1.

Jak informovat veřejnost o tom, že se má v rámci posuzování vlivů na životní prostředí účastnit procesu schvalování určitého záměru? A jak následně oznámit povolení záměru? Tyto otázky vyvstávají v projednávané věci.

2.

Ačkoliv se může na první pohled zdát, že se jedná o otázky technicko-formální povahy, mají – podobně jako doručování v občanskoprávním řízení ( 2 ) – zásadní význam pro účinnost účasti veřejnosti a využití právní ochrany. Bez včasného oznámení se dotčená veřejnost nezúčastní povolovacího řízení, ani včas nevyužije právní ochrany. Vzhledem k tomu, že podrobnosti týkající se těchto otázek upravují členské státy, uplatňují tedy procesní autonomii, rámec unijního práva je v tomto smyslu vymezen zásadami rovnocennosti a efektivity.

3.

Podle čl. 2 („Definice“) bodů 4 a 5 Aarhuské úmluvy ( 3 )

„4.   ‚veřejnost‘ znamená jednu nebo více fyzických nebo právnických osob a – v souladu s vnitrostátní právní úpravou nebo praxí – jejich sdružení, organizace nebo skupiny;

5.   ‚dotčená veřejnost‘ je veřejnost, která je – nebo může být – ovlivněna environmentálním rozhodováním, anebo která má na tomto rozhodování určitý zájem. Pro účely této definice se předpokládá, že nevládní organizace podporující ochranu životního prostředí a splňující požadavky vnitrostátních právních předpisů mají na rozhodování ve věcech životního prostředí zájem.“

4.

Článek 6 Aarhuské úmluvy obsahuje ustanovení upravující účast veřejnosti:

„1.   Každá strana bude:

2.   Dotčená veřejnost bude přiměřeně, včas a účinně informována, buď veřejným oznámením nebo individuálně, v dostatečně rané fázi procedury environmentálního rozhodování mimo jiné o:

3.   Postupy pro účast veřejnosti zahrnou rozumné lhůty pro jednotlivé fáze, které poskytnou dostatek času pro informování veřejnosti v souladu s odstavcem 2 a které poskytnou dostatek času veřejnosti k přípravě a k účinné účasti na rozhodování v záležitostech životního prostředí.

4.   Každá strana zajistí účast veřejnosti v počátečním stadiu rozhodování, kdy jsou ještě všechny možnosti výběru a alternativ otevřeny a kdy účast veřejnosti může být účinná.

[…]

7.   Postupy pro účast veřejnosti jí umožní předkládat, písemně nebo – v případě vhodnosti – na veřejném slyšení nebo na veřejném šetření s žadatelem, jakékoli připomínky, informace, rozbory nebo stanoviska, které veřejnost považuje za relevantní ve vztahu k navrhované činnosti.

8. […]

9.   Pokud bylo rozhodnutí vydáno orgánem veřejné správy, každá strana zajistí, aby o něm byla veřejnost okamžitě informována v souladu s příslušnými postupy. […]“

5.

Článek 9 odst. 2 Aarhuské úmluvy upravuje přístup k právní ochraně v souvislosti s účastí veřejnosti:

„Každá strana v rámci své vnitrostátní právní úpravy zajistí, aby osoby z řad dotčené veřejnosti

měli možnost dosáhnout přezkoumání soudem nebo jiným nezávislým nebo nestranným orgánem zřízeným ze zákona, napadat věcně a procedurálně zákonnost jakýchkoli rozhodnutí, aktů nebo opomenutí podle ustanovení článku 6, a v případech, kdy je tak stanoveno vnitrostátním právem a aniž by tím byl dotčen odstavec 3 článku 9 i dalších relevantních ustanovení této úmluvy.

Co představuje dostatečný zájem a porušování práva, bude určeno v souladu s požadavky vnitrostátního práva a v souladu s cílem poskytnout dotčené veřejnosti široký přístup k právní ochraně v rozsahu působnosti této úmluvy. […]“

6.

Sedmý bod odůvodnění směrnice o posuzování vlivů ( 4 ) objasňuje souvislost mezi posuzováním vlivů na životní prostředí a účastí veřejnosti:

„Povolení pro veřejné a soukromé záměry, které by mohly mít významný vliv na životní prostředí, by mělo být vydáno jen po předchozím posouzení jejich případných významných vlivů na životní prostředí. Toto posuzování by mělo být prováděno na základě přiměřených informací poskytnutých oznamovatelem, které mohou být doplněny orgány a veřejností, kterých se uvažovaný záměr může týkat.“

7.

Další objasnění účasti veřejnosti je uvedeno v bodě 16 odůvodnění směrnice o posuzování vlivů:

„Účinná účast veřejnosti na přijímání rozhodnutí umožňuje veřejnosti vyjádřit své názory a obavy, které mohou být pro tato rozhodnutí podstatné, a těm, kdo rozhodují, umožňuje vzít tyto názory a obavy v úvahu, čímž se zvyšuje zodpovědnost a transparentnost rozhodovacího procesu a přispívá k uvědomělému vztahu veřejnosti k otázkám životního prostředí a k veřejné podpoře učiněných rozhodnutí.“

8.

Článek 1 odst. 2 směrnice o posuzování vlivů definuje veřejnost a dotčenou veřejnost takto:

9.

Článek 2 odst. 1 směrnice o posuzování vlivů stanoví, které rozhodovací procesy podléhají požadavkům směrnice:

„Členské státy přijmou všechna opatření nezbytná k zajištění, aby před vydáním povolení podléhaly záměry, které mohou mít významný vliv na životní prostředí mimo jiné v důsledku své povahy, rozsahu nebo umístění, požadavku získat povolení a posouzení z hlediska jejich vlivů. Tyto záměry jsou vymezeny v článku 4.“

10.

Posuzování vlivů na životní prostředí je blíže vymezeno v článku 3 směrnice o posuzování vlivů:

„Posuzování vlivů na životní prostředí vhodným způsobem určí, popíše a posoudí v každém jednotlivém případě a v souladu s články 4 až 12 přímé a nepřímé vlivy záměru na tyto faktory:

11.

Článek 6 odst. 2 až 5 směrnice o posuzování vlivů obsahuje zásadní ustanovení o účasti veřejnosti:

„2.   Následující informace musí být sděleny veřejnosti v počátečním stadiu rozhodovacích řízení pro oblast životního prostředí podle čl. 2 odst. 2 a nejpozději, jakmile je možné tyto informace rozumně poskytnout, a to buď prostřednictvím veřejného oznámení, nebo jinými vhodnými prostředky jako například elektronickými médii, jsou-li k dispozici:

3.   Členské státy zajistí, aby dotčené veřejnosti byly v přiměřených lhůtách zpřístupněny tyto informace:

4.   Dotčená veřejnost musí dostat včasné a účinné možnosti účastnit se rozhodovacích řízení ve věcech životního prostředí podle čl. 2 odst. 2 a musí mít za tím účelem právo vyjádřit své připomínky a stanoviska příslušnému orgánu nebo orgánům v době, kdy jsou všechny možnosti ještě otevřené, tedy před učiněním rozhodnutí o žádosti o povolení.

5.   Podrobné podmínky informování veřejnosti (například formou vývěsek v určité oblasti nebo oznámeními v místním tisku) a konzultací se dotčenou veřejností (například písemným vyjádřením nebo veřejnou anketou) stanoví členské státy.“

12.

Článek 9 odst. 1 směrnice o posuzování vlivů upravuje oznámení rozhodnutí o záměru:

„Pokud bylo povolení vydáno nebo zamítnuto, příslušný orgán nebo orgány o tom vhodným postupem uvědomí veřejnost […]“

13.

Článek 11 směrnice o posuzování vlivů obsahuje ustanovení o žalobách na rozhodnutí, které podléhají účasti veřejnosti podle směrnice o posuzování vlivů:

„1.   Členské státy zajistí, aby v souladu s příslušnými předpisy vnitrostátního práva příslušníci dotčené veřejnosti, kteří:

měli možnost dosáhnout přezkoumání soudem nebo jiným nezávislým a nestranným orgánem zřízeným ze zákona a mohli tak napadat hmotnou nebo procesní zákonnost jakýchkoli rozhodnutí, aktů nebo nečinnosti podléhajících ustanovením o účasti veřejnosti obsaženým v této směrnici.

2.   Členské státy stanoví, v jaké fázi mohou být rozhodnutí, akty nebo nečinnost napadeny.

3.   To, co představuje dostatečný zájem a porušování práva, určí členské státy v souladu s cílem poskytnout zúčastněné veřejnosti široký přístup k právní ochraně. […]“

14.

Článek 46 nařízení prezidenta 18/1989 (FEK Αʹ 8) upravuje lhůtu pro podání žaloby:

„Žaloba na neplatnost musí být podána do šedesáti dnů ode dne následujícího po dni oznámení napadeného aktu nebo jeho zveřejnění, pokud tak vyžaduje zákon, nebo ode dne, kdy se navrhovatel s aktem plně seznámil.“

15.

V bodě 8 předkládacího usnesení předkládající soud posuzuje použitelná ustanovení zákona č. 4014/2011, „Environmentální povolení staveb a činností, regulace ilegálních staveb za účelem vytvoření ekologické rovnováhy a další ustanovení spadající do příslušnosti ministerstva životního prostředí, energetiky a změny klimatu“ (FEK A', 209) a různé prováděcí předpisy.

16.

Článek 1 odst. 1 zákona 4014/2011 rozděluje veřejné a soukromé stavby podle jejich dopadu na životní prostředí do dvou tříd (A a B). První třída (A) zahrnuje stavby a činnosti, které by pravděpodobně mohly mít významné dopady na životní prostředí a pro které bude nezbytné vypracovat posouzení vlivu na životní prostředí (dále jen „EIA“), a to za účelem přijetí zvláštních požadavků a omezení na ochranu životního prostředí. Druhá třída (B) zahrnuje stavby s méně významnými dopady na životní prostředí.

17.

Články 3, 4 a 19 zákona 4014/2011 upravují účast veřejnosti. Podle článku 12 zákona 4014/2011 jsou různá povolení sloučena do jednoho rozhodnutí o schválení environmentálních požadavků (dále jen „schválení environmentálních požadavků“).

18.

Článek 30 odst. 9 zákona 4014/2011 obsahuje přechodné ustanovení, jež stanoví, že až do zavedení elektronického environmentálního rejstříku zůstávají v platnosti stávající právní předpisy upravující konzultace zúčastněných a řízení o účasti veřejnosti na udělování environmentálních povolení. Podle těchto předpisů toto řízení začíná vyvěšením oznámení o podrobnostech stavby v sídle příslušného regionu a zveřejněním tohoto oznámení v místním tisku, vždy ve spojení s výzvou všem zájemcům, aby se s věcí seznámili a vyjádřili svůj názor na posouzení vlivů stavby na životní prostředí.

19.

Podle článku 19a zákona 4014/2011 musí být schválení environmentálních požadavků uveřejněno na internetu do jednoho měsíce. V případě zmeškání této lhůty je schválení neplatné. Podle čl. 19a odst. 1 druhé věty odpovídá zveřejnění na této speciální internetové stránce zákonem předepsanému oznámení a zakládá domněnku, že všichni zájemci je vzali na vědomí, a mohou tedy podat žalobu na neplatnost nebo jiný opravný prostředek. Provádění tohoto ustanovení upravuje meziresortní vyhláška č. 21938/2012 ministra pro správní reformu a digitální správu a ministra životního prostředí, energetiky a změny klimatu: „Zřízení a spuštění příslušné internetové stránky pro zveřejňování rozhodnutí o schválení environmentálních požadavků (RSEP), rozhodnutí o aktualizaci nebo změně RSEP, a to v souladu s článkem 19a zákona č. 4014/2011“ (FEK B', 1470).

20.

Prvním rozhodnutím napadeným ve vnitrostátním řízení bylo schváleno vybudování komplexního ubytovacího zařízení na ostrově Ios (Řecko) a jeho environmentální požadavky. Jedná se o hotel s 249 lůžky, zařízené byty pro turisty, spa centrum a související stavby. Celá stavba se rozkládá na rozsáhlé ploše a zahrnuje zabrání pobřeží, pláže a mořské oblasti, které jsou ve veřejném vlastnictví.

21.

Dne 2. srpna 2013 byla v místním tisku, který vychází na ostrově Syros (Řecko) vzdáleném 55 námořních mil, zveřejněna výzva pro všechny zájemce, aby se s věcí seznámili a vyjádřili svůj názor na posouzení vlivu této stavby na životní prostředí. Soudní dvůr nemá k dispozici žádné informace o tom, jak je tento tisk na Iosu rozšířen. Tato výzva byla zároveň zveřejněna v sídle regionu, rovněž na Syrosu; zde byl uchováván spis EIA a zde probíhalo projednávání.

22.

Podle nesporných údajů žalobců v původním řízení se lze z Iosu na Syros zpravidla přepravit několikahodinovou plavbou trajektem, který zjevně není v provozu každý den.

23.

Sporné rozhodnutí bylo vydáno dne 8. srpna 2014. Dne 11. srpna 2014 bylo zveřejněno na internetové stránce DIAVGEIA (Transparentnost) a 8. září 2014 na internetových stránkách ministerstva životního prostředí.

24.

Žaloba na neplatnost byla podána dne 19. února 2016, tedy po uplynutí více než jednoho roku a šesti měsíců od sporného rozhodnutí.

25.

Žalobci, tři majitelé turistických nemovitostí na ostrově Ios a tři sdružení, tvrdí, že se s napadeným rozhodnutím seznámili až dne 22. prosince 2015, tedy v okamžiku, kdy zaznamenali provádění prací souvisejících s napojením dané oblasti, v níž má vzniknout komplex ubytovacích zařízení, na inženýrské sítě.

26.

Do řízení vstoupila společnost 105 Anonymi Touristiki kai Techniki Etaireia Ekmetallefsis Akiniton, jež je držitelkou koncesí a povolení a která tvrdila, že žaloba na neplatnost v rozsahu, v němž je namířena proti spornému rozhodnutí, nebyla podána včas, neboť byla mimo jiné předložena po uplynutí 60 dní od zveřejnění tohoto rozhodnutí na internetových stránkách Ministerstva životního prostředí.

27.

Symvoulio tis Epikrateias (Státní rada, Řecko) předkládá Soudnímu dvoru tyto předběžné otázky s žádostí o rozhodnutí:

28.

Písemné stanovisko předložili pánové Flausch, Bosco a Albrespy, jakož i sdružení Somateio „Syndesmos Iiton“ (sdružení „Svaz obyvatel Iosu“), Somateio „Elliniko Diktyo – Filoi tis Fysis“ (sdružení „Řecká síť – přátelé přírody“) a Somateio „Syllogos Prostasias kai Perithalpsis Agrias Zois – SPPAZ“ (sdružení „Ochrana a péče o život divoké přírody – SPPAZ“) společně jako žalobci v původním řízení, společnost 105 Anonymi Touristiki kai Techniki Etaireia Ekmetallefsis Akiniton (105 Touristik und Immobilien AG) jako vedlejší účastnice na straně žalovaných orgánů v původním řízení, Řecká republika a Evropská komise. Titíž zúčastnění přednesli vyjádření na jednání, které se konalo dne 27. března 2019.

29.

Svými otázkami se Státní rada táže, zda je řízení o účasti veřejnosti při vydání sporného povolení slučitelné s požadavky směrnice o posuzování vlivů a zda lhůta pro podání žaloby proti tomuto povolení začala plynout jeho zveřejněním na internetových stránkách.

30.

Relevantní jsou v tomto smyslu zejména články 6, 9 a 11 směrnice o posuzování vlivů. Tato ustanovení je nutno vykládat ve světle Aarhuské úmluvy ( 6 ), k jejímuž naplňování přispívají ( 7 ). Rozhodovací praxe Výboru pro dodržování Aarhuské úmluvy (dále jen „ACCC“ jako zkratka pro Aarhus Convention Compliance Committee) ( 8 ) schválená smluvními stranami včetně Unie a Maastricht Recommendations on Promoting Effective Public Participation in Decision-making in Environmental Matters (Maastrichtská doporučení způsobů podpory efektivní účasti veřejnosti na rozhodování v záležitostech životního prostředí) ( 9 ), které smluvní strany zadaly, vzaly je na vědomí ( 10 ) a uznaly ( 11 ), proto obsahují užitečný podklad pro posuzování předkládaných otázek.

31.

První otázka se sice v zásadě týká slučitelnosti celé pozměněné řecké právní úpravy o účasti veřejnosti, tedy zveřejňování posouzení vlivů na životní prostředí, informování veřejnosti a konzultací s ní, s články 6 a 11 směrnice o posuzování vlivů a článkem 47 Listiny základních práv. Konkrétně však otázka směřuje pouze k tomu, zda je přípustné, aby tyto procesní kroky byly v první řadě prováděny a kontrolovány vyšší správní jednotkou regionu, a nikoliv dotčenou obcí.

32.

Na tuto konkrétní otázku by Soudní dvůr mohl odpovědět relativně stručně, že směrnice o posuzování vlivů neobsahuje žádné ustanovení o tom, jaká úroveň nebo část vnitrostátní správy za posuzování vlivů na životní prostředí odpovídá.

33.

Soudní dvůr sice v souvislosti se strategickým posuzováním stanovil určité požadavky na nezávislost orgánů, které jsou v rámci strategického posuzování konzultovány ( 12 ), o to však v projednávané věci nejde.

34.

Důvodem této konkrétní formulace otázky je spíše průběh účasti veřejnosti ve věci v původním řízení. K účasti veřejnosti zde nedošlo na ostrově Ios, kde se předmětný záměr realizuje, nýbrž v sídle regionální správy na ostrově Syros vzdáleném 55 námořních mil od Iosu a dostupném trajektem, který není v provozu každý den. Výzva pro veřejnost obsahující možnosti její účasti byla zveřejněna rok před napadeným povolením v tisku vydávaném na Syrosu a oznámena vyvěšením v sídle regionu, také na ostrově Syros; zde byl uchováván spis EIA a zde proběhla konzultace.

35.

Dle mého názoru otázka směřuje k tomu, zda tyto způsoby účasti veřejnosti splňují požadavky směrnice o posuzování vlivů a zejména článku 6. Podle žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce jsou tedy v tomto smyslu zajímavá tři hlediska, zaprvé informování veřejnosti o záměru a projednávání, zadruhé místo, kde se dotčená veřejnost mohla s informacemi o záměru seznámit, a zatřetí místo projednávání.

36.

Podle čl. 6 odst. 2 směrnice o posuzování vlivů musí být informace sděleny veřejnosti v rámci rozhodovacích řízení v oblasti životního prostředí prostřednictvím veřejného oznámení nebo jinými vhodnými prostředky jako například elektronickými médii, jsou-li k dispozici.

37.

Znění čl. 6 odst. 2 směrnice o posuzování vlivů, které se vztahuje na projednávanou věc, na rozdíl od dnes platného znění, neuvádí dotčenou veřejnost, nýbrž hovoří šířeji o veřejnosti.

38.

Vzhledem k normativní souvislosti a cíli informování má však rozhodující význam, aby byla informována dotčená veřejnost. Této skupině totiž pak náleží práva účasti podle čl. 6 odst. 3 a 4 směrnice. V souladu s tím požaduje také čl. 6 odst. 2 Aarhuské úmluvy pouze informování dotčené veřejnosti.

39.

Informování okruhu osob překračujícího tuto dotčenou veřejnost, tedy veřejnosti celkově, má naopak pouze doplňující funkci.

40.

Rozhodující význam má právě tento cíl. Dotčená veřejnost je sice menším okruhem osob než veřejnost jako taková, avšak právě tímto větším omezením se současně jasněji vymezuje cílová skupina pro sdělení informací. Zatímco při informování celé veřejnosti lze sotva vytvořit kritéria, která umožňují zjistit, zda jsou zvolené prostředky postačující, u dotčené veřejnosti tak lze učinit mnohem snáze.

41.

Podle čl. 1 odst. 2 písm. e) směrnice o posuzování vlivů se dotčenou veřejností rozumí veřejnost, která je nebo by mohla být ovlivněna rozhodovacími řízeními týkajícími se životního prostředí nebo která má na těchto řízeních určitý zájem, jakož i nevládní organizace podporující ochranu životního prostředí a splňující požadavky vnitrostátních právních předpisů. Podle písm. d) se přitom veřejností rozumí jedna nebo více fyzických nebo právnických osob a jejich sdružení, organizace nebo skupiny v souladu s vnitrostátním právem nebo zvyklostmi.

42.

Identifikovat nevládní organizace, které mají být informovány, by mělo být relativně snadné, neboť ty jsou zpravidla registrovány. Okruh dotčených osob nebo zájemců naopak závisí na příslušném záměru ( 13 ).

43.

V původním řízení mělo být dotčeno především okolí záměru, tedy dotčeni by byli minimálně někteří nebo možná všichni obyvatelé ostrova Ios. Mimoto si lze představit také osoby, které budou dotčeny turistickým provozem spojeným se záměrem a jinými dopady, jako je likvidace odpadu či zásobování vodou. Při identifikaci těchto skupin by měla významně pomocí EIA.

44.

Je-li stanovena dotčená veřejnost, je v dalším kroku nutno identifikovat informační prostředky vhodné pro sdělení informací.

45.

Podle čl. 6 odst. 2 směrnice o posuzování vlivů musí být informace sděleny veřejnosti prostřednictvím veřejného oznámení nebo jinými vhodnými prostředky jako například elektronickými médii, jsou-li k dispozici. Podrobné podmínky informování veřejnosti (např. formou vývěsek v určité oblasti nebo oznámením v místním tisku) stanoví podle čl. 6 odst. 5 členské státy. Toto ustanovení lze chápat v tom smyslu, že unijní normotvůrce považuje veřejné oznámení v zásadě za postačující.

46.

Článek 6 odst. 2 Aarhuské úmluvy však stanoví, že dotčená veřejnost bude přiměřeně, včas a účinně informována buď veřejným oznámením, nebo individuálně. Z toho lze usuzovat, že vhodným prostředkem zmiňovaným v čl. 6 odst. 2 směrnice o posuzování vlivů může být také individuální informování ( 14 ).

47.

Unijní právo ani Aarhuská úmluva však neobsahují přesné požadavky, jakou podobu musí takováto informace mít. Článek 6 odst. 5 směrnice o posuzování vlivů členským státům spíše ukládá, aby stanovily podrobné podmínky informování veřejnosti.

48.

Jak uvádí sami účastníci, je toto ustanovení výrazem procesní autonomie členských států. Pravidla členských států však nesmějí být méně příznivá než ta, která se týkají obdobných řízení na základě vnitrostátního práva (zásada rovnocennosti), a nesmějí v praxi znemožňovat nebo nadměrně ztěžovat výkon práv přiznaných unijním právním řádem (zásada efektivity) ( 15 ).

49.

Pokud jde o zásadu rovnocennosti, žádost o rozhodnutí o předběžné otázce zejména nastoluje otázku, zda je rozlišování určitých větších záměrů (třída A) a jiných, zpravidla menších záměrů (třída B), podle řeckého práva odůvodněné.

50.

Z žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce vyplývá, že informování veřejnosti u záměrů třídy B je prováděno nikoliv regionálními, nýbrž místními orgány. V souladu s tím by veřejnost byla informována místní vývěskou u místního orgánu, tedy na Iosu.

51.

Je však pochopitelné, že odpovědnost za větší záměry, jejichž vlivy na životní prostředí nejsou pouze místní povahy, bude přidělena regionálním orgánům. Nejedná se tedy o porušení zásady rovnocennosti.

52.

Zajímavější je zásada efektivity. Informování veřejnosti je totiž nezbytným předpokladem k tomu, aby veřejnost mohla účinně vykonávat svá práva účasti. Kdo není informován, nemá důvod usilovat o další informace o záměru, účastnit se rozhodovacího řízení nebo včas využít právní ochrany ( 16 ).

53.

Nemůže tedy postačovat použití libovolného způsobu sdělení, není-li zajištěno, že tímto způsobem bude dotčená veřejnost skutečno oslovena. Informování musí poskytnout dotčené veřejnosti přiměřenou možnost, aby získala informace o rozhodování o plánovaných činnostech a možnostech své účasti ( 17 ). Pouze tak se může dotčené veřejnosti dostat účinné možnosti účastnit se rozhodovacích řízení, jak stanoví čl. 6 odst. 4 směrnice o posuzování vlivů.

54.

Existují-li zavedené informační kanály, jejichž účinnost je zajištěna zkušenostmi z minulosti, je třeba tyto kanály využít. Neexistují-li, pak je potřeba prověřit, jakými informačními kanály lze tyto osoby oslovit. Do úvahy přitom přichází místní, ale také nadregionální tisk, rádio a televize ( 18 ), internet, vývěsky ( 19 ), a dokonce individuální informování ( 20 ).

55.

Zda informování veřejnosti v původní věci splňovalo tyto požadavky, musí v konečném důsledku přezkoumat vnitrostátní soud.

56.

V tomto směru je však třeba podotknout, že vývěska v sídle regionální správy na Syrosu mohla k informování dotčené veřejnosti přispět jen velmi malou měrou. Většina příslušníků této veřejnosti se totiž nacházela na Iosu a jeví se jako pochybné, že by tito příslušníci měli včas příležitost vzít tuto vývěsku na vědomí. Takováto vývěska samotná by výkon práv na účast nadměrně ztížila.

57.

Otázku, zda by zveřejnění v místním tisku zajistilo dostatečné informování veřejnosti, by bylo nutno posoudit zejména na základě jeho rozšíření na Iosu. V případě, že by se ukázalo, že zvolený tisk nebo jen dotčené vydání nebylo na Iosu čteno nebo bylo čteno pouze v minimálním rozsahu, bylo by účinné informování veřejnosti také zpochybněno.

58.

Při posuzování otázky, zda určité informační prostředky splňují zásadu efektivity, tedy nadměrně neomezují výkon práv dotčené veřejnosti na účast, je ale také důležité, existují-li účinnější prostředky, které by bylo možno použít bez nepřiměřeného úsilí. Chybí-li takovéto informační prostředky nebo neslibují-li úspěch, lze spíše přijmout volbu prostředků s omezenou účinností, neboť směrnice o posuzování vlivů ani Aarhuská úmluva nepožadují nemožné.

59.

V původní věci ale takovéto informační prostředky nelze prima facie vyloučit: místní veřejnost na Iosu bylo možno relativně snadno oslovit oznámeními v zařízeních místní správy na Iosu, na frekventovaných místech, jako je přístav nebo tržiště, jakož i v místě záměru.

60.

Řecká vláda dokonce připouští možnost, že takovéto dodatečné komunikační kanály byly využity. Z tohoto důvodu je nutno případně přezkoumat, zda byla dotčená veřejnost tímto způsobem skutečně dostatečně informována.

61.

Značné pochybnosti o dostatečném informování dotčené veřejnosti však vyplývají spíše z toho, že její příslušníci se podle informací, které má k dispozici Soudní dvůr, v původní věci zjevně nevyjádřili ( 21 ). Řecká vláda během jednání u Soudního dvora nebyla schopna sdělit, zda se dotčená veřejnost během schvalovacího řízení vyjádřila.

62.

Ve výsledku lze tedy konstatovat, že podle ustanovení čl. 6 odst. 2 směrnice o posuzování vlivů musí být veřejnost dotčená sporným záměrem informována způsobem, který jí poskytne přiměřenou možnost, aby včas a předem získala informace o rozhodování o plánovaných činnostech a možnostech své účasti.

63.

Z žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce vyplývá, že další pochybnosti jsou spojeny se skutečností, že informace o záměru nebyly k dispozici na Iosu, nýbrž pouze na Syrosu.

64.

Podle čl. 6 odst. 3 směrnice o posuzování vlivů členské státy zajistí, aby informace byly zpřístupněny dotčené veřejnosti v přiměřených lhůtách.

65.

Vzhledem k tomu, že nejsou stanoveny přesnější požadavky, platí také ohledně podmínek přístupu procesní autonomie členských států, jež je omezena zásadami efektivity a rovnocennosti.

66.

Pokud se jedná o zásadu rovnocennosti, uvádí se, že informace o menších záměrech třídy B jsou k dispozici na místě, informace o větších záměrech třídy A s významnějšími vlivy na životní prostředí naopak pouze ve větší vzdálenosti v sídle regionální správy. I zde platí, že odpovědnost regionální správy za větší záměry je pochopitelná.

67.

Obtíže při přístupu k informacím jsou spíše otázkou zásady efektivity.

68.

Je jisté, že přístup k informacím o záměru má pro účinnou účast na rozhodovacím řízení velký význam. Jestliže však byla dotčená veřejnost o řízení dostatečně informována, lze od ní požadovat určité úsilí, jež je nutno vynaložit pro přístup k informacím.

69.

Příslušná místa však musí ohledně podmínek přístupu k informacím o záměru zajistit vyvážený poměr mezi zájmem veřejnosti a úsilím, jež je spojeno s poskytnutím informací.

70.

Skutečnost, zda podmínky přístupu k informacím o záměru byly v původním sporu opravdu přiměřené, musí opět posoudit vnitrostátní soud.

71.

Přitom je nutno na jednu stranu zohlednit úsilí, s nímž byla pro příslušníky dotčené veřejnosti spojena konzultace o informacích o záměru, zejména délka a cena plavby z Iosu na Syros a zpět, pokud informace – na rozdíl od vyjádření Řecka – skutečně nebyly dostupné na Iosu.

72.

Na druhou stranu je třeba vzít v úvahu náklady příslušných orgánů spojené s tím, že by dotčené veřejnosti byl umožněn méně náročný přístup k informacím o záměru. Představit si lze například poskytnutí informací na Iosu, kde bude záměr realizován a kde má bydliště většina, možná dokonce všichni příslušníci dotčené veřejnosti, nebo elektronickou cestou na internetu.

73.

Skutečnost, že zejména náklady na místní poskytnutí informací by nebyly nepřiměřené, vyplývá již z toho, že podle údajů Řecka může veřejnost nahlédnout do informací o záměru také v obci, kde má být záměr uskutečněn ( 22 ), což je ostatně také v souladu s Maastrichtskými doporučeními ( 23 ).

74.

V souhrnu je tedy nutno konstatovat, že při stanovení pravidel pro poskytování informací podle čl. 6 odst. 3 směrnice o posuzování vlivů být musí zatížení příslušníků dotčené veřejnosti v souvislosti s výkonem práva na přístup v přiměřeném poměru k nákladům, které takto vzniknou příslušným orgánům.

75.

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce konečně obsahuje pochybnosti týkající se projednávání na Syrosu.

76.

Výchozím bodem pro posouzení této otázky je čl. 6 odst. 4 směrnice o posuzování vlivů. Tento odstavec stanoví, že dotčená veřejnost musí dostat včasné a účinné možnosti účastnit se rozhodovacích řízení ve věcech životního prostředí. Podrobné podmínky projednání s dotčenou veřejností (např. formou výzvy k písemným vyjádřením nebo veřejným projednáváním) stanoví také podle čl. 6 odst. 5 členské státy.

77.

Skutečnost, zda jsou takto použité možnosti účasti veřejnosti v souladu se směrnicí o posuzování vlivů, musí být zvažována podobně jako možnosti poskytnutí informací.

78.

Určité vodítko vyplývá z rozsudku Soudního dvora, podle něhož vybírání administrativního poplatku za účast veřejnosti u některých posouzení vlivů na životní prostředí není samo o sobě neslučitelné s účelem směrnice o posuzování vlivů. Soudní dvůr však také zdůraznil, že poplatky nesmí být stanoveny ve výši, která by bránila tomu, aby uvedená směrnice byla plně účinná, v souladu s cílem, který sleduje ( 24 ).

79.

Pro posuzování je tedy velmi zajímavé, zda možnosti účasti veřejnosti nemají negativní dopad na plnou účinnost směrnice o posuzování vlivů.

80.

O takovýto negativní dopad by se jednalo v případě, že by se příslušníci dotčené veřejnosti museli z důvodu své účasti na řízení skutečně nutně vydat na Syros v konkrétní den. Účast v písemné nebo elektronické podobě, která byla podle údajů Řecka skutečně možná ( 25 ) a v ustanovení čl. 6 odst. 4 směrnice o posuzování vlivů je výslovně jako způsob účasti uváděna ( 26 ), by totiž pro všechny zúčastněné byla spojena s podstatně nižším úsilím.

81.

Možnosti projednání s dotčenou veřejností musí být podle čl. 6 odst. 4 směrnice o posuzování vlivů takové, aby zatížení příslušníků dotčené veřejnosti v souvislosti s výkonem práva na účast na řízení bylo v přiměřeném poměru k nákladům, které takto vzniknou příslušným orgánům.

82.

Druhou otázkou se Státní rada táže, zda jsou s ohledem na odpověď na první otázku pravidla, která stanoví, že oznámení o schválení záměru na zvláštní internetové stránce je zároveň začátkem 60denní lhůty pro podání žaloby, slučitelná s články 6 a 11 směrnice o posuzování vlivů a článkem 47 Listiny.

83.

Nejprve je třeba posoudit, zda je tato otázka vůbec relevantní pro rozhodnutí, a tedy přípustná. Podle žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce totiž lze u žalob, které byly tak jako žaloba v původním řízení podány před 12. dubnem 2017, kromě zákonem stanoveného uplynutí lhůty prokázat, že se žalobce o napadeném jednání dozvěděl až později. To chápu v tom smyslu, že žalobní lhůta v těchto případech začíná plynout až ve chvíli, kdy se žalobce o věci skutečně dozvěděl.

84.

Vzhledem k tomu, že žalobci v původním řízení srozumitelně uvedli, že se o povolení dozvěděli při zahájení stavebních opatření, a tuto argumentaci podporují také úvahy týkající se odpovědi na první otázku, dalo by se předpokládat, že ve vnitrostátním řízení nebude odpověď na druhou otázku relevantní.

85.

Na druhou stranu Státní rada také sděluje, že okamžik, kdy se dotčená osoba o záměru skutečně dozví, nesmí být nepřiměřeně vzdálen okamžiku stanovenému zákonem, tedy oznámení na internetu. Nelze tedy vyloučit, že se Státní rada v původním řízení přiklání k tomu, aby zmeškání zákonné lhůty o jeden a půl roku bylo považováno za nepřiměřené.

86.

Vzhledem k tomu, že v případě pochybností platí domněnka relevance žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce ( 27 ), je tato otázka přípustná.

87.

Směrnice o posuzování vlivů neobsahuje žádné ustanovení o tom, zda může být lhůta pro podání žaloby proti povolení záměru spuštěna jeho oznámením na internetu.

88.

Článek 9 odst. 1 směrnice o posuzování vlivů stanoví, že příslušný orgán nebo orgány vhodným postupem uvědomí veřejnost o vydání nebo zamítnutí povolení. Článek 9 odst. 1 dále upravuje obsah tohoto oznámení, neobsahuje však žádné konkrétní podmínky řízení.

89.

Ani možné podklady pro žalobu proti schválení záměru, ať je to článek 11 směrnice o posuzování vlivů, přímý účinek ustanovení směrnice ( 28 ) nebo čl. 9 odst. 3 Aarhuské úmluvy ve spojení s článkem 47 Listiny základních práv ( 29 ) neupravují, zda může oznámením internetu začít plynout lhůta pro podání žaloby.

90.

Ohledně obou bodů, tedy lhůty pro podání žaloby a postupu oznámení, proto platí procesní autonomie členských států v mezích zásad rovnocennosti a efektivity.

91.

Také v tomto bodě se opět jedná o rozlišování mezi velkými a malými záměry. Pouze u záměrů třídy A je stanoveno, že s oznámením na internetu začíná plynout lhůta pro podání žaloby. Naopak u záměrů třídy B začíná lhůta pro podání žaloby plynout až v okamžiku, kdy se žalobce o věci skutečně dozvěděl.

92.

Velikostí a významem příslušných záměrů je argumentováno jak pro, tak proti tomuto rozlišování. Na jednu stranu je zpochybňováno, že je přístup k právní ochraně u záměrů s významnějšími vlivy na životní prostředí restriktivnější. Na druhou stranu je zdůrazňován mimořádný význam a omezený počet větších záměrů, které odůvodňují odlišný postup.

93.

V zásadě je koneckonců odůvodněné, aby nová metoda oznamování a – s tím související – nová pravidla pro plynutí lhůty pro podání žaloby byla přijata pouze ve vztahu k větším záměrům. Omezený počet takovýchto záměrů zaprvé usnadňuje odzkoušení takovýchto metod ( 30 ). Zadruhé u takovýchto záměrů panuje již z důvodu objemu investice zvýšený zájem na právní jistotě. A za třetí u větších záměrů zahrnuje dotčená veřejnost přirozeně větší okruh osob. V případě, že by žalobní lhůta začala plynout nikoliv oznámením, nýbrž skutečným seznámením se s příslušnou skutečností, by sotva bylo možno předpokládat, kdy už nebude možné žádnou žalobu podat.

94.

Z toho vyplývá, že porušení zásady rovnocennosti není patrné.

95.

Podle zásady efektivity nesmí být v praxi znemožňován nebo nadměrně ztěžován výkon práv přiznaných unijním právním řádem.

96.

V tomto smyslu se musím nejprve věnovat zveřejnění na internetových stránkách a poté plynutí lhůt pro podání žaloby.

97.

Oznámení povolení na internetových stránkách je jako takové slučitelné se zásadou efektivity.

98.

Žalobci ve sporu v původním řízení sice správně argumentují, že Soudní dvůr před zhruba deseti lety v oblasti ochrany spotřebitele vyjádřil pochybnosti o tom, zda je výlučné použití internetu slučitelné se zásadou efektivity ( 31 ). Také platí, že dokonce i dnes ještě existují oblasti, kde internet není dostatečně rozšířen tak, aby bylo možné se spolehnout pouze na něj ( 32 ).

99.

Minimálně v původním řízení však neexistují žádné informace o tom, že oznámení na internetové stránce v porovnání s jinými způsoby oznámení nadměrně ztěžuje výkon práv. Naopak: také Úřední věstník Evropské unie je vydáván v elektronické podobě na internetu; zpravidla je pouze toto vydání autentické a právně závazné ( 33 ). Mimoto také čl. 6 odst. 2 směrnice o posuzování vlivů uvádí v souvislosti s informováním veřejnosti elektronická média jako komunikační prostředek. Již proto musí být tento způsob k dispozici také v členských státech.

100.

V zájmu právní jistoty je v zásadě přípustné, aby pro možnost podání žaloby proti určitému opatření byla stanovena lhůta ( 34 ).

101.

Soudní dvůr zejména nepovažuje za nepřiměřené omezení, pokud lhůta pro podání žaloby závisí na oznámení, o němž dotčená osoba věděla nebo minimálně vědět musela ( 35 ). Se zásadou efektivity by naopak nebylo slučitelné namítat vůči dotyčnému uplynutí lhůty, pokud jednání vnitrostátních orgánů spolu s existencí lhůty vede k tomu, že dotyčný ztratí jakoukoliv možnost uplatnit svá práva před vnitrostátními soudy ( 36 ), tedy pokud tyto vnitrostátní orgány svým jednáním způsobily opožděné podání žaloby ( 37 ).

102.

Vzhledem k tomu musí Státní rada přezkoumat, zda chování řeckých orgánů vzalo žalobcům jakoukoliv možnost uplatnit jejich práva, a zejména, zda úřady svým jednáním způsobily opožděné podání žaloby.

103.

Řecko a společnost 105 Anonymi Touristiki kai Techniki Etaireia Ekmetallefsis Akiniton jsou toho názoru, že pravidla oznamování povolení na internetových stránkách musel každý znát, tedy také žalobci v původním řízení měli vzít oznámení předmětného povolení na vědomí.

104.

Přitom však není dostatečně zohledněn kontext žaloby proti povolení záměru, pro nějž je zapotřebí posouzení vlivů na životní prostředí. Takovéto povolení totiž zaprvé v souvislosti s účastí veřejnosti podle článku 6 směrnice o posuzování vlivů předpokládá další informování o záměru. A zadruhé musí být v případě žaloby podle článku 11 směrnice o posuzování vlivů poskytnut široký přístup k právní ochraně.

105.

Účast veřejnosti je rozhodující zejména z toho důvodu, že dotčená veřejnost musí mít důvěru v to, že záměr, u něhož musí být provedeno posuzování vlivů na životní prostředí, bude schválen pouze na základě účasti veřejnosti podle článku 6 směrnice o posuzování vlivů. Ta obsahuje zejména informování o schvalovacím řízení, které veřejnosti dotčené sporným záměrem poskytne přiměřenou možnost, aby získala informace o rozhodování o plánovaných činnostech a možnostech své účasti ( 38 ). V případě, že příslušníci dotčené veřejnosti nebyli o řízení informováni, nemusí počítat s tím, že dotčené povolení záměru bude uděleno a oznámeno.

106.

V tomto případě panují pochybnosti o tom, že pouhá okolnost, že nějaké rozhodnutí je ex post k dispozici na určitých internetových stránkách, může postačovat k tomu, aby byly splněny podmínky informování podle článku 9 směrnice o posuzování vlivů ( 39 ). Žalobci v původním řízení přesvědčivě vyložili, že je totiž nejprve zapotřebí mít důvod k nahlédnutí na internetové stránky za účelem kontroly, zda zde nebylo uveřejněno rozhodnutí, jež by se dotýkalo vlastní situace.

107.

Z toho vyplývá, že s články 9 a 11 směrnice o posuzování vlivů není slučitelné namítat příslušníkům dotčené veřejnosti, kteří neměli skutečné povědomí o povolení záměru, že uplynula lhůta pro podání žaloby, jež začala plynout oznámením povolení na internetu, jestliže neměli v souladu s čl. 6 odst. 2 přiměřenou možnost se o schvalovacím řízení informovat.

108.

Tento výsledek je v souladu s cílem širokého přístupu k právní ochraně.

109.

V článku 11 odst. 3 první větě směrnice o posuzování vlivů, jakož i v čl. 9 odst. 2 Aarhuské úmluvy je zakotven cíl poskytnout zúčastněné veřejnosti široký přístup k právní ochraně. Tato věta se týká stanovení toho, co je v souvislosti s žalobou podle článku 11 směrnice považováno za dostatečný zájem a porušování práva, ze strany členských států.

110.

Soudní dvůr však tento cíl právem zohlednil nejen u otázky dostatečného zájmu nebo porušení práva ( 40 ), nýbrž také v souvislosti s tím, na základě jakých kritérií musí být uznány organizace na ochranu přírody ( 41 ), zda jsou náklady na soudní řízení nepřiměřené ( 42 ), do jaké míry se lze odvolávat na procesní chyby při provádění posouzení vlivů na životní prostředí ( 43 ), a zejména ohledně účinnosti podaného opravného prostředku ( 44 ).

111.

Z tohoto důvodu musí být cíl širokého přístupu k právní ochraně zohledněn při posuzování toho, zda žalobní lhůta, která začíná plynout oznámením schválení záměru na internetových stránkách, nadměrně neztěžuje výkon práv podle článku 11 směrnice o posuzování vlivů. S tímto cílem by však bylo neslučitelné, pokud by lhůta pro podání žaloby začínala plynout oznámením, s nímž by dotčená veřejnost nemusela z důvodu nedostatečného informování o schvalovacím řízení počítat.

112.

Proti tomuto výsledku nelze namítat ani rozsudek North East Pylon Pressure Campaign a Sheehy ( 45 ). Je pravda, že Soudní dvůr v tomto rozsudku rozhodl, že se rozsah působnosti čl. 11 odst. 1 směrnice o posuzování vlivů omezuje na aspekty sporu spočívající v uplatnění práva veřejnosti účastnit se rozhodovacího procesu v souladu s podrobnými pravidly stanovenými v této oblasti uvedenou směrnicí ( 46 ). Opravné prostředky založené na jakémkoli jiném pravidle této směrnice, a tím spíše na jakémkoli jiném právním předpisu Unie nebo členských států jsou naopak vyloučeny ( 47 ).

113.

Toto konstatování lze chápat v tom smyslu, že žaloba podle čl. 11 odst. 1 směrnice o posuzování vlivů smí směřovat výhradně proti rozhodnutí v přímé souvislosti s možnostmi účasti veřejnosti, nikoliv však proti povolení záměru jako takovému. Žalobu proti povolení záměru by tedy bylo možno opřít pouze o přímý účinek ustanovení směrnice o posuzování vlivů ( 48 ) nebo o čl. 9 odst. 3 Aarhuské úmluvy ve spojení s článkem 47 Listiny základních práv ( 49 ).

114.

Takovýto výklad této judikatury však nepřesvědčí.

115.

Omezení žaloby podle článku 11 směrnice o posuzování vlivů na otázky účasti veřejnosti, jež by se nedotýkalo legality tohoto povolení, by ji totiž zbavilo smyslu a užitečného účinku. Účast veřejnosti není samoúčelná a to platí také pro napadení. Dotčená veřejnost má zájem zejména proto, že tak může ovlivnit povolení záměru a jeho dopady.

116.

Relevantní ustanovení proto vytváří nedělitelnou souvislost mezi žalobou podle článku 11 směrnice o posuzování vlivů a povolením záměru.

117.

Ustanovení čl. 11 odst. 1 dává určitým příslušníkům dotčené veřejnosti možnost dosáhnout přezkoumání soudem nebo jiným nezávislým a nestranným orgánem zřízeným zákonem, aby mohli napadat hmotnou nebo procesní zákonnost jakýchkoliv rozhodnutí podléhajících ustanovením o účasti veřejnosti obsaženým ve směrnici o posuzování vlivů.

118.

Povolení záměru, u něhož je nutné provést posouzení vlivů na životní prostředí, je takovýmto rozhodnutím, jež podléhá ustanovením o účasti veřejnosti.

119.

Členské státy totiž podle čl. 2 odst. 1 směrnice o posuzování vlivů přijmou všechna opatření nezbytná k zajištění, aby před vydáním povolení podléhaly záměry definované v článku 4, které mohou mít významný vliv na životní prostředí mimo jiné v důsledku své povahy, rozsahu nebo umístění, požadavku získat povolení a posouzení z hlediska jejich vlivů.

120.

Podle článku 3 směrnice posouzení vlivů na životní prostředí vhodným způsobem určí, popíše a posoudí v každém jednotlivém případě a v souladu s články 4 až 12 přímé a nepřímé vlivy záměru na určité faktory životního prostředí. Účast veřejnosti stanovená článkem 6 je součástí tohoto postupu k určení, popsání a posouzení a musí být podle článku 8 při schvalovacím řízení zohledněna.

121.

Tato souvislosti mezi žalobou a povolením vyplývá ještě zřetelněji z článku 6 a čl. 9 odst. 2 Aarhuské úmluvy. Podle čl. 6 odst. 1 písm. a) a b) bude řízení o účasti veřejnosti použito při povolování činností podle přílohy I a rozhodnutí o jiných plánovaných činnostech, které mohou mít významný vliv na životní prostředí. A článek 9 odst. 2 stanoví možnost napadení hmotné a procesní zákonnosti jakýchkoliv rozhodnutí, aktů nebo nečinnosti podléhajících ustanovením článku 6 ( 50 ).

122.

Soudní dvůr v souladu s tím rozhodl, že právo na napadnutí podle článku 11 směrnice o posuzování vlivů po jeho původním zavedení platilo již pro správní povolovací řízení, která byla zahájena již před lhůtou provedení, pokud vedla k vydání povolení po tomto dni ( 51 ). Okamžik účasti veřejnosti přitom nehraje žádnou roli.

123.

Mimoto nejsou alespoň uznaná sdružení na ochranu životního prostředí v rámci napadnutí omezena na odvolávání se na porušení pravidel účasti veřejnosti. Sdružení na ochranu životního prostředí se spíše mohou u soudu dovolávat pravidel vnitrostátního práva, která provádí unijní právní předpisy v oblasti životního prostředí, a rovněž pravidel unijního práva v oblasti životního prostředí majících přímý účinek ( 52 ).

124.

Okolnost, že členské státy podle čl. 11 odst. 2 směrnice o posuzování vlivů stanoví, v jaké fázi mohou být rozhodnutí, akty a nečinnost podle čl. 11 odst. 1 napadeny, mimochodem nebrání zohlednění vady při informování podle čl. 6 odst. 2 v souvislosti s během lhůty pro podání žaloby.

125.

Je pravda, že v některých členských státech nelze určité procesní vady při provádění posuzování vlivů na životní prostředí napadnout v rámci žaloby proti povolení záměru, nýbrž v samostatném soudním řízení ( 53 ).

126.

Není však zjevné, že v Řecku jsou takováto samostatná řízení stanovena.

127.

Především by takováto samostatná žaloba byla způsobilá zaručit účinnou ochranu uplatněných procesních práv pouze v případě, že by zamezila tomu, aby byl v mezičase záměr s konečnou platností a bez možnosti napadení povolen ( 54 ). Výtka porušení procesních práv totiž není samoúčelná, jejím cílem musí být, aby žalobce získal skutečnou výhodu. V opačném případě by chyběl dostatečný zájem na právní ochraně ( 55 ). V souvislosti s posouzením vlivů na životní prostředí takováto výhoda předpokládá, že žaloba může ovlivnit rozhodnutí o záměru.

128.

Z tohoto důvodu musí příslušné vnitrostátní orgány (a soudy ( 56 )) přijmout v rámci svých pravomocí nezbytná opatření směřující k nápravě situace vyplývající z neprovedení posouzení vlivů na životní prostředí, například zpětvzetím nebo pozastavením již uděleného povolení tak, aby bylo možno posouzení vlivů na životní prostředí provést ( 57 ). Přitom je napadnutelné nejen rozhodnutí neprovést příslušné posouzení vlivů na životní prostředí, nýbrž i případně provedení posouzení v rozsahu, v němž je stiženo vadami ( 58 ).

129.

Pravomoc stanovit fázi řízení, v níž lze určitá rozhodnutí napadnout, kterou uznává čl. 11 odst. 2 směrnice o posuzování vlivů, proto nemůže vést k tomu, že závažná procesní vada při informování dotčené veřejnosti podle čl. 6 odst. 2 zůstane při posuzování běhu lhůty pro podání žaloby proti povolení nezohledněna.

130.

Zohlednění vad informování při posuzování uplynutí lhůty nebrání ani oprávněný zájem oznamovatele na právní jistotě. Ten totiž není pro případ vad informování dotčené veřejnosti ze strany příslušných orgánů tak zcela bezmocný. Má-li pochybnosti o dostatečnosti oznámení učiněných příslušnými orgány, může přijmout vlastní vhodná opatření, například formou vývěsek v místě záměru a na jiných vhodných místech nebo inzerátů v místním tisku. Na základě takovýchto opatření se příslušníci dotčené veřejnosti skutečně mohou dozvědět o povolení záměru a získat přiměřenou možnost informovat se o povolovacím řízení.

131.

Je tedy nutno konstatovat, že s články 9 a 11 směrnice o posuzování vlivů není slučitelné namítat vůči příslušníkům dotčené veřejnosti, kteří neměli skutečné povědomí o povolení záměru, že uplynula lhůta pro podání žaloby, která začala plynout oznámením povolení na internetu, pokud tito neměli v souladu s čl. 6 odst. 2 přiměřenou možnost se o schvalovacím řízení informovat.

132.

Navrhuji tedy, aby Soudní dvůr rozhodl takto: