1

Článek 9 protokolu č. 7 o výsadách a imunitách Evropské unie, který je přílohou Smlouvy o EU a Smlouvy o FEU (dále jen „protokol č. 7“), uvádí:

„V průběhu zasedání Evropského parlamentu jeho členové:

Jsou chráněni imunitou rovněž během cesty na místo zasedání […] [P]arlamentu a při návratu z něj.

Imunity se nelze dovolávat v případě přistižení při činu; […] [P]arlament je oprávněn svého člena imunity zbavit.“

2

Článek 7 Aktu o volbě zastupitelů do Evropského parlamentu ve všeobecných a přímých volbách, jenž je připojen k rozhodnutí Rady 76/787/ESUO, EHS, Euratom ze dne 20. září 1976 (Úř. věst. 1976, L 278, s. 1), ve znění rozhodnutí Rady 2002/772/ES, Euratom ze dne 25. června 2002 a ze dne 23. září 2002 (Úř. věst. 2002, L 283, s. 1; Zvl. vyd. 01/04, s. 137, dále jen „akt o volbách“), stanoví:

„1.   Funkce člena […] [P]arlamentu je neslučitelná s funkcí:

2.   Od voleb do […] Parlamentu v roce 2004 je funkce člena […] Parlamentu neslučitelná s funkcí člena vnitrostátního parlamentu.

[…]

3.   Kromě toho může každý členský stát rozšířit neslučitelnost, která se použije na vnitrostátní úrovni, za podmínek stanovených v článku [8].

[…]“

3

Článek 8 aktu o volbách stanoví následující:

„S výhradou ustanovení tohoto aktu se volební postup v každém členském státě řídí vnitrostátními předpisy.

Těmito vnitrostátními předpisy, jež mohou případně zohledňovat zvláštnosti v členských státech, nesmí být celkově dotčen poměrný charakter volebního systému.“

4

Článek 12 aktu o volbách stanoví:

„[…] Parlament ověřuje pověřovací listiny svých členů. Za tímto účelem bere na vědomí výsledky úředně vyhlášené členskými státy a rozhoduje o sporech, které mohou případně vzniknout na základě ustanovení tohoto aktu, kromě sporů vzniklých na základě ustanovení vnitrostátních předpisů, na něž tento akt odkazuje.“

5

Článek 13 aktu o volbách stanoví následující:

„1.   Místo se uprázdní [uvolní] zánikem mandátu člena Evropského parlamentu v případě jeho rezignace [vzdání se mandátu] nebo smrti [úmrtím] nebo v případě, že je mandátu zbaven.

2.   S výhradou jiných ustanovení tohoto aktu stanoví každý členský stát vhodné postupy pro obsazení místa, jež se uprázdní [uvolní] během pětiletého funkčního období uvedeného v článku 3, na zbytek tohoto období.

3.   Jestliže právní předpisy členského státu výslovně stanoví zbavení mandátu člena […] Parlamentu, zaniká jeho mandát podle těchto právních předpisů. Příslušné vnitrostátní orgány o tom uvědomí […] Parlament.

4.   Uprázdní-li [Uvolní-li] se místo rezignací [vzdáním se mandátu] nebo smrtí [úmrtím], uvědomí o tom předseda […] [P]arlamentu neprodleně příslušné orgány dotyčného členského státu.“

6

Článek 3 jednacího řádu Parlamentu (dále jen „jednací řád“), nadepsané „Ověřování pověřovacích listin“, stanoví následující:

„1. Po všeobecných volbách do […] [P]arlamentu vyzve [jeho] předseda příslušné orgány členských států, aby [mu] neprodleně oznámily […] jména zvolených poslanců, aby všichni poslanci mohli zasednout v Parlamentu s platností od okamžiku zahájení prvního zasedání následujícího po volbách.

[…]

3. Na základě zprávy příslušného výboru ověří Parlament bezodkladně pověřovací listiny a rozhodne o platnosti mandátu každého nově zvoleného poslance a rovněž o případných sporech, které mu byly předloženy podle ustanovení aktu [o volbách], kromě sporů, které na základě uvedeného aktu spadají výlučně do působnosti ustanovení vnitrostátních předpisů, na něž uvedený akt odkazuje.

[…]

6. Příslušný výbor zajistí, aby orgány členských států nebo Unie předaly neprodleně Parlamentu veškeré informace, které by mohly mít vliv na způsobilost poslance nebo na způsobilost či pořadí náhradníků, a jde-li o jmenování, aby uvedly datum platnosti tohoto jmenování.

Zahájí-li příslušné orgány členských států řízení, které by mohlo vést ke ztrátě mandátu poslance, požádá předseda [Parlamentu] tyto orgány, aby ho pravidelně informovaly o stavu řízení, a postoupí tuto věc příslušnému výboru. Na návrh tohoto výboru může Parlament zaujmout k dané věci postoj.“

7

Článek 4 jednacího řádu, nadepsaný „Délka funkčního období poslanců“, stanoví následující:

„1.   Funkční období poslance začíná a končí v souladu s články 5 a 13 aktu [o volbách].

2.   Poslanec, který se vzdává mandátu, oznámí tuto skutečnost předsedovi [Parlamentu] […]

Jestliže se příslušný výbor domnívá, že se poslanec vzdal mandátu v souladu s aktem [o volbách], je mandát prohlášen za uvolněný s platností od data, které tento poslanec uvedl v úředním zápisu, a předseda informuje o této skutečnosti Parlament.

Jestliže se příslušný výbor domnívá, že se poslanec nevzdal mandátu v souladu s aktem [o volbách], navrhne Parlamentu, aby mandát za uvolněný neprohlásil.

[…]

4.   Pokud příslušné orgány členských států nebo Unie či dotčený poslanec oznámí předsedovi [Parlamentu] jmenování nebo zvolení do funkce, která se neslučuje s výkonem mandátu poslance […] [P]arlamentu ve smyslu čl. 7 odst. 1 nebo 2 aktu [o volbách], předseda [Parlamentu] o tom informuje Parlament, který prohlásí mandát za uvolněný s platností od data vzniku této neslučitelnosti.

Pokud příslušné orgány členského státu oznámí předsedovi [Parlamentu], že podle právních předpisů tohoto členského státu skončilo funkční období poslance […] [P]arlamentu buď v důsledku další neslučitelnosti ve smyslu čl. 7 odst. 3 aktu [o volbách], nebo zbavením mandátu podle čl. 13 odst. 3 uvedeného aktu, informuje předseda [Parlamentu] Parlament, že daný mandát skončil dnem, který sdělily příslušné orgány členského státu. Pokud není datum uvedeno, považuje se za den skončení mandátu datum, kdy tento členský stát oznámil skončení mandátu.

[…]

7.   Parlament může prohlásit mandát za neplatný nebo odmítnout potvrdit uvolnění mandátu, pokud poslanec mandát přijal nebo se jej vzdal na základě věcné nepřesnosti nebo souhlasu zatíženého vadou.“

8

Článek 5 jednacího řádu, nadepsaný „Výsady a imunity“, stanoví:

„1.   Poslanci požívají výsad a imunit stanovených Protokolem č. 7 o výsadách a imunitách Evropské unie.

2.   Při výkonu svých pravomocí týkajících se výsad a imunit jedná Parlament v zájmu zachování své integrity jakožto demokratického zákonodárného shromáždění a s cílem zajistit nezávislost poslanců při plnění jejich povinností. Poslanecká imunita není osobní výsadou poslanců, nýbrž zárukou nezávislosti Evropského parlamentu jako celku a jeho poslanců.

[…]“

9

Článek 7 jednacího řádu, nadepsaný „Ochrana výsad a imunit“, stanoví následující:

„1.   V případech, kdy orgány členského státu údajně porušily nebo údajně hodlají porušit výsady nebo imunity současného nebo bývalého poslance, může být Parlament v souladu s čl. 9 odst. 1 požádán, aby rozhodl, zda došlo nebo zda je pravděpodobné, že dojde, k porušení těchto výsad a imunit.

2.   Tuto žádost o ochranu výsad a imunit lze podat zejména tehdy, je-li možné se domnívat, že by tyto okolnosti představovaly správní či jiné omezení volného pohybu poslance, který jede na místo zasedání Parlamentu nebo se z něj vrací, nebo správní či jiné omezení poslance vyjádřit názor nebo hlasovat během plnění svých povinností, nebo že by dané okolnosti spadaly do oblasti působnosti článku 9 Protokolu č. 7 o výsadách a imunitách Evropské unie.

[…]

5.   Pokud bylo přijato rozhodnutí neochránit výsady a imunity určitého poslance, může tento poslanec výjimečně požádat o přezkoumání tohoto rozhodnutí, jestliže předloží v souladu s čl. 9 odst. 1 jednacího řádu nové důkazy. Žádost o přezkoumání rozhodnutí není přípustná, pokud bylo proti tomuto rozhodnutí zahájeno řízení na základě článku 263 [SFEU] nebo pokud má předseda Parlamentu za to, že nově předložené důkazy nejsou dostatečně podloženy na to, aby odůvodňovaly přezkoumání rozhodnutí.“

10

Článek 8 jednacího řádu, nadepsaný „Naléhavé opatření předsedy Parlamentu s cílem potvrdit imunitu“, stanoví následující:

„1.   V naléhavém případě při zadržení poslance nebo omezení jeho svobody pohybu, kdy jsou patrně porušeny jeho výsady a imunity [ve zjevném rozporu s jeho výsadami a imunitami], může předseda Parlamentu po konzultaci s předsedou a zpravodajem příslušného výboru z vlastního podnětu potvrdit výsady a imunity dotyčného poslance. Předseda Parlamentu uvedený podnět oznámí tomuto výboru a informuje Parlament.

2.   Pokud předseda Parlamentu využije pravomocí, které jsou mu svěřeny podle odstavce 1, výbor vezme na své nejbližší schůzi podnět předsedy Parlamentu na vědomí. Výbor může, pokud to považuje za nezbytné, vypracovat zprávu a předložit ji Parlamentu.“

11

Článek 9 jednacího řádu, nadepsaný „Imunitní řízení“, stanoví následující:

„1.   Každá žádost o zbavení poslanecké imunity, s níž se příslušný orgán členského státu obrací na předsedu Parlamentu, nebo žádost současného či bývalého poslance o ochranu jeho výsad a imunit je oznámena v Parlamentu a postoupena příslušnému výboru.

