1.

V rozsudku ve věci Achmea ( 2 ) Soudní dvůr rozhodl, že rozhodčí doložky ve prospěch investorů obsažené v investičních smlouvách uzavřených mezi členskými státy nejsou slučitelné s články 267 a 344 SFEU, a nesmí být proto používány. Jaké důsledky to však má v případě, kdy se členský stát nedovolává neúčinnosti rozhodčí doložky před vynesením rozhodčího nálezu? Švédský soud v souvislosti s přezkumem platnosti rozhodčího nálezu z této skutečnosti dovodil, že dotčený členský stát svou účastí v rozhodčím řízení bez vznesení námitek uzavřel pro dotčený spor rozhodčí dohodu ad hoc. Högsta domstol (Nejvyšší soud, Švédsko) má však pochybnosti, zda je tento postup slučitelný s uvedeným rozsudkem a obrací se proto na Soudní dvůr se žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce.

2.

Dne 19. května 1987 uzavřely Polsko na straně jedné a Lucembursko a Belgie na straně druhé investiční smlouvu. Tato smlouva vstoupila v platnost dne 2. srpna 1991. Za účelem ochrany investorů z těchto států stanoví tato smlouva možnost, aby se tito investoři v případě sporů s druhými státy týkajícími se investic obrátili na rozhodčí soud, mimo jiné na Stockholms Handelskammares Skiljedomsinstitut (Rozhodčí soud Obchodní komory ve Stockholmu, Švédsko). Rozhodčí soud přitom mimo jiné používá právo, které platí v zemi, jež je stranou sporu a v níž se uskutečnila investice. Jeho rozhodnutí jsou konečná.

3.

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce popisuje relevantní ustanovení švédského zákona o rozhodčím řízení následovně.

4.

Podle § 1 zákona o rozhodčím řízení mohou být spory, o nichž mohou strany uzavřít smír, na základě smlouvy předloženy k rozhodnutí jednomu nebo více rozhodcům.

5.

Rozhodčí řízení musí být podloženo rozhodčí smlouvou. Tato smlouva vychází z volnosti stran uzavřít o předmětu sporu smír. Ustanovení § 1 stanoví, že spory, v nichž převažuje veřejný zájem, jsou z rozhodčího řízení vyloučeny. Nemožnost vyřešit spor v rozhodčím řízení může vyplynout také ze zvláštních právních předpisů.

6.

Podle § 34 odst. 1 první věty zákona o rozhodčím řízení může být rozhodčí nález na základě žaloby účastníka řízení zcela nebo zčásti zrušen, pokud nebyl vydán na základě platné rozhodčí smlouvy mezi stranami.

7.

Podle § 34 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení se však účastník řízení nemůže dovolávat skutečnosti, ve vztahu k níž lze mít s ohledem na okolnost, že se řízení účastnil, anebo z jiného důvodu za to, že se jejího uplatnění zdržel.

8.

Podle § 33 odst. 1 bodu 1 zákona o rozhodčím řízení je rozhodčí nález neplatný, pokud se týká přezkoumání otázky, která podle švédského práva nemůže být rozhodnuta rozhodci. Podle § 33 odst. 1 bodu 2 je rozhodčí nález rovněž neplatný, pokud byl vydán na základě postupu nebo postupů, které jsou zjevně neslučitelné se švédským právním řádem. Soud se musí důvody neplatnosti zabývat z úřední povinnosti.

9.

Podle švédského práva nevyžaduje uzavření rozhodčí smlouvy žádnou zvláštní formu. Otázka, zda rozhodčí smlouva byla či nebyla platně uzavřena, musí být posouzena s ohledem na obecná pravidla smluvního práva. Platná rozhodčí smlouva může vzniknout například v důsledku konkludentního jednání stran nebo nečinnosti jedné z nich.

10.

Společnost PL Holdings S.à.r.l. (dále jen „PL Holdings“) je akciovou společností zapsanou v obchodním rejstříku v Lucembursku a podléhající lucemburským zákonům.

11.

V letech 2010 až 2013 nabyla společnost PL Holdings podíly na kapitálu dvou polských bank, které se v roce 2013 sloučily. Společnost PL Holdings se stala vlastníkem více než 99 % akcií této nové banky.

12.

V červenci 2013 se Komisja Nadzoru Finansowego (Komise pro finanční dohled, Polsko) polský orgán, který je odpovědný za dohled nad bankami a úvěrovými institucemi v Polsku, rozhodla odejmout hlasovací práva společnosti PL Holdings spojená s podíly na této bance a uložila jí, aby své podíly prodala. Měla za to, že vliv společnosti PL Holdings ohrožuje obezřetné a zdravé obchodní vedení banky ( 3 ).

13.

Společnost PL Holdings následně zahájila na základě investiční smlouvy rozhodčí řízení proti Polsku u Stockholms Handelskammares Skiljedomsinstitut (Rozhodčí soud Obchodní komory ve Stockholmu). Polsko odpovědělo písemným vyjádřením ze dne 30. listopadu 2014.

14.

Dne 7. srpna 2015 podala společnost PL Holdings rozhodčí žalobu. V žalobní odpovědi ze dne 13. listopadu 2015 uvedlo Polsko, že společnost PL Holdings nelze považovat za investora ve smyslu investiční smlouvy, a že rozhodčí soud proto není k projednání věci příslušný. Podáním ze dne 27. května 2016 zpochybnilo Polsko platnost rozhodčí doložky z důvodu, že investiční smlouva není v souladu s unijním právem.

15.

Ve zvláštním rozhodčím nálezu ze dne 28. června 2017, tedy před vydáním rozsudku ve věci Achmea dne 8. března 2018, rozhodčí soud mimo jiné zamítl námitku neplatnosti doložky. Shledal, že tato námitka sice byla uplatněna opožděně, avšak má pro rozhodčí řízení zásadní význam. Z pohledu mezinárodního práva však neměl vstup Polska do Evropské unie za následek neúčinnost investiční smlouvy ( 4 ).

16.

V tomto zvláštním rozhodčím nálezu již rozhodčí soud konstatoval, že Polsko porušilo investiční smlouvu tím, že nařídilo prodej podílů držených společností PL Holdings v polské bance. Orgány dohledu se podle něj chovaly rozporuplně ( 5 ) a zabránily účinné právní ochraně proti opatřením dohledu ( 6 ). Společnost PL Holdings má proto nárok na náhradu škody ( 7 ).

17.

Dne 28. září 2017 vydal rozhodčí soud konečný rozhodčí nález. V něm nařídil Polsku zaplatit společnosti PL Holdings částku 653639384 zlotých (PLN) (přibližně 150 milionů eur) spolu s úroky a uhradit náklady rozhodčího řízení ( 8 ).

18.

Polsko poté podalo ke švédským soudům žalobu proti společnosti PL Holdings, kterou požadovalo zrušení jak zvláštního, tak konečného rozhodčího nálezu. Polsko se i nadále dovolávalo zejména skutečnosti, že rozhodčí doložka obsažená v investiční smlouvě je neplatná, jelikož porušuje unijní právo.

19.

Svea Hovrätt (odvolací soud, Stockholm, Švédsko) žalobu podanou Polskem zamítl. Měl za to, že rozhodčí doložka obsažená v investiční smlouvě je sice po vydání rozsudku ve věci Achmea neplatná, to však nebrání tomu, aby členský stát a investor později uzavřeli rozhodčí smlouvu ve vztahu ke stejnému sporu. V takovém případě by se jednalo o rozhodčí smlouvu založenou na společné vůli stran a uzavřenou v souladu se stejnými zásadami jako rozhodčí řízení v obchodní věci. Přípustnost takovýchto smluv není rozsudkem ve věci Achmea vyloučena. V projednávané věci byla smlouva podle uvedeného soudu uzavřena tím, že se Polsko účastnilo řízení, aniž včas uplatnilo námitku platnosti rozhodčí doložky.

20.

Nyní je projednáván opravný prostředek podaný Polskem u Högsta domstol (Nejvyšší soud). Tento soud se Soudního dvora táže:

„Je význam článků 267 a 344 SFEU, jak jsou vykládány v rozsudku ve věci Achmea ( 9 ), takový, že rozhodčí smlouva, která byla uzavřena mezi členským státem a investorem tím, že členský stát po zahájení rozhodčího řízení investorem nevznese na základě své svobodné vůle námitku nepříslušnosti, je neplatná, obsahuje-li investiční smlouva rozhodčí doložku, která je neplatná z důvodu, že smlouva byla uzavřena mezi dvěma členskými státy?“

21.

V řízení v projednávané věci předložily nejprve svá písemná vyjádření a následně se na jednání konaném dne 15. března 2021 vyjádřily společnost PL Holdings a Polská republika jako účastnice původního řízení, jakož i Česká republika, Spolková republika Německo, Španělské království, Francouzská republika, Italská republika, Lucemburské vévodství, Maďarsko, Nizozemské království, Polsko jako členský stát, Slovenská republika, Finská republika, Švédské království a Evropská komise.

22.

Högsta domstolen (Nejvyšší soud) se táže, zda závěry z rozsudku ve věci Achmea brání rovněž individuální rozhodčí smlouvě (k tomu bod A). V této souvislosti je nutno zkoumat, jaký význam má judikatura týkající se slučitelnosti obchodních arbitráží s unijním právem (k tomu bod B) a zásadou rovného zacházení (k tomu bod C). Dále se budu podpůrně věnovat otázce, jaký vliv má forma, kterou akceptoval členský stát tím, že neuplatnil námitku nepříslušnosti rozhodčího soudu, tedy tím, že se účastnil rozhodčího řízení, aniž v tomto smyslu vznesl námitky (k tomu bod D). Závěrem je třeba posoudit, zda má být omezen časový účinek navrhovaného rozhodnutí (k tomu bod E).

23.

V rozsudku ve věci Achmea Soudní dvůr rozhodl, že články 267 a 344 SFEU brání takovému ustanovení, obsaženému v mezinárodní dohodě uzavřené mezi členskými státy, podle něhož investor z jednoho z těchto členských států může v případě sporu týkajícího se investic v druhém členském státě zahájit řízení proti posledně uvedenému členskému státu před rozhodčím soudem, jehož pravomoc je tento členský stát povinen uznat ( 10 ).

24.

Rozsudek se týkal obecného ustanovení, které v určitých případech umožňovalo obrátit se na rozhodčí soud. V projednávané věci je naopak nutno rozhodnout o tom, zda články 267 a 344 SFEU brání individuální rozhodčí smlouvě uzavřené mezi členským státem a investorem.

25.

Článek 267 SFEU upravuje řízení o předběžné otázce a neobsahuje konkrétní pravidla upravující rozhodčí řízení. V tomto řízení by však Soudní dvůr u sporů mezi členskými státy a investory před vnitrostátními soudy zajistil jednotné uplatňování unijního práva tím, že by podal s konečnou platností závazný výklad tohoto práva.

26.

Smlouvy totiž zavedly soudní systém Unie, který má zajistit, aby zůstaly zachovány specifické rysy a autonomie unijního právního řádu. V tomto rámci přísluší podle čl. 19 odst. 1 SEU vnitrostátním soudům a Soudnímu dvoru, aby zaručily plné uplatňování unijního práva ve všech členských státech a soudní ochranu práv, která pro jednotlivce z tohoto práva vyplývají. Stěžejním bodem soudního systému vytvořeného Smlouvami je řízení o předběžné otázce upravené v článku 267 SFEU, které má za cíl – prostřednictvím nastoleného dialogu mezi jednotlivými soudy, konkrétně mezi Soudním dvorem a soudy členských států – zajistit jednotný výklad unijního práva. Toto řízení tak umožňuje zaručit soudržnost, plný účinek a autonomii a v konečném důsledku i specifický charakter práva zavedeného Smlouvami ( 11 ).

27.

Článek 344 SFEU zaručuje toto vymezení pravomocí stanovené Smlouvami a tím autonomii právního systému Unie, jejíž dodržování zajišťuje Soudní dvůr ( 12 ). Na základě tohoto ustanovení se členské státy zavazují, že spory o výklad nebo provádění Smluv nebudou řešit jinak, než jak stanoví Smlouvy. Výklad nebo uplatňování Smluv přitom zahrnuje veškeré unijní právo ( 13 ).

28.

Mimo článků 272 a 273 SFEU Smlouvy nestanoví žádná další rozhodčí řízení. Tato ustanovení zakládají pravomoc Soudního dvora jako rozhodčího orgánu, neumožňují však obrátit se na jiné rozhodčí soudy.

29.

Článek 344 SFEU navíc zahrnuje nejen abstraktní řešení sporů obecně, nýbrž také jednotlivé spory. Rozsudek ve věci MOX Plant se například týkal individuálního sporu mezi Irskem a Velkou Británií, v němž se Irsko obrátilo na rozhodčí soud ( 14 ).

30.

Soudní dvůr v rozsudku ve věci Achmea proto předmětné dohodě mezi členskými státy vytýkal, že na jejím základě jsou ze systému soudních prostředků nápravy, které jim v oblastech pokrytých unijním právem ukládá stanovit čl. 19 odst. 1 druhý pododstavec 2 SEU, vyňaty spory, které by se mohly týkat uplatňování nebo výkladu unijního práva ( 15 ). Nejsou-li totiž rozhodčí soudy oprávněny předložit předběžnou otázku, pak nejsou součástí tohoto systému.

31.

Individuální rozhodčí smlouva mezi členským státem a investorem může ze soudního systému Unie vyjmout stejně tak právní spory týkající se uplatňování a výkladu unijního práva, jako i obecnou investiční smlouvu mezi členskými státy, která stanoví řešení sporů mezi členským státem a investorem cestou rozhodčího soudnictví. Otázka, zda je konkrétní případ vyňat ze soudního systému, závisí přitom na konkrétním sporu, a nikoliv na tom, zda je spor projednáván před rozhodčím soudem na základě obecné investiční smlouvy mezi členskými státy nebo na základě individuální rozhodčí smlouvy mezi investorem a členským státem.

32.

V dotčeném původním řízení vedou strany podle svých tvrzení spor o uplatňování pravidel bankovního dohledu, která vyplývají z unijního práva, a to zejména z čl. 21 odst. 2 směrnice o přístupu k činnosti úvěrových institucí a jejím výkonu ( 16 ). Společnost PL Holdings se kromě toho odvolává na svobodu usazování. Švédské soudy by sice musely přezkoumat, zda je tato věrohodná argumentace správná, avšak přinejmenším se podle ní zdá, že se rozhodčí smlouva skutečně týkala sporu spadajícího do oblasti unijního práva.

33.

Rozhodčí nález neaplikuje požadavky stanovené unijním právem v oblasti bankovního dohledu ( 17 ), nýbrž se řídí ustanoveními investiční smlouvy. Formuluje nicméně kritéria, kterými se podle názoru rozhodčího soudu mělo Polsko řídit při výkonu bankovního dohledu stanoveného unijním právem, například pokud jde o proporcionalitu ( 18 ) nebo účinnou soudní ochranu ( 19 ). Rozhodčí soud se sice domnívá, že tato kritéria jsou v souladu s unijním právem ( 20 ), avšak podrobně se touto otázkou nezabývá.

34.

Vynětí takovéhoto sporu z unijního soudního systému uzavřením individuální rozhodčí smlouvy mezi členským státem a investorem z jiného členského státu by podle rozsudku ve věci Achmea skutečně nebylo slučitelné s články 267 a 344 SFEU. Přinejmenším by se jednalo o obcházení tohoto rozsudku, jak správně zdůrazňuje především Španělsko, ale také Polsko, Německo, Maďarsko, Slovensko a Komise.

35.

Soudní dvůr uznal určité rozhodčí soudy jako soudy členských států ve smyslu článku 267 SFEU, a tedy jako součást unijního soudního systému. Tyto rozhodčí soudy se vyznačují řadou znaků, například jsou zřízeny zákonem, jedná se o stálé orgány s obligatorní jurisdikcí, řízení před nimi má kontradiktorní povahu, aplikují právní předpisy a jsou nezávislé ( 21 ). Takovéto rozhodčí soudy jsou oprávněny obrátit se na Soudní dvůr se žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce. Soudní dvůr to uznal například v případu dánského rozhodčího soudu rozhodujícího o výkladu kolektivních smluv ( 22 ) a u portugalských rozhodčích soudů pro daňové záležitosti ( 23 ) nebo duševní vlastnictví ( 24 ). Z tohoto důvodu není jejich příslušnost pro spory týkající se unijního práva v rozporu s články 267 a 344 SFEU.

36.

Švédské soudy naproti tomu vychází z toho, že příslušnost předmětného rozhodčího soudu je založena dohodou smluvních stran, totiž rozhodčí smlouvou. Není tedy splněna přinejmenším podmínka obligatorní jurisdikce ( 25 ). Kromě toho není rozhodčí soud v projednávané věci, jako ten, o nějž se jednalo v rozsudku ve věci Achmea, součástí soudního systému členského státu, což právě představuje důvod, proč se na něj účastníci obrátili ( 26 ). Rozhodčí soud ve věci v původním řízení tedy také není součástí unijního soudního systému a v případě pochybností týkajících se unijního práva se zejména nemůže obrátit na Soudní dvůr ( 27 ).

37.

Je pravda, že Soudní dvůr ze skutečnosti, že ustanovení unijního práva vykládá orgán mimo unijní systém, obvykle dovozuje ohrožení autonomie unijního práva ( 28 ). Toto nebezpečí by bylo nepatrné, pokud rozhodčí soud – jako je tomu zjevně v projednávané věci ( 29 ) – aplikuje především ustanovení mezinárodní smlouvy uzavřené mezi členskými státy o ochraně investic ( 30 ). Na rozdíl od názoru Polska rozhodčí soud přes stěžejní význam zásady proporcionality v unijním právu nepoužil tuto zásadu jako součást unijního práva, nýbrž proto, že platí také v jiných právních řádech, a zejména v oblasti mezinárodně právní ochrany investic ( 31 ).

38.

Německo a Francie nicméně správně uvádějí, že rozhodčí soud měl podle investiční smlouvy v zásadě zohlednit unijní právo jako součást vnitrostátního práva. Především ale existuje riziko, že rozhodčí soud přijme rozhodnutí, která budou ve výsledku v rozporu s unijním právem.

39.

V projednávané věci tak nelze vyloučit, že rozhodčí soud nesprávně posoudil povinnosti polského bankovního dohledu podle příslušné směrnice. A lze se obávat, že nejen polský bankovní dohled, ale také orgány jiných členských států budou přihlížet k rozhodnutí rozhodčího soudu při budoucím uplatňování této unijní právní úpravy, zejména v případě, že se Soudní dvůr k této otázce dosud nevyjádřil. Rozhodčí nález by totiž mohl představovat precedens a vést k tomu, že dalším investorům bude v podobných případech přiznána náhrada škody.

40.

Je pravda, že riziko porušení unijního práva i riziko odlišného výkladu by bylo možné omezit, nebo dokonce vyloučit, pokud by dodržování unijního práva rozhodčími nálezy bylo podrobeno celkovému přezkumu vnitrostátními soudy, případně po provedení řízení o předběžné otázce.

41.

Podle ustanovení § 33 odst. 1 bod 1 švédského zákona o rozhodčích řízeních je rozhodčí nález neplatný, pokud se týká přezkoumání otázky, která podle švédského práva nemůže být rozhodnuta rozhodci. Podle § 33 odst. 1 bod 2 je rozhodčí nález rovněž neplatný, pokud byl vydán na základě postupu nebo postupů, které jsou zjevně neslučitelné se švédským právním řádem. Soud se musí důvody neplatnosti zabývat z úřední povinnosti. Pouze švédské soudy mohou posoudit, v jakém rozsahu umožňují tato ustanovení zajistit úplné dodržení unijního práva. Prima facie se však jedná pouze o velmi omezenou kontrolu ve smyslu ordre public, což také odpovídá kritériu přezkumu použitému odvolacím soudem ve věci v původním řízení ( 32 ).

42.

Uznání individuálních rozhodčích smluv uzavřených mezi členskými státy a investory z jiných členských států by zakládalo riziko porušení unijního práva rozhodčími soudy, pokud by vnitrostátní soudy nemohly zajišťovat dodržení unijního práva v rozhodčích nálezech.

43.

Soudní dvůr nicméně řešení určitých sporů cestou rozhodčího řízení uznal za přípustné přinejmenším implicitně a v souvislosti s tím počítal s omezenou kontrolou dodržování unijního práva. Tato možnost se týká takzvaných obchodních arbitráží.

44.

V rozsudku ve věci Nordsee sice nejprve ohledně rozhodčího řízení dospěl k závěru, že smluvní strany se nemohou ze své vůle odchýlit od unijního práva, jelikož toto právo musí být na území členských států respektováno v plném rozsahu. Přitom zdůraznil, že vnitrostátní soudy se mohou zabývat otázkami unijního práva, které souvisí s rozhodčím řízením, a tudíž tyto otázky případně předloží Soudnímu dvoru ( 33 ). Tyto závěry by bylo možno chápat v tom smyslu, že vnitrostátní soudy musí kontrolovat dodržování unijního práva v rozhodčím řízení v plném rozsahu.

45.

Později však Soudní dvůr v rozsudku ve věci Eco Swiss uznal, že požadavky týkající se účinnosti rozhodčího řízení odůvodňují to, že přezkum rozhodčích nálezů má pouze omezený charakter a že zrušení rozhodčího nálezu nebo odmítnutí jeho uznání je stanoveno pouze v mimořádných případech. Vnitrostátní soudy však musí zajišťovat dodržení základních ustanovení, která jsou nezbytná pro plnění úkolů Unie, a zejména pro fungování vnitřního trhu ( 34 ).

46.

Oba tyto přístupy tedy umožňují obrátit se v případě sporu na rozhodčí soudy, ačkoliv ty nemohou zaručit správné a jednotné uplatňování unijního práva předložením žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce podle článku 267 SFEU. Novější z těchto rozsudků dokonce připouští, že rozhodčími nálezy může případně dojít k porušení unijního práva, pokud dotčená ustanovení nebudou zásadní povahy.

47.

Rozsudek ve věci Achmea odlišuje obchodní arbitráž mezi jednotlivci přípustnou podle této judikatury od nepřípustného rozhodčího řízení mezi jednotlivcem a členským státem na základě investiční smlouvy tím, že prvně uvedená má původ ve svobodné vůli dotčených smluvních stran, zatímco druhé vychází z dohody mezi členskými státy ( 35 ).

48.

Jak vysvětlují společnost PL Holding, Lucembursko, Finsko a Švédsko, toto rozlišování by připouštělo individuální rozhodčí smlouvu mezi investorem a členským státem. Také tato smlouva má totiž svůj původ v autonomii účastníků rozhodčího řízení. V tom případě by bylo přípustné, aby přezkum rozhodčího nálezu ve věcech týkajících se ochrany investic vnitrostátními soudy byl omezen na dodržování základních ustanovení unijního práva.

49.

Je však nutno souhlasit s Itálií v tom, že pouhý odkaz na vůli stran neumožňuje toto rozlišování s konečnou platností definovat.

50.

Generální advokát M. Szpunar v nedávné době chápal rozlišování v rozsudku ve věci Achmea v oblasti obchodní arbitráže spíše v tom smyslu, že tento rozsudek pouze vylučuje, aby se členské státy předem zavazovaly systematicky vyloučit ze soudního systému Unie spory týkající se unijního práva ( 36 ). Také toto chápání by rozhodčí smlouvu dotčenou ve věci v původním řízení umožňovalo.

51.

Tento názor mě přesvědčí stejně tak málo jako některé další zúčastněné. Proč by měly být členské státy oprávněny vyloučit v konkrétním případě spory týkající se unijního práva ze soudního systému Unie, pokud nesmí přebírat žádný předvídatelný obecný závazek tohoto druhu? K rizikům pro jednotné uplatňování unijního práva by se navíc přidalo také nebezpečí nerovného zacházení s různými investory ( 37 ).

52.

Soudní dvůr argumentem autonomie smluvních stran resp. výkonu jejich svobodné vůle výslovně odkazuje pouze na obchodní arbitráž. Ta se týká sporů mezi rovnocennými účastníky. U takovýchto sporů se nejen rozhodčí smlouva, nýbrž samotný sporný právní vztah zakládá na autonomní vůli stran.

53.

Již u rozhodčích řízení ve spotřebitelských věcech, které se přinejmenším fakticky již nevyznačují rovnocenným postavením, požaduje Soudní dvůr přísnou kontrolu z úřední povinnosti, zda je rozhodčí smlouva vůbec platná ( 38 ).

54.

Jak poukazují Polsko, Itálie, Maďarsko, Nizozemsko, Slovensko a Komise, věc v původním řízení naopak není obchodním sporem s rovnocenným postavením jeho účastníků, ale týká se výkonu veřejné moci polskými orgány. Musí-li se jednotlivec podrobit opatření přijatému orgánem veřejné moci – v projednávané věci bankovnímu dohledu – nelze přinejmenším v jeho případě hovořit o svobodné vůli. Již z tohoto důvodu se jeví jako nepravděpodobné, že členský stát následně s tímto jednotlivcem ze svobodné vůle uzavře rozhodčí smlouvu o tomto opatření.

55.

Především ale nemohou členské státy vyloučit ze soudního systému Unie spory související s uplatňováním unijního práva orgány veřejné moci ( 39 ).

56.

V souladu se zásadou loajální spolupráce zakotvenou v čl. 4 odst. 3 SEU musí totiž všechny orgány členských států v rámci svých pravomocí zajišťovat dodržování norem unijního práva ( 40 ). Tuto povinnost členských států konkretizuje článek 344 SFEU ( 41 ). Ta se neomezuje na dodržování základních norem, nýbrž se týká všech norem unijního práva.

57.

Samotná Unie a její členské státy, jakož i členské státy mezi sebou jsou vzájemně vázány strukturovaným systémem na sobě navzájem závisejících zásad, norem a právních vztahů, který odůvodňuje autonomii unijního práva z hlediska jak práva členských států, tak mezinárodního práva ( 42 ).

58.

Na soukromé subjekty, které se z vlastního rozhodnutí podrobí obchodní arbitráži, se tyto povinnosti nevztahují. Článek 344 SFEU zejména neplatí pro spory mezi soukromými osobami ( 43 ). Proto je i přes riziko porušení unijního práva logické připustit rozhodčí řízení, která se týkají sporů mezi soukromými subjekty.

59.

Naopak je problematické, pokud se orgány členských států ve sporech týkajících se unijního práva obrátí na rozhodčí soud, který není součástí unijního systému a který ani ohledně dodržování unijního práva nepodléhá úplné kontrole ze strany vnitrostátních soudů. V tomto případě totiž nelze vyloučit, že rozhodčí nález bude v rozporu s unijním právem a tím ohrozí jeho účinnost ( 44 ).

60.

Je pravda, že porušení unijního práva, která vyplývají z individuální rozhodčí smlouvy, mohou vůči dotčenému členskému státu zakládat nároky na náhradu škody nebo se stát předmětem řízení o nesplnění povinnosti ( 45 ). Tyto způsoby prosazování unijního práva jsou však relativně těžkopádné, a nemohou tedy zaručit jeho plnou účinnost.

61.

Soudní dvůr akceptuje riziko porušení unijního práva, je-li rozhodčí řízení založeno na dohodě Unie se třetími zeměmi ( 46 ) nebo na starších smlouvách uzavřených členskými státy před jejich vstupem do Unie s třetími zeměmi, které jsou i nadále platné na základě článku 351 SFEU ( 47 ). Unijní právo má naopak přednost před mezinárodními dohodami, které mezi sebou uzavírají členské státy ( 48 ). S požadavkem přednosti unijního práva je rovněž neslučitelné, aby členské státy uzavíraly s určitými investory individuální rozhodčí smlouvy o opatřeních přijatých orgány veřejné moci při provádění unijního práva, které zakládají riziko, že rozhodčí nález bude porušovat unijní právo.

62.

Riziku porušení unijního práva lze však čelit tím, že se soudy členských států neomezí na ověření, zda rozhodčí nález dodržuje základní ustanovení unijního práva, nýbrž budou dodržování unijního práva kontrolovat v plném rozsahu a obrátí se na Soudní dvůr v případě, že to bude zapotřebí.

63.

Jak již bylo uvedeno, není jisté, zda švédské právo takovouto kontrolu zajišťuje ( 49 ). Každopádně švédský odvolací soud na rozdíl od tvrzení společnosti PL Holdings neprovedl úplný přezkum slučitelnosti rozhodčího nálezu s unijním právem, nýbrž jen vyloučil porušení základních povinností. Omezil se při tom na otázku, zda je rozhodčí smlouva slučitelná s unijním právem, nevyjádřil se však k relevantním požadavkům unijního práva na bankovní dohled ( 50 ).

64.

Kontrole v plném rozsahu nebrání ani mezinárodně právní imunita členských států, na kterou poukázala Francie. Imunita států sice v zásadě vylučuje, aby byl výkon veřejné moci jednoho státu podroben přezkumu soudy jiných států ( 51 ). Avšak stát, který přistoupí na rozhodčí řízení, se již této imunity vzdal, jestliže vnitrostátní právo sídla rozhodčího soudu stanoví přezkum rozhodčího nálezu a dotčeného výkonu veřejné moci.

65.

Z toho vyplývá, že individuální rozhodčí smlouvy uzavřené mezi členskými státy a investory z jiných členských států týkající se uplatňování unijního práva při výkonu veřejné moci jsou slučitelné se zásadou loajální spolupráce podle čl. 4 odst. 3 SFEU a s autonomií unijního práva podle článků 267 a 344 SFEU pouze v případě, že soudy členských států mohou rozhodčí nález podrobit úplnému přezkumu jeho slučitelnosti s unijním právem, a v případě potřeby po předložení žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce podle článku 267 SFEU.

66.

Komise dále správně zdůrazňuje právo všech investorů na rovné zacházení při uplatňování unijního práva.

67.

Zásada rovného zacházení představuje obecnou zásadu unijního práva, která je zakotvena v článku 20 Listiny základních práv. Tato zásada vyžaduje, aby se srovnatelnými situacemi nebylo zacházeno odlišně a s odlišnými situacemi stejně, není-li takové zacházení objektivně odůvodněné. Rozdílné zacházení je odůvodněno, pokud je založeno na objektivním a přiměřeném kritériu, to znamená, pokud souvisí s právně přípustným cílem sledovaným dotčenými právními předpisy a tato rozdílnost je přiměřená cíli sledovanému dotčeným zacházením ( 52 ).

68.

Pokud by někteří investoři byli ve sporech s členskými státy odkázáni na vnitrostátní soudy, jiní by se ale mohli obrátit na rozhodčí soud, jednalo by se o nerovné zacházení.

69.

V případě, že by se toto nerovné zacházení – na rozdíl od projednávané věci – zakládalo na investiční smlouvě, bylo by případně odůvodnitelné tím, že smlouva vyvažuje oprávněné zájmy obou stran ( 53 ). Podobné úvahy by mohly odůvodňovat také rozhodčí doložky, které sjedná členský stát s mezinárodním investorem jako předběžnou podmínku investice nebo členský stát v rámci rovnocenného právního vztahu.

70.

Naproti tomu si lze sotva představit legitimní cíl, kterým by členský stát odůvodňoval, že s některými investory uzavře rozhodčí smlouvu o již vzniklém sporu, jiné ale odkáže na vnitrostátní soudy.

71.

Ověřit případné důvody je však v konečném důsledku věcí vnitrostátního soudu ( 54 ). Pro projednávanou věc postačuje konstatování, že individuální rozhodčí smlouvy uzavřené mezi členskými státy a investory z jiných členských států týkající se uplatňování unijního práva orgány veřejné moci musí být slučitelné rovněž se zásadou rovného zacházení podle článku 20 Listiny.

72.

S ohledem na předchozí úvahy není pro neslučitelnost rozhodčí smlouvy s unijním právem relevantní, zda byla členským státem uzavřena formou účasti na rozhodčím řízení bez vznesení námitek. Proto se budu této formě věnovat pouze pro případ, že Soudní dvůr bude u výše zkoumaných otázek zastávat jiný názor.

73.

Předně je nutno zdůraznit, že uznání takovýchto rozhodčích smluv může mít dočasně značný praktický význam. Lze totiž předpokládat, že takovým uznáním bude dotčen velký počet dosud probíhajících rozhodčích řízení a sporných rozhodčích nálezů mezi členskými státy a investory z jiných členských států, v nichž dotčené členské státy před rozsudkem Achmea včas neuplatnily námitku neslučitelnosti rozhodčí doložky obsažené v dotčené investiční smlouvě s unijním právem ( 55 ).

74.

Ze střednědobého hlediska lze naproti tomu očekávat, že dotčené členské státy tuto námitku včas uplatní ( 56 ), pokud investoři budou příslušná rozhodčí řízení ještě vůbec zahajovat.

75.

Tento praktický aspekt ukazuje, že uznání takovýchto rozhodčích smluv uzavřených účastí členského státu na řízení bez vznesení námitek by určitým způsobem časově omezilo účinek rozsudku ve věci Achmea, a to ve vztahu k určitým v tomto okamžiku již probíhajícím rozhodčím řízením, ačkoliv Soudní dvůr v tomto rozsudku takovéto omezení nezmínil. Pokud však dosavadní úvahy nepřesvědčí Soudní dvůr o tom, že slučitelnost dotčené rozhodčí smlouvy s unijním právem je sporná, pak účinek rozsudku ve věci Achmea nebude mít také žádný zásadní význam pro posouzení formy rozhodčí smlouvy.

76.

Na rozdíl od názoru Německa a Francie unijní právo obecně neobsahuje žádnou normu, která by zakazovala, aby členské státy uzavíraly rozhodčí smlouvu formou účasti na řízení bez vznesení námitek.

77.

Jak uvádí společnost PL Holdings, unijní právo naopak uznává koncept příslušnosti založené na účasti odpůrce na řízení v různých normách, které na projednávanou věc nelze použít ( 57 ). Francie se sice odvolává na to, že Soudní dvůr ve spotřebitelských věcech i přes opomenutí podat námitky od soudů vyžaduje, aby platnost rozhodčí doložky zkoumaly z úřední povinnosti ( 58 ). Členské státy však není zapotřebí tímto způsobem chránit v rozhodčích řízeních. Naopak lze vycházet z toho, že mají v těchto řízeních vysoce profesionální zástupce, a tedy dostatek příležitostí k včasnému podání námitek.

78.

Vzhledem k tomu, že unijní právo tuto otázku pro účely projednávané věci neupravuje, nemá tedy forma rozhodčí smlouvy žádný dopad na její slučitelnost s unijním právem.

79.

Před vnitrostátními soudy by naproti tomu mohla mít o to větší význam pravidla rozhodčích institucí, na která poukazuje Švédsko. Jak UNCITRAL ( 59 ), tak i ICSID ( 60 ) ale stanoví, že účastníci řízení se již nemohou odvolávat na námitky, které neuplatnili neprodleně. Maďarsko ovšem zdůrazňuje, že smluvní státy při jednání o Úmluvě ICSID vycházely z toho, že příslušnost rozhodčího soudu musí být stanovena již při jeho zapojení a nelze ji založit až posléze ( 61 ).

80.

Společnost PL Holdings závěrem navrhuje, aby byl v projednávané věci omezen časový účinek rozsudku, pokud Soudní dvůr rozhodně o neslučitelnosti individuálních rozhodčích smluv s unijním právem. Dotčena by neměla být přinejmenším již zahájená, a tím spíše již ukončená rozhodčí řízení.

81.

Výklad ustanovení unijního práva, který podává Soudní dvůr při výkonu pravomoci, kterou mu přiznává článek 267 SFEU, objasňuje a upřesňuje význam a dosah tohoto ustanovení tak, jak musí být nebo mělo být chápáno a používáno od okamžiku jeho vstupu v platnost ( 62 ). Soudní dvůr mohou jen zcela výjimečně přimět okolnosti k tomu, aby na základě obecné zásady právní jistoty, která je vlastní unijnímu právnímu řádu, omezil možnost všech zúčastněných osob dovolávat se určitého ustanovení, jehož výklad podal, za účelem zpochybnění právních vztahů založených v dobré víře. Aby bylo možné o takovém omezení rozhodnout, je nezbytné, aby byla splněna dvě podstatná kritéria, a to dobrá víra zúčastněných kruhů a riziko závažných obtíží ( 63 ).

82.

Odpověď na předběžnou otázku navrhovaná v tomto stanovisku však pouze vyžaduje, aby dodržení unijního práva rozhodčím nálezem bylo podrobeno úplnému soudnímu přezkumu. Dobrá víra zúčastněných kruhů se však nemůže zakládat na očekávání, že unijní právo nebude v plném rozsahu prosazeno. Již z tohoto důvodu je nutno omezení časového účinku odmítnout.

83.

Mimoto lze takovéto omezení časového účinku připustit pouze v samotném rozsudku, kterým se rozhoduje o požadovaném výkladu. Je totiž nutná existence jediného okamžiku určení časových účinků požadovaného výkladu ustanovení unijního práva, který podá Soudní dvůr. Zásada, že omezení lze připustit pouze v samotném rozsudku, kterým se rozhoduje o požadovaném výkladu, zaručuje v tomto ohledu rovné zacházení s členskými státy a ostatními právními subjekty ve vztahu k unijnímu právu, a splňuje tak rovněž požadavky, jež vyplývají ze zásady právní jistoty ( 64 ).

84.

V projednávané věci vyplývají základní požadavky již z rozsudku ve věci Achmea, jehož časový účinek Soudní dvůr neomezil. Navíc by neomezené připuštění rozhodčích smluv na základě opožděných námitek týkajících se příslušnosti rozhodčího soudu dočasně zbavilo tento rozsudek jeho praktického účinku ( 65 ). Také z tohoto důvodu nelze omezit časový účinek rozsudku, který bude vydán v projednávané věci.

85.

Navrhuji proto, aby Soudní dvůr rozhodl takto:

„Individuální rozhodčí smlouvy uzavřené mezi členskými státy a investory z jiných členských států týkající se uplatňování unijního práva při výkonu veřejné moci jsou slučitelné se zásadou loajální spolupráce podle čl. 4 odst. 3 SFEU a s autonomií unijního práva podle článků 267 a 344 SFEU pouze v případě, že soudy členských států mohou rozhodčí nález podrobit úplnému přezkumu jeho slučitelnosti s unijním právem, a v případě potřeby po předložení žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce podle článku 267 SFEU. Takové rozhodčí smlouvy musí být slučitelné rovněž se zásadou rovného zacházení podle článku 20 Listiny základních práv Evropské unie.“