1

Svým kasačním opravným prostředkem se Lukáš Wagenknecht domáhá zrušení usnesení Tribunálu Evropské unie ze dne 17. prosince 2020, Wagenknecht v. Komise (T‑350/20, dále jen „napadené usnesení“, nezveřejněné, EU:T:2020:635), kterým Tribunál odmítl jako nepřípustnou jeho žalobu pro nečinnost na základě článku 265 SFEU, znějící na určení, že Evropská komise protiprávně nejednala na jeho žádost, aby byla přijata závazná a odrazující opatření za účelem odvrácení nebo řešení údajného střetu zájmů Andreje Babiše, předsedy vlády České republiky.

2

Skutečnosti předcházející sporu jsou popsány v bodech 1 až 4 napadeného usnesení následovně:

3

Návrhem došlým soudní kanceláři Tribunálu dne 9. června 2020 podal navrhovatel na základě článku 265 SFEU žalobu znějící na určení nečinnosti Komise spočívající v tom, že tento orgán údajně nejednal v reakci na výzvu k jednání.

4

Dne 11. srpna 2020 vznesla Komise na základě čl. 130 odst. 1 jednacího řádu Tribunálu námitku nepřípustnosti. Navrhovatel se k této námitce nepřípustnosti nevyjádřil.

5

Napadeným usnesením Tribunál vyhověl žádosti Komise, aby nebylo přihlíženo k částem žaloby odkazujícím na stanovisko právní služby tohoto orgánu ze dne 19. listopadu 2018, a odmítl žalobu jako nepřípustnou poté, co zaprvé v bodech 28 až 31 tohoto usnesení rozhodl, že navrhovatel nemá ani právní zájem na podání žaloby ani aktivní legitimaci, a zadruhé v bodech 32 až 36 uvedeného usnesení rozhodl, že Komise se ve svém dopise ze dne 25. března 2020 k výzvě k jednání vyjádřila.

6

Navrhovatel svým kasačním opravným prostředkem navrhuje, aby Soudní dvůr:

7

Komise navrhuje, aby Soudní dvůr:

8

Argumenty navrhovatele, jak jsou uvedeny v jeho návrhu, je třeba seskupit do šesti důvodů kasačního opravného prostředku, z nichž první vychází z porušení čl. 18 druhého pododstavce statutu Soudního dvora Evropské unie, druhý z toho, že Tribunál nesprávně kvalifikoval dopis Komise ze dne 25. března 2020 jako vyjádření, třetí z nesprávného posouzení Tribunálu, pokud jde o právní zájem navrhovatele na podání žaloby a jeho aktivní legitimaci, čtvrtý z porušení čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, podepsané v Římě dne 4. listopadu 1950 (dále jen „EÚLP“), článků 2, 41 a 47 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“), jakož i článku 2 SEU, pátý z toho, že Tribunál nesprávně posoudil to, jak navrhovatel použil právní stanovisko Komise ze dne 19. listopadu 2018, a šestý z porušení obecné zásady předvídatelnosti zákona s ohledem na náklady řízení.

9

V rámci prvního důvodu navrhovatel uvádí, že Tribunál porušil čl. 18 druhý pododstavec statutu Soudního dvora Evropské unie tím, že jeden z členů kolegia Tribunálu, který rozhodoval o jeho žalobě, a sice soudce J. Laitenberger, byl v situaci vyvolávající zdání střetu zájmů ve věci, avšak nezdržel se rozhodování, a porušil tak svou povinnost objektivní nestrannosti. Kromě toho předseda Tribunálu porušil svou povinnost upozornit tohoto soudce na jeho střet zájmů.

10

Podle navrhovatele jsou původem tohoto střetu zájmu dvě okolnosti, přičemž i jedna z nich stačí k prokázání namítaného porušení povinnosti nestrannosti.

11

Na prvním místě navrhovatel uvádí, že J. Laitenberger před tím, než byl jmenován soudcem Tribunálu, strávil 20 let ve službách Komise, konkrétně na generálním ředitelství (GŘ) pro hospodářskou soutěž a v útvaru mluvčího. Tento soudce byl při rozhodování ve věci týkající se tvrzené nečinnosti jeho bývalého zaměstnavatele přibližně devět měsíců poté, co jej opustil, v situaci vyvolávající zdání střetu zájmů, a nesplňoval tedy požadavek objektivní nestrannosti.

12

Na druhém místě navrhovatel poukazuje na to, že když byl J. Laitenberger generálním ředitelem GŘ pro hospodářskou soutěž, hájil nečinnost Komise vůči skupině Agrofert v jiném sporu, který se strukturálně týkal stejné otázky, jako je otázka, která je předmětem projednávané věci.

13

V tomto ohledu navrhovatel tvrdí, že mezi lednem a březnem 2018 probíhala jeho komunikace s J. Laitenbergerem prostřednictvím mluvčího posledně uvedeného, a to v návaznosti na tři otázky, které navrhovatel vznesl za účelem zjištění, zda to, že členský stát nevymáhá částku odpovídající finanční podpoře, kterou Komise odmítla hradit z unijního rozpočtu, protože podle názoru Evropského úřadu pro boj proti podvodům (OLAF) byla vyplacena v rozporu s pravidly Unie, a která tedy byla hrazena z rozpočtu tohoto členského státu, představuje z hlediska unijního práva protiprávní státní podporu. Bylo mu v podstatě odpovězeno, že Komise v zásadě nemůže členskému státu nařídit navrácení podpory pouze z důvodu, že tato podpora byla poskytnuta protiprávně, pokud nebyla prokázána neslučitelnost se společným trhem. Tato odpověď, kterou jménem GŘ pro hospodářskou soutěž poskytl mluvčí J. Laitenbergera, se pouze obecně věnovala zásadám, na nichž spočívají státní podpory, namísto toho, aby se konkrétně vyjádřila ke sporu, který se týkal dceřiné společnosti společnosti Agrofert.

14

Komise pokládá první důvod kasačního opravného prostředku za neopodstatněný.

15

V tomto ohledu je třeba zdůraznit, že záruky přístupu k nezávislému, nestrannému a předem zákonem zřízenému soudu, a zejména záruky, které vymezují tento pojem, jakož i složení soudu, jsou samotným základem práva na spravedlivý proces. To znamená, že každý soudní orgán má povinnost ověřit, zda je z hlediska svého složení takovým soudním orgánem, jestliže o této skutečnosti vyvstane závažná pochybnost. Toto ověření je nezbytné pro důvěru, kterou musí soudy v demokratické společnosti vzbuzovat u jednotlivců (rozsudek ze dne 26. března 2020, Přezkum Simpson v. Rada a HG v. Komise, C‑542/18 RX-II a C‑543/18 RX-II, EU:C:2020:232, bod 57 a citovaná judikatura).

16

Soudní dvůr měl rovněž příležitost rozhodnout, že požadavek nestrannosti zaručené v článku 47 Listiny má dva aspekty. Soud musí být subjektivně nestranný, tedy žádný z jeho členů nesmí být podjatý nebo osobně zaujatý, přičemž osobní nestrannost se presumuje, ledaže je prokázán opak. Kromě toho musí být soud objektivně nestranný, to znamená, že musí poskytovat dostatečné záruky k vyloučení veškerých legitimních pochybností v tomto ohledu (rozsudek ze dne 4. prosince 2019, H v. Rada, C‑413/18 P, nezveřejněný, EU:C:2019:1044, bod 55 a citovaná judikatura).

17

V projednávané věci se navrhovatel tím, že se omezil na tvrzení, že jeden z členů kolegia Tribunálu, které vydalo napadené usnesení, byl v situaci vyvolávající zdání střetu zájmů, snaží zpochybnit nikoli osobní nestrannost tohoto člena, nýbrž objektivní nestrannost soudního kolegia.

18

Pokud jde o důvody, o které navrhovatel opírá toto tvrzení, je třeba konstatovat, že pouhá skutečnost, že uvedený člen soudního kolegia pracoval před výkonem funkce soudce Tribunálu ve službách Komise, žalované v řízení v prvním stupni, nestačí k vyvolání legitimních pochybností o jeho objektivní nestrannosti, jakož i o nestrannosti tohoto kolegia v projednávané věci (v tomto smyslu viz usnesení ze dne 2. dubna 2020, Kerstens v. Komise, C‑577/18 P-REV, nezveřejněné, EU:C:2020:250, body 25 až 30).

19

V tomto ohledu článek 18 statutu Soudního dvora Evropské unie, který je vyjádřením práva na přístup k nezávislému a nestrannému soudu zakotveného v článku 47 Listiny, v prvním pododstavci stanoví, že soudci a generální advokáti Soudního dvora Evropské unie se nemohou účastnit rozhodování v žádné věci, ve které dříve vystupovali jako zmocněnci, poradci nebo advokáti některého z účastníků řízení nebo o níž byli povoláni rozhodnout jako členové soudu či vyšetřovací komise nebo v jakémkoli jiném postavení, a v druhém pododstavci první větě stanoví, že jestliže má soudce nebo generální advokát ze zvláštního důvodu za to, že se nemůže účastnit projednávání a rozhodování v určité věci, sdělí to předsedovi.

20

Pokud jde o zákaz účastnit se rozhodování ve věci, ve které dříve vystupoval v jiném postavení, který je stanoven v čl. 18 prvním pododstavci statutu Soudního dvora Evropské unie, jakož i „zvláštní důvod“ neúčastnit se rozhodování v dané věci zmíněný v druhém pododstavci tohoto článku 18, navrhovatel se s ohledem na jím popsané konkrétní okolnosti marně dovolává toho, že J. Laitenberger ve funkci generálního ředitele GŘ pro hospodářskou soutěž údajně hájil nečinnost tohoto orgánu vůči skupině Agrofert v jiném sporu, který se týkal stejné otázky, o jakou jde v projednávané věci.

21

Zaprvé, i když se korespondence mezi navrhovatelem a Komisí v průběhu roku 2018 stejně jako jeho žaloba v projednávané věci týkaly údajného střetu zájmů českého předsedy vlády, předmětem této korespondence byla protiprávní státní podpora, kterou Česká republika údajně poskytla, zatímco předmět projednávané věci se týká plateb z unijního rozpočtu. Nejedná se tedy o tutéž věc, jak uznává sám navrhovatel.

22

Zadruhé v této korespondenci, jak navrhovatel rovněž uznává, se Komise omezila na obecné připomenutí zásad, na nichž jsou založeny státní podpory, aniž se konkrétně zabývala sporem uváděným navrhovatelem. Z toho vyplývá, že tyto odpovědi nejsou pro projednávaný případ relevantní a nemohou v žádném případě představovat skutečnost potvrzující podjatost.

23

Zatřetí a v každém případě, i když se jeví, že osoby, které komunikovaly s navrhovatelem, náležely k útvaru mluvčího Komise a jednou z nich byl tiskový referent GŘ pro hospodářskou soutěž, z této korespondence nevyplývá, že by J. Laitenberger osobně vypracoval nebo schválil poskytnuté odpovědi. Tvrzení navrhovatele vycházející z existence komunikace s J. Laitenbergerem prostřednictvím jeho mluvčího tedy není prokázáno.

24

Z výše uvedeného vyplývá, že navrhovatel neprokázal nedostatek objektivní nestrannosti ve smyslu judikatury připomenuté v bodě 16 tohoto rozsudku ani u soudce J. Laitenbergera ani u kolegia Tribunálu, které vydalo napadené usnesení.

25

První důvod musí být proto zamítnut jako neopodstatněný.

26

Druhým důvodem navrhovatel Tribunálu vytýká, že se v bodě 36 napadeného usnesení dopustil dvou nesprávných posouzení, když kvalifikoval dopis Komise ze dne 25. března 2020 jako vyjádření k výzvě k jednání.

27

Na prvním místě Komise na rozdíl od toho, co tvrdí Tribunál v uvedeném bodě, navrhovateli nevysvětlila, z jakých důvodů odmítla jednat v požadovaném smyslu. Tento orgán se podle navrhovatele prostě vyhnul odpovědi na obě žádosti uvedené ve výzvě k jednání, aniž se jimi blíže zabýval.

28

Na druhém místě Tribunál kvalifikoval dopis Komise ze dne 25. března 2020 jako vyjádření, ačkoli tento orgán neodpověděl na žádost navrhovatele o ukončení plateb přímých zemědělských podpor z rozpočtu Unie spadajících do prvního pilíře společné zemědělské politiky (SZP) společnostem ovládaným předsedou vlády České republiky. Komise nicméně zmínila pozastavení plateb určených těmto společnostem v rámci evropských strukturálních a investičních fondů a EZFRV, které spadají do druhého pilíře SZP. Za těchto podmínek by použití článku 263 SFEU, jak jej doporučuje Tribunál, postrádalo smysl, jelikož navrhovatel nevznesl žádnou námitku proti prohlášení učiněnému a opatřením přijatým Komisí ve vztahu k tomuto druhému pilíři.

29

Neposkytnutí odpovědi na žádost týkající se uvedeného prvního pilíře představuje podle navrhovatele nečinnost Komise a musí vést ke zrušení napadeného usnesení. Kromě toho podle něj Tribunál matoucím způsobem odkázal v souvislosti s vyplácením přímých zemědělských podpor na EZFRV, aby tuto absenci odpovědi zakryl.

30

Komise opodstatněnost této argumentace zpochybňuje.

31

Jak vyplývá z judikatury Soudního dvora, Tribunál v bodech 33 až 35 napadeného usnesení správně připomněl, že podmínky přípustnosti žaloby pro nečinnost stanovené v článku 265 SFEU nejsou splněny, pokud se orgán, který byl vyzván k jednání, k této výzvě vyjádřil před podáním žaloby (usnesení ze dne 8. února 2018, CBA Spielapparate- und Restaurantbetrieb v. Komise, C‑508/17 P, nezveřejněné, EU:C:2018:72, bod 15, a ze dne 3. prosince 2019, WB v. Komise,C‑270/19 P, nezveřejněné, EU:C:2019:1038, bod 13), a že přijetí jiného aktu, než který si dotyční přáli nebo považovali za nezbytný, jako například řádně odůvodněné odmítnutí postupovat v souladu s výzvou k jednání, je vyjádřením, kterým končí nečinnost (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 19. listopadu 2013, Komise v. Rada, C‑196/12, EU:C:2013:753, bod 22 a citovaná judikatura).

32

Na základě této judikatury Tribunál v bodě 36 napadeného usnesení v podstatě dovodil, že dopisem Komise ze dne 25. března 2020, který odpovídá na výzvu k jednání ze dne 30. ledna 2020 a obsahuje rozhodnutí tohoto orgánu nepodnikat kroky směrem doporučovaným v této výzvě, končí nečinnost, v důsledku čehož je žaloba podaná navrhovatelem na základě článku 265 SFEU nepřípustná. Tribunál dodal, že navrhovatel mohl proti uvedenému rozhodnutí podat žalobu na základě článku 263 SFEU, kdyby mohl doložit svou aktivní legitimaci.

33

Přitom je třeba připomenout, že vyjádření ve smyslu čl. 265 druhého pododstavce SFEU musí jasně a definitivně zachycovat postoj dotyčného orgánu k žádosti žalobce a že kvalifikace odpovědi orgánu na tuto žádost jako „vyjádření“, jímž končí tvrzená nečinnost, je právní otázkou, která může být uplatněna v rámci kasačního opravného prostředku (v tomto smyslu viz usnesení ze dne 16. června 2020, CJ v. Soudní dvůr Evropské unie, C‑634/19 P, nezveřejněné, EU:C:2020:474, body 29 a 31, jakož i citovaná judikatura).

34

V projednávaném případě nemůže argumentace uplatněná navrhovatelem v rámci druhého důvodu kasačního opravného prostředku zpochybnit kvalifikaci dopisu Komise ze dne 25. března 2020 jako „vyjádření“, a tudíž ani závěr Tribunálu, že žaloba je z tohoto důvodu nepřípustná.

35

V tomto ohledu ze znění tohoto dopisu jasně vyplývá, že Komise v reakci na jí adresovanou výzvu odmítla jednat. Komise totiž navrhovateli v uvedeném dopise vysvětlila, že již přijala nezbytná a přiměřená opatření k ochraně unijního rozpočtu tím, že příjemcům potenciálně dotčeným údajným střetem zájmů nevyplatila platby z evropských strukturálních a investičních fondů, jakož i pozastavením plateb z EZFRV, čímž implicitně, ale jednoznačně odmítla jednat v souladu s oběma žádostmi navrhovatele obsaženými ve výzvě k jednání a uvedla k tomu důvod. Odpovědi na tyto žádosti se tedy nevyhýbala. Z toho vyplývá, že se Tribunál nedopustil nesprávného posouzení, když v bodě 36 napadeného usnesení konstatoval, že dopis Komise ze dne 25. března 2020 představuje vyjádření ve smyslu čl. 265 druhého pododstavce SFEU.

36

Za těchto podmínek je argument navrhovatele, že Tribunál v bodě 36 napadeného usnesení nesprávně hovoří o finančních prostředcích EZFRV jako o součásti přímých zemědělských podpor z rozpočtu Unie, irelevantní, jelikož bez ohledu na kvalifikaci plateb z těchto prostředků Komise odmítla jednat v souladu s žádostmi navrhovatele z důvodu, že pozastavení těchto plateb bylo jedním z nezbytných a přiměřených opatření k ochraně unijního rozpočtu.

37

Kromě toho je třeba připomenout, že otázka podmínek přípustnosti žaloby pro nečinnost se liší od otázky, zda akt přijatý vyzvaným unijním orgánem, kterým se ukončuje jeho nečinnost, může být předmětem žaloby na neplatnost (v tomto smyslu viz usnesení ze dne 16. června 2020, CJ v. Soudní dvůr Evropské unie, C‑634/19 P, nezveřejněné, EU:C:2020:474, bod 36 a citovaná judikatura). Argument navrhovatele vycházející z toho, že podání žaloby na základě článku 263 SFEU proti dopisu Komise ze dne 25. března 2020 by postrádalo smysl, je tudíž irelevantní.

38

Z výše uvedeného vyplývá, že je namístě druhý důvod kasačního opravného prostředku zamítnout jako neopodstatněný.

39

V rámci třetího důvodu navrhovatel kritizuje body 28 až 31 napadeného usnesení, v nichž Tribunál dospěl k závěru, že navrhovatel nemá v rámci žaloby pro nečinnost aktivní legitimaci ani právní zájem na jejím podání.

40

Podle navrhovatele se akty, jejichž přijetí požadoval ve vztahu ke třetím osobám, mohou jeho samotného bezprostředně a osobně dotýkat. Pokud je přijetí takových aktů nezbytné k zajištění dodržování základních hodnot uvedených v článku 2 SEU, je podle něj třeba přijmout široký výklad kritérií přípustnosti, aby se jednotlivci mohli obrátit na Tribunál se žalobou napadající nedodržení těchto hodnot unijním orgánem.

41

Navrhovatel rovněž poukazuje na to, že má právní zájem na podání žaloby. Zaprvé jakožto člen parlamentu členského státu a předseda stálé komise českého Senátu pro dohled nad poskytováním veřejných prostředků má zájem požadovat od Tribunálu, aby přezkoumal, zda Komise splnila povinnosti vyplývající z unijních právních předpisů. Zadruhé má jakožto evropský daňový poplatník zájem na tom, aby Tribunál ověřil, zda Komise dodržela a uplatnila pravidla týkající se řádného rozdělování jeho peněz.

42

Komise má za to, že argumentace navrhovatele je neopodstatněná.

43

Vzhledem k tomu, že se Tribunál z důvodů uvedených v bodech 31 až 38 tohoto rozsudku nedopustil nesprávného právního posouzení, když rozhodl, že žaloba je nepřípustná z důvodu, že Komise se vyjádřila k výzvě k jednání ze dne 30. ledna 2020 před podáním této žaloby, není třeba zkoumat argumentaci navrhovatele vycházející z nesprávného posouzení jeho aktivní legitimace a právního zájmu na podání žaloby. Za těchto podmínek by totiž takové případné nesprávné posouzení nemělo vliv na řešení sporu a nebyl by jím dotčen výrok napadeného usnesení, jelikož uvedená žaloba byla odmítnuta jako nepřípustná (obdobně viz rozsudek ze dne 3. října 2013, Inuit Tapiriit Kanatami a další v. Parlament a Rada, C‑583/11 P, EU:C:2013:625, bod 74, jakož i usnesení ze dne 25. října 2016, VSM Geneesmiddelen v. Komise, C‑637/15 P, nezveřejněné, EU:C:2016:812, body 54 a 55).

44

Třetí důvod kasačního opravného prostředku tedy musí být zamítnut jako irelevantní.

45

V rámci čtvrtého důvodu se navrhovatel dovolává porušení čl. 6 odst. 1 EÚLP, článků 2, 41 a 47 Listiny, jakož i článku 2 SEU tím, že Tribunál v bodě 37 napadeného usnesení vyhověl námitce nepřípustnosti vznesené Komisí, aniž přezkoumal meritum věci, přičemž konkrétně rozhodl, že přestože je navrhovatel členem národního parlamentu a je terčem hrozeb pro svoji fyzickou integritu, není cílem článku 47 Listiny změnit systém soudního přezkumu stanovený Smlouvami.

46

Navrhovatel má za to, že Tribunál porušil svou povinnost nezávislosti ve smyslu čl. 6 odst. 1 EÚLP, a to ze tří důvodů. Zaprvé bez kritického odstupu zohlednil argumenty Komise coby výkonné moci a téměř zcela ignoroval argumenty navrhovatele v rozporu s právem na spravedlivý proces, které vyžaduje přezkum hlavních argumentů všech účastníků řízení. Zadruhé Tribunál tím, že žalobu navrhovatele prohlásil za nepřípustnou, omezil své pravomoci jakožto soudu ve vztahu k výkonné složce Unie. Zatřetí podle něj Tribunál porušil požadavek nezávislosti soudů z hlediska základních hodnot a práv tím, že jednání výkonné moci nic nevytkl a nezachoval správnou rovnováhu mezi mocí soudní a mocí výkonnou.

47

V tomto ohledu navrhovatel tvrdí, že Tribunál toleroval to, že Komise subversivním způsobem používá strategii v soudním řízení, která spočívá ve vznesení námitky nepřípustnosti za účelem umožnění porušování základních hodnot zakotvených v článku 2 SEU, jako jsou demokracie, právní stát, rovnost a spravedlnost.

48

Kromě toho Tribunál tím, že pominul hrozby pro fyzickou integritu navrhovatele, porušil jeho právo na život zaručené článkem 2 Listiny.

49

Navrhovatel dodává, že Tribunál tím, že nerozhodl o meritu věci, a tím, že ponechal bez povšimnutí většinu jeho argumentů, porušil absencí svých úvah povinnost uvést odůvodnění, jak je zakotvena v článku 41 Listiny a založena na právu na spravedlivý proces.

50

Komise opodstatněnost těchto argumentů zpochybňuje.

51

Navrhovatel tím, že se dovolává porušení čl. 6 odst. 1 EÚLP, článků 2, 41 a 47 Listiny, jakož i článku 2 SEU, napadá především skutečnost, že Tribunál na základě článku 130 svého jednacího řádu rozhodl o námitce nepřípustnosti, aniž se zabýval věcí samou.

52

V tomto ohledu stačí uvést, jak Tribunál v podstatě připomněl v bodě 37 napadeného usnesení, že i když podmínky přípustnosti žaloby podané k Soudnímu dvoru musí být vykládány ve světle hodnot a základních práv unijního práva, nemohou tato práva a tyto hodnoty vést ke změně systému soudního přezkumu stanoveného Smlouvami, a zejména pravidel přípustnosti přímých žalob k unijnímu soudu (usnesení Wagenknecht v. Evropská rada, C‑504/20 P, EU:C:2021:305, bod 39 a citovaná judikatura).

53

Ostatně tvrzení navrhovatele, podle kterého Tribunál v napadeném usnesení porušil svou povinnost uvést odůvodnění, je založeno na tom, že toto usnesení se nezabývá věcí meritorně, což je pouze důsledkem legitimního rozhodnutí Tribunálu na základě článku 130 jeho jednacího řádu, že rozhodne, aniž se bude zabývat věcí samou.

54

Z toho vyplývá, že čtvrtý důvod kasačního opravného prostředku je třeba zamítnout jako neopodstatněný.

55

V rámci pátého důvodu navrhovatel v podstatě kritizuje body 14 až 24 napadeného usnesení, kterými Tribunál vyhověl žádosti Komise nezohlednit části žaloby odkazující na stanovisko právní služby tohoto orgánu ze dne 19. listopadu 2018. Navrhovatel má za to, že Tribunál nesprávně posoudil, v jaké míře se opíral o toto stanovisko v žalobě.

56

Navrhovatel tvrdí, že oba odkazy na uvedené právní stanovisko v jeho žalobě měly poskytnout dodatečné, a nikoli zásadní vysvětlení jeho vlastních argumentů, přičemž první odkaz byl obsažen v poznámce pod čarou a druhý odkaz v nadpisu jednoho bodu žaloby.

57

Komise má za to, že je tento důvod irelevantní.

58

Je nutno konstatovat, že tento důvod je irelevantní. I za předpokladu, že by byl opodstatněný, nebyl by jím dotčen ani bod 1 výroku napadeného usnesení, který konstatuje, že není důvodné přihlížet k uvedenému stanovisku právní služby Komise, které je přílohou žaloby, ani k částem žaloby odkazujícím na obsah tohoto stanoviska ani bod 2 tohoto výroku odmítající žalobu navrhovatele jako nepřípustnou.

59

Pátý důvod kasačního opravného prostředku je tedy třeba zamítnout jako irelevantní.

60

V rámci šestého důvodu navrhovatel uvádí, že Tribunál porušil zásadu předvídatelnosti zákona tím, že mu uložil náhradu nákladů řízení, přestože výše těchto nákladů nebyla v napadeném usnesení uvedena a články 133 až 141 jednacího řádu Tribunálu týkající se nákladů řízení nestanoví hmotněprávní pravidlo umožňující určit výši nákladů řízení.

61

Komise tvrdí, že tento důvod kasačního opravného prostředku je nepřípustný.

62

Podle ustálené judikatury platí, že pokud byly všechny ostatní důvody kasačního opravného prostředku zamítnuty, musí být návrhová žádání týkající se údajné protiprávnosti rozhodnutí Tribunálu o nákladech řízení odmítnuta jako nepřípustná na základě čl. 58 druhého pododstavce statutu Soudního dvora Evropské unie, podle kterého opravný prostředek jen proti určení výše náhrady nákladů řízení nebo proti rozhodnutí, který z účastníků řízení je má platit, není přípustný (usnesení ze dne 12. ledna 2017, Europäischer Tier- und Naturschutz a Giesen v. Komise, C‑343/16 P, nezveřejněné, EU:C:2017:10, bod 24, jakož i ze dne 14. dubna 2021, Wagenknecht v. Evropská rada, C‑504/20 P, EU:C:2021:305, bod 52).

63

Vzhledem k tomu, že ostatní důvody kasačního opravného prostředku byly zamítnuty, je třeba šestý důvod odmítnout jako nepřípustný.

64

Z výše uvedeného vyplývá, že kasační opravný prostředek musí být zamítnut v plném rozsahu.

65

Podle čl. 138 odst. 1 jednacího řádu Soudního dvora, jenž se na řízení o kasačním opravném prostředku použije na základě jeho čl. 184 odst. 1, se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval.

66

Vzhledem k tomu, že Komise v projednávané věci požadovala náhradu nákladů řízení a navrhovatel neměl ve věci úspěch, je důvodné mu uložit, že ponese vlastní náklady řízení o kasačním opravném prostředku a nahradí náklady řízení vynaložené Komisí.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (osmý senát) rozhodl takto: