšinou žádán, aby objasnil rozsah šetření prováděného vykonávajícím justičním orgánem při použití tohoto testu, své stanovisko vyjádřené v rozsudku ve věci Aranyosi a Căldăraru potvrdil ( 8 ).

18.

V řadě dalších věcí, které byly založeny na stejné argumentaci, jako je argumentace použitá ve věci Aranyosi a Căldăraru, Soudní dvůr konstatoval, že odmítnutí předání za podmínek, že byl splněn „dvoufázový test“, je odůvodněné, pokud jde o možné porušení práva vyžádané osoby na spravedlivý proces, které je zaručeno čl. 47 Listiny. Takto rozhodl ve věci LM ( 9 ) a toto rozhodnutí potvrdil v řadě následujících věcí ( 10 ).

19.

Ve všech těchto věcech se bez výjimky jednalo o základní právo vyžádané osoby. V projednávané věci by vyvstala podobná otázka jako ve věcech uvedených v předchozích bodech, pokud by byl Soudní dvůr dotázán na to, zda se GN může na obranu proti předání dovolávat svého práva na rodinný život zakotveného v článku 7 Listiny.

20.

Možnost učinit výjimku z povinnosti vykonat EZR byla tedy doposud potvrzena pouze ve vztahu ke dvěma základním právům, a sice právům zaručeným články 4 a 47 Listiny ( 11 ). Není mi však zřejmý žádný zásadní důvod, proč by tentýž závěr neplatil, pokud by vzniklo podezření na systémové nebo obecné nedostatky v ochraně jiného základního práva ( 12 ), například práva na rodinný život, jako je tomu v projednávané věci.

21.

Výchozím bodem tohoto posuzování je skutečnost, že jak správně Komise zdůraznila na jednání, uložení trestu odnětí svobody nutně zasahuje do práva GN na rodinný život. Toto omezení je však v zásadě považováno za nezbytné pro dosažení jiného společenského zájmu, kterým je vyloučení beztrestnosti pachatelů trestných činů ( 13 ). Členské státy nicméně musí při používání svých donucovacích pravomocí vůči jednotlivcům dodržovat zásadu proporcionality. Proto jsou povinny omezovat právo na rodinný život matek ve vězení co možná nejméně. Při volbě způsobu, jakým tomuto právu dostojí, však mají prostor pro uvážení ( 14 ).

22.

Proto jsem toho názoru, že GN by se mohla dovolávat svého práva na rodinný život jakožto důvodu pro odmítnutí výkonu EZR pouze tehdy, pokud by měl vykonávající orgán důvodné podezření, že vystavující stát nebude respektovat její právo na rodinný život.

23.

Jak Soudní dvůr opakovaně uvedl ( 15 ), mechanismus EZR vychází z předpokladu, že členské státy dodržují základní práva.

24.

Výchozí postoj tedy v souladu s čl. 1 odst. 3 rámcového rozhodnutí o EZR je ten, že vystavující členský stát má v rámci svého právního systému a praxe zavedena taková opatření, která nepřiměřeně neomezují právo vězněných osob na zachování jejich rodinných vazeb. Tento předpoklad lze zpochybnit pouze tehdy, pokud má vykonávající orgán povědomí ( 16 ) o systémových nebo celoplošných nedostatcích v souvislosti se zajišťováním práva osob uvězněných ve vystavujícím státě na rodinný život.

25.

Zásadní je, že tento závěr nemůže být založen na poznatku, že vystavující členský stát učinil ohledně ochrany rodinného života vězněných osob jinou legislativní volbu než vykonávající členský stát.

26.

Bez výjimky ve všech věcech, v nichž byl vykládán čl. 1 odst. 3 rámcového rozhodnutí o EZR tak, že umožňuje odmítnutí předání, bylo spouštěcím mechanismem dvoufázového testu povědomí vykonávajícího orgánu o možných systémových nebo obecných nedostatcích v ochraně příslušného základního práva ve vystavujícím státě. Pouze v takovém případě se mohl tento orgán odchýlit od zásady vzájemné důvěry a zpochybnit ochranu základních práv ve vystavujícím státě uplatněním uvedeného testu.

27.

V projednávané věci není pro spuštění dvoufázového testu důvod. Neexistuje totiž nezbytný spouštěcí mechanismus – podezření, že Belgie systematicky porušuje právo matek, které jsou ve výkonu trestu odnětí svobody, na rodinný život.

28.

Za těchto okolností nemůže vykonávající orgán výkon EZR odmítnout z důvodu možného porušení práva GN na rodinný život.

29.

Přesto se lze oprávněně tázat, zda práva GN nemohou být ve výsledku až příliš omezena (například v hypotetické situaci, kdy pravidla věznice, v níž vykonává trest, povolují rodinné návštěvy pouze jednou týdně). Vyloučit individuální porušení v každé jednotlivé situaci je samozřejmě nemožné.

30.

Systém vzájemného uznávání, na němž je založen EZR a další podobné nástroje unijního práva ( 17 ), však nespočívá na (nepravděpodobném) očekávání, že základní práva nebudou nikdy porušována. Vychází spíše z předpokladu, že individuální porušení základního práva bude řešeno. To je však odpovědností vystavujícího státu ( 18 ). Jednotlivé případy porušení základních práv má řešit vystavující, a nikoli vykonávající členský stát, a to i prostřednictvím zajištění přístupu ke svým soudům ( 19 ).

31.

Kromě toho, i když nelze vyloučit jednotlivá porušení, bylo by nemožné, aby vykonávající orgán taková porušení předvídal, pokud by neexistoval náznak toho, že k nim ve vystavujícím členském státě dochází systematicky.

32.

Vzhledem k tomu, že v projednávané věci chybí jakékoli náznaky systémových nebo obecných nedostatků v oblasti záruk vlastních rodinnému životu vězněných osob v Belgii, jsem toho názoru, že vykonávající orgán nemůže z tohoto důvodu předání odmítnout ( 20 ).

33.

Opačný závěr by zbavil zásadu vzájemné důvěry, na níž je vzájemné uznávání založeno, veškerého obsahu.

34.

Dalšími osobami (vzhledem k tomu, že bylo oznámeno, že GN se po vydání EZR narodilo druhé dítě), jejichž základní práva jsou v projednávané věci dotčena, jsou děti GN.

35.

Ty rovněž požívají práva na rodinný život. Kromě toho, pokud jde o děti, jejich právo na rodinný život musí být vždy vykládáno ve světle jiného ustanovení Listiny, konkrétně jejího článku 24 ( 21 ).

36.

Článek 24 Listiny chrání práva dítěte. Jeho odstavec 2 má ve vztahu k projednávané věci zvláštní význam. Stanoví, že „při všech činnostech týkajících se dětí, ať už uskutečňovaných veřejnými orgány, nebo soukromými institucemi, musí být prvořadým hlediskem nejvlastnější zájem dítěte“. V odstavci 3 tohoto článku se dále uvádí, že „každé dítě má právo udržovat pravidelné osobní vztahy a přímý styk s oběma rodiči, ledaže by to bylo v rozporu s jeho zájmy“ ( 22 ).

37.

Možné porušení základních práv dětí GN souvisí s EZR pouze nepřímo: jsou potenciálními vedlejšími poškozenými výkonem EZR, na jehož základě má být jejich matka vydána.

38.

Článek 24 Listiny se však vztahuje na všechny činnosti, které vyplývají z aplikace unijního práva, i když se dítěte přímo netýkají, ale mají pro něj závažné důsledky ( 23 ).

39.

Rozhodnutí o tom, zda vykonat EZR, proto může být ovlivněno obavami o nejvlastnější zájem dítěte.

40.

Avšak vzhledem k tomu, že děti jsou výkonem EZR dotčeny pouze nepřímo ( 24 ), je otázka ochrany jejich práv odlišného rázu než otázka, která byla podstatou předchozích věcí týkajících se čl. 1 odst. 3 rámcového rozhodnutí o EZR.

41.

Případné odmítnutí výkonu EZR za účelem ochrany nejvlastnějšího zájmu dítěte není otázkou vzájemné důvěry. Tomuto zájmu je třeba věnovat pozornost i v případě, že vystavující členský stát nabízí vysokou úroveň ochrany dětí, jejichž matky jsou ve vězení.

42.

Ochrana tohoto zájmu ze své podstaty vyžaduje odlišné posouzení: na počátku jakékoli analýzy stojí konkrétní situace dotčeného dítěte, a nikoli podmínky ve vystavujícím členském státě. Způsob, jakým vystavující stát zachází s vězni s malými dětmi, hraje při rozhodování vykonávajícího orgánu roli nikoli z důvodu nedůvěry ve vystavující členský stát, ale spíše jako faktor v rámci rozhodování o tom, jaké rozhodnutí je pro konkrétní dítě nejlepší.

43.

V tomto ohledu je dvoufázový test jakožto záštita zásady vzájemné důvěry pro zodpovězení otázky, zda lze výkon EZR odmítnout za účelem ochrany nejvlastnějšího zájmu dítěte, irelevantní ( 25 ).

44.

Dříve než se budu zabývat otázkou, zda nejvlastnější zájem dítěte může odůvodnit odmítnutí předání a jaké kroky musí vykonávající a vystavující orgány v tomto ohledu učinit, uvedu nejprve krátkou úvahu stran toho, jak bylo toto základní právo posuzováno v judikatuře Soudního dvora.

45.

Nejvlastnější zájem dítěte byl v literatuře popsán jako „jeden z nejvíce neurčitých a nejméně srozumitelných právních pojmů“ ( 26 ). Ve stejném duchu se jiní odborníci zabývali zjišťováním přesné povahy povinností podle článku 24 Listiny ( 27 ) a zdůrazňovali potřebu blíže specifikovat způsob, jakým má být v unijním právu používána ( 28 ). Co se dozvídáme o nejvlastnějším zájmu dítěte z judikatury Soudního dvora?

46.

Jediným rozsudkem, který se konkrétně týkal systému EZR, je rozsudek Soudního dvora ve věci Piotrowski ( 29 ). V dané věci byla řešena možnost vykonat EZR v případě, že vyžádaná osoba je nezletilá. Soudní dvůr zdůraznil, že za účelem ochrany práv dítěte v takových situacích byla přijata směrnice 2016/800 ( 30 ). Ta stanoví minimální pravidla, která se konkrétně týkají procesních práv dětí, na něž se vztahuje EZR ( 31 ). Výkon EZR totiž nelze automaticky odmítnout, je-li vyžádaná osoba nezletilá, ledaže tato nezletilá osoba nedosáhla věku trestní odpovědnosti ( 32 ).

47.

Podle mého názoru však toto rozhodnutí není příliš užitečné v situacích, jako je tato: kdy dítě, jehož práva jsou dotčena, není samo vyžádanou osobou.

48.

Uvedený rozsudek nicméně odráží důraz Soudního dvora na nutnost provést konkrétní posouzení situace daného dítěte. Totéž bylo zdůrazněno i ve vztahu k jiným oblastem unijního práva. Například v oblasti azylu Soudní dvůr v souvislosti s navrácením nezletilé osoby bez doprovodu konstatoval, že „pouze celkové a důkladné posouzení situace dotčené nezletilé osoby bez doprovodu umožňuje určit ‚nejvlastnější zájem dítěte‘ “ ( 33 ).

49.

Kromě toho Soudní dvůr v souvislosti s rozhodnutím o navrácení otce nezletilé dcery uvedl zcela konkrétní okolnosti, které je třeba při rozhodování o navrácení vzít v úvahu. Jsou to mimo jiné věk dítěte, jeho fyzický a emoční vývoj, míru jeho citové vazby na oba rodiče, jakož i riziko, že by odloučení od rodiče ohrozilo psychickou rovnováhu dítěte ( 34 ).

50.

Soudní dvůr v souvislosti se sloučením rodin státních příslušníků třetích zemí rovněž konstatoval, že v rámci posouzení každého konkrétního rozhodnutí, kterým by mohlo být dítě dotčeno, musí být zohledněna jeho potřeba pravidelně udržovat osobní vztahy s oběma rodiči ( 35 ). Orgán, jenž přijímá rozhodnutí, jež se týká dítěte, musí rovněž zohlednit míru citových vztahů, které dítě navázalo se svými opatrovníky, jakož i míru závislosti dítěte na svých opatrovnících, neboť tito opatrovníci vykonávají rodičovskou zodpovědnost a nesou právní a finanční odpovědnost za dotčené dítě ( 36 ).

51.

Dalším důležitým hlediskem je schopnost rodiče převzít plnou zodpovědnost za péči o dítě ( 37 ) a závislost dítěte na rodiči ( 38 ).

52.

Těmto rozsudkům je společné to, že podle nich je při posuzování nejvlastnějšího zájmu dítěte vždy prvním krokem v rámci jakéhokoli rozhodování zjištění situace tohoto, přičemž je třeba zjistit jeho konkrétní situaci ( 39 ).

53.

Uvedené vypovídá o požadavku vyjádřeném v čl. 24 odst. 2 Listiny, podle něhož musí být prvořadým hlediskem zájem dítěte: vždy, když se jedná o děti, musí být prvořadým posuzovaným hlediskem jejich zájmy, a to vždy s ohledem na konkrétní situaci dítěte ( 40 ).

54.

Teprve po provedení takového posouzení má příslušný orgán dostatek informací, aby mohl přistoupit k vydání příslušného rozhodnutí – v projednávané věci o tom, zda má být EZR vykonán.

55.

Znamená nejvlastnější zájem dítěte jakožto prvořadé hledisko také to, že jakékoli rozhodnutí orgánu veřejné moci, které do něj zasahuje, je výslovně zakázáno? Nebo nejvlastnější zájem dítěte vyžaduje, aby tyto zájmy byly vyvažovány s jinými veřejnými zájmy, o něž se v konkrétní věci jedná ( 41 )?

56.

Jak doložím v následujícím oddíle, jsem toho názoru, že nejvlastnější zájem dítěte a priori nepředstavuje absolutní překážku pro výkon EZR. Přesto se jedná o poměrně značné omezení: jak naznačím, pro vykonávající justiční orgán, který v projednávané věci rozhoduje o EZR, je překážkou až příliš vysokou.

57.

Zaprvé čl. 1 odst. 3 rámcového rozhodnutí o EZR se nevztahuje pouze na vyžádané osoby, ale také na všechny ostatní osoby, které mohou být EZR dotčeny ( 42 ). Nic tedy nenasvědčuje tomu, že by toto ustanovení chránilo před porušením základních práv pouze vyžádané osoby. Zadruhé, i kdyby čl. 1 odst. 3 rámcového rozhodnutí o EZR neexistoval, v případě, že se použije unijní právo, platí i základní práva zakotvená v Listině ( 43 ).

58.

Vykonávající justiční orgán je tedy nepochybně povinen přijmout takové rozhodnutí, jež chrání nejvlastnější zájmy dětí GN.

59.

Prvním krokem v každé věci, která se týká práv dítěte, musí být konkrétní a podrobné posouzení individuální situace dotčeného dítěte ( 44 ). Vykonávající justiční orgán musí pro účely tohoto posouzení vzít v úvahu všechny relevantní informace.

60.

Pro fungování EZR je zásadní, že shromažďování těchto informací zahrnuje ( 45 ) komunikaci s vystavujícím justičním orgánem podle čl. 15 odst. 2 rámcového rozhodnutí o EZR ( 46 ).

61.

Vykonávající justiční orgán v projednávané věci skutečně předložil vystavujícímu justičnímu orgánu žádost o dodatečné informace podle čl. 15 odst. 2 rámcového rozhodnutí o EZR. Dotazoval se na vězeňské podmínky pro matky s malými dětmi v Belgii. Vystavující justiční orgán na tuto otázku neodpověděl, ale místo toho odkázal vykonávající justiční orgán na belgický Federální úřad pro spravedlnost, který je za tyto záležitosti zodpovědný. Vykonávající justiční orgán nepoložil žádné doplňující otázky.

62.

Jedná se o uspokojivé využití komunikačního mechanismu podle čl. 15 odst. 2 rámcového rozhodnutí o EZR?

63.

Rozhodně ne.

64.

Soudní dvůr při několika příležitostech zdůraznil význam komunikačního mechanismu mezi oběma justičními orgány při výkonu EZR. Uvedl, že je vyjádřením povinnosti loajální spolupráce, podle níž se „členské státy […] navzájem respektují a pomáhají si při plnění úkolů vyplývajících ze Smluv“ ( 47 ).

65.

To vedlo Soudní dvůr k závěru, že oba justiční orgány musí plně využívat nástroje stanovené rámcovým rozhodnutím o EZR ( 48 ), jakým je i komunikační mechanismus ve smyslu čl. 15 odst. 2 tohoto rozhodnutí.

66.

V projednávané věci to znamená, že dotčené justiční orgány musí využít čl. 15 odst. 2 rámcového rozhodnutí o EZR, aby byl vykonávající justiční orgán dostatečně informován o situaci, která by GN a její děti čekala v Belgii.

67.

Lze si představit, že během takového komunikačního procesu by vystavující justiční orgán poskytl informace o vězeňských podmínkách pro matky s malými dětmi nebo o existujících alternativách. Je však také možné, že děti GN odmítne přijmout. Možností je nekonečně mnoho. Všechny tyto informace jsou důležité pro určení toho, zda je výkon EZR ve vztahu ke GN v nejvlastnějším zájmu jejích dětí.

68.

Důležitou otázkou z pohledu vykonávajícího justičního orgánu, zejména v případě, o jaký se jedná v projednávané věci, je to, jaký důsledek bude mít ignorování žádosti o informace ze strany vystavujícího justičního orgánu. Mělo by to vést k automatickému odmítnutí výkonu EZR?

69.

Komise na jednání tvrdila, že pokud nebude odpověď poskytnuta v přiměřené lhůtě, důsledek by měl být skutečně takový ( 49 ).

70.

Nesouhlasím s tím, že rámcové rozhodnutí o EZR spojuje se situací, kdy od vystavujícího justiční orgánu nepřijde žádná odpověď, automatický důsledek v podobě odmítnutí výkonu.

71.

Nicméně nejvlastnější zájem dítěte jakožto prvořadé hledisko zde nabývá konkrétní podobu. Pokud vykonávající orgán neobdrží dostatečné informace, které by mu umožnily získat naprostou jistotu stran toho, že výkon EZR nebude v rozporu s tímto zájmem, měl by předání odmítnout.

72.

V takové situaci by nejvlastnější zájem dítěte skutečně představoval příliš vysokou překážku, kterou by vykonávající justiční orgán nemohl překonat.

73.

Velká část judikatury, v níž je vysvětlován význam a účinky nejvlastnějšího zájmu dítěte, vznikla v oblasti azylu a migrace. Přestože je užitečná pro stanovení kritérií, která se tohoto zájmu týkají, nebezpečí beztrestnosti v této oblasti práva nevzniká.

74.

V projednávané věci je tedy Soudní dvůr vyzván k tomu, aby nalezl rovnováhu mezi cílem zajistit nejvlastnější zájem dítěte, jenž by měl být prvořadým hlediskem, s cílem vyloučit beztrestnost, který je jedním z hlavních cílů systému EZR ( 50 ).

75.

Zúčastnění ve svých písemných vyjádřeních a na jednání diskutovali o dalších možnostech, jak k uvedenému zájmu přistupovat. Cílem těchto diskusí bylo najít alternativu k odmítnutí výkonu EZR (a zabránit tak beztrestnosti GN) a zároveň zajistit ochranu tohoto nejvlastnějšího zájmu.

76.

Zatímco zavedení jakéhokoli nového řešení je záležitostí unijního normotvůrce a nikoli Soudního dvora, mám za to, že určitá ustanovení rámcového rozhodnutí o EZR poskytují některé nástroje, jež jsou užitečné pro řešení takových situací, jako je tato. Podle mého názoru mohou snížit nebezpečí beztrestnosti vznikající při ochraně nejvlastnějšího zájmu dítěte. Mezi tato ustanovení patří konkrétně čl. 23 odst. 4, jakož i čl. 4 odst. 6 a čl. 5 odst. 3 uvedeného rozhodnutí.

77.

Svou první předběžnou otázkou si předkládající soud přeje zjistit nejen to, zda lze výkon EZR odmítnout, ale také to, zda jej lze podpůrně odložit.

78.

Zúčastněné strany před Soudním dvorem diskutovaly o možnosti použití čl. 23 odst. 4 rámcového rozhodnutí o EZR v projednávané věci. Toto ustanovení zní následovně: „Předání lze výjimečně dočasně odložit ze závažných humanitárních důvodů, například existují-li závažné důvody domnívat se, že by to zřejmě ohrozilo život nebo zdraví vyžádané osoby. Výkon [EZR] se uskuteční, jakmile tyto důvody pominou. Vykonávající justiční orgán neprodleně informuje vystavující justiční orgán a dohodne s ním nové datum předání. V tomto případě se předání uskuteční ve lhůtě do deseti dnů od nového data“.

79.

Vrchní státní zástupce u odvolacího soudu v Boloni je toho názoru, a totéž uvedla na jednání také italská vláda, že výkon by v žádném případě neměl být odmítnut, ale pouze odložen podle čl. 23 odst. 4 rámcového rozhodnutí o EZR do doby, než dítě dosáhne vyšší úrovně zralosti. Rada navrhla, že vážné riziko pro dítě by mohlo být v některých případech vykládáno jako vážný humanitární důvod, který by odůvodnil použití čl. 23 odst. 4 rámcového rozhodnutí o EZR.

80.

Komise na jednání vyjádřila nesouhlas a dodala, že toto ustanovení lze použít až poté, co bude fakticky rozhodnuto o výkonu.

81.

Bez ohledu na skutečnost, že čl. 23 odst. 4 rámcového rozhodnutí o EZR odkazuje konkrétně na vyžádanou osobu, není podle mého názoru jeho použití v takové věci, jako je projednávaná věc, možné. Jeho samotný text poukazuje na závažné humanitární důvody a uvádí příklad zjevného ohrožení zdraví vyžádané (a nikoli třetí) osoby.

82.

V rozsudku ve věci E. D. L. Soudní dvůr konstatoval, že čl. 23 odst. 4 rámcového rozhodnutí o EZR lze použít, pokud má vykonávající justiční orgán závažné a prokazatelné důvody se domnívat, že „předání vyžádané osoby, která je vážně nemocná, by ji vystavilo skutečnému nebezpečí podstatného zkrácení délky života nebo rychlého, podstatného a nenapravitelného zhoršení zdravotního stavu ( 51 )“.

83.

Podle mého názoru je skutečně vhodné tento přístup použít ve vztahu k vyžádané osobě: ačkoli by nebyl dán důvod pro odmítnutí výkonu EZR, jeho odložení je vzhledem ke stavu této osoby nezbytné.

84.

