1.

Uchazeči o zaměstnání vykonávají své právo volného pohybu na základě článků 45 a 21 SFEU ( 2 ): občan Evropské unie, jenž je uchazečem o zaměstnání, je pracovníkem ve smyslu článku 45 SFEU. Uchazeči o zaměstnání se tak nacházejí na rozhraní mezi vnitřním trhem a občanstvím Unie.

2.

V tomto rámci budu posuzovat tuto žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, již Soudnímu dvoru předložila Conseil d’État (Státní rada, Belgie) a která se týká výkladu článku 45 SFEU a směrnice 2004/38/ES ( 3 ), zejména článku 14 odst. 4 písm. b) a článků 15 a 31 uvedené směrnice.

3.

Projednávaná věc souvisí se žádostí podanou řeckým státním příslušníkem za účelem získání práva pobytu po dobu delší než tři měsíce jako uchazeč o zaměstnání, kterou příslušný belgický orgán zamítl a zároveň vydal příkaz k opuštění území státu.

4.

Podstatou otázek položených předkládajícím soudem v projednávané věci je rozsah práv a povinností uchazečů o zaměstnání, zejména z hlediska důkazního břemene, vyplývajících z čl. 14 odst. 4 písm. b) směrnice 2004/38, a dále otázka, zda jsou členské státy povinny poskytnout uvedeným osobám přiměřenou lhůtu v délce nejméně šesti měsíců, aby si mohly najít zaměstnání. Uvedené otázky poskytují Soudnímu dvoru příležitost, aby upřesnil dosah procesních záruk stanovených směrnicí 2004/38 pro uchazeče o zaměstnání, vůči nimž bylo vydáno rozhodnutí o vyhoštění.

5.

Článek 6 směrnice 2004/38, nadepsaný „Právo pobytu po dobu do tří měsíců“ v odstavci 1 stanoví:

„Občané Unie mají právo pobytu na území jiného členského státu po dobu až tří měsíců, aniž by podléhali jakýmkoli podmínkám či formalitám s výjimkou povinnosti být držitelem platného průkazu totožnosti nebo cestovního pasu.“

6.

Článek 14 uvedené směrnice, nadepsaný „Zachování práva pobytu“, v odst. 4 písm. b) stanoví:

„Odchylně od odstavců 1 a 2, a aniž je dotčena kapitola VI, nesmějí být v žádném případě vyhoštěni občané Unie ani jejich rodinní příslušníci, pokud:

[…]

7.

Článek 15 téže směrnice, nadepsaný „Procesní záruky“, v odstavci 1 stanoví:

„Na veškerá rozhodnutí o omezení volného pohybu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků z jiných důvodů než veřejného pořádku, veřejné bezpečnosti nebo veřejného zdraví se obdobně použijí postupy stanovené v článcích 30 a 31.“

8.

Článek 31 téže směrnice, nadepsaný „Procesní záruky“, v odstavcích 1 a 3 stanoví:

„1.   Dotyčné osoby mají v hostitelském členském státě přístup k soudním a případně správním opravným řízením za účelem přezkumu rozhodnutí přijatých vůči nim z důvodů veřejného pořádku, veřejné bezpečnosti nebo veřejného zdraví.

[…]

3.   V opravném řízení je umožněno posouzení zákonnosti rozhodnutí, skutečností a okolností, na kterých je založeno. Toto řízení zajišťuje, že rozhodnutí není nepřiměřené, zejména s ohledem na požadavky stanovené v článku 28.“

9.

Článek 39/2 odst. 2 loi sur l’accès au territoire, le séjour, l’établissement et l’éloignement des étrangers du 15 décembre 1980 (zákon ze dne 15. prosince 1980 o vstupu na území, pobytu, usazování a vyhošťování cizinců, dále jen „zákon ze dne 15. prosince 1980“) ( 4 ) stanoví:

„Conseil [du contentieux des étrangers] (Rada pro spornou cizineckou agendu, Belgie) rozhoduje v řízení o prohlášení neplatnosti rozsudkem o jiných opravných prostředcích podaných pro porušení formy, buď podstatné, nebo takové, které je ze zákona stiženo neplatností, nebo pro překročení či zneužití pravomoci.“

10.

Ustanovení článku 40 odst. 4 bod 1 uvedeného zákona stanoví:

„4.   Každý občan Unie má právo pobytu na území království po dobu delší než tři měsíce, pokud splňuje podmínku stanovenou v čl. 41 prvním pododstavci a:

1o. je zaměstnancem nebo osobou samostatně výdělečně činnou na území království nebo vstoupí na území království za účelem hledání zaměstnání, pokud může prokázat, že pokračuje v hledání zaměstnání a má skutečnou naději, že bude zaměstnán“.

11.

Článek 50 odst. 1 a 2 bod 3o písm. a) a b) arrêté royal du 8 octobre 1981 sur l’accès au territoire, le séjour, l’établissement et l’éloignement des étrangers (královská vyhláška ze dne 8. října 1981, o vstupu na území, pobytu, usazování a vyhošťování cizinců ( 5 ), dále jen „královská vyhláška ze dne 8. října 1981“):

„1.   Občan Unie, který hodlá pobývat déle než tři měsíce na území království a prokáže občanství podle čl. 41 prvního pododstavce zákona [ze dne 15. prosince 1980], podá ke správnímu orgánu obce v místě, kde pobývá, žádost o osvědčení o registraci podle vzoru obsaženého v příloze 19.

[…]

2.   Při podání žádosti nebo nejpozději ve lhůtě tří měsíců od podání žádosti je občan Unie povinen předložit následující dokumenty:

[…]

3o uchazeč o zaměstnání:

12.

Dne 27. října 2015 podal G. M. A., řecký státní příslušník, v Belgii žádost o osvědčení o registraci s cílem získat v tomto členském státě právo pobytu po dobu delší než tři měsíce jakožto uchazeč o zaměstnání.

13.

Dne 18. března 2016 byla uvedená žádost rozhodnutím Office des étrangers de Belgique (cizinecký úřad, Belgie, dále jen „cizinecký úřad“) zamítnuta s odůvodněním, že G. M. A. nesplňuje podmínky stanovené belgickými právními předpisy pro přiznání práva pobytu po dobu delší než tři měsíce (dále jen „sporné rozhodnutí“). Podle cizineckého úřadu totiž jednak nebylo možné na základě dokumentů předložených G. M. A. předpokládat, že posledně jmenovaný má skutečnou naději získat zaměstnání, a jednak G. M. A. nevykonával v Belgii od podání své žádosti o osvědčení o registraci žádnou výdělečnou činnost. Belgické orgány proto nařídily G. M. A., aby do 30 dnů od vydání sporného rozhodnutí opustil belgické území.

14.

Rozsudkem ze dne 28. června 2018 Conseil du contentieux des étrangers (CCE) (Rada pro spornou cizineckou agendu, Belgie), jakožto soud příslušný k přezkumu legality rozhodnutí cizineckého úřadu v prvním stupni, zamítla žalobu podanou G. M. A. proti spornému rozhodnutí.

15.

G. M. A. poté podal kasační opravný prostředek k předkládajícímu soudu. V první řadě tvrdí, že z článku 45 SFEU a z rozsudku Antonissen ( 6 ) vyplývá, zaprvé že členské státy mají povinnost poskytnout uchazečům o zaměstnání pocházejícím z jiného členského státu „přiměřenou lhůtu“, aby se mohli seznámit v hostitelském členském státě s vhodnými nabídkami zaměstnání a učinit opatření potřebná pro přijetí do zaměstnání, zadruhé že uvedená lhůta nesmí být v žádném případě kratší než šest měsíců a zatřetí že hostitelský členský stát musí povolit přítomnost uchazeče o zaměstnání na svém území po celou uvedenou dobu, aniž by od posledně jmenovaného vyžadoval předložení důkazu o tom, že má skutečnou naději, že bude zaměstnán. Podle G. M. A. z výkladu čl. 7 odst. 3 ve spojení s články 11 a 16 směrnice 2004/38 rovněž vyplývá, že lhůtu kratší šesti měsíců nelze považovat za „přiměřenou“.

16.

Ve druhé řadě G. M. A. uvádí, že po datu vydání sporného rozhodnutí, tedy po 6. dubnu 2016, získal zaměstnání v Evropském parlamentu jako stážista. Uvedená okolnost podle tvrzení G. M. A. prokazuje, že měl skutečnou naději, že bude zaměstnán, a svědčilo mu tedy právo pobytu po dobu delší než tři měsíce. Rada pro spornou cizineckou agendu proto údajně porušila články 15 a 31 směrnice 2004/38, jakož i články 41 a 47 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“), jelikož nezohlednila jeho nástup do zaměstnaneckého poměru. Z uvedených ustanovení totiž podle něj vyplývá, že soudy příslušné k přezkumu legality správního rozhodnutí, které se týká práva pobytu občana Unie, jsou povinny provést vyčerpávající posouzení všech relevantních okolností a zohlednit všechny skutkové okolnosti, které jsou jim známy, a to i v případě, že tyto okolnosti nastaly až po vydání dotčeného rozhodnutí.

17.

S ohledem na výše uvedené úvahy G. M. A. tvrdí, že Rada pro spornou cizineckou agendu neměla použít vnitrostátní právní předpisy, kterými byly nesprávně provedeny články 15 a 31 směrnice 2004/38, a sice článek 39/2 odst. 2 zákona ze dne 15. prosince 1980, na jejichž základě Rada pro spornou cizineckou agendu nezohlednila skutečnost, že po vydání sporného rozhodnutí nastoupil do zaměstnaneckého poměru jako stážista.

18.

Předkládající soud se domnívá, že řešení sporu v původním řízení závisí na výkladu ustanovení unijního práva dotčených v původním řízení Soudním dvorem. Pokud by totiž měly být článek 45 SFEU nebo články 41 a 47 Listiny, jakož i články 15 a 31 směrnice 2004/38, vykládány tak, jak se domnívá G. M. A., svědčilo by posledně jmenovanému právo pobytu po dobu delší než tři měsíce.

19.

Za těchto okolností se Conseil d’État (Státní rada, Belgie) rozhodnutím ze dne 12. září 2019, došlým kanceláři Soudního dvora dne 25. září 2019 rozhodla přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

20.

Písemná vyjádření předložili G. M. A., belgická, dánská a polská vláda, vláda Spojeného království, jakož i Evropská komise. Soudní dvůr rozhodl, že se nebude konat jednání, jelikož má za to, že má dostatečné podklady pro rozhodnutí.

21.

Je třeba připomenout, že Soudní dvůr již rozhodl, že ze znění a systematiky článku 267 SFEU vyplývá, že řízení o předběžné otázce předpokládá, že před vnitrostátními soudy skutečně probíhá spor, v jehož rámci mají vnitrostátní soudy vydat rozhodnutí, které může zohlednit rozsudek Soudního dvora vydaný v rámci řízení o předběžné otázce. Soudní dvůr může tudíž otázku, zda v původním řízení nadále existuje spor, ověřit i bez návrhu ( 7 ).

22.

V projednávané věci se spor v původním řízení týká zamítnutí žádosti o osvědčení o registraci v Belgii jakožto uchazeče o zaměstnání, již podal G. M. A. dne 27. října 2015 s cílem získat právo pobytu v uvedeném členském státě po dobu delší než tři měsíce, přičemž ke Conseil d’État (Státní rada, Belgie) byl podán kasační opravný prostředek proti rozsudku Rady pro spornou cizineckou agendu ze dne 28. června 2019, kterým Rada zamítla žalobu podanou dotyčným proti spornému rozhodnutí.

23.

V této souvislosti však z předkládacího rozhodnutí a z vyjádření Komise vyplývá, že G. M. A. podal dne 25. dubna 2016 novou žádost, na jejímž základě mu bylo dne 6. května 2017 vydáno obcí Schaerbeek (Belgie) osvědčení o registraci, a že od 24. listopadu 2016 je G. M. A. držitelem karty E s platností do 7. července 2021.

24.

Komise má tudíž za to, že není třeba zodpovědět druhou předběžnou otázku, jelikož odpadl předmět žádosti o registraci G. M. A. coby uchazeče o zaměstnání.

25.

Předkládající soud má však za to, že zájem na podání kasačního opravného prostředku v podstatě nadále trvá, jelikož zrušení sporného rozhodnutí by umožnilo získat právo trvalého pobytu rychleji. Pokud by totiž bylo sporné rozhodnutí zrušeno, začala by doba nepřetržitého pobytu v délce pěti let vyžadovaná podle článku 16 směrnice 2004/38 pro získání práva pobytu běžet dnem podání žádosti o osvědčení o registraci v Belgii, tedy 27. října 2015.

26.

S ohledem na výše uvedené mám za to, že spor v původním řízení před předkládajícím soudem nadále probíhá a že odpověď Soudního dvora na druhou předběžnou otázku je pro řešení tohoto sporu nadále užitečná.

27.

Úvodem připomínám, že podle ustálené judikatury platí, že v rámci postupu spolupráce mezi vnitrostátními soudy a Soudním dvorem přísluší Soudnímu dvoru poskytnout vnitrostátnímu soudu užitečnou odpověď, která mu umožní rozhodnout spor, jenž mu byl předložen. Z tohoto hlediska Soudnímu dvoru přísluší případně přeformulovat otázky, které jsou mu položeny ( 8 ).

28.

V tomto ohledu je pravda, že první předběžná otázka se týká výkladu článku 45 SFEU. Aby však bylo možné poskytnout předkládajícímu soudu užitečnou odpověď, je s ohledem na skutečnosti obsažené v jeho rozhodnutí třeba chápat uvedenou otázku v tom smyslu, že její podstatou je, zda musí být článek 45 SFEU a čl. 14 odst. 4 písm. b) směrnice 2004/38 vykládány v tom smyslu, že hostitelský členský stát má zaprvé povinnost poskytnout uchazeči o zaměstnání přiměřenou dobu, aby se mohl seznámit s vhodnými nabídkami zaměstnání a učinit opatření potřebná pro přijetí do zaměstnání, zadruhé povinnost připustit, že doba určená pro hledání zaměstnání nesmí být v žádném případě kratší než šest měsíců, a zatřetí povinnost povolit uchazeči o zaměstnání pobyt na svém území po celou tuto dobu a nevyžadovat přitom od něj předložení důkazu o tom, že má skutečnou naději, že bude zaměstnán.

29.

Tuto otázku budu analyzovat ve dvou fázích. Zaprvé vymezím dosah práva volného pohybu státních příslušníků členského státu za účelem hledání zaměstnání v jiném členském státě vyplývající z článku 45 SFEU, jak jej vykládá Soudní dvůr ve své judikatuře, zejména v rozsudku Antonissen ( 9 ). Zadruhé s ohledem na okolnosti projednávané věci a v rámci směrnice 2004/38 posoudím rozsah práv přiznaných uchazečům o zaměstnání článkem 14 odst. 4 písm. b) směrnice 2004/38 vykládaným ve světle článků 21 a 45 SFEU.

30.

Zaprvé připomínám, že podle ustanovení článku 45 SFEU je zajištěn volný pohyb pracovníků v Unii, který zahrnuje, s výhradou omezení odůvodněných veřejným pořádkem, veřejnou bezpečností a ochranou zdraví, zejména právo ucházet se o skutečně nabízená pracovní místa a pohybovat se za tímto účelem volně na území členských států. Z uvedeného článku tak vyplývá, že státní příslušník členského státu, který hledá zaměstnání, má právo volně se pohybovat na území jiných členských států.

31.

Zadruhé, pokud jde o právo státních příslušníků členského státu vstoupit na území jiného členského státu a pobývat zde za účelem stanoveným v článku 45 SFEU, zejména za účelem hledat nebo vykonávat na něm výdělečnou činnost jako zaměstnanec nebo osoba samostatně výdělečně činná, je třeba zmínit několik rozsudků, především rozsudky Royer ( 10 ), Antonissen ( 11 ) a Komise v, Belgie ( 12 ).

32.

Poprvé bylo právo pobytu uchazečů Soudním dvorem zmíněno v rozsudku Royer. V něm Soudní dvůr rozhodl, že uvedené právo představuje právo přímo přiznané článkem 48 Smlouvy o ES (nyní článek 45 SFEU), nebo případně ustanoveními přijatými k provedení uvedeného článku ( 13 ).

33.

V této linii judikatury je mimořádně důležitý rozsudek Antonissen ( 14 ), jelikož se stejně jako projednávaná věc týká otázky, zda právní úprava členského státu může stanovit časové omezení práva pobytu státních příslušníků jiných členských států za účelem hledání zaměstnání. Zmíněný rozsudek byl vydán na základě žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce předložené anglickým soudem ve sporu mezi belgickým státním příslušníkem a anglickými orgány týkajícím se rozhodnutí, kterým tyto orgány zamítly opravný prostředek proti příkazu k vyhoštění.

34.

Soudní dvůr nejprve připomněl, že volný pohyb pracovníků zaručený v čl. 48 odst. 1 až 3 Smlouvy o ES (nyní čl. 45 odst. 1 až 3 SFEU) je jednou ze základních zásad Unie, že ustanovení, která zaručují tuto svobodu, musí být vykládána široce, a že restriktivní výklad uvedeného článku by ohrozil naději státního příslušníka členského státu, který hledá zaměstnání, skutečně najít zaměstnání v jiných členských státech, a zbavil by tak uvedené ustanovení jeho užitečného účinku ( 15 ). Kromě toho Soudní dvůr uvedl, že v čl. 48 odst. 3, Smlouvy o ES (nyní čl. 45 odst. 3 SFEU) je uveden příkladmý výčet práv, která požívají státní příslušníci členských států v oblasti volného pohybu pracovníků, a že tato svoboda znamená zároveň právo těchto státních příslušníků volně se pohybovat na území jiných členských států a pobývat v nich za účelem hledání zaměstnání ( 16 ).

35.

Soudní dvůr dále zkoumal, zda právo pobytu, které státní příslušník členského státu hledající zaměstnání v jiném členském státě požívá na základě článku 48 Smlouvy o ES (nyní článek 45 SFEU), může být časově omezeno. V tomto ohledu rozhodl, že užitečný účinek uvedeného článku je zaručen, pokud unijní právní úprava nebo, v případě její neexistence, právní úprava členského státu poskytují dotčeným osobám přiměřenou lhůtu, která jim umožňuje, aby se na území dotyčného členského státu seznámili s nabídkami zaměstnání, které odpovídají jejich odborné kvalifikaci, a v případě potřeby učinili potřebná opatření k získání zaměstnání ( 17 ).

36.

Pokud jde o dobu trvání uvedeného práva pobytu, Soudní dvůr nakonec rozhodl, že doba tří měsíců není relevantní ( 18 ). Dodal však, že s ohledem na absenci ustanovení unijního práva, které by stanovilo lhůtu pro pobyt státních příslušníků jiných členských států, kteří hledají zaměstnání v jiném členském státě, se lhůta šesti měsíců v zásadě nezdá být nedostatečná a neohrožuje užitečný účinek zásady volného pohybu. Soudní dvůr nicméně uvedl, že pokud po uplynutí uvedené lhůty předloží dotyčný důkaz, že pokračuje v hledání zaměstnání a má skutečnou naději, že bude zaměstnán, nelze mu nařídit, aby opustil území hostitelského členského státu ( 19 ).

37.

Kromě toho považuji za vhodné v této fázi připomenout, že podle ustálené judikatury Soudního dvora má pojem „pracovník“ ve smyslu článku 45 SFEU autonomní dosah, a nelze jej vykládat restriktivně ( 20 ). Tento pojem musí být, v rozsahu, ve kterém definuje působnost základní svobody zakotvené ve Smlouvě o FEU, vykládán široce ( 21 ). Soudní dvůr tedy rozhodl, že za „pracovníka“ ve smyslu článku 45 SFEU musí být považována i „osoba, která skutečně hledá práci“ ( 22 ).

38.

Zatřetí a v poslední řadě je třeba uvést, že poté, co bylo ve Smlouvách zakotveno občanství Unie, potvrdil Soudní dvůr podmínky zachování práva pobytu uchazečů o zaměstnání stanovené v rozsudku Antonissen ( 23 ) mimo jiné v rozsudku Komise v. Belgie ( 24 ), v němž rozhodl, že členský stát porušuje povinnosti, které pro něj vyplývají z článku 48 ES (nyní článek 45 SFEU), tím, že nařizuje státním příslušníkům jiných členských států, kteří hledají zaměstnání na jeho území, aby toto území automaticky opustili po uplynutí doby tří měsíců.

39.

Po zavedení občanství Unie do Smluv a po přijetí směrnice 2004/38 byly podmínky zachování práva pobytu uchazečů o zaměstnání stanovené v rozsudku Antonissen ( 25 ), o kterých má Soudní dvůr v projednávané věci rozhodnout, kodifikovány v čl. 14 odst. 4 písm. b) uvedené směrnice.

40.

Právě ve světle těchto úvah nyní posoudím první předběžnou otázku.

41.

V současné době článek 21 SFEU stanoví, že každý občan Unie má právo svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států s výhradou omezení a podmínek stanovených ve Smlouvách a v opatřeních přijatých k jejich provedení. Pokud jde o uchazeče o zaměstnání, čl. 14 odst. 4 písm. b) směrnice 2004/38 stanoví, že občan Unie, který vstoupí na území hostitelského členského státu za účelem hledání zaměstnání, nesmí být vyhoštěn, pokud může prokázat, že pokračuje v hledání zaměstnání a má skutečnou naději, že bude zaměstnán.

42.

Nicméně i když unijní normotvůrce uvedeným ustanovením kodifikoval podmínky zachování práva pobytu uchazečů o zaměstnání stanovené Soudním dvorem, přičemž převzal znění rozsudku Antonissen ( 26 ), uvedené ustanovení neupřesňuje, zda má hostitelský členský stát povinnost poskytnout těmto uchazečům přiměřenou lhůtu, aby se mohli seznámit s vhodnými nabídkami zaměstnání a přijmout nezbytná opatření k získání zaměstnání. Navíc je třeba uvést, že v čl. 14 odst. 4 písm. b) směrnice 2004/38 není nikde zmíněna lhůta šesti měsíců, kterou Soudní dvůr v uvedeném rozsudku považuje za „přiměřenou“.

43.

Tímto posledním bodem se budu nyní zabývat. Předně bych rád uvedl, že souhlasím s postojem Komise, podle kterého musí výklad čl. 14 odst. 4 písm. b) směrnice 2004/38 zohledňovat skutečnost, že právo pobytu uchazečů o zaměstnání je přímo zaručeno článkem 45 SFEU, jak jej vykládá Soudní dvůr ve své judikatuře.

44.

Na úvod podotýkám, že všechny zúčastněné strany, které předložily vyjádření, se shodují v tom, že hostitelský členský stát je povinen poskytnout uchazečům o zaměstnání přiměřenou lhůtu.

45.

S tímto názorem souhlasím. Jak jsem již uvedl výše, z rozsudku Antonissen ( 27 ), jakož i z pozdější judikatury ( 28 ) totiž vyplývá, že pokud unijní právní předpisy výslovně nestanoví omezení práva pobytu uchazečů o zaměstnání, jsou členské státy povinny poskytnout přiměřenou lhůtu, která umožní dotyčným osobám seznámit se na území dotyčného členského státu s nabídkami zaměstnání odpovídajícími jejich odborné kvalifikaci a případně učinit nezbytná opatření k získání zaměstnání, aby nebyl článek 45 SFEU zbaven užitečného účinku ( 29 ).

46.

Vyvstává však otázka, zda čl. 14 odst. 4 písm. b) směrnice 2004/38 ve spojení s článkem 45 SFEU, jak jej vykládá Soudní dvůr ve své judikatuře, ukládá členským státům, aby občanovi Unie hledajícímu zaměstnání v hostitelském členském státě poskytly lhůtu v délce nejméně šesti měsíců.

47.

Zúčastněné strany se neshodují ohledně výkladu bodu 21 rozsudku Antonissen ( 30 ) a tedy článku 45 SFEU, jakož i čl. 14 odst. 4 písm. b) směrnice 2004/38. V tomto ohledu G. M. A. a Komise ve svých písemných vyjádřeních tvrdí, že členské státy jsou povinny uchazečům o zaměstnání poskytnout lhůtu v délce nejméně šesti měsíců, během níž posledně jmenovaní nemusí prokazovat, že mají skutečnou naději, že budou zaměstnáni. Naopak belgická a dánská vláda a vláda Spojeného království mají za to, že bod 21 uvedeného rozsudku nelze vykládat tak, že by ukládal členským státům povinnost poskytnout uchazečům o zaměstnání takovou minimální lhůtu, a že během celé této lhůty musí uchazeč o zaměstnání prokázat, že má skutečnou naději, že bude zaměstnán.

48.

Nemohu plně souhlasit ani s jedním z uvedených dvou názorů, a to z důvodů, které uvedu níže v tomto stanovisku.

49.

Zaprvé bych rád připomněl, že směrnice 2004/38 byla přijata mimo jiné na základě článku 40 Smlouvy o ES (nyní článek 46 SFEU), který se týkal opatření potřebných k zavedení volného pohybu pracovníků, jak byl tento pojem definován v článku 39 (nyní článek 45 SFEU).

50.

Zadruhé zdůrazňuji, že účelem směrnice 2004/38 je usnadnit výkon základního a osobního práva pohybu a pobytu, které čl. 21 odst. 1 SFEU přímo přiznává občanům Unie, a jejím cílem je zejména uvedené právo posílit ( 31 ).

51.

S ohledem na uvedený účel zavedl unijní normotvůrce systém zahrnující různé druhy práv pro různé kategorie občanů. V projednávané věci jde na jedné straně o právo pobytu po dobu do tří měsíců zakotvené v článku 6 směrnice 2004/38, které není vázáno na splnění žádné podmínky ani formality kromě požadavku, že dotyčná osoba musí mít platný průkaz totožnosti nebo cestovní pas ( 32 ), a na druhé straně o právo pobytu po dobu delší než tři měsíce, které naopak podléhá podmínkám stanoveným v čl. 7 odst. 1 směrnice 2004/38. Přestože v souladu s článkem 6 směrnice 2004/38 mají všichni občané Unie právo pobytu na území jiného členského státu po dobu až tří měsíců, právo pobytu po dobu delší než tři měsíce, zakotvené v článku 7 uvedené směrnice ( 33 ), je přiznáno pouze některým kategoriím občanů (aktivní, neaktivní, studenti), kteří splňují podmínky stanovené v uvedeném článku (být zaměstnanou osobou nebo osobou samostatně výdělečně činnou, mít dostatečné prostředky a být účastníkem zdravotního pojištění, kterým jsou kryta všechna rizika, být zapsán ke studiu, včetně odborné přípravy atd.) ( 34 ).

52.

Odstavec 4 písm. b) článku 14 směrnice 2004/38, nadepsaného „Zachování práva pobytu“, se týká kategorie občanů Unie ( 35 ), která není v článku 7 uvedené směrnice zmíněna, a nevztahují se tedy na ni podmínky stanovené v posledně uvedeném článku, a to uchazečů o zaměstnání, kteří poprvé hledají zaměstnání v hostitelském členském státě. Článek 14 odst. 4 směrnice 2004/38 totiž upravuje odchylku od článků 6 a 7, na něž odkazuje čl. 14 odst. 1 a 2. V systému směrnice 2004/38 je právo pobytu uchazečů o zaměstnání, jehož přímým právním základem je článek 45 SFEU, upraveno pouze v čl. 14 odst. 4 písm. b) uvedené směrnice, který stanoví zachování práva pobytu občanů Unie hledajících první zaměstnání, kteří splňují podmínky uvedené ve zmíněném ustanovení.

53.

Podmínky stanovené v čl. 14 odst. 4 písm. b) směrnice 2004/38 doslovně odpovídají podmínkám práva pobytu stanoveným Soudním dvorem v bodě 21 rozsudku Antonissen ( 36 ), ve kterém Soudní dvůr nejprve konstatoval, že lhůta v délce šesti měsíců se v zásadě nezdá být nedostatečná k tomu, aby se dotyčné osoby mohly seznámit v hostitelském členském státě s nabídkami zaměstnání odpovídajícími jejich odborné kvalifikaci a případně učinit nezbytná opatření k získání zaměstnání, a poté rozhodl, že „[p]okud po uplynutí dotčené lhůty dotyčný prokáže, že pokračuje v hledání zaměstnání a má skutečnou naději, že bude zaměstnán, nesmí mu být nařízeno opustit území hostitelského členského státu“ ( 37 ).

54.

V tomto ohledu připomínám, že v rozsudku Antonissen rozhodl Soudní dvůr, že ustanovení unijního práva upravující volný pohyb pracovníků nebrání tomu, aby právní úprava členského státu stanovila, že státnímu příslušníku jiného členského státu, který vstoupil na jeho území za účelem hledání zaměstnání, může být vydán příkaz opustit toto území s výhradou opravného prostředku, jestliže nenašel zaměstnání do šesti měsíců, ledaže dotyčný prokáže, že pokračuje v hledání zaměstnání a má skutečnou naději, že bude zaměstnán ( 38 ).

55.

Ze znění odůvodnění Soudního dvora jako celku je podle mého názoru zjevné, jaký je význam výrazů „[p]okud po uplynutí dotčené lhůty dotyčný prokáže“ a „jestliže nenašel zaměstnání do šesti měsíců, ledaže dotyčný prokáže“. Z uvedeného rozsudku totiž jasně vyplývá ( 39 ), že podmínky, které Soudní dvůr stanovil pro zachování práva dalšího pobytu a které unijní normotvůrce následně kodifikoval v čl. 14 odst. 4 písm. b) směrnice 2004/38, konkrétně že dotyčná osoba může prokázat, zaprvé že pokračuje v hledání zaměstnání a zadruhé že má skutečnou naději, že bude zaměstnána, se vztahují pouze na situaci, kdy již uplynula lhůta považovaná za „přiměřenou“, tedy lhůta v délce šesti měsíců.

56.

Pokud jde o první podmínku, zdůrazňuji skutečnost, že Soudní dvůr a následně i unijní normotvůrce zvolili výraz „pokračovat v hledání zaměstnání“. Z volby tohoto slovesa jasně vyplývá, že uchazeč o zaměstnání musí prokázat nejprve, tedy během celé lhůty považované za „přiměřenou“, že skutečně a aktivně hledá zaměstnání, a poté, tedy po uplynutí uvedené lhůty, že „pokračuje“ v aktivním hledání zaměstnání.

57.

Oproti tomu druhá podmínka, týkající se povinnosti uchazeče o zaměstnání prokázat, že má skutečnou naději, že bude zaměstnán, může být vyžadována až po uplynutí lhůty považované za „přiměřenou“.

58.

Uvedený výklad je nejen logický, ale odpovídá také záměru normotvůrce posílit postavení uchazeče o zaměstnání v rámci směrnice 2004/38, když v jejím čl. 14 odst. 4 kodifikoval podmínky pro zachování práva pobytu občanů Unie hledajících první zaměstnání v hostitelském členském státě stanovené v judikatuře Soudního dvora.

59.

Mimoto, pokud jde o uvedenou druhou podmínku, belgická vláda ve svém písemném vyjádření tvrdí, že povinnost G. M. A. prokázat, že má skutečnou naději, že bude zaměstnán, která je stanovena v čl. 40 odst. 4 zákona ze dne 15. prosince 1980, vyplývá z bodu 38 rozsudku Vatsouras a Koupatantze ( 40 ). Z uvedeného rozsudku totiž podle ní vyplývá, že státní příslušníci členského státu hledající zaměstnání v jiném členském státě musí prokázat, že si vytvořili skutečné vazby na trh práce tohoto druhého státu.

60.

Tento přístup nepovažuji za správný, jelikož podle mého názoru vychází z nesprávného pochopení dotčeného rozsudku.

61.

Tento požadavek, tedy aby uchazeč o zaměstnání prokázal, že si vytvořil skutečné vazby na trh práce hostitelského členského státu, se totiž týká pouze situace, kdy občan Unie hledající zaměstnání požádá v tomto členském státě o dávku určenou ke zjednodušení přístupu k zaměstnání, což rozhodně není případ G. M. A. Soudní dvůr tak rozhodl, že je legitimní, že členský stát takovou dávku přizná teprve poté, co mohla být vytvořena skutečná vazba mezi uchazečem o zaměstnání a trhem práce v tomto státě ( 41 ). Připomínám totiž, že rozsudek Vatsouras a Koupatantze ( 42 ) vychází z rozsudku Collins, ve kterém Soudní dvůr rozhodl, že každá osoba, která hledá zaměstnání a vykonává své právo volného pohybu, musí doložit „vazbu“ s hostitelským státem za účelem pobírání příspěvků na hledání zaměstnání ( 43 ).

62.

Výklad uvedený v bodech 51 až 58 tohoto stanoviska potvrzují i účel a historie vzniku článku 14 odst. 4 písm. b) směrnice 2004/38.

63.

Zaprvé, pokud jde o účel článku 14 odst. 4 písm. b) směrnice 2004/38, v bodě 9 jejího odůvodnění se jasně uvádí, že aniž je dotčeno příznivější zacházení přiznané uchazečům o zaměstnání judikaturou Soudního dvora, musí mít občané Unie právo pobytu v hostitelském členském státě až po dobu tří měsíců, aniž by podléhali jakýmkoli podmínkám či formalitám s výjimkou povinnosti mít platný průkaz totožnosti nebo cestovní pas. Z tohoto bodu odůvodnění vyplývá, že judikatura Soudního dvora, zejména ta, která je obsažena v rozsudku Antonissen ( 44 ), je pro výklad článku 14 odst. 4 písm. b) směrnice 2004/38 nadále relevantní, a dále, že po dobu tří měsíců legálního pobytu občana Unie v hostitelském členském státě nelze požadovat splnění podmínek pro zachování práva pobytu uchazeče o zaměstnání uvedených ve zmíněném ustanovení. V bodě odůvodnění 16 směrnice 2004/38 se uvádí, že uchazeči o zaměstnání, jak byli definováni Soudním dvorem, by v žádném případě neměli být vyhoštěni, s výhradou případů odůvodněných veřejným pořádkem nebo veřejnou bezpečností.

64.

Zadruhé stran historie vzniku čl. 14 odst. 4 písm. b) směrnice 2004/38 považuji za důležité připomenout, že článek 6 původního návrhu Komise ( 45 ) a článek 8 legislativního usnesení Evropského parlamentu ( 46 ) stanovily právo pobytu po dobu až šesti měsíců, které nebylo vázáno na splnění žádné podmínky. Rada Evropské unie však uvedené ustanovení pozměnila, jak vyplývá z odůvodnění jejího společného postoje ( 47 ), a stanovila v souladu s novým článkem 6 směrnice 2004/38 dobu tří měsíců, přičemž zdůraznila, že uchazečům o zaměstnání je nicméně přiznáno příznivější zacházení, které je uznáno judikaturou Soudního dvora. Tato změna, k níž došlo během legislativního procesu týkajícího se přijímání směrnice 2004/38, potvrzuje, jak uvádím v bodě 63 tohoto stanoviska, záměr unijního normotvůrce posílit postavení uchazečů o zaměstnání. Z odůvodnění uvedeného společného postoje dále vyplývá, že článek 14 směrnice 2004/38 „upřesňuje, za jakých okolností může členský stát vyhostit občany Unie, kteří již nesplňují podmínky práva pobytu“ ( 48 ).

65.

Jak z účelu, tak z historie vzniku článku 14 odst. 4 písm. b) směrnice 2004/38 jasně vyplývá, že záměrem unijního normotvůrce bylo, aby uchazeči o zaměstnání, který poprvé hledá zaměstnání v hostitelském členském státě, bylo přiznáno příznivější zacházení, jak jej uznává judikatura Soudního dvora.

66.

Na základě tohoto závěru považuji za potřebné posoudit tuto otázku: co se rozumí „příznivějším zacházením“, které uznává judikatura Soudního dvora, pokud jde o lhůtu pro hledání zaměstnání?

67.

V první řadě podotýkám, že skutečnost, že se unijní normotvůrce rozhodl odkázat na judikaturu Soudního dvora, zejména rozsudek Antonissen ( 49 ), jasně svědčí o jeho záměru uznat důležitost uvedené judikatury pro výklad článku 14 odst. 4 písm. b) směrnice 2004/38, jak jsem uvedl v bodě 63, a tedy přiznat uchazečům o zaměstnání příznivější zacházení. Nehledě na výše uvedené však nelze mít za to, že tímto odkazem normotvůrce zamýšlel potvrdit pevně stanovenou lhůtu v délce šesti měsíců. Mám za to, že pokud Soudní dvůr ve zmíněném rozsudku uvedl, že taková lhůta se „v zásadě nezdá být nedostatečná“ a „neohrožuje užitečný účinek zásady volného pohybu“, měl tím na mysli pouze to, že lhůta v délce šesti měsíců stanovená vnitrostátní právní úpravou dotčenou v uvedené věci, je přiměřená.

68.

Zadruhé připomínám, že článek 6 směrnice 2004/38 stanoví právo pobytu po dobu tří měsíců pro všechny občany Unie nacházející se na území jiného členského státu, které není vázáno na splnění žádné podmínky.

69.

Pokud se však občan Unie, který opustil svůj domovský členský stát s cílem hledat zaměstnání v hostitelském členském státě, rozhodne během prvních tří měsíců svého pobytu zaregistrovat se jako uchazeč o zaměstnání, vztahuje se na něj od data této registrace čl. 14 odst. 4 písm. b) směrnice 2004/38. Nicméně vzhledem k tomu, že podle unijního normotvůrce je uchazeči o zaměstnání přiznáno příznivější zacházení, jak výslovně vyplývá z bodu 9 odůvodnění uvedené směrnice, nelze od uchazeče o zaměstnání během tří měsíců legálního pobytu, na který má nárok každý občan Unie, vyžadovat doklad o tom, že pokračuje v hledání zaměstnání a že má skutečnou naději, že bude zaměstnán ( 50 ). Naopak, během lhůty považované za „přiměřenou“, která začíná běžet uplynutím legálního pobytu, mohou vnitrostátní orgány vyžadovat, aby uchazeč o zaměstnání prokázal, že pokračuje v hledání zaměstnání. Požadovat, aby byla dotčená osoba schopna prokázat, že má skutečnou naději, že bude zaměstnána, mohou tyto orgány až po uplynutí této přiměřené lhůty.

70.

Obdobně státní příslušník členského státu vykonávající právo volného pohybu coby občan Unie, který původně nezamýšlel hledat zaměstnání na území hostitelského členského státu ( 51 ), avšak po uplynutí prvních tří měsíců pobytu se rozhodne zaregistrovat se jako uchazeč o zaměstnání, spadá od uvedeného okamžiku do působnosti článku 14 odst. 4 písm. b) směrnice 2004/38. Takovému občanu musí být poskytnuta přiměřená lhůta, aby se mohl seznámit v hostitelském členském státě s nabídkami zaměstnání odpovídajícími jeho odborné kvalifikaci, a případně učinit nezbytná opatření k získání zaměstnání, aniž je povinen prokázat, že má skutečnou naději, že bude zaměstnán.

71.

V obou případech uvedených v bodech 69 a 70 tohoto stanoviska jde o občany, kteří hledají zaměstnání v hostitelském členském státě poprvé.

72.

Lhůta, která je poskytnuta uchazeči o zaměstnání po uplynutí původní doby tří měsíců legálního pobytu na území hostitelského členského státu, může být navíc považována za přiměřenou pouze tehdy, pokud je dostačující k tomu, aby právo uznané článkem 45 SFEU nebylo zbaveno obsahu ( 52 ). S ohledem na výše uvedené tak například lhůta tří měsíců od uplynutí původní tříměsíční doby legálního pobytu není podle mého názoru nepřiměřená, resp., řečeno slovy Soudního dvora, „se v zásadě nezdá být nedostatečná“ a neohrožuje užitečný účinek zásady volného pohybu ( 53 ).

73.

Přiměřená lhůta od uplynutí doby tří měsíců legálního pobytu tím, že umožňuje těmto občanům, aby se jednoznačně seznámili se svými právy a povinnostmi, navíc zároveň zaručuje určitou úroveň právní jistoty a transparentnosti u práva pobytu zakotveného v čl. 14 odst. 4 písm. b) směrnice 2004/38 a přímo zaručeného článkem 45 SFEU.

74.

Nehledě na výše uvedené považuji za vhodné, aby uchazečům o zaměstnání byla poskytnuta pevně stanovená lhůta pro hledání prvního zaměstnání v hostitelském členském státě, během které by od nich nebyl požadován doklad o tom, že mají skutečnou naději, že budou zaměstnáni. Soudní dvůr však nemůže nahradit unijního normotvůrce, kterému přísluší takovou lhůtu zavést. Zavedení pevně stanovené lhůty by podle mého názoru umožnilo zaručit vyšší úroveň právní jistoty a transparentnosti v rámci práva pobytu uchazečů o zaměstnání.

75.

Zatřetí a v poslední řádě bych rád dodal, že k tomu, aby bylo možné určit, že uchazeč o zaměstnání pokračuje v hledání zaměstnání a že má skutečnou naději, že bude zaměstnán, v souladu s čl. 14 odst. 4 písm. b) směrnice 2004/38, je nutné provést určité předběžné ověření. Příslušnému vnitrostátnímu orgánu či vnitrostátnímu soudu tak přísluší ověřit, zda takový občan vážně a skutečně hledá zaměstnání. V tomto ohledu mohou vnitrostátní orgán či soud zejména ověřit, zda je dotyčný zaregistrován u úřadu práce, pravidelně zasílá žádosti o zaměstnání (životopis a motivační dopis) nebo absolvuje pracovní pohovory týkající se nabídek zaměstnání odpovídajících jeho odborné kvalifikaci.

76.

Kromě toho musí vnitrostátní orgány či soudy v rámci těchto ověření zohlednit skutečnou situaci na vnitrostátním pracovním trhu, tedy průměrnou dobu hledání zaměstnání, v dotyčném členském státě ( 54 ) v odvětví odpovídajícím odborné kvalifikaci dotyčné osoby. Skutečnost, že taková osoba odmítla nabídky, které neodpovídají její odborné kvalifikaci, nelze použít jako důvod k závěru, že tato osoba nesplňuje podmínky čl. 14 odst. 4 písm. b) směrnice 2004/38.

77.

Dále, jelikož uchazeči o zaměstnání hledají v hostitelském členském státě první zaměstnání, nelze v rámci výše uvedeného ověření přihlížet ani ke skutečnosti, že dotyčná osoba v hostitelském členském státě nikdy nepracovala, a na tomto základě dospět k závěru, že nemá skutečnou naději, že bude zaměstnána.

78.

Z výše uvedené analýzy vyplývá, že členské státy jsou povinny poskytnout občanům Unie hledajícím zaměstnání přiměřenou lhůtu, během které musí posledně uvedení prokázat, že hledají zaměstnání. Teprve po uplynutí uvedené lhůty musí tito občané v souladu s čl. 14 odst. 4 písm. b) směrnice 2004/38 prokázat nejen to, že pokračují v hledání zaměstnání, ale rovněž to, že mají skutečnou naději, že budou zaměstnáni. V tomto ohledu se lhůta tří měsíců od uplynutí původní doby tří měsíců legálního pobytu na území hostitelského členského státu nezdá být nepřiměřená.

79.

Z předkládacího rozhodnutí a dokumentů ve spise, který má Soudní dvůr k dispozici, vyplývá, že G. M. A. ve své žalobě podané k Radě pro spornou cizineckou agendu uvedl k prokázání toho, že má skutečnou naději, že bude zaměstnán, a že je tedy namístě sporné rozhodnutí zrušit, že dne 6. dubna 2016 nastoupil do zaměstnání u Parlamentu jako stážista.

80.

Rada pro spornou cizineckou agendu však uvedla, že tuto změnu okolností nemůže zohlednit, jelikož podle čl. 39/2 odst. 2 zákona ze dne 15. prosince 1980 zkoumá legalitu rozhodnutí cizineckého úřadu a nemá pravomoc změnit jeho rozhodnutí tak, aby mohla zohlednit zaměstnanecký poměr G. M. A. u Parlamentu.

81.

V tomto kontextu je podstatou otázky položené předkládajícím soudem, zda články 15 a 31 směrnice 2004/38, jakož i zásada účinné právní ochrany zakotvená v článku 47 Listiny musí být vykládány v tom smyslu, že soudy hostitelského členského státu jsou povinny v rámci přezkumu legality rozhodnutí, kterým se občanovi Unie hledajícímu zaměstnání nepřiznává právo pobytu po dobu delší než tři měsíce, zohlednit veškeré změny okolností týkajících se situace žadatele o zaměstnání, které nastaly poté, co příslušné vnitrostátní orgány vydaly rozhodnutí omezující jeho právo pobytu, a případně přitom nepoužít vnitrostátní ustanovení procesního práva, pokud by taková změna okolností dokládala, že dotyčnému uchazeči o zaměstnání takové právo pobytu přísluší.

82.

Belgická vláda má v tomto ohledu opačný názor než G. M. A.

83.

Belgická vláda tvrdí, že za takové situace, jako je situace G. M. A., nevyplývá ani z přípravných prací ke směrnici 2004/38, ani ze skutečnosti, že ustanovení této směrnice musí respektovat článek 47 Listiny, že by vnitrostátní soudy musely mít pravomoc změnit rozhodnutí vnitrostátních orgánů, kterými bylo omezeno právo pohybu občana Unie.

84.

Naopak G. M. A. tvrdí, že články 15 a 31 směrnice 2004/38 musí být vykládány v souladu s článkem 47 Listiny. To podle něj znamená, že vnitrostátní soudy pověřené přezkumem legality rozhodnutí vydaných podle unijních pravidel v oblasti volného pohybu osob musí přihlédnout ke skutkovým okolnostem, které nastaly po vydání uvedených rozhodnutí, pokud tyto okolnosti mohou prokázat existenci skutečné naděje uchazeče, že bude zaměstnán. V tomto ohledu G. M. A. tvrdí, že na projednávanou věc je použitelný rozsudek Orfanopoulos a Oliveri ( 55 ).

85.

Než se budu věnovat analýze judikatury Soudního dvora týkající se právní ochrany na základě článků 15 a 31 směrnice 2004/38, stručně posoudím procesní záruky stanovené v uvedených článcích a jejich použití na rozhodnutí, kterými byl omezen volný pohyb občanů Unie hledajících zaměstnání.

86.

V první řadě připomínám, že článek 15 směrnice 2004/38, nadepsaný „Procesní záruky“, ve svém odstavci 1 stanoví, že „[n]a veškerá rozhodnutí o omezení volného pohybu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků z jiných důvodů než veřejného pořádku, veřejné bezpečnosti nebo veřejného zdraví se obdobně použijí postupy stanovené v článcích 30 a 31“ ( 56 ). Uvedený článek tak upravuje procesní záruky týkající se vyhoštění občanů Unie, kteří v hostitelském členském státě pobývali jako „oprávněné osoby“ ve smyslu čl. 3 odst. 1 uvedené směrnice.

87.

V projednávané věci je nesporné, že G. M. A., který je řeckým státním příslušníkem, a tedy občanem Unie, využil své právo na volný pohyb tím, že se přestěhoval do jiného členského státu, než je členský stát, jehož je státním příslušníkem, a pobýval v něm. Z toho vyplývá, že G. M. A. je „oprávněnou osobou“ ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice 2004/38 a že jeho situace spadá do působnosti článku 15 uvedené směrnice.

88.

Kromě toho, jak jsem připomněl, je článek 15 směrnice 2004/38 obsažen v její kapitole III, která se týká zejména práva pobytu po dobu do tří měsíců (článek 6), práva pobytu po dobu delší než tři měsíce (článek 7) a zachování práva pobytu upraveného v článcích 6 a 7 uvedené směrnice, pokud osoby, jimž svědčí toto právo, splňují podmínky stanovené v uvedených článcích (článek 14). Kromě toho, jak jsem již uvedl výše ( 57 ), upravuje čl. 14 odst. 4 směrnice 2004/38 odchylku od článků 6 a 7 zmíněných v čl. 14 odst. 1 a 2. V tomto ohledu čl. 14 odst. 4 písm. b) uvedené směrnice zakotvuje právo pobytu občanů Unie hledajících zaměstnání ( 58 ) a podmínky, které musí tito občané splňovat, aby jim toto právo zůstalo zachováno.

89.

Nejen ze znění článku 15 odst. 1 směrnice 2004/38, ale i z jeho kontextu a z účelu uvedené směrnice ( 59 ) tak jasně vyplývá, že uvedené ustanovení platí pro situace, na které se vztahuje čl. 14 odst. 4 písm. b) uvedené směrnice. Do působnosti článku 15 odst. 1 směrnice 2004/38 tak spadá i rozhodnutí o zamítnutí žádosti o uznání práva pobytu po dobu delší než tři měsíce spojené s příkazem opustit území hostitelského členského státu, které bylo přijato, stejně jako ve sporu v původním řízení, z důvodů nijak nesouvisejících s jakoukoli hrozbou pro veřejný pořádek, veřejnou bezpečnost nebo veřejné zdraví.

90.

Za těchto okolností nyní vyvstává otázka, zda musí být články 15 a 31 směrnice 2004/38 ve spojení s článkem 47 Listiny vykládány v tom smyslu, že vnitrostátní soudy mají povinnost zohlednit změny okolností, které nastaly po přijetí rozhodnutí, kterými bylo omezeno právo volného pohybu a právo pobytu, a případně přitom nepoužít vnitrostátní ustanovení procesního práva, pokud by takové změny okolností dokládaly, že dotyčnému uchazeči o zaměstnání přísluší právo pobytu.

91.

Z výše uvedených bodů vyplývá, že jelikož se na situace uvedené v čl. 14 odst. 4 písm. b) směrnice 2004/38 ( 60 ) vztahuje její čl. 15 odst. 1, použijí se procesní záruky stanovené v článcích 30 a 31 uvedené směrnice obdobně i na občany Unie hledající zaměstnání. Tyto články stanoví několik procesních záruk, které musí členské státy dodržet při případném omezení práva občana Unie na pobyt.

92.

Podle mého názoru je tak třeba nejprve posoudit tato ustanovení, jak je vykládá judikatura Soudního dvora.

93.

Podotýkám, že podle uvedené judikatury se čl. 31 odst. 1 a 3 směrnice 2004/38 použijí v rámci článku 15 uvedené směrnice ( 61 ).

94.

Článek 31 odst. 1 směrnice 2004/38 stanoví, že občané Unie mají přístup k soudním a případně správním opravným řízením v hostitelském členském státě za účelem přezkumu rozhodnutí omezujících z důvodu veřejného pořádku, veřejné bezpečnosti nebo veřejného zdraví jejich právo na volný pohyb a pobyt v členských státech.

95.

V tomto ohledu připomínám, že Soudní dvůr uvedl, co se týče konkrétně čl. 31 odst. 1 směrnice 2004/38 a práva na přístup k soudním opravným řízením, které musí být zajištěno v souladu s tímto ustanovením, že jelikož takové opravné řízení představuje uplatňování unijního práva ve smyslu čl. 51 odst. 1 Listiny, musí procesní podmínky těchto opravných řízení, jež jsou určena k ochraně práv přiznaných směrnicí 2004/38, dodržovat zejména požadavky vyplývající z práva na účinnou právní ochranu zakotveného v článku 47 uvedené Listiny ( 62 ).

96.

Článek 31 odst. 3 směrnice 2004/38 stanoví, že v opravném řízení musí být umožněno nejen posouzení zákonnosti dotyčného rozhodnutí a skutečností a okolností, na kterých je založeno, ale toto řízení musí také zajistit, že dotčené rozhodnutí není nepřiměřené ( 63 ).

97.

V tomto ohledu stran soudního přezkumu prostoru pro uvážení vnitrostátních orgánů Soudní dvůr rozhodl, že vnitrostátní soud musí zejména ověřit, zda se napadené rozhodnutí opírá o dostatečně pevný skutkový základ. Tento přezkum se musí týkat toho, zda byly dodrženy procesní záruky, což má zásadní význam, aby mohl soud ověřit, zda jsou dány skutkové a právní okolnosti, na kterých závisí výkon posuzovací pravomoci ( 64 ).

98.

Jaké z toho plynou praktické důsledky pro přezkum, který má provést předkládající soud v rámci sporu v původním řízení? Uvedený soud se zřejmě domnívá, že by měl mít pravomoc posoudit změny okolností, které nastaly po vydání rozhodnutí příslušnými orgány, pokud tyto změny mohou vést k takové změně situace dotčeného občana Unie, že již nelze omezit jeho právo pobytu v hostitelském členském státě.

99.

Za účelem zodpovězení této otázky a rozhodnutí sporu v původním řízení považuji za vhodné provést analýzu rozsudku Orfanopoulos a Oliveri ( 65 ), na který odkazují účastníci řízení.

100.

Na úvod své analýzy uvádím, že podle mého názoru je řešení vyvozené v rozsudku Orfanopoulos a Oliveri ( 66 ) obdobně použitelné na situaci G. M. A. v rámci sporu v původním řízení.

101.

V uvedeném rozsudku Soudní dvůr podal výklad článku 3 směrnice 64/221/EHS ( 67 ), která platila před přijetím směrnice 2004/38 ( 68 ). Soudní dvůr nejprve připomněl, že soudní přezkum, který se v rámci procesní autonomie v zásadě řídí vnitrostátním procesním právem, musí být efektivní ( 69 ), a následně v bodě 82 rozhodl, že [článek 3 směrnice 64/221] brání vnitrostátní praxi, podle které nejsou vnitrostátní soudy povinny vzít při přezkumu legality vyhoštění nařízeného proti státnímu příslušníkovi jiného členského státu do úvahy skutkové okolnosti, které nastaly po posledním rozhodnutí příslušných orgánů a které mohou vést k zániku nebo nikoliv nepodstatnému zmenšení trvajícího ohrožení veřejného pořádku, které představuje chování dotčené osoby ( 70 ).

102.

Soudní dvůr založil uvedený přístup na závěru, podle kterého ani znění článku 3 směrnice 64/221 ani judikatura Soudního dvora neposkytují přesnější informace, pokud jde o rozhodné datum pro určení, zda jde o „aktuální“ hrozbu ( 71 ). V tomto ohledu podle mého názoru z výše uvedených bodů také vyplývá, že ani čl. 31 odst. 1 a 3 směrnice 2004/38, ani judikatura Soudního dvoru neposkytují přesné a konkrétní informace o tom, jakým způsobem má soud provádějící soudní přezkum zohlednit změny okolností, které nastaly po přijetí rozhodnutí vnitrostátního soudu, kterým bylo omezeno právo pobytu občana Unie. Souhlasím však s vyjádřením Komise v její odpovědi na otázky položené Soudním dvorem, že ačkoli závěr učiněný v rozsudku Orfanopoulos a Oliveri ( 72 ) nebyl výslovně převzat do čl. 31 odst. 3 směrnice 2004/38, je nepochybné, že jej nelze při výkladu tohoto ustanovení pominout ( 73 ).

103.

V tomto kontextu a vzhledem k tomu, že projednávaná věc spadá do oblasti volného pohybu pracovníků a občanství Unie, považuji za relevantní posoudit druhou otázku z hlediska zásady efektivity, a nikoli z hlediska článku 47 Listiny.

104.

Zaprvé připomínám, že podle ustálené judikatury platí, že každý vnitrostátní postup soudního přezkumu musí soudu rozhodujícímu o žalobě na neplatnost takového rozhodnutí umožnit použít efektivně v rámci přezkumu jeho legality relevantní zásady a pravidla unijního práva ( 74 ).

105.

Zadruhé podle mého názoru zásada efektivity vyžaduje, aby vnitrostátní soudy pověřené soudním přezkumem prostoru pro uvážení příslušných vnitrostátních orgánů měly pravomoc zohlednit změny okolností, které nastaly po přijetí správního rozhodnutí týkajícího se situace občana Unie. Situace občana Unie hledajícího zaměstnání se totiž z podstaty věci může po přijetí takového rozhodnutí změnit. V rámci soudního přezkumu tudíž musí být zohledněna každá změna okolností týkající se situace dotyčného občana, která nastala poté, co příslušné orgány vydaly rozhodnutí omezující jeho právo pobytu ( 75 ).

106.

Soud, který provádí uvedený přezkum, musí mít pravomoc zohlednit takovou změnu, zejména pokud se týká uplatnění podmínek stanovených v čl. 14 odst. 4 písm. b) směrnice 2004/38. V tomto ohledu připomínám, že podle tohoto ustanovení občan Unie nesmí být vyhoštěn, pokud splňuje dvě kumulativní podmínky: je schopen prokázat, že pokračuje v hledání zaměstnání, a má skutečnou naději, že bude zaměstnán.

107.

V projednávané věci je nesporné, že změna okolností, která nastala po vydání rozhodnutí vnitrostátních orgánů, kterým bylo omezeno právo pobytu G. M. A., tedy skutečnost, že po vydání sporného rozhodnutí nastoupil do zaměstnaneckého poměru u Parlamentu, úzce souvisí s podmínkami uplatnění tohoto práva stanovenými v čl. 14 odst. 4 písm. b) směrnice 2004/38.

108.

Mám za to, že taková vnitrostátní právní úprava, jako je právní úprava dotčená v původním řízení, která neumožňuje zohlednit změny situace občana Unie, je v rozporu se zásadou efektivity, jelikož brání vnitrostátnímu soudu v tom, aby zajistil účinné uplatňování čl. 14 odst. 4 písm. b) směrnice 2004/38, vykládaného ve světle článku 45 SFEU. Jinými slovy, pokud by se přezkum, který mají provádět příslušné soudy, nemohl týkat podmínek stanovených v čl. 14 odst. 4 písm. b) uvedené směrnice, byla by tím podstatně omezena účinnost takového přezkumu. Za těchto okolností přísluší vnitrostátnímu soudu, který vykonává soudní přezkum, zajistit účinnou ochranu práv vyplývajících ze Smlouvy a ze směrnice 2004/38 tak, že nepoužije dotčené ustanovení vnitrostátního práva.

109.

Vzhledem k tomu, že z výkladu, který navrhuji, vyplývá, že předkládající soud nemůže použít dotčená vnitrostátní ustanovení, není podle mého názoru nutné zkoumat slučitelnost uvedených právních předpisů s článkem 47 Listiny.

110.

S ohledem na výše uvedené mám za to, že každá změna okolností týkajících se situace občana Unie hledajícího zaměstnání, která nastala poté, co příslušné úřady vydaly rozhodnutí omezující jeho právo pobytu, musí být zohledněna při soudním přezkumu uvedené situace, zejména pokud se uvedená změna týká podmínek zachování práva pobytu uchazeče o zaměstnání stanovených v čl. 14 odst. 4 písm. b) směrnice 2004/38. Za těchto okolností přísluší vnitrostátnímu soudu, který vykonává soudní přezkum, zajistit účinnou ochranu práv vyplývajících ze Smlouvy a ze směrnice 2004/38 tak, že nepoužije dotčené ustanovení vnitrostátního práva.

111.

S ohledem na výše uvedené navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na předběžné otázky položené Conseil d’État (Státní rada, Belgie) takto: