1.

Tato žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, ve stávající podobě, se týká výkladu čl. 14 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU ze dne 26. června 2013 o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany ( 2 ) a ustanovení, které mu předcházelo, konkrétně čl. 12 odst. 1 směrnice Rady 2005/85/ES ze dne 1. prosince 2005 o minimálních normách pro řízení v členských státech o přiznávání a odnímání postavení uprchlíka ( 3 ). Článek 14 odst. 1 směrnice 2013/32 stanoví, že žadateli o mezinárodní ochranu nebo o postavení uprchlíka musí být před přijetím rozhodnutí rozhodujícího orgánu umožněn osobní pohovor.

2.

Tato žádost o rozhodnutí o předběžné otázce vychází z řízení před Bundesverwaltungsgericht (Spolkový správní soud, Německo) mezi Milkiyasem Addisem a Spolkovou republikou Německo ve věci, mimo jiné, rozhodnutí Bundesamt für Migration und Flüchtlinge (Spolkový úřad pro migraci a uprchlíky, Německo, dále jen „spolkový úřad“), které bylo přijato v únoru roku 2013 a kterým byla žádost M. Addise o přiznání postavení uprchlíka odmítnuta.

3.

Daná žádost byla spolkovým úřadem odmítnuta jako nepřípustná z důvodu, že mu postavení uprchlíka bylo přiznáno již v Itálii. Je však nesporné, že přijetím tohoto rozhodnutí bylo porušeno právo M. Addise na provedení osobního pohovoru rozhodujícím orgánem – kterým je v této věci spolkový úřad – o otázce přípustnosti jeho žádosti, přičemž toto právo vyplývá z vnitrostátních právních předpisů i z unijního práva. Jak uvidíme, základní problém této žádosti se týká důsledků nesplnění této povinnosti vyplývajících z výslovného a imperativního ustanovení směrnic o řízeních.

4.

V této souvislosti se předkládající soud Soudního dvora dotazuje, zda výjimky stanovené ve směrnicích o řízeních týkající se požadavku provést osobní pohovor jsou vyčerpávající a zejména zda neprovedení tohoto pohovoru musí vést ke zrušení rozhodnutí, kterým byla žádost M. Addise o přiznání postavení uprchlíka odmítnuta pro nepřípustnost. Předkládající soud se také dotazuje, zda skutečnost, že spolkový úřad neprovedl osobní pohovor, může být napravena v rámci soudního řízení, které M. Addis zahájil a ve kterém napadl legalitu rozhodnutí, kterým byla jeho žádost o přiznání postavení uprchlíka odmítnuta jako nepřípustná, a pokud ano, tak za jakých podmínek.

5.

Bundesverwaltungsgericht (Spolkový správní soud) se také dotazuje, zda musí být rozhodnutí spolkového úřadu o nepřípustnosti zrušeno, pokud měl žadatel o postavení uprchlíka možnost v průběhu následného soudního řízení uplatnit důvody nebo argumenty, které by mohly zabránit vydání rozhodnutí o nepřípustnosti, a i kdyby zohlednění všech těchto důvodů nebo argumentů nevedlo k přijetí odlišného rozhodnutí.

6.

Než uvedu použitelná ustanovení právních předpisů a skutkové okolnosti projednávané věci, krátce se zmíním o poněkud složité procesní historii této věci před Soudním dvorem. Ta je důsledkem toho, že předběžné otázky položené Bundesverwaltungsgericht (Spolkový správní soud) v projednávané věci se do určité míry překrývají s otázkami ve věcech, v nichž byl vydán rozsudek ze dne 19. března 2019, Ibrahim a další ( 4 ).

7.

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce v projednávané věci C‑517/17, která původně obsahovala tři předběžné otázky, byla kanceláři Soudního dvora doručena 28. srpna 2017. Rozhodnutím ze dne 29. září 2017 rozhodl předseda Soudního dvora o spojení věcí C‑517/17 (projednávaná věc), C‑540/17 a C‑541/17. Dne 4. dubna 2018 bylo rozhodnuto o přerušení projednávání daných věcí do doby, než bude vydáno rozhodnutí ve spojených věcech C‑297/17, C‑318/17, C‑319/17 a C‑438/17.

8.

Rozsudek ze dne 19. března 2019, Ibrahim a další ( 5 ), byl předkládajícímu soudu oznámen dne 26. března 2019. Dne 26. dubna 2019 vzal předkládající soud částečně zpět předběžné otázky ve spojených věcech C‑517/17, C‑540/17 a C‑541/17.

9.

Pokud jde konkrétně o věc C‑517/17, předkládající soud vzal zpět první dvě předběžné otázky, které původně Soudnímu dvoru předložil. Tyto otázky se týkaly rozsahu, v němž unijní právo brání členskému státu, aby odmítl jako nepřípustnou žádost o mezinárodní ochranu z důvodu, že žadateli již bylo v jiném členském státě přiznáno postavení uprchlíka, pokud životní podmínky v tomto jiném členském státě nesplňují požadavky článku 20 a násl. směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/95/EU ze dne 13. prosince 2011 o normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli požívat mezinárodní ochrany, o jednotném statusu pro uprchlíky nebo osoby, které mají nárok na doplňkovou ochranu, a o obsahu poskytnuté ochrany ( 6 ), avšak ne do té míry, že by byly v rozporu s článkem 4 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“).

10.

Předkládající soud měl za to, že o prvních dvou předběžných otázkách bylo již rozsudkem ze dne 19. března 2019, Ibrahim a další, rozhodnuto ( 7 ).

11.

V dopise doručeném kanceláři Soudního dvora dne 2. května 2019 však Bundesverwaltungsgericht (Spolkový správní soud) uvedl, že třetí otázka ve věci C‑517/17 nebyla v daném rozsudku řešena.

12.

Rozhodnutím předsedy Soudního dvora ze dne 16. května 2019 byla věc C‑517/17 oddělena od spojených věcí C‑540/17 a C‑541/17 k samostatnému řízení a v řízeních ve všech uvedených věcech bylo obnoveno. Spojené věci C‑540/17 a C‑541/17 byly vyřízeny usnesením ze dne 13. listopadu 2019, Hamed a Omar ( 8 ).

13.

Pokud jde o projednávanou věc (C‑517/17), v návaznosti na rozhodnutí Soudního dvora ze dne 1. října 2019 byla předkládajícímu soudu dne 4. října 2019 zaslána žádost o vysvětlení. Odpověď na tuto žádost obdržel Soudní dvůr dne 6. listopadu 2019 ( 9 ).

14.

Než bylo řízení ve věci C‑517/17 přerušeno, předložily ke třetí předběžné otázce položené Bundesverwaltungsgericht (Spolkový správní soud) svá písemná vyjádření německá, francouzská, maďarská a nizozemská vláda a Evropská komise. Německá, maďarská a nizozemská vláda, jakož i Komise mají za to, že čl. 14 odst. 1 směrnice 2013/32 nebrání použití takové vnitrostátní právní úpravy, podle které neprovedení osobního pohovoru s žadatelem v případě, že rozhodující orgán na základě čl. 33 odst. 2 písm. a) směrnice 2013/32 odmítl jako nepřípustnou žádost o azyl, nevede ke zrušení uvedeného rozhodnutí z důvodu tohoto pochybení, pokud měl žadatel v rámci soudního řízení příležitost uvést všechny okolnosti svědčící proti rozhodnutí o nepřípustnosti a i s přihlédnutím k těmto tvrzením není možné vydat v dané věci jiné rozhodnutí.

15.

Oproti tomu francouzská vláda má v podstatě za to, že článek 14 směrnice 2013/32 vykládaný ve světle obecné zásady práva být vyslechnut, jež je nedílnou součástí práva na obhajobu, brání takové vnitrostátní úpravě, podle které porušení práva být vyslechnut v prvním stupni řízení před rozhodujícím orgánem před přijetím rozhodnutí o nepřípustnosti podle čl. 33 odst. 2 písm. a) této směrnice nevede ke zrušení takového rozhodnutí, pokud má žadatel v rámci soudního řízení příležitost předložit vyjádření.

16.

Dne 15. ledna 2020 se před Soudním dvorem konalo jednání, kterého se zúčastnili žalobce v původním řízení, spolkový úřad, německá vláda a Komise.

17.

Body 18 a 22 odůvodnění směrnice 2013/32 stanoví následující:

[…]

18.

Podle článku 1 směrnice 2013/32 je jejím účelem stanovit společná řízení pro přiznávání a odnímání mezinárodní ochrany podle směrnice 2011/95 (dále jen „kvalifikační směrnice“).

19.

Článek 2 písm. b) směrnice 2013/32 definuje pojem „žádost o mezinárodní ochranu“ jako žádost o ochranu členským státem učiněnou státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti, u níž lze předpokládat, že žadatel usiluje o získání postavení uprchlíka nebo statusu doplňkové ochrany, a ve které nežádá výslovně o jinou formu ochrany, jež nespadá do oblasti působnosti [kvalifikační] směrnice a o niž lze požádat samostatně.

20.

Článek 14 směrnice 2013/32, nadepsaný „Osobní pohovor“, stanoví:

„1.   Dříve než rozhodující orgán vydá rozhodnutí, poskytne se žadateli příležitost k osobnímu pohovoru o jeho žádosti o mezinárodní ochranu s osobou, která je podle vnitrostátního práva k vedení takovéhoto pohovoru příslušná. Osobní pohovory o věcné stránce žádosti o mezinárodní ochranu vždy provádí pracovník rozhodujícího orgánu. […]

Pokud jsou žádosti o mezinárodní ochranu současně podány velkým počtem státních příslušníků třetích zemí nebo osob bez státní příslušnosti, takže je prakticky nemožné, aby rozhodující orgán provedl pohovor o věcné stránce každé žádosti včas, mohou členské státy stanovit, že se do provedení těchto pohovorů dočasně zapojí pracovníci jiného orgánu. V takových případech obdrží pracovníci tohoto jiného orgánu předem příslušné školení, jehož součástí budou prvky uvedené v čl. 6 odst. 4 písm. a) až e) nařízení [Evropského parlamentu a Rady] (EU) č. 439/2010 [ze dne 19. května 2010 o zřízení Evropského podpůrného úřadu pro otázky azylu (Úř. věst. 2010, L 132, s. 11)]. Osoby, jež provádějí s žadateli pohovor podle této směrnice, rovněž musejí mít obecné znalosti o problémech, které by mohly nepříznivě ovlivnit schopnost žadatele absolvovat pohovor, jako jsou známky toho, že žadatel mohl být v minulosti mučen.

[…]

2.   Osobní pohovor o věcné stránce žádosti nemusí být proveden, pokud:

Pokud se osobní pohovor neuskuteční podle písmene b) nebo případně se závislou osobou, přijmou se přiměřená opatření pro to, aby žadatel nebo závislá osoba mohli předložit další údaje.

3.   Neprovedení osobního pohovoru podle tohoto článku nebrání rozhodujícímu orgánu, aby o žádosti o mezinárodní ochranu rozhodl.

4.   Neprovedení osobního pohovoru podle odst. 2 písm. b) nesmí rozhodnutí rozhodujícího orgánu nepříznivě ovlivnit.

[…]“

21.

Článek 15 směrnice 2013/32, nadepsaný „Požadavky na osobní pohovor“, stanoví:

„[…]

2.   Osobní pohovor se uskutečňuje za podmínek, které zajistí odpovídající důvěrnost.

3.   Členské státy přijmou vhodná opatření pro zajištění toho, aby se osobní pohovory uskutečňovaly za podmínek umožňujících žadatelům předložit v úplnosti důvody své žádosti. Za tímto účelem členské státy:

[…]

[…]“

22.

Článek 25 směrnice 2013/32, nadepsaný „Záruky pro nezletilé osoby bez doprovodu“, stanoví:

1.   S ohledem na všechny postupy stanovené v této směrnici, a aniž jsou dotčeny články14 až 17, členské státy:

[…]

[…]

3.   Členské státy zajistí, aby:

[…]“

23.

Článek 33 směrnice 2013/32, nadepsaný „Nepřípustné žádosti“, stanoví:

„1.   Kromě případů, kdy se žádost neposuzuje podle nařízení [Evropského parlamentu a Rady] (EU) č. 604/2013 [ze dne 26. června 2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států (Úř. věst. 2013, L 180, s. 31)], nemusí členské státy posuzovat, zda žadatel splňuje podmínky pro přiznání nároku na mezinárodní ochranu podle [kvalifikační] směrnice […], považuje-li se žádost podle tohoto článku za nepřípustnou.

2.   Členské státy mohou považovat žádost o mezinárodní ochranu za nepřípustnou, pouze pokud:

[…]“

24.

Článek 34 směrnice 2013/32, nadepsaný „Zvláštní pravidla týkající se pohovorů o přípustnosti“, stanoví:

„1.   Před tím, než rozhodující orgán rozhodne o přípustnosti žádosti o mezinárodní ochranu, umožní členské státy žadatelům, aby vyjádřily svůj názor na použití důvodů uvedených v článku 33 na jejich konkrétní situaci. Za tímto účelem členské státy provedou osobní pohovor ohledně přípustnosti žádosti. Členské státy mohou učinit výjimku pouze v případě následné žádosti podle článku 42.

Tímto odstavcem není dotčen čl. 4 odst. 2 písm. a) této směrnice ani článek 5 nařízení (EU) č. 604/2013.

[…]“

25.

Článek 51 odst. 1 směrnice 2013/32 stanoví:

„Členské státy uvedou v účinnost právní a správní předpisy nezbytné pro dosažení souladu s články 1 až 30, čl. 31 odst. 1, 2 a odst. 6 až 9, články 32 až 46, 49 a 50 a přílohou I do 20. července 2015. Neprodleně sdělí Komisi jejich znění.“

26.

Podle čl. 52 bod 1 směrnice 2013/32 platí, že:

„Členské státy použijí právní a správní předpisy podle čl. 51 odst. 1 u žádostí o mezinárodní ochranu podaných po 20. červenci 2015 a u řízení o odnětí statusu mezinárodní ochrany zahájených po 20. červenci 2015 nebo u žádostí o mezinárodní ochranu podaných a u řízení o odnětí statusu mezinárodní ochrany zahájených před tímto datem. Žádosti podané do 20. července 2015 a řízení o odnětí postavení uprchlíka zahájená do 20. července 2015 se řídí právními a správními předpisy přijatými podle směrnice 2005/85/ES.“

27.

Článek 53 bod 1 směrnice 2013/32 stanoví, že směrnice 2005/85/ES se v případě členských států, pro které je tato směrnice závazná, zrušuje s účinností ode dne 21. července 2015, aniž jsou dotčeny povinnosti členských států týkající se lhůt pro provedení směrnice 2005/85 uvedených v příloze II části B směrnice 2013/32 do vnitrostátního práva.

28.

Článek 54 směrnice 2013/32 stanoví, že tato směrnice vstupuje v platnost dvacátým dnem po vyhlášení v Úředním věstníku Evropské unie, k němuž došlo dne 29. června 2013.

29.

Podle předkládajícího soudu se skutkové okolnosti věci v původním řízení řídí ustanoveními Asylgesetz (azylový zákon, dále jen „AsylG“) ve znění vyhlášeném dne 2. září 2008 ( 10 ) a změněném ustanoveními Fünfzigste Gesetz zur Änderung des Strafgesetzbuches – Verbesserung des Schutzes der sexuellen Selbstbestimmung (padesátý zákon o změně trestního zákona – posílení ochrany sexuálního sebeurčení, dále jen „StrÄndG 50“) ze dne 4. listopadu 2016 ( 11 ).

30.

Ustanovení § 24 AsylG stanoví:

„1)   Spolkový úřad objasní skutkový stav případu a provede potřebné důkazy. […] Pohovor s cizincem provede osobně. Od pohovoru je možné upustit, jestliže spolkový úřad hodlá nárok cizince na azyl uznat, nebo v případě, že cizinec uvádí, že na spolkové území vstoupil z bezpečné třetí země. […]

[…]“

31.

Ustanovení § 29 AsylG, ve znění § 6 Integrationsgesetz (zákon o integraci) ze dne 31. července 2016, účinného od 6. srpna 2016 ( 12 ), stanoví:

„1)   Žádost o azyl je nepřípustná, pokud:

[…]

[…]“

32.

Ustanovení § 36 AsylG, nadepsané „Řízení v případech žádostí o azyl, které jsou nepřípustné podle § 29 odst. 1 bodu 2 a 4 nebo zjevně neopodstatněné“, stanoví:

„1)   Pokud je žádost o azyl nepřípustná podle § 29 odst. 1 bodu 2 a 4 nebo je zjevně neopodstatněná, poskytne se cizinci lhůta jednoho týdne na vycestování ze země.

2)   Společně s rozhodnutím zašle spolkový úřad účastníkům kopii jejich azylového spisu. Správní spis a potvrzení o doručení se neprodleně předají příslušnému správnímu soudu.

3)   Odvolání proti oznámení o vyhoštění podle § 80 odst. 5 soudního řádu správního se podává do týdne od doručení oznámení; oznámení spolkového úřadu musí být k odvolání připojeno. Cizinec o tom musí být informován. Ustanovení § 58 soudního řádu správního se použije obdobně. Rozhodnutí musí být vydáno v písemném řízení; ústní jednání před soudem, kde se věc projednává, není dovoleno. Rozhodnutí musí být vydáno do jednoho týdne od uplynutí lhůty podle pododstavce 1. Senát správního soudu může lhůtu podle pododstavce 5 prodloužit o jeden týden. Druhé a další prodloužení lhůty lze povolit pouze ze závažných důvodů, zejména pokud soud nemůže přijmout dříve rozhodnutí z důvodu mimořádného pracovního vytížení. Jestliže byl včas podán opravný prostředek, nelze vyhoštění povolit před rozhodnutím soudu. Rozhodnutí je vydané okamžikem podpisu výrokové části rozhodnutí soudcem nebo soudci a je dostupné v kanceláři senátu. Návrhy na předběžná opatření proti rozhodnutím spolkového úřadu o stanovení lhůty k zákazu vstupu nebo pobytu podle § 11 odst. 2 zákona o pobytu a nařízení a lhůty podle § 11 odst. 7 zákona o pobytu musí být podány do jednoho týdne od oznámení. Nemají vliv na vykonatelnost oznámení o vyhoštění.

4)   Příkaz k pozastavení vyhoštění lze vydat pouze tehdy, existují-li vážné pochybnosti o legalitě správního aktu, proti kterému byl podán opravný prostředek. Skutečnosti a důkazy neuvedené účastníky nebudou zohledněny, ledaže jsou soudu zřejmé nebo známé. Uvedení skutkových tvrzení a předložení důkazů, které nebyly posouzeny ve správním řízení podle § 25 odst. 3, jakož i skutečnosti a okolnosti ve smyslu § 25 odst. 2, které cizinec nepředložil v průběhu správního řízení, nemusí soud brát do úvahy, pokud by se tím opozdilo vydání rozhodnutí.“

33.

Ustanovení § 77 odst. 1 AsylG stanoví:

„Ve sporech podle tohoto zákona vychází soud ze skutkového a právního stavu, který existuje v době posledního jednání; pokud je rozhodnutí vydáno bez jednání, je rozhodujícím okamžikem vydání rozhodnutí. […]“

34.

Ustanovení § 46 Verwaltungsverfahrensgesetz (zákon o správním řízení, dále jen „VwVfG“), ze dne 25. května 1976 ve znění naposledy vyhlášeném dne 23. ledna 2003 ( 13 ) a pozměněném ustanovením § 1 Viertes Gesetz zur Änderung verwaltungsverfahrensrechtlicher Vorschriften (čtvrtý zákon o změně zákona o správním řízení) ze dne 11. prosince 2008 ( 14 ), stanoví:

„Návrh na zrušení správního aktu, který není neplatný […] nelze podat z důvodu, že byly při vydání tohoto aktu porušeny předpisy o řízení, formálních náležitostech nebo místní příslušnosti, pokud je zřejmé, že jejich porušení nemělo vliv na rozhodnutí ve věci.“

35.

Ustanovení § 80 Verwaltungsgerichtsordnung (soudní řád správní, „VwGo“) ve znění naposledy vyhlášeném dne 19. března 1991 ( 15 ) a pozměněném ustanovením § 9 Gesetz zur Umsetzung der Dienstleistungsrichtlinie in der Justiz und zur Änderung weiterer Vorschriften (zákon o provedení směrnice o službách v oblasti soudnictví a o změně dalších ustanovení) ze dne 22. prosince 2010 ( 16 ) stanoví:

„1)   Námitka a žaloba na neplatnost mají odkladný účinek. To platí také pro konstitutivní a deklaratorní správní akty, jakož i pro správní akty s dvojím účinkem (§ 80a).

[…]

5)   Soud rozhodující ve věci samé může na návrh zcela nebo zčásti přiznat odkladný účinek ve věcech podle odst. 2 bodů 1 až 3 a ve věcech uvedených v odst. 2 bodu 4 jej může zcela nebo zčásti obnovit. Návrh je přípustný už před podáním žaloby na neplatnost. Jestliže byl správní akt v okamžiku vydání rozhodnutí již vykonán, může soud nařídit zrušení vykonatelnosti. Obnova odkladného účinku může být podmíněna složením jistoty nebo dodržením jiných pokynů. Může být také časově omezena.

[…]“

36.

Ustanovení § 86 VwGo stanoví:

„1)   Soud zkoumá skutkový stav z moci úřední; přitom komunikuje se zúčastněnými osobami. Není vázán jejich podáními a návrhy na dokazování.

[…]“

37.

Žalobce v původním řízení tvrdí, že je eritrejským státním příslušníkem ( 17 ). V roce 2009 však podal u italských úřadů žádost o azyl, ve které za tímto účelem uvedl jinou totožnost a jiné datum narození a byl zaregistrován jako etiopský státní příslušník. Tato žádost byla úspěšná: byl mu vydán průkaz totožnosti a získal povolení k pobytu do února roku 2015. Žalobce v původním řízení pobýval v Itálii do září roku 2011, kdy odcestoval do Německa a zažádal tam o přiznání postavení uprchlíka.

38.

I když uvedl, že dříve nevstoupil do jiné evropské země, vyšly na základě analýzy otisků prstů najevo informace o původní žádosti v Itálii. V jejich světle byla žádost žalobce v původním řízení o azyl spolkovým úřadem dne 18. února 2013 zamítnuta, a to z důvodu, že na území Spolkové republiky Německo vstoupil z bezpečné třetí země, a spolkový úřad nařídil jeho vyhoštění do Itálie.

39.

Před přijetím tohoto rozhodnutí však se žalobcem v původním řízení nebyl proveden osobní pohovor, a to v rozporu mimo jiné s použitelnými ustanoveními vnitrostátního azylového práva. Předkládající soud v tomto ohledu uvedl, že nebyl vyslechnut ohledně „důvodů pronásledování, jeho pobytu v Itálii, ani ohledně přiznání uprchlického postavení v uvedené zemi“.

40.

Verwaltungsgericht Minden (správní soud v Mindenu, Německo) opravný prostředek žalobce v původním řízení proti tomuto rozhodnutí zamítl dne 15. dubna 2013. Ten se proti tomuto rozsudku se odvolal k Oberverwaltungsgericht Münster (vrchní správní soud v Münsteru, Německo). Uvedený soud zrušil dne 19. května 2016 rozhodnutí o vyhoštění z důvodu, že nebylo jasné, zda Itálie žalobce v původním řízení převezme. Měl nicméně za to, že odvolání proti rozhodnutí o zamítnutí žádosti žalobce v původním řízení o přiznání postavení uprchlíka má být zamítnuto.

41.

Žalobce v původním řízení podal proti rozsudku Oberverwaltungsgericht Münster (vrchní správní soud v Münsteru) opravný prostředek „Revision“ k Bundesverwaltungsgericht (Spolkový správní soud, Německo). Před tímto soudem zejména tvrdil, že spolkový úřad nebyl oprávněn osobní pohovor před přijetím rozhodnutí dne 18. února 2013 opomenout.

42.

Spolková republika Německo před Bundesverwaltungsgericht (Spolkový správní soud) uvedla, že žádost žalobce v původním řízení o přiznání postavení uprchlíka byla podle § 29 odst. 1 bod 2 AsylG v každém případě nepřípustná, protože postavení uprchlíka mu již bylo přiznáno v Itálii. Měla za to, že neprovedení osobního pohovoru by nemělo rozhodujícímu orgánu bránit, aby o žádosti o azyl rozhodl.

43.

Předkládající soud – tedy Bundesverwaltungsgericht (Spolkový správní soud) – má za to, že je nezbytné zjistit, jaké důsledky bude mít porušení povinnosti provést osobní pohovor na platnost rozhodnutí, kterým byla žádost o přiznání postavení uprchlíka posouzena jako nepřípustná. V tomto ohledu se předkládající soud domnívá, že je nezbytné tuto záležitost vyjasnit, a to zejména pokud má žadatel možnost uvést veškeré právní a skutkové okolnosti směřující proti napadenému rozhodnutí v průběhu odvolacího řízení a navzdory tomu by tyto okolnosti nevedly ke zrušení daného rozhodnutí.

44.

Vzhledem k tomu, že spolkový úřad nesplnil povinnost provést osobní pohovor podle čl. 12 odst. 1 směrnice 2005/85 a čl. 14 odst. 1 a článku 34 směrnice 2013/32, je podstatou otázek položených předkládajícím soudem to, aby Soudní dvůr vyložil rozsah výjimek stanovených čl. 12 odst. 2 a 3 směrnice 2005/85 a v čl. 14 odst. 2 směrnice 2013/32 a uvedl, zda jsou uvedené výjimky vyčerpávající, nebo zda s ohledem na procesní autonomii členských států umožňuje unijní právo další výjimky výslovně stanovené vnitrostátním právem.

45.

V tomto ohledu předkládající soud poznamenává, že podle vnitrostátního práva, konkrétně § 46 VwVfG, je neprovedení osobního pohovoru méně závažným nedostatkem, je-li zjevné, že neprovedení pohovoru nemělo žádný dopad na věcnou stránku přijatého rozhodnutí. Dále uvádí, že rozhodnutí o nepřípustnosti přijaté na základě § 29 odst. 1 bodu 2 AsylG je rozhodnutím, u kterého neexistuje prostor pro uvážení. V takových případech nemá neprovedení osobního pohovoru žádné důsledky, neboť spolkový úřad a následně také správní soudy mají povinnost posoudit veškeré podmínky vztahující se k použití dotčeného právního ustanovení. Předkládající soud však odkázal na rozhodovací praxi jednoho senátu Bundesverfassungsgericht (Spolkový ústavní soud, Německo) ( 18 ), podle které může být působnost § 46 VwVfG omezena tím, že čl. 14 odst. 2 a čl. 34 odst. 1 směrnice 2013/32 stanovují výjimky z práva na osobní pohovor, a jsou tedy zvláštním procesním pravidlem, které je v tomto ohledu vyčerpávající.

46.

Ke zvláštní situaci žalobce v původním řízení předkládající soud uvedl, že spolkový úřad a poté i správní soudy mají povinnost zkoumat, zda životní podmínky osoby, které bylo přiznáno postavení uprchlíka v Itálii, odpovídají mimo jiné článku 4 Listiny.

47.

Předkládající soud totiž podrobně popsal způsob, jakým soudy nižších stupňů zamítly návrh žalobce v původním řízení na zrušení rozhodnutí spolkového úřadu ze dne 18. února 2013, poté co přezkoumaly životní podmínky, kterým by byl žalobce v původním řízení v Itálii vystaven, a to z moci úřední i na základě návrhů žalobce v původním řízení a spolkového úřadu ( 19 ).

48.

Za těchto okolností Bundesverwaltungsgericht (Spolkový správní soud) řízení přerušil a položil Soudnímu dvoru tři předběžné otázky.

49.

Třetí otázka, jež je jedinou otázkou, kterou Bundesverwaltungsgericht (Spolkový správní soud) nevzal zpět s ohledem na rozsudek ze dne 19. března 2019, Ibrahim a další ( 20 ), zní následovně:

„Brání čl. 14 odst. 1 první věta směrnice 2013/32[…] nebo čl. 12 odst. 1 první věta směrnice 2005/85[…], který mu předcházel, použití takové vnitrostátní právní úpravy, podle které neuskutečnění osobního pohovoru s žadatelem v případě, že rozhodující orgán jednající na základě zmocnění v čl. 33 odst. 2 písm. a) směrnice 2013/32[…], případně v čl. 25 odst. 2 písm. a) směrnice 2005/85[…], který mu předcházel, odmítl jeho žádost o azyl jako nepřípustnou, nevede ke zrušení uvedeného rozhodnutí, pokud měl žadatel v odvolacím řízení příležitost uvést všechny okolnosti svědčící proti rozhodnutí o nepřípustnosti a i s přihlédnutím k nim nebylo možné vydat v dané věci jiné rozhodnutí?“

50.

Touto otázkou se nyní budeme zabývat.

51.

Je třeba připomenout, že žalobce v původním řízení požádal o přiznání postavení uprchlíka v Německu v září roku 2011 a že tato žádost byla rozhodnutím spolkového úřadu v únoru roku 2013 zamítnuta. Legalita tohoto rozhodnutí je nyní napadána u předkládajícího soudu.

52.

V žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce odkázal Bundesverwaltungsgericht (Spolkový správní soud) na směrnici 2005/85 i na směrnici 2013/32.

53.

Pokud jde o použitelnost ratione temporis příslušných ustanovení vnitrostátního práva ve věci, která mu byla předložena, Bundesverwaltungsgericht (Spolkový správní soud) uvedl, že podle své ustálené judikatury musí za určitých okolností vzít do úvahy právní vývoj, ke kterému došlo po přijetí napadeného rozsudku. V souvislosti se současným azylovým řízením uvedený soud potvrdil, že v souladu s § 77 odst. 1 první větou AsylG musí vycházet ze skutkového a právního stavu, který existoval v době posledního ústního jednání v květnu 2016.

54.

V tomto ohledu Bundesverwaltungsgericht (Spolkový správní soud) uvedl, že § 29 AsylG, nadepsaný „Nepřípustné žádosti“, pozměněný s účinností ke dni 6. srpna 2016 ustanovením § 6 Intergrationsgesetz (zákona o integraci) je v původním řízení použitelný ( 21 ). Navíc se zdá, že skutkové okolnosti sporu v původním řízení se řídí ustanoveními AsylG ve znění zveřejněném dne 2. září 2008 a pozměněném dne 4. listopadu 2016 ( 22 ).

55.

Článek 51 odst. 1 směrnice 2013/32 ukládá členským státům uvést v účinnost právní a správní předpisy nezbytné pro dosažení souladu s články 1 až 30, čl. 31 odst. 1, 2 a 6 až 9, články 32 až 46, 49 a 50 a přílohou I do 20. července 2015. Avšak podle čl. 52 prvního pododstavce první věty směrnice 2013/32 použijí členské státy právní a správní předpisy podle čl. 51 odst. 1 této směrnice u žádostí o mezinárodní ochranu podaných „po 20. červenci 2015 […] nebo před tímto datem“. Z ustálené judikatury vyplývá, že unijní normotvůrce tím, že do uvedeného čl. 52 prvního pododstavce první věty doplnil výraz „nebo před tímto datem“, měl v úmyslu členským státům umožnit, aby použily svá ustanovení provádějící tuto směrnici s okamžitou účinností na žádosti o mezinárodní ochranu podané před 20. červencem 2015 ( 23 ).

56.

Vzhledem k tomu, že žalobce v původním řízení požádal o přiznání postavení uprchlíka v Německu v září roku 2011, byla jeho žádost o mezinárodní ochranu podána před vstupem směrnice 2013/32 v platnost, k čemuž došlo 19. července 2013, a tedy dlouho před okamžikem, do kterého měla být daná směrnice provedena do vnitrostátního práva, tj. 20. červencem 2015.

57.

Zdá se však, s výhradou ověření předkládajícím soudem, že v souladu s § 77 odst. 1 první větou AsylG jsou na věc v původním řízení použitelná ustanovení vnitrostátního práva, která provádějí nebo jsou způsobilá zajistit provedení ( 24 ) ustanovení směrnice 2013/32 ( 25 ).

58.

V tomto ohledu je třeba připomenout, že v bodě 74 rozsudku ze dne 19. března 2019, Ibrahim a další ( 26 ), Soudní dvůr mimo jiné uvedl, že čl. 52 první pododstavec směrnice 2013/32, který obsahuje přechodná ustanovení týkající se použití právních předpisů provádějících danou směrnici, musí být vykládán v tom smyslu, že umožňuje členskému státu rozhodnout o okamžitém uplatňování vnitrostátního ustanovení provádějícího tuto směrnici na žádosti o azyl, o kterých ještě nebylo s konečnou platností rozhodnuto a které byly podány před 20. červencem 2015 a před nabytím účinnosti tohoto ustanovení vnitrostátního práva ( 27 ). I když Soudní dvůr nebyl požádán o vyjasnění toho, co přesně se rozumí odkazem na „konečné rozhodnutí“ v tomto kontextu, vyložil bych tento výraz jako odkaz na konečné rozhodnutí o žádosti o mezinárodní ochranu vydané rozhodujícími orgány (v projednávané věci spolkovým úřadem), a nikoliv na rozhodnutí přijaté v následném soudním řízení, v němž bylo rozhodnutí o přiznání či nepřiznání ochrany zpochybněno.

59.

Pokud jde o projednávanou věc, lze uvést, že konečné rozhodnutí týkající se žádosti žalobce v původním řízení o azyl bylo vydáno spolkovým úřadem až v únoru roku 2013. Tedy několik měsíců před vyhlášením směrnice 2013/32 v Úředním věstníku Evropské unie v červnu roku 2013 a před jejím vstupem v platnost v následujícím měsíci ( 28 ). Za těchto okolností mám za to, že předčasné uplatňování směrnice 2013/32, tak jak ho dovoluje její článek 52 (a jak ho vyložil Soudní dvůr v rozsudku ze dne 19. března 2019, Ibrahim a další) ( 29 ) se zkrátka v projednávané věci nepoužije. I když podle posledně uvedeného rozsudku lze předčasné použití této směrnice uplatnit i na rozhodnutí, která nebyla vydána ani před posledním dnem k provedení, tedy 20. červencem 2015 ( 30 ), bylo-li to dovoleno příslušným vnitrostátním právním řádem, tato zásada se neuplatní v případě, kdy konečné správní rozhodnutí bylo vydáno před samotným vyhlášením směrnice 2013/32. Zastávám tedy názor, že z pohledu ratione temporis se na projednávanou věc použije dřívější verze směrnice o řízeních, tedy směrnice 2005/85.

60.

Poznamenávám však, že v průběhu řízení měli všichni účastníci, včetně žalobce v původním řízení, odlišný názor na použitelnost ratione temporis dotčených směrnic, když tvrdili, že na projednávanou věc se použije směrnice 2013/32. I když stále trvám na tom, že směrnice 2013/32 se na projednávanou věc nepoužije, vzhledem k jednomyslnému postoji účastníků řízení a také vzhledem k postupu přijatému předkládajícím soudem navrhuji, že ve zbytku tohoto stanoviska budu vycházet z toho, že na projednávanou věc se daná směrnice použije. Z tohoto důvodu budu předpokládat, že v rámci původní řízení jsou použitelná ustanovení článků 1 až 30, čl. 31 odst. 1, 2 a 6 až 9, článků 32 až 46, 49 a 50 a přílohy I směrnice 2013/32.

61.

Právo na osobní pohovor existuje nejen tehdy, hodlá-li rozhodující orgán vydat rozhodnutí o žádosti o mezinárodní ochranu ve věci samé, ale také v případě, kdy hodlá přijmout rozhodnutí podle článku 33 směrnice 2013/32 o přípustnosti takové žádosti, jako je tomu v případě žalobce v původním řízení. V tomto ohledu článek 14 i článek 34 směrnice 2013/32 ( 31 ) konkrétně vyžadují, aby rozhodující orgán ( 32 ) provedl s žadatelem o mezinárodní ochranu osobní pohovor před tím, než přijme rozhodnutí ve věci samé nebo o přípustnosti žádosti.

62.

Z definice pojmu „rozhodující orgán“ obsažené v čl. 2 písm. f) směrnice 2013/32 je zjevné, že takový pohovor musí být proveden kvazisoudním nebo správním orgánem určeným členským státem v souladu s čl. 4 odst. 1 této směrnice ( 33 ). Samotná směrnice 2013/32 neobsahuje žádné ustanovení týkající se provádění osobního pohovoru soudem. Lze poznamenat, že Soudní dvůr v bodě 103 rozsudku ze dne 25. července 2018, Alheto ( 34 ), jednoznačně rozlišil mezi „rozhodujícím orgánem“, definovaným v čl. 2 písm. f) směrnice 2013/32, a „soudem“, jenž je uveden v článku 46 této směrnice. Řízení před rozhodujícím orgánem se tedy řídí ustanoveními kapitoly III této směrnice, nadepsané „Řízení v prvním stupni“, zatímco pro řízení před soudem platí pravidla uvedená v kapitole V dané směrnice, která je nadepsána „Řízení o opravném prostředku“, jež jsou stanovená v článku 46.

63.

Je nesporné, že právo M. Addise na provedení osobního pohovoru rozhodujícím orgánem podle směrnice 2013/32 bylo porušeno ( 35 ).

64.

Ze žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce se však jeví, že i když spolkový úřad osobně M. Addise nevyslechl, mimo jiné ohledně podmínek, kterým by byl vystaven, pokud by měl být vrácen do Itálie, má předkládající soud nicméně za to, že toto pochybení bylo zcela napraveno či kompenzováno v řízení před vnitrostátním soudem, které proběhlo v souladu s kapitolou V směrnice 2013/32.

65.

Podle předkládajícího soudu v těchto řízeních o zrušení rozhodnutí o přípustnosti předložil žalobce v původním řízení podrobné informace o potížích, kterým by byl v Itálii vystaven. Verwaltungsgericht Minden (správní soud v Mindenu) rozhodl, že rozhodnutí o vyhoštění žalobce v původním řízení nemůže být vykonáno. V souladu s pravomocí, kterou mu přiznává § 86 odst. 1 VwGO rozhodl z moci úřední, že bude konzultovat informace o právech osoby, které bylo přiznáno postavení uprchlíka, o pobytu, pohybu, přístupu k zaměstnání a zdravotní péči v Itálii. Předkládající soud uvedl, že správní soud zamítl odvolání žalobce v původním řízení na základě svého vlastního posouzení skutkových okolností a důkazů. Po prozkoumání předložených vyjádření a obecných okolností týkajících se žalobce v původním řízení uvedený soud došel k závěru, že jako mladý svobodný muž by mohl v Itálii získat pevné místo a že také mohl využít, alespoň na počátku, pomoci charitativních organizací. Daný soud uvedl, že mnoho uprchlíků – obzvláště mladých mužů – často nachází práci jako sezónní zaměstnanci v zemědělství.

66.

Podle předkládajícího soudu správní soud také z moci úřední přezkoumal, zda by v případě vyhoštění na italskou hranici mohl být žalobce v původním řízení vystaven zacházení, které je v rozporu s článkem 3 Evropské úmluvy o lidských právech (dále jen „EÚLP“). Po posouzení příslušných informací týkajících se země původu poskytnutých německým ministerstvem zahraničí a Švýcarskou radou pro uprchlíky, stejně jako nevládními organizacemi, jako např. Associazione per gli Studi Giuridici sull’Immigrazione (Ústav pro studium cizineckého práva), dospěl správní soud k závěru, že možnosti uprchlíků k přístupu k veřejným i soukromým formám pomoci jsou omezenější než v případě Italů, avšak tato omezení nejsou na takové úrovni, aby znamenala porušení článku 3 EÚLP, například tím, že by ho ponechala zcela bez prostředků.

67.

V projednávané žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce musí Soudní dvůr posoudit, zda výjimky z práva na osobní pohovor podle článků 14 a 34 směrnice 2013/32 mají vyčerpávající povahu, a pokud ano, jaké důsledky má porušení procesních práv žalobce v původním řízení rozhodujícím orgánem. Soudní dvůr je zejména dotazován, zda má neprovedení osobního pohovoru vést k tomu, aby rozhodnutí, kterým byla žádost žalobce v původním řízení o přiznání postavení uprchlíka prohlášena za nepřípustnou, bylo zrušeno, anebo zda pochybení rozhodujícího orgánu může být napraveno v rámci řízení o opravném prostředku podle kapitoly V směrnice 2013/32, a pokud ano, tak za jakých podmínek.

68.

Článek 14 odst. 2 směrnice 2013/32 uvádí okolnosti, za kterých nemusí být osobní pohovor rozhodujícím orgánem členského státu proveden. Článek 14 odst. 3 směrnice 2013/32 navíc stanoví, že „neprovedení osobního pohovoru podle tohoto článku nebrání rozhodujícímu orgánu, aby o žádosti o mezinárodní ochranu rozhodl“ ( 36 ). Ze samotného znění čl. 14 odst. 3 směrnice 2013/32 a z použití výrazu „neprovedení osobního pohovoru podle tohoto článku“ vyplývá, že rozhodující orgán nemůže přijmout rozhodnutí ve věci žádosti o mezinárodní ochranu bez toho, aby provedl osobní pohovor, s výjimkou některého z uvedených případů, kdy lze výjimku podle článku 14 použít. Není tvrzeno, že se na projednávanou věc některá z těchto výjimek vztahuje.

69.

Ze samotného znění tohoto ustanovení jasně vyplývá, že výjimky obsažené v čl. 14 odst. 2 směrnice 2013/32 mají vyčerpávající povahu. Z toho vyplývá, že členské státy nemohou ve vnitrostátním právu přijmout další výjimky.

70.

Pokud jde o rozhodnutí o přípustnosti žádosti o mezinárodní ochranu, čl. 34 odst. 1 směrnice 2013/32 stanoví, že rozhodující orgán ( 37 ) členského státu před přijetím rozhodnutí ve věci provede osobní pohovor o přípustnosti žádosti o mezinárodní ochranu. Dále stanoví, že členské státy mohou z tohoto práva učinit výjimku pouze v případě následné žádosti podle článku 42 této směrnice. Ze samotného znění čl. 34 odst. 1 směrnice 2013/32 je tedy zřejmé, že výjimka ve vztahu k následné žádosti má vyčerpávající povahu.

71.

Podlé mého názoru nemají členské státy pravomoc zavést další výjimky z práva na osobní pohovor, než jsou výjimky konkrétně stanovené unijním normotvůrcem v článcích 14 a 34 směrnice 2013/32.

72.

Z výslovné formulace čl. 14 odst. 3 směrnice 2013/32 je tedy zřejmé, že rozhodující orgán nemůže přijmout rozhodnutí ve věci žádosti o mezinárodní ochranu, aniž by provedl osobní pohovor, ledaže se uplatní jedna z výjimek vyjmenovaných v čl. 14 odst. 2 této směrnice. Totéž podle mého názoru platí i pro rozhodnutí o přípustnosti žádosti o mezinárodní ochranu podle článku 33 směrnice 2013/32 přijaté bez provedení osobního pohovoru podle článku 34 této směrnice.

73.

Jak jsem již uvedl, ze spisu Soudního dvora se nejeví, že by jakákoliv výjimka z práva na osobní pohovor stanovená směrnicí 2013/32 byla v projednávané věci použitelná. Je třeba ostatně dodat, že žádný z účastníků řízení ani netvrdí opak.

74.

Tato otázka je jádrem sporu mezi zúčastněnými v projednávané věci. Je potřeba zdůraznit, že – jak uvádějí body 11 a 12 odůvodnění směrnice 2013/32, jakož i její článek 1 – rámec přiznání mezinárodní ochrany vychází z konceptu jednotného azylového řízení a minimálních společných pravidel ( 38 ). I když samotná směrnice 2013/32 mlčí o důsledcích, které může mít neprovedení osobního pohovoru rozhodujícím orgánem s žadatelem o mezinárodní ochranu způsobem, jakým to vyžaduje právní řád, tak se nicméně jeví, že z právního rámce zavedeného směrnicí 2013/32 plyne, že výslovný požadavek na provedení osobního pohovoru je nedílnou a nezbytnou součástí celého azylového řízení ( 39 ).

75.

Za těchto okolností je Soudní dvůr v podstatě dotazován, zda v případě, že rozhodující orgán neprovede osobní pohovor, může soud, který následně provede úplné ex nunc posouzení skutkové i právní stránky podle čl. 46 odst. 3 směrnice 2013/32, v zásadě sám napravit porušení tím, že provede osobní pohovor a poté potvrdí rozhodnutí rozhodujícího orgánu. A naopak, musí přesto rozhodnutí rozhodujícího orgánu zrušit a vrátit věc tomuto orgánu k provedení takového pohovoru a k přijetí – potenciálně nového – rozhodnutí?

76.

Otázka předkládajícího soudu je nová a přes jisté podobnosti nebyla dříve vyřešena v rozsudcích ze dne 26. července 2017, Sacko ( 40 ), ze dne 25. července 2018, Alheto ( 41 ), ani ze dne 29. července 2019, Torubarov ( 42 ), které se nepochybně týkají obdobných otázek. Tyto případy jsou nicméně poučné pokud jde o vztah mezi „řízeními v prvním stupni“, upravenými v kapitole III směrnice 2013/32, a „řízeními o opravném prostředku“, uvedenými v kapitole V této směrnice. Krátce tedy uvedenou judikaturu v kontextu projednávané věci prozkoumám.

77.

V bodech 33 až 35 rozsudku ze dne 26. července 2017, Sacko ( 43 ), zopakoval Soudní dvůr svoji ustálenou judikaturu ve vztahu k řízením v prvním stupni upraveným v kapitole III směrnice 2013/32. Připomněl, že pokud správní orgány členských států přijímají opatření, která spadají do působnosti unijního práva, mají v zásadě povinnost dodržovat právo na obhajobu osob, kterým jsou určena rozhodnutí, která významně ovlivňují jejich zájmy. Soudní dvůr zejména rozhodl, že právo být v každém řízení vyslechnut, které je nedílnou součástí práva na obhajobu, jež představuje obecnou zásadou unijního práva, zaručuje každému možnost užitečným a účinným způsobem vyjádřit své stanovisko v průběhu správního řízení před přijetím každého rozhodnutí, které by se mohlo nepříznivě dotknout jeho zájmů. V tomto ohledu cílem pravidla, podle kterého musí být osobě, jíž je určeno rozhodnutí nepříznivě zasahující do jejího právního postavení, umožněno se vyjádřit před přijetím tohoto rozhodnutí, je zejména to, aby tato osoba mohla opravit pochybení nebo uplatnit takové skutečnosti týkající se její osobní situace, jež mohou ovlivnit, zda rozhodnutí bude, či nebude přijato nebo jaký bude mít obsah.

78.

V bodě 49 rozsudku ze dne 26. července 2017, Sacko ( 44 ), Soudní dvůr uvedl, že směrnice 2013/32, a zejména její články 12, 14, 31 a 46 ve spojení s článkem 47 Listiny, musí být vykládána v tom smyslu, že nebrání tomu, aby vnitrostátní soud, jemuž byla předložena žaloba, kterou je napadáno rozhodnutí o zamítnutí zjevně nedůvodné žádosti o mezinárodní ochranu, uvedenou žalobu zamítl bez vyslechnutí žadatele, když na základě skutkových okolností není pochyb o opodstatněnosti tohoto rozhodnutí. Takový závěr však podléhá splnění následujících podmínek: že v řízení v prvním stupni byla žadateli poskytnuta příležitost k osobnímu pohovoru o jeho žádosti o mezinárodní ochranu v souladu s článkem 14 této směrnice a zpráva z tohoto pohovoru nebo přepis tohoto pohovoru v případě, že se uskutečnil, byly vloženy do spisu v souladu s čl. 17 odst. 2 uvedené směrnice a dále že soud, k němuž byla podána žaloba, může nařídit slyšení, pokud to považuje za nezbytné pro účely úplného ex nunc posouzení skutkové i právní stránky podle čl. 46 odst. 3 téže směrnice.

79.

Ve věci, v níž byl vydán rozsudek Sacko, rozhodující orgán osobní pohovor skutečně provedl ( 45 ) a sporné bylo to, zda a do jaké míry může soud, který rozhoduje o opravném prostředku proti rozhodnutí o zamítnutí zjevně neopodstatněné žádosti o mezinárodní ochranu, vycházet z přepisu tohoto pohovoru.

80.

Podle mého názoru rozsudek ze dne 26. července 2017, Sacko, zřetelně zdůrazňuje význam osobního pohovoru prováděného rozhodujícím orgánem v rámci směrnice 2013/32. Soudní dvůr dále zdůraznil, že toto ustanovení „ se vztahuje výhradně na orgán příslušný k posuzování žádostí o mezinárodní ochranu a příslušný k přijímání rozhodnutí v těchto případech v prvním stupni, a neuplatní se tedy na řízení o opravném prostředku“ ( 46 ).

81.

Skutkové okolnosti, na nichž byl rozsudek ze dne 26. července 2017, Sacko ( 47 ) založen, jsou v tomto ohledu rovněž relevantní. V daném případě byl žadatel v prvním stupni vyslechnut úředníkem územní komise pro udělování mezinárodní ochrany. Tento úředník dospěl k závěru, že žadatel byl ekonomickým přistěhovalcem, a z tohoto důvodu neměl nárok na azyl. Tento závěr byl následně napaden u italského soudu, který položil Soudnímu dvoru předběžnou otázku, zda měl povinnost osobně vyslechnout žadatele jako součást „úplného a ex nunc posouzení jak skutkové, tak právní stránky“, což je povinností vnitrostátních soudů podle čl. 46 odst. 2 směrnice 2013/32 ( 48 ).

82.

Jak jsem právě uvedl, Soudní dvůr zodpověděl tuto otázku záporně (s výhradou určitých podmínek), přičemž generální advokát M. Campos Sánchez Bordona k tomu uvedl:

„Vzhledem k tomu, že směrnice 2013/32 ukládá povinnost provést pohovor ve správní fázi vyřizování žádosti o mezinárodní ochranu, domnívám se, že potřeba opakovat pohovor v soudním řízení vyvstává pouze tehdy, pokud se následně ukáže, že (první) pohovor nebyl pro soud, který rozhoduje o žalobě, dostatečně ilustrativní a že soud má o způsobu rozhodnutí o žalobě pochybnosti ( 49 )“.

83.

Pravdou však je, že rozsudek ze dne 26. července 2017, Sacko ( 50 ), neřešil přesně stejnou situaci, jaká nastala v projednávané věci, konkrétně to, že pohovor se nekonal v prvním stupni u rozhodujícího orgánu zodpovědného za posouzení žádosti M. Addise o azyl.

84.

V rozsudku ze dne 25. července 2018, Alheto ( 51 ), Soudní dvůr uvedl, že v souladu s článkem 47 Listiny požadavek úplného posouzení ex nunc ( 52 ) podle čl. 46 odst. 3 směrnice 2013/32 znamená, že soud projednávající opravný prostředek musí žadatele vyslechnout, ledaže má za to, že posouzení může provést pouze na základě údajů ve spise, a to včetně případné zprávy z osobního pohovoru před uvedeným orgánem nebo jeho přepisu ( 53 ). V případě nových skutečností, které nastaly po přijetí rozhodnutí, jež je předmětem opravného prostředku, je však soud povinen, jak vyplývá z článku 47 Listiny, poskytnout žadateli možnost vyjádřit se, pokud na něj tyto skutečnosti mohou mít nepříznivý vliv ( 54 ).

85.

Jestliže rozhodující orgán nezkoumal důvod nepřípustnosti a tudíž osobní pohovor podle článku 34 směrnice 2013/32 neprovedl, přísluší soudu, aby v případě, kdy má za to, že takový důvod měl být tímto orgánem posouzen nebo v současné době musí být posouzen z důvodu nových skutečností, takový výslech provedl ( 55 ). Jak Soudní dvůr uvedl v rozsudku Alheto, „v případě, že soud projednávající opravný prostředek zamýšlí přezkoumat důvod nepřípustnosti, který nebyl posouzen rozhodujícím orgánem, musí vyslechnout žadatele s cílem umožnit mu, aby osobně v jazyce, který ovládá, vyjádřil svůj názor na použitelnost uvedeného důvodu na jeho konkrétní situaci“ ( 56 ).

86.

Ze skutkových okolností věci, v níž byl vydán rozsudek ze dne 25. července 2018, Alheto ( 57 ), je tedy zřejmé, že rozhodující orgán v tomto případě nepřijal rozhodnutí o nepřípustnosti. Neměl tedy povinnost provést osobní pohovor podle článku 34 směrnice 2013/32. Protože otázka nepřípustnosti byla poprvé vznesena soudem v souvislosti s úplným ex nunc posouzením skutkové i právní stránky podle čl. 46 odst. 3 směrnice 2013/32, Soudní dvůr uvedl, že bylo povinností daného soudu provést osobní pohovor s žadatelem, tak aby byla zajištěna ochrana práv zaručených článkem 47 Listiny ( 58 ). Z toho vyplývá, že pokud soud v opravném řízení a z moci úřední vznese otázku přípustnosti, která nebyla dříve posouzena rozhodujícím orgánem, musí sám tento soud provést osobní pohovor.

87.

Navíc v rozsudku Alheto Soudní dvůr uvedl, že čl. 46 odst. 3 směrnice 2013/32 se vztahuje pouze na „posouzení“ opravného prostředku, a netýká se tedy toho, co bude následovat po případném zrušení rozhodnutí, jež je předmětem opravného prostředku ( 59 ). Soudní dvůr v podstatě rozhodl, že soud projednávající věc v prvním stupni, který zruší rozhodnutí, nemá povinnost sám rozhodnout o žádosti o mezinárodní ochranu ( 60 ), neboť unijní normotvůrce nezamýšlel zavést jakékoliv společné pravidlo, podle kterého by kvazisoudní nebo správní orgán uvedený v čl. 2 písm. f) směrnice 2013/32 měl po zrušení svého původního rozhodnutí o žádosti o mezinárodní ochranu pozbýt příslušnosti. Je tedy na členských státech, zda stanoví, že spis musí být po takovém zrušení vrácen tomuto orgánu k novému rozhodnutí. Tento orgán však musí nové rozhodnutí přijmout v krátké lhůtě a musí postupovat v souladu s posouzením obsaženým v rozsudku, kterým bylo původní rozhodnutí zrušeno ( 61 ).

88.

Tato judikatura svědčí o tom, že soud projednávající věc v prvním stupni musí za určitých okolností provést osobní pohovor, jestliže z moci úřední vznáší otázky, které nebyly dříve posuzovány rozhodujícím orgánem. Kromě toho soud projednávající věc v prvním stupni, který zruší rozhodnutí, kterým byla žádost o mezinárodní ochranu shledána nepřípustnou, na základě toho, že právo žadatele na osobní pohovor bylo rozhodujícím orgánem porušeno, může spis vrátit kvazisoudnímu či správnímu orgánu uvedenému v čl. 2 písm. f) směrnice 2013/32 – v projednávané věci spolkovému úřadu – k novému rozhodnutí.

89.

Lze nicméně konstatovat, že věc, v níž byl vydán rozsudek ze dne 25. července 2018, Alheto ( 62 ), se od projednávané věci liší alespoň ve dvou důležitých ohledech. Zaprvé v projednávané věci skutečně vznesl rozhodující orgán otázku přípustnosti v prvním stupni, avšak neprovedl osobní pohovor. Zadruhé Bundesverwaltungsgericht (Spolkový správní soud) potvrdil, že i tam, kde navrhuje, aby přezkoumávající soud pohovor provedl, nemůže tím být zaručen osobní pohovor ve smyslu článku 15 směrnice 2013/32.

90.

Citovaná judikatura se však netýkala toho, zda soud, který projednává návrh na zrušení rozhodnutí, kterým byla žádost o mezinárodní ochranu prohlášena za nepřípustnou, a to na základě porušení práva žadatele na osobní pohovor rozhodujícím orgánem, má povinnost toto rozhodnutí zrušit a vrátit spis rozhodujícímu orgánu k novému rozhodnutí. Případně zda může osobní pohovor provést sám soud a po vyslechnutí všech argumentů žadatele proti rozhodnutí o nepřípustnosti potvrdit rozhodnutí rozhodujícího orgánu.

91.

Mám za to, že z ustálené judikatury Soudního dvora týkající se práva být vyslechnut ( 63 )per analogiam vyplývá, že pokud, tak jako je tomu ve věci v původním řízení, nejsou důsledky porušení práva na osobní pohovor upraveny směrnicí 2013/32 ani žádným jiným ustanovením unijního práva, spadají tyto důsledky obecně do sféry vnitrostátního práva. To však za předpokladu, že opatření přijatá v tomto smyslu jsou stejné povahy jako opatření, která se vztahují na jednotlivce ve srovnatelných situacích, na něž se použije vnitrostátní právo (zásada rovnocennosti), a že v praxi neznemožňují nebo nadměrně neztěžují výkon práv přiznaných unijním právním řádem (zásada efektivity) ( 64 ).

92.

V této souvislosti je také potřeba mít na paměti, že cílem směrnice 2013/32 je zajistit, aby žádosti o mezinárodní ochranu byly vyřízeny „co možná nejdříve, aniž by tím bylo dotčeno provedení přiměřeného a úplného posouzení“ ( 65 ).

93.

Dále je potřeba připomenout, že v rozsudku ze dne 9. února 2017, M ( 66 ), Soudní dvůr uvedl, že účelem osobního pohovoru je zajistit, aby byl rozhodovací orgán objektivně s to s plnou znalostí věci určit, zda žádost o mezinárodní ochranu má být přiznána, či nikoliv. Pokud je žadatel zvláště zranitelný, jeví se osobní pohovor tím více naléhavějším.

94.

V bodech 38 a násl. rozsudku ze dne 10. září 2013, G. a R. ( 67 ), Soudní dvůr konstatoval, že podle unijního práva porušení práva na obhajobu, konkrétně práva být vyslechnut, způsobuje zrušení rozhodnutí přijatého na konci dotčeného správního řízení pouze tehdy, pokud toto řízení bez této vady mohlo dospět k jinému výsledku. Z toho vyplývá, že ne každá nesrovnalost při výkonu práv na obhajobu v rámci správního řízení povede ke zrušení nebo změně napadeného rozhodnutí.

95.

Ze spisu Soudního dvora, zdá se, vyplývá, že příslušnými použitelnými vnitrostátními ustanoveními jsou mimo jiné § 46 VwVfG a § 29 odst. 1 bod 2 AsylG. Podle předkládajícího soudu kvalifikuje § 46 VwVfG neprovedení osobního pohovoru jako menší nesrovnalost, pokud je zřejmé, že toto pochybení nemělo žádný dopad na věcnou stránku přijatého rozhodnutí. Předkládající soud navíc uvádí, že rozhodnutí o nepřípustnosti přijaté na základě § 29 odst. 1 bodu 2 AsylG je rozhodnutím, u něhož neexistuje žádný prostor pro uvážení. V takových případech nemá neprovedení osobního pohovoru žádné důsledky, neboť spolkový úřad a poté správní soudy mají povinnost posoudit veškeré podmínky vztahující se k použití dotčeného právního ustanovení.

96.

Jelikož ve spise Soudního dvora není žádný důkaz o tom, že vnitrostátní řízení před soudy není v souladu se zásadou rovnocennosti, musí být toto řízení přezkoumáno z hlediska zásady efektivity.

97.

Zásadní otázka, kterou si nyní musíme položit, je, zda vnitrostátní soud projednávající věc v opravném řízení je v postavení, aby mohl zopakovat osobní pohovor, a přitom zajistit splnění veškerých příslušných imperativních požadavků a záruk uvedených ve směrnici 2013/32.

98.

V tomto ohledu je nezbytné posoudit, zda je osobní pohovor soudem vnitrostátním právem skutečně zaručen ve všech případech, kdy rozhodující orgán tento pohovor neprovedl, a zda v případě, že osobní pohovor je zaručen, splňuje příslušné zvláštní imperativní požadavky stanovené směrnicí 2013/32, pokud jde o způsob, jakým se má takový pohovor provádět.

99.

Článek 46 odst. 1 směrnice 2013/32 přiznává žadatelům o mezinárodní ochranu právo na účinný opravný prostředek před soudem proti rozhodnutím týkajícím se jejich žádosti. V tomto ohledu čl. 46 odst. 1 písm. a) bod ii) a čl. 46 odst. 3 směrnice 2013/32 stanoví, že členské státy zajistí, aby měl žadatel právo na účinný opravný prostředek před soudem, pokud se jeho žádost o mezinárodní ochranu považuje za nepřípustnou ( 68 ). Soud musí provést úplné ex nunc posouzení skutkové i právní stránky.

100.

Je však třeba uvést, že jedním z důsledků pro osobu, jejíž žádost je odmítnuta na základě její nepřípustnosti podle čl. 33 odst. 2 písm. a) směrnice 2013/32 ( 69 ), je, že jí mu na rozdíl od toho, co platí v případě prostého zamítnutí, nemusí být umožněno, aby zůstala na území státu, ve kterém byla žádost podána, dokud nebude znám výsledek řízení o opravném prostředku. To jasně vyplývá z ustanovení čl. 46 odst. 5 a 6 směrnice 2013/32 ( 70 ).

101.

Soudní dvůr však v bodě 53 usnesení ze dne 5. července 2018, C a další ( 71 ), uvedl, že v souladu s požadavky čl. 46 odst. 6 poslední věty směrnice 2013/32 musí mít zúčastněný možnost obrátit se na soud, aby rozhodl, zda smí setrvat na daném území, dokud nebude meritorně rozhodnuto o jeho opravném prostředku. Článek 46 odst. 8 téže směrnice stanoví, že dotčený členský stát musí zúčastněnému umožnit setrvat na svém území, dokud nebude znám výsledek daného řízení, ve kterém bude rozhodnuto, zda smí na tomto území setrvat.

102.

V tomto ohledu se zdá, s výhradou ověření předkládajícím soudem, že opravný prostředek podaný proti rozhodnutí, kterým spolkový úřad podle § 29 AsylG odmítl jako nepřípustnou žádost o mezinárodní ochranu podanou státním příslušníkem třetí země, nemá odkladný účinek ( 72 ). Předkládající soud navíc v odpovědi na otázku položenou Soudním dvorem ( 73 ), došlé soudní kanceláři dne 6. listopadu 2019, uvedl, že pokud žádost o dočasnou právní ochranu proti rozhodnutí o vyhoštění spolkového úřadu není podána podle § 80 odst. 5 VwGO, lze rozhodnutí o vyhoštění vykonat před tím, než se stane právně závazným ( 74 ). To platí i v případě, kdy je žádost podle § 80 odst. 5 VwGO podána včas, avšak je neúspěšná. Předkládající soud navíc uvedl, že podle § 36 odst. 3 bodu 4 AsylG platí, že pokud je žádost o azyl nepřípustná podle § 29 AsylG z důvodu, že žadateli byla přiznána mezinárodní ochrana jiným členským státem, je řízení obvykle písemné a obecně se nekoná ústní jednání a žadatel ani nemá jakoukoliv jinou účinnou možnost být vyslechnut prostřednictvím osobního pohovoru.

103.

Z odpovědi předkládajícího soudu se tedy zdá, že v případě, kdy rozhodující orgán – v projednávané věci spolkový úřad – neprovede osobní pohovor a odmítne žádost jako nepřípustnou, není před soudem rozhodujícím o opravném prostředku osobní pohovor zaručen. Již z tohoto samotného důvodu nutně vyplývá, že zásada efektivity není dodržena, jelikož práva žadatele nebyla zaručena v žádné fázi správního ani soudního řízení. Jiný závěr by představoval soudní kvazizrušení práva žadatele na osobní pohovor, které je jasně dáno směrnicí 2013/32, a zbavilo by užitečného účinku ochranu, kterou unijní normotvůrce považuje za zásadní.

104.

V případě, že soud rozhodující o opravném prostředku provede osobní pohovor, neprovedl-li ho dříve z důvodu nepřípustnosti žádosti rozhodující orgán, je třeba zkoumat, zda způsob, kterým se tento pohovor provádí, dodržuje zásadu efektivity.

105.

Před zodpovězením této otázky může být vhodné nejprve posoudit pravidla provádění osobního pohovoru správním nebo kvazisoudním orgánem podle směrnice 2013/32.

106.

Je potřeba uvést, že unijní normotvůrce v článcích 14 a 34 směrnice 2013/32 jednoduše neuvedl, že osobní pohovor s žadatelem o mezinárodní ochranu musí provést rozhodující orgán a následně nechal stanovení podmínek vztahujících se k pohovoru zcela na členských státech. Právě naopak: unijní normotvůrce pro provádění pohovorů stanovil zvláštní, podrobná a imperativní pravidla. O tom svědčí opakované použití pojmů jako „osobní pohovor se uskutečňuje“ a „členské státy přijmou“, „zajistí“ a „vyberou“ v článku 15 směrnice 2013/32 ( 75 ).

107.

Článek 15 směrnice 2013/32 tedy zejména stanoví několik požadavků či záruk ve vztahu k provádění osobního pohovoru. Zejména bych zdůraznil požadavek, že podle čl. 15 odst. 2 směrnice 2013/32 se osobní pohovor uskutečňuje za podmínek, které zajistí odpovídající důvěrnost ( 76 ). Článek 15 odst. 4 směrnice 2013/32 však stanoví, že členské státy mohou stanovit pravidla pro přítomnost třetích osob při osobním pohovoru.

108.

Podle čl. 15 odst. 3 písm. a) směrnice 2013/32 členské státy zajistí, aby osoba, která pohovor vede, byla schopná zohlednit osobní a obecné okolnosti žádosti, včetně kulturního původu, pohlaví, sexuální orientace, pohlavní identity žadatele nebo jeho zranitelnosti ( 77 ).

109.

Za těchto okolností lze upřímně pochybovat o tom, zda v případech, ve kterých došlo k porušení článků 14 a 34, je soud ve všech případech skutečně příslušný nahradit rozhodující orgán a provést osobní pohovor podle článku 15 směrnice 2013/32 ( 78 ). Unijní normotvůrce měl totiž zjevně v úmyslu, že osobní pohovor bude prováděn v prvním stupni v prostředí zajišťujícím důvěrnost odborně školenými pracovníky na rozdíl od výslechu ze strany soudců (kteří takové školení mít nemusí) soudním způsobem na veřejném jednání. Zásada efektivity zakotvená v článku 47 Listiny vyžaduje, aby tyto imperativní požadavky nemohly být lehce opomenuty, neboť jejich dodržování bylo zjevně úmyslem unijního normotvůrce jakožto podmínka platnosti jakéhokoliv následného nepříznivého rozhodnutí o azylu.

110.

V tomto ohledu čl. 4 odst. 3 a 4 směrnice 2013/32 stanoví, že členské státy zajistí, aby pracovníci rozhodujícího orgánu byli řádně vyškoleni ( 79 ). Výklad čl. 4 odst. 3 a 4 směrnice 2013/32 ve spojení čl. 6 odst. 4 písm. c) nařízení č. 439/2010 potvrzuje, že pracovníci rozhodujícího orgánu musí být proškoleni v metodách pohovoru ( 80 ).

111.

Soudní dvůr opakovaně uznal, že posouzení žádosti o mezinárodní ochranu příslušným správním nebo kvazisoudním orgánem vybaveným specifickými prostředky a pracovníky kvalifikovanými v této oblasti je zásadní fází společných řízení zavedených směrnicí 2013/32 ( 81 ).

112.

I když soud musí provést úplné ex nunc posouzení skutkové i právní stránky v souladu s čl. 46 odst. 3 směrnice 2013/32 a podle mého názoru může napravit určitá pochybení, kterých se dopustil rozhodující orgán v řízení, které před ním probíhalo ( 82 ), lze pochybovat o tom, že soudci, kteří mohou později provádět osobní pohovor podle směrnice 2013/32 – ve skutečnosti namísto rozhodujícího orgánu – jsou dostatečně proškoleni nebo mají dovednosti v metodách pohovoru odpovídající těm, které má rozhodující orgán ( 83 ). Toto je však v konečném důsledku skutková otázka, kterou musí zodpovědět předkládající soud.

113.

Podle čl. 15 odst. 3 písm. b) směrnice 2013/32 členské státy zajistí, pokud je to možné, aby pohovor s žadatelem vedla osoba stejného pohlaví, pokud o to žadatel požádá, ledaže má rozhodující orgán důvod se domnívat, že tato žádost je založena na důvodech, které nesouvisí s obtížemi žadatele při předkládání důvodů žádosti v úplnosti. Existují však důvody pochybovat, že požadavky stanovené v čl. 15 odst. 3 písm. b) směrnice 2013/32 mohou být v některých členských státech splněny, jelikož tam mohou existovat velice přísná pravidla týkající se přidělování soudců k věcem a jejich vyloučení z důvodů pohlaví nemusí být možné.

114.

Lze uvést, že sám předkládající soud vyjádřil obavy nad tím, zda veškeré požadavky a záruky stanovené článkem 15 směrnice 2013/32 ohledně provádění osobního pohovoru mohou být v průběhu soudního řízení v Německu dodrženy.

115.

Domnívám se, že pokud nejsou ve vztahu k osobnímu pohovoru dodrženy v rámci opravného řízení podle kapitoly V směrnice 2013/32 veškeré požadavky a záruky stanovené článkem 15 směrnice 2013/32 ( 84 ), dochází k porušování zásady efektivity. Nejedná se totiž o abstraktní přezkum, ale spíše o přezkum, který je potřeba přizpůsobit dotčené věci, protože některé požadavky a záruky podle článku 15 směrnice 2013/32 nemusí být v daném případě relevantní. Je však potřeba zopakovat, že musí být provedeno přiměřené a úplné posouzení případu žadatele a že porušení této povinnosti musí být obecně řečeno považováno za fatální pro platnost jakéhokoliv nepříznivého rozhodnutí týkajícího se žádosti o mezinárodní ochranu ( 85 ).

116.

Pokud jde o věc v původním řízení, musí Verwaltungsgericht Minden (správní soud v Mindenu) posoudit, zda provedení osobního pohovoru se žalobcem v původním řízení ze strany vnitrostátního správního soudu respektovalo příslušná ustanovení článku 15 směrnice 2013/32. K tomu poznamenávám, že žádost žalobce v původním řízení byla rozhodujícím orgánem posouzena jako nepřípustná. Rozsah osobního pohovoru, který má být uskutečněn, může být tedy podle toho omezenější a některé z požadavků a záruk stanovených v článku 15 směrnice 2013/32 nemusely být relevantní.

117.

Podstatou žádosti žalobce v původním řízení je však jeho tvrzení, že by byl ve skutečnosti ohrožen chudobou a bídnou životní úrovní, a to způsobem, který jej vystaví, slovy Soudního dvora v rozsudku ze dne 19. března 2019, Ibrahim a další ( 86 ), „krajní hmotné nouzi, v níž by nemohl uspokojovat své nejzákladnější potřeby“, takže pokud by byl vyhoštěn či jinak přemístěn do Itálie, byla by tím porušena jeho práva zaručená článkem 4 Listiny. Přestože seznámení se se zprávami o zemi a zprávami nevládních organizací je bezpochyby značnou pomocí při posuzování tohoto případu, nemohou nahradit osobní pohovor, ve kterém může žadatel popsat své osobní zkušenosti a okolnosti ( 87 ). To je totiž to, co unijní normotvůrce uložil.

118.

Koneckonců, nenaučila nás lidská zkušenost, že často osobní jednání či rozhovor s jinou osobou vede ke změně našeho názoru? Je to také něco, čehož bychom si my jakožto soudci a právníci, ale jistě také všechna další povolání, měli být vědomi: jak často jsme zjistili, nesmrtelnými slovy anglického soudce Megarryho, že:

„cesta práva je poseta příklady předem vyřešených případů, které jimi svým způsobem nebyly; nezvratných obvinění, která byla zvrácena; nevysvětlitelných jednání, která byla zcela vysvětlena; daných a neměnných rozhodnutí, které se na základě rozhovoru změnily“ ( 88 )?

119.

Je sice pravda, že jak Soudní dvůr potvrdil v rozsudku ze dne 10. září 2013, G. a R. ( 89 ), ne všechna porušení práva na obhajobu mají vést ke zrušení příslušného napadeného správního rozhodnutí a za tímto účelem je obecně nezbytné prokázat, že bez tohoto porušení by mohl být výsledek správního řízení odlišný. Pokud však, jako je tomu v projednávané věci, se jedná o takové porušení, které se týká základních procesních záruk stanovených unijním právem, potom při neexistenci zvláštních a neobvyklých okolností je skoro vždy obtížné konstatovat, že správní rozhodnutí by nebyla nebo nemohla být odlišná. To však v konečném důsledku přísluší posoudit a ověřit předkládajícímu soudu s ohledem na zvláštní okolnosti projednávané věci.

120.

Navrhuji tedy, aby Soudní dvůr rozhodl, že předkládající soud má posoudit, zda je podle vnitrostátních procesních pravidel vnitrostátní soud rozhodující o opravném prostředku podle článku 46 směrnice 2013/32 schopen v plném rozsahu provést osobní pohovor podle článku 14 nebo 34 této směrnice, při zajištění všech příslušných imperativních požadavků a záruk uvedených unijním normotvůrcem v článku 15 směrnice. V případě, že tento osobní pohovor nemůže odpovídajícím způsoben provést, musí být rozhodnutí, kterým byla žádost o mezinárodní ochranu odmítnuta, na tomto základě zrušeno a věc musí být vrácena rozhodujícímu orgánu k novému rozhodnutí.

121.

Na základě výše uvedených úvah navrhuji, aby Soudní dvůr rozhodl, že Bundesverwaltungsgericht (Spolkový správní soud, Německo) musí posoudit, zda je podle vnitrostátních procesních pravidel vnitrostátní soud rozhodující o opravném prostředku podle článku 46 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU ze dne 26. června 2013 o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany schopen v plném rozsahu provést osobní pohovor podle článku 14 nebo 34 této směrnice, při zajištění všech příslušných imperativních požadavků a záruk uvedených unijním normotvůrcem v článku 15 směrnice. V případě, že tento osobní pohovor nemůže odpovídajícím způsoben provést, musí být rozhodnutí, kterým byla žádost o mezinárodní ochranu odmítnuta, na tomto základě zrušeno a věc musí být vrácena rozhodujícímu orgánu k novému rozhodnutí.