1.

Bouřlivé setkání unijního práva a práva investičního rozhodčího řízení vyvolalo řadu pochybností, které rozsudek ve věci Achmea ( 2 ) zcela neodstranil. Projednávaná věc, která je názorným příkladem tohoto konfliktního vztahu, proto poskytuje Soudnímu dvoru vítanou příležitost, aby připomenutím logiky, z níž uvedený rozsudek vychází, upřesnil zásady, jimiž se řídí otázka slučitelnosti rozhodčích řízení založených na dvoustranných investičních smlouvách uzavřených mezi dvěma členskými státy s unijním právem, a to ve zvláštním kontextu rozhodčího řízení zahájeného na základě dvoustranné investiční smlouvy uzavřené mezi dvěma členskými státy před přistoupením státu, který je účastníkem rozhodčího řízení, k Evropské unii.

2.

Tato věc, která se pohybuje na křižovatce mezi investičním rozhodčím řízením a právem státních podpor, rovněž poskytuje příležitost posoudit rozsah pravomoci Evropské komise na základě článků 107 a 108 SFEU v takovém kontextu.

3.

Komise se kasačním opravným prostředkem domáhá zrušení rozsudku Tribunálu Evropské unie ze dne 18. června 2019, European Food SA a další v. Komise (T‑624/15, T‑694/15 a T‑704/15, dále jen napadený rozsudek, EU:T:2019:423), kterým Tribunál zrušil rozhodnutí Komise (EU) 2015/1470 ze dne 30. března 2015 o státní podpoře SA.38517 (2014/C) (ex 2014/NN) poskytnuté Rumunskem – Rozhodčí nález ve věci Micula v. Rumunsko ze dne 11. prosince 2013 (Úř. věst. 2015, L 232, s. 43, dále jen „sporné rozhodnutí“).

4.

Úmluva o řešení sporů z investic mezi státy a občany druhých států ze dne 18. března 1965 (dále jen „úmluva ICSID“), která pro Rumunsko vstoupila v platnost dnem 12. října 1975, stanoví v čl. 53 odst. 1:

„Rozhodčí nález bude pro strany závazný a nebude předmětem odvolání nebo jakéhokoli jiného opravného prostředku, s výjimkou těch, které jsou uvedeny v této Úmluvě. Každá strana bude dodržovat a plnit podmínky rozhodčího nálezu […]“

5.

Podle čl. 54 odst. 1 úmluvy ICSID:

„Každý smluvní stát uzná rozhodčí nález vydaný podle této Úmluvy jako závazný a bude na svém území vymáhat plnění peněžních závazků uložených v rozhodčím nálezu, jakoby to bylo konečné rozhodnutí soudu v tomto státě […]“

6.

Evropská dohoda zakládající přidružení mezi Evropskými společenstvími a jejich členskými státy na jedné straně a Rumunskem na straně druhé ( 3 ) (dále jen „dohoda z roku 1995“), která vstoupila v platnost dnem 1. února 1995, stanoví v čl. 64 odst. 1 a 2:

„1.   Tyto postupy jsou neslučitelné s řádným fungováním této dohody, jelikož mohou ovlivnit obchod mezi Společenstvím a Rumunskem:

[…]

2.   Jakékoli postupy, které jsou v rozporu s tímto článkem, se posuzují na základě kritérií vyplývajících z používání pravidel článků [101, 102 a 107 SFEU]“

7.

Články 69 a 71 dohody z roku 1995 ukládají Rumunsku, aby sblížilo své vnitrostátní právní předpisy s acquis communautaire.

8.

Článek 2 odst. 2 dvoustranné investiční smlouvy uzavřené dne 29. května 2002 vládou Švédského království a vládou Rumunska o podpoře a vzájemné ochraně investic (dále jen „BIT“), která vstoupila v platnost dne 1. července 2003, stanoví:

„Každá smluvní strana vždy zajistí investicím investorů z druhé smluvní strany spravedlivé a rovné zacházení a nebude prostřednictvím svévolných nebo diskriminačních opatření bránit správě, řízení, udržování, užívání, požívání nebo nakládání s takovými investicemi těmito investory.“

9.

Článek 7 BIT stanoví, že spory mezi investory a signatářskými zeměmi řeší zejména rozhodčí senát pod záštitou ICSID.

10.

Rumunsko přistoupilo dne 1. ledna 2007 k Unii na základě smlouvy o přistoupení Bulharské republiky a Rumunska k Evropské unii ( 4 ) podepsané dne 25. dubna.

11.

Článek 2 aktu o podmínkách přistoupení Bulharské republiky a Rumunska a o úpravách smluv, na nichž je založena Evropská unie ( 5 ) (dále jen „akt o přistoupení“) stanoví:

„Ode dne přistoupení se ustanovení původních smluv a aktů přijatých orgány […] přede dnem přistoupení stávají závaznými pro […] Rumunsko a uplatňují se v [v tomto státě] za podmínek stanovených v uvedených smlouvách a v tomto aktu.“

12.

Kapitola 2 přílohy V aktu o přistoupení nadepsaná „Hospodářská soutěž“ obsahuje následující ustanovení:

[…]

13.

Okolnosti předcházející sporu jsou uvedeny v bodech 1 až 42 napadeného rozsudku a pro potřeby tohoto řízení je lze shrnout následovně.

14.

Dne 2. října 1998 rumunské orgány přijaly mimořádné nařízení vlády č. 24/1998 (dále jen „mimořádné nařízení č. 24“), které některým investorům ve znevýhodněných regionech, kteří získali osvědčení trvalého investora, poskytlo řadu pobídek, zejména osvobození od cla a daně z přidané hodnoty u strojů a vrácení cla na suroviny, jakož i osvobození od korporační daně za dobu, po kterou byla příslušná oblast označena za znevýhodněný region.

15.

Rozhodnutím ze dne 25. března 1999 rumunská vláda prohlásila s účinností od 1. dubna 1999 za znevýhodněný region na dobu deseti let hornickou oblast Ștei-Nucet v župě Bihor.

16.

S cílem splnit povinnost sladit vnitrostátní právní předpisy stanovenou v dohodě z roku 1995 Rumunsko v roce 1999 přijalo zákon č. 143/1999 o státní podpoře, který nabyl účinnosti dne 1. ledna 2000. Tento zákon, který převzal definici státní podpory uvedenou v článku 64 dohody z roku 1995 a nynějším článku 107 SFEU, určil jako vnitrostátní orgán pro dohled nad státními podporami Consiliul Concurenţei (rada pro hospodářskou soutěž, Rumunsko), kterému příslušelo posuzovat slučitelnost státních podpor poskytnutých Rumunskem podnikům.

17.

Dne 15. května 2000 přijala rada pro hospodářskou soutěž rozhodnutí č. 244/2000, kterým určila, že několik pobídek poskytnutých podle mimořádného nařízení č. 24 je třeba považovat za státní podpory a musí zrušeny.

18.

Mimořádné nařízení vlády č. 75/2000 změnilo dne 1. července 2000 mimořádné nařízení č. 24 (dále jen jako celek „mimořádné nařízení“).

19.

Rada pro hospodářskou soutěž v rámci své žaloby podané k Curtea de Apel București (odvolací soud v Bukurešti, Rumunsko) napadla skutečnost, že navzdory přijetí mimořádného nařízení vlády č. 75/2000 nebylo její rozhodnutí č. 244/2000 provedeno. Tato žaloba byla odmítnuta rozhodnutím ze dne 26. ledna 2001 a Înalta Curte de Casație şi Justiție (Nejvyšší kasační a soudní dvůr, Rumunsko) toto rozhodnutí potvrdil rozhodnutím ze dne 19. února 2002.

20.

Ioan a Viorel Miculovi, žalobci v prvním stupni, jsou švédští občané s bydlištěm v Rumunsku a většinoví akcionáři společnosti European Food and Drinks Group, která se zabývá výrobou potravin a nápojů v regionu Ştei-Nucet župě Bihor (Rumunsko). Členy European Food and Drinks Group jsou společnosti European Food SA, Starmill SRL, Multipack SRL, Scandic Distilleries SA, European Drinks SA, Rieni Drinks SA, Transilvania General Import-Export SRL a West Leasing SRL (dříve West Leasing International SRL), které jsou rovněž žalobkyněmi v prvním stupni.

21.

Na základě osvědčení trvalých investorů, která společnost European Food získala dne 1. června 2000 a společnosti Starmill a Multipack dne 17. května 2002, tyto společnosti investovaly v hornické oblasti Ștei-Nucet.

22.

V únoru 2000 zahájilo Rumunsko s Unií přístupová jednání. V rámci těchto jednání Unie ve společném postoji ze dne 21. listopadu 2001 konstatovala, že v Rumunsku existovala „řada režimů existujících podpor i nových neslučitelných podpor, které [nebyly] v souladu s acquis“, například „nástroje stanovené v [mimořádném nařízení]“.

23.

Dne 26. srpna 2004 Rumunsko zrušilo všechny pobídky poskytované podle mimořádného nařízení kromě nástroje pro korporační daň, a to s odůvodněním, že „[měla]-li se splnit kritéria stanovená v pravidlech Společenství týkajících se státní podpory a také uzavřít jednání o kapitole č. 6 – politice hospodářské soutěže, [bylo] nutné z vnitrostátních právních předpisů odstranit všechny formy státní podpory neslučitelné s acquis communautaire v této oblasti“. Zrušení se stalo účinným dne 22. února 2005.

24.

Dne 1. ledna 2007 Rumunsko přistoupilo k Unii.

25.

Dne 28. července 2005 požádalo pět žalobců v prvním stupni, a sice I. a V. Miculovi, společnosti European Food, Starmill a Multipack (dále jen „žalobci v rozhodčím řízení“), o ustavení rozhodčího senátu podle článku 7 BIT za účelem získání náhrady škody vzniklé zrušením pobídek stanovených v mimořádném nařízení.

26.

Rozhodčí senát rozhodl v nálezu ze dne 11. prosince 2013 (dále jen „rozhodčí nález“), že Rumunsko tím, že zrušilo pobídky stanovené v mimořádném nařízení, nezajistilo spravedlivé a rovné zacházení s investicemi a přiznal žalobcům v rozhodčím řízení náhradu škody vůči Rumunsku ve výši 791882452 rumunských lei (RON) (přibližně 178 milionů eur).

27.

Dne 31. ledna 2014 informovaly útvary Komise rumunské orgány, že jakékoliv provedení či výkon rozhodčího nálezu by představovaly novou podporu a musely by se oznámit Komisi.

28.

Dne 20. února 2014 informovaly rumunské orgány útvary Komise o výplatě části náhrady škody, kterou rozhodčí senát přiznal žalobcům v rozhodčím řízení, a to započtením daní, které společnost European Food dlužila rumunským orgánům.

29.

Dne 26. května 2014 přijala Komise rozhodnutí C(2014) 3192, kterým se Rumunsku podle čl. 11 odst. 1 nařízení č. 659/1999 přikazuje, aby okamžitě pozastavilo případné kroky, které by mohly vést k provedení či výkonu rozhodčího nálezu, jelikož se zdálo, že takové kroky by představovaly protiprávní státní podporu, dokud Komise nepřijme konečné rozhodnutí o slučitelnosti této státní podpory s vnitřním trhem.

30.

Dopisem ze dne 1. října 2014 informovala Komise Rumunsko, že se v souvislosti s částečným provedením rozhodčího nálezu ze strany Rumunska počátkem roku 2014 a v souvislosti s případným dalším prováděním či výkonem rozhodčího nálezu rozhodla zahájit formální vyšetřovací řízení podle čl. 108 odst. 2 SFEU.

31.

Podle rumunských orgánů byl rozhodčí nález proveden v plném rozsahu.

32.

Dne 30. března 2015 přijala Komise sporné rozhodnutí, v němž konstatovala, že výplata náhrady škody přiznané rozhodčím senátem jedné hospodářské jednotce, již tvoří Ioan a Viorel Miculovi, společnosti European Food, Starmill, Multipack, Scandic Distilleries, European Drinks, Rieni Drinks, Transilvania General Import-Export a West Leasing, představuje státní podporu ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU a musí být vrácena.

33.

Návrhy došlými kanceláři Tribunálu ve dnech 6., 30. a 28. listopadu 2015 podali společnosti European Food, Starmill, Multipack a Scandic Distilleries každá žalobu ve věci T‑624/15, Ioan Micula ve věci T‑694/15 a Viorel Micula, jakož i společnosti European Drinks, Rieni Drinks, Transilvania General Import-Export a West Leasing ve věci T‑704/15, kterou se domáhali zrušení sporného rozhodnutí. Tribunál povolil vedlejší účastenství Španělského království a Maďarska na podporu návrhových žádání Komise. V souladu s článkem 68 svého jednacího řádu Tribunál projednávané věci spojil pro účely rozhodnutí, jímž se končí řízení.

34.

Na podporu každé z žalob v prvním stupni předložili žalobci osm žalobních důvodu, z nichž některé mají více částí.

35.

Tribunál v napadeném rozsudku na jedné straně vyhověl první části druhého žalobního důvodu uplatněného ve věcech T‑624/15 a T‑694/15 a první části prvního žalobního důvodu uplatněného ve věci T‑704/15, které vycházely z nedostatku pravomoci Komise a nepoužitelnosti unijního práva na situaci před přistoupením Rumunska k Unii. Tribunál v tomto ohledu rozhodl v bodech 59 až 93 napadeného rozsudku, že Komise přijetím sporného rozhodnutí uplatnila své pravomoci, které má na základě článku 108 SFEU a nařízení č. 659/1999, retroaktivně na skutečnosti předcházející tomuto přistoupení, a Komise tudíž nemohla kvalifikovat dotčené opatření jako “státní podporu“ ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU.

36.

Tribunál na druhé straně vyhověl druhé části druhého žalobního důvodu uplatněného ve věcech T‑624/15 a T‑694/15 a první části druhého žalobního důvodu uplatněného ve věci T‑704/15, které vycházely z nesprávné kvalifikace rozhodčího nálezu jako “zvýhodnění“ a “podpory“ ve smyslu článku 107 SFEU. Tribunál v tomto ohledu rozhodl v bodech 94 až 111 napadeného rozsudku, že sporné rozhodnutí je protiprávní v rozsahu, v němž kvalifikovalo přiznání náhrady škody rozhodčím senátem za odnětí fiskálních pobídek jako „zvýhodnění“ a „podporu“ ve smyslu článku 107 SFEU, a to přinejmenším za období přede dnem vstupu v platnost práva Unie v Rumunsku.

37.

V důsledku toho Tribunál sporné rozhodnutí zrušil v celém rozsahu, aniž se zabýval ostatními částmi těchto žalobních důvodů či ostatními žalobními důvody.

38.

Komise podporovaná Polskou republikou v rámci kasačního opravného prostředku navrhuje, aby Soudní dvůr:

39.

Španělské království v kasační odpovědi navrhuje, aby Soudní dvůr:

40.

Společnosti European Food, Starmill, Multipack a Scandic Distilleries, jakož i Ioan Micula (dále jen „společnost European Food a další“) navrhují, aby Soudní dvůr:

41.

Viorel Micula, společnosti European Drinks, Rieni Drinks, Transilvania General Import-Export a West Leasing (dále jen „Viorel Micula a další“) navrhují, aby Soudní dvůr:

42.

Španělské království podporované Polskou republikou svým vedlejším kasačním opravným prostředkem navrhuje, aby Soudní dvůr:

43.

Komise navrhuje, aby bylo vedlejšímu kasačnímu opravnému prostředku vyhověno.

44.

Společnost European Food a další a Viorel Micula a další navrhují, aby byl vedlejší kasační opravný prostředek zamítnut a rozhodnuto, že Španělské království, Komise a vedlejší účastníci řízení ponesou vlastní náklady řízení vynaložené v řízení o vedlejším kasačním opravném prostředku a aby bylo rozhodnuto, že Španělské království nahradí náklady řízení vynaložené společností European Food a dalšími a Viorelem Miculou a dalšími v řízení o vedlejším kasačním opravném prostředku.

45.

Komise, Španělské království, Polská republika, společnost European Food a další a Viorel Micula a další předložili Soudnímu dvoru písemná vyjádření ke kasačnímu opravnému prostředku a k vedlejšímu kasačnímu opravnému prostředku.

46.

Ústní vyjádření byla přednesena na jednání konaném dne 20. dubna 2021 jménem Komise, Spolkové republiky Německo, Španělského království, Lotyšské republiky, Polské republiky, společnosti European Food a dalších, jakož i Viorela Miculy a dalších.

47.

Svou analýzu začnu posouzením vedlejšího kasačního opravného prostředku týkajícího se slučitelnosti s unijním právem rozhodčích řízení zahájených na základě BIT uvnitř EU, který by měl za následek nepřípustnost žaloby v prvním stupni, pokud by mu bylo vyhověno. Dospěji-li k názoru, že bude třeba důvody vznesené na podporu vedlejšího kasačního opravného prostředku zamítnout, budu v analýze pokračovat a posoudím hlavní kasační opravný prostředek, který se týká otázky pravomoci Komise v právu státních podpor v kontextu přistoupení státu k Unii.

48.

Španělské království podporované Komisí a Polskou republikou v písemných vyjádřeních v rámci vedlejšího kasačního opravného prostředku tvrdí, že dotčené rozhodčí řízení a následný rozhodčí nález porušují zásadu vzájemné důvěry a autonomie unijního práva podle zásad vyplývajících z rozsudku Soudního dvora ve věci Achmea. Z toho podle nich vyplývá, že žalobci v prvním stupni neměli legitimní právní zájem na podání žaloby, jelikož se domáhali zrušení sporného rozhodnutí za účelem výkonu rozhodčího nálezu v rozporu s článkem 19 SEU a články 267 a 344 SFEU.

49.

Společnost European Food a další a Viorel Micula a další uvádí, že je vedlejší kasační opravný prostředek podaný Španělským královstvím nepřípustný.

50.

Zaprvé Španělské království podle nich není ve smyslu článku 172 jednacího řádu Soudního dvora způsobilé být účastníkem řízení jako odpůrce, a nemůže se jej proto účastnit jako účastník řízení podávající vedlejší kasační opravný prostředek.

51.

V tomto ohledu uvádím, že společnost European Food a další a Viorel Micula a další již dopisy ze dne 17. března 2020 žádali, aby Soudní dvůr vyloučil Španělské království jako účastníka z tohoto řízení z toho důvodu, že tento členský stát neprokázal právní zájem na vyhovění kasačnímu opravnému prostředku, nebo na jeho odmítnutí či zamítnutí ve smyslu článku 172 jednacího řádu. Dopisem ze dne 29. března 2020 kancelář Soudního dvora v návaznosti na rozhodnutí předsedy Soudního dvora po vyslechnutí soudce zpravodaje a generálního advokáta oznámila účastníků řízení, že jejich návrh byl zamítnut z toho důvodu, že Španělské království tím, že bylo jako členský stát oprávněno vstoupit do řízení v prvním stupni podle článku 40 statutu Soudního dvora, má automaticky zájem na vyhovění kasačnímu opravnému prostředku, nebo na jeho odmítnutí či zamítnutí.

52.

Na jedné straně totiž z judikatury Soudního dvora vyplývá, že odmítnutí či zamítnutí návrhových žádání ze strany Tribunálu je dostačující k tomu, aby dotčený účastník doložil zájem na vyhovění kasačnímu opravnému prostředku, nebo na jeho odmítnutí či zamítnutí ( 8 ). Vzhledem k tomu, že Španělské království před Tribunálem navrhovalo, aby byla žaloba žalobců v prvním stupni zamítnuta, má tento členský stát nutně zájem na vyhovění kasačnímu opravnému prostředku, nebo na jeho odmítnutí či zamítnutí ve smyslu článku 172 jednacího řádu.

53.

Na druhé straně článek 40 první pododstavec a článek 56 třetí pododstavec statutu Soudního dvora každopádně svěřují členským státům postavení „privilegovaných žalobců“, což je zbavuje povinnosti prokazovat právní zájem na podání kasačního opravného prostředku – a tedy a fortiori vedlejšího kasačního opravného prostředku – k unijním soudům ( 9 ).

54.

Zadruhé je podle nich vedlejší kasační opravný prostředek nepřípustný na základě čl. 178 odst. 3 jednacího řádu v rozsahu, v němž jednak opakuje tytéž argumenty, které Španělské království uvedlo v kasační odpovědi na hlavní kasační opravný prostředek nebo odkazuje na úvahy, které v ní byly uvedeny, a jednak současně směruje k rozšíření předmětu sporu.

55.

Je pravda, že argumenty, které tento členský stát uvedl v rámci vedlejšího kasačního opravného prostředku a v kasační odpovědi, jsou podobné. Je však třeba zdůraznit, že Španělské království prostřednictvím vedlejšího kasačního opravného prostředku napadá přípustnost žaloby podané k Tribunálu. Podle judikatury Soudního dvora se tento soud přitom musí vyjádřit, dle potřeby i bez návrhu, k přípustnosti důvodů vycházejících z nepřípustnosti žaloby v prvním stupni ( 10 ).

56.

Tedy i za předpokladu, že se kasační odpověď Španělského království a vedlejší kasační opravný prostředek překrývají, má Soudní dvůr povinnost posoudit i bez návrhu otázku přípustnosti, jelikož tuto otázku lze projednat, pokud by byla přijata argumentace tohoto členského státu podporovaného Komisí, Spolkovou republikou Německo, Lotyšskou republikou a Polskou republikou.

57.

Za těchto okolností jsem toho názoru, že je v každém případě třeba se zabývat různými argumenty uvedenými v rámci vedlejšího kasačního opravného prostředku, kterými Španělské království usiluje o prokázání nepřípustnosti žaloby v prvním stupni.

58.

Španělské království vznáší tři argumenty na podporu důvodu vedlejšího kasačního opravného prostředku týkajícího se neslučitelnosti dotčeného rozhodčího řízení s unijním právem, která podle něj způsobuje nepřípustnost žaloby na neplatnost podané k Tribunálu.

59.

Připouštím, že mám určité pochybnosti o dopadu, který by měla neslučitelnost dotčeného rozhodčího řízení na právní zájem na podání žaloby společnosti European Food a dalších a Viorela Miculy a dalších a na přípustnost žaloby podané k Tribunálu ( 11 ). Jak však ukážu, argument vycházející z neslučitelnosti rozhodčího nálezu s unijním právem musí být zamítnut, takže není nutné zkoumat otázku jeho dopadu na situaci žalobců.

60.

Rozbor vedlejšího kasačního opravného prostředku začnu posouzením prvních dvou argumentů předložených Španělským královstvím, které v podstatě argumentují ve prospěch uplatnění zásad stanovených Soudním dvorem v rozsudku Achmea na dotčené rozhodčí řízení, které bylo umožněno přistoupením Rumunska k Unii.

61.

V tomto rozboru budu pokračovat posouzením posledního argumentu prvního důvodu vedlejšího kasačního opravného prostředku, který se odklání od problematiky BIT uvnitř EU a týká se otázky slučitelnosti mechanismu řešení sporů mezi členskými státy a třetími státy s unijním právním řádem.

62.

Španělské království, Komise, Spolková republika Německo, Lotyšská republika a Polská republika tvrdí, že s ohledem na zásady formulované Soudním dvorem v rozsudku ve věci Achmea je dotčené rozhodčí řízení neslučitelné s právem Unie.

63.

Tito účastníci řízení zaprvé uvádějí, že dotčené rozhodčí řízení musí být ode dne přistoupení Rumunska k Unii považováno za rozhodčí řízení „uvnitř EU“.

64.

Zadruhé rozhodčí senát ustavený na základě BIT uzavřené mezi Švédským královstvím a Rumunskem vykládá nebo aplikuje právo Unie, a zejména dohodu z roku 1995. Z rozsudku ve věci Achmea přitom vyplývá, že právo Unie brání mechanismu řešení sporů stanovenému v BIT uzavřené mezi dvěma členskými státy, který předpokládá, že rozhodčí senát mimo soudní systém Unie a nepodléhající přezkumu ze strany soudu členského státu může vykládat nebo uplatňovat právo Unie.

65.

Dotčené rozhodčí řízení proto podle nich ode dne přistoupení Rumunska k Unii porušuje články 267 a 344 SFEU.

66.

Bez výhrad souhlasím s postojem Španělského království a Komise, že právo Unie, a tudíž i judikatura vyplývající z rozsudku ve věci Achmea, se v Rumunsku použije od okamžiku jeho přistoupení ( 12 ).

67.

Použití unijního práva od přistoupení Rumunska k Unii má podle mého názoru jasný důsledek. Jakékoliv rozhodčí řízení zahájené na základě BIT uzavřené mezi Rumunskem a jiným členským státem po přistoupení Rumunska k Unii je neslučitelné s unijním právem. Ze zásady přednosti unijního práva vyplývá, že od tohoto přistoupení nelze založit pravomoc rozhodčího senátu zřízeného na základě BIT uzavřené mezi Rumunskem a jiným členským státem a na základě BIT uvnitř EU již nelze zahájit žádné rozhodčí řízení ( 13 ).

68.

Takové řešení se mi však zdá být sporné v případě rozhodčích řízení zahájených před přistoupením Rumunska k Unii a stále probíhajících v okamžiku tohoto přistoupení, takže je třeba posoudit, v jakém rozsahu se na tyto situace použijí zásady vyplývající z rozsudku ve věci Achmea.

69.

Španělské království a Komise se opírají o zásadu bezprostřední použitelnosti práva Unie na budoucí účinky situace, která nastala před přistoupením k Unii, coby důvodu pro použití judikatury vyplývající z rozsudku Achmea na takové případy ( 14 ).

70.

Takovou zásadu podle nich nelze zpochybnit ( 15 ). Z judikatury jasně vyplývá, že „podle všeobecně uznávané zásady se pozměňující právní předpisy použijí, až na odchylky, na budoucí účinky situací, které vznikly během platnosti dřívějšího právního předpisu“ ( 16 ), z čehož rovněž vyplývá, že právo Unie „musí být považováno za bezprostředně použitelné a závazné pro [členský stát] ode dne jeho přistoupení, takže se použije na budoucí účinky situací, které nastaly před přistoupením tohoto nového členského státu“ ( 17 ).

71.

Kromě toho je pravda, že Soudní dvůr vykládá široce pojem „budoucí účinky situace, která vznikla během platnosti dřívějšího právního předpisu“ ( 18 ). Soudní dvůr několikrát odkázal na „situace, které vznikly před vstupem nové právní úpravy v platnost, ale mohly se od té doby ještě vyvíjet“ ( 19 ), což svědčí o nerestriktivním pojetí toho, co spadá pod pojem „budoucí účinky“. Soudní dvůr mimoto jasně uznal bezprostřední použitelnost práva Unie na otázku slučitelnosti náhrady škody způsobené před přistoupením členského státu k Unii vyplacené po tomto přistoupení a určené k náhradě následků škody po zbytek života poškozeného s právem Unie ( 20 ).

72.

Ve světle této judikatury a na rozdíl od stanoviska zastávaného společností European Food a dalšími a Viorelem Miculou a dalšími podle mého názoru pokračování dotčeného rozhodčího řízení, které bylo zahájeno v důsledku sporného aktu Rumunska přijatého před přistoupením, po přistoupení dostačuje k prokázání existence budoucích účinků situace, která nastala před přistoupením ( 21 ).

73.

Jsem proto toho názoru, že právo Unie, a tedy i judikatura vycházející z rozsudku ve věci Achmea, se ratione temporis použijí na dotčené rozhodčí řízení, které bylo zahájeno na základě BIT uzavřené mezi Rumunskem a jiným členským státem před přistoupením a v době přistoupení stále probíhalo.

74.

Domnívám se však, že zásada bezprostřední použitelnosti práva Unie na budoucí účinky situace, která nastala před přistoupením, sama o sobě nevyřeší otázku slučitelnosti rozhodčího řízení zahájeného na základě BIT uvnitř EU před přistoupením státu, který je účastníkem rozhodčího řízení, s právem Unie.

75.

Zdání totiž někdy klame a nelze jen na tomto základě dovodit, že zásady vyplývající z rozsudku Achmea se na takové situace použijí, aniž by byla nejprve posouzena logika, na níž je založeno odůvodnění tohoto rozsudku.

76.

Použití práva Unie od okamžiku přistoupení na rozhodčí řízení zahájené na základě BIT uvnitř EU před přistoupením státu, který je účastníkem rozhodčího řízení, k Unii nemůže odstranit zvláštní povahu tohoto řízení, které bylo v té době platně zahájeno a týkalo se sporu, který přistoupení předcházel.

77.

Tyto charakteristiky přitom podle mě mají jasný dopad – nikoliv z časového, ale věcného hlediska – na možnost použití judikatury vyplývající z rozsudku ve věci Achmea na rozhodčí řízení, jako je dotčené rozhodčí řízení. Jinými slovy, ačkoli je tato judikatura, stejně jako celé právo Unie, z ryze časového hlediska na dotčené rozhodčí řízení použitelná, neplatí to v mnoha ohledech z hlediska věcného.

78.

Podotýkám, že řešení, k němuž dospěl Soudní dvůr ve věci Achmea, je založeno na porušení autonomie unijního práva, které představuje využití rozhodčího řízení na základě BIT uvnitř EU, v jehož rámci může dojít k výkladu nebo použití práva Unie.

79.

Soudní dvůr upřesnil, že autonomie unijního práva je zaručena tím, že Smlouvy zavedly soudní systém určený k zajištění soudržného a jednotného výkladu unijního práva ( 22 ). Jeho stěžejním prvkem je řízení o předběžné otázce, které má za cíl – prostřednictvím nastoleného dialogu mezi jednotlivými soudy, konkrétně mezi Soudním dvorem a soudy členských států – zajistit jednotný výklad unijního práva ( 23 ).

80.

Využití rozhodčího řízení zahájeného na základě BIT uzavřené mezi dvěma členskými státy přitom může vyloučit ze soudního systému řešení sporu, které může zahrnovat použití nebo výklad práva Unie, a narušuje tak zásadu autonomie unijního práva, kterou odrážejí články 267 a 344 SFEU.

81.

Jinými slovy, řešení v rozsudku ve věci Achmea vychází mimo jiné z toho, že na základě zásady autonomie práva Unie nelze připravit soudy členských států o jejich pravomoc v oblasti vykladu a použití práva Unie a Soudní dvůr o jeho pravomoc rozhodovat o předběžných otázkách položených uvedenými soudy, které se týkají výkladu nebo použití práva Unie ( 24 ).

82.

Jsem však toho názoru, že v případě rozhodčího řízení zahájeného na základě BIT uzavřené mezi dvěma členskými státy před přistoupením státu, který je účastníkem rozhodčího řízení, k Unii, není žádný spor, který se může týkat výkladu nebo použití unijního práva, vyňat ze soudního systému Unie.

83.

V tomto ohledu musím upřesnit, že z tohoto hlediska není důležité určit, zda s sebou takový spor s jistotou nese výklad nebo použití práva Unie rozhodčím soudem. Podle mne samotná skutečnost, že existuje riziko, že by tomu tak mohlo být, postačuje ke kvalifikaci ohrožení autonomie unijního práva za podmínky, že spor, v němž takové riziko vzniká, skutečně spadá do soudního systému Unie ( 25 ). Kromě toho poukazuji na to, že toto riziko podle mého názoru existuje ve všech BIT uvnitř EU. V projednávané věci proto nepovažuji za nezbytné ověřit, zda rozhodčí senát skutečně vykládal nebo použil unijní právo nebo zda tak mohl učinit. Rozsudek ve věci Achmea chápu tak, že Soudní dvůr stanovil jako kritérium slučitelnosti rozhodčího řízení založeného na BIT uvnitř EU se zásadou autonomie unijního práva otázku, zda má takové řízení za následek zbavení vnitrostátních soudů jejich pravomoci vykládat a používat právo Unie a Soudního dvora jeho pravomoci odpovídat na jejich předběžné otázky.

84.

Spor vycházející z údajného porušení ustanovení BIT ze strany jednoho státu před jeho přistoupením k Unii, jehož postup řešení byl zahájen před tímto přistoupením, nespadá nutně do pravomoci soudního systému Unie. Řešení tohoto sporu rozhodčím senátem ustaveným na základě BIT uzavřené mezi dvěma členskými státy před přistoupením státu, který je účastníkem rozhodčího řízení, k Unii nemůže připravit soudy členských států o jejich pravomoc v oblasti výkladu a použití práva Unie ani Soudní dvůr o jeho pravomoc rozhodovat o předběžných otázkách položených uvedenými soudy, které se týkají výkladu nebo použití práva Unie.

85.

Navrhuji Soudnímu dvoru, aby zvážil situaci, v níž by spor týkající se údajného porušení ustanovení BIT ze strany tohoto státu byl předložen rumunskému soudu namísto rozhodčího senátu. Domnívám se, že by tento soud nemohl předložit Soudnímu dvoru předběžnou otázku, pokud by se objevila otázka výkladu nebo použití práva Unie.

86.

Zaprvé by rumunský soud projednávající případ možného porušení ustanovení BIT tímto členským státem jednoznačně nemohl před přistoupením Rumunska k Unii předložit Soudnímu dvoru předběžnou otázku, jelikož by tento soud v té době nebyl soudem členského státu ve smyslu článku 267 SFEU. Dohoda z roku 1995 kromě toho nestanovila možnost rumunských soudů obrátit se na Soudní dvůr prostřednictvím žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce.

87.

Zadruhé by se stejné řešení uplatnilo, pokud jde o možnost rumunského soudu, kterému by byla věc předložena před přistoupením Rumunska k Unii, obrátit se na Soudní dvůr s předběžnou otázkou po tomto přistoupení. Z judikatury Soudního dvora totiž jasně vyplývá, že nemá pravomoc rozhodovat o výkladu práva Unie v rámci sporu týkajícího se situace vzniklé před přistoupením ( 26 ).

88.

Přesně tak tomu bylo ve sporu, v němž bylo vedeno dotčené rozhodčí řízení. K údajnému porušení BIT ze strany Rumunska, které bylo předmětem sporu, došlo před přistoupením tohoto státu k Unii a dotčené rozhodčí řízení bylo zahájeno před přistoupením. Všechny v tomto ohledu relevantní skutečnosti se tedy odehrály před tímto přistoupením a vyvolaly všechny účinky. Rumunský soud, kterému by byl takový spor předložen, by v jeho rámci nemohl Soudnímu dvoru položit otázku ohledně výkladu nebo použití práva Unie.

89.

Takový závěr není vyvrácen zásadou bezprostřední použitelnosti práva Unie na budoucí účinky situace, která nastala před přistoupením, ani judikaturou vyplývající z rozsudku ve věci Kremikovtzi ( 27 ), na kterou se odvolává Komise, v níž Soudní dvůr uznal svoji pravomoc k výkladu ustanovení Evropské dohody zakládající přidružení mezi Evropskými společenstvími a jejich členskými státy na jedné straně a Bulharskou republikou na straně druhé ( 28 ), ve sporu týkajícím se skutečností, ke kterým došlo před přistoupením Bulharska k Unii.

90.

Pokud jde o zásadu bezprostřední použitelnosti práva Unie na budoucí účinky situace, která nastala před přistoupením k Unii, je třeba konstatovat, že taková zásada se neuplatní ve sporu týkajícím se údajného porušení ustanovení BIT ze strany Rumunska. Jak bylo uvedeno v bodě 86 tohoto stanoviska, je skutkovým základem sporu, který by byl předložen rumunskému soudu, zrušení režimu mimořádného nařízení ze strany Rumunska, což mělo za následek možné porušení jeho povinností vyplývajících z BIT. Situace, ze které vychází spor v původním řízení, tedy vznikla před přistoupením a odehrála se jednoznačně v minulosti ( 29 ).

91.

Pokud jde o rozsudek ve věci Kremikovtzi ( 30 ), nemůže podle mě ze stejných důvodů zpochybnit závěr o nedostatku pravomoci Soudního dvora. Skutkové okolnosti ve věci v původním řízení v uvedeném rozsudku sice měly základ ve vyplacení podpor před přistoupením, předmět sporu se však týkal řízení o vrácení těchto podpor a zejména právního základu, na němž toto řízení muselo být založeno, což bylo po přistoupení. Předmět předběžných otázek se jinými slovy týkal účinků podpory, které spočívaly v přijetí aktu a konkrétní události po přistoupení členského státu, což odůvodňovalo pravomoc Soudního dvora k zodpovězení předběžných otázek.

92.

Spor, který by v projednávané věci mohl být předložen rumunskému soudu, se naopak týkal situace – údajného porušení BIT ze strany Rumunska – která byla definitivně dovršena před přistoupením. Na rozdíl od věci Kremikovtzi tedy nebyla předmětem sporu, který byl předložen rozhodčímu senátu, žádná skutečnost nebo úkon po přistoupení ( 31 ).

93.

Za těchto okolností jsem toho názoru, že vzhledem k tomu, že by Soudní dvůr neměl pravomoc odpovědět na předběžnou otázku položenou rumunským soudem, pokud by mu ji tento soud předložil, nemůže spor, který byl důvodem rozhodčího řízení, spadat do právního řádu Unie, a to ani před přistoupením Rumunska k Unii, ani po něm.

94.

Z toho vyplývá, že takové rozhodčí řízení, jako je rozhodčí řízení dotčené v projednávaném případě, zahájené na základě BIT, která byla uzavřena mezi dvěma členskými státy před přistoupením státu, který je účastníkem rozhodčího řízení, k Unii, nemůže podle mě ani po tomto přistoupení ohrozit autonomii unijního práva, takže na rozdíl od rozhodčího řízení dotčeného ve věci, ve které byl vydán rozsudek Achmea, nelze dospět k závěru o porušení článků 267 a 344 SFEU.

95.

O slučitelnosti dotčeného rozhodčího řízení s právem Unie svědčí další prvky týkající se otázky porušení zásady vzájemné důvěry, k němuž podle mého názoru nedošlo.

96.

Španělské království tvrdí, že rozhodčí senát měl v této věci od okamžiku přistoupení Rumunska k Unii upustit od projednávání věci ve prospěch rumunských soudů, které byly od tohoto okamžiku s to zajistit ochranu práv investorů.

97.

Řešení, k němuž dospěl Soudní dvůr v rozsudku ve věci Achmea, je totiž podle něj založeno na porušení zásady vzájemné důvěry, kterým může být rozhodčí řízení zahájené na základě BIT uvnitř EU v rámci sporu, který se může týkat výkladu nebo použití unijního práva.

98.

Soudní dvůr v rozsudku ve věci Achmea ( 32 ) připomněl, že unijní právo spočívá na základním předpokladu, že každý členský stát sdílí se všemi ostatními členskými státy řadu společných hodnot, na nichž je Unie založena a uznává, že s ním ostatní členské státy tyto hodnoty sdílejí. Tento předpoklad znamená – a zároveň odůvodňuje – existenci vzájemné důvěry členských států v uznávání těchto hodnot, a tím i v dodržování unijního práva, které tyto hodnoty zakotvuje ( 33 ).

99.

Jak jsem totiž uvedl v mém stanovisku ve věci Komstroy ( 34 ), jsou členské státy, až na výjimečné okolnosti, povinny vycházet z toho, že všechny ostatní členské státy Unie dodržují unijní právo, včetně základních práv, zejména právo na účinnou právní ochranu u nezávislého soudu zakotvené v článku 47 Listiny základních práv Evropské unie. Jejich význam dokládá zvláštní úloha unijních orgánů, mezi nimi zejména Komise, odpovědných za zajištění dodržování těchto hodnot ( 35 ).

100.

Právě skutečnost, že vztahy, které Unie navazuje s třetími státy, nejsou založeny na vzájemné důvěře, která existuje uvnitř Unie, mimoto odůvodňuje to, že se smluvní strany mezinárodní smlouvy uzavřené mezi členským státem a třetím státem dohodnou na neutrálním mechanismu řešení sporů, jelikož kterákoli smluvní strana nemusí nutně důvěřovat soudnímu systému druhé strany v tom směru, že zajistí dodržování pravidel obsažených v dohodě ( 36 ).

101.

Z tohoto pohledu podotýkám, že Komise podpořila uzavírání BIT mezi členskými státy a státy střední a východní Evropy jako nástroje nutného k přípravě jejich přistoupení k Unii ( 37 ). Článek 74 dohody z roku 1995 nadepsaný „Podpora a ochrana investic“ ostatně podporuje uzavření dohody o podpoře a ochraně investic mezi členskými státy a Rumunskem. Švédské království a Rumunsko se tedy řídili tímto doporučením a uzavřeli dotčenou BIT.

102.

V tomto konkrétním kontextu by měla být doložka o urovnávání sporů obsažená v BIT chápána jako prostředek k nápravě nedostatku vzájemné důvěry mezi Švédským královstvím a Rumunskem. Šlo tedy o zajištění ochrany investorů z členských států v Rumunsku zejména tím, že v případě nedostatečné důvěry v dodržení práva na účinnou právní ochranu investorů ze strany tohoto státu bude před přistoupením zajištěna možnost využít systém řešení sporů mimo soudní systém tohoto státu ( 38 ).

103.

Za těchto okolností je podle mého názoru legitimní, aby rozhodci, kterým byla věc platně předložena na základě BIT, jejíž uzavření mezi členským státem a účastníkem rozhodčího řízení bylo před jeho přistoupením podpořeno samotnou Unií, v okamžiku přistoupení neodmítli svou pravomoc, jelikož rozhodčí řízení umožňuje před přistoupením, stejně jako zásada vzájemné důvěry po něm, zajistit ochranu práv investorů.

104.

Jsem tudíž toho názoru, že zásada vzájemné důvěry nemůže, na rozdíl od situace, o kterou šlo ve věci, v níž byl vydán rozsudek Achmea, odůvodnit přerušení dotčeného rozhodčího řízení, které původně sloužilo k nápravě nedostatku důvěry v dodržování požadavků na účinnou soudní ochranu ze strany Rumunska před jeho přistoupením k Unii.

105.

Společnost European Food a další a Viorel Micula a další dále na jednání uvedli, že přistoupení Rumunska k Unii nevytvořilo vzájemnou důvěru mezi tímto členským státem a ostatními členskými státy, jelikož jeho přistoupení bylo podmíněno zavedením mechanismu spolupráce a ověřování pokroku tohoto členského státu při dosahování specifických referenčních cílů v oblasti reformy soudnictví a boje proti korupci ( 39 ).

106.

Takový argument nemůže přesvědčit. Rozhodnutí MCV nevede samo o sobě k neuplatňování zásady vzájemné důvěry ve vztazích mezi Rumunskem a ostatními členskými státy. V právním řádu Unie nemůže panovat obecná nedůvěra v členský stát v okamžiku jeho přistoupení pouze na základě provádění mechanismu, jako je ten obsažený v rozhodnutí MCV. Omezení důvěry v rumunské soudy může být založeno pouze na objektivních, spolehlivých, přesných a řádně aktualizovaných údajích o fungování soudního systému v členském státě ( 40 ).

107.

Z výše uvedeného podle mého názoru vyplývá, že zásady vyplývající z rozsudku ve věc Achmea nelze použít na rozhodčí řízení, jako je rozhodčí dotčené v projednávané věci, které bylo zahájeno na základě BIT uzavřené mezi dvěma členskými státy před přistoupením státu, který je účastníkem rozhodčího řízení, k Unii, a které v době tohoto přistoupení stále probíhalo ( 41 ).

108.

Podle mého názoru nelze dospět k závěru, že došlo k narušení zásad autonomie práva Unie a vzájemné důvěry a k porušení článků 267 a 344 SFEU.

109.

Španělské království, které v tomto ohledu podporuje Komise, tvrdí, že BIT je od svého počátku v rozporu s právem Unie, neboť rozhodčí senát ustavený na jejím základě může narušit demokratický rozhodovací proces ve smluvních státech, jelikož zbavuje rumunské právo zamýšleného hospodářského účinku a narušuje účinné použití práva státních podpor ve Švédsku a Rumunsku, a že BIT proto ovlivňuje fungování orgánů Unie podle jejího ústavního rámce.

110.

Obecně vzato pochybuji na jedné straně o důkazní síle takového argumentu ve světle souvislostí, které provázely uzavření BIT mezi členskými státy a Rumunskem, které k tomu Unie vybídla v dohodě z roku 1995. Takové řešení by kromě toho znamenalo připustit zpětně neslučitelnost BIT uzavřené mezi členským státem a třetím státem a z obecného hlediska zpochybnit, bez jakéhokoli dalšího posuzování a abstraktně, slučitelnost všech BIT uzavřených mezi členským státem a třetím státem.

111.

Na druhou stranu, pokud jde konkrétně o dotčené rozhodčí řízení, jsem toho názoru, že v žádném případě nevede ke zbavení účinnosti pravidel práva státních podpor, ani v důsledku toho ke zbavení rumunského práva zamýšleného hospodářského účinku, vzhledem k tomu se z důvodů, které uvedu v rámci rozboru hlavního kasačního opravného prostředku, domnívám, že pravidla práva státních podpor se v projednávaném případě použijí.

112.

Za těchto okolností nelze BIT považovat za neslučitelnou s unijním právem od jejího uzavření.

113.

Ze všeho výše uvedeného vyplývá, že první důvod vedlejšího kasačního opravného prostředku musí být zamítnut. Vzhledem k tomu, že druhý důvod kasačního opravného prostředku závisí od vyhovění prvnímu důvodu, mám za to, že je třeba vedlejší kasační opravný prostředek zamítnout jako celek.

114.

Komise podporovaná v tomto smyslu Španělským královstvím uvádí na podporu kasačního opravného prostředku tři důvody. Zaprvé tvrdí, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení a nesprávné právní kvalifikace skutkového stavu v rozsahu, v němž došel k závěru, že Komise neměla pravomoc přijmout napadené rozhodnutí; zadruhé se Tribunál podle ní dopustil nesprávného právního posouzení, když rozhodl, že se unijní právo nepoužije na přiznanou náhradu škody, a zatřetí nesprávného právního posouzení v rozsahu, v němž konstatoval, že napadené rozhodnutí nesprávně kvalifikovalo přiznání náhrady škody rozhodčím soudem jako zvýhodnění.

115.

Rozbor začnu posouzením prvních dvou důvodů kasačního opravného prostředku, které se týkají určení okamžiku, k němuž musí být státní podpora považována za poskytnutou členským státem, za účelem stanovení, zda bylo v daném okamžiku použitelné právo státních podpor a zda měla Komise pravomoc přijmout sporné rozhodnutí.

116.

Tribunál připomněl v bodech 66 a následujících napadeného rozsudku, že právo Unie se stalo v Rumunsku použitelným až od jeho přistoupení k Unii a že až k tomuto datu Komise získala pravomoc, která jí umožňuje kontrolovat jednání Rumunska podle článku 108 SFEU. Z toho Tribunál správně vyvodil, že za účelem zjištění toho, zda měla Komise pravomoc přijmout sporné rozhodnutí, je třeba určit datum, ke kterému byla údajná podpora poskytnuta.

117.

Podle Tribunálu „nárok žalobců [v prvním stupni] na dotčenou náhradu škody vznikl a stal se účinným v okamžiku, kdy Rumunsko zrušilo mimořádné nařízení č. 24, tedy před přistoupením Rumunska k Unii, a tedy že okamžik, kdy žalobci tento nárok získali […], nastal před tímto přistoupením“ ( 42 ).

118.

Komise tvrdí, že společnosti European Food a dalším a Viorelovi Miculovi a dalším vznikl nárok na přiznanou náhradu škody až tehdy, když byl rozhodčí nález přeměněn na exekuční titul podle vnitrostátního práva, jelikož předtím nebyl nárok na náhradu škody jistý. Opatřením, kterým se poskytuje údajná podpora, tedy není zrušení mimořádného opatření ze strany Rumunska, ale provedení rozhodčího nálezu ze strany tohoto členského státu. Vzhledem k tomu, že toto opatření bylo přijato po přistoupení Rumunska k Unii, bylo unijní právo použitelné a Komise měla pravomoc k jeho přezkumu s ohledem na články 107 a 108 SFEU, takže se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, když rozhodl, že toto opatření bylo přiznáno před tímto přistoupením a že Komise neměla pravomoc.

119.

V tomto ohledu stručně zdůrazňuji, že na rozdíl od toho, co uvádí společnost European Food a další a Viorel Micula a další, je otázka okamžiku, kdy byla podpora poskytnuta, skutečně otázkou právní, která může tvořit předmět kasačního opravného prostředku při určování toho, zda musí být náhrada škody přiznaná rozhodčím nálezem z důvodu zrušení fiskálních pobídek ze strany státu považována za poskytnutou v okamžiku tohoto zrušení, tedy před přistoupením, nebo spíše při skutečném vyplacení náhrady škody při výkonu rozhodčího nálezu, tedy po přistoupení.

120.

Kromě toho se nelze ztotožnit s argumentací společnosti European Food a dalších a Viorela Miculy a dalších, že Komise usilovala o změnu sporného rozhodnutí, když uvedla, že dotčená podpora nevyplývá z vyplacení náhrady škody, nýbrž z přijetí rozhodčího nálezu, jelikož důvody, které Komise uvádí ve svém kasačním opravném prostředku, vycházejí ze samotného napadeného rozsudku a mají za cíl kritizovat jeho opodstatněnost ( 43 ).

121.

Jak připomněl Tribunál, Soudní dvůr v rozsudku ve věci Magdeburger Mühlenwerke ( 44 ) konstatoval, že „podpory je třeba považovat za přiznané k okamžiku, k němuž bylo právo příjemci podpory přiznáno na základě platných vnitrostátních předpisů“.

122.

Jak tvrdí společnost European Food a další a Viorel Micula a další, uvádí taková formulace, jak se zdá, že okamžik poskytnutí podpory se nutně nekryje s její skutečnou výplatou.

123.

Ačkoliv tomu tak zpravidla je, nic to nemění na tom, že – na rozdíl od toho, co tvrdí Komise – lze podporu považovat za přiznanou, třebaže nebyla skutečně vyplacena ( 45 ). Podobným způsobem bylo v případě podpory vyplacené v rámci režimu podpor rozhodnuto, že podporu lze považovat za přiznanou teprve tehdy, když byla skutečně provedena, i když režim podpory existoval již dříve ( 46 ).

124.

Jinými slovy, skutečné vyplacení podpory není podle mého názoru kritériem, které umožňuje určit okamžik, k němuž musí být opatření považováno za přiznané. Pouhá skutečnost, že k vyplacení dotčené náhrady škody došlo po přistoupení, proto nemůže postačovat k prokázání toho, že byla v tomto okamžiku skutečně přiznána, takže by se na ni vztahovalo právo Unie a Komisi by příslušela pravomoc.

125.

Ze zásady uvedené v rozsudku ve věci Magdeburger Mühlenwerke ( 47 ) podle mě jasně vyplývá, že rozhodujícím prvkem pro určení okamžiku poskytnutí údajné podpory je nabytí jistého nároku na její získání ze strany příjemce dotčeného opatření a odpovídající závazek státu toto opatření přiznat. Takové kritérium se zdá být logické s ohledem na cíl práva státních podpor, kterým je podchytit jednání státu, vzhledem k tomu, že již pouhý závazek státu jednat ve prospěch podniku, který je příjemcem podpory, s sebou může nést narušení hospodářské soutěže na trhu, a to ještě před tím, než je podpora skutečně provedena.

126.

Podle Tribunálu vznikl nárok společnosti European Food a dalších a Viorela Miculy a dalších na údajné opatření podpory, kterým je náhrada škody přiznaná v rozhodčím nálezu, v okamžiku, kdy Rumunsko porušilo ustanovení BIT. S touto analýzou nesouhlasím.

127.

Je zřejmé, že náhrada škody přiznaná rozhodčím soudem, které má být údajnou podporou, vychází z tohoto porušení. Dále je pravda, jak uvádí Tribunál v bodě 78 napadeného rozsudku, že podle logiky právní úpravy odpovědnosti představuje rozhodčí nález a výplaty, které uskutečnilo Rumunsko pro společnost European Food a další a Viorela Miculu a další, uznání nároku na náhradu za škodu, která jim vznikla kvůli Rumunsku, a jeho výkon. V tomto smyslu rozhodčí nález a jeho výkon pouze uznali zpětně existenci nároku, který předtím existoval ( 48 ).

128.

Ačkoliv v oblasti právní úpravy odpovědnosti vzniká právo na náhradu škody v den, kdy byla škoda způsobena, nemůže tento výklad znamenat, že v právu státních podpor vzniká v tomto okamžiku také právo na poskytnutí podpory. Pokud totiž rozhodčí nález konstatuje zpětně existenci nároku na náhradu škodu, je to proto, že před tímto nálezem takový nárok na náhradu škody s jistotou neexistoval.

129.

Existence porušení ustanovení BIT ze strany Rumunska, a tedy i škody způsobené společnosti European Food a dalším a Viorelovi Miculovi a dalším byla projednávána v průběhu rozhodčího řízení, přičemž Rumunsko napadlo samotnou skutečnost, že by mělo vyplatit náhradu škody. Teprve potom, co byl spor rozhodnut, bylo Rumunsko povinno přiznat dotčenou náhradu a nárok na ni byl přiznán podle práva státních podpor a ve smyslu výše uvedené judikatury společnosti European Food a dalším a Viorelovi Miculovi a dalším. V tomto ohledu není relevantní, že v oblasti právní úpravy odpovědnosti rozhodčí nález konstatuje do minulosti existenci nároku na náhradu škody.

130.

Vzhledem k tomu, že právo státních podpor se týká jednání členských států a jejich závazku přiznat určitá opatření, nelze mít za to, že Rumunsko mělo povinnost poskytnout náhradu škody společnosti European Food a dalším a Viorelovi Miculovi a dalším v době, kdy právě existenci takové povinnosti zpochybňovalo.

131.

Takový výklad je nepochybně v souladu s judikaturou týkající se poskytnutí podpory rozhodnutím vnitrostátního soudu, která je podle mne obdobná okolnostem projednávaného případu. V této souvislosti bylo rozhodnuto, že podpora vyplývá z rozhodnutí vnitrostátního soudu, pokud právě toto rozhodnutí uznává právo příjemce na získání podpory a stanoví její konečnou výši ( 49 ). Soudní dvůr kromě toho konstatoval, že rozhodnutí soudce příslušného pro rozhodování o předběžných opatřeních, které obnovilo opatření podpory potom, co rozhodl, že toto opatření bylo zrušeno v rozporu se smlouvou, musí být považováno za poskytnutí nové podpory ( 50 ).

132.

Za těchto okolností mám za to, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení a nesprávné právní kvalifikace skutkového stavu, když došel k závěru, že dotčená podpora byla poskytnuta v okamžiku porušení BIT ze strany Rumunska.

133.

To platí tím spíše, že v projednávaném případě škoda, která vznikla společnosti European Food a dalším a Viorelovi Miculovi a dalším, vyplývá ze zrušení mimořádného nařízení ze strany Rumunska za účelem dosažení souladu s pravidly práva státních podpor. Jinými slovy, podle Tribunálu představuje zrušení opatření podpory ve smyslu dohody z roku 1995, která odkazuje na článek 107 SFEU, jehož existenci konstatovala rumunská rada pro hospodářskou soutěž, samo o sobě opatření podpory. Rumunská rada pro hospodářskou soutěž, která byla příslušná v době zrušení, tedy podle této logiky měla zároveň s tím, že požadovala po Rumunsku zrušení mimořádného nařízení konstatovat, že toto zrušení rovněž představuje státní podporu a přezkoumat znova opatření z hlediska pravidel dohody o státní podpoře z roku 1995.

134.

Obecně řečeno, jak zdůrazňuje Komise, by řešení, ke kterému dospěl Tribunál, vedlo k připuštění toho, že státní podpora může být automaticky poskytnuta z důvodu zrušení státní podpory. Tato okolnost podle mne ukazuje nesoudržnost řešení přijatého v napadeném rozsudku.

135.

Mám tedy za to, že údajné opatření podpory nebylo poskytnuto v okamžiku porušení BIT, nýbrž v okamžiku, kdy byl uznán nárok společnosti European Food a dalších a Viorela Miculy a dalších na náhradu škody a kdy bylo Rumunsko povinno tuto náhradu škody vyplatit, tj. po přijetí rozhodčího nálezu, kdy Rumunsko plnilo povinnosti, které z něj vyplývaly. Tento okamžik přitom nastal až po přistoupení Rumunska k Unii. Z toho vyplývá, že bylo unijní právo na toto opatření použitelné a že Komisi podle článku 108 SFEU náležela pravomoc posoudit dotčenou náhradu škody ve světle práva státních podpor.

136.

V tomto ohledu musím z důvodu soudržnosti upřesnit, že otázka ohledně pravomoci Komise přezkoumat, ve světle práva státních podpor, opatření vyplývající z náhrady škody přiznané nálezem vydaným rozhodčím senátem se liší od otázky pravomoci rumunských soudů položit Soudnímu dvoru předběžnou otázku v rámci sporu, který vedl k poskytnutí náhrady škody. Nedostatek pravomoci rumunských soudů v tomto ohledu tedy nijak nepředjímá pravomoc Komise pojmout náhradu škody přiznanou po přistoupení z hlediska práva státních podpor. Jak správně uvádí Komise, je pravomoc určena pouze skutečností, která zakládá podporu, jež nastává v okamžiku, kdy je s jistotou uznán nárok na náhradu.

137.

Prvním dvěma důvodům kasačního opravného prostředku je tudíž dle mého názoru třeba vyhovět ( 51 ).

138.

Vzhledem k tomu, že tento rozbor umožňuje určit pravomoc Komise přezkoumat dotčenou náhradu škody na základě článku 108 SFEU, je v důsledku toho třeba zamítnout první část prvního žalobního důvodu uplatněného v prvním stupni v rámci žaloby na neplatnost ve věci T‑704/15 a první část druhého žalobního důvodu uplatněného ve věcech T‑624/15 a T‑694/15.

139.

Komise v rámci třetího důvodu kasačního opravného prostředku tvrdí, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení tím, že nesprávně vyložil pojem „zvýhodnění“ a opomněl odpovědět na všechny argumenty uvedené v napadeném rozhodnutí k prokázání existence takového zvýhodnění.

140.

V bodě 103 napadeného rozsudku Tribunál uvedl, že podle judikatury vycházející z rozsudku ve věci Asteris a další ( 52 ) nelze náhradu škody považovat na státní podporu ve smyslu článku 107 SFEU, ledaže vede k náhradě za odnětí protiprávní či neslučitelné podpory ( 53 ). Podle Tribunálu tomu tak nebylo.

141.

Tribunál na jedné straně v bodech 104 a 105 napadeného rozsudku rozhodl, že vzhledem k tomu, že z žalobního důvodu znějícího na zrušení vyplývá, že se právo Unie nevztahuje na náhradu za dotčené zrušení a že Komise neměla pravomoc k provedení přezkumu, nelze tuto náhradu škody považovat za náhradu za odnětí protiprávní či neslučitelné podpory.

142.

Na druhé straně Tribunál v bodech 106 až 108 napadeného rozsudku upřesnil, že dotčená náhrada škody zahrnovala období před přistoupením, během něhož se unijní právo nepoužije, takže se žalobci v prvním stupni mohou za toto období dovolávat judikatury vycházející z rozsudku ve věci Asteris a další ( 54 ). Komise přitom ve sporném rozhodnutí nerozlišovala mezi obdobím před přistoupením a obdobím po něm. Z toho vyplývá, že sporné rozhodnutí je protiprávní v rozsahu, v němž kvalifikovalo přiznání náhrady škody jako „zvýhodnění“, a to přinejmenším za období před přistoupením.

143.

V tomto ohledu poukazuji na určitou rozporuplnost odůvodnění napadeného rozsudku, pokud jde o otázku, zda Komise správně určila existenci zvýhodnění ve smyslu článku 107 SFEU ve vztahu ke společnosti European Food a dalším a Viorelovi Miculovi a dalším. Tribunál totiž na jedné straně konstatoval neexistenci zvýhodnění z důvodu nepoužitelnosti unijního práva na dotčenou náhradu škody, přičemž na druhé straně připustil, že unijní právo je ve skutečnosti použitelné v rozsahu, v němž se náhrada škody týká zrušení mimořádného nařízení za období po přistoupení. Nejsou mi proto zcela jasné základy odůvodnění Tribunálu, které ho vedly k tomu, aby vyhověl tomuto žalobnímu důvodu.

144.

Kromě toho mám za to, že jsou tyto dva důvody stiženy vadou spočívající v nesprávném posouzení.

145.

Zaprvé v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto, že Komise nemohla platně dospět k závěru o existenci zvýhodnění ve smyslu článku 107 SFEU, jelikož neměla ve světle práva státních podpor pravomoc přezkoumat náhradu škody, je třeba konstatovat, že toto odůvodnění vychází výlučně z nesprávného předpokladu. Jak jsem ukázal v rámci rozboru prvních dvou důvodů kasačního opravného prostředku, unijní právo bylo použitelné a Komisi svědčila pravomoc, pokud jde o dotčenou náhradu škody, jelikož byla přiznána po přistoupení Rumunska k Unii.

146.

Tribunál proto nemohl, aniž by se dopustil nesprávného právního posouzení, pouze na tomto základě rozhodnout, že dotčenou náhradu škody nelze považovat za náhradu škody za odnětí protiprávní či neslučitelné podpory.

147.

Zadruhé, pokud jde o argument, že na část náhrady škody za období před přistoupením se vztahuje judikatura vyplývající z rozsudku ve věci Asteris a další ( 55 ), se totiž domnívám, že je takový prvek relevantní v analýze existence zvýhodnění. Odůvodnění Tribunálu chápu tak, že dotčenou náhradu škody nelze považovat za opětovnou protiprávní podporu, neboť před přistoupením nelze konstatovat existenci státní podpory ve smyslu článku 107 SFEU, jelikož se unijní právo ještě nepoužije.

148.

Ačkoli je zřejmé, že pro určení okamžiku, kdy bylo opatření poskytnuto, je relevantní pouze okamžik, kdy bylo přiznán nárok na náhradu škody, může mít zvláštní povaha tohoto opatření, kterým je náhrada škody vyplacená Rumunskem na základě rozhodčího nálezu, ve fázi kvalifikace opatření jako státní podpory ve smyslu článku 107 SFEU dopad, zejména pokud jde o použití judikatury vyplývající z rozsudku ve věci Asteris a další ( 56 ).

149.

Použití této judikatury však za okolností tohoto případu, jak tvrdí Komise, nezávisí pouze na tom, zda náhrada škody vede k opětovnému zavedení opatření, které mohlo či nemohlo být před přistoupením kvalifikováno jako státní podpora ve smyslu článku 107 SFEU. Komise totiž ve sporném rozhodnutí vyloučila možnost použití této judikatury na rozhodčí řízení mimo obecnou vnitrostátní úpravu občanskoprávní odpovědnosti členských států ( 57 ) a rovněž se opírala o skutečnost, že pobídky poskytnuté na základě mimořádného nařízení byly rumunskou radou pro hospodářskou soutěž kvalifikovány jako „podpora“ podle dohody z roku 1995 ( 58 ).

150.

Bez ohledu na to, zda byly tyto dva prvky opodstatněné, přitom podotýkám, že Tribunál posuzoval zákonnost pouze jednoho z důvodů, které vedly Komisi k odmítnutí judikatury vyplývající z rozsudku Asteris a další ( 59 ), aby dospěl k závěru, že tato judikatura je ve skutečnosti použitelná.

151.

Domnívám se přitom, že bez toho, aby se dopustil nesprávného právního posouzení, Tribunál nemohl dospět k závěru, že rozhodnutí Komise je, pokud jde o kvalifikaci „výhody“, protiprávní bez toho, aby současně ověřil, zda Komise nesprávně nevyloučila použití judikatury vycházející z rozsudku Asteris a další ( 60 ) jednak z důvodu základu, na němž byla náhrada škody přiznána, a jednak na základě skutečnosti, že rumunská rada pro hospodářskou soutěž kvalifikovala mimořádné nařízení jako „státní podporu“ na základě dohody z roku 1995.

152.

Ze všeho výše uvedeného podle mne vyplývá, že je třetímu důvodu kasačního opravného prostředku třeba vyhovět.

153.

S ohledem na všechna tato zjištění mám za to, že je třeba napadený rozsudek zrušit, zamítnout první část prvního důvodu ve věci T‑704/15 a první část druhého důvodu ve věcech T‑624/15 a T‑694/15 a vrátit spojené věci T‑624/15, T‑694/15 a T‑704/15 Tribunálu, aby rozhodl o zbývajících žalobních důvodech.

154.

S ohledem na výše uvedené úvahy navrhuji, aby Soudní dvůr: