1. 

Předložení této předběžné otázky nabízí Soudnímu dvoru příležitost vyslovit se k použití směrnice č. 94/22/ES ( 2 ) na poplatky (royalties), které mohou členské státy požadovat po podnicích, jež jsou držiteli povolení ( 3 ) k vyhledávání, průzkumu a těžbě zemního plynu. Tyto poplatky jsou ve skutečnosti protiplněním, které platí podniky státu za přístup ke státním zdrojům, jakými jsou obecně uhlovodíky a zemní plyn konkrétně, a jejich využívání.

2. 

Konkrétně se jedná o určení, zda směrnice č. 94/22 umožňuje členským státům použít pro výpočet poplatku určitý referenční index (takzvaný index QE) namísto jiného, který je navázán na cenu zemního plynu.

3.

Podle znění bodů 4, 6, 7 a 8 odůvodnění:

„vzhledem k tomu, že členské státy jsou svrchované a na svých územích vykonávají svrchovaná práva, pokud jde o zdroje uhlovodíků;

[…]

vzhledem k tomu, že je nezbytné zajistit nediskriminační přístup k činnostem souvisejícím s vyhledáváním, průzkumem a těžbou uhlovodíků a jejich výkonu za podmínek, které podporují větší konkurenceschopnost v této oblasti, a tím podporují i co nejúčinnější metody vyhledávání, průzkumu a těžby zdrojů v členských státech a posilují integraci vnitřního trhu s energií;

vzhledem k tomu, že k tomuto účelu je nezbytné stanovit obecná pravidla zajišťující, že řízení o udělení povolení k vyhledávání, průzkumu a těžbě uhlovodíků byla přístupná všem subjektům s nezbytnou způsobilostí; že povolení musí být udělováno na základě objektivních a zveřejněných kritérií; že podmínky, za kterých jsou povolení udělována, musí být všem subjektům zúčastněným na řízení známy předem;

vzhledem k tomu, že členské státy si musí zachovat právo omezit přístup k těmto činnostem a jejich výkon z důvodů veřejného zájmu a vyžadovat finanční příspěvek nebo příspěvek ve formě uhlovodíků, přičemž podrobná úprava uvedeného příspěvku musí být stanovena tak, aby nezasahovala do řízení subjektů; že toto právo musí být vykonáváno nediskriminačním způsobem; že s výjimkou povinností spojených s uplatněním tohoto práva musí být vyloučeny případy, kdy jsou subjektům ukládány podmínky a povinnosti, které nejsou odůvodněny potřebou vykonávat tyto činnosti řádně; že činnost subjektů musí být kontrolována pouze v míře nezbytné k zajištění dodržování těchto povinností a podmínek“.

4.

Článek 2 odst. 1 a 2 zní:

„1.   Členské státy si zachovávají právo vymezit na svém území oblasti, ve kterých budou moci být vykonávány činnosti vyhledávání, průzkumu a těžby uhlovodíků.

2.   Uvolní-li se některá oblast pro činnosti uvedené v odstavci 1, zajistí členský stát, aby mezi subjekty nedocházelo k diskriminaci, pokud jde o přístup k těmto činnostem a jejich výkon.“

5.

Článek 6 odst. 1, 2 a 3, první pododstavec, stanoví:

„1.   Členské státy zajistí, aby podmínky a požadavky uvedené v čl. 5 bodu 2 a různé povinnosti spojené s užíváním zvláštního povolení byly odůvodněny výlučně nutností zajistit řádný výkon činností v oblasti, pro kterou se žádá o povolení, a to použitím odstavce 2 nebo finančním příspěvkem nebo příspěvkem ve formě uhlovodíků.

2.   Členské státy mohou uložit podmínky a požadavky pro výkon činností uvedených v čl. 2 odst. 1 v rozsahu odůvodněném národní bezpečností, veřejným pořádkem, veřejným zdravím, bezpečností dopravy, ochranou životního prostředí, ochranou biologických zdrojů a národního kulturního bohatství, které má uměleckou, historickou nebo archeologickou hodnotu, bezpečností zařízení a pracovníků, racionálním využíváním zdrojů uhlovodíků (např. míra spotřeby uhlovodíků nebo optimalizace jejich obnovení) nebo nutností zajistit daňové příjmy.

3.   Pravidla pro úhradu příspěvků uvedených v odstavci 1, včetně požadavků na účast státu, stanoví členské státy tak, aby zajišťovala zachování nezávislosti řízení subjektů.“

6.

Podle čl. 19 odst. 1, 5 a 5a legislativního nařízení č. 625/96 ( 4 ):

„1.   U produkce získané od 1. ledna 1997 je držitel každé koncese na těžbu povinen každoročně uhradit státu hodnotu alikvotní části vytěženého produktu rovnající se 7 % množství kapalných a plynných uhlovodíků vytěžených na pevnině a 7 % ( 5 ) množství plynných uhlovodíků a 4 % množství kapalných uhlovodíků vytěžených v moři.

[…]

5.   Jednotné hodnoty alikvotní části pro každou těžební koncesi jsou stanoveny pro každého držitele koncese jako vážený průměr prodejních cen vyfakturovaných tímto držitelem v referenčním roce.

5a   U produkce získané od 1. ledna 2002 jsou jednotné hodnoty alikvotní části těžby stanoveny:

[…]

7.

Podle čl. 11 odst. 1 tohoto nařízení s mocí zákona ( 6 ) bylo stanoveno, že ze strany držitelů koncesí dojde k převodu alikvotních částí produktu, které patří na regulovaném trhu kapacit státu, podle pravidel konkretizovaných vyhláškou ministra pro hospodářský rozvoj po vyjádření Autorità di Regolazione per l’Energia, Reti e Ambiente (Regulační úřad pro elektrickou energii, sítě a životní prostředí, Itálie; dále jen „regulační úřad“).

8.

K provedení tohoto předpisu byla schválena ministerská vyhláška ze dne 6. srpna 2010 ( 7 ), která – nakolik je zde relevantní – stanovila, že „postup uzavírání smluv o alikvotních částech probíhá formou aukce“ (čl. 4 odst. 1); „nejsou přijímány nabídky koupě, které jsou nižší než index QE […]“ (čl. 4 odst. 3); a „v případě, že k prodeji nedojde, zůstává nabízená dávka plynu k dispozici držiteli koncese, který je povinen uhradit státu ekvivalentní hodnotu rovnající se indexu QE uvedenému v odstavci 3“ (čl. 4 odst. 4).

9.

Článek 13 nařízení s mocí zákona č. 1/2012 ( 8 ) („Opatření ke snížení ceny zemního plynu pro zranitelné zákazníky“) stanoví:

„Počínaje prvním čtvrtletím po vstupu tohoto nařízení v platnost, [Regulační] úřad pro elektrickou energii a zemní plyn za účelem přizpůsobení referenčních cen zemního plynu pro zranitelné zákazníky, kteří jsou uvedeni v článku 22 nařízení s mocí zákona č. 164 ze dne 23. května 2000, ve znění následných změn, evropským hodnotám, při určování odpovídajících variabilních poplatků na pokrytí nákladů na dodávky zemního plynu, zavede postupně mezi parametry, na základě kterých je prováděna aktualizace, také odkaz, v míře postupně se zvyšující, na tržní cenu plynu. Až do otevření trhu se zemním plynem uvedeným v čl. 30 odst. 1 zákona č. 99 ze dne 23. července 2009 jsou za referenční trhy považovány evropské trhy určené podle čl. 9 odst. 6 legislativního nařízení č. 130 ze dne 13. srpna 2010“.

10.

Prostřednictvím rozhodnutí č. 196/2013/R/gas ( 9 ) regulační úřad s konečnou platností od 1. října 2013 opustil index QE jako parametr určení nákladů na plyn pro účely podmínek dodávek zranitelným zákazníkům na chráněném trhu.

11.

Složkou podílející se na pokrytí nákladů na dodávky zemního plynu na velkoobchodní trhy je nyní index Cmem, který je podle bodu 1 písm. c) výroku zmíněného rozhodnutí definován výhradně pro krátkodobý trh se zemním plynem.

12.

Cmem je výsledkem součtu různých hodnot, mezi nimiž se nachází i index Pfor.

13.

Podle čl. 6 odst. 2 písm. d) „Souhrnného textu o činnostech maloobchodního prodeje zemního plynu a jiného než zemního plynu, které jsou distribuovány prostřednictvím městských sítí“ (TIVG), ve znění rozhodnutí 196/2013/R/gas, se index Pfor „vyjádřený v eurech/Gj (gigajouly), na pokrytí nákladů dodávek zemního plynu, rovná aritmetickému průměru čtvrtletních OTC (Over the Counter) forward cen (v budoucnu) vztahujících se k t-ému čtvrtletí cen plynu na hubu TTF ( 10 ), které uvádí Platts ( 11 ) s odkazem na druhý kalendářní měsíc předcházející t-ému čtvrtletí“.

14.

Společnosti Eni SpA (dále jen „Eni“) a Shell Italia E&P Spa (dále jen („Shell“) jsou dvě společnosti, které jsou držitelkami koncesí k těžbě zemního plynu v Itálii ( 12 ), které působí také na velkoobchodním a maloobchodním trhu distribuce a prodeje plynu v tomto členském státě.

15.

Obě společnosti jsou ve sporu s italskými úřady ( 13 ) a napadají výši poplatků odpovídajících roku 2015, které musí státu zaplatit za své koncese. Konkrétně žádají zrušení rozhodnutí Direzione generale per la sicurezza dell’approvvigionamento e le infrastrutture energetiche (Generální ředitelství pro zajištění zásobování a energetickou infrastrukturu) ze dne 24. března 2016, jehož předmětem je „Legislativní nařízení č. 625/1996 – čl. 19 odst. 5a, index QE [energetická kvóta] 2015 – energetická kvóta nákladů na surovinu zemního plynu pro rok 2015“ ( 14 ), jakož i normy a rozhodnutí, na nichž se rozhodnutí zakládá.

16.

Podle žalobkyň zachování indexu QE pro výpočet poplatků je v roce 2015 protiprávní. Podle jejich názoru je třeba tento výpočet provést na základě indexu Pfor (navázaného na cenu plynu na krátkodobém trhu), a nikoli QE (navázaného na ceny ropy a dalších paliv v delším časovém horizontu).

17.

Tvrdí, že ve skutečnosti bylo od indexu QE pro účely tarifní regulace na chráněném trhu trvale upuštěno, a proto by také neměl být používán pro výpočet poplatků. Navrhují tedy používat nový index Pfor, který regulační úřad zavedl právě proto, aby odrážel cenu na trhu se zemním plynem.

18.

Předkládající soud vysvětluje, že v rámci stávajícího mechanismu výpočtu jsou alikvotní části produktu náležející státu nejprve nabízeny na regulovaném trhu s kapacitami a zemním plynem za cenu odpovídající ceně odvozené od indexu QE. Když se tyto části neprodají, k čemuž dojde ve většině případů, koncesionářské společnosti uvedené množství zemního plynu zůstane, ovšem státu odvede částku odpovídající jeho ceně vypočítané podle indexu QE, která je vyšší než tržní. Z toho předkládající soud vyvozuje, že koncesionáři jsou povinni nakoupit alikvotní části zemního plynu za cenu výrazně vyšší, než jaká je na trhu, a ve vztahu k ostatním hospodářským subjektům v odvětví, svým konkurentům, kteří nejsou podrobeni této povinnosti, jsou tudíž znevýhodněni.

19.

Consiglio di Stato (Státní rada, Itálie) v rozsudku č. 290/2018, ze dne 18. ledna, přezkoumala různá rozhodnutí předkládajícího soudu, vydaná v červnu 2016, a potvrdila zákonnost rozhodnutí italských úřadů, které uplatňují index QE.

20.

Nicméně předkládající soud se i nadále domnívá, že může docházet k diskriminaci držitelů koncesí na těžbu zemního plynu a dotazuje se, zda výklad vnitrostátních předpisů, zaštítěný rozsudkem Consiglio di Stato (Státní rada) ze dne 18. ledna 2018, může být v rozporu se zásadami směrnice 94/22.

21.

Za těchto okolností Tribunale amministrativo regionale per la Lombardia (regionální správní soud pro Lombardii, Itálie) pokládá Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:

„Brání ustanovení čl. 6 odst. 1 směrnice [94/22] a šestý bod odůvodnění uvedené směrnice vnitrostátní právní úpravě, zejména čl. 19 odst. 5a legislativního nařízení č. 625 z roku 1996, která v důsledku výkladu poskytnutého Consiglio di Stato (Státní rada) v rozsudku č. 290/2018 umožňuje v souvislosti s úhradou poplatků za užívání vyžadovat uplatnění parametru QE, který je založen na cenách ropy a jiných paliv, namísto indexu Pfor, který je navázaný na cenu plynu na krátkodobém trhu?“

22.

Písemná vyjádření předložily společnosti Eni, Shell a Assomineraria, Comune di Viggiano (obec Viggiano, Itálie), italská vláda a Komise. Jednání, které se uskutečnilo dne 4. dubna 2019, se zúčastnili všichni zmínění, s výjimkou obce Viggiano.

23.

Účastníci řízení o předběžné otázce se ohledně odpovědi, která by měla být dána předkládajícímu soudu, neshodují.

24.

K vyřešení tohoto sporu se mi jeví jako potřebné nejprve popsat metodu výpočtu poplatků za těžbu plynu, která se v Itálii používá.

25.

Od přijetí zákona č. 6/1957 ( 15 ), ukládala Itálie těžebním společnostem placení poplatků za těžbu plynu na svém území. Původně mohly být tyto poplatky odváděny v naturáliích (alikvotní část vytěženého plynu) nebo v penězích. Konečná výše byla v obou případech stejná, neboť platba v penězích se stanovila s ohledem na průměrnou cenu plynu, kterou koncesionářská společnost uplatňovala v průběhu daného roku.

26.

Po provedení směrnice č. 94/22 do italského práva prostřednictvím legislativního nařízení č. 625/96 byla zachována dosavadní situace. Koncesionářské společnosti nadále platily poplatek v naturáliích (odpovídající alikvotní části vytěženého plynu) nebo v penězích (spočívající v tržní hodnotě tohoto množství plynu).

27.

Od změny článku 19 legislativního nařízení č. 625/96 zákonem č. 239 ze dne 23. dubna 2004 se režim poplatků změnil.

28.

Nové znění článku 19 legislativního nařízení č. 625/96 totiž vyžadovalo, aby od 1. ledna 2002 byla platba výhradně v penězích. Od 1. ledna 2003 poplatek spočíval v alikvotní části vytěženého produktu ( 16 ), na niž se uplatnila cena plynu podle indexu QE. Tento index byl definován jako energetická kvóta nákladů na surovinu plynu, vyjádřená v eurech na MJ (megajouly), a měl ho určovat regulační úřad podle kritérií stanovených v jeho rozhodnutí č. 52/99.

29.

Podle informací doložených účastníky řízení regulační úřad počítal index QE každé dva měsíce na základě koše energetických produktů ( 17 ), konkrétně v závislosti na průměrných cenách ropy a jiných paliv zjištěných z víceletých smluv o velkoobchodním prodeji. Index QE v té době odrážel skutečnou tržní hodnotu zemního plynu, jak připouštějí tyto strany ( 18 ).

30.

Později reforma z roku 2007 provedená vyhláškou Ministerstva pro hospodářský rozvoj ze dne 6. srpna 2010 umožnila, aby podniky, které jsou držiteli koncesí, mohly prodat alikvotní části příslušející státu na „regulovaném trhu s kapacitami a plynem“ (PSV) ( 19 ) prostřednictvím aukce a převést státu v podobě poplatku příslušné výsledné částky. Tento virtuální hub PSV je velkoobchodní trh, na němž se uskutečňují všechny transakce se zemním plynem v Itálii.

31.

Nicméně právní předpisy počítaly s odmítnutím nabídek s cenami nižšími než index QE. V tomto případě by nabízené dávky plynu zůstaly k dispozici podniku, který je jejich držitelem, a který by musel odvést státu poplatek odpovídající těmto dávkám, vyčíslený ve stejné výši, jako je index QE.

32.

Zdá se, že index QE postupně přestal být propojený s cenou zemního plynu na trzích, takže koncesionářské společnosti působící v oblasti plynárenské těžby v Itálii nebyly schopny prodat alikvotní části plynu na regulovaném trhu.

33.

Nesoulad mezi indexem QE a cenou zemního plynu na trhu byl potvrzen, když regulační úřad přijal rozhodnutí č. 196/2013/R/gas, jímž bylo s konečnou platností upuštěno od 1. října 2013 od indexu QE jakožto parametru pro určení ceny plynu co se týče podmínek dodávek ve prospěch zákazníků na chráněném trhu ( 20 ).

34.

Rozhodnutí č. 196/2013/R/gas zvolilo pro určení ceny plynu index Pfor, který odráží čtvrtletní ceny zemního plynu na nizozemské burze (hub TTF), jak je zaznamenává společnost Platts.

35.

Nicméně italské úřady pro účely stanovení poplatků nadále používaly při stanovení ceny zemního plynu index QE. Vzhledem k tomu, že koncesionářské podniky v roce 2015 nemohly příslušné alikvotní části plynu odpovídající těmto poplatkům prodat v aukcích na trhu PSV, tvrdí, že musely zaplatit státu z tohoto titulu částky vyšší, než by jim příslušelo, pokud by byla použita cena na krátkodobém trhu s plynem (to znamená cena vycházející z indexu Pfor).

36.

Z písemností ve spise vyplývá, že:

37.

Z těchto údajů vyplývá, že v roce 2015 index QE vykazoval vyšší hodnoty než index Pfor. V důsledku toho koncesionářské společnosti v oblasti plynárenské těžby zaplatily poplatky přesahující výši ( 24 ), než jaká by vyplývala z uplatnění tržní ceny na příslušné dávky zemního plynu.

38.

Směrnice 94/22 provádí neúplnou harmonizaci činností vyhledávání, průzkumu a těžby uhlovodíků v Unii ( 25 ).

39.

Tato minimální harmonizace vychází ze svrchovanosti členských států nad uhlovodíky, které se nacházejí na jejich území ( 26 ) a jsou přírodními zdroji, které jsou jim k dispozici. Směrnice 94/22 se omezuje na stanovení postupu pro přístup k těmto činnostem a jejich výkonu s cílem podpořit větší konkurenceschopnost v tomto odvětví, podporovat co nejúčinnější metody vyhledávání, průzkumu a těžby těchto zdrojů, jakož i posílit integraci vnitřního trhu s energií ( 27 ).

40.

Směrnice konkrétně zakotvuje, že řízení o udělení příslušných povolení musí být přístupná všem subjektům v Unii s nezbytnou způsobilostí, na základě „objektivních kritérií“ podle podmínek, které jsou všem subjektům, které se řízení zúčastní, známy předem ( 28 ).

41.

Směrnice č. 94/22 opravňuje státy k tomu, aby omezily přístup k těmto činnostem a jejich výkonu „z důvodů veřejného zájmu“ a vyžadovaly protiplnění (poplatek) ( 29 ).

42.

Bod 8 odůvodnění a čl. 6 odst. 1 směrnice 94/22 dávají členským státům svobodu v tom, aby si vybraly mezi poplatkem spočívajícím ve finančním příspěvku (platba v penězích) nebo příspěvkem ve formě uhlovodíků (platba v naturáliích). Vnitrostátní právní úprava jako je ta, která je předmětem sporu v tomto případě, která zvolila platbu poplatku v podobě finančního příspěvku, je tedy slučitelná se směrnicí 94/22.

43.

Pro tento spor je klíčová otázka, zda směrnice 94/22 obsahuje podmínky týkající se výše poplatků a postupu jejich výpočtu. Už předjímám, že podle mého názoru tato směrnice ponechává členským státům široký manévrovací prostor k tomu, aby si stanovily způsob výpočtu poplatků.

44.

Nicméně je nesporné, že členské státy musí své právo stanovit poplatky vykonávat nediskriminančním způsobem (bod 8 odůvodnění směrnice 94/22) tak, aby pokud jde o přístup k činnostem vyhledávání, průzkumu a těžby uhlovodíků a jejich výkon, měly podniky rovné postavení (čl. 2 odst. 2) ( 30 ).

45.

Směrnice tedy neukládá členským státům omezení ani ohledně metody stanovení, ani ohledně výše poplatku. Koncesionářské společnosti v oblasti těžby plynu, které předložily svá vyjádření (Eni, Shell a asociace Assomineraria) uznávají, že stát může zvýšit poplatek ze 7 na 10 % z vytěženého množství plynu, jak to učinila Itálie v roce 1999.

46.

Nicméně, tytéž společnosti argumentují, že výpočet poplatku musí být proveden prostřednictvím vzorce, jenž odráží prodejní cenu plynu na trhu, což se v současnosti s indexem QE neděje. Dodávají, že použití tohoto indexu jim způsobuje škodu (diskriminaci), neboť jsou povinny nakupovat alikvotní části zemního plynu odpovídající poplatku za cenu vyšší, než je tržní (která je teď vázána na index Pfor).

47.

Nesdílím tento úhel pohledu a naopak se domnívám, že použití indexu QE nediskriminuje koncesionářské společnosti v oblasti těžby plynu způsobem, který je v rozporu se směrnicí 94/22. Diskriminace, kterou tato norma zakazuje, je ta, které by se členský stát v souvislosti se stanovením poplatků mohl dopustit mezi podniky, které jsou držiteli povolení (například, mimo jiné, z důvodu národnosti, místa pobytu ( 31 ) nebo původu jejich kapitálu). Tak by tomu bylo, pokud by podniky se základním kapitálem pocházejícím z jiných členských států musely platit vyšší poplatek než podniky s italským kapitálem.

48.

Hledisko společností Eni a Shell akcentuje diskriminaci, ke které podle jejich názoru dochází mezi koncesionářskými společnostmi a společnostmi, které působí na trhu distribuce a uvádění zemního plynu na trh, aniž by vytěžovaly nějaké ložisko. Tento pohled zdůrazňuje, že:

49.

Směrnice 94/22 se však omezuje na zákaz diskriminace mezi koncesionářskými podniky (správněji držiteli povolení) v oblasti těžby plynu, a nezakazuje odlišnosti v zacházení mezi nimi a těmi podniky, které jednají pouze jako zprostředkovatelé a prodejci zemního plynu na regulovaném velkoobchodním trhu PSV nebo maloobchodním trhu pro chráněné zákazníky.

50.

Z pohledu placení poplatků se koncesionářské těžební společnosti a distributorské společnosti a společnosti uvádějící zemní plyn na italské trhy nenacházejí ve srovnatelné situaci ( 33 ), neboť, opakuji, posledně zmíněné nemusí platit italskému státu žádný druh poplatku za těžbu. Proto se domnívám, že tvrzená diskriminace zde neexistuje.

51.

K této diskriminaci, kterou namítají koncesionářské společnosti, v porovnání se společnostmi, které v Itálii pouze uvádějí zemní plyn na trh, může docházet pouze tehdy, je-li tržní cena plynu nízká. Pokud tato cena v porovnání s cenou ropy a jiných uhlovodíků používaných v indexu QE stoupne, situace se obrátí: o aukce je zájem a koncesionářské podniky prodávají zemní plyn za vyšší cenu, než jaká je odvozená od použití indexu QE. Podle informací doložených italskou vládou a nevyvrácených koncesionářskými společnostmi tato situace nastala v roce 2016 a 2017, hospodářských letech, v nichž koncesionářské společnosti prodávaly zemní plyn v aukcích za vyšší cenu, než jaká vyplývala z použití indexu QE (32 % v roce 2016 a 36,7 % v roce 2017) a indexu Pfor (46,3 % v roce 2016 a 52,1 % v roce 2017). V těchto případech koncesionářské společnosti nemusely odkupovat vytěžený zemní plyn za vyšší cenu, než jaká byla výsledkem použití indexu QE.

52.

Směrnice č. 94/22 stanoví další limity, nijak zvlášť přesné, k vymezení širokého prostoru přiznaného členským státům v souvislosti s vyčíslením a metodou výpočtu tohoto typu příspěvků. A sice:

53.

Ani předkládající soud, ani společnosti povinné k placení poplatků netvrdí, že by italská právní úprava překračovala tyto limity.

54.

Tyto společnosti nicméně trvají na tom, že je nekonzistentní používat pro výpočet poplatků index QE, neboť nezohledňuje tržní cenu zemního plynu, nýbrž cenu v dlouhodobých smlouvách týkajících se ropy a jiných uhlovodíků. Podle nich směrnice 94/22 této možnosti brání a vyžaduje použití indexu vázaného na tržní cenu zemního plynu (jako je index Pfor používaný na italském trhu pro chráněné zákazníky od roku 2013).

55.

Společnost Eni v tomto smyslu uvádí, že použití indexu QE by mohlo vést k absurdní situaci, kdy by hodnota poplatku byla vyšší než cena zemního plynu vytěženého koncesionářskou společností, pokud by se tržní cena ropy a jiných uhlovodíků v porovnání s tržní cenou plynu výrazně zvýšila.

56.

Tento argument, který, zdá se, přesvědčil předkládající soud, vychází z předpokladu (rozdílný nárůst jednoho indexu v porovnání s druhým) vzdáleného skutkovým okolnostem, jak se udály v roce 2015, o nichž se zmiňuje rozhodnutí regulačního úřadu, jenž je předmětem sporu. Jak jsem již vysvětlil, rozdíl mezi indexem QE a indexem Pfor v průběhu tohoto hospodářského roku nebyl velký ( 34 ), a proto nedošlo k tak výraznému zvýšení poplatků, aby to ohrozilo udržitelnost těžby plynu koncesionářských společností. Navíc, jak již bylo výše zmíněno, v letech 2016 a 2017 se okolnosti obrátily, neboť tržní cena zemního plynu byla vyšší než ta, která byla výsledkem použití indexů QE a Pfor.

57.

V každém případě na volbu toho či jiného indexu mohou mít dopad faktory volné úvahy a politické vhodnosti podle toho, zda mají být poplatky pro koncesionářské společnosti více či měně zatěžující (a symetricky k tomu více či méně výhodné pro veřejné finance).

58.

Může být totiž logické použít index, který odráží cenu na krátkodobém trhu s plynem (index Pfor). Ale není nerozumné použít jiný index závislý na ceně ropy a jiných uhlovodíků ve střednědobém nebo dlouhodobém časovém horizontu, jako je index QE. Ve skutečnosti volba indikátoru s menšími výkyvy může být faktorem, o kterém má zákonodárce legitimně za to, že zajistí více stability a předvídatelnosti veřejným zdrojům pocházejícím z těžby uhlovodíků.

59.

Konečně je nesporné, že italský stát by mohl, taktéž legitimně, zvednout výši poplatků tak, že by zvýšil alikvotní část zemního plynu určenou k zaplacení těchto příspěvků (například poplatek 15 % z vytěženého plynu namísto 10 %), čímž by se dospělo k analogickému výsledku.

60.

Co je pro odpověď na předběžnou otázku důležité, je to, že užití indexu jako je QE neporušuje žádný z limitů článku 6 směrnice 94/22, na něž jsem odkázal výše. A tak tomu podle mého názoru je, neboť:

61.

V každém případě přísluší vnitrostátním soudům, které jsou obeznámeny se všemi skutkovými okolnostmi, aby vyhodnotily, zda použití indexu jako je QE, který není vázán na tržní cenu plynu, při výpočtu poplatků, které se platí za plynárenské koncese, vyvolalo v daném roce důsledky neslučitelné s limity, které článek 6 směrnice č. 94/22 pro výpočet těchto poplatků stanoví.

62.

Přestože předkládající soud nepředkládá ve svém usnesení tuto otázku, rád bych doplnil, že vnitrostátním soudům také přísluší, aby prostřednictvím celkového posouzení všech relevantních skutkových i právních okolností ověřily, zda vnitrostátní právní úprava dotčená v původním řízení splňuje požadavky zásady proporcionality ( 35 ), s tím, že Soudní dvůr mu musí poskytnout poznatky k výkladu unijního práva, které mu umožní rozhodnout ( 36 ).

63.

Toto individuální posouzení již Consiglio di Stato (Státní rada) provedla v rozsudku č. 290/2018, na nějž odkazuje předkládající soud. Aby se předkládající soud mohl odchýlit od názoru vysloveného nejvyšším italským správním soudem, který má ohledně použití vnitrostátního práva poslední slovo, musel by k tomu podle mého názoru mít velmi silné důvody, které by toto posouzení jednoznačně vyvrátily.

64.

Po uvedení těchto výhrad mám za to, že existují minimálně dva doplňující faktory, které svědčí pro podporu slučitelnosti metody stanovení poplatků, kterou zvolily italské orgány, s unijním právem.

65.

První je ten, že jak čl. 6 odst. 1, tak bod 8 odůvodnění směrnice 94/22 umožňují členským státům, aby zvolily příspěvek v naturáliích nebo peněžitý příspěvek. Členským státům se tedy svěřuje volba mezi dvěma alternativami, aniž by mezi nimi byla jakákoli vazba. Ze směrnice tedy neplyne, že poplatek, ať již v naturáliích nebo v podobě finančního příspěvku, musí odpovídat nebo být vázán na tržní hodnotu podílu vytěženého plynu.

66.

Druhý je ten, že členský stát neporušuje nutně zásadu proporcionality, když stanoví výši peněžitého poplatku s použitím indexu QE, který nezajišťuje rovnocennost mezi tržní hodnotou alikvotní části plynu odpovídající poplatku a finanční výší tohoto poplatku. Opakuji, že tato rovnocennost není cílem směrnice 94/22. Zásada proporcionality proto nezavazuje členské státy k tomu, aby používaly referenční indexy, jako je Pfor.

67.

Neslučitelnost vnitrostátního práva provádějícího směrnici 94/22 se zásadou proporcionality by mohla být namítána, pokud by proces určení výše poplatku vedl k uložení poplatků tak vysokých, že by v praxi činnosti vyhledávání, průzkumu a těžby zemního plynu učinily neproveditelnými. Z informací obsažených ve spise se nezdá, že by italské právní předpisy, jež ukládají použití indexu QE, vyvolávaly takovou situaci.

68.

Jinou otázkou je, zda by použití indexu QE mohlo vyvolat větší či menší narušení finanční rovnováhy, která byla původně předpokládána v příslušných koncesních oprávněních. Pokud by tento problém (který by mohl být způsoben jak změnou indexů, tak zvýšením procentuální sazby poplatku) vznikl, jeho řešení by bylo třeba hledat ve vnitrostátních normách, jimiž se řídí rovnováha koncesí, a nikoli ve směrnici 94/22 ( 37 ).

69.

A konečně, aniž je třeba velkého zdůvodňování, je možno odmítnout tvrzení, že použití indexu QE představuje neoprávněné omezení vlastnického práva chráněného článkem 17 Listiny základních práv Evropské unie. Původní vlastnictví uhlovodíků přísluší italskému státu, a pokud se tento rozhodne udělit své povolení nějakému podniku, aby je těžil, může podmínit toto přidělení veřejných zdrojů platbou příspěvku do státní pokladny k tíži toho, kdo je těží.

70.

S ohledem na výše uvedené úvahy navrhuji, aby Soudní dvůr na otázku Tribunale amministrativo regionale per la Lombardia (regionální správní soud pro Lombardii, Itálie) odpověděl následovně:

„Článek 6 odst. 1, 2 a 3 a bod 8 odůvodnění směrnice Evropského parlamentu a Rady 94/22/ES ze dne 30. května 1994 o podmínkách udělování a užívání povolení k vyhledávání, průzkumu a těžbě uhlovodíků nebrání vnitrostátní právní úpravě, která stanoví výši poplatků, jež musí platit společnosti, které jsou držiteli povolení k těžbě plynu, v závislosti na indexu (jako je QE) založeném na střednědobých a dlouhodobých cenách ropy a jiných paliv namísto použití jiného indexu (jako je Pfor) navázaného na cenu plynu na krátkodobém trhu.“