1. 

Tato žádost byla předložena v rámci výkonu evropského zatýkacího rozkazu (dále jen „EZR“) v Nizozemsku, který vydal Sąd Rejonowy w Poznaniu (krajský soud v Poznani, Polsko) proti Danielu Adamovi Popławskému za účelem výkonu trestu odnětí svobody v Polsku.

2. 

Tato žádost navazuje na rozsudek ze dne 29. června 2017, Popławski ( 2 ), ve kterém Soudní dvůr v podstatě rozhodl, že nizozemské právní předpisy jsou neslučitelné s čl. 4 bodem 6 rámcového rozhodnutí Rady 2002/584/SVV ze dne 13. června 2002 o evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi členskými státy ( 3 ), který stanoví důvod, pro který je možné odmítnout výkon EZR s cílem podpořit sociální znovuzačlenění odsouzené osoby. V témže rozsudku Soudní dvůr připomenul závazek vnitrostátních soudů vykládat ustanovení jejich vnitrostátního práva v co možná největším rozsahu v souladu s tímto rámcovým rozhodnutím.

3. 

Rechtbank Amsterdam (soud v Amsterodamu, Nizozemsko) se přitom nyní dotazuje, zda by v případě, že by se mu nepodařilo dostát takovéto povinnosti konformního výkladu, byl na základě zásady přednosti unijního práva povinen nepoužít ustanovení svého vnitrostátního práva, která jsou v rozporu s dotčeným rámcovým rozhodnutím.

4. 

Projednávaná věc tak umožní Soudnímu dvoru upřesnit vzájemný vztah mezi rámcovým rozhodnutím 2002/584/SVV a rámcovým rozhodnutím Rady 2008/909/SVV ze dne 27. listopadu 2008 o uplatňování zásady vzájemného uznávání rozsudků v trestních věcech, které ukládají trest odnětí svobody nebo opatření spojená se zbavením osobní svobody, za účelem jejich výkonu v Evropské unii ( 4 ). Dále poskytuje Soudnímu dvoru příležitost upřesnit účinky, které může mít tento druh unijních aktů na vnitrostátní právo.

5.

Článek 4 rámcového rozhodnutí 2002/584 stanoví:

„Vykonávající justiční orgán může odmítnout výkon [EZR]:

[…]

[…]“

6.

Článek 25 rámcového rozhodnutí 2008/909 stanoví:

„Aniž je dotčeno rámcové rozhodnutí [2002/584], použijí se ustanovení tohoto rámcového rozhodnutí, jsou-li slučitelná s uvedeným rámcovým rozhodnutím, obdobně na výkon trestů v případech, kdy se členský stát zavázal provést výkon trestu v případech podle čl. 4 [bodu 6] uvedeného rámcového rozhodnutí, nebo v případech, kdy podle čl. 5 [bodu 3] uvedeného rámcového rozhodnutí podmínil předání tím, že daná osoba bude vrácena k výkonu trestu do dotyčného členského státu, aby se vyloučila její beztrestnost.“

7.

Článek 26 odst. 1 tohoto rámcového rozhodnutí zní:

„1.   Aniž je dotčeno jejich uplatňování mezi členskými státy a třetími státy a jejich přechodné uplatňování podle článku 28, nahrazuje toto rámcové rozhodnutí ode dne 5. prosince 2011 odpovídající ustanovení následujících úmluv platná pro vztahy mezi členskými státy:

8.

Článek 28 uvedeného rámcového rozhodnutí zní:

„1.   Žádosti obdržené před 5. prosincem 2011 se i nadále řídí stávajícími právními předpisy o předávání odsouzených osob. Žádosti obdržené po tomto dni se řídí předpisy, které přijmou členské státy k provedení tohoto rámcového rozhodnutí.

2.   Členský stát však může při přijetí tohoto rámcového rozhodnutí učinit prohlášení, že v případech, kdy bylo vydáno konečné rozhodnutí přede dnem, který stanoví, použije jako vydávající či vykonávající stát nadále stávající právní předpisy o předávání odsouzených osob platné před 5. prosincem 2011. Pokud je učiněno takové prohlášení, použijí se uvedené předpisy v daných případech ve vztahu ke všem ostatním členským státům bez ohledu na to, zda tyto státy učinily stejné prohlášení. Dotyčné datum nesmí být pozdější než 5. prosinec 2011. Uvedené prohlášení se zveřejní v Úředním věstníku Evropské unie. Lze je kdykoli odvolat.“

9.

Článek 6 Overleveringswet (zákon o předávání osob) ( 5 ) ze dne 29. dubna 2004, který provádí do nizozemského práva rámcové rozhodnutí 2002/584, ve svém znění použitelném až do vstupu v platnost nizozemských ustanovení provádějících rámcové rozhodnutí 2008/909, stanovil:

„1.   Předání nizozemského státního příslušníka lze povolit, je-li vyžádáno za účelem trestního vyšetřování, které je proti němu vedeno, a je-li dle názoru vykonávajícího justičního orgánu zaručeno, že bude-li ve vystavujícím členském státě odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody pro skutky, pro něž může být předání povoleno, bude moci tento trest vykonat v Nizozemsku.

2.   Předání nizozemského občana se nepovolí, je-li vyžadováno za účelem výkonu trestu odnětí svobody, který mu byl uložen pravomocným soudním rozhodnutím.

3.   Je-li předání odmítnuto výlučně na základě ustanovení čl. 6 odst. 2 […], Openbaar Ministerie [(státní zastupitelství, Nizozemsko)] uvědomí vystavující justiční orgán o tom, že je připraveno převzít výkon rozsudku, a to postupem upraveným v článku 11 Úmluvy o předávání odsouzených osob nebo na základě jiné použitelné úmluvy.

4.   Státní zastupitelství bezodkladně informuje našeho ministra […] o jakémkoliv odmítnutí předání, které se sděluje společně s prohlášením podle odstavce 3, podle něhož je Nizozemsko připraveno převzít výkon cizozemského rozsudku.

5.   Odstavce 1 až 4 se použijí také na cizího státního příslušníka, který má povolení k pobytu s neomezenou dobou platnosti, může-li být v Nizozemsku stíhán pro skutky, na nichž se [EZR] zakládá, a dá-li se očekávat, že v důsledku trestu nebo opatření, které mu bude po jeho předání uloženo, svého práva pobytu v Nizozemsku nepozbude.“

10.

Po nabytí účinnosti Wet wederzijdse erkenning en tenuitvoerlegging vrijheidsbenemende en voorwaardelijke sancties (zákon o vzájemném uznávání a výkonu rozsudků, kterými se ukládá podmíněný či nepodmíněný trest odnětí svobody) ( 6 ) ze dne 12. července 2012, kterým se provádí rámcové rozhodnutí 2008/909, čl. 6 odst. 3 OLW zní:

„Je-li předání odmítnuto výlučně na základě ustanovení čl. 6 odst. 2 […], státní zastupitelství uvědomí vystavující justiční orgán o tom, že je připraveno převzít výkon rozsudku.“

11.

Článek 5:2 WETS stanoví:

„1.   [Tento zákon] nahrazuje ve vztazích s členskými státy Evropské unie Wet overdracht tenuitvoerlegging strafvonnissen [(zákon o přenesení výkonu rozsudků vydaných v trestních věcech) ( 7 ) ze dne 10. září 1986].

[…]

3.   [Tento zákon] se nepoužije na soudní rozhodnutí […], která nabyla právní moci před 5. prosincem 2011.

[…]“

12.

Rozsudkem ze dne 5. února 2007, který nabyl právní moci dne 13. července 2007, odsoudil Sąd Rejonowy w Poznaniu (krajský soud v Poznani) D. A. Popławského, polského státního příslušníka, k trestu odnětí svobody v délce jednoho roku podmíněně. Rozhodnutím ze dne 15. dubna 2010 nařídil tento soud výkon trestu.

13.

Dne 7. října 2013 vydal uvedený soud proti D. A. Popławskému EZR za účelem výkonu tohoto trestu.

14.

V rámci původního řízení, které se týká výkonu tohoto EZR, si rechtbank Amsterdam (soud v Amsterodamu) kladl otázku, zda má použít čl. 6 odst. 2, 3 a 5 OLW, který stanoví důvod, pro který je možné odmítnout výkon EZR zejména ve prospěch osob, které mají bydliště v Nizozemsku, což je případ D. A. Popławského ( 8 ).

15.

Rozhodnutím ze dne 30. října 2015 zaslal předkládající soud Soudnímu dvoru první žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, v jejímž rámci poukázal na to, že podle čl. 6 odst. 3 OLW Nizozemské království v případě, že odmítne vykonat EZR, musí prohlásit, že je „připraveno“ zajistit výkon odsuzujícího rozsudku na základě úmluvy, která zavazuje tento stát vůči vystavujícímu členskému státu. Předkládající soud upřesnil, že takové zajištění provedení výkonu trestu závisí ve věci v původním řízení na žádosti, kterou v tomto smyslu předloží Polská republika, a že polské právní předpisy by bránily tomu, aby byla taková žádost podána proti polskému státnímu příslušníkovi.

16.

Předkládající soud zdůraznil, že v takové situaci by odmítnutí předání mohlo vést k nepotrestání osoby, vůči které byl vydán EZR. Po vynesení rozsudku o odmítnutí předání by se totiž mohlo zajištění výkonu trestu ukázat jako nemožné, zejména z důvodu, že vystavující členský stát nepodal v tomto smyslu žádnou žádost, a tato nemožnost by neměla žádný vliv na rozsudek o odmítnutí předání vyžádané osoby.

17.

Předkládající soud tím vyjádřil pochybnosti ohledně slučitelnosti čl. 6 odst. 2 až 4 OLW s čl. 4 bodem 6 rámcového rozhodnutí 2002/584, který umožňuje odmítnout předání pouze v případě, že se vykonávající členský stát „zaváže“ provést výkon trestu v souladu se svým vnitrostátním právem.

18.

V rozsudku Popławski Soudní dvůr rozhodl, že „čl. 4 bod 6 rámcového rozhodnutí 2002/584 musí být vykládán v tom smyslu, že brání právním předpisům členského státu provádějícího toto ustanovení, které v případě, kdy jiný členský stát žádá o předání cizího státního příslušníka, který má na území tohoto členského státu povolení k pobytu na dobu neurčitou, za účelem výkonu trestu odnětí svobody uloženého tomuto státnímu příslušníkovi pravomocným soudním rozhodnutím, zaprvé nepovolují takové předání a zadruhé se omezují na stanovení povinnosti justičních orgánů prvního členského státu oznámit justičním orgánům druhého členského státu, že jsou připraveny zajistit výkon tohoto rozsudku, aniž by bylo v den odmítnutí předání zaručeno skutečné zajištění výkonu, a aniž by navíc v případě, že se následně ukáže toto zajištění jako nemožné, mohlo být toto odmítnutí zpochybněno“ ( 9 ).

19.

V témže rozsudku Soudní dvůr dále rozhodl, že „ustanovení rámcového rozhodnutí 2002/584 nemají přímý účinek“ ( 10 ). Konstatoval nicméně, že „příslušný vnitrostátní soud je povinen, při zohlednění veškerého vnitrostátního práva a za použití metod výkladu jím uznaných, vyložit vnitrostátní ustanovení dotčená v původním řízení v co možná největším rozsahu ve světle znění a účelu tohoto rámcového rozhodnutí, což v projednávaném případě znamená, že v případě odmítnutí vykonat EZR vydaný za účelem předání osoby, které byl ve vystavujícím členském státě pravomocným rozsudkem uložen trest odnětí svobody, justiční orgány vykonávajícího členského státu mají povinnost samy zajistit skutečný výkon trestu uloženého této osobě“ ( 11 ).

20.

Ve své žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce předkládající soud uvádí, že z rozsudku Popławski vyplývá, že čl. 6 odst. 2, 3 a 5 OLW jsou v rozporu s čl. 4 bodem 6 rámcového rozhodnutí 2002/584.

21.

Dále má předkládající soud za to, že výklad čl. 6 odst. 2, 3 a 5 OLW, který by byl zcela v souladu s tímto rámcovým rozhodnutím, tedy výklad v tom smyslu, že předkládající soud by měl na jedné straně prostor pro uvážení ohledně toho, zda je třeba uplatnit, či nikoliv tam uvedený důvod pro odmítnutí předání a na straně druhé by mohl odmítnout předání pouze za podmínky, že zajistí skutečný výkon trestu Nizozemským královstvím, není možný, jelikož by byl contra legem.

22.

Předkládající soud ovšem připomíná, že ve své první žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce v této věci položil otázky týkající se tří řešení, která by podle jeho názoru přesto mohla vést k výsledku slučitelnému s rámcovým rozhodnutím 2002/584.

23.

Podle předkládajícího soudu z prvního rozsudku o předběžné otázce v této věci vyplývá, že z uvedených tří řešení je z hlediska unijního práva přípustné jen jedno, a sice výklad, podle něhož čl. 4 bod 6 rámcového rozhodnutí 2002/584 představuje smluvní právní základ, který dřívější čl. 6 odst. 3 OLW požadoval pro zajištění výkonu trestu. Minister van Justitie en Veiligheid (ministr spravedlnosti a bezpečnosti, Nizozemsko), který je orgánem příslušným pro zajištění výkonu trestu, však měl podle předkládajícího soudu za to, že rámcové rozhodnutí 2002/584 není úmluvou ve smyslu čl. 6 odst. 3 OLW ani ve smyslu článku 2 zákona o přenesení výkonu rozsudků vydaných v trestních věcech.

24.

Předkládající soud z toho dovozuje, že daný výklad nemůže zaručit, že trest, který byl D. A. Popławskému uložen, bude v Nizozemsku skutečně vykonán, a vést tak k řešení, které je v souladu s cílem sledovaným rámcovým rozhodnutím 2002/584, jak vyžaduje Soudní dvůr v rozsudku Popławski ( 12 ).

25.

Předkládající soud vysvětluje, že je tudíž konfrontován s povinnostmi, které jsou ve vzájemném rozporu. Pokud by totiž vyžádanou osobu předal, jednal by v souladu s čl. 4 bodem 6 rámcového rozhodnutí 2002/584, ale v rozporu s čl. 6 odst. 2, 3 a 5 OLW, jehož ustanovení nelze vykládat tak, aby jejich použití vedlo k výsledku, který by byl souladu s rámcovým rozhodnutím. Pokud by naproti tomu předkládající soud předání vyžádané osoby odmítl, jednal by v souladu s čl. 6 odst. 2, 3 a 5 OLW, avšak v rozporu s čl. 4 bodem 6 rámcového rozhodnutí 2002/584.

26.

Předkládající soud si v návaznosti na to klade otázku, zda může na základě zásady přednosti unijního práva upustit od použití ustanovení svého vnitrostátního práva, která jsou v rozporu s ustanoveními rámcového rozhodnutí 2002/584, i když posledně uvedená ustanovení nemají přímý účinek. Předkládající soud zdůrazňuje, že v případě nepoužití čl. 6 odst. 2, 3 a 5 OLW by již nebyl dán důvod pro odmítnutí předání D. A. Popławského polským orgánům. Zájem D. A. Popławského na jeho opětovném začlenění do nizozemské společnosti by tak ustoupil zájmu na tom, aby se nevyhnul trestu, který mu byl uložen.

27.

Předkládající soud uvádí nakonec jiný možný přístup, přičemž odkazuje na stanovisko generálního advokáta Y. Bota ve věci van Vemde ( 13 ). Toto možné řešení se týká použití vnitrostátních právních předpisů přijatých k provedení rámcového rozhodnutí 2008/909 o uznávání a výkonu trestů.

28.

Generální advokát Y. Bot měl v této věci totiž za to, že prohlášení, které Nizozemsko na základě rámcového rozhodnutí 2008/909 učinilo, nemá z důvodu své opožděnosti právní účinky ( 14 ).

29.

Předkládající soud poukazuje na to, že tento názor, ke kterému se Soudní dvůr ve svém rozsudku ze dne 25. ledna 2017, van Vemde ( 15 ), nevyjádřil, má význam pro jeho rozhodnutí ve věci.

30.

Předkládající soud zdůrazňuje, že pokud by toto prohlášení bylo považováno za neplatné, pro účely splnění povinnosti vykonat trest, jak to vyžaduje čl. 4 bod 6 rámcového rozhodnutí 2002/584, by se na základě článku 25 tohoto rámcového rozhodnutí použila vnitrostátní pravidla provádějící rámcové rozhodnutí 2008/909, což by vyloučilo beztrestnost dotyčné osoby. V takovém případě by měl předkládající soud posoudit, zaprvé zda přechodná vnitrostátní právní ustanovení, a sice čl. 5:2 odst. 3 WETS, který stanoví, že se tyto vnitrostátní právní předpisy nepoužijí na soudní rozhodnutí, která nabyla právní moci před 5. prosincem 2011, lze vykládat v souladu s rámcovým rozhodnutím 2008/909 a zadruhé zda v případě odmítnutí předání, které je založeno na čl. 6 odst. 2, 3 a 5 OLW, bude skutečný výkon trestu v Nizozemsku opravdu zajištěn.

31.

Pokud by předkládající soud odpověděl na tyto dvě otázky kladně, bylo by možné předání D. A. Popławského odmítnout a trest by mohl být v souladu s čl. 6 odst. 2, 3 a 5 OLW a čl. 4 bodem 6 rámcového rozhodnutí 2002/584 vykonán v Nizozemsku, což by bylo v souladu s cílem opětovného začlenění D. A. Popławského do společnosti.

32.

Předkládající soud dále upřesňuje, a to i nadále za předpokladu, že prohlášení Nizozemského království není platné, že pokud by se výklad čl. 5:2 odst. 3 WETS, který by byl v souladu s rámcovým rozhodnutím 2008/909, nakonec ukázal jako nemožný, vyvstala by otázka, zda tento soud musí na základě zásady přednosti unijního práva upustit od použití tohoto ustanovení, jelikož je v rozporu s tímto rámcovým rozhodnutím.

33.

S ohledem na tyto úvahy se rechtbank Amsterdam (soud v Amsterodamu) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

34.

Po předložení žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce se Nizozemské království rozhodlo odvolat prohlášení, které učinilo na základě čl. 28 odst. 2 rámcového rozhodnutí 2008/909. Nizozemské království tak odvolalo toto prohlášení s účinností ke dni 1. června 2018 a toto rozhodnutí bylo zveřejněno v Úředním věstníku dne 28. června 2018 ( 16 ).

35.

Dne 10. července 2018 se konalo se souhlasem účastníků řízení jednání před předkládajícím soudem v odlišném složení a předkládající soud umožnil účastníkům řízení vyjádřit se k důsledkům odvolání uvedeného prohlášení. Rozhodnutím z téhož dne se předkládající soud rozhodl setrvat na obou předběžných otázkách.

36.

Předkládající soud v této souvislosti uvádí, že v důsledku odvolání prohlášení Nizozemského království se na situaci dotčenou v původním řízení použije režim rámcového rozhodnutí 2008/909. Předkládající soud nicméně podotýká, že čl. 5:2 odst. 3 WETS i nadále stanoví, že se tento zákon, který provádí rámcové rozhodnutí 2008/909, nepoužije na rozsudky, které nabyly právní moci před 5. prosincem 2011, což je případ rozsudku vyneseného proti D. A. Popławskému.

37.

Předkládající soud podotýká, že si není jistý, zda může toto ustanovení vyložit v souladu s rámcovým rozhodnutím 2008/909, a z toho důvodu je podle něho první předběžná otázka i nadále relevantní pro vyřešení sporu v původním řízení.

38.

Podle předkládajícího soudu je pro vyřešení sporu v původním řízení nadále relevantní i druhá otázka. Předkládající soud totiž poukazuje na to, že i vystavující členský stát, a sice Polská republika, učinila prohlášení ve smyslu čl. 28 odst. 2 rámcového rozhodnutí 2008/909. V tomto ohledu odkazuje na stanovisko generálního advokáta Y. Bota přednesené ve věci Popławski ( 17 ), který v něm zdůraznil opožděnost prohlášení učiněného Polskou republikou ( 18 ).

39.

Co se týče vztahu mezi oběma otázkami, předkládající soud má za to, že bez ohledu na to, jaká bude odpověď na první otázku, zůstává druhá otázka relevantní a naopak. V tomto ohledu doplňuje předkládající soud svou žádost o rozhodnutí o předběžné otázce o následující skutečnosti.

40.

Podle předkládajícího soudu v případě, že by prohlášení učiněné Polskou republikou nebylo platné, byly by oba členské státy povinny použít režim rámcového rozhodnutí 2008/909. Ve vztahu k Nizozemskému království by tedy předkládající soud měl předně posoudit, zda může vyložit čl. 5:2 odst. 3 WETS v souladu s tímto rámcovým rozhodnutím. Pokud by nebylo možné toto ustanovení vyložit způsobem, který by byl v souladu s rámcovým rozhodnutím 2008/909, WETS by se nepoužil a nebylo by zaručeno, že Nizozemské království trest skutečně vykoná. V takovém případě by byla odpověď na první otázku nadále relevantní. Jestliže by mohl být čl. 5:2 odst. 3 WETS naopak vyložen v souladu s rámcovým rozhodnutím 2008/909, předkládající soud uvádí, že by měl posoudit, zda je výkon trestu při použití WETS skutečně zaručen.

41.

V rámci své první otázky předkládající soud žádá Soudní dvůr, aby rozhodl, zda je vnitrostátní soud, který nemůže vyložit vnitrostátní ustanovení přijatá k provedení rámcového rozhodnutí tak, aby dospěl k výsledku, který by byl s tímto rámcovým rozhodnutím v souladu, povinen na základě zásady přednosti unijního práva tato ustanovení nepoužít pro rozpor s uvedeným rámcovým rozhodnutím.

42.

Druhou otázkou předkládající soud žádá Soudní dvůr, aby rozhodl, zda prohlášení členského státu podle čl. 28 odst. 2 rámcového rozhodnutí 2008/909 je způsobilé zakládat právní účinky v případě, že nebylo předloženo při přijetí tohoto rámcového rozhodnutí, ale později.

43.

V úvodu mé analýzy posoudím tuto druhou otázku, jelikož by mohla určit právní rámec použitelný na výkon trestu, který byl D. A. Popławskému uložen v Polsku, v Nizozemsku.

44.

Je třeba připomenout, že ačkoliv čl. 28 odst. 1 rámcového rozhodnutí 2008/909 stanoví, že žádosti o uznání a výkon trestu obdržené po 5. prosinci 2011 se řídí předpisy, které přijmou členské státy k provedení tohoto rámcového rozhodnutí, čl. 28 odst. 2 uvedeného rozhodnutí opravňuje členské státy k tomu, aby učinily prohlášení, na jehož základě dochází k odložení použitelnosti rámcového rozhodnutí.

45.

Obtíž pramení z toho, že podle znění čl. 28 odst. 2 rámcového rozhodnutí 2008/909 je prohlášení třeba učinit „při přijetí […] rámcového rozhodnutí“.

46.

Obdobně jako generální advokát Y. Bot ( 19 ) mám za to, že prohlášení zmíněné v čl. 28 odst. 2 rámcového rozhodnutí 2008/909 musí být učiněno jakýmkoliv způsobem v okamžiku přijetí tohoto rozhodnutí a musí z něj jasně vyplývat rozhodnutí dotyčného členského státu ohledně data vydání konečných rozsudků, do kterého se rámcové rozhodnutí nepoužije. Článek 28 odst. 2 tohoto rámcového rozhodnutí ponechává členským státům určitý prostor pro posouzení při stanovení tohoto data, za předpokladu, že není pozdější než 5. prosinec 2011.

47.

Mimoto poukazuji na to, že případy, v nichž rámcové rozhodnutí 2008/909 umožňuje členským státům učinit prohlášení nejen při přijetí uvedeného rozhodnutí, ale i později, jsou v tomto rámcovém rozhodnutí velmi jasně uvedeny. Odkazuji zejména na jeho čl. 4 odst. 7 a na čl. 7 odst. 4 tohoto rozhodnutí.

48.

Z výše uvedených úvah vyplývá, že pokud je prohlášení členského státu týkající se čl. 28 uvedeného rámcového rozhodnutí v rozporu s tím, co požaduje jeho čl. 28 odst. 2, učiněno po přijetí tohoto rámcového rozhodnutí, nemůže vyvolávat právní účinky.

49.

Vzhledem k tomu, že prohlášení, které Nizozemské království učinilo podle čl. 28 odst. 2 rámcového rozhodnutí 2008/909, bylo, jak o tom předkládající soud informoval Soudní dvůr, s účinností ke dni 1. června 2018 odvoláno, druhá otázka se již netýká tohoto prohlášení, ale prohlášení, které na základě téhož ustanovení učinila Polská republika.

50.

Prohlášení Polské republiky podle všeho obdržela Rada Evropské unie dne 23. února 2011, tedy před jeho zveřejněním v Úředním věstníku Evropské unie dne 1. června 2011 ( 20 ).

51.

Vzhledem k tomu, že Polská republika oficiálně neformulovala prohlášení, které by předcházelo dokumentu, který Rada obdržela dne 23. února 2011, domnívám se tudíž, že prohlášení Polské republiky nemůže vyvolávat právní účinky, jelikož bylo předloženo po uplynutí lhůty ( 21 ).

52.

S ohledem na to, že nedošlo k předložení prohlášení splňujícího podmínky stanovené v čl. 28 odst. 2 rámcového rozhodnutí 2008/909, působnost ratione temporis pravidel obsažených v uvedeném rámcovém rozhodnutí je určena jeho čl. 28 odst. 1, tj. pro žádosti obdržené po 5. prosinci 2011.

53.

Co se týče žádosti směřující k tomu, aby trest uložený D. A. Popławskému byl vykonán v Nizozemském království, vztahují se tedy na ni pravidla, která přijal tento členský stát, jakož i Polská republika k provedení rámcového rozhodnutí 2008/909.

54.

První otázkou předkládajícího soudu je proto třeba se zabývat z hlediska výkonu trestu – který byl D. A. Popławskému uložen v Polsku – v Nizozemsku, na který by se vztahoval režim vyplývající z rámcového rozhodnutí 2008/909.

55.

Jak jsem již výše uvedl, předkládající soud žádá Soudní dvůr, aby rozhodl, zda je vnitrostátní soud, který nemůže vyložit vnitrostátní ustanovení přijatá k provedení rámcového rozhodnutí tak, aby dospěl k výsledku slučitelnému s tímto rámcovým rozhodnutím, povinen na základě zásady přednosti unijního práva tato ustanovení nepoužít pro rozpor s uvedeným rámcovým rozhodnutím.

56.

Tato otázka se týká dvou kategorií ustanovení nizozemského práva, od jejichž použití by měl předkládající soud v případě kladné odpovědi na tuto otázku upustit buď pro rozpor s rámcovým rozhodnutím 2002/584, nebo pro rozpor s rámcovým rozhodnutím 2008/909.

57.

Jedná se zaprvé o čl. 6 odst. 2, 3 a 5 OLW, jehož předmětem je provedení čl. 4 bod 6 rámcového rozhodnutí 2002/584.

58.

Zadruhé jde o čl. 5:2 odst. 3 WETS, ze kterého vyplývá, že se pravidla, která přijalo Nizozemské království k provedení rámcového rozhodnutí 2008/909, nepoužijí na soudní rozhodnutí, která nabyla právní moci před 5. prosincem 2011. Toto ustanovení tak v rámci vnitrostátního práva odráží prohlášení, které Nizozemské království učinilo na základě čl. 28 odst. 2 tohoto rámcového rozhodnutí a které tento členský stát s účinností ke dni 1. června 2018 odvolal.

59.

Než zaujmu stanovisko k zásadní otázce týkající se účinků, které je rámcové rozhodnutí způsobilé vyvolat vůči vnitrostátním právním předpisům, je třeba upřesnit kontext, v němž je tato otázka položena. Úvodem tedy připomenu dvě skutečnosti, které vedly Soudní dvůr v rozsudku Popławski ke konstatování neslučitelnosti nizozemských právních předpisů s čl. 4 bodem 6 rámcového rozhodnutí 2002/584.

60.

Soudní dvůr zaprvé připomenul, že čl. 4 bod 6 rámcového rozhodnutí 2002/584 uvádí důvod, pro který je možné odmítnout výkon EZR, na základě kterého „může“ vykonávající justiční orgán odmítnout vykonat EZR vydaný za účelem výkonu trestu odnětí svobody, zejména pokud má vyžádaná osoba ve vykonávajícím členském státě bydliště, jak je tomu ve věci v původním řízení a tento členský stát se „zaváže“ provést výkon tohoto trestu v souladu se svým vnitrostátním právem ( 22 ). Podle Soudního dvora „[z]e samotného znění čl. 4 bodu 6 rámcového rozhodnutí 2002/584 tedy vyplývá […], že když se členský stát rozhodne provést toto ustanovení do vnitrostátního práva, musí mít vykonávající justiční orgán nicméně určitou posuzovací pravomoc, pokud jde o otázku, zda je třeba odmítnout výkon EZR, či nikoliv. V tomto ohledu musí mít tento orgán pravomoc zohlednit cíl sledovaný důvodem, pro který je možné odmítnout výkon EZR, uvedeným v tomto ustanovení, který podle ustálené judikatury Soudního dvora spočívá v tom, že se vykonávajícímu justičnímu orgánu umožní přiznat zvláštní význam možnosti zvýšit vyhlídky na sociální znovuzačlenění vyžádané osoby po uplynutí trestu, ke kterému byla odsouzena“ ( 23 ).

61.

Soudní dvůr tím poukázal na první důvod neslučitelnosti nizozemského práva s čl. 4 bodem 6 rámcového rozhodnutí 2002/584, a totiž ten, že podle tohoto práva je vykonávající justiční orgán povinen odmítnout výkon EZR v případě, že vyžádaná osoba bydlí ve členském státě, o jehož justiční orgán se jedná, a který je tím zcela zbaven posuzovací pravomoci ohledně toho, jak má být o EZR rozhodnuto ( 24 ).

62.

Soudní dvůr zadruhé uvedl, že „[z]e znění čl. 4 bodu 6 rámcového rozhodnutí 2002/584 rovněž vyplývá […], že každé odmítnutí výkonu EZR předpokládá skutečný závazek vykonávajícího členského státu vykonat trest odnětí svobody vyslovený proti vyžádané osobě, takže samotná okolnost, že se členský stát prohlásí za ‚připravený‘ zajistit výkon tohoto trestu, nemůže být v každém případě považována za okolnost, která může odůvodnit takové odmítnutí. Z toho vyplývá, že před každým odmítnutím výkonu EZR musí vykonávající justiční orgán prověřit, zda skutečně bude možné provést výkon trestu v souladu s jeho vnitrostátním právem. V případě, že se vykonávající členský stát nemůže zavázat skutečně vykonat trest, přísluší vykonávajícímu justičnímu orgánu vykonat EZR, a tedy předat vyžádanou osobu vystavujícímu členskému státu“ ( 25 ).

63.

Soudní dvůr tak zdůraznil druhý důvod neslučitelnosti nizozemského práva s čl. 4 bodem 6 rámcového rozhodnutí 2002/584, a sice důvod vyplývající ze skutečnosti, že podle uvedeného práva není odmítnutí výkonu EZR podmíněno tím, že se vykonávající členský stát „zavá[že] skutečně vykonat trest odnětí svobody vyslovený proti […] vyžádané osobě, čímž vytváří riziko nepotrestání [této] osoby“ ( 26 ). Z tohoto hlediska jsou tedy nizozemské právní předpisy v rozporu s čl. 4 bodem 6 rámcového rozhodnutí 2002/584, jelikož „se omezují na stanovení povinnosti justičních orgánů [vykonávajícího členského státu] oznámit justičním orgánům [vystavujícího členského státu], že jsou připraveny zajistit výkon [rozsudku ukládajícího trest odnětí svobody], aniž by bylo v den odmítnutí předání zaručeno skutečné zajištění výkonu a aniž by navíc v případě, že se následně ukáže toto zajištění jako nemožné, mohlo být toto odmítnutí zpochybněno“ ( 27 ).

64.

S ohledem na takto konstatovanou neslučitelnost Soudní dvůr vyzval předkládající soud, aby usiloval, nakolik je to možné, o výklad nizozemského práva, který bude v souladu s čl. 4 bodem 6 rámcového rozhodnutí 2002/584.

65.

Je třeba připomenout, že „z ustálené judikatury Soudního dvora zejména vyplývá, že závazná povaha rámcového rozhodnutí s sebou nese povinnost vnitrostátních orgánů, včetně vnitrostátních soudů, konformně vykládat vnitrostátní právo. Tyto soudy jsou při použití vnitrostátního práva, které mají vyložit, povinny vykládat toto právo v co možná největším rozsahu ve světle znění a účelu rámcového rozhodnutí, tak aby dosáhly jím zamýšleného výsledku. Tato povinnost konformního výkladu vnitrostátního práva je inherentní systému Smlouvy o FEU, jelikož umožňuje, aby vnitrostátní soudy v rámci svých pravomocí zajistily plnou účinnost unijního práva, rozhodují-li o sporech, které jim byly předloženy“ ( 28 ).

66.

Samozřejmě, jak uznává Soudní dvůr, „zásada konformního výkladu vnitrostátního práva má určité meze. Povinnost vnitrostátního soudu přihlížet k obsahu rámcového rozhodnutí, když vykládá a používá relevantní pravidla svého vnitrostátního práva, tak nachází své meze v obecných právních zásadách, a zejména v zásadách právní jistoty a zákazu zpětné účinnosti. Tyto zásady brání zejména tomu, aby uvedená povinnost mohla na základě rámcového rozhodnutí a nezávisle na zákonu přijatém k jeho provedení vést ke stanovení nebo zpřísnění trestní odpovědnosti těch osob, které jednají v rozporu s jeho ustanoveními“ ( 29 ).

67.

Povinnost konformního výkladu navíc „nemůže sloužit jako základ pro výklad vnitrostátního práva contra legem“ ( 30 ).

68.

Podle Soudního dvora však „zásada konformního výkladu vyžaduje, aby vnitrostátní soudy učinily vše, co spadá do jejich pravomoci s tím, že vezmou v úvahu veškeré vnitrostátní právo a použijí metody výkladu jím uznané, aby zajistily plnou účinnost dotyčného rámcového rozhodnutí a došly k výsledku, který by byl v souladu s cílem sledovaným tímto rozhodnutím“ ( 31 ).

69.

V této souvislosti již Soudní dvůr rozhodl, že „požadavek konformního výkladu ukládá vnitrostátním soudům povinnost změnit případně ustálenou judikaturu, vychází-li z výkladu vnitrostátního práva, který je neslučitelný s cíli rámcového rozhodnutí“ ( 32 ).

70.

Soudní dvůr rovněž rozhodl, že „v případě, kdy má vnitrostátní soud za to, že nemůže vyložit vnitrostátní ustanovení v souladu s rámcovým rozhodnutím z důvodu, že je vázán výkladem tohoto vnitrostátního ustanovení, který podal nejvyšší vnitrostátní soud ve výkladovém rozsudku, přísluší mu zajistit plný účinek rámcového rozhodnutí tím, že na základě své vlastní pravomoci případně nepoužije výklad nejvyššího vnitrostátního soudu, když je tento výklad neslučitelný s unijním právem“ ( 33 ).

71.

S ohledem na takto připomenutý rozsah a meze povinnosti konformního výkladu vnitrostátního práva je třeba předkládající soud opětovně vyzvat k tomu, aby učinil vše, co je v jeho možnostech a pokusil se výkladem dospět k použití čl. 6 odst. 2, 3 a 5 OLW, které by bylo v souladu s účelem sledovaným v čl. 4 bodu 6 rámcového rozhodnutí 2002/584. Stejné úsilí je nutno vynaložit, co se týče čl. 5:2 odst. 3 WETS, s cílem dospět k výkladu, který by byl v souladu s rámcovým rozhodnutím 2008/909. Z přednosti rámcových rozhodnutí před vnitrostátními právními předpisy vyplývá totiž především a zejména povinnost vnitrostátních soudů vykládat své vnitrostátní právo v souladu s těmito rámcovými rozhodnutími.

72.

Než v tomto ohledu poskytnu vodítka předkládajícímu soudu, je nutno upřesnit, jaký má být vzájemný vztah mezi rámcovým rozhodnutím 2002/584 a rámcovým rozhodnutím 2008/909.

73.

Vzájemný vztah mezi rámcovým rozhodnutím 2002/584 a rámcovým rozhodnutím 2008/909 je jasně vyjádřen v článku 25 posledně uvedeného rámcového rozhodnutí, nadepsaném „Výkon trestů v návaznosti na [EZR]“, který stanoví, že „[a]niž je dotčeno rámcové rozhodnutí [2002/584], použijí se ustanovení tohoto rámcového rozhodnutí, jsou-li slučitelná s uvedeným rámcovým rozhodnutím, obdobně na výkon trestů v případech, kdy se členský stát zavázal provést výkon trestu v případech podle čl. 4 [bodu 6] [rámcového rozhodnutí 2002/584], nebo v případech, kdy podle čl. 5 [bodu 3] uvedeného rámcového rozhodnutí podmínil předání tím, že daná osoba bude vrácena k výkonu trestu do dotyčného členského státu, aby se vyloučila její beztrestnost“ ( 34 ).

74.

Samotné toto ustanovení je třeba vykládat ve světle bodu 12 odůvodnění rámcového rozhodnutí 2008/2009, z něhož vyplývá, že skutečnost, že se toto rámcové rozhodnutí obdobně vztahuje na výkon trestů v případech podle čl. 4 bodu 6 rámcového rozhodnutí 2002/584, „mimo jiné znamená, aniž je dotčeno uvedené rámcové rozhodnutí, že za účelem posouzení, zda má být osoba v případech podle čl. 4 [bodu 6] uvedeného rámcového rozhodnutí předána nebo zda má být vykonán trest, by vykonávající stát mohl jako podmínku pro uznání rozsudku a výkon trestu ověřit existenci důvodů pro odmítnutí uznání a výkonu podle článku 9 tohoto rámcového rozhodnutí, včetně ověření oboustranné trestnosti, pokud vykonávající členský stát učinil prohlášení podle čl. 7 odst. 4 […] rámcového rozhodnutí [2002/584]“.

75.

Z těchto ustanovení lze dovodit, že pokud se na výkon trestu vztahuje režim vyplývající z rámcového rozhodnutí 2008/909, v případě, že vykonávající členský stát nemá v úmyslu uplatnit některý z důvodů pro odmítnutí uznání a výkonu podle článku 9 tohoto rámcového rozhodnutí a vykonávající justiční orgán má dále za to, že výkon trestu v tomto členském státě by mohl usnadnit sociální znovuzačlenění odsouzené osoby, nic nebrání tomu, aby tento členský stát měl možnost přijmout pevný a konečný závazek uvedený trest vykonat. Podmínky, které jsou požadovány pro to, aby mohl vykonávající justiční orgán odmítnout předání, jsou pak splněny. Zájem na sociálním znovuzačlenění odsouzené osoby tak doplňuje zájem zabránit tomu, že trest odnětí svobody nebude vykonán. Potřeba dosáhnout sladění těchto dvou zájmů tím spíše vyžaduje, aby předkládající soud usiloval o výklad svého vnitrostátního práva, který umožní zajistit plný účinek čl. 4 bodu 6 rámcového rozhodnutí 2002/584.

76.

Jak Soudní dvůr připomněl ve svém rozsudku Popławski, Soudní dvůr nemá pravomoc vykládat vnitrostátní právo členského státu ( 35 ). Přísluší tedy výlučně předkládajícímu soudu, aby posoudil, zda lze nizozemské právo vyložit v souladu s čl. 4 bodem 6 rámcového rozhodnutí 2002/584, jakož i s článkem 28 rámcového rozhodnutí 2008/909.

77.

Nicméně v případě, že Soudní dvůr „má poskytnout v rámci řízení o předběžné otázce vnitrostátnímu soudu užitečné odpovědi, má pravomoc poskytnout vodítka, jež se opírají o spis ve věci v původním řízení, jakož i o písemná a ústní vyjádření, která mu byla předložena, aby vnitrostátnímu soudu umožnil rozhodnout“ ( 36 ).

78.

V projednávané věci by uplatnění čl. 6 odst. 2, 3 a 5 OLW v rámci sporu v původním řízení předpokládalo k tomu, aby bylo v souladu s čl. 4 bodem 6 rámcového rozhodnutí 2002/584, že lze toto vnitrostátní ustanovení vykládat následujícím způsobem.

79.

Zaprvé by bylo třeba, aby mohl být čl. 6 odst. 2, 3 a 5 OLW vykládán v tom smyslu, že stanoví důvod, pro který lze odmítnout výkon EZR vůči vyžádané osobě, a to tak, aby justiční orgán vykonávajícího členského státu měl při výkonu nebo odmítnutí výkonu tohoto EZR prostor pro uvážení.

80.

Ve své žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce předkládající soud podle všeho pochybuje o tom, že takový výklad vnitrostátního práva je možný, přestože současně z jiných úvah tohoto soudu vyplývá, že to podle jeho názoru není nejzásadnější překážka pro dosažení výsledku, který by byl v souladu s tím, co stanoví čl. 4 bod 6 rámcového rozhodnutí 2002/584.

81.

Zadruhé, a otázky předkládajícího soudu se v zásadě týkají právě tohoto bodu, k tomu, aby čl. 6 odst. 2, 3 a 5 OLW byl v souladu s tím, co požaduje čl. 4 bod 6 rámcového rozhodnutí 2002/584, mělo by být možné vykládat jej v tom smyslu, že oprávnění odmítnout výkon EZR má vykonávající justiční orgán pouze za podmínky, že v Nizozemsku zajistí skutečný výkon trestu, který byl D. A. Popławskému uložen.

82.

Pokud jde o tuto otázku, již není namístě polemika ohledně toho, zda v případě, že členský stát podmiňuje zajištění výkonu trestu odnětí svobody existencí právního základu v mezinárodní úmluvě, může být požadovaným právním základem právě čl. 4 bod 6 rámcového rozhodnutí 2002/584.

83.

Jak jsem již výše uvedl, Nizozemské království se totiž rozhodlo s účinností ke dni 1. června 2018 odvolat prohlášení, které učinilo na základě čl. 28 odst. 2 rámcového rozhodnutí 2008/909. Odvolání daného prohlášení má za následek, že ustanovení tohoto rámcového rozhodnutí by se měla použít ratione temporis na žádost o výkon trestu v případě, že se členský stát zaváže provést výkon tohoto trestu v souladu s čl. 4 bodem 6 rámcového rozhodnutí 2002/584.

84.

V tomto ohledu připomínám, že rámcové rozhodnutí 2008/909 je do nizozemského práva provedeno WETS. Od nabytí účinnosti této právní úpravy se již čl. 6 odst. 3 OLW nezmiňuje o tom, že v případě odmítnutí předání pro výkon trestu je nutný smluvní základ. Tato změna znění je logická, neboť jak je uvedeno v čl. 26 odst. 1 rámcového rozhodnutí 2008/909, nahrazuje toto rámcové rozhodnutí ode dne 5. prosince 2011 odpovídající ustanovení několika evropských úmluv platná pro vztahy mezi členskými státy.

85.

Předkládající soud může mít tudíž za to, že uplatnění vnitrostátních pravidel, která byla přijata k provedení rámcového rozhodnutí 2008/909, je způsobilé zaručit, že trest uložený D. A. Popławskému bude moci být v Nizozemsku skutečně vykonán.

86.

Použití takových vnitrostátních pravidel v projednávané věci nicméně brání čl. 5:2 odst. 3 WETS, jelikož toto ustanovení, pro připomenutí, stanoví, že uvedená pravidla se nepoužijí na soudní rozhodnutí, která nabyla právní moci před 5. prosincem 2011.

87.

Vzhledem k tomu, že Nizozemské království neučinilo prohlášení, které by bylo v souladu s čl. 28 odst. 2 rámcového rozhodnutí 2008/909, je třeba toto ustanovení považovat za neslučitelné s čl. 28 odst. 1 tohoto rámcového rozhodnutí, které, opět pro připomenutí, stanoví, že žádosti obdržené po 5. prosinci 2011 se řídí předpisy, které přijmou členské státy k provedení tohoto rámcového rozhodnutí, aniž má v tomto ohledu jakýkoliv význam datum, kdy předmětné rozhodnutí nabylo právní moci.

88.

Pokud by předkládající soud použil všechny své vnitrostátní právní předpisy a metody výkladu, které má k dispozici, mohl by mít podle mého názoru za to, že jelikož se Nizozemské království rozhodlo odvolat prohlášení, které učinilo na základě čl. 28 odst. 2 rámcového rozhodnutí 2008/909, vnitrostátní ustanovení, jehož účelem je provést toto prohlášení do vnitrostátního práva, postrádá v důsledku toho právní základ. Jelikož vůle vyjádřená Nizozemským královstvím je jednoznačná, působnost čl. 5:2 odst. 3 WETS by mělo být možné jednoduše omezit pouze na základě vnitrostátního práva, a to aniž by byl předkládající soud konfrontován s překážkou výkladu contra legem.

89.

Poté, co bylo upřesněno, jakým způsobem by předkládající soud mohl dospět k výkladu svého vnitrostátního práva, který by byl v souladu s rámcovým rozhodnutím 2002/584 a rámcovým rozhodnutím 2008/909, je třeba konkrétně uvést, v jakém vzájemném vztahu mohou být vnitrostátní ustanovení provádějící tato dvě rámcová rozhodnutí v situaci, jakou je situace dotčená ve věci v původním řízení.

90.

V tomto ohledu je třeba vyjít ze zjištění, že vzhledem k tomu, že se na žádost směřující k tomu, aby trest, který byl D. A. Popławskému uložen v Polsku, byl vykonán v Nizozemsku, použije režim vyplývající z rámcového rozhodnutí 2008/909 a že lze vyloučit nejistotu, která dříve mohla pramenit z použití režimu vycházejícího z evropských úmluv v této oblasti, vykonávající členský stát může přijmout pevný a konečný závazek tento trest vykonat, jak je to vyžadováno v čl. 4 bod 6 rámcového rozhodnutí 2002/584.

91.

Dále se domnívám, že jakmile jsou podmínky požadované tímto ustanovením splněny, nelze připustit, aby výkonu trestu ve vykonávajícím členském státě mohl zabránit členský stát, který vydal EZR, tím, že odmítne postoupit rozsudek společně s osvědčením, které je obsaženo v příloze I rámcového rozhodnutí 2008/909.

92.

Nesdílím v tomto ohledu názor Polské republiky, podle kterého v případě, že by Polsko nepodalo žádost nebo neposkytlo souhlas směřující k tomu, aby trest uložený D. A. Popławskému byl vykonán v Nizozemsku, nemohlo by k takovému výkonu trestu dojít. Uvedený postoj by totiž ve svém důsledku zbavil důvod, pro který lze odmítnout výkon EZR, který je uveden v čl. 4 bodě 6 rámcového rozhodnutí 2002/584 a který se vykonávající členský stát rozhodl provést do svého vnitrostátního práva, účinku. Zmíněný postoj Polské republiky, který ve svém důsledku klade překážku pevnému a konečnému závazku vykonat trest přijatému vykonávajícím členským státem, je také v rozporu s cílem spočívajícím ve zvýšení vyhlídek na sociální znovuzačlenění odsouzené osoby, což je cílem, který sleduje uvedené ustanovení ( 37 ) i rámcové rozhodnutí 2008/909, jak je výslovně uvedeno v čl. 3 odst. 1 tohoto rámcového rozhodnutí. V této souvislosti je nutné zdůraznit, že Soudní dvůr již rozhodl, že „znovuzačlenění občana Unie do společnosti v členském státě, kde je skutečně integrován, je v zájmu nejen dotyčného, ale rovněž v obecném zájmu […] [U]nie jako celku“ ( 38 ).

93.

Na rozdíl od toho, co tvrdí Polská republika, vydávající členský stát nemůže na základě čl. 4 odst. 5 rámcového rozhodnutí 2008/909 odmítnout postoupení rozsudku společně s osvědčením podle přílohy I tohoto rámcového rozhodnutí.

94.

Je sice pravda, že z tohoto ustanovení vyplývá, že „[v]ykonávající stát může z vlastního podnětu požádat vydávající stát, aby mu postoupil rozsudek společně s osvědčením“ a že „[v]ydávající stát není povinen postoupit rozsudek společně s osvědčením na základě žádosti podané podle tohoto odstavce“.

95.

Nicméně, jak jsem již uvedl, výkon trestu v návaznosti na EZR se má řídit článkem 25 rámcového rozhodnutí, jak to ostatně vyplývá z nadpisu tohoto ustanovení. Uvedené ustanovení představuje tedy v rámci tohoto rámcového rozhodnutí lex specialis ve vztahu k obecnému režimu výkonu trestů.

96.

V tomto ohledu připomínám, že podle tohoto ustanovení se ustanovení rámcového rozhodnutí 2008/909 použijí na výkon trestů v rámci čl. 4 bodu 6 rámcového rozhodnutí 2002/584, „[a]niž je dotčeno“ rámcové rozhodnutí 2002/584, a pouze „jsou-li slučitelná“ s ustanoveními tohoto rámcového rozhodnutí. To znamená, že provedením rámcového rozhodnutí 2008/909 nesmí být dotčeno uplatnění důvodu, pro který lze odmítnout výkon EZR a který je uveden v čl. 4 bodu 6 rámcového rozhodnutí 2002/584, pokud v souladu s tímto ustanovením se vykonávající členský stát zaváže provést výkon předmětného trestu. Bylo by ostatně paradoxní a popravdě řečeno nesoudržné domnívat se, že by unijní normotvůrce chtěl umožnit, aby se pravidel obsažených v rámcovém rozhodnutí 2008/909, jejichž účelem je, a to připomínám, usnadnit sociální zvovuzačlenění odsouzené osoby, mohl vystavující členský stát dovolávat, aby zabránil uplatnění pravidel přijatých vykonávajícím členským státem k provedení čl. 4 bodu 6 rámcového rozhodnutí 2002/584, který sleduje naprosto stejný účel ( 39 ).

97.

Z těchto úvah konkrétně dovozuji, že pokud se vykonávající členský stát zaváže provést výkon trestu, jak to stanoví čl. 4 bod 6 rámcového rozhodnutí 2002/584, je vystavující členský stát povinen vyhovět žádosti vykonávajícího členského státu směřující k tomu, aby mu byl postoupen rozsudek společně s osvědčením obsaženým v příloze I rámcového rozhodnutí 2008/909.

98.

Takový výklad systematiky rámcového rozhodnutí 2008/909 a jeho vztahu k rámcovému rozhodnutí 2002/584 v takovém případě zcela odpovídá cíli usnadnit sociální znovuzačlenění odsouzené osoby a současně zaručuje skutečný výkon trestu.

99.

Dále je třeba na podporu mnou obhajovaného přístupu připomenout, že „podle jeho článku 26 rámcové rozhodnutí 2008/909 nahrazuje, pokud jde o vztahy mezi členskými státy, řadu nástrojů mezinárodního práva za účelem rozvoje spolupráce v oblasti výkonu rozsudků v trestních věcech, jak uvádí bod 5 jeho odůvodnění“ ( 40 ).

100.

Na rozdíl od uvedených nástrojů mezinárodního práva spočívá rámcové rozhodnutí 2008/909 především na zásadě vzájemného uznávání, která podle bodu 1 jeho odůvodnění ve spojení s čl. 82 odst. 1 SFEU představuje „základní kámen“ soudní spolupráce v trestních věcech v rámci Evropské unie, která podle uvedeného bodu 5 odůvodnění spočívá na vzájemné důvěře členských států v jejich soudní systémy ( 41 ). Spolupráce vystavujícího členského státu, která má umožnit výkon odsouzení ve vykonávajícím členském státě v případě uvedeném v čl. 4 bodě 6 rámcového rozhodnutí 2002/584, je konkrétním vyjádřením této vzájemné důvěry.

101.

Jak vyplývá z výše uvedených úvah, vyřízení EZR vydaného na D. A. Popławského podle mnou právě popsaného postupu nicméně jako nezbytnou podmínku předpokládá, že předkládající soud bude moci vyložit své vnitrostátní právo v souladu s rámcovým rozhodnutím 2002/584 a rámcovým rozhodnutím 2008/909.

102.

Vzhledem k tomu, že rámcová rozhodnutí nemají přímý účinek, je totiž vyloučeno, aby je vnitrostátní soudy mohly použít přímo, bez zprostředkování vnitrostátním právem.

103.

Musím se přitom zabývat i možností, že předkládající soud bude mít za to, že nemůže vyložit své vnitrostátní právo v souladu s rámcovým rozhodnutím 2002/584 a rámcovým rozhodnutím 2008/909, třebaže, jak jsem naznačil výše, by předkládající soud podle mého názoru mohl k takovému konformnímu výkladu dospět. Podotýkám ostatně, že úvahy obsažené v žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, jakož i v rozhodnutí předkládajícího soudu ze dne 10. července 2018 svědčí o vůli tohoto soudu usilovat, nakolik je to možné, o výklad, který by byl v souladu s těmito rámcovými rozhodnutími, a dosáhnout tak souladu mezi cílem zabránit beztrestnosti a cílem spočívajícím v usnadnění sociálního zvovuzačlenění odsouzené osoby po výkonu trestu.

104.

Obecně vzato se domnívám, že ačkoliv je nesporné, že rámcová rozhodnutí nemají přímý účinek, nelze jejich dopad na vnitrostátní právní řády omezit pouze na povinnost konformního výkladu vnitrostátního práva, kterou mají vnitrostátní orgány.

105.

Je totiž zřejmé, že pokud není možné přes veškerou snahu příslušného vnitrostátního soudu vyložit vnitrostátní ustanovení určené k provedení rámcového rozhodnutí tak, aby bylo v souladu s tímto rámcovým rozhodnutím, značí to, že neslučitelnost mezi tímto rámcovým rozhodnutím a vnitrostátním právem přetrvává, a to navzdory závaznému charakteru rámcových rozhodnutí. To je v příkrém rozporu se zásadou přednosti unijního práva. Z tohoto hlediska je jediným způsobem, jak tento rozpor vyřešit, vyžadovat, aby příslušný vnitrostátní soud od použití vnitrostátní normy odporující rámcovému rozhodnutí upustil.

106.

Proto ukáže-li se nakonec, že není možné, aby předkládající soud provedl mnou navrhovaný výklad nizozemského práva, který by byl v souladu s rámcovým rozhodnutím 2002/584 a rámcovým rozhodnutím 2008/909, a to zejména z důvodu, že by takový výklad byl contra legem, vyžaduje podle mého názoru plný účinek těchto rámcových rozhodnutí, který mají vnitrostátní soudy povinnost zajistit ( 42 ), aby předkládající soud upustil od použití vnitrostátních ustanovení, která jsou s uvedenými rámcovými rozhodnutí v rozporu.

107.

Ve stanovisku, které přednesl ve věci Popławski ( 43 ), jakož i ve věci Lada ( 44 ), generální advokát Y. Bot uvedl, z jakých důvodů je třeba podle jeho názoru připustit, že se lze rámcových rozhodnutí, ačkoliv nemají přímý účinek, dovolávat za účelem vyloučení použití vnitrostátních ustanovení, která jsou s nimi v rozporu. S argumentací, která byla rozvinuta v těchto stanoviscích, se ztotožňuji a odkazuji na ni ( 45 ).

108.

Dodávám, že sám Soudní dvůr v rozsudku Popławski podle mého názoru nevyloučil, že by rámcové rozhodnutí mohlo ukládat vnitrostátním soudům povinnost nepoužít vnitrostátní ustanovení odporující tomuto rámcovému rozhodnutí.

109.

Soudní dvůr totiž v tomto rozhodnutí připomněl, že „podle [jeho] ustálené judikatury […] musí členské státy přijímat veškerá obecná i zvláštní opatření k plnění závazků, které pro ně vyplývají z rámcového rozhodnutí“ ( 46 ).

110.

Soudní dvůr dále uvedl, že „[z]ejména z ustálené judikatury Soudního dvora vyplývá, že závazná povaha rámcového rozhodnutí s sebou nese povinnost vnitrostátních orgánů, včetně vnitrostátních soudů, konformně vykládat vnitrostátní právo“ ( 47 ).

111.

Soudní dvůr tak sice zdůraznil, že vnitrostátní soudy mají povinnost vykládat konformně vnitrostátní právo, a to v souladu s předností, kterou Soudní dvůr, domnívám se, správně přisuzuje tomuto typu dovolatelnosti se unijního práva, nicméně připomenutí závazné povahy rámcových rozhodnutí, jakož i zmínka o tom, že závazný účinek rámcových rozhodnutí je vyjádřen „zejména“ povinností vnitrostátních soudů vykládat vnitrostátní právo konformně, podle mého názoru ponechává otevřenou možnost, aby vnitrostátní soudy měly v případě, že se jim nepodaří vyložit vnitrostátní právo v souladu s rámcovým rozhodnutím, povinnost vnitrostátní právo nepoužít.

112.

Dále mám za to, že pokud připustíme, že je možné, aby se vnitrostátní soud nebo účastník řízení před ním dovolával ustanovení rámcového rozhodnutí s tím, aby se vyloučilo použití vnitrostátního práva, které je s ním v rozporu, není podmínkou, aby takové ustanovení splňovalo podmínky požadované pro to, aby mohlo mít přímý účinek, tedy aby bylo dostatečně jasné, přesné a bezpodmínečné.

113.

Projednávaná věc ostatně dobře ilustruje skutečnost, že takový požadavek by ohrozil závaznou povahu rámcových rozhodnutí, jakož i skutečnost, že na rozdíl od toho, co tvrdí Komise, existuje skutečný rozdíl mezi přímým účinkem a možností dovolat se rámcového rozhodnutí za účelem vyloučení použití vnitrostátních ustanovení, která jsou s ním v rozporu.

114.

Článek 4 bod 6 rámcového rozhodnutí 2002/584 totiž podle mého názoru nesplňuje podmínky požadované k tomu, aby zakládal přímý účinek. V tomto ohledu připomínám, že dané ustanovení uvádí jeden z důvodů, pro který lze odmítnout výkon EZR, což jednak předpokládá, jak vyplývá z judikatury Soudního dvora, že se členské státy mohou rozhodnout, zda toto ustanovení provedou do vnitrostátního práva, či nikoliv ( 48 ), a jednak z toho plyne, že vykonávající justiční orgán musí mít určitou posuzovací pravomoc ohledně otázky, zda je třeba výkon EZR odmítnout, či nikoliv ( 49 ).

115.

I kdyby tak rámcová rozhodnutí mohla mít přímý účinek, čl. 4 bod 6 rámcového rozhodnutí 2002/584 by ho každopádně neměl. Jinými slovy, toto ustanovení nemůže vnitrostátní soud v žádném případě použít přímo, ať už nezávisle na vnitrostátní normě, která toto ustanovení provádí, nebo namísto ní. To znamená, že pokud vnitrostátní norma neprovádí čl. 4 bod 6 rámcového rozhodnutí 2002/584 správně a výklad této vnitrostátní normy v souladu s uvedeným ustanovením se ukáže jako nemožný, bude pouze třeba, aby tato vnitrostátní norma nebyla použita, což v žádném případě nebude mít za následek, že se namísto ní použije čl. 4 bod 6 rámcového rozhodnutí 2002/584.

116.

Za těchto podmínek a s přihlédnutím k tomu, že zákaz přímého účinku rámcových rozhodnutí zamýšlený autory Smluv tím není nijak zpochybněn, domnívám se, že pokud bychom odmítli, že čl. 4 bod 6 rámcového rozhodnutí 2002/584 může vyvolat účinek spočívající ve vyloučení použití vnitrostátního práva, které je s ním v rozporu, zkrátka a dobře by to znamenalo umožnit, aby členské státy nesprávně uplatnily důvod, pro který lze odmítnout výkon EZR, a ohrozit požadavek jednotného použití rámcových rozhodnutí v rámci Unie, jakož i zásady vzájemné důvěry a uznávání ( 50 ). Podle mého názoru nelze prostor svobody, bezpečnosti a práva budovat bez umožnění vnitrostátním soudům, které v tomto ohledu hrají, a to je třeba připomenout, prvořadou roli, účinně neutralizovat nesprávné použití unijního práva.

117.

Kromě toho zdůrazňuji, že nejnovější judikatura Soudního dvora týkající se účinků, které mají směrnice na vnitrostátní právní řády, podporuje tezi, podle níž je třeba přímý účinek odlišit od vylučujícího účinku směrnic, který je důsledkem zásady přednosti unijního práva. V rozsudku ze dne 4. října 2018, Link Logistik N&N ( 51 ) tak Soudní dvůr nejprve konstatoval, že dané ustanovení směrnice nesplňuje podmínky požadované k tomu, aby mělo přímý účinek ( 52 ), to mu ale nezabránilo v tom, aby následně v souvislosti s tímtéž ustanovením rozhodl, že „není-li […] konformní výklad možný, má vnitrostátní soud povinnost použít v plném rozsahu unijní právo a chránit práva, která unijní právo přiznává jednotlivcům, s tím, že v případě potřeby nepoužije žádné takové [vnitrostátní] ustanovení, jehož uplatnění by za okolností v konkrétním případě vedlo k výsledku, který je v rozporu s unijním právem“ ( 53 ).

118.

Nyní naznačím, jaké důsledky by mělo vyloučení použití čl. 6 odst. 2, 3 a 5 OLW z důvodu jeho rozporu s čl. 4 bodem 6 rámcového rozhodnutí 2002/584.

119.

V případě, že předkládající soud nepoužije čl. 6 odst. 2, 3 a 5 OLW, bude to znamenat, že v důsledku toho, že vnitrostátní právo nebude obsahovat důvod, pro který lze odmítnout výkon EZR, odpovídající čl. 4 bodu 6 rámcového rozhodnutí 2002/584, EZR, který dne 7. října 2013 vydal Sąd Rejonowy w Poznaniu (krajský soud v Poznani, Polsko) proti D. A. Popławskému za účelem výkonu jím uloženého trestu odnětí svobody, bude muset být vykonán. Na jednání bylo potvrzeno, a to zejména státním zastupitelstvím, že právní základ pro uskutečnění předání v nizozemských právních předpisech existuje.

120.

V této souvislosti podotýkám, že v rozsudku Popławski Soudní dvůr jasným způsobem uvedl, že „když nejsou splněny podmínky stanovené v čl. 4 bodu 6 rámcového rozhodnutí 2002/584, čl. 1 odst. 2 tohoto rámcového rozhodnutí ukládá členským státům, aby vykonaly každý EZR na základě zásady vzájemného uznávání“ ( 54 ). Toto tvrzení by pozbylo účinku, pokud by vnitrostátní právní úprava, která nesprávně provádí čl. 4 bod 6 rámcového rozhodnutí 2002/584 a kterou nelze vyložit v souladu s tímto ustanovením, mohla být nepřekonatelnou překážkou výkonu EZR. Jinak řečeno, není mi zřejmé, jakým jiným způsobem než tím, že vykonávající justiční orgán takovou vnitrostátní právní úpravu nepoužije, by za takové situace mohlo být dodrženo pravidlo, podle něhož musí být EZR v zásadě vykonán.

121.

K této otázce uvádím, jak to nedávno připomněl Soudní dvůr, že „[z]ásada vzájemného uznávání je vyjádřena v čl. 1 odst. 2 rámcového rozhodnutí [2002/584], který zakotvuje pravidlo, podle kterého jsou členské státy povinny vykonat [EZR] na základě této zásady a v souladu s ustanoveními [tohoto] rámcového rozhodnutí. Vykonávající justiční orgány tedy mohou odmítnout výkon takového rozkazu v podstatě pouze z taxativně vyjmenovaných důvodů stanovených v [uvedeném] rámcovém rozhodnutí a výkon [EZR] může být vázán pouze na některou z podmínek taxativně stanovených v tomto rámcovém rozhodnutí. Zatímco výkon [EZR] tedy představuje pravidlo, odmítnutí jeho výkonu je pojato jako výjimka, která musí být vykládána restriktivně“ ( 55 ).

122.

Řešení navrhované Nizozemským královstvím, a sice vyčkat změny vnitrostátních právních předpisů, tudíž nelze přijmout. Nespatřuji také žádný důvod týkající se právní jistoty, který by mohl předkládajícímu soudu zabránit zajistit plný účinek rámcového rozhodnutí 2002/584. Doplňuji, že argument Komise, dle kterého by nepoužití čl. 6 odst. 2, 3 a 5 OLW nebylo možné připustit v případě, že by se tak stalo na úkor dotyčné osoby, není podle mého názoru relevantní. S ohledem na judikaturu, kterou jsem zmínil, nemůže být taková úvaha překážkou výkonu EZR, jestliže vnitrostátní soud nemůže důvod, pro který lze odmítnout výkon EZR, uplatnit v souladu s rámcovým rozhodnutím 2002/584.

123.

Mimoto podotýkám, že „[p]ovinnost vnitrostátního soudu zajistit plný účinek [tohoto] rámcového rozhodnutí […] nemá žádný vliv na určení trestní odpovědnosti D. A. Popławského, která vyplývá z rozsudku, který vůči němu vyhlásil dne 5. února 2007 Sąd Rejonowy w Poznaniu (krajský soud v Poznani) a a fortiori nemůže být považována za okolnost vedoucí ke zpřísnění této odpovědnosti“ ( 56 ).

124.

Co se týče nepoužití čl. 5:2 odst. 3 WETS, v případě, že by se ukázalo nemožným vyložit nizozemské právo v souladu s rámcovým rozhodnutím 2008/909, mělo by to za následek pouze vyloučení omezení časové působnosti vnitrostátních pravidel přijatých k provedení tohoto rámcového rozhodnutí. V tomto ohledu připomínám, že řešení, které by spočívalo v tom, že bychom odmítli připustit, že předkládající soud je oprávněn vyloučit takové časové omezení, by vedlo k prodloužení účinků prohlášení, které učinilo Nizozemské království na základě čl. 28 odst. 2 rámcového rozhodnutí 2008/909, ačkoliv bylo toto prohlášení odvoláno a pravděpodobně beztak nemělo právní účinky ( 57 ).

125.

S ohledem na výše uvedené úvahy proto navrhuji na první otázku odpovědět tak, že vnitrostátní soud, který nemůže vyložit vnitrostátní ustanovení přijatá k provedení rámcového rozhodnutí tak, aby dospěl k výsledku, by byl s tímto rámcovým rozhodnutím v souladu, je na základě zásady přednosti unijního práva povinen tato ustanovení, která jsou s uvedeným rámcovým rozhodnutím v rozporu, nepoužít.

126.

S přihlédnutím ke všem předcházejícím úvahám navrhuji, aby Soudní dvůr na předběžné otázky položené rechtbank Amsterdam (soud v Amsterodamu, Nizozemsko) odpověděl následovně: