–

za V. M. G. Guigo Ch. Christevem, advokat,

–

za bulharskou vládu L. Zacharievou a E. Petranovou, jako zmocněnkyněmi,

–

za Evropskou komisi M. Kellerbauerem, jakož i J. Marinovou a P. Michajlovou, jako zmocněnci,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu článků 151 a 153 SFEU, článku 20 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“), článků 3, 4, 11 a 12 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/94/ES ze dne 22. října 2008 o ochraně zaměstnanců v případě platební neschopnosti zaměstnavatele (Úř. věst. 2008, L 283, s. 36), jakož i zásad procesní autonomie, rovnocennosti, efektivity a proporcionality.

2

Tato žádost byla podána v rámci sporu mezi V. M. G. Guigo a fondem „Garantirani vzemanija na rabotnicite i služitelite“ (fond „Záruka za pohledávky zaměstnanců“, Bulharsko) při Nacionalen osiguritelen institut (Národní institut pro sociální zabezpečení, Bulharsko) (dále jen „záruční fond“) ve věci odmítnutí uhradit zajištěné nesplacené mzdové pohledávky.

3

Směrnice 2008/94 kodifikovala směrnici Rady 80/987/EHS ze dne 20. října 1980 o ochraně zaměstnanců v případě platební neschopnosti zaměstnavatele (Úř. věst. 1980, L 283, s. 23; Zvl. vyd. 05/01, s. 217), naposledy pozměněnou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2002/74/ES ze dne 23. září 2002 (Úř. věst. 2002, L 270, s. 10; Zvl. vyd. 05/04, s. 261), a tuto směrnici zrušila.

4

Podle čl. 1 odst. 1 směrnice 2008/94:

„Tato směrnice se vztahuje na pohledávky zaměstnanců vyplývající z pracovních smluv nebo pracovních poměrů vůči zaměstnavatelům, kteří se nacházejí v platební neschopnosti ve smyslu čl. 2 odst. 1.“

5

Článek 3 této směrnice zní:

„Členské státy přijmou opatření nezbytná k tomu, aby záruční instituce zajišťovaly, s výhradou článku 4, úhradu nesplacených pohledávek zaměstnanců, které vyplývají z pracovních smluv nebo z pracovních poměrů, včetně, pokud tak stanoví vnitrostátní právo, odstupného při skončení pracovního poměru.

Záruční instituce přebírá nesplacené mzdové pohledávky za období přede dnem určeným členským státem nebo případně po něm.“

6

Článek 4 uvedené směrnice zní následovně:

„1.   Členské státy mohou omezit povinnost záručních institucí uvedených v článku 3 uhradit pohledávky.

2.   Pokud členské státy využijí možnosti podle odstavce 1, stanoví lhůtu, během níž [dobu, za niž] musí záruční instituce uhradit nesplacené pohledávky. Tato lhůta nesmí být kratší než období pokrývající odměnu za tři poslední měsíce pracovního poměru přede dnem uveden[ý]m v čl. 3 druhém pododstavci nebo po něm.

Členské státy mohou zahrnout toto tříměsíční minimální období do referenčního období v délce nejméně šesti měsíců.

Členské státy, které stanoví referenční období v délce nejméně osmnáct měsíců, mohou omezit lhůtu, během níž musí záruční instituce uhradit nesplacené pohledávky, na osm týdnů. V tom případě se pro výpočet minimálního období použijí období nejpříznivější pro zaměstnance.

3.   Členské státy mohou stanovit horní mez pro úhrady prováděné záruční institucí. Tato horní mez však nesmí být nižší než úroveň, která je sociálně slučitelná se sociálním cílem této směrnice.

Pokud členské státy využijí této možnosti, uvědomí Komisi o metodách stanovení horní meze.“

7

Článek 12 téže směrnice stanoví:

„Tato směrnice se nedotýká možnosti členských států,

8

Podle čl. 4 odst. 1 Zakona za garantiranite vzemanija na rabotnicite i služitelite pri nesastojatelnost na rabotodatelja (zákon o ochraně mzdových pohledávek zaměstnanců v případě platební neschopnosti zaměstnavatele, dále jen „zákon o ochraně mzdových pohledávek zaměstnanců“) platí:

„Zaměstnanci, kteří byli nebo jsou v pracovněprávním vztahu se zaměstnavatelem uvedeným v odstavci 2, mohou uplatnit nárok na uspokojení zajištěných pohledávek ve smyslu tohoto zákona bez ohledu na délku trvání pracovněprávního vztahu, a to za předpokladu, že tento pracovněprávní vztah:

9

Článek 6 tohoto zákona stanoví:

„Právo zaměstnanců na úhradu zajištěných pohledávek podle čl. 4 odst. 1 vzniká dnem zápisu soudního rozhodnutí do obchodního rejstříku, kterým:

10

Článek 25 uvedeného zákona zní:

„Zajištěné pohledávky ve smyslu tohoto zákona jsou uspokojeny na základě k tomu určeného a vyplněného prohlášení, které zaměstnanec zašle místní pobočce národního ústavu sociálního zabezpečení, která je nejblíže sídlu zaměstnavatele, ve lhůtě dvou měsíců ode dne zápisu soudního rozhodnutí podle článku 6 do obchodního rejstříku anebo ode dne, kdy byli zaměstnanci informování bulharským zaměstnavatelem o zahájení insolvenčního řízení podle právní úpravy jiného státu.“

11

Článek 358 Kodeks na truda (zákoník práce) stanoví:

„1)   Žaloby týkající se pracovněprávních sporů se podávají v následujících lhůtách:

[…]

2)   Lhůty uvedené v předchozím odstavci začínají běžet:

[…]

[…]“

12

V. M. G. Guigo pracovala od 29. června 2007 do 14. května 2012 pro Evrosilex OOD, společnost se sídlem ve Varně (Bulharsko).

13

Rozsudkem ze dne 26. června 2013 Rajonen sad Varna (oblastní soud ve Varně, Bulharsko) nařídil společnosti Evrosilex, aby uspokojila určité pohledávky V. M. G. Guigo odpovídající čisté odměně za placenou dovolenou vybranou během března, dubna a května 2012, odměně za práci vykonanou v květnu 2012, jakož i odstupnému za ukončení pracovního poměru bez dodržení výpovědní lhůty, přičemž ke všem pohledávkám se vážou zákonné úroky.

14

Rozsudkem ze dne 18. prosince 2013 Okražen sad Varna (krajský soud ve Varně, Bulharsko) zahájil insolvenční řízení vůči společnosti Evrosilex a prohlásil její úpadek. Téhož dne byl tento rozsudek zapsán do obchodního rejstříku.

15

Dne 3. srpna 2016 se V. M. G. Guigo obrátila na záruční fond s žádostí o uhrazení pohledávek odpovídajících odměně, kterou jí společnost Evrosilex nezaplatila. Tato žádost vycházela ze zákona o ochraně mzdových pohledávek zaměstnanců a z rozsudku Rajonen sad Varna (oblastní soud ve Varně) ze dne 26. června 2013, jakož i z exekučního rozkazu vydaného na základě tohoto rozsudku. Záruční fond žádosti v zákonné lhůtě nevyhověl, a proto V. M. G. Guigo napadla toto implicitní zamítnutí před Administrativen sad Varna (správní soud ve Varně, Bulharsko).

16

Záruční fond nakonec rozhodnutím ze dne 13. září 2016 žádost V. M. G. Guigo zamítl výslovně s odkazem na čl. 4 odst. 1 bod 2 a článek 25 zákona o ochraně mzdových pohledávek zaměstnanců. V. M. G. Guigo proti tomuto rozhodnutí podala žalobu k Administrativen sad Varna (správní soud ve Varně).

17

Rozsudkem ze dne 7. prosince 2016 tento soud žalobu V. M. G. Guigo zamítl a uvedl, že nebyly splněny podmínky týkající se ukončení pracovní smlouvy podle čl. 4 odst. 1 zákona o ochraně mzdových pohledávek zaměstnanců a že z rozsudku ze dne 18. dubna 2013, Mustafa (C‑247/12, EU:C:2013:256), vyplývá, že na základě unijního práva mohou členské státy stanovit tříměsíční lhůtu, jak je tomu ve věci v původním řízení, aniž tím zasáhnou do působnosti směrnice 2008/94.

18

Proti tomuto rozsudku podala V. M. G. Guigo kasační opravný prostředek k Varchoven administrativen sad (Nejvyšší správní soud, Bulharsko), který je předkládajícím soudem.

19

Tento soud uvádí, že spor v původním řízení se týká otázky, zda za okolností, jako jsou okolnosti ve věci v původním řízení, čl. 4 odst. 1 zákona o ochraně mzdových pohledávek zaměstnanců nezbavuje plného účinku články 151 a 153 SFEU, jakož i články 3 a 4 směrnice 2008/94, jelikož toto vnitrostátní ustanovení lze považovat za překážku toho, aby mohl zaměstnanec, který má zajištěné mzdové pohledávky, dosáhnout na minimální ochranu.

20

Konkrétně se táže, zda unijní právo umožňuje přijmout takové ustanovení, jako je čl. 4 odst. 1 zákona o ochraně mzdových pohledávek zaměstnanců, který z minimální ochrany v případě prohlášení úpadku zaměstnavatele vylučuje takové pohledávky, které vznikly v pracovním poměru ukončeném před více než třemi měsíci, a to automaticky a absolutně. Předkládající soud poznamenává, že směrnice 2008/94 nestanoví možnost omezit kategorii osob v postavení zaměstnanců, kteří mají nesplacené mzdové pohledávky vůči zaměstnavateli v úpadku, s výjimkou specifické kategorie osob vyloučených z ochrany podle článku 12 této směrnice.

21

Dále se předkládající soud táže, zda dvouměsíční lhůta uvedená v článku 25 zákona o ochraně mzdových pohledávek zaměstnanců na podání žaloby na uhrazení zajištěných pohledávek, která začíná běžet ode dne zápisu rozhodnutí o zahájení insolvenčního řízení do obchodního rejstříku, zajišťuje dostatečnou úroveň ochrany zaměstnanců a zda tato lhůta nepřiměřeně neomezuje výkon práv, která těmto zaměstnancům plynou ze směrnice 2008/94. Předkládající soud v tomto ohledu uvádí, že zákoník práce stanoví lhůtu tři roky na podání žaloby na uhrazení mzdových pohledávek, která začíná běžet dnem, kdy měl zaměstnavatel pohledávku zaplatit, a přestože tyto dva vnitrostátní právní předpisy upravují situace rozdílné povahy, sledují společný cíl, kterým je ochrana mzdových pohledávek zaměstnanců.

22

Předkládající soud se kromě toho táže na slučitelnost článku 25 zákona o ochraně mzdových pohledávek zaměstnanců s články 3 a 4 směrnice 2008/94, jakož i se zásadami proporcionality a efektivnosti, jelikož toto ustanovení se použije automaticky bez možnosti posoudit zvláštní okolnosti každého jednotlivého případu.

23

Předkládající soud nakonec uvádí, že má pochybnosti, zda je s článkem 20 Listiny slučitelné rozdílné zacházení se zaměstnanci, kteří mají právo na ochranu nesplacených mzdových pohledávek, v závislosti na tom, zda se použije čl. 358 odst. 1 bod 3 zákoníku práce, nebo čl. 4 odst. 1 zákona o ochraně nároků zaměstnanců, a na tom, zda je zaměstnavatel solventní, či nikoli.

24

Za těchto podmínek se Varchoven administrativen sad (Nejvyšší správní soud) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

25

Nejprve je třeba uvést, že vzhledem k tomu, že směrnice 2008/94 je založena na čl. 137 odst. 2 ES, nyní článku 153 SFEU, a byla přijata za účelem splnění cílů stanovených v článku 151 SFEU, k odpovědi na první otázku je třeba vyložit pouze ustanovení této směrnice.

26

Je tedy třeba mít za to, že podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda směrnice 2008/94 musí být vykládána v tom smyslu, že brání takové vnitrostátní právní úpravě, jako čl. 4 odst. 1 zákona o ochraně mzdových pohledávek zaměstnanců, který nepřiznává zajištění mzdových pohledávek zaměstnancům, jejichž pracovněprávní poměr skončil více než tři měsíce před zápisem rozhodnutí o zahájení insolvenčního řízení vůči zaměstnavateli do obchodního rejstříku.

27

Podle čl. 1 odst. 1 směrnice 2008/94 se tato směrnice vztahuje na pohledávky zaměstnanců vznikající z pracovních smluv nebo pracovních poměrů vůči zaměstnavatelům, kteří se nacházejí v platební neschopnosti.

28

Podle ustálené judikatury Soudního dvora je sociálním cílem této směrnice zajistit všem zaměstnancům minimální ochranu na unijní úrovni v případě platební neschopnosti zaměstnavatele úhradou nesplacených pohledávek vyplývajících z pracovních smluv nebo pracovních poměrů a týkajících se odměny za dané období (rozsudky ze dne 28. listopadu 2013, Gomes Viana Novo a další, C‑309/12, EU:C:2013:774, bod 20, jakož i ze dne 2. března 2017, Eschenbrenner, C‑496/15, EU:C:2017:152, bod 52 a citovaná judikatura).

29

Právě s ohledem na tento cíl článek 3 uvedené směrnice ukládá členským státům, aby přijaly opatření nezbytná k tomu, aby vnitrostátní záruční instituce zajišťovaly úhradu nesplacených pohledávek zaměstnanců.

30

Každopádně, jak již Soudní dvůr uvedl, směrnice 2008/94 poskytuje členským státům možnost omezit povinnost uhradit pohledávky stanovením referenčního období nebo záručního období anebo stanovením horní meze pro úhrady (obdobně ve vztahu ke směrnici 80/987 viz rozsudek ze dne 28. listopadu 2013, Gomes Viana Novo a další, C‑309/12, EU:C:2013:774, bod 22, jakož i usnesení ze dne 10. dubna 2014, Macedo Maia a další, C‑511/12, nezveřejněné, EU:C:2014:268, bod 21).

31

Podle judikatury Soudního dvora ustanovení směrnice 2008/94 týkající se možnosti členských států omezit jimi poskytovanou záruku dokládají, že systém zavedený touto směrnicí bere ohled na finanční schopnosti těchto členských států a usiluje o zachování finanční rovnováhy jejich záručních institucí (obdobně viz rozsudek ze dne 28. listopadu 2013, Gomes Viana Novo a další, C‑309/12, EU:C:2013:774, bod 29, jakož i usnesení ze dne 10. dubna 2014, Macedo Maia a další, C‑511/12, nezveřejněné, EU:C:2014:268, bod 21).

32

Článek 3 druhý pododstavec směrnice 2008/94 tedy stanoví, že záruční instituce přebírá nesplacené mzdové pohledávky za období přede dnem určeným členským státem nebo případně po něm.

33

Vedle toho podle čl. 4 odst. 1 směrnice 2008/94 platí, že členské státy mohou omezit povinnost záručních institucí uvedených v článku 3 uhradit pohledávky. Podle článku 4 odst. 2 této směrnice platí, že pokud členské státy využijí této možnosti, stanoví dobu, za niž musí záruční instituce uhradit nesplacené pohledávky, přičemž tato lhůta nesmí být kratší než období pokrývající odměnu za tři poslední měsíce pracovního poměru přede dnem uvedeným v čl. 3 druhém pododstavci nebo po něm. Podle těchto ustanovení mají členské státy rovněž možnost zahrnout toto tříměsíční minimální období do referenčního období v délce nejméně šesti měsíců, jakož i stanovit minimální záruku omezenou na osm týdnů, za podmínky, že toto období osmi týdnů spadá do delšího referenčního období v délce nejméně 18 měsíců (obdobně viz rozsudek ze dne 28. listopadu 2013, Gomes Viana Novo a další, C‑309/12, EU:C:2013:774, bod 26).

34

Je třeba poukázat na skutečnost, že případy upravené v článku 4 směrnice 2008/94 v pozměněném znění, v nichž je možné omezit povinnost záručních institucí uhradit pohledávky, musí být vykládány striktně (obdobně viz rozsudky ze dne 17. listopadu 2011, van Ardennen, C‑435/10, EU:C:2011:751, bod 34, jakož i ze dne 28. listopadu 2013, Gomes Viana Novo a další, C‑309/12, EU:C:2013:774, bod 31). Takový restriktivní výklad ale nemůže vést k tomu, že se možnost – výslovně vyhrazená členským státům – omezit uvedenou povinnost uhradit pohledávky, obsahově vyprázdní (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 28. listopadu 2013, Gomes Viana Novo a další, C‑309/12, EU:C:2013:774, bod 32).

35

V projednávaném případě článek 6 zákona o ochraně mzdových pohledávek zaměstnanců v souladu s čl. 3 druhým pododstavcem směrnice 2008/94 jako referenční datum stanoví den, ve kterém bylo zapsáno rozhodnutí o zahájení insolvenčního řízení do obchodního rejstříku. Z dokumentů předložených Soudnímu dvoru mimoto nevyplývá, že Bulharská republika využila možnost – uvedenou v čl. 4 odst. 2 druhém a třetím pododstavci směrnice – stanovit referenční období podle tohoto ustanovení.

36

Přitom podle čl. 4 odst. 1 a čl. 4 odst. 2 prvního pododstavce uvedené směrnice mají členské státy možnost omezit převzetí odpovědnosti záruční institucí, pokud pracovněprávní vztah skončil před referenčním datem, tím, že je přiznají pouze zaměstnancům, jejichž pracovněprávní poměr skončil během posledních tří měsíců předcházejících tomuto dni, jak je stanoveno v čl. 4 odst. 1 zákona o ochraně nároků zaměstnanců. Vyloučení zaměstnanců, jejichž pracovněprávní poměr skončil před tímto obdobím, tedy nemá vliv na minimální ochranu stanovenou v čl. 4 odst. 2 prvním pododstavci směrnice 2008/94, neboť tito zaměstnanci nemají ve vztahu k zaměstnavateli, který je v platební neschopnosti, nevyplacené pohledávky vyplývající z jejich pracovní smlouvy nebo pracovního poměru, které vznikly během posledních tří měsíců předcházejících uvedenému referenčnímu datu.

37

S ohledem na výše uvedené úvahy je třeba na první otázku odpovědět tak, že směrnice 2008/94 musí být vykládána v tom smyslu, že nebrání takové vnitrostátní právní úpravě, jako je čl. 4 odst. 1 zákona o ochraně nároků zaměstnanců, která nepřiznává zajištění mzdových pohledávek zaměstnancům, jejichž pracovní poměr skončil více než tři měsíce před zápisem rozhodnutí o zahájení insolvenčního řízení vůči jejich zaměstnavateli do obchodního rejstříku.

38

Vzhledem k odpovědi na první otázku není nutné na druhou, třetí a čtvrtou otázku odpovídat.

39

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (sedmý senát) rozhodl takto:

Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/94/ES ze dne 22. října 2008 o ochraně zaměstnanců v případě platební neschopnosti zaměstnavatele musí být vykládána v tom smyslu, že nebrání takové vnitrostátní právní úpravě, jako je čl. 4 odst. 1 Zakona za garantiranite vzemanija na rabotnicite i služitelite pri nesastojatelnost na rabotodatelja (zákon o ochraně mzdových pohledávek zaměstnanců v případě platební neschopnosti zaměstnavatele), která nepřiznává zajištění mzdových pohledávek zaměstnancům, jejichž pracovní poměr skončil více než tři měsíce před zápisem rozhodnutí o zahájení insolvenčního řízení vůči jejich zaměstnavateli do obchodního rejstříku.