V situaci, která nastala v projednávané věci, je nejvlastnější zájem dítěte nezbytným hlediskem ve vztahu k jiným osobám, než je samotná vyžádaná osoba – tedy ve vztahu k jejím dětem. Pokud existuje riziko, že by předání matky představovalo pro její děti vážné nebezpečí (například pro jejich zdraví nebo emoční vývoj), mělo by to být podle mého názoru důležitým hlediskem již před rozhodnutím o předání.

85.

I v případě odhlédnutí od znění čl. 23 odst. 4 rámcového rozhodnutí o EZR a za předpokladu, že by jej bylo možné použít ve vztahu k dětem vyžádané osoby, vyčkávání, až dítě dosáhne zralejšího věku, jak navrhla italská vláda, by nevyhovovalo standardu humanitárních důvodů ve smyslu výkladu poskytnutého Soudním dvorem v rozsudku E. D. L.

86.

To by podle mého názoru narušilo účel čl. 23 odst. 4 rámcového rozhodnutí o EZR.

87.

V projednávané věci tedy použití tohoto ustanovení není na místě.

88.

Další možnost, kterou by vykonávající justiční orgány mohly využít, pokud by rozhodly, že je v nejvlastnějším zájmu dítěte ponechat matku i dítě ve vykonávajícím členském státě, skýtá čl. 4 odst. 6 rámcového rozhodnutí o EZR.

89.

Poskytuje vykonávajícímu justičnímu orgánu možnost odmítnout výkon EZR, byl-li vydán za účelem výkonu trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření spojeného s odnětím osobní svobody, pokud se vyžádaná osoba zdržuje ve vykonávajícím členském státě, je jeho státním příslušníkem nebo zde má trvalé bydliště, přičemž tento stát se zaváže provést výkon trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření spojeného s odnětím osobní svobody.

90.

Hlavní účel tohoto ustanovení spočívá v tom, že se vykonávajícímu justičnímu orgánu umožní přiznat zvláštní význam možnosti zvýšit vyhlídky na sociální znovuzačlenění vyžádané osoby po uplynutí trestu, ke kterému byla odsouzena ( 52 ).

91.

Neexistuje však žádný důvod, proč by toto ustanovení nemohlo být použito rovněž za účelem ochrany nejvlastnějšího zájmu dítěte a zároveň vyloučení beztrestnosti. Aktivace čl. 4 odst. 6 rámcového rozhodnutí o EZR by mohla být nejlepší možností, pokud by z jakéhokoli důvodu souvisejícího s dotčeným dítětem bylo v jeho nejvlastnějším zájmu neopouštět vykonávající členský stát, ale zároveň by bylo důležité, aby udržovalo častý a blízký vztah se svou matkou (například v situaci, kdy druhý rodič nebo širší rodina žije ve vykonávajícím členském státě).

92.

Podle předkládajícího soudu Itálie provedla čl. 4 odst. 6 rámcového rozhodnutí o EZR do svého právního řádu tím, že pro možnost využít toto ustanovení stanovila podmínku, že vyžádaná osoba má v Itálii trvalé bydliště již nejméně pět let.

93.

Soudní dvůr konstatoval, že pojmy „zdržuje se“ a „má trvalé bydliště“ obsažené v čl. 4 odst. 6 rámcového rozhodnutí o EZR jsou autonomní pojmy unijního práva, které nemohou být vymezovány členskými státy ( 53 ). Podle Soudního dvora se tyto pojmy „tudíž vztahují na situace, ve kterých osoba, vůči níž byl vydán [EZR], buď zřídila své skutečné bydliště ve vykonávajícím členském státě, nebo si v důsledku stálého pobytu po určitou dobu v témže státě vytvořila pouto k posledně uvedenému státu, které je srovnatelné s poutem vzniklým v důsledku bydliště“ ( 54 ).

94.

Z uvedeného plyne předkládajícímu soudu povinnost vykládat své vnitrostátní právo v souladu s autonomním výkladem těchto pojmů poskytnutým Soudním dvorem, z něhož nevyplývá požadavek zdržovat se ve státě po dobu pěti let.

95.

Je pravda, že čl. 4 odst. 6 rámcového rozhodnutí o EZR poskytuje vykonávajícímu justičnímu orgánu možnost volby a nezakládá povinnost vykonat trest odnětí svobody ve vykonávajícím členském státě. Pokud však jde o zajištění nejvlastnějšího zájmu dítěte, může se tato možnost stát povinností, shledá-li vykonávající justiční orgán, že je v nejvlastnějším zájmu dítěte, aby neopouštělo vykonávající členský stát ( 55 ).

96.

Toto ustanovení proto dle mého názoru poskytuje další procesní nástroj, pomocí něhož může vykonávající justiční orgán zmírnit nebezpečí beztrestnosti a nalézt rovnováhu mezi ním a nejvlastnějším zájmem dítěte.

97.

Článek 5 odst. 3 rámcového rozhodnutí o EZR stanoví, že je-li EZR vydán za účelem trestního stíhání osoby, která je státním příslušníkem vykonávajícího členského státu nebo zde má trvalé bydliště ( 56 ), může být předání podmíněno tím, že osoba bude po vyslechnutí vrácena do vykonávajícího členského státu, aby zde vykonala trest odnětí svobody nebo ochranné opatření spojené s odnětím osobní svobody uložené ve vystavujícím členském státě.

98.

Toto ustanovení je podle všeho protipólem čl. 4 odst. 6 rámcového rozhodnutí o EZR: ať už je EZR vydán za účelem trestního stíhání (jako v případě čl. 5 odst. 3), nebo výkonu trestu (čl. 4 odst. 6), mohou osoby, které mají trvalé bydliště ve vykonávajícím státě, využít možnosti vykonat trest v členském státě svého trvalého bydliště.

99.

Článek 5 odst. 3 se týká situací, kdy je EZR vydán za účelem trestního stíhání, k čemuž v projednávané věci patrně nedošlo. GN byla odsouzena v Belgii a EZR byl vydán výslovně za účelem výkonu trestu odnětí svobody.

100.

Na jednání však GN a Komise vysvětlily, že vzhledem k tomu, že GN byla odsouzena v nepřítomnosti, existuje možnost obnovy řízení v Belgii, což by podle jejich názoru učinilo z tohoto EZR rovněž EZR vydaný za účelem trestního stíhání.

101.

V takovém případě by čl. 5 odst. 3 rámcového rozhodnutí o EZR umožnil vykonávajícímu justičnímu orgánu podmínit předání osob, které jsou státními příslušníky vykonávajícího členského státu nebo zde mají trvalé bydliště, tím, že tyto osoby budou následně vráceny k výkonu trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření spojeného s odnětím osobní svobody do tohoto členského státu.

102.

Zaprvé skutkové okolnosti projednávané věci vyvolávají pochybnosti stran toho, že GN má trvalé bydliště v Itálii. Toto posouzení nicméně přísluší předkládajícímu soudu.

103.

Zadruhé čl. 5 první věta rámcového rozhodnutí o EZR stanoví, že vykonávající orgán může této možnosti využít. Článek 5 odst. 3 rámcového rozhodnutí o EZR tedy představuje další možnost, kterou mají vykonávající justiční orgány, pokud dospějí k závěru, že je v nejvlastnějším zájmu dítěte ponechat matku i dítě ve vykonávajícím členském státě.

104.

Avšak vzhledem k tomu, že EZR proti GN byl vydán výslovně za účelem výkonu trestu odnětí svobody, mám za to, že toto ustanovení nelze v projednávané věci použít.

105.

Ve světle předcházejících úvah navrhuji, aby Soudní dvůr na předběžné otázky položené Corte suprema di cassazione (Nejvyšší kasační soud, Itálie) odpověděl následovně: