1.

Může německý správní orgán ( 2 ), oprávněný podle vnitrostátního práva k výkonu práv a povinností státního zastupitelství v oblasti určitých trestných činů, vydat evropský vyšetřovací příkaz (dále jen „EVP“) bez potvrzení vyžadovaného článkem 2 písm. c) bodem ii) směrnice 2014/41/EU ( 3 )?

2.

Taková je ve stručnosti pochybnost, kterou směřuje k Soudnímu dvoru italské státní zastupitelství ( 4 ) poté, co obdrželo EVP vydaný jedním z těchto německých orgánů, o jehož uznání a výkonu musí rozhodnout. Jako předchozí krok, než bude řešena tato pochybnost, je třeba rozhodnout, zda státní zastupitelství v Trentu je oprávněno využít mechanismu soudní spolupráce zavedeného článkem 267 SFEU.

3.

Soudní dvůr tedy opět stojí před otázkou „justiční“ povahy státního zastupitelství ( 5 ), nyní z bezprecedentní perspektivy. Bude nutno vyřešit: a) zda tato instituce má oprávnění položit předběžnou otázku v rámci EVP ( 6 ); a b) zda správní orgán, jemuž vnitrostátní právo přiznává oprávnění příslušející státnímu zastupitelství ke stíhání některých trestných činů, může být považován za rovnocenný státnímu zastupitelství, opět v rámci EVP.

4.

V bodech 12 a 15 odůvodnění se uvádí:

[…]

5.

Článek 1 („[EVP] a povinnost jej vykonat“) uvádí:

„1.   [EVP] je rozhodnutí justičního orgánu vydané či potvrzené justičním orgánem jednoho členského státu (dále jen ‚vydávající stát‘) za účelem provedení jednoho nebo několika konkrétních vyšetřovacích úkonů v jiném členském státě (dále jen ‚vykonávající stát‘) s cílem získat důkazy v souladu s touto směrnicí.

[EVP] lze rovněž vydat k získání důkazů, které jsou již v držení příslušných orgánů vykonávajícího státu.

2.   Členské státy vykonají [EVP] na základě zásady vzájemného uznávání a v souladu s touto směrnicí.

[…]“

6.

Podle čl. 2 písm. c) se „vydávajícím orgánem“ rozumí:

7.

Článek 6 („Podmínky pro vydání a předání [EVP]“) stanoví:

„1.   Vydávající orgán může vydat [EVP], pouze pokud jsou splněny tyto podmínky:

2.   Splnění podmínek uvedených v odstavci 1 posuzuje v každém jednotlivém případě vydávající orgán.

3.   Pokud má vykonávající orgán důvod se domnívat, že podmínky uvedené v odstavci 1 splněny nejsou, může konzultovat nezbytnost výkonu [EVP] s vydávajícím orgánem. Po této konzultaci může vydávající orgán rozhodnout o vzetí [EVP] zpět.“

8.

Článek 9 („Uznání a výkon“) stanoví:

„1.   Vykonávající orgán uzná bez dalších formalit [EVP] předaný v souladu s touto směrnicí a zajistí jeho výkon stejným způsobem a za stejných podmínek, jako by daný vyšetřovací úkon byl nařízen orgánem vykonávajícího státu, ledaže se tento orgán rozhodne uplatnit některý z důvodů odmítnutí uznání nebo výkonu nebo některý z důvodů odkladu stanovených v této směrnici.

2.   Pokud není v této směrnici stanoveno jinak, vykonávající orgán dodrží formální náležitosti a postupy výslovně uvedené vydávajícím orgánem, pokud tyto formální náležitosti a postupy nejsou v rozporu se základními právními zásadami vykonávajícího státu.

3.   Pokud vykonávající orgán obdrží [EVP], který nebyl vydán vydávajícím orgánem podle čl. 2 písm. c), vykonávající orgán vrátí [EVP] zpět vydávajícímu státu.

[…]“

9.

Článek 11 vyjmenovává „[d]ůvody k odmítnutí uznání nebo výkonu“.

10.

Ustanovení § 386 stanoví:

„1.   Při podezření na daňový delikt přísluší vyšetřování finančnímu úřadu. Pro účely tohoto oddílu se finančním úřadem rozumí ‚Hauptzollamt‘ [Hlavní celní úřad], ‚Finanzamt‘, ‚Bundeszentralamt für Steuern‘ [Spolkový daňový úřad] a ‚Familienkasse‘ [Pokladna pro vyplácení rodinných dávek].

2.   Finanční úřad provádí šetření v mezích § 399 odst. 1 a §§ 400 a 401 samostatně, pokud čin

3.   Odstavec 2 se nepoužije, jakmile je na obviněného z trestného činu vydán zatýkací rozkaz nebo zajišťovací příkaz.

4.   Finanční úřad může trestní věc kdykoli předložit státnímu zastupitelství. Státní zastupitelství může trestní případ kdykoli převzít. V obou případech může státní zastupitelství po dohodě s finančním úřadem vrátit věc finančnímu úřadu.“

11.

Ustanovení § 399 odst. 1 stanoví:

„Pokud finanční úřad vede vyšetřování podle § 386 odst. 2 samostatně, vykonává práva a povinnosti, které při vyšetřování přísluší státnímu zastupitelství“.

12.

Dne 14. března 2017 Stálé zastoupení Spolkové republiky Německo při Evropské unii formulovalo v souvislosti s EVP vydávanými německými správními orgány následující prohlášení:

„V souladu s článkem 2 písm. c) směrnice [2014/41] musí být žádosti německých správních orgánů obecně potvrzeny státním zastupitelstvím u zemského soudu, v jehož obvodu má tento správní orgán sídlo. Spolkové země však mohou přiznat potvrzovací pravomoc soudu nebo upravit místní příslušnost potvrzujícího státního zastupitelství odlišně. Žádosti německých daňových orgánů, které jsou oprávněny vést samostatně trestní vyšetřování podle § 386 odst. 2 daňového zákoníku, nevyžadují potvrzení justičním orgánem nebo soudem. V takovém případě vykonávají finanční úřady práva a povinnosti státního zastupitelství podle § 399 odst. 1 daňového zákoníku […] a jednají jako justiční orgán ve smyslu čl. 2 písm. c) směrnice [2014/41]“.

13.

Jeho čl. 4 odst. 1 stanoví, že „státní zástupce při soudu správního centra v obvodu, ve kterém mají být provedeny požadované úkony, odůvodněným rozhodnutím uzná evropský vyšetřovací příkaz ve lhůtě třiceti dnů od jeho obdržení nebo v odlišné lhůtě stanovené vydávajícím orgánem, v každém případě však nejpozději do šedesáti dnů“.

14.

Článek 5 odst. 1 dodává, že „pokud vydávající orgán požaduje, aby byl úkon proveden soudcem, nebo pokud požadovaný úkon musí být podle italského práva proveden soudcem, státní zástupce uzná vyšetřovací příkaz a předloží vyšetřujícímu soudci žádost o jeho provedení“.

15.

Podle znění čl. 10 odst. 3 „vyšetřovací příkaz bude vrácen vydávajícímu orgánu, nebyl-li vydán nebo potvrzen justičním orgánem“.

16.

Dne 14. listopadu 2019 státní zastupitelství v Trentu obdrželo EVP vydaný téhož dne Finanzamt Münster za účelem provedení prohlídky určitých obchodních prostor v rámci vyšetřování daňových úniků podle § 369 a 370 německého daňového zákoníku.

17.

EVP byl podepsán generálním ředitelem Finanzamt Münster a nebyl potvrzen soudem.

18.

Dne 20. prosince 2019 státní zastupitelství v Trentu potvrdilo Finanzamt Münster, že obdrželo EVP a adresovalo mu dopis, v němž žádalo o kopii tohoto EVP potvrzenou justičním orgánem. Potvrzení bylo podle jeho názoru nezbytné z důvodu správní povahy vydávajícího orgánu.

19.

Dne 8. ledna 2020 Finanzamt Münster sdělil státnímu zastupitelství v Trentu, že EVP nevyžaduje potvrzení justičním orgánem, neboť podle § 399 odst. 1 daňového zákoníku vykonává Finanzamt v řízeních o daňových deliktech funkce státního zastupitelství a musí na něj být pohlíženo jako na justiční orgán ve smyslu článku 2 směrnice 2014/41.

20.

Za těchto okolností předložilo státní zastupitelství v Trentu Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:

„Musí být čl. 2 odst. 1 písm. c) bod ii) směrnice […]2014/41 […], v části, v níž stanoví, že za vydávající orgán může být považován také ‚jakýkoli jiný příslušný orgán, který vydávající stát určí a který v konkrétním případě jedná jako vyšetřující orgán v trestním řízení a má v souladu s vnitrostátním právem pravomoc nařídit shromažďování důkazů‘, přičemž v takovém případě ‚musí [EVP] před jeho předáním vykonávajícímu orgánu a po posouzení jeho souladu s podmínkami pro vydání [EVP] podle této směrnice, zejména s podmínkami stanovenými v čl. 6 odst. 1, potvrdit soudce, soud, vyšetřující soudce nebo státní zástupce ve vydávajícím státě‘, vykládán v tom smyslu, že umožňuje členskému státu zbavit správní orgán povinnosti nechat si potvrdit [EVP], když jej kvalifikuje jako ‚justiční orgán ve smyslu článku 2 směrnice‘?“

21.

Podle názoru státního zastupitelství v Trentu je mu v pasivním procesu uznání EVP podle článku 9 směrnice 2014/41 a článků 4 a 10 legislativního nařízení č. 108/17 svěřena funkce „rozhodnout v řízení zcela nezávisle“. Je proto oprávněno předložit žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podle článku 267 SFEU.

22.

Co se týče věci samé, státní zastupitelství v Trentu uvádí, že EVP musí být povinně vydán nebo potvrzen justičním orgánem. Tak to podle něj vyplývá, na základě analogie mezi EVP a EZR ( 11 ), z rozsudku ze dne 10. listopadu 2016, Özçelik ( 12 ).

23.

Je tedy nutno určit, zda správní orgán, jako je Finanzamt, oprávněný v určitých případech na základě vnitrostátního práva k výkonu funkcí státního zastupitelství, může vydat EVP bez schválení soudem.

24.

Podle názoru státního zastupitelství v Trentu je třeba k řešení použít judikaturu Soudního dvora o EZR, to znamená, vycházet z toho, že: a) pojem „justiční orgán“ je jednotný a nemůže záviset na jednotlivých členských státech; a b) tento pojem zahrnuje pouze orgány, které nepodléhají vnějším příkazům a pokynům, zejména ze strany výkonné moci.

25.

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce byla zapsána v kanceláři Soudního dvora dne 24. ledna 2020.

26.

Písemná vyjádření předložily německá, italská a portugalská vláda, jakož i Komise.

27.

Soudní dvůr neshledal potřebným ústní jednání, ale vyzval účastníky řízení k odpovědi na dvě otázky ohledně soudního přezkumu EVP ( 13 ) a ohledně použitelného italského práva ( 14 ).

28.

Podle článku 267 SFEU mohou – nebo musí – předložit Soudnímu dvoru „předběžnou“ otázku „týkající se výkladu Smluv“ nebo „platnosti a výkladu“ sekundárního práva Unie pouze „soudy“.

29.

Co se v tomto kontextu rozumí „soudy“, musí být vyřešeno výlučně na základě unijního práva: požadavky jednotnosti a uniformity použití tohoto práva znamenají, že jde o autonomní pojem, nezávislý na různých vnitrostátních právních řádech ( 15 ).

30.

Při vymezení tohoto pojmu Soudní dvůr tradičně zohledňoval řadu faktorů, které se začaly profilovat v rozsudku Vaassen-Göbbels ( 16 ). Postavení „soudu“ je vyhrazeno těm orgánům, které byly zřízeny zákonem jako stálé orgány a aplikují v rámci obligatorní jurisdikce zcela nezávisle právní předpisy v řízení kontradiktorní povahy ( 17 ).

31.

Podmínky, které byly právě vyjmenovány, jsou současně splněny v zásadě pouze u soudců a soudů začleněných do soudní moci každého členského státu. Nicméně Soudní dvůr byl relativně flexibilní při posuzování jejich splnění, což mu umožnilo přiznat postavení „soudu“ institucím, které stojí mimo systém soudní moci, jako je odvolací komise profesní organizace ( 18 ) nebo obecní odvolací výbor ( 19 ).

32.

Neformální přístup Soudního dvora v této oblasti byl kritizován a bylo mu vytýkáno, že požadavky rozsudku Vaassen-Göbbels byly nakonec „zkresleny“ ( 20 ). Nicméně nedávno Soudní dvůr pozměnil svůj předchozí postoj, který byl příliš benevolentní ( 21 ).

33.

Judikatura Soudního dvora ve skutečnosti zohledňuje hlubší důvod, který je základem mechanismus soudní spolupráce podle článku 267 SFEU: „zachování specifických rysů a autonomie […] právního řádu [Unie]“ ( 22 ).

34.

Tomuto cíli odpovídá soudní systém, jehož „stěžejním bodem […] je […] řízení o předběžné otázce upravené v článku 267 SFEU, které má za cíl – prostřednictvím nastoleného dialogu mezi jednotlivými soudy, konkrétně mezi Soudním dvorem a soudy členských států – zajistit jednotný výklad unijního práva […], čímž umožňuje zaručit jeho soudržnost, plný účinek a autonomii a v konečném důsledku i specifický charakter práva zavedeného Smlouvami“ ( 23 ).

35.

Je-li proces podle článku 267 SFEU nastaven jako „dialog soudu se soudem“, je to proto, že jsou to obecně soudy, kdo má poslední slovo ohledně norem, které jsou součástí právních řádů členských států. Když na tyto právní řády – a následné spory – mají vliv normy unijního práva, položení předběžné otázky Soudnímu dvoru má zabránit tomu, aby vykrystalizovala konečná řešení nevhodná z pohledu samotného unijního práva ( 24 ).

36.

Výše uvedené vysvětluje, proč se vnitrostátní soudy obracejí na Soudní dvůr při hledání odpovědi na pochybnosti o správném významu unijních norem, které jsou ve sporu dotčeny.

37.

Vnitrostátní soudy – prostřednictvím přezkumných mechanismů – sjednocují různé výklady práva, které přijaly nesoudní subjekty, které jej uplatňují (včetně správních orgánů) v rámci vnitrostátního právního řádu. Platné jsou v konečném důsledku pouze výklady schválené soudními orgány, a proto je logické, že článek 267 SFEU z nich činí přirozené (a výlučné) partnery Soudního dvora.

38.

Ale je zde něco víc. Jak jsem zdůraznil, cílem je zachovat „jednotný výklad unijního práva“ ( 25 ). Článek 267 SFEU samozřejmě slouží vnitrostátním soudům k poskytnutí výkladů ustanovení unijního práva, která mají uplatňovat k řešení sporů, jež rozhodují. Ale slouží také k tomu účelu, aby bylo zajištěno, že žádné ustanovení unijního práva nebude vyloučeno z výkladu ověřeného Soudním dvorem.

39.

Článek 267 SFEU má sloužit k předcházení toho, aby ve vnitrostátních právních řádech zakořenily výklady unijního práva, které nemohly získat posvěcení Soudního dvora. Pokud by tomu tak bylo, vedle rizika nesprávného výkladu by téměř nevyhnutelně nastala pluralita výkladů evropských norem v různých členských státech s následným narušením jednotnosti unijního práva. Proto článek 267 SFEU nejen opravňuje vnitrostátní soudy v poslední instanci k pokládání předběžných otázek, nýbrž je zavazuje k jejich předkládání.

40.

Pokud během vývoje své judikatury Soudní dvůr uplatňoval funkční přístup, když připouštěl žádosti o rozhodnutí o předběžných otázkách pocházejících od institucí, které nebyly striktně soudní, myslím, že to lze přičítat témuž záměru. Pokud akty těchto institucí nejsou způsobilé k soudnímu přezkumu v rámci vnitrostátního práva, je zde riziko zakotvení konečných výkladů unijního práva bez účasti Soudního dvora.

41.

Jak jsem shora uvedl, jsou to totiž obecně soudy, kdo má poslední slovo v právních řádech členských států ( 26 ). Z toho důvodu je článek 267 SFEU zmiňuje jako přirozené partnery Soudního dvora.

42.

Toto pravidlo však může být pozměněno, když si připomeneme riziko rozptýlených výkladů unijního práva ve výjimečných případech, v nichž účast samotného soudu ve světle charakteristik vnitrostátního právního řádu není možná.

43.

Tak to zdůrazňoval generální advokát D. Ruiz-Jarabo Colomer: „[o]rganizace soudů v Evropě, která se skládá z dvaceti sedmi členských států, zohledňuje různorodé parametry a hlediska“, takže je „obtížné vytvořit obraz, který by popsal společně soudní činnost v tolika státech“. Proto byla kritéria rozsudku Vaassen-Goebbels vyložena „tak obecně a široce“ ( 27 ).

44.

Soudní dvůr tedy postupoval na základě ideálního modelu definovaného charakteristikami, kterými se typicky vyznačují soudní orgány (stručně řečeno charakteristik zachycených v rozsudku Vaassen-Göbbels) ( 28 ). Nicméně v průběhu let mu byly předloženy případy, které jej vedly k relativizování důležitosti kritérií v tomto rozsudku, když bylo nutno zahrnout pod pojem „soud“ instituce, které třebaže fungují mimo systém soudní moci, vykonávají soudní pravomoci ( 29 ).

45.

Soudní dvůr však nikdy neslevil z požadavku, aby ten, kdo pokládá předběžnou otázku, měl materiální jurisdikci, to znamená, aby neodvolatelně rozhodl o právu v konkrétní věci.

46.

Jak jsem již předeslal, Soudní dvůr neměl výhrady ke klasifikaci odvolací komise profesní organizace jako „soudního orgánu“, navzdory tomu, že její rozhodnutí mohou být napadena před soudy. Tato poslední okolnost by měla stačit k vyvození závěru, že by to měly být tyto soudy, které by formulovaly případnou předběžnou otázku. Nicméně fakt, že v praxi nebyly podány proti rozhodnutím komise žaloby, byl pro Soudní dvůr dostatečný k tomu, aby konstatoval, že de facto mají tato rozhodnutí soudní povahu ( 30 ).

47.

Co je tedy v kontextu článku 267 SFEU důležité je to, aby těm, kdo mají poslední slovo podle vnitrostátního práva, byl umožněn přístup k Soudnímu dvoru, pokud je ve hře výklad unijních norem. A to platí jak pro soudní orgány v užším smyslu, tak pro jiné orgány, které třebaže toto postavení nemají, výjimečně vykonávají ve sporu de facto konečnou soudní pravomoc. Jedněm i druhým je nutno dát možnost předat slovo Soudnímu dvoru, aby ten rozhodl o autorizovaném výkladu unijního práva.

48.

Je tedy pochopitelné, že formulace „k vynesení svého rozsudku“ použitá článkem 267 SFEU musí být vykládána široce, aby se zamezilo tomu, „že by četné procesní otázky byly považovány za nepřípustné a nemohly by být předmětem výkladu Soudního dvora a že by Soudní dvůr nemohl vyložit všechna procesní ustanovení unijního práva, která předkládající soud musí použít“ ( 31 ).

49.

Snaha Soudního dvora, aby byl posledním hlasem, který vykládá veškeré unijní právo, tedy vedla k přijetí dvou výjimek, na které v dané době upozornil generální advokát D. Ruiz-Jarabo Colomer: i) neexistence opravného prostředku k soudu; a ii) přidělení soudních funkcí ne-soudním orgánům na základě ústavního pravidla ( 32 ).

50.

Z pohledu těchto východisek je třeba pohlížet na námitky vůči přípustnosti žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce podané státním zastupitelstvím v Trentu. Tato instituce splňuje kritéria zákonného původu, stálosti, obligatorní povahy její jurisdikce a uplatňování právních norem.

51.

I kdyby proces uznání a výkonu EVP neměl kontradiktorní povahu, což je sporné, tato charakteristiky již byla přehodnocena Soudním dvorem, který odmítl, že by to bylo „absolutním kritériem“ ( 33 ).

52.

Vše proto nasvědčuje tomu, že jde první z výjimek, o níž jsem se zmiňoval, jelikož podle informace poskytnuté státním zastupitelstvím v Trentu a italskou vládou ( 34 ), přestože rozhodnutí státního zastupitelství o uznání EVP může být předmětem soudního přezkumu, neexistuje opravný prostředek, který by umožňoval napadnout u soudu rozhodnutí o odmítnutí uznání EVP potřebného pro jeho výkon.

53.

Za těchto okolností jsem toho názoru, že státnímu zastupitelství v Trentu by mělo být přiznáno oprávnění položit předběžnou otázku.

54.

Bylo by však možno namítnout, že pokud státní zastupitelství uzná platnost EVP, jeho rozhodnutí by mohlo být napadeno u soudu, a ten by měl poslední slovo, takže oprávnění k položení předběžné otázky by bylo vyhrazeno jemu.

55.

V aktuálním stadiu řízení, v němž vyvstala předběžná otázka, státní zastupitelství v Trentu nemohlo dosud rozhodnout o proveditelnosti EVP, k jehož uznání se má vyslovit. Rozhodnout nemohlo právě proto, že pochybuje, zda podle směrnice 2014/41 jsou dány podmínky pro uznání sporného EVP.

56.

Takže státní zastupitelství by mohlo vyvolat zásah soudu pouze tehdy, pokud by se rozhodlo EVP uznat, bez ohledu na to, že se podle jeho názoru jedná o EVP vydaný nepříslušným orgánem (Finanzamt Münster). Bylo by nuceno, stručně řečeno, k přijetí rozhodnutí při vědomí jeho možné nesprávnosti a spoléhat se na to, že dojde k zásahu soudu, který navíc není zaručen.

57.

Státní zastupitelství v Trentu by mohlo rozhodnout podle svého nejlepšího vědomí a svědomí pouze tehdy, pokud by mělo záruku, že jeho rozhodnutí o odmítnutí uznání EVP může také být předmětem soudního přezkumu. Bylo by nerozhodné, pro účely cíle, který sleduje článek 267 SFEU, že tento přezkum by prováděl soud členského státu původu EVP (Německo), který by vždy měl možnost obrátit se na Soudní dvůr ( 35 ).

58.

Nicméně dotčený EVP nebyl vydán soudem, nýbrž správním orgánem, který se rovněž nemůže obrátit na Soudní dvůr podle článku 267 SFEU.

59.

Omezíme-li se na kontext, v němž byla předložena předběžná otázka, státní zastupitelství v Trentu se přiklání k tomu, že EVP vydaný Finanzamt Münster vyžaduje dotčené potvrzení. Vychází z tohoto předpokladu, žádá od Soudního dvora potvrzení svého výkladu směrnice 2014/41.

60.

Pokud by předběžná otázka nebyla posouzena jako přípustná, státní zastupitelství v Trentu by mohlo jednat v souladu se svým výkladem směrnice 2014/41 a odmítnout uznání, o které žádá Finanzamt Münster. Vzhledem k tomu, že posledně zmíněný, opakuji, by také nemohl položit předběžnou otázku a není jisté, zda k vydání EVP došlo v průběhu soudního řízení ( 36 ), výsledkem by bylo, že žádný soudní orgán by se nemohl obrátit na Soudní dvůr, aby se vyjádřil k výkladu této směrnice.

61.

Zobecníme-li toto řešení a vyvodíme-li, že státní zastupitelství v Trentu nemůže za okolností tohoto případu položit předběžnou otázku, vznikne slepé místo ve výkladu určitého ustanovení unijního práva. To je právě to, čemu je nutno zabránit ve prospěch jednotnosti tohoto právního řádu, jak zdůrazňuje rozsudek Gradbeništvo Korana.

62.

Navíc to, že Soudní dvůr kdysi odepřel státnímu zastupitelství v Turíně postavení soudního orgánu oprávněného položit předběžnou otázku (rozsudek X), není samo o sobě rozhodující pro řešení, které je namístě teď.

63.

Judikatura vyplývající z rozsudku X si samozřejmě zachovává plnou platnost. Musí však být použita při zohlednění toho, že povaha státního zastupitelství jako orgánu nebo instituce není jedinou relevantní informací, nýbrž rozhoduje i funkce, kterou zastává jako vykonávající orgán v řízení podle směrnice 2014/41.

64.

Na rozdíl od případu řešeného v rozsudku X, v němž státní zastupitelství v Turíně jednalo jako strana v trestním řízení před soudem, státní zastupitelství v Trentu teď intervenuje jako vnitrostátní orgán, který aplikuje s konečnou platností evropskou normu. Funkčně jedná stejným způsobem, jak by jednal soudní orgán, a proti jeho rozhodnutí o odmítnutí uznání EVP není opravný prostředek. Jedná-li z tohoto titulu, nic podle mého názoru nebrání uznání jeho postavení „soudu“ ve smyslu článku 267 SFEU.

65.

Považuji za důležité uvést poslední poznámku.

66.

To, že státní zastupitelství v Trentu jedná z věcného nebo funkčního hlediska jako soudní orgán, by mohlo ukazovat na jistou nefunkčnost vnitrostátního práva, neboť všechny veřejné akty musí v zásadě podléhat soudní kontrole ( 37 ).

67.

Nicméně to není problém, k němuž by se měl v tuto chvíli vyjadřovat Soudní dvůr, neboť se netýká předmětu předložené žádosti. A i kdyby, hypoteticky, vnitrostátní právo stanovilo opravný prostředek k soudu proti rozhodnutí státního zastupitelství v Trentu, jímž by bylo uznání EVP zamítnuto (což je otázka, a na tom trvám, která nesouvisí s tímto řízením, a na kterou je navíc podle Komise a italské vlády třeba odpovědět záporně) ( 38 ), nevyřešila by se obtíž, kterou s sebou nese absence přístupu k Soudnímu dvoru za konkrétních skutkových okolností, které vyvolaly položení této předběžné otázky.

68.

Shrnuto, vzhledem k tomu, že státní zastupitelství v Trentu je postaveno do role „soudu“ za účelem rozhodnutí o EVP, bez následného opravného prostředku, jak již bylo vysvětleno, je oprávněno k položení této předběžné otázky Soudnímu dvoru.

69.

Podle čl. 1 odst. 1 směrnice 2014/41 je EVP „rozhodnutí justičního orgánu“ ( 39 ). Podle článku 2 písm. c) téže směrnice může být takové rozhodnutí vydáno soudcem nebo státním zástupcem ( 40 ) a navíc tím, kdo „jedná jako vyšetřující orgán v trestním řízení a má v souladu s vnitrostátním právem pravomoc nařídit shromažďování důkazů“ ( 41 ).

70.

V posledně uvedeném případě musí být EVP vydané těmito „vyšetřujícími orgány“ podrobeny „posouzení […] soudce, soudu, vyšetřujícího soudce nebo státního zástupce“ ( 42 ), to znamená těch, kdo mohou vydat EVP z vlastní iniciativy.

71.

Znění článku 2 písm. c) bodu ii) směrnice 2014/41 podle mne jednoznačně hovoří pro zápornou odpověď na položenou otázku. Shoduji se tedy s názorem italské a portugalské vlády, jakož i Komise.

72.

Důvody, které předložila německá vláda pro odůvodnění přiznání Finanzamt oprávnění vyšetřujícího orgánu, jimiž je nadán v daňové oblasti na základě vnitrostátního práva, neshledávám neslučitelnými s unijním právem.

73.

Toto přiznání pravomocí je zejména v souladu s čl. 2 písm. c) bod ii) směrnice 2014/41, který zmiňuje „jakýkoli jiný příslušný orgán, který vydávající stát určí“, který „jedná jako vyšetřující orgán v trestním řízení a má v souladu s vnitrostátním právem pravomoc nařídit shromažďování důkazů“ ( 43 ).

74.

To zde však není problém.

75.

Jde o to, že členské státy sice mají možnost určit orgány oprávněné vést trestní řízení a nařizovat shromažďování důkazů, nicméně čl. 2 písm. c) bod ii) směrnice 2014/41 nepřiznává takto určeným orgánům jiné funkce, než jsou ty, které jsou omezeny na vydání EVP, který „před předáním vykonávajícímu orgánu […] [musí být] potvr[zen]“. A to konkrétně soudem, soudcem nebo státním zástupcem.

76.

Finanzamt Münster je bezpochyby správní orgán, který v souladu se směrnicí 2014/41 není sám o sobě oprávněn k vydání EVP. Přesněji řečeno, není oprávněn k „jeho předání“ vykonávajícímu orgánu bez předchozího potvrzení justičním orgánem, přičemž za něj je podle čl. 2 písm. c) bodu ii) směrnice 2014/41 považován soud, soudce nebo státní zástupce.

77.

Německá vláda tvrdí, že v rámci své procesní autonomie pověřila Finanzamt v oblasti daní výkonem typických funkcí státního zastupitelství, a přiznala mu práva a povinnosti, které jsou pro státní zastupitelství charakteristické. Jedná se o výjimku stanovenou zákonem, která prolamuje monopol státního zastupitelství ve vyšetřování trestních věcí.

78.

Činí toto svěření pravomocí z Finanzamt „státního zástupce“ ve smyslu směrnice 2014/41? Podle mého názoru ne.

79.

Skutečnost, že vnitrostátní právo svěřuje Finanzamt v oblasti stíhání daňových deliktů vyšetřovací pravomoci odpovídající státnímu zastupitelství, není dostatečná k tomu, aby byly obě instituce postaveny na roveň v systému směrnice 2014/41.

80.

Jak zdůrazňuje Komise, Finanzamt je správní orgán, jemuž přísluší řešení daňových věcí a je součástí moci výkonné. I když mu německé právo svěřuje omezené pravomoci k vyšetřování určitých trestných činů, mezi finančním úřadem a státním zastupitelstvím existuje zřetelný rozdíl. Finanzamt nemá plné pravomoci státního zastupitelství, a proto jej nelze stavět jemu na roveň jakožto orgán vydávající EZR.

81.

Smyslem článku 2 směrnice 2014/41 je, že správní orgány, ať už jsou jejich pravomoci podle vnitrostátního práva jakékoli, musí požádat o potvrzení justičních orgánů (mezi které patří státní zástupce) k tomu, aby mohly vydat EVP.

82.

Tento smysl by se vytratil, kdyby členské státy bez dalšího mohly umožnit orgánům začleněným do systému výkonné moci předávat EVP nepotvrzené justičními orgány (včetně státního zástupce), prostřednictvím mechanismu postavení jedněch a druhých na roveň.

83.

K tomuto argumentu přistupuje další, který se vztahuje k úloze, kterou čistě justiční orgány (včetně státního zástupce) zastávají ve vztahu k EVP.

84.

Podle bodu 12 odůvodnění směrnice 2014/41 musí vydávající orgán věnovat zvláštní pozornost tomu, aby bylo zajištěno plné dodržování základních práv, přičemž „[s]těžejními prvky základních práv, jež Listina uznává v oblasti trestní spravedlnosti, je presumpce neviny a právo na obhajobu v trestním řízení“.

85.

Proto unijní normotvůrce trval na tom, že „[k]aždé omezení těchto práv vyšetřovacím úkonem nařízeným v souladu s touto směrnicí by mělo být ve shodě s požadavky stanovenými v článku 52 Listiny, pokud jde o nezbytnost, proporcionalitu a cíle, jež by mělo sledovat, a to zejména ochranu práv a svobod druhého“ ( 44 ).

86.

V tomto duchu čl. 6 odst. 1 směrnice 2014/41 umožňuje vydání EVP pouze pokud je „nezbytné a přiměřené […] při zohlednění práv podezřelé nebo obviněné osoby“. Kromě toho musí vydávající orgán podle čl. 6 odst. 2 zohlednit řadu směrnic týkajících se procesních práv v trestních řízeních ( 45 ).

87.

Orgán vydávající EVP je proto povinen provést v zájmu řádného zvážení veřejného zájmu a případně dotčených základních práv posouzení nezbytnosti a přiměřenosti, pro které je nezbytné institucionální postavení, které není vlastní správním orgánům.

88.

I když jsou správnímu orgánu, jako je Finanzamt, svěřeny pravomoci typické pro státní zastupitelství, toto svěření z něj nečiní „justiční orgán“ ve smyslu směrnice 2014/41, který může provést toto posouzení nezbytnosti a přiměřenosti.

89.

Kvalifikovaná věcná příslušnost, která vedla německého zákonodárce k tomu, že svěřil Finanzamt oprávnění v oblasti vyšetřování daňových deliktů, svědčí o tom, že jde o orgány vysoce specializované na tuto konkrétní oblast. Tato specializace však v rámci směrnice 2014/41 nestačí k tomu, aby měly obecnější perspektivu, nebo pravomoci, které jsou potřebné pro zvážení práv a zájmů před vydáním EVP.

90.

Soudní dvůr judikoval, že výraz „justiční orgán“ se neomezuje „na označení pouze soudců či soudů členského státu, ale umožňuje šíře zahrnout orgány povolané k účasti na výkonu trestního soudnictví“ ( 46 ), nicméně vždy s vyloučením správních orgánů, které spadají pod moc výkonnou ( 47 ).

91.

Aniž by nutně požívalo nezávislosti charakteristické pro soudy, není státní zastupitelství institucí podléhající výkonné moci ve smyslu podřízení a subordinace, které jsou vlastní správním orgánům. Je pravda, že v některých právních systémech mohou státní zástupci dostávat od výkonné moci individuální pokyny, ale i tak požívají autonomního statusu, který je odlišuje od orgánů výkonné moci ( 48 ).

92.

Institucionální postavení státního zastupitelství coby garanta zákonnosti před soudy z něj činí skutečného účastníka na výkonu spravedlnosti, protože nehájí výlučně ani hlavně zájmy veřejné správy, nýbrž obecně naplňování zákona. Proto článek 2 směrnice 2014/41 staví státní zastupitelství na roveň soudům ( 49 ).

93.

Výkon vyšetřovacích funkcí, obdobných, jaké má státní zastupitelství, v jednotlivých případech neznamená, že Finanzamt přestane být správním orgánem a jako takový není strukturálně a funkčně podřízen hierarchii správních orgánů, a zejména, že nepostrádá nezbytnou pravomoc k provedení potřebného posouzení a zvážení vyžadovaného směrnicí 2014/41. Toto posouzení jde nad rámec zohlednění konkrétního zájmu daňových orgánů a zahrnuje obecný zájem státu jako celku a záruku základních práv občanů.

94.

Na základě výše uvedeného navrhuji Soudnímu dvoru odpovědět Procura Distrettuale della Repubblica presso il Tribunale Ordinario di Trento (Okresní státní zastupitelství u soudu v Trentu, Itálie) takto:

„Článek 2 písm. c) bod ii) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/41/EU ze dne 3. dubna 2014 o evropském vyšetřovacím příkazu v trestních věcech musí být vykládán v tom smyslu, že neumožňuje členskému státu zprostit vnitrostátní správní orgány příslušné v oblasti daní, a to ani tehdy, když jsou oprávněny vést vyšetřování v určitých trestních řízeních, povinnosti požádat před předáním evropského vyšetřovacího příkazu vykonávajícímu orgánu o jeho potvrzení soudcem, soudem, vyšetřujícím soudcem nebo státním zástupcem ve vydávajícím státě.“