–

za S. A. Zdziaszka M. Bouwman a B. J. Polmanem, advocaten,

–

za Openbaar Ministerie K. van der Schaftem a U. E. A. Weitzel, jako zmocněnci,

–

za nizozemskou vládu M. Noort a M. Bulterman, jako zmocněnkyněmi,

–

za Irsko J. Quaney, jako zmocněnkyní, ve spolupráci s C. Noctor, BL,

–

za polskou vládu B. Majczynou a M. Nowakem, jakož i K. Majcher, jako zmocněnci,

–

za Evropskou komisi R. Troostersem a S. Grünheid, jako zmocněnci,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 4 odst. 1 rámcového rozhodnutí Rady 2002/584/SVV ze dne 13. června 2002 o evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi členskými státy (Úř. věst. 2002, L 190, s. 1; Zvl. vyd. 19/06, s. 34), ve znění rámcového rozhodnutí Rady 2009/299/SVV ze dne 26. února 2009 (Úř. věst. 2009, L 81, s. 24) (dále jen „rámcové rozhodnutí 2002/584“).

2

Tato žádost byla předložena v souvislosti s výkonem – v Nizozemsku – evropského zatýkacího rozkazu vydaného Sądem Okręgowym w Gdańsku (krajský soud v Gdaňsku, Polsko) na Sławomira Andrzeje Zdziaszka za účelem výkonu trestu odnětí svobody v Polsku.

3

Článek 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, podepsané v Římě dne 4. listopadu 1950 (dále jen „EÚLP“), nadepsaný „Právo na spravedlivý proces“, stanoví:

„1.   Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého, nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků, anebo v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.

2.   Každý, kdo je obviněn z trestného činu, se považuje za nevinného, dokud jeho vina nebyla prokázána zákonným způsobem.

3.   Každý, kdo je obviněn z trestného činu, má tato minimální práva:

4

Články 47 a 48 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“) jsou součástí hlavy VI Listiny, nadepsané „Soudnictví“.

5

Článek 47 Listiny, nadepsaný „Právo na účinnou právní ochranu a spravedlivý proces“, zní:

„Každý, jehož práva a svobody zaručené právem Unie byly porušeny, má za podmínek stanovených tímto článkem právo na účinné prostředky nápravy před soudem.

Každý má právo, aby jeho věc byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, předem zřízeným zákonem. Každému musí být umožněno poradit se, být obhajován a být zastupován.

[…]“

6

Ve vysvětleních k Listině základních práv (Úř. věst. 2007, C 303, s. 17, dále jen „vysvětlení k Listině“) je v souvislosti s čl. 47 druhým pododstavcem Listiny uvedeno, že toto ustanovení odpovídá čl. 6 odst. 1 EÚLP.

7

Ve vysvětleních k Listině je v souvislosti se zmíněným článkem 47 dále uvedeno, že „[v] právu Unie není právo na soudní projednání omezeno na spory týkající se občanských práv nebo závazků. Je to jeden z důsledků skutečnosti, že Unie je právním společenstvím, jak prohlásil Soudní dvůr [v rozsudku ze dne 23. dubna 1986, Les Verts v. Parlament (294/83, EU:C:1986:166)]. Avšak ve všech jiných hlediscích než rozsah se záruky přiznané EÚLP uplatňují v Unii obdobným způsobem“.

8

Článek 48 Listiny, nadepsaný „Presumpce neviny a právo na obhajobu“, stanoví:

„1.   Každý obviněný se považuje za nevinného, dokud jeho vina nebyla prokázána zákonným způsobem.

2.   Každému obviněnému je zaručeno respektování práv na obhajobu.“

9

Ve vysvětleních k Listině je v tomto ohledu upřesněno, že:

„Článek 48 má totožné znění jako čl. 6 odst. 2 a 3 EÚLP […]

[…]

V souladu s čl. 52 odst. 3 Listiny má toto právo stejný smysl a rozsah jako právo zaručené EÚLP.“

10

Článek 51 Listiny, nadepsaný „Oblast použití“, v odstavci 1 stanoví:

„Ustanovení této listiny jsou při dodržení zásady subsidiarity určena orgánům, institucím a jiným subjektům Unie, a dále členským státům, výhradně pokud uplatňují právo Unie. […]“

11

V článku 52 Listiny, nadepsaném „Rozsah a výklad práv a zásad“, je uvedeno:

„1.   Každé omezení výkonu práv a svobod uznaných touto listinou musí být stanoveno zákonem a respektovat podstatu těchto práv a svobod. Při dodržení zásady proporcionality mohou být omezení zavedena pouze tehdy, pokud jsou nezbytná a pokud skutečně odpovídají cílům obecného zájmu, které uznává Unie, nebo potřebě ochrany práv a svobod druhého.

[…]

3.   Pokud tato listina obsahuje práva odpovídající právům zaručeným Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, jsou smysl a rozsah těchto práv stejné jako ty, které jim přikládá uvedená úmluva. Toto ustanovení nebrání tomu, aby právo Unie poskytovalo širší ochranu.

[…]

7.   Soudy Unie a členských států náležitě přihlížejí k vysvětlením vypracovaným jako pomůcka pro výklad této listiny.“

12

Body 5, 6, 8, 10 a 12 odůvodnění rámcového rozhodnutí 2002/584 znějí takto:

[…]

[…]

[…]

[…]“

13

Článek 1 tohoto rámcového rozhodnutí, nadepsaný „Definice evropského zatýkacího rozkazu a povinnost jej vykonat“, stanoví:

„1.   Evropský zatýkací rozkaz je soudní rozhodnutí, které vydal některý členský stát proto, aby jiný členský stát zatkl a předal vyžádanou osobu za účelem trestního stíhání nebo výkonu trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření spojené[ho] s odnětím osobní svobody.

2.   Členské státy vykonají evropský zatýkací rozkaz na základě zásady vzájemného uznávání a v souladu s ustanoveními tohoto rámcového rozhodnutí.

3.   Tímto rámcovým rozhodnutím není dotčena povinnost ctít základní práva a obecné právní zásady zakotvené v článku 6 [EU].“

14

Články 3, 4 a 4a uvedeného rámcového rozhodnutí upravují důvody pro povinné odmítnutí výkonu evropského zatýkacího rozkazu a důvody, pro které je možné odmítnout výkon evropského zatýkacího rozkazu.

15

Rámcové rozhodnutí 2009/299 upřesňuje důvody, na jejichž základě může vykonávající justiční orgán členského státu odmítnout výkon evropského zatýkacího rozkazu v případě, že se dotyčná osoba nezúčastnila jednání soudu. V bodech 1, 2, 4, 6 až 8, 14 a 15 jeho odůvodnění je uvedeno:

[…]

[…]

[…]

16

Článek 1 rámcového rozhodnutí 2009/299, nadepsaný „Účel a oblast působnosti“, zní:

„1.   Účelem tohoto rámcového rozhodnutí je posílit procesní práva osob v trestním řízení, usnadnit justiční spolupráci v trestních věcech a zejména zlepšit vzájemné uznávání soudních rozhodnutí mezi členskými státy.

2.   Tímto rámcovým rozhodnutím není dotčena povinnost ctít základní práva a obecné právní zásady zakotvené v článku 6 Smlouvy, včetně práva osob, proti nimž je vedeno trestní řízení, na obhajobu, a veškeré související povinnosti justičních orgánů zůstávají nedotčeny.

3.   Tímto rámcovým rozhodnutím se zavádějí společná pravidla pro uznávání nebo výkon soudních rozhodnutí v jednom členském státě (vykonávající členský stát), byla-li vydána jiným členským státem (vydávající členský stát) v soudním jednání, kterého se dotyčná osoba nezúčastnila osobně […]“

17

Článek 4a rámcového rozhodnutí 2002/584 byl do tohoto rozhodnutí vložen článkem 2 rámcového rozhodnutí 2009/299 a je nadepsaný „Rozhodnutí vydaná v soudním jednání, kterého se dotyčná osoba nezúčastnila osobně“. Jeho odstavec 1 zní:

„Vykonávající soudní orgán může rovněž odmítnout výkon evropského zatýkacího rozkazu vydaného za účelem výkonu trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření spojeného s odnětím osobní svobody, pokud se osoba nezúčastnila osobně soudního jednání, ve kterém bylo vydáno dané rozhodnutí, pokud evropský zatýkací rozkaz neuvádí, že osoba v souladu s dalšími procesními požadavky vymezenými vnitrostátním právem vydávajícího členského státu:

18

Článek 8 odst. 1 rámcového rozhodnutí 2002/584 zní takto:

„Evropský zatýkací rozkaz obsahuje v souladu s formulářem uvedeným v příloze tyto údaje:

19

Článek 15 tohoto rámcového rozhodnutí, nadepsaný „Rozhodnutí o předání“, stanoví:

„1.   Vykonávající justiční orgán rozhodne o předání osoby ve lhůtách a za podmínek stanovených v tomto rámcovém rozhodnutí.

2.   Považuje-li vykonávající justiční orgán informace, které mu sdělil vystavující členský stát, za nedostatečné pro to, aby mohl rozhodnout o předání, požádá o neprodlené poskytnutí potřebných doplňujících informací, zejména s ohledem na články 3 až 5 a článek 8, a může stanovit lhůtu, ve které mají být tyto informace dodány, přičemž vezme v úvahu nutnost dodržet lhůty stanovené v článku 17.

3.   Vystavující justiční orgán může kdykoli doručit vykonávajícímu justičnímu orgánu dodatečné užitečné informace.“

20

Článek 17 uvedeného rámcového rozhodnutí zní:

„1.   Evropský zatýkací rozkaz se projednává a vykonává jako neodkladná záležitost.

2.   Souhlasí-li vyžádaná osoba se svým předáním, mělo by být pravomocné rozhodnutí o výkonu evropského zatýkacího rozkazu přijato do deseti dnů od vyjádření tohoto souhlasu.

3.   V ostatních případech by mělo být pravomocné rozhodnutí o výkonu evropského zatýkacího rozkazu přijato do 60 dnů od zatčení vyžádané osoby.

4.   Nelze-li v konkrétních případech vykonat evropský zatýkací rozkaz ve lhůtách stanovených v odstavci 2 nebo 3, uvědomí o tom vykonávající justiční orgán neprodleně vystavující justiční orgán s uvedením důvodů prodlení. V tomto případě lze lhůty prodloužit o dalších 30 dnů.

[…]“

21

V písmeni d) jednotného vzoru evropského zatýkacího rozkazu, který se nachází v příloze rámcového rozhodnutí 2002/584, je uvedeno následující:

22

Rámcové rozhodnutí 2002/584 provádí do nizozemského práva Overleveringswet (zákon o předávání osob) ze dne 29. dubna 2004 (Stb. 2004, č. 195, dále jen „OLW“).

23

Článek 12 OLW zní takto:

„Předání se odmítne, pokud je účelem evropského zatýkacího rozkazu zajistit výkon rozsudku vydaného na jednání soudu, kterého se obžalovaný nezúčastnil osobně, a pokud evropský zatýkací rozkaz neuvádí, že v souladu s procesními požadavky vydávajícího členského státu

24

Písmeno D přílohy 2 OLW, nadepsané „Vzor evropského zatýkacího rozkazu […]“, odpovídá písmeni d) přílohy rámcového rozhodnutí 2002/584.

25

Z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že u předkládajícího soudu, Rechtbank Amsterdam (soud v Amsterodamu, Nizozemsko), podal officier van justitie bij de Rechtbank (státní zástupce při soudu) dne 17. ledna 2017 návrh na výkon evropského zatýkacího rozkazu, jejž vystavil dne 12. června 2014 Sąd Okręgowy w Gdańsku (krajský soud v Gdaňsku, Polsko) (dále jen „předmětný evropský zatýkací rozkaz“).

26

Tímto evropským zatýkacím rozkazem je požadováno zatčení a předání polského státního příslušníka S. A. Zdziaszka, který pobývá v Nizozemsku, za účelem výkonu dvou trestů odnětí svobody v Polsku.

27

V uvedeném evropském zatýkacím rozkaze je v tomto ohledu poukázáno na rozsudek, kterým se ukládá celkový trest a který dne 25. března 2014 vydal Sąd Rejonowy w Wejherowie (okresní soud ve Wejherowo, Polsko). Toto rozhodnutí se týká celkem pěti skutků (č. 1 až 5), které jsou podle polského práva trestnými činy, jichž se dopustil S. A. Zdziaszek.

28

Rozhodnutím ze dne 25. března 2014 Sąd Rejonowy w Wejherowie (okresní soud ve Wejherowo) z vlastního podnětu:

29

Pokud jde o trest odnětí svobody související se skutky č. 1 a 2, předkládající soud rozhodnutím ze dne 11. dubna 2017

30

Tato žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká pouze trestu odnětí svobody souvisejícího s trestnými činy, které představují skutky č. 3 až 5.

31

V písmeni d) předmětného evropského zatýkacího rozkazu je uvedeno, že S. A. Zdziaszek se řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí, kterým bylo pravomocně rozhodnuto o trestu, jenž měl vykonat, osobně nezúčastnil.

32

Vystavující orgán v tomto písmeni d) zaškrtl pouze rámeček v bodě 3.2, který zní následovně:

„[dotčená osoba] věděla o plánovaném jednání soudu a zmocnila svého právního zástupce, kterého si sama zvolila, nebo který jí byl ustanoven státem, aby ji na jednání soudu obhajoval, a tímto zástupcem byla skutečně na jednání soudu obhajována“.

33

V písmeni d) dále vystavující orgán vyplnil bod 4, ve kterém má možnost uvést, proč se domnívá, že je splněna podmínka podle bodu 3.2, a konstatoval v něm následující:

„[S. A. Zdziaszek] byl o konání soudního jednání řádně informován v souladu s ustanoveními polského trestního řádu. Oznámení o jednání bylo zasláno na adresu, kterou odsouzená osoba uvedla během přípravného řízení. Byl poučen o následcích, které nastanou, nevyrozumí-li justiční orgány o změně adresy svého bydliště nebo pobytu. Během soudního jednání využil [S. A. Zdziaszek] služeb právního zástupce, který byl přítomen na jednání soudu i při vynesení rozsudku.“

34

Z doplňujících informací, které sdělil vystavující justiční orgán, vyplývá, že:

35

Na základě těchto okolností, které uvedl vystavující orgán, má předkládající soud za to, že okolnost popsaná v čl. 4a odst. 1 písm. b) rámcového rozhodnutí 2002/584, která odpovídá situaci uvedené v písmeni d), bodu 3.2 jednotného vzoru evropského zatýkacího rozkazu, který se nachází v příloze tohoto rámcového rozhodnutí, se v projednávaném případě neuplatní, jelikož z uvedených okolností nevyplývá, že vyžádaná osoba „věděla o plánovaném jednání soudu“ ani že „zmocnila svého právního zástupce, kterého si sama zvolila, nebo který jí byl ustanoven státem, aby ji na jednání soudu obhajoval“.

36

Předkládající soud se předně táže, zda takové rozhodnutí, jako je rozsudek ze dne 25. března 2014, kterým byl uložen celkový trest a ve prospěch dotyčné osoby změněn souhrnný trest odnětí svobody, k němuž byla předtím pravomocně odsouzena, a kterým byly do jediného trestu odnětí svobody sloučeny různé tresty odnětí svobody, k nimž byla předtím pravomocně odsouzena, ale již se v něm neposuzovala otázka, zda dotčená osoba spáchala předmětné trestné činy, spadá do působnosti čl. 4a odst. 1 rámcového rozhodnutí 2002/584.

37

Je-li tomu tak, předkládající soud by mohl výkon předmětného evropského zatýkacího rozkazu odmítnout, jelikož by nebyla splněna podmínka uvedená v čl. 4a odst. 1 písm. b) tohoto rámcového rozhodnutí.

38

Tento soud se nicméně domnívá, že na vznesený dotaz je třeba odpovědět záporně, a to zejména kvůli znění čl. 4a odst. 1 písm. c) a d) uvedeného rámcového rozhodnutí, v nichž je použita formulace „které umožňují opětovné přezkoumání skutkové podstaty věci [přezkoumání věci samé] včetně nových důkazů“.

39

Z této formulace podle předkládajícího soudu vyplývá, že se týká situace, kdy trestní soud rozhodl ve věci samé tak, že se vyslovil k vině dotyčné osoby v souvislosti s vytýkaným trestným činem a případně jí za tento trestný čin uložil sankci. O takovou situaci se naproti tomu nejedná v případě takového rozsudku, kterým se ukládá celkový trest, jaký dne 25. března 2014 vynesl Sąd Rejonowy w Wejherowie (okresní soud ve Wejherowo), jelikož v tomto druhu řízení se již neposuzuje otázka viny dotyčné osoby.

40

Předkládající soud ovšem uvedl, že polský vystavující justiční orgán je podle všeho naopak toho názoru, že takové rozhodnutí do působnosti čl. 4a odst. 1 rámcového rozhodnutí 2002/584 spadá, jelikož v písmeni d) předmětného evropského zatýkacího rozkazu uvádí pouze informace týkající se řízení, v němž byl vydán rozsudek, kterým se ukládá celkový trest, a informace týkající se rozhodnutí o vině dotyčné osoby, které je jeho podkladem, v něm zmíněny nejsou.

41

Pokud by bylo na tento první dotaz odpovězeno záporně, předkládající soud má dále za to, že je třeba posoudit, zda se dotyčná osoba ve fázi rozhodnutí o vině, které je podkladem rozsudku, jímž se ukládá celkový trest, osobně zúčastnila jednání soudu, ve kterém bylo toto rozhodnutí o vině vyneseno, a není-li tomu tak, zda je zjištěno, že nastala některá z okolností uvedených v čl. 4a odst. 1 písm. a) až d) rámcového rozhodnutí 2002/584.

42

Co se v projednávaném případě týče podkladového rozsudku, polské justiční orgány poskytly na žádost nizozemského státního zastupitelství doplňující informace, ze kterých podle předkládajícího soudu vyplývá, že S. A. Zdziaszek se v řízení v prvním stupni ani v odvolacím řízení osobně nezúčastnil žádného jednání soudu, ve kterém byla věc meritorně posuzována.

43

Pokud jde o použitelnost některé z okolností uvedených v čl. 4a odst. 1 písm. a) až d) rámcového rozhodnutí 2002/584, předkládající soud konstatuje, že vystavující justiční orgán nevyužil bodu 2 písmene d) formuláře evropského zatýkacího rozkazu, ani neuvedl použitelnou kategorii bodu 3 písmene d) tohoto formuláře.

44

Vyvstává tudíž otázka, zda předkládající soud může za takových okolností odmítnout výkon předmětného evropského zatýkacího rozkazu z tohoto důvodu.

45

Tento soud má za to, že existují okolnosti, na jejichž základě lze na tuto otázku odpovědět kladně.

46

Ze slovního spojení „pokud evropský zatýkací rozkaz neuvádí“ použitého v úvodní větě čl. 4a odst. 1 rámcového rozhodnutí 2002/584 lze v této souvislosti podle předkládajícího soudu dovodit, že informace týkající se použitelnosti některé z okolností popsaných v písmenech a) až d) tohoto ustanovení musí být v zásadě uvedeny v písmeni d) formuláře evropského zatýkacího rozkazu nebo alespoň v souladu s formulací kategorií, které jsou v něm popsány.

47

Takový výklad je rovněž v souladu s cíli sledovanými tímto rámcovým rozhodnutím, kterými je zaprvé zajistit, aby bylo pravomocné rozhodnutí o výkonu evropského zatýkacího rozkazu přijato ve stanovené lhůtě, takže je potřeba omezit na minimum případy, v nichž je nezbytné žádat o doplňující informace, zadruhé přesně a jednotně vymezit důvod pro odmítnutí a zatřetí umožnit vykonávajícímu justičnímu orgánu jednoduše a transparentně prověřit, zda bylo skutečně dodrženo právo dotyčné osoby na obhajobu.

48

Předkládající soud nicméně uvedl, že existují i skutečnosti, které podporují opačný názor. Vystavující justiční orgány zjevně mají zpravidla za to, že není nezbytné využít kategorií uvedených v bodě 3 písmeni d) formuláře evropského zatýkacího rozkazu.

49

Kladná odpověď na tuto otázku by kromě tohoto mohla vést v rozporu se zásadou vzájemného uznávání k častějšímu odmítání, a tudíž i k ojedinělejšímu předávání.

50

Pokud by bylo na první dvě otázky odpovězeno záporně, předkládající soud má za to, že je třeba dále ověřit, zda se na rozhodnutí o vině, které je podkladem rozsudku, jímž se ukládá celkový trest, uplatní některá z okolností uvedených v čl. 4a odst. 1 písm. a) až d) rámcového rozhodnutí 2002/584.

51

Z doplňujících informací poskytnutých vystavujícím justičním orgánem v tomto ohledu podle předkládajícího soudu vyplývá, že řízení v prvním stupni, ve kterém byl S. A. Zdziaszek odsouzen dne 10. dubna 2012, jakož i odvolací řízení, ve kterém toto odsuzující rozhodnutí nebylo změněno, proběhla v Polsku.

52

Vystavující justiční orgán uvedl stran řízení v prvním stupni následující skutečnosti:

53

Podle názoru předkládajícího soudu z těchto skutečností nelze vyvodit, že ve fázi řízení, v níž měl S. A. Zdziaszek právního zástupce ustanoveného z úřední povinnosti, „věděl[…] o plánovaném jednání soudu“ ve smyslu čl. 4a odst. 1 písm. b) rámcového rozhodnutí 2002/584.

54

Jinak je tomu ovšem ve fází řízení, které se zúčastnil právní zástupce, jehož si S. A. Zdziaszek zvolil; podle předkládajícího soudu lze totiž z účasti tohoto právního zástupce dovodit, že S. A. Zdziaszek v této fázi skutečně „věděl[…] o plánovaném jednání soudu“ a tohoto právního zástupce „zmocnil[…]“, „aby [ho] na jednání soudu obhajoval“ ve smyslu tohoto ustanovení.

55

Z informací poskytnutých vystavujícím justičním orgánem nicméně nevyplývá, že S. A. Zdziaszek byl „tímto zástupcem […] skutečně na jednání soudu obhajován[…]“, ale pouze že se uvedený právní zástupce jednání v řízení v prvním stupni zúčastnil. Kromě toho nebylo nikterak upřesněno, kterého ze 27 jednání, jež se konala v rámci tohoto řízení, se právní zástupce, jehož si S. A. Zdziaszek zvolil, zúčastnil, ani co bylo předmětem těchto jednání. Pouze na základě těchto informací tudíž nelze dovodit, že se tento právní zástupce jednání zúčastnil a že na nich dotyčnou osobu skutečně obhajoval.

56

Předkládající soud má tudíž za to, že se S. A. Zdziaszek soudního jednání, ve kterém bylo vydáno prvostupňové rozhodnutí, osobně nezúčastnil a že na toto řízení nedopadá žádná z okolností uvedených v čl. 4a odst. 1 písm. a) až d) rámcového rozhodnutí 2002/584.

57

Stran odvolacího řízení uvedl vystavující justiční orgán následující skutečnosti:

58

Na základě doplňujících informací poskytnutých vystavujícím justičním orgánem, v nichž je uvedeno, že S. A. Zdziaszek a jeho právní zástupce byli informováni o obsahu rozsudku ze dne 10. dubna 2012, předkládající soud dovodil, že vyžádaná osoba „věděla o plánovaném jednání soudu“ v odvolacím řízení a „zmocnila svého právního zástupce, […] aby ji na jednání soudu obhajoval“. Vzhledem k tomu, že se v rámci odvolacího řízení konalo jediné jednání, z těchto informací, v nichž je uvedeno, že se tento právní zástupce zúčastnil jednání v rámci odvolacího řízení, kromě toho dovozuje, že S. A. Zdziaszek byl „tímto zástupcem […] skutečně na [tomto] jednání soudu obhajován[…]“.

59

Situace se tedy s ohledem na uvedené skutečnosti liší v závislosti na tom, zda se pozornost zaměřuje na řízení v prvním stupni nebo na odvolací řízení, a to za předpokladu, že věc v nich byla meritorně zkoumána.

60

Než předkládající soud požádá vystavující justiční orgán o vyjasnění této otázky, táže se na to, zda odvolací řízení spadá do působnosti čl. 4a odst. 1 rámcového rozhodnutí 2002/584.

61

Tento soud se domnívá, že několik okolností svědčí ve prospěch kladné odpovědi.

62

V tomto ohledu vychází ze znění tohoto ustanovení, které neomezuje svou působnost na řízení v prvním stupni, jelikož jeho písmena c) a d) výslovně odkazují na „obnovení řízení“ a „odvolání“. V polském právu přitom v odvolacím řízení dochází k novému meritornímu zkoumání věci.

63

Takový výklad čl. 4a odst. 1 tohoto rámcového rozhodnutí kromě toho podle předkládajícího soudu potvrzuje i cíl, který sleduje uvedené ustanovení a kterým je – jak rozhodl Soudní dvůr v bodě 43 rozsudku ze dne 26. února 2013, Melloni (C‑399/11, EU:C:2013:107), a v bodě 37 rozsudku ze dne 24. května 2016, Dworzecki (C‑108/16 PPU, EU:C:2016:346) – umožnit vykonávajícímu justičnímu orgánu povolit předání navzdory nepřítomnosti vyžádané osoby na jednání soudu, ve kterém byla odsouzena, při plném dodržení práva na obhajobu.

64

Právo na obhajobu je totiž součástí práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 6 EÚLP a článku 47 Listiny, takže pokud členský stát zavedl odvolací řízení, je povinen zajistit, aby měla dotyčná osoba v jeho rámci základní záruky uvedené ve zmíněných ustanoveních. Ačkoliv má dotyčná osoba možnost se svého práva na obhajobu vzdát, nic to nemění na tom – jak rozhodl Evropský soud pro lidská práva – že trestní soud, který má znovu rozhodnout o vině dotčené osoby, rozhodnout nemůže, pokud přímo neposoudí důkazy osobně předložené obžalovaným, který chce prokázat, že se jednání, jež je údajně trestným činem, nedopustil. V takové situaci proto nelze pouze na základě toho, že dotyčná osoba mohla využít svého práva na obhajobu v rámci řízení v prvním stupni, dovodit, že byly dodrženy požadavky stanovené v článku 6 EÚLP a článku 47 Listiny.

65

Pokud se dotyčná osoba nezúčastnila osobně soudního jednání v odvolacím řízení a věc byla v tomto řízení meritorně posuzována, přičemž dotyčná osoba byla znovu odsouzena nebo bylo potvrzeno odsuzující rozhodnutí vydané v řízení v prvním stupni, má předkládající soud za to, že v souladu s cílem čl. 4a odst. 1 rámcového rozhodnutí 2002/584 toto řízení do rozsahu působnosti tohoto ustanovení spadá.

66

Předkládající soud ovšem podotýká, že některé jiné členské státy s takovým výkladem nesouhlasí, jelikož mají za to, že odvolací řízení v žádném případě není pro účely ověření požadavků na základě čl. 4a odst. 1 rámcového rozhodnutí 2002/584 relevantní. Lze proto rovněž tvrdit, že je-li prokázáno, že právo dotyčné osoby na obhajobu bylo plně dodrženo v rámci řízení v prvním stupni, na základě zásady vzájemné důvěry je nutno konstatovat, že orgány vydávajícího členského státu v rámci dalších případných řízení neporušily základní práva přiznaná unijním právem. Soudní dvůr však v tomto ohledu dosud nerozhodl.

67

Za těchto okolností se Rechtbank Amsterdam (soud v Amsterodamu) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

68

Předkládající soud žádá, aby byla tato žádost o rozhodnutí o předběžné otázce projednána v naléhavém řízení o předběžné otázce upraveném v článku 107 jednacího řádu Soudního dvora.

69

Tento soud na podporu své žádosti uvádí, že S. A. Zdziaszek je v současné době zadržen v Nizozemsku, dokud nebude rozhodnuto o dalším postupu při výkonu předmětného evropského zatýkacího rozkazu, který na něj vydaly příslušné orgány Polské republiky.

70

Předkládající soud kromě toho vysvětluje, že v tomto směru nebude moci přijmout žádné rozhodnutí, dokud Soudní dvůr nerozhodne o předmětné žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce. Odpověď Soudního dvora na položené otázky má tedy přímý a určující dopad na délku zadržení S. A. Zdziaszka v Nizozemsku za účelem jeho případného předání k výkonu tohoto evropského zatýkacího rozkazu.

71

Zaprvé je třeba konstatovat, že se tato žádost o rozhodnutí o předběžné otázce týká výkladu rámcového rozhodnutí 2002/584, které spadá do oblastí upravených v hlavě V části třetí Smlouvy o FEU, která pojednává o prostoru svobody, bezpečnosti a práva. V naléhavém řízení o předběžné otázce ji tudíž lze projednat.

72

Co se zadruhé týče kritéria naléhavosti, podle ustálené judikatury Soudního dvora je třeba zohlednit skutečnost, že osoba dotčená ve věci v původním řízení je v současné době zbavena osobní svobody a její další zadržení závisí na vyřešení sporu v původním řízení (zejména rozsudek ze dne 10. listopadu 2016, Kovalkovas, C‑477/16 PPU, EU:C:2016:861, bod 21 a citovaná judikatura). Situaci dotyčné osoby je navíc třeba posuzovat ke dni zkoumání žádosti o projednání žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce v naléhavém řízení (rozsudek ze dne 24. května 2016, Dworzecki, C‑108/16 PPU, EU:C:2016:346, bod 22 a citovaná judikatura).

73

V projednávané věci je přitom nesporné, že S. A. Zdziaszek byl k tomuto dni zbaven osobní svobody. Jeho další zadržení pak závisí na výsledku sporu v původním řízení, jelikož zadržení bylo nařízeno, jak vysvětlil předkládající soud, v rámci výkonu předmětného evropského zatýkacího rozkazu.

74

Za těchto podmínek pátý senát Soudního dvora dne 8. června 2017 na návrh soudce zpravodaje po vyslechnutí generálního advokáta rozhodl, že žádosti předkládajícího soudu o projednání žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce v naléhavém řízení vyhoví.

75

Podstatou první a třetí otázky předkládajícího soudu, které je třeba posoudit společně, je, zda musí být pojem „soudní jednání, ve kterém bylo vydáno dané rozhodnutí“ ve smyslu čl. 4a odst. 1 rámcového rozhodnutí 2002/584 vykládán v tom smyslu, že odkazuje na odvolací řízení nebo řízení, v němž dochází ke změně jednoho či více dříve uložených trestů odnětí svobody, jako je řízení, v němž byl vydán rozsudek, kterým se ukládá celkový trest, dotčený ve věci v původním řízení.

76

Za účelem zodpovězení takto přeformulovaných otázek je třeba zaprvé připomenout, že jak vyplývá z bodů 81, 90 a 98 rozsudku z dnešního dne, Tupikas (C‑270/17 PPU), pro účely uplatnění čl. 4a odst. 1 rámcového rozhodnutí 2002/584 je třeba v situaci, kdy řízení probíhalo v několika stupních, v nichž byla vydána po sobě následující rozhodnutí, z nichž alespoň jedno bylo vydáno v nepřítomnosti dotyčné osoby, považovat za „soudní jednání, ve kterém bylo vydáno dané rozhodnutí“ pouze odvolací řízení, pokud bylo rozhodnutím vydaným v tomto stupni řízení na základě nového meritorního zkoumání věci ze skutkového i právního hlediska pravomocně rozhodnuto o vině dotyčné osoby a byl jí uložen takový trest, jako je opatření spojené s odnětím osobní svobody.

77

Je pravda, že takové odsuzující rozhodnutí má v zásadě dvě samostatné části, které však spolu souvisejí, totiž rozhodnutí o vině a rozhodnutí o trestu, kterým je v projednávaném případě trest odnětí svobody (v tomto smyslu viz rozsudek ze dnešního dne, Tupikas, C‑270/17 PPU, body 78 a 83).

78

To však nic nemění na tom, že i za předpokladu, že je výše uloženého trestu v následujícím řízení změněna, tak jako tomu bylo ve věci v původním řízení, rozhodnutí vydané v odvolacím řízení, které má znaky uvedené v bodě 76 tohoto rozsudku, je pro účely ověření, které musí provést vykonávající justiční orgán na základě čl. 4a odst. 1 rámcového rozhodnutí 2002/584, i nadále relevantní.

79

Ze stejných důvodů, jako jsou důvody uvedené v bodech 83 a 84 rozsudku z dnešního dne, Tupikas (C‑270/17 PPU), má totiž pravomocné rozhodnutí o vině učiněné v odvolacím řízení přímý vliv na situaci dotčené osoby, a to tím spíše, že představuje právní základ trestu odnětí svobody, který má tato osoba vykonat.

80

Je tudíž podstatné, aby dotyčná osoba mohla před tím, než je přijato konečné rozhodnutí o její vině, plně využít svého práva na obhajobu.

81

Je třeba dodat, že jak rovněž vyplývá z bodů 85 a 86 rozsudku z dnešního dne, Tupikas (C‑270/17 PPU), odvolací řízení je v rámci čl. 4a odst. 1 rámcového rozhodnutí 2002/584 rozhodné tím spíše, že plné a skutečné dodržení práva na obhajobu v této fázi soudního procesu může zhojit případné porušení tohoto práva v předchozí etapě trestního řízení.

82

Pokud jde o tento aspekt první a třetí otázky, je tudíž třeba konstatovat, že pojem „soudní jednání, ve kterém bylo vydáno dané rozhodnutí“ ve smyslu čl. 4a odst. 1 rámcového rozhodnutí 2002/584 musí být vykládán v tom smyslu, že označuje odvolací řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí, kterým bylo na základě nového meritorního zkoumání věci ze skutkového i právního hlediska pravomocně rozhodnuto o vině dotyčné osoby a byl jí uložen takový trest, jako je opatření spojené s odnětím osobní svobody, i když byl uložený trest změněn pozdějším rozhodnutím.

83

Zadruhé je třeba zjistit, zda může do působnosti čl. 4a odst. 1 rámcového rozhodnutí 2002/584 spadat rozhodnutí, které bylo vydáno v pozdější fázi řízení a kterým byl změněn jeden či více dříve uložených trestů odnětí svobody, obdobně jako je tomu v případě rozsudku, kterým se ukládá celkový trest, dotčeného ve věci v původním řízení.

84

Jak předně vyplývá ze spisu předloženého Soudnímu dvoru, ačkoliv je takový rozsudek vydán poté, co byl dotyčné osobě jedním nebo několika rozhodnutími uložen jeden či více trestů, nemá žádný vliv na rozhodnutí o vině učiněné v těchto dřívějších rozhodnutích, které je tudíž pravomocné.

85

Takovým rozsudkem dále dochází ke změně výše uloženého trestu nebo uložených trestů. Opatření tohoto druhu je tedy třeba odlišovat od opatření týkajících se postupů při výkonu trestu odnětí svobody. Z judikatury Evropského soudu pro lidská práva ostatně vyplývá, že čl. 6 odst. 1 EÚLP se na otázky týkající se postupů při výkonu trestu odnětí svobody, zejména postupů souvisejících s předběžným propuštěním, neuplatní (v tomto smyslu viz ESLP, 3. dubna 2012, Boulois v. Lucembursko, CE:ECHR:2012:0403JUD003757504, bod 87).

86

A konečně řízení, v němž je vydáno takové rozhodnutí, jako je rozsudek, kterým se ukládá celkový trest, dotčený ve věci v původním řízení, kterým dochází zejména ke sloučení jednoho či více trestů, jež byly dotyčné osobě dříve uloženy, do jediného nového trestu, nutně vede k výsledku, který je pro tuto osobu příznivější. Například poté, co nabude účinnosti nová právní úprava, na jejímž základě se zjištěný trestný čin trestá méně přísně, může být rozhodnuto o mírnějším trestu. Nebo za situace, kdy je vydáno několik odsuzujících rozhodnutí, přičemž každým z nich je uložen určitý trest, mohou být uložené tresty sloučeny do celkového trestu, který je kratší než součet výší jednotlivých trestů uložených různými dřívějšími rozhodnutími.

87

Z judikatury Evropského soudu pro lidská práva v tomto ohledu vyplývá, že záruky stanovené v článku 6 EÚLP se uplatní nejen na rozhodnutí o vině, ale také na rozhodnutí o trestu (v tomto smyslu viz ESLP, 28. listopadu 2013, Dementěv v. Rusko, CE:ECHR:2013:1128JUD004309505, bod 23). Z práva na spravedlivý proces v této souvislosti vyplývá právo dotyčné osoby být přítomna na jednání, jelikož jednání může mít značný dopad na výši trestu, který jí bude uložen (v tomto smyslu viz ESLP, 21. září 1993, Kremzov v. Rakousko, CE:ECHR:1993:0921JUD001235086, bod 67).

88

O takovou situaci se jedná i v případě specifického postupu při stanovení celkového trestu, který nepředstavuje ryze formální výpočet, ale při určování výše trestu zahrnuje určitý prostor pro uvážení, který spočívá zejména v tom, že může být zohledněna situace a osobnost dotyčného nebo i polehčující či přitěžující okolnosti (v tomto smyslu viz ESLP, 15. července 1982, Eckle v. Německo, CE:ECHR:1983:0621JUD000813078, bod 77, a 28. listopadu 2013, Dementěv v. Rusko, CE:ECHR:2013:1128JUD004309505, body 25 a 26).

89

Okolnost, zda má dotčený soud pravomoc dříve uložený trest zpřísnit, je vedle toho v tomto ohledu irelevantní (v tomto smyslu viz rozsudky ESLP, 26. května 1988, Ekbatani v. Švédsko, CE:ECHR:1988:0526JUD001056383, bod 32, a 18. října 2006, Hermi v. Itálie, CE:ECHR:2006:1018JUD001811402, bod 65).

90

Z toho vyplývá, že takové řízení, v němž je vydán rozsudek, kterým se ukládá celkový trest, o jaké se jedná ve věci v původním řízení, v němž je znovu stanovena délka dříve uložených trestů odnětí svobody, je třeba pro účely uplatnění čl. 4a odst. 1 rámcového rozhodnutí 2002/584 považovat za relevantní, jelikož za tímto účelem přiznává příslušnému orgánu určitý prostor pro uvážení ve smyslu bodu 88 tohoto rozsudku a jelikož je v něm pravomocně rozhodnuto o trestu.

91

V takovém řízení totiž dochází ke stanovení výše trestu, který bude muset odsouzená osoba nakonec vykonat, a tato osoba proto musí mít možnost skutečně využít svého práva na obhajobu, aby mohla ve svůj prospěch ovlivnit rozhodnutí, které má být v tomto směru přijato.

92

Okolnost, že je nový trest pro dotyčnou osobu příznivější již z povahy věci, je irelevantní, jelikož výše trestu není určena předem, nýbrž závisí na tom, jak příslušný orgán posoudí okolnosti daného případu, a pro dotčenou osobu má rozhodující význam právě konečná výše trestu, který má vykonat.

93

S ohledem na výše uvedené důvody je třeba konstatovat, že za takové situace, o jakou se jedná ve věci v původním řízení, kdy bylo v odvolacím řízení, během kterého byla věc znovu meritorně zkoumána, pravomocně rozhodnuto o vině dotčené osoby a zároveň jí byl v důsledku toho uložen trest odnětí svobody, jehož délka však byla následným rozhodnutím, které přijal příslušný orgán poté, co vykonal svoji posuzovací pravomoc a o trestu pravomocně rozhodl, změněna, musí být pro účely uplatnění čl. 4a odst. 1 rámcového rozhodnutí 2002/584 zohledněna obě tato rozhodnutí.

94

Jak totiž v této souvislosti vyplývá z bodů 76 až 80, resp. bodů 90 až 92 tohoto rozsudku, právo na obhajobu je třeba zajistit jak v souvislosti s rozhodnutím o vině, tak v souvislosti s konečným stanovením trestu, a jsou-li tyto dva aspekty, které spolu jinak úzce souvisejí, odděleny, z hlediska požadavků uvedeného ustanovení musí být z téhož důvodu posouzena obě konečná rozhodnutí přijatá v tomto ohledu. Cíl tohoto ustanovení totiž spočívá právě v posílení procesních práv dotčených osob, a to na základě zaručení jejich základního práva na spravedlivý proces (v tomto smyslu viz rozsudek z dnešního dne, Tupikas, C‑270/17 PPU, body 58 a 61 až 63), a zajištění toho, že se tyto požadavky uplatní jak na rozhodnutí o vině, tak na rozhodnutí o trestu, jak bylo uvedeno v bodě 87 tohoto rozsudku.

95

V praxi takový výklad nepovede k žádným obtížím, jelikož jak uvedl generální advokát v bodě 55 svého stanoviska, formulář jednotného vzoru evropského zatýkacího rozkazu, který se nachází v příloze rámcového rozhodnutí 2002/584, vyžaduje poskytnutí informací týkajících se obou těchto aspektů. Výše uvedený výklad tudíž nemůže nikterak ztížit úlohu vystavujícího justičního orgánu.

96

S ohledem na všechny výše uvedené úvahy je třeba na první a třetí položenou otázku odpovědět tak, že pojem „soudní jednání, ve kterém bylo vydáno dané rozhodnutí“ ve smyslu čl. 4a odst. 1 rámcového rozhodnutí 2002/584 musí být vykládán tak, že neodkazuje pouze na stupeň řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí o odvolání, jímž bylo na základě nového meritorního zkoumání věci pravomocně rozhodnuto o vině dotčené osoby, ale rovněž na takové následné řízení, jako je řízení, v němž byl vydán rozsudek, kterým se ukládá celkový trest, dotčený ve věci v původním řízení, na jehož základě bylo přijato rozhodnutí, kterým byla pravomocně změněna výše původně uloženého trestu, pokud měl orgán, který posledně uvedené rozhodnutí přijal, v tomto ohledu určitou posuzovací pravomoc.

97

Podstatou druhé otázky předkládajícího soudu je, zda musí být rámcové rozhodnutí 2002/584 vykládáno v tom smyslu, že umožňuje vykonávajícímu justičnímu orgánu odmítnout výkon evropského zatýkacího rozkazu již proto, že ve formuláři jednotného vzoru evropského zatýkacího rozkazu, který se nachází v příloze tohoto rámcového rozhodnutí, ani v doplňujících informacích získaných od vystavujícího justičního orgánu na základě čl. 15 odst. 2 uvedeného rámcového rozhodnutí není uveden dostatek údajů, na jejichž základě by mohl stanovit, že nastala některá ze situací uvedených v čl. 4a odst. 1 písm. a) až d) téhož rámcového rozhodnutí.

98

Za účelem poskytnutí užitečné odpovědi na tuto otázku je třeba připomenout, že ověření, které je třeba provést podle čl. 4a odst. 1 rámcového rozhodnutí 2002/584, se musí v zásadě týkat posledního stupně řízení, v jehož rámci byla věc meritorně zkoumána a v němž bylo přijato pravomocné rozhodnutí o odsouzení dotyčné osoby (v tomto smyslu viz rozsudek z dnešního dne, Tupikas, C‑270/17 PPU, body 81, 90 a 91). Za specifické situace posuzované v rámci odpovědi na první a třetí otázku, kdy byla v novém řízení, v němž bylo využito prostoru pro uvážení, pravomocně změněna výše původně uloženého trestu, jsou v tomto ohledu – jak vyplývá z bodů 93, 94 a 96 tohoto rozsudku – relevantní obě uvedená řízení.

99

Vystavující justiční orgán tudíž musí poskytnout informace uvedené v čl. 8 odst. 1 rámcového rozhodnutí 2002/584 v souvislosti s prvním z těchto řízení, případně v souvislosti s oběma těmito řízeními.

100

Z toho vyplývá, že vykonávající justiční orgán musí pro účely uplatnění čl. 4a odst. 1 tohoto rámcového rozhodnutí odpovídajícím způsobem omezit přezkum na řízení uvedená v předchozím bodě.

101

S ohledem na systém zavedený tímto ustanovením a jak vyplývá ze zbývající části jeho samotného znění, vykonávající justiční orgán má možnost odmítnout výkon evropského zatýkacího rozkazu vydaného za účelem výkonu trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření spojeného s odnětím osobní svobody, pokud se dotyčná osoba nezúčastnila osobně soudního jednání, ve kterém bylo vydáno dané rozhodnutí, jestliže evropský zatýkací rozkaz neuvádí, že jsou splněny podmínky vyjmenované v písmenech a), b), c) nebo d) uvedeného ustanovení.

102

Je-li tedy prokázáno, že nastala některá z okolností uvedených v těchto písmenech a) až d), vykonávající justiční orgán je povinen – bez ohledu na nepřítomnost dotyčné osoby na jednání soudu, ve kterém bylo vydáno dané rozhodnutí – evropský zatýkací rozkaz vykonat (v tomto smyslu viz rozsudek z dnešního dne, Tupikas, C‑270/17 PPU, body 50, 55 a 95).

103

Pokud by tento orgán dospěl k názoru, že nemá k dispozici dostatek údajů, na jejichž základě může o předání dotčené osoby řádně rozhodnout, musí před tím, než přijme rozhodnutí o předání, využít čl. 15 odst. 2 rámcového rozhodnutí 2002/584 a požádat vystavující justiční orgán o neprodlené poskytnutí doplňujících informací, které považuje za potřebné.

104

Pokud vykonávající justiční orgán není ani v této fázi ujištěn o tom, že v průběhu relevantního řízení bylo dodrženo právo dotčené osoby na obhajobu, má možnost výkon evropského zatýkacího rozkazu odmítnout.

105

Tento orgán totiž nejen že nesmí tolerovat porušování základních práv, ale rovněž – jak je stanoveno v čl. 15 odst. 2 rámcového rozhodnutí 2002/584 – musí zajistit dodržení lhůt stanovených v článku 17 tohoto rozhodnutí pro přijetí rozhodnutí o způsobu vyřízení evropského zatýkacího rozkazu, takže nelze požadovat, aby se k použití čl. 15 odst. 2 uchyloval znovu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 5. dubna 2016, Aranyosi a Căldăraru, C‑404/15 a C‑659/15 PPU, EU:C:2016:198, bod 97).

106

V této souvislosti je ovšem třeba zdůraznit, že článek 4a rámcového rozhodnutí 2002/584 stanoví důvod, pro který je možné odmítnout výkon evropského zatýkacího rozkazu, a případy uvedené v odstavci 1 písm. a) až d) zmíněného článku jsou koncipovány jako výjimky z tohoto důvodu, pro který je možné odmítnout uznání (v tomto smyslu viz rozsudek z dnešního dne, Tupikas, C‑270/17 PPU, body 50 a 96).

107

Soudní dvůr již za těchto podmínek uvedl, že vykonávající justiční orgán může – a to i poté, co shledá, že situace osoby, na kterou byl vydán evropský zatýkací rozkaz, pod tyto případy nespadá – zohlednit i jiné okolnosti, na jejichž základě bude moci prověřit, že při předání dotyčné osoby nedojde k porušení jejího práva na obhajobu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 24. května 2016, Dworzecki, C‑108/16 PPU, EU:C:2016:346, body 50 a 51).

108

Rámcové rozhodnutí 2002/584 v této souvislosti vykonávajícímu justičnímu orgánu nebrání, aby prověřil, zda bylo dodrženo právo dotčené osoby na obhajobu, a při tom řádně zohlednil všechny okolnosti věci, která je mu předložena, a to včetně informací, které může mít sám k dispozici.

109

S ohledem na výše uvedené úvahy je třeba na druhou otázku odpovědět tak, že rámcové rozhodnutí 2002/584 musí být vykládáno v tom smyslu, že pokud se dotyčná osoba osobně nezúčastnila řízení, které je relevantní, případně která jsou relevantní pro uplatnění čl. 4a odst. 1 tohoto rámcového rozhodnutí, a pokud není v informacích obsažených ve formuláři jednotného vzoru evropského zatýkacího rozkazu, který se nachází v příloze uvedeného rámcového rozhodnutí, ani v informacích získaných na základě čl. 15 odst. 2 téhož rámcového rozhodnutí uveden dostatek údajů k prokázání toho, že nastala některá ze situací uvedených v čl. 4a odst. 1 písm. a) až d) rámcového rozhodnutí 2002/584, vykonávající justiční orgán má možnost výkon evropského zatýkacího rozkazu odmítnout.

110

Toto rámcové rozhodnutí ovšem uvedenému orgánu nebrání, aby zohlednil všechny okolnosti věci, která mu byla předložena, a prověřil, zda bylo v průběhu relevantního řízení nebo relevantních řízení dodrženo právo dotyčné osoby na obhajobu.

111

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (pátý senát) rozhodl takto: