1.

Poté, co Komise odvolá přijetí závazku z důvodu jeho porušení vyvážejícím výrobcem, který závazek přijal, vztahují se již uložená konečná antidumpingová a vyrovnávací cla na dovozy odpovídající porušenému závazku již od okamžiku jejich uložení, nebo se vztahují pouze na dovozy následující po odvolání závazku? Může v této souvislosti Komise prohlásit faktury za dovozy odpovídající porušenému závazku za neplatné a nařídit vnitrostátním orgánům, aby vybraly konečné clo za tyto dovozy?

2.

To jsou v podstatě hlavní otázky, které vyvstávají v těchto spojených věcech týkajících se dvou kasačních opravných prostředků podaných Evropskou komisí ve věci C‑439/20 a Radou Evropské unie ve věci C‑441/20 P ( 2 ) (dále společně jen „orgány“), kterými se domáhají zrušení rozsudku Tribunálu Evropské unie ze dne 8. července 2020, Jiangsu Seraphim Solar System v. Komise (T‑110/17, EU:T:2020:315, dále jen „napadený rozsudek“), jímž bylo vyhověno žalobě společnosti Jiangsu Seraphim Solar System Co Ltd (dále jen „Jiangsu“), jež se domáhala částečného zrušení prováděcího nařízení (EU) 2016/2146 ( 3 ) (dále jen „napadené nařízení“) v rozsahu, v němž se jí týkalo.

3.

Ke dni vydání napadeného nařízení se přijímání antidumpingových opatření v Unii řídilo nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/1036 ze dne 8. června 2016 o ochraně před dumpingovým dovozem ze zemí, které nejsou členy Evropské unie ( 4 ) (dále jen „základní antidumpingové nařízení“).

4.

Článek 8 tohoto nařízení, nadepsaný „Závazky“, v odstavcích 1, 9 a 10 stanoví:

„1.   Pokud byla předběžně zjištěna existence dumpingu a újmy, může Komise poradním postupem podle čl. 15 odst. 2 přijmout uspokojivé dobrovolné závazky, kterými se vývozce zaváže, že změní ceny svých výrobků nebo přestane výrobky vyvážet na dané území za dumpingové ceny, takže je Komise přesvědčena, že poškozující účinek dumpingu tím je odstraněn.

V takovém případě a po dobu platnosti těchto závazků se neuplatní prozatímní cla uložená Komisí v souladu s čl. 7 odst. 1 nebo konečná cla uložená v souladu s čl. 9 odst. 4 na příslušný dovoz dotčeného výrobku vyrobeného společnostmi, které jsou uvedeny v rozhodnutí Komise o přijetí uvedených závazků v platném znění. […]

9.   Jestliže některá strana závazky poruší nebo odvolá nebo jestliže Komise odvolá přijetí závazku, zruší Komise přijetí daného závazku rozhodnutím nebo nařízením poté, co je dotčenému vývozci dána příležitost se k věci vyjádřit, s výjimkou případu, kdy závazek sám odvolal, a automaticky se uplatní prozatímní clo uložené Komisí v souladu s článkem 7 nebo konečné clo uložené v souladu s čl. 9 odst. 4. […]

10.   Na základě nejspolehlivějších dostupných informací může být v souladu s článkem 7 uloženo prozatímní clo, pokud existuje důvod k domněnce, že některý závazek byl porušen, nebo v případě porušení nebo odvolání závazku a pokud šetření, které vedlo ke vzniku závazku, nebylo ukončeno.“

5.

Článek 10 téhož nařízení, nadepsaný „Zpětná působnost“, v odstavci 5 stanoví následující:

„Byly-li přijaté závazky porušeny nebo odvolány, může být uloženo konečné clo na výrobky, které byly propuštěny do volného oběhu nejvýše 90 dnů přede dnem použitelnosti prozatímních opatření, pokud byl dovoz celně evidován v souladu s čl. 14 odst. 5 a pokud se uložení cla se zpětnou působností nevztahuje na výrobky dovezené před porušením nebo odvoláním závazku.“

6.

Ke dni vydání napadeného nařízení se přijímání antisubvenčních opatření v Unii řídilo nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/1037 ze dne 8. června 2016 o ochraně před dovozem subvencovaných výrobků ze zemí, které nejsou členy Evropské unie ( 5 ) (dále jen „základní antisubvenční nařízení“).

7.

Základní antisubvenční nařízení obsahuje ustanovení o závazcích a zpětné působnosti, která jsou v podstatě totožná s odpovídajícími ustanoveními základního antidumpingového nařízení. Zejména čl. 13 odst. 1 první a druhý pododstavec, čl. 13 odst. 9 a 10 a čl. 16 odst. 5 základního antisubvenčního nařízení tak v podstatě odpovídají čl. 8 odst. 1 prvnímu a druhému pododstavci, čl. 8 odst. 9 a 10, a čl. 10 odst. 5 základního antidumpingového nařízení (dále obě nařízení společně jen „základní nařízení“) ( 6 ).

8.

Jiangsu je společnost, která vyrábí krystalické křemíkové fotovoltaické moduly v Číně a vyváží je do Unie.

9.

Po uložení prozatímního antidumpingového cla z dovozu krystalických křemíkových fotovoltaických modulů a jejich klíčových komponentů (tj. článků a destiček) pocházejících nebo dovážených z Čínské lidové republiky (dále jen „dotčené výrobky“) ( 7 ) Komise rozhodnutím 2013/423/EU ze dne 2. srpna 2013 ( 8 ) přijala nabídku cenového závazku (dále jen „závazek“) předloženou Čínskou obchodní komorou pro dovoz a vývoz strojů a elektronických výrobků mimo jiné jménem společnosti Jiangsu.

10.

Dne 2. prosince 2013 přijala Rada prováděcí nařízení (EU) č. 1238/2013 o uložení prozatímního antidumpingového cla na dovoz dotčených výrobků ( 9 ). Ve stejný den přijala Rada také prováděcí nařízení (EU) č. 1239/2013 ( 10 ), kterým bylo uloženo konečné vyrovnávací clo na dovoz těchto výrobků.

11.

Článek 3 odst. 2 písm. b) prováděcího nařízení č. 1238/2013 a čl. 2 odst. 2 písm. b) prováděcího nařízení č. 1239/2013 stanoví, ve stejném znění, následující:

„2.   Přijetím prohlášení o propuštění do volného oběhu vzniká celní dluh:

[…]

12.

Prostřednictvím prováděcího rozhodnutí 2013/707/EU ze dne 4. prosince 2013 ( 12 ) Komise potvrdila přijetí závazku nabídnutého čínskými vyvážejícími výrobci.

13.

Na základě čl. 3 odst. 1 prováděcího nařízení č. 1238/2013 a čl. 2 odst. 1 prováděcího nařízení č. 1239/2013 jsou dovozy související se závazkem, na které se vztahuje prováděcí rozhodnutí 2013/707, osvobozeny od antidumpingového a vyrovnávacího cla uloženého uvedenými nařízeními.

14.

Komise však následně zjistila, že společnost Jiangsu závazek porušila, a přijala napadené nařízení. V článku 1 uvedeného nařízení Komise odvolala přijetí závazku mimo jiné ve vztahu ke společnosti Jiangsu. V článku 2 tohoto nařízení Komise v odstavci 1 prohlásila závazkové faktury uvedené v příloze 1 tohoto nařízení za neplatné a v odstavci 2 rozhodla, že se „[v]yberou […] antidumpingová a vyrovnávací cla splatná v okamžiku přijetí celního prohlášení o propuštění zboží do volného oběhu podle čl. 3 odst. 2 písm. b) […] nařízení […] č. 1238/2013 a čl. 2 odst. 2 písm. b) […] nařízení […] č. 1239/2013“.

15.

Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 18. února 2017 podala společnost Jiangsu žalobu na neplatnost článku 2 napadeného nařízení. Tato žaloba byla založena na jediném žalobním důvodu vycházejícím z porušení několika ustanovení základních nařízení, který byl založen na námitce protiprávnosti vznesené podle článku 277 SFEU proti čl. 3 odst. 2 písm. b) nařízení č. 1238/2013 a čl. 2 odst. 2 písm. b) nařízení č. 1239/2013.

16.

V napadeném rozsudku Tribunál nejprve v bodech 28 až 64 zamítl námitky vznesené Komisí, podporované Radou, týkající se přípustnosti žaloby, jakož i přípustnosti námitky protiprávnosti.

17.

V bodech 65 až 160 napadeného rozsudku poté Tribunál meritorně vyhověl jedinému žalobního důvodu a námitce protiprávnosti vznesené společností Jiangsu, a zrušil tedy článek 2 napadeného nařízení v rozsahu, v němž se týkal společnosti Jiangsu.

18.

Svým kasačním opravným prostředkem ve věci C‑439/20 P Komise, podporovaná Radou, navrhuje, aby Soudní dvůr zrušil napadený rozsudek, prohlásil žalobu v prvním stupni za nepřípustnou nebo podpůrně zamítl žalobu v prvním stupni a uložil společnosti Jiangsu Seraphim náhradu nákladů řízení.

19.

Svým kasačním opravným prostředkem ve věci C‑441/20 P Rada, podporovaná Komisí, navrhuje, aby Soudní dvůr zrušil napadený rozsudek; zamítl žalobu v prvním stupni a uložil společnosti Jiangsu Seraphim náhradu nákladů řízení, nebo podpůrně vrátil věc Tribunálu a rozhodl, že o nákladech řízení v prvním stupni a v řízení o kasačním opravném prostředku bude rozhodnuto později.

20.

Společnost Jiangsu navrhuje, aby Soudní dvůr zamítl kasační opravné prostředky a uložil Komisi a Radě náhradu nákladů řízení.

21.

Na podporu svého kasačního opravného prostředku ve věci C‑439/20 P uplatňuje Komise čtyři důvody. Tyto důvody se do značné míry překrývají se dvěma důvody, které Rada uvedla na podporu svého kasačního opravného prostředku ve věci C‑441/20 P. Oba kasační opravné prostředky je tedy třeba přezkoumat společně.

22.

Tyto orgány v rámci prvních důvodů kasačního opravného prostředku tvrdí, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení při analýze přípustnosti žaloby společnosti Jiangsu (první část) a při analýze přípustnosti a relevance námitky protiprávnosti vznesené společností Jiangsu (druhá část).

23.

V první části prvních důvodů kasačního opravného prostředku orgány napadají analýzu Tribunálu týkající se aktivní legitimace a právního zájmu společnosti Jiangsu na podání žaloby s ohledem na sporné ustanovení napadeného nařízení, tedy jeho článek 2.

24.

Orgány především vytýkají Tribunálu, že se v bodech 37, 38, 44 a 45 napadeného rozsudku dopustil několika nesprávných právních posouzení, když rozhodl, že společnost Jiangsu byla bezprostředně dotčena ve smyslu čl. 263 čtvrtého pododstavce SFEU sporným ustanovením napadeného nařízení. Orgány zdůrazňují, že celní prohlášení týkající se výrobků, ve vztahu k nimž byly faktury tímto nařízením prohlášeny za neplatné, nepodávala společnost Jiangsu jako vyvážející výrobce, ale dovážející společnost Seraphim Solar System GmbH, která je s ní ve spojení. V důsledku toho antidumpingové a vyrovnávací clo splatné v důsledku prohlášení faktur vydaných společností Jiangsu za neplatné dlužila tato společnost a nikoli společnost Jiangsu. Vznik takového celního dluhu představuje změnu právního stavu vyplývajícího z článku 2 napadeného nařízení. Z toho vyplývá, že právní postavení společnosti Jiangsu jako vyvážejícího výrobce se článkem 2 napadeného nařízení nezměnilo, a tudíž tato společnost nebyla bezprostředně dotčena ve smyslu čl. 263 čtvrtého pododstavce SFEU.

25.

V tomto ohledu z ustálené judikatury vyplývá, že podmínka uvedená v čl. 263 čtvrtém pododstavci SFEU, podle které fyzická nebo právnická osoba musí být bezprostředně dotčena opatřením, které je předmětem žaloby, vyžaduje splnění dvou kumulativních podmínek, tedy zaprvé musí napadené opatření zakládat bezprostřední účinky na právní postavení této osoby a zadruhé svým adresátům pověřeným svým provedením nesmí ponechávat žádnou volnost uvážení, neboť toto provedení je čistě automatické povahy a vyplývá výlučně z unijní úpravy, aniž je třeba použít další zprostředkující předpisy ( 13 ).

26.

V projednávané věci společnost Jiangsu napadla článek 2 napadeného nařízení v celém rozsahu. Jak vyplývá z bodu 14 výše a jak uvedl Tribunál v bodě 44 napadeného rozsudku, tímto ustanovením Komise v bodě 1 mimo jiné prohlásila závazkové faktury vystavené společností Jiangsu ohledně některých konkrétních transakcí za neplatné a v bodě 2 nařídila výběr konečného cla splatného za transakce, jichž se tyto faktury týkaly. V tomto bodě napadeného rozsudku Tribunál dospěl k závěru, že ustanovení napadená společností Jiangsu bezprostředně vyvolala účinky na její právní postavení.

27.

V tomto ohledu se domnívám, že opatření, kterým se faktury vystavené určitou osobou prohlašují za neplatné, může přímo ovlivnit její právní postavení. Zrušením faktur totiž toto opatření ovlivňuje smluvní vztah týkající se konkrétních transakcí, na které se vztahují faktury prohlášené za neplatné, v projednávané věci vztah mezi společností Jiangsu a dovozcem, a pravděpodobně také ovlivní vztah mezi osobou, která faktury vystavila, a daňovými orgány ( 14 ). V důsledku toho orgány podle mého názoru nemohou oprávněně tvrdit, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, když dospěl k závěru, že společnost Jiangsu byla bezprostředně dotčena článkem 2 napadeného nařízení, alespoň pokud jde o odstavec 1 tohoto ustanovení.

28.

Pokud jde o odstavec 2, je pravda, jak uvedly orgány, že celní dluh vyplývající z prohlášení faktur za neplatné vznikl vůči dovozci, tedy společnosti Seraphim Solar System GmbH, což je subjekt právně odlišný od společnosti Jiangsu, ačkoli je s ní spojen. V kontextu projednávané věci však tato okolnost podle mého názoru nemůže způsobit nepřípustnost žaloby společnosti Jiangsu z důvodu nedostatku bezprostřednosti.

29.

Vznik celního dluhu je totiž především bezprostředním a přímým důsledkem prohlášení dotčených faktur za neplatné, což, jak vyplývá ze samotného napadeného nařízení ( 15 ), představuje nezbytnou podmínku pro vznik tohoto dluhu. Prohlášení faktur za transakce související se závazkem za neplatné a vznik celního dluhu v souvislosti s těmito transakcemi je tedy úzce propojeno účinky samotného opatření, takže jejich oddělení by bylo účelové. Celní dluhy se navíc vztahují právě ke konkrétním transakcím, které jsou předmětem faktur, takže nutně ovlivňují tyto transakce, jejichž stranou je společnost Jiangsu, a tedy i její právní postavení.

30.

Z výše uvedeného vyplývá, že podle mého názoru se Tribunál, na rozdíl od toho, co tvrdí orgány, nedopustil nesprávného právního posouzení, když dospěl k závěru, že společnost Jiangsu je bezprostředně dotčena článkem 2 napadeného nařízení.

31.

Podpůrně orgány tvrdí, že analýza právního zájmu společnosti Jiangsu na podání žaloby za účelem napadení článku 2 napadeného nařízení, provedená Tribunálem, je stižena nesprávným právním posouzením.

32.

V tomto ohledu Tribunál v bodě 47 napadeného rozsudku uvedl, že judikatura implicitně, ale nutně, uznává přípustnost žaloby vyvážejícího výrobce proti aktům, kterými se odvolává přijetí závazku a ukládá konečné antidumpingové clo na výrobky, které vyrábí a vyváží na trh Unie ( 16 ). Tribunál z toho vyvodil, že v podobné konfiguraci musí být takový vyvážející výrobce rovněž považován za oprávněného napadnout uložení uvedeného cla na výrobky, které již vyvezl a jejichž závazkové faktury byly Komisí prohlášeny za neplatné. V bodě 48 napadeného rozsudku Tribunál rovněž uvedl, že napadená ustanovení, pokud přispívají ke zvýšení ceny výrobků dovážených společností Jiangsu, mají nepříznivé účinky na obchodní vztahy společnosti Jiangsu s dovozcem dotčených výrobků, které žaloba, bude-li úspěšná, může odstranit.

33.

Orgány tvrdí, že tato analýza je stižena nesprávným právním posouzením. Úvahy obsažené v bodě 47 napadeného rozsudku jsou irelevantní, neboť se týkají aktivní legitimace a vycházejí z nesprávného výkladu čl. 263 čtvrtého pododstavce SFEU. Judikaturní analogie použitá v tomto bodě je tedy chybná, neboť se nevztahuje na takovou situaci, jako je situace v projednávané věci. Bod 48 napadeného rozsudku v rozporu s judikaturou vyložil pojem „právní zájem na podání žaloby“ tak, jako by postačovalo prokázat pouhou ekonomickou výhodu plynoucí z úspěšné žaloby, zatímco je třeba změny právního postavení žalobce. Společnost Jiangsu argumenty orgánů zpochybňuje.

34.

V tomto ohledu z ustálené judikatury Soudního dvora vyplývá, že žaloba na neplatnost podaná fyzickou nebo právnickou osobou je přípustná pouze v případě, že má tato osoba právní zájem na zrušení napadeného aktu. Předpokladem takového zájmu je, že samotné zrušení tohoto aktu může vyvolat právní následky, a žaloba může ve výsledku přinést straně, která ji podala, prospěch. Zájem žalobce na podání žaloby musí vzniknout a trvat a nemůže jít o budoucí a hypotetickou situaci ( 17 ).

35.

V projednávané věci není odůvodnění Tribunálu v napadeném rozsudku bezchybné. Rozsah analogie, kterou Tribunál použil v bodě 47 uvedeného rozsudku, se totiž jeví jako pochybný. Konkrétně se nezabývá požadavkem právního zájmu na podání žaloby a její relevance není nijak odůvodněna. Úvahy uvedené v bodě 48 napadeného rozsudku týkající se negativních dopadů na obchodní vztahy mezi společností Jiangsu a jejím dovozcem se navíc nezdají být samy o sobě dostatečné k tomu, aby prokázaly, že zrušení aktu má takové pozitivní účinky na právní postavení společnosti Jiangsu, které by odůvodňovaly právní zájem na podání žaloby, jak je uvedeno v judikatuře citované v bodě 34 výše.

36.

Nicméně tato pochybení by podle mého názoru neměla vést ke zrušení napadeného rozsudku, neboť závěr, že společnost Jiangsu má právní zájem na zrušení článku 2 napadeného nařízení, je správný ( 18 ).

37.

Jak je uvedeno v bodě 26 výše, v projednávané věci Komise prostřednictvím článku 2 napadeného nařízení jednak zrušila závazkové faktury vystavené mimo jiné společností Jiangsu a jednak nařídila výběr konečného cla splatného v souvislosti s transakcemi, jichž se tyto faktury týkaly.

38.

Za těchto okolností by zrušení uvedeného ustanovení sporného nařízení mělo za následek odstranění zneplatnění faktur vystavených společností Jiangsu, a tudíž by vyvolalo právní důsledky ve smyslu judikatury uvedené v bodě 34 výše. Odstranění právních důsledků pro společnost Jiangsu, konkrétně ve smluvních vztazích týkajících se transakcí, na které se vztahují neplatné faktury, a odvozených z prohlášení faktur za neplatné, je prospěchem, který by společnost Jiangsu získala, pokud by bylo její žalobě vyhověno. Toto prohlášení neplatnosti by pak zrušilo platnost příkazu k výběru konečného cla splatného v souvislosti s transakcemi, na které se vztahují faktury, tedy s transakcemi, v nichž, jak je uvedeno v bodě 29 výše, byla společnost Jiangsu prodávajícím. Z těchto úvah podle mého názoru vyplývá, že společnost Jiangsu měla právní zájem na zrušení sporného ustanovení napadeného nařízení. Z toho vyplývá, že také tento důvod kasačního opravného prostředku orgánů musí být zamítnut.

39.

Druhá část prvních důvodů kasačního opravného prostředku vznesených orgány směřuje proti analýze provedené Tribunálem v bodech 57 až 64 napadeného rozsudku, v nichž Tribunál rozhodl, že námitka protiprávnosti vznesená společností Jiangsu podle článku 277 SFEU proti čl. 3 odst. 2 písm. b) nařízení č. 1238/2013 a čl. 2 odst. 2 písm. b) nařízení č. 1239/2013 (dále jen společně „ustanovení, která jsou předmětem námitky nepřípustnosti“) je přípustná.

40.

V návaznosti na tuto analýzu dospěl Tribunál k závěru, že vzhledem k neexistenci právního zájmu na podání žaloby proti těmto ustanovením nelze tvrdit, že by společnost Jiangsu byla oprávněna je napadnout podle článku 263 SFEU bezprostředně po jejich přijetí, a že je tedy tato společnost mohla napadnout v rámci námitky protiprávnosti podle článku 277 SFEU ( 19 ).

41.

Orgány se domnívají, že analýza Tribunálu je stižena několika nesprávnými právními posouzeními, a je zejména v rozporu s judikaturou vyplývající z rozsudků Solar World a Canadian Solar ( 20 ). Komise rovněž zpochybňuje relevanci námitky protiprávnosti.

42.

V tomto ohledu je třeba nejprve připomenout, že podle ustálené judikatury je článek 277 SFEU vyjádřením obecné zásady, která zajišťuje každému účastníkovi řízení právo napadnout, za účelem dosažení zrušení rozhodnutí, které se jej bezprostředně a osobně dotýká, platnost dřívějších aktů orgánů, které představují právní základ napadeného rozhodnutí, pokud tento účastník řízení neměl právo podat přímou žalobu podle článku 263 SFEU proti těmto aktům, jejichž důsledky tak musí snášet, aniž mohl žádat o jejich zrušení ( 21 ). Námitku protiprávnosti lze podat pouze v případě neexistence jiného dostupného procesního prostředku ( 22 ). Ze znění samotného článku 277 SFEU navíc vyplývá, že případné vyhovění námitce má za následek pouze incidenční konstatování protiprávnosti aktu a z toho vyplývající nepoužitelnost ustanovení prohlášených za protiprávní inter partes, a nikoliv tedy jejich zrušení ( 23 ).

43.

Úvodem považuji za vhodné také připomenout, že v rozsudku SolarWorld Soudní dvůr rozhodl, že článek 2 nařízení č. 1239/2013 je ustanovením, které nelze oddělit od zbytku tohoto nařízení, a že zrušení tohoto ustanovení by se nutně dotklo podstaty tohoto nařízení ( 24 ). S ohledem na toto konstatování Soudní dvůr potvrdil usnesení Tribunálu, který prohlásil za nepřípustnou žalobu znějící na zrušení pouze tohoto ustanovení, a nikoli celého tohoto nařízení. Soudní dvůr vycházel z ustálené judikatury, podle níž je částečné zrušení unijního aktu možné pouze v rozsahu, v němž jsou prvky, jejichž zrušení je požadováno, oddělitelné od zbytku tohoto aktu ( 25 ). V rozsudku Canadian Solar Soudní dvůr tyto úvahy v podstatě rozšířil na článek 3 nařízení č. 1238/2013 ( 26 ).

44.

V této souvislosti je třeba nejprve přezkoumat, zda, jak tvrdí orgány, je závěr Tribunálu, že společnost Jiangsu neměla právní zájem na podání žaloby proti ustanovením, která jsou předmětem námitky protiprávnosti, stižen nesprávným právním posouzením.

45.

V tomto ohledu uvádím, že v bodech 61 a 62 napadeného rozsudku Tribunál konstatoval, že v den přijetí takových ustanovení zůstala otázka, zda se tato ustanovení mají použít na společnost Jiangsu, čistě hypotetická. Dále Tribunál konstatoval, že její právní zájem na podání žaloby proti uvedeným ustanovením nemůže být založen na pouhé možnosti, že Komise odvolá přijetí závazků vůči ní s následným prohlášením příslušných faktur za neplatné.

46.

Tyto úvahy Tribunálu jsou podle mého názoru bezchybné. V době přijetí nařízení č. 1238/2013 a č. 1239/2013 bylo použití ustanovení, která jsou předmětem námitky protiprávnosti – a která, jak je uvedeno v bodě 11 výše, stanovila vznik celního dluhu v případě, že Komise odvolala přijetí závazku nařízením nebo rozhodnutím, které se týkalo konkrétních transakcí, a prohlásila příslušné závazkové faktury za neplatné – čistě hypotetické a záviselo na okolnosti, tedy na konstatování porušení závazku, která ještě nenastala ani nastat nemusela.

47.

Úvahy Tribunálu jsou tedy v souladu s ustálenou judikaturou Soudního dvora, podle níž musí právní zájem žalobce na podání žaloby vzniknout a trvat, nemůže jít o budoucí a hypotetickou situaci a musí existovat ve vztahu k předmětu žaloby ve fázi jejího podání, jinak je žaloba nepřípustná ( 27 ). Kromě toho je třeba rovněž uvést, že orgány ve svých kasačních opravných prostředcích ve skutečnosti nezpochybňují úvahy Tribunálu obsažené ve výše uvedených bodech napadeného rozsudku.

48.

Z toho podle mého názoru vyplývá, že se Tribunál nedopustil pochybení, když rozhodl, že při neexistenci konstatování porušení závazku neměla společnost Jiangsu v době přijetí obou výše uvedených nařízení a v následujícím období, kdy je mohla napadnout, právní zájem na podání žaloby proti ustanovením, která jsou předmětem námitky protiprávnosti.

49.

Orgány zadruhé tvrdí, že Tribunál se dopustil nesprávného právního posouzení, když neprohlásil námitku protiprávnosti za nepřípustnou, neboť z důvodu neoddělitelnosti ustanovení, jichž se tato námitka týká, od ostatních ustanovení nařízení č. 1238/2013 a č. 1239/2013, měla společnost Jiangsu ve světle rozsudků SolarWorld a Canadian Solar napadnout tato nařízení v celém rozsahu a v této souvislosti tvrdit, že kterékoli ustanovení těchto nařízení je protiprávní. Vzhledem k tomu, že společnost Jiangsu nenapadla tato nařízení ve lhůtě pro podání žaloby, nemá nyní společnost Jiangsu možnost vznést námitku protiprávnosti.

50.

V tomto ohledu však uvádím bez ohledu na otázku oddělitelnosti dotčených ustanovení od zbytku nařízení, že z úvah uvedených v bodech 45 až 47 výše vyplývá, že i kdyby společnost Jiangsu napadla nařízení č. 1238/2013 a č. 1239/2013 v celém rozsahu ve lhůtách pro podání žaloby, neměla by právní zájem na napadení ustanovení, která jsou předmětem námitky protiprávnosti.

51.

Z judikatury totiž vyplývá, že zásady uvedené v bodě 47 výše, pokud jde o nezbytný vznik, trvání a nikoli hypotetickou povahu právního zájmu na podání žaloby, se vztahují i na jednotlivé žalobní důvody ( 28 ). S ohledem na úvahy Tribunálu připomenuté v bodě 45 výše společnost Jiangsu nemohla napadnout dotčená ustanovení z důvodu nedostatku právního zájmu na podání žaloby, a to ani kdyby napadla nařízení č. 1238/2013 a č. 1239/2013 v celém rozsahu. Orgány tedy nemohou tvrdit, že se Tribunál v tomto ohledu dopustil nesprávného právního posouzení.

52.

S ohledem na výše uvedené je však zatřetí třeba přezkoumat argument vznesený Komisí, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, když považoval námitku protiprávnosti za přípustnou, neboť z důvodu neoddělitelnosti ustanovení, jichž se tato námitka týká, od ostatních ustanovení nařízení č. 1238/2013 a č. 1239/2013, která byla uznána v rozsudcích SolarWorld a Canadian Solar, nemohla společnost Jiangsu uplatnit námitku protiprávnosti pouze ve vztahu k ustanovením, jichž se tato námitka týká, ale měla ji uplatnit ve vztahu k těmto nařízením v celém rozsahu.

53.

Komise zakládá tento argument na předpokladu, že zásada, připomenutá v bodě 43 výše, vyjádřená v judikatuře týkající se žalob na neplatnost podle článku 263 SFEU, podle níž je částečné zrušení unijního aktu možné pouze v rozsahu, v němž jsou prvky, jejichž zrušení je požadováno, oddělitelné od zbytku tohoto aktu ( 29 ), je převoditelná na oblast námitky protiprávnosti podle článku 277. Z toho vyplývá, že námitka protiprávnosti vznesená pouze proti ustanovením, která nelze oddělit od zbytku aktu, není přípustná.

54.

Bez ohledu na otázku oddělitelnosti dotčených ustanovení od zbytku nařízení, která je mezi stranami sporná ( 30 ), nejsem v žádném případě přesvědčen o správnosti tohoto předpokladu.

55.

Hlavní důvod, na němž je založena judikatura, podle níž je částečné zrušení unijního aktu možné pouze v rozsahu, v němž jsou prvky, jejichž zrušení je požadováno, oddělitelné, spočívá v potřebě zabránit změně podstaty aktu v důsledku částečného zrušení aktu, kterého se žalobce domáhá ( 31 ). To by totiž znamenalo revizi aktu, která by přesahovala pravomoci unijního soudu v rámci žaloby na neplatnost a představovala by rozhodnutí ultra petita ( 32 ).

56.

Tato úvaha se však nevztahuje na námitku protiprávnosti. Jak jsem totiž uvedl v bodě 42 výše, v rámci tohoto právního prostředku může být uplatňována pouze nepoužitelnost incidenčně napadeného aktu, nikoli však jeho zrušení ( 33 ). Pouhé incidenční konstatování protiprávnosti ustanovení, která jsou předmětem námitky protiprávnosti, a z toho vyplývající nepoužitelnost ustanovení prohlášených za protiprávní inter partes v tomto řízení, je pouze deklaratorní, nikoliv konstitutivní. Toto incidenční konstatování tedy nemůže vést ke změně podstaty aktu srovnatelné s tou, která by nastala v případě zrušení těchto ustanovení.

57.

Takto například v projednávané věci, i za předpokladu, že ustanovení, která jsou předmětem námitky protiprávnosti, nelze oddělit od zbytku aktu, incidenční konstatování jejich protiprávnosti učiněné Tribunálem v bodě 158 napadeného rozsudku a následné prohlášení nepoužitelnosti ve vztahu ke společnosti Jiangsu, nevedlo k podstatné změně nařízení č. 1238/2013 a č. 1239/2013. Z toho vyplývá, že odůvodnění a závěr Soudního dvora v rozsudcích SolarWorld a Canadian Solar, podle něhož by zrušení těchto ustanovení nutně ovlivnilo podstatu těchto nařízení, se v projednávané věci neuplatní.

58.

Ze všech výše uvedených skutečností podle mého názoru vyplývá, že se Tribunál nedopustil žádného nesprávného právního posouzení, když shledal námitku protiprávnosti vznesenou společností Jiangsu přípustnou, přestože nebyla vznesena proti nařízením č. 1238/2013 a č. 1239/2013 v celém rozsahu.

59.

Začtvrté Komise dále tvrdí, že se Tribunál v bodě 63 napadeného rozsudku dopustil nesprávného právního posouzení, když měl za to, že ustanovení, která jsou předmětem námitky protiprávnosti, jsou ustanoveními obecné povahy. Podle Komise se však tato ustanovení vztahovala pouze na společnosti, které nabídly závazky, a představovala tedy individuální rozhodnutí vůči nim.

60.

V tomto ohledu ze znění článku 277 SFEU vyplývá, že opravný prostředek spočívající v námitce protiprávnosti se použije ve sporech týkajících se „aktu s obecnou působností“. Výsledkem je tedy negativní vymezení aktů, proti nimž lze podat opravný prostředek, s vyloučením aktů s individuální působností, proti nimž mohl žalobce podat žalobu na neplatnost podle čl. 263 čtvrtého pododstavce SFEU. Účelem této podmínky je zabránit tomu, aby byla námitka protiprávnosti použita k obejití podmínek přípustnosti žaloby na neplatnost, a tedy ke zpochybnění legitimity aktu nad rámec podmínek stanovených v článku 263 SFEU.

61.

V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury Soudního dvora má akt obecnou působnost, pokud se uplatňuje na objektivně určené situace a způsobuje právní následky vůči kategoriím osob pojímaných obecným a abstraktním způsobem ( 34 ).

62.

To podle mého názoru není případ ustanovení, která jsou předmětem námitky protiprávnosti. Jak je totiž výslovně uvedeno v odstavci 1 obou dotčených článků, tato ustanovení se nevztahují na obecně a abstraktně posuzované kategorie osob, ale výhradně na „společnost[i], od kterých Komise přijala závazky a jejichž názvy jsou uvedeny v příloze prováděcího rozhodnutí 2013/707/EU“.

63.

Souhlasím tedy s Komisí, když tvrdí, že Tribunál se dopustil nesprávného právního posouzení, když v bodě 63 napadeného rozsudku kvalifikoval dotčená ustanovení jako akty s obecnou působností.

64.

Nicméně mám za to, že v konkrétní věci, jako je projednávaná věc, musí být poskytnuta takovému hospodářskému subjektu, jako je společnost Jiangsu, která, jak vyplývá z bodů 45, 47 a 50 výše, nemá možnost napadnout tato ustanovení žalobou podanou podle článku 263 SFEU, možnost napadnout legitimitu těchto ustanovení incidenčně.

65.

Obecná zásada připomenutá v judikatuře uvedené v bodě 42 výše, jejímž vyjádřením je článek 277 SFEU, má totiž zajistit každému účastníku řízení právo napadnout za účelem dosažení zrušení aktu, který se jej bezprostředně a osobně dotýká, platnost dřívějších aktů orgánů, které představují právní základ napadeného aktu, pokud tento účastník řízení neměl právo podle článku 263 SFEU podat žalobu proti těmto aktům, jejichž důsledky tak musí snášet, aniž by mohl žádat jejich zrušení. Tuto obecnou zásadu je podle mého názoru třeba uplatnit v takovém případě, jako je případ v projednávané věci, jak je popsán v předchozím bodě. Z toho vyplývá, že bez ohledu na nesprávné právní posouzení uvedené v bodě 63 výše je podle mého názoru správný závěr Tribunálu ohledně možnosti společnosti Jiangsu incidenčně napadnout legitimitu ustanovení, která jsou předmětem námitky protiprávnosti.

66.

Konečně zapáté Komise rovněž tvrdí, opět podpůrně, že jediný žalobní důvod uplatněný v prvním stupni společností Jiangsu je irelevantní, neboť směřuje proti ustanovením, která nepředstavují právní základ napadeného nařízení. Toto nařízení je totiž založeno na článku 8 základního antidumpingového nařízení a článku 13 základního antisubvenčního nařízení. Orgány dále tvrdí, že Tribunál nesprávně vyložil jediný žalobní důvod vznesený společností Jiangsu v tom smyslu, že obsahuje žalobní důvod namítající, že napadené nařízení přímo porušuje příslušná ustanovení základních nařízení, ačkoli tato žaloba takový žalobní důvod neobsahuje. Tribunál tedy rozhodl ultra petita.

67.

Tyto argumenty musí být odmítnuty. Jak vyplývá z textuální analýzy žaloby v prvním stupni, jediný žalobní důvod vznesený společností Jiangsu před Tribunálem se výslovně zakládá na porušení čl. 8 odst. 1, 9 a 10 a čl. 10 odst. 5 základního antidumpingového nařízení a čl. 13 odst. 1, 9 a 10 a čl. 16 odst. 5 základního antisubvenčního nařízení, a to v souvislosti s námitkou protiprávnosti vznesenou proti čl. 3 odst. 2 písm. b) nařízení č. 1238/2013 a čl. 2 odst. 2 písm. b) nařízení č. 1239/2013. Z toho vyplývá, že Tribunál žalobu společnosti Jiangsu nevyložil nesprávně a nerozhodl ultra petita. Pokud jde o irelevantnost námitky protiprávnosti, uvádím, že jediný žalobní důvod vycházející z porušení příslušných ustanovení základních nařízení se s touto námitkou skutečně do určité míry překrývá. Vyhovění jedinému žalobnímu důvodu by totiž samo o sobě vedlo ke zrušení sporného nařízení. Na jedné straně relevantní výše uvedená ustanovení základního nařízení a ustanovení, která jsou předmětem námitky protiprávnosti, však úzce souvisejí v tom smyslu, že – podle tvrzení orgánů, jehož opodstatněnost je zpochybňována společností Jiangsu – ustanovení, která jsou předmětem námitky protiprávnosti, jsou provedením ustanovení základního nařízení, přičemž toto provedení je konkrétně vyjádřeno ve sporném nařízení. V takovém kontextu je tedy jasné, že společnost Jiangsu vznesla námitku protiprávnosti proti těmto ustanovením. Na straně druhé je rovněž nesporné, že pouhé incidenční konstatování protiprávnosti výše uvedených ustanovení, která jsou předmětem námitky protiprávnosti, z důvodu porušení výše uvedených ustanovení základních nařízení, by vedlo ke zrušení napadeného nařízení ve vztahu ke společnosti Jiagsu. Z toho vyplývá, že podle mého názoru není výše uvedená námitka irelevantní.

68.

Ze souhrnu výše uvedeného vyplývá, že první důvody kasačního opravného prostředku vznesené orgány musí být zamítnuty.

69.

Svým druhým, třetím a čtvrtým důvodem kasačního opravného prostředku vzneseným Komisí a druhým důvodem kasačního opravného prostředku vzneseným Radou orgány z meritorního hlediska zpochybňují odůvodnění, které vedlo Tribunál ke zrušení článku 2 napadeného nařízení ve vztahu ke společnosti Jiangsu. Tyto důvody lze rozdělit do dvou částí.

70.

Druhý a třetí důvod kasačního opravného prostředku Komise a první část druhého důvodu kasačního opravného prostředku Rady směřují proti části napadeného rozsudku (body 115 až 152), v níž Tribunál dospěl k závěru, že základní nařízení nepředstavují dostatečný právní základ pro přijetí článku 2 napadeného nařízení.

71.

V napadeném rozsudku Tribunál v bodech 115 až 118 uvedl, že na situaci v projednávané věci nelze použít ani ustanovení čl. 8 odst. 10 základního antidumpingového nařízení a čl. 13 odst. 10 základního antisubvenčního nařízení, ani ustanovení čl. 10 odst. 5 základního antidumpingového nařízení a čl. 16 odst. 5 základního antisubvenčního nařízení.

72.

Tribunál stanovil, že tato ustanovení jsou jedinými ustanoveními základních nařízení, která upravují otázku uložení antidumpingových a antisubvenčních cel v průběhu času, která by byla splatná v případě neexistence závazku, který byl mezitím porušen nebo odvolán, a že situace v projednávané věci neodpovídá žádnému z případů, které jsou v tomto ohledu výslovně stanoveny v základních nařízeních. Za těchto okolností bylo třeba posoudit, zda pro přijetí článku 2 napadeného nařízení neexistuje jiný právní základ ( 35 ).

73.

Tribunál dále stanovil, že ze systematiky a účelu základních nařízení vyplývá, že normotvůrce měl jednak v úmyslu přijmout právní předpisy, pokud jde o postupy, které lze použít pro vyvození důsledků z odvolání přijetí závazku Komisí, a jednak tento úmysl normotvůrce byl realizován prostřednictvím výše uvedených (dvou dvojic) ustanovení uvedených v bodě 71 výše. Tribunál tedy vyloučil, že by pravomoc unijních orgánů požadovat v rámci prováděcí pravomoci základních nařízení, aby dotčené společnosti zaplatily veškerá cla splatná na základě transakcí krytých závazkovými fakturami, jež mezitím byly prohlášeny za neplatné, mohla být založena na jiných ustanoveních základních nařízení ( 36 ).

74.

Zejména v bodě 138 napadeného rozsudku Tribunál vyloučil, že by taková pravomoc mohla být vyvozena ze znění čl. 8 odst. 9 základního antidumpingového nařízení a čl. 13 odst. 9 základního antisubvenčního nařízení, podle kterých se cla automaticky uplatňují po odvolání přijetí závazků. Podle Tribunálu je takové automatické použití stanoveno pouze v mezích výslovně stanovených ustanoveními základních nařízení uvedenými v bodě 71 výše. V bodech 139 až 151 napadeného rozsudku pak Tribunál odmítl další argumenty předložené orgány.

75.

Orgány napadají výklad příslušných ustanovení základních nařízení provedený Tribunálem a jeho závěr, podle něhož v těchto nařízeních neexistuje právní základ pro výběr cla z dovozů uskutečněných v rozporu se závazkem před jeho formálním odvoláním. Tribunál zejména údajně zcela pominul změny v systému závazků, které vyplývají ze změn zavedených nařízením č. 461/2004 ( 37 ).

76.

Zaprvé ( 38 ) orgány vytýkají Tribunálu, že se dopustil nesprávného právního posouzení, když v projednávané věci označil uložení cla na uvedené dovozy za uložené se „zpětnou působností“. Tribunál tuto údajnou zpětnou působnosti nijak neodůvodnil. Dále takový předpoklad porušuje pojem „zpětná působnost“, jak je vykládán v judikatuře ( 39 ), a zakládá porušení čl. 10 odst. 1 základního antidumpingového nařízení a čl. 16 odst. 1 základního antisubvenčního nařízení.

77.

Zadruhé Komise, podporovaná Radou ( 40 ), tvrdí, že napadený rozsudek je stižen nesprávným právním posouzením, pokud jde o výklad čl. 8 odst. 1, 9 a 10 a čl. 10 odst. 5 základního antidumpingového nařízení a čl. 13 odst. 1, 9 a 10 a čl. 16 odst. 5 základního antisubvenčního nařízení. Taková ustanovení základního nařízení, jako jsou ustanovení, která vyplývají ze změn antidumpingové právní úpravy na základě č. 461/2004, poskytují dostatečný právní základ pro výběr dovozních cel, u nichž bylo zjištěno porušení závazku.

78.

Společnost Jiangsu tyto důvody kasačního opravného prostředku zpochybňuje. Zaprvé napadené nařízení ukládalo povinnosti se zpětnou působností nad rámec toho, co je povoleno podle základních nařízení. Tribunál tedy správně dospěl k závěru, že tato nařízení nepředstavují dostatečný právní základ pro přijetí ustanovení napadeného nařízení.

79.

Zadruhé v případě porušení podmínek závazku z čl. 8 odst. 9 základního antidumpingového nařízení a čl. 13 odst. 9 základního antisubvenčního nařízení vyplývá, že cla, která nebyla uplatněna v důsledku přijetí závazku, se automaticky uplatní na dovozy uskutečněné ode dne, kdy byl závazek odvolán, a nikoli na dřívější dovozy. Podle společnosti Jiangsu, jak stanovil Tribunál, nelze v systému vytvořeném základními nařízeními ukládat povinnosti za porušení závazků se zpětnou působností mimo procesní meze stanovené ustanoveními uvedenými v bodě 71 výše. Unijní právo Komisi v žádném případě neopravňuje k tomu, aby prohlásila neplatnost faktur a nařídila celním orgánům zpětně vybrat cla z předchozích dovozů propuštěných do volného oběhu, pokud nebyla provedena evidence a nebyla uložena prozatímní cla. Podle společnosti Jiangsu bylo jediným účelem změn provedených v roce 2004 jednak umožnit odvolání závazku a uplatnění cla prostřednictvím jediného právního aktu, čímž bylo ukončeno zatěžující dvojí řízení, které dříve zahrnovalo jak Komisi, tak Radu, a jednak stanovit závazné lhůty pro ukončení šetření údajných porušení závazků.

80.

Úvodem je třeba připomenout, že v systému závazků zavedeném článkem 8 základního antidumpingového nařízení a článkem 13 základního antisubvenčního nařízení z odstavce 1 těchto článků vyplývá, že pokud byla předběžně zjištěna existence dumpingu nebo subvence a újma, může Komise přijmout nabídku závazku od vývozce, pokud je přesvědčena, že tímto je újma odstraněna ( 41 ).

81.

Účinky přijetí závazku jsou výslovně upraveny v odstavci 2 těchto ustanovení. Tyto odstavce stanoví, že v takovém případě a po dobu platnosti závazků se prozatímní cla uložená Komisí nebo případně konečná cla neuplatní na příslušný dovoz dotčeného výrobku vyrobeného společnostmi, které jsou uvedeny v rozhodnutí Komise o přijetí uvedených závazků ( 42 ).

82.

Odstavec 9 výše uvedených článků základních nařízení upravuje situace, kdy je závazek porušen nebo odvolán jednou ze stran závazku nebo kdy je přijetí závazku odvoláno Komisí. Tato ustanovení stanoví, že v takových případech Komise přijetí závazku odvolá a uplatní se (automaticky) ( 43 ) prozatímní (antidumpingová nebo vyrovnávací) cla, nebo konečné clo uložené Komisí, jako je tomu v projednávané věci.

83.

Tato ustanovení základního nařízení v současné podobě vyplývají z reformy provedené výše uvedeným nařízením č. 461/2004.

84.

V projednávané věci se ústřední otázka týká přesného rozsahu účinků odvolání přijetí závazku ze strany Komise, zejména v případě porušení závazku ze strany podniku, který jej přijal. Tato otázka vyžaduje vyjasnění oblasti působnosti ustanovení obsažených v čl. 8 odst. 9 základního antidumpingového nařízení a čl. 13 odst. 9 základního antisubvenčního nařízení, podle nichž se v takovém případě automaticky „uplatní“ konečné (antidumpingové a vyrovnávací) clo uložené Komisí. Účelem vyjasnění působnosti těchto ustanovení je určit, zda se po takovém odvolání již uložená konečná cla uplatní ab initio na dovozy vývozce odpovídající porušenému závazku uskutečněné v době uložení konečného cla (argument orgánů), anebo pouze na dovozy uskutečněné po formálním odvolání závazku (argument společnosti Jiangsu, přijatý Tribunálem).

85.

Tato otázka má zásadní dopad na sporné ustanovení napadeného nařízení, tedy na článek 2, protože v případě, že by se, jak tvrdila společnost Jiangsu, konečné antidumpingové a vyrovnávací clo použilo pouze do budoucna, tedy pouze na dovozy uskutečněné od okamžiku, kdy Komise odvolala přijetí závazku, Komise by nemohla prohlásit závazkové faktury týkající se dovozů před odvoláním za neplatné a nemohla by vzhledem k neexistenci právního základu nařídit výběr antidumpingových a vyrovnávacích cel uložených nařízeními č. 1238/2013 a č. 1239/2013.

86.

V této souvislosti je tedy třeba konkrétně vyložit ustanovení obsažená v čl. 8 odst. 9 základního antidumpingového nařízení a čl. 13 odst. 9 základního antisubvenčního nařízení. V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury je třeba pro výklad ustanovení unijního práva vzít v úvahu nejen jeho znění, ale i jeho kontext a cíle sledované právní úpravou, jíž je součástí ( 44 ). Informace relevantní pro výklad ustanovení unijního práva může rovněž poskytnout historie jeho vzniku ( 45 ).

87.

Z doslovného hlediska neposkytuje výklad dotčených ustanovení rozhodující odpověď na hlavní otázku uvedenou v bodě 84 výše, tedy zda se po odvolání přijetí závazku použijí konečná cla ab initio nebo pouze na dovozy následující po odvolání. Tato ustanovení totiž pouze uvádějí, že se cla uplatňují (automaticky), bez dalších specifikací.

88.

Z doslovného hlediska se však kombinace ustanovení čl. 9 odst. 4 (který stanoví, že Komise uloží konečné clo), čl. 8 odst. 1 druhého pododstavce (který stanoví, že po dobu platnosti závazku se konečné clo neuplatní na příslušný dovoz), jakož i čl. 8 odst. 9 základního antidumpingového nařízení (který stanoví, že v případě odvolání přijetí závazku se clo uplatní automaticky) zdá být plně slučitelná s výkladem, podle něhož se uplatňování původně uloženého konečného cla pozastaví z důvodu přijetí závazku (se neuplatní). V případě odvolání přijetí z důvodu porušení tohoto závazku by takové pozastavení již nebylo odůvodněné pro dovozy v souvislosti s porušením, na které se tedy automaticky uplatní již uložené clo, jehož uplatňování bylo pozastaveno. Stejná úvaha platí i pro odpovídající ustanovení základního antisubvenčního nařízení.

89.

Je tedy vhodné se stručně zabývat historií vzniku těchto ustanovení, o které strany obsáhle diskutovaly. Jak bylo uvedeno výše, relevantní verze ustanovení obsažených v čl. 8 odst. 1 a 9 základního antidumpingového nařízení a čl. 13 odst. 1 a 9 základního antisubvenčního nařízení vyplývají z reformy provedené nařízením č. 461/2004.

90.

V této souvislosti je relevantní bod 18 odůvodnění nařízení č. 461/2004, který obsahuje příslušné výkladové prvky ve vztahu k ustanovením zavedeným tímto nařízením a následně potvrzeným v pozdějších verzích základních nařízení ( 46 ).

91.

Z tohoto bodu odůvodnění vyplývá, že cílem reformy bylo zjednodušit složitý postup, který v případě odvolání přijetí závazku zahrnoval přijetí dvou právních aktů, jednoho Komisí (odvolání) a druhého Radou (uložení cla).

92.

Pozorné čtení tohoto bodu odůvodnění však ukazuje, že reforma skutečně vedla k podstatné změně. Zatímco v předchozím systému po odvolání přijetí závazku bylo clo Radou „uloženo znovu“, v systému po reformě již povinnost existuje a pouze její uplatnění je stanoveno novým jediným aktem Komise. Z toho vyplývá, že zatímco v systému před reformou bylo zřejmé, že clo, které muselo být uloženo, a tedy neexistovalo v okamžiku odvolání přijetí závazku, nelze objektivně uplatnit na dovozy uskutečněné před tímto odvoláním (neboť ještě nebylo zavedeno), v systému po reformě tomu tak již není. V systému po reformě již clo existuje a po odvolání přijetí závazku je pouze jeho uplatnění stanoveno tímto jediným aktem.

93.

Z toho vyplývá, že historie vzniku dotčených ustanovení se nejen zdá být slučitelná s výkladem těchto ustanovení uvedeným v bodě 88 výše, ale dokonce patrně hovoří ve prospěch takového výkladu.

94.

Pokud jde o analýzu kontextu, do kterého jsou dotčená ustanovení zasazena, ta hrála zásadní roli v analýze provedené Tribunálem. Tribunál v napadeném rozsudku založil svůj závěr o neexistenci právního základu v základních nařízeních pro přijetí článku 2 napadeného nařízení v podstatě na zjištění, že otázka vznesená v projednávané věci – tedy podle něj „uložení antidumpingových a antisubvenčních cel, která by byla splatná v případě neexistence závazku, který byl mezitím porušen nebo odvolán“ – se řídí výhradně ustanoveními základních nařízení uvedenými v bodě 71 výše, tedy čl. 8 odst. 10 a čl. 10 odst. 5 základního antidumpingového nařízení a čl. 13 odst. 10 a čl. 16 odst. 5 základního antisubvenčního nařízení ( 47 ). Na tomto základě pak Tribunál v bodě 138 napadeného rozsudku odmítl výklad dotčených ustanovení uvedený v bodě 88 výše.

95.

Argumentace, kterou Tribunál v tomto ohledu rozvinul, mě však nepřesvědčuje.

96.

V tomto ohledu nejprve uvádím, že závěr, k němuž dospěl Tribunál, nemá podle mého názoru oporu v bodech odůvodnění základních nařízení uvedených v bodech 133 až 136 napadeného rozsudku. Zaprvé, jak Komise správně uvedla, tyto body odůvodnění se nemohou týkat změn zavedených reformou provedenou nařízením č. 461/2004, neboť byly obsaženy v základních nařízeních již před touto reformou. Některé z nich naopak odkazují na ustanovení uvedená v bodě 94 výše a poskytují klíč k jejich výkladu.

97.

Pokud jde o čl. 8 odst. 10 základního antidumpingového nařízení a odpovídající čl. 13 odst. 10 základního antisubvenčního nařízení, jak je uvedeno v bodech 14 a 12 odůvodnění základních nařízení, tyto články se výslovně uplatní ve dvou případech: v případě „podezření z porušení přijatých závazků“ nebo „pokud je nutné provést další šetření pro doplnění skutkového stavu“. Tato ustanovení umožňují v takových případech uložit prozatímní cla. Na rozdíl od závěrů Tribunálu neupravují zpětné uplatnění antidumpingových a antisubvenčních cel, která by byla splatná, pokud by v mezidobí nedošlo k porušení a odvolání závazku ( 48 ). Jedná se pouze o ustanovení, která ve dvou výše uvedených situacích umožňují uložení předběžných opatření, dalo by se říci, na „preventivním“ základě. Důkazem toho, že tato ustanovení neupravují zpětné uplatňování cel, jsou články nařízení věnované zpětné působnosti, tedy článek 10 základního antidumpingového nařízení a článek 16 základního antisubvenčního nařízení. Z toho vyplývá, že na rozdíl od toho, co stanovil Tribunál, tato ustanovení nemohou uskutečnit „úmysl zákonodárce přijmout právní předpisy, pokud jde o postupy, které lze použít pro vyvození důsledků z odvolání přijetí závazku“ ( 49 ).

98.

Naproti tomu ustanovení čl. 10 odst. 5 základního antidumpingového nařízení a odpovídající čl. 16 odst. 5 základního antisubvenčního nařízení výslovně upravují zpětné uplatnění cel v případě porušení nebo odvolání závazku. Tato ustanovení umožňují výjimečně a z důvodu porušení nebo odvolání závazku zpětné uplatnění konečných cel na dovozy uskutečněné před uložením prozatímních cel, a to s limitem 90 dnů a za předpokladu, že tyto dovozy byly evidovány. Tato ustanovení tedy umožňují, aby se výjimečně z důvodu porušení nebo odvolání závazku uplatnila konečná cla nejen před jejich uložením, ale i mnohem dříve, dokonce 90 dní před uplatněním prozatímních cel. Z toho vyplývá, že tato ustanovení nejen že nebrání výkladu čl. 8 odst. 1 a 9 základního antidumpingového nařízení a čl. 13 odst. 1 a 9 základního antisubvenčního nařízení uvedenému v bodě 88 výše, ale dokonce se zdá, že svědčí ve prospěch takového výkladu. Umožňují totiž v případě porušení nebo odvolání závazku zpětné uplatnění konečných cel k okamžiku, který značně předchází okamžiku jejich uložení. Ze systematického hlediska vyplývá, že a fortiori by výše uvedené odstavce 1 a 9 měly být vykládány v tom smyslu, že v případě porušení závazku se konečná cla považují za použitelná od okamžiku jejich uložení.

99.

Z výše uvedeného vyplývá, že výklad čl. 8 odst. 10 a čl. 10 odst. 5 základního antidumpingového nařízení a čl. 13 odst. 10 a čl. 16 odst. 5 základního antisubvenčního nařízení obsažený v bodech 130, 137, 138, 141 a 144 napadeného rozsudku je stižen nesprávným právním posouzením.

100.

S ohledem na to je argumentem, který mě rozhodně přiklání k výkladu čl. 8 odst. 1 a 9 základního antidumpingového nařízení a čl. 13 odst. 1 a 9 základního antisubvenčního nařízení ve smyslu argumentu uvedeného v bodě 88 výše, argument teleologický.

101.

Domnívám se, že výklad těchto ustanovení navržený společností Jiangsu a potvrzený Tribunálem vede ke ztrátě užitečného účinku systému závazků stanoveného v základních nařízeních, což podstatně snižuje hospodářské důsledky pro podniky v případě jejich porušení. V takovém případě by tyto podniky nesly důsledky pouze do budoucna, nikoli ve vztahu k minulosti. Takový výklad podstatně snižuje odrazující účinek, který by měly mít negativní důsledky porušení závazku na podniky nabízející závazek, a tím výrazně snižuje jejich motivaci k dodržování závazku. Jaký může mít podnik zájem na splnění závazku, jestliže ví, že pokud jej v každém případě poruší, neponese ve vztahu k minulosti žádné následky?

102.

Nesouhlasím tedy s tvrzením Tribunálu uvedeným v bodě 151 napadeného rozsudku, které přejímá argument společnosti Jiangsu ( 50 ), podle něhož je odvolání závazku samo o sobě dostatečně významnou sankcí za porušení závazku. Naopak souhlasím s Komisí, když tvrdí, že v projednávané věci si byli vyvážející výrobce a dovozce plně vědomi porušení, a proto není důvod je chránit před uložením cel.

103.

Judikatura navíc již jasně ukázala, že základním cílem ustanovení základních nařízení týkajících se závazků je jednak zaručit odstranění poškozujících účinků dumpingu pro unijní výrobní odvětví, a jednak tento cíl spočívá především na povinnosti spolupráce vývozce, jakož i na kontrole správného plnění závazku přijatého tímto vývozcem, v rámci vztahu důvěry, na němž spočívá přijetí takového závazku Komisí ( 51 ).

104.

Výklad ustanovení základních nařízení, který podstatným snížením důsledků v případě porušení přijatého závazku podstatně snižuje motivaci k plnění přijatého závazku a ke spolupráci v rámci vztahu důvěry s Komisí, je tedy podle mého názoru neslučitelný s výše uvedenou judikaturou.

105.

Z výše uvedeného vyplývá, že ustanovení čl. 8 odst. 1 druhého pododstavce a odst. 9 základního antidumpingového nařízení a čl. 13 odst. 1 druhého pododstavce a odst. 9 základního antisubvenčního nařízení by měla být vykládána v tom smyslu, že konečná antidumpingová nebo vyrovnávací cla uložená podle čl. 9 odst. 4 základního antidumpingového nařízení nebo podle čl. 15 odst. 1 základního antisubvenčního nařízení se pozastavují ve vztahu k dovozům, na který se vztahuje závazek, z důvodu přijetí závazku Komisí. V případě odvolání přijetí ze strany Komise z důvodu porušení závazku takové pozastavení již není odůvodněné pro dovozy v souvislosti s porušením, na které se tedy automaticky uplatní již uložené clo, jehož uplatňování bylo pozastaveno. Z výše uvedeného vyplývá, že odvolání přijetí závazku po jeho porušení má za následek, že původně uložená konečná cla se automaticky použijí na dovozy odpovídající porušenému závazku, takže konečná antidumpingová a vyrovnávací cla se automaticky stávají splatnými ab initio ve vztahu k těmto dovozům.

106.

Tento výklad není podle mého názoru zpochybněn argumentem společnosti Jiangsu, že pokud by byl přijat, výběr konečného cla ab initio po odvolání závazku by byl možný nejen v případech porušení závazku podnikem, ale také v případech, kdy se Komise v rámci široké diskreční pravomoci, kterou jí přiznává judikatura, rozhodne odvolat závazek z jiných důvodů, například pokud již není proveditelný, nebo dokonce pokud si odvolání závazku přeje vyvážející výrobce.

107.

V tomto ohledu podotýkám, že ačkoli, jak vyplývá z judikatury ( 52 ), má Komise posuzovací pravomoc rozhodnout, zda má být přijetí závazku odvoláno, z téže judikatury vyplývá, že tato posuzovací pravomoc musí být vykonávána v souladu se zásadou proporcionality. To znamená, že (negativní) důsledky výkonu této pravomoci musí být přiměřené zájmu, pro který je tato pravomoc vykonávána. V projednávané věci, jak vyplývá z úvah uvedených v bodech 101 a 104 výše, je přiměřené vybrat konečné clo ab initio z dovozů odpovídajících porušenému závazku z důvodu porušení závazku podnikem, který jej nabídl.

108.

Ze všech výše uvedených skutečností vyplývá, s ohledem na výklad navržený v bodě 105 výše, že v projednávané věci po odvolání přijetí závazku nabídnutého společností Jiangsu z důvodu jeho porušení nedošlo ke zpětnému uplatnění konečného antidumpingového a vyrovnávacího cla. Z toho vyplývá, že body 129 až 132, 138 a 141 napadeného rozsudku jsou stiženy nesprávným právním posouzením a že druhému důvodu kasačního opravného prostředku Komise a první části druhého důvodu kasačního opravného prostředku Rady musí být vyhověno.

109.

Zadruhé napadený rozsudek je stižen nesprávným právním posouzením, pokud jde o výklad čl. 8 odst. 1, 9 a 10 a čl. 10 odst. 5 základního antidumpingového nařízení a čl. 13 odst. 1, 9 a 10 a čl. 16 odst. 5 základního antisubvenčního nařízení, a tudíž musí být vyhověno i třetímu důvodu kasačního opravného prostředku uplatněnému Komisí.

110.

Čtvrtým důvodem kasačního opravného prostředku vzneseným Komisí a druhou částí druhého důvodu kasačního opravného prostředku vzneseného Radou napadají orgány body 153 až 158 napadeného rozsudku, v nichž Tribunál vyhověl námitce protiprávnosti vznesené společností Jiangsu proti čl. 3 odst. 2 písm. b) nařízení č. 1238/2013 a čl. 2 odst. 2 písm. b) nařízení č. 1239/2013 a prohlásil tato ustanovení za nepoužitelná na projednávanou věc. Konkrétně v bodě 157 tohoto rozsudku Tribunál založil vyhovění námitce na dvou argumentech odkazujících na odůvodnění uvedené v bodech 128 až 140 tohoto rozsudku.

111.

V prvním argumentu Tribunál uvedl, že ustanovení, která jsou předmětem námitky protiprávnosti, nespadají do případů, na které se vztahují ustanovení uvedená v bodě 94 výše, jež upravují výhradně uložení antidumpingových a antisubvenčních cel, která by byla splatná, pokud by v mezidobí nedošlo k porušení nebo odvolání závazku. V tomto ohledu však z bodů 95 až 99 výše vyplývá, že tato analýza Tribunálu je podle mého názoru stižena nesprávným právním posouzením. Z toho vyplývá, že tato analýza nemůže být základem námitky protiprávnosti. Ze stejných důvodů je třeba odmítnout i druhý argument, který byl rozvinut ve stejném bodě napadeného rozsudku a opírá se o obecnou strukturu základních nařízení. Tento argument se rovněž opírá o dříve uskutečněnou analýzu Tribunálu, která byla stižena nesprávným právním posouzením.

112.

Naopak se domnívám, jak tvrdí Komise, že oprávnění přijmout ustanovení, kterých se týká námitka protiprávnosti, spadá do působnosti pravomoci stanovit v nařízení, kterým se ukládá antidumpingové nebo vyrovnávací clo, „ostatní podmínky“ týkající se výběru těchto cel, jak je stanoveno v čl. 14 odst. 1 základního antidumpingového nařízení a čl. 24 odst. 1 základního antisubvenčního nařízení, jak jsou vykládána judikaturou ( 53 ).

113.

Ze všech výše uvedených skutečností vyplývá, že musí být vyhověno čtvrtému důvodu kasačního opravného prostředku uplatněného Komisí a druhé části druhého důvodu kasačního opravného prostředku uplatněného Radou, a že napadený rozsudek tedy musí být zrušen v plném rozsahu.

114.

Podle článku 61 prvního pododstavce statutu Soudního dvora Evropské unie může Soudní dvůr v případě, že zruší rozhodnutí Tribunálu, sám vydat konečné rozhodnutí ve věci, pokud to soudní řízení dovoluje.

115.

Mám za to, že v projednávané věci tomu tak je. Ze všech uvedených úvah, a zejména z výkladu čl. 8 odst. 1 a 9 základního antidumpingového nařízení a čl. 13 odst. 1 a 9 základního antisubvenčního nařízení totiž vyplývá, že na rozdíl od zjištění Tribunálu v bodě 105 výše jediný žalobní důvod vznesený společností Jiangsu v prvním stupni týkající se porušení čl. 8 odst. 1, 9 a 10 a čl. 10 odst. 5 základního antidumpingového nařízení a čl. 13 odst. 1, 9 a 10 a čl. 16 odst. 5 základního antisubvenčního nařízení, založený na námitce protiprávnosti vznesené proti čl. 3 odst. 2 písm. b) nařízení č. 1238/2013 a čl. 2 odst. 2 písm. b) nařízení č. 1239/2013, musí být zamítnut.

116.

Článek 184 odst. 2 jednacího řádu Soudního dvora stanoví, že je-li kasační opravný prostředek opodstatněný a Soudní dvůr vydá sám konečné rozhodnutí ve věci, rozhodne o nákladech řízení. Podle čl. 138 odst. 1 téhož jednacího řádu, jenž se na řízení o kasačním opravném prostředku použije na základě jeho čl. 184 odst. 1, se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Za těchto okolností, jelikož Komise a Rada požadovaly náhradu nákladů řízení, navrhuji, aby Soudní dvůr uložil společnosti Jiangsu, která neměla ve věci úspěch, náhradu nákladů řízení vynaložených Komisí a Radou jak v řízení v prvním stupni, tak v řízení o kasačním opravném prostředku.

117.

S ohledem na výše uvedené úvahy navrhuji, aby Soudní dvůr rozhodl takto: