–

za společnost BNP Paribas SA: V. Bringer, N. Coutrelis a M. Lévis, avocats,

–

za TR: A. Lyon-Caen, T. Lyon-Caen a F. Thiriez, avocats,

–

za francouzskou vládu: A. Daniel a A.-L. Desjonquères, jako zmocněnkyně,

–

za švýcarskou vládu: N. Marville-Dosen a J. Schickel-Küng, jako zmocněnkyně,

–

za Evropskou komisi: S. Noë a W. Wils, jako zmocněnci,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu článků 33 a 36 nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Úř. věst. 2001, L 12, s. 1; Zvl. vyd. 19/04, s. 42).

2

Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi společností BNP Paribas SA a TR ohledně propuštění TR ze zaměstnání, jež bylo předmětem rozhodnutí anglického soudu – sporné jsou přitom účinky tohoto rozhodnutí na přípustnost žaloby, která byla následně podána u francouzských soudů.

3

Body 2, 6, 16 a 19 odůvodnění nařízení č. 44/2001 znějí následovně::

[…]

[…]

[…]

4

Článek 33 uvedeného nařízení, který se nachází v jeho kapitole III, týkající se uznávání a výkonu, v oddílu 1 této kapitoly, nadepsaném „Uznávání“, stanoví:

„1.   Rozhodnutí vydaná v některém členském státě jsou v ostatních členských státech uznávána, aniž by bylo vyžadováno zvláštní řízení.

2.   Stane-li se sporným, zda rozhodnutí má být uznáno, může každá strana, která uplatňuje uznání jako hlavní věc v daném sporu, v řízení podle oddílů 2 a 3 této kapitoly navrhnout, že soudní rozhodnutí má být uznáno.

3.   Je-li otázka uznání rozhodnutí vznesena u soudu členského státu jako předběžná otázka, může o ní tento soud rozhodnout.“

5

Článek 36 nařízení č. 44/2001, obsažený v tomto oddílu 1, stanoví:

„Cizí rozhodnutí nesmí být v žádném případě přezkoumáváno ve věci samé.“

6

Toto nařízení bylo zrušeno a nahrazeno nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Úř. věst. 2012, L 351, s. 1). Podle čl. 66 odst. 2 nařízení č. 1215/2012 se však nařízení č. 44/2001 i nadále použije na rozhodnutí vydaná v řízeních zahájených přede dnem 10. ledna 2015 a spadající do oblasti působnosti nařízení (ES) č. 44/2001.

7

Dohoda o vystoupení Spojeného království Velké Británie a Severního Irska z Evropské unie a Evropského společenství pro atomovou energii (Úř. věst. 2020, L 29, s. 7, dále jen „dohoda o vystoupení“) byla přijata dne 17. října 2019 a vstoupila v platnost dne 1. února 2020.

8

Článek 67 této dohody, nadepsaný „Příslušnost, uznávání a výkon soudních rozhodnutí a související spolupráce mezi ústředními orgány“, v odstavci 2 písmeni a) stanoví:

„Ve Spojeném království, jakož i v členských státech se v případech zahrnujících Spojené království, pokud jde o uznávání a výkon rozsudků, rozhodnutí, veřejných listin, soudních smírů nebo dohod, použijí níže uvedené akty nebo ustanovení takto:

9

Článek 126 uvedené dohody stanoví přechodné období, které začíná dnem vstupu této dohody v platnost a končí dnem 31. prosince 2020, během něhož se v souladu s čl. 127 odst. 1 prvním pododstavcem téže dohody použije na Spojené království a ve Spojeném království právo Unie, není-li v dohodě o vystoupení stanoveno jinak.

10

Článek L. 1234-5 první odstavec code du travail (zákoník práce) stanoví:

„Pokud zaměstnanec ve výpovědní lhůtě nepracuje, má nárok na náhradu, ledaže se dopustil hrubého porušení pracovní kázně.“

11

Článek L. 1234-9 první pododstavec zákoníku práce zní:

„Zaměstnanec s pracovní smlouvou na dobu neurčitou, který je propuštěn […] má s výjimkou případů hrubého porušení pracovní kázně nárok na odstupné při propuštění.“

12

Podle článku L. 1235-3 uvedeného zákoníku platí, že pokud k propuštění zaměstnance dojde z důvodu, který není skutečný a závažný, soud může navrhnout opětovné přijetí zaměstnance do pracovního poměru se zachováním jeho nabytých výhod, a pokud některá ze stran toto opětovné přijetí odmítne, přizná soud zaměstnanci náhradu k tíži zaměstnavatele.

13

Článek R. 1452-6 téhož zákoníku, ve znění účinném před jeho zrušením décret no 2016-660, du 20 mai 2016, relatif à la justice prud’homale et au traitement judiciaire du contentieux du travail [nařízení č. 2016-660 ze dne 20. května 2016 o pracovněprávním soudnictví a o soudním rozhodování v pracovněprávních sporech (JORF ze dne 25. května 2016, text č. 30)], stanovil:

„Všechny návrhy související s pracovní smlouvou uzavřenou mezi týmiž stranami jsou bez ohledu na to, zda se jedná o návrhy žadatele nebo odpůrce, předmětem jediného řízení.

Toto pravidlo se nepoužije, pokud základ nároků vznikl nebo vyšel najevo až po předložení věci conseil de prud’hommes (pracovní soud).“

14

Employment Rights Act 1996 (zákon z roku 1996 o právech v oblasti zaměstnání, dále jen „ERA 1996“) obsahuje část X, nadepsanou „Neoprávněné propuštění“.

15

Kapitola I této části X, nadepsaná „Právo nebýt neoprávněně propuštěn“, obsahuje oddíl 98, který zní následovně:

„(1) Pro účely této části platí, že pro rozhodnutí, zda je propuštění zaměstnance důvodné nebo neoprávněné, musí zaměstnavatel doložit

(2) Důvod spadá pod tento pododdíl, pokud

[…]

[…]

(4) Pokud zaměstnavatel splnil požadavky pododdílu (1), rozhodnutí, zda je propuštění důvodné nebo neoprávněné (s ohledem na důvod doložený zaměstnavatelem),

[…]“

16

Kapitola II uvedené části X, nadepsaná „Opravný prostředek v případě neoprávněného propuštění“, obsahuje oddíl 118, podle kterého platí, že pokud soud přizná odškodnění za neoprávněné propuštění podle oddílů 112 odst. 4 a 117 odst. 3, sestává toto odškodnění z basic award (základní odškodnění) a z compensatory award (kompenzační odškodnění).

17

Společnost BNP Paribas, dříve společnost BNP SA, zaměstnala dne 25. srpna 1998 odpůrce v původním řízení na základě smlouvy podle anglického práva na pobočce této francouzské společnosti v Londýně (Spojené království).

18

Dne 2. dubna 2009 podepsaly tyto strany pracovní smlouvu na dobu neurčitou podle francouzského práva, v níž bylo ujednáno vyslání dotyčné osoby do Singapuru. Na základě dodatku k této smlouvě ze dne 16. srpna 2010 pak byla dotyčná osoba přidělena na pobočku v Londýně.

19

Dopisem ze dne 30. září 2013 byl odpůrce v původním řízení propuštěn kvůli hrubému porušení pracovní kázně, a to v důsledku jednání, k němuž došlo v době jeho vyslání do Singapuru; toto propuštění odpůrce v původním řízení zpochybnil.

20

Ze spisu, který má Soudní dvůr k dispozici, vyplývá, že dne 20. prosince 2013 podal tento zaměstnanec u Employment Tribunal, London Central (pracovní soud v Londýně, Spojené království, dále jen „anglický soud“) žalobu na určení neoprávněnosti propuštění a na související náhradu škody; učinil tak s výhradou možnosti podat další návrhy na zaplacení související s ukončením jeho pracovní smlouvy.

21

Rozsudkem ze dne 26. září 2014 (dále jen „britský rozsudek“) uvedený soud rozhodl, že tato žaloba je z hlediska práva Spojeného království opodstatněná a ostatní otázky týkající se opatření nápravy odložil k pozdějšímu jednání. Společnost BNP Paribas vyplatila dotyčné osobě částku 81175 liber šterlinků (GBP) (přibližně 96517 eur) jakožto kompenzační odškodnění. Zmíněný soud v tomto rozsudku zejména uvedl, že společnost BNP Paribas svého zaměstnance sankcionovala v souladu s francouzským zákoníkem práce, ale že právní zástupce této společnosti souhlasil s tím, aby byl spor rozhodnut podle ERA 1996 a judikatury Spojeného království.

22

Dne 27. listopadu 2014 se uvedený zaměstnanec obrátil na conseil de prud’hommes de Paris (pracovní soud v Paříži, Francie) a domáhal se, aby byla společnosti BNP Paribas uložena povinnost vyplatit mu několik částek, a to zejména odškodnění za propuštění bez skutečného a závažného důvodu, kompenzační odškodnění za výpověď, odstupné při propuštění a bonusy a prémie sjednané v jeho pracovní smlouvě. Rozsudkem ze dne 17. května 2016 byly tyto návrhy prohlášeny za nepřípustné kvůli překážce věci pravomocně rozsouzené, která byla založena britským rozsudkem.

23

Rozsudkem ze dne 22. května 2019 cour d’appel de Paris (odvolací soud v Paříži, Francie) rozsudek ze dne 17. května 2016 zrušil. Měl za to, že britský rozsudek zakládá překážku věci pravomocně rozsouzené v rozsahu, v němž jím bylo konstatováno, že k propuštění došlo bez skutečného a závažného důvodu; návrhy dotčeného zaměstnance podané ve Francii však považoval za přípustné. Zmíněný soud podotkl, že v žalobě podané k anglickému soudu bylo výslovně uvedeno, že dotyčný požaduje „základní a kompenzační odškodnění“, nikoli však „odškodnění a sociální výhody související s ukončením jeho pracovní smlouvy“, jichž chce dosáhnout podáním žaloby u jiného soudu. Cour d’appel de Paris (odvolací soud v Paříži) konstatoval, že návrhy znějící na peněžité plnění, které byly podány u anglického soudu, nejsou stejné a nemají tentýž základ jako návrhy, které byly podány u prvně uvedeného soudu, takže vůči nim překážku věci pravomocně rozsouzené nelze namítat. Společnosti BNP Paribas uložil povinnost vyplatit na základě francouzského práva a pracovní smlouvy dotčené ve věci v původním řízení odškodnění za propuštění bez skutečného a závažného důvodu, kompenzační odškodnění za výpověď, odstupné při propuštění, jakož i bonusy a prémie.

24

Společnost BNP Paribas podala proti tomuto rozsudku kasační opravný prostředek ke Cour de cassation (Kasační soud, Francie), který je v tomto řízení předkládajícím soudem. Dovolává se zejména článku 33 nařízení č. 44/2001 a tvrdí, že v důsledku britského rozsudku se francouzské soudy nemohly návrhy podanými dotyčným zaměstnancem zabývat. V tomto ohledu se zaprvé domnívá, že námitka překážky věci pravomocně rozsouzené měla být posouzena s ohledem na právní sílu a účinnost, kterých cizí rozsudek požíval v členském státě, kde byl vydán, a že mělo být zjištěno, zda tento rozsudek brání soudům jiného členského státu, aby rozhodly o návrzích, které mohly být uplatněny již v řízení zahájeném v prvně uvedeném státě. Zadruhé tvrdí, že návrhy podané dotčeným zaměstnancem ve Francii mají ve sporu v původním řízení tentýž předmět, a sice odškodnění důsledků jeho propuštění, a tentýž základ, a sice pracovní smlouvu podepsanou dne 2. dubna 2009, jako návrhy, které již byly předloženy u anglického soudu, takže naráží na překážku věci pravomocně rozsouzené posledně uvedeným soudem, a jsou proto nepřípustné.

25

Cour de cassation (Kasační soud) si v tomto ohledu zaprvé klade otázku, zda s ohledem na články 33 a 36 nařízení č. 44/2001 může uznání rozhodnutí vydaného soudem některého členského státu zakládat nepřípustnost žaloby zahajující spor mezi týmiž účastníky řízení a založené na téže smlouvě, která byla následně podána v jiném členském státě za účelem rozhodnutí o návrzích, které nebyly uplatněny před tímto zahraničním soudem, a to za situace, kdy právo členského státu původu, tedy prvního státu, stanoví pravidlo koncentrace návrhů nebo pravidlo jediného řízení a podobné pravidlo případně stanoví i právo dožádaného členského státu, tedy druhého státu.

26

Předkládající soud má v projednávané věci za to, že pokud jde o právo Spojeného království, společnost BNP Paribas poukazuje na pravidlo „abuse of process“ vyplývající z rozhodnutí Court of Chancery (England & Wales) [soud „Chancery“ (Anglie & Wales), Spojené království] ze dne 20. července 1843, Henderson v. Henderson, které „ukládá účastníkům řízení, aby v případě, že se určitá otázka stane předmětem sporu před příslušným soudem, předložili tomuto soudu svoji věc v celém rozsahu, aby bylo možno jednou provždy rozhodnout o všech aspektech této otázky, s výhradou odvolání“. Předkládající soud dodává, že pokud jde o francouzské právo, v době, kdy byla věc předložena conseil de prud’hommes de Paris (pracovní soud v Paříži), stále ještě platilo pravidlo tzv. „jediného řízení“ uvedené v článku R. 1452-6 zákoníku práce, ze kterého vyplývalo, že všechny návrhy související s pracovní smlouvou uzavřenou mezi týmiž stranami musí být v zásadě předmětem jednoho řízení.

27

Zadruhé, kdyby bylo rozhodnuto, že z účinků cizího rozhodnutí ve smyslu článku 36 nařízení č. 44/2001 za takových okolností neplyne nepřípustnost, předkládající soud si klade otázku ohledně dopadu případné totožnosti „základu“ a „předmětu“ na použití článků 33 a 36 tohoto nařízení, a to zejména s ohledem na konkrétní návrhy, které byly v projednávané věci podány u anglického soudu a u francouzských soudů.

28

V tomto ohledu se předkládající soud táže, zda je třeba považovat za návrhy s „týmž předmětem“ všechny návrhy, jejichž cílem je uložení peněžité sankce za nesplnění povinností vyplývajících z téže pracovní smlouvy, nebo zda je třeba tyto návrhy rozlišovat podle toho, zda se týkají povinností souvisejících s plněním této smlouvy, nebo povinností souvisejících s jejím ukončením.

29

Předkládající soud se dále konkrétně táže, zda je dána totožnost „předmětu“ mezi takovým kompenzačním odškodněním, které má být vyplaceno v případě neoprávněného propuštění, jako je odškodnění upravené v právu Spojeného království zákonem ERA 1996, na jedné straně a takovým odškodněním, které má být vyplaceno v případě propuštění bez skutečného a závažného důvodu, jaké je upraveno ve francouzském právu v článku L. 1235-3 zákoníku práce, nebo případně kompenzačním odškodněním za výpověď upraveným v čl. L. 1234-5 prvním pododstavci uvedeného zákoníku a odstupným při propuštění podle čl. L. 1234-9 prvního pododstavce tohoto zákoníku.

30

A konečně zatřetí se předkládající soud táže, zda musí být považovány za žaloby s „týmž základem“ a „týmž předmětem“ taková žaloba, jako je žaloba týkající se neoprávněného propuštění ve Spojeném království, a žaloba znějící na výplatu bonusů nebo prémií ujednaných v pracovní smlouvě, jestliže obě tyto žaloby vycházejí z téhož smluvního vztahu mezi stranami.

31

Za těchto podmínek se Cour de cassation (Kasační soud) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

32

Pokud jde zaprvé o časovou působnost nařízení č. 44/2001, je třeba poznamenat, že toto nařízení bylo zrušeno a nahrazeno nařízením č. 1215/2012, avšak podle čl. 66 odst. 2 posledně uvedeného nařízení se prvně uvedené nařízení nadále použije na rozhodnutí vydaná v řízeních zahájených před 10. lednem 2015.

33

U návrhu na uznání nebo výkon rozhodnutí vydaného v jiném členském státě je třeba za účelem určení, které z těchto dvou nařízení se použije ratione temporis, vycházet z data podání žaloby, která vedla k rozhodnutí, jehož uznání nebo výkon je požadován (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 6. června 2019, Weil,C‑361/18, EU:C:2019:473, bod 24).

34

V projednávaném případě byla žaloba, která vedla k rozhodnutí, o jehož uznání se jedná ve věci v původním řízení, podána u anglického soudu dne 20. prosince 2013. Z toho vyplývá, že na spor, který byl předložen předkládajícímu soudu, se ratione temporis použije nařízení č. 44/2001.

35

Pokud jde zadruhé o použitelnost ratione loci nařízení č. 44/2001 i přes vystoupení Spojeného království z Evropské unie, je třeba uvést, že podle čl. 67 odst. 2 písm. a) dohody o vystoupení ve spojení s jejími články 126 a 127 se ve Spojeném království, jakož i v členských státech v případě zahrnujícím Spojené království použije na uznávání a výkon rozhodnutí přijatých v soudních řízeních zahájených před koncem přechodného období, tedy před 31. prosincem 2020, nařízení č. 1215/2012.

36

Z toho vyplývá, že za stejných podmínek zůstávají použitelná i ustanovení o uznávání a výkonu obsažená v nařízení č. 44/2001, které už bylo při přijetí dohody o vystoupení zrušeno a nahrazeno nařízením č. 1215/2012.

37

Vzhledem k tomu, že v projednávané věci byl britský rozsudek, o jehož uznání se ve Francii žádá, vydán na základě žaloby podané dne 20. prosince 2013, ratione loci se na spor v původním řízení použije nařízení č. 44/2001.

38

Co se zatřetí týče výkladu nařízení č. 44/2001, je třeba připomenout, že jak plyne z bodu 19 jeho odůvodnění a v rozsahu, v němž uvedené nařízení ve vztazích mezi členskými státy nahrazuje úmluvu ze dne 27. září 1968 o příslušnosti a výkonu rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, ve znění následných úmluv o přistoupení nových členských států k této úmluvě (dále jen„Bruselská úmluva“), výklad ustanovení uvedené úmluvy poskytnutý Soudním dvorem platí rovněž pro ustanovení uvedeného nařízení, neboť ustanovení těchto právních aktů lze kvalifikovat jako rovnocenná (rozsudek ze dne 14. září 2017, Nogueira a další, C‑168/16 a C‑169/16, EU:C:2017:688, bod 45, jakož i citovaná judikatura).

39

Z hlediska ustanovení, kterých se týká projednávaná žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, je třeba uvést, že taková rovnocennost je dána mezi články 26 a 29 Bruselské úmluvy na jedné straně a články 33 a 36 nařízení č. 44/2001 na straně druhé, jelikož do posledně uvedených článků bylo z podstatné části převzato znění prvně uvedených článků. Výklad, který již Soudní dvůr provedl v souvislosti s prvně uvedenými články, se proto vztahuje i na posledně uvedené články.

40

A konečně začtvrté, pokud jde o rozsah otázek položených v projednávaném případě, je třeba uvést, že situace dotčená ve věci v původním řízení odpovídá předpokladu uvedenému v čl. 33 odst. 3 nařízení č. 44/2001, tj. předpokladu, kdy je otázka uznání rozhodnutí vydaného v některém členském státě, tzv. „členském státě původu“, vznesena u soudu jiného členského státu, tzv. „dožádaného členského státu“, jako předběžná otázka. Z Jenardovy zprávy k Bruselské úmluvě (Úř. věst. 1979, C 59, s. 44) dále vyplývá, že čl. 26 třetí pododstavec této úmluvy, který odpovídá čl. 33 odst. 3 tohoto nařízení, „se týká případů, kdy je otázka uznání vznesena jako předběžná otázka, tj. jako námitka překážky věci pravomocně rozsouzené v jiném řízení“, aby se zabránilo tomu, že v tomto jiném členském státě budou podány návrhy, které by se týkaly otázek shodujících se s otázkami, jež byly vyřešeny v tomto rozhodnutí, a kterými by bylo toto rozhodnutí zpochybněno.

41

Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda musí být článek 33 nařízení č. 44/2001 ve spojení s článkem 36 tohoto nařízení vykládán v tom smyslu, že brání tomu, aby uznání rozhodnutí o pracovní smlouvě vydaného v členském státě původu, k němuž dojde v dožádaném členském státě, mělo za následek nepřípustnost návrhů podaných u soudu dožádaného členského státu z toho důvodu, že právní předpisy členského státu původu stanoví procesní pravidlo koncentrace všech návrhů týkajících se této pracovní smlouvy.

42

V tomto ohledu je třeba – obdobně tomu, co uvedl generální advokát v bodě 37 svého stanoviska – podotknout, že pojem „uznání“ není v nařízení č. 44/2001 definován; toto nařízení pouze v čl. 33 odst. 1 stanoví, že rozhodnutí vydaná v některém členském státě jsou v ostatních členských státech uznávána, aniž by bylo vyžadováno zvláštní řízení, a v článku 36 uvádí, že cizí rozhodnutí nesmí být v žádném případě přezkoumáváno ve věci samé.

43

Podle ustálené judikatury musí být ustanovení nařízení č. 44/2001 vykládána autonomně s ohledem na jeho systematiku a cíle (rozsudky ze dne 15. listopadu 2012, Gothaer Allgemeine Versicherung a další, C‑456/11, EU:C:2012:719, bod 25, jakož i ze dne 7. března 2018, E.ON Czech Holding, C‑560/16, EU:C:2018:167, bod 25 a citovaná judikatura).

44

Co se týče cílů nařízení č. 44/2001, z bodů 2, 6 a 16 jeho odůvodnění vyplývá, že cílem tohoto nařízení je zejména zajistit volný pohyb rozhodnutí v občanských a obchodních věcech vydaných v členských státech, pro které je uvedené nařízení závazné, a to sjednocením pravidel upravujících příslušnost a zjednodušením formalit požadovaných s ohledem na uznávání a výkon těchto rozhodnutí (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 4. října 2018, Società Immobiliare Al Bosco, C‑379/17, EU:C:2018:806, bod 45 a citovaná judikatura, jakož i ze dne 12. prosince 2019, Aktiva Finants, C‑433/18, EU:C:2019:1074, bod 25).

45

Pokud jde o systematiku nařízení č. 44/2001, v bodě 16 jeho odůvodnění je zdůrazněn význam vzájemné důvěry ve výkon spravedlnosti v rámci Unie, a to tím spíše v případech, kdy mají soudy členských států uplatňovat společná pravidla o příslušnosti. Tato vzájemná důvěra umožňuje automatické uznávání rozhodnutí vydaných v některém členském státě, jak je stanoveno v čl. 33 odst. 1 tohoto nařízení, a vede k tomu, že se taková rozhodnutí ve věci samé nepřezkoumávají, jak vyžaduje článek 36 uvedeného nařízení (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 15. listopadu 2012, Gothaer Allgemeine Versicherung a další, C‑456/11, EU:C:2012:719, body 28, 35 a 37; ze dne 26. září 2013, Salzgitter Mannesmann Handel, C‑157/12, EU:C:2013:597, body 31 a 32, a ze dne 16. července 2015, Diageo Brands, C‑681/13, EU:C:2015:471, bod 40).

46

Vzájemná důvěra rovněž předpokládá, že ustanovení týkající se zásady uznávání těchto rozhodnutí, jako jsou ustanovení obsažená v článku 33 nařízení č. 44/2001, nebudou vykládána restriktivně; restriktivně se naproti tomu musí vykládat ustanovení upravující výjimky z této zásady (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 15. listopadu 2012, Gothaer Allgemeine Versicherung a další, C‑456/11, EU:C:2012:719, body 28 a 30; ze dne 16. července 2015, Diageo Brands, C‑681/13, EU:C:2015:471, bod 41, jakož i ze dne 20. června 2022, London Steam-Ship Owners’ Mutual Insurance Association, C‑700/20, EU:C:2022:488, bod 77 a citovaná judikatura).

47

V této souvislosti je třeba uvést – jak již Soudní dvůr připomněl s odkazem na Jenardovu zprávu zmíněnou v bodě 40 tohoto rozsudku – že uznání musí „mít za následek to, že rozhodnutí získají právní sílu a účinnost, kterých požívají ve státě, kde byla vydána“. Cizí rozhodnutí uznané na základě článku 33 nařízení č. 44/2001 tedy musí mít v dožádaném státě v zásadě stejné účinky, jako má ve státě původu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 15. listopadu 2012, Gothaer Allgemeine Versicherung a další, C‑456/11, EU:C:2012:719, bod 34 a citovaná judikatura).

48

Jak v podstatě uvedl generální advokát v bodech 42 až 52 svého stanoviska, z této judikatury vyplývá, že je-li na základě nařízení č. 44/2001 požadováno uznání rozhodnutí vydaného v některém členském státě, je za účelem zjištění, jaké účinky má mít toto rozhodnutí v dožádaném členském státě, třeba v zásadě vycházet pouze z právních norem členského státu původu a dále je v zásadě třeba přiznat takovému rozhodnutí právní sílu a účinnost, kterých požívá v členském státě původu.

49

V projednávané věci z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že právo členského státu původu stranám ukládá, aby všechny své návrhy týkající se téhož právního vztahu soustředily do jediného řízení; jinak jsou tyto návrhy nepřípustné. Je tedy třeba určit, zda se takové procesní pravidlo pojí k právní síle a účinnosti rozhodnutí vydaného v členském státě původu, když je toto rozhodnutí uznáno v dožádaném členském státě, takže nové návrhy podané později u soudu dožádaného členského státu, které se týkají týchž stran a vycházejí z téhož právního vztahu, jsou nepřípustné.

50

V tomto ohledu je třeba uvést, že takové vnitrostátní právní pravidlo koncentrace návrhů má procesní povahu a jeho cílem je zabránit tomu, aby návrhy související s jedním a týmž právním vztahem mezi stranami vedly k zahájení několika řízení, a to jak v zájmu řádného výkonu spravedlnosti, tak v zájmu dotčených stran. Takové pravidlo se však nedotýká právní síly a účinnosti, kterých požívá rozhodnutí v členském státě, kde bylo vydáno, ve smyslu judikatury citované v bodě 47 tohoto rozsudku. Uvedené pravidlo se tudíž nepoužije při zjišťování, jaké účinky má rozhodnutí, jehož uznání je požadováno ve snaze zpochybnit přípustnost žaloby zahajující spor mezi týmiž účastníky řízení a týkající se téhož právního vztahu, která byla podána v jiném členském státě po vydání tohoto rozhodnutí.

51

Jak v podstatě zdůraznil generální advokát v bodech 58 až 62 svého stanoviska, opačný výklad by mohl zpochybnit používání ustanovení o uznávání, která jsou obsažena v kapitole III tohoto nařízení, a rovněž by mohl ohrozit uplatňování ustanovení, která jednotným způsobem upravují příslušnost soudů členských států a jsou obsažena v kapitole II uvedeného nařízení, jelikož by mohl mít za následek, že účastníkovi řízení by bylo znemožněno podávat nové návrhy u soudu, který by však byl podle téhož nařízení soudem příslušným.

52

Soudní dvůr v každém případě připomněl, že ačkoliv má být důsledkem uznání v zásadě to, že je cizím rozhodnutím přiznána právní síla a účinnost, kterých požívají v členském státě, kde byla vydána, jinak je tomu ve fázi výkonu rozhodnutí, kdy neexistuje žádný důvod, aby byly tomuto rozhodnutí přiznány právní důsledky, které mu nepřísluší v členském státě původu, anebo účinky, které nevyvolává rozhodnutí téhož druhu vydané přímo v dožádaném členském státě (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 28. dubna 2009, Apostolides, C‑420/07, EU:C:2009:271, bod 66, jakož i ze dne 4. října 2018, Società Immobiliare Al Bosco, C‑379/17, EU:C:2018:806, bod 40 a citovaná judikatura).

53

Stejně tak platí, že je-li cizí rozhodnutí uznáno v dožádaném členském státě, začleňuje se do právního řádu tohoto členského státu a použijí se procesní pravidla tohoto členského státu.

54

Je na předkládajícím soudu, aby určil, jaká procesní pravidla se použijí po uznání rozhodnutí vydaného v členském státě původu a jaké procesní důsledky mohou mít později uplatněné návrhy.

55

S ohledem na všechny výše uvedené důvody je třeba na první otázku odpovědět tak, že článek 33 nařízení č. 44/2001 ve spojení s článkem 36 tohoto nařízení musí být vykládán v tom smyslu, že brání tomu, aby uznání rozhodnutí o pracovní smlouvě vydaného v členském státě původu, k němuž dojde v dožádaném členském státě, mělo za následek nepřípustnost návrhů podaných u soudu dožádaného členského státu z toho důvodu, že právní předpisy členského státu původu stanoví procesní pravidlo koncentrace všech návrhů týkajících se této pracovní smlouvy; tím však nejsou dotčena procesní pravidla dožádaného členského státu, která se mohou použít po tomto uznání.

56

S ohledem na odpověď na první otázku není namístě na druhou a třetí otázku odpovídat.

57

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (třetí senát) rozhodl takto:

Článek 33 nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, ve spojení s článkem 36 tohoto nařízení,

musí být vykládán v tom smyslu, že

brání tomu, aby uznání rozhodnutí o pracovní smlouvě vydaného v členském státě původu, k němuž dojde v dožádaném členském státě, mělo za následek nepřípustnost návrhů podaných u soudu dožádaného členského státu z toho důvodu, že právní předpisy členského státu původu stanoví procesní pravidlo koncentrace všech návrhů týkajících se této pracovní smlouvy; tím však nejsou dotčena procesní pravidla dožádaného členského státu, která se mohou použít po tomto uznání.