1. 

Nebezpečné odpady, které pocházejí hlavně z chemického průmyslu, nepředstavují v souhrnu odpadů vyprodukovaných v EU velký objem, ale jejich dopad na životní prostředí může být výrazně vyšší, pokud nakládání s těmito odpady a jejich kontrola nejsou prováděny správně. Především se mohou objevit nebezpečné látky pocházející z mechanického zpracování komunálních odpadů, jak je tomu v soudních řízeních, v nichž vyvstaly tyto předběžné otázky.

2. 

Pokud se nepletu, při této příležitosti se Soudní dvůr musí poprvé vyjádřit ke klasifikaci odpadů v takzvaných zrcadlových položkách ( 3 ) v Evropském katalogu odpadů (dále jen „EKO“) obsaženém v rozhodnutí 2000/53/ES ( 4 ). Bude nutno upřesnit vývojové trendy, které je třeba za tím účelem sledovat, tak, aby předkládající soud mohl rozhodnout, zda se obvinění v několika trestních řízeních v Itálii dopustili trestného činu nezákonného obchodování s odpady tím, že s nimi nakládali jako s odpady, které nejsou nebezpečné, přičemž tyto odpady nebezpečné byly.

3.

Článek 3 stanoví:

„Pro účely této směrnice se rozumí:

[…]

[…]“

4.

Její článek 7, označený „Seznam odpadů“, stanoví:

„1.   Opatření, jež mají za účel změnit jiné než podstatné prvky této směrnice, týkající se aktualizace seznamu odpadů stanoveného rozhodnutím 2000/532/ES, se přijímají regulativním postupem s kontrolou podle čl. 39 odst. 2. Seznam odpadů zahrnuje nebezpečný odpad a zohledňuje původ a složení odpadu a případně limitní hodnoty koncentrací nebezpečných látek. Seznam odpadů je závazný, pokud jde o určení odpadu, který je považován za nebezpečný. Zařazení látky nebo předmětu na seznam neznamená, že jde o odpad za všech okolností. Látka nebo předmět jsou považovány za odpad, pouze pokud je splněna definice čl. 3 bodu 1.

2.   Členský stát může považovat odpady za nebezpečné odpady, pokud, přestože nejsou uvedeny na tomto seznamu odpadů, vykazují jednu nebo více vlastností uvedených v příloze III. Členský stát oznámí neprodleně tyto případy Komisi. Uvede je ve zprávě podle čl. 37 odst. 1 a poskytne Komisi veškeré příslušné informace. S ohledem na tyto informace se seznam přezkoumá za účelem rozhodnutí o jeho úpravě.

3.   Pokud členský stát prokáže, že konkrétní druh odpadu, který je uveden na seznamu jako nebezpečný odpad, nevykazuje žádné z vlastností uvedených v příloze III, může tento odpad považovat za nikoliv nebezpečný odpad. Členský stát neprodleně oznámí tyto případy Komisi a poskytne Komisi nezbytné doklady. S ohledem na tyto informace se seznam přezkoumá za účelem rozhodnutí o jeho úpravě.

4.   Změna klasifikace nebezpečných odpadů [na] odpady nikoliv nebezpečné nesmí být dosažena ředěním a směšováním odpadů se záměrem snížit původní koncentrace nebezpečných látek na úroveň pod hranicí označení odpadu za nebezpečný.

[…]

6.   Členské státy smí za nikoliv nebezpečný odpad považovat odpad, který je v souladu se seznamem odpadů podle odstavce 1.

[…]“

5.

Příloha III směrnice 2008/98, změněná nařízením (EU) č. 1357/2014 ( 6 ), obsahuje seznam různých vlastností, které odpad činí nebezpečným odpadem. V souvislosti se zkušebními metodami zdůrazňuje, že:

„Metody, které se mají použít, jsou popsány v nařízení Rady (ES) č. 440/2008 a v jiných příslušných poznámkách [Evropského výboru pro normalizaci výboru (CEN)] nebo jiných mezinárodně uznávaných zkušebních metodách a pokynech.“

6.

V nadpise „Posouzení a klasifikace“ jeho přílohy se nachází bod 2 („Klasifikace odpadů jako nebezpečné“), podle jehož znění:

„Jakýkoli odpad označený v seznamu odpadů hvězdičkou (*) se považuje za nebezpečný odpad podle směrnice 2008/98/ES, ledaže se použije článek 20 uvedené směrnice.

Pro uvedené odpady, k nimž bylo možné přidělit kódy nebezpečných a nikoliv nebezpečných odpadů, platí:

7.

Článek 184 decreto legislativo n. 152/2006 (legislativní nařízení č. 152/2006 ( 7 )) upravoval klasifikaci odpadů a rozlišoval podle jejich původu, mezi komunálními odpady a zvláštními odpady. Posledně zmíněné se zařazují v závislosti na své nebezpečnosti jako nebezpečné odpady a odpady, které nejsou nebezpečné. Za nebezpečný byl považován jiný než domovní odpad, který byl jako takový výslovně kvalifikován prostřednictvím hvězdičky v seznamu v příloze D.

8.

Jeho příloha D, obsažená v části čtvrté obsahovala vytvoření seznamu odpadu v souladu s evropskými předpisy.

9.

V její původní verzi článek 184 v odstavci 4 předpokládal vypracování seznamu odpadů v souladu se směrnicí 75/442/EHS ( 8 ), směrnicí 91/689/EHS ( 9 ) a s rozhodnutím 2000/532 prostřednictvím meziministerské vyhlášky. Kromě toho upřesňoval, že do přijetí budoucí vyhlášky se budou nadále používat ustanovení směrnice ministra životního prostředí a ochrany území ze dne 9. dubna 2002, která figurovala ve zmíněné příloze D.

10.

Příloha D byla při několika příležitostech později změněna:

11.

Posledně zmínený zákon změnil úvod přílohy D a vložil do ní ustanovení, která budu později ( 13 ) analyzovat.

12.

Článek 9 nařízení s mocí zákona č. 91/2017 ze dne 20. června 2017 (Neodkladná opatření pro rozvoj oblasti Mezzogiorno) ( 14 ) bylo v platnosti od 21. června 2017, avšak k datu předložení předběžné otázky nebyla jeho platnost potvrzena, vypustilo čísla 1 až 7 přílohy D čtvrté části legislativního nařízení č. 152/2006 a nahradila je následujícím textem:

„Klasifikaci odpadů bude provádět původce, který mu přidělí příslušný kód CER za použití ustanovení obsažených v rozhodnutí 2014/955/EU a nařízení Komise (EU) č. 1357/2014 ze dne 18. prosince 2014.“

13.

Předběžné otázky vyvstaly v rámci tří trestních řízení vedených proti třiceti osobám, jimž je kladen za vinu trestný čin protiprávního spolčení za účelem nezákonného obchodování s odpady kvalifikovaný v článku 260 legislativního nařízení č. 152/2006.

14.

Mezi těmito obviněnými jsou správci skládek, společnosti, které ukládají odpad, odborníci a analytické laboratoře. Státní zástupce je obviňuje z toho, že z protiprávních důvodů klasifikovali odpady zrcadlovým kódem jako odpady, které nejsou nebezpečné, a prováděli částečné, mírnější a ne zcela vyčerpávající analýzy. Tyto odpady byly ukládány na skládkách pro odpady nikoli nebezpečné.

15.

Dne 22. listopadu 2016 a 16. ledna 2017 vyšetřující soudce u soudu v Římě na žádost státního zástupce nařídil, aby byly provedeny testy, které prověří (přestože bylo možno je nadále využívat) několik skládek, na nichž byl odpad ukládán. Nařídil také předběžné zabavení majetku jejich vlastníků a jmenoval na dobu šesti měsíců soudního komisaře pro správu skládek a míst, kde byl odpad produkován a shromažďován.

16.

Dne 28. února 2017 se Tribunale di Roma Sezione per il riesame dei provvedimenti di sequestro (soud v Římě – oddělení pro přezkum rozhodnutí o předběžném zajištění, Itálie) vyslovil k žádostem o přezkum, které podali někteří obvinění. Třemi rozhodnutími zrušil opatření přijatá soudem, pro nesouhlas s výkladem provedeným státním zastupitelstvím, který je založen na presumpci nebezpečnosti odpadů.

17.

Procuratore della Repubblica presso il Tribunale di Roma – Direzione distrettuale antimafia (státní zástupce u soudu v Římě – obvodní ředitelství pro boj s mafií) napadl tato rozhodnutí, přičemž tvrdil, že soud, který rozhodoval, tím, že přijal tvrzení obhajoby, vyložil nesprávně ustanovení vnitrostátního a unijního práva o klasifikaci odpadů se zrcadlovým kódem.

18.

Předkládající soud shledal, že k tomu, aby byl spáchán trestný čin, a tedy k tomu, aby bylo možno určit, zda sporné odpady se zrcadlovými kódy byly správně zařazeny a klasifikovány, je nutno ujasnit si rozsah použitelnosti rozhodnutí 2014/955 a nařízení č. 1357/2014. Jedině tak je možné objasnit, jaké analýzy (chemické, mikrobiologické, atd.) jsou potřebné ke zjištění přítomnosti nebezpečných látek v těchto odpadech pro jejich zatřídění a následnou klasifikaci prostřednictvím přidělení kódu nebezpečnosti nebo nikoli nebezpečnosti.

19.

Předkládající soud dodává, že klasifikace odpadů v zrcadlových položkách vyvolala v Itálii širokou debatu:

20.

La Corte suprema di Cassazione (Nejvyšší kasační soud) se v souvislosti se změnami provedenými zákonem č. 116/2014 odvolává na svou vlastní judikaturu. Ustálil v ní zásadu, podle níž v souvislosti s odpady se zrcadlovým kódem pro jejich zařazení a pro přiřazení kódu o nebezpečnosti nebo nikoli nebezpečnosti, jsou původce nebo držitel povinni provést potřebné analýzy k odhalení nebezpečných látek a překročení limitních koncentrací. Odpad může být klasifikován jako nikoli nebezpečný, pouze pokud v konkrétním případě vyplyne, že v něm nejsou přítomny nebezpečné látky nebo nejsou překročeny příslušné limity ( 17 ).

21.

Aby se rozptýlily jeho pochybnosti ohledně unijních norem v této oblasti, shodl se předkládající soud na tom, že předloží Soudnímu dvoru tři žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, v nichž pokládá následující otázky, které jsou v těchto třech věcech shodné:

22.

Písemná vyjádření předložili Procuratore generale della Repubblica presso la Corte Suprema di Cassazione (státní zástupce u Nejvyššího kasačního soudu), společnost Vetreco Srl., Francesco Rando, společnost MAD Srl., Alfonso Verlezza, Antonio a Enrico Giuliano, vláda Italské republiky a Evropská komise.

23.

Na ústním jednání, které se uskutečnilo dne 6. září 2018, předložili svá stanoviska zástupci Francesca Randa, společností E. Giovi Srl, Vetreco Srl, MAD Srl, vláda Italské republiky, Komise a Procuratore della Repubblica presso il Tribunale di Roma (státní zástupce u soudu v Římě).

24.

Státní zástupce před Nejvyšším kasačním soudem, Francesco Rando a společnost Vetreco Srl. použili různé argumenty ve prospěch nepřípustnosti předběžných otázek.

25.

Podle Francesca Randy jsou tyto otázky nepřípustné, neboť jsou podepřeny použitím zákona č. 116/2014, který je technickým předpisem ve smyslu článku 8 směrnice 98/34/ES ( 18 ) a který se nevztahuje na jednotlivce, protože nebyl oznámen Komisi.

26.

Tuto námitku nesdílím. Italská ustanovení o klasifikaci odpadů se zrcadlovým kódem obsažená v zákoně č. 116/2014 byla přijata proto, aby doplnila a provedla unijní právo o klasifikaci odpadů. Ať už je nebo není tento zákon technickým předpisem ve smyslu směrnice 98/34, čl. 8 odst. 1 a čl. 10 odst. 1, povinnost oznámit Komisi vnitrostátní technické předpisy přijaté k provedení harmonizačních unijních norem se na tyto předpisy nevztahuje. V každém případě objasnění, zda italský zákon je technickým předpisem, by vyžadovalo odpověď vztahující se k meritu věci, která není přenositelná do fáze přípustnosti předběžných otázek.

27.

Zbytek námitek se týká (podle jejich obhájců nedostatečného) popisu skutkového a právního kontextu soudních řízení:

28.

Žádná z těchto námitek se mi nezdá dostačující k odmítnutí přípustnosti třech předběžných otázek. Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně potvrdil, že může upustit od vyslovení odpovědi na předběžnou otázku, když je zřejmé, že výklad nebo posouzení platnosti nějaké unijní normy, o něž se žádá, nemá vztah ke skutečnostem nebo k předmětu původního řízení, když má problém hypotetickou povahu nebo také tehdy, pokud nemá informace o skutkových nebo právních skutečnostech, které jsou nezbytné k tomu, aby užitečným způsobem odpověděl na předložené otázky ( 20 ).

29.

Přísluší předkládajícímu soudu, a ne stranám, které před ním stojí jako účastníci, položit Soudnímu dvoru otázky, o jejichž výkladu má pochybnosti. Může se tedy nezeptat na směrnici 1999/31 a rozhodnutí 2003/33 v soudním řízení Francesca Randy, pokud to neshledává nezbytným. Může také předložit jiné, pokud si myslí, že jeho předchozí judikatura může znejasňovat nebo být v rozporu s tím, co vyvozuje z předběžných otázek. V každém případě Soudní dvůr požívá svobody v tom, že se může zmiňovat o unijních normách, které jsou odlišné od těch, jež jsou zmíněny v předkládacím usnesení, pokud usoudí, že je to třeba pro odpověď na předběžné otázky, jak byly formulovány.

30.

Otázky v této věci ukazují nepopiratelný vztah k předmětu sporu a potřebnost výkladu norem unijního práva, která vyplývá z vysvětlení, jež nabízí vnitrostátní soud. Kromě toho v usneseních tohoto soudu je vysvětlen, v tom, co je podstatné, skutkový a právní kontext probíhajícího trestního řízení, přičemž je zde zahrnut dostatečně kompletní popis italských předpisů. Je jisté, že v souhrnu skutečností se mohly odrazit doplňkové informace o druhu odpadu a provedených analýzách. Nicméně nic nebránilo účastníkům řízení předložit vyjádření a věřím, že Soudní dvůr má dostatek informací k tomu, aby mohl dát předkládajícímu soudu užitečnou odpověď.

31.

Abych to uzavřel, požadavky článku 94 jednacího řádu Soudního dvora jsou splněny.

32.

Klasifikace odpadů je klíčová ve všech fázích jejich existence, od jejich vyprodukování až po konečné zpracování. Určuje jak rozhodnutí o nakládání s těmito odpady, tak praktičnost a proveditelnost jejich sběru, volbu mezi jejich recyklací nebo likvidací, a v případě recyklace její metodu.

33.

Označit odpad jako nebezpečný má významné právní důsledky ( 21 ), neboť směrnice 2008/98 ukládá přísné podmínky pro nakládání s takovým odpadem. Mimo jiné vyžaduje doložit důkazy o jeho sledování podle systému vytvořeného členským státem (článek 17); zakazuje vytvářet směsi (článek 18); zavádí zvláštní povinnosti v oblasti označování a balení (článek 19); a stanoví, že nebezpečné odpady mohou být ukládány pouze v zařízeních zvláště k tomu určených, které obdržely zvláštní povolení (získané v souladu s jejími články 23 až 25) ( 22 ).

34.

V prvních třech otázkách, které mohou být zodpovězeny společně, se předkládající soud táže na způsob, jakým směrnice 2008/98 (změněná nařízením č. 1357/2014) a rozhodnutí 2000/532 (změněné nařízením 2014/955) upravují postup klasifikace odpadů, jimž je možné přidělit zrcadlové kódy. Čtvrtou otázkou chce zjistit, zda zásada obezřetnosti vyžaduje, aby v případě pochybností nebo nemožnosti zjistit s jistotou přítomnost nebezpečných látek v odpadu, musely být tyto odpady klasifikovány zrcadlovými kódy pro nebezpečné odpady.

35.

Otázky dostávají svůj smysl ve světle tvrzení v řízeních před rozhodujícím soudem:

36.

Podle informací ve spisu a vyjádření účastníků řízení formulovaných písemně a v průběhu ústního jednání se spory v řízení týkají odpadů pocházejících z mechanicko-biologického zpracování komunálního odpadu ( 24 ), o němž jsou pochybnosti, co se týče jeho nebezpečnosti, a proto mohou být klasifikovány zrcadlovými kódy. Jestli jsou v nich nebezpečné látky nebo látky s nebezpečnými vlastnostmi, klasifikují se zrcadlovou položkou nebezpečného odpadu 19 12 11*, zatímco pokud tam nebezpečné vlastnosti nejsou, klasifikují se zrcadlovým kódem pro odpad, který není nebezpečný 19 12 12 ( 25 ).

37.

Je důležité ujasnit si, že předkládající soud neformuluje své otázky ohledně klasifikace směsných komunálních odpadů, které jsou zvýhodněny presumpcí, že nejsou nebezpečné podle článku 20 směrnice 2008/98, což znamená, že jsou vyňaty z použití základních omezení, jimiž jsou zatíženy nebezpečné odpady ( 26 ).

38.

Pochybnosti předkládajícího soudu se tedy omezují na klasifikaci odpadu vzniklého mechanickým zpracováním komunálního odpadu, který nesmí být zaměněn za směsný komunální odpad, který se odváží na skládky. Tento rozdíl s sebou podle mého názoru nese dva důsledky:

39.

Omezím tedy svou analýzu na odpady, v souvislosti s nimiž existují pochybnosti o jejich nebezpečnosti, a které proto mohou být klasifikovány v zrcadlových kódech; zejména ty odpady, které pocházejí z biomechanického zpracování komunálních odpadů a které jsou sporné v původních řízeních.

40.

Článek 3 směrnice 2008/98 definuje „odpad“ jako „[jakoukoli] látk[u] nebo předmět, kterých se držitel zbavuje nebo má v úmyslu se zbavit nebo se od něho požaduje, aby se jich zbavil“; a „nebezpečný odpad“ jako odpad, který vykazuje jednu nebo více vlastností uvedených v příloze III směrnice 2008/98, které byly přizpůsobeny vědeckému rozvoji prostřednictvím nařízení č. 1357/2014, jež je použitelné od 1. června 2015 ( 28 ).

41.

Obtíže s klasifikací odpadů a objasnění, kdy jsou nebezpečné, vysvětluje, že unijní zákonodárce vytvořil seznam odpadů s cílem zjednodušit rozhodování původců a držitelů tohoto typu zboží.

42.

Článek 7 směrnice 2008/98 stanoví ve svém odstavci 1, že tento seznam zahrnuje nebezpečný odpad a zohledňuje jeho původ a složení a, je-li to nutné, limitní hodnoty koncentrací nebezpečných látek. Kromě toho stanoví, že seznam bude v zásadě závazný ( 29 ), pokud jde o určení odpadů, který je považován za nebezpečný. Seznam je tedy pro členské státy závazný, ne však definitivně a absolutně, neboť harmonizace provedená směrnicí 2008/98 není vyčerpávající ( 30 ).

43.

Evropský katalog odpadů vznikl rozhodnutím 2000/532 ( 31 ) a byl revidován v souladu s čl. 7 odst. 1 směrnice 2008/98 rozhodnutím 2014/955 ( 32 ), aby byl upraven podle vědeckého vývoje a aby odpovídal vývoji legislativy v oblasti chemických výrobků ( 33 ).

44.

Klasifikace podle Evropského katalogu odpadů předpokládá přidělit každému odpadu číslo o šesti číslicích, které se nazývá „evropský kód odpadu“ ( 34 ), z něhož se vyvozuje, zda je odpad nebezpečný nebo ne. V souvislosti s tím Evropský katalog odpadů rozeznává tři druhy kódů:

45.

Když je složení odpadů známé, původce jej klasifikuje podle Evropského katalogu odpadů kódem ANO nebo kódem NANO. Postup klasifikace je však komplikovanější, jedná-li se o odpady podřaditelné pod zrcadlové kódy, neboť původce nebo jejich držitel musí přijmout doplňující opatření, aby jim nakonec přidělil kód ZKNO nebo kód ZKNNO. Před tímto posledním případem stojí předkládající soud.

46.

Corte Suprema di Cassazione (Nejvyšší kasační soud) použije, jak tvrdí, odstavce 4, 5 a 6 přílohy D čtvrté části legislativního nařízení č. 152/2006 ve znění změněném zákonem č. 116/2014, které v Itálii nastavily procesy k určení nebezpečnosti odpadů klasifikovatelných zrcadlovým kódem. Tato nebezpečnost by měla být zkoumána ve třech etapách (chronologicky po sobě jdoucích):

47.

Předpisy navíc uvádějí, že pokud chemické analýzy neumožňují zjistit všechny konkrétní komponenty odpadu, podle zásady předběžné opatrnosti by měly být pro účely kalkulace nebezpečnosti vzaty jako referenční nejškodlivější složky. Pokud procesy nebyly uskutečněny nebo nebylo možno zjistit složkové látky odpadu nebo jeho nebezpečné vlastnosti, odpad musí být klasifikován jako nebezpečný, to znamená se zrcadlovým kódem pro nebezpečné odpady (ZKNO) [s hvězdičkou (*)].

48.

Shrnuto, předkládající soud chce vědět, zda vnitrostátní předpisy v tomto znění jsou slučitelné se směrnicí 2008/98 a s rozhodnutím 2000/532 tak, jak byly přepracovány nařízením č. 1357/2014 a rozhodnutím 2014/955, v tomto pořadí.

49.

Italské právní předpisy se mi zdají jako v zásadě slučitelné s unijním právem z důvodů, které dále vysvětlím.

50.

Podle znění čl. 3 odst. 2 směrnice 2008/98 posouzení nebezpečnosti vyžaduje na prvním místě znalost složení odpadu, aby bylo možno zjistit nebezpečné látky, které obsahuje, a aby mu bylo možno přidělit jednu nebo několik z patnácti nebezpečných vlastností (HP 1 až HP 15) z přílohy III. Není-li složení odpadu známo, přísluší původci nebo držiteli odpadu, aby provedli potřebná šetření.

51.

Při zkoumání složení odpadu je třeba mít na paměti, že Evropský katalog odpadů vytváří klasifikace určená podle zdroje, který ho generuje (specifický proces nebo činnost, při níž vzniká) a „typ odpadu“ (nebo typy, v případě směsi). Šetření za účelem zjištění jeho složení by mělo umožnit identifikovat zdroj nebo typ odpadu, a umožnit tak jeho klasifikaci některým z kódů z Evropského katalogu odpadů.

52.

Existují různé metody, pomocí nichž původce nebo držitel odpadu mohou získat informace o jeho složení, o nebezpečných látkách, z nichž je složen a o jeho potenciálních nebezpečných vlastnostech. Mezi nimi se nacházejí ( 35 ):

53.

Jakmile původce shromáždí informace ohledně složení odpadu, musí zjistit, zda toto složení představuje látku označenou jako nebezpečnou (není to běžné) nebo zda obsahuje látky s nebezpečnými vlastnostmi (tento případ je běžný a nastal i v posuzovaných případech). Klasifikace látek se provede v souladu s nařízením (ES) č. 1272/2008 ( 37 ), zatímco přítomnost nebezpečných látek v odpadech se posoudí podle přílohy III směrnice 2008/98 ( 38 ).

54.

Nařízení č. 1272/2008, které pro EU upravuje mezinárodní systém klasifikace chemických výrobků OSN [globálně harmonizovaný systém (GHS)], nabízí podrobná kritéria pro posuzování látek a určení jejich klasifikace nebezpečnosti.

55.

Podle čl. 1 odst. 3 tohoto nařízení odpady nepředstavují látky, směsi nebo výrobky; proto se povinnosti, které ukládá, nepoužijí na původce nebo držitele odpadů. Jeho příloha VI nicméně stanoví soubor harmonizovaných klasifikací nebezpečných látek, který je třeba na klasifikaci odpadů použít, neboť mnoho zrcadlových kódů odkazuje zvláště na „nebezpečné látky“ ( 39 ).

56.

Přítomnost nebzepečných látek musí vyhodnotit původce nebo držitel odpadu v souladu s přílohou III směrnice 2008/98, která – jak jsem již zdůraznil – popisuje patnáct vlastností odpadů, které jej činí nebezpečným ( 40 ). Toto hodnocení je možné provést: a) výpočtem, to znamená, vypočítat, zda látky obsažené v odpadu se rovnají nebo převyšují limitní hodnoty zakotvené v kódech indikujících nebezpečí (individuálně, v závislosti na charakteristikách HP 4 až HP 14); a b) přímo prostřednictvím zkoušek za účelem určení, zda vykazuje nebezpečné vlastnosti (velice vhodné pro charakteristiky HP 1 až HP 4) ( 41 ).

57.

Podle znění rozhodnutí 2000/532 v příslušné rubrice o posouzení nebezpečných vlastností odpadu (odst. 1 in fine), pokud nebezpečná vlastnost odpadu byla posouzena testováním a také za použití koncentrací nebezpečných látek, jak je uvádí příloha II směrnice 2008/98/ES, mají přednost výsledky zkoušek.

58.

Pokud odpad splňuje jednu nebo více z patnácti charakteristik nebezpečnosti, původce nebo držitel ho musí klasifikovat zrcadlovým kódem pro nebezpečné odpady (ZKNO). Pokud je nevykazuje, měl by se tímto způsobem také takto zařadit, pokud by obsahoval některou z perzistentních organických znečišťujících látek ( 42 ) zmíněných v příloze Evropského katalogu odpadů (bod 2, odrážka 3) nad limity stanovenými v příloze IV nařízení (ES) č. 850/2004 ( 43 ).

59.

Předběžné stanovisko mi umožňuje odmítnout to, co předkládající soud označuje jako tezi pravděpodobnosti, podle níž by měl původce odpadu při klasifikaci odpadů podřaditelných pod zrcadlové kódy jakožto nebezpečných odpadů či odpadů nikoli nebezpečných volnost uvážení, protože by bylo nemožné provést zkoušky za účelem zjištění všech látek, které se v odpadu nacházejí, a všechny by byly nakonec klasifikovány kódy ZKNO.

60.

Jak jsem již vysvětlil, právní předpisy EU vyžadují, aby původce nebo držitel odpadu provedl rozumnou identifikaci složení odpadu a následně prověřil možnou nebezpečnost zjištěných látek, aby určil její zařazení v závislosti na hodnotách koncentrace v příloze III směrnice 2008/98 nebo v příloze IV nařízení č. 850/2004. Tím je vyloučena také „teze jistoty nebo presumpce nebezpečnosti“ zmíněná předkládajícím soudem, která by ukládala jak povinnost komplexního prošetření složení odpadu a všech možných nebezpečných látek, tak stupeň jejich koncentrace jako jedinou cestu, aby odpad nebyl zařazen jako nebezpečný.

61.

Předkládající soud má pochybnosti o výkladu dvou pojmů v bodě 2 kapitoly „Posouzení a klasifikace“ přílohy rozhodnutí 2000/532 tak, jak byly změněny rozhodnutím 2014/955. Podle italského textu tohoto ustanovení, „[…] l′iscricione di di una voce nell′elenco armonizzato di rifiuti contrassegnata come pericolosa, noc un riferimento specifico o generico a ‚sostanze pericolose‘, è opportuna solo quando questo rifiuto contiene sostanze pericolose pertinenti che determinano nel rifiuto una o più delle caratteristiche di pericolo […]“. Předkládající soud říká, že podle některých výkladů použití termínů „opportuna“ a „pertinenti“ by v souvislosti se zrcadlovými kódy potvrzovalo možnost uvážení při hodnocení a že vyhledávání nebezpečnosti by se omezilo na podstatné komponenty odpadu v závislosti na jejich nebezpečnosti.

62.

V souladu s judikaturou Soudního dvora ( 44 ) je nutné podívat se na jiné jazykové verze tohoto ustanovení, aby bylo vidět, zda jsou zde rozdíly, a pokud ano, vyložit je v závislosti na obecné koncepci a podle účelu, který mají právní předpisy, v nichž jsou tato ustanovení obsažena.

63.

Podíváme-li se tedy na španělskou ( 45 ), portugalskou ( 46 ), francouzskou ( 47 ) a anglickou ( 48 ) verzi, shodují se v tom, že pokud se jedná o odpady se zrcadlovým kódem, jejich začlenění na harmonizovaný seznam odpadů se značkou nebezpečnosti je odůvodněné nebo je vhodné pouze „[…] pokud odpad obsahuje nebezpečné látky, které mu dodávají jednu nebo několik vlastností nebezpečnosti […]“. Odpad, na který je použitelný zrcadlový kód, je klasifikován kódem ZKNO pouze tehdy, pokud obsahuje látky, které mu dodávají jednu nebo několik z patnácti charakteristik nebezpečnosti stanovených v příloze III směrnice 2008/98. Není zde tedy prostor pro uvážení nebo příležitost v této souvislosti. Domnívám se, že tyto jazykové verze věrně odrážejí obecný účel a systematiku této normy.

64.

Ohledně metod analýz a zkoušek použitelných původcem nebo držitelem pro hodnocení toxicity nebo nebezpečnosti odpadu a pro jejich klasifikaci zrcadlovým kódem (druhá předběžná otázka) směrnice 2008/98 ani rozhodnutí 2000/532 neobsahují zvláštní a přímé instrukce, metody tudíž nebyly unijním právem harmonizovány. Nicméně příloha III in fine směrnice 2008/98 změněná nařízením č. 1357/2014 upřesňuje v souvislosti se zkušebními metodami, že musejí být použity ty, které „[…] jsou popsány v nařízení Komise (ES) č. 440/2008, v dalších poznámkách příslušejících k CEN nebo v jiných pokynech či uznávaných zkušebních metodách na mezinárodní úrovni“.

65.

Příloha rozhodnutí 2000/532, kapitola „Posouzení a klasifikace“, bod 2, nabízí také některá dodatečná upřesnění ohledně analýz a zkušebních metod:

66.

Oba odkazy vymezují cestu mezi typy zkoušek a chemických analýz ( 50 ), kterou původci nebo držitelé odpadů mohou jít, když analyzují nebezpečnost látek, které odpady obsahují. V každém případě by byly platné metody použitelných zkoušek na látky a chemické přípravky v rámci nařízení REACH, které jsou stanoveny nařízením č. 440/2008. Stejně tak jsou platné zkušební metody a metody výpočtu charakteristik nebezpečnosti odpadů, které byly vysvětleny Komisí v příloze III v jejím Sdělení z roku 2018 ( 51 ).

67.

Příloha 4 tohoto Sdělení obsahuje výčet metod a norem CEN pro účely charakterizace odpadů prostřednictvím různých typů chemických analýz ( 52 ).

68.

Domnívám se nicméně, že jakýkoli jiný typ zkoušky uznaný mezinárodními normami, unijními normami nebo normami vnitrostátními ( 53 ) by pro zjištění nebezpečnosti nebo její absence v látkách, které se v odpadu nacházejí, byla také platná. Jak příloha III in fine směrnice 2008/98 změněná nařízením č. 1357/2014, tak příloha rozhodnutí 2000/532, kapitola „Posouzení a klasifikace“, bod 2 druhá odážka stanoví, že je možné použít „jiné pokyny a zkušební metody uznávané na mezinárodní úrovni“. Znovu připomínám, že výsledky zkoušek mají přednost nad metodou výpočtu těchto nebezpečných látek podle přílohy rozhodnutí 2000/523 „Posouzení a klasifikace“, odst. 1 in fine.

69.

Co se týče rozšíření zkoušek a chemických analýz, v souladu s tím, co jsem dosud vysvětlil, se domnívám, že takové analýzy mohou být prováděny vzorkováním, avšak musí být prováděny se všemi zárukami účinnosti a reprezentativně. Těchto záruk se dosáhne například použitím norem a technických specifikací vytvořených CEN o „charakteristiky odpadů – odebírání vzorků odpadů“ ( 54 ).

70.

S ohledem na předcházející úvahy, článek 7 přílohy III směrnice 2008/98 a přílohy, rubrika „Posouzení a klasifikace“, bod 2, „Klasifikace odpadů jako nebezpečné“, rozhodnutí 2000/532 musí být vykládány v tom smyslu, že původce nebo držitel odpadu se zrcadlovým kódem jsou povinni zjistit jeho složení a následně ověřit, prostřednictvím výpočtu nebo zkoušky, zda obsahuje nějakou nebezpečnou látku nebo nebezpečnou vlastnost z těch, které jsou vyjmenovány v příloze III směrnice 2008/98 nebo v příloze IV nařízení č. 850/2004. Pro tyto účely je namístě použití vzorků, chemických analýz a zkoušek stanovených v nařízení č. 440/2008 nebo jakkoli uznaných na mezinárodní úrovni nebo schválených vnitrostátním právem členského státu.

71.

Předkládající soud chce vědět, zda zásada obezřetnosti nutí k tomu, aby v případě pochybností nebo nemožnosti prokázat s jistotou přítomnost nebezpečných látek v odpadu musel být tento odpad klasifikován zrcadlovým kódem ZKNO pro nebezpečný odpad.

72.

Zásada předběžné opatrnosti a obezřetnosti podle článku 191 odst. 2 SFEU je jedna z těch, jimiž se inspiruje politika životního prostředí v Unii kromě zásady prevence, nápravy znečištění u zdroje a zásady „kdo kontaminuje, platí“. Zásada předběžné opatrnosti je nástrojem řízení rizik, k němuž se lze uchýlit v případě vědecké nejistoty ohledně podezření na riziko pro lidské zdraví nebo pro životní prostředí, a která umožňuje přijetí preventivních opatření předtím, než je tato nejistota rozptýlena ( 55 ).

73.

Zásada předběžné opatrnosti (nebo obezřetnosti) je zmíněna společně s dalšími zásadami v čl. 4 odst. 2 posledním odstavci směrnice 2008/98 ( 56 ), zatímco články 1 a 13 téže směrnice zmiňují povinnost členských států přijmout opatření nezbytná k zajištění nakládání s odpady způsobem, který neohrožuje lidské zdraví a nepoškozuje životní prostředí.

74.

Klasifikace odpadu zrcadlovým kódem ZKNO s sebou nese, jak jsem upozornil, závažné důsledky ohledně pozdějšího nakládání s těmito odpady (opětovné použití, recyklace, možné zhodnocení a likvidace). Tak, jak potvrzuje Komise, zásada předběžné opatrnosti neukládá automaticky takovou klasifikaci, když se objeví pouhá pochybnost o existenci látek se znaky nebezpečnosti stanovenými v příloze III směrnice 2008/98 nebo v příloze IV nařízení č. 850/2004.

75.

Pro zjištění, zda je namístě označit je kódem ZKNO nebo kódem ZKNNO, musí vlastník nebo držitel odpadu použít proces klasifikace odpadů se zrcadlovým kódem, a předběžně určit jejich složení a v případě zjištění látek se znaky nebezpečnosti vypočítat jejich hodnoty nebo provést přílsušné zkoušky.

76.

Původce nebo držitel odpadu nicméně nemůže vzít zásadu předběžné opatrnosti jako důvod k tomu, aby nepoužil postup klasifikace odpadů se zrcadlovým kódem stanovený směrnicí 2008/98 a rozhodnutím 2000/532. Členské státy jsou oprávněny reklasifikovat nebo deklasifikovat odpad jako nebezpečný, musí však informovat Komisi tak, aby tato upravila Evropský katalog odpadů podle čl. 7 odst. 2 a 3 směrnice 2008/98. Existuje-li takové omezení pro členské státy, zmíněná zásada neopravňuje jednotlivce k tomu, aby klasifikovali odpady mimo procesy, které jsou upraveny ve zmíněných normách EU.

77.

Věřím, že tak to má oporu i v judikatuře Soudního dvora ( 57 ). „Správné použití zásady předběžné opatrnosti předpokládá zaprvé identifikaci negativních následků, které mohou pro zdraví mít látky nebo potraviny, o které se jedná, a zadruhé důkladné posouzení rizika pro zdraví založené na nejspolehlivějších dostupných vědeckých poznatcích a nejnovějších výsledcích mezinárodního výzkumu“ ( 58 ). Proto „nelze platně odůvodnit ochranná opatření […] ryze hypotetickým přístupem k riziku vycházejícím z prostých dosud vědecky neověřených předpokladů. Naopak, taková ochranná opatření mohou být bez ohledu na svou dočasnou povahu, a i když mají preventivní povahu, naopak přijímána pouze tehdy, jsou-li založena na co nejúplnějším posouzení rizika s ohledem na zvláštní okolnosti zkoumaného případu, které ukazují na to, že tato opatření je nutné přijmout“ ( 59 ).

78.

Také nestačí zmínit pouhou pochybnost o nebezpečnosti odpadu, aby byl zařazen s kódem ZKNO, a odvolávat se na zásadu předběžné opatrnosti. Pokud by to tak bylo, všechny zrcadlové kódy by vedly ke klasifikaci odpadu jako nebezpečného. Tato klasifikace však vyžaduje, na tom trvám, individuální analýzu složení odpadu a následné ověření možné nebezpečnosti látek, z nichž se tento odpad skládá. Proces podle směrnice 2008/98 a rozhodnutí 2000/532 ukládá podobné požadavky, jaké zdůrazňuje Soudní dvůr v souvislosti s možností odvolat se na zásadu předběžné opatrnosti.

79.

Souhlasím s italskou vládou, že původce nebo držitel odpadu není podle nařízení č. 1272/2008 povinen analyzovat ho vyčerpávajícím způsobem tak, aby mohl identifikovat všechny nebezpečné látky, které v něm mohou být přítomny, a všechny možné nebezpečné vlastnosti, které může vykazovat, použitím přílohy III směrnice 2008/98. Tentýž názor sdílím s předkládajícím soudem, podle jehož mínění není nezbytné nediferencované vyhledávání všech látek, které mohu odpady teoreticky obsahovat, nýbrž náležitě identifikovat veškeré látky obsažené v odpadech, a následně ověřit nebezpečnost identifikovaných látek.

80.

Zásady hospodářské životaschopnosti a technické proveditelnosti, zakotvené v čl. 4 odst. 2 posledním odstavci směrnice 2008/98 jsou navíc v rozporu s tím, aby původci byla uložena povinnost absolutně vyčerpávající analýzy složení odpadu a všech nebezpečných vlastností látek, z nichž se skládá. Povinnost takového typu by také byla nepřiměřená.

81.

Podle mého názoru zásada obezřetnosti by odůvodňovala klasifikaci odpadu zrcadlovým kódem ZKNO, pokud by se analýza o jeho složení nebo nebezpečných vlastnostech jeho složek ukázala jako nemožná z důvodů, které nelze přičítat původci nebo držiteli odpadu. V takovém případě by zde bylo reálné riziko pro veřejné zdraví nebo pro životní prostředí, které by pokryla klasifikace odpadu zrcadlovým kódem ZKNO jakožto omezující opatření k „neutralizování“ jeho nebezpečnosti ( 60 ).

82.

Ve světle předcházejících úvah navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na předběžné otázky Corte suprema di Cassazione (Nejvyšší kasační soud, Itálie) následujícím způsobem:

„Článek 7 a příloha III směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/98/ES ze dne 19. listopadu 2008 o odpadech a o zrušení některých směrnic změněné nařízením (EU) č. 1357/2014 a přílohou, rubrika ‚Posouzení a klasifikace‘, bod 2, ‚Klasifikace odpadů jako nebezpečné‘ rozhodnutí 2000/532/ES Komise ze dne 3. května 2000, kterým se nahrazuje rozhodnutí 94/3/ES, kterým se stanoví seznam odpadů podle čl. 1 písm. a) směrnice Rady 75/442/EHS o odpadech, a rozhodnutí Rady 94/904/ES, kterým se stanoví seznam nebezpečných odpadů ve smyslu čl. 1 odst. 4 směrnice Rady 91/689/EHS o nebezpečných odpadech, změněné rozhodnutím 2014/955/EU musí být vykládány v tom smyslu, že: