1.

V roce 2017 bylo vydáno oznámení o zahájení zadávacího řízení společností Poste Tutela SpA (dále jen „Poste Tutela“), která byla tehdy 100% dceřinou společností společnosti Poste Italiane SpA (dále jen „Poste Italiane“). Cílem tohoto oznámení bylo uzavření rámcových dohod týkajících se domovnických služeb, služeb recepce a bezpečnostní služby u vstupů do prostor společnosti Poste Italiane a dalších společností skupiny.

2.

Společnosti Pegaso Srl Servizi Fiduciari, Sistemi di Sicurezza Srl a YW se u předkládajícího soudu domáhaly zrušení tohoto oznámení o zahájení zadávacího řízení. V rámci tohoto řízení se předkládající soud táže, zda činnosti uvedené v dotčeném oznámení o zahájení zadávacího řízení spadají do oblasti působnosti směrnice 2014/25/EU ( 2 ) (dále jen „směrnice o veřejných službách“) nebo směrnice 2014/24/EU ( 3 ) (dále jen „směrnice o zadávání zakázek ve veřejném sektoru“).

3.

Po vydání předkládacího usnesení však bylo napadené oznámení o zahájení zadávacího řízení vzato zpět. S ohledem na tuto skutečnost je nejprve nutno vyřešit otázku, zda má Soudní dvůr i nadále k projednání této věci pravomoc. Zejména je nutno odpovědět na otázku, zda je skutečnost, že předkládající soud musí ještě rozhodnout o nákladech řízení, dostatečná k založení pravomoci Soudního dvora k zodpovězení otázek položených v žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce.

4.

Bod 10 odůvodnění směrnice o zadávání zakázek ve veřejném sektoru uvádí:

„Pojem ‚veřejní zadavatelé‘, a zvláště pak pojem ‚veřejnoprávní subjekty‘, byly opakovaně přezkoumány v judikatuře Soudního dvora Evropské unie. […] Za tímto účelem by mělo být vyjasněno, že subjekt, který působí za normálních tržních podmínek, usiluje o dosažení zisku a nese ztráty plynoucí z výkonu své činnosti, by neměl být považován za ‚veřejnoprávní subjekt‘, neboť potřeby veřejného zájmu, k jejichž naplnění byl zřízen nebo jejichž naplnění mu bylo uloženo, lze považovat za potřeby průmyslové nebo obchodní povahy.

Obdobně byly judikaturou posouzeny také podmínky týkající se původu financování daného subjektu, přičemž mimo jiné vyplynulo, že financování ‚z větší části‘ značí více než z poloviny a že toto financování může zahrnovat platby od uživatelů, které jsou ukládány, vypočítávány a vybírány v souladu s pravidly veřejného práva.“

5.

Článek 1 odst. 1 směrnice o zadávání zakázek ve veřejném sektoru stanoví:

„Tato směrnice stanoví pravidla pro zadávání veřejných zakázek a organizování soutěží o návrh veřejnými zadavateli, jejichž odhadovaná hodnota dosahuje alespoň finančních limitů stanovených v článku 4.“

6.

Článek 2 odst. 1 téže směrnice stanoví:

„1)   ‚veřejnými zadavateli‘ se rozumí stát, regionální nebo místní orgány, veřejnoprávní subjekty, sdružení tvořená jedním nebo více takovými orgány či jedním nebo více veřejnoprávními subjekty;

[…]

4)   ‚veřejnoprávními subjekty‘ se rozumějí subjekty se všemi těmito vlastnostmi:

[…]“

7.

Článek 7 směrnice o zadávání zakázek ve veřejném sektoru stanoví:

„Tato směrnice se nevztahuje na veřejné zakázky a soutěže o návrh, jež jsou podle směrnice 2014/25/EU zadávány nebo organizovány veřejnými zadavateli, kteří vykonávají jednu nebo více činností uvedených v článcích 8 až 14 uvedené směrnice, a jež jsou zadávány za účelem výkonu těchto činností […]“

8.

Bod 16 odůvodnění směrnice o veřejných službách uvádí:

„Zakázky mohou být […] zadávány za účelem uspokojení požadavků, které vyplývají z různých činností, které mohou být podřízeny různým právním režimům. Mělo by být upřesněno, že právní režim použitelný na jednu zakázku určenou k pokrytí více činností by měl podléhat pravidlům použitelným na tu činnost, které se zakázka především týká. Určení toho, které činnosti se zakázka především týká, může být založeno na analýze potřeb, kterým musí konkrétní zakázka vyhovovat, uskutečněné zadavatelem za účelem odhadu hodnoty zakázky a vypracování zadávací dokumentace. […]“

9.

Bod 19 odůvodnění zní následovně:

„Aby bylo dosaženo skutečné otevření trhu a přiměřená rovnováha při používání pravidel pro zadávání zakázek v odvětvích vodního hospodářství, energetiky, dopravy a poštovních služeb, musí být subjekty, jež mají být zahrnuty, vymezeny na jiném základě než odkazem na jejich právní postavení. Je proto třeba zajistit, aby nebylo ohroženo rovné zacházení se zadavateli z veřejného a soukromého sektoru. Je rovněž třeba zajistit, aby v souladu s článkem 345 Smlouvy o fungování EU nebyla dotčena úprava vlastnictví uplatňovaná v členských státech.“

10.

Článek 1 odst. 1 směrnice o veřejných službách stanoví:

„Tato směrnice stanoví pravidla pro zadávání zakázek zadavateli a organizování soutěží o návrh, pokud jde o zakázky a soutěže o návrh, jejichž odhadovaná hodnota dosahuje alespoň finančních limitů stanovených v článku 15.“

11.

Článek 4 odst. 1 definuje „zadavatele“ jako „subjekty, které:

12.

Článek 4 odst. 2 směrnice o veřejných službách stanoví:

„ ‚Veřejným podnikem‘ se rozumí podnik, ve kterém veřejní zadavatelé mohou vykonávat přímo nebo nepřímo dominantní vliv na základě vlastnických práv k podniku, finanční účasti v něm nebo pravidel, jimiž se řídí;

O dominantní vliv veřejných zadavatelů se jedná, pokud v kterémkoliv z níže uvedených případů tito veřejní zadavatelé přímo či nepřímo:

13.

Podle čl. 5 odst. 4 platí, že:

„V případě zakázek, které z hlediska svého předmětu v sobě zahrnují zakázku, na niž se vztahuje tato směrnice, i zakázku, na niž se tato směrnice nevztahuje, mohou zadavatelé zvolit zadání samostatných zakázek pro oddělené části nebo zadání jediné zakázky. Pokud zadavatelé zvolí zadání samostatných zakázek pro oddělené části, rozhodnutí o tom, který právní režim se použije na jednotlivou samostatnou zakázku, se přijímají na základě vlastností dotčené oddělené části.

Pokud zadavatelé zvolí zadání jediné zakázky, použije se tato směrnice na vzniklou smíšenou zakázku bez ohledu na hodnotu částí, které by jinak podléhaly odlišnému právnímu režimu a bez ohledu na to, kterému právnímu režimu by tyto části jinak podléhaly, ledaže je v článku 25 stanoveno jinak.

[…]“

14.

Článek 13 odst. 1 směrnice o veřejných službách stanoví:

„Tato směrnice se vztahuje na činnosti související s poskytováním:

15.

Článek 13 odst. 2 definuje pod písmenem b) „poštovní služby“ jako „služby spočívající ve výběru, třídění, přepravě a dodávání poštovních zásilek. Tyto služby zahrnují služby spadající do oblasti všeobecných služeb i služby mimo oblast všeobecných služeb v souladu se směrnicí 97/67/ES.“ Podle písmene c) se rozumí „jinými službami než poštovními službami“ služby řízení doručovacích služeb (jak služby předcházející odeslání, tak následující po odeslání, včetně služeb zpracování pošty – „mailroom management“) a některé služby týkající se poštovních zásilek, jako je neadresná reklamní pošta.

16.

Článek 19 odst. 1 směrnice o veřejných službách stanoví:

„Tato směrnice se nevztahuje na zakázky, které zadavatelé zadávají za jiným účelem, než je vykonávání jejich činností uvedených v článcích 8 až 14 […]“

17.

Společnost Poste Italiane je akciová společnost. Z předkládacího usnesení plyne, že na jejím základním kapitálu má 29,26% podíl Ministero dell’Economia e delle Finanze (ministerstvo hospodářství a financí, Itálie), 35% podíl společnost Cassa Depositi e Prestiti a zbývající podíl je v rukou soukromých investorů. Společnost Poste Italiane je držitelkou koncese na poskytování všeobecných poštovních služeb. Působí rovněž v odvětví finančnictví, pojišťovnictví a mobilních telefonních služeb.

18.

V době vydání napadeného oznámení o zahájení zadávacího řízení byla společnost Poste Tutela 100% dceřinou společností společnosti Poste Italiane. S účinností od 1. března 2018 došlo k fúzi společnosti Poste Tutela se společností Poste Italiane.

19.

V červenci 2017 vydala společnost Poste Tutela oznámení o zahájení zadávacího řízení ohledně uzavření rámcových dohod týkajících se domovnických služeb, služeb recepce a bezpečnostní služby u vstupů do prostor společnosti Poste Italiane a dalších společností skupiny, v délce trvání 24 měsíců (dalších 12 měsíců v případě prodloužení) a v celkové odhadované výši 25253242 eur.

20.

V tomto oznámení o zahájení zadávacího řízení bylo uvedeno, že jeho právním základem je směrnice o veřejných službách. Oznámení bylo zveřejněno v Gazzetta Ufficiale della Repubblica Italiana (Úřední věstník Italské republiky, dále jen „GURI“) ( 4 ) a v Úředním věstníku Evropské unie ( 5 ).

21.

Dne 28. září 2017 napadly dotčené oznámení o zahájení zadávacího řízení u předkládajícího soudu společnosti Pegaso Srl Servizi Fiduciari a Sistemi di Sicurezza Srl a YW (dále jen „žalobkyně“). Dovolávaly se řady porušení italského zákona o veřejných zakázkách.

22.

Vzhledem k existenci prima facie odůvodněných námitek žalobkyň bylo dne 20. října 2017 dotčené zadávací řízení přerušeno usnesením předkládajícího soudu o předběžném opatření.

23.

Společnosti Poste Tutela a Poste Italiane (dále jen „žalované“) vznesly v první řadě námitku nepříslušnosti předkládajícího soudu. Tvrdily, že správní soudy nemají pravomoc ve věcech, kdy je zadávací řízení zahájeno veřejným podnikem na poskytování služeb nesouvisejících se službami zahrnutými do zvláštních oblastí, například do odvětví poštovních služeb.

24.

Předkládající soud má za to, že vzhledem k existenci této otázky příslušnosti je povinen určit, zda byla společnost Poste Tutela (a nyní společnost Poste Italiane) povinna zahájit zadávací řízení, aby mohla rozhodnout o zadání dotčených služeb. Podle předkládajícího soudu společnost Poste Tutela/Poste Italiane splňuje podmínky pro to, aby mohla být kvalifikována jako „veřejnoprávní subjekt“ ve smyslu směrnice 2014/23/EU ( 6 ) (dále jen „směrnice o koncesích“), směrnice o zadávání zakázek ve veřejném sektoru a směrnice o veřejných službách.

25.

Na základě těchto skutečností se Tribunale Amministrativo Regionale per il Lazio (Správní soud regionu Latium, Itálie) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

26.

Dne 11. října 2018 společnost Poste Italiane písemně informovala předkládající soud i Soudní dvůr, že napadené oznámení o zahájení zadávacího řízení vzala zpět. S odvoláním na tuto skutečnost pak výslovně navrhla, aby předkládající soud prohlásil žalobu žalobkyň za nepřípustnou. Dne 20. října 2018 předkládající soud tento návrh zamítl.

27.

Dne 16. října 2018 se Soudní dvůr poté, co byl žalovanými informován o zrušení oznámení o zahájení zadávacího řízení, dotázal předkládajícího soudu, zda hodlá vzít zpět svou žádost o rozhodnutí o předběžné otázce. Dne 26. října 2018 předkládající soud uvedl, že na své žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce trvá.

28.

Dne 9. ledna 2019, na žádost Soudního dvora o doložení důvodů, na základě kterých má předkládající soud za to, že dotčený spor před ním stále probíhá, bylo Soudnímu dvoru doručeno dodatečné vysvětlení podané předkládajícím soudem. V něm předkládající soud specifikoval, proč podle něj spor před ním stále probíhá, a proč je tudíž potřeba, aby byly položené předběžné otázky Soudním dvorem zodpovězeny.

29.

Dne 3. dubna 2019 předkládající soud Soudnímu dvoru rovněž sdělil, že byl podán návrh na zrušení jiného oznámení o zahájení zadávacího řízení vydaného společností Poste Italiane, které se týká týchž služeb. Podle předkládajícího soudu je toto oznámení o zahájení zadávacího řízení totožné s oznámením napadeným v projednávané věci. Předkládající soud přerušil řízení v této nové věci do doby, než Soudní dvůr rozhodne v projednávané věci.

30.

Písemná vyjádření předložily společnosti Pegaso Srl Servizi Fiduciari a Sistemi di Sicurezza Srl, společnost Poste Italiane, italská vláda, jakož i Evropská komise. Všechny uvedené se zúčastnily jednání, které se konalo dne 22. ledna 2020.

31.

Toto stanovisko je strukturováno následovně. Nejprve vysvětlím, proč vzhledem k vývoji, k němuž došlo po podání žádosti předkládajícího soudu o rozhodnutí o předběžné otázce, není potřeba na otázky položené předkládajícím soudem odpovídat (A). Pro případ, že by Soudní dvůr s mým názorem nesouhlasil, stručně nastíním, jak by bylo potřeba odpovědět na klíčové otázky ve věci samé. Ve svém stanovisku uvedu, že činnosti, jako jsou činnosti dotčené ve věci v původním řízení (domovnické služby, služby recepce a bezpečnostní služba u vstupů do prostor společnosti Poste Italiane), podléhají unijněprávním pravidlům o zadávání veřejných zakázek, a sice normám zakotveným ve směrnici o veřejných službách, které se týkají zvláštních odvětví (B).

32.

Podle ustálené judikatury platí, že otázky týkající se výkladu unijního práva jsou předkládány vnitrostátním soudem v právním a skutkovém rámci, který tento soud vymezí v rámci své odpovědnosti, a jejich správnost nepřísluší Soudnímu dvoru ověřovat. Na tyto otázky se vztahuje domněnka relevance ( 7 ).

33.

Z ustálené judikatury však rovněž plyne, že ze znění a systematiky článku 267 SFEU vyplývá, že řízení o předběžné otázce předpokládá, že před vnitrostátními soudy skutečně probíhá spor, v jehož rámci mají vnitrostátní soudy vydat rozhodnutí, které může zohlednit rozsudek Soudního dvora vydaný v rámci řízení o předběžné otázce. Soudní dvůr musí tudíž otázku, zda v původním řízení nadále existuje spor, ověřit i bez návrhu ( 8 ). Pokud předmět sporu v době, kdy řízení před Soudním dvorem stále probíhá, odpadl, čímž se položené otázky staly čistě hypotetické nebo již nemají žádný vztah ke konkrétnímu sporu, rozhodne Soudní dvůr tak, že není namístě o žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce rozhodovat ( 9 ).

34.

V projednávané věci je sporné, zda u vnitrostátního soudu ještě stále probíhá spor. Neshoda je dvojí: zaprvé bylo napadené oznámení o zahájení zadávacího řízení vzato společností Poste Italiane zpět? Zadruhé existoval by i navzdory zpětvzetí jakýkoli jiný důvod, na jehož základě by žalobkyně měly i nadále právní zájem na pokračování v řízení u předkládajícího soudu?

35.

Na otázku položenou Soudním dvorem, zda u něj ještě stále probíhá nějaký spor, předkládající soud uvedl, že společnost Poste Italiane zveřejnila v tomto smyslu oznámení v GURI a kratší oznámení v denním tisku. V oznámení zveřejněném v GURI bylo uvedeno, že společnost Poste Italiane se s ohledem na složitou restrukturalizaci společnosti Poste Italiane prováděnou v důsledku fúze společností Poste Italiane a Poste Tutela rozhodla oznámení o zahájení zadávacího řízení „zrušit“. Předkládající soud ovšem dále uvádí, že v ostatních, kratších oznámeních zveřejněných v denním tisku společnost Poste Italiane pouze prohlásila, že zadávací řízení bylo přerušeno. Předkládající soud si klade otázku, zda tím chtěla společnost Poste Italiane napravit porušení tvrzená žalobkyněmi, nebo zda chtěla postupovat odlišným způsobem (prostřednictvím přímého uzavření smlouvy), aby uspokojila potřeby, které byly předmětem oznámení o zahájení zadávacího řízení.

36.

Společnost Poste Italiane a italská vláda tvrdí, že oznámení o zahájení zadávacího řízení bylo formálně vzato zpět. Společnost Poste Italiane zejména uvádí, že dotčené zrušení bylo řádně zveřejněno na všech požadovaných platformách (GURI, dvoje celonárodní a dvoje místní noviny, jakož i Úřední věstník Evropské unie). Po tomto zrušení bylo zahájeno nové zadávací řízení za účelem účinnějšího uspokojení nových potřeb společnosti Poste Italiane po provedené restrukturalizaci skupiny, zejména s ohledem na změnu hierarchie potřeb společnosti, pokud jde o záležitosti bezpečnosti a kontroly.

37.

Žalobkyně nezpochybňují skutečnost, že oznámení o zahájení zadávacího řízení bylo vzato zpět. Tvrdí nicméně, že žádost o rozhodnutí o předběžné otázce je i nadále přípustná, byť z odlišných důvodů, které jsou analyzovány v následujícím oddíle ( 10 ).

38.

Musím připustit, že na tomto místě mám určité pochyby o tom, jak vzniklé situaci rozumět. Situace se jeví tak, že kromě předkládajícího soudu se všichni shodují na tom, že dotčené oznámení o zahájení zadávacího řízení bylo vzato zpět. Sám předkládající soud potvrzuje, že v úplném oznámení zveřejněném v GURI byl použit výraz „zrušit“. Předkládající soud rovněž podotýká, že v ostatních, kratších verzích oznámení zveřejněných v denním tisku bylo uvedeno, že řízení „bylo přerušeno“, což ale bylo důsledkem usnesení o předběžném opatření vydaného předkládajícím soudem již dne 20. října 2017 ( 11 ).

39.

Na základě všech skutkových okolností předložených Soudnímu dvoru lze patrně skutečně říci, že oznámení o zahájení zadávacího řízení bylo vzato zpět. Předkládající soud si podle všeho vyhradil vydání rozhodnutí o tom, zda ke zpětvzetí došlo, či nikoli. V odpovědi zaslané Soudnímu dvoru zdůraznil, že bez ohledu na tuto otázku je ještě stále potřeba řešit otázku pravomoci: zda správní soudy mají pravomoc ve vztahu k takovýmto oznámením o zahájení zadávacího řízení.

40.

Jsem dobře obeznámen se standardním rozdělením úkolů v rámci řízení o předběžné otázce. Skutečně pouze předkládajícímu soudu přísluší ověřit, zda bylo dotčené oznámení o zahájení zadávacího řízení vzato zpět, a to na základě jak skutkových okolností věci, tak jejich posouzení z hlediska vnitrostátního práva. Zahájení nového zadávacího řízení týmž zadavatelem může být další indicií, že k takovému zpětvzetí došlo.

41.

V projednávané věci však toto tradiční rozdělení úkolů již téměř překračuje své meze. Navzdory velké úctě, kterou Soudní dvůr obvykle projevuje vůči svým partnerům v řízení o předběžné otázce dle článku 267 SFEU, je to právě Soudní dvůr, komu v konečném důsledku přísluší posoudit, zda u něj řízení i nadále probíhá ( 12 ).

42.

Ze všech dostupných podkladů plyne, že dané oznámení o zahájení zadávacího řízení bylo vzato zpět. Dokonce bylo vydáno nové oznámení o zahájení zadávacího řízení na tytéž služby. Předkládající soud má nicméně stále pochybnosti o tom, zda dotčené oznámení o zahájení zadávacího řízení bylo „formálně“ vzato zpět.

43.

Toto prohlášení pro mne není zcela srozumitelné; srozumitelnější by pro mne přitom bylo, kdyby předkládající soud žádal i navzdory shora uvedenému odpověď například ve věci, v níž by bylo tvrzeno, že jistá žalovaná uplatňuje takovou strategii, kdy opakovaně bere svá oznámení o zahájení zadávacího řízení zpět. Dovedl bych si představit situaci, kdy by určitý subjekt, jenž si nepřeje, aby byly některé záležitosti závazně řešeny soudem, neustále bral v případě sporu oznámení o zahájení zadávacího řízení zpět, čímž by systematicky usiloval o to, aby vnitrostátním soudům jejich příslušnost odpíral.

44.

To by bylo jistě něco zcela jiného. V takovém případě, a to dokonce již ve fázi posuzování přípustnosti žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce ( 13 ), by snad bylo možné přistupovat k výkladu toho, co je to probíhající spor, s větší mírou flexibility. Zákaz zneužití je koneckonců zásadou, která prostupuje celým unijním právem ( 14 ).

45.

Avšak žádným z účastníků ani předkládajícím soudem nebylo tvrzeno, že společnost Poste Italiane opakovaně brala zpět oznámení o zahájení zadávacího řízení s cílem vyhnout se soudnímu přezkumu nebo odradit některé zájemce od účasti na zadávacím řízení ( 15 ). Je tomu spíše naopak: společnost Poste Italiane poskytla přijatelné vysvětlení důvodů zpětvzetí původního oznámení o zahájení zadávacího řízení a je snad možné říci, že jednala v souladu s tímto vysvětlením ( 16 ).

46.

Za těchto okolností se jeví, že se spor v původním řízení skutečně stal bezpředmětným.

47.

Podpůrně pak předkládající soud, žalobkyně, jakož i částečně Evropská komise zastávají podle všeho názor, že tento právní zájem nadále trvá, nezávisle na zpětvzetí oznámení o zahájení zadávacího řízení.

48.

Předkládající soud má za to, že nelze předpokládat, že žalobkyně již neměly právní zájem na pokračování v řízení ve věci oznámení o zahájení zadávacího řízení, přestože bylo toto oznámení vzato zpět. Soudní dvůr se tedy musí zabývat jeho žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce, zejména s ohledem na zásadu účinného soudního přezkumu.

49.

Žalobkyně tvrdí, že navzdory dotčenému zpětvzetí italské právo i nadále požaduje, aby příslušný soud rozhodl o legalitě napadených právních aktů pro účely přiznání náhrady škody a rozhodnutí o tom, kdo ponese náklady řízení. Podle italského práva zejména platí, že žaloba na náhradu škody může být podána ve lhůtě 120 dnů ode dne právní moci zrušujícího rozsudku. Aby mohlo být o této žalobě rozhodnuto, je nejprve potřeba určit, zda má předkládající soud pravomoc rozhodnout. Pro zodpovězení této otázky je potřeba určit, zda se společnost Poste Italiane musí řídit pravidly pro zadávání veřejných zakázek.

50.

Podle Evropské komise platí, že formální zpětvzetí oznámení o zahájení zadávacího řízení, pokud by bylo možno takovou domněnku postulovat, není nikterak určující. Na otázku č. 6 předkládajícího soudu je nutno odpovědět v rozsahu, v jakém se tato otázka týká důsledků případného porušení legitimního očekávání, tedy záležitosti, která je nezávislá na trvající platnosti napadeného oznámení o zahájení zadávacího řízení. Kromě toho určení, zda se napadené oznámení o zahájení zadávacího řízení týká nabídky spadající do věcné působnosti směrnice o veřejných službách, je rozhodující pro určení příslušného soudu, u něhož by se žalobkyně mohly domáhat náhrady škody.

51.

Podle společnosti Poste Italiane a italské vlády naopak platí, že žalobkyně již pozbyly právní zájem na pokračování v řízení. Zatímco společnost Poste Italiane se domnívá, že rozsudek předkládajícího soudu by vůči žalobkyním neměl žádné příznivé účinky, italská vláda uvádí, že žalobkyně ještě žalobu na náhradu škody nepodaly. Možnost podání takové žaloby v budoucnu je tedy pouze hypotetická.

52.

Bylo tedy uvedeno, že navzdory zpětvzetí oznámení o zahájení zadávacího řízení a) by žalobkyně mohly podat žalobu na náhradu škody ve vztahu k napadenému oznámení o zahájení zadávacího řízení a b) předkládající soud ještě musí rozhodnout o nákladech řízení.

53.

Podle ustálené judikatury platí, že důvodem pro žádost o rozhodnutí o předběžné otázce není poskytnutí konzultativního stanoviska k obecným nebo hypotetickým otázkám, nýbrž její nezbytnost pro účinné vyřešení sporu ( 17 ). Za okolností podobných okolnostem, jaké jsou dány ve věci v původním řízení, již Soudní dvůr judikoval, že úmysl podat žalobu na náhradu škody, kdy takové podání je pouze případné a hypotetické, nemůže odůvodnit zachování žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, stal-li se spor v původním řízení bezpředmětným ( 18 ).

54.

Žalobkyně na jednání potvrdily, že žaloba na náhradu škody dosud nebyla u předkládajícího soudu, a koneckonců ani žádného jiného vnitrostátního soudu, podána. Je zajisté pravda, že kdyby byla žaloba na náhradu škody nakonec podána, nabyla by otázka, zda bylo oznámení o zahájení zadávacího řízení povinné, a který vnitrostátní soud by byl tudíž příslušný k rozhodnutí ve věci, určité důležitosti. Nabyla by však důležitosti právě ve vztahu k oné pozdější potenciální žalobě, která dosud podána nebyla. V rámci řízení v projednávané věci vedeného u předkládajícího soudu jsou tak otázky týkající se případné budoucí žaloby na náhradu škody čistě hypotetické.

55.

Skutečnost zdůrazněná Evropskou komisí, že žalobkyně mohly mít určité legitimní očekávání, pokud jde o pokračování zadávacího řízení, a že by v každém případě bylo potřeba odpovědět na otázku č. 6, nemá na výše uvedený závěr žádný vliv.

56.

Zaprvé bych byl prima facie osobně velice překvapen, kdyby bylo konstatováno, že unijní zásada legitimního očekávání veřejnému zadavateli fakticky znemožňuje zpětvzetí oznámení o zahájení zadávacího řízení. Znamenalo by to tedy, že jakmile je oznámení o zahájení zadávacího řízení zveřejněno, je nutno dovést veřejnou zakázku do konce bez ohledu na (změněné) okolnosti?

57.

Zadruhé, pokud tomu tak není, pak se i otázka č. 6 fakticky stává problémem, který by byl posuzován v rámci projednávání případné následné žaloby na náhradu škody, jako porušení jakýchkoli jiných práv uchazečů v nabídkovém řízení ( 19 ). Znovu je však potřeba zdůraznit, že tyto otázky nejsou předmětem řízení, které je v současnosti vedeno u předkládajícího soudu.

58.

Konečně je ještě potřeba věnovat se otázce nákladů vnitrostátního řízení. I v případě, že by bylo oznámení o zahájení zadávacího řízení vzato zpět, byl by předkládající soud povinen o nákladech řízení rozhodnout. Bylo by tak možné tvrdit, že u vnitrostátního soudu stále probíhá spor, který se týká přinejmenším otázky nákladů řízení.

59.

Nedomnívám se, že je možné takovou argumentaci akceptovat.

60.

Zaprvé podle mého dlouhodobého názoru je nutno obecná tvrzení o tom, co je to probíhající spor ( 20 ), vykládat při zohlednění toho, že v dané věci musí existovat určitá přiměřená korelace (byť patrně ne naprostý soulad) mezi rozsahem otázek položených předkládajícím soudem a právním sporem, který předkládající soud projednává. Předmět položených otázek tak musí mít nějaký vliv na řešení sporu projednávaného před vnitrostátním soudcem. Mimo tento rámec (a tudíž hypotetické) jsou otázky, které by neměly žádný vliv na řešení sporu projednávaného u předkládajícího soudu, ať by na ně Soudní dvůr odpověděl jakkoli.

61.

Ve světle těchto skutečností mi není jasné, jak by zodpovězení oněch šesti poměrně podrobných otázek, které byly všechny položeny ve vztahu k přezkumu probíhajícího nabídkového řízení a v něm vydaného oznámení o zahájení zadávacího řízení, mělo jakýkoli vliv na vyřešení otázky nákladů řízení vedeného u vnitrostátního soudu poté, co bylo toto oznámení vzato zpět. To je jednoduše záležitost vnitrostátního práva, přičemž odpovědi požadované od Soudního dvora by neměly žádný vliv na dosud nerozhodnutou otázku nákladů řízení.

62.

Zadruhé obecně platí, že nejsou-li náklady řízení v dané věci specifickým způsobem spojeny s otázkou výkladu unijního práva, což by pak mělo být řádně vysvětleno v předkládacím usnesení, pak skutečnost, že je poté, co odpadne předmět sporu, nutno rozhodnout ještě o nákladech řízení, nepostačuje k zachování pravomoci Soudního dvora ( 21 ).

63.

Pravomoc Soudního dvora v zásadě zaniká, pokud již před předkládajícím soudem žádný spor neprobíhá, například z toho důvodu, že žalobce v průběhu řízení obdržel to, co žádal, nebo z důvodu zpětvzetí napadeného opatření subjektem nebo orgánem, který je vydal, nebo proto, že došlo ke změně použitelných vnitrostátních předpisů ( 22 ). Za těchto okolností se má za to, že spor byl vyřešen. Skutečnost, že vnitrostátní soud je ještě povinen rozhodnout o nákladech řízení, je nerozhodná ( 23 ). Pokud tedy Soudnímu dvoru nepřísluší rozhodovat dotčený spor použitím ustanovení unijního práva na skutkové okolnosti dané věci, tím méně mu přísluší rozhodovat o nákladech sporu, který již neexistuje. Rozhodnutí o nákladech řízení, na základě vnitrostátního práva, tedy přísluší výlučně předkládajícímu soudu ( 24 ).

64.

Samozřejmě s následující výhradou: ledaže samotná otázka nákladů řízení před vnitrostátním soudem souvisí s výkladem unijního práva, o nějž je Soudní dvůr žádán. Tak tomu bude zejména ve dvou případech.

65.

Zaprvé Soudní dvůr má zajisté pravomoc, pokud jsou předmětem sporu v původním řízení právě náklady řízení. V takovém skutkovém kontextu je výklad kteréhokoli ustanovení unijního práva, jež se konkrétně týká nákladů soudního řízení, nebo obecněji práva na účinný přístup ke spravedlnosti, součástí poslání Soudního dvora na základě článku 267 SFEU ( 25 ). V těchto věcech je však Soudní dvůr povolán k výkladu konkrétních, harmonizovaných ustanovení unijního práva, která upravují rozdělení nákladů nebo jejich maximální výši v určitých oblastech. Pozoruhodným příkladem z posledně uvedené kategorie je ustanovení, podle kterého náklady ve věcech týkajících se životního prostředí „nejsou nepřiměřeně vysoké“ ( 26 ).

66.

Zadruhé existují rovněž krajní případy, kdy neexistují harmonizovaná unijní pravidla upravující náklady řízení, ale otázka výkladu nebo platnosti položená Soudnímu dvoru má na rozhodnutí o nákladech řízení jasný dopad. Právě tímto způsobem bych vykládal důvody, proč se Soudní dvůr rozhodl poskytnout odpověď ve věci samé v rozsudku Amt a další ( 27 ).

67.

Rozsudek Amt a další se týkal rozhodnutí veřejného zadavatele zahájit zadávací řízení na zadání zakázky na služby veřejné dopravy na území jistého regionu v Itálii. Vnitrostátní právní úprava neumožňovala hospodářským subjektům podat návrh na přezkum rozhodnutí veřejných zadavatelů, jež se týkají zadávacího řízení, kterého se uvedené hospodářské subjekty rozhodly neúčastnit. Podstatou otázky předkládajícího soudu bylo, zda jsou takové hospodářské subjekty nadány procesní legitimací podle unijního práva.

68.

V průběhu řízení se veřejný zadavatel rozhodl po přijetí nového zákona v zadávacím řízení nepokračovat. Předmět sporu tak formálně odpadl. Soudní dvůr nicméně dospěl k závěru, že žádost o rozhodnutí o předběžné otázce je nadále přípustná a odpověděl na předběžnou otázku ve věci samé. Takový postup byl pochopitelný s ohledem na strukturu dané věci a jedinou otázku položenou předkládajícím soudem: brání unijní právo vnitrostátní právní úpravě, která neumožňuje subjektům, jež se neúčastnily zadávacího řízení, zpochybnit dokumentaci týkající se tohoto zadávacího řízení?

69.

Kladná (či záporná) odpověď na tuto otázku byla rozhodující pro určení, zda mají žalobkyně v původním řízení, které zpochybnily dokumentaci zadávacího řízení, ačkoli se tohoto zadávacího řízení neúčastnily, nést náklady řízení nebo nikoli.

70.

Proti této situaci, kdy je jedna jediná cílená otázka předkládajícího soudu rozhodná pro vyřešení otázky nákladů řízení, o nichž dosud nebylo rozhodnuto, lze postavit situaci, která nastala v projednávané věci. Oněch šest dosti podrobných otázek položených předkládajícím soudem se týká použitelnosti řady pravidel pro zadávání veřejných zakázek na domovnické služby, služby recepce a bezpečnostní službu u vstupů do prostor společnosti Poste Italiane. Tyto otázky neuvádějí žádné problémy výkladu unijních pravidel upravujících náklady řízení, ani obecněji celkové náklady přezkumného řízení zahájeného žalobkyněmi. Rovněž tak není předmětem žádné z otázek položených předkládajícím soudem jakýkoli problém, který by mohl mít přímý dopad na rozhodnutí o nákladech řízení. Zejména platí, že není předmětem sporu procesní legitimace žalobkyň ve vztahu k dotčenému oznámení o zahájení zadávacího řízení. Není mi proto jasné, jak by mohla v rámci parametrů oněch dvou shora nastíněných situací odpověď poskytnutá Soudním dvorem na šest podrobných položených otázek, ať by byla jakákoli, mít jakýkoli vliv na problematiku nákladů řízení v projednávané věci.

71.

S ohledem na shora uvedené a s přihlédnutím k okolnostem projednávané věci, kdy předmět sporu (oznámení o zahájení zadávacího řízení) odpadl a žádná žaloba na náhradu škody nebyla dosud podána, nemůže být rozhodnutí o nákladech řízení, které je ještě předkládající soud povinen vydat, jediným důvodem pro zachování žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce.

72.

Závěrem bych rád uvedl, že samozřejmě připouštím, že otázka relevance odpovědi, kterou má Soudní dvůr poskytnout pro potřeby vyřešení skutečného sporu projednávaného před vnitrostátním soudem, rozhodně není jednoznačně a jasně řešitelná. V některých případech Soudní dvůr skutečně projevil větší shovívavost (či spíše větší představivost) ve vztahu k otázce, jak přesně by byla jeho odpověď relevantní pro konkrétní spor probíhající před vnitrostátním soudem ( 28 ).

73.

V každém případě, a i pokud připustíme, že dotčený problém lze spíše chápat jako určitou škálu možností než pouhé bipolární ano/ne, platí, že dotčených šest otázek položených předkládajícím soudem v rámci projednávané žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce se nachází na vnějším okraji tohoto kontinua. Znovu je nutno zopakovat, jedinou otázkou, na kterou je potřeba odpovědět, je, jak jsou tyto předběžné otázky relevantní pro rozsah sporu, který v současnosti probíhá u vnitrostátního soudu. Nepříjemná odpověď zní tak, že tyto předběžné otázky v tomto směru relevantní nejsou.

74.

Z toho vyplývá, že na žádnou z předběžných otázek položených předkládajícím soudem není namístě odpovídat.

75.

S ohledem na poslání generálních advokátů být (plně) nápomocen Soudnímu dvoru (článek 252 SFEU) se budu ve stručnosti věnovat meritu otázek položených předkládajícím soudem, a to pro případ, že by Soudní dvůr nesdílel mé stanovisko ohledně (neexistence) potřeby vydávat vzhledem k okolnostem projednávané věci rozhodnutí. Učiním tak ovšem pouze stručně a v rozsahu, v jakém by to bylo bývalo nezbytné, pokud by předmět sporu nebyl odpadl. I v případě, že by byl Soudní dvůr povinen rozhodovat ve věci samé, nebylo by nezbytné odpovídat na všechny otázky položené předkládajícím soudem.

76.

Předkládající soud položil šest otázek. Podstatou všech těchto otázek předkládajícího soudu je, zda dotčené služby, které byly společností Poste Tutela poptávány prostřednictvím zadávacího řízení před její fúzí se společností Poste Italiane, spadají do oblasti působnosti unijněprávních pravidel o zadávání veřejných zakázek, zejména směrnice o veřejných službách a směrnice o zadávání zakázek ve veřejném sektoru ( 29 ).

77.

Otázky č. 1, 2 a 4 (a částečně otázka č. 3) se týkají právní kvalifikace společnosti Poste Italiane (a společnosti Poste Tutela) jako veřejnoprávních subjektů ve smyslu směrnice o zadávání zakázek ve veřejném sektoru a směrnice o veřejných službách. Otázky č. 3 a 5 se týkají použitelnosti směrnice o veřejných službách na takové činnosti, jako jsou činnosti dotčené v původním řízení. Pokud jde o otázku č. 6, její rozsah je poněkud nejasný. Bylo by možno ji chápat jako obecnou otázku ohledně toho, jaké legitimní očekávání u uchazečů vyvolává zahájení zadávacího řízení a zda toto očekávání brání zpětvzetí již zveřejněného oznámení ( 30 ). Bylo by rovněž možno ji chápat jako dotaz na to, zda uchazečům vzniká nějaké legitimní očekávání v případě, kdy subjekt, jež by standardně nebyl povinen uspořádat zadávací řízení, tak učiní dobrovolně, z vlastní iniciativy.

78.

Pro účely projednávané věci, kdy se předkládající soud táže, zda se dotčené činnosti řídí unijněprávními předpisy o zadávání veřejných zakázek a případně kterým z nich, bude zcela postačující odpovědět na otázky č. 3 a 5 týkající se použitelnosti směrnice o veřejných službách. Podle mého názoru by byla v kontextu oznámení, které bylo předmětem sporu ve věci projednávané u předkládajícího soudu, na dotčené činnosti použitelná směrnice o veřejných službách.

79.

Oblasti působnosti směrnice o zadávání zakázek ve veřejném sektoru a směrnice o veřejných službách jsou vymezeny odlišně. Pokud jde o jejich použitelnost v daném konkrétním případě, má se za to, že oba tyto předpisy se vzájemně vylučují ( 31 ).

80.

Oblast působnosti směrnice o zadávání zakázek ve veřejném sektoru je vymezena především ratione personae. Obecně se tato směrnice vztahuje na zadavatele, tedy zejména stát, regionální nebo místní orgány a veřejnoprávní subjekty ( 32 ), a to z důvodu jejich formálního postavení a vlastností daných tím, že se jedná o určité druhy právnických osob.

81.

Naproti tomu oblast působnosti směrnice o veřejných službách je vymezena především věcně, odkazem na povahu těchto činností ( 33 ). Tyto činnosti jsou specifikovány v článcích 8 až 14 uvedené směrnice. Patří mezi ně zejména teplo, elektřina, voda, dopravní služby, přístavy a letiště, jakož i poštovní služby.

82.

Zároveň je směrnice o veřejných službách méně přísná, pokud jde o vlastnosti osob, na které se vztahuje. Vztahuje se na širokou škálu „zadavatelů“. Do této kategorie patří veřejní zadavatelé, veřejné podniky a podniky požívající výhradní nebo zvláštní práva ( 34 ). Tato široká osobní působnost je logickým důsledkem věcné působnosti dané směrnice. Cílem směrnice o veřejných službách je totiž regulace odvětví vodního hospodářství, energetiky, dopravy a poštovních služeb. V těchto odvětvích, v nichž působily státní monopoly, však působí nyní subjekty mající různé právní formy, tudíž „subjekty, jež mají být zahrnuty, [musí být] vymezeny na jiném základě než odkazem na jejich právní postavení“ ( 35 ).

83.

Z těchto ustanovení vyplývá, že věcná působnost směrnice o veřejných službách je vymezena dosti restriktivně. Jedním z významnějších důsledků tohoto koncepčního rozdílu je skutečnost, že z tohoto důvodu neexistuje v kontextu směrnice o veřejných službách žádný prostor pro uplatnění přístupu zvaného „teorie nákazy“.

84.

Tento přístup byl původně Soudním dvorem vyložen v roce 1998 v rozsudku Soudního dvora ve věci Mannesmann Anlagenbau Austria a další ( 36 ). Tato věc se týkala právní kvalifikace rakouské státní tiskárny (Österreichische Staatsdruckerei, dále jen „ÖS“). Podle rakouského práva bývala ÖS státním podnikem, který se následně stal pro účely obchodního zákoníku obchodníkem. ÖS byla pověřena především výrobou úředních správních dokumentů vyžadujících utajení nebo bezpečnostní opatření. Věnovala se však i jiným činnostem, například vydávání knih a novin. Soudní dvůr rozhodl, že ÖS je veřejnoprávním subjektem ve smyslu tehdy použitelné směrnice o zadávání zakázek ve veřejném sektoru. V důsledku této skutečnosti všechny její činnosti spadaly do oblasti působnosti dané směrnice. I její obchodní činnosti tedy byly považovány za činnosti podléhající směrnici o zadávání zakázek ve veřejném sektoru z důvodu jejího právního postavení veřejnoprávního subjektu.

85.

Použitím metaforické zkratky lze tedy říci, že stejně jako král Midas, i veřejnoprávní subjekt svým dotekem „nakazí“ všechny své činnosti a všechny je přemění na činnosti spadající do oblasti působnosti směrnice o zadávání zakázek ve veřejném sektoru (přestože je patrně nepromění všechny ve zlato).

86.

Naproti tomu Soudní dvůr odmítl rozšířit tuto logiku i na směrnici o veřejných službách, a to v rozsudku ve věci Ing. Aigner ( 37 ). V dané věci se jednalo o podnik, Fernwärme Wien, který byl zřízen pro účely zajišťování dodávek tepla na území města Vídně. Současně se tento podnik zabýval činností všeobecného plánování chladicích zařízení pro velké projekty v oblasti nemovitostí. Tuto činnost vykonával na úrovni hospodářské soutěže s dalšími podniky. Soudní dvůr ve svém rozsudku znovu potvrdil, že veškeré zakázky zadávané subjektem, který má postavení veřejného zadavatele, musejí podléhat unijním pravidlům v oblasti veřejných zakázek, neboť společnost Fernwärme Wien byla rovněž „veřejnoprávním subjektem“. Soudní dvůr nicméně mezi dotčenými činnostmi rozlišoval: zatímco zakázky týkající se činností vyjmenovaných ve směrnici o veřejných službách podléhaly pravidlům tam zakotveným, na ostatní zakázky se vztahovala směrnice o zadávání zakázek ve veřejném sektoru.

87.

Z toho vyplývá, že právní postavení veřejnoprávního subjektu má za následek rozšíření použití unijněprávních pravidel o zadávání veřejných zakázek na všechny jeho činnosti dle směrnice o zadávání zakázek ve veřejném sektoru. Nerozšiřuje však případnou použitelnost směrnice o zadávání zakázek ve veřejném sektoru na činnosti výslovně upravené ve směrnici o veřejných službách. Věcná působnost směrnice o veřejných službách tedy zůstává nedotčena nezávisle na právním postavení daného podniku. Teorie nákazy se rovněž nepoužije v rámci a napříč činnostmi upravenými ve směrnici o veřejných službách.

88.

Směrnice o veřejných službách je tedy lex specialis, zatímco směrnice o zadávání zakázek ve veřejném sektoru je lex generalis. Směrnice o veřejných službách musí být jakožto lex specialis uplatňována restriktivněji.

89.

Jaký je tedy rozsah pojmu „poštovní služby“ ve smyslu směrnice o veřejných službách? Podle čl. 13 odst. 1 se tato směrnice vztahuje na činnosti související s poskytováním poštovních služeb a jiných služeb než poštovních, zejména pod podmínkou, že jsou takové služby poskytovány subjektem, který rovněž poskytuje poštovní služby.

90.

Jinými slovy, toto ustanovení patrně rozlišuje dvě kategorie: i) poštovní služby (v užším slova smyslu); ii) ostatní služby uvedené v čl. 13 odst. 2 písm. c) směrnice o veřejných službách, jsou-li splněny podmínky stanovené v čl. 13 odst. 1 písm. b). Ovšem úvodní část čl. 13 odst. 1 směrnice o veřejných službách rovněž jasně stanoví, že nejde pouze o tyto služby v užším slova smyslu, ale o iii) činnosti související s poskytováním poštovních služeb nebo jiných služeb vyjmenovaných v čl. 13 odst. 2 písm. c).

91.

Zaprvé přesná legální definice poštovních služeb je obsažena v čl. 13 odst. 2 písm. b), kde je uvedeno, že se jimi rozumí služby spočívající ve výběru, třídění, přepravě a dodávání poštovních zásilek, přičemž „poštovní zásilka“ je následně definována v čl. 13 odst. 2 písm. a). Tato definice zahrnuje služby spadající do oblasti všeobecných služeb i služby mimo oblast všeobecných služeb.

92.

Zadruhé, čl. 13 odst. 2 písm. c) definuje tyto „jiné služby“ než poštovní služby jako „služby řízení doručovacích služeb (jak služby předcházející odeslání, tak následující po odeslání, včetně služeb zpracování pošty – ‚mailroom management‘),“ a „služby týkající se poštovních zásilek nezahrnutých v [čl. 13 odst. 2 písm. a)], jako je neadresná reklamní pošta“.

93.

Zatřetí, co se zbytkovou, resp. doplňkovou kategorií „činností souvisejících s poskytováním“ poštovních služeb a jiných služeb než poštovních služeb?

94.

Společnost Poste Italiane a italská vláda zastávají názor, že v kontextu směrnice o veřejných službách není použitelná žádná „teorie nákazy“, a proto je nutno rozsah působnosti článku 13 směrnice o veřejných službách vykládat restriktivně. Článek 13 odst. 1 směrnice o veřejných službách se vztahuje pouze na tyto dva druhy činností, které jsou zde výslovně uvedeny.

95.

S první tvrzením souhlasím. S druhým nikoli.

96.

Konstatování, které v tomto smyslu učinil Soudní dvůr v rozsudku ve věci Ing. Aigner, je skutečně v souladu s právem. Avšak správný výklad článku 13 směrnice o veřejných službách je takový, že jeho rozsah působnosti není tak úzký, jak tvrdí společnost Poste Italiane a italská vláda.

97.

Dle mého názoru zde jasně existuje ještě třetí kategorie vepsaná do čl. 13 odst. 1 směrnice o veřejných službách: činnosti související s poskytováním poštovních služeb.

98.

Zaprvé je nutno zohlednit nejen znění čl. 13 odst. 1, ale též znění čl. 1 odst. 2 směrnice o veřejných službách: „Zadáváním zakázek ve smyslu této směrnice je pořízení, dodávek, stavebních prací, nebo služeb prostřednictvím zakázky na dodávky, stavební práce a služby jedním či více zadavateli od hospodářských subjektů vybraných těmito zadavateli, pokud příslušné stavební práce, dodávky nebo služby jsou určeny k výkonu některé z činností uvedených v článcích 8 až 14.“ ( 38 ) Z obou těchto formulací plyne, že se má směrnice o veřejných službách vztahovat nejen na poštovní služby v užším slova smyslu, ale i na jiné nezbytné dodávky nebo služby, které poskytování hlavní služby umožňují.

99.

Zadruhé totéž potvrzuje i logika platná v rámci daného odvětví. Lze rozumně předpokládat, že poskytování poštovních služeb v užším slova smyslu (výběr, třídění, přeprava a dodávání poštovních zásilek) by bylo obvykle prováděno samotnými zadavateli. Bylo by poměrně překvapivé, pokud by bylo zjištěno, že pošta, zejména poskytovatel všeobecných poštovních služeb, by ve skutečnosti sama žádné poštovní zásilky nedoručovala. Nicméně pokud by poté mělo být řečeno, jak v podstatě tvrdí společnost Poste Italiane, že se povinnost využít zadávací řízení vztahuje pouze na poštovní služby v užším slova smyslu, byl by čl. 13 odst. 1 písm. a), a ostatně i čl. 13 odst. 1 písm. b), v praxi zbaven jakéhokoli obsahu. Na co by se pak tato ustanovení použila?

100.

Považuji proto za zřejmé, že článek 13 směrnice o veřejných službách ve skutečnost cílí zejména na stavební práce, dodávky nebo služby, jejichž smyslem je umožnit poskytování poštovních služeb. Jak již Soudní dvůr judikoval, „pokud zadavatel vykonávající některou z činností specificky uvedených [ve směrnici o veřejných službách] má v úmyslu v rámci výkonu této činnosti zadat zakázku na služby, stavební práce nebo dodávky nebo uspořádat veřejnou soutěž na projekt, řídí se tato zakázka nebo veřejná soutěž na projekt ustanoveními této směrnice“ ( 39 ).

101.

Obecně se tedy směrnice o veřejných službách vztahuje nejen na zakázky zadávané v odvětvích některé z činností, které jsou v ní výslovně uvedeny, ale i na zakázky, které slouží k výkonu činností vymezených ve směrnici o veřejných službách. Pokud tedy zakázka zadávaná zadavatelem souvisí s činností vykonávanou tímto zadavatelem v odvětvích, která jsou uvedena ve směrnici o veřejných službách, musí se na tuto zakázku vztahovat postupy, které stanoví tato směrnice ( 40 ).

102.

Klíčovou otázkou se pak ovšem stává vymezení toho, jak daleko tato logika výrazů „související“ nebo „umožňující“ sahá. Na jednu stranu nepochybně není tak restriktivní, jak tvrdí společnost Poste Italiane. Na druhou stranu není tak široká, aby fakticky představovala uplatnění teorie nákazy i v rámci směrnice o veřejných službách.

103.

Podle mého názoru by měly být „činnosti související s poskytováním“ ve smyslu čl. 13 odst. 1 směrnice o veřejných službách nejlépe vykládány tak, že zahrnují všechny činnosti, které jsou nezbytné pro poskytování poštovních služeb nebo jsou s nimi obvykle spojeny. Nezbytné v tom smyslu, že bez nich by poštovní služby nemohly být řádně poskytovány. Ovšem výraz „související s“ by v tomto smyslu rovněž zahrnoval činnosti, které nejsou striktně vzato nezbytné, ale jsou obvykle a běžně s poskytováním takových druhů služeb spojeny.

104.

Navrhoval bych zahrnout do daného rámce obě tyto kategorie, neboť hranice mezi nimi může být někdy poněkud rozostřená. Jistěže elektřinu pro provoz poštovních úřadů, automobily nebo skútry na doručování pošty i zvláštní výstroj, díky níž může veřejnost poštovní doručovatele jednoduše poznat, lze v dnešní době označit za příklady nezbytných dodávek. Ovšem již jen poslední uvedený příklad by mohl být předmětem sporu: je zvláštní uniforma poštovních doručovatelů skutečně nezbytná pro efektivní dodávání poštovních zásilek? Bylo by totiž možné tvrdit, že módní uniforma není, striktně vzato, pro efektivní dodávání poštovních zásilek nezbytná. Poštovní doručovatel v džínách a tričku může nepochybně tuto práci vykonávat také.

105.

Proto by výraz „související s“ neměl zahrnovat pouze to, co je striktně technicky nezbytné, ale i to, co je obvykle spojeno s. Proto je nepravděpodobné, že budou činnosti, které nejsou obvykle spojeny s poskytováním poštovních služeb, například sjednávání pojištění motorových vozidel, prodej novin nebo časopisů, či koneckonců třeba otevření masážního salónu ve vstupní hale pošty, kvalifikovány jako činnosti související s běžným poskytováním poštovních služeb ( 41 ).

106.

Nad rámec shora uvedeného bude zajisté právě na vnitrostátních soudech, aby rozhodly, zda s ohledem na skutkové okolnosti dané věci dotčená konkrétní dodávka nebo činnost obvykle souvisí s poskytováním poštovních služeb nebo jiných služeb než poštovních. Smyslem je vymezit onen soubor činností, který je v dnešní době obvykle chápán jako to, co představuje řádné poskytování poštovních služeb.

107.

Projednávaná věc se týká domovnických služeb, služeb recepce a bezpečnostní služby u vstupů do prostor společnosti Poste Italiane a dalších společností skupiny. Spadají takové činnosti do oblasti působnosti směrnice o veřejných službách?

108.

Žalobkyně tvrdí, že dotčené služby, i když nejsou samy o sobě přímo poštovními službami, jsou nezbytné nebo souvisejí s prováděním činností uvedených v článku 13 směrnice o veřejných službách v rozsahu, v jakém umožňují výkon činností, které patří do rámce všeobecné služby. Efektivní provozování prostor, v nichž je poskytována všeobecná služba, je rovněž zajišťováno domovníkem a správci.

109.

Podle společnosti Poste Italiane dotčené činnosti nepatří mezi činnosti specifikované ve směrnici o veřejných službách. Dotčené činnosti nejsou službami, které odůvodňují použití veřejnoprávních norem, neboť nespočívají ve službě zahrnující výběr a doručování pošty. Dotčené činnosti totiž nejsou pomocnými činnostmi ve vztahu k poštovním službám, jelikož nejsou pro poskytování těchto služeb nezbytné. Domovnické služby, služby recepce a bezpečnostní služba u vstupu jsou doplňkové činnosti a činnosti prolínající se všemi typy služeb poskytovaných společností Poste Italiane. Prostory, jichž se dotčené činnosti týkají, jsou současně využívány jako administrativní kanceláře a ústředí pro poskytování finančních služeb. Ze stejného důvodu jsou dotčené služby poskytovány společnostem celé skupiny, tedy včetně těch, které neposkytují poštovní služby (například PostePay SpA, která se specializuje na platební služby, digitální služby a mobilní telefony, nebo Poste Vita, která poskytuje pojišťovací služby).

110.

Podle Evropské komise je směrnice o veřejných službách použitelná na služby funkčně spjaté se službami, které jsou v ní výslovně uvedeny. V projednávané věci jsou prostory, které představují základnu pro poskytování dotčených služeb, totožné s prostory, v nichž jsou poskytovány poštovní služby. Nejen že je bezvýznamné, že jsou tyto prostory rovněž využívány pro finanční operace, ale pro účely rozhodnutí o (ne)použitelnosti směrnice o veřejných službách není ani nutno zjišťovat míru intenzity oné funkční vazby mezi dotčenými službami a poštovními službami.

111.

S názorem žalobkyň a Evropské komise v podstatě souhlasím. Není pochyb o tom, že dotčené činnosti spadají do oblasti působnosti směrnice o veřejných službách v rozsahu, v jakém jsou nezbytné pro řádné poskytování poštovních služeb, a tedy souvisejí s poskytováním poštovních služeb ve smyslu článku 13 směrnice o veřejných službách.

112.

Zaprvé společnost Poste Italiane (a společnost Poste Tutela v době vydání oznámení o zahájení zadávacího řízení) spadá do osobní působnosti směrnice o veřejných službách. Ačkoliv v rámci písemných a ústních vyjádření účastníků řízení proběhla poněkud obšírná diskuse ohledně právní povahy společnosti Poste Italiane, není pro účely určení použitelnosti směrnice o veřejných službách nezbytné zjišťovat, zda je společnost Poste Italiane „veřejnoprávním subjektem“.

113.

Postačí poznamenat, že společnost Poste Italiane splňuje kritéria čl. 4 odst. 2 směrnice o veřejných službách, aby mohla být kvalifikována jako „veřejný podnik“. Vzhledem k tomu, že většina akcií společnosti Poste Italiane je ve vlastnictví státu nebo subjektů se státem spojených ( 42 ), je namístě předpokládat, že stát vykonává ve společnosti Poste Italiane dominantní vliv. Z toho vyplývá, že společnost Poste Italiane je veřejným podnikem ve smyslu čl. 4 odst. 2 směrnice o veřejných službách.

114.

Zadruhé dotčené služby spadají do věcné působnosti směrnice o veřejných službách. Podle mého názoru by byly domovnické služby, služby recepce a bezpečnostní služba u vstupu do prostor společnosti Poste Italiane nezbytné pro řádné plnění poštovních služeb. Samozřejmě platí, že podobně jako ve výše uvedených obecných bodech ( 43 ) by mohla být vedena diskuse o tom, zda jsou tyto konkrétní služby striktně vzato nezbytné pro poskytování poštovních služeb ( 44 ). Nepochybně jsou však s poskytováním takových služeb obvykle spojeny a v tomto smyslu s nimi skutečně souvisejí.

115.

V tomto ohledu není nikterak relevantní okolnost, že dotčené služby nejsou poskytovány pouze pro potřeby poštovních úřadů, ale rovněž pro potřeby administrativních kanceláří, které nejsou ve styku s veřejností, a v prostorách, kde jsou poskytovány finanční nebo pojišťovací služby.

116.

Zaprvé, přestože administrativní kanceláře obvykle nepřicházejí do styku s veřejností – uživateli poštovních služeb – skutečnost, že jsou v těchto kancelářích koncipovány a prováděny plány poskytování poštovních služeb, znamená, že jednoduše tvoří součást poštovních služeb. Svým způsobem jde o pokračování v argumentaci společnosti Poste Italiane, že poštovními službami je fakticky pouze fyzické nakládání s poštovními zásilkami. Poštovní služby však musí nutně zahrnovat i řízení a plánování těchto služeb: poštovní služby se nedějí jen tak samy.

117.

Zadruhé, pokud jde o ostatní druhy služeb poskytovaných společností Poste Italiane, budou patrně poskytovány ve stejných prostorách jako poštovní služby. Pro potřeby zjištění neexistence funkční vazby mezi dotčenými činnostmi a poštovními službami by v každém případě mělo být prokázáno, že tyto činnosti byly nasmlouvány výlučně pro prostory, které se přímo ani nepřímo nedotýkají poštovních služeb.

118.

Zatřetí čl. 5 odst. 4 směrnice o veřejných službách skutečně předvídá, že v případech, kdy se zadavatelé rozhodnou zadat jedinou zakázku (zahrnující poštovní služby i služby, které poštovními službami nejsou), může dojít k určitému přesahu. I v těchto případech se však uvedená směrnice na výslednou jedinou smíšenou zakázku použije.

119.

Takovýto přesah však není nevyhnutelný. Je důsledkem rozhodnutí zadavatele postupovat tímto způsobem a zahrnout všechny tyto služby do jedné jediné zakázky. Článek 6 odst. 1 totiž zadavatelům umožňuje zadávat oddělené zakázky, aby se vyhnuli paušálnímu uplatnění směrnice o veřejných službách na všechny – skutečně různorodé – činnosti společnosti Poste Italiane, bez ohledu na to, jak různorodé jsou.

120.

Stručně řečeno je tedy logika působení směrnice o veřejných službách svým způsobem v rozporu s tím, co podle všeho tvrdí společnost Poste Italiane. Je totiž možné uniknout použitelnosti směrnice o veřejných službách, pokud se zadavatel namísto nabídkového řízení na jednu smíšenou zakázku použitelnou průřezově všemi činnostmi, včetně poštovních služeb, rozhodne zadat samostatné zakázky pro účely každé jednotlivé činnosti. Není však možné vyhnout se použitelnosti směrnice o veřejných službách tím, že zadavatel vyhlásí nabídkové řízení na smíšenou zakázku a následně bude tvrdit, že daná směrnice by se na některé části dané zakázky nepoužila, pokud by byly samostatné, a tudíž se nepoužije na tuto zakázku jako celek.

121.

Navrhuji, že není potřeba odpovídat na předběžné otázky položené Tribunale Amministrativo Regionale per il Lazio (Správní soud regionu Latium, Itálie).