I. Úvod

II. Právní rámec

A. Nařízení (EU) č. 1024/2013

B. Nařízení (EU) č. 575/2013

C. Nařízení (EU) č. 468/2014

D. Směrnice 2013/36/EU

E. Společné obecné pokyny evropských orgánů dohledu nad bankami, pojišťovnami a obchodem s cennými papíry (EBA, EIOPA a ESMA) k obezřetnostnímu posuzování nabývání nebo zvyšování kvalifikovaných účastí ve finančním sektoru

III. Skutečnosti předcházející sporu

A. Skutkový stav

B. Napadené usnesení (věc C‑750/21 P)

C. Napadený rozsudek (věc C‑256/22 P)

IV. Řízení před Soudním dvorem a návrhová žádání účastnic řízení

V. Posouzení

A. Účinný výkon práva na obhajobu ve vícestupňovém správním řízení o odebrání povolení

1. Úvodní poznámky

2. Přičitatelnost porušení práv na obhajobu a účinné právní ochrany ve vícestupňovém správním řízení

a) Výlučná pravomoc Soudního dvora

b) Přičitatelnost přípravných vnitrostátních aktů ECB

c) Nesprávné právní posouzení v napadeném rozsudku a účinná obhajoba právním zástupcem banky

3. Dílčí závěry

a) Věc C‑256/22 P

b) Věc C‑750/21 P

B. Rozsah pravomocí ECB v oblasti dohledu

1. První důvod kasačního opravného prostředku ve věci C‑256/22 P: Porušení čl. 14 odst. 5 nařízení č. 1024/2013

2. Druhý důvod kasačního opravného prostředku ve věci C‑256/22 P: Nesprávný výklad pojmu pověst podle článku 23 nařízení č. 1024/2013

a) Argumentace navrhovatelky

b) Zamítnutí Tribunálem

c) Pojem pověst v čl. 23 odst. 1 směrnice 2013/36

d) Procesní a důkazní požadavky na prokázání nedostatku dobré pověsti a z toho plynoucího rizika

e) Význam blokovacího nařízení č. 2271/96

3. Třetí důvod kasačního opravného prostředku ve věci C‑256/22 P: Nesprávné právní posouzení Tribunálem, zejména nepřiměřenost odebrání povolení

4. První důvod kasačního opravného prostředku ve věci C‑750/21 P: ostatní námitky

5. Dílčí závěry a náklady řízení

a) Věc C‑750/21 P

b) Věc C‑256/22 P

VI. Závěry

A. Věc C‑750/21 P

B. Věc C‑256/22 P

1.

Obě projednávané věci sice nebyly formálně spojeny, týkají se ovšem stejných účastníků řízení a téhož správního řízení. Toto správní řízení vedlo k tomu, že Evropská centrální banka (ECB) odňala bance Pilatus Bank plc, navrhovatelce podávající kasační opravný prostředek, povolení vykonávat činnost úvěrové instituce (dále jen „povolení“).

2.

V obou těchto věcech navíc vyvstávají tytéž zásadní otázky. Zaprvé je nezbytné vyjasnit, zda ECB musí na základě svých nadřízených pravomocí v oblasti dohledu a rozhodování nést odpovědnost za dodržování práva úvěrové instituce na obhajobu, v důsledku toho, že jsou jí přičítány zásadní procesní vady ve vnitrostátní části (vícestupňového) správního řízení. Zadruhé je v této souvislosti zapotřebí přezkoumat, zda úvěrová instituce, nad kterou příslušný vnitrostátní orgán stanoví zvláštní dohled resp. správu, může toto právo na obhajobu a své právo na podání žaloby týkající se (hrozícího) odebrání tohoto povolení vykonávat v plném rozsahu prostřednictvím právního zástupce jmenovaného jejím představenstvem.

3.

V ostatním se v obou věcech jedná obecně o rozsah pravomocí ECB v oblasti dohledu, které jí byly svěřeny podle pravidel jednotného mechanismu dohledu ( 2 ). V této souvislosti je třeba posoudit, zda a do jaké míry je třeba přípravné akty příslušných vnitrostátních orgánů přičítat ECB, zda a do jaké míry musí ECB přezkoumat jejich zákonnost a zda a do jaké míry je možné tyto akty společně s konečným rozhodnutím ECB napadnout před unijními soudy.

4.

Ve věci C‑256/22 P vyvstává navíc zásadní otázka, za jakých podmínek je možné odebrat povolení k zahájení činnosti úvěrové instituce z důvodu chybějící nebo ztracené dobré „pověsti“ hlavního akcionáře úvěrové instituce. Výklad tohoto neurčitého posuzovacího kritéria je předmětem judikatury Soudního dvora poprvé.

5.

Nařízení č. 1024/2013 uvádí v bodech 16, 20 a 21 odůvodnění následující:

[…]

6.

Článek 1 nařízení č. 1024/2013, nadepsaný „Předmět a oblast působnosti“, stanoví:

„Tímto nařízením se ECB svěřují zvláštní úkoly týkající se politik, které se vztahují k obezřetnostnímu dohledu nad úvěrovými institucemi, s cílem přispět k bezpečnosti a odolnosti úvěrových institucí a stabilitě finančního systému v rámci Unie a každého členského státu s plným ohledem na jednotu a integritu vnitřního trhu a řádnou péčí o tuto jednotu a integritu, a to na základě rovného zacházení s úvěrovými institucemi s cílem předcházet regulatorní arbitráži.

Instituce uvedené v čl. 2 bodu 5 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/36/EU ze dne 26. června 2013 o přístupu k činnosti úvěrových institucí a o obezřetnostním dohledu nad úvěrovými institucemi a investičními podniky[ ( 3 )] jsou vyňaty z úkolů v oblasti dohledu svěřených ECB v souladu s článkem 4 tohoto nařízení. Rozsah úkolů ECB v oblasti dohledu je omezen na obezřetnostní dohled nad úvěrovými institucemi podle tohoto nařízení. Toto nařízení ECB nesvěřuje žádné další úkoly v oblasti dohledu, jako například úkoly související s obezřetnostním dohledem nad ústředními protistranami.

Při plnění úkolů podle tohoto nařízení, a aniž je dotčen cíl zajistit bezpečnost a odolnost úvěrových institucí, by ECB měla řádně zohlednit různé typy, modely podnikání a velikost úvěrových institucí.

Žádné opatření, návrh či politika ECB nesmí přímo ani nepřímo znevýhodňovat kterýkoli členský stát nebo skupinu členských států jako místo poskytování bankovních či finančních služeb v jakékoli měně.

Tímto nařízením nejsou dotčeny působnost a související pravomoci příslušných orgánů zúčastněných členských států provádět úkoly v oblasti dohledu, které nejsou v tomto nařízení svěřeny ECB.

Tímto nařízením nejsou dále dotčeny působnost a související pravomoci příslušných nebo pověřených orgánů zúčastněných členských států, pokud jde o uplatňování makroobezřetnostních nástrojů, které nejsou upraveny v příslušných právních aktech práva Unie.“

7.

Podle čl. 2 bodů 2, 3 a 9 nařízení č. 1024/2013 se pro účely nařízení rozumí:

„2.   ‚vnitrostátním příslušným orgánem‘ vnitrostátní příslušný orgán určený zúčastněným členským státem v souladu s nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 575/2013 ze dne 26. června 2013 o obezřetnostních požadavcích na úvěrové instituce a investiční podniky[ ( 4 )] a směrnice 2013/36/EU;

3.   ‚úvěrovou institucí‘ úvěrová instituce ve smyslu čl. 4 odst. 1 bodu 1 nařízení (EU) č. 575/2013;

[…]

9.   ‚jednotným mechanismem dohledu‘ systém finančního dohledu, který tvoří ECB a vnitrostátní příslušné orgány zúčastněných členských států, jak je uvedeno v článku 6 tohoto nařízení.“

8.

Článek 4 nařízení č. 1024/2013 definuje úkoly svěřené ECB mimo jiné takto:

„1.   V rámci článku 6 má ECB v souladu s odstavcem 3 tohoto článku výlučnou pravomoc plnit ve vztahu ke všem úvěrovým institucím usazeným v zúčastněných členských státech následující úkoly pro účely obezřetnostního dohledu:

[…]

3.   Pro účely plnění úkolů jí svěřených tímto nařízením a s cílem zajistit vysoké standardy dohledu uplatňuje ECB všechny příslušné právní předpisy Unie a, pokud jsou těmito právními předpisy Unie směrnice, také vnitrostátní právní předpisy provádějící tyto směrnice. Pokud jsou příslušnými právními předpisy Unie nařízení a pokud tato nařízení aktuálně členským státům výslovně umožňují různé varianty, měla by ECB uplatňovat také vnitrostátní právní předpisy, jimiž se tyto varianty provádějí.“

9.

Článek 6 nařízení č. 1024/2013 mimo jiné stanoví:

„1.   Evropská centrální banka plní své úkoly v rámci jednotného mechanismu dohledu sestávajícího z Evropské centrální banky a příslušných vnitrostátních orgánů. ECB odpovídá za účinné a konzistentní fungování jednotného mechanismu dohledu.

[…]

4.   Pokud jde o úkoly vymezené v článku 4 s výjimkou odst. 1 písm. a) a c) uvedeného článku, plní ECB povinnosti stanovené v odstavci 5 tohoto článku a vnitrostátní příslušné orgány plní povinnosti stanovené v odstavci 6 tohoto článku, a to podle rámce a postupů uvedených v odstavci 7 tohoto článku, pokud jde o dohled nad těmito úvěrovými institucemi, finančními holdingovými společnostmi, smíšenými finančními holdingovými společnostmi nebo pobočkami usazenými v zúčastněných členských státech a patřícími úvěrovým institucím usazeným v nezúčastněných členských státech:

5.   Pokud jde o úvěrové instituce uvedené v odstavci 4 a podle rámce vymezeného v odstavci 7:

[…]“

10.

Článek 9 odst. 1 a 2 nařízení č. 1024/2013 zní:

„1.   Výlučně pro účely plnění úkolů, které jsou jí svěřeny čl. 4 odst. 1 a 2 a čl. 5 odst. 2, se ECB považuje podle okolností za příslušný orgán nebo pověřený orgán v zúčastněných členských státech ve smyslu příslušných právních předpisů Unie.

Výlučně pro tytéž účely má ECB veškeré pravomoci a povinnosti stanovené v tomto nařízení. Dále má pravomoci a povinnosti, které mají podle příslušných právních předpisů Unie příslušné a pověřené orgány, pokud toto nařízení nestanoví jinak. Evropská centrální banka má zejména pravomoci uvedené v oddílech 1 a 2 této kapitoly.

V rozsahu nezbytném pro plnění úkolů jí svěřených tímto nařízením může ECB od uvedených vnitrostátních orgánů formou pokynů vyžadovat, aby využívaly svých pravomocí podle podmínek stanovených ve vnitrostátních právních předpisech a v souladu s nimi, pokud takové pravomoci nejsou svěřeny ECB tímto nařízením. Uvedené vnitrostátní orgány plně informují ECB o uplatňování těchto pravomocí.

2.   ECB vykonává pravomoci uvedené v odstavci 1 tohoto článku v souladu s akty uvedenými v čl. 4 odst. 3 prvním pododstavci. Při výkonu svých příslušných pravomocí dohledu a vyšetřování ECB a vnitrostátní příslušné orgány úzce spolupracují.“

11.

Článek 14 nařízení č. 1024/2013, nadepsaný „Povolení“, stanoví:

„1.   Každá žádost o povolení k zahájení činnosti úvěrové instituce, která má být usazena v zúčastněném členském státě, musí být podána vnitrostátním příslušným orgánům členského státu, ve kterém má být úvěrová instituce usazena v souladu s požadavky stanovenými v příslušných vnitrostátních právních předpisech.

2.   Jestliže žadatel splňuje všechny podmínky povolení stanovené v příslušných vnitrostátních právních předpisech uvedeného členského státu, vnitrostátní příslušný orgán přijme ve lhůtě stanovené příslušnými vnitrostátními právními předpisy návrh rozhodnutí navrhnout ECB, aby povolení udělila. Návrh rozhodnutí se oznámí ECB a žadateli o povolení. V ostatních případech vnitrostátní příslušný orgán žádost o povolení zamítne.

3.   Návrh rozhodnutí se považuje za přijatý ECB, pokud ECB nevyjádří námitky v maximální lhůtě deseti pracovních dní, kterou lze v řádně odůvodněných případech jednou prodloužit o stejný počet pracovních dní. ECB vznese námitku vůči návrhu rozhodnutí, pouze pokud nejsou splněny podmínky pro udělení povolení stanovené v příslušných právních předpisech Unie. Důvody pro zamítnutí uvede písemně.

4.   Rozhodnutí přijaté v souladu s odstavci 2 a 3 oznámí žadateli o povolení vnitrostátní příslušný orgán.

5.   S výhradou odstavce 6 může ECB povolení odebrat v případech stanovených v příslušných právních předpisech Unie z vlastního podnětu, po konzultacích s vnitrostátním příslušným orgánem zúčastněného členského státu, ve kterém je úvěrová instituce usazena, nebo na návrh tohoto vnitrostátního příslušného orgánu. Tyto konzultace především zajistí, že před rozhodnutím o odebrání povolení poskytne ECB vnitrostátním orgánům dostatek času, aby rozhodly o přijetí nezbytných opatření[ch] k nápravě, mimo jiné o možných opatřeních k řešení problémů, a tato opatření zohlední.

Jestliže se vnitrostátní příslušný orgán, který v souladu s odstavcem 1 navrhl povolení, domnívá, že povolení musí být v souladu s příslušnými vnitrostátními právními předpisy odebráno, předá za tím účelem návrh ECB. ECB v uvedeném případě přijme rozhodnutí o navrhovaném odebrání povolení, přičemž plně zohlední důvody tohoto odebrání, které k němu uvedl vnitrostátní příslušný orgán.

6.   Pokud vnitrostátní orgány zůstávají příslušné pro řešení problémů úvěrových institucí, tak v případech, kdy se budou domnívat, že odebráním povolení by bylo dotčeno odpovídající provádění restrukturalizace nebo opatření nutná pro restrukturalizaci nebo udržení finanční stability, oznámí tyto orgány řádně své námitky ECB s podrobným vysvětlením toho, co by odebrání povolení způsobilo. V těchto případech ECB nepřikročí k odebrání povolení po dobu vzájemně dohodnutou s vnitrostátními orgány. ECB může toto období prodloužit, pokud se domnívá, že bylo dosaženo dostatečného pokroku. Pokud však ECB v odůvodněném rozhodnutí určí, že řádná opatření nezbytná k udržení finanční stability vnitrostátní orgány neprovedly, neprodleně se uplatní odebrání povolení.“

12.

Bod 5 odůvodnění nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 575/2013 ze dne 26. června 2013 o obezřetnostních požadavcích na úvěrové instituce a investiční podniky a o změně nařízení (EU) č. 64[8]/2012 ( 5 ) zní:

„Toto nařízení a směrnice 2013/36/EU by měly společně vytvářet právní rámec přístupu k příslušným činnostem, rámec dohledu a obezřetnostní pravidla pro úvěrové instituce a investiční podniky (dále jen společně ‚instituce‘). Toto nařízení by se tudíž mělo vykládat ve spojení s uvedenou směrnicí.“

13.

Článek 4 odst. 1 body 1 a 42 tohoto nařízení stanoví tyto definice:

„Pro účely tohoto nařízení se rozumí:

[…]

[…]“

14.

Nařízení Evropské centrální banky (EU) č. 468/2014 ze dne 16. dubna 2014, kterým se stanoví rámec spolupráce Evropské centrální banky s vnitrostátními příslušnými orgány a vnitrostátními pověřenými orgány v rámci jednotného mechanismu dohledu (nařízení o rámci jednotného mechanismu dohledu) ( 6 ) v čl. 27 odst. 1, nadepsaném „Zastoupení strany“, stanoví následující:

„Strana může být zastoupena právním či zákonným zástupcem či jiným zástupcem zmocněným na základě písemného pověření vykonávat veškeré úkony v souvislosti s řízením ECB v oblasti dohledu.“

15.

Článek 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/36/EU ze dne 26. června 2013 o přístupu k činnosti úvěrových institucí a o obezřetnostním dohledu nad úvěrovými institucemi a investičními podniky, o změně směrnice 2002/87/ES a zrušení směrnic 2006/48/ES a 2006/49/ES ( 7 ) stanoví:

„Tato směrnice stanoví pravidla týkající se:

16.

Článek 8 odst. 1 směrnice 2013/36, nadepsaný „Povolení“, stanoví následující:

„Členské státy stanoví, že úvěrové instituce musí před zahájením své činnosti získat povolení. Aniž jsou dotčeny články 10 až 14, stanoví členské státy podmínky pro vydání tohoto povolení a sdělí je orgánu EBA.“

17.

Článek 9 odst. 1 této směrnice, nadepsaný „Zákaz přijímání vkladů nebo jiných splatných prostředků od veřejnosti jinými podniky nebo osobami než úvěrovými institucemi“, stanoví následující:

„Členské státy zakáží osobám nebo podnikům, které nejsou úvěrovými institucemi, vykonávat podnikatelskou činnost spočívající v přijímání vkladů nebo jiných splatných prostředků od veřejnosti.“

18.

Článek 14 směrnice 2013/36, nadepsaný „Akcionáři a společníci“, v odstavci 2 stanoví:

„Příslušné orgány odmítnou vydat povolení k zahájení činnosti úvěrové instituce, nejsou-li přesvědčeny, že akcionáři nebo společníci vyhovují nárokům kladeným v zájmu zajištění řádného a obezřetného řízení úvěrové instituce, zejména pokud nejsou splněna kritéria stanovená v čl. 23 odst. 1. Použijí se čl. 23 odst. 2 a 3 a článek 24.“

19.

Článek 18 směrnice 2013/36, nadepsaný „Odnětí povolení“, zní takto:

„Příslušné orgány mohou odejmout povolení vydané úvěrové instituci, pouze pokud úvěrová instituce:

20.

Článek 23 odst. 1 a 2 směrnice 2013/36 stanoví:

„1.   S ohledem na možný vliv navrhovaného nabyvatele na úvěrovou instituci posuzují příslušné orgány při posuzování oznámení uvedeného v čl. 22 odst. 1 a informací uvedených v čl. 22 odst. 3 za účelem zajištění řádného a obezřetného řízení úvěrové instituce, v níž je navrhováno nabytí, vhodnost navrhovaného nabyvatele a finanční rozumnost navrhovaného nabytí podle těchto kritérií:

2.   Příslušné orgány mohou vyjádřit nesouhlas s navrhovaným nabytím pouze tehdy, pokud je to na základě kritérií stanovených v odstavci 1 důvodné nebo pokud informace předložené navrhovaným nabyvatelem nejsou úplné.“

21.

Společné obecné pokyny evropských orgánů dohledu nad bankami, pojišťovnami a obchodem s cennými papíry (EBA, EIOPA a ESMA) k obezřetnostnímu posuzování nabývání nebo zvyšování kvalifikovaných účastí ve finančním sektoru (dále jen „společné pokyny“) v bodě „10. Pověst navrhovaného nabyvatele – první kritérium hodnocení“ mimo jiné stanoví:

„10.1 Posouzení pověsti navrhovaného nabyvatele se týká dvou prvků:

[…]

10.9 Navrhovaný nabyvatel by měl být považován za osobu s dobrou pověstí, jestliže neexistují žádné důkazy o opaku a jestliže cílový orgán dohledu nemá žádný důvod k oprávněným pochybám o jeho dobré pověsti. V úvahu by měly být vzaty všechny informace, které jsou relevantní a jsou k dispozici pro posouzení, bez ohledu na jakákoliv případná omezení daná vnitrostátními právními předpisy a bez ohledu na zemi, v níž k jakýmkoli relevantním událostem došlo.

[…]

10.13 Zvláštní pozornost musí být věnována následujícím faktorům, které mohou zpochybnit bezúhonnost navrhovaného nabyvatele:

[…]

10.16 Cílové orgány musí posuzovat relevanci takových situací případ od případu vzhledem k tomu, že povaha každé situace může být více či méně závažná a že některé situace mohou být významné při společném posuzování, i když každá z nich samostatně může být nevýznamná.“

22.

Žalobkyní v prvním stupni a navrhovatelkou podávající kasační opravný prostředek (dále jen „navrhovatelka“) v obou projednávaných věcech je společnost Pilatus Bank plc, méně významná úvěrová instituce se sídlem na Maltě, která podléhá přímému obezřetnostnímu dohledu ze strany Malta Financial Services Authority (MFSA, maltský orgán dohledu nad finančními službami). Druhá žalobkyně v prvním stupni ve věci T‑27/19, společnost Pilatus Holding Ltd, se řízení o kasačním opravném prostředku neúčastní.

23.

Podle tiskové zprávy zveřejněné United States Department of Justice (Ministerstvo spravedlnosti Spojených států Amerických) dne 19. března 2018 byl Ali Sadr, akcionář navrhovatelky, který vlastní 100 % jejího kapitálu a hlasovacích práv (dále jen „hlavní akcionář“), zatčen ve Spojených státech na základě šesti obvinění. Ty souvisely s jeho domnělým zapojením do systému, jehož prostřednictvím bylo zhruba 115 milionů amerických dolarů (USD), vyplácených za účelem financování projektu ve Venezuele, zpronevěřeno ve prospěch íránských osob a podniků.

24.

Podle formálního sdělení obvinění z trestného činu vyhotoveného United States Attorney for the Southern District of New York (státní zástupce Spojených států pro jižní distrikt New Yorku), měly některé finanční prostředky použité v roce 2013 pro zřízení a financování navrhovatelky protiprávní původ související s projektem ve Venezuele.

25.

Po obvinění hlavního akcionáře ve Spojených státech obdržela navrhovatelka mimo jiné zejména žádosti o výběr vkladů v celkové výši 51,4 milionu eur, tedy přibližně 40 % vkladů uvedených v její rozvaze.

26.

Dne 21. března 2018 přijal MFSA rozhodnutí týkající se odejmutí nebo pozastavení hlasovacích práv, jehož prostřednictvím zejména nařídil, zaprvé, aby byl hlavní akcionář s okamžitou účinností zbaven funkce ředitele navrhovatelky a veškerých ostatních rozhodovacích funkcí ve vztahu k ní, aby zadruhé pozastavil výkon svých hlasovacích práv a aby se zatřetí zdržel jakéhokoliv zákonného či právního zastupování navrhovatelky.

27.

Téhož dne přijal MFSA rozhodnutí o moratoriu, jehož prostřednictvím navrhovatelce uložil nepovolit žádnou bankovní transakci, zejména výběry a vklady ze strany akcionářů a členů představenstva navrhovatelky.

28.

Dne 22. března 2018 přijal MFSA rozhodnutí o jmenování oprávněné osoby s cílem svěřit této osobě výkon podstatné části pravomocí obvykle svěřených řídícím orgánům navrhovatelky, pokud jde o její specifické činnosti a aktiva.

29.

Dne 29. června 2018 obdržela ECB návrh MFSA, aby navrhovatelce bylo v souladu s čl. 14 odst. 5 nařízení č. 1024/2013 odebráno povolení.

30.

Dne 2. srpna 2018 MFSA předložil ECB přepracovaný návrh na odebrání tohoto povolení.

31.

Dopisem ze dne 31. srpna 2018 ECB vyzvala navrhovatelku, aby se do pěti pracovních dnů od data obdržení tohoto dopisu vyjádřila k návrhu rozhodnutí o odebrání povolení.

32.

Dne 6. září 2018 navrhovatelka, zastoupená svým právním zástupcem, požádala o prodloužení lhůty k vyjádření o 14 dnů, jakož i o přístup ke spisu v tomto řízení.

33.

ECB na to vyzvala navrhovatelku e-mailem ze dne 10. září 2018, aby svou veškerou korespondenci v rámci správního řízení o odebrání povolení zasílala prostřednictvím oprávněné osoby nebo s jejím souhlasem. Proti tomuto e-mailu podala navrhovatelka dne 20. listopadu 2018 žalobu na neplatnost k Tribunálu, který ji usnesením ze dne 10. července 2019 zamítl jako nepřípustnou ( 9 ). Kasační opravný prostředek podaný proti usnesení Tribunálu o nepřípustnosti Soudní dvůr dne 4. února 2021 rovněž usnesením zamítl jako zjevně neopodstatněný, nahradil ovšem odůvodnění Tribunálu ( 10 ).

34.

Na žádost navrhovatelky byla lhůta k vyjádření poprvé prodloužena do 17. září 2018 a podruhé do 21. září 2018.

35.

Dopisem ze dne 13. září 2018 ECB poskytla navrhovatelce přístup ke spisu správního řízení.

36.

Dne 21. září 2018 navrhovatelka předložila vyjádření k návrhu rozhodnutí o odebrání povolení, přičemž vyjádřila nesouhlas svého vedení a akcionářů s uvedeným návrhem.

37.

Dne 2. listopadu 2018 ECB přijala na základě čl. 4 odst. 1 písm. a) a čl. 14 odst. 5 nařízení č. 1024/2013 rozhodnutí, kterým odňala navrhovatelce povolení k činnosti (dále jen „sporné rozhodnutí ECB“) ( 11 ).

38.

Poté, co oprávněná osoba odmítla uhradit odměnu právního zástupce navrhovatelky z jejích prostředků, obrátila se navrhovatelka e-maily ze dne 13. listopadu a 20. prosince 2018 na ECB a vyzvala ji, aby využila svých pravomocí dohledu podle nařízení č. 1024/2013 a oprávněné osobě dala pokyn ke schválení úhrady odměn.

39.

E-mailem ze dne 21. prosince 2019 (dále jen „sporný e-mail“) ( 12 ) ECB v zásadě odpověděla, že se její pravomoci dohledu podle nařízení č. 1024/2013 omezují na dohled nad úvěrovými institucemi (čl. 1 odst. 1 tohoto nařízení). V odůvodnění ECB uvedla, že již neměla další pravomoci ve vztahu k navrhovatelce, protože s účinností k 5. listopadu 2018 bylo navrhovatelce odebráno povolení, a nemohla tedy vůči ní přijímat opatření.

40.

Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 4. března 2019 podala navrhovatelka žalobu na prohlášení neplatnosti sporného e-mailu.

41.

Usnesením ze dne 24. září 2021, Pilatus Bank v. ECB (T‑139/19, nezveřejněné, EU:T:2021:623, dále jen „napadené usnesení“) Tribunál žalobu podle článku 126 svého jednacího řádu zamítl s odůvodněním, že je po právní stránce zjevně zcela neopodstatněná.

42.

Tribunál nejprve přezkoumal první žalobní důvod, podle kterého ECB nesprávně určila, že již nemá pravomoc vykonávat dohled nad navrhovatelkou a uložit oprávněné osobě, aby schválila úhradu odměny právnímu zástupci jmenovanému představenstvem navrhovatelky. Dospěl k závěru, že ECB nemá v tomto ohledu zjevně žádnou pravomoc a zamítl tento žalobní důvod s tím, že je po právní stránce zjevně zcela neopodstatněný. S odkazem na usnesení ze dne 12. března 2021, PNB Banka v. ECB (T‑50/20, EU:T:2021:141) Tribunál zamítl i zbývající žalobní důvody v zásadě s odůvodněním, že jsou po právní stránce zjevně zcela neopodstatněné.

43.

Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 15. ledna 2019 podala navrhovatelka, společně se společností Pilatus Holding, žalobu na neplatnost sporného rozhodnutí ECB.

44.

Rozsudkem ze dne 2. února 2022, Pilatus Bank a Pilatus Holding v. ECB (T‑27/19, EU:T:2022:46, dále jen „napadený rozsudek“) Tribunál žalobu zamítl v rozsahu, v němž byla podána společností Pilatus Holding, pro neexistenci bezprostřední dotčenosti akcionářů jako nepřípustnou a v ostatním jako neopodstatněnou.

45.

První žalobní důvod se týká pravomoci v řízení o odebrání povolení, jak jej upravuje čl. 14 odst. 5 nařízení č. 1024/2013. Tribunál dospěl k závěru, že toto ustanovení ani právo na řádnou správu podle článku 41 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“) nebylo porušeno ( 13 ). V odůvodnění mimo jiné uvedl, že možné překročení pravomocí MFSA rozhodnutími ze dne 21. a 22. března 2018, které předcházely jejímu návrhu na odebrání povolení navrhovatelce, nemohlo mít za následek protiprávnost sporného rozhodnutí ECB. Toto možné překročení by totiž ve vztahu ke spornému rozhodnutí ECB nepředstavovalo akt zahajující řízení, přípravný akt nebo „nezávazný návrh“ ve smyslu rozsudku ze dne 19. prosince 2018, Berlusconi a Fininvest ( 14 ) (dále jen „rozsudek Berlusconi“).

46.

Druhý žalobní důvod Tribunál rovněž zamítl ( 15 ). Tento důvod se opíral o nesprávné právní posouzení existence důvodu pro odebrání povolení. Ten spočíval v poškození pověsti hlavního akcionáře a navrhovatelky a z toho vyplývajícího rizika pro dotčenou úvěrovou instituci a finanční systém v rámci Unie a každého členského státu.

47.

Tribunál dále zamítl také třetí a čtvrtý žalobní důvod. Podle nich ECB nevykonala svou posuzovací pravomoc nebo ji vykonala nevhodným způsobem a relevantní skutečnosti nebyly posouzeny a nedošlo k jejich nestrannému a objektivnímu posouzení ( 16 ).

48.

A konečně Tribunál zamítl žalobní důvody 5 až 11 (porušení zásady proporcionality a zásady nemo auditur, jakož i presumpce neviny a zásady rovného zacházení; porušení článku 19 a bodu 75 odůvodnění nařízení č. 1024/2013, jakož i zneužití pravomoci: porušení práva na obhajobu, zejména práva být vyslechnut, jakož i porušení povinnosti uvést odůvodnění) ( 17 ).

49.

K odůvodnění zamítnutí desátého žalobního důvodu, který se týká porušení práva na obhajobu, zejména práva být vyslechnut, Tribunál v zásadě uvedl ( 18 ): Navrhovatelka obdržela dopis ECB ze dne 31. srpna 2018, ve které ji ECB vyzvala k předložení připomínek k návrhu rozhodnutí o odebrání povolení, jakož i dopis ze dne 13. září 2018, kterým jí ECB poskytla přístup ke spisu správního řízení. Omezila se na odpověď, že potvrzuje své námitky proti navrhovanému rozhodnutí. Navrhovatelka přitom měla k dispozici celkovou lhůtu tří týdnů k předložení vyjádření k návrhu rozhodnutí o odebrání povolení. Navrhovatelka tedy mohla užitečně vyjádřit své stanovisko ke skutečnostem zohledněným v napadeném rozhodnutí v její neprospěch.

50.

Pokud jde o údajnou nemožnost navrhovatelky zaplatit odměnu svému právnímu zástupci a získat přístup ke svým zdrojům a informacím, Tribunál mimo jiné shledal, že tyto okolnosti vyplývají výlučně ze jmenování oprávněného subjektu považovaného v průběhu správního řízení za jediného zástupce navrhovatelky. Na základě maltského práva to spadá do výlučné pravomoci MFSA. Rovněž rozhodnutí o určení oprávněné osoby nepředstavuje ve vztahu ke spornému rozhodnutí ECB akt zahajující řízení, přípravný akt ani „nezávazný návrh“ (viz bod 45 výše), a nemůže tedy v žádném případě způsobit protiprávnost tohoto rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že se jedná o rozhodnutí na základě maltského práva, které spadá do pravomoci MFSA a jeho přezkum přísluší pouze maltským soudům, nemůže být ECB činěna odpovědnou za důsledky, které takové rozhodnutí vyvolalo. ECB nelze platně vytýkat ani to, že na základě obecné pravomoci udělovat pokyny v rámci jednotného mechanismu dohledu nezabránila MFSA přijmout rozhodnutí o jmenování oprávněné osoby. ECB totiž nemá žádnou povinnost nad rámec povinnosti přijmout vyjádření adresátů svých rozhodnutí. Je proto na žalobkyních, aby zpochybnily legalitu určení oprávněné osoby a případně rozhodnutí této osoby, kterými odmítla vyhovět jejich žádostem o finanční prostředky určené k odměňování jejich právního zástupce nebo o přístup ke zdrojům a financím, na vnitrostátní úrovni. Případně měly navrhnout podání žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce k Soudnímu dvoru za účelem posouzení, zda unijní právo, zejména právo na účinnou soudní ochranu, brání takovým rozhodnutím nebo jmenování oprávněné osoby ( 19 ).

51.

Podáním došlým kanceláři Soudního dvora dne 6. prosince 2021 podala navrhovatelka kasační opravný prostředek ve věci C‑750/21 P.

52.

Navrhovatelka navrhuje, aby Soudní dvůr

53.

ECB navrhuje, aby Soudní dvůr

54.

Podáním došlým kanceláři Soudního dvora dne 12. dubna 2022 podala navrhovatelka kasační opravný prostředek ve věci C‑256/22 P.

55.

Navrhovatelka navrhuje, aby Soudní dvůr

56.

ECB navrhuje, aby Soudní dvůr

57.

Dne 13. prosince 2022 Soudní dvůr vyzval účastníky řízení, aby se písemně vyjádřili k některým otázkám, což tito ve stanovené lhůtě učinili. Od ústní části řízení Soudní dvůr upustil.

58.

Nejprve se budu společně věnovat námitkám ve věcech C‑750/21 P a C‑256/22 P, které se týkají účinného právního zastoupení a výkonu práva navrhovatelky na obhajobu (bod A). Následně provedu analýzu námitek týkajících se rozsahu pravomocí dohledu svěřených ECB a zbývajících námitek (bod B).

59.

Oba kasační opravné prostředky se týkají dvou zásadních, úzce spojených právních otázek.

60.

Na jedné straně je nezbytné posoudit, zda měla navrhovatelka ve vícestupňovém správním řízení, které vedlo k odebrání jejího povolení, možnost se účinně hájit, a zda mají vnitrostátní nebo unijní soudy pravomoc kontrolovat dodržování práva na obhajobu a musí v tomto ohledu zajistit účinnou právní ochranu. Tribunál totiž z rozsudku Berlusconi dovodil, že odpovědnost za zachování těchto práv spadá výlučně do pravomoci MFSA a maltských soudů, což navrhovatelka vytýká jako nesprávné právní posouzení.

61.

Na druhé straně je zapotřebí přezkoumat, za jakých podmínek musí být taková obhajoba práv zajištěna, zejména zda musí být možné, aby ji vykonával výlučně právní zástupce jmenovaný navrhovatelkou. Podle maltského práva totiž navrhovatelku během celého správního řízení navíc zastupovala oprávněná osoba, kterou jmenoval MFSA. Na začátku ECB uznala dokonce pouze tuto osobu jako zástupkyni navrhovatelky ve smyslu čl. 27 odst. 1 nařízení č. 468/2014 a kontaktní osobu. Až později ECB komunikovala rovněž s právním zástupcem navrhovatelky, zaslala mu návrh svého sporného rozhodnutí a poskytla mu přístup ke spisu. Problémy spojené s tímto „paralelním zastoupením“ se projevily v tom, že oprávněná osoba neumožnila právnímu zástupci přístup do prostor navrhovatelky a k informacím a důkazním prostředkům, které se tam nacházely, a odmítla schválit finanční prostředky na úhradu odměny právního zástupce.

62.

Tyto problémy byly přinejmenším nepřímo také předmětem pravomocně ukončeného řízení ve věcech T‑687/18 ( 20 ) a C‑701/19 P ( 21 ) (viz bod 33 výše). V nich navrhovatelka napadla e-mail ECB ze dne 10. září 2018, kterým ji tato vyzvala, aby svou veškerou korespondenci v rámci správního řízení o odebrání povolení zasílala prostřednictvím oprávněné osoby nebo s jejím souhlasem. Žaloba i kasační opravný prostředek podaný navrhovatelkou ale byly zamítnuty. V dalších věcech s podobným skutkovým stavem otázka nedodržení práva na obhajobu rovněž vyvstala, nebyla ovšem zodpovězena ( 22 ), je proto nezbytné ji vyjasnit.

63.

Ve věci C‑750/21 P navrhovatelka mimo jiné namítá, že neúspěšně vyzvala nejprve MFSA a poté ECB, aby oprávněné osobě daly pokyn k úhradě vyúčtování odměn jejího právního zástupce z finančních prostředků banky. Šestým bodem prvního důvodu kasačního opravného prostředku navíc Tribunálu v zásadě vytýká, že nezohlednil, že ECB její zastoupení tímto právním zástupcem nejprve neakceptovala. ECB naproti tomu trvala na zastupování navrhovatelky pouze oprávněnou osobou a následně nezohlednila, že její právní zástupce jí nemohl s ohledem na chybějící přístup do firemních prostor banky poskytnout účinnou právní obhajobu. Druhým důvodem kasačního opravného prostředku navrhovatelka mimo jiné tvrdí, že Tribunál jí uzavřel přímý přístup k unijním soudům. Nepřiznal jí právo na účinnou právní ochranu, jak bylo uznáno v rozsudku ze dne 5. listopadu 2019, ECB a další v. Trasta Komercbanka a další ( 23 ) (dále jen: „rozsudek Trasta Komercbanka“).

64.

Ve věci C‑256/22 P navrhovatelka v rámci prvního a čtvrtého důvodu kasačního opravného prostředku v zásadě vytýká, že Tribunál nezohlednil požadavky vyplývající z rozsudku Trasta Komercbanka ani skutečnost, že jak ve správním řízení o odebrání povolení, tak po jeho ukončení jí bylo upřeno právo na účinné právní zastoupení a obhajobu. Její právní zástupce zejména neměl přístup k nezbytným dokumentům, informacím a důkazním prostředkům nacházejícím se mimo jiné v jejím počítačovém systému a ve firemních prostorách banky ( 24 ). Sporné rozhodnutí ECB navíc nebylo řádně sděleno navrhovatelce, nýbrž pouze oprávněné osobě.

65.

S ohledem na tyto skutečnosti je nezbytné přezkoumat, zda se Tribunál zejména v bodech 242 až 252 napadeného rozsudku dopustil nesprávného právního posouzení.

66.

Zaprvé vyvstává otázka, zda mohl Tribunál rozhodnout, že případné porušení práva navrhovatelky na obhajobu ve vícestupňovém správním řízení, které vedlo k vydání sporného rozhodnutí ECB, nelze přičítat ECB a že nedošlo k porušení práva na účinnou právní ochranu, protože akty, o nichž je veden spor, nespadaly do pravomoci ECB, nýbrž MFSA a maltských soudů (viz níže body 69 až 76).

67.

Zadruhé je nezbytné posoudit otázku, která s tím úzce souvisí, totiž zda měl Tribunál dospět k závěru, že účinná obhajoba práv navrhovatelky ve správním řízení a před Tribunálem musí být zajištěna výlučně prostřednictvím právního zástupce, kterého určila. To je případ, kdy paralelním výkonem práva oprávněné osoby k zastupování mohlo vzhledem ke konfliktu zájmů dojít k maření obhajoby (viz body 77 až 85 níže).

68.

Argumentace Tribunálu, zejména v bodech 242 až 252 napadeného rozsudku, není podle mého názoru slučitelná s rozdělením pravomoci soudů v oblasti kontroly vnitrostátních orgánů a ECB při výkonu jednotného mechanismu dohledu, která byla uznána judikaturou. Ta podle rozsudku Berlusconi ( 25 ) vyplývá z článku 263 SFEU, který unijním soudům svěřuje pravomoc k přezkumu legality aktů přijatých unijními orgány, k nimž patří ECB (bod a). Toto rozdělení pravomocí soudů vychází z toho, že odpovědnost za případné porušení práv na obhajobu vnitrostátními orgány může být přisuzována ECB a unijní soudy ji mohou přezkoumat pouze společně s jejím sporným rozhodnutím (bod b). Závěrem se budu věnovat legalitě jednotlivých zjištění Tribunálu v napadeném rozsudku ve věci C‑256/22 P a v napadeném usnesení ve věci C‑750/21 P (bod c).

69.

Účinnou soudní ochranu proti aktům, které provádí jednotný mechanismus dohledu za účasti vnitrostátních orgánů a ECB, mohou zajistit pouze unijní soudy ( 26 ). Výlučná pravomoc unijních soudů zahrnuje rovněž (incidenční) přezkum legality některých přípravných aktů nebo návrhů zúčastněných vnitrostátních orgánů, které mohou mít vliv na konečné rozhodnutí ECB ( 27 ). Z toho nutně vyplývá, že případné porušení práva na obhajobu těmito orgány nebo ECB v takovém správním řízení spadá do výhradní kontrolní pravomoci unijních soudů. Platí to tím spíše, že čl. 51 odst. 1 Listiny ukládá rovněž vnitrostátním orgánům, aby při provádění nařízení č. 1024/2013 dodržovaly základní procesní práva zakotvená v Listině ( 28 ).

70.

Legalita vícestupňového správního řízení za účasti vnitrostátních orgánů, a ECB proto vyžaduje jediný soudní přezkum unijními soudy, a sice až po přijetí rozhodnutí ECB, kterým je řízení ukončeno. Pouze toto rozhodnutí vyvolává závazné právní účinky ve smyslu kvalifikované změny právního postavení žalobce ( 29 ).

71.

Vzhledem k tomu, že ECB ukončuje správní řízení omezujícím opatřením vůči úvěrové instituci, které lze napadnout pouze před unijními soudy, nese za jeho řádný průběh zvláštní odpovědnost. Zaprvé sama musí dodržovat procesní záruky. Zadruhé musí zabezpečit, aby tyto záruky dodržovaly i vnitrostátní orgány, které přijímají akty při přípravě tohoto závěrečného opatření.

72.

Případná nezákonnost (přípravných) aktů vnitrostátních orgánů, například porušení práv na obhajobu, proto „postihuje“ sporné rozhodnutí ECB a musí jí být přičítána ( 30 ). To je v souladu se zásadou, že legalita prováděcích nebo přípravných aktů, které nelze napadnout samostatně, může být předmětem přezkumu přinejmenším společně s rozhodnutím, jež správní řízení ukončuje, a vést k jejich neplatnosti ( 31 ). Ve vícestupňovém správním řízení o odebrání povolení zohledňuje tato zásada i skutečnost, že odpovědnost za poskytnutí práva být vyslechnut ohledně konečného rozhodnutí v řízení přísluší výlučně ECB.

73.

Tribunál se v minulosti touto zásadou řídil ( 32 ), v napadeném rozsudku se od ní ale odchyluje.

74.

Za předpokladů popsaných v bodech 69 až 73 je výklad Tribunálu v bodech 242 až 252 napadeného rozsudku stižen několika nesprávnými právními posouzeními.

75.

Tribunál zaprvé v bodech 242 až 244 a v bodě 249 napadeného rozsudku nesprávně konstatoval, že některé skutečnosti nebo akty, jako jsou ty, které vyplývají z rozhodnutí o jmenování oprávněné osoby přijatého na základě maltského práva, ve vztahu ke spornému rozhodnutí ECB nepředstavují přípravné akty ve smyslu rozsudku Berlusconi ( 33 ), které mohou mít za následek protiprávnost tohoto rozhodnutí. Jak je uvedeno v bodech 69 až 73 tohoto stanoviska a jak rovněž vyplývá z uvedeného rozsudku a z rozsudku Trasta Komercbanka ( 34 ), mohou totiž takovéto skutečnosti nebo akty ohrozit právo dotčeného na obhajobu a jeho právo na účinnou právní ochranu ( 35 ). Jak vyložím v bodech 102 a násl. tohoto stanoviska, tyto akty nejsou pro ECB právně závazné a ani je podle zásad uznaných v rozsudku ze dne 3. prosince 1992, Oleificio Borelli v. Komise ( 36 ) nelze napadnout před vnitrostátními soudy. Musí být proto přičítány ECB. Pouze tak je zaručeno nezbytné dodržení základních procesních práv podle unijního práva a nezbytná jednotná a účinná ochrana unijními soudy.

76.

Zadruhé měla ECB na rozdíl od toho, co je uvedeno v bodech 245 až 248 napadeného rozsudku, zajistit, že navrhovatelka bude mít možnost účinně využít svého práva být vyslechnuta (viz body 69 až 73 výše). Toto právo a právo na přístup ke spisům v řízení u ECB stanoví články 31 a 32 nařízení č. 468/2014. Jak vyplývá zejména z čl. 6 odst. 1 a čl. 9 odst. 1 druhého a třetího pododstavce nařízení č. 1024/2013, ECB mohla na MFSA působit na základě svých obecných pravomocí v oblasti dohledu a pravomoci udělovat pokyny vnitrostátním orgánům. Mohla tedy tento orgán přimět, aby navrhovatelce za účelem její účinné obhajoby umožnil nakládat se svými finančními prostředky a zpřístupnil relevantní dokumenty a informace. To ovšem neznamená, že ECB sama měla vynutitelnou povinnost tak učinit. Tomu se budu blíže věnovat v bodech 88 až 93 níže.

77.

Zatřetí je nesprávným právním posouzením stiženo rovněž tvrzení v bodě 250 napadeného rozsudku, že je na navrhovatelce, aby zpochybnila legalitu vnitrostátních procesních aktů u vnitrostátních soudů a navrhla vyjasnění jejich slučitelnosti s unijně právní zárukou účinné soudní ochrany prostřednictvím podání žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce Soudnímu dvoru. Toto tvrzení je totiž v rozporu s rozdělením soudních pravomocí popsaným v bodech 69 až 73 tohoto stanoviska.

78.

A konečně Tribunál při posouzení desátého žalobního důvodu v bodech 242 a násl. napadeného rozsudku nesprávně opomenul vytknout právní názor ECB na „paralelní zastoupení“ navrhovatelky. Maltské právo a článek 27 odst. 1 nařízení č. 468/2014 údajně umožňují, aby banka byla v řízení o odebrání povolení zastoupena jak oprávněnou osobou, tak právním zástupcem pověřeným jejími orgány; právní zastoupení prvně jmenovanou osobou má podle názoru Tribunálu dokonce přednost. To vedlo k tomu, že právní zástupce mohl právo navrhovatelky na obhajobu vykonávat zčásti pouze omezeně nebo se zpožděním (viz již bod 61).

79.

V takovéto situaci ovšem panuje konflikt zájmů, který může ohrozit právo dotčené banky na účinnou obhajobu a účinnou právní ochranu ( 37 ). Oprávněná osoba totiž spíše než zájmy této banky zastupuje veřejný zájem o její správu až po možné odebrání povolení. Navíc má blízko k příslušným vnitrostátním orgánům dohledu, které rozhodly o jejím jmenování a připravily řízení o odebrání povolení. Omezení práva navrhovatelky na obhajobu, která je namítáno ve čtvrtém důvodu kasačního opravného prostředku ve věci C‑256/22 P, je výsledkem takovéhoto konfliktu zájmů. Její právní zástupce totiž neměl podle maltských právních předpisů a z důvodu odmítavého postoje oprávněné osoby přístup do prostor a k datovým nosičům banky s relevantními informacemi a důkazy ani k finančním prostředkům, které potřeboval k účinnému výkonu práva navrhovatelky na obhajobu.

80.

Maltské právo a čl. 27 odst. 1 nařízení č. 468/2014 je proto nezbytné vykládat ve světle článků 41, 47 a 48 Listiny ( 38 ) v tom smyslu, že právní zástupce jmenovaný bankou musí mít možnost účinně obhajovat její práva a zájmy v řízení o odebrání povolení a před unijními soudy. To je ostatně v souladu s – nyní již shodným – názorem účastníků řízení, který sdělili v odpovědi na písemné otázky Soudního dvora, rovněž s odkazem na maltský právní stav a judikaturu.

81.

ECB proto musí právního zástupce dotčené banky uznat jako rovnocenného právního zástupce ve smyslu čl. 27 odst. 1 nařízení č. 468/2014. Platí to zejména v rozhodující fázi jí vedeného řízení. V projednávané věci tak sice učinila krátce před přijetím sporného rozhodnutí ( 39 ), na začátku tomu ale tak nebylo.

82.

Tento závěr je v souladu s rozsudkem maltského odvolacího soudu ze dne 5. listopadu 2018 ( 40 ). Podle tohoto rozsudku je oprávněné osobě vyhrazeno pouze obchodní vedení banky a příslušné zmocnění k zastupování v právních záležitostech resp. před soudem, např. k vedení právních sporů o smlouvách. Oprávněná osoba naproti tomu není oprávněna k právnímu zastupování banky v řízení, které může vést k odebrání povolení ze strany ECB, nebo k podání žaloby na některá předběžná opatření přijatá MFSA.

83.

Tento výklad je slučitelný s požadavky článku 47 Listiny a požadavkem účinné ochrany práva na obhajobu. Obhajobu práv vyhrazuje pouze právnímu zástupci, kterého jmenovala banka sama. To zahrnuje rovněž podání žaloby proti odebrání povolení k unijním soudům.

84.

Pouze s takto jasně vymezeným, vzájemně se doplňujícím zmocněním oprávněné osoby k zastupování na straně jedné a právního zástupce jmenovaného bankou na straně druhé je totiž možné se vyhnout konfliktům zájmů a tím ohrožení práva této banky na obhajobu a jejího práva na účinnou právní ochranu zaručeného čl. 47 odst. 1 Listiny. V opačném případě by bylo možné se obávat, že jménem banky budou činěny dokonce protichůdné procesní úkony.

85.

Z výše uvedeného tedy vyplývá, že právní zástupce jmenovaný příslušnými orgány banky v souladu s čl. 27 odst. 1 nařízení č. 468/2014 je jako jediný oprávněn zastupovat její zájmy a práva v řízení o odebrání povolení vedeném u ECB. Musí proto mít možnost účinně vykonávat její právo na obhajobu.

86.

Z výše uvedeného výkladu vyplývá, že čtvrtý důvod kasačního opravného prostředku ve věci C‑256/22 P je opodstatněný. Napadený rozsudek musí být zrušen v rozsahu, v němž se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení druhé části desátého žalobního důvodu a zamítl jej. Tato část se týkala porušení práva na obhajobu a zejména práva být vyslechnut. Důvodem bylo, že navrhovatelka neměla ve správním řízení přístup k dokumentům a informacím ve svém počítačovém systému a ke svým finančním prostředkům na úhradu odměny advokáta.

87.

V rozsahu, v němž ovšem navrhovatelka i v prvním důvodu kasačního opravného prostředku vytýká porušení svého práva na obhajobu s odůvodněním, že jí sporné rozhodnutí ECB nebylo řádně sděleno, považuji tuto výtku za neopodstatněnou. Blíže to objasním v bodech 100 a 101.

88.

Ve věci C‑750/21 P ovšem šestý bod prvního důvodu kasačního opravného prostředku (ohrožení účinného výkonu práva navrhovatelky na obhajobu jejím právním zástupcem) ani druhý důvod kasačního opravného prostředku (nezohlednění práva na účinnou právní ochranu) nepovažuji za opodstatněný (viz bod 63 výše).

89.

Navrhovatelka zde totiž neprokázala, že ECB porušila právo navrhovatelky na obhajobu tím, že nejprve uznala jako jejího právního zástupce pouze oprávněnou osobu a později ( 41 ) oprávněné osobě nedala pokyn k úhradě odměny požadované jejím právním zástupcem.

90.

Zaprvé je již mezi účastníky řízení nesporné (viz body 78 a 80 výše), že ECB uznala právního zástupce navrhovatelky jako obhájce jejích práv v řízení o odebrání povolení. Jak Tribunál správně konstatoval v bodech 239 až 241 napadeného rozsudku ve věci C‑256/22 P a navrhovatelka to již ani nepopírá, ECB umožnila navrhovatelce nahlédnout do spisu řízení a poskytla dostatečnou možnost vyjádřit stanovisko k návrhu rozhodnutí o odebrání jejího povolení.

91.

Zadruhé není zjevný žádný právní základ, který by ECB zmocňoval nebo jí ukládal, aby oprávněné osobě ještě po ukončení řízení o odebrání povolení dala pokyn k úhradě vyúčtování odměny právního zástupce navrhovatelky. V oblasti působnosti nařízení č. 1024/2013 ECB nemá obecnou povinnost dohledu nebo kontroly nad dodržováním základních procesních práv stanovených unijním právem, jak je Soudní dvůr dovodil z čl. 17 odst. 1 SEU pro Evropskou komisi v oblasti hospodářské a měnové politiky ( 42 ). Toto nařízení proto nestanoví žádné dotčenou bankou samostatně vynutitelné právní povinnosti ECB udělovat vnitrostátním orgánům pokyny tohoto druhu ( 43 ).

92.

Tento závěr není v rozporu s tím, že omezení práva dotčené banky na obhajobu ze strany příslušných vnitrostátních orgánů v řízení o odebrání povolení lze přičíst ECB a může postihnout její závěrečné rozhodnutí a vyvolat jeho neplatnost (viz body 69 až 73 výše). Přípravné procesní akty, včetně těch, které slouží k zajištění účinného výkonu práva na obhajobu, totiž zásadně nelze samostatně napadnout před unijními soudy ( 44 ). Jejich protiprávnost lze namítat pouze společně s protiprávností rozhodnutí, které správní řízení ukončuje ( 45 ). Po přijetí jejího sporného rozhodnutí sporné odmítnutí ECB zakročit navíc již nelze považovat za přípravný akt.

93.

Šestý bod prvního důvodu kasačního opravného prostředku a druhý důvod kasačního opravného prostředku ve věci C‑750/21 P musí být zamítnuty jako neopodstatněné.

94.

V následujícím provedu analýzu různých důvodů a námitek obou kasačních opravných prostředků, které se týkají rozsahu pravomocí ECB v oblasti dohledu. Nejprve posoudím první důvod kasačního opravného prostředku ve věci C‑256/22 P, zejména otázku, zda měl Tribunál konstatovat, že ECB porušila čl. 14 odst. 5 nařízení č. 1024/2013 (bod 1). Následně se budu věnovat druhému důvodu kasačního opravného prostředku, podle kterého Tribunál nesprávně vyložil pojem pověsti ve smyslu čl. 23 odst. 1 směrnice 2013/36 (bod 2). Po krátké analýze třetího důvodu kasačního opravného prostředku (bod 3), se budu zabývat prvním důvodem kasačního opravného prostředku ve věci C‑750/21 P, který se týká rozsahu pravomocí ECB v rámci jednotného mechanismu dohledu (bod 4).

95.

Prvním důvodem kasačního opravného prostředku ve věci C‑256/22 P navrhovatelka napadá zamítnutí prvního žalobního důvodu. Tvrdí, že Tribunál porušil rozdělení pravomocí při odebrání povolení, jak jej stanoví čl. 14 odst. 5 nařízení č. 1024/2013, a právo na řádnou správu zakotvené v článku 41 Listiny. V prvním žalobním důvodu tvrdila, že ECB zaprvé nezabránila, aby MFSA navrhovatelce bez jakéhokoli řádného řízení odebral povolení de facto již rozhodnutími ze dne 21. a 22. března 2018, čímž porušila svou povinnost dohledu stanovenou v čl. 6 odst. 5 písm. c) nařízení č. 1024/2013. Tato rozhodnutí měla za následek zaprvé odebrání nebo pozastavení hlasovacích práv, zadruhé moratorium na povolování bankovních transakcí a zatřetí jmenování oprávněné osoby. ECB se kromě toho ve svém sporném rozhodnutí omezila na potvrzení těchto skutečností.

96.

V odůvodnění navrhovatelka ve zkratce uvádí, že Tribunál nesprávně posoudil právní povahu a právní účinky jednotného mechanismu dohledu tím, že ECB nepřisoudil nadřízenou odpovědnost za jeho fungování, včetně aktů příslušných vnitrostátních orgánů. To platí, i pokud se jedná o dohled nad méně významnými úvěrovými institucemi. V této souvislosti navrhovatelka uvádí několik samostatných výtek, mimo jiné nesprávný výklad čl. 4 odst. 5 a čl. 6 odst. 5 písm. c) nařízení č. 1024/2013, jakož i chybné posouzení výrazu přípravného aktu a významu rozsudku Berlusconi.

97.

Navrhovatelka navíc i v tomto kontextu namítá, že jí bylo ve správním řízení upřeno právo na účinnou obhajobu tím, že ECB uznala jako její právní zástupkyni nejprve oprávněnou osobu. Zejména tvrdí, že jí nebylo řádně oznámeno sporné rozhodnutí ECB. ECB nejprve toto rozhodnutí doručila pouze oprávněné osobě, protože vycházela z toho, že ta má výlučné oprávnění k zastupování navrhovatelky. Ta obdržela toto rozhodnutí až po výslovném souhlasu oprávněné osoby. Rozhodnutí je proto již z důvodu tohoto formálního nedostatku protiprávní či dokonce od počátku neplatné.

98.

V bodech 41 až 57 napadeného rozsudku Tribunál konstatoval, že nebyl porušen čl. 14 odst. 5 nařízení č. 1024/2013 ani právo na řádnou správu podle článku 41 Listiny, a první žalobní důvod zamítl ( 46 ).

99.

Nejprve se budu zabývat tvrzeným porušením práva na řádnou správu.

100.

Byť se snaží vzbudit opačný dojem, navrhovatelka v rámci prvního žalobního důvodu před Tribunálem nenamítala, že jí bylo upřeno právo na účinnou právní obhajobu prostřednictvím jejího právního zástupce. To bylo předmětem pouze desátého žalobního důvodu. V prvním žalobním důvodu navrhovatelka naproti tomu pouze zcela obecně tvrdila porušení článku 41 Listiny. Jak ECB správně uvedla, navrhovatelka v něm ani nenamítala, že jí sporné rozhodnutí nebylo řádně doručeno ( 47 ).

101.

Tyto námitky, které jsou poprvé uplatněny v kasačním opravném prostředku, proto dodatečně mění předmět sporu a jsou nepřípustné ( 48 ); každopádně nejsou způsobilé zpochybnit legalitu posouzení prvního žalobního důvodu v napadeném rozsudku. V rozsahu, v němž Tribunál námitku porušení práva vyplývajícího z článku 41 Listiny pro neexistenci konkrétního tvrzení zamítl jako neslučitelnou s čl. 21 odst. 1 statutu Soudního dvora Evropské unie ve spojení s čl. 76 písm. d) jednacího řádu Tribunálu a nepřípustnou, tak učinil správně, protože žaloba se skutečně omezila na uvedení tohoto práva.

102.

Ovšem zjištění Tribunálu, že případná protiprávnost rozhodnutí MFSA ze dne 21. a 22. března 2018, kterými MFSA navrhovatelce již de facto odebral povolení a tím překročil svou pravomoc, nemůže mít za následek protiprávnost sporného rozhodnutí ECB, je podle mého úsudku stiženo nesprávným právním posouzením.

103.

Mám za to, že Tribunál v bodech 42 a násl. napadeného rozsudku nesprávně vychází z toho, že tato sporná rozhodnutí nebyla přípravnými akty pro návrh MFSA, aby ECB odebrala navrhovatelce povolení. Tento návrh byl přípravným aktem sporného rozhodnutí ECB. Jinými slovy, jak tato rozhodnutí, tak návrh MFSA byly přípravnými akty ve vícestupňovém správním řízení, jejichž cílem v konečném důsledku bylo odebrání povolení navrhovatelce. Jestliže takovéto akty nejsou pro rozhodující unijní orgán závazné, pak představují nesamostatnou část postupu stanoveného unijním právem, za jehož případné nedostatky musí odpovídat tento orgán a lze je napadnout pouze u unijních soudů ( 49 ) (viz body 69 až 73 výše).

104.

Nesprávné a obtížně pochopitelné je zejména konstatování Tribunálu v bodech 45 a 46 napadeného rozsudku, že takovéto rozhodnutí MFSA „nepředstavuje nezávazný návrh“ ve smyslu rozsudku Berlusconi. Tímto dvojím záporem mohl mít Tribunál pouze na mysli, že takováto (přípravná) rozhodnutí MFSA jsou pro ECB právně závazná. Z toho dovodil, že právní nezávaznost jako podmínka pro výlučnou pravomoc unijních soudů pro kontrolu takovýchto rozhodnutí uznaná v rozsudku Berlusconi není v projednávané věci splněna (viz body 70 výše) ( 50 ).

105.

Sporná rozhodnutí MFSA ovšem pro ECB nejsou právně závazná, a musí být dokonce předmětem jejího přezkumu legality při výkonu jejích nadřazených pravomocí v oblasti dohledu a rozhodování. Vztahuje se na ně tedy kontrolní pravomoc unijních soudů (viz body 69 a 70 výše).

106.

Proti jejich právní závaznosti hovoří již široká posuzovací pravomoc, kterou ECB obecně přiznává čl. 14 odst. 5 první pododstavec nařízení č. 1024/2013 ohledně odebrání povolení z úřední povinnosti („může … odebrat“). Ta je na případných opatřeních nebo návrhu vnitrostátního dozorového úřadu zcela nezávislá. Stejně tak z čl. 14 odst. 5 druhého pododstavce tohoto nařízení nevyplývá, že ECB je vázána návrhem nebo názorem vnitrostátního orgánu, ať je jakkoliv vyjádřen v předchozích rozhodnutích. ECB musí pouze provést řízení o odebrání povolení a při kompletním zohlednění odůvodnění předložených tímto orgánem přezkoumat, zda je toto odebrání zákonné, zejména zda je proporcionální. To je v souladu s postupem ECB v jejím sporném rozhodnutí ( 51 ). Tato povinnost přezkumu a zohlednění implikuje, že v případě nedostatečného odůvodnění nebo neexistence právního základu ECB nejenže návrh na odebrání povolení zamítnout může, ale dokonce jej zamítnout musí. Kromě toho ECB musí přezkoumat a zajistit, že příslušný vnitrostátní orgán nepřijme nebo dříve nepřijal opatření, které předjímá její vlastní výlučnou pravomoc k odebrání povolení nebo její diskreční rozhodnutí v tomto směru, předvídá jeho právní účinky nebo jej jiným způsobem nepříznivě ovlivňuje.

107.

To je v souladu s obecnou diskreční pravomocí ECB ( 52 ) a její pravomocí v odůvodněném rozhodnutí konstatovat, že vnitrostátní orgány neprovedly opatření nezbytná k udržení finanční stability ( 53 ).

108.

Na základě své obecné pravomoci dohledu ( 54 ) musí ECB vykonávat dohled nad vnitrostátními orgány, pokud jde o dodržování pravidel jednotného mechanismu dohledu podle nařízení o rámci jednotného mechanismu dohledu, včetně příslušného vnitrostátního práva. ECB přitom musí návrhy vnitrostátních orgánů na odebrání povolení a opatření, které je připravují, podrobit úplné kontrole mimo jiné měřítkem zásady proporcionality a základních procesních záruk unijního práva (viz body 69 až 77 výše) ( 55 ).

109.

Dále Tribunál nepřezkoumal, zda ECB „plně zohlednila“ důvody předložené MFSA, jak požaduje čl. 14 odst. 5 druhý pododstavec nařízení č. 1024/2013. Zejména se nezabýval tím, zda ECB využila svou pravomoc a splnila povinnost kontroly ve vztahu k porušením práva, k nimž podle tvrzení navrhovatelky mělo dojít v důsledku údajného de facto odebrání povolení ještě před přijetím sporného rozhodnutí ECB. Sporné rozhodnutí ECB sice krátce odkazuje na sporná rozhodnutí MFSA ze dne 21. a 22. března 2018, které předcházely jeho návrhu, příslušné výtky navrhovatelky ale ECB neprojednala, ani je nezamítla ( 56 ).

110.

S Tribunálem lze souhlasit pouze v tom smyslu, že tyto pravomoci a povinnosti ECB nevyplývají z čl. 6 odst. 5 písm. b) nařízení č. 1024/2013, podle kterého může ECB k zajištění důsledného uplatňování vysokých standardů dohledu vykonávat dohled ve vztahu k méně významným úvěrovým institucím ( 57 ). Vyplývají ovšem z její obecné povinnosti dohledu stanovené v čl. 4 odst. 3, čl. 6 odst. 1 a čl. 9 odst. 1 třetím pododstavci nařízení č. 1024/2013, jakož i z její speciální pravomoci odebrat povolení podle čl. 14 odst. 5 druhého pododstavce tohoto nařízení (viz body 106 až 108 výše).

111.

Z toho plyne, že první část prvního důvodu kasačního opravného prostředku je opodstatněná.

112.

Druhým důvodem kasačního opravného prostředku ve věci C‑256/22 P navrhovatelka tvrdí, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení při přezkumu a zamítnutí druhého žalobního důvodu. Ten se opíral o nesprávné posouzení existence důvodu pro odebrání povolení, zejména o nesprávný výklad pojmu pověst ( 58 ) .

113.

V odůvodnění navrhovatelka v zásadě uvádí, že Tribunál nesprávně shledal, že pojem pověst nemusí být nutně vykládán ve světle unijního práva a že obvinění ve třetí zemi, v projednávané věci ve Spojených státech, z důvodu údajně trestného jednání postačuje pro odebrání povolení. Platí to tím spíše, že toto jednání se týká porušení sankčních pravidel, která podle unijního práva nejsou trestná a jejich stíhání v Unii je blokováno. To vyplývá z nařízení Rady (ES) č. 2271/96 ze dne 22. listopadu 1996 o ochraně proti účinkům právních předpisů přijatých určitou třetí zemí a uplatňovaných mimo její území, jakož i proti účinkům opatření na nich založených nebo z nich vyplývajících (dále jen „blokovací nařízení č. 2271/96“) ( 59 ), jak je vykládáno v rozsudku ze dne 21. prosince 2021, Bank Melli Iran ( 60 ).

114.

V této souvislosti navrhovatelka Tribunálu navíc vytýká více nesprávných právních posouzení při výkladu a posouzení „neurčitého“ pojmu pověst. Namítá, že Tribunál překročil své pravomoci, nahradil odůvodnění ECB svými (spekulativními) důvody a zkreslil důkazy. Kromě toho Tribunál při posouzení porušil procesní záruky navrhovatelky zaručené Listinou a povinnost uvést odůvodnění. Závěrem má navrhovatelka za to, že Tribunál nesprávně posoudil, že pověst akcionáře samotného není relevantní, každopádně nemůže negativně ovlivnit pověst úvěrové instituce, podléhá pouze omezené kontrole a může mít za následek nanejvýš pozastavení hlasovacích práv, pokud jde o její obchodní vedení.

115.

Navrhovatelka ovšem nezpochybňuje, že čl. 14 odst. 2 směrnice 2013/36 opravňuje příslušné orgány k odmítnutí vydat povolení k zahájení činnosti úvěrové instituce, nejsou-li přesvědčeny, že mimo jiné akcionáři vyhovují nárokům kladeným v zájmu zajištění řádného a obezřetného řízení úvěrové instituce. Platí to zejména tehdy, pokud kritéria posouzení stanovená v čl. 23 odst. 1 této směrnice, včetně kritéria pověsti, nejsou splněna. Vzhledem k tomu, že čl. 18 písm. c) směrnice 2013/36 těmto orgánům zrcadlově dává možnost odejmout povolení, pokud tyto podmínky již nejsou splněny, byla ECB podle čl. 14 odst. 5 druhého pododstavce nařízení č. 1024/2013 bezpochyby oprávněna odebrat navrhovatelce povolení na příslušný návrh MFSA, pokud její hlavní akcionář podle názoru MFSA resp. ECB (již) nesplňoval kritérium pověsti ve smyslu čl. 23 odst. 1 písm. a) a b) této směrnice. Tuto skutečnost Tribunál správně konstatoval v bodech 67 až 72 napadeného rozsudku.

116.

Argumenty navrhovatelky, podle nichž pověst hlavního akcionáře není pro odebrání povolení relevantní, proto vyznívají naprázdno a musí být zamítnuty.

117.

Zamítnutí druhého, v žalobě velmi stručně formulovaného, žalobního důvodu Tribunál v zásadě odůvodnil následovně.

118.

Odebrání povolení podle čl. 14 odst. 2 a čl. 23 odst. 1 směrnice 2013/36 lze zaprvé odůvodnit tím, že akcionář nebo společník (již) nevyhovují nárokům, například z důvodu chybějící dobré pověsti.

119.

Zadruhé je pojem (dobrá) pověst neurčitý právní pojem, který odkazuje na vlastnost osoby, která jedná v souladu se zvyklostmi a pravidly, jakož i na dobrou pověst, kterou tato osoba požívá ze strany veřejnosti, pokud jde o tuto vlastnost a chování, relevantní je proto rovněž vnímání ze strany třetích osob. Vzhledem k tomu, že dosažení cílů úzce závisí na důvěře veřejnosti a účastníků bankovního trhu vůči úvěrovým institucím, může ztráta takovéto důvěry vést ke ztrátě financování uvedených institucí a může vést k riziku nejen pro dotčenou instituci, ale pro finanční systém v rámci Unie a každého členského státu ( 61 ).

120.

Zatřetí mohou pochybnosti o pověsti a vhodnosti hlavního akcionáře v důsledku jeho obvinění, které jsou uvedeny ve sporném rozhodnutí ECB, vyvolat pochybnosti o řádném a obezřetném vedení navrhovatelky. Negativní vnímání jeho pověsti ze strany veřejnosti a klientů, jakož i partnerů v návaznosti na takové obvinění – za podmínky, že je prokázáno na základě konkrétních skutečností – může odůvodnit odebrání povolení dotyčné bankovní instituci, pokud může vyvolat výše uvedená rizika ( 62 ).

121.

Začtvrté je podle názoru Tribunálu prokázáno resp. nesporné, že toto obvinění mělo mimo jiné za následek negativní skutečnost, že ratingová agentura zhoršila hodnocení rizikovosti maltského bankovního sektoru jako celku. Dále vedlo k výběrům vkladů a ukončení tomu odpovídajících bankovních vztahů, jakož i k vypovězení smluv ze strany hlavních dlužníků navrhovatelky, a v důsledku toho významně zhoršilo její situaci. ECB vycházela ze souboru skutečností a negativních dopadů, které následovaly po sdělení obvinění a které na objektivním základě odhalují negativní vnímání pověsti hlavního akcionáře a navrhovatelky ze strany klientů a nedostatek důvěry v ní. To vedlo k riziku pro navrhovatelku a pro finanční systém v rámci Unie a každého členského státu ( 63 ).

122.

Zapáté s ohledem na konkrétní negativní dopady na navrhovatelku a maltský bankovní sektor, které se již projevily, nevadí, že ECB nezohlednila skutečnost, že se sdělení obvinění týkalo porušení pravidel o sankcích Spojených států vůči Íránské islámské republice, ačkoliv předmětné jednání nemusí být z hlediska unijního práva protiprávní nebo se jednalo o „výlučně technická“ porušení. ECB nemusela zohlednit opodstatněnost důvodů obsažených v dotčeném sdělení obvinění z trestného činu, nýbrž pouze důsledky uvedeného stíhání na pověst hlavního akcionáře, na situaci navrhovatelky a na bankovní trh jako celek ( 64 ).

123.

Já se budu nejprve věnovat výkladu čl. 23 odst. 1 písm. a) a b) směrnice 2013/36 a neurčitému právnímu pojmu pověst, který je poprvé předmětem judikatury Soudního dvora (bod c). Následně posoudím, zda je rozhodnutí Tribunálu, že byly splněny podmínky tohoto právního pojmu, v souladu s odůvodněním sporného rozhodnutí ECB, stiženo nesprávným právním posouzením (bod d). Závěrem se budu zabývat hlavní námitkou navrhovatelky, podle níž blokovací nařízení č. 2271/96 neumožňuje ani ECB ani Tribunálu použít obvinění jejího hlavního akcionáře ve Spojených státech jako důvod pro nesplnění kritéria pověsti a pro odebrání jejího povolení (bod e).

124.

Jak Tribunál konstatuje v bodě 73 napadeného rozsudku, je pojem pověst v čl. 23 odst. 1 písm. a) a b) směrnice 2013/36 neurčitý právní pojem, jehož bližší definici tato směrnice neobsahuje.

125.

Podle zásady uvedené v bodě 74 napadeného rozsudku vyžaduje výklad ustanovení unijního práva, aby bylo zohledněno nejen znění takového ustanovení, ale i kontext, do něhož je zasazeno, jakož i cíle a účel, které sleduje akt, jehož je součástí ( 65 ).

126.

Z analýzy různých jazykových verzí vyplývá ( 66 ), že pojem pověst v doslovném významu tohoto slova znamená pouze ve francouzském a italském znění čestnost ( 67 ) a i v portugalském znění vhodnost ( 68 ) dotčené osoby, tedy skutečnou vlastnost, která se může projevit v jejím chování (které je v souladu či v rozporu se zvyklostmi). Ve všech ostatních jazykových verzích ale tento pojem v sobě obsahuje, jak správně konstatuje Tribunál v bodech 76 a 77 napadeného rozsudku, reputaci ( 69 ) této soby, tedy vnímání jejích vlastností či jejího chování ze strany veřejnosti nebo třetích osob.

127.

Rovněž ve světle cílů a normativního kontextu jednotného mechanismu dohledu, jakož i způsobu fungování dotčených finančních a bankovních trhů nemají skutečné (objektivní) vlastnosti dotčené osoby takový význam. V popředí stojí spíše (subjektivní) vnímání těchto vlastností a chování této osoby ze strany veřejnosti, zejména účastníků trhu. Obecná důvěra ve způsobilost, znalosti, dovednosti, zkušenost, bezúhonnost, spolehlivost a finanční zdraví ( 70 ) úvěrových institucí, jejichž bonita je pod neustálou kontrolou ratingových agentur, a osob určujících její jednání je zásadní podmínkou pro řádné fungování, ochranu a stabilitu finančních a kapitálových trhů. Tyto trhy jsou totiž velmi volatilní, jak ukazují akciové trhy a trhy s dluhopisy. Reagují již na veřejná prohlášení nebo zvěsti.

128.

Pojem pověst se proto týká (dobré) reputace úvěrové instituce, jakož i jejích akcionářů a společníků v očích třetích osob, jako jsou ostatní účastníci trhu, zejména věřitelé a zákazníci. Ztratí-li důvěru v tuto úvěrovou instituci resp. v osoby, které za ni jednají, nebo je-li tato důvěra významně narušena, má to za následek bezprostřední reakce účastníků trhu. Tyto mají negativní vliv na finanční obchody s touto úvěrovou institucí, vedou k finančním ztrátám a mohou ohrozit fungování a stabilitu finančního trhu jako celku ( 71 ).

129.

Jak Tribunál opakovaně správně konstatuje v bodech 67 a násl. napadeného rozsudku, mají pravidla jednotného mechanismu dohledu, zejména čl. 14 odst. 2 směrnice 2013/36, chránit finanční trhy právě před těmito riziky zajištěním toho, „že akcionáři nebo společníci vyhovují nárokům kladeným v zájmu zajištění řádného a obezřetného řízení úvěrové instituce“ a splňují kritéria posouzení stanovená v čl. 23 odst. 1 této směrnice.

130.

Pojem pověst tedy nevyžaduje, aby se vnímání účastníků trhu překrývalo se skutečnými vlastnostmi dotčené osoby, a už vůbec ne, aby určité chování této osoby bylo prokázáno. ECB nebo Tribunál zejména neměly povinnost prokázat, že se dotčená osoba dopustila trestných činů a že je možné ji v Unii trestně stíhat, jak je přesvědčena navrhovatelka (blíže k tomu body 135 a násl. a 142 a násl.). I podle čl. 23 odst. 1 písm. e) směrnice 2013/36 postačuje, že existuje důvodné podezření, že došlo k praní peněz nebo k financování terorismu nebo k pokusům o ně ve smyslu článku 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2005/60/ES ze dne 26. října 2005 o předcházení zneužití finančního systému k praní peněz a financování terorismu ( 72 ) nebo že by navrhované nabytí mohlo zvýšit riziko takového jednání.

131.

Tribunál proto správně konstatoval ( 73 ), že obvinění hlavního akcionáře zpochybňuje jeho pověst u veřejnosti i přes neexistenci pravomocného odsuzujícího rozsudku.

132.

Jak je podrobněji uvedeno v bodech 135 a násl., ECB a Tribunál přitom ale musí zajistit, aby obvinění nebyla zcela neopodstatněná nebo zneužívající.

133.

Tribunál proto v bodech 71 až 119 napadeného rozsudku mohl konstatovat, že příslušná tvrzení ve sporném rozhodnutí ECB jsou oprávněná ( 74 ). Na základě toho dospěl ke správnému závěru, že riziko pro stabilitu finančního systému v Unii a v členských státech způsobené poškozením pověsti hlavního akcionáře postačovalo, aby odůvodnilo odebrání povolení navrhovatelce.

134.

Zbývá přezkoumat, jakým procesním požadavkům a úrovni dokazování je nezbytné podrobit důkaz nesplnění kritéria pověsti a z toho plynoucího rizika a zda byly v projednávané věci splněny. Jak objasním níže, nejenže splněny byly, nýbrž ECB dokonce prokázala a Tribunál to správně potvrdil, že se dotčené riziko skutečně naplnilo.

135.

Na základě obecné povinnosti náležité péče a povinnosti vést šetření, které jsou rovněž základem práva na řádnou správu zakotveného v článku 41 Listiny ( 75 ), je ECB při použití neurčitých právních pojmů, které jí při přijetí rozhodnutí omezujícího dotčenou osobu přiznává širokou posuzovací pravomoc, povinna posoudit všechna relevantní hlediska konkrétního případu pečlivě a nestraně ( 76 ).

136.

Tribunál v bodě 73 napadeného rozsudku správně vychází z toho, že příslušné orgány a ECB při posouzení, zda je splněn neurčitý pojem pověst podle čl. 23 odst. 1 směrnice 2013/36, vzaly v úvahu všechny relevantní skutečnosti, důvody, z nichž tento pojem vychází, a cíle jím sledované. To je v souladu i s požadavky společných obecných pokynů, které mohou být nepřímo závazné nanejvýš pro ECB ( 77 ). Ty v bodech 10.9, 10.13 a 10.16 požadují, aby při tomto posouzení byly vzaty v úvahu veškeré relevantní dostupné informace z důvěryhodných a spolehlivých zdrojů a posuzoval se případ od případu ( 78 ). Navíc Tribunál v bodě 119 tohoto rozsudku správně požaduje, aby ECB zohlednila všechny předložené skutečnosti, které by mohly prokázat neexistenci dopadu takovéhoto stíhání na dobrou pověst nebo řízení dotčené instituce a mohly by případně vyplývat ze zneužívající nebo zjevně neopodstatněné povahy takového stíhání.

137.

V tomto ohledu Tribunál v bodech 81 až 85 napadeného rozsudku přihlédl k tomu, že ECB ve sporném rozhodnutí vycházela z tiskové zprávy, kterou dne 19. března 2018 vydalo ministerstvo spravedlnosti Spojených států. Podle této zprávy byl hlavní akcionář zatčen v souvislosti s údajnou účastí v systému, jehož prostřednictvím bylo zhruba 115 milionů USD, vyplacených za účelem financování ubytovacího komplexu ve Venezuele, zpronevěřeno ve prospěch íránských osob a podniků. Sdělení obvinění státního zástupce Spojených států pro jižní distrikt New Yorku vyvolalo silnou pozornost mezinárodních médií a mělo za následek řadu negativních novinových článků o navrhovatelce, což vyvolalo vážné pochybnosti o integritě jejího hlavního akcionáře a vedlo k vážné újmě na její dobré pověsti ( 79 ). Skutečnosti naznačující, že tato obvinění byla zneužívající nebo zjevně neopodstatněné povahy, nejsou zjevné.

138.

Tribunál navíc v bodech 91 až 94 a 100 až 115 napadeného rozsudku posoudil skutečnosti a důkazy, které předložila ECB a navrhovatelka a které dokazují, že toto stíhání mělo dopad na reputaci samotné navrhovatelky, což vedlo k negativnímu výkyvu tržních nálad. To se projevilo zaprvé významným počtem žádostí o výběr vkladů, k nimž došlo po zahájení stíhání a které představovaly více než 40 % celkové částky vkladů uvedených v rozvaze navrhovatelky, zadruhé ukončením příslušných bankovních vztahů, zatřetí zhoršením hodnocení rizikovosti maltského bankovního sektoru jako celku ze strany ratingové agentury, což vyplývá z odkazů na tato stíhání mimo jiné v hodnotící zprávě uvedené agentury, začtvrté z dopisu hlavního dlužníka navrhovatelky, který požádal o předčasné splacení svého úvěru, který představoval 90 % jejích úvěrových smluv, což tudíž představovalo hlavní zdroj příjmů navrhovatelky, jakož i zapáté tím, že z 10 % zbývajících úvěrových smluv, což představovalo pět úvěrů, tři dlužníci přestali splácet jistinu a úroky, zatímco ostatní dva požádali o předčasné splacení úvěru ( 80 ).

139.

Na základě těchto skutečností Tribunál správně dospěl k závěru, že sdělení obvinění vedlo k újmě na dobré pověsti hlavního akcionáře a navrhovatelky a mělo řadu nepříznivých dopadů nejen na ni samotnou, zejména v podobě problémů navrhovatelky s kapitalizací a likviditou, nýbrž rovněž pro maltský bankovní sektor a stabilitu finančního systému v Unii jako celku. Riziko popsané v bodech 128 až 134 výše se tedy skutečně naplnilo.

140.

V bodě 112 napadeného rozsudku Tribunál proto správně konstatoval, že ECB vycházela ze souboru skutečností a negativních dopadů. Ty následovaly po sdělení obvinění a na objektivním základě odhalily, že klienti vnímali pověst hlavního akcionáře a navrhovatelky negativně a jejich důvěra byla narušena. To vedlo k riziku pro navrhovatelku a pro finanční systém v rámci Unie a každého členského státu.

141.

Námitky, kterými navrhovatelka tvrdí, že Tribunál vyložil nebo použil pojem pověst nesprávně, překročil svoje pravomoci, nepřípustně zaujal pozici ECB, zkreslil důkazy nebo svůj rozsudek dostatečně neodůvodnil, musí být proto zamítnuty jako neopodstatněné.

142.

Navrhovatelka má v zásadě za to, že Tribunál neměl dospět k závěru o poškození pověsti a konstatování z toho plynoucího rizika. Tvrdí, že se obvinění jejího hlavního akcionáře zakládá na porušujícím jednání, které není v EU trestné. Kromě toho blokovací nařízení č. 2271/96, zejména jeho článek 4 ( 81 ), chrání dotčenou osobu i před stíháním v Unii.

143.

Tribunál v bodech 116 až 119 napadeného rozsudku s ohledem na konkrétní negativní dopady na navrhovatelku a maltský bankovní sektor, které se již projevily, ECB nevytýkal, že mimo jiné nezohlednila význam blokovacího nařízení č. 2271/96. Skutečnost, že se sdělení obvinění týkalo porušení ustanovení, která upravovala sankce Spojených států vůči Íránské islámské republice, ačkoli předmětné jednaní nemusí být protiprávní z hlediska unijního práva, nebo skutečnost, že se jedná o „výlučně technická porušení“, ohledně kterých mohou vyvstat pochybnosti, nebyly podle názoru Tribunálu relevantní. Totiž i za předpokladu, že by jednání nebylo podle práva Spojených států nebo podle unijního práva protiprávní, ECB nebyla nucena zohlednit opodstatněnost důvodů stíhání obsažených v dotčeném sdělení obvinění, nýbrž pouze jako nejdůležitější prvek důsledky uvedeného stíhání na pověst hlavního akcionáře, na situaci první žalobkyně a na bankovní trh jako celek.

144.

V této odpovědi Tribunálu na námitku navrhovatelky v prvním stupni nespatřují žádné nesprávné právní posouzení.

145.

Skutečnost, že ECB nevzala v úvahu, že obvinění z trestného jednání případně nebylo vzhledem k blokovacímu nařízení č. 2271/96 v Unii trestné nebo každopádně jej nebylo možné stíhat ( 82 ), by nemohla vést ke zpochybnění závěru popsaného v bodech 135 až 141. Podle něj skutečně došlo k naplnění rizika vyplývajícího z poškození pověsti navrhovatelky. A to zcela nezávisle na tom, zda chování vytýkané jejímu hlavnímu akcionáři bylo v Unii skutečně trestné či nikoliv. Jak správně uvedl Tribunál a jak tvrdí i Komise, povinností ECB bylo pouze posoudit, zda tato obvinění mohla vést k negativním dopadům na navrhovatelku a finanční trhy, nikoliv však, zda byla skutečně prokázána nebo zda mohla být stíhána v Unii.

146.

Dokazuje to i opačná hypotéza: MFSA a ECB nemohly vniklé riziko, které se již naplnilo, ignorovat a zachovat povolení navrhovatelky k dalšímu provozování činnosti jako úvěrové instituce jednoduše proto, že chování, z něhož byl obviněn její hlavní akcionář, případně nebylo v Unii protiprávní nebo zde nemohlo být předmětem stíhání. To by znamenalo, že by tyto orgány vědomě a v rozporu s povinností zakročit, která jim přísluší v oblasti obezřetnostního dohledu, musely připustit významné narušení finančních trhů resp. zhoršení jejich situace.

147.

A konečně je nezbytné poukázat na to, že v rámci řízení o odebrání povolení úvěrové instituce není dotčena oblast působnosti ani účel ochrany blokovacího nařízení č. 2271/96. Jeho účelem je ochránit účastníky trhu pouze před stíháním soudy nebo orgány v třetích zemích nebo před nároky na náhradu škody v případě porušení určitých zahraničních sankčních pravidel v mezinárodním obchodním nebo kapitálové styku uplatňovaných extrateritoriálně ( 83 ), nikoliv však předtím, že dotčené způsoby chování a jejich důsledky nebudou zohledněny při posuzování jejich způsobilosti, integrity, spolehlivosti a jejich pověsti pro výkon činnosti jako úvěrové instituce.

148.

Tato námitka proto musí být rovněž zamítnuta jako neopodstatněná.

149.

Druhý důvod kasačního opravného prostředku ve věci C‑256/22 P tedy musí být v plném rozsahu zamítnut jako neopodstatněný.

150.

Třetím důvodem kasačního opravného prostředku ve věci C‑256/22 P navrhovatelka vytýká několik nesprávných právních posouzení, jichž se měl Tribunál dopustit mimo jiné při posouzení přiměřenosti jednání ECB, které zčásti opakují resp. pozměňují námitky uvedené v rámci obou předchozích důvodů kasačního opravného prostředku. Skutečnost, že ECB nepřijala první návrh MFSA na odebrání povolení podle ní ukazuje, že jeho předchozí rozhodnutí o uzavření banky nebyla odůvodněná. Toto odebrání povolení bylo nepřiměřené, protože banka již zastavila svou činnost a došlo k němu před ukončením trestního řízení vedeného ve Spojených státech. MFSA navíc ve svém druhém návrhu uvedl (nepravdivé) informace o finančních problémech, aniž znovu posoudil přiměřenost.

151.

Obsah těchto námitek ani jimi dotčené, údajně nesprávné právní posouzení v napadeném rozsudku pro mne z této argumentace nevyplývá dostatečně jasně a přesně. Tento důvod kasačního opravného prostředku proto považuji za nepřípustný ( 84 ) a v každém případě nezpůsobilý odůvodnit nesprávné právní posouzení v rozsudku.

152.

Třetí důvod kasačního opravného prostředku ve věci C‑256/22 P proto musí být zamítnut.

153.

Zbývajícími výtkami prvního důvodu kasačního opravného prostředku ve věci C‑750/21 P navrhovatelka napadá zjištění Tribunálu v bodech 33 až 51 napadeného usnesení v odpovědi na první žalobní důvod. V něm tvrdila, že ECB nesprávně shledala, že s ohledem na odebrání povolení a z toho vyplývající skutečnost, že navrhovatelka není úvěrovou institucí, nemá pravomoc udělovat MFSA pokyny resp. převzít přímý dohled.

154.

V odůvodnění navrhovatelka v zásadě uvádí, že se Tribunál dopustil několika nesprávných právních posouzení při použití nařízení č. 1024/2013 a č. 575/2013 a směrnice 2013/36. Nesprávně se totiž domníval, že podmínkou existence úvěrové instituce jako takové je, že musí mít (povinně) povolení k činnosti jako úvěrová instituce.

155.

Tribunál ve sporném usnesení v tomto ohledu konstatoval, že pravomoc ECB není omezena pouze na „úvěrové instituce“ a jejich činnost ve smyslu čl. 2 bodu 3 nařízení č. 1024/2013 ve spojení s čl. 4 odst. 1 bodu 1 nařízení č. 575/2013 ( 85 ). Zadruhé shledal, že přístup k činnosti úvěrové instituce podle čl. 14 odst. 1 nařízení č. 1024/2013 ve spojení s čl. 4 odst. 1 bodem 42 nařízení č. 575/2013 je podmíněn příslušným povolením a že členské státy musí podle čl. 9 odst. 1 směrnice 2013/36 zakázat tuto činnost osobám nebo podnikům, které nejsou úvěrovými institucemi ( 86 ). Zatřetí Tribunál dospěl k závěru, že bývalý držitel povolení, které mu bylo odebráno podle čl. 14 odst. 5 nařízení č. 1024/2013, nemůže takovouto činnost vykonávat ani jej již nelze považovat za „úvěrovou instituci“, takže pravidla stanovená v čl. 4 odst. 1 tohoto nařízení k odůvodnění pravomoci ECB vůči takovýmto institucím již neplatí ( 87 ). ECB proto dne 13. listopadu resp. 20. prosince 2018 z důvodu odebrání povolení dne 2. listopadu 2018 neměla vůči navrhovatelce zjevně žádnou pravomoc. To správně uvedla ve svém sporném e-mailu ( 88 ).

156.

Mám za to, že toto odůvodnění Tribunálu je formalistické a stižené nesprávným právním posouzením.

157.

Z článku 4 odst. 1 písm. a) nařízení č. 1024/2013 totiž jasně vyplývá, že ECB má pravomoc „vydávat a odnímat úvěrovým institucím povolení“. Pravomoc vydávat a odnímat povolení ovšem nutně zahrnuje, že se ECB musí zabývat návrhem fyzické nebo právnické osoby, která ještě není úvěrovou institucí, nýbrž se jí až na základě povolení chce stát. Navíc je u pravomoci ratione temporis ECB k odebrání povolení nezbytné zohlednit, že musí existovat možnost, aby ECB takovéto odebrání, ukáže-li se nesprávným, buď jako actus contrarius mohla z vlastní iniciativy vzít zpět, nebo aby na základě žaloby dotčené banky na neplatnost podané na základě článku 263 SFEU bylo případným rozsudkem o neplatnosti na základě čl. 264 odst. 1 SFEU se zpětnou platností z unijního právního řádu odstraněno. Tím se (stejně tak se zpětnou platností) obnoví pravomoc ECB a ta musí na základě čl. 266 odst. 1 SFEU přijmout nezbytná prováděcí opatření.

158.

Ustanovení, z nichž vycházel Tribunál, nemohou odůvodnit jiné posouzení, protože se omezují na definování pojmu „úvěrová instituce“ a její činnosti. Bylo by ostatně svévolné považovat pravomoc ECB od přijetí rozhodnutí o odebrání povolení za ukončenou a nevyčkat přinejmenším konečné platnosti nebo právní moci tohoto rozhodnutí po uplynutí lhůty k podání žaloby podle čl. 263 odst. 6 SFEU. Dne 13. listopadu resp. 20. prosince 2018, když ECB e-mailem odpověděla na žádost navrhovatelky, tato lhůta každopádně ještě neuplynula.

159.

ECB proto měla dne 20. prosince 2018 vůči navrhovatelce i nadále pravomoc ve smyslu čl. 4 odst. 1 písm. a) nařízení č. 1024/2013. Tribunál nesprávně konstatoval zjevně chybějící pravomoc ECB, a první žalobní důvod proto zamítl jako po právní stránce zcela zjevně neopodstatněný.

160.

První důvod kasačního opravného prostředku je tedy ve výsledku opodstatněný, aniž je nezbytné posoudit jednotlivé námitky navrhovatelky.

161.

Nehledě na to je ale výrok napadeného usnesení, kterým se žaloba zamítá, správný. Sporný e-mail totiž není aktem, který lze napadnout samostatně, ani není zjevné ( 89 ), že ECB má podle nařízení č. 1024/2013 speciální pravomoc nebo povinnost udělovat před nebo po odebrání povolení pokyny požadované navrhovatelkou (viz body 88 až 93 výše).

162.

Navrhuji proto Soudnímu dvoru, aby podobně jako v usnesení ze dne 4. února 2021, Pilatus Bank v. ECB ( 90 ) nahradil odůvodnění napadeného usnesení v tomto smyslu a první důvod kasačního opravného prostředku ve věci C‑750/21 P zamítl.

163.

Ve věci C‑750/21 P je třeba kasační opravný prostředek zamítnout.

164.

O nákladech řízení proto musí být rozhodnuto podle čl. 184 odst. 2 jednacího řádu.

165.

Podle čl. 138 odst. 1 jednacího řádu, jenž se na řízení o kasačním opravném prostředku použije na základě jeho čl. 184 odst. 1, se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že ECB požadovala náhradu nákladů řízení, je namístě uložit navrhovatelce náhradu nákladů řízení.

166.

Ve věci C‑256/22 P je první část prvního důvodu kasačního opravného prostředku opodstatněná.

167.

Totéž platí pro čtvrtý důvod kasačního opravného prostředku v rozsahu, v němž Tribunál druhou část desátého žalobního důvodu týkající se porušení práva na obhajobu na základě toho, že navrhovatelka neměla ve správním řízení přístup k dokumentům a informacím v jejích počítačových systémech, jakož i ke svým finančním prostředkům na úhradu odměny advokáta, posoudil jako nesprávný a zamítl jej.

168.

Kasační opravný prostředek je v tomto rozsahu opodstatněný a napadený rozsudek, který žalobu zamítá v plném rozsahu, je třeba zrušit.

169.

Soudní dvůr ovšem nemůže ve věci samé rozhodnout, proto musí podle článku 61 svého statutu věc vrátit Tribunálu. O nákladech řízení proto musí být v tomto rozsahu rozhodnuto později.

170.

Ve vztahu ke čtvrtému důvodu kasačního opravného prostředku to vyplývá ze skutečnosti, že Tribunál nepřezkoumal, zda sporná rozhodnutí MFSA skutečně mohla, jak tvrdí navrhovatelka, způsobit de facto odebrání jejího povolení a s tím související předjímání nebo negativní ovlivnění závěrečného diskrečního rozhodnutí ECB v jejím sporném rozhodnutí. Stejně tak nezkoumal, zda ECB posoudila či měla posoudit příslušná tvrzení navrhovatelky ve správním řízení, pokud byla skutečně uvedena.

171.

Ve vztahu k prvnímu důvodu kasačního opravného prostředku navíc Tribunál nepřezkoumal, zda chybějící nebo omezený přístup navrhovatelky resp. jejího právního zástupce k dokumentům a informacím v jejích počítačových systémech, jakož i k jejím finančním prostředkům za účelem zaplacení odměny advokáta skutečně mohl porušit její právo na obhajobu, protože v opačném případě by se mohla účinněji obhajovat, a správní řízení by tedy mohlo vést k jinému výsledku ( 91 ).

172.

Ve věci C‑750/21 P navrhuji, aby Soudní dvůr rozhodl následovně:

173.

Ve věci C‑256/22 P navrhuji, aby Soudní dvůr rozhodl následovně: