–

za Confederazione Generale Italiana dei Trasporti e della Logistica (Confetra), Federazione Nazionale delle Imprese di Spedizioni Internazionali – Fedespedi, Associazione Nazionale Imprese Trasporti Automobilistici, Associazione non Riconosciuta Alsea a Associazione Fedit, jakož i za Fercam SpA, Tnt Global Express SpA a Carioni Spedizioni Internazionali Srl, S. Romanem a A. Romanem, avvocati,

–

za Associazione Italiana dei Corrieri Aerei Internazionali (AICAI) jakož i za DHL Express (Italy) Srl a Federal Express Europe Inc. M. Giordanem a L. Danielem, avvocati,

–

za United Parcel Service Italia Ups Srl A. Boso Carettou, avvocato,

–

za Poste Italiane SpA A. Sandullim, A. Fratini a G. Pandolfim, avvocati,

–

za italskou vládu G. Palmieri, jako zmocněnkyní, ve spolupráci se S. Fiorentinem, avvocato dello Stato,

–

za francouzskou vládu R. Coesmem, jako zmocněncem,

–

za Evropskou komisi P. Costa de Oliveira a L. Malferrarim, jako zmocněnci,

1

Žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce se týkají výkladu článku 2 bodů 1, 1a, 6 a 19, čl. 7 odst. 4, jakož i čl. 9 odst. 1 a 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady 97/67/ES ze dne 15. prosince 1997 o společných pravidlech pro rozvoj vnitřního trhu poštovních služeb Společenství a zvyšování kvality služby (Úř. věst. 1998, L 15, s. 14; Zvl. vyd. 06/03, s. 71), ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/6/ES ze dne 20. února 2008 (Úř. věst. 2008, L 52, s. 3) (dále jen „směrnice 97/67“).

2

Tyto žádosti byly podány ve sporech mezi společnostmi Confederazione Generale Italiana dei Trasporti e della Logistica (Confetra), Federazione Nazionale delle Imprese di Spedizioni Internazionali – Fedespedi, Associazione Nazionale Imprese Trasporti Automobilistici, Associazione non Riconosciuta Alsea, Associazione Fedit, Fercam SpA, Tnt Global Express SpA a Carioni Spedizioni Internazionali Srl (C‑259/16), jakož i společnostmi Associazione Italiana dei Corrieri Aerei Internazionali (AICAI), DHL Express (Italy) Srl, Federal Express Europe Inc. a United Parcel Service Ups Italia Srl (C‑260/16), což jsou sdružení podniků a podniky působící v odvětví nákladní dopravy, silniční dopravy nebo expresních zásilek, na straně jedné, a Autorità per le Garanzie nelle Comunicazioni (orgán pro regulaci komunikací, Itálie; dále jen „AGCOM“) a Ministero dello Sviluppo Economico (Ministerstvo pro hospodářský rozvoj, Itálie) na straně druhé, a to ohledně legality právních aktů přijatých za účelem provedení směrnice 97/67.

3

Body 10, 18, 22 a 23 odůvodnění směrnice 97/67 uvádí:

[…]

[…]

4

Článek 2 této směrnice uvádí:

„Pro účely této směrnice se:

[…]

[…]

[…]“

5

Článek 7 uvedené směrnice stanoví:

„1.   Členské státy neudělí ani neponechají v platnosti výlučná nebo zvláštní práva k zavedení a poskytování poštovních služeb. Členské státy mohou financovat poskytování všeobecných služeb v souladu s jedním nebo více způsoby uvedenými v odstavcích 2, 3 a 4 nebo jakýmkoli jiným způsobem, který je v souladu se Smlouvou o ES.

[…]

3.   Pokud členský stát rozhodne, že povinnosti všeobecných služeb stanovené v této směrnici představují pro poskytovatele všeobecných služeb čisté náklady vypočítané s ohledem na přílohu I a představují nerovnou finanční zátěž, může zavést:

4.   Jestliže jsou čisté náklady rozděleny podle odst. 3 písm. b), mohou členské státy zřídit vyrovnávací fond, který může být financován z poplatků hrazených poskytovateli nebo uživateli služeb a je spravován pro tento účel subjektem nezávislým na osobě nebo osobách jej využívajících. Členské státy mohou udělení oprávnění poskytovatelům služeb podle čl. 9 odst. 2 podmínit povinností přispívat do tohoto fondu nebo dodržovat povinnosti všeobecných služeb. Tímto způsobem lze financovat povinnosti všeobecných služeb poskytovatelem nebo poskytovateli všeobecných služeb uvedené v článku 3.

5.   Členské státy zajistí dodržování zásady transparentnosti, nediskriminace a přiměřenosti při zřizování vyrovnávacího fondu a při stanovení výše finančních příspěvků uvedených v odstavcích 3 a 4. Rozhodnutí přijatá v souladu s odstavci 3 a 4 jsou založena na objektivních a ověřitelných kritériích a zveřejňují se.“

6

Článek 9 téže směrnice stanoví:

„1.   Pro služby, které nespadají do oblasti všeobecných služeb, mohou členské státy zavést všeobecná oprávnění v rozsahu nezbytném pro zaručení souladu se základními požadavky.

2.   Pro služby, které spadají do oblasti všeobecných služeb, mohou členské státy zavést schvalovací postupy včetně individuálních licencí v rozsahu nezbytném pro zaručení souladu se základními požadavky a k zajištění poskytování všeobecných služeb.

Udělení oprávnění může:

Povinnosti a požadavky uvedené v první odrážce a v článku 3 lze stanovit pouze určeným poskytovatelům všeobecných služeb.

[…]

3.   Postupy, povinnosti a požadavky uvedené v odstavcích 1 a 2 jsou transparentní, přístupné, nediskriminační, přiměřené, přesné a jednoznačné, jsou předem zveřejňovány a založeny na objektivních kritériích. Členské státy zajistí, aby důvody pro odmítnutí vydání nebo odnětí oprávnění jako celku nebo jeho části byly sděleny žadateli, a zavedou opravné prostředky.“

7

Body 17, 27 a 28 odůvodnění směrnice 2008/6 uvádí:

[…]

8

Směrnice 97/67 byla provedena do italského právního řádu prostřednictvím decreto legislativo n. 261 – Attuazione della direttiva 97/67/CE concernente regole comuni per lo sviluppo del mercato interno dei servizi postali comunitari e per il miglioramento della qualita’ del servizio (legislativní nařízení č. 261 o provedení směrnice 97/67/ES o společných pravidlech pro rozvoj vnitřního trhu poštovních služeb ve Společenství a o zlepšení kvality služeb) ze dne 22. července 1999 (GURI, č. 182, ze dne 5. srpna 1999) ve znění decreto legislativo n. 58 – Attuazione della direttiva 2008/6/CE che modifica la direttiva 97/67/CE, per quanto riguarda il pieno completamento del mercato interno dei servizi postali della Comunita (legislativní nařízení č. 58 o provedení směrnice 2008/6/ES, kterou se mění směrnice 97/67/ES týkající se úplného dosažení vnitřního trhu poštovních služeb Společenství) ze dne 31. března 2011 (GURI, č. 98, ze dne 24. dubna 2011) (dále jen „legislativní nařízení č. 261/99“). Pojmy používané v legislativním nařízení č. 261/99 k definování pojmů „poštovní služby“, „poskytovatel poštovních služeb“ a „poštovní zásilka“ jsou v podstatě totožné s těmi, jež jsou uvedeny ve směrnici 97/67.

9

Článek 6 legislativního nařízení č. 261/99 stanoví:

„1.   Všeobecnému oprávnění […] podléhá veřejné poskytování služeb, které nejsou součástí všeobecných služeb, včetně poskytování soukromých poštovních schránek pro dodávání poštovních zásilek.

1a.   Vydání všeobecného oprávnění, a to i pro poskytovatele všeobecných služeb, může vzhledem k situaci na trhu a organizaci poštovních služeb podléhat zvláštním povinnostem všeobecné služby, které zahrnují kvalitu, dostupnost a výkon odpovídajících služeb, anebo povinnosti finančně přispívat na mechanismy sdílení nákladů podle článku 10 tohoto nařízení. Tyto povinnosti určí rozhodnutím regulační orgán.

2.   Regulační orgán na základě rozhodnutí přijatého do 180 dnů po vstupu legislativního nařízení, kterým se provádí směrnice 2008/6, v platnost určí případy, v nichž může být zahájena činnost, jakmile je ministerstvu pro hospodářský rozvoj […] předloženo potvrzení o zahájení činnosti […].

3.   Rozhodnutí uvedené v odstavci 2 stanoví povinnosti a požadavky, které musí splňovat subjekty vykonávající činnosti podléhající všeobecnému oprávnění, včetně povinností v oblasti pracovních podmínek uvedených v článku 18a, způsobů provádění kontroly v provozovnách podniků, jakož i řízení o upozornění, pozastavení a zákazu činnosti v případě porušení povinností.“

10

Podle čl. 10 odst. 1 až 3 legislativního nařízení č. 261/99 platí:

„1.   Zřizuje se vyrovnávací fond pro kompenzace povinností všeobecných služeb. Fond spravuje Ministerstvo komunikací a jeho účelem je zajistit poskytování všeobecných služeb; je využíván v případě, že poskytovatel všeobecných služeb při poskytování uvedené služby a výlučné služby uvedené v článku 4 nemá dostatečné výnosy, aby mohl zajistit plnění svých povinností.

2.   Do fondu uvedeného v odstavci 1 jsou povinni přispívat držitelé individuálních licencí a všeobecných oprávnění do maximální výše 10 % hrubých výnosů vztahujících se ke službám, které jsou zaměnitelné se službami zahrnutými ve všeobecných službách a které vyplývají z povolené činnosti.

3.   Výši příspěvku určí podle zásad transparentnosti, nediskriminace a proporcionality vnitrostátní regulační orgán na základě nákladů efektivního řízení všeobecných služeb.“

11

Podle článku 18a legislativního nařízení č. 261/99 poskytovatelé poštovních služeb, na které odkazuje čl. 3 odst. 11, 5 a 6 tohoto nařízení, musí dodržovat povinnosti týkající se pracovních podmínek stanovené vnitrostátními právními předpisy a platnými kolektivními smlouvami.

12

Rozhodnutím č. 129/15/CONS ze dne 11. března 2015 (dále jen „rozhodnutí č. 129/15“) AGCOM schválil abilitativi titoli in materia di regolamento per l’ offerta al pubblico di servizi postali (nařízení o povolení pro veřejné nabídky poštovních služeb, dále jen „nařízení o povolení“), které je uvedeno v příloze A.

13

Podle čl. 8 odst. 4 tohoto nařízení se všeobecné oprávnění nevyžaduje v případě výkonu samotné činnosti přepravy.

14

Článek 10 odst. 4 písm. c) uvedeného nařízení stanoví, že žadatel o všeobecné oprávnění musí v době podání žádosti dodržovat povinnosti v oblasti sociálního zabezpečení svých zaměstnanců. Podle čl. 10 odst. 8 písm. f) téhož nařízení musí žadatel o povolení v okamžiku podání žádosti uvést popis opatření přijatých za účelem zajištění dodržení povinnosti zachovat listovní tajemství.

15

Článek 11 odst. 1 písm. b) a f) nařízení o povolení stanoví, že příjemce všeobecného oprávnění musí splnit požadavky na pracovní podmínky stanovené ve vnitrostátních právních předpisech a kolektivních pracovních smlouvách pro poštovní odvětví a „přispět na financování nákladů na poskytování všeobecné služby v případech, kdy jsou naplněny podmínky stanovené v bodě 27 odůvodnění směrnice [2008/6] a čl. 10 odst. 2 [legislativního nařízení č. 261/99]“.

16

Článek 15 odst. 2 tohoto nařízení stanoví, že „držitel všeobecného oprávnění je povinen přispívat do vyrovnávacího fondu kompenzujícího povinnosti všeobecných služeb, pokud jsou splněny podmínky stanovené v bodě 27 odůvodnění směrnice [2008/6] a čl. 10 odst. 2 [nařízení č. 261/99].“

17

Žalobkyně v původním řízení jsou sdružení podniků a podniky působící v odvětví silniční dopravy, nákladní dopravy a expresních zásilek (věc C‑259/16) nebo pouze v odvětví expresních zásilek (věc C‑260/16).

18

Tyto podniky a tato sdružení podniků jsou držiteli všeobecného oprávnění k výkonu poštovní služby ve smyslu článku 6 legislativního nařízení č. 261/99.

19

Žalobkyně v původním řízení se obrátily na předkládající soud s žalobou znějící na zrušení rozhodnutí č. 129/15, nařízení týkajícího se povolení, jakož i decreto del Ministro dello Sviluppo Economico – Disciplinare delle procedure per il rilascio dei titoli abilitativi per l’offerta al pubblico dei servizi postali (nařízení ministra pro hospodářský rozvoj o úpravě postupů pro vydávání povolení pro veřejnou nabídku poštovních služeb) ze dne 29. července 2015 (dále jen „nařízení ze dne 29. července 2015“). Uvedly, že tyto akty příliš široce vykládají pojem „poštovní služby“ uvedený v čl. 2 bodu 1 směrnice 97/67, přičemž mezi tyto služby zahrnují činnosti, které vykonávají žalobkyně. Kromě toho zdůraznily, že jim tyto akty ukládají nepřiměřené požadavky oproti požadavkům stanoveným v uvedené směrnici.

20

Pokud jde o výklad pojmu „poštovní služby“, je předkládající soud toho názoru, že tento pojem nemůže zahrnovat činnosti v rámci silniční dopravy, nákladní dopravy a doručování expresních zásilek. Za poštovní zásilky ve smyslu čl. 2 bod 6 směrnice 97/67 mohou být považovány pouze balíky přepravované poskytovateli poštovních služeb a v souladu s podmínkami této poštovní služby. Tento soud má proto pochybnosti, zda jsou dotčené akty v souladu s touto směrnicí v rozsahu, v němž tyto akty jednak z působnosti této směrnice vylučují pouze činnosti, jejichž předmětem je samotná fyzická doprava zboží, a jednak do této služby zahrnují rovněž „poštovní služby s přidanou hodnotou“, jako jsou služby expresních zásilek.

21

Pokud jde o údajné porušení zásady proporcionality, předkládající soud zaprvé uvádí, že čl. 6 odst. 1 legislativního nařízení č. 261/99 bez rozdílu a automaticky ukládá poskytovatelům poštovních služeb, které nejsou součástí všeobecných služeb, získat všeobecné oprávnění. Přitom na základě čl. 9 odst. 1 směrnice 97/67 mohou členské státy zavést všeobecná oprávnění pouze „v rozsahu nezbytném pro zaručení souladu se základními požadavky“.

22

Zadruhé akty dotčené v původním řízení, zejména články 10 a 11 nařízení o povolení, ukládají podmínky pro získání všeobecného oprávnění, které nejsou upraveny směrnicí 97/67. V každém případě jsou podmínky nepřiměřené ve vztahu k činnostem, které žalobkyně v původním řízení skutečně provozují. Konkrétně předkládající soud zdůrazňuje, že k zajištění řádného fungování trhů, na nichž působí žalobkyně v původním řízení, není třeba žádná regulace. Ve skutečnosti jsou tyto trhy, na rozdíl od trhu služeb, které jsou součástí všeobecných služeb, schopné účinně plnit samoregulační funkci.

23

Zatřetí předkládající soud vyjadřuje pochybnosti, pokud jde o legalitu povinnosti držitelů všeobecného oprávnění přispívat na náklady všeobecných služeb stanovené v čl. 6 odst. 1a legislativního nařízení č. 261/99. Ačkoli totiž z čl. 7 odst. 4 a čl. 9 odst. 2 směrnice 97/67 vyplývá, že taková povinnost se vztahuje pouze na poskytovatele služeb, které jsou součástí všeobecných služeb, články 6 a 10 legislativního nařízení č. 261/99 ukládají povinnost platit příspěvek rovněž držitelům oprávnění podle čl. 9 odst. 1 této směrnice.

24

V každém případě z čl. 9 odst. 2 směrnice 97/67 vyplývá, že povinnost přispívat na náklady všeobecné služby nemůže být uložena, aniž byla předem posuzována vhodnost uložení takové povinnosti. Přitom akty dotčené v původním řízení neobsahovaly žádné předchozí hodnocení v tomto ohledu, a proto z toho úhlu pohledu rovněž porušily zásadu proporcionality.

25

Za těchto podmínek se Tribunale amministrativo regionale per il Lazio (regionální správní soud pro Lazio, Itálie) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky, které jsou formulovány shodně pro věci C‑259/16 a C‑260/16:

26

Rozhodnutím předsedy Soudního dvora ze dne 21. června 2016 byly věci C‑259/16 a C‑260/16 spojeny pro účely písemné i ústní části řízení a pro účely rozsudku.

27

První otázkou se předkládající soud v podstatě táže, zda čl. 2 body 1, 1a a 6 směrnice 97/67 musí být vykládány v tom smyslu, že brání takové vnitrostátní právní úpravě, jako je právní úprava dotčená ve věci v původním řízení, podle níž podniky silniční dopravy, nákladní dopravy a služby expresních zásilek, které poskytují služby spočívající ve výběru, třídění, přepravě a dodávání poštovních zásilek, s výjimkou případů, kdy je jejich činnost omezena na přepravu poštovních zásilek, představují poskytovatele poštovních služeb ve smyslu čl. 2 bodu 1a této směrnice.

28

V projednávaném případě, jak uvedl generální advokát v bodě 38 svého stanoviska, se pochybnosti předkládajícího soudu týkají toho, zda případně za poskytovatele poštovních služeb ve smyslu čl. 2 bodu 1a směrnice 97/67 mohou být považovány dvě kategorie podniků, a to jednak podniky, které nabízejí služby silniční a nákladní dopravy, a jednak podniky přepravující expresní zásilky.

29

Pokud jde o služby silniční a nákladní dopravy, žalobkyně v původním řízení tvrdí, že podnik, který jako svou hlavní činnost vykonává službu doručování poštovních zásilek a některou ze služeb uvedených v čl. 2 bod 1 směrnice 97/67 poskytuje pouze doplňkově, nemůže být považován za „poskytovatele poštovních služeb“.

30

V tomto ohledu je třeba zaprvé připomenout, že podle čl. 2 bodu 1 směrnice 97/67 se „poštovními službami“ rozumí služby zahrnující výběr, třídění, přepravu a dodávání poštovních zásilek.

31

Zadruhé bod 17 odůvodnění směrnice 2008/6 uvádí, že samotná doprava by za poštovní službu považována být neměla. Kromě toho uvedená směrnice vložila do článku 2 směrnice 97/67 bod 1a, podle kterého se „poskytovatelem poštovních služeb“ rozumí podnik poskytující jednu nebo více „poštovních služeb“.

32

Směrnice 2008/6 však nezavedla žádnou změnu původního znění směrnice 97/67, pokud jde o nutnost rozlišovat mezi hlavním a doplňkovým poskytováním poštovních služeb podle čl. 2 bodu 1 směrnice 97/67.

33

Zatřetí, za související s poštovními službami může být činnost považována pouze za podmínky, že se týká „poštovní zásilky“ ve smyslu čl. 2 bod 6 směrnice 97/67. V tomto ohledu toto ustanovení definuje poštovní zásilku jako zásilku s adresou v konečné podobě, ve které má být poskytovatelem poštovních služeb dodána, a upřesňuje, že taková zásilka může obsahovat zejména listovní zásilky, knihy, katalogy, noviny, časopisy a poštovní balíky obsahující zboží s obchodní hodnotou či bez obchodní hodnoty.

34

Za těchto podmínek musí být podnik kvalifikován jako „poskytovatel poštovních služeb“ ve smyslu čl. 2 bodu 1a směrnice 97/67, pokud poskytuje alespoň služby uvedené v čl. 2 bodu 1 této směrnice a pokud se takto poskytované služby týkají poštovní zásilky, přičemž jeho činnost se nemusí omezovat na službu doručování. Z toho plyne, že podniky silniční a nákladní dopravy, jejichž hlavní činností je služba doručování poštovních zásilek a jako doplňkovou činnost poskytují služby zahrnující výběr, třídění nebo dodávání takových zásilek, by neměly být vyloučeny z oblasti působnosti uvedené směrnice.

35

Kromě toho, jak uvedl generální advokát v bodě 43 svého stanoviska, pokud by mělo být připuštěno, že podniky silniční a nákladní dopravy jsou vyloučeny z oblasti působnosti směrnice 97/67 pouze z toho důvodu, že vykonávají výběr, třídění nebo dodávání poštovních zásilek pouze jako vedlejší činnost, vedlo by to k mnoha obtížím při výkladu této směrnice. Pro účely určení použitelného právního režimu je tedy nezbytné posoudit v jednotlivých případech, jak velký je podíl služeb vykonávaných doplňkově ve srovnání se službou poskytovanou jako hlavní činnost.

36

Co se týče služeb expresních zásilek, žalobkyně v původním řízení tvrdí, že tyto služby nemohou spadat do působnosti směrnice 97/67 z důvodu jejich přidané hodnoty.

37

V tomto ohledu je třeba zaprvé připomenout, že směrnice 97/67 nedefinuje, co je třeba chápat pod „službou expresních zásilek“, a pouze v bodě 18 odůvodnění uvádí, že „zásadní rozdíl mezi expresními zásilkami a všeobecnými poštovními službami spočív[á] v přidané hodnotě (v jakékoli formě) poskytované expresními službami a vnímané zákazníky“.

38

Zadruhé z judikatury Soudního dvora vyplývá, že služby expresních zásilek se odlišují od všeobecné poštovní služby přidanou hodnotou poskytovanou zákazníkům, pro niž zákazníci souhlasí s vyšší cenou. Takové poskytování služeb odpovídá specifickým službám, které lze oddělit od služeb ve veřejném zájmu, které odpovídají zvláštním potřebám hospodářských subjektů a vyžadují některé dodatečné služby, jež tradiční poštovní služba nenabízí (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 15. června 2017, Ilves Jakelu,C‑368/15, EU:C:2017:462, bod 24 a citovaná judikatura).

39

Zatřetí v rozsudcích ze dne 13. října 2011, DHL International (C‑148/10, EU:C:2011:654, body 30 a 52), ze dne 16. listopadu 2016, DHL Express (Austria) (C‑2/15, EU:C:2016:880, bod 31), jakož i ze dne 15. červnu 2017, Ilvesem Jakelu (C‑368/15, EU:C:2017:462, bod 29) měl Soudní dvůr za to, že společnosti poskytující služby expresních zásilek spadají do působnosti směrnice 97/67, a použil na ně určitá ustanovení této směrnice. Jak přitom uvedl generální advokát v bodě 46 svého stanoviska, tyto rozsudky by neměly žádný smysl, pokud by Soudní dvůr implicitně nevycházel z předpokladu, že služby expresních zásilek patří mezi „poštovní služby“ ve smyslu čl. 2 bodu 1 této směrnice.

40

Za těchto podmínek, pokud je možno rozlišovat mezi všeobecnými službami a službami expresních zásilek na základě toho, zda existuje či nikoli přidaná hodnota takových služeb, je nutno uvést, že takovéto rozlišovací kritérium je zcela irelevantní, pokud jde o povahu služeb uvedených v čl. 2 bodě 1 směrnice 97/67. Okolnost, že tyto služby mají případně přidanou hodnotu, jim nemůže vzít povahu „poštovní služby“ ve smyslu tohoto ustanovení.

41

Vzhledem k výše uvedeným úvahám je třeba odpovědět na první předběžnou otázku tak, že čl. 2 body 1, 1a a 6 směrnice 97/67 musí být vykládány v tom smyslu, že nebrání takové vnitrostátní právní úpravě, jako je právní úprava dotčená ve věci v původním řízení, podle které podniky silniční dopravy, nákladní dopravy nebo služby expresních zásilek, které poskytují služby spočívající ve výběru, třídění, přepravě a dodávání poštovních zásilek, s výjimkou případů, kdy je jejich činnost omezena na přepravu poštovních zásilek, představují poskytovatele poštovních služeb ve smyslu čl. 2 bod 1a této směrnice.

42

Druhou otázkou se předkládající soud v podstatě táže, zda musí být čl. 2 bod 19 a čl. 9 odst. 1 směrnice 97/67 vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, která ukládá každému podniku silniční dopravy, nákladní dopravy a služeb expresních zásilek získat všeobecné oprávnění pro poskytování poštovních služeb, aniž bylo předem ověřeno, že takové povolení je nezbytné k naplnění jednoho ze základních požadavků.

43

V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle čl. 9 odst. 1 směrnice 97/67 pro služby, které nespadají do oblasti všeobecných služeb, mohou členské státy zavést všeobecná oprávnění v rozsahu nezbytném pro zaručení souladu se základními požadavky.

44

Článek 2 bod 19 této směrnice taxativně vyjmenovává tyto požadavky a definuje je jako obecné neekonomické zřetele, které mohou členský stát přimět k zavedení podmínek pro poskytování poštovních služeb.

45

Jak uvedl generální advokát v bodě 58 svého stanoviska, z výše uvedených úvah vyplývá, že členský stát, který se rozhodne podmínit přístup na trh poštovních služeb získáním všeobecného oprávnění, musí své rozhodnutí odůvodnit jedním nebo několika takovými základními požadavky.

46

V projednávané věci předkládající soud uvádí, že článek 6 legislativního nařízení č. 261/99 paušálně a automaticky ukládá podnikům poskytujícím poštovní služby, které nejsou součástí všeobecných služeb, povinnost získat všeobecné oprávnění, aniž je předem ověřeno, zda je takové oprávnění nutné k zaručení toho, že je dodržen alespoň jeden ze základních požadavků. Tento soud dodává, že povinnosti získat takové všeobecné oprávnění uložené uvedeným podnikům jsou nepřiměřené.

47

Za těchto okolností je pro zodpovězení druhé předběžné otázky třeba ověřit, zda taková právní úprava, jako je úprava dotčená ve věci v původním řízení, může být odůvodněna jedním ze základních požadavků uvedených v čl. 2 bodě 19 směrnice 97/67 a zda je přiměřená v tom smyslu, že je způsobilá zaručit uskutečnění sledovaného cíle, a pokud ano, zda tento cíl nemůže být dosažen zákazem v omezenějším rozsahu.

48

V tomto ohledu, co se týče otázky, zda může být právní úprava, jako je úprava dotčená ve věci v původním řízení, odůvodněna jedním ze základních požadavků uvedených v čl. 2 bod 19 směrnice 97/67, vyplývá ze spisu, který má Soudní dvůr k dispozici, že tato právní úprava odůvodňuje zavedení systému všeobecného oprávnění pro podniky, aby mohly být považovány za „poskytovatele poštovních služeb“, a to prostřednictvím určitých základních požadavků, a sice dodržení pracovních podmínek a systémů sociálního zabezpečení, jakož i listovního tajemství.

49

Co se týče přiměřenosti právních předpisů dotčených v původním řízení, je třeba připomenout, že je na předkládajícím soudu, aby ověřil při celkovém posouzení všech relevantních skutkových a právních okolností, zda je taková právní úprava způsobilá zaručit uskutečnění sledovaného cíle a nepřekračuje meze toho, co je k dosažení těchto cílů nezbytné. Nicméně Soudnímu dvoru přísluší, aby předkládajícímu soudu k této otázce poskytl všechny prvky výkladu unijního práva, které mu umožní rozhodnout (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 20. prosince 2017, Global Starnet,C‑322/16, EU:C:2017:985, body 51 a 52).

50

Co se zaprvé týče způsobilosti uvedené právní úpravy zaručit uskutečnění sledovaného cíle, je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury Soudního dvora platí, že vnitrostátní právní předpisy jsou vhodné k zaručení uskutečnění dovolávaného cíle pouze tehdy, pokud opravdu odpovídají snaze jej dosáhnout soudržným a systematickým způsobem (rozsudek ze dne 10. března 2009, Hartlauer,C‑169/07, EU:C:2009:141, bod 55).

51

Pokud se přitom jedná o první ze základních požadavků, které jsou připomenuty v bodě 48 tohoto rozsudku, a sice dodržování pracovních podmínek a systémů sociálního zabezpečení, čl. 10 odst. 4 písm. c) nařízení o povolení stanoví, že udělení všeobecného oprávnění poskytovateli poštovních služeb je podmíněno splněním požadavků v oblasti sociálního zabezpečení zaměstnanců tohoto poskytovatele v době podání žádosti.

52

V tomto ohledu vyplývá jak z čl. 6 odst. 3 a článku 18a legislativního nařízení č. 261/99, tak z čl. 11 odst. 1 písm. b) nařízení o povolení, že držitel oprávnění je povinen dodržovat ustanovení týkající se pracovních podmínek stanovených ve vnitrostátních právních předpisech a kolektivních smlouvách platných v poštovním odvětví. Za tímto účelem čl. 10 odst. 8 nařízení o povolení ukládá žadatelům o všeobecné oprávnění, aby v okamžiku předložení žádosti poskytli informace týkající se kolektivních smluv použitelných na jejich zaměstnance a další informace ohledně těchto zaměstnanců.

53

Kromě toho, jak uvedl generální advokát v bodě 59 svého stanoviska, v rozhodnutí č. 129/15 AGCOM uvedl skutečnosti, které vysvětlují, jak požadavky stanovené dotčenou právní úpravou mohou zaručit dodržování pracovních podmínek.

54

Pokud jde o druhý ze základních požadavků připomenutých v bodě 48 tohoto rozsudku, a sice zachování listovního tajemství, čl. 10 odst. 8 nařízení o povolení stanoví, že podniky žádající o udělení oprávnění musí příslušným orgánům v době podání žádosti předat popis opatření přijatých za účelem zajištění, že bude dodržována povinnost listovního tajemství.

55

Za těchto podmínek se právní úprava dotčená v původním řízení jeví jako způsobilá zajistit dodržování určitých základních požadavků uvedených v čl. 2 bodě 19 směrnice 97/67.

56

Zadruhé je třeba ověřit, zda povinnosti, kterými právní úprava dotčená v původním řízení podmiňuje udělení všeobecného oprávnění pro poskytování poštovních služeb, nepřekračují meze toho, co je k dosažení sledovaného cíle nezbytné.

57

Přitom jak tvrdí generální advokát v bodě 64 svého stanoviska, předkládající soud neuvádí, konkrétně které povinnosti uložené právní úpravou dotčenou v původním řízení by mohly být považovány za nepřiměřené, s výjimkou požadavku na financování všeobecných služeb, který je předmětem třetí a čtvrté předběžné otázky.

58

Stejně tak je v předkládacím rozhodnutí uvedeno pouze to, že tyto závazky jsou povinné, pokud jde jak o udělení všeobecného oprávnění, tak o výkon těchto činností.

59

Kromě toho ze spisu, který má Soudní dvůr k dispozici, vyplývá, že všeobecné oprávnění je považováno za udělené 45 dnů poté, co příslušné orgány obdrží žádost dotyčného podniku.

60

S ohledem na všechny tyto okolnosti, zejména podmínky pro udělování všeobecného oprávnění, je třeba konstatovat, jak uvedl generální advokát v bodech 65 a 66 svého stanoviska, že požadavky stanovené vnitrostátní právní úpravou dotčenou v původním řízení nemohou být považovány za překračující meze toho, co je nezbytné k zaručení dodržování základních požadavků uvedených v čl. 2 bodě 19 směrnice 97/67.

61

S ohledem na veškeré tyto úvahy je namístě odpovědět na druhou předběžnou otázku tak, že čl. 2 bod 19 a čl. 9 odst. 1 směrnice 97/67 musí být vykládány v tom smyslu, že nebrání takové vnitrostátní právní úpravě, jako je právní úprava dotčená v původním řízení, která ukládá každému podniku silniční dopravy, nákladní dopravy a služeb expresních zásilek povinnost získat všeobecné oprávnění pro poskytování poštovních služeb, a to za předpokladu, že tato úprava je odůvodněna jedním ze základních požadavků uvedených v čl. 2 bodě 19 této směrnice a je v souladu se zásadou proporcionality v tom smyslu, že je způsobilá k zajištění sledovaného cíle a nepřekračuje meze toho, co je k dosažení tohoto cíle nezbytné, což musí ověřit předkládající soud.

62

Komise v písemných vyjádřeních zpochybňuje přípustnost třetí a čtvrté otázky. Vysvětluje, že ač je povinnost přispívat do vyrovnávacího fondu všeobecných služeb skutečně stanovena v čl. 10 odst. 2 legislativního nařízení č. 261/99 a v čl. 11 odst. 1 písm. f) nařízení o povolení, žádné rozhodnutí AGCOM dosud nestanovilo, že se tato povinnost použije na žalobkyně v původním řízení. Tyto otázky tedy mají hypotetickou povahu.

63

Z judikatury Soudního dvora v tomto ohledu vyplývá, že cílem žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce není dosáhnout vydání poradního stanoviska k obecným nebo hypotetickým otázkám, nýbrž je vedena skutečnou potřebou účinně vyřešit spor týkající se unijního práva (rozsudek ze dne 26. října 2017, Balgarska energijna borsa,C‑347/16, EU:C:2017:816, bod 31).

64

Je třeba konstatovat, že podle čl. 7 odst. 4 směrnice 97/67 mohou členské státy zřídit vyrovnávací fond, který může být financován z poplatků uložených zejména poskytovatelům poštovních služeb. Členské státy mohou navíc podmínit udělení oprávnění poskytovatelům služeb podle čl. 9 odst. 2 této směrnice povinností přispívat do tohoto fondu.

65

V projednávaném případě je třeba uvést, že podle čl. 10 odst. 2 legislativního nařízení č. 261/99 mají povinnost přispívat do vyrovnávacího fondu všeobecných služeb mimo jiné subjekty, které jsou držiteli všeobecných oprávnění, a to do maximální výše 10 % hrubých výnosů vztahujících se ke službám, které jsou zaměnitelné se službami zahrnutými ve všeobecných službách a které vyplývají z povolené činnosti. Vedle toho podle čl. 11 odst. 1 písm. f) nařízení o povolení musí držitel všeobecného oprávnění přispívat na financování nákladů na poskytování všeobecných služeb, pokud jsou splněny podmínky uvedené v bodě 27 odůvodnění směrnice 2008/6 a v čl. 10 odst. 2 legislativního nařízení č. 261/99.

66

Jak přitom vyplývá z vyjádření zúčastněných stran na jednání, AGCOM dosud nepřijal rozhodnutí o zřízení fondu na vyrovnání povinností všeobecných služeb. S výhradou ověření, které provede předkládající soud, se nejeví, že by tento vnitrostátní orgán již stanovil případy, v nichž poskytovatelé poštovních služeb, které nejsou součástí všeobecných služeb, budou požádáni, aby přispěli do tohoto fondu, ani konkrétní způsoby takového příspěvku.

67

Za těchto podmínek, pokud jde o třetí otázku, je třeba konstatovat, že jak vyplývá z úvah uvedených v bodě 65 tohoto rozsudku, čl. 7 odst. 4 směrnice 97/67 v rozsahu, v němž umožňuje členským státům uložit povinnost přispívat do vyrovnávacího fondu, byl proveden do italského právního řádu. Tuto otázku proto nelze považovat za hypotetickou, a proto je přípustná.

68

Naopak vzhledem k tomu, že čtvrtá otázka se v podstatě týká konkrétních podmínek, za nichž má být provedena povinnost držitele všeobecného oprávnění přispívat do vyrovnávacího fondu všeobecných služeb, je nutno konstatovat, že s ohledem na úvahy uvedené v bodě 66 tohoto rozsudku by zodpovědět tuto otázku znamenalo k této otázce vydat stanovisko určené AGCOM, což je v této fázi pouze hypotetické. Čtvrtá otázka je proto nepřípustná.

69

Třetí předběžnou otázkou se předkládající soud v podstatě táže, zda čl. 7 odst. 4 a čl. 9 odst. 2 směrnice 97/67 musí být vykládány v tom smyslu, že brání takové vnitrostátní právní úpravě, jako je právní úprava dotčená v původním řízení, která ukládá držiteli všeobecného oprávnění pro poskytování poštovních služeb povinnost přispívat do fondu vyrovnání kompenzujícího povinnosti všeobecných služeb.

70

V této souvislosti je třeba nejprve připomenout, že čl. 9 odst. 1 směrnice 97/67 umožňuje členským státům podřídit podniky v poštovním odvětví všeobecným oprávněním pro služby, které nespadají do oblasti všeobecných služeb, zatímco čl. 9 odst. 2 první pododstavec této směrnice stanoví možnost, že členské státy zavedou schvalovací postupy pro služby, které spadají do oblasti všeobecných služeb [rozsudek ze dne 16. listopadu 2016, DHL Express (Austria),C‑2/15, EU:C:2016:880, bod 20].

71

Dále čl. 9 odst. 2 druhý pododstavec uvedené směrnice uvádí výčet povinností, kterými může být udělení oprávnění podmíněno, aniž je možné vyvodit z jeho znění, na jakou kategorii oprávnění – oprávnění týkající se všech poštovních služeb nebo pouze služeb spadajících do oblasti všeobecných služeb – toto ustanovení odkazuje [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 16. listopadu 2016, DHL Express (Austria),C‑2/15, EU:C:2016:880, bod 21].

72

Konečně, jak je uvedeno v bodě 27 odůvodnění směrnice 2008/6, aby bylo možné určit, zda poskytovatelé poštovních služeb, které nejsou součástí všeobecných služeb, mohou být nuceni přispívat do vyrovnávacího fondu, musí členské státy posoudit, zda služby poskytované těmito podniky mohou být z hlediska uživatele považovány za služby spadající do oblasti všeobecných služeb, neboť jsou v dostatečné míře zaměnitelné se všeobecnými službami, a to s ohledem na povahu dotčených služeb.

73

V tomto ohledu je třeba konstatovat, že z analýzy celkové struktury čl. 9 odst. 2 druhého pododstavce směrnice 97/67 vyplývá, že výraz „oprávnění“ použitý v tomto ustanovení označuje jak oprávnění uvedená v odst. 2 prvním pododstavci tohoto článku, tak oprávnění uvedená v odstavci 1 uvedeného článku [rozsudek ze dne 16. listopadu 2016, DHL Express (Austria),C‑2/15, EU:C:2016:880, bod 28].

74

Dále kromě toho, že podmínka týkající se dostatečné zaměnitelnosti uvedené v bodě 27 odůvodnění směrnice 2008/6 byla převzata do čl. 10 odst. 2 legislativního nařízení č. 261/99, čl. 11 odst. 1 písm. f) nařízení o povolení výslovně ukládá příjemci všeobecného oprávnění „přispět k financování nákladů na poskytování všeobecné služby v případech, kdy jsou naplněny podmínky stanovené v bodě 27 odůvodnění směrnice [2008/6] a čl. 10 odst. 2 [legislativního nařízení č. 261/99]“, takže možnost uložit tomuto příjemci povinnost přispívat do vyrovnávacího fondu všeobecných služeb podléhá této podmínce týkající se dostatečné zaměnitelnosti.

75

S ohledem na všechny tyto úvahy je třeba na třetí otázku odpovědět tak, že čl. 7 odst. 4 a čl. 9 odst. 2 směrnice 97/67 musí být vykládány v tom smyslu, že nebrání takové vnitrostátní právní úpravě, jako je právní úprava dotčená v původním řízení, která ukládá držiteli všeobecného oprávnění pro poskytování poštovních služeb povinnost přispívat do vyrovnávacího fondu kompenzujícího povinnosti všeobecných služeb, pokud tyto služby mohou být z hlediska uživatele považovány za služby spadající do oblasti všeobecných služeb vzhledem k tomu, že vykazují dostatečný stupeň zaměnitelnosti se všeobecnými službami.

76

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (pátý senát) rozhodl takto: