1.

Projednávaná žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, kterou dne 4. října 2016 předložil kanceláři Soudního dvora Sofijski gradski sad (městský soud v Sofii, Bulharsko), se týká výkladu článku 35 SFEU a čl. 1 odst. 1 písm. d) nařízení Komise (ES) č. 1998/2006 ze dne 15. prosince 2006 o použití článků 87 ( 2 ) a 88 ( 3 ) Smlouvy na podporu de minimis ( 4 ) a platnosti tohoto ustanovení z hlediska článku 35 SFEU.

2.

Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi společností „ZPT“ AD (dále jen „žalobkyně“) na jedné straně a Narodnym sabraniem na Republika Balgarija (Národní shromáždění Bulharské republiky), Varchovenym administrativenym sadem (Nejvyšší správní soud, Bulharsko) a Nacionalnou agencijou za prichodite (Národní agentura pro veřejné příjmy, Bulharsko) (dále jen společně „žalované“) na straně druhé ohledně daňového výměru za rok 2008 zaslaného žalobkyni.

3.

Žalobkyně v žalobě předkládajícímu soudu navrhla, aby žalovaným uložil povinnost společně a nerozdílně nahradit majetkovou škodu, která jí vznikla v důsledku toho, že žalovaní porušili unijní právo, zejména ustanovení nařízení č. 1998/2006.

4.

V souladu se žádostí Soudního dvora se toto stanovisko zaměří na otázku předkládajícího soudu ( 5 ) týkající se platnosti čl. 1 odst. 1 písm. d) nařízení č. 1998/2006 z hlediska článku 35 SFEU.

5.

Článek 34 SFEU stanoví:

„Množstevní omezení dovozu, jakož i veškerá opatření s rovnocenným účinkem, jsou mezi členskými státy zakázána.“

6.

Článek 35 SFEU stanoví:

„Množstevní omezení vývozu, jakož i veškerá opatření s rovnocenným účinkem, jsou mezi členskými státy zakázána.“

7.

Článek 36 SFEU stanoví:

„Články 34 a 35 nevylučují zákazy nebo omezení dovozu, vývozu nebo tranzitu odůvodněné veřejnou mravností, veřejným pořádkem, veřejnou bezpečností, ochranou zdraví a života lidí a zvířat, ochranou rostlin, ochranou národního kulturního pokladu, jenž má uměleckou, historickou nebo archeologickou hodnotu, nebo ochranou průmyslového a obchodního vlastnictví. Tyto zákazy nebo omezení však nesmějí sloužit jako prostředky svévolné diskriminace nebo zastřeného omezování obchodu mezi členskými státy.“

8.

Článek 2 odst. 1 nařízení Rady (ES) č. 994/98 ze dne 7. května 1998 o použití článků [107 a 108 SFEU] na určité kategorie horizontální státní podpory ( 6 ), nadepsaný „De minimis“, stanoví:

„Komise může stanovit nařízením přijatým postupem podle článku 8 tohoto nařízení, že určité podpory nesplňují všechna kritéria čl. [107 odst. 1 SFEU] s ohledem na rozvoj a fungování společného trhu a že jsou tedy vyňaté z oznamovací povinnosti stanovené v čl. [108 odst. 3 SFEU], pokud podpora poskytnutá stejnému podniku za dané časové období nepřekročí určitou pevně stanovenou částku.“

9.

Bod 1 odůvodnění nařízení č. 1998/2006 uvádí:

„Nařízení (ES) č. 994/98 zmocňuje Komisi stanovit nařízením prahovou hodnotu, pod kterou jsou opatření podpory považována za opatření nesplňující všechna kritéria čl. [107 odst. 1 SFEU] a nepodléhají tedy oznamovacímu postupu podle čl. [108 odst. 3 SFEU].“

10.

Bod 6 odůvodnění nařízení č. 1998/2006 uvádí:

„Toto nařízení by se nemělo vztahovat na podporu vývozu nebo podporu de minimis zvýhodňující domácí výrobky před dováženými. Zejména by se neměla vztahovat na podporu financování zřízení a provozu distribuční sítě v jiných členských státech Společenství. Podpora umožňující pokrytí nákladů na účast na veletrzích nebo na studie či poradenské služby potřebné k uvedení nového nebo stávajícího výrobku na nový trh zpravidla podporu vývozu nepředstavuje.“

11.

Bod 8 odůvodnění nařízení č. 1998/2006 uvádí:

„Ze zkušeností Komise lze odvodit, že podpora, která za období tří let nepřesáhne strop ve výši 200000 [eur], neovlivní obchod mezi členskými státy nebo nenaruší hospodářskou soutěž, a nespadá proto pod čl. [107 odst. 1 SFEU] […]“

12.

Článek 1 nařízení č. 1998/2006, nadepsaný „Oblast působnosti“, stanoví:

„Toto nařízení se vztahuje na podporu poskytnutou podnikům ve všech odvětvích s výjimkou:

[…]

[…]“

13.

Článek 2 nařízení č. 1998/2006, nadepsaný „Podpora de minimis“, stanoví:

„1.   Splňují-li opatření podpory podmínky stanovené v odstavcích 2 až 5 tohoto článku, má se za to, že nesplňují všechna kritéria čl. [107 odst. 1 SFEU] a nepodléhají proto oznamovací povinnosti podle čl. [108 odst. 3 SFEU].

2.   Celková výše podpory de minimis poskytnuté jednomu podniku nesmí v kterémkoli tříletém období přesáhnout částku 200000 [eur]. […] Tyto stropy se uplatní nezávisle na formě podpory nebo jejím sledovaném cíli […]“

14.

Bod 4 odůvodnění nařízení č. 69/2001 uváděl, že „[v] souladu s Dohodou Světové obchodní organizace o subvencích a vyrovnávacích opatřeních by se toto nařízení nemělo vztahovat na podporu vývozu nebo podporu zvýhodňující domácí produkty před dováženými“.

15.

Článek 3 odst. 1 písm. a) Dohody o subvencích a vyrovnávacích opatřeních, která je přílohou Dohody o zřízení WTO, stanoví, že „jsou […] zakázány […] subvence závislé právně nebo fakticky, výlučně nebo jako jedna z několika dalších podmínek, na výsledcích vývozu“.

16.

Příloha I Dohody o subvencích a vyrovnávacích opatřeních, která je přílohou Dohody o zřízení WTO, obsahuje seznam příkladů vývozních subvencí.

17.

Zákon o dani z příjmů společností ( 7 ) (dále jen „daňový zákon“) ve znění účinném ode dne 1. ledna 2007 stanoví:

„Článek 182 […]

2.   […] Daňové zvýhodnění, které představuje podporu de minimis, se neuplatní:

[…]

Článek 184 […] Daňové subjekty mají nárok na úplné prominutí daně z příjmů společností odváděné ze zdanitelného zisku z vykonávané výrobní činnosti, včetně výroby na zakázku, jsou-li splněny tyto kumulativní podmínky:

Článek 188 […]

1.   […] Daňové zvýhodnění představuje podporu de minimis, pokud výše podpory de minimis, kterou obdržel daňový subjekt během posledních tří let, včetně stávajícího roku, bez ohledu na svoji formu a zdroj nepřekročí ekvivalent částky 200000 eur v [bulharských levech (BGN)] […]

2.   Prostředky odpovídající prominuté dani ve smyslu článku 184 musí být v souladu s právními předpisy týkajícími se účetnictví investovány do hmotného či nehmotného majetku ve čtyřleté lhůtě, která začíná běžet od začátku roku, za který se daň promíjí. […]“

18.

Hlavní činnost žalobkyně, která je společností zapsanou v bulharském obchodním rejstříku, spočívá ve výrobě ocelových trub, trubek, dutých profilů a souvisejících potrubních tvarovek. Ve svých výrobnách vykonává tři samostatné a technicky nezávislé výrobní činnosti, kterými jsou výroba profilovaných a kulatých trub a trubek, výroba otevřených profilů tvářených za studena a ocelových bezpečnostních zařízení u pozemních komunikací (svodidel) a žárové zinkování, jakož i elektrolytické zinkování nebo elektrozinkování dílů.

19.

V daňovém přiznání za rok 2008 žalobkyně uvedla, že žádá o prominutí daně z příjmů společností ve smyslu článku 184 daňového zákona do výše 140677, 51 BGN [(přibližně 72000 eur)].

20.

Daňovým výměrem ze dne 5. března 2010 bylo prominutí daně odmítnuto s odůvodněním, že žalobkyně nesplňuje požadavek uvedený v čl. 182 odst. 2 bodu 7 daňového zákona, jelikož až do roku 2012 investovala do svých výroben, v nichž se vyráběly výrobky, které byly následně vyváženy do zahraničí.

21.

Podle předkládajícího soudu „daňový orgán konstatoval, že čl. 182 odst. 2 bod 7 [daňového zákona] je jednoznačný a [žalobkyně] se částečného prominutí daně z příjmů společností v žádném případě nemůže domáhat. Daňové zvýhodnění se týká uskutečněné výrobní činnosti, včetně výroby na zakázku, a omezující podmínka souvisí s následným prodejem výrobků a ochranou hospodářské soutěže v rámci Unie. Vzhledem k tomu, že [žalobkyně] v roce 2008 vyráběla výrobky, které se prodávaly v Bulharsku, členských státech Unie a třetích státech, vztahuje se na ni omezující podmínka stanovená v čl. 182 odst. 2 bodu 7 [daňového zákona], a prominutí daně za rok 2008 se tudíž nemůže domáhat. Daňový orgán konstatoval, že žalobkyně má za rok 2008 dluh na dani z příjmů společností ve výši 140677,51 BGN [(přibližně 72000 eur)] a na úrocích ve výši 21454,22 BGN [(přibližně 11000 eur)]“.

22.

Dne 21. května 2010 podala žalobkyně proti rozhodnutí správního orgánu žalobu u Administrativeneho sadu – grad Burgas (správní soud v Burgasu, Bulharsko).

23.

Rozhodnutím ze dne 12. ledna 2011 Administrativen sad – grad Burgas (správní soud v Burgasu) daňový výměr zrušil, jelikož byl toho názoru, že zamítnutí žádosti o prominutí daně není odůvodněné, protože v souvislosti se samostatnou činností spočívající v elektrozinkování dílů, u které chtěla žalobkyně podle svého tvrzení provést požadované investice, nedošlo k žádnému vývozu, a že neuplynula lhůta čtyř let, během níž mohla investovat částky odpovídající prominuté dani.

24.

Rozsudkem ze dne 27. prosince 2011, který byl vydán v rámci řízení o kasační stížnosti a nabyl právní moci, Varchoven administrativen sad (Nejvyšší správní soud) rozsudek Administrativeneho sadu – grad Burgas (správní soud v Burgasu) zrušil a žalobu žalobkyně směřující proti daňovému výměru zamítl. Varchoven administrativen sad (Nejvyšší správní soud) konstatoval, že investováno bylo do výrobny pro „žárové zinkování“, v níž se vyráběly výrobky, které byly následně vyváženy, a proto rozhodl, že není splněna podmínka týkající se investování do majetku, který nesouvisí s vývozem do třetích zemí nebo do členských států, stanovená v čl. 182 odst. 2 bodu 7 daňového zákona, a prominutí daně je nutno za těchto podmínek považovat za státní podporu, která vede k narušení hospodářské soutěže na společném trhu Unie.

25.

Žalobkyně podala u Sofijskiho gradskiho sadu (městský soud v Sofii) návrh, kterým se domáhala, aby byla žalovaným uložena povinnost jí společně a nerozdílně nahradit škodu vzniklou v důsledku údajného porušení unijního práva, kterého se žalovaní dopustili, a to zejména porušení nařízení č. 1998/2006. Tvrdí, že má nárok na náhradu škody odpovídající částce daně, o jejíž prominutí žádala, přičemž tato žádost byla zamítnuta, spolu s úroky.

26.

Za těchto podmínek se Sofijski gradski sad (městský soud v Sofii) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

27.

Písemná vyjádření předložili žalobkyně, každý ze žalovaných, bulharská, italská a řecká vláda a Komise.

28.

Vzhledem k nejednoznačnosti třetí věty třetí otázky předkládajícího soudu přijal Soudní dvůr dvě opatření.

29.

V prvé řadě položil předkládajícímu soudu následující otázku:

„Mohl by předkládající soud upřesnit, na které ustanovení poukazuje ve třetí větě třetí otázky, když se Soudního dvora táže, jaký je vztah mezi ‚tímto ustanovením‘ a článkem 35 SFEU?

Ptá se soud na to, zda má být článek 35 SFEU vykládán v tom smyslu, že brání takovému vnitrostátnímu ustanovení, jako je čl. 182 odst. 2 bod 7 [daňového] zákona, anebo se Soudního dvora táže na platnost čl. 1 odst. 1 písm. d) nařízení č. 1998/2006 […] z hlediska článku 35 SFEU?“

30.

V odpovědi ze dne 7. července 2017 předkládající soud uvedl:

„Cílem předmětné otázky je zjistit, zda mohou členské státy ve vnitrostátní právní úpravě stanovit pravidla, která obsahují další omezení vztahující se na vývozce výrobků vyrobených s použitím majetku nabytého na základě investování daňového zvýhodnění. V prvém případě, kdy výroba výrobků určených k vývozu nepředstavuje činnost, která je přímo spojená s vyváženým množstvím ve smyslu nařízení č. 1998/2006, vyvstává otázka, zda lze ve vnitrostátní právní úpravě stanovit omezení v případech podobných těm, které jsou uvedeny v čl. 182 odst. 2 bodu 7 [daňového zákona].

V případě kladné odpovědi, tedy představuje-li výroba výrobků určených k vývozu, při které je využit majetek, který byl pořízen z prostředků státní podpory, činnost, která je přímo spojená s vyváženým množstvím ve smyslu nařízení č. 1998/2006, ovšem vyvstává otázka, jaký je vztah mezi omezením stanoveným v čl. 1 [odst. 1] písm. d) nařízení [č. 1998/2006] a zákazem množstevních omezení vývozu mezi členskými státy, jakož i ostatních opatření s rovnocenným účinkem.“

31.

Ve druhé řadě Soudní dvůr dne 13. září 2017 na základě čl. 61 odst. 1 jednacího řádu vyzval účastníky řízení a zúčastněné ve smyslu článku 23 statutu Soudního dvora Evropské unie, aby na jednání, které se konalo dne 18. října 2017, odpověděli na následující otázku:

„Je čl. 1 odst. 1 písm. d) nařízení č. 1998/2006 […] v rozporu s článkem 35 SFEU?“

32.

Ústní vyjádření přednesly na jednání, které se konalo dne 18. října 2017, žalobkyně, Varchoven administrativen sad (Nejvyšší správní soud), bulharská vláda a Komise.

33.

Pokud jde o otázku obsaženou ve třetí větě třetí otázky předkládajícího soudu, která se týká souladu čl. 1 odst. 1 písm. d) nařízení č. 1998/2006 s článkem 35 SFEU ( 8 ), je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury Soudního dvora se zákaz množstevních omezení a opatření s rovnocenným účinkem ve smyslu článků 34 a 35 SFEU vztahuje nejen na vnitrostátní opatření, ale i na opatření přijatá unijními orgány ( 9 ).

34.

Z ustálené judikatury Soudního dvora vyplývá, že ustanovení týkající se volného pohybu zboží a ustanovení týkající se podpor sledují společný cíl, kterým je zajistit volný pohyb zboží mezi členskými státy za obvyklých podmínek hospodářské soutěže ( 10 ), přičemž články 107 a 108 SFEU a nařízení č. 1998/2006 v žádném případě nemohou bránit uplatnění pravidel Smlouvy o FEU týkajících se volného pohybu zboží ( 11 ).

35.

Jsem tudíž toho názoru, že Smlouva o FEU nezavádí hierarchii mezi pravidly o zákazu množstevních omezení ( 12 ) a o podporách poskytovaných státy ( 13 ). Z toho vyplývá, že vnitrostátní právní úprava nebo úprava přijatá unijními orgány musí být v souladu jak s pravidly Smlouvy o FEU o zákazu množstevních omezení, tak s pravidly o podporách poskytovaných státy ( 14 ).

36.

Je zjevné, že čl. 1 odst. 1 písm. d) nařízení č. 1998/2006 přímo nezavádí množstevní omezení vývozu. Je tedy nutné posoudit, zda toto ustanovení zavádí opatření, která mají rovnocenný účinek jako taková omezení.

37.

Podmínky vymezené judikaturou Soudního dvora týkající se článku 35 SFEU odpovídají podmínkám, které stanoví článek 34 SFEU. Za opatření, které má rovnocenný účinek jako množstevní omezení ve smyslu článků 34 ( 15 ) a 35 SFEU, je tudíž třeba považovat každou vnitrostátní právní úpravu nebo úpravu přijatou unijními orgány, která může přímo nebo nepřímo, skutečně nebo potenciálně narušit obchod v rámci Unie.

38.

Soudní dvůr totiž v rozsudku ze dne 21. června 2016, New Valmar (C‑15/15, EU:C:2016:464, body 36, 40 a 43), rozhodl, že zákaz stanovený v článku 35 SFEU se vztahuje na vnitrostátní opatření, které platí pro všechny subjekty působící v tuzemsku a jsou jím více dotčeny výstupy výrobků z trhu členského státu vývozu než uvádění výrobků na domácí trh uvedeného členského státu.

39.

Je třeba poznamenat, že Soudní dvůr v rozsudku ze dne 21. června 2016, New Valmar (C‑15/15, EU:C:2016:464), necitoval svůj rozsudek ze dne 8. listopadu 1979, Groenveld (15/79, EU:C:1979:253) (dále jen „judikatura Groenveld“), v němž rozhodl, že se článek 35 SFEU „vztahuje na vnitrostátní opatření, která mají za cíl nebo jejichž účinkem je specificky omezit vývozní toky, a vést tak k rozdílnému zacházení s vnitřním obchodem v rámci členského státu a jeho zahraničním obchodem, aby bylo zajištěno zvláštní zvýhodnění tuzemské produkce nebo vnitřního trhu příslušného státu na úkor produkce nebo obchodu jiných členských států“ ( 16 ).

40.

Soudní dvůr v rozsudku ze dne 21. června 2016, New Valmar (C‑15/15, EU:C:2016:464), podle mého názoru ( 17 ) od úžeji formulovaných nebo přísnějších podmínek stanovených v judikatuře Groenveld, které byly založeny zejména na existenci rozdílného zacházení nebo diskriminace mezi vnitřním obchodem v rámci členského státu a jeho zahraničním obchodem, upustil a nahradil je „méně přísnými“ ( 18 ) podmínkami založenými na existenci omezení nebo narušení obchodu mezi členskými státy ( 19 ).

41.

V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle Soudního dvora Smlouva o FEU zakazuje veškerá omezení jakékoli ze základních svobod v ní zakotvených, i když jsou jen menšího významu ( 20 ). Z toho vyplývá, že na rozdíl od pravidel vztahujících se na státní podpory podle nařízení č. 1998/2006 ( 21 ), neexistuje prahová hodnota, pod kterou jsou vnitrostátní právní úprava nebo úprava přijatá unijními orgány považovány za úpravu nesplňující kritéria stanovená v článcích 34 a 35 SFEU. Naproti tomu nelze mít za to, že obchod mezi členskými státy může narušit vnitrostátní právní úprava nebo úprava přijatá unijními orgány, pokud jsou omezující účinky vyvolané uvedenou právní úpravou příliš nejisté a nepřímé ( 22 ).

42.

Je třeba uvést, že se čl. 1 odst. 1 písm. d) nařízení č. 1998/2006 vztahuje na vývoz do třetích zemí nebo do členských států. Článek 35 SFEU, který zakazuje množstevní omezení vývozu a opatření s rovnocenným účinkem se přitom vztahuje pouze na pohyb zboží mezi členskými státy ( 23 ). Z toho vyplývá, že obchod s třetími zeměmi v zásadě nespadá do oblasti působnosti ratione loci článku 35 SFEU. Svoji analýzu v tomto stanovisku proto omezím na vnitřní rozměr čl. 1 odst. 1 písm. d) tohoto nařízení, tedy na obchod mezi členskými státy.

43.

Podle článku 2 nařízení č. 1998/2006 ve spojení s bodem 8 odůvodnění tohoto nařízení platí, že u podpory, která za období tří let nepřesáhne strop ve výši 200000 eur, se má za to, že neovlivní obchod mezi členskými státy a nenaruší hospodářskou soutěž, takže takové opatření nespadá pod pojem „státní podpora“ ( 24 ). Nepodléhá tudíž oznamovacímu postupu upravenému v čl. 108 odst. 3 SFEU ( 25 ).

44.

V rozsudku ze dne 7. března 2002, Itálie v. Komise (C‑310/99, EU:C:2002:143, bod 94), Soudní dvůr rozhodl, že „pravidlo de minimis odpovídá požadavkům administrativního zjednodušení jak pro členské státy, tak pro útvary Komise, která musí být schopna soustředit své zdroje na případy, které mají na úrovni Společenství skutečný význam“ ( 26 ).

45.

Podle čl. 1 odst. 1 písm. d) nařízení č. 1998/2006 ovšem platí, že podpory přímo spojené s vyváženým množstvím na vytvoření a provoz distribuční sítě nebo jiné běžné výdaje související s vývozní činností jsou z oblasti působnosti tohoto nařízení vyloučeny, a výjimka de minimis se na ně tudíž nevztahuje ( 27 ).

46.

Z toho vyplývá, že ačkoliv tato podpora nepřesahuje strop stanovený v článku 2 nařízení č. 1998/2006, nelze mít za to, že nesplňuje všechna kritéria čl. 107 odst. 1 SFEU; výjimka de minimis upravená v tomto nařízení se na ni proto nevztahuje a musí být oznámena Komisi postupem stanoveným v čl. 108 odst. 3 SFEU.

47.

S ohledem na výše uvedené mám za to, že se čl. 1 odst. 1 písm. d) nařízení č. 1998/2006 dotýká výstupu výrobků z trhu členského státu vývozu více než uvádění výrobků na domácí trh tohoto členského státu ( 28 ). I když je pravda, že se čl. 1 odst. 1 písm. d) tohoto nařízení vztahuje pouze na některé státní podpory související s vývozem, domnívám se, že účinky tohoto ustanovení nelze považovat za nejisté a nepřímé, jelikož toto ustanovení vylučuje, že by se na předmětnou podporu uplatnila výjimka de minimis. Toto ustanovení tedy zavádí diskriminaci mezi hospodářskými činnostmi v závislosti na tom, zda se zaměřují na vývoz či nikoliv ( 29 ).

48.

Články 34 a 35 SFEU nicméně nebrání diskriminaci či omezením odůvodněným jedním z důvodů obecného zájmu uvedených v článku 36 SFEU nebo kategorickými požadavky ( 30 ).

49.

Podle ustálené judikatury platí, že vnitrostátní právní úprava nebo úprava přijatá unijním orgánem, která omezuje výkon zaručených základních svobod, je přípustná pouze za podmínky, že sleduje cíl obecného zájmu ( 31 ), může zaručit jeho uskutečnění a nepřekračuje meze toho, co je k dosažení tohoto cíle nezbytné ( 32 ).

50.

Domnívám se, že čl. 1 odst. 1 písm. d) nařízení č. 1998/2006 je v rozsahu, v němž se konkrétně vztahuje na určitý druh vývozu, de iure diskriminační. Tento diskriminační přístup k vývozu tedy musí být odůvodněn jedním z důvodů obecného zájmu uvedených v článku 36 SFEU ( 33 ), tj. veřejnou mravností, veřejným pořádkem, veřejnou bezpečností, ochranou zdraví a života lidí a zvířat, ochranou rostlin, ochranou národního kulturního pokladu, jenž má uměleckou, historickou nebo archeologickou hodnotu, nebo ochranou průmyslového a obchodního vlastnictví.

51.

Komise je přesvědčena, že „vyloučení podpor vývozu z oblasti působnosti nařízení [č. 1998/2006] vyplývá jednak ze závazků, které Unie přijala ve vztahu k [WTO], a jednak z toho, že podpory vývozu, které usnadňují vstup na trh za obchodními účely, zjevně ovlivňují obchod mezi členskými státy ( 34 ). Z toho vyplývá, že logika nařízení (podle níž lze konstatovat, že kritéria existence státní podpory nebyla splněna) se neuplatní“ ( 35 ).

52.

Co se týče prvního cíle čl. 1 odst. 1 písm. d) nařízení č. 1998/2006, na který Komise poukazuje, tedy vyloučení podpor vývozu do třetích zemí z působnosti výjimky de minimis za účelem dodržení závazků, které Unie přijala ve vztahu k WTO, domnívám se, že tento cíl není v projednávaném případě relevantní, jelikož článek 35 SFEU se na tento vývoz z hlediska ratione loci neuplatní ( 36 ). Vyloučení podpor vývozu do třetích zemí podle čl. 1 odst. 1 písm. d) tohoto nařízení tudíž z hlediska článku 35 SFEU nelze zpochybnit.

53.

Co se týče druhého cíle čl. 1 odst. 1 písm. d) nařízení č. 1998/2006 ( 37 ), na který Komise poukazuje, domnívám se, že i kdyby byl tento cíl případně legitimní, nedopadá na něj žádný z důvodů obecného zájmu uvedených v článku 36 SFEU. Tento cíl tudíž nemůže odůvodnit diskriminaci, kterou zakazuje článek 35 SFEU. Kromě toho se domnívám, že žádný z těchto důvodů by nemohl odůvodnit předmětné rozdílné zacházení.

54.

S ohledem na výše uvedené mám za to, že čl. 1 odst. 1 písm. d) nařízení č. 1998/2006, který se dotýká výstupu výrobků z trhu členského státu vývozu více než uvádění výrobků na domácí trh uvedeného členského státu, není odůvodněný žádným z důvodů obecného zájmu uvedených v článku 36 SFEU.

55.

Na třetí větu třetí otázky předkládajícího soudu je tudíž třeba odpovědět tak, že čl. 1 odst. 1 písm. d) nařízení č. 1998/2006 je v rozsahu, v němž v rámci systému de minimis zavádí rozdílné zacházení s ryze vnitrostátními hospodářskými činnostmi a s činnostmi zaměřenými na vývoz do členských států, neplatný.

56.

S ohledem na výše uvedené úvahy navrhuji Soudnímu dvoru, aby na třetí větu třetí otázky položené Sofijskim gradskim sadem (městský soud v Sofii, Bulharsko) odpověděl následovně:

„Článek 1 odst. 1 písm. d) nařízení Komise (ES) č. 1998/2006 ze dne 15. prosince 2006 o použití článků 87 a 88 Smlouvy na podporu de minimis je v rozsahu, v němž v rámci systému de minimis zavádí rozdílné zacházení s ryze vnitrostátními hospodářskými činnostmi a s činnostmi zaměřenými na vývoz do členských států, neplatný.“