1.

Cour de Cassation (Kasační soud, Francie) se Soudního dvora táže, zda orgány členského státu ( 2 ), v němž se nachází majetek zůstavitele, musí z vlastního podnětu určit svou příslušnost k rozhodování o celém dědictví za použití článku 10 nařízení č. 650/2012.

2.

Tato otázka vyvstala v rámci sporu o dědická práva, v němž proti sobě stojí děti zesnulého francouzského státního příslušníka, jehož poslední obvyklý pobyt ve Francii je sporný, a jeho manželka (nikoli však matka těchto dětí) v době jeho smrti.

3.

Žádný z účastníků řízení nezpochybňuje státní příslušnost zesnulého v době smrti, ani to, že byl vlastníkem nemovitosti nacházející se ve Francii. Rozpor se týká pouze místa, kde měl v době své smrti obvyklý pobyt.

4.

V řízení v prvním stupni se francouzský soud prohlásil za příslušný k projednání žaloby podané dětmi zesnulého, které se domáhaly jmenování správce dědictví.

5.

V odvolacím řízení však příslušný soud rozhodl, že francouzské soudy nemají pravomoc rozhodovat o dědictví jako celku, neboť zůstavitel měl poslední pobyt ve Spojeném království.

6.

V řízení o kasačním opravném prostředku navrhovatelé tvrdí, že francouzské soudy měly v každém případě prohlásit svou příslušnost z vlastního podnětu, což je předmětem otázky předkládajícího soudu.

7.

Bod 7 odůvodnění uvádí:

„Je třeba usnadnit řádné fungování vnitřního trhu odstraněním překážek volného pohybu osobám, které se v současnosti potýkají s obtížemi při uplatňování svých práv v souvislosti s dědictvím, jež má přeshraniční dopady. V evropském prostoru práva musí být občanům umožněno předem uspořádat své dědictví. Práva dědiců a odkazovníků, dalších osob zůstaviteli blízkých a věřitelů zůstavitele musí být účinným způsobem zaručena.“

8.

V bodě 23 odůvodnění se uvádí:

„S ohledem na rostoucí mobilitu občanů a za účelem zajištění řádného výkonu spravedlnosti v rámci Unie, jakož i zajištění toho, aby existovala skutečná vazba mezi danou dědickou věcí a členským státem, kde je příslušnost vykonávána, by mělo toto nařízení stanovit, že obecným hraničním určovatelem pro účely určení příslušnosti i rozhodného práva by měl být obvyklý pobyt zůstavitele v době smrti. […]“.

9.

Bod 27 odůvodnění zní takto:

„Pravidla tohoto nařízení jsou navržena tak, aby zajistila, že orgán projednávající dědictví bude ve většině případů používat své vlastní právo. Toto nařízení proto stanoví řadu mechanismů, jež se uplatní za předpokladu, že zůstavitel zvolil jako právo rozhodné pro dědění svého majetku právo členského státu, jehož byl státním příslušníkem“.

10.

Bod 30 odůvodnění uvádí:

„V zájmu zajištění toho, aby soudy všech členských států mohly ze stejných důvodů vykonávat příslušnost ve vztahu k dědictví osob, které v době smrti neměly obvyklý pobyt v žádném členském státě, by v tomto nařízení měl být uveden v hierarchickém pořadí taxativní výčet důvodů, na jejichž základě je možno založit podpůrnou příslušnost“.

11.

V bodě 43 odůvodnění se uvádí:

„Pravidla pro příslušnost stanovená tímto nařízením mohou v některých případech vést k situaci, kdy soud příslušný k rozhodování o dědictví nebude používat své vlastní právo. […]“.

12.

Bod 57 odůvodnění připomíná, že:

„Kolizní normy stanovené tímto nařízením mohou vést k použití práva třetího státu. V takových případech je třeba zohlednit pravidla mezinárodního práva soukromého tohoto státu. Pokud tato pravidla odkazují buď na právo členského státu, nebo na právo třetího státu, který by na dědictví uplatnil své vlastní právo, měl by být takový odkaz přijat, aby se zajistil soulad na mezinárodní úrovni. […]“.

13.

Článek 4 („Obecná příslušnost“) zní takto:

„Soudy členského státu, na jehož území měl zůstavitel obvyklý pobyt v době smrti, jsou příslušné rozhodovat o dědictví jako o celku.“

14.

Článek 10 („Podpůrná příslušnost“) stanoví:

„1.   Nenachází-li se místo obvyklého pobytu zůstavitele v době smrti na území členského státu, jsou soudy členského státu, v němž se majetek tvořící pozůstalost nachází, přesto příslušné k rozhodování o dědictví jako celku, pokud:

2.   Pokud žádný soud v členském státě není příslušný podle odstavce 1, jsou k rozhodování o majetku tvořícím pozůstalost přesto příslušné soudy členského státu, v němž se tento majetek nachází.“

15.

Článek 15 („Přezkoumání příslušnosti“) zní:

„Pokud je u soudu některého členského státu zahájeno řízení v dědické věci, k níž není příslušný podle tohoto nařízení, prohlásí tento soud z vlastního podnětu svou nepříslušnost.“

16.

Článek 20 („Univerzální použitelnost“) stanoví:

„Právo určené tímto nařízením se použije bez ohledu na to, zda je či není právem členského státu.“

17.

Pan XA, francouzský státní příslušník, zemřel ve Francii dne 3. září 2015 a jako své dědice zanechal svoji manželku TP a své tři děti z prvního manželství, YA, ZA a VA (dále jen „spoluúčastníci A“).

18.

Spoluúčastníci A se ve svém sporu s TP obrátili na tribunal de grande instance (soud prvního stupně, Francie), který je příslušný pro rozhodování o předběžných opatřeních, s návrhem na jmenování správce pozůstalosti.

19.

V tomto návrhu se dovolávali příslušnosti francouzských soudů na základě článku 4 nařízení č. 650/2012 a tvrdili, že jejich otec měl v době smrti obvyklý pobyt ve Francii.

20.

Soud prvního stupně považoval tuto okolnost za prokázanou a prohlásil, že je příslušný k projednání sporu, přičemž proti tomuto rozhodnutí se TP odvolala ke Cour d'appel de Versailles (odvolací soud ve Versailles, Francie).

21.

Vzhledem k tomu, že poslední obvyklý pobyt zesnulého byl ve Spojeném království, odvolací soud rozhodl, že v souladu s článkem 4 nařízení č. 650/2012 nejsou francouzské soudy v této věci příslušné.

22.

Před Cour de cassation (Kasační soud, Francie) spoluúčastníci A tvrdí, že:

23.

V této situaci Cour de cassation (Kasační soud) pokládá Soudnímu dvoru následující otázku:

„Musí být ustanovení čl. 10 odst. 1 písm. a) nařízení […] (EU) č. 650/2012 […] vykládána v tom smyslu, že nenachází-li se místo obvyklého pobytu zůstavitele v době smrti na území členského státu, musí soud členského státu, na jehož území nebyl zaznamenán obvyklý pobyt zůstavitele, ale který konstatuje, že zůstavitel měl státní příslušnost tohoto státu a vlastnil v něm majetek, z vlastního podnětu zkoumat svou podpůrnou příslušnost stanovenou v tomto ustanovení?“

24.

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce byla zapsána do rejstříku Soudního dvora dne 1. prosince 2020.

25.

Písemná vyjádření předložily TP, španělská, francouzská a česká vláda a Evropská komise.

26.

Ústní jednání nebylo shledáno potřebným.

27.

V kasačním opravném prostředku je odvolacímu soudu vytýkáno, že z vlastního podnětu nezkoumal svou příslušnost ve světle článku 10 nařízení č. 650/2012, ačkoli tak (údajně) učinit měl.

28.

Analýza tohoto důvodu kasačního opravného prostředku logicky přísluší předkládajícímu soudu, který může nejlépe ověřit všechny aspekty sporu na úrovni nižších instancí.

29.

Jak jsem však již uvedl, výklad rozsudku odvolacího soudu umožňuje přinejmenším diskutovat o tom, zda byl v tomto rozsudku nějak uplatněn článek 10 nařízení č. 650/2012.

30.

Rozsudek, proti němuž byl podán kasační opravný prostředek, totiž reprodukuje článek 10 nařízení č. 650/2012 pod nadpisem „Sur la compétence“ (K příslušnosti), čímž z vlastního podnětu uvedl ustanovení, kterého se účastníci řízení nedovolávali.

31.

Je pravda, že odvolací soud následně uvádí odůvodnění, které odpovídá článku 4 nařízení č. 650/2012. Nelze však zcela vyloučit, že zkoumal svou příslušnost podle článku 10 tohoto nařízení, aby (implicitně) dospěl k závěru, že neexistují důvody pro jeho použití.

32.

Pokud odvolací soud takové posouzení provedl, nejspíše zkoumal svou mezinárodní soudní příslušnost podle článku 10 nařízení č. 650/2012. Jediné, o čem by se dalo diskutovat, je jeho chápání tohoto ustanovení ( 5 ) nebo případné pochybení týkající se jeho promítnutí do této věci.

33.

V návaznosti na toto upozornění se budu předběžnou otázkou zabývat tak, jak je položena, tedy zaměřím se na to, zda je třeba důsledky článku 10 nařízení č. 650/2012 vyvodit z vlastního podnětu, což odvolací soud podle všeho neučinil.

34.

Je vhodné nejprve učinit dvě upřesnění.

35.

První se týká použití pravidla unijního práva „z vlastního podnětu“.

36.

Kromě toho, že se týká rozdělení rolí mezi soud a účastníky řízení, není tento pojem jednoznačný: co patří do povinnosti nebo úlohy soudu a co náleží účastníkům řízení, nemá jednoznačnou odpověď. Liší se v závislosti na jednotlivých právních řádech a v jejich rámci na faktorech, jako je typ řízení, předmět sporu nebo procesní fáze, ve které se spor nachází. V průběhu času se samozřejmě také mění ( 6 ).

37.

V projednávané věci „uplatnění z vlastního podnětu“ znamená, že soud musí vyřešit spor o příslušnost na základě jiného pravidla, než na které se odvolávají účastníci řízení, aniž však změní rozsah sporu a aniž bude vycházet z jiných skutečností, než které obě strany považují za prokázané.

38.

V této situaci soud svou činností:

39.

Takto vymezená soudní činnost by však mohla vyvolat pochybnosti, neboť její konečný výsledek bude nevyhnutelně ve prospěch jedné strany (v tomto případě strany, která spor předložila francouzským soudům) a v neprospěch druhé strany (strany, která napadá mezinárodní příslušnost těchto soudů).

40.

Pokud však soud při rozhodování o vlastní příslušnosti vychází pouze z objektivních údajů, které žádný z účastníků řízení nezpochybňuje, tak neupřednostňuje jednoho účastníka na úkor druhého ( 8 ), ale jedná v zájmu spravedlnosti a správného uplatňování nástroje určeného k rozdělení příslušnosti mezi členské státy.

41.

Druhé upřesnění se týká rozsahu předběžné otázky, kterou je třeba – ve stručnosti – upřesnit:

42.

Přestože je jádrem otázky článek 10 nařízení č. 650/2012 v rozsahu, v němž zakládá podpůrnou příslušnost, odůvodnění předkládajícího soudu se neomezuje pouze na tento článek, ale uvádí argumenty, které lze vyvodit z jiných článků tohoto textu nebo z celkové systematiky ( 9 ).

43.

V souladu s těmito argumenty bude muset moje analýza jít nad rámec pouhého zkoumání článku 10 nařízení č. 650/2012.

44.

Nařízení č. 650/2012 ve své kapitole II zavádí systém mezinárodní soudní příslušnosti pro dědictví jako celek založený na objektivních (poslední obvyklý pobyt zůstavitele, přítomnost majetku tvořícího pozůstalost v členském státě) ( 10 ) a subjektivních kritériích (volba soudu dotčenými stranami a přijetí příslušnosti stranami řízení) ( 11 ).

45.

Tento systém je uzavřený ( 12 ). V rámci věcné působnosti nařízení č. 650/2012 se příslušnost soudů členských států odvíjí výhradně od jednotných pravidel, která nařízení stanoví, s vyloučením jakýchkoli jiných pravidel ( 13 ).

46.

Nařízení č. 650/2012 tím, že vychází především z cílů „zajištění řádného výkonu spravedlnosti v rámci Unie, jakož i zajištění toho, aby existovala skutečná vazba mezi danou dědickou věcí a členským státem, kde je příslušnost vykonávána“ ( 14 ):

47.

V nařízení č. 650/2012 není vztah sudišť přísně hierarchický, jak by se mohlo zdát ( 18 ), neboť každé z nich pokrývá jinou skutkovou situaci: buď měl zesnulý poslední obvyklý pobyt v členském státě Unie (rozsah kolizní normy stanovené v článku 4) nebo neměl (rozsah článku 10).

48.

Příslušnost vyplývající z obou případů lze vyloučit pouze tehdy, pokud se zůstavitel rozhodl pro určité právo (rozsah článků 5 a následujících nařízení č. 650/2012).

49.

V tomto kontextu nemá autonomie vůle, která podléhá přísným požadavkům, povahu zásady či jádra systému přiznávání příslušnosti, což je vysvětleno rolí, kterou má a která je odlišná od role, kterou má v jiných oblastech.

50.

Dohoda o sudišti, které mohou strany dosáhnout – případně výslovné nebo konkludentní uznání příslušnosti soudu, u něhož byl podán návrh na zahájení řízení – je podmíněna především existencí volby práva zůstavitelem. Možnost volby příslušného soudu vzniká ve skutečnosti proto, že zůstavitel takovou volbu učinil.

51.

Nařízení č. 650/2012 pojímá tuto možnost jako pragmatické usnadnění: jeho cílem je zabránit rozporu mezi forum a ius, který by vznikl v důsledku volby práva ze strany zesnulého ve prospěch práva, které z definice není právem orgánu, jemuž normotvůrce příslušnost svěřil v první řadě ( 19 ).

52.

Možnost osob zúčastněných na dědictví zvolit si příslušný soud tedy neodráží přesvědčení o prospěšnosti nebo inherentních výhodách samoregulace. Ta je, jak jsem již naznačil, velmi omezená: pokud zůstavitel neurčí svým právním nástupcům místo, kde se o dědictví nutně rozhodne ( 20 ), je na něm, aby vytvořil příležitost, aby se tak nestalo v členském státě jeho posledního obvyklého pobytu (nebo za určitých podmínek v členském státě, kde vlastnil majetek).

53.

Odchýlení se od příslušnosti objektivně příslušného orgánu vyžaduje, aby zůstavitel zvolil rozhodné právo, a dále a) dohodu všech dotčených stran ( 21 ), nebo b) aby strany, které nebyly stranami uvedené dohody, nenamítly nepříslušnost ( 22 ), nebo c) aby strany řízení výslovně uznaly příslušnost soudu ( 23 ). Odmítnutí byť jediné dotčené strany souhlasit s ostatními postačuje k vyloučení příslušnosti členského státu, jehož byl zůstavitel státním příslušníkem.

54.

Podle mého názoru tato zjištění slouží k upřesnění právního názoru předkládajícího soudu, že články 4 a 10 nařízení č. 650/2012 odpovídají disponibilním právům účastníků řízení, jakož i jeho závěru, že „by bylo nelogické, aby byl soud povinen zkoumat podpůrné kritérium příslušnosti, které účastníci řízení nezamýšleli uplatnit“ ( 24 ).

55.

V souladu s ostatními nástroji justiční spolupráce v občanských věcech obsahuje nařízení č. 650/2012 ustanovení o provádění pravidel příslušnosti. Jeho článek 15, nadepsaný „Přezkoumání příslušnosti“, je jedním z nich.

56.

Tento článek ukládá soudům, které mají rozhodnout o dědictví, povinnost odmítnout příslušnost z vlastního podnětu, pokud jejich příslušnost nevyplývá z nařízení č. 650/2012 ( 25 ).

57.

Toto ustanovení bylo bez dalšího vysvětlení zahrnuto do návrhu nařízení předloženého Komisí a nevyvolalo další připomínky ani diskusi ( 26 ).

58.

S ohledem na podobnost s pravidly podobného charakteru ( 27 ) je třeba poznamenat, že taková povinnost:

59.

Článek 15 nařízení č. 650/2012 tedy přispívá k řádnému fungování justiční spolupráce v Unii v dědických věcech.

60.

Toto ustanovení však nepůsobí automaticky v opačném smyslu, přinejmenším ve svém doslovném znění, neboť výslovně nenařizuje soudům členských států, aby z vlastního podnětu uplatňovaly pravidla nařízení č. 650/2012 za účelem prohlášení nebo potvrzení své příslušnosti na základě tohoto nařízení.

61.

Článek 10 nařízení č. 650/2012 přiznává příslušnost členskému státu (nebo státům), v němž (nebo v nichž) se nachází majetek tvořící pozůstalost, když se poslední obvyklý pobyt zůstavitele nacházel ve třetím státě.

62.

Tato příslušnost:

63.

V rámci systému slouží článek 10 nařízení č. 650/2012 dvěma účelům:

64.

Přítomnost majetku (bez dalšího nebo s výhradou požadavků týkajících se samotného majetku nebo zůstavitele) je známým kritériem příslušnosti ve srovnávacím právu ( 35 ). V nařízení č. 650/2012 je doplněno o podmínky státní příslušnosti nebo pobytu zůstavitele, které jsem uvedl ( 36 ). Úzký vazba s členským státem, jehož orgán věc projednává, tedy není sporná, i když poslední obvyklý pobyt zůstavitele nebyl v tomto státě.

65.

Kvalifikace příslušnosti podle článku 10 nařízení č. 650/2012 jako „podpůrné“ neznamená, že toto ustanovení je méně normativní než článek 4. Mám tedy za to, že soud, který věc projednává, nemůže toto ustanovení ignorovat, i když se jej strana (strany) nedovolávala (nedovolávaly).

66.

Obě pravidla jsou ve skutečnosti rovnocenná: článek 10 přiznává příslušnost v případě, kdy není naplněn rozsah článku 4, takže se článek 4 jednoduše nepoužije.

67.

Hraniční určovatelé stanovení v těchto ustanoveních vyjadřují dostatečný vztah mezi rozsahem a sudištěm, který je intenzivnější v článku 4 a méně intenzivní v článku 10 nařízení č. 650/2012 (rozdíl se odráží v systematickém zařazení každého z nich). Pokud však okolnosti popsané v článku 4 nenastanou a okolnosti podle článku 10 ano, je nutné uplatnit navázání stanovené v článku 10.

68.

K potvrzení tohoto závěru mě vedou následující argumenty:

69.

Předkládající soud uvádí jako argument na podporu hypotetického odmítnutí uplatnění článku 10 nařízení č. 650/2012 z vlastního podnětu to, že představuje „odchýlení se od zásady jednoty soudní a zákonodárné příslušnosti, z níž vychází nařízení“ ( 40 ).

70.

S touto argumentací nesouhlasím. Účel sjednotit forum a ius není absolutní; normotvůrce sám připouští, že rozkol je možný ( 41 ). Kromě toho se řešení, která poskytuje ve snaze o obnovení shody, rozšiřují na případ, kdy soud, který má rozhodovat, rozhoduje podle článku 10.

71.

Je třeba také vzít v úvahu, že pokud se poslední obvyklý pobyt zůstavitele nenachází v některém členském státě, nařízení č. 650/2012 nemůže z podstaty věci uložit ani zaručit příslušnost soudů v zemi tohoto pobytu, tím méně pak korelaci forum/ius.

72.

Ze dvou možností (odkaz na sudiště stanovená ve vnitrostátních právních řádech nebo stanovení pravidla společného pro členské státy), které unijní normotvůrce měl, přijal druhou možnost. Tímto způsobem také podporuje cíl nařízení č. 650/2012 účinně zaručit práva dědiců, odkazovníků a dalších osob zůstaviteli blízkých tím, že jim usnadňuje přístup ke spravedlnosti ( 42 ).

73.

Nyní se vrátím k otázce předkládajícího soudu: má se soud prohlásit za příslušný na základě použití pravidla mezinárodní soudní příslušnosti, kterého se strany nedovolávají a které odpovídá skutkovým okolnostem, jež jsou ve sporu přítomny a nejsou sporné, ale nejsou tvrzeny za účelem založení takové příslušnosti?

74.

Nařízení č. 650/2012 na první pohled výslovně nestanoví procesní úpravu pro článek 10. Z toho lze vyvodit, že normotvůrce nechtěl tento aspekt sjednotit a ponechal jeho právní úpravu na vnitrostátním procesním právu každého členského státu.

75.

Domnívám se však, že takový závěr by nebyl správný. Podle mého názoru existují prvky, které vyvracejí formální argumentaci a umožňují podpořit jinou tezi, pokud se činnost, kterou soud provádí z vlastního podnětu, odráží v takových okolnostech, jako jsou okolnosti v projednávané věci.

76.

Níže uvedu důvody, o které opírám svůj názor. Pouze podpůrně, pro případ, že by se s ním Soudní dvůr neztotožnil, odkážu na první tezi (která prosazuje ponechání řešení problému na právních předpisech jednotlivých členských států).

77.

Mám za to, že za okolností projednávané věci by měl vnitrostátní soud, jemuž byla věc předložena na základě článku 4 nařízení č. 650/2012, z vlastního podnětu prohlásit, že je příslušný podle článku 10, i když se toho navrhovatelé nedovolávají.

78.

Mé přesvědčení vychází z úvah spojených a) jednak se samotným přezkoumáním vlastní nepříslušnosti, které je stanoveno v článku 15 nařízení č. 650/2012, a b) jednak s rozhodnutími Soudního dvora o prvcích, které má soud zohlednit při posuzování své mezinárodní příslušnosti, pokud ji účastník řízení zpochybňuje.

79.

Pokud jde o článek 15 nařízení č. 650/2012, jak jsem již uvedl, ten vyžaduje analýzu soudu z vlastního podnětu za účelem přezkoumání vlastní nepříslušnosti.

80.

Při posuzování, zda je nepříslušný „podle tohoto nařízení“, musí soud zkoumat všechna kritéria stanovená v kapitole II. Z vlastního podnětu může prohlásit svou nepříslušnost pouze tehdy a v rozsahu, v jakém mu žádné pravidlo nařízení č. 650/2012 příslušnost nepřiznává. Neexistuje tedy žádné omezení přezkumu na určité normy předpisu nebo pouze na normu, které se dovolává zúčastněná strana.

81.

Z tohoto předpokladu vyvozuji, že pokud má soud za to, že existuje ustanovení, podle kterého je příslušný, nemůže vyvodit důsledek z článku 15 nařízení č. 650/2012, kterým se musí nutně zabývat. I když pravidlo, na němž je založena jeho příslušnost, není pravidlem, kterého se navrhovatel dovolává, bylo by přílišným formalismem zavírat oči před jiným pravidlem, které, i když se ho nedovolává, mu dává dostatečnou příslušnost k projednání sporu ( 43 ).

82.

Nařízení č. 650/2012 neupřesňuje podmínky kontroly příslušnosti, ať už z vlastního podnětu nebo na návrh účastníka řízení. Zejména neříká nic o tom, jaké údaje bude soud brát v úvahu nebo jak by je měl identifikovat.

83.

V tomto ohledu však existují určitá vodítka v rozsudcích Soudního dvora ohledně kontroly příslušnosti v rámci nařízení (ES) č. 44/2001 ( 44 ).

84.

Podle těchto rozsudků se úloha soudu provádějícího takovou analýzu neomezuje pouze na to, co tvrdí navrhovatel, ale zahrnuje všechny informace, které má k dispozici, aniž je povinen provádět dokazování (ani toho, zda existují další, ani jejich pravdivosti) ( 45 ).

85.

Soudní dvůr vychází z cíle řádného výkonu spravedlnosti, který je základem nařízení č. 44/2001, a z respektování autonomie soudu při výkonu jeho funkcí ( 46 ).

86.

Nevidím důvod, proč by se taková judikatura měla omezovat na konkrétní ustanovení, které vykládá, nebo na případ, kdy se příslušnost zkoumá na návrh účastníka řízení, a nikoli z vlastního podnětu ( 47 ).

87.

Zdá se mi tedy legitimní vykládat článek 10 ve světle článku 15 nařízení č. 650/2012 v tom smyslu, že neukládají soudu povinnost, aby aktivně hledal skutkový základ pro rozhodnutí o své příslušnosti v určitém sporu, ale aby na základě nesporných skutečností nalezl základ pro svou příslušnost, který se může lišit od základu uvedeného navrhovatelem. Mám za to, že v této věci by se měl z vlastního podnětu prohlásit za příslušný.

88.

Pro případ, že by tyto argumenty Soudní dvůr nepřesvědčily, budu podpůrně zkoumat odpověď, která se, jak jsem již uvedl ( 48 ), opírá o neexistenci výslovného procesního ustanovení v článku 10 nařízení č. 650/2012, a řešení vyvstalé otázky ponechává na procesním právu každého členského státu.

89.

V rámci tohoto přístupu, který by se dal označit za klasický ( 49 ), stačí použít ustálenou judikaturu Soudního dvora, podle které:

90.

Opakuji, nařízení č. 650/2012 nestanoví konkrétní procesní úpravu pro článek 10. Naopak tak činí u jiných ustanovení, u nichž výslovně vyžaduje buď návrh jedné ze stran, nebo úkon orgánu, který věc projednává, z vlastního podnětu ( 52 ).

91.

Chápat mlčení článku 10 nařízení č. 650/2012 v tomto ohledu jako implicitní odkaz na ustanovení vnitrostátního práva se zdá být stejně obhajitelné (pokud to odpovídá principiálnímu řešení) jako tvrdit, že se jedná o úmyslné vyloučení, nikoli o pouhé opomenutí. Pokud je na jiném místě téhož nařízení odkaz na vnitrostátní procesní právo výslovný (článek 66 nebo 71), jeho neexistence v článku 10 by mohla být vykládána tak, že tato otázka není ponechána na vnitrostátních právních řádech ( 53 ).

92.

Za předpokladu, že by otázka předkládajícího soudu týkající se rozdělení rolí mezi soud a účastníky řízení podle článku 10 nařízení č. 650/2012 dostala odpověď, jakou dává francouzský právní řád, byly by důsledky pro tuto věc následující:

93.

Předkládající soud neposkytl dostatečné informace o svém vnitrostátním procesním právu ( 56 ). Za těchto podmínek by jakákoli moje úvaha o tom, zda je použití článku 10 nařízení č. 650/2012 výhradně na návrh strany v souladu se zásadami rovnocennosti a efektivity a s dodržováním užitečného účinku tohoto ustanovení, byla spekulací.

94.

S ohledem na výše uvedené úvahy navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl Cour de cassation (Kasační soud, Francie) takto:

„Článek 10 odst. 1 písm. a) nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 650/2012 ze dne 4. července 2012 o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a přijímání a výkonu veřejných listin v dědických věcech a o vytvoření evropského dědického osvědčení musí být vykládán v tom smyslu, že nenachází-li se místo obvyklého pobytu zůstavitele v době smrti na území žádného členského státu, musí soud členského státu, ve kterém došlo ke sporu o dědictví, z vlastního podnětu prohlásit, že je příslušný rozhodnout o dědictví jako celku, jestliže na základě skutečností uváděných účastníky řízení, které nejsou sporné, měl zůstavitel v době své smrti státní příslušnost tohoto státu a vlastnil majetek nacházející se v tomto státě.“