2.   Se souhlasem dotčeného poslance či bývalého poslance může příslušnou žádost podat jiný poslanec, který může dotčeného poslance či bývalého poslance zastupovat ve všech fázích daného řízení.

[…]

3.   Výbor projedná žádosti o zbavení poslanecké imunity nebo žádosti o ochranu výsad a imunit bezodkladně, avšak s přihlédnutím k jejich poměrné složitosti.

4.   Výbor předloží návrh odůvodněného rozhodnutí, kterým doporučí přijetí či zamítnutí žádosti o zbavení imunity nebo žádosti o ochranu výsad a imunit. Pozměňovací návrhy nejsou přípustné. Je-li daný návrh zamítnut, má se za to, že bylo přijato opačné rozhodnutí.

5.   Výbor může požádat příslušný orgán o informace nebo odůvodnění, které považuje za nezbytné k tomu, aby mohl zaujmout stanovisko, zda má být poslanec zbaven imunity nebo zda má být jeho imunita ochráněna.

6.   Dotčený poslanec musí dostat příležitost vyjádřit se a může předložit jakékoli dokumenty nebo jiné písemné důkazy, které považuje za relevantní.

[…]

Předseda výboru vyzve poslance k tomu, aby se v uvedený den a v uvedenou dobu k záležitosti vyjádřil. Dotčený poslanec se může svého práva na vyjádření vzdát.

[…]

7.   Pokud se žádost o zbavení imunity nebo o její ochranu týká více obvinění, může být o každém z nich rozhodnuto zvlášť. Výbor může ve své zprávě ve výjimečných případech navrhnout, aby se zbavení imunity nebo její ochrana vztahovala pouze na trestní stíhání a aby poslanec, dokud není rozsudek pravomocný, nemohl být zadržen či vzat do vazby, nebo aby proti němu nemohla být přijata jiná opatření, která by mu bránila ve výkonu mandátu.

8.   Výbor může předložit odůvodněné stanovisko k pravomoci daného orgánu a k přípustnosti žádosti, ale za žádných okolností se nesmí vyslovit o vině či nevině poslance, ani o tom, zda názory nebo činy, které jsou poslanci přisuzovány, odůvodňují trestní stíhání, a to ani v případě, že se výbor při posuzování žádosti podrobně seznámil se skutkovým stavem případu.

9.   Návrh rozhodnutí výboru je zařazen na pořad jednání nejbližšího denního zasedání následujícího po dni, kdy byl předložen. K tomuto návrhu nelze předkládat pozměňovací návrhy.

[…]

Aniž je dotčen článek 173 [tohoto řádu], nesmí poslanec, o jehož výsadách a imunitách se jedná, promluvit v rozpravě.

O návrhu či návrzích rozhodnutí obsažených ve zprávě se hlasuje při prvním hlasování následujícím po rozpravě.

Poté, co Parlament věc projedná, se hlasuje o každém návrhu obsaženém ve zprávě odděleně. Jestliže je návrh zamítnut, považuje se opačné rozhodnutí za přijaté.

10.   Předseda [Parlamentu] okamžitě sdělí rozhodnutí Parlamentu dotčenému poslanci a příslušnému orgánu dotčeného členského státu spolu se žádostí, aby byl předseda informován o vývoji příslušného řízení a o soudních rozhodnutích přijatých v rámci tohoto řízení. Jakmile předseda [Parlamentu] obdrží tuto informaci, sdělí ji Parlamentu způsobem, který považuje za nejvhodnější, případně po konzultaci s příslušným výborem.

11.   Výbor se zabývá těmito věcmi a nakládá s veškerými dokumenty, které obdržel, s co největší důvěrností. Výbor vždy projedná žádosti týkající se imunitního řízení na neveřejné schůzi.

12.   Parlament se zabývá pouze žádostmi o zbavení poslanecké imunity, které mu předložily justiční orgány nebo stálá zastoupení členských států.

[…]

14.   Jakýkoli dotaz příslušného orgánu týkající se rozsahu výsad nebo imunit poslanců se projednává podle výše uvedených ustanovení.“

12

Článek 22 jednacího řádu, nadepsaný „Povinnosti předsedy [Parlamentu]“, stanoví následující:

„1.   Předseda [Parlamentu] řídí všechny činnosti Parlamentu a jeho orgánů v souladu s tímto jednacím řádem a má veškeré pravomoci nezbytné k tomu, aby předsedal jednáním Parlamentu a zajistil jejich řádný průběh.

2.   Povinností předsedy [Parlamentu] je zahajovat, přerušovat a ukončovat zasedání; rozhodovat o přípustnosti pozměňovacích návrhů a dalších textů předložených k hlasování, jakož i o přípustnosti parlamentních otázek; zajišťovat dodržování tohoto jednacího řádu, udržovat pořádek, udělovat slovo řečníkům, ukončovat rozpravy, dávat hlasovat a oznamovat výsledky hlasování; a postupovat výborům veškerá sdělení, která se jich týkají.

3.   Předseda [Parlamentu] může promluvit v rozpravě pouze tehdy, pokud ji shrnuje nebo pokud napomíná řečníky. Pokud se chce sám zúčastnit rozpravy, uvolní předsednické křeslo a nezaujme jej, dokud není rozprava o dané věci ukončena.

[…]“

13

Článek 149 jednacího řádu, nadepsaný „Řízení před Soudním dvorem Evropské unie“, stanoví:

„[…]

3.   Předseda [Parlamentu] podá na základě doporučení výboru příslušného pro právní záležitosti jménem Parlamentu žalobu u Soudního dvora Evropské unie.

[…]

4.   Po konzultaci s výborem příslušným pro právní záležitosti předseda [Parlamentu] předloží připomínky nebo vystupuje jménem Parlamentu v soudním řízení.

[…]“

14

Konečně článek 236 jednacího řádu, nadepsaný „Uplatňování jednacího řádu“, stanoví:

„1.   Jestliže vznikne pochybnost týkající se uplatnění nebo výkladu tohoto jednacího řádu, může předseda [Parlamentu] postoupit věc příslušnému výboru k posouzení.

[…]“

15

Žalobce, Oriol Junqueras i Vies, byl místopředsedou Gobierno autonómico de Cataluña (Autonomní vláda Katalánska, Španělsko) v okamžiku přijetí Ley 19/2017 del Parlamento de Cataluña, reguladora del referéndum de autodeterminación (zákon Parlamentu Katalánska 19/2017 o referendu o sebeurčení) ze dne 6. září 2017 (DOGC č. 7449A, ze dne 6. září 2017, s. 1) a Ley 20/2017 del Parlamento de Cataluña, de transitoriedad jurídica y fundacional de la República (zákon Parlamentu Katalánska 20/2017 o přechodném právním a ústavním řádu Republiky) ze dne 8. září 2017 (DOGC č. 7451A, ze dne 8. září 2017, s. 1), a dne 1. října 2017, kdy se konalo referendum o sebeurčení podle prvního z těchto dvou zákonů, přičemž uplatňování ustanovení daného zákona bylo mezitím pozastaveno na základě rozhodnutí Tribunal Constitucional (Ústavní soud, Španělsko).

16

V návaznosti na přijetí zákonů uvedených v bodě 15 výše a na referendum o sebeurčení Ministerio fiscal (státní zastupitelství, Španělsko), Abogado del Estado (právní zástupce státu, Španělsko) a Partido político VOX (politická strana VOX) iniciovali trestní stíhání proti několika osobám, mezi nimiž byl i žalobce, s tím, že se účastnily separatistického procesu a v této souvislosti se dopustily skutků kvalifikovaných jako tři trestné činy, a to zaprvé trestný čin „rozvracení státu“ nebo „násilí proti orgánu veřejné moci“, zadruhé trestný čin „úmyslného maření úkolů úřední osoby nebo výkonu úředního rozhodnutí“ a zatřetí trestný čin „porušení povinností při správě veřejného majetku“.

17

Žalobce byl ve vyšetřovací fázi tohoto trestního řízení vzat do vazby na základě rozhodnutí přijatého dne 2. listopadu 2017 podle článku 503 Ley de Enjuiciamiento Criminal (trestní řád, Španělsko).

18

V průběhu ústní části uvedeného řízení žalobce kandidoval ve volbách do Evropského parlamentu konaných dne 26. května 2019. V těchto volbách byl zvolen poslancem Parlamentu, jak vyplývá z oficiálního vyhlášení volebních výsledků, které provedla Junta Electoral Central (Ústřední volební komise, Španělsko) v rozhodnutí ze dne 13. června 2019 nazvaném „Vyhlášení poslanců zvolených do […] [P]arlamentu ve volbách konaných dne 26. května 2019“ (BOE č. 142, ze dne 14. června 2019, s. 62477) v souladu s čl. 224 odst. 1 Ley orgánica 5/1985, de Régimen Electoral General (základní zákon 5/1985 o všeobecném volebním systému), ze dne 19. června 1985 (BOE č. 147, ze dne 20. června 1985, s. 19110, dále jen „španělský volební zákon“). Kromě toho Ústřední volební komise v tomto rozhodnutí v souladu s týmž ustanovením přidělila zvoleným osobám, a tedy i žalobci, mandáty, které mělo Španělské království v Evropském parlamentu.

19

Usnesením ze dne 14. června 2019 Tribunal Supremo (Nejvyšší soud, Španělsko) zamítl žádost žalobce, aby mu bylo uděleno mimořádné povolení opustit pod policejním dohledem věznici, aby se mohl dostavit před Ústřední volební komisi a složit zde přísahu nebo slib, že bude zachovávat španělskou Ústavu, které vyžaduje čl. 224 odst. 2 španělského volebního zákona.

20

Dne 20. června 2019 přijala Ústřední volební komise rozhodnutí, ve kterém konstatovala, že žalobce nesložil požadovanou přísahu nebo slib, a v souladu s čl. 224 odst. 2 španělského volebního zákona oznámila uvolnění místa evropského poslance přiděleného žalobci, jakož i pozastavení všech výsad, které by mu mohly z výkonu jeho funkce plynout.

21

Žalobce podal proti usnesení zmíněnému v bodě 19 tohoto rozsudku opravný prostředek k Tribunal Supremo (Nejvyšší soud), v jehož rámci se dovolával imunit podle článku 9 protokolu č. 7.

22

Dne 1. července 2019 se Tribunal Supremo (Nejvyšší soud) rozhodl přerušit řízení o opravném prostředku uvedeném v bodě 21 výše a položit Soudnímu dvoru předběžné otázky (věc C‑502/19, Junqueras Vies).

23

Dne 2. července 2019 zahájil předseda Parlamentu první zasedání volebního období sboru, který vzešel z voleb do tohoto Parlamentu konaných dne 26. května 2019. Žalobce se jej neúčastnil.

24

Dne 4. července 2019 požádala evropská poslankyně D. Riba i Giner jménem žalobce, aby předseda Parlamentu přijal naléhavá opatření na základě článku 8 jednacího řádu za účelem potvrzení imunity žalobce. Dne 22. srpna 2019 předseda Parlamentu tuto žádost zamítl.

25

Rozsudkem ze dne 14. října 2019 Tribunal Supremo (Nejvyšší soud) v trestním řízení vedeném mimo jiné i proti žalobci rozhodl, že posledně uvedenému ukládá trest odnětí svobody v délce třinácti let a trest absolutní nezpůsobilosti vedoucí k definitivnímu pozbytí všech veřejných úřadů a funkcí, a to včetně volených, a nemožnosti příštího nastoupení do těchto úřadů či funkcí nebo jejich výkonu po dobu třinácti let (dále jen „rozsudek Tribunal Supremo ze dne 14. října 2019“).

26

Rozsudkem ze dne 19. prosinec 2019, Junqueras Vies (C‑502/19, EU:C:2019:1115), Soudní dvůr rozhodl, že osoba, jejíž zvolení do Parlamentu bylo oficiálně vyhlášeno v době, kdy na ni byla v rámci řízení pro zločiny uvalena vazba, ale nebylo jí umožněno vyhovět některým požadavkům, které v návaznosti na takové vyhlášení stanoví vnitrostátní právo, ani odcestovat do Parlamentu s cílem zúčastnit se jeho prvního zasedání, požívá imunity podle článku 9 druhého pododstavce protokolu č. 7. Soudní dvůr upřesnil, že tato imunita znamenala, že dotčená osoba musela být propuštěna z vazby, aby mohla odcestovat do Parlamentu a splnit tam požadované formality. Kromě toho Soudní dvůr rozhodl, že pokud měl však příslušný vnitrostátní soud za to, že uvedenou osobu je třeba poté, co získala postavení člena Evropského parlamentu, ve vazbě ponechat, musel bezodkladně požádat Evropský parlament, aby tuto osobu uvedené imunity na základě čl. 9 třetího pododstavce téhož protokolu zbavil. Soudní dvůr měl konečně za to, že bylo na předkládajícím soudu, aby posoudil důsledky imunit, které má dotyčná osoba, v případných dalších řízeních v souladu s právem Evropské unie a zejména se zásadou loajální spolupráce uvedenou v čl. 4 odst. 3 prvním pododstavci SEU (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 19. prosince 2019, Junqueras Vies, C‑502/19, EU:C:2019:1115, body 87 a 90 až 93).

27

Dne 20. prosince 2019 zaslala evropská poslankyně D. Riba i Giner jménem žalobce novou žádost předsedovi Parlamentu, aby na základě článku 8 jednacího řádu přijal naléhavá opatření za účelem potvrzení imunity žalobce (dále jen „žádost D. Riba i Giner ze dne 20. prosince 2019“).

28

Rozhodnutím ze dne 3. ledna 2020 Ústřední volební komise prohlásila nevolitelnost žalobce z důvodu odsouzení k trestu odnětí svobody rozsudkem Tribunal Supremo ze dne 14. října 2019 (dále jen „rozhodnutí Ústřední volební komise ze dne 3. ledna 2020“). Žalobce podal proti tomuto rozhodnutí žalobu k Tribunal Supremo (Nejvyšší soud) a domáhal se odkladu jeho vykonatelnosti.

29

Usnesením ze dne 9. ledna 2020 Tribunal Supremo (Nejvyšší soud) rozhodl o účincích rozsudku ze dne 19. prosince 2019, Junqueras Vies (C‑502/19, EU:C:2019:1115), na trestní řízení vedené proti žalobci (dále jen „usnesení Tribunal Supremo ze dne 9. ledna 2020“). Měl v podstatě za to, že v návaznosti na tento rozsudek nebylo namístě zaslat Parlamentu žádost o zbavení imunity, kterou by měl žalobce v postavení evropského poslance, zejména z důvodu, že když byl žalobce prohlášen za zvoleného, trestní řízení, které se ho týkalo, skončilo a byla zahájena porada. Vzhledem k tomu, že žalobce nabyl postavení evropského poslance v okamžiku, kdy již probíhalo soudní rozhodování, nemohl se dovolávat imunity, aby zabránil pokračování v tomto trestním řízení. Ve výroku uvedeného usnesení Tribunal Supremo (Nejvyšší soud) mimo jiné rozhodl, že není namístě povolit přemístění žalobce do sídla Parlamentu ani jeho propuštění, ani prohlásit rozsudek Tribunal Supremo ze dne 14. října 2019 za neplatný, ani podat Parlamentu žádost o zbavení imunity. Rovněž rozhodl o předání tohoto usnesení Ústřední volební komisi a Parlamentu. Téhož dne se tento soud kromě toho rozhodl projednat návrh na odklad vykonatelnosti rozhodnutí Ústřední volební komise ze dne 3. ledna 2020 řádným postupem a zamítl návrhy na mimořádná naléhavá opatření, které v tomto rámci podal žalobce.

30

Ve dnech 10. a 13. ledna 2020 D. Riba i Giner doplnila jménem žalobce svou žádost ze dne 20. prosince 2019 (viz bod 27 výše) s tím, že předsedu Parlamentu zejména požádala, aby odmítl prohlásit mandát žalobce za uvolněný a předložila dodatečné dokumenty.

31

Na plenárním zasedání dne 13. ledna 2020 předseda Parlamentu oznámil, že Parlament vzal na vědomí volbu žalobce do Parlamentu s účinností od 2. července 2019 v návaznosti na rozsudek ze dne 19. prosince 2019, Junqueras Vies (C‑502/19, EU:C:2019:1115). Kromě toho oznámil, že v návaznosti na rozhodnutí Ústřední volební komise ze dne 3. ledna 2020 a usnesení Tribunal Supremo ze dne 9. ledna 2020 Parlament konstatoval uvolnění místa žalobce od 3. ledna 2020 (dále jen „prohlášení ze dne 13. ledna 2020“).

32

Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 17. ledna 2020 podal žalobce projednávanou žalobu.

33

Dvěma samostatnými podáními došlými kanceláři Tribunálu téhož dne podal žalobce návrh na předběžné opatření, zapsaný pod číslem T‑24/20 R, a dále návrh na projednání věci ve zrychleném řízení na základě článků 151 až 155 jednacího řádu Tribunálu.

34

Usnesením ze dne 3. března 2020, Junqueras i Vies v. Parlament (T‑24/20 R, nezveřejněné, EU:T:2020:78), zamítl místopředseda Tribunálu návrh na předběžné opatření a rozhodl, že o nákladech řízení bude rozhodnuto později. Proti tomuto usnesení byl podán kasační opravný prostředek k Soudnímu dvoru dne 13. května 2020, který byl zapsán pod číslem C‑201/20 P (R).

35

Dne 4. února 2020 Parlament uvedl, že nemá připomínky k návrhu na projednání věci ve zrychleném řízení.

36

Dne 13. února 2020 šestý senát Tribunálu rozhodl, že vyhoví návrhu na projednání věci ve zrychleném řízení. Toto rozhodnutí bylo účastníkům řízení doručeno téhož dne.

37

Samostatným podáním došlým kanceláři Tribunálu dne 2. března 2020 vznesl Parlament na základě čl. 130 odst. 1 jednacího řádu námitku nepřípustnosti.

38

Podáním došlým kanceláři Tribunálu dne 18. března 2020 předložil žalobce vyjádření k námitce nepřípustnosti.

39

Žalobce navrhuje, aby Tribunál:

40

Žalobce rovněž navrhuje, aby Tribunál přijal organizační procesní opatření, kterým Parlament a jeho předsedy vyzve k předložení: zaprvé originálu nebo ověřené kopie spisů týkajících se prohlášení ze dne 13. ledna 2020 a žádosti D. Riba i Giner ze dne 20. prosince 2019 (včetně případných právních zpráv a dokumentů jakékoliv povahy), anebo osvědčení o neexistenci takových spisů, a zadruhé oznámení rozhodnutí Ústřední volební komise ze dne 3. ledna 2020 a usnesení Tribunal Supremo ze dne 9. ledna 2020.

41

Parlament navrhuje, aby Tribunál:

42

Podáním došlým kanceláři Tribunálu dne 25. března 2020 podalo Španělské království návrh na vstup do řízení v projednávané věci jako vedlejší účastník na podporu návrhových žádání Parlamentu.

43

Dopisem ze dne 21. července 2020 zaslal Tribunál účastníkům řízení otázky v rámci organizačních procesních opatření podle čl. 89 odst. 3 písm. a) jednacího řádu, kterým účastníci řízení vyhověli dne 31. srpna 2020, tedy ve stanovených lhůtách.

44

Ve své odpovědi ze dne 31. srpna 2020 na písemné otázky Tribunálu žalobce podpůrně navrhuje, aby Tribunál spojil námitku nepřípustnosti s věcí samou.

45

Usnesením ze dne 8. října 2020, Junqueras i Vies v. Parlament [C‑201/20 P (R), nezveřejněné, EU:C:2020:818], místopředsedkyně Soudního dvora zamítla kasační opravný prostředek směřující proti usnesení ze dne 3. března 2020, Junqueras i Vies v. Parlament (T‑24/20 R, nezveřejněné, EU:T:2020:78), a uložila žalobci náhradu nákladů řízení o kasačním opravném prostředku.

46

Podle čl. 130 odst. 1 a 7 jednacího řádu může Tribunál, požaduje-li to žalovaný, vydat rozhodnutí o nepřípustnosti, nedostatku pravomoci nebo nepříslušnosti, aniž by se zabýval věcí samou. Vzhledem k tomu, že Parlament v projednávané věci navrhl, aby bylo vydáno rozhodnutí o nepřípustnosti, a Tribunál má věc za dostatečně objasněnou na základě podkladů obsažených v soudním spise, rozhodne o tomto návrhu bez pokračování v řízení.

47

Parlament namítá nepřípustnost žaloby z důvodu, že prohlášení ze dne 13. ledna 2020 a údajné zamítnutí žádosti D. Riba i Giner ze dne 20. prosince 2019 nejsou akty nepříznivě zasahujícími do právního postavení, které by mohly být předmětem žaloby na neplatnost ve smyslu článku 263 SFEU.

48

Je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury jsou za napadnutelné akty ve smyslu článku 263 SFEU považovány akty přijaté orgány bez ohledu na jejich povahu či formu, jejichž účelem je vyvolat závazné právní účinky, jimiž mohou být dotčeny zájmy žalobce tím, že podstatným způsobem mění jeho právní postavení (rozsudky ze dne 11. listopadu 1981, IBM v. Komise, 60/81, EU:C:1981:264, bod 9; ze dne 26. ledna 2010, Internationaler Hilfsfonds v. Komise, C‑362/08 P, EU:C:2010:40, bod 51; viz rovněž rozsudek ze dne 25. října 2017, Rumunsko v. Komise, C‑599/15 P, EU:C:2017:801, bod 47 a citovaná judikatura).

49

Za účelem určení, zda má napadený akt závazné právní účinky, je třeba vycházet z podstaty tohoto aktu a posoudit uvedené účinky podle takových objektivních kritérií, jako je obsah tohoto aktu, případně s přihlédnutím k souvislostem přijetí tohoto aktu, jakož i k pravomocem unijního orgánu, jenž je jeho autorem (viz rozsudek ze dne 20. února 2018, Belgie v. Komise, C‑16/16 P, EU:C:2018:79, bod 32 a citovaná judikatura).

50

Podle judikatury soudnímu přezkum stanovenému v článku 263 SFEU nepodléhají přípravné akty, ale ani veškeré akty, které nevyvolávají právně závazné účinky, jako jsou potvrzující akty a čistě prováděcí akty, pouhá doporučení a stanoviska, jakož i v zásadě interní pokyny [viz usnesení ze dne 14. května 2012, Sepracor Pharmaceuticals (Ireland) v. Komise, C‑477/11 P, EU:C:2012:292, bod 52 a citovaná judikatura]. Kromě toho akty ryze informativní povahy nemohou být dotčeny zájmy adresáta ani změněno jeho právní postavení v porovnání s jeho postavením před obdržením uvedených aktů (viz rozsudek ze dne 11. prosince 2012, Sina Bank v. Rada, T‑15/11, EU:T:2012:661, bod 30 a citovaná judikatura).

51

Z judikatury rovněž vyplývá, že odpověď unijního orgánu na žádost, která mu byla zaslána, nepředstavuje nezbytně rozhodnutí ve smyslu čl. 263 čtvrtého pododstavce SFEU, které by tak osobě, jíž je tato odpověď určena, umožnilo podat žalobu na neplatnost (usnesení ze dne 27. ledna 1993,Miethke v. Parlament, C‑25/92, EU:C:1993:32, bod 10; ze dne 11. prosince 1998, Scottish Soft Fruit Growers v. Komise, T‑22/98, EU:T:1998:286, bod 34, a ze dne 5. září 2012, Farage v. Parlament a Buzek, T‑564/11, nezveřejněné, EU:T:2012:403, bod 27).

52

Konečně z judikatury vyplývá, že pokud má rozhodnutí unijního orgánu zápornou povahu, musí být toto rozhodnutí posuzováno v závislosti na povaze žádosti, na niž poskytuje odpověď (rozsudky ze dne 8. března 1972, Nordgetreide v. Komise, 42/71, EU:C:1972:16, bod 5; ze dne 24. listopadu 1992, Buckl a další v. Komise, C‑15/91 a C‑108/91, EU:C:1992:454, bod 22, a ze dne 9. října 2018, Multiconnect v. Komise, T‑884/16, nezveřejněný, EU:T:2018:665, bod 45). Zejména platí, že odmítnutí je aktem, který je napadnutelný žalobou na neplatnost ve smyslu článku 263 SFEU, jestliže by akt, který unijní orgán odmítá přijmout, mohl být na základě tohoto ustanovení sám napaden (viz rozsudek ze dne 22. října 1996, Salt Union v. Komise, T‑330/94, EU:T:1996:154, bod 32 a citovaná judikatura).

53

Právě ve světle těchto úvah je třeba zkoumat povahu napadnutelného aktu, a to zaprvé prohlášení ze dne 13. ledna 2020 a zadruhé údajného zamítnutí žádosti D. Riba i Giner ze dne 20. prosince 2019.

54

Parlament tvrdí, že prohlášení ze dne 13. ledna 2020 není aktem s právně závaznými účinky, který by mohl být předmětem žaloby na neplatnost ve smyslu článku 263 SFEU z důvodu, že uvolnění mandátu žalobce v podstatě vyplývá výlučně z rozhodnutí španělských orgánů přijatého na základě čl. 6 odst. 2 španělského volebního zákona, které byl nucen vzít na vědomí podle čl. 13 odst. 3 aktu o volbách a čl. 4 odst. 4 druhého pododstavce jednacího řádu.

55

Žalobce navrhuje, aby byla námitka nepřípustnosti zamítnuta v rozsahu, v němž se týká žaloby proti prohlášení ze dne 13. ledna 2020. Žalobce má totiž za to, že prohlášení ze dne 13. ledna 2020 vyvolalo „závažné“ právní účinky. Konkrétně mu zabránilo v uznání jeho postavení evropského poslance, a připravilo jej tak o možnost, že jej Parlament odmítne zbavit imunity. Kromě toho žalobce v podstatě tvrdí, že Parlament měl podle čl. 13 odst. 3 aktu o volbách a čl. 4 odst. 7 jednacího řádu odmítnout potvrdit uvolnění jeho mandátu. V tomto ohledu žalobce tvrdí, že Parlament mohl posoudit jednak nedodržení vnitrostátních řízení, jakož i rozsudku ze dne 19. prosince 2019, Junqueras Vies (C‑502/19, EU:C:2019:1115), ze strany Tribunal Supremo (Nejvyšší soud), a jednak porušení unijního práva ze strany Tribunal Supremo (Nejvyšší soud), a konkrétně čl. 9 druhého pododstavce protokolu č. 7 a zásady loajální spolupráce zakotvené v čl. 4 odst. 3 SEU.

56

Zaprvé v souladu s čl. 5 odst. 1 SEU a čl. 13 odst. 2 SEU Parlament jedná v mezích pravomocí, které jsou mu svěřeny Smlouvami.

57

Článek 13 odst. 1 aktu o volbách stanoví, že místo se uvolní zánikem mandátu člena Evropského parlamentu v případě vzdání se mandátu nebo úmrtím nebo v případě, že je mandátu zbaven. Pokud jde o posledně uvedený případ, čl. 13 odst. 3 uvedeného aktu stanoví, že jestliže právní předpisy členského státu výslovně stanoví zbavení mandátu evropského poslance, zaniká jeho mandát podle těchto právních předpisů a příslušné vnitrostátní orgány uvědomí Parlament.

58

Z článku 4 odst. 4 druhého pododstavce jednacího řádu mimoto vyplývá, že pokud příslušné orgány členského státu oznámí předsedovi, že podle právních předpisů tohoto členského státu skončilo funkční období evropského poslance buď v důsledku další neslučitelnosti ve smyslu čl. 7 odst. 3 aktu o volbách, nebo zbavením dotyčného evropského poslance mandátu podle čl. 13 odst. 3 uvedeného aktu, informuje předseda Parlamentu orgán, že daný mandát skončil dnem, který sdělily příslušné orgány členského státu.

59

Ze systematiky ustanovení připomenutých v bodech 56 až 58 výše vyplývá, že Parlament nemá žádnou pravomoc k přezkumu rozhodnutí orgánů členského státu, kterým se podle vnitrostátního práva prohlašuje zbavení evropského poslance mandátu nebo existence další neslučitelnosti ve smyslu čl. 7 odst. 3 aktu o volbách a rozhodnutí o uvolněném mandátu, které z něj vyplývá, jelikož orgán je pouze informován o tomto uvolnění vnitrostátními orgány. Soudní dvůr takto ostatně prima facie rozhodl v bodech 62 a 73 usnesení ze dne 8. října 2020, Junqueras i Vies v. Parlament [C‑201/20 P (R), nezveřejněný, EU:C:2020:818].

60

Tento výklad je podpořen zněním článků 8 a 12 aktu o volbách a čl. 3 odst. 3 jednacího řádu (viz body 3, 4 a 6 výše). Ze společného výkladu těchto ustanovení totiž vyplývá, že jelikož členské státy v zásadě mají i nadále pravomoc upravit volební postup, Parlament nemá pravomoc zpochybnit řádný průběh vyhlášení volebních výsledků provedeného členskými státy nebo ověřit jeho soulad s unijním právem (rozsudek ze dne 19. prosince 2019, Junqueras Vies, C‑502/19, EU:C:2019:1115, bod 69) ani pravomoc rozhodovat o sporech týkajících se platnosti mandátu nově zvolených evropských poslanců, když vznikají na základě vnitrostátních ustanovení, na něž odkazuje akt o volbách (viz článek 12 aktu o volbách a čl. 3 odst. 3 jednacího řádu). S ohledem na odkaz na ustanovení vnitrostátních právních předpisů uvedený v čl. 13 odst. 3 aktu o volbách je tedy třeba mít za to, že Parlament nemá ani pravomoc rozhodovat o sporech týkajících se uvolnění mandátu evropského poslance, pokud tyto spory pramení ze ztráty volebního mandátu výslovně stanoveného těmito právními předpisy (obdobně viz rozsudek ze dne 7. července 2005, Le Pen v. Parlament, C‑208/03 P, EU:C:2005:429, bod 51).

61

Zadruhé v rozsudku ze dne 7. července 2005, Le Pen v. Parlament (C‑208/03 P, EU:C:2005:429), Soudní dvůr rozhodl, že čl. 12 odst. 2 první pododstavec původního znění aktu o volbách, nyní čl. 13 odst. 3 aktu o volbách, jasně zdůrazňuje naprostou neexistenci prostoru pro uvážení Parlamentu, jelikož ve zvláštním případě uvedeném v tomto ustanovení jeho úloha nespočívá v potvrzení uvolnění mandátu evropského poslance, ale pouze v tom, že vezme na vědomí toto uvolnění, které již konstatovaly vnitrostátní orgány. Soudní dvůr rovněž upřesnil, že v ostatních případech týkajících se zejména vzdání se mandátu nebo úmrtí některého z jeho členů má Parlament aktivnější úlohu, neboť sám konstatuje, že mandát byl uvolněn, a informuje dotyčný členský stát o tomto uvolnění (rozsudek ze dne 7. července 2005, Le Pen v. Parlament, C‑208/03 P, EU:C:2005:429, bod 50).

62

V rozsudku ze dne 7. července 2005, Le Pen v. Parlament (C‑208/03 P, EU:C:2005:429), tak Soudní dvůr potvrdil rozsudek ze dne 10. dubna 2003, Le Pen v. Parlament (T‑353/00, EU:T:2003:112), v němž Tribunál v bodech 90 až 97 v podstatě rozhodl, že akt Parlamentu, jímž vzal na vědomí uvolnění mandátu evropského poslance podle vnitrostátních ustanovení na základě čl. 12 odst. 2 prvního pododstavce původního znění aktu o volbách nebyl napadnutelným aktem, neboť nebyl určen k tomu, aby vyvolával vlastní právní účinky.

63

Zatřetí je třeba připomenout, že čl. 13 odst. 3 aktu o volbách nahradil čl. 12 odst. 2 první pododstavec původního znění aktu o volbách, který stanovil, že „[p]okud uvolnění mandátu vyplynulo z použití vnitrostátních předpisů platných v členském státě, uvědomí o tom tento členský stát [Parlament], který to vezme na vědomí“ (neoficiální překlad).

64

Článek 13 odst. 3 aktu o volbách přitom pouze objasnil toto ustanovení, aniž změnil jeho podstatu. Článek 13 odst. 3 aktu o volbách tak jednak upřesňuje, že mandát evropského poslance zaniká podle vnitrostátních právních předpisů výslovně stanovících zbavení tohoto mandátu, a jednak zrušil odkaz na „akt, kterým Parlament bere na vědomí“ uvolnění mandátu oznámené vnitrostátními orgány, pokud se na něj vztahuje hypotéza uvedená v tomto článku.

65

Změny uvedené v bodě 64 výše potvrzují, že pokud uvolnění mandátu evropského poslance vyplývají z toho, že byl zbaven svého mandátu na základě vnitrostátních právních předpisů, Parlament stále nemá žádnou pravomoc přezkoumat rozhodnutí vnitrostátních orgánů o uvedeném uvolnění nebo odmítnout k němu přihlédnout (viz judikatura citovaná v bodě 61 výše).

66

Výklad čl. 12 odst. 2 prvního pododstavce původního znění aktu o volbách, který Soudní dvůr zakotvil v rozsudku ze dne 7. července 2005, Le Pen v. Parlament (C‑208/03 P, EU:C:2005:429, bod 50), a který byl v podstatě potvrzen rozsudkem ze dne 30. dubna 2009, Itálie a Donnici v. Parlament (C‑393/07 a C‑9/08, EU:C:2009:275, bod 55), je tudíž i nadále relevantní ve vztahu k čl. 13 odst. 3 aktu o volbách.

67

Z výše uvedených úvah vyplývá, že žalobce nesprávně tvrdí, že s ohledem na rozsudek ze dne 19. prosince 2019, Junqueras Vies (C‑502/19, EU:C:2019:1115), a na jeho nedodržení ze strany Tribunal Supremo (Nejvyšší soud) mohl Parlament konstatovat, že jeho mandát nebyl uvolněn.

68

Kromě toho v projednávané věci ze spisu ve věci nevyplývá, že by Parlament jakkoli kontroloval rozhodnutí Ústřední volební komise ze dne 3. ledna 2020 a usnesení Tribunal Supremo ze dne 9. ledna 2020, které vedly k uvolnění mandátu žalobce. Přestože předseda Parlamentu na plenárním zasedání dne 13. ledna 2020 oznámil, že Parlament „prohlá[sil]“ uvolnění mandátu žalobce, je třeba mít za to, že se v podstatě omezil na informování orgánu o tomto uvolnění, jak stanoví čl. 4 odst. 4 druhý pododstavec jednacího řádu.

69

Z toho vyplývá, že v projednávané věci jsou opatřeními, která vyvolala závazné právní účinky, jež mohly ovlivnit právní postavení žalobce, rozhodnutí Ústřední volební komise ze dne 3. ledna 2020 a usnesení Tribunal Supremo ze dne 9. ledna 2020, které samy vyvozují důsledky z rozsudku Tribunal Supremo ze dne 14. října 2019, jímž byl žalobce odsouzen k trestu odnětí svobody v délce třinácti let a k trestu absolutní nezpůsobilosti, který vedl k definitivní ztrátě veškerých veřejných funkcí.

70

Z rozhodnutí Ústřední volební komise ze dne 3. ledna 2020 totiž vyplývá, že odsouzení žalobce k trestu odnětí svobody na základě pravomocného soudního rozhodnutí vedlo ze zákona ke ztrátě jeho poslaneckého mandátu, neboť se na něj vztahovala klauzule o nevolitelnosti stanovená v čl. 6 odst. 2 písm. a) španělského volebního zákona, vykládaného ve spojení s čl. 6 odst. 4 tohoto zákona, a to v souladu s ústavní judikaturou připomenutou v tomto rozhodnutí.

71

Na plenárním zasedání dne 13. ledna 2020 tak předseda Parlamentu pouze informoval orgán o stávající právní situaci, která vyplývá výlučně z rozhodnutí španělských orgánů připomenutých v bodě 69 výše (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 7. července 2005, Le Pen v. Parlament, C‑208/03 P, EU:C:2005:429, bod 49).

72

V souladu s ustálenou judikaturou přitom akt informativní povahy nemůže ovlivnit zájmy adresáta ani změnit jeho právní postavení ve vztahu k situaci před obdržením uvedeného aktu (viz usnesení ze dne 4. října 2007, Finsko v. Komise, C‑457/06 P, nezveřejněné, EU:C:2007:582, bod 36 a citovaná judikatura; ze dne 12. června 2019, Durand a další v. Parlament, T‑702/18, nezveřejněný, EU:T:2019:408, bod 34 a citovaná judikatura, a rozsudek ze dne 8. července 2020, Neda Industrial Group v. Rada, T‑490/18, nezveřejněný, EU:T:2020:318, bod 46 a citovaná judikatura).

73

Ve světle všech výše uvedených úvah je třeba dospět k závěru, že prohlášení ze dne 13. ledna 2020 je aktem ryze informativního charakteru, jehož právní účinky se neliší od právních účinků vyplývajících z rozhodnutí připomenutých v bodě 69 výše, a že tedy nemůže být předmětem žaloby podle článku 263 SFEU.

74

Tento závěr není vyvrácen argumenty uplatněnými žalobcem.

75

Žalobce v podstatě tvrdí, že pravomoc odmítnout potvrdit uvolnění mandátu poslance v případě věcné nesprávnosti, kterou Parlamentu přiznává čl. 4 odst. 7 jednacího řádu, se uplatní rovněž na případy ztráty a neslučitelnosti uvedené v čl. 4 odst. 4 tohoto jednacího řádu. Parlament tak měl podle čl. 4 odst. 7 uvedeného jednacího řádu odmítnout potvrdit uvolnění mandátu poslance, neboť mohl přímo posoudit porušení unijního práva a to, že Tribunal Supremo (Nejvyšší soud) nepřerušil vnitrostátní řízení.

76

Článek 4 odst. 7 jednacího řádu Parlamentu zejména umožňuje, aby odmítl potvrdit uvolnění mandátu evropského poslance v případě, že „[evropský] poslanec se [mandátu] vzdal na základě věcné nepřesnosti nebo souhlasu zatíženého vadou“.

77

Z judikatury vyplývá, že v souladu se zásadou hierarchie norem nemůže ustanovení jednacího řádu připustit odchylky od ustanovení aktu o volbách a svěřit Parlamentu nebo jeho předsedovi širší pravomoci, než jsou pravomoci, které mají na základě tohoto aktu [rozsudek ze dne 30. dubna 2009, Itálie a Donnici v. Parlament, C‑393/07, nezveřejněné, EU:C:2009:275, bod 48; viz rovněž usnesení ze dne 13. ledna 2009, Occhetto a Parlament v. Donnici, C‑512/07 P (R) a C‑15/08 P (R), EU:C:2009:3, bod 45 a citovaná judikatura].

78

V projednávané věci akt o volbách nepřiznal Parlamentu nebo jeho předsedovi pravomoc ke kontrole zbavení evropského poslance mandátu podle vnitrostátních právních předpisů nebo k zabránění tomu, aby toto zbavení vyvolalo účinky podle těchto právních předpisů (viz body 56 až 66 výše).

79

Jakýkoli výklad čl. 4 odst. 7 jednacího řádu spočívající v přiznání takové pravomoci Parlamentu by tak byl v rozporu s aktem o volbách a porušil by zásadu hierarchie norem uvedenou v bodě 77 výše.

80

V každém případě je nutno konstatovat, že znění čl. 4 odst. 7 jednacího řádu se výslovně netýká případu, kdy by uvolnění mandátu vyplývalo ze ztráty mandátu evropského poslance podle vnitrostátního práva.

81

Ze článku 4 jednacího řádu dále vyplývá, že se pravomoci Parlamentu nebo jeho předsedy liší v závislosti na důvodech, které vedly k uvolnění mandátu poslance. Ze znění tohoto ustanovení zejména vyplývá, že Parlament „prohlásí“ uvolnění mandátu v případě vzdání se mandátu poslance (čl. 4 odst. 2 druhý pododstavec jednacího řádu) a „prohlásí“ mandát za uvolněný v případě jmenování nebo zvolení do některé z funkcí, které jsou neslučitelné s postavením evropského poslance a které jsou uvedeny v čl. 7 odst. 1 a 2 aktu o volbách (čl. 4 odst. 4 první pododstavec jednacího řádu), přičemž nevykonává žádnou aktivní úlohu v případě, že uvolnění mandátu vyplývá z vnitrostátního práva, a to v případě „zbavení“ mandátu nebo „další neslučitelnosti“ ve smyslu čl. 7 odst. 3 aktu o volbách (čl. 4 odst. 4 druhý pododstavec jednacího řádu). V posledně uvedeném případě je totiž Parlament svým předsedou jednoduše informován o skutečnosti, že mandát poslance skončil (viz bod 58 výše).).

82

Na rozdíl od toho, co tvrdí žalobce, z doslovného, teleologického a systematického výkladu článku 4 jednacího řádu tak vyplývá, že Parlament může kontrolovat nebo odmítnout vzít na vědomí uvolnění mandátu evropského poslance podle odstavce 7 tohoto ustanovení pouze tehdy, pokud má předem pravomoc zasáhnout do postupu týkajícího se tohoto uvolnění mandátu, to znamená pouze v případech, kdy je nucen „oznámit“ odstoupení poslance na základě čl. 4 odst. 2 druhého pododstavce jednacího řádu, nebo „potvrdit“ uvolnění mandátu poslance na základě čl. 4 odst. 4 prvního pododstavce tohoto řádu (viz bod 81 výše).

83

Navíc je třeba konstatovat, že si žalobce přál, aby Parlament konstatoval porušení unijního práva a nedodržení vnitrostátních postupů ze strany Tribunal Supremo (Nejvyšší soud) (viz body 55 a 75 výše), což by přesahovalo kontrolu věcné nepřesnosti uvolnění mandátu nebo existence souhlasu zatíženého vadou [v tomto smyslu viz usnesení ze dne 8. října 2020, Junqueras i Vies v. Parlament, C‑201/20 P(R), nezveřejněný, EU:C:2020:818, body 72 a 73].

84

Ověření, zda vnitrostátní orgány dodržují postupy stanovené vnitrostátním právem a unijním právem, ostatně nespadá do pravomoci Parlamentu, nýbrž do pravomoci španělských soudů a případně Soudního dvora, je-li mu předložena žaloba pro nesplnění povinnosti na základě článku 258 SFEU (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 10. dubna 2003, Le Pen v. Parlament, T‑353/00, EU:T:2003:112, bod 91).

85

S ohledem na výše uvedené nemůže žalobce důvodně tvrdit, že předseda Parlamentu mohl a měl odmítnout „potvrdit“ uvolnění jeho mandátu na základě čl. 4 odst. 7 jednacího řádu.

86

Tvrzení žalobce tedy musí být zamítnuto.

87

Žalobce v podstatě tvrdí, že přípustnost projednávané žaloby musí být posuzována ve světle základních práv zakotvených v čl. 39 odst. 1 a 2 a v čl. 41 odst. 1 a 2 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“).

88

Podle čl. 6 odst. 1 druhého pododstavce SEU Listina nijak nerozšiřuje pravomoci Unie, jak jsou vymezeny ve Smlouvách. Stejně tak Listina podle svého čl. 51 odst. 2 nerozšiřuje oblast působnosti práva Unie nad rámec pravomocí Unie ani nevytváří žádnou novou pravomoc či úkol pro Unii a ani nemění pravomoc a úkoly stanovené ve Smlouvách [viz usnesení ze dne 8. října 2020, Junqueras i Vies v. Parlament, C‑201/20 P (R), nezveřejněné, EU:C:2020:818, bod 82 a citovaná judikatura].

89

Soudní přezkum dodržování unijního právního řádu je mimoto zajišťován, jak vyplývá z čl. 19 odst. 1 SEU, Soudním dvorem a soudy členských států. Za tímto účelem Smlouva o FEU zavedla svými články 263 a 277 SFEU a dále svým článkem 267 SFEU úplný systém procesních prostředků a řízení určený k zajištění kontroly legality unijních aktů unijním soudem (rozsudek ze dne 19. prosince 2013, Telefónica v. Komise, C‑274/12 P, EU:C:2013:852, bod 57).

90

Kromě toho podle ustálené judikatury připomenuté v bodě 48 výše lze žalobu na neplatnost podle článku 263 SFEU podat proti všem aktům přijatým orgány bez ohledu na jejich povahu či formu, jejichž účelem je vyvolat právně závazné účinky, jimiž mohou být dotčeny zájmy žalobce tím, že podstatným způsobem mění jeho právní postavení.

91

Z toho vyplývá, že cílem ustanovení Listiny není – a žalobce to ostatně netvrdil – změnit systém soudního přezkumu stanovený Smlouvami, a zejména pravidla přípustnosti přímých žalob k unijnímu soudu (obdobně viz rozsudek ze dne 3. října 2013, Inuit Tapiriit Kanatami a další v. Parlament a Rada, C‑583/11 P, EU:C:2013:625, bod 97).

92

Argument žalobce proto musí být odmítnut a v návaznosti na to i jeho tvrzení, které je irelevantní, podle něhož řešení zvolené v rozsudcích ze dne 7. července 2005, Le Pen v. Parlament (C‑208/03 P, EU:C:2005:429), a ze dne 30. dubna 2009, Itálie a Donnici v. Parlament (C‑393/07 a C‑9/08, EU:C:2009:275), nelze v projednávané věci použít, neboť tyto rozsudky předcházely vstupu Lisabonské smlouvy a Listiny v platnost.

93

Konečně v případě, že žalobce zamýšlel tvrdit, že údajné porušení práva volit a být volen ze strany Parlamentu, jakož i práva na řádnou správu zakotveného v článcích 39 a 41 Listiny, by vedlo k přípustnosti žaloby proti prohlášení ze dne 13. ledna 2020, je třeba konstatovat, že toto případné porušení je otázkou, která spadá do přezkumu materiální legality tohoto prohlášení, a není tudíž nijak relevantní pro účely posouzení přípustnosti projednávané žaloby. Tento argument tedy musí být v každém případě odmítnut jako irelevantní.

94

Žalobce tvrdí, že žaloba proti prohlášení ze dne 13. ledna 2020 je přípustná, neboť souvisí s údajným zamítnutím žádosti D. Riba i Giner ze dne 20. prosince 2019, a vyvolává tedy účinky odlišné od účinků vyplývajících z pouhého uplatnění právního stavu stanoveného vnitrostátním právem.

95

Nejprve, jak to rovněž správně uplatňuje Parlament, postupy, které vedly k prohlášení ze dne 13. ledna 2020 a k údajnému zamítnutí žádosti D. Riba i Giner ze dne 20. prosince 2019 jsou odlišné a na sobě nezávislé. Tyto postupy jsou ostatně upraveny odlišnými ustanoveními, a sice první postup čl. 13 odst. 3 aktu o volbách a čl. 4 odst. 4 druhým pododstavcem jednacího řádu a druhý postup ustanovením článku 8 téhož jednacího řádu.

96

Dále z bodů 56 až 70 výše vyplývá, že uvolnění žalobcova poslaneckého mandátu, které bylo španělskými orgány oznámeno předsedovi Parlamentu v souladu s čl. 13 odst. 3 aktu o volbách, je výsledkem uplatnění španělských právních předpisů.

97

Kromě toho je třeba připomenout, že ustanovení jednacího řádu nemůže umožnit odchýlení od ustanovení aktu o volbách (viz bod 77 výše). V projednávané věci tedy skutečnost, že předsedovi Parlamentu byla předložena žádost D. Riba i Giner ze dne 20. prosince 2019 na základě článku 8 jednacího řádu, nemůže dát Parlamentu nebo jeho předsedovi pravomoc, aby zabránil tomu, že uvolnění žalobcova poslaneckého mandátu, které vyplývá z uplatnění španělských právních předpisů, vyvolá své účinky.

98

Konečně Parlament každopádně správně tvrdí, že přípustnost žádosti směřující ke zrušení prohlášení ze dne 13. ledna 2020 nemůže záviset na okolnosti, že v téže žalobě byla zpochybněna i legalita jiného rozhodnutí.

99

Tvrzení žalobce tedy musí být zamítnuto.

100

Ve světle všech předcházejících úvah je třeba návrhová žádání směřující proti prohlášení ze dne 13. ledna 2020 odmítnout jako nepřípustná.

101

Parlament navrhuje, aby byla návrhová žádání na neplatnost prohlášena za nepřípustná v rozsahu, v němž se týkají zamítnutí žádosti D. Riba i Giner ze dne 20. prosince 2019. V tomto ohledu v podstatě tvrdí, že tato návrhová žádání směřují proti neexistujícímu aktu a každopádně, že údajné zamítnutí žádosti D. Riba i Giner ze dne 20. prosince 2019 nevyvolalo závazné právní účinky a není tedy napadnutelným aktem ve smyslu článku 263 SFEU.

102

Žalobce navrhuje, aby byla námitka nepřípustnosti zamítnuta v rozsahu, v němž se týká návrhových žádání směřujících proti údajnému zamítnutí žádosti D. Riba i Giner ze dne 20. prosince 2019. Žalobce v podstatě tvrdí, že tento akt existuje a že se jedná o napadnutelný akt ve smyslu článku 263 SFEU, neboť má závažné negativní účinky na jeho právní postavení. Žalobce má zejména za to, že předseda Parlamentu tím, že zamítl žádost D. Riba i Giner ze dne 20. prosince 2019, odmítl uznat jeho postavení evropského poslance, a tudíž mu zabránil jednak ve výkonu jeho funkce poslance a jednak v uplatnění tohoto postavení před španělskými soudy.

103

V projednávané věci ze spisu ve věci nevyplývá, že návrh D. Riba i Giner ze dne 20. prosince 2019 byl předsedou Parlamentu výslovně zamítnut. Žalobce ostatně uznává, že jedinou reakcí předsedy Parlamentu na tuto žádost bylo „uplynutí času a zamítnutí [této] žádosti […] [prohlášením ze dne 13. ledna 2020]“.

104

Následně je třeba konstatovat, že samotná nečinnost orgánu nemůže být v zásadě postavena na roveň implicitnímu zamítnutí, ledaže by byl tento důsledek výslovně upraven ustanovením unijního práva. Aniž by bylo možné vyloučit, že za některých zvláštních okolností se tato zásada nemusí uplatnit, takže mlčení nebo nečinnost orgánu mohou být výjimečně považovány za implicitní zamítavé rozhodnutí, je třeba mít za to, že neexistence výslovné odpovědi na žádost D. Riba i Giner ze dne 20. prosince 2019 nepředstavuje implicitní rozhodnutí o zamítnutí této žádosti (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 9. prosince 2004, Komise v. Greencore, C‑123/03 P, EU:C:2004:783, bod 45). V projednávaném případě totiž neexistuje ani lhůta, po jejímž uplynutí by se mělo za to, že bylo přijato implicitní rozhodnutí na základě článku 8 jednacího řádu, ani výjimečné okolnosti, které by umožňovaly mít za to, že takové rozhodnutí existuje.

105

Konkrétně na rozdíl od toho, co v podstatě tvrdí žalobce, žádost D. Riba i Giner ze dne 20. prosince 2019 nebyla implicitně zamítnuta prohlášením ze dne 13. ledna 2020, které bylo přijato na základě čl. 13 odst. 3 aktu o volbách a čl. 4 odst. 4 druhého pododstavce jednacího řádu (viz bod 95 výše) a neodkazuje ani výslovně, ani implicitně na žádost D. Riba i Giner ze dne 20. prosince 2019.

106

Z toho vyplývá, že návrhová žádání směřující ke zrušení údajného zamítnutí žádosti D. Riba i Giner ze dne 20. prosince 2019 musí být odmítnuta jako nepřípustná vzhledem k tomu, že směřují proti neexistujícímu aktu.

107

Jen pro úplnost, i za předpokladu, že by prohlášení ze dne 13. ledna 2020 mohlo být vykládáno tak, že implicitně zamítá žádost D. Riba i Giner ze dne 20. prosince 2019, je žaloba proti tomuto implicitnímu zamítnutí v každém případě nepřípustná, jelikož nesměřuje proti napadnutelnému aktu ve smyslu článku 263 SFEU.

108

Úvodem je třeba uvést, že žádost D. Riba i Giner ze dne 20. prosince 2019 není žádostí o ochranu výsad a imunit poslance ve smyslu článků 7 a 9 jednacího řádu (dále jen „žádost o ochranu imunity“), ale žádostí zaslanou předsedovi Parlamentu na základě článku 8 uvedeného jednacího řádu, jejímž cílem je, aby naléhavě inicioval potvrzení imunity, jež by žalobci příslušela coby evropskému poslanci.

109

Z článku 8 odst. 1 jednacího řádu vyplývá, že předseda Parlamentu se z moci úřední zabývá otázkou, zda iniciuje, či nikoli, potvrzení výsad a imunit poslance, který byl zatčen nebo zbaven osobní svobody pohybu ve zjevném rozporu s jeho výsadami a imunitami, přičemž toto ustanovení nestanoví, že evropský poslanec může předložit předsedovi Parlamentu žádost v tomto smyslu. Kromě toho podle tohoto ustanovení předseda Parlamentu „může“ v naléhavém případě iniciovat potvrzení imunity evropského poslance.

110

Ze znění čl. 8 odst. 1 jednacího řádu tak vyplývá, že předseda Parlamentu není nikterak nucen potvrdit imunitu evropského poslance a že má v tomto ohledu diskreční pravomoc, i když je tento poslanec zadržen nebo zbaven svobody pohybu ve zjevném rozporu s jeho výsadami a imunitami.

111

Tato diskreční pravomoc je potvrzena neexistencí procesních práv, která mají evropští poslanci v rámci postupu uvedeného v článku 8 jednacího řádu, ačkoli tito poslanci taková práva výslovně mají v rámci postupu upraveného články 7 a 9 tohoto jednacího řádu. V tomto ohledu je třeba uvést, že podle čl. 9 odst. 1 jednacího řádu je předseda Parlamentu povinen prošetřit žádost o ochranu imunity, kterou mu poslanec nebo bývalý poslanec zaslal, a tudíž ji v plénu oznámit a postoupit ji příslušnému parlamentnímu výboru. Kromě toho má dotyčný evropský poslanec podle čl. 9 odst. 6 tohoto jednacího řádu právo vyjádřit se a může předložit jakékoli dokumenty nebo jiné písemné důkazy, které považuje za relevantní. Navíc čl. 9 odst. 10 téhož jednacího řádu ukládá předsedovi Parlamentu, aby mu okamžitě sdělil rozhodnutí přijaté orgánem. Konečně čl. 7 odst. 5 jednacího řádu stanoví, že pokud bylo přijato rozhodnutí v tom smyslu, že výsady a imunity evropského poslance ochráněny nebudou, může daný poslanec výjimečně požádat o přezkoumání tohoto rozhodnutí, jestliže předloží v souladu s čl. 9 odst. 1 tohoto jednacího řádu nové důkazy.

112

Na rozdíl od toho, co v podstatě tvrdí žalobce, skutečnost, že má procesní práva podle článku 41 Listiny, nevyvrací závěr uvedený v bodě 111 výše, podle kterého článek 8 jednacího řádu evropským poslancům taková práva nepřiznává.

113

S ohledem na předcházející úvahy je třeba mít za to, že diskreční pravomoc svěřená předsedovi Parlamentu v článku 8 jednacího řádu vylučuje právo žalobce požadovat po předsedovi Parlamentu naléhavé přijetí podnětu směřujícího k potvrzení jeho imunity (v tomto smyslu viz usnesení ze dne 24. listopadu 2016, Petraitis v. Komise, C‑137/16 P, nezveřejněné, EU:C:2016:904, bod 22 a citovaná judikatura; rozsudek ze dne 9. září 2015, SV Capital v. ABE, T‑660/14, EU:T:2015:608, body 47 a 48, a usnesení ze dne 23. ledna 2019, MLPS v. Komise, T‑304/18, nezveřejněné, EU:T:2019:34, bod 16).

114

Z toho vyplývá, že údajné zamítnutí žádosti D. Riba i Giner ze dne 20. prosince 2019 nelze považovat za akt s právně závaznými účinky, jimiž mohou být dotčeny zájmy žalobce tím, že podstatným způsobem mění jeho právní postavení. Nepředstavuje tudíž napadnutelný akt ve smyslu článku 263 SFEU.

115

Je tedy třeba odmítnout argumentaci žalobce směřující k prokázání, že předseda Parlamentu měl povinnost v naléhavém případě jednat ze svého podnětu ve smyslu článku 8 jednacího řádu a v tomto rámci přijmout vůči španělským orgánům několik opatření.

116

Zaprvé je třeba odmítnout argument žalobce, podle něhož z rozsudku ze dne 19. prosince 2019, Junqueras Vies (C‑502/19, EU:C:2019:1115), v podstatě vyplývá, že předseda Parlamentu byl povinen jednat ze svého podnětu ve smyslu článku 8 jednacího řádu za účelem ochrany imunity, která žalobci přísluší na základě čl. 9 druhého pododstavce protokolu č. 7, a dále že tento jeho krok by byl pro vnitrostátní orgány závazný. V tomto ohledu stačí konstatovat, že Soudní dvůr ve výše uvedeném rozsudku nikterak nevyložil ani nezmínil článek 8 jednacího řádu a omezil se na připomenutí povinností, které přísluší vnitrostátním orgánům zejména na základě článku 9 protokolu č. 7 (viz bod 26 výše).

117

Zadruhé je třeba odmítnout argument žalobce, podle kterého jsou evropští poslanci, kteří byli zadrženi nebo zbaveni svobody pohybu ve zjevném rozporu s jejich výsadami a imunitami, v podstatě oprávněni požadovat po předsedovi Parlamentu, aby jednal ze svého podnětu na základě článku 8 jednacího řádu, neboť tento článek jim přiznává subjektivní právo, aby Parlament jednal na obranu imunit, jež jim přísluší na základě článků 8 a 9 protokolu č. 7.

118

V tomto ohledu stačí uvést, že právě články 8 a 9 protokolu č. 7, a nikoli ustanovení jednacího řádu, vytvářejí subjektivní práva evropských poslanců (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 15. října 2008, Mote v. Parlament, T‑345/05, EU:T:2008:440, bod 28, a ze dne 17. ledna 2013, Gollnisch v. Parlament, T‑346/11 a T‑347/11, EU:T:2013:23, bod 58).

119

Kromě toho je třeba odmítnout jako irelevantní tvrzení navrhovatele, že imunity uvedené v článcích 8 a 9 protokolu č. 7 jsou součástí práva volit a být volen zakotveného v článku 39 Listiny, jehož porušení se lze dovolávat vůči předsedovi Parlamentu v souladu s článkem 51 této Listiny a jehož dodržování musí Tribunál požadovat v souladu s právem na účinnou soudní ochranu zakotveným v článku 47 Listiny. Toto tvrzení se totiž týká meritorní legality údajného zamítnutí žádosti D. Riba i Giner ze dne 20. prosince 2019 a není relevantní pro účely prokázání přípustnosti projednávané žaloby.

120

Zatřetí je třeba odmítnout argument žalobce, podle kterého by krok předsedy Parlamentu učiněný na základě článku 8 jednacího řádu měl za následek donucení španělských orgánů, aby konstatovaly svou povinnost respektovat jednak imunity přiznané evropským poslancům, jakož i integritu Parlamentu a jednak unijní právo, a konkrétně zásadu loajální spolupráce.

121

Povinnost španělských úřadů dodržovat imunity, kterých požívají evropští poslanci na základě článků 8 a 9 protokolu č. 7, vyplývá přímo z nabytí postavení evropského poslance (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 19. prosince 2019, Junqueras Vies, C‑502/19, EU:C:2019:1115, bod 81), a nikoli z kroku, který by se předseda Parlamentu případně rozhodl učinit na základě článku 8 jednacího řádu.

122

Dále článek 8 jednacího řádu používá pojem „podnět“, a nikoli pojem „rozhodnutí“, který je použit v článku 9 tohoto jednacího řádu, který upravuje řízení zahájené v návaznosti na žádost o ochranu imunity nebo žádosti o zbavení imunity. Samotné znění článku 8 jednacího řádu tak svědčí o nezávaznosti kroku, který v naléhavém případě případně činí předseda Parlamentu vůči vnitrostátním orgánům, jimž by byl určen.

123

V tomto ohledu Parlament v odpovědi na otázku položenou Tribunálem uvedl, že kroky, které může jeho předseda podniknout na základě článku 8 jednacího řádu, mohou být učiněny různou formou, například dopisem, kterým předseda upozorní vnitrostátní orgány na situaci dotyčného poslance, nebo telefonickým hovorem v tomto smyslu.

124

Konečně v případě, že by se předseda Parlamentu rozhodl takový krok učinit, žádné ustanovení protokolu č. 7, aktu o volbách nebo jednacího řádu nestanoví, že by vnitrostátní orgány byly povinny tento krok respektovat, přičemž se v tomto ohledu upřesňuje, že je každopádně vyloučeno, aby bylo možno členským státům uložit jakoukoli povinnost pouze na základě článku 8 jednacího řádu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 17. ledna 2013, Gollnisch v. Parlament, T‑346/11 a T‑347/11, EU:T:2013:23, bod 137).

125

Z toho vyplývá, že kroky, které může předseda Parlamentu činit ze svého podnětu na základě článku 8 jednacího řádu, jsou pouze nezávaznými stanovisky vůči vnitrostátním orgánům, kterým jsou určena (viz judikatura citovaná v bodě 50 výše).

126

S ohledem na výše uvedené je rovněž třeba odmítnout argument žalobce, podle kterého z rozsudku ze dne 17. ledna 2013, Gollnisch v. Parlament (T‑346/11 a T‑347/11, EU:T:2013:23), v podstatě vyplývá, že v případě nepodání žádosti o zbavení imunity dotyčného evropského poslance jsou vnitrostátní orgány vázány krokem předsedy Parlamentu učiněným na základě článku 8 jednacího řádu, jelikož jeho cílem je ochrana imunity podle článku 9 protokolu č. 7.

127

Rozsudek ze dne 17. ledna 2013, Gollnisch v. Parlament (T‑346/11 a T‑347/11, EU:T:2013:23), každopádně není v projednávané věci relevantní. Ve věci, v níž byl vydán tento rozsudek, se jednalo o žádost o ochranu imunity adresovanou Parlamentu na základě článku 9 jednacího řádu, a nikoli o žádost směřující k tomu, aby předseda Parlamentu v naléhavém případě jednal ze svého podnětu na základě článku 8 tohoto jednacího řádu. Ve výše uvedeném rozsudku dále Tribunál pouze rozhodl, že v případě žádosti o zbavení imunity je žádost o ochranu imunity bezpředmětná (rozsudek ze dne 17. ledna 2013, Gollnisch v. Parlament, T‑346/11 a T‑347/11, EU:T:2013:23, bod 57).

128

Začtvrté s ohledem na důvody uvedené v bodech 109 až 125 výše je třeba odmítnout argument žalobce, podle něhož čl. 3 odst. 6, článek 22, článek 149 a čl. 236 odst. 1 jednacího řádu, jakož i článek 51 Listiny předsedovi Parlamentu v podstatě ukládají povinnost uznat a chránit všechna práva vyplývající z jeho postavení evropského poslance vůči Parlamentu, takže podnět ve smyslu článku 8 jednacího řádu by vyvolal závazné právní účinky.

129

Je ostatně třeba uvést, že čl. 3 odst. 6, článek 22, článek 149 a čl. 236 odst. 1 jednacího řádu neobsahují pravidla určená k zajištění ochrany výsad a imunit, jichž požívají evropští poslanci na základě článků 8 a 9 protokolu č. 7.

130

Dále článek 51 Listiny, který ukládá orgánům, institucím a jiným subjektům Unie dodržovat práva zaručená tímto textem v souladu s jejich příslušnými pravomocemi a při respektování mezí pravomocí Unie, jak jsou jí svěřeny ve Smlouvách, nemůže přiznávat závazný právní účinek krokům činěným předsedou Parlamentu na základě článku 8 jednacího řádu, jelikož předmětem ani účinkem těchto kroků není zakládat povinnosti pro členské státy (viz body 121 až 125 výše).

131

Zapáté žalobce tvrdí, že jelikož Soudní dvůr v rozsudku ze dne 19. prosince 2019, Junqueras Vies (C‑502/19, EU:C:2019:1115), rozhodl, že obsah imunity stanovené v čl. 9 druhém pododstavci protokolu č. 7 je určen pouze z hlediska unijního práva, je žaloba proti údajnému zamítnutí žádosti D. Riba i Giner ze dne 20. prosince 2019 v podstatě přípustná v souladu s rozsudkem ze dne 15. října 2008, Mote v. Parlament (T‑345/05, EU:T:2008:440).

132

Ve věci, ve které byl vydán rozsudek ze dne 15. října 2008, Mote v. Parlament (T‑345/05, EU:T:2008:440), se jednalo o rozhodnutí Parlamentu o zbavení evropského poslance imunity, které vyvolává závazné právní účinky, jelikož automaticky zbavuje dotyčného poslance imunity, a tudíž umožňuje vnitrostátním orgánům zahájit vůči němu soudní řízení nebo v něm pokračovat (rozsudek ze dne 15. října 2008, Mote v. Parlament, T‑345/05, EU:T:2008:440, body 29 a 30). Toto rozhodnutí se tedy liší od podnětu ve smyslu článku 8 jednacího řádu, jenž nemá žádný přímý dopad na vnitrostátní soudní řízení, která by mohla být proti evropskému poslanci vedena.

133

Navíc je třeba připomenout, že v bodě 91 rozsudku ze dne 19. prosince 2019, Junqueras Vies (C‑502/19, EU:C:2019:1115), Soudní dvůr rozhodl, že v souladu s čl. 9 třetím pododstavcem protokolu č. 7 o výsadách a imunitách Unie je na příslušném vnitrostátním soudu, který má za to, že osobu, která získala postavení evropského poslance, je třeba ve vazbě ponechat, aby bezodkladně požádal Parlament o zbavení této osoby imunity přiznané ve druhém pododstavci tohoto článku (viz bod 26 výše).

134

V případě, že by předseda Parlamentu inicioval potvrzení imunity evropského poslance, tento krok by nezbavil vnitrostátní orgány jejich povinnosti požádat Parlament o zbavení imunity dotyčného poslance, která vyplývá přímo z čl. 9 třetího pododstavce protokolu č. 7 (viz bod 26 výše).

135

Tvrzení žalobce tedy musí být zamítnuto.

136

Zašesté je třeba odmítnout jako irelevantní argument žalobce, podle kterého se předseda Parlamentu v projednávaném případě nerozhodl o tom, zda bude či nebude jednat ze svého podnětu ve smyslu článku 8 jednacího řádu, ale pouze se v tomto ohledu prohlásil za nepříslušného z důvodu, že žalobce neměl postavení evropského poslance a odmítl mu tímto toto postavení přiznat. Tento argument totiž směřuje ke zpochybnění důvodu, proč předseda Parlamentu údajně zamítl žádost D. Riba i Giner ze dne 20. prosince 2019, a tudíž nemůže mít vliv na přípustnost žaloby směřující proti tomuto tvrzenému zamítnutí.

137

Ve světle výše uvedeného je třeba mít za to, že v případě, že by předseda Parlamentu zamítl žádost ze dne 20. prosince 2019, neměl by tento akt závazné právní účinky, jimiž by mohly být dotčeny zájmy žalobce tím, že by podstatným způsobem měnil jeho právní postavení. V důsledku toho by nepředstavoval akt, který lze napadnout žalobou na neplatnost na základě článku 263 SFEU.

138

Z toho vyplývá, že je třeba vyhovět námitce nepřípustnosti vznesené Parlamentem, a tudíž odmítnout žalobu jako nepřípustnou, aniž bychom se zabývali věcí samou a aniž by bylo třeba rozhodnout o návrhu žalobce na přijetí organizačních procesních opatření (viz bod 40 výše).

139

Podle čl. 142 odst. 2 jednacího řádu se vedlejší účastenství stane bezpředmětným, je-li žaloba prohlášena za nepřípustnou. Článek 144 odst. 3 jednacího řádu stanoví, že vznese-li žalovaný námitku nepřípustnosti, nedostatku pravomoci nebo nepříslušnosti podle čl. 130 odst. 1 tohoto jednacího řádu, rozhodne se o návrhu na vstup vedlejšího účastníka do řízení až po zamítnutí námitky nebo po rozhodnutí o jejím přezkoumání spolu s věcí samou.

140

Vzhledem k tomu, že žaloba byla v projednávaném případě odmítnuta jako nepřípustná v plném rozsahu, není nadále namístě rozhodnout o návrhu Španělského království na vstup do řízení jako vedlejší účastník.

141

Podle čl. 134 odst. 1 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval.

142

Vzhledem k tomu, že Parlament požadoval náhradu nákladů řízení a žalobce neměl ve věci úspěch, je důvodné posledně uvedenému uložit, že ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené Parlamentem v rámci projednávané věci a ve věci T‑24/20 R.

143

Španělské království kromě toho podle čl. 144 odst. 10 jednacího řádu ponese vlastní náklady řízení související s jeho návrhem na vstup do řízení jako vedlejší účastník.

Z těchto důvodů

TRIBUNÁL (šestý senát)

rozhodl takto:

Právní rámec

Protokol č. 7 o výsadách a imunitách Evropské unie

Akt o volbách

Jednací řád Parlamentu (2019 – 2024)

Skutečnosti předcházející sporu

Řízení a návrhová žádání účastníků řízení

Právní otázky

K přípustnosti návrhového žádání směřujícího ke zrušení prohlášení ze dne 13. ledna 2020

K argumentu vycházejícímu z použitelnosti čl. 4 odst. 7 jednacího řádu v případě ztráty mandátu evropského poslance

K argumentu vycházejícímu z toho, že přípustnost žaloby by se měla posuzovat ve světle Listiny základních práv Evropské unie

K argumentu vycházejícímu z toho, že přípustnost návrhových žádání směřujících ke zrušení prohlášení ze dne 13. ledna 2020 souvisí se zamítnutím žádosti D. Riba i Giner ze dne 20. prosince 2019

K přípustnosti návrhového žádání znějícího na zrušení údajného zamítnutí žádosti D. Riba i Giner ze dne 20. prosince 2019

K návrhu Španělského království na vstup do řízení jako vedlejší účastník

K nákladům řízení