1

Žalobkyně, Transavia Airlines CV, je takzvanou nízkonákladovou leteckou společností se sídlem v Nizozemsku, která zajišťuje ze tří letišť v tomto státě charterové lety a pravidelná letecká spojení do více než 100 destinací v Evropě a severní Africe.

2

Letiště Pau-Pyrénées (dále jen „letiště Pau“) se nachází ve Francii v departementu Pyrénées-Atlantiques, ve Francii. Provozuje ho obchodní a průmyslová komora (CCI) Pau Béarn (dále jen „CCIPB“). Francouzská republika dne 1. ledna 2007 převedla vlastnictví letiště Pau na seskupení místních územních celků, smíšené sdružení letiště Pau Pyrenée, jehož členy jsou rady regionu Nová Akvitánie, rada departementu Pyrénées-Atlantiques, sdružení aglomerace Pau Béarn Pyrénées a více než desítka sdružení obcí. Uvedené smíšené sdružení, které se stalo vlastníkem letiště Pau, nahradilo stát jakožto orgán udělující koncesi a převzalo práva a povinnosti z koncesní smlouvy uzavřené s CCIPB, která tak zůstala provozovatelem letiště po převodu vlastnictví na uvedené smíšené sdružení.

3

Dne 23. ledna 2006 CCIPB uzavřela smlouvu s žalobkyní (dále jen „smlouva z roku 2006“), kterou se žalobkyně zavázala zajišťovat letecké spojení s nejméně 156 lety ročně mezi letištěm Pau a letištěm Schiphol, které slouží pro město Amsterdam (Nizozemsko), rozdělenými na alespoň tři dny v týdnu. Za používání infrastruktury letiště Pau byla žalobkyně povinna platit odměnu. Tato smlouva byla uzavřena na období tří let od 26. dubna 2006, kdy se začalo provozovat dotyčné letecké spojení, a bylo možno ji prodloužit na dodatečné období v délce dvou let.

4

Kromě toho smlouva z roku 2006 obsahovala závazek žalobkyně poskytovat marketingové služby spočívající zejména v reklamě na své internetové stránce, za což měla CCIPB platit částku 250000 eur během prvních dvou let na základě 156 letů z tohoto letiště ročně. Pokud by nebyl dosažen tento počet letů, částka se měla úměrně tomu upravit. Platba v třetím roce byla stanovena ve výši 12,50 eura za každého odlétajícího cestujícího, s ročním stropem ve výši 250000 eur. Kromě toho bylo stanoveno, že v případě prodloužení smlouvy z roku 2006 žalobkyně dostane za čtvrtý a pátý rok určené částky za každého odlétajícího cestujícího.

5

Na základě smlouvy z roku 2006 CCIPB zaplatila žalobkyni celkově 700000 až 900000 eur za marketingové služby poskytnuté žalobkyní v období od 26. dubna 2006 do 29. října 2009. Smlouva z roku 2006 byla konkludentně prodloužena 26. dubna 2009. Žalobkyně se však rozhodla vypovědět smlouvu z roku 2006 z důvodu neuspokojivých výsledků leteckého spojení.

[omissis]

23

Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 13. října 2015 žalobkyně podala projednávanou žalobu.

24

Samostatným podáním došlým kanceláři Tribunálu dne 11. dubna 2016 žalobkyně podala návrh na přijetí organizačních procesních opatření, kterým žádala, aby Komise předložila určité dokumenty.

25

Komise předložila svá vyjádření ve stanovené lhůtě.

26

Na základě zprávy soudce zpravodaje Tribunál rozhodl zahájit ústní část řízení a v rámci organizačních procesních opatření, stanovených v článku 88 svého jednacího řádu, vyzval Komisi a žalobkyni, aby odpověděli na několik otázek, a vyzval Komisi, aby předložila určité dokumenty.

27

Rozhodnutím ze dne 21. června 2017 Tribunál rozhodl o postoupení věci šestému rozšířenému senátu.

28

Řeči účastnic řízení byly vyslechnuty na jednání dne 26. října 2017.

29

Žalobkyně navrhuje, aby Tribunál:

30

Komise navrhuje, aby Tribunál:

31

Žalobkyně uvádí šest žalobních důvodů na podporu své žaloby, z nichž první vychází z porušení zásady řádné správy zakotvené v článku 41 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“) a práva na obhajobu, druhý z porušení čl. 107 odst. 1 SFEU v rozsahu, v němž Komise nesprávně přičetla konstatovanou podporu Francouzské republice, třetí z porušení čl. 107 odst. 1 SFEU a nedostatku odůvodnění, neboť Komise nesprávně použila kritérium subjektu v tržním hospodářství při vyvození závěru, že ze smlouvy z roku 2006 vyplývá hospodářská výhoda, čtvrtý z porušení čl. 107 odst. 1 SFEU v rozsahu, v němž se Komise mylně domnívala, že údajná výhoda je selektivní, pátý z porušení čl. 107 odst. 1 SFEU a zjevně nesprávného posouzení, neboť Komise nezkoumala, zda měla údajná výhoda skutečně nepříznivé účinky na hospodářskou soutěž, a šestý z porušení čl. 107 odst. 1 a čl. 108 odst. 2 SFEU, jakož i zjevně nesprávného posouzení Komise při určení výše podpory, která se má vrátit.

32

Žalobkyně tvrdí, že Komise porušila zásadu řádné správy zakotvenou v čl. 41 odst. 1 a odst. 2 písm. a) a b) Listiny tím, že jí neumožnila uvést své stanovisko před přijetím napadnutého rozhodnutí tím, že jí odepřela přístup ke správnímu spisu. Komise tím údajně porušila právo žalobkyně na obhajobu. Tyto procesní vady údajně odůvodňují částečné zrušení napadeného rozhodnutí.

[omissis]

46

V tomto ohledu je třeba zdůraznit, že žalobkyně je zúčastněnou stranou ve smyslu čl. 108 odst. 2 SFEU, takže má právo na to, aby se šetření Komise týkající se smlouvy z roku 2006 vedlo nestranně a spravedlivě ve smyslu článku 41 odst. 1 Listiny, a to tím více, že konstatování státní podpory v souvislosti se smlouvou z roku 2006 může mít pro ni finanční důsledky, pokud jde o vracení přijatých částek.

47

Nelze však souhlasit s úvahami žalobkyně, pokud se domnívá, že jí čl. 41 odst. 2 Listiny přiznává právo na to, aby ji Komise osobně vyzvala předložit svá vyjádření nebo jinak uvést svůj názor před přijetím napadeného rozhodnutí, a právo na přístup ke spisu správního řízení Komise v oblasti státních podpor.

48

Ačkoli totiž právo na řádnou správu upravené v čl. 41 odst. 1 Listiny odráží povinnost pečlivě a nestranně zkoumat všechny okolnosti věci, čl. 41 odst. 2 Listiny uvádí soubor práv, které musí dodržovat správa Unie, včetně práva na obhajobu, jehož součástí je právo být vyslechnut a právo na přístup ke spisu.

[omissis]

51

V této souvislosti je třeba zaprvé konstatovat, že žalobkyně, která je zúčastněnou stranou ve smyslu čl. 108 odst. 2 SFEU, nemůže namítat porušení čl. 41 odst. 2 písm. a) Listiny z důvodu, že Komise si od ní osobně nevyžádala vyjádření k řízení o přezkumu podpory. Přiznání práva být individuálně kontaktován Komisí, jak se ho domáhá žalobkyně, by totiž vedlo k změně úlohy zdroje informací, kterou zúčastnění v podstatě hrají v řízení o přezkumu státní podpory. Tvrzení žalobkyně, že čl. 41 odst. 1 a 2 Listiny by byl zbaven svého smyslu, pokud by byl podnik povinen každý den kontrolovat v Úředním věstníku, zda – pokud jde o něj – byla zahájena šetření nebo přijata rozhodnutí, musí být proto odmítnuto.

52

Mimoto okolnost, že šetření Komise se zvlášť týkalo smlouvy z roku 2006, které byla žalobkyně stranou, takže Komise údajně neměla žádné potíže identifikovat žalobkyni mezi všemi potenciálními zúčastněnými stranami, nemohla zavazovat Komisi, aby žalobkyni individuálně vyzvala.

53

Je totiž nutno poznamenat, že „zúčastněnými“, na které se vztahuje čl. 108 odst. 2 SFEU, nejsou jen podnik nebo podniky, které jsou zvýhodněné podporou, ale i osoby, podniky nebo sdružení, jejichž zájmy mohou být případně dotčeny poskytnutím podpory, zejména konkurenční podniky a profesní organizace. Podle judikatury jde jinými slovy o neurčitou skupinu adresátů a zveřejnění oznámení v Úředním věstníku se jeví jako přiměřený prostředek k vyrozumění všech zúčastněných stran (rozsudek ze dne 14. listopadu 1984, Intermills v. Komise, 323/82, EU:C:1984:345, bod 17).

54

V důsledku toho se Komise mohla omezit na zveřejnění oznámení v Úředním věstníku o zahájení řízení týkajícího se smlouvy z roku 2006, aniž porušila zásadu řádné správy stanovenou v článku 41 Listiny. V tomto ohledu Komise v rozhodnutí o rozšíření řízení zvlášť vyzvala francouzské orgány, aby neprodleně předložily kopii tohoto rozhodnutí potenciálním příjemcům podpory.

[omissis]

157

Zapáté žalobkyně tvrdí, že Komise založila svou volbu analýzy inkrementální ziskovosti na pokynech z roku 2014. Tyto pokyny však v době podpisu smlouvy z roku 2006 ještě nebyly účinné, a tudíž nebyly použitelné na posouzení smlouvy z roku 2006 z pohledu kritéria subjektu v tržním hospodářství. Jejich uplatnění je tedy údajně v rozporu se zásadou právní jistoty. Pokyny Společenství pro financování letišť a pro státní podpory na zahájení činnosti pro letecké společnosti s odletem z regionálních letišť, zveřejněné v Úředním věstníku Evropské unie dne 9. prosince 2005 (Úř. věst. 2005, C 312, s. 1, dále jen „pokyny z roku 2005“), které byly tehdy platné, neobsahovaly nic o uplatnění tohoto kritéria. Pokyny použitelné v tomto sporu, tedy neumožňují určit způsob hodnocení.

158

V tomto ohledu je třeba konstatovat, že podle bodu 171 pokynů z roku 2014 se tyto pokyny použijí od 4. dubna 2014 a od tohoto data nahrazují pokyny v odvětví letectví z roku 1994, nazvané „Použití článků 92 a 93 Smlouvy o ES a článku 61 Dohody o EHP na státní podpory v odvětví letectví“, zveřejněné v Úředním věstníku Evropských společenství dne 10. prosince 1994 (Úř. věst. 1994, C 350, s. 5), jakož i pokyny z roku 2005.

159

Oznámením zveřejněným v Úředním věstníku ze dne 15. dubna 2014 (viz bod 11 výše) však Komise vzhledem k nabytí platnosti pokynů z roku 2014 vyzvala zúčastněné strany, aby předložily své připomínky k opatřením, v souvislosti s nimiž byla zahájena formální vyšetřovací řízení, včetně řízení týkajícího se letiště Pau. Komise vysvětluje v bodech 54 až 66 pokynů z roku 2014 důvody, ze kterých se domnívá, že analýza inkrementální ziskovosti představuje nejrelevantnější kritérium pro posouzení dohod uzavřených mezi letišti a leteckými společnostmi.

160

Proto i když byla smlouva z roku 2006 mezi žalobkyní a CCIPB uzavřena před vstupem pokynů z roku 2014 v platnost, je třeba konstatovat, že Komise vysvětlila důvody, proč se domnívala, že analýza inkrementální ziskovosti v zásadě měla přednost před srovnávací analýzou a navíc umožnila dotčeným osobám včetně žalobkyně vyjádřit v tomto ohledu své stanovisko.

161

Kromě toho výběr vhodné metody, mezi srovnávací analýzou a analýzou inkrementální ziskovosti, pro použití kritéria subjektu v tržním hospodářství vychází z objektivního pojmu podpory ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU. Komisi tedy v rámci její povinnosti provést úplnou analýzu všech relevantních složek dotyčné dohody a jejího kontextu, pro ověření, zda podnik, který je příjemcem, získal výhodu, kterou by nezískal za běžných tržních podmínek (viz bod 122 výše), přísluší zvolit nejvhodnější metodu vzhledem k okolnostem dané věci s cílem uplatnit uvedené kritérium, přičemž pokyny z roku 2014 představují v této souvislosti okolnost týkající se kontextu, ohledně něhož bylo přijato napadené rozhodnutí.

162

Proto skutečnost, že se Komise odvolala na pokyny z roku 2014 při své volbě vhodné metody na uplatnění kritéria subjektu v tržním hospodářství, nemůže být kritizována, i když smlouva z roku 2006 byla uzavřena před vstupem pokynů z roku 2014 v platnost.

163

Tvrzení žalobkyně týkající se pokynů z roku 2014 musí být proto odmítnuto.

164

Z předcházejících úvah vyplývá, že první část třetího žalobního důvodu musí být zamítnuta.

165

Žalobkyně tvrdí, že Komise tím, že provedla analýzu inkrementální ziskovosti, nesplnila povinnost pečlivosti a nestrannosti a vycházela ze zjevně nesprávných posouzení. Komise navíc údajně nedostatečně odůvodnila své závěry.

166

Žalobkyně konkrétně uvádí čtyři výhrady, z nichž první vychází ze skutečnosti, že Komise jednala nedbale, když se neobrátila na znalce v oblasti účetnictví, který kontroloval obchodní plán, druhá ze skutečnosti, že Komise uvažovala v příliš krátkém časovém horizontu, třetí z toho, že Komise nesprávně nezohlednila důvody CCIPB, z nichž vycházelo uzavření smlouvy z roku 2006, a čtvrtá z toho, že Komise jasně neuvedla příjmy a výhody, které zohlednila.

167

Vzhledem k tomu, že se čtvrtá výhrada týká nedostatku odůvodnění, je třeba ji zkoumat dříve, než budou přezkoumány ostatní výhrady, a následně se přezkoumají první, třetí a druhá výhrada.

[omissis]

210

Žalobkyně tvrdí, že Komise stanovila příliš krátký časový horizont při uplatnění kritéria subjektu v tržním hospodářství. Tvrzením, že takový subjekt jednající na místě CCIPB by se nespoléhal na prodloužení smlouvy z roku 2006 nad rámec počátečního období tří let, údajně nezohlednila různé zvláštní okolnosti hospodářské reality, v níž působí žalobkyně a letiště, když se zavazují ke spolupráci.

211

V tomto ohledu žalobkyně zaprvé tvrdí, že Komise nezohlednila průměrnou dobu provozování jejích leteckých spojení. Přehled těchto spojení zajišťovaných od roku 2005 prokazuje, že její spolupráce s cílovými letišti byla obecně delší než tři roky a že délka šesti let nebyla výjimečná. CCIPB tedy mohla od podepsání smlouvy z roku 2006 důvodně předpokládat, že spolupráce s žalobkyní bude pokračovat nad rámec prvního období a dokonce i nad rámec časového horizontu, z něhož vycházel obchodní plán.

212

Zadruhé se žalobkyně domnívá, že Komise nezohlednila skutečnost, že žalobkyně z podstaty věci zamýšlí dlouhodobé spolupráce. Subjekt v tržním hospodářství podstupuje kalkulovaná rizika, aby rozšířil svůj podnik. Pro žalobkyni představovalo otevření nového leteckého spojení investici, která se mohla stát ziskovou pouze z dlouhodobého hlediska. V oblasti letectví jsou časté ztráty spojené se zahájením nového leteckého spojení.

213

Původní smlouva, kterou žalobkyně uzavřela s letištěm, stanovila zahájení nového leteckého spojení, které mělo z dlouhodobého hlediska přinést výhody oběma stranám. Trvání smlouvy původně omezené na tři roky není v rozporu s úmyslem stran dlouhodobě spolupracovat. Provozovatelé by neuzavřeli smlouvy bez ohledu na jejich skutečný kontext, který zahrnuje obchodní model a zkušenosti smluvních stran. Smlouva z roku 2006 výslovně uváděla možnost prodloužení. Dlouhodobá perspektiva, v níž se nacházela žalobkyně, rovněž vyplývá z úmyslů vyjádřených během smluvních jednání mezi stranami. Kromě toho počáteční prodloužení smlouvy z roku 2006 ze strany žalobkyně navzdory ztrátovosti leteckého spojení svědčí o jejím maximálním úsilí zachovat spolupráci s CCIPB nad rámec původní doby trvání smlouvy.

214

Zatřetí se žalobkyně domnívá, že Komise nezohlednila celosvětovou finanční krizi v roce 2008, tedy dva roky po uzavření smlouvy 2006 a jeden rok před jejím případným prodloužením. Tato nepředvídaná okolnost je podle ní relevantní při určení časového horizontu při uzavření smlouvy z roku 2006, protože zpochybňuje ziskovost a životnost dotčeného leteckého spojení. V době uzavření smlouvy z roku 2006 CCIPB nemusela předpokládat, že ziskovost a životnost spojení budou nepříznivě ovlivněny finanční krizí z roku 2008.

215

Komise navrhuje zamítnutí argumentace žalobkyně.

216

V tomto ohledu z judikatury vyplývá (viz bod 120 výše), že je třeba zkoumat, zda se Komise mohla právem domnívat, že subjekt v tržním hospodářství jednající na místě CCIPB by hodnotil zájem na uzavření smlouvy z roku 2006 v časovém horizontu omezeném na trvání uvedené smlouvy.

217

Chování subjektu v tržním hospodářství se řídí vyhlídkami na ziskovost z dlouhodobého hlediska (rozsudek ze dne 21. března 1991, Itálie v. Komise, C‑305/89, EU:C:1991:142, bod 20). Takový podnikatel, který chce maximalizovat svůj zisk, je připraven nést rizika kalkulovaná při stanovení přiměřené odměny, se kterou může počítat pro svou investici.

218

V projednávané věci se Komise v napadeném rozhodnutí domnívala, že při posuzování zájmu o uzavření smlouvy z roku 2006 by si podnikatel v tržním hospodářství zvolil za časový rámec svého hodnocení dobu platnosti uvedené smlouvy. Rovněž měla za to, že subjekt v tržním hospodářství by nepočítal s obnovením smlouvy z roku 2006 po uplynutí doby její platnosti, ať už za stejných nebo odlišných podmínek, a to tím více, že nízkonákladové letecké společnosti, jako je žalobkyně, byly a jsou známy velmi dynamickým vývojem svých činností v oblasti otevírání a uzavírání spojů nebo zvyšování a snižování jejich četnosti. Vyvodila z toho, že jakékoli prodloužení smluv by pro subjekt v tržním hospodářství přestavovalo dlouhodobou a příliš nejistou budoucí perspektivu k tomu, aby mohl na takové perspektivě zakládat rozumná ekonomická rozhodnutí (body 393 a 394 napadeného rozhodnutí).

219

Komise rovněž uvedla v bodě 439 odůvodnění napadeného rozhodnutí, že analýza inkrementální ziskovosti měla být provedena ve vztahu k době uplatňování smlouvy z roku 2006, tak jak byla původně stanovena, a nikoli ve vztahu k delšímu období, protože rozumný a obezřetný subjekt v tržním hospodářství nemohl při uzavření smlouvy počítat s jejím obnovením, ať už za stejných nebo odlišných podmínek.

220

Kromě toho je nesporné, že smlouva z roku 2006 byla uzavřena pouze na počáteční období tří let bez doložky o automatickém prodloužení. Žalobkyně mimo jiné neupřesňuje povahu záměrů stran vyjádřených během jednání před uzavřením smlouvy, pokud jde o spolupráci v dlouhodobějším horizontu.

221

V této souvislosti se Komise mohla domnívat, aniž se dopustila chyby, že subjekt v tržním hospodářství by posuzoval ziskovost smlouvy z roku 2006 vzhledem k nákladům a příjmům očekávaným během doby jejího uplatňování, tedy tří let.

222

Kromě toho se mohla Komise domnívat, aniž se dopustila zjevně nesprávného posouzení, že pro správce letiště je velmi obtížné posoudit pravděpodobnost, zda bude letecká společnost chtít pokračovat v provozování leteckého spojení nad rámec doby, na kterou se zavázala smlouvou o letištních službách, neboť ví, že letecké společnosti, zejména nízkonákladové, ukázaly, že k otevření a uzavření leteckých spojení přistupují velmi dynamickým způsobem (viz body 355 a 394 napadeného rozhodnutí). Za těchto okolností se Komise mohla domnívat, aniž by se dopustila pochybení, že obezřetný subjekt v tržním hospodářství, jednající na místě CCIPB, by se nespoléhal na vůli letecké společnosti prodloužit provozování dotyčného leteckého spojení po uplynutí doby platnosti smlouvy z roku 2006.

223

Je pravda, že CCIPB přijala obchodní plán na dobu sedmi let, tedy na období jdoucí nad rámec doby platnosti smlouvy z roku 2006. Je však podstatné, že obchodní plán, který připravila CCIPB, nijak nezavazuje žalobkyni, která znovu získává svobodu nepokračovat v provozování leteckého spojení po uplynutí počáteční doby platnosti smlouvy z roku 2006.

224

Za těchto okolností nelze Komisi vytýkat, že se domnívala, že obezřetný subjekt v tržním hospodářství jednající na místě CCIPB, který podstupuje kalkulovaná rizika, se v okamžiku uzavření smlouvy z roku 2006 nemohl spoléhat na její prodloužení.

225

Kromě toho poznatky předložené žalobkyní s cílem prokázat, že průměrná doba leteckých spojení, která provozovala, výrazně přesahovala tři roky, nemohou být rozhodující. Chování subjektu v tržním hospodářství se musí posuzovat tak, že se tento subjekt postaví do situace co nejbližší situaci správce letiště Pau. Jak přitom zdůrazňuje Komise, prvotní doba platnosti smlouvy z roku 2006, kterou CCIPB uzavřela s žalobkyní, byla omezena na tři roky.

226

Pokud jde konečně o argument žalobkyně, podle kterého Komise nesprávně nezohlednila nepředvídanou událost, kterou byla finanční krize z roku 2008, je třeba připomenout, že zejména pro účely uplatnění kritéria soukromého investora jsou relevantní pouze skutečnosti, které byly dostupné k okamžiku, kdy bylo rozhodnutí o provedení dotčené operace přijato, a vývoj, který bylo k tomuto okamžiku možné očekávat (rozsudky ze dne 5. června 2012, Komise v. EDF, C‑124/10 P, EU:C:2012:318, bod 105, a ze dne 27. dubna 2017, Germanwings v. Komise, T‑375/15, EU:T:2017:289, bod 66).

227

V projednávané věci Komise v napadeném rozhodnutí konstatovala, že obezřetný subjekt v tržním hospodářství by v okamžiku uzavření smlouvy z roku 2006 nebral v úvahu její prodloužení, přičemž tak učinila na základě ex ante analýzy ziskovosti investice provedené v roce 2006, a nikoli na základě pozdějších nepředvídatelných skutečností.

228

Stejně tak není relevantní skutečností to, že žalobkyně dne 26. dubna 2009 skutečně prodloužila smlouvu z roku 2006.

229

Vzhledem ke všem předcházejícím úvahám, je třeba dospět k závěru, že se Komise nedopustila zjevně nesprávného posouzení, když se za účelem analýzy inkrementální ziskovosti domnívala, že obezřetný subjekt v tržním hospodářství jednající na místě CCIPB by v době uzavření smlouvy z roku 2006 nepočítal s časovým horizontem jedoucím nad rámec počátečního období uplatňování uvedené smlouvy.

[omissis]

295

Z toho plyne, že pátý žalobní důvod je třeba zamítnout.

296

Žalobkyně tvrdí, že Komise nesprávně pokládala záporné inkrementální toky letiště Pau za údajnou výhodu.

297

V tomto ohledu tvrdí, že pokud se tak, jako v projednávané věci, Komise rozhodne nařídit vrácení určité částky, musí co možná nejpřesněji určit skutečnou hodnotu podpory, kterou podnik přijal. S odvoláním na rozsudek ze dne 5. února 2015, Ryanair v. Komise (T‑500/12, nezveřejněný, EU:T:2015:73), se žalobkyně domnívá zaprvé, že Komise byla povinna zkoumat, v jakém rozsahu byla údajná výhoda žalobkyní přenesena na její cestující, zadruhé, že Komise chybně neposoudila konkurenční výhodu, kterou žalobkyně skutečně získala z důvodu předpokládaných ztrát letiště Pau, a zatřetí, že Komise dostatečně nevysvětlila, proč je vrácení dotčené částky nezbytné k uvedení do předešlého stavu, jelikož na jedné straně by se z této částky měly odečíst všechny pozitivní vnější účinky, které smlouva z roku 2006 přinesla letišti Pau, a na druhé straně by žalobkyně neměla vracet ztráty vyplývající z neefektivních činností letiště Pau.

298

Skutečnost, že stanovení částky, která má být vrácena, by mohlo vyplývat z komplexního procesu, podle žalobkyně nemůže odůvodnit to, že Komise nezohledňuje zásady uvedené v rozsudku ze dne 5. února 2015, Ryanair v. Komise (T‑500/12, nezveřejněný, EU:T:2015:73). Z tohoto rozsudku nevyplývá, že nedobrovolnost a nepřímost dotčených daňových opatření musí být považovány za podmínky uplatnění těchto zásad.

299

Komise všechny argumenty žalobkyně odmítá jako neopodstatněné.

300

Je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury má povinnost pro dotčený členský stát vyžadovat vrácení podpory, kterou Komise považuje za neslučitelnou se společným trhem, za cíl obnovit stav předcházející jejímu poskytnutí. Cíle navrácení podpory je dosaženo, jakmile jsou dotčené podpory, navýšené případně o úroky z prodlení, vráceny příjemcem nebo, jinými slovy, podniky, které z nich skutečně měly prospěch. Tímto vrácením totiž příjemce ztrácí výhodu, kterou měl na trhu ve vztahu ke svým konkurentům, a dochází k obnovení situace před poskytnutím podpory (viz rozsudek ze dne 21. prosince 2016, Komise v. Aer Lingus a Ryanair Designated Activity, C‑164/15 P a C‑165/15 P, EU:C:2016:990, body 89 a 90 a citovaná judikatura).

301

Je třeba rovněž připomenout, že žádné ustanovení unijního práva nevyžaduje, aby Komise, když nařizuje vrácení podpory, jež byla prohlášena za neslučitelnou s vnitřním trhem, určila přesnou částku podpory, která má být vrácena. Postačuje, aby rozhodnutí Komise obsahovalo informace, které jeho adresátovi umožní stanovit tuto částku bez větších potíží (viz rozsudek ze dne 20. března 2014, Rousse Industry v. Komise, C‑271/13 P, nezveřejněný, EU:C:2014:175, bod 77 a citovaná judikatura).

302

Pokud se však Komise rozhodne nařídit vrácení určité částky, musí v souladu s povinností pečlivého a nestranného přezkumu spisu v rámci článku 108 SFEU určit způsobem tak přesným, jak jí to okolnosti věci umožňují, hodnotu podpory, která byla podniku poskytnuta (viz rozsudek ze dne 30. dubna 2014, Dunamenti Erőmű v. Komise, T‑179/09, nezveřejněný, EU:T:2014:236, bod 177).

303

Při obnovování stavu před vyplacením podpory je na jedné straně Komise povinna se ujistit, že skutečné zvýhodnění z podpory je odstraněno, a nařídit vrácení celé podpory. Nemůže z důvodu snahy o shovívavost pro příjemce podpory nařídit navrácení částky nižší, než je hodnota podpory obdržené příjemcem. Na druhé straně Komise není oprávněna jako projev odsouzení závažnosti protiprávnosti nařídit vrácení částky vyšší, než je hodnota podpory, kterou obdržel její příjemce (rozsudek ze dne 30. dubna 2014, Dunamenti Erőmű v. Komise, T‑179/09, nezveřejněný, EU:T:2014:236, bod 198).

304

Tato judikatura se použije také v případě, kdy Komise určí ve svém rozhodnutí orientační částku podpory, která má být vrácena.

305

V projednávaném případě Komise pro určení výše podpory, která má být navrácena, vyčíslila v souvislosti se smlouvou z roku 2006 roční výši podpory, kterou lze vrátit, za každý rok, během kterého se uplatňovala uvedená smlouvy, na základě záporné části inkrementálního toku (příjmy po odečtení nákladů) v době uzavření smlouvy z roku 2006, jak bylo určeno na základě provedené analýzy inkrementální ziskovosti. Uvedla, že tato výše odpovídá částkám, s jejichž odečtením od částky vynaložené na marketingové služby by bylo nutno počítat každý rok či které by bylo nutno přidat k letištním poplatkům a poplatkům za pozemní odbavení účtovaným leteckým společnostem, aby čistá aktualizovaná hodnota smlouvy z roku 2006 byla pozitivní, čili jinými slovy, aby tato smlouva byla v souladu se zásadou subjektu v tržním hospodářství (bod 589 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

306

Z toho vyplývá, že Komise splnila svou povinnost vyčíslit hodnotu podpory, kterou žalobkyně přijala na základě smlouvy z roku 2006. Na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, totiž z bodu 305 výše vyplývá, že v této souvislosti provedla analýzu inkrementální ziskovosti a porovnala zaprvé částky, které by byl ochoten zaplatit subjekt v tržním hospodářství za marketingové služby nebo které by vyžadoval od žalobkyně za dodání svých letištních služeb, a zadruhé částky, které CCIPB skutečně zaplatila nebo obdržela.

307

Naproti tomu pro určení výše podpory, která má být navrácena, Komise nebyla povinna zkoumat, zda a v jakém rozsahu žalobkyně skutečně využila hospodářskou výhodu vyplývající z částek odpovídajících ročním záporným inkrementálním tokům, které získala díky smlouvě z roku 2006 (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 21. prosince 2016, Komise v. Aer Lingus a Ryanair Designated Activity, C‑164/15 P a C‑165/15 P, EU:C:2016:990, bod 100).

308

Navrácení podpory totiž zahrnuje vrácení výhody, kterou získal příjemce prostřednictvím takové podpory, a nikoli vrácení případného hospodářského přínosu, který získal příjemce využitím této výhody. Takový přínos se nemusí shodovat s výhodou, kterou představuje uvedená podpora, a dokonce se může ukázat, že není vůbec žádný, aniž by bylo možné na základě této okolnosti odůvodnit nenavrácení téže podpory nebo navrácení částky, která se liší od částky, kterou představuje výhoda získaná na základě dotčené protiprávní podpory (rozsudek ze dne 21. prosince 2016, Komise v. Aer Lingus a Ryanair Designated Activity, C‑164/15 P a C‑165/15 P, EU:C:2016:990, bod 92).

309

V důsledku toho jakékoli rozhodnutí žalobkyně zcela nebo částečně přenést výhody získané prostřednictvím smlouvy z roku 2006 na své zákazníky je irelevantní pro určení výše podpory, která se má vrátit (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 21. prosince 2016, Komise v. Aer Lingus a Ryanair Designated Activity, C‑164/15 P a C‑165/15 P, EU:C:2016:990, bod 99).

310

Stejně tak výhoda, jak byla identifikována Komisí v napadeném rozhodnutí, nespočívala ve skutečnosti, že žalobkyně mohla zlepšit své konkurenční postavení na trhu. Spočívala jednoduše v tom, že obdržela nominální částku ročních záporných inkrementálních toků vyplývajících ze smlouvy z roku 2006. Otázka, zda určitým způsobem využila na trhu tuto výhodu, se týká hodnocení případného zisku, který mohla dosáhnout využitím poskytnuté výhody, přičemž takové posouzení je irelevantní pro vrácení podpory (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 21. prosince 2016, Komise v. Aer Lingus a Ryanair Designated Activity, C‑164/15 P a C‑165/15 P, EU:C:2016:990, bod 102).

311

Konečně vzhledem k tomu, že Komise nařídila vrácení výhody ve výši, která se rovná částce předvídatelného inkrementálního toku, která vyplývá ze smlouvy z roku 2006 uzavřené s CCIPB, jednající jako subjekt v tržním hospodářství, je třeba se domnívat, že napadené rozhodnutí pouze obnovilo právní situaci před poskytnutím podpory (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 17. června 1999, Belgie v. Komise, C‑75/97, EU:C:1999:311, body 64 až 66). Vrácení této částky totiž odnímá žalobkyni výhodu, kterou dostala na trhu ve srovnání se svými konkurenty a která spočívala ve finančních podmínkách, které by nezískala za běžných tržních podmínek.

312

Jak hodnota údajných pozitivních externalit pro letiště Pau, tak ani případná neefektivnost tohoto letiště nejsou relevantní pro uskutečnění cíle uvedení do předešlého stavu, kterého je dosaženo, pokud žalobkyně ztratí výhodu, jíž požívala. Pro úplnost cílem kritéria subjektu v tržním hospodářství, které se uplatňuje v zájmu určení, zda opatření přináší výhodu, není vyžadovat minimální účinnost při provozování určité činnosti. Podle judikatury je totiž cílem tohoto kritéria určit, zda by za podobných okolností srovnatelný soukromý investor mohl být veden přijmout dotčené opatření (viz bod 119 výše). V tomto ohledu je třeba zohlednit strukturu nákladů a příjmů veřejnoprávního subjektu, jehož chování je srovnáváno s chováním subjektu v tržním hospodářství.

313

Z výše uvedených úvah vyplývá, že šestému žalobnímu důvodu nelze vyhovět, a že v důsledku toho musí být žaloba zamítnuta v plném rozsahu.

314

Podle čl. 134 odst. 1 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že žalobkyně neměla ve věci úspěch a Komise požadovala náhradu nákladů řízení, je důvodné rozhodnout, že žalobkyně ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené Komisí.

Z těchto důvodů

TRIBUNÁL (šestý rozšířený senát)

rozhodl takto: