1.

Tyto žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce se v podstatě týkají povinností věřitelských institucí poskytnout spotřebitelům určité informace o úvěrových podmínkách a důsledků v případě, že tyto informace nejsou poskytnuty. V obecných rysech mají tyto žádosti podobný skutkový základ v tom smyslu, že se týkají správného výkladu čl. 10 odst. 2 písm. a), d), l), r), s) a t) a čl. 14 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (Úř. věst. 2008, L 133, s. 66).

2.

Tyto žádosti podal Landgericht Ravensburg (zemský soud v Ravensburgu, Německo) v rámci sporů mezi různými spotřebiteli a společnostmi poskytujícími úvěry na automobily v souvislosti s otázkou platnosti odstoupení od smlouvy ze strany těchto spotřebitelů. Ačkoliv všechna tato oznámení o odstoupení byla přijata dlouho po uplynutí čtrnáctidenní lhůty ode dne podpisu smlouvy o úvěru, která je stanovena v čl. 14 odst. 1 písm. a) směrnice 2008/48, dotčení spotřebitelé tvrdí, že jsou k tomuto kroku oprávněni, neboť smlouvy neobsahovaly všechny informace, které požaduje článek 10 uvedené směrnice. Tyto případy se proto zabývají obtížnou ‐ ale přesto podstatnou ‐ otázkou míry přesnosti informací obsažených ve smlouvě, které požaduje článek 10, a související otázkou, jak by měly vnitrostátní soudy reagovat, když se spotřebitelé snaží využít potenciální nedostatek informací ke své výhodě ( 2 ). Před posouzením těchto otázek je však nejdříve nutné uvést relevantní právní úpravu.

3.

Body 4 až 9, 18, 19, 30, 31 a 35 směrnice 2008/48 znějí:

[…]

[…]

[…]

4.

Článek 3 této směrnice, nadepsaný „Definice“, uvádí:

„Pro účely této směrnice se rozumí:

[…]

5.

Článek 5 směrnice 2008/48, nadepsaný „Předsmluvní informace“, stanoví:

„1.   S dostatečným předstihem před tím, než je spotřebitel vázán úvěrovou smlouvou nebo nabídkou, poskytne věřitel a případně zprostředkovatel úvěru spotřebiteli na základě věřitelem nabízených úvěrových podmínek a případně spotřebitelem vyjádřených preferencí a poskytnutých údajů informace potřebné ke srovnání různých nabídek, aby mohl spotřebitel učinit informované rozhodnutí, zda úvěrovou smlouvu uzavře. Tyto informace se poskytují na papíře nebo na jiném trvalém nosiči prostřednictvím formuláře ‚standardní evropské informace o spotřebitelském úvěru‘ obsaženého v příloze II. Pokud věřitel [poskytovatel úvěru] poskytl ‚standardní evropské informace o spotřebitelském úvěru‘, má se za to, že splnil požadavky na poskytnutí informací podle tohoto odstavce a podle čl. 3 odst. 1 a 2 směrnice [Evropského parlamentu a Rady] 2002/65/ES [ze dne 23. září 2002 o uvádění finančních služeb pro spotřebitele na trh na dálku a o změně směrnice Rady 90/619/EHS a směrnic 97/7/ES a 98/27/ES (Úř. věst. 2002, L 271, s. 16)].

2.   Dotyčné informace zahrnují

[…]

[…]“

6.

Článek 10 uvedené směrnice, nadepsaný „Informace, které mají být uvedeny v úvěrových smlouvách“, stanoví:

„1.   Úvěrové smlouvy se vypracovávají na papíře nebo na jiném trvalém nosiči.

Každá smluvní strana obdrží jedno vyhotovení úvěrové smlouvy. Tímto článkem nejsou dotčena žádná vnitrostátní pravidla ohledně platnosti uzavírání úvěrových smluv, jež jsou v souladu s právem Společenství.

2.   Úvěrová smlouva jasně a výstižně uvádí

[…]

[…]

[…]“

7.

Článek 14 směrnice 2008/48, nadepsaný „Právo na odstoupení od smlouvy“, stanoví:

„1.   Spotřebitel má k dispozici lhůtu čtrnácti kalendářních dnů na odstoupení od úvěrové smlouvy bez uvedení důvodu.

Lhůta pro odstoupení od smlouvy začíná běžet

a) buď dnem uzavření úvěrové smlouvy, nebo dnem, kdy spotřebitel obdrží smluvní podmínky a informace v souladu s článkem 10, pokud tento den nastane později než den uvedený v písmenu a) tohoto pododstavce.

[…]

3.   Jestliže spotřebitel uplatní právo na odstoupení od smlouvy,

[…]

8.

Článek 15 odst. 1 této směrnice, nadepsaný „Smlouvy o vázaném úvěru“, stanoví:

„Pokud spotřebitel na základě práva Společenství uplatnil právo na odstoupení od kupní smlouvy nebo od smlouvy o poskytnutí služby, není nadále vázán smlouvou o vázaném úvěru.“

9.

Článek 22 odst. 1 směrnice, nadepsaný „Harmonizace a kogentní povaha směrnice“, stanoví:

„Pokud tato směrnice obsahuje harmonizovaná ustanovení, nesmějí členské státy ve svém vnitrostátním právu zachovávat ani zavádět ustanovení odchylná od ustanovení této směrnice.“

10.

Ustanovení § 247 odst. 3 až 7 Einführungsgesetz zum Bürgerlichen Gesetzbuch (zákon, kterým se zavádí občanský zákoník) ze dne 21. září 1994 (BGBl. 1994 I, s. 2494 a oprava BGBl. 1997 I, s. 1061), ve znění použitelném na skutkové okolnosti v původním řízení (dále jen „EGBGB“), nadepsané „Informační požadavky na smlouvy o spotřebitelském úvěru, vyplacenou finanční pomoc a kupní smlouvy“, stanoví:

„§ 3   Předsmluvní informace

(1) Informace poskytnuté před uzavřením smlouvy zahrnují:

[…]

2. Druh úvěru

[…]

9. Podmínky zpřístupnění finančních prostředků

[…]

Úrokovou sazbu z prodlení a způsob, jakým ji lze upravit, a případně i náklady v případě neplnění.

[…]

§ 6   Obsah smlouvy

(1) Ve smlouvě o spotřebitelském úvěru musí být jasným a srozumitelným způsobem zahrnuty následující informace:

[…]

[…]

§ 7   Další informace ve smlouvě

(1) Do smlouvy o spotřebitelském úvěru musí být jasným a srozumitelným způsobem zahrnuty následující informace, jsou-li pro smlouvu relevantní:

[…]

[…]“

11.

Ustanovení § 247 Bürgerliches Gesetzbuch (BGB) (občanský zákoník), ve znění použitelném na skutkový stav ve věci v původním řízení, (dále jen „BGB“), nadepsaný „Základní úroková sazba“, stanoví:

„(1)   Základní úroková sazba je 3,62 %. Dne 1. ledna a 1. července každého roku se upraví o procentní bod, o který se od poslední úpravy zvýšila nebo snížila referenční hodnota. Referenční hodnota odpovídá úrokové sazbě stanovené Evropskou centrální bankou [(dále jen „ECB“)] pro poslední hlavní refinanční operaci provedenou před prvním kalendářním dnem příslušného pololetí.

(2)   Deutsche Bundesbank [německá spolková banka] zveřejní základní úrokovou sazbu v Bundesanzeiger [německý úřední věstník] bezprostředně po datech uvedených ve druhé větě prvního pododstavce.“

12.

Ustanovení § 288 BGB, nadepsané „Úroky z prodlení a jiné náhrady“, v odstavci 1 stanoví:

„K jakémukoli peněžitému dluhu se po dobu prodlení přičítá úrok. Sazba úroku z prodlení je pět procentních bodů nad základní úrokovou sazbou za rok.“

13.

Ustanovení § 355 BGB, nadepsané „Právo na odstoupení od spotřebitelských smluv“, stanoví:

„(1)   Pokud zákon dává spotřebiteli právo na odstoupení v souladu s tímto ustanovením, přestanou být spotřebitel a obchodník vázáni svými prohlášeními o záměru uzavřít smlouvu, pokud spotřebitel v tomto smyslu stáhl své prohlášení ve stanovené lhůtě. […]

(2)   Lhůta pro odstoupení je 14 dní. Není-li stanoveno jinak, začíná běžet okamžikem uzavření smlouvy.“

14.

Ustanovení § 356b BGB, nadepsané „Právo na odstoupení od smluv o spotřebitelském úvěru“, v pododstavci 2 stanoví:

„Pokud dokument doručený dlužníkovi podle pododstavce 1 neobsahuje povinné údaje podle § 492 odst. 2, lhůta nezačne běžet, dokud nebude tento nedostatek odstraněn v souladu s § 492 odst. 6 […]“

15.

Ustanovení § 357 BGB, nadepsané „Právní důsledky odstoupení od smluv uzavřených mimo obchodní prostory a na dálku, s výjimkou smluv o finančních službách“, v prvním pododstavci stanoví:

„Získaný prospěch musí být vrácen nejpozději do 14 dnů.“

16.

Podle § 357a odst. 1 BGB, nadepsaného „Právní důsledky odstoupení od smluv o finančních službách“:

„Získaný prospěch musí být vrácen nejpozději do 30 dnů.“

17.

Ustanovení § 358 BGB, nadepsané „Smlouva vázaná na smlouvu, od které strana odstoupila“, zní následovně:

„[…]

(2)   Pokud spotřebitel platně stáhl své prohlášení o záměru uzavřít smlouvu o spotřebitelském úvěru na základě § 495 odst. 1 nebo § 514 odst. 2 první věta, není již dále vázán ani svým prohlášením o záměru uzavřít smlouvu o dodání zboží nebo poskytnutí jiné služby, která se váže na smlouvu o spotřebitelském úvěru.

(3)   Smlouva o dodávce zboží nebo jiných služeb a smlouva o úvěru podle odstavců 1 a 2 se spojí, pokud úvěr slouží k úplnému nebo částečnému financování druhé smlouvy a pokud obě tvoří hospodářskou jednotku. Tuto jednotu je třeba přijmout, zejména pokud prodávající sám financuje protiplnění spotřebitele nebo v případě financování třetí stranou, pokud věřitel zapojí do přípravy nebo uzavření smlouvy o úvěru prodávajícího.

(4)   Ustanovení § 355 odst. 3, a v závislosti na typu vázané smlouvy ustanovení § 357 až 357b, se uplatní přiměřeně na odstoupení od vázané smlouvy bez ohledu na způsob uvádění na trh […]Věřitel při jednáních se spotřebitelem přebírá práva a povinnosti obchodníka, které z vázané smlouvy vyplývají, jde-li o právní důsledky odstoupení od smlouvy, pokud v době, kdy odstoupení nabude účinnosti, byla již částka úvěru obchodníkovi vyplacena.“

18.

Ustanovení § 491a BGB, nadepsané „Předsmluvní informační povinnosti v souvislosti se smlouvami o úvěru uzavřenými se spotřebiteli“, v pododstavci 1 stanoví:

„V souvislosti se smlouvou o úvěru uzavřenou se spotřebitelem musí věřitel informovat dlužníka o záležitostech vyplývajících z § 247 [EGBGB] formou v něm uvedenou.“

19.

Ustanovení § 492 BGB, nadepsané „Písemná forma, obsah smlouvy“, stanoví:

„(1)   Smlouvy o spotřebitelském úvěru musí mít písemnou formu, není‑li předepsána přísnější forma. […]

(2)   Smlouva musí obsahovat informace stanovené v § 247 odst. 6 až 13 [EGBGB] pro smlouvy o spotřebitelském úvěru.

[…]

(5)   Informace, které věřitel musí po uzavření smlouvy dlužníkovi poskytnout, musí být na trvalém nosiči.“

20.

Ustanovení § 495 BGB, nadepsané „Právo na odstoupení od smlouvy; Přechodné období“, v pododstavci 1 stanoví:

„V souvislosti se smlouvou o úvěru uzavřenou se spotřebitelem má dlužník právo na odstoupení od smlouvy v souladu s § 355 [BGB].“

21.

V prosinci 2015 si spotřebitel UK pořídil motorové vozidlo. Za účelem financování této koupě složil tento spotřebitel zálohu a uzavřel smlouvu o spotřebitelském úvěru s pojištěním nesplaceného zůstatku. Smlouva o spotřebitelském úvěru obsahuje následující prohlášení:

„V případě ukončení platnosti smlouvy uplatníme úrokovou sazbu použitelnou v případě opožděných plateb v zákonem stanovené výši. Roční výše úrokové sazby použitelné v případě opožděných plateb odpovídá výši příslušné základní úrokové sazby zvýšené o pět procentních bodů.“

22.

Tato úvěrová smlouva však neuvádí použitelnou sazbu úroku z prodlení ve formě čísla ani nezmiňuje referenční sazbu použitou ke stanovení sazby úroku z prodlení použitelnou v době podpisu smlouvy, tedy sazbu uvedenou v § 247 BGB. Podle názoru vnitrostátního soudu formulace obsažená ve smlouvě o úvěru neplní povinnost poskytovatelů smluv o spotřebitelském úvěru uvést mechanismus pro úpravu sazby úroku z prodlení.

23.

Předkládající soud však uvádí, že UK před uzavřením dohody obdržel dokument nazvaný „Standardní evropské informace o spotřebitelském úvěru,“ vypracovaný podle vzoru uvedeného v příloze II směrnice 2008/48, ve kterém bylo uvedeno, že základní úrokovou sazbu stanoví 1. ledna a 1. července každého roku Deutsche Bundesbank. Předkládající soud má však za to, že tyto informace nelze považovat za součást smlouvy z důvodu nedodržení formálního pravidla stanoveného v § 492 odst. 1 BGB ze strany dotyčné úvěrové instituce, aniž dále objasňuje rozsah dotčeného formálního pravidla.

24.

UK hradil pravidelné měsíční splátky. Nicméně dávno poté, co uplynula čtrnácti denní lhůta od uzavření smlouvy o úvěru, avšak před úplným splacením úvěru, se UK pokusil od dané smlouvy odstoupit. Tvrdil, že opožděné oznámení o odstoupení je přesto platné, protože mu Volkswagen Bank neposkytla veškeré informace požadované německou právní úpravou provádějící směrnici 2008/48. Volkswagen Bank toto odstoupení odmítla.

25.

V reakci na toto odmítnutí podal UK žalobu, v níž požadoval, aby výměnou za vrácení zakoupeného vozidla bylo stanoveno, že on jako kupující není povinen platit zbývající měsíční splátky. UK také požadoval vrácení všech měsíčních splátek, včetně úroků, a zálohy již zaplacené prodejci.

26.

Předkládající soud má pochybnosti o tom, zda informace obsažené ve smlouvě splňují požadavky § 492 BGB ve spojení s § 247 ECBGB, které mají být vykládány ve světle směrnice 2008/48. Za těchto podmínek se Landgericht Ravensburg (zemský soud v Ravensburgu) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

27.

Dne 24. července 2014, 3. ledna 2015 a 23. května 2015 uzavřeli tři různí spotřebitelé, BC, RT a SV, smlouvy o vázaném úvěru se společností Volkswagen Bank a Škoda Bank, pobočkou společnosti Volkswagen Bank, na nákup vozidel pro soukromé použití od prodejců automobilů. Skutkový stav je podobný tomu ve věci C‑33/20 kromě toho, že SV a BC od smlouvy odstoupili po úplném splacení úvěru. SV před tím, než využila svého práva na odstoupení, vozidlo prodala zpět prodejci, který jí jej původně prodal. V tomto ohledu SV tvrdí, že v důsledku uplatnění svého práva na odstoupení od smlouvy je oprávněna k náhradě rozdílu mezi kupní cenou navýšenou o úroky a cenou při dalším prodeji.

28.

Pokud jde o dotčené smlouvy, předkládající soud uvádí, že má za to, že dokumenty, nadepsané „Standardizované evropské informace o spotřebitelském úvěru“, které předložili RT, SV a BC, nemohou být podle německého práva považovány za součást smlouvy o úvěru, jelikož tyto dokumenty nesplňují formální požadavky podle § 492 odst. 1 BGB, pokud jde o stránkování.

29.

Předkládající soud také zdůrazňuje, že pokud jde o podmínky, za nichž věřitel může ze závažných důvodů ukončit platnost dotyčné smlouvy, tyto smlouvy nestanoví formu, v jaké má k takovému ukončení dojít, ani lhůtu, v níž musí věřitel platnost smlouvy ukončit, a nezmiňují ani právo dlužníka platnost smlouvy v souladu s § 314 BGB ukončit.

30.

Za těchto podmínek se Landgericht Ravensburg (zemský soud v Ravensburgu, Německo) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

31.

Dne 4. května 2017 a 23. března 2019 uzavřeli dva různí spotřebitelé, JL a DT, úvěrové smlouvy na nákup vozidla pro soukromé použití, přičemž JL uzavřel smlouvu s BMW Bank a DT s Audi Bank (pobočka Volkswagen Bank). Stejně jako v případě UK ve věci C‑33/20 a RT ve věci C‑155/20 se tito spotřebitelé snažili odstoupit od úvěrové smlouvy dlouho po uplynutí čtrnáctidenní lhůty od jejího uzavření, ale dříve, než byl úvěr zcela splacen. I v tomto případě ve snaze odůvodnit opožděnost svého oznámení tito spotřebitelé tvrdili, že lhůta pro uplatnění práva na odstoupení nezačala běžet, neboť jim v dotčených smlouvách nebyly poskytnuty dostatečné informace.

32.

Pokud jde o smlouvy dotčené v těchto dvou věcech, předkládající soud zdůrazňuje následující skutečnosti.

33.

Zaprvé tyto smlouvy neuvádějí přesnou povahu úvěru. V obou případech však standardní evropské informace o spotřebitelském úvěru ( 3 ), které jsou podle ustanovení německého práva nedílnou součástí smluvního dokumentu, zmiňují, že se uvedené informace týkají splátkového úvěru se stejnými měsíčními splátkami a pevné úrokové sazby ( 4 ).

34.

Zadruhé obě smlouvy uvádějí, že úvěr bude vyplacen po dodání vozidla prodejci. Ani jedna smlouva však nespecifikuje, že jakmile budou prostředky vyplaceny, zaniká povinnost zaplatit prodávajícímu prodejní cenu v odpovídající výši a kupující může požadovat, aby prodávající vozidlo dodal po úplném zaplacení kupní ceny.

35.

Zatřetí, pokud jde o informace o sazbách úroku z prodlení, smlouva uzavřená JL stanoví, že: „Pokud je] dlužník […] s platbami v prodlení, bude účtován úrok z prodlení ve výši pěti procentních bodů nad příslušnou základní sazbou za rok. Základní úrokovou sazbu určuje Deutsche Bundesbank každoročně k 1. lednu a 1. červenci a zveřejňuje ji v Budesanzeiger (spolkový věstník).“ Pokud jde o DT, úvěrová smlouva obsahuje následující informace o sazbě úroku z prodlení: „V případě ukončení platnosti smlouvy uplatníme úrokovou sazbu použitelnou v případě opožděných plateb v zákonem stanovené výši. Roční výše úrokové sazby použitelné v případě opožděných plateb odpovídá výši příslušné základní úrokové sazby zvýšené o pět procentních bodů.“ Kromě toho Standardní evropské informace o spotřebitelském úvěru poskytnuté tomuto spotřebiteli uvádí následující: „Roční výše úrokové sazby použitelné v případě opožděných plateb odpovídá výši příslušné základní úrokové sazby zvýšené o pět procentních bodů. Základní sazbu určuje Deutsche Bundesbank a je stanovena ke dni 1. ledna a 1. července každého roku.“

36.

Podle předkládajícího soudu však předložené dokumenty v obou případech nevysvětlují, že základní úroková sazba zveřejňovaná Deutsche Bundesbank odpovídá úrokové sazbě pro poslední refinanční operaci provedenou ECB, ani neodkazují na ustanovení § 247 odst. 1 BGB, které tuto informaci uvádí.

37.

Začtvrté předkládající soud poznamenává, že dokumenty poskytnuté spotřebitelům stanoví hlavní parametry, které se zohlední při určení výše odškodnění věřitele v případě předčasného splacení, avšak nestanoví přesný vzorec pro výpočet tohoto odškodnění.

38.

Zapáté předkládající soud poznamenává, že ačkoliv dotčené smlouvy odkazují na existenci práva dlužníka ze závažných důvodů platnost smlouvy ukončit, neobsahují ani odkaz na § 314 BGB, ani neuvádějí formu a lhůtu pro uplatnění práva na ukončení platnosti smlouvy.

39.

Zašesté předkládající soud poznamenává, že dotčené smlouvy stanoví, že je možné za účelem řešení sporů s bankou věc postoupit na Ombudsmann der privaten Banken (německý ombudsman soukromých bank) a že Verfahrensordnung für die Schlichtung von Kundenbeschwerden im deutschen Bankgewerbe (jednací řád pro vyřizování stížností zákazníků v německém bankovním sektoru), který upravuje vyřizování takovýchto stížností tímto orgánem, je k dispozici na vyžádání nebo jej lze zobrazit na webových stránkách Bundesverband der Deutschen Banken eV (Asociace německých bank), www.bdb.de. Uvedené smlouvy rovněž uvádějí, že jakákoliv stížnost musí být zaslána písemně úřadu pro stížnosti zákazníků při Asociaci německých bank. Smlouva, kterou podepsal DT, uvádí také faxové číslo a e-mailovou adresu, na kterou lze takové stížnosti zasílat. Předkládající soud však zdůrazňuje, že požadavky na obsah, který podle bodu 3 jednacího řádu tohoto orgánu stížnost musí mít, v dotčené smlouvě uvedeny nejsou.

40.

Za těchto podmínek se Landgericht Ravensburg (zemský soud v Ravensburgu) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

41.

V souladu s žádostí Soudního dvora navrhuji své stanovisko omezit na následující otázky:

42.

Úvodem je třeba nejprve připomenout, že směrnice sama o sobě nemůže jednotlivcům ukládat povinnosti, a nelze se jí tedy jako takové proti jednotlivcům dovolávat. Je pravda, že za účelem zajištění právní ochrany podle ustanovení unijního práva jsou vnitrostátní soudy, které jsou k výkladu vnitrostátního práva povolány, povinny jej vykládat v co nejvyšší možné míře ve světle textu a účelu dotčené směrnice, aby bylo dosaženo výsledku stanoveného danou směrnicí ( 5 ). Tato povinnost výkladu v souladu s unijním právem je však omezena obecnými právními zásadami, zejména zásadou právní jistoty, protože nemůže sloužit jako základ pro výklad vnitrostátního práva contra legem ( 6 ). Proto se žalobci mohou odpovědí na otázky položené předkládajícím soudem proti úvěrovým institucím dovolávat pouze v případě, že lze za použití uznaných metod výkladu vnitrostátní právní předpisy provádějící směrnici 2008/48 vykládat v souladu s těmito odpověďmi. Toto posouzení přísluší předkládajícímu soudu.

43.

Zadruhé bych chtěl zdůraznit, že se nedomnívám, že dosavadní judikatura Soudního dvora týkající se informačních požadavků stanovených jinými legislativními opatřeními EU zaměřenými na ochranu práv spotřebitelů může být nutně provedena jednoduše analogicky se směrnicí 2008/48. V souladu s metodami výkladu uznanými Soudním dvorem lze taková řešení vlastně provést pouze tehdy, jsou-li znění, kontext a cíle dotčených právních předpisů totožné nebo alespoň velmi podobné. V tomto případě je podle mého názoru třeba věnovat zvláštní pozornost skutečnosti, že směrnice 2008/48 stanoví přísnější informační požadavky, než jaké obsahuje například směrnice 93/13/EHS ( 7 ).

44.

Zatřetí, pokud jde o cíle sledované směrnicí 2008/48, z bodů 4 až 9 odůvodnění této směrnice vyplývá, že jejím cílem je usnadnit vznik účinného vnitřního trhu se spotřebitelskými úvěry harmonizací požadavků na informace, které jsou věřitelé povinni poskytnout a zároveň zajistit, že tento trh nabude důvěru spotřebitelů tím, že jim poskytne vysokou a rovnocennou úroveň ochrany ( 8 ).

45.

Informační požadavky obsažené ve směrnici 2008/48 tedy částečně vycházejí z předpokladu, že k dosažení tohoto cíle je nezbytná určitá míra smluvní standardizace, přinejmenším s ohledem na informace, které mají být ve smlouvách obsaženy, a částečně také že spotřebitel je vůči věřiteli v horším postavení, pokud jde o informaci o účincích smlouvy a použitelných právních předpisech ( 9 ). Za účelem dosažení těchto cílů směrnice 2008/48 plně harmonizuje informační povinnosti, které mohou být věřitelům uloženy ( 10 ), a za tímto účelem rozlišuje mezi informacemi, které musí věřitelé uvést ve svých reklamách (článek 4), v předsmluvní fázi (článek 5) a v samotných úvěrových smlouvách (článek 10) ( 11 ).

46.

Jelikož směrnice 2008/48 stanoví v různých fázích různé informační povinnosti, sledují tyto povinnosti, ačkoliv spolu souvisí, mírně odlišné cíle. Z bodů 18 a 19 odůvodnění této směrnice zejména vyplývá, že povinnost poskytovat spotřebitelům určité informace v předsmluvní fázi – stanovená v článku 5 směrnice – má v první řadě za cíl umožnit jim porovnat různé nabídky a vybrat tu nejvhodnější. Pokud jde o povinnost poskytovat spotřebitelům určité informace ve smluvní fázi stanovenou v článku 10 směrnice 2008/48, z bodu 31 odůvodnění vyplývá, že jejím cílem je umožnit spotřebitelům seznámit se s právy a povinnostmi, které jim ze smlouvy vyplývají ( 12 ). Přesněji, jak rozhodl Soudní dvůr, cílem tohoto ustanovení je zajistit, aby spotřebitelé měli veškeré informace nezbytné pro řádné plnění smlouvy a zejména za tím účelem pro výkon jejich práv ( 13 ).

47.

Vzhledem k tomu, že určité informace uvedené v článku 10 směrnice 2008/48 měly být spotřebiteli sděleny již v předsmluvní fázi, zatímco jiné se netýkají obsahu smlouvy, ale příslušných právních předpisů, je zřejmé, že unijní normotvůrce zamýšlel dosáhnout cíle spočívajícího v umožnění spotřebitelům seznámit se s právy a povinnostmi, které jim ze smlouvy vyplývají, tím, že spotřebitel v případě potíží nalezne odpověď na svou otázku přímo ve smlouvě, aniž by museli nést náklady na vyhledávání příslušných informací ( 14 ).

48.

Nakonec je třeba poznamenat, že jelikož směrnice 2008/48 má za cíl zejména usnadnit vznik účinného vnitřního trhu se spotřebitelskými úvěry a za tímto účelem přináší úplnou harmonizaci informačních požadavků, ať už Soudní dvůr v projednávaných případech navrhne jakékoliv řešení, tato řešení musí být co nejpřesnější. Na této podmínce skutečně závisí právní jistota evropských subjektů, která je pro vznik takového trhu nezbytná.

49.

Nyní navrhuji odpovědět na otázky ve světle těchto úvah.

50.

Podstatou první otázky ve věci C‑33/20, první otázky ve věci C‑155/20 a třetí otázky ve věci C‑187/20 je, zda čl. 10 odst. 2 písm. l) směrnice 2008/48 je třeba vykládat v tom smyslu, že úvěrová smlouva musí zaprvé ve formě „konkrétního čísla“ uvádět úrokovou sazbu použitelnou v případě opožděných plateb platnou v okamžiku uzavření úvěrové smlouvy a zadruhé konkrétně popisovat mechanismus pro úpravu této sazby.

51.

Pokud jde o první část otázky, je třeba na začátek připomenout, že podle judikatury Soudního dvora platí, že informační povinnosti stanovené ve směrnici 2008/48 nemohou být splněny pouhým odkazem na právní nebo správní předpis uvedeným ve smlouvě ( 15 ).

52.

Německá verze čl. 10 odst. 2 písm. l) směrnice 2008/48 stanoví, že smlouvy o spotřebitelském úvěru musí uvádět „der Satz der Verzugszinsen gemäß der zum Zeitpunkt des Abschlusses des Kreditvertrags geltenden Regelung und die Art und Weise seiner etwaigen Anpassung sowie gegebenenfalls anfallende Verzugskosten“, kde by použití výrazu „Regelung“ mohlo vést k určité nejednoznačnosti. Tento výraz by mohl odkazovat na podmínky smlouvy nebo na právní předpisy platné v době uzavření smlouvy, což by znamenalo, že aby bylo vše v souladu s těmito právními předpisy, je nezbytné ve smlouvě reprodukovat obsah použitelné právní úpravy. V tomto případě, který podporuje německá vláda, by číslo muselo být uvedeno pouze tehdy, pokud právní předpis uvádí použitelnou úrokovou sazbu jako absolutní hodnotu.

53.

V tomto ohledu uznávám, že čl. 10 odst. 2 písm. l) směrnice 2008/48 zdaleka není výslovný. Zdá se mi však, že formulace, kontext a cíle tohoto ustanovení se opírají spíše o jeho výklad v tom smyslu, že požaduje zmínku o konkrétní výši sazby platné v den podpisu smlouvy. K tomuto závěru jsem dospěl na základě následujících důvodů.

54.

Nejprve je třeba poznamenat, že v samotném čl. 10 odst. 2 písm. l) směrnice 2008/48 je uvedeno, že informace požadované tímto článkem se týkají úrokové sazby. Podle obecně chápané definice se tento pojem vztahuje na procentní hodnotu, tedy na setiny ( 16 ). Vzorec, srovnávací nebo referenční index, který se k výpočtu sazby používá, ve skutečnosti není sazbou samotnou ( 17 ). Dalo by se dodat, že pokud německé znění směrnice 2008/48 odkazuje na právní předpisy platné v době uzavření smlouvy, používá jasnější výrazy, jako například v čl. 14 odst. 2 („das […] geltende innerstaatliche Recht“) a v čl. 14 odst. 6 nebo v čl. 15 odst. 2 („nach den geltende Rechtsvorschriften“).

55.

Ještě důležitější je, že v anglickém znění čl. 10 odst. 2 písm. l) směrnice 2008/48 odkazuje na „the interest rate applicable in the case of late payments as applicable at the time of the conclusion of the credit agreement and the arrangements for its adjustment“. Podobně francouzská verze zmiňuje „le taux d’intérêt applicable en cas de retard de paiement applicable au moment de la conclusion du contrat de crédit et les modalités d'adaptation de ce taux“.

56.

Podle mého názoru skutečnost, že toto ustanovení alespoň v některých dalších jazykových verzích jasně uvádí, že na jedné straně úroková sazba, která má být vymezena, musí být sazba platná „v okamžiku uzavření úvěrové smlouvy“ a na druhé straně musí být tyto informace uvedeny nad rámec informací o podmínkách úpravy této sazby, prokazuje, že pojem „úroková sazba“ je třeba chápat tak, že neodkazuje ani na definici této sazby, ani na vzoreček použitý pro její výpočet, ale spíše na procentní hodnotu odpovídající sazbě platné v den podpisu smlouvy. Definice použité sazby nebo vzorečku pro její výpočet (v projednávaných případech X + 5, kde X se rovná hodnotě německého základního úroku) se beze změny smlouvy nezmění.

57.

Pokud by tedy měl být pojem „úroková sazba“ chápán tak, že odkazuje na použitý vzoreček pro výpočet, nebylo by nutné specifikovat, že tato sazba musí být sazba platná v den uzavření smlouvy, či navíc požadovat zmínku o opatřeních pro její úpravu. Zejména pokud jde o tento druhý typ informací, ať už je třeba pojem „úroková sazba“ chápat jako odkaz na použitou definici nebo vzoreček pro výpočet, způsob její úpravy by byl obsažen již v definici sazby nebo ve vzorečku pro její výpočet ve formě proměnné nebo, jako v tomto případě, odkazu na referenční hodnotu ( 18 ).

58.

Jak zdůraznili někteří účastníci řízení, jistě se některé úrokové sazby – jako sazby dotčené ve věci v původním řízení – pravděpodobně budou lišit, ale podle mého názoru tento argument spíše podporuje výše uvedený závěr. Může zejména vysvětlit, proč čl. 10 odst. 2 písm. l) směrnice 2008/48 stanoví nejen, že uvedená sazba, kterou je třeba uvést, musí být sazba platná v okamžiku uzavření smlouvy, ale že je rovněž nutné uvést podmínky pro úpravu této sazby.

59.

Z toho vyplývá, že již znění čl. 10 odst. 2 písm. l) směrnice 2008/48 naznačuje, že toto ustanovení by mělo být vykládáno v tom smyslu, že věřiteli stanoví povinnost uvést zejména sazbu, která by byla skutečně použita, pokud by se dlužník v okamžiku uzavření smlouvy dostal do prodlení.

60.

Tento závěr potvrzují cíle a celkové schéma dané směrnice.

61.

Nejprve poznamenávám, že pokaždé, když článek 3 směrnice 2008/48 stanoví definici sazby, dané ustanovení zdůrazňuje, že tato sazba musí být vyjádřena v procentech. Podle mého názoru tato objasnění nepředstavují výjimky z obvyklé definice pojmu „sazba“, jak tvrdí německá vláda, nýbrž připomínají skutečnost, že účelem těchto definic je upřesnit, jak toto procento podle povahy každé sazby vypočítat ( 19 ).

62.

V tomto ohledu se mi s ohledem na definici pojmu „sazba“ jeví, že pokud by měl normotvůrce v úmyslu zavázat věřitele, aby neuváděli skutečnou procentní hodnotu odpovídající úrokové sazbě platné v okamžiku uzavření smlouvy, ale spíše vzoreček, který má být použit pro její výpočet, pravděpodobně by tak učinil výslovně.

63.

Zadruhé, pokud jde o cíle sledované čl. 10 odst. 2 písm. l) směrnice 2008/48, poznamenávám, že uvedené ustanovení má evropským spotřebitelům umožnit seznámit se se svými právy a povinnostmi. Z tohoto hlediska lze uznat – jak zdůraznily některé strany řízení –, že z hlediska plnění smlouvy je sazba platná v den uzavření smlouvy, uvažovaná samostatně, nezajímavá, protože se velmi pravděpodobně později změní.

64.

Lze však jen stěží zpochybnit skutečnost, že uvedení procentní sazby odpovídající použitelné úrokové sazbě za opožděnou platbu platné v okamžiku uzavření smlouvy spotřebitelům pomáhá uvědomit si důsledky prodlení ( 20 ) a zdá se mi to smysluplnější než použití vzorečku nebo abstraktního odkazu na vzoreček nebo referenční sazbu. To navíc není jediná informace, kterou čl. 10 odst. 2 písm. l) směrnice 2008/48 požaduje. Skutečnost, že toto ustanovení rovněž vyžaduje uvedení způsobu úpravy, se týká zejména problému aktualizace těchto informací. Nelze proto mít za to, že uvedení této procentní sazby by bylo nedostatečné k tomu, aby umožnilo unijním spotřebitelům porozumět důsledkům, které pro ně mohou vyplynout z prodlení s platbou.

65.

Nakonec je možné poznamenat, že povinnost uvést úrokovou sazbu použitelnou v případě prodlení není zahrnuta pouze mezi informace, které mají být uvedeny ve smlouvě, ale je také mezi informacemi, které mají být poskytnuty ve fázi před uzavřením smlouvy v souladu s článkem 5 směrnice 2008/48. V důsledku toho je třeba pojem „úroková sazba použitelná v případě opožděných plateb“ vykládat tak, aby splňoval cíle sledované jak čl. 10 odst. 2 písm. l) směrnice 2008/48, tak čl. 5 odst. 1 písm. l) této směrnice.

66.

Z tohoto pohledu, co se týče cíle sledovaného požadavky na předsmluvní informace stanovenými v čl. 5 odst. 1 směrnice 2008/48, z bodu 18 odůvodnění této směrnice vyplývá, že mají za cíl zejména posílit důvěru spotřebitelů tím, že stanoví „zvláštní ustanovení o reklamách na úvěrové smlouvy a o určitých standardních informacích, které by měly být spotřebitelům poskytovány, aby jim bylo umožněno zejména srovnávat různé nabídky. Tyto informace by měly být poskytovány jasným, výstižným a zřetelným způsobem prostřednictvím reprezentativního příkladu.“ ( 21 )

67.

V tomto ohledu je třeba poznamenat, že podle ustálené judikatury je třeba ustanovení unijního práva v oblasti spotřebitelského práva vykládat nikoli pohledem žalobců v dotčených věcech, ale pohledem průměrného spotřebitele, který je přiměřeně dobře informovaný a přiměřeně pozorný a obezřetný ( 22 ). V tomto případě z bodu 6 odůvodnění směrnice 2008/48 jasně vyplývá, že tato směrnice sleduje cíl rozvoje průhlednějšího a efektivnějšího úvěrového trhu v prostoru bez vnitřních hranic. Z toho, že jako právní základ pro jeho přijetí byl zvolen článek 95 SES (nyní článek 114 SFEU) ‐ který může přijetí harmonizačních opatření ospravedlnit pouze tehdy, mají-li za cíl zlepšit podmínky pro fungování vnitřního trhu ( 23 ) ‐, lze odvodit, že srovnatelnost nabídek, kterou má článek 5 směrnice 2008/48 usnadnit, je třeba chápat ve vztahu nikoli k situaci vnitrostátního spotřebitele, ale spíše k situaci spotřebitele evropského ( 24 ).

68.

V každém případě je samozřejmě třeba uznat, že průměrnému spotřebiteli chybí odborné znalosti finančního specialisty. Dá se tedy docela dobře předpokládat, že průměrný spotřebitel, který navíc může pobývat v jiném členském státě, - nemůže snadno pochopit – a tedy porovnat – různé sazby úroku z prodlení, které mohou být uplatněny, pokud je mu poskytnuta pouze informace o vzorečku pro výpočet sazby v daném okamžiku, zejména pokud takový vzoreček zahrnuje národní sazbu, srovnávací nebo referenční index. Podle mého názoru směrnice 2008/48 stanoví, že každá smlouva o spotřebitelském úvěru musí uvádět použitelnou úrokovou sazbu, a nikoli pouze metodu výpočtu nebo úpravy této sazby právě za účelem, aby evropskému spotřebiteli umožnila srovnání.

69.

Za těchto okolností, ačkoliv směrnice mohla být v tomto bodě jasnější, se zejména ve světle znění čl. 10 odst. 2 písm. l) směrnice 2008/48 domnívám, že povinnost zmínit „úrokovou sazbu použitelnou v případě opožděných plateb“ je třeba chápat v tom smyslu, že požaduje, aby smlouvy přesně určovaly procentní hodnotu odpovídající úrokové sazbě použitelné v případě prodlení dlužníka po podpisu smlouvy ( 25 ).

70.

Pokud jde o druhou část otázky týkající se úpravy sazby úroku z prodlení, ze znění čl. 10 odst. 2 písm. l) směrnice 2008/48 vyplývá, že způsob úpravy musí být v úvěrové smlouvě rovněž přesně určen.

71.

Ve světle vysvětlení, která v žádostech o rozhodnutí o předběžné otázce uvedl předkládající soud, je podle mého názoru třeba otázky položené předkládajícím soudem vykládat tak, že se týkají míry přesnosti, s jakou musí být informace týkající se dané problematiky ve smlouvě uvedena. Konkrétně se otázka týká toho, zda, je-li úroková sazba založena na referenční sazbě, musí uvést úvěrová instituce kým, kdy a podle jakých kritérií je tato sazba určena.

72.

V tomto ohledu je třeba poznamenat, že podle judikatury Soudního dvora nemůže věřitel splnit informační povinnosti stanovené v čl. 10 odst. 2 směrnice 2008/48 pouhým odkazem ve smlouvě na použitelná právní ustanovení ( 26 ). Nedomnívám se však, že čl. 10 odst. 2 písm. l) uvedené směrnice by měl být vykládán v tom smyslu, že vyžaduje, aby věřitel v případech, kdy je k výpočtu úrokové sazby použita referenční sazba, vysvětlil, jakým způsobem má být tato referenční sazba upravena, nebo dokonce, pokud je tomu tak jako v projednávaném případě, že použitá referenční sazba odpovídá sazbě zveřejněné ECB.

73.

K uvedenému závěru jsem dospěl na základě následujících důvodů.

74.

Zaprvé, pokud je úroková sazba vypočítána na základě vzorečku obsahujícího proměnnou, bude použití této proměnné jediným nebo jedním ze způsobů, jak lze úrokovou sazbu upravit. Pokud, jako v projednávaných věcech, neexistuje jiný způsob úpravy sazby, pro splnění požadavků čl. 10 odst. 2 písm. l) směrnice 2008/48 stačí tedy, aby smlouva obsahovala takový vzoreček pro výpočet použitelné sazby, a je-li proměnnou referenční sazba, informaci o tom kdo takovou sazbu stanoví, kde je uveřejňována a o frekvenci, s jakou je zveřejňována.

75.

Zadruhé podotýkám, že po skutkových okolnostech dotčených ve věcech v původních řízeních byl čl. 5 odst. 1 směrnice 2008/48 změněn za účelem upřesnění, že odkazuje-li smlouva o spotřebitelském úvěru na referenční sazbu ve smyslu čl. 3 odst. 1 bod 3) nařízení (EU) 2016/1011 ( 27 ), musí věřitel nebo případně zprostředkovatel úvěru dlužníka informovat o názvu referenční sazby a o jejím správci a o případných důsledcích pro spotřebitele (z čehož podle mého názoru vyplývá povinnost specifikovat frekvenci, se kterou je tento index uveřejňován) ( 28 ). Nečeká se však, že věřitel vysvětlí, jakým způsobem je stanovována sama tato referenční hodnota.

76.

A konečně, podrobný popis způsobu stanovení referenční sazby se nejeví jako nezbytný k dosažení cílů sledovaných články 5 a 10 této směrnice, ale mohl by s nimi být dokonce v rozporu. Jelikož se jedná o referenční sazbu uveřejňovanou centrální bankou, může částečně záviset na makroekonomických datech a částečně na měnové politice (zejména na otázce cenové stability a inflace). Jakákoli snaha ze strany věřitele způsob úpravy této sazby vysvětlit by vyžadovala ve srovnání s ostatními informacemi uvedenými v čl. 10 odst. 2 směrnice 2008/48 nepřiměřené úsilí. Čiré množství informací samo o sobě může přinášet riziko ochromení spotřebitele záplavou finančních a ekonomických informací a údajů ( 29 ). Taková povinnost by pro věřitele mohla být velmi zatěžující, a nebude-li jasně prokázán opak, lze pochybovat o tom, že by o takové povinnosti unijní normotvůrce vůbec kdy uvažoval.

77.

V projednávané věci doložky dotčené v původním řízení upřesňují, že referenční sazba použitá ve vzorečku pro výpočet sazby úroku z prodlení je zveřejňována německou spolkovou bankou a tato sazba je stanovována každý rok 1. ledna a 1. července. Jelikož se jedná o oficiální sazbu, která je volně dostupná na webových stránkách německé spolkové banky, domnívám se, že tento údaj je dostatečný, aby průměrný evropský spotřebitel – o kterém předpokládáme, že je přiměřeně dobře informovaný a pozorný – pochopil, kdo tuto sazbu zveřejňuje a kde a kdy je zveřejňována.

78.

Je třeba připustit, že tyto smluvní podmínky nespecifikují, že použitá referenční sazba odpovídá sazbě zveřejněné ECB. Článek 5 ani článek 10 směrnice 2008/48 však nenaznačuje, že by takový údaj byl vyžadován. Navíc nechápu, z jakého důvodu by tyto informace byly pro srovnatelnost nabídek nezbytné, ani jakým způsobem by spotřebiteli pomohly seznámit se s jeho právy a povinnostmi. Pro spotřebitele je důležité pochopit důsledky smlouvy ( 30 ) a z tohoto hlediska podle mého názoru stačí vědět, že použitá sazba je právně závazná a kde ji lze najít.

79.

S ohledem na výše uvedené navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na první otázku ve věci C‑33/20, první otázku ve věci C‑155/20 a třetí otázku ve věci C‑187/20 tak, že čl. 10 odst. 2 písm. l) směrnice 2008/48 je třeba vykládat v tom smyslu, že v úvěrové smlouvě musí být zaprvé uvedena procentní hodnota sazby úroku z prodlení platná v okamžiku uzavření úvěrové smlouvy a zadruhé, je-li tato sazba proměnlivá, vzoreček, který bude použit ve stanovenou dobu k výpočtu použitelné sazby, a v případě, že se jako proměnná použije referenční sazba nebo referenční hodnota, datum zveřejnění, jakož i to, kde byla zveřejněna a kdo ji zveřejnil.

80.

Podstatou šesté otázky předkládajícího soudu ve věci C‑187/20 je, zda čl. 10 odst. 2 písm. t) směrnice 2008/48 je třeba vykládat v tom smyslu, že úvěrová smlouva musí specifikovat základní formální podmínky pro zahájení mimosoudního urovnání stížností nebo prostředky nápravy, nebo zda stačí, aby smlouva v tomto ohledu pouze odkazovala na jednací řád dostupný na internetu.

81.

Na úvod je možné poznamenat, že na základě čl. 10 odst. 2 písm. t) směrnice 2008/48 musí smlouvy o spotřebitelském úvěru uvádět „zda existuje pro spotřebitele mechanismus mimosoudního urovnávání stížností a prostředků nápravy, a pokud ano, způsob přístupu k němu“. Pro zodpovězení této otázky je tedy nutné určit, co je míněno „mechanism[em] mimosoudního urovnávání stížností a prostředků nápravy“.

82.

Podle ustálené judikatury Soudního dvora platí, že kde ustanovení unijního za účelem vymezení jejich smyslu a dosahu práva neodkazují na právo členských států, musí být zpravidla vykládána autonomním a jednotným způsobem v celé Unii. Tento výklad musí zohledňovat nejen znění těchto ustanovení, ale také jejich kontext a cíl sledovaný dotčenou právní úpravou ( 31 ). Jelikož směrnice 2008/48 na právo členských států pro účely určení významu pojmu „mechanismus mimosoudního urovnávání stížností a prostředků nápravy“ neodkazuje, je třeba jej považovat za samostatný pojem unijního práva, a v důsledku toho jej v celé Evropské unii vykládat jednotně.

83.

V tomto ohledu na jedné straně poznamenávám, že způsoby přístupu, které musí být podle čl. 10 odst. 2 písm. t) směrnice 2008/48 ve smlouvě uvedeny, jsou metody týkající se „mechanismu mimosoudního urovnávání stížností a prostředků nápravy“, který zahrnuje nejen interní postupy pro vyřizování stížností, ale také postupy před samostatným subjektem ( 32 ). Na druhé straně, jak se jeví v případě postupu při podávání stížností u německého veřejného ochránce práv soukromých bank, může být mechanismus mimosoudního urovnávání stížností a prostředků nápravy podle čl. 10 odst. 2 písm. t) směrnice 2008/48 podroben konkrétním podmínkám přípustnosti a odpovědný subjekt je navíc může změnit.

84.

V rozporu s tvrzením některých účastníků však tyto skutečnosti samy o sobě nemohou ospravedlnit výklad čl. 10 odst. 2 písm. t) směrnice 2008/48 v tom smyslu, že smlouva by mohla jednoduše odkazovat na relevantní webové stránky, v podstatě že by to nebylo možné jinak provést možné změny v použitelných procesních pravidlech. Je třeba připustit, že požadavek, aby věřitelé do smlouvy zahrnuli jiné informace než jen adresu webové stránky věnované těmto postupům, bude nutně znamenat, že v případě změny v seznamu dostupných mechanismů pro mimosoudní urovnávání stížností nebo prostředků nápravy nebo v pravidlech pro podání příslušným orgánům bude nutné aktualizovat obsah smlouvy. Bylo by skutečně v rozporu s cíli směrnice 2008/48 vykládat její článek 10 v tom smyslu, že nevyžaduje, aby věřitel takovou aktualizaci provedl, neboť jak jsem vysvětlil výše, dílčí informace uvedené v tomto ustanovení jsou informace, které unijní normotvůrce považuje po dobu plnění smlouvy za zřejmě nezbytné ( 33 ).

85.

Povinnost aktualizace však pro věřitele nepředstavuje nepřiměřenou zátěž. Na jedné straně díky vývoji nástrojů pro správu smluv v posledních 20 letech je správa smluv pro věřitele mnohem jednodušší a levnější. Na straně druhé není provedení takové aktualizace právně obtížné. Doložka, která pouze zmiňuje existenci či neexistenci mechanismů mimosoudního urovnávání stížností a prostředků nápravy pro spotřebitele a způsobu přístupu k nim, má spíše informativní než normativní hodnotu, protože neurčuje rozsah práv a povinností stran. Aktualizace těchto informací tedy nepředstavuje změnu smlouvy, proti které by například spotřebitel mohl vznést námitku.

86.

V každém případě je možné poznamenat, že čl. 10 odst. 1 směrnice 2008/48 vyžaduje, aby spotřebitelé obdrželi jedno vyhotovení úvěrové smlouvy. Použití slova „obdrželi“ naznačuje, že spotřebitel nemusí pro získání přístupu k podmínkám smlouvy otevřít internetový odkaz ani podnikat žádné další kroky ( 34 ). Kromě toho již Soudní dvůr rozhodl, že věřitelé nemohou informační povinnost podle článku 10 směrnice 2008/48 splnit tím, že ve smlouvě uvedou, kde lze dané informace najít ( 35 ).

87.

Jelikož se zdá, že si toho je předkládající soud již vědom, domnívám se, že otázky předkládajícího soudu je třeba chápat tak, že se týkají konkrétně toho, co se v čl. 10 odst. 2 písm. t) směrnice 2008/48 rozumí „způsobem přístupu“ a opět jakou míru přesnosti lze od informací obsažených ve smlouvě v tomto ohledu očekávat.

88.

V tomto ohledu je třeba znovu připomenout, že podle ustálené judikatury je pro výklad ustanovení unijního práva třeba vzít v úvahu nejen jeho znění a cíl, ale i jeho kontext a cíle sledované právní úpravou, jejíž je součástí ( 36 ).

89.

Pokud jde o znění čl. 10 odst. 2 písm. t) směrnice 2008/48, lze z pojmů zvolených normotvůrcem odvodit, zejména v němčině z pojmu „die Voraussetzungen für diesen Zugang“ (v angličtině „methods for having access“ nebo ve francouzštině, „modalités d’accès à ces dernières“ ( 37 )), že informace, které mají být poskytnuty spotřebitelům, by měly zahrnovat něco jiného než pouhou zmínku o různých existujících mechanismech. Rovněž však poznamenávám, že tytéž pojmy se vztahují pouze na „přístup“ k těmto mechanismům, a nikoli na jejich fungování. Neimplikují takovou míru přesnosti, podle které by věřitel musel ve smluvních dokumentech pro spotřebitele podrobně reprodukovat všechna použitelná procesní pravidla.

90.

Podle mého názoru to podle všeho potvrzuje kontext, do něhož toto ustanovení zapadá, jelikož čl. 10 odst. 2 směrnice 2008/48 na začátku stanoví, že informace musí být uvedeny jasným a stručným způsobem, což znamená, že je třeba zmínit pouze základní informace.

91.

A konečně, pokud jde o cíl sledovaný čl. 10 odst. 2 písm. t) směrnice 2008/48, poznamenávám, že informace o tom, „zda existuje pro spotřebitele mechanismus mimosoudního urovnávání stížností a prostředků nápravy, a pokud ano, [o] způsob[u] přístupu k němu,“ nepatří mezi informace, které mají být podle článku 5 směrnice 2008/48 poskytovány spotřebitelům ve fázi před uzavřením smlouvy. Z toho je zjevné, že unijní normotvůrce považoval tyto informace za důležité nikoli pro účely srovnání nabídek, ale spíše pro účely řešení problémů, které mohou po dobu plnění smlouvy nastat ( 38 ). Cílem, který toto ustanovení sleduje, je tedy povzbudit spotřebitele k tomu, aby tyto mechanismy používal. Z toho podle mého názoru plyne, že poskytnuté informace jsou dostatečné k tomu, aby v tomto ohledu nedošlo ke zklamání.

92.

Lze tedy dojít k závěru, že informace o způsobech přístupu k jakýmkoli použitelným mechanismům mimosoudního urovnávání stížností a prostředků nápravy, které musí být podle čl. 10 odst. 2 písm. t) směrnice 2008/48 zahrnuty ve smlouvě, jsou omezeny na ty, které jsou nezbytné pro zajištění toho, aby se dlužník mohl s úplnou znalostí faktů rozhodnout, zda je pro něj využití některého z těchto mechanismů vhodné, a aby mohl takovou stížnost nebo odvolání podat bez ze strachu z toho, že bude trvale zbaven možnosti svá práva prosazovat.

93.

Tento poslední aspekt se mi jeví o to důležitější, že čl. 10 odst. 2 písm. t) směrnice 2008/48 odkazuje na jakýkoli mechanismus mimosoudního urovnávání stížností a prostředků nápravy bez ohledu na to, zda je volitelný nebo povinný. Domnívám se však, že tento cíl nezahrnuje upřesnění použitelných procesních pravidel, včetně přípustnosti, pokud jejich nedodržení spotřebitele definitivně nezbavuje možnosti uplatnit svá práva.

94.

Konkrétně to znamená, že smlouva o spotřebitelském úvěru by měla zmínit následující body:

95.

Tento závěr není podle mého názoru směrnicí 2013/11 zpochybněn. Je pravda, že čl. 13 odst. 2 uvedené směrnice pouze stanoví, že obchodníci, ať už jsou kdokoli, musí na svých internetových stránkách, pokud tyto internetové stránky existují, a případně ve všeobecných obchodních podmínkách kupních smluv nebo smluv o poskytování služeb uzavřených mezi obchodníkem a spotřebitelem, uvést hlavní subjekt či subjekty alternativního řešení sporů, na které se tito obchodníci obracejí nebo jsou povinni se obracet za účelem řešení sporů se spotřebiteli, jakož i adresu jejich webových stránek. Článek 3 odst. 1 zmíněné směrnice však stanoví, že ustanovení této směrnice má přednost pouze v tom případě, že je v rozporu s ustanovením jiného právního aktu Unie, které se týká postupů mimosoudního řešení sporů, které zahájil spotřebitel vůči obchodníkovi. Vzhledem k tomu, že směrnice 2013/11 provádí minimální harmonizaci, ( 40 ) aby byla v rozporu s jinou směrnicí, musí směrnice 2013/11 stanovit vyšší standard než tato jiná směrnice ( 41 ). V tomto případě jelikož směrnice 2008/48 jasně stanoví vyšší informační požadavky než směrnice 2013/11, a nikoli naopak ( 42 ), není důvod upřednostňovat povinnost poskytovat informace podle čl. 13 odst. 2 směrnice 2013/11 před požadavky čl. 10 odst. 2 písm. t) směrnice 2008/48 ( 43 ).

96.

Dotčené smlouvy o spotřebitelském úvěru v původním řízení ve věci C‑187/20 zmiňují možnost zahájit řízení o stížnosti u veřejného ochránce práv soukromých bank. Rovněž uvádějí, že procesní pravidla pro vyřizování stížností zákazníků v německém bankovním sektoru jsou k dispozici na vyžádání nebo k nahlédnutí na internetu a že stížnosti musí být zaslány písemně na uvedenou adresu.

97.

Podle mého názoru je třeba tyto údaje považovat z hlediska splnění požadavků čl. 10 odst. 2 písm. t) směrnice 2008/48 za dostatečné, pokud za prvé neexistují žádné jiné mechanismy mimosoudního urovnávání stížností a prostředky nápravy, které by bylo možné na daný druh smlouvy uplatnit, zadruhé je postup urovnávání stížností u veřejného ochránce práv soukromých bank bezplatný a nevyžaduje právní zastoupení a zatřetí pro podání stížnosti u tohoto orgánu nejsou stanoveny žádné další formální požadavky kromě toho, že tato stížnost musí být zaslána v písemné formě na uvedenou adresu, jejichž nedodržení by mohlo definitivně bránit žalobci v přístupu k tomuto konkrétnímu řízení.

98.

S ohledem na výše uvedené navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na šestou otázku ve věci C‑187/20, že čl. 10 odst. 2 písm. t) směrnice 2008/48 je třeba vykládat v tom smyslu, že úvěrová smlouva musí uvádět seznam všech dostupných mechanismů mimosoudního urovnávání stížností a prostředků nápravy, které mají spotřebitelé k dispozici, a případně náklady na každý z těchto mechanismů, zda je třeba stížnost nebo odvolání podat v papírové nebo elektronické podobě, poštovní nebo elektronickou adresu, na kterou má být taková stížnost nebo odvolání zasláno, a formální podmínky, které je třeba dodržet, pokud by jejich nedodržení mohlo vést ke ztrátě možnosti spotřebitele svá práva uplatnit.

99.

Podstatou čtvrté otázky ve věci C‑155/20 a sedmé otázky ve věci C‑187/20 předkládajícího soudu je to, zda čl. 14 odst. 1 směrnice 2008/48 je třeba vykládat v tom smyslu, že věřitel může vznést námitku zadržení věci, pokud spotřebitel uplatní právo na odstoupení od smlouvy dlouhou dobu po uplynutí čtrnáctidenní lhůty od uzavření smlouvy stanovené v čl. 14 odst. 1 písm. a) z důvodu, že ve smlouvě či v následné komunikaci nebyly poskytnuty informace uvedené v čl. 10 odst. 2 uvedené směrnice. Je-li odpověď na tuto otázku kladná, předkládající soud se rovněž táže, zda skutečnost, že dlužník nevěděl, že právo na odstoupení od smlouvy trvalo i po uplynutí čtrnáctidenní lhůty stanovené v čl. 14 odst. 1 směrnice 2008/48, může uplatnění námitky zadržení věci bránit.

100.

Výchozím bodem je znění čl. 14 odst. 1 směrnice 2008/48, který stanoví, že „[s]potřebitel má k dispozici lhůtu čtrnácti kalendářních dnů na odstoupení od úvěrové smlouvy bez uvedení důvodu“. Podle druhé věty tohoto ustanovení tato lhůta začíná běžet buď, jak je uvedeno v písmeni a), dnem uzavření úvěrové smlouvy, nebo jak je uvedeno v písmeni b), dnem, kdy „spotřebitel obdrží smluvní podmínky a informace v souladu s článkem 10, pokud tento den nastane později“.

101.

Ačkoliv Komise tvrdí opak, otázka existence případné lhůty není ponechána na uvážení členských států, ale patří do oblastí, které směrnice 2008/48 harmonizuje. Skutečně se domnívám, že pokud by členské státy mohly ve vnitrostátním právu stanovit délku takové lhůty, mohly by narušit harmonizaci provedenou čl. 14 odst. 1 písm. a) tím, že se budou, pokud jde o dobu pro uplatnění práva na odstoupení, opírat o ustanovení čl. 14 odst. 1 písm. b). Je zjevné, že tím, že unijní normotvůrce upustil od stanovení časového limitu, úmyslně zamýšlel umožnit spotřebitelům od smlouvy odstoupit, pokud neobdrželi všechny informace, bez ohledu na povahu (a tedy ekonomický význam) informací, které byly opomenuty.

102.

Za těchto okolností je absence lhůty právě tím výsledkem, který unijní normotvůrce z zamýšlel dosáhnout za účelem sankcionování věřitelů, kteří informační povinnost podle článku 10 uvedené směrnice nesplní. Jedná se tedy o další sankci vedle té, kterou jsou členské státy povinny stanovit podle článku 23 uvedené směrnice, ale pro kterou nemají žádnou diskreční pravomoc..

103.

Za těchto podmínek musí být skutečnost, že se věřitelé nemohou dovolávat časové lhůty, považována za jeden z aspektů právních a správních předpisů členských států týkajících se smluv o spotřebitelském úvěru, který musí být považován za spadající do oblasti působnosti plné harmonizace provedené uvedenou směrnicí.

104.

Jinými slovy se v této legislativní konstrukci zdá být nezbytně implicitně obsaženo, že věřitel nemůže za účelem ospravedlnění nesplnění informačních povinností stanovených v článku 10 uvedené směrnice poukazovat na skutečný stav vědomí spotřebitele.

105.

Pokud navíc porovnáme ustanovení této směrnice s ustanoveními jiných směrnic, které spotřebitelům poskytují právo od smlouvy odstoupit, je zřejmé, že když unijní normotvůrce zamýšlel profesionálnímu obchodníkovi umožnit dovolávat se lhůty, výslovně to zmínil, jako například v případě čl. 10 odst. 1 směrnice 2011/83 ( 44 ). Ačkoli tato směrnice na směrnici 2008/48 navazuje, bylo volbou unijního normotvůrce směrnici 2008/48 za účelem přijetí podobného řešení neměnit.

106.

S ohledem na uvedené poznamenávám, že čl. 14 odst. 1 směrnice 2008/48 stanoví právo na odstoupení, nikoli neplatnost ( 45 ). Jelikož splnění smlouvy je přirozeným způsobem zániku smluvního závazku tohoto typu, dospěl bych tedy k závěru, že čl. 14 odst. 1 této směrnice je třeba vykládat v tom smyslu, že právo na odstoupení, které toto ustanovení stanoví, není možné uplatnit poté, co obě strany zcela splnily své závazky z úvěrové smlouvy.

107.

Tento závěr je potvrzen bodem 34 odůvodnění směrnice 2008/48, který upřesňuje, že uvedená směrnice stanovila právo na odstoupení od smlouvy za podmínek podobných podmínkám stanoveným směrnicí 2002/65, zatímco čl. 6 odst. 2 písm. c) posledně uvedené směrnice upřesňuje, že v ní stanovené právo na odstoupení od smlouvy se nevztahuje na „smlouvy, jež obě strany zcela splnily na výslovnou žádost spotřebitele před tím, než spotřebitel uplatnil právo na odstoupení“ ( 46 ).

108.

Na druhou stranu lze připomenout, že účelem informačních povinností stanovených v článku 10 směrnice 2008/48 je umožnit spotřebitelům seznámit se s rozsahem svých práv a povinností po dobu plnění smlouvy. Jakmile je smlouva zcela splněna, tyto povinnosti se již nadále neuplatní. Proto se pro dosažení cílů sledovaných tímto ustanovením nejeví jako nutné umožnit spotřebitelům uplatnit jejich právo na odstoupení od smlouvy poté, co smlouva již byla splněna.

109.

Za těchto okolností navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na čtvrtou otázku ve věci C‑155/20 a sedmou otázku ve věci C‑187/20 tak, že čl. 14 odst. 1 směrnice 2008/48 je třeba vykládat v tom smyslu, že věřitel nesmí bránit spotřebiteli v uplatnění jeho práva na odstoupení od smlouvy, dokud v úvěrové smlouvě nejsou poskytnuty všechny informace uvedené v čl. 10 odst. 2 uvedené směrnice. Toto právo však poté, co byly zcela splněny závazky z dotčené smlouvy, již nelze uplatnit.

110.

Podstatou páté otázky ve věci C‑155/20 a osmé otázky ve věci C‑187/20 předkládajícího soudu je, zda se věřitel může dovolávat zásady zákazu zneužití práv, aby spotřebiteli zabránil v uplatnění práva na odstoupení od smlouvy podle čl. 14 odst. 1 věty první směrnice 2008/48, pokud od uzavření smlouvy již uplynula významná doba.

111.

Na úvod lze poznamenat, že směrnice 2008/48 neobsahuje žádná pravidla týkající se možného zneužití práv, která přiznává. Členské státy se navíc nemohou dovolávat právních ustanovení nebo zásad, a to ani ústavních, které by bránily uplatňování unijního práva ( 47 ).

112.

Lze však poznamenat, že v unijním právu je zakotvena obecná právní zásada, podle níž se jednotlivci nemohou dovolávat unijního práva podvodným nebo zneužívajícím způsobem ( 48 ). Proto musí být v oblastech upravených unijním právem možnost dovolávat se zneužívající povahy výkonu práva, které z unijního práva vyplývá, posuzována výlučně s ohledem na tuto zásadu, a nikoli s ohledem na požadavky vnitrostátního práva.

113.

V rámci řízení o předběžné otázce přísluší Soudnímu dvoru vyjasnit dosah obecné právní zásady unijního práva tím, že doplní výklad této zásady ve světle okolností, které v žádosti o rozhodnutí formuloval předkládající soud ( 49 ), a předkládajícímu soudu přísluší ověřit, zda daná situace odpovídá skutkovým okolnostem případu a na tomto základě dospět ke konečnému závěru o vhodném použití této zásady v daném případě ( 50 ).

114.

Pokud jde o obecnou zásadu zákazu zneužití práv, Soudní dvůr již měl příležitost zdůraznit, že použití této zásady vyžaduje kombinaci objektivního a subjektivního prvku ( 51 ).

115.

Pokud jde o objektivní prvek, předpokládá se, že z kombinace objektivních okolností musí vyplývat, že navzdory formálnímu dodržení podmínek stanovených unijními pravidly je výsledek uplatnění dotčeného práva jasně v rozporu s cíli, které tato pravidla sledují ( 52 ).

116.

Pokud jde o subjektivní prvek, je třeba, aby ze souboru objektivních prvků vyplývalo, že základním účelem dotčených transakcí je získání neoprávněné výhody plynoucí z použití unijního práva. Zásada zákazu zneužití tedy není použitelná, pokud mají sporné transakce – a konkrétně možnost uplatnění určitých zákonných možností nebo uchýlení se k určitým ujednáním – pravděpodobně jiné nezávislé odůvodnění než pouhé získání takové výhody ( 53 ).

117.

V tomto případě je nesporné, že účelem práva na odstoupení od smlouvy stanoveného v čl. 14 odst. 1 směrnice 2008/48 je umožnit spotřebitelům změnit rozhodnutí, pokud po obdržení všech informací uvedených v článku 10 této směrnice nakonec považují za vhodnější navrhovaný úvěr nevyužít ( 54 ).

118.

Chtěl bych však zdůraznit, že v projednávané věci se nejedná o výkon práva na odstoupení od smlouvy jako takový, ale spíše o možnost dovolávat se čl. 14 odst. 1 písm. b) směrnice 2008/48, podle něhož se lze tohoto práva dovolávat bez časového omezení, pokud spotřebiteli nebyly sděleny informace uvedené v článku 10 dané směrnice. Jak jsem vysvětlil výše, domnívám se, že účelem tohoto ustanovení je postihnout věřitele právě za nesplnění jejich informační povinnosti.

119.

V této souvislosti se domnívám, že v případech, kdy nezbytné informace poskytnuty nebyly, nemůže být pouhá skutečnost, že spotřebitel uplatní právo na odstoupení od smlouvy několik let po uzavření smlouvy, nikdy v rozporu s tímto cílem, ale spíše se s ním zdá být plně v souladu ( 55 ).

120.

Vzhledem k tomu, že za daných okolností bude nutně chybět první prvek nezbytný k prokázání existence zneužití práva, domnívám se, že věřitel se nemůže dovolávat zásady zákazu zneužití práva, aby spotřebiteli zabránil ve výkonu jeho práva na odstoupení od smlouvy v pozdější fázi, pokud mu věřitel dříve neoznámil všechny informace uvedené v článku 10 směrnice 2008/48.

121.

To však neznamená, že žalobci, a to i ti, v jejichž případě úvěrová smlouva ještě nebyla zcela splněna v okamžiku, kdy uplatnili právo na odstoupení, mají právo tvrdit, že z důvodu odstoupení je věřitel povinen jim výměnou za převod vozidla prodejci v plné výši uhradit zaplacené měsíční splátky, včetně úroků. Skutečnost, že výkon práva na odstoupení od smlouvy spotřebiteli není zneužívající, nemusí znamenat, že by měl, nebo dokonce mohl, vést k žalobci tvrzeným důsledkům.

122.

V této souvislosti lze zaprvé poznamenat, že čl. 14 odst. 3 písm. b) směrnice 2008/48 vyžaduje, aby členské státy stanovily, že v případě uplatnění práva na odstoupení od smlouvy musí spotřebitel zaplatit věřiteli nikoli pouze jistinu, ale také úroky z ní vzniklé, vypočtené na základě dohodnuté výpůjční úrokové sazby, ode dne, kdy spotřebitel úvěr čerpal (v běžném jazyce jej „využil“) ( 56 ), až do dne, kdy je jistina splacena.

123.

Je pravda, že členské státy mohou v rámci sankcí, které musí zavést v souladu s článkem 23 směrnice 2008/48, stanovit, že absence určitých povinných údajů ve smlouvě o úvěru může vést ke ztrátě úroků z půjčky. Z tohoto ustanovení však také vyplývá, že sankce ukládané v případě porušení unijního práva musí být přiměřené. Podle judikatury Soudního dvora musí být sankce přiměřená závažnosti porušení, které postihuje, zejména zajištěním skutečně odrazujícího účinku, přičemž musí respektovat obecnou zásadu proporcionality ( 57 ).

124.

V tomto ohledu je třeba na jedné straně poznamenat, že úroky z úvěru odměňují nejen obsluhu úvěru, ale případně také kompenzují ztrátu peněžní hodnoty. Na straně druhé opomenutí jakékoli informace uvedené v článku 10 směrnice 2008/48 vede k prodloužení lhůty pro odstoupení. Pokud jde o informace, které se netýkají obsahu smlouvy, ale pouze právního prostředí smlouvy – jako je tomu v případě informací týkajících se mechanismů mimosoudního urovnávání sporů –, úplná ztrátu tohoto úroku se nejeví býti ospravedlněna opomenutím uvedené informace ve smlouvě ( 58 ). Takové opomenutí je mnohem méně závažné než například absence posouzení bonity žadatele ( 59 ) nebo neuvádění RPSN nebo určité informace týkající se nákladů úvěru pro spotřebitele ( 60 ). Podle mého názoru mají členské státy v tomto ohledu určitý prostor pro uvážení a mohou stanovit, že neposkytnutí určitých informací, které nesouvisejí se závazky stran, bude místo toho kompenzováno přiznáním náhrady škody.

125.

Obdobně v případech, kdy sazba úroku z prodlení platná v okamžiku uzavření smlouvy – jak je uvedeno v otázce 1 – nebyla výslovně uvedena ve formě konkrétního čísla, v rozsahu, ve kterém se tato informace netýká nákladů samotného úvěru, ale spíše možného zpoždění, by se mi zdálo býti více v souladu se zásadou proporcionality, kdyby takové opomenutí bylo napraveno tím, že by věřitel nemohl požadovat úrok v případě opožděné platby stanovený ve smlouvě (a nikoli úrok z úvěru), včetně přiznané náhrady škody.

126.

Zadruhé s ohledem na důsledky odstoupení od smlouvy o úvěru na kupní smlouvu nebo smlouvu o poskytnutí služby financované prostřednictvím daného úvěru poznamenávám, že směrnice 2008/48 neurčuje, jaké by tyto důsledky měly nebo mohly být ( 61 ). Je pravda, že v takovém případě lze čerpaný úvěr kvalifikovat jako vázaný úvěr, jsou-li splněny podmínky stanovené v čl. 3 písm. n) směrnice 2008/48. Jediné ustanovení směrnice 2008/48, které odkazuje na důsledky uplatnění práva na odstoupení od smlouvy v případě vázaného úvěru, čl. 15 odst. 1 se však týká situace, kdy spotřebitel toto právo uplatňuje ve vztahu ke kupní smlouvě nebo smlouvě o poskytnutí služby. Žádné ustanovení se však nezabývá situací, kdy by se uplatněné právo na odstoupení týkalo úvěru.

127.

Lze tedy dojít k závěru, že je na členských státech, aby upřesnily účinky výkonu práva na odstoupení od smlouvy ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru u kupních smluv financovaných takovým úvěrem. Potvrzuje to bod 35 odůvodnění, který stanoví, že „[p]okud spotřebitel odstoupí od úvěrové smlouvy, v souvislosti s níž obdržel zboží […], neměly by být touto směrnicí dotčeny žádné právní předpisy členských států týkající se vrácení zboží nebo jakýchkoliv souvisejících otázek“.

128.

Ačkoliv diskreční pravomoc členských států v tomto ohledu není neomezená – jelikož nesmí narušovat účinnost práva na odstoupení od smlouvy stanoveného ve směrnici 2008/48 –, členské státy přesto mohou regulovat důsledky uplatnění tohoto práva na kupní smlouvu. Zejména nechápu, co by členskému státu bránilo v tom, aby prodejci při uplatnění práva na odstoupení od smlouvy, na základě něhož došlo ke zpětnému zrušení prodeje, umožnil zohlednit amortizaci hodnoty vráceného zboží v důsledku jeho použití spotřebitelem.

129.

Přikláním se dokonce k názoru, že členské státy jsou za určitých okolností povinny zajistit, aby spotřebitel prodávajícímu takovou kompenzaci zaplatil, jak ostatně v příslušných oblastech stanoví článek 7 směrnice 2002/65 a čl. 14 odst. 2 směrnice 2011/83 ( 62 ). Zákaz bezdůvodného obohacení je zásadou společnou právním řádům členských států, kterou Soudní dvůr, přinejmenším implicitně, uznal jako jednu z obecných zásad unijního práva ( 63 ). Podle této zásady má osoba, která utrpěla ztrátu, která zvětšuje majetek jiné osoby, aniž pro takové obohacení existuje platný právní základ, nárok na náhradu od osoby, která se bezdůvodně obohatila, a to až do výše této ztráty ( 64 ).

130.

Vzhledem k tomu, že právo na odstoupení, o které jde v projednávaných věcech, je záležitostí unijního práva, musí členské státy při upřesnění důsledků uplatnění tohoto práva zohlednit zásadu zákazu bezdůvodného obohacení zakotvenou Soudním dvorem.

131.

V této souvislosti lze poznamenat, že pokud vnitrostátní právní předpisy stanoví, že v případě odstoupení od smlouvy o úvěru je třeba jakoukoli smlouvu o vázaném prodeji považovat za zrušenou, pak by prodávajícímu mohla vzniknout škoda, zatímco hodnota majetku kupujícího by pravděpodobně narostla. To je typicky případ prodeje vozidla financovaného z úvěru, protože hodnota automobilu na trhu ojetých automobilů od prvního ujetého kilometru v závislosti na značce a modelu klesá. Proto by prodejce, který by musel vzít vozidlo zpět, nutně utrpěl ztrátu. Pokud jde o kupujícího, hodnota jeho majetku se nutně zvýší, protože tento odpis nebude muset nést.

132.

Je pravda, že zásadu zákazu bezdůvodného obohacení nelze uplatnit v případě zavinění, a že by proto nebyla použitelná, pokud by prodávající skutečně porušil ustanovení směrnice 2008/48. Aby však mohl být prodejce zboží považován za spolupachatele porušení čl. 10 odst. 2 směrnice 2008/48 z důvodu nedostatečných informací uvedených v podepsané úvěrové smlouvě, je nutné, aby se prodávající na uzavření nebo přípravě úvěrové smlouvy podílel, což je pouze jedna ze situací spadajících pod pojem „vázaný úvěr“ ve smyslu čl. 3 písm. n) směrnice 2008/48 ( 65 ). V jakékoli jiné situaci by měl mít prodejce možnost se zásady bezdůvodného obohacení dovolávat.

133.

Domnívám se tedy, že pokud spotřebitel uplatní právo na odstoupení od smlouvy, mohou členské státy přinejmenším dobrovolně stanovit, že prodejce může od vracené částky odečíst příspěvek na snížení hodnoty vozidla. Uznávám, že toto řešení může spotřebitele odradit od výkonu práva od smlouvy odstoupit, ale považuji to za přirozený důsledek skutečnosti, že si po určitou dobu dotčených výrobků nebo služeb užívali ( 66 ). Proto, i když se výkon práva na odstoupení od smlouvy některými žalobci nejeví jako zneužívající, lze od prodejce požadovat, aby kupujícím plně uhradil hodnotu vozidel pouze, pokud vnitrostátní právo výslovně stanoví takové řešení jako sankci za porušení určitých povinností prodávajícím, jako je povinnost nabídnout kupujícím pouze služby úvěrových společností, jejichž smlouvy jsou v souladu s ustanoveními směrnice 2008/48. O použitelném právu rozhodují vnitrostátní soudy.

134.

S ohledem na výše uvedené navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na pátou otázku ve věci C‑155/20 a na osmou otázku ve věci C‑187/20 v tom smyslu, že se věřitel nemůže dovolávat unijní zásady zákazu zneužití práva, aby zabránil spotřebiteli ve výkonu práva na odstoupení od smlouvy stanoveného v čl. 14 odst. 1 první větě směrnice 2008/48 pouze z toho důvodu, že od uzavření smlouvy již uplynula významná doba. Z důvodů, které jsem nastínil výše, to však neznamená, že členské státy nejsou oprávněny – dokonce povinny – přijmout v rámci svých právních systémů vhodná opatření, aby zajistily, že poskytovatelé úvěrů neutrpí v důsledku uplatnění práva spotřebitele na odstoupení od smlouvy finanční ztrátu.

135.

Proto se domnívám, že by Soudní dvůr měl odpovědět na předběžné otázky Landgericht Ravensburg (zemský soud v Ravensburgu, Německo) takto: