1.

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 7 odst. 1 písm. a) nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech ( 2 ).

2.

Tato žádost byla předložena ve sporu mezi Hellenische Republik (Řecká republika) a Leo Kuhnem ve věci návrhu znějícího na splnění emisních podmínek dluhopisů emitovaných uvedeným členským státem, jejichž byl držitelem, nebo na náhradu škody způsobené nesplněním daných podmínek.

3.

K tomu, aby bylo možné zcela posoudit smysl a význam tohoto návrhu, je třeba jej zasadit do širších souvislostí.

4.

Na jedné straně toto řízení, které se týká restrukturalizace řeckého veřejného dluhu provedené v měsíci březnu roku 2012 se zapojením soukromého sektoru ( 3 ), není ojedinělé.

5.

Na druhé straně význam otázek položených předkládajícím soudem, Oberster Gerichtshof (Nejvyšší soud, Rakousko), ohledně příslušnosti značně přesahuje důležitost jejich technických prvků, jež jsou obecně považovány za složité, pokud jde o výklad příslušných ustanovení. Souvisí v zásadě s rozvojem postupů, jakými si státy půjčují finanční prostředky, a rovněž s hospodářskými a politickými zájmy, kvůli nimž je řešení státního dluhu, které je předmětem sporu, považováno za vysoce citlivou záležitost.

6.

Způsob získávání finančních prostředků na trhu prostřednictvím státních dluhopisů ( 4 ) totiž ve svém důsledku zkomplikoval správu státního dluhu, jelikož smluvní mechanismy nebyly uzpůsobeny různorodosti věřitelů, kterými mohly být veřejnoprávní, soukromoprávní či institucionální subjekty, ale také fyzické osoby, a zejména chyběla jejich vzájemná spolupráce.

7.

Pokud pak nastane v souvislosti se státním dluhem krize, musí řešit důsledky restrukturalizačního procesu soudy, jelikož chybí obecný a strukturovaný postup použitelný v případě platební neschopnosti států ( 5 ).

8.

Složité právní problémy, které vznikají v důsledku velkého množství řízení vedených na mezinárodní úrovni, tak nelze oddělit od ekonomických souvislostí, v rámci kterých mají být rozhodnuty ( 6 ).

9.

V případě restrukturalizace řeckého dluhu, která byla v bezprecedentní výši ( 7 ) provedena v roce 2012, se problémy tradičně spojené s tímto procesem projevily v novém světle, neboť dluhopisy byly tentokrát emitovány v eurech, a tudíž hrozilo riziko vzniku systémové krize ( 8 ). S ohledem na tyto skutečnosti bylo odůvodněné použít mimořádná finanční a právní řešení, která byla nezbytná s ohledem na naléhavé problémy, jež bylo nutné vyřešit.

10.

Soudní dvůr Evropské unie již měl příležitost zabývat se citlivou otázkou dopadů této restrukturalizace na práva držitelů řeckých dluhopisů z pohledu doručování soudních písemností, tedy v přípravné fázi soudního řízení před projednáním sporu ve věci samé, ve svém rozsudku ze dne 11. června 2015, Fahnenbrock a další (spojené věci C‑226/13, C‑245/13 a C‑247/13, dále jen „rozsudek Fahnenbrock a další, EU:C:2015:383).

11.

Po tomto datu byla vydána řada dalších rozhodnutí evropských soudů, na něž se obrátilo velké množství držitelů řeckých dluhopisů sledujících stejný cíl, tedy aby byla dodržena jejich smluvní práva, nebo aby dosáhly náhrady jimi tvrzené škody.

12.

Tribunál Evropské unie tak rozsudkem ze dne 7. října 2015, Accorinti a další v. ECB ( 9 ) zamítl žalobu ze dne 11. února 2013 podanou více než 200, převážně italskými, držiteli řeckých soukromých cenných papírů, kteří se domáhali náhrady škody, jež jim vznikla zejména v důsledku přijetí rozhodnutí Evropské centrální banky (ECB) ze dne 5. března 2012 o způsobilosti obchodovatelných dluhových nástrojů vydaných nebo plně zaručených řeckou vládou v kontextu nabídky Řecké republiky na výměnu dluhových nástrojů ( 10 ) a jiných opatření přijatých Evropskou centrální bankou v souvislosti s restrukturalizací řeckého veřejného dluhu. Následně Tribunál rozsudkem ze dne 24. ledna 2017, Nausicaa Anadyomène SAS a Banque d’escompte v. ECB ( 11 ) zamítl žalobu na náhradu škody podanou dne 21. prosince 2015 obchodními bankami, přičemž vyloučil jakoukoli odpovědnost ECB a potvrdil své předchozí rozhodnutí ohledně fyzických osob, které jsou držiteli řeckých dluhopisů.

13.

Kromě toho Evropský soud pro lidská práva projednal stížnosti, jež v měsíci září a říjnu 2014 podalo 6320 řeckých státních příslušníků, kteří byli držiteli řeckých státních dluhopisů, jakožto fyzické osoby, ve výši od 10000 eur do 1510000 eur, a to z důvodu nuceného zapojení těchto fyzických osob do procesu snížení veřejného řeckého dluhu, který byl proveden formou výměny jejich dluhopisů za nové dluhopisy s nižší hodnotou. Rozsudkem ze dne 21. července 2016 ( 12 ) uvedený soud jednomyslně rozhodl, že nedošlo k porušení článku 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod ( 13 ) ani článku 14 EÚLP ve spojení s článkem 1 zmíněného protokolu ( 14 ).

14.

Soudní dvůr má nyní příležitost doplnit svou analýzu o rozhodnutí, jaká pravidla platí pro určení příslušnosti soudu, který má ve věci rozhodnout, a rozšířit tak svůj rozsudek Fahnenbrock a další a rozsudek ze dne 28. ledna 2015, Kolassa (C‑375/13, dále jen „rozsudek Kolassa, EU:C:2015:37), pokud jde o povahu právních vztahů mezi emitentem státního cenného papíru a jeho nabyvatelem.

15.

Otázky položené předkládajícím soudem a vyjádření účastníků řízení musí vést Soudní dvůr k tomu, aby nejprve ověřil, zda spor v původním řízení spadá do oblasti působnosti nařízení č. 1215/2012, které se podle svého čl. 1 odst. 1 vztahuje na „věci občanské“ vyjma zejména odpovědnosti státu za jednání při výkonu státní moci (acta iure imperii). Pokud tento spor spadá do oblasti působnosti uvedeného nařízení, je třeba se následně ujistit, že jej lze považovat za spor „týkající se smlouvy nebo nároků ze smlouvy“ ve smyslu čl. 7 odst. 1 písm. a) uvedeného nařízení, jak jej vykládá Soudní dvůr, který upravuje zvláštní příslušnost odchylnou od obecné zásady příslušnosti soudů členského státu, v němž má žalovaný místo bydliště. Konečně, jedná-li se o takový případ, bude třeba určit, kde se nachází „místo, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn“, ve smyslu zmíněného článku 7.

16.

V závěru své analýzy navrhuji, pouze podpůrně, odpovědi na tyto poslední dvě otázky týkající se podmínek, za kterých lze použít pravidlo zvláštní příslušnosti stanovené v čl. 7 odst. 1 písm. a) nařízení č. 1215/2012.

17.

Dospěl jsem totiž k závěru, že dotčený spor nespadá do oblasti působnosti uvedeného nařízení.

18.

V bodech 4, 15 a 16 odůvodnění nařízení č. 1215/2012 ( 15 ) se uvádí:

[…]

19.

Článek 1 odst. 1 tohoto nařízení stanoví:

„Toto nařízení se vztahuje na věci občanské a obchodní bez ohledu na druh soudu. Nevztahuje se zejména na daňové, celní či správní věci ani na odpovědnost státu za jednání a opominutí při výkonu státní moci (acta iure imperii).“

20.

Článek 4 odst. 1 nařízení, zařazený v kapitole II, nadepsané „Příslušnost“, oddílu 1 obsahujícím „[o]becná ustanovení“, stanoví:

„Nestanoví-li toto nařízení jinak, mohou být osoby, které mají bydliště v některém členském státě, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu.“

21.

Článek 7 odst. 1 písm. a) obsažený v oddíle 2 téže kapitoly II, nadepsaném „Zvláštní příslušnost“, nařízení č. 1215/2012 stanoví:

„Osoba, která má bydliště v některém členském státě, může být v jiném členském státě žalována:

22.

Podle předkládacího rozhodnutí ( 17 ) emitovala Řecká republika státní dluhopisy jako cenné papíry (pohledávky vůči rejstříku státních závazků), které se řídí řeckým právem a jsou obchodovány na aténské burze cenných papírů. Tyto cenné papíry byly zaregistrovány ( 18 ) do systému běžných účtů řecké centrální banky, který zahrnuje účty vedené na jméno každého účastníka, kterému guvernér centrální banky povolil účast v tomto systému ( 19 ).

23.

Podle čl. 6 odst. 2 uvedeného zákona mohou účastníci systému běžných účtů spravovaného řeckou centrální bankou postoupit práva vyplývající z dluhopisu třetím osobám, investorům ( 20 ), avšak takové právní jednání má účinky výhradně pro dotčené strany a výslovně vylučuje jakékoli účinky ve prospěch či v neprospěch Řecké republiky.

24.

Podle čl. 6 odst. 4 zákona č. 2198/1994 se dluhopis převádí jeho připsáním ve prospěch účtu daného účastníka.

25.

Článek 6 odst. 5 až 7 tohoto zákona umožňuje lépe pochopit fungování „systému“, jak jej popisuje předkládající soud. Stanoví:

„5.   Účty účastníků jsou vedeny v systému. Účty investorů jsou vedeny u účastníků.

6.   Účty jsou v systému i u účastníků vedeny odděleně podle kategorie cenných papírů vykazující určité společné znaky.

7.   V systému jsou pro každého účastníka vedeny zvláštní účty pro cenné papíry z jeho vlastního portfolia na straně jedné a pro cenné papíry investorů, kteří jsou jeho klienty, na straně druhé. Na účtu portfolia investorů vedeném pro každého účastníka jsou sdruženi všichni investoři, kteří jsou klienty daného účastníka.“

26.

Článek 8 uvedeného zákona, nadepsaný „Pohledávky investorů“, stanoví:

[…]

„2.   Investor má pohledávku vyplývající z jeho cenného papíru výhradně za účastníkem, u kterého má vedený účet. Jestliže stát nesplnil povinnosti stanovené v odstavci 6 tohoto článku, má investor pohledávku vyplývající z jeho cenného papíru výhradně za státem.

[…]

6.   Splacení jistiny a splatných úroků státem řecké centrální bance má za následek zánik závazků státu. Řecká centrální banka připíše každému účastníku splatnou jistinu a úroky z cenných papírů k datu splatnosti dluhopisu. Uhrazením uvedených částek závazky řecké centrální banky zanikají.

[…]“

27.

Kromě toho Nómos 4050/2012 – Kanónes tropopoiíseos títlon ekdóseos í engyíseos tou Ellinikoú Dimosíou me symfonía ton Omologioúchon (zákon č. 4050/2012, nadepsaný „Pravidla týkající se změny cenných papírů, emitovaných řeckým státem nebo se zárukou řeckého státu, se souhlasem držitelů“) ( 21 ) ze dne 23. února 2012, stanoví, že držitelům některých řeckých státních dluhopisů bude předložen návrh „restrukturalizace“.

28.

Tento pojem použitý předkládajícím soudem se objevuje i v rozsudku Fahnenbrock a další (bod 8). Podle mého názoru je třeba rozlišovat mezi „restrukturalizací veřejného dluhu“ a návrhem účasti na této restrukturalizaci spočívající ve „změně způsobilých cenných papírů“ ve smyslu čl. 1 odst. 2 zákona č. 4050/2012, který stanoví:

„Rada ministrů, na návrh Ypourgoú Oikonomikón (ministr financí, Řecko), rozhodla o zahájení procesu změny způsobilých cenných papírů jejich držiteli, vymezuje způsobilé cenné papíry a v případě jejich výměny stanoví kapitál nebo jmenovitou hodnotu, úrokovou sazbu nebo výnosnost, splatnost a právo (anglické či jiné), kterým se budou řídit nové cenné papíry emitované řeckým státem, a pověřuje Organismós Diacheírisis Dimósiou Chréous [Agentura pro správu veřejného dluhu, Řecko], aby jménem řeckého státu vydala jednu či více nabídek k účasti.

V této nabídce k účasti jsou držitelé způsobilých cenných papírů v ní uvedení vyzváni, aby se ve stanovené lhůtě rozhodli, zda přijmou změnu způsobilých cenných papírů navrhovanou řeckým státem v souladu s postupem uvedeným v tomto článku.“

29.

Zákon č. 4050/2012 upravuje zavedení doložky „restrukturalizace“ ( 22 ) nebo „doložky o společném postupu věřitelů“, které umožňují změnit původní emisní podmínky dluhopisu na základě rozhodnutí přijatých kvalifikovanou většinou držitelů dosud nesplaceného kapitálu, která jsou platná i pro menšinové držitele.

30.

V bodě 9 rozsudku Fahnenbrock a další se upřesňuje, že „[p]odle čl. 1 odst. 4 tohoto zákona změna uvedených cenných papírů vyžaduje přítomnost akcionářů [držitelů dluhopisů] představujících 50 % celkové hodnoty dotčených nesplacených dluhopisů, jakož i kvalifikovanou většinu odpovídající dvěma třetinám zúčastněného kapitálu“.

31.

K doplnění shrnutí uvedeného v bodě 10 zmíněného rozsudku je třeba převzít z vyjádření řecké vlády citaci čl. 1 odst. 9 uvedeného zákona, který stanoví:

„Ode dne zveřejnění rozhodnutí Rady ministrů o schválení v Úředním věstníku Řecké republiky rozhodnutí přijaté držiteli dluhopisů, potvrzené správcem daného procesu, nabývá účinků erga omnes, je závazné pro všechny dotčené držitele dluhopisů a investory investující do způsobilých cenných papírů, a má přednost před případnými obecnými nebo zvláštními ustanoveními právních předpisů, správních rozhodnutí nebo smluv, jež jsou s ním v rozporu. V případě výměny způsobilých cenných papírů zápisem nových cenných papírů do systému se bez dalšího ruší způsobilé cenné papíry, které byly nahrazeny novými cennými papíry, a tím zanikají veškerá práva a povinnosti z nich vyplývající, včetně veškerých práv a povinností, jež s nimi byly spojeny v kterémkoli okamžiku.“

32.

Článek 1 odst. 11 zákona č. 4050/2012, který je citován i v rozsudku Mamatas (bod 48) stanoví:

„Ustanovení tohoto článku směřují k ochraně převažujícího veřejného zájmu, jsou kogentní povahy a přímo použitelná, mají přednost před obecnými nebo zvláštními ustanoveními právních předpisů, správních rozhodnutí nebo smluv, jež jsou s nimi v rozporu […], a jejich použití nezakládá ani neaktivuje žádné smluvní či zákonné právo ve prospěch držitelů dluhopisů nebo investorů, ani žádnou smluvní či zákonnou povinnost v neprospěch emitenta daných cenných papírů nebo osoby, která je ve vztahu k nim ručitelem […], není-li v tomto článku výslovně stanoveno jinak.“

33.

Leo Kuhn, bytem ve Vídni (Rakousko), koupil prostřednictvím depozitní banky se sídlem v Rakousku, jednající v postavení komisionáře ( 23 ), dluhopisy ve jmenovité hodnotě 35000 eur ( 24 ), emitované Řeckou republikou, které se řídily řeckým právem. Tyto státní dluhopisy byly připsány ve prospěch účtu cenných papírů spravovaného řeckou centrální bankou, jehož je L. Kuhn majitelem ( 25 ). Jde o cenné papíry na doručitele, s nimiž je podle emisních podmínek dluhopisu spojeno právo na splacení jistiny ve lhůtě splatnosti a „na včasné zaplacení“ ( 26 ).

34.

Předkládající soud upřesňuje, že řecký stát emitoval v Řecku tyto dluhopisy, které se řídily řeckým právem a byly obchodovány na aténské burze jako „cenné papíry“, tj. pohledávky vůči rejstříku státních závazků. Uvedené dluhopisy byly zaregistrovány do systému běžných účtů spravovaného řeckou centrální bankou, v němž mají účastníci tohoto systému, schválení guvernérem centrální banky, vedený účet na své jméno.

35.

Podle předkládajícího soudu vyplývá jak z ustanovení zákona č. 2198/1994, tak z emisních podmínek dotčených státních dluhopisů, že nejprve se stali držiteli dluhopisů a věřiteli pohledávek z nich vyplývajících účastníci tohoto systému, na jejichž účet byly dané dluhopisy připsáním převedeny a kteří poté postoupili práva spojená s těmito dluhopisy nezávislým investorům, přičemž toto právní jednání mělo účinky pouze ve vztahu mezi dotčenými osobami, s vyloučením jakýchkoli účinků vůči Řecké republice.

36.

Po přijetí zákona č. 4050/2012 provedla Řecká republika přeměnu dluhopisů koupených L. Kuhnem tím, že je vyměnila za nové státní dluhopisy s nižší nominální hodnotou.

37.

Předkládající soud uvádí, že podle tvrzení L. Kuhna hradila Řecká republika až do uvedené výměny úroky na účet vedený na jeho jméno u banky se sídlem v Rakousku. Upřesňuje, že L. Kuhn podle svého tvrzení prodal ( 27 ) vyměněné dluhopisy za částku 7831,58 eura, čímž mu vznikla tvrzená škoda ve výši 28673,42 eura, přičemž tato částka odpovídá jmenovité hodnotě daných dluhopisů se splatností ke dni 20. února 2012 ( 28 ) navýšené o úroky a náklady.

38.

Za těchto okolností podal L. Kuhn žalobu k Landesgericht für Zivilrechtssachen Wien (Zemský soud pro občanskoprávní věci ve Vídni, Rakousko) ( 29 ), jíž se domáhá splnění emisních podmínek dotčených dluhopisů, nebo náhrady škody způsobené jejich nesplněním.

39.

Usnesením ze dne 8. ledna 2016 uvedený soud rozhodl, že není dána jeho mezinárodní příslušnost k projednání uvedené žaloby.

40.

Oberlandesgericht Wien (Vrchní zemský soud ve Vídni, Rakousko), k němuž bylo podáno odvolání proti tomuto usnesení, usnesením ze dne 25. února 2016 námitku nepříslušnosti rakouských soudů zamítl s odůvodněním, že žaloba podaná L. Kuhnem není založena na řeckém legislativním aktu, ale na původních emisních podmínkách dotčených státních dluhopisů a že příslušnost soudu se určí podle řeckého práva, které si strany zvolily jako právo rozhodné; v projednávané věci podle místa bydliště věřitele, tedy místa, kde měl být peněžitý dluh splněn.

41.

Řecká republika podala proti tomuto usnesení „mimořádný opravný prostředek“ k předkládajícímu soudu.

42.

Podle posledně uvedeného soudu v rozsahu, v němž se L. Kuhn, domáhá splnění emisních podmínek dotčených státních dluhopisů Řeckou republikou, se správně opírá o tvrzený právní vztah mezi ním jako nabyvatelem státních dluhopisů a Řeckou republikou jako emitentem těchto dluhopisů, který zakládá jeho smluvní „(sekundární)“ ( 30 ) nárok na základě čl. 7 odst. 1 nařízení č. 1215/2012.

43.

Předkládající soud rovněž na jedné straně uvádí, že L. Kuhn uplatňuje nárok na splnění emisních podmínek dluhopisu vyplývající z platebního závazku Řecké republiky, jako dlužníka z dotčených dluhopisů, a dále že emisi dluhopisů („dluhopisů na doručitele“) ( 31 ) nelze považovat za rovnocennou acta iure imperii. Ze shora uvedeného dovozuje, že spor spadá mezi občanské a obchodní věci.

44.

Za těchto podmínek se Oberster Gerichtshof (Nejvyšší soud) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

„Má být čl. 7 odst. 1 písm. a) nařízení [č. 1215/2012] vykládán v tom smyslu, že:

45.

Podstatou tří předběžných otázek předkládajícího soudu je, zda v situaci, jako je situace ve věci v původním řízení, kdy jednotlivec koupil prostřednictvím depozitní banky dluhopisy emitované členským státem a nyní uplatňuje pohledávku za daným státem na základě emisních podmínek dluhopisu, má být čl. 7 odst. 1 písm. a) nařízení č. 1215/2012 vykládán v tom smyslu, že „místo, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn“, se určí podle podmínek dluhopisů platných v okamžiku jejich emise, nehledě na jejich následné postoupení, nebo podle místa, kde byly emisní podmínky dluhopisu skutečně plněny, například zaplacením úroků.

46.

Je třeba uvést, že podle tvrzení Řecké republiky a řecké a italské vlády nespadá spor v původním řízení do oblasti působnosti nařízení č. 1215/2012, jelikož je v zásadě založen na svrchovaném právu členského státu přijmout právní předpisy za účelem restrukturalizace svého veřejného dluhu, ani nepředstavuje „věc týkající se smlouvy nebo nároku ze smlouvy“ ve smyslu článku 7 odst. 1 písm. a), jelikož mezi členským státem a držitelem státních dluhopisů neexistuje smluvní vztah. Soudní dvůr tudíž musí nejprve určit, zda se žaloba týká „občanské a obchodní věci“ ve smyslu čl. 1 odst. 1 uvedeného nařízení ( 33 ). Pouze v případě kladné odpovědi na tuto otázku by musel Soudní dvůr zodpovědět druhou z výše uvedených předběžných otázek.

47.

Aby bylo možné vycházet z předpokladu, že spor spadá mezi občanské a obchodní věci, předkládající soud nejprve konstatoval, že žalobce se domáhá splnění emisních podmínek dluhopisu, nebo náhrady škody za jejich nesplnění žalovaným státem, jako emitentem státních dluhopisů, přičemž svůj nárok opírá o závazek přijatý dotčeným státem jako dlužníkem z daných dluhopisů ( 34 ), a poté odkázal na rozsudek Fahnenbrock a další. Ačkoli se toto srovnání může jevit do určité míry jako relevantní, můj názor se zásadně liší, pokud jde o důsledky, které je třeba z něj dovodit, jelikož posouzení příslušnosti musí vycházet z jiného základu, kterému se věnuji níže.

48.

Pokud jde o první styčný bod, lze uvést, že předmět sporu, který vychází z téměř obdobných skutkových okolností ( 35 ), je podobný, jelikož v jedné z věcí (Kickler a další, C‑578/13), na jejichž základě Soudní dvůr vydal rozsudek Fahnenbrock a další, držitelé řeckých dluhopisů od Řecké republiky požadovali kromě náhrady škody také splnění původních smluvních závazků, které se staly splatnými. Ve všech případech spočívá odůvodnění návrhu na porušení smluvních práv a povinností ( 36 ).

49.

Za těchto okolností je zvlášť důležitý druhý styčný bod, neboť Soudní dvůr se vyjádřil k výkladu článku 1 nařízení (ES) č. 1393/2007 ( 37 ), jehož znění je totožné se zněním článku 1 nařízení č. 1215/2012. Oblast jejich působnosti je omezena na „věci občanské a obchodní“ a nevztahují se zejména na „odpovědnost státu za jednání nebo opomenutí při výkonu státní moci (acta iure imperii)“ ( 38 ).

50.

V rozsudku Fahnenbrock a další Soudní dvůr rozhodl, že „čl. 1 odst. 1 nařízení [č. 1393/2007] musí být vykládán v tom smyslu, že soudní žaloby na náhradu škody z důvodu rušení práva držby a práva vlastnického, jako jsou žaloby, o které se jedná v projednávané věci, podané soukromými osobami, jež jsou držiteli státních dluhopisů, proti vydávajícímu státu, spadají do oblasti působnosti zmíněného nařízení, jelikož se nejeví, že by se zjevně netýkaly občanských a obchodních věcí“ ( 39 ).

51.

Význam rozsudku Fahnenbrock a další je však podle mého názoru jiný, než jaký mu přikládá předkládající soud. Je totiž nutné věnovat zvláštní pozornost mezím výkladu stanoveným Soudním dvorem.

52.

V tomto ohledu je třeba nejprve uvést, že se Soudní dvůr s ohledem na zvláštní cíle sledované nařízením odchýlil od předchozích řešení směřujících ke sjednocení výkladu téhož pojmu ( 40 ). Z odůvodnění uvedeného rozhodnutí týkajícího se systematiky tohoto nařízení ( 41 ) vyplývá, že Soudní dvůr jednoznačně upřednostnil mechanismus zavedený nařízením č. 1393/2007, aby zajistil jeho plnou účinnost ve snaze zaručit rychlý přístup k soudu rozhodujícímu ve věci samé a právo na spravedlivý proces ( 42 ).

53.

Soudní dvůr následně konstatoval zvláštní povahu ověření provedeného soudem ve stadiu žádosti o doručení, přičemž měl za to, že přísluší soudu, kterému byla věc předložena, aby v rámci pozdějšího kontradiktorního řízení rozhodl o příslušnosti ( 43 ).

54.

V tomto ohledu měl za to, že přijímající subjekt může žádost o doručení vrátit pouze v případě sporů, které se zjevně netýkají občanských a obchodních věcí ( 44 ).

55.

Nakonec Soudní dvůr poskytl dvě odpovědi užitečné pro účely zkoumání prima facie, nebo jinými slovy, pro účely kontroly intenzity přiměřené sledovanému cíli, jímž je rychlost, která by mohla v konkrétním případě a priori zpochybnit občanskoprávní povahu žaloby, neboť směřuje proti státu a týká se emise státních dluhopisů dotčeným státem.

56.

Soudní dvůr zaprvé upřesnil, že „emise dluhopisů však nutně nepředpokládá výkon pravomocí vymykajících se pravidlům použitelným ve vztazích mezi jednotlivci“ ( 45 ). Zadruhé uvedl některé prvky odůvodňující hlubší posouzení povahy vztahu mezi státem a držitelem. Jde o finanční podmínky daných cenných papírů, které mohou být stanoveny „na základě tržních podmínek, jimiž se řídí obchodování s těmito nástroji a jejich ziskovost“ ( 46 ), a změn těchto finančních podmínek, které „měly být provedeny v návaznosti na rozhodnutí většiny majitelů“ dluhopisů na základě doložky o výměně začleněné do emisních smluv ( 47 ).

57.

Soudní dvůr, který předtím poukázal na složitost otázek, které mají dopad na státní imunitu ( 48 ), následně dovodil, že „nelze dospět k závěru, že věci v původním řízení zjevně nespadají do rámce občanských a obchodních věcí ve smyslu nařízení č. 1393/2007, takže toto nařízení je na uvedené věci použitelné“ ( 49 ).

58.

Jelikož je úkolem soudu, kterému byla věc předložena, aby rozhodl o své příslušnosti, jak připomněl Soudní dvůr ( 50 ), je třeba převzít analýzu kvalifikace sporu se zaměřením na diskuzi týkající se hledisek zdůrazněných Soudním dvorem v rozsudku Fahnenbrock a další na podporu svých výhrad ke zjevné povaze jednání v rámci výkonu veřejné moci.

59.

Nejprve považuji za vhodné připomenout, že dosud uplatňované metody výkladu předcházejících nástrojů upravujících příslušnost ( 51 ) se použijí i pro výklad nařízení č. 1215/2012 ( 52 ).

60.

Podle ustálené judikatury výklad autonomního pojmu „občanské a obchodní věci“ vede k určení oblasti působnosti nástrojů upravujících soudní příslušnost „na základě prvků, které charakterizují povahu právních vztahů mezi účastníky sporu nebo předmět tohoto sporu“ ( 53 ). Je tudíž nutné určit právní vztah mezi stranami sporu a posoudit základ a podmínky výkonu podané žaloby ( 54 ).

61.

V projednávané věci je třeba zkoumat, zda žaloba na náhradu škody podaná jednotlivcem proti státu, který emitoval dluhopisy, má hmotněprávní základ v jednání v rámci výkonu veřejné moci, nebo přesněji, zda se právní vztah mezi řeckým státem a L. Kuhnem vyplývající z emisních podmínek dluhopisu vyznačuje projevem výkonu veřejné moci státem, který je dlužníkem, což by odpovídalo výkonu pravomocí vymykajících se pravidlům použitelným ve vztazích mezi jednotlivci ( 55 ).

62.

Mám za to, že jak v projednávané věci, tak v předcházejících věcech týkajících se restrukturalizace řeckého dluhu, vyplývá takový projev jednak z povahy a způsobu provedení změn smluvního vztahu mezi řeckým státem a držiteli dotčených cenných papírů a jednak ze souvislostí, v jakých k těmto změnám došlo.

63.

Obecné pojmy „změna“, případně „přeměna“ cenných papírů, které jsou obecně používané, totiž podstatně zmírňují výměnu cenných papírů tak, jak byla skutečně provedena ( 56 ): původní cenné papíry byly zrušeny a nahrazeny novými cennými papíry s nižší jmenovitou hodnotou, což vedlo ke ztrátě kapitálu ve výši 53,5 %, ne-li větší, zohlední-li se změna lhůty splatnosti původních dluhopisů ( 57 ), která měla u části z nich uplynout v období mezi lety 2023 a 2042. Byly změněny roční sazby pro výplatu kupónů. A konečně, cenné papíry se již neřídí řeckým, ale anglickým právem ( 58 ).

64.

Tuto výměnu cenných papírů nelze s ohledem na její zásadní povahu považovat za rovnocennou změnám, jež jsou obecně považovány za změny představující rizika vlastní tomuto druhu investic, jež jsou plně řízeny členským státem, který je emitoval ( 59 ), jež může každý běžně obezřetný nabyvatel dluhopisů předpokládat ( 60 ).

65.

Rovněž je třeba upozornit na způsob, jakým k této výměně došlo, jelikož ten nebyl upraven ani v emisních podmínkách dluhopisu, ani v platném řeckém právu při emisi cenných papírů, kterým se dotčené dluhopisy řídily. Způsob výměny stanovil řecký zákonodárce zákonem č. 4050/2012, kterým byly se zpětnou účinností přijaty doložky o společném postupu věřitelů.

66.

Díky těmto doložkám mohla být dohoda mezi státem a držiteli dluhopisů, kteří kvalifikovanou většinou rozhodli o přijetí změny smluvních podmínek navržené řeckým státem, závazná i pro menšinové držitele dluhopisů, včetně těch, kteří si přáli tuto změnu odmítnout.

67.

Použitím tohoto mechanismu se nepochybně přímo a bezprostředně ( 61 ) změnily emisní podmínky dluhopisu i pro menšinové držitele, a to tím spíše, že zákon č. 4050/2012 právě směřoval k dosažení tohoto výsledku, aby se Řecko vyhnulo platební neschopnosti ( 62 ). Evropský soud pro lidská práva ostatně z mechanismu doložek o společném postupu věřitelů vyvodil, že „podmínky, za kterých byla výměna provedena, jasně dokládají, že účast [stěžovatelů] na procesu snížení hodnoty byla nedobrovolná“ ( 63 ).

68.

Pro účely rozhodnutí o otázce použitelnosti nařízení č. 1215/2012, která je relevantní v projednávané věci, nelze argumentovat tím, že na základě doložek o společném postupu věřitelů spadá souhlas držitelů dluhopisů do smluvního rámce ( 64 ). Nelze jej totiž oddělit od okolností, za kterých bylo začlenění těchto doložek do emisních podmínek dluhopisu se zpětnou účinností přijato.

69.

I když zákon č. 4050/2012 provádí dohodu uzavřenou jako výsledek jednání mezi Řeckou republikou a investory ze soukromého sektoru (PSI), jehož zapojení „hr[álo] zásadní úlohu při dosažení udržitelnosti dluhu [Řecké republiky]“ ( 65 ), je nesporné, že fyzické osoby, jež představovaly jen menšinu držitelů dluhopisů emitovaných řeckým státem a zastupovaly pouze přibližně 1 % celkového řeckého dluhu, se neúčastnily jednání vedených s institucionálními investory, zejména bankami a úvěrovými institucemi ( 66 ).

70.

Kromě toho je třeba vzít v potaz také další mimořádné okolnosti, jež provázely přijetí zákona č. 4050/2012.

71.

Zaprvé, závazný postup stanovený uvedeným zákonem je výsledkem hledání „mimořádného a výjimečného řešení“ ( 67 ) situace Řecké republiky. Je neoddělitelně spjat s měnovou politikou Unie, jelikož jeho cílem je zabezpečit ochranu finančního systému dotčeného členského státu a obecně zachovat finanční stabilitu eurozóny jako celku ( 68 ).

72.

Zadruhé, účelem bezprecedentního postupu ( 69 ) spočívajícího v začlenění doložek o společném postupu věřitelů se zpětnou účinností bylo předejít nebezpečí neúspěchu plánu restrukturalizace dluhu ( 70 ), který by mohla způsobit zejména absence doložek o společném postupu věřitelů při emisích cenných papírů Řeckou republikou na vnitrostátním trhu ( 71 ). Vzhledem k tomu, že sledovaným cílem bylo zajistit účast všech jednotlivců, kteří byli věřiteli, využily řecké orgány výhody, že dotčené státní dluhopisy se z 90 % řídily řeckým právem, a toto právo zavedením těchto doložek změnily ( 72 ).

73.

Zatřetí, zavedení takového postupu státem, který jedná zároveň jako smluvní strana a jako zákonodárce, je časově omezené ( 73 ). Na jedné straně se totiž nové cenné papíry vydané v rámci výměny řídí anglickým právem, které upravuje institut doložek o společném postupu věřitelů ( 74 ). Na druhé straně jsou na základě rozhodnutí ministrů financí zemí eurozóny o povinném uplatnění mechanismu doložek o společném postupu věřitelů z listopadu 2010, jež bylo potvrzeno závěry ze zasedání Evropské rady ve dnech 24. a 25. března 2011 ( 75 ), doložky o společném postupu věřitelů podle čl. 12 odst. 3 Smlouvy o zřízení evropského stabilizačního mechanismu (ESM) uzavřené v Bruselu dne 2. února 2012 ( 76 ) ode dne 1. ledna 2013 povinnou součástí všech cenných papírů s dobou trvání delší než jeden rok, jež jsou spojeny s veřejným dluhem členských států eurozóny ( 77 ). Napříště představují tyto doložky jeden z prostředků k zabezpečení finanční stability eurozóny a přispívají tak ke splnění cíle „zajistit řešení krizí likvidity dotýkající se států“ ( 78 ) a ujištění investorů.

74.

Všechny uvedené prvky vyzdvihují sledování cíle obecného zájmu, který není omezen pouze na zájem Řecka, ale týká se celé eurozóny. Připustíme-li, že za takových podmínek není spor veden v čistě smluvním rámci ( 79 ), nemůže podle mého názoru zjednodušit uplatňování zákona státy, které jsou dlužníky, pro účely „imunity“ ( 80 ) smluv týkajících se státního dluhu tím, že změní emisní podmínky dluhopisu, zejména pak se zpětnou účinností.

75.

Z výše uvedeného podle mého názoru vyplývá, že hmotněprávním základem sporu v původním řízení je akt veřejné moci, kterým byla se zpětnou účinností a za mimořádných podmínek a okolností uložena povinná výměna cenných papírů a změna původních emisních podmínek dluhopisu, aby se předešlo platební neschopnosti řeckého státu a byla zaručena stabilita eurozóny.

76.

Navrhuji proto, aby Soudní dvůr odpověděl na položené předběžné otázky v tom smyslu, že žaloba podaná fyzickou osobou, jež koupila dluhopisy emitované členským státem, proti dotčenému státu, kterou se tato osoba domáhá splnění původních emisních podmínek dluhopisu, nebo náhrady škody způsobené jejich nesplněním z důvodu výměny těchto dluhopisů za dluhopisy s nižší hodnotou, jež byla dotčené fyzické osobě uložena zákonem přijatým za mimořádných okolností vnitrostátním zákonodárcem, kterým byly jednostranně a se zpětnou účinností změněny podmínky dluhopisů tak, že do nich byla začleněna doložka o společném postupu věřitelů umožňující většině držitelů dotčených dluhopisů uložit menšinovým držitelům jejich povinnou výměnu, nespadá mezi „občanské a obchodní věci“ ve smyslu čl. 1 odst. 1 nařízení č. 1215/2012.

77.

Pokud by Soudní dvůr nicméně dospěl k závěru, že dotčená žaloba se omezuje pouze na to, aby „byly soudnímu přezkumu podrobeny soukromoprávní vztahy“ ( 81 ) mezi nabyvatelem státních dluhopisů a státem, který učinil jednání iure gestionis, je třeba určit, zda spor spadá mezi „věci týkající se smlouvy nebo nároku ze smlouvy“ ve smyslu čl. 7 odst. 1 písm. a) uvedeného nařízení.

78.

Níže nejprve uvádím základ svého odůvodnění a vysvětluji, proč nelze vycházet z rozsudku Kolassa, a následně vyjadřuji své stanovisko k povaze sporu v hlavním řízení.

79.

Nejprve připomínám základ, z něhož musí vycházet jakýkoli výklad pojmu „věci týkající se smlouvy nebo nároku ze smlouvy“.

80.

Při výkladu článku 1 nařízení č. 1215/2012 ( 82 ) je třeba vycházet z výkladu provedeného Soudním dvorem ve vztahu k čl. 5 odst. 1 nařízení č. 44/2001, jelikož tento výklad platí i pro čl. 7 odst. 1 písm. a) nařízení č. 1215/2012, který jej nahradil ( 83 ).

81.

Z výše uvedeného vyplývá, zaprvé, že výklad uvedeného článku 7 musí být restriktivní, jelikož nabízí žalobci volbu příslušnosti a tudíž možnost odchýlit se od obecného pravidla příslušnosti soudů místa bydliště žalovaného. Podle ustálené judikatury Soudního dvora tato pravidla o zvláštní příslušnosti neumožňují výklad, který přesahuje případy výslovně upravené v uvedeném nařízení ( 84 ).

82.

Zadruhé je třeba vymezit řešení v souladu se sledovaným obecným cílem, který je uveden v bodě 16 odůvodnění nařízení č. 1215/2012. Je jím snaha usnadnit řádný výkon spravedlnosti, pokud „existuje úzký vztah mezi sporem a soudem, který o něm má rozhodnout“ ( 85 ). Soud v místě, kde má být závazek, stanovený ve smlouvě, který slouží jako základ žaloby, splněn, bude obvykle nejvhodnějším soudem k rozhodnutí ve věci zejména z důvodu blízkosti sporu a snazšího dokazování ( 86 ). Lze také vzít v potaz potřebu zajistit rychlý výkon rozhodnutí ( 87 ).

83.

Zatřetí podle ustálené judikatury týkající se autonomního pojmu „věci týkající se smlouvy nebo nároku ze smlouvy“ ( 88 ), a tedy vyloučení „uplatnění vnitrostátního práva jednoho či druhého z dotčených členských států“ ( 89 ), použití zvláštního pravidla příslušnosti stanoveného v těchto věcech článkem 7 odst. 1 písm. a) nařízení č. 1215/2012 předpokládá určení právního závazku svobodně přijatého jednou osobou vůči jiné osobě, aniž by bylo relevantní, že nebyla uzavřena smlouva ( 90 ), nebo že se smlouva řídí kogentními předpisy ( 91 ).

84.

V tomto ohledu Soudní dvůr upřesnil, že žaloba na určení občanskoprávní odpovědnosti může spadat mezi „věci týkající se smlouvy nebo nároku ze smlouvy“, „pokud lze vytýkané jednání považovat za porušení smluvních povinností, jež mohou být určeny s přihlédnutím k předmětu smlouvy“ a že „[t]ak tomu bude a priori v případě, kdy se smlouva mezi žalovaným a žalobcem jeví jako nezbytná k prokázání dovolené či naopak nedovolené povahy jednání vytýkaného první osobě osobou druhou“ ( 92 ). Pojem „věc týkající se deliktní odpovědnosti“ se použije pouze, pokud dané jednání nemá úzkou souvislost se smlouvou ( 93 ).

85.

Pokud jde o takovou žalobu, jako je žaloba dotčená ve věci v původním řízení, postačuje podle Řecké republiky uplatnit judikaturu stanovenou rozsudkem Kolassa. S tímto názorem se neztotožňuji, a to z důvodů, které vysvětlím níže.

86.

V uvedeném rozsudku, který se týká koupě cenných papírů na sekundárním trhu prostřednictvím několika zprostředkovatelů za takových okolností, jako jsou okolnosti věci v původním řízení, Soudní dvůr zejména rozhodl, že čl. 5 bod 1 písm. a) nařízení č. 44/2001 musí být vykládán v tom smyslu, že se žalobce, který koupil dluhopis na doručitele od třetí osoby s tím, že emitent tohoto dluhopisu nepřijal svobodně závazek vůči tomuto žalobci – což přísluší ověřit předkládajícímu soudu –, nemůže dovolávat příslušnosti upravené tímto ustanovením pro účely žaloby podané proti uvedenému emitentovi, zakládající se na emisních podmínkách dluhopisu, na porušení informačních a kontrolních povinností a na odpovědnosti emitenta vyplývající z prospektu ( 94 ).

87.

Soudní dvůr měl za to, že ze stručného popisu skutkového stavu podaného předkládajícím soudem v tomto ohledu vyplývá, že svobodně přijatý právní závazek banky, jež vydala dluhopisy, vůči žalobci chybí ( 95 ).

88.

Mám za to, že spor v původním řízení je odlišný od situace, ve které byl vydán uvedený rozsudek, a to z několika důvodů. Zaprvé měly závazky, o něž opíral dotčený investor své nároky, předsmluvní povahu. Namítal odpovědnost emitenta dotčených cenných papírů, které koupil, vyplývající z prospektu a porušení dalších zákonných informačních povinností dotčeného emitenta, aby prokázal, že by svou investici neuskutečnil, pokud by byl lépe informován.

89.

Zadruhé emise státních dluhopisů popsaná předkládajícím soudem, jež odpovídá obvyklým zprostředkovatelským vztahům v záležitostech týkajících se státních dluhů, se řídí zcela jinými podmínkami než takové certifikáty, jako jsou certifikáty, do kterých investoval H. Kolassa. Sporné certifikáty emitovala soukromá banka ve formě dluhopisů na doručitele, jejichž hodnota měla být stanovena na základě indexu tvořeného portfoliem, jež mělo být spravováno určitou společností ( 96 ).

90.

Zatřetí Soudní dvůr dospěl k závěru, že žalobce není vlastníkem dotčených dluhopisů ( 97 ), když nejprve konstatoval, že tyto certifikáty byly objednány a pořízeny bankou, s níž měl žalobce přímý vztah, u její mateřské společnosti, přičemž tyto objednávky byly vždy učiněny vlastním jménem té které společnosti a zprostředkující banka si ponechala veškeré certifikáty vlastním jménem na účet žalobce jako majetek určený na krytí ( 98 ).

91.

Ve věci v původním řízení tomu tak není. Podle předkládajícího soudu je totiž žalobce majitelem dotčených cenných papírů, které jeho jménem koupila depozitní banka jednající jako komisionář.

92.

Vyvstává tedy otázka týkající se zvláštní kvalifikace těchto vztahů. S ohledem na volbu autonomní povahy pojmu „věci týkající se smlouvy nebo nároku ze smlouvy“ ( 99 ) přísluší rozhodnutí v tomto bodě Soudnímu dvoru.

93.

Tato otázka kvalifikace je v oblasti emise státních cenných papírů nová a složitá z důvodu jejího dvojího předmětu, a to zvláštní povahy státního dluhopisu a převodu práv nebo postoupení pohledávky, které jsou s ním spojeny.

94.

Je třeba rovněž vzít v potaz, že „[p]ráva k cenným papírům jsou nyní většinově vlastněna, převáděna nebo k nim je zřizováno zástavní právo prostřednictvím záznamů na účtech cenných papírů“ ( 100 ).

95.

Ačkoli řada autorů tvrdí, že mezi emitentem a investorem na sekundárním trhu neexistuje smluvní vztah, jiní mají za to, že tento přístup by mohl být relativizován ( 101 ). Obdobně jako posledně uvedení mám za to, že i když lze připustit, že již neexistuje přímý smluvní vztah, jelikož chybí právní titul podepsaný emitentem a držitelem ( 102 ), není možné stanovit obecné pravidlo, že právní vztahy mezi emitentem finančního nástroje a investorem, který jej koupil (byť na sekundárním trhu) není smluvní povahy. Tuto otázku je nutné posuzovat v každém případě zvlášť, a to podle povahy konkrétních finančních nástrojů, dokumentů, kterými se řídí, a práv a povinností, jež z nich vyplývají pro emitenta a pro investora“ ( 103 ).

96.

Oporu pro to, abych se ve svých úvahách vydal dále touto cestou, nacházím v bodě 41 rozsudku Kolassa, který nevylučuje, že by spor mohl spadat mezi věci týkající se smlouvy nebo nároku ze smlouvy.

97.

Mám tudíž za to, že podmínky, za kterých stát nabídl dotčené dluhopisy k úpisu, jak je popisuje předkládající soud, nelze považovat za „řetězec smluv“ ve smyslu judikatury Soudního dvora ( 104 ).

98.

Z důkazů založených ve spise, zejména ze subscription agreement (smlouva o úpisu), totiž vyplývá, že řecký stát uzavřel smlouvu s managers, tedy účastníky primárního trhu, kteří jsou jako první držitelé dotčených cenných papírů oprávněni tyto cenné papíry zcizit na sekundárním trhu. Jinými slovy, jejich roli lze označit za činnost distributorů pro investory na sekundárním trhu, na němž jsou prováděny obchody s těmito dluhopisy.

99.

Stejně jako každý stát, který emituje cenné papíry, vydal i řecký stát dokument (offering circular neboli emisní prospekt), v němž jsou uvedeny základní emisní podmínky dluhopisu a z právního hlediska představuje smlouvu uzavřenou s věřiteli ( 105 ). V rámci tohoto právního vztahu se stát zavazuje vůči všem vlastníkům dotčených cenných papírů, že jim vyplatí kupóny a splatí dluhopisy v okamžiku jejich splatnosti, byť samozřejmě nikoli přímo, ale prostřednictvím zprostředkovatelů, kteří koupili dotčené cenné papíry na jejich účet. V takovém vztahu lze rovněž mít za to, že „převod cenného papíru na držitele zakládá postoupení práv do něj vtělených: vzhledem k tomu, že upisovatel přijal ab initio závazek vůči všem držitelům dotčeného cenného papíru, náleží každému držiteli vlastní právo ve vztahu k emitentovi“ ( 106 ). Analýza v bodě 91 rozsudku ze dne 7. října 2015, Accorinti a další v. ECB ( 107 ) vyznívá ve stejném smyslu. Je třeba upřesnit, že „uvedené centrální banky se staly na základě použitelného soukromého práva po koupi státních dluhopisů stejně jako soukromí věřitelé věřiteli státu, který je emitoval, a je tedy dlužníkem“ ( 108 ).

100.

Další dva argumenty lze dovodit ze zásahu státu jako zákonodárce, jehož cílem byla změna emisních podmínek dluhopisu stanovených týmž státem jako smluvní stranou. Na jedné straně měl mít dotčený zákon přímé a okamžité účinky na cenné papíry, jejichž držiteli byli soukromí institucionální investoři či fyzické osoby, a to nezávisle na zprostředkování finančními institucemi.

101.

Na druhé straně z tohoto legislativního podnětu jasně vyplývá, že si byl dotčený stát plně vědom rozsahu závazků, jež přijal v postavení smluvní strany ( 109 ) vůči vlastníkům dotčených cenných papírů ( 110 ), jelikož změnil jejich obsah předtím, než by se dostal do platební neschopnosti, a než by tudíž musel splnit výzvy k předčasnému splacení pohledávky, které by byly určeny přímo jemu.

102.

Ze všech výše uvedených skutečností dovozuji, že žaloba, jíž nabyvatel dluhopisů emitovaných v členském státě uplatňuje proti tomuto státu svá práva vyplývající z dotčených cenných papírů, zejména poté, co tento stát jednostranně a se zpětnou účinností změnil emisní podmínky dluhopisu, spadá mezi „věci týkající se smlouvy nebo nároku ze smlouvy“ ve smyslu vymezení tohoto pojmu v čl. 7 odst. 1 písm. a) nařízení č. 1215/2012.

103.

Z toho důvodu je třeba upřesnit, jakou odpověď lze poskytnout předkládajícímu soudu, aby bylo možné určit místo plnění závazku, o nějž se jedná, které je předmětem žaloby.

104.

Jde o určení, zda za takové situace, jako je situace dotčená ve věci v původním řízení, je „míst[em], kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn“, ve smyslu článku 7 odst. 1 písm. a) nařízení č. 1215/2012 místo vyplývající z emisních podmínek dotčených dluhopisů, nebo zda se toto místo může změnit v důsledku postoupení pohledávek spojených s dotčenými dluhopisy, nebo zda je jím místo, kde byly věřiteli vybrány úroky.

105.

Podle ustálené judikatury ( 111 ) musí být v případě, kdy si strany neurčily místo plnění sporného závazku, toto místo určeno podle práva, kterým se podle kolizních norem soudu, jemuž byla věc předložena, uvedený závazek řídí.

106.

Jak je uvedeno výše, jsou podmínky emise dotčených dluhopisů, jež se řídí řeckým právem, upraveny v ustanoveních offering circular (emisního prospektu). V tomto dokumentu je řecká centrální banka uvedena, v souladu s čl. 8 odst. 6 zákona č. 2198/1994, který se použije na věci týkající se státních dluhů, jako „paying agent“, jako rozhodné právo je zvoleno řecké právo a „bond holders“ jsou „relevant participants of the Bank of Greece Book entry system“. Na základě výše uvedeného jsem dospěl k závěru, že místo plnění závazku k výplatě kupónů a splacení kapitálu, který je základem žaloby, se v souladu s uvedeným zákonem č. 2198/1994 nachází v Řecku. Provedení přeměny cenných papírů, které se řídily řeckým právem, upravené zákonem č. 4050/2012 také dokládá, že jde o místo, kde byla přijata a provedena rozhodnutí o způsobu investování.

107.

Za těchto okolností, a s ohledem na svoji analýzu týkající se kvalifikace převodu cenného papíru na doručitele v tom smyslu, že zakládá postoupení práv do něj vtělených, tj. postoupení pohledávky, mám za to, že předchozí postoupení nemohou změnit určení místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn, ve smyslu čl. 7 odst. 1 písm. a) nařízení č. 1215/2012 ( 112 ).

108.

Tento výklad je v souladu s požadavky předvídatelnosti a právní jistoty vyplývající z bodu 15 odůvodnění nařízení č. 1215/2012 ( 113 ), jelikož předchází tomu, aby byl dlužník žalován u soudu členského státu, jehož příslušnost by nemohl rozumně předvídat, pokud by se mělo určení příslušnosti řídit místem, kde je daný cenný papír v úschově, a přispívá k řádnému výkonu spravedlnosti, jak je vyžadováno v bodě 16 odůvodnění uvedeného nařízení.

109.

Uvedených cílů by nebylo možné dosáhnout, ani pokud by mělo být místo plnění závazku určováno podle místa výběru úroků splatných držiteli státního dluhopisu ( 114 ).

110.

Navrhuji proto, aby Soudní dvůr rozhodl, že čl. 7 odst. 1 písm. a) nařízení č. 1215/2012 musí být vykládán v tom smyslu, že místo plnění závazku vyplývajícího ze státního dluhopisu se určuje podle podmínek dluhopisu při jeho emisi, nehledě na jeho následná postoupení nebo na skutečnost, že podmínky dluhopisu týkající se platby úroků nebo splacení kapitálu byly ve skutečnosti splněny na jiném místě.

111.

S ohledem na výše uvedené úvahy navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na předběžné otázky, jež položil Oberster Gerichtshof (Nejvyšší soud, Rakousko), takto:

Podpůrně, pokud by Soudní dvůr měl rozhodnout, že tento spor spadá mezi „občanské a obchodní věci“ ve smyslu čl. 1 odst. 1 nařízení č. 1215/2012: