1.

Procura della Repubblica presso il Tribunale di Bolzano (Úřad státního zástupce při Okresním soudu v Bolzanu, Itálie) (dále jen „státní zástupce v Bolzanu“) žádá Tribunale di Bolzano (Okresní soud v Bolzanu, Itálie) na základě vnitrostátní právní úpravy o povolení přístupu k údajům uchovávaným poskytovateli služeb elektronických komunikací, které umožňují mimo jiné dohledat a identifikovat zdroj a adresáta komunikace z mobilních telefonů.

2.

V souvislosti s předmětnou žádostí se Tribunale di Bolzano (Okresní soud v Bolzanu) obrací na Soudní dvůr a žádá o výklad čl. 15 odst. 1 směrnice 2002/58/ES ( 2 ). Toto ustanovení umožňuje členským státům zavést legislativní výjimky z povinnosti zajistit důvěrný charakter elektronické komunikace stanovené v uvedené směrnici ( 3 ). V rozsudku ve věci Prokuratuur ( 4 ) Soudní dvůr konstatoval, že přístup k údajům, z nichž lze vyvodit přesné závěry o soukromém životě uživatele, na základě opatření přijatých podle čl. 15 odst. 1 směrnice 2002/58, představuje závažný zásah do základních práv a zásad zakotvených v článcích 7, 8 a 11 a čl. 52 odst. 1 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“) ( 5 ). Takový přístup nelze povolit pro účely prevence, vyšetřování, odhalování a stíhání „trestných činů obecně“. Může být poskytnut pouze v rámci postupů a řízení, jejichž cílem je boj proti „závažné trestné činnosti“ ( 6 ), a musí podléhat předchozímu přezkumu ze strany soudu nebo nezávislého správního orgánu, aby bylo zajištěno dodržení tohoto požadavku ( 7 ). Tribunale di Bolzano (Okresní soud v Bolzanu) žádá Soudní dvůr o objasnění dvou aspektů rozsudku ve věci Prokuratuur: pojmu „závažná trestní činnost“ a rozsahu předchozího přezkumu, který musí soud provést na základě ustanovení vnitrostátního práva, jež mu ukládá povinnost povolit přístup k údajům uchovávaným poskytovateli elektronických komunikací.

3.

Článek 5 směrnice 2002/58, nadepsaný „Důvěrný charakter sdělení“, stanoví:

„1.   Členské státy zajistí prostřednictvím vnitrostátních právních předpisů důvěrný charakter sdělení přenášených pomocí veřejné komunikační sítě a veřejně dostupných služeb elektronických komunikací a s nimi souvisejících provozních údajů. Zejména zakáží příposlech, odposlech, uchovávání nebo jiné druhy zachycování či sledování sdělení a s nimi souvisejících provozních údajů osobami jinými než uživateli bez souhlasu dotčených uživatelů, pokud k takovému jednání nejsou zákonem oprávněny v souladu s čl. 15 odst. 1. […]

[…]“

4.

Článek 6 směrnice 2002/58, nadepsaný „Provozní údaje“, stanoví:

„1.   Provozní údaje vztahující se k účastníkům a uživatelům zpracovávané a uchovávané provozovatelem veřejné komunikační sítě nebo poskytovatelem veřejně dostupné služby elektronických komunikací, musí být vymazány nebo anonymizovány, jakmile již nejsou potřebné pro přenos sdělení, aniž by tímto byly dotčeny odstavce 2, 3 a 5 tohoto článku a čl. 15 odst. 1.

[…]

5.   Zpracování provozních údajů podle odstavců 1, 2, 3 a 4 musí být omezeno na osoby, které jednají z pověření provozovatelů veřejných komunikačních sítí a poskytovatelů veřejně dostupných služeb elektronických komunikací, a které se zabývají účtováním nebo řízením provozu, požadavky zákazníků, odhalováním podvodů, marketingem služeb elektronických komunikací nebo poskytováním služeb s přidanou hodnotou, a musí být omezeno na rozsah, který je nezbytný pro účely těchto činností.

[…]“

5.

Článek 9 směrnice 2002/58, nadepsaný „Lokalizační údaje odlišné od provozních údajů“, stanoví:

„1.   Mohou-li být zpracovávány lokalizační údaje odlišné od provozních údajů, které se vztahují k uživatelům nebo účastníkům veřejných komunikačních sítí nebo veřejně dostupných služeb elektronických komunikací, je možné tyto údaje zpracovávat pouze poté, co byly anonymizovány údaje, anebo se souhlasem uživatelů nebo účastníků v nezbytném rozsahu a po nezbytnou dobu pro poskytování služeb s přidanou hodnotou. Poskytovatel služeb musí informovat uživatele nebo účastníky před obdržením jejich souhlasu o druhu lokalizačních údajů odlišných od provozních údajů, které budou zpracovávány, o účelu a délce doby zpracování a o tom, zda budou údaje předány třetí osobě za účelem poskytování služeb s přidanou hodnotou. Uživatelé nebo účastníci musí mít možnost kdykoliv vzít zpět svůj souhlas se zpracováním lokalizačních údajů odlišných od provozních údajů.

[…]“

6.

Článek 15 odst. 1 směrnice 2002/58 zní takto:

„Členské státy mohou přijmout legislativní opatření, kterými omezí rozsah práv a povinností uvedených v článku 5, článku 6, čl. 8 odst. 1, 2, 3 a 4 a článku 9 této směrnice, pokud toto omezení představuje v demokratické společnosti nezbytné, přiměřené a úměrné opatření pro zajištění národní bezpečnosti (tj. bezpečnosti státu), obrany, veřejné bezpečnosti a pro prevenci, vyšetřování, odhalování a stíhání trestných činů nebo neoprávněného použití elektronického komunikačního systému, jak je uvedeno v čl. 13 odst. 1 směrnice 95/46/ES ( 8 ). Členské státy mohou mimo jiné přijmout právní opatření umožňující zadržení údajů na omezenou dobu na základě důvodů uvedených v tomto odstavci. Veškerá opatření uvedená v tomto odstavci musí být v souladu s obecnými zásadami práva Společenství, včetně zásad uvedených v čl. 6 odst. 1 a 2 Smlouvy o založení Evropské unie.“

7.

Článek 132 odst. 3 decreto legislativo 30 giugno 2003, n. 196, Codice in materia di protezione dei dati personali (legislativní nařízení č. 196, kterým se stanoví zákon o ochraně osobních údajů) ze dne 30. června 2003 ( 9 ), nedávno pozměněný článkem 1 decreto-legge 30 settembre 2021 n. 132, Misure urgenti in materia di giustizia e di difesa, nonché’ proroghe in tema di referendum, assegno temporaneo e IRAP, convertito con modificazioni nella legge 23 novembre 2021 n. 178 (nařízení s mocí zákona č. 132 ze dne 30. září 2021 ( 10 ), přeměněné se změnami na zákon č. 178 ze dne 23. listopadu 2021) ( 11 ) (dále jen „čl. 132 odst. 3 legislativního nařízení č. 196/2003“) stanoví:

„3.   V rámci zákonem stanovené doby uchovávání [tedy 24 měsíců ode dne oznámení], pokud existují dostatečné důkazy o trestných činech, za které zákon stanoví trest odnětí svobody na doživotí nebo trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně 3 roky, stanovené podle článku 4 trestního řádu, a o trestných činech vyhrožování a obtěžování osob prostřednictvím telefonu, v případě, že jsou hrozba a obtěžování závažné, jsou údaje, pokud jsou důležité pro zjištění skutkového stavu, získávány na základě předchozího povolení soudu odůvodněným usnesením na žádost státního zástupce nebo na žádost obhájce obžalovaného, vyšetřované osoby, poškozeného a dalších soukromých osob;

[…]

3c.   Údaje získané v rozporu s ustanoveními odstavců 3 a 3a nelze použít.“

8.

Článek 4 trestního řádu, nadepsaný „Pravidla pro určení příslušnosti“, stanoví:

„Při určování příslušnosti se přihlíží k trestu stanovenému zákonem za každý dokonaný trestný čin nebo za pokus o něj. K pokračování, recidivě a okolnostem spáchání trestného činu se nepřihlíží, s výjimkou přitěžujících okolností, za které zákon stanoví jiný druh trestu, než je běžný trest za trestný čin, a zvláštních okolností.“

9.

Podle předkládajícího soudu může státní zástupce stíhat trestný čin krádeže s přitěžujícími okolnostmi z moci úřední ( 12 ). Podle článku 625 Codice penale (trestní zákoník) bude osoba, která se dopustí trestného činu krádeže s přitěžujícími okolnostmi, potrestána zvláštním trestem spočívajícím v odnětí svobody na dva roky až šest let a peněžitým trestem od 927 eur do 1500 eur. Článek 624 trestního zákoníku stanoví, že osoba, jež se dopustí prosté krádeže, kterou lze stíhat na základě trestního oznámení poškozeného, bude potrestána odnětím svobody od šesti měsíců až tři roky a peněžitým trestem ve výši od 154 eur do 516 eur.

10.

Státní zástupce v Bolzanu zahájil dvě trestní řízení proti neznámým pachatelům pro krádež mobilního telefonu s přitěžujícími okolnostmi podle článků 624 a 625 trestního zákoníku ( 13 ). Za účelem dohledání pachatelů požádal státní zástupce předkládající soud podle čl. 132 odst. 3 legislativního nařízení č. 196/2003 o „[…] oprávnění získávat od všech telefonních společností veškeré údaje, které mají k dispozici, prostřednictvím metod sledování a lokalizace (zejména uživatele a případně IMEI kódy volaných nebo volajících, navštívená nebo dosažená místa, čas a trvání hovorů nebo připojení a označení dotčených buněk nebo základnových stanic, uživatele a IMEI odesílatelů nebo příjemců SMS a MMS a je-li to možné, údaje o příslušných držitelích) příchozích a odchozích telefonních hovorů či komunikací a uskutečněných spojení, včetně roamingových hovorů, a to včetně těch, které nejsou účtovány (prozvánění), ode dne krádeže do dne rozhodnutí o žádosti.“

11.

Předkládající soud má pochybnosti, zda je čl. 132 odst. 3 legislativního nařízení č. 196/2003 slučitelný s čl. 15 odst. 1 směrnice 2002/58, jak je vyložen v rozsudku ve věci Prokuratuur. Uvádí, že dne 7. září 2021 Corte suprema di cassazione (Nejvyšší kasační soud, Itálie) ( 14 ) konstatoval, že vzhledem k tomu, že vnitrostátní soudy mají prostor pro uvážení, pokud jde o určení trestných činů, které představují „závažné ohrožení národní bezpečnosti a závažnou trestnou činnost“, rozsudek ve věci Prokuratuur není vnitrostátními soudy přímo použitelný. V návaznosti na rozsudek Corte suprema di cassazione (Nejvyšší kasační soud) přijal italský zákonodárce nařízení s mocí zákona č. 132 ze dne 30. září 2021, jehož čl. 132 odst. 3 kvalifikuje závažné trestné činy pro účely získání telefonních záznamů mimo jiné jako trestné činy, za které lze uložit trest „odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně tři roky“.

12.

Podle předkládajícího soudu spadají pod hranici pro kvalifikaci závažných trestných činů stanovenou v čl. 132 odst. 3 legislativního nařízení č. 196/2003 trestné činy, které způsobují omezené narušení společenského života a mohou být stíhány pouze na základě trestního oznámení jednotlivce ( 15 ). Přístup k telefonním záznamům tak lze podle tohoto ustanovení získat v případě krádeže věci minimální hodnoty, jako je mobilní telefon nebo jízdní kolo. Hranice stanovená v čl. 132 odst. 3 legislativního nařízení č. 196/2003 tudíž nerespektuje zásadu proporcionality podle čl. 52 odst. 1 Listiny, která vyžaduje, aby byla v každém jednotlivém případě poměřována závažnost vyšetřovaného trestného činu s omezením výkonu základního práva. Stíhání méně závažných trestných činů neodůvodňuje omezení výkonu základních práv na respektování soukromého života, ochranu osobních údajů a svobodu projevu a informací ( 16 ).

13.

Předkládající soud vysvětluje, že italské soudy mají velmi omezenou diskreční pravomoc při odmítnutí povolení přístupu k telefonním záznamům, neboť povolení musí být uděleno, existují-li „dostatečné důkazy o spáchání trestného činu“ a takové povolení „je důležité pro zjištění [skutkového stavu]“. Soudy zejména nemají pravomoc posuzovat závažnost vyšetřovaného trestného činu. Zákonodárce toto posouzení provedl, když obecně a bez rozlišení jednotlivých druhů trestných činů stanovil, že přístup k telefonním záznamům musí být udělen mimo jiné v souvislosti s vyšetřováním všech trestných činů, za které lze uložit trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně tři roky.

14.

Za těchto okolností se Tribunale di Bolzano (Okresní soud v Bolzanu) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:

„Brání čl. 15 odst. 1 [směrnice 2002/58] takovému ustanovení vnitrostátní právní úpravy, jako je ustanovení obsažené v [článku 132 odst. 3 legislativního nařízení č. 196 z roku 2003], které […] stanoví, že:

‚V rámci zákonem stanovené doby uchovávání, pokud existují dostatečné důkazy o trestných činech, za které zákon stanoví trest odnětí svobody na doživotí nebo trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně tři roky, stanovené podle článku 4 [trestního řádu], a o trestných činech vyhrožování a obtěžování osob prostřednictvím telefonu, v případě, že jsou hrozba a obtěžování závažné, jsou údaje, pokud jsou důležité pro zjištění skutkového stavu, získávány na základě povolení soudu odůvodněným usnesením na žádost státního zástupce nebo na žádost obhájce obžalovaného, vyšetřované osoby, poškozeného a dalších soukromých osob‘?“

15.

Písemná vyjádření předložily česká a estonská vláda, Irsko, francouzská, italská, kyperská, maďarská, nizozemská, rakouská a polská vláda, jakož i Evropská komise.

16.

Tyto zúčastněné strany a státní zástupce v Bolzanu přednesli ústní vyjádření a odpověděli na otázky položené Soudním dvorem na jednání konaném dne 21. března 2023.

17.

Italská vláda a Irsko tvrdí, že žádost o rozhodnutí o předběžné otázce je zčásti nepřípustná. Podle skutkových okolností uvedených v předkládacím rozhodnutí byla žádost o přístup provedena v souvislosti s vyšetřováním krádeží mobilních telefonů s přitěžujícími okolnostmi. Irsko zdůrazňuje, že státní zástupce může tento trestný čin stíhat z úřední moci. Tato pravomoc odráží postoj, že povaha a účinky tohoto trestného činu mají dopad na společnost obecně. Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce je tedy hypotetická v tom rozsahu, v němž se týká i trestných činů, které lze stíhat pouze na základě trestního oznámení jednotlivce. Italská vláda uvádí, že předkládající soud odkazuje na řadu trestných činů, jež nejsou relevantní pro případy, které projednává. Italská vláda a Komise tvrdí, že ačkoliv je v žádosti odkazováno na „trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně tři roky“, trestný čin krádeže s přitěžujícími okolnostmi lze potrestat podle článku 625 trestního zákoníku odnětím svobody na dva roky až šest let. Komise proto navrhuje, aby Soudní dvůr otázku přeformuloval. Francouzská vláda rovněž žádá Soudní dvůr, aby otázku přeformuloval. Má za to, že ačkoliv Soudní dvůr může vykládat ustanovení unijního práva, není příslušný k posuzování slučitelnosti ustanovení vnitrostátního práva s unijním právem.

18.

Předkládající soud prostřednictvím své otázky doslova vybízí Soudní dvůr k tomu, aby se vyjádřil ke slučitelnosti ustanovení vnitrostátního práva s unijním právem. To samo o sobě nebrání tomu, aby byl předkládajícímu soudu poskytnut výklad unijního práva, v daném případě čl. 15 odst. 1 směrnice 2002/58, který mu umožní rozhodnout o slučitelnosti jakéhokoliv vnitrostátního ustanovení, jež je předmětem řízení vedeného před tímto soudem, s uvedeným ustanovením ( 17 ).

19.

Z žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce vyplývá, že státní zástupce v Bolzanu požadoval přístup k údajům mimo jiné za účelem vyšetřování a stíhání dvou případů trestného činu krádeže mobilního telefonu s přitěžujícími okolnostmi podle článku 625 trestního zákoníku. Za těchto okolností jsou odkazy na jiné trestné činy, včetně článku 624 trestního zákoníku (prostá krádež) ( 18 ), uvedené v žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce pro rozhodnutí o žádostech projednávaných předkládajícím soudem bezpředmětné ( 19 ). V rozsahu, v němž se předběžná otázka týká žádosti podané státním zástupcem v Bolzanu o přístup k údajům za účelem vyšetřování spáchání trestných činů krádeže s přitěžujícími okolnostmi, tato otázka není hypotetická. Své posouzení použití čl. 132 odst. 3 legislativního nařízení č. 196/2003 proto omezím na tyto skutečnosti, jak je popisuje předkládající soud a týkají se krádeží mobilních telefonů s přitěžujícími okolnostmi.

20.

Projednávaná věc vychází z žádosti státního zástupce v Bolzanu o přístup k údajům uchovávaným poskytovateli služeb elektronických komunikací. Netýká se uchovávání těchto údajů nebo jejich legality podle mimo jiné čl. 15 odst. 1 směrnice 2002/58 ( 20 ). Tyto údaje zahrnují podrobnosti o příchozí a odchozí komunikaci ( 21 ) uskutečněné pomocí odcizených mobilních telefonů a o lokalizačních údajích ( 22 ). Ačkoli tyto údaje nezahrnují obsah komunikace, lze z nich vyvodit přesné závěry o soukromém životě osob, o jejichž údaje se jedná, přičemž přístup k nim tak podle všeho představuje „závažný“ zásah do jejich základních práv ( 23 ). Zásah, k němuž dochází v důsledku přístupu k těmto údajům, může být odůvodněn cílem ( 24 ), na který odkazuje první věta čl. 15 odst. 1 směrnice 2002/58, spočívajícím v prevenci, vyšetřování, odhalování a stíhání „závažných trestných činů“, nikoli však trestných činů obecně. Soudní dvůr při výkladu čl. 15 odst. 1 směrnice 2002/58 spojuje závažnost zásahu do základních práv osob se závažností vyšetřovaného trestného činu ( 25 ).

21.

Směrnice 2002/58 upravuje činnosti poskytovatelů služeb elektronických komunikací v souvislosti se zpracováním osobních údajů ( 26 ). Článek 1 odst. 3 výslovně vylučuje z působnosti směrnice 2002/58 činnosti státu ve vymezených oblastech, jako je veřejná bezpečnost, obrana, bezpečnost státu a trestní právo. Činnosti, na které odkazuje čl. 15 odst. 1 směrnice 2002/58, se v podstatě překrývají s činnostmi popsanými v čl. 1 odst. 3 této směrnice a zahrnují činnosti státu v oblasti trestního práva, které jsou z působnosti směrnice 2002/58 výslovně vyloučeny ( 27 ). Mezi činnostmi státu, jež čl. 1 odst. 3 směrnice 2002/58 vylučuje z oblasti její působnosti, a legislativními opatřeními, která mohou členské státy přijmout podle čl. 15 odst. 1 uvedené směrnice ( 28 ), tak existuje jasná souvislost.

22.

Soudní dvůr bez ohledu na tuto jasnou souvislost opakovaně uvádí, že vzhledem k tomu, že čl. 15 odst. 1 směrnice 2002/58 výslovně zmocňuje členské státy k přijetí zde popsaných vnitrostátních legislativních opatření, taková opatření spadají do oblasti působnosti této směrnice. Z této judikatury vyplývá, že pojem „činnosti“, včetně slovního spojení „činnosti státu v oblasti trestního práva“ použitého v čl. 1 odst. 3 směrnice 2002/58, nezahrnuje legislativní opatření uvedená v čl. 15 odst. 1 dané směrnice ( 29 ).

23.

Článek 2 směrnice 2002/58, který obsahuje řadu definic pro účely použití uvedené směrnice, ani žádné jiné ustanovení směrnice 2002/58, včetně čl. 15 odst. 1, nedefinuje pojem „trestné činy“. Směrnice 2002/58 neobsahuje výčet „trestných činů“ ( 30 ). Kromě toho, judikatura vykládající čl. 15 odst. 1 směrnice 2002/58 tento pojem nedefinuje ( 31 ).

24.

I přes neexistenci jakýchkoliv takových definic směrnice 2002/58 nestanoví, že každý členský stát definuje pojem „trestné činy“ v souladu se svým vnitrostátním právem ( 32 ). Podle ustálené judikatury Soudního dvora platí, že z požadavků jak jednotného používání unijního práva, tak zásady rovnosti vyplývá, že ustanovení unijního práva, které výslovně neodkazuje na právo členských států za účelem vymezení svého smyslu a dosahu, musí být zpravidla vykládáno autonomním a jednotným způsobem v celé Evropské unii. V rámci výkladu čl. 15 odst. 1 směrnice 2002/58 lze pojem „trestné činy“ přinejmenším v zásadě považovat za autonomní pojem unijního práva, který je třeba vykládat jednotným způsobem ve všech členských státech ( 33 ).

25.

Deset členských států a Komise, jež předložily vyjádření Soudnímu dvoru, však mají jednomyslně za to, že každému členskému státu přísluší definovat pojem „trestné činy“, včetně závažných trestných činů, na něž odkazuje čl. 15 odst. 1 směrnice 2002/58, s odkazem na své vnitrostátní právní předpisy.

26.

S těmito tvrzeními souhlasím z následujících důvodů.

27.

Zaprvé Soudní dvůr již dříve uvedl, že v souvislosti s čl. 15 odst. 1 směrnice 2002/58 je na členských státech, aby definovaly své základní bezpečnostní zájmy a přijaly vhodná opatření k zajištění své vnitřní a vnější bezpečnosti ( 34 ). Ačkoli to Soudní dvůr výslovně neuvedl, podle všeho se přiklonil k názoru, že pojem „národní bezpečnost“ uvedený v čl. 15 odst. 1 směrnice 2002/58 není autonomním pojmem unijního práva, a to i přes neexistenci definice tohoto pojmu nebo výslovného odkazu na právo členských států ( 35 ). Nevidím důvod, proč by se tentýž přístup neměl uplatnit na pravomoci členských států definovat pojmy „trestné činy“ nebo „závažné trestné činy“ pro účely čl. 15 odst. 1 směrnice 2002/58. Pojmy „trestné činy“, „veřejná bezpečnost“ a „národní bezpečnost“ uvedené v předmětném ustanovení lze považovat za noscitur a sociis, neboť se zdá, že unijní normotvůrce chtěl, aby se s každým z nich zacházelo podobným způsobem, a to i pokud jde o způsob jejich vymezení ( 36 ).

28.

Zadruhé čl. 4 odst. 2 SEU ukládá Evropské unii povinnost respektovat národní identitu členských států, která spočívá v jejich základních politických a ústavních systémech. Preambule Listiny rovněž uznává, že i když Unie přispívá k zachování a rozvíjení společných hodnot, respektuje mimo jiné i rozmanitost kultur a tradic národů Evropy. Vymezení trestných činů a trestů ( 37 ) odráží národní citlivost a tradice, které se značně liší nejen mezi členskými státy, ale také v průběhu času souběžně se společenskými změnami ( 38 ).

29.

V této souvislosti lze poznamenat, že členské státy při vymezování trestných činů a trestů v různé míře zohledňují řadu různých faktorů. Posouzení „závažnosti“ určitého trestného činu ze strany členského státu se často, ne-li vždy, odráží v závažnosti uloženého. Délka trestu odnětí svobody může odrážet analýzu řady faktorů, včetně vnímané vlastní „závažnosti“ trestného činu a jeho relativní „závažnosti“ ve srovnání s jinými trestnými činy. Nebyly uvedeny žádné důvody, proč by členské státy neměly tuto pravomoc vykonávat nebo ostatně proč by se měl v konkrétním posuzovaném kontextu použít jiný přístup k definici pojmů „trestné činy“, „závažné trestné činy“ nebo „trestné činy obecně“.

30.

Pravomocí členských států v oblasti trestního práva není dotčena pravomoc, kterou má Evropská unie v určitých případech, a sice stanovit například minimální pravidla vymezující trestné činy a sankce, pokud jde o mimořádně závažnou trestnou činnost s přeshraničním rozměrem z důvodu povahy nebo dopadu těchto trestných činů nebo kvůli zvláštní potřebě potírat ji na společném základě ( 39 ). Unijní normotvůrce však nestanovil pravidla upravující definici trestných činů v čl. 15 odst. 1 směrnice 2002/58 ( 40 ). Jak již bylo uvedeno ( 41 ), ze znění čl. 1 odst. 3 směrnice 2002/58 je vskutku zřejmé, že unijní normotvůrce neměl jejím přijetím v úmyslu vykonávat jakoukoli pravomoc v oblasti trestního práva.

31.

Uvedené dva důvody postačují k objasnění toho, proč si členské státy bez ohledu na skutečnost, že vnitrostátní legislativní opatření přijatá podle čl. 15 odst. 1 směrnice 2002/58 pro vyšetřování a stíhání trestných činů spadají do oblasti působnosti tohoto předpisu, ponechávají pravomoc definovat pojem „trestné činy“, včetně pojmu „závažné trestné činy“, a stanovit tresty za účast na takovém jednání ( 42 ).

32.

Soudní dvůr zdůraznil, že možnost odchýlit se ( 43 ) mimo jiné od zásady důvěrnosti stanovené v čl. 5 odst. 1 směrnice 2002/58 musí být vykládána restriktivně, aby se nestala obecným pravidlem, čímž by byla uvedená zásada zbavena své podstaty ( 44 ). Využití této možnosti tak musí respektovat mimo jiné zásady rovnocennosti ( 45 ) a účinnosti ( 46 ). Musí rovněž dodržovat obecné zásady unijního práva, včetně zásady proporcionality ( 47 ), a články 7, 8 a 11 ( 48 ) a čl. 52 odst. 1 Listiny ( 49 ). Cíl boje proti závažné trestné činnosti je třeba vždy sladit s požíváním základních práv, která jsou tak dotčena. Práva zakotvená v článcích 7, 8 a 11 Listiny nejsou absolutní a jejich výkon musí být posuzován ve vztahu k jejich funkci ve společnosti ( 50 ). Článek 52 odst. 1 Listiny tak stanoví, že omezení výkonu těchto práv, která jsou stanovena zákonem, musí respektovat podstatu těchto práv, a musí být při dodržení zásady proporcionality nezbytná a skutečně odpovídat cílům obecného zájmu, jež uznává Evropská unie, nebo potřebě ochrany práv a svobod druhého. Vnitrostátní legislativní opatření přijatá na základě čl. 15 odst. 1 směrnice 2002/58 tak musí skutečně a striktně odpovídat jednomu z cílů uvedených v tomto ustanovení. Musí vycházet z objektivních kritérií, být právně závazná a stanovovat jasná a přesná pravidla, z nichž vyplývají hmotněprávní a procesní podmínky, na základě kterých musí poskytovatelé služeb elektronických komunikací umožnit příslušných vnitrostátním orgánům přístup k údajům ( 51 ).

33.

Za účelem zajištění úplného dodržování těchto podmínek v praxi musí přístup příslušných vnitrostátních orgánů k uchovávaným údajům v zásadě ( 52 ) podléhat předchozímu přezkumu ze strany soudu nebo nezávislého správního orgánu ( 53 ) na základě odůvodněné žádosti uvedených orgánů, přičemž musí být vyrozuměny dotčené osoby ( 54 ). Z ustálené judikatury vyplývá, že soud nebo nezávislý správní orgán musí při provádění tohoto předchozího přezkumu sladit jednotlivé dotčené zájmy a práva, aby dosáhl spravedlivé rovnováhy mezi požadavky vyšetřování a potřebou zajistit základní práva na respektování soukromého života a na ochranu osobních údajů dotčených osob ( 55 ).

34.

V projednávané věci čl. 132 odst. 3 legislativního nařízení č. 196/2003 stanoví podmínky, za nichž musí vnitrostátní soud v návaznosti na žádost státního zástupce nařídit poskytovatelům služeb elektronických komunikací, aby státnímu zástupci udělili přístup k údajům. Je nesporné ( 56 ), že čl. 132 odst. 3 legislativního nařízení č. 196/2003 jasně a přesně stanoví okolnosti a podmínky, za nichž může vnitrostátní soud nařídit poskytovatelům služeb elektronických komunikací, aby takový přístup poskytli. Předkládající soud má však za to, že trest „odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně tři roky“ je příliš široký, neboť do své působnosti zahrnuje takové trestné činy, jako je prostá krádež, které způsobují jen malé narušení společenského života.

35.

Ačkoli se čl. 132 odst. 3 legislativního nařízení č. 196/2003 potenciálně vztahuje na širokou škálu trestných činů, Soudní dvůr nemá v projednávané věci k dispozici žádný důkaz o tom, že by zahrnoval tak velké množství trestných činů, že by přístup k údajům na základě uvedeného ustanovení byl spíše pravidlem než výjimkou ( 57 ). Mez trestu odnětí svobody spočívající v horní hranici trestní sazby nejméně tři roky stanovená v uvedeném ustanovení se nejeví jako příliš nízká ( 58 ). Obdobně čl. 3 bod 9 směrnice 2016/681 ( 59 ) definuje „závažný trestný čin“ jako „trestný čin uvedený v příloze II, za který lze podle vnitrostátního práva členského státu uložit trest odnětí svobody nebo ochranné opatření spojené s odnětím svobody s horní hranicí trestní sazby v délce nejméně tří let“ ( 60 ). Soudní dvůr však uvedl, že jelikož čl. 3 bod 9 směrnice 2016/681 odkazuje na horní hranici trestní sazby použitelného trestu, a nikoliv na její dolní hranici, nelze vyloučit, že relevantní „údaje […] mohou být zpracovávány za účelem boje proti trestným činům, které sice splňují kritérium stanovené v tomto ustanovení týkající se prahové hodnoty závažnosti, ale vzhledem ke zvláštnostem vnitrostátního trestního systému se nejedná o závažnou trestnou činnost, ale o běžnou trestnou činnost“ ( 61 ).

36.

Tříletý trest uvedený v čl. 132 odst. 3 legislativního nařízení č. 196/2003 odkazuje na horní hranici trestní sazby použitelného trestu, a mohl by se tedy vztahovat na takové trestné činy, jako je prostá krádež ( 62 ). Je proto třeba přezkoumat, jak je čl. 132 odst. 3 legislativního nařízení č. 196/2003 uplatňován v praxi. S výhradou ověření předkládajícím soudem se zdá, že čl. 132 odst. 3 legislativního nařízení č. 196/2003 stanoví dvě různá kritéria předchozího přezkumu ze strany vnitrostátního soudu v závislosti na povaze vyšetřovaných trestných činů.

37.

První z těchto kritérií přezkumu vyžaduje ( 63 ), aby vnitrostátní soudy povolily státnímu zástupci přístup k údajům uchovávaným poskytovateli služeb elektronických komunikací, pokud jsou takové údaje důležité pro zjištění skutkového stavu a existují dostatečné důkazy o spáchání trestného činu vyhrožování a obtěžování osob prostřednictvím telefonu, pokud je vyhrožování nebo obtěžování závažné. Vnitrostátní soud tedy musí provést individuální posouzení závažnosti dotčeného trestného činu a ověřit, zda jeho vyšetřování a stíhání odůvodňuje omezení obecných práv zakotvených v článcích 7, 8 a 11 Listiny a zvláštních práv uvedených v článcích 5, 6 a 9 směrnice 2002/58. Uvedené kritérium vyžaduje v daném případě individuální posouzení, zda je zásah do těchto práv přiměřený ve srovnání s cílem veřejného zájmu, kterým je boj proti trestné činnosti.

38.

Naproti tomu druhé kritérium přezkumu, které je relevantní v rámci projednávané věci, vyžaduje ( 64 ), aby vnitrostátní soudy povolily státnímu zástupci přístup k údajům uchovávaným poskytovateli služeb elektronických komunikací, pokud jsou takové údaje důležité pro zjištění skutkového stavu a existují dostatečné důkazy o spáchání trestného činu, za který lze uložit mimo jiné trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně tři roky. V takovém případě je úloha vnitrostátního soudu omezena na ověření, zda jsou tyto objektivní požadavky splněny, aniž mu je dána jakákoliv možnost provést individuální posouzení zájmů v projednávané věci ( 65 ). Přezkum, který vnitrostátní soud provádí podle čl. 132 odst. 3 legislativního nařízení č. 196/2003, je tak odtržen od jakékoli skutečné souvislosti se zvláštními okolnostmi projednávané věci.

39.

Vnitrostátní soudy sice nemohou mít pravomoc přezkoumávat zákonodárcem stanovené definice trestných činů nebo přezkoumávat rozhodnutí zákonodárce o závažnosti takových trestných činů ( 66 ), musí však mít na základě legislativních opatření přijatých s odkazem na čl. 15 odst. 1 směrnice 2002/58 pravomoc provést individuální posouzení, zda udělení přístupu k citlivým údajům, z nichž lze vyvodit přesné závěry týkající se soukromého života uživatele, což představuje závažný zásah do základních práv zakotvených v článcích 7, 8 a 11 a čl. 52 odst. 1 Listiny, je přiměřené.

40.

Z výše uvedeného vyplývá, že podle opatření přijatých podle čl. 15 odst. 1 směrnice 2002/58 přístup k citlivým údajům nesmí být umožněn, pokud (i) dotčený trestný čin nedosáhne hranice závažnosti předem stanovené vnitrostátním zákonodárcem a pokud (ii) soud nebo nezávislý správní orgán na základě individuálního posouzení nebo přezkumu neshledá, že zásah do základních práv, k němuž dochází v důsledku udělení takového přístupu k údajům, je přiměřený, s ohledem na cíl veřejného zájmu, jímž je v konkrétním případě boj proti trestné činnosti. V některých případech však nesmí být přístup k takovým údajům umožněn ani tehdy, pokud trestný čin dosáhne hranice závažnosti podle vnitrostátního práva.

41.

Trestný čin krádeže s přitěžujícími okolnostmi, o který se jedná v projednávané věci, je podle vnitrostátního práva považován za „závažný“, neboť za něj lze uložit mimo jiné trest odnětí svobody na dva roky až šest let, čímž je splněna hranice závažnosti uvedená v čl. 132 odst. 3 legislativního nařízení č. 196/2003 ( 67 ). Při uplatňování opatření přijatých podle čl. 15 odst. 1 směrnice 2002/58 se zdá, že italské soudy nemají pravomoc zpochybnit kvalifikaci krádeže s přitěžujícími okolnostmi jako „závažného trestného činu“ podle vnitrostátního práva. Není-li tedy hranice stanovené vnitrostátním právem dosaženo, předkládající soud nemůže požadovaný přístup k údajům udělit ( 68 ).

42.

Pokud je hranice stanovené vnitrostátním zákonodárcem dosaženo, předkládající soud musí podle čl. 15 odst. 1 směrnice 2002/58 přezkoumat, zda je s ohledem na všechny okolnosti týkající se konkrétního projednávaného případu zásah do základních práv, k němuž dochází v důsledku usnadnění přístupu k citlivým údajům, přiměřený cíli veřejného zájmu, kterým je boj proti tomuto trestnému činu. Předkládající soud musí v tomto ohledu vzít v úvahu a zvážit všechny relevantní práva a zájmy, včetně mimo jiné újmy způsobené vlastnickým právům obětí chráněným článkem 17 Listiny, a skutečnost, že mobilní telefony mohou obsahovat velmi citlivé informace týkající se soukromého, profesního a finančního života jejich majitelů ( 69 ). Přístup k dotčeným údajům může být jediným účinným prostředkem, který je k dispozici pro vyšetřování a stíhání předmětných trestných činů a pro zajištění toho, aby jejich dosud neznámí pachatelé nejednali beztrestně. Práva třetích osob ( 70 ) musí být rovněž zohledněna.

43.

Pokud jde o práva třetích osob, ze spisu předkládajícího soudu vyplývá ( 71 ), že státní zástupce v Bolzanu požadoval přístup k údajům týkajícím se komunikace z odcizených mobilních telefonů od 29. října 2021, pokud jde o první krádež spáchanou dne 27. října 2021 ( 72 ), a od 20. listopadu 2021, pokud jde o druhou krádež spáchanou tohoto dne ( 73 ). Uvedená data ukazují, že žádosti o přístup zasahují do práv obětí zaručených zejména články 7, 8 a 11 Listiny ve velmi omezené míře ( 74 ). Italská vláda ve svém písemném vyjádření rovněž uvedla, že vnitrostátní řízení se týká pouze údajů, které by byly užitečné pro identifikaci pachatele (pachatelů) dotčených krádeží. V případě, že by byly identifikovány hovory se třetími osobami nebo od třetích osob, které nesouvisejí s krádeží, byly by tyto údaje zničeny v souladu s článkem 269 trestního řádu ( 75 ). Konečně čl. 132 odst. 3c legislativního nařízení č. 196/2003 stanoví, že údaje získané v rozporu s odstavci 3 nebo 3a uvedeného nařízení nelze použít ( 76 ).

44.

S ohledem na výše uvedené úvahy navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na předběžnou otázku Tribunale di Bolzano (Okresní soud v Bolzanu, Itálie) následovně:

„Článek 15 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/58/ES ze dne 12. července 2002 o zpracování osobních údajů a ochraně soukromí v odvětví elektronických komunikací (Směrnice o soukromí a elektronických komunikacích), ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/136/ES ze dne 25. listopadu 2009, jakož i články 7, 8 a 11 a čl. 52 odst. 1 Listiny základních práv Evropské unie

musí být vykládány v tom smyslu, že nebrání vnitrostátní právní úpravě, která vyžaduje, aby soud povolil státnímu zástupci přístup k údajům zákonně uchovávaným poskytovateli služeb elektronických komunikací, a které umožňují vyvodit přesné závěry týkající se soukromého života uživatele, pokud jsou takové údaje důležité pro zjištění skutkového stavu a existují dostatečné důkazy o spáchání závažného trestného činu ve smyslu vnitrostátního práva, za který lze uložit trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně tři roky. Vnitrostátní soud musí před udělením přístupu provést individuální posouzení, zda je zásah do základních práv, k němuž dochází v důsledku udělení takového přístupu, přiměřený, mimo jiné s ohledem na závažnost konkrétního trestného činu a skutkové okolnosti případu.“