1.

V právu Evropské unie lze podmínku oboustranné trestnosti definovat jako skutečnost, že jednání, které je předmětem spolupráce, je trestným činem v dožadujícím (neboli vystavujícím) členském státě i v dožádaném (neboli vykonávajícím) členském státě ( 2 ). V některých případech může být předání vyžádané osoby na základě evropského zatýkacího rozkazu (EZR) podmíněno splněním této podmínky oboustranné trestnosti.

2.

V projednávané věci vydaly italské justiční orgány EZR za účelem výkonu trestu, který byl uložen mimo jiné za jediný trestný čin spáchaný několika skutky, které byly posouzeny jako jedno a totéž protiprávní jednání. Cour de cassation (Kasační soud, Francie), který je předkládajícím soudem, pokládá otázku, zda mohou soudní orgány vykonávajícího členského státu, tedy Francie, odmítnout výkon tohoto EZR s ohledem na čl. 2 odst. 4 a čl. 4 odst. 1 rámcového rozhodnutí 2002/584/SVV ( 3 ) a čl. 49 odst. 3 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“).

3.

V tomto ohledu zmíněný soud uvádí zaprvé, že znaky skutkové podstaty tohoto trestného činu se v těchto dvou dotyčných členských státech liší, a zadruhé, že některé skutky, kterými byl spáchán tento trestný čin, nejsou ve vykonávajícím členském státě trestné. Soudní dvůr má tedy upřesnit rozsah působnosti podmínky oboustranné trestnosti stanovené v rámcovém rozhodnutí 2002/584.

4.

V tomto svém stanovisku navrhnu Soudnímu dvoru, aby na položené otázky odpověděl tak, že za podmínek popsaných předkládajícím soudem z ustanovení tohoto rámcového rozhodnutí vyplývá, že EZR má být vykonán.

5.

V bodech 6, 10 a 12 odůvodnění rámcového rozhodnutí 2002/584 se uvádí:

[…]

[…]

6.

Článek 1 téhož rámcového rozhodnutí, nadepsaný „Definice evropského zatýkacího rozkazu a povinnost jej vykonat“, stanoví:

„1.   Evropský zatýkací rozkaz je soudní rozhodnutí, které vydal některý členský stát proto, aby jiný členský stát zatkl a předal vyžádanou osobu za účelem trestního stíhání nebo výkonu trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření spojené[ho] s odnětím osobní svobody.

2.   Členské státy vykonají [EZR] na základě zásady vzájemného uznávání a v souladu s ustanoveními tohoto rámcového rozhodnutí.

3.   Tímto rámcovým rozhodnutím není dotčena povinnost ctít základní práva a obecné právní zásady zakotvené v článku 6 [SEU].“

7.

Článek 2 uvedeného rámcového rozhodnutí, nadepsaný „Oblast působnosti [EZR]“, stanoví:

„1.   [EZR] lze vydat v případech jednání, které lze podle práva vystavujícího členského státu potrestat trestem odnětí svobody nebo ochranným opatřením spojeným s odnětím osobní svobody s horní hranicí sazby v délce nejméně 12 měsíců, nebo byl-li již rozsudkem uložen trest nebo nařízeno ochranné opatření, v případě trestu nebo ochranného opatření v délce nejméně čtyř měsíců.

2.   Níže uvedené trestné činy, které lze ve vystavujícím členském státě potrestat trestem odnětí svobody nebo ochranným opatřením spojeným s odnětím osobní svobody s horní hranicí sazby v délce nejméně tři roky a které jsou vymezeny právem tohoto členského státu, jsou důvodem pro předání na základě [EZR] podle podmínek tohoto rámcového rozhodnutí a bez ověření oboustranné trestnosti tohoto činu:

[…]

4.   U jiných trestných činů než uvedených v odstavci 2 může být předání podmíněno tím, že jednání, kvůli kterému byl vydán evropský zatýkací rozkaz, představuje trestný čin podle práva vykonávajícího členského státu, nezávisle na znacích skutkové podstaty nebo popisu trestného činu.“

8.

Článek 4 téhož rámcového rozhodnutí, nadepsaný „Důvody, pro které je možné odmítnout výkon [EZR]“, v odstavci 1 stanoví:

„Vykonávající justiční orgán může odmítnout výkon [EZR]:

[…]“

9.

Článek 695-23 code de procédure pénale (trestní řád) ve znění použitelném v době sporu v původním řízení stanoví:

„Výkon [EZR] se rovněž odmítne, pokud skutek, který je předmětem uvedeného zatýkacího rozkazu, není podle francouzského práva trestným činem.

Odchylně od prvního pododstavce se [EZR] vykoná bez ověření oboustranné trestnosti vytýkaných skutků, pokud lze za dotčená jednání uložit podle práva vystavujícího členského státu trest odnětí svobody v délce nejméně tří let nebo ochranné opatření spojené s odnětím osobní svobody v obdobné délce a pokud tato jednání spadají do jedné z kategorií trestných činů uvedených v článku 694-32.

Použijí-li se ustanovení předchozího pododstavce, spadá právní kvalifikace skutků a určení trestu do výhradní posuzovací pravomoci justičního orgánu vystavujícího členského státu.

[…]“

10.

Dne 6. června 2016 vydaly italské justiční orgány EZR proti KL za účelem výkonu trestu odnětí svobody v délce dvanácti let a šesti měsíců, který mu uložil Corte d'appello di Genova (odvolací soud v Janově, Itálie) rozsudkem ze dne 9. října 2009, přičemž tento trest se stal vykonatelným dne 13. července 2012 poté, co Corte suprema di cassazione (Kasační soud, Itálie) zamítl kasační opravný prostředek podaný KL.

11.

Tento trest odpovídal úhrnnému trestu za následující čtyři trestné činy: ozbrojená loupež v organizované skupině (trest odnětí svobody v délce jednoho roku), ničení a rabování (trest odnětí svobody v délce deset let), nedovolené ozbrojování (trest odnětí svobody v délce devíti měsíců) a poškození zařízení výbuchem (trest odnětí svobody v délce devíti měsíců).

12.

Pokud jde konkrétně o trestný čin „ničení a rabování“ stanovený v článku 419 codice penale (italský trestní zákoník) ( 4 ), jsou v EZR okolnosti spáchání uvedeného trestného činu popsány takto: „[KL] se společně se skupinou více než pěti osob při účasti na demonstraci proti summitu G8 dopustil jednání spočívajících v ničení a rabování, jež byla z hlediska místa a času v souběhu a objektivně ohrožovala veřejný pořádek; několika případů poškození městského mobiliáře a veřejného majetku, na nichž vznikla v důsledku tohoto jednání škoda, kterou nebylo možné přesně vyčíslit, avšak dosahovala nejméně několik set milionů [italských] lir [(ITL) (desítek tisíc eur)]; poškození, rabování a zničení mimo jiné úvěrov[ých] instituc[í], automobilů a jiných obchodů požárem, přičemž se jednalo o kvalifikovanou skutkovou podstatu, jelikož dotčeným osobám vznikla značná majetková škoda“.

13.

Z rozsudku Corte d’appello di Genova (odvolací soud v Janově) ze dne 9. října 2009 vyplývá, že tato kvalifikace trestného činu „ničení a rabování“ byla uplatněna na sedm skutků přičítaných KL, které byly posouzeny jako jedno a totéž protiprávní jednání, a to na poškození městských zařízení a veřejného majetku, poškození a rabování staveniště, úplné zničení prostor úvěrové instituce Credito Italiano, úplné zničení vozidla Fiat Uno požárem, úplné zničení prostor úvěrové instituce Carige požárem, úplné zničení vozidla Fiat Brava požárem a úplné zničení a rabování supermarketu.

14.

KL nesouhlasil s předáním v rámci výkonu EZR. Rozsudkem ze dne 23. srpna 2019 vyzval chambre de l’instruction de la cour d’appel de Rennes (vyšetřovací senát odvolacího soudu v Rennes, Francie) k poskytnutí doplňujících informací, včetně předložení rozsudku Corte d‘appello di Genova (odvolací soud v Janově) ze dne 9. října 2009 a následného rozsudku Corte suprema di cassazione (Kasační soud). Rozsudkem ze dne 15. listopadu 2019 tento vyšetřovací senát odmítl předání KL s odůvodněním, že v řízení nebyl předložen doklad o tom, že Italské republice byla předána žádost KL o ustanovení advokáta, a nařídil jeho propuštění.

15.

Kasační soud svým rozsudkem ze dne 18. prosince 2019 uvedený rozsudek zrušil a předal věc vyšetřovacímu senátu cour d’appel d’Angers (odvolací soud v Angers, Francie). Rozsudkem ze dne 4. listopadu 2020 tento vyšetřovací senát na jedné straně odmítl předat KL italským orgánům za účelem výkonu EZR v rozsahu, v jakém byl tento zatýkací rozkaz vydán za účelem výkonu trestu odnětí svobody v délce deseti let uloženého za trestný čin kvalifikovaný jako „ničení a rabování“. Na druhou stranu si vyžádal doplňující informace s cílem zjistit, zda mají italské justiční orgány zájem o to, aby byl ve Francii vykonán trest odnětí svobody v délce dvou let a šesti měsíců uložený za zbývající tři trestné činy, pro které byl EZR vydán. Státní zástupce při odvolacím soudu v Angers a KL podali proti tomuto rozsudku kasační opravný prostředek ke Cour de cassation (Kasační soud, Francie), který je předkládajícím soudem.

16.

Posledně uvedený soud připomíná, že Soudní dvůr poskytl výklad podmínky oboustranné trestnosti v rozsudku ze dne 11. ledna 2017, Grundza (C‑289/15, dále jen „rozsudek Grundza, EU:C:2017:4) ( 5 ), a uvádí, že pokud jde o trestný čin kvalifikovaný jako „ničení a rabování“, vyšetřovací senát odvolacího soudu v Angers odmítl předat KL italským soudním orgánům s odůvodněním, že dva ze sedmi skutků, za něž byl tento trest uložen, konkrétně poškození prostor úvěrového ústavu Credito Italiano a poškození vozidla Fiat Brava požárem, nejsou ve Francii trestné. Z výše uvedeného tento vyšetřovací senát dovodil, že jelikož Corte d'appello di Genova (odvolací soud v Janově) i Corte suprema di cassazione (Kasační soud, Itálie) „vyjádřily jednoznačnou vůli“ považovat těchto sedm skutků za jeden nedělitelný celek, je na základě uplatnění podmínky oboustranné trestnosti nutné odmítnout výkon ve vztahu ke všem těmto neoddělitelným skutkům.

17.

Podle předkládajícího soudu z rozsudku Corte suprema di cassazione (Kasační soud, Itálie) ze dne 13. července 2012 vyplývá, že objektivním znakem trestného činu ničení a rabování stanoveného v článku 419 italského trestního zákoníku je ničení spáchané jakýmkoli jednáním a jakýmkoli způsobem, jehož následkem je zničení, destrukce nebo poškození velkého množství movitého či nemovitého majetku, které je v každém případě obecné, nerozlišující, rozsáhlé a závažné a byla jím nejen způsobena škoda na majetku jednoho nebo více subjektů a společenská újma vyplývající ze zásahu do soukromého vlastnictví, ale rovněž došlo ke skutečnému narušení a ohrožení veřejného pořádku, kterým se zde konkrétně rozumí řádné a normální fungování občanského života, s nímž je ve společnosti spojen pocit klidu a bezpečí a smysl pro ně. Z výše uvedeného předkládající soud dovozuje, že v italském právu se trestný čin kvalifikovaný jako „ničení a rabování“ vztahuje na jednání spočívající v mnohonásobném a masivním ničení a poškozování, které působí nejen újmu vlastníkům uvedeného majetku, ale rovněž narušení veřejného pořádku, čímž ohrožuje klidný průběh občanského života.

18.

Tento soud zdůrazňuje, že ve francouzském trestním právu není skutek spočívající v ohrožení veřejného pořádku masivním ničením movitého nebo nemovitého majetku specificky trestný. Trestným činem jsou podle něj pouze ničení, poškozování věci a krádež s následkem škody, spáchané případně v organizované skupině osob, které jsou způsobilé způsobit újmu vlastníkům dotyčného majetku. Podle zmíněného soudu tudíž vyvstává otázka, zda je narušení veřejného pořádku, které Corte d‘appello di Genova (odvolací soud v Janově) a Corte suprema di cassazione (Kasační soud, Itálie) považují ve vztahu ke KL za základní znak trestného činu „ničení a rabování“, relevantní pro účely posouzení, zda je splněna podmínka oboustranné trestnosti.

19.

Pokud by v projednávané věci byla podmínka oboustranné trestnosti splněna, předkládající soud uvádí, že rámcové rozhodnutí 2002/584 neobsahuje žádné ustanovení, na jehož základě by mohl vykonávající členský stát odmítnout předání dotyčné osoby z důvodu, že trest uložený vystavujícím členským státem se s ohledem na skutky, pro něž byl EZR vydán, jeví jako nepřiměřený. Kromě toho článek 5 uvedeného rámcového rozhodnutí sice stanoví, že výkon EZR vykonávajícím justičním orgánem může podle práva vykonávajícího členského státu být podmíněn tím, že právní systém vystavujícího členského státu umožňuje přezkoumat uložený trest, avšak takový postup je přípustný pouze v případě, že trestný čin, na jehož základě byl vydán EZR, lze potrestat doživotním trestem odnětí svobody nebo doživotním ochranným opatřením spojeným s odnětím osobní svobody. To znamená, že i když má vykonávající členský stát za to, že existují závažné obtíže, pokud jde o přiměřenost evropského zatýkacího rozkazu, nemůže z tohoto důvodu odmítnout nařídit předání vyžádané osoby za účelem výkonu trestu uloženého vystavujícím členským státem.

20.

Ačkoli v zásadě přísluší vystavujícímu členskému státu, aby ověřil přiměřenost EZR před jeho vydáním, nemůže takové ověření podle předkládajícího soudu účinně zabránit porušení zásady proporcionality, pokud byl EZR vydán za účelem výkonu trestu uloženého za jediný trestný čin spáchaný několika skutky, z nichž však pouze některé jsou trestné i ve vykonávajícím členském státě, jako je tomu ve věci v původním řízení. V takovém případě totiž zahrnuje trest uložený vystavujícím členským státem všechny tyto skutky, ačkoli je předání pro některé z nich vyloučeno. Z toho podle předkládajícího soudu vyplývá, že EZR sice mohl být přiměřený při vydání, avšak nelze vyloučit, že při výkonu již přiměřený nebude.

21.

Z článku 1 odst. 3 rámcového rozhodnutí 2002/584 ve spojení s bodem 12 jeho odůvodnění přitom vyplývá, že v rámci EZR musí být dodržována základní práva a základní právní zásady, které jsou vyjádřeny v Listině. V tomto ohledu čl. 49 odst. 3 Listiny stanoví zásadu, že výše trestu nesmí být nepřiměřená trestnému činu.

22.

Za těchto podmínek Cour de cassation (Kasační soud, Francie) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

23.

Předkládající soud požádal Soudní dvůr o projednání této žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce ve zrychleném řízení podle čl. 105 odst. 1 jednacího řádu Soudního dvora. Rozhodnutím ze dne 13. dubna 2021 předseda Soudního dvora tuto žádost zamítl. Rozhodl však, že tento případ bude projednán přednostně podle čl. 53 odst. 3 jednacího řádu.

24.

Písemná vyjádření předložili KL, francouzská a italská vláda a Evropská komise. KL, francouzská vláda a Komise rovněž přednesli ústní vyjádření na jednání konaném dne 20. ledna 2022.

25.

Podstatou první předběžné otázky položené předkládajícím soudem je, zda musí být čl. 2 odst. 4 a čl. 4 odst. 1 rámcového rozhodnutí 2002/584 vykládány v tom smyslu, že podmínka oboustranné trestnosti stanovená v těchto ustanoveních je splněna v situaci, kdy byl vydán EZR pro skutky, které jsou ve vystavujícím členském státě trestným činem, u něhož se vyžaduje, aby tyto skutky představovaly narušení veřejného pořádku, pokud jsou takové skutky trestné i ve vykonávajícím členském státě, aniž by v něm ale byl tento znak narušení veřejného pořádku vyžadován.

26.

Francouzská a italská vláda a Komise navrhují odpovědět na tuto otázku kladně, zatímco KL navrhuje odpovědět záporně.

27.

Úvodem je třeba uvést, že čl. 2 odst. 4 rámcového rozhodnutí 2002/584 umožňuje vykonávajícímu státu, pokud jde o jiné trestné činy, než které jsou uvedeny na seznamu třiceti dvou trestných činů uvedených v odstavci 2 tohoto článku, podmínit předání vyžádané osoby tím, že jednání, kvůli kterému byl vydán EZR, představuje trestný čin podle práva vykonávajícího členského státu, nezávisle na znacích skutkové podstaty nebo popisu trestného činu. Jinými slovy, uvedené ustanovení umožňuje vykonávajícímu členskému státu podmínit výkon trestu splněním kritéria oboustranné trestnosti ( 6 ). Souběžně s tím článek 4 tohoto rámcového rozhodnutí, týkající se důvodů, pro které je možné výkon EZR odmítnout, v odst. 1 bodě 1) stanoví, že vykonávající justiční orgán může výkon odmítnout, pokud není splněna podmínka oboustranné trestnosti. Jak vyplývá z předkládacího rozhodnutí, tato ustanovení byla provedena článkem 695-23 francouzského trestního řádu.

28.

V projednávané věci je v EZR uvedena povaha a právní kvalifikace dotčených trestných činů a jsou popsány okolnosti, za kterých byly spáchány, jak je stanoveno v čl. 8 odst. 1 písm. d) a e) rámcového rozhodnutí 2002/584. V tomto ohledu některé ze skutků, jež jsou připisovány KL, spadají pod trestný čin kvalifikovaný jako „ničení a rabování“, stanovený v článku 419 italského trestního zákoníku. Předkládající soud uvádí, že skutkovou podstatou tohoto trestného činu je jednání spočívající v mnohonásobném a masivním ničení a poškozování, které způsobuje nejen újmu vlastníkům uvedeného majetku, ale rovněž narušení veřejného pořádku, čímž ohrožuje klidný průběh občanského života. Italská vláda ve svém písemném vyjádření uvedla, že tato podmínka narušení veřejného pořádku není výslovně stanovena v článku 419 italského trestního zákoníku, ale vyplývá z judikatury italských soudů.

29.

Podle předkládajícího soudu ve francouzském trestním právu není skutek spočívající v ohrožení veřejného pořádku masivním ničením movitého nebo nemovitého majetku specificky trestný. Trestným činem jsou pouze ničení, poškozování věci a krádež s následkem škody, spáchané případně v organizované skupině osob, mohou-li způsobit újmu vlastníkům majetku.

30.

Zmíněný soud proto pokládá otázku, zda je podmínka oboustranné trestnosti stanovená v čl. 2 odst. 4 a čl. 4 odst. 1 rámcového rozhodnutí 2002/584 splněna v takové věci, jako je věc v původním řízení. Uvedený soud odkazuje na rozsudek Grundza, který se týká výkladu čl. 7 odst. 3 ( 7 ) a čl. 9 odst. 1 písm. d) ( 8 ) rámcového rozhodnutí 2008/909/SVV ( 9 ).

31.

V daném rozsudku Soudní dvůr s ohledem na čl. 7 odst. 3 posledně uvedeného rámcového rozhodnutí připomněl, že při výkladu ustanovení unijního práva je třeba vzít v úvahu nejen jeho znění, ale i jeho kontext a cíle sledované právní úpravou, jejíž je součástí ( 10 ).

32.

Zaprvé podle Soudního dvora ze samotného znění uvedeného čl. 7 odst. 3 plyne, že pro účely posouzení oboustranné trestnosti nezbytná a dostačující podmínka spočívá v okolnosti, že skutky, které vedly k odsouzení ve vydávajícím státě, představují trestný čin rovněž ve vykonávajícím státě, a z toho vyplývá, že není požadováno, aby tyto skutky v obou dotčených státech představovaly totožný trestný čin ( 11 ). Soudní dvůr dodal, že tento výklad je potvrzen slovy „nezávisle na znacích skutkové podstaty nebo na popisu“ trestného činu v právní úpravě vykonávajícího státu, z nichž jasně plyne, že není nutná přesná shoda mezi znaky skutkové podstaty trestného činu vymezenými v právních řádech vydávajícího a vykonávajícího členského státu ani přesná shoda v názvu či taxonomii tohoto trestného činu podle obou vnitrostátních právních řádů ( 12 ). Uvedené ustanovení tudíž zakotvuje pružný přístup příslušného orgánu vykonávajícího státu k posouzení podmínky oboustranné trestnosti ohledně znaků skutkové podstaty trestného činu i jeho kvalifikace ( 13 ).

33.

Při posouzení oboustranné trestnosti tak příslušnému orgánu vykonávajícího státu přísluší ověřit, zda by skutkové okolnosti zakládající trestný čin, jak jsou popsány v rozsudku vydaném příslušným orgánem vydávajícího členského státu, v případě, že by nastaly na území vykonávajícího členského státu, byly jako takové na uvedeném území rovněž trestné ( 14 ).

34.

Pokud jde o tento jazykový výklad, je třeba uvést, že znění čl. 2 odst. 4 a čl. 4 odst. 1 bodu 1 rámcového rozhodnutí 2002/584 je obdobné znění čl. 7 odst. 3 a čl. 9 odst. 1 písm. d) rámcového rozhodnutí 2008/909. Zmíněný čl. 2 odst. 4 tak stanoví, že předání může být podmíněno tím, že jednání, kvůli kterému byl vydán EZR, představuje trestný čin podle práva vykonávajícího členského státu, nezávisle na znacích skutkové podstaty nebo popisu trestného činu. Výklad podmínky oboustranné trestnosti uvedený v předchozím bodě tohoto stanoviska lze tudíž stejně uplatnit i na rámcové rozhodnutí 2002/584.

35.

Zadruhé Soudní dvůr v rozsudku Grundza dospěl k závěru, že kontext čl. 7 odst. 3 a čl. 9 odst. 1 písm. d) rámcového rozhodnutí 2008/909 rovněž podporuje takové posouzení oboustranné trestnosti ( 15 ). Toto rámcové rozhodnutí totiž spočívá především na zásadě vzájemného uznávání, která podle bodu 1 jeho odůvodnění ve spojení s čl. 82 odst. 1 SFEU představuje „základní kámen“ soudní spolupráce v trestních věcech v rámci Evropské unie, která podle bodu 5 odůvodnění uvedeného rámcového rozhodnutí spočívá na vzájemné důvěře členských států ve své soudní systémy ( 16 ).

36.

Soudní dvůr upřesnil, že jelikož podmínka oboustranné trestnosti představuje výjimku ze zásady uznání rozsudku a výkonu trestu, musí být působnost důvodu pro odmítnutí uznání rozsudku a výkonu trestu vycházejícího z nedostatku oboustranné trestnosti podle čl. 9 odst. 1 písm. d) rámcového rozhodnutí 2008/909 vykládána restriktivně, aby se omezily případy odmítnutí uznání a výkonu ( 17 ). V rámci posouzení oboustranné trestnosti příslušný orgán vykonávajícího členského státu musí ověřit nikoli to, zda byl porušen zájem chráněný vydávajícím státem, ale zda by v případě, že by k takovému činu došlo na území členského státu uvedeného orgánu, byl podobný zájem chráněný vnitrostátním právem uvedeného státu považován za poškozený ( 18 ).

37.

V tomto případě je kontext čl. 2 odst. 4 a čl. 4 odst. 1 bodu 1 rámcového rozhodnutí 2002/584 stejný jako kontext čl. 7 odst. 3 a čl. 9 odst. 1 písm. d) rámcového rozhodnutí 2008/909. Z bodů 6 a 10 odůvodnění rámcového rozhodnutí 2002/584, jakož i z jeho čl. 1 odst. 2 totiž vyplývá, že i toto rámcové rozhodnutí je založeno na zásadě vzájemného uznávání ( 19 ).

38.

Zatřetí z rozsudku Grundza vyplývá, že podle čl. 3 odst. 1 rámcového rozhodnutí 2008/909 je účelem tohoto rozhodnutí stanovení pravidel, podle nichž členský stát s cílem usnadnit společenskou rehabilitaci odsouzené osoby uznává rozsudky a provádí výkon trestů ( 20 ).

39.

Je pravda, že v rámcovém rozhodnutí 2002/584 se přímo neuvádí, že by jeho cílem bylo usnadnit dotčenou společenskou rehabilitaci. Toto rámcové rozhodnutí však zavedením zjednodušeného a efektivnějšího systému předávání osob odsouzených pro porušení trestněprávních předpisů nebo podezřelých z jejich porušení usiluje o usnadnění a urychlení soudní spolupráce s cílem přispět k uskutečnění cíle, který byl Unii vytčen, a sice stát se prostorem svobody, bezpečnosti a práva založeným na vysoké úrovni důvěry, která musí existovat mezi členskými státy ( 21 ). Cílem tohoto rámcového rozhodnutí je zejména usnadnit a urychlit předávání mezi justičními orgány členských států a zároveň dodržování základních práv předávané osoby ( 22 ). Obecně je účelem mechanismu EZR zejména boj proti nepotrestání vyžádané osoby, která se nachází na jiném území, než na kterém údajně spáchala trestný čin ( 23 ). Stejně jako v případě rámcového rozhodnutí 2008/909 i tyto cíle podle mého názoru vyžadují, aby byl uplatněn restriktivní výklad podmínky oboustranné trestnosti stanovené v rámcovém rozhodnutí 2002/584.

40.

Za těchto podmínek lze, na rozdíl od toho, co tvrdí KL ve svém písemném vyjádření, výklad uvedený v rozsudku Grundza zřejmě uplatnit i na ustanovení rámcového rozhodnutí 2002/584. S ohledem na výše uvedené tak v souladu s tím, jak rozhodl Soudní dvůr ( 24 ), musí být čl. 2 odst. 4 a čl. 4 odst. 1 vykládány v tom smyslu, že podmínka oboustranné trestnosti musí být považována za splněnou, jestliže by skutkové okolnosti zakládající trestný čin, jak byly popsány v rozsudku vydaném příslušným orgánem vystavujícího členského státu, jako takové byly trestné rovněž na území vykonávajícího členského státu, pokud by na tomto území nastaly.

41.

V projednávané věci z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že trestný čin kvalifikovaný podle italského práva jako „ničení a rabování“ není zahrnut na seznamu 32 trestných činů uvedených v čl. 2 odst. 2 rámcového rozhodnutí 2002/584. Za těchto okolností může být podle čl. 2 odst. 4 a čl. 4 odst. 1 uvedeného rámcového rozhodnutí a v souladu s francouzským právem předání KL podmíněno tím, že jednání, kvůli kterému byl evropský zatýkací rozkaz vydán, představuje trestný čin podle práva vykonávajícího členského státu.

42.

V tomto ohledu, jak zdůrazňuje předkládající soud, italské právo, na rozdíl od práva francouzského, vyžaduje u trestného činu kvalifikovaného jako „ničení a rabování“, aby skutky, na něž se vztahuje, byly způsobilé ohrozit veřejný pořádek. Zmíněný soud má dokonce za to, že jde o „základní znak“ tohoto trestného činu. Je však třeba uvést, že požadavek narušení veřejného pořádku se týká znaků skutkové podstaty uvedeného trestného činu, a nikoli samotných skutků, kterých se dopustila vyžádaná osoba a které jsou uvedeny v EZR ( 25 ). Soudní dvůr přitom uvedl, že není nutná přesná shoda mezi znaky skutkové podstaty trestného činu vymezenými v právních řádech vydávajícího a vykonávajícího členského státu ani přesná shoda v názvu či taxonomii tohoto trestného činu podle obou vnitrostátních právních řádů ( 26 ).

43.

Podle judikatury Soudního dvora dále v rámci posouzení oboustranné trestnosti musí příslušný orgán vykonávajícího členského státu ověřit, zda by v případě, že by k takovému činu došlo na území tohoto státu, byl podobný zájem chráněný vnitrostátním právem uvedeného státu považován za poškozený ( 27 ). Trestný čin kvalifikovaný jako „ničení a rabování“ je zčásti definován tím, že byla způsobena škoda na majetku jednoho nebo více subjektů, jakož i společenská škoda vyplývající ze zásahu do soukromého vlastnictví ( 28 ). V projednávané věci jsou přitom, jak vyplývá z předkládacího rozhodnutí, skutky zakládající tento trestný čin ve Francii trestné, přičemž dotčeným zájmem je zde ochrana vlastníků dotyčného majetku. Zájem chráněný právem vykonávajícího členského státu je tedy obdobný zájmu chráněnému ve vystavujícím členském státě.

44.

Skutečnost, že narušení veřejného pořádku je ve vystavujícím členském státě základním znakem skutkové podstaty trestného činu „ničení a rabování“, se tudíž nezdá být relevantní pro posouzení, zda je podmínka oboustranné trestnosti splněna, které provádí vykonávající justiční orgán.

45.

S ohledem na výše uvedené navrhuji odpovědět na první předběžnou otázku tak, že čl. 2 odst. 4 a čl. 4 odst. 1 rámcového rozhodnutí 2002/584 musí být vykládány v tom smyslu, že podmínka oboustranné trestnosti stanovená v těchto ustanoveních je splněna v situaci, kdy byl vydán EZR pro skutky, které jsou ve vystavujícím členském státě trestným činem, u něhož se vyžaduje, aby tyto skutky představovaly narušení veřejného pořádku, pokud jsou takové skutky trestné i ve vykonávajícím členském státě, aniž by ale v něm byl tento znak narušení veřejného pořádku vyžadován.

46.

Podstatou druhé a třetí předběžné otázky položených předkládajícím soudem, které je třeba posoudit společně, je, zda v případě kladné odpovědi na první otázku musí být čl. 2 odst. 4 a čl. 4 odst. 1 rámcového rozhodnutí 2002/584 a čl. 49 odst. 3 Listiny vykládány v tom smyslu, že vykonávající justiční orgán může odmítnout výkon EZR vydaného za účelem výkonu trestu v situaci, kdy byl tento trest uložen za spáchání několika skutků vyžádanou osobou, které jsou ve vystavujícím členském státě považovány za jediný trestný čin, zatímco ve vykonávajícím členském státě nejsou některé z těchto skutků trestné.

47.

Italská vláda ve svém písemném vyjádření uvádí, že podle vyšetřovacího senátu cour d’appel d’Angers (odvolací soud v Angers) není ve věci v původním řízení splněna podmínka oboustranné trestnosti u dvou ze sedmi skutků, které jsou stíhány v rámci trestného činu kvalifikovaného jako „ničení a rabování“, stanoveného v článku 419 italského trestního zákoníku ( 29 ). Podle uvedené vlády zmíněný vyšetřovací senát dospěl k závěru, že pokud jde o tyto dva skutky, byl KL označen za osobu, která se pouze nacházela v blízkosti dotyčné úvěrové instituce a dotyčného vozidla, aniž se fyzicky podílela na ničení. Z toho předkládající soud dovodil, že jelikož podle francouzského práva je skutková podstata trestného činu ničení, poškozování nebo znehodnocení věci naplněna pouze tehdy, pokud se obviněný sám dopustil jednání zakládajících tento trestný čin, je rozhodnutí vyšetřovacího senátu, že u dvou dotčených skutků není splněna podmínka oboustranné trestnosti, opodstatněné.

48.

Podle italské vlády tentýž vyšetřovací senát ve skutečnosti nevznesl otázku uplatnění podmínky oboustranné trestnosti, ale zmínil problém týkající se dokazování, jelikož podle něj nebylo prokázáno, že se KL dopustil některých skutků, které jsou mu přičítány. Druhá a třetí předběžná otázka jsou tudíž podle této vlády částečně nepřípustné, jelikož odkazují na článek 49 Listiny, který se týká zásad zákonnosti a přiměřenosti trestných činů a trestů, avšak správně měly odkazovat na článek její 48, který se týká presumpce neviny a práva na obhajobu. Dále vzhledem k tomu, že některé skutky, které podle italského práva zakládají trestný čin „ničení a rabování“, nejsou trestným činem podle francouzského práva, je v tomto případě dotčen čl. 49 odst. 1 Listiny, a nikoli odstavec 3 tohoto článku, na který předkládající soud ve své třetí předběžné otázce odkazuje.

49.

V tomto ohledu uvádím, že předkládající soud ve svém rozhodnutí vycházel z předpokladu, že dva ze sedmi skutků, které jsou KL vytýkány v rámci trestného činu „ničení a rabování“, nejsou podle francouzského práva trestné. Tento předpoklad, který vyplývá z posouzení okolností, za kterých byly tyto dva skutky spáchány, není v rámci žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce řešen. Předběžné otázky položené předkládajícím soudem se totiž týkají nikoliv prokázání dotčených skutků, ale důsledků, které je třeba z této situace vyvodit pro výklad podmínky oboustranné trestnosti ve smyslu unijního práva a pro výkon dotčeného EZR.

50.

Předkládající soud má zejména pochybnosti o tom, zda je tato podmínka splněna v takové věci, jako je věc v původním řízení. Podle mého názoru je tedy jasné, že položené otázky se týkají výkladu unijního práva a odpověď na tyto otázky je užitečná a relevantní pro řešení sporu předloženého tomuto soudu. Mám tudíž za to, že druhá i třetí předběžná otázka jsou přípustné v celém rozsahu.

51.

V projednávané věci se předkládající soud ptá, zda splnění podmínky oboustranné trestnosti s ohledem na čl. 2 odst. 4 a čl. 4 odst. 1 rámcového rozhodnutí 2002/584 a čl. 49 odst. 3 Listiny vyžadují, aby všechny skutky, které ve vystavujícím členském státě zakládají jediný trestný čin, byly trestným činem i ve vykonávajícím členském státě.

52.

Francouzská a italská vláda a Komise navrhují, s drobnými rozdíly, odpovědět na tuto otázku záporně, zatímco KL navrhuje odpovědět kladně.

53.

V tomto ohledu se budu nejprve zabývat rozsahem působnosti podmínky oboustranné trestnosti, pokud jde o jediný trestný čin (a), a poté dodržením zásady proporcionality stanovené v čl. 49 odst. 3 Listiny (b).

54.

Především, jak již bylo uvedeno, ze znění čl. 2 odst. 4 rámcového rozhodnutí 2002/584 vyplývá, že není nutná přesná shoda mezi znaky skutkové podstaty trestného činu vymezenými v právních řádech vystavujícího a vykonávajícího členského státu ani přesná shoda v názvu či taxonomii tohoto trestného činu podle obou vnitrostátních právních řádů ( 30 ). Toto ustanovení tudíž nevyžaduje, aby všechny skutky, které zakládají jediný trestný čin, pro který byl vydán EZR, byly zároveň trestným činem ve vykonávajícím členském státě.

55.

Zadruhé, pokud jde o kontext čl. 2 odst. 4 a čl. 4 odst. 1 rámcového rozhodnutí 2002/584, je třeba připomenout, že toto rámcové rozhodnutí zavedením zjednodušeného a efektivnějšího systému předávání osob odsouzených pro porušení trestněprávních předpisů nebo podezřelých z jejich porušení usiluje o usnadnění a urychlení soudní spolupráce s cílem přispět k uskutečnění cíle, který byl Unii vytčen, a sice stát se prostorem svobody, bezpečnosti a práva založeným na vysoké úrovni důvěry, která musí existovat mezi členskými státy. Zásada vzájemného uznávání je vyjádřena v čl. 1 odst. 2 tohoto rámcového rozhodnutí, který zakotvuje pravidlo, podle kterého jsou členské státy povinny vykonat EZR na základě této zásady a v souladu s ustanoveními téhož rámcového rozhodnutí. Vykonávající justiční orgány tedy mohou výkon EZR odmítnout v podstatě pouze v taxativně vyjmenovaných případech stanovených v rámcovém rozhodnutí 2002/584 a tento výkon může být vázán pouze na některou z podmínek taxativně stanovených v článku 5 tohoto rozhodnutí. V důsledku toho, zatímco výkon EZR představuje pravidlo, odmítnutí jeho výkonu je pojato jako výjimka, která musí být vykládána restriktivně ( 31 ). Tento kontext svědčí ve prospěch výkladu, podle kterého je podmínka oboustranné trestnosti splněna, i pokud je ve vykonávajícím členském státě trestná pouze část skutků tvořících znaky skutkové podstaty jediného trestného činu, pro který byl vydán EZR.

56.

Je pravda, že pokud jde o důvody, pro které je možné výkon EZR odmítnout, vyjmenované v článku 4 rámcového rozhodnutí 2002/584, Soudní dvůr uvedl, že ze znění tohoto článku, a konkrétně z použití slovesa „moci“ ve spojení s infinitivem „odmítnout“, které se vztahuje k vykonávajícímu justičnímu orgánu, vyplývá, že sám tento orgán musí mít prostor pro uvážení, pokud jde o otázku, zda je třeba výkon EZR z důvodů uvedených v tomto článku 4 odmítnout, či nikoli ( 32 ). Z toho vyplývá, že pokud se členské státy rozhodnou pro provedení jednoho nebo více důvodů, pro které lze výkon odmítnout, stanovených v uvedeném článku 4, nemohou stanovit, že justiční orgány musí odmítnout vykonat EZR, který formálně spadá do rozsahu uvedených důvodů, a nemohou zohlednit okolnosti vlastní každému případu ( 33 ).

57.

V projednávané věci z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že část skutků, pro které byl vydán EZR, zakládajících trestný čin kvalifikovaný jako „ničení a rabování“, naplňuje ve vykonávajícím členském státě skutkovou podstatu trestných činů krádeže s následkem škody, zničení nebo poškození věci. Tato situace podle mého názoru neumožňuje, aby vykonávající justiční orgán odmítl výkon EZR z důvodu uvedeného v čl. 4 odst. 1 bodě 1 rámcového rozhodnutí 2002/584, a to ani v rámci prostoru pro uvážení, který je mu přiznán.

58.

Konečně, v souladu s čl. 1 odst. 1 tohoto rámcového rozhodnutí je účelem mechanismu EZR umožnit zadržení a předání vyžádané osoby, tak aby s ohledem na cíl sledovaný uvedeným rámcovým rozhodnutím spáchaný trestný čin nezůstal nepotrestán a tato osoba byla stíhána nebo vykonala trest odnětí svobody, který jí byl uložen ( 34 ). V této souvislosti, jak uvedla francouzská vláda ve svém písemném vyjádření, by výklad, který by vedl k odmítnutí výkonu EZR z důvodu, že některé skutky postihované ve vystavujícím členském státě nejsou ve vykonávajícím členském státě trestné, zajistil odsouzenému beztrestnost za všechny dotčené skutky, včetně těch, které jsou trestné v obou těchto státech.

59.

Za těchto podmínek mám za to, že ve věci v původním řízení je podmínka oboustranné trestnosti splněna, jelikož některé ze skutků, pro které byl EZR vydán, jsou ve vykonávajícím členském státě trestné. V odpověď na otázku předkládajícího soudu bych tak uvedl, že není třeba rozlišovat podle toho, zda orgány vystavujícího členského státu považují tyto různé skutky za oddělitelné, či nikoli. Tento znak, který je součástí kvalifikace trestného činu, je totiž pro výkon EZR irelevantní ( 35 ).

60.

Předkládající soud si klade otázku, zda je dodržena zásada proporcionality ve smyslu čl. 49 odst. 3 Listiny, pokud byl EZR vydán za účelem výkonu trestu uloženého za jediný trestný čin, který byl spáchán více skutky, z nichž však pouze některé zakládají trestný čin ve vykonávajícím členském státě. Uvedený soud se domnívá, že i když tento rozkaz mohl být přiměřený při svém vydání, nemusí být již nutně přiměřený při svém výkonu, což je důvodem pro odmítnutí předat vyžádanou osobu.

61.

V tomto ohledu je podle mého názoru důležité rozlišovat mezi přiměřeností EZR a přiměřeností uloženého trestu. Na jedné straně z judikatury Soudního dvora vyplývá, že pokud jde o takové opatření, které tak jako vydání EZR může ohrozit právo dotyčné osoby na svobodu, tato ochrana vyžaduje, aby bylo přijato rozhodnutí splňující požadavky na účinnou soudní ochranu ( 36 ). Kromě toho ochrana práv dotyčné osoby předpokládá, že vystavující justiční orgán kontroluje dodržování podmínek nezbytných k vydání EZR a posuzuje objektivně s přihlédnutím ke všem důkazům v neprospěch i prospěch, aniž je vystaven riziku, že bude podléhat externím pokynům, zejména ze strany výkonné moci, zda je uvedené vydání přiměřené ( 37 ). Jak uvedl předkládající soud, v tomto smyslu je na vystavujícím členském státě, aby před vydáním EZR ověřil jeho přiměřenost, což může posílit zásadu vzájemného uznávání. V projednávané věci dotčený soud netvrdí, že by byl dotčený EZR nepřiměřený.

62.

Kromě toho, je-li EZR vydán za účelem výkonu trestu, jeho přiměřenost vyplývá z uloženého trestu nebo ochranného opatření, které, jak vyplývá z čl. 2 odst. 1 rámcového rozhodnutí 2002/584, musí spočívat v trestu nebo ochranném opatření v délce nejméně čtyř měsíců ( 38 ). Trest uložený ve věci v původním řízení je delší než tato uvedená doba. Za těchto podmínek mám za to, že EZR se jeví být přiměřený ve smyslu čl. 2 odst. 1 tohoto rámcového rozhodnutí.

63.

Na druhé straně, pokud jde o přiměřenost uloženého trestu, mohou členské státy podle ustanovení uvedeného rámcového rozhodnutí výkon EZR odmítnout pouze v případech, kdy je odmítnutí povinné, stanovených v článku 3 rámcového rozhodnutí, a v případech, kdy jeho výkon může být odmítnut, vyjmenovaných v článcích 4 a 4a tohoto rozhodnutí. Vykonávající justiční orgán může kromě toho výkon EZR podřídit pouze podmínkám stanoveným v článku 5 téhož rámcového rozhodnutí ( 39 ). V této souvislosti je třeba uvést, že případná nepřiměřenost trestu není uvedena jako jeden z důvodů pro odmítnutí výkonu stanovených v rámcovém rozhodnutí 2002/584.

64.

Nicméně článek 1 odst. 3 rámcového rozhodnutí stanoví, že jím není dotčena povinnost ctít základní práva a obecné právní zásady zakotvené v článku 6 SEU. V tomto smyslu Soudní dvůr připustil, že zásady vzájemného uznávání a vzájemné důvěry mezi členskými státy smí být omezeny „za výjimečných okolností“. Soudní dvůr tak uznal pravomoc vykonávajícího justičního orgánu za určitých podmínek postup předání zavedený uvedeným rámcovým rozhodnutím ukončit, pokud takové předání může vést k nelidskému nebo ponižujícímu zacházení s vyžádanou osobou ve smyslu článku 4 Listiny ( 40 ). V projednávané věci však takové výjimečné okolnosti zřejmě dány nejsou. Předkládající soud totiž netvrdí, že by ve vztahu ke KL došlo k porušení základního práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 47 druhým pododstavcem Listiny ani že by jeho předání vedlo k nelidskému nebo ponižujícímu zacházení ve smyslu článku 4 Listiny. Navíc pouhá skutečnost, že ne všechny skutky, které jsou ve vystavujícím členském státě stíhány jako jediný trestný čin, jsou trestným činem i ve vykonávajícím členském státě, podle mého názoru neodůvodňuje, aby byla stanovena nová „výjimečná okolnost“ v situaci, kdy byla ve vystavujícím členském státě dodržena základní práva vyžádané osoby.

65.

Komise tvrdí, že pokud informace obsažené v EZR neumožňují dospět k závěru, že skutky, které jsou podle práva vykonávajícího členského státu trestné, odpovídají hlavním skutkům, pro které byl vydán EZR, měl by vykonávající justiční orgán využít postup stanovený v čl. 15 odst. 2 rámcového rozhodnutí 2002/584 ( 41 ), aby zjistil, zda podle práva vystavujícího členského státu existuje možnost rozdělit trest po jeho uložení. Pokud je takové rozdělení trestu možné, musí vystavující justiční orgán případně odstranit pochybnosti vykonávajícího justičního orgánu vydáním nového EZR omezeného pouze na ty skutky, které jsou trestným činem podle práva vykonávajícího členského státu. Naproti tomu, pokud by takové rozdělení nebylo podle práva vystavujícího členského státu možné, musí podle Komise vykonávající justiční orgán uplatnit svůj prostor pro uvážení, a přitom zohlednit na jedné straně své právo neuplatnit důvod pro odmítnutí výkonu z důvodu fakultativní povahy tohoto práva a na druhé straně riziko beztrestnosti v případě odmítnutí výkonu EZR. Tento orgán by tedy měl mít výjimečně možnost odmítnout výkon EZR v případech, kdy skutky, u nichž je podle práva vykonávajícího členského státu splněna podmínka oboustranné trestnosti, mají pouze zanedbatelný význam ve srovnání s významem skutků, u nichž tato podmínka splněna není.

66.

Tento přístup podle mě není přesvědčivý. Zaprvé totiž rámcové rozhodnutí 2002/584 zavedlo zjednodušený a efektivnější systém předávání osob odsouzených pro porušení trestněprávních předpisů nebo podezřelých z jejich porušení ( 42 ). Výklad navrhovaný Komisí by však tento systém učinil složitějším a výrazně by zpomalil postup předávání vyžádané osoby. Zadruhé toto rámcové rozhodnutí nestanoví, že vystavující členský stát vydá nový EZR, pokud je možné rozdělení trestu podle práva vykonávajícího členského státu, ačkoli se toto právo může v jednotlivých členských státech podstatně lišit. Zatřetí vzhledem k tomu, že u většiny dotčených skutků je podmínka oboustranné trestnosti splněna ( 43 ) – což není ve věci v původním řízení rozporováno – nemůže podle mého názoru vykonávající justiční orgán s ohledem na logiku a účel rámcového rozhodnutí výkon EZR odmítnout.

67.

Konečně KL tvrdí, že vzhledem k závažnosti dotčených skutků se lze důvodně domnívat, že by jeho trest byl podstatně nižší, kdyby italský soud nezohlednil skutky, které následně vykonávající soudní orgán nepovažoval za trestné. Avšak v takové situaci, jako je situace dotčená ve věci v původním řízení, kdy je splněna podmínka oboustranné trestnosti, musí přezkum dodržení zásady proporcionality trestu ve smyslu čl. 49 odst. 3 Listiny provést výhradně vystavující soudní orgán s ohledem na své vnitrostátní právo.

68.

S ohledem na vše výše uvedené navrhuji odpovědět na druhou a třetí předběžnou otázku tak, že čl. 2 odst. 4 a čl. 4 odst. 1 rámcového rozhodnutí 2002/584 a čl. 49 odst. 3 Listiny musí být vykládány v tom smyslu, že vykonávající justiční orgán nemůže výkon EZR vydaného za účelem výkonu trestu odmítnout v situaci, kdy byl tento trest uložen za spáchání několika skutků vyžádanou osobou, které jsou ve vystavujícím členském státě považovány za jediný trestný čin, zatímco ve vykonávajícím členském státě nejsou některé z těchto skutků trestné.

69.

S ohledem na výše uvedené úvahy navrhuji Soudnímu dvoru, aby na předběžné otázky položené Cour de cassation (Kasační soud, Francie) odpověděl následovně: