—

za Verwertungsgesellschaft Rundfunk GmbH S. Kornem, Rechtsanwalt,

—

za Hettegger Hotel Edelweiss GmbH G. Kucskem, Rechtsanwalt,

—

za polskou vládu B. Majczynou, jako zmocněncem,

—

za Evropskou komisi T. Scharfem a J. Samnadda, jako zmocněnci,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 8 odst. 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/115/ES ze dne 12. prosince 2006 o právu na pronájem a půjčování a o některých právech v oblasti duševního vlastnictví souvisejících s autorským právem (Úř. věst. 2006, L 376, s. 28).

2

Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi společností Verwertungsgesellschaft Rundfunk GmbH a společností Hettegger Hotel Edelweiss GmbH ve věci sdělování televizního a rozhlasového vysílání společností Hettegger Hotel Edelweiss GmbH prostřednictvím televizních přijímačů umístěných na pokojích jejího hotelu.

3

Mezinárodní úmluva o ochraně výkonných umělců, výrobců zvukových snímků a rozhlasových organizací uzavřená v Římě dne 26. října 1961 (dále jen „Římská úmluva“) v článku 13, nadepsaném „Minimální úroveň ochrany vysílacích organizací“, stanoví:

„Rozhlasové organizace [Vysílací organizace] mají právo povolit nebo zakázat:

[…]

4

Článek 3 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/29/ES ze dne 22. května 2001 o harmonizaci určitých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících v informační společnosti (Úř. věst. 2001, L 167, s. 10) uvádí:

„Členské státy poskytnou autorům výlučné právo udělit svolení nebo zakázat jakékoliv sdělení jejich děl veřejnosti po drátě nebo bezdrátově včetně zpřístupnění jejich děl veřejnosti takovým způsobem, že každý jednotlivec ze strany veřejnosti má k těmto dílům přístup z místa a v době, které si zvolí.“

5

V bodě 7 odůvodnění směrnice 2006/115 se uvádí:

„Je nezbytné sblížit právní předpisy členských států tak, aby byly v souladu s mezinárodními smlouvami, které jsou v mnoha členských státech základem úpravy autorského práva a práv souvisejících.“

6

Podle bodu 16 odůvodnění této směrnice:

„Členské státy by měly mít možnost stanovit širší ochranu nositelů práv souvisejících s právem autorským, než jakou vyžadují ustanovení této směrnice, pokud jde o vysílání a sdělování veřejnosti.“

7

Článek 8 uvedené směrnice stanoví:

„1.   Členské státy stanoví výlučné právo výkonných umělců udělovat svolení nebo zakázat bezdrátové vysílání a sdělování jejich výkonů veřejnosti, s výjimkou případů, kdy výkon sám je již výkonem vysílaným nebo kdy se tak děje ze záznamu.

2.   Členské státy stanoví právo, kterým se zajistí, že uživatel zaplatí jedinou spravedlivou odměnu, pokud je užito zvukového záznamu vydaného k obchodním účelům nebo rozmnoženiny takového záznamu k bezdrátovému vysílání nebo jakémukoliv jinému sdělování veřejnosti, a že tato odměna bude rozdělena mezi dotčené výkonné umělce a výrobce zvukových záznamů. Pokud nedojde mezi výkonnými umělci a výrobci zvukových záznamů k dohodě, mohou členské státy stanovit podmínky pro rozdělování uvedené odměny mezi ně.

3.   Pro vysílací organizace stanoví členské státy výlučné právo udělovat svolení nebo zakazovat bezdrátový přenos jejich vysílání, jakož i sdělování jejich vysílání veřejnosti, pokud se takové sdělování děje na veřejně přístupných místech a za vstupné.“

8

Ustanovení § 76a Urheberrechtsgesetz (zákon o autorských právech, dále jen „UrhG“), nadepsané „Rozhlasové a televizní vysílání“, které do rakouského práva provádí čl. 8 odst. 3 směrnice 2006/115, stanoví:

„1.   Každý, kdo vysílá zvuky nebo obrazy rozhlasem, televizí nebo jiným obdobným způsobem (vysílací organizace ve smyslu § 17), má v mezích stanovených zákonem výlučné právo na sdělování vysílání současně prostřednictvím jiného vysílacího zařízení a na užívání vysílání ke sdělování veřejnosti ve smyslu § 18 odst. 3 na veřejně přístupných místech za vstupné […]

[…]“

9

Verwertungsgesellschaft Rundfunk je organizace pro kolektivní správu autorských práv, jejímiž oprávněnými osobami jsou v řadě případů vysílací organizace usazené na území Rakouské republiky nebo v jiném členském státě. Verwertungsgesellschaft Rundfunk je oprávněna vykonávat určitá autorská práva náležející jejím oprávněným osobám mimo jiné v případě sdělování veřejnosti prostřednictvím rozhlasového a televizního vysílání.

10

Hettegger Hotel Edelweiss, společnost založená podle rakouského práva, provozuje hotel Edelweiss v obci Grossarl (Rakousko), který má přípojku na kabelovou televizi, z které jsou současně, beze změny a v plné podobě pomocí kabelu přenášeny do televizních přijímačů umístěných na hotelových pokojích různé televizní a rozhlasové programy, včetně programů vyráběných a vysílaných oprávněnými osobami Verwertungsgesellschaft Rundfunk.

11

Verwertungsgesellschaft Rundfunk se obrátila na Handelsgericht Wien (obchodní soud ve Vídni, Rakousko), u kterého se domáhala od Hettegger Hotel Edelweiss jednak poskytnutí informací o rozhlasových a televizních programech, které mohou být přijímány, a o počtu dotčených hotelových pokojů, a jednak náhrady škody.

12

Verwertungsgesellschaft Rundfunk poukazovala před tímto soudem na to, že Hettegger Hotel Edelweiss tím, že na hotelových pokojích poskytuje televizní přijímače a sděluje televizní a rozhlasové vysílání prostřednictvím těchto přijímačů, provádí sdělování veřejnosti ve smyslu § 76a UrhG a čl. 8 odst. 3 směrnice 2006/115. Podle jejího názoru musí být cena za pokoj považována za vstupné ve smyslu těchto ustanovení, jelikož nabídka televizoru v hotelu tuto cenu ovlivňuje. Verwertungsgesellschaft Rundfunk proto uvedla, že toto sdělování veřejnosti vysílání, která náleží oprávněným osobám, jež zastupuje, musí podléhat povolení těchto oprávněných osob a placení poplatků.

13

Hettegger Hotel Edelweiss se bránil těmto požadavkům a tvrdil, že existence sdělování veřejnosti ve smyslu § 76a UrhG předpokládá sdělování na veřejně přístupných místech za vstupné a tento výraz znamená vstupné požadované speciálně za toto sdělování. Cena, kterou zákazník musí hotelu zaplatit za nocleh, tedy podle Hettegger Hotel Edelweiss nemůže být považována za vstupné.

14

Předkládající soud má za to, že výklad čl. 8 odst. 3 směrnice 2006/115 je nezbytný k vyřešení sporu v původním řízení a tento výklad není natolik zjevný, že by neexistovaly žádné důvodné pochybnosti.

15

Za těchto okolností se Handelsgericht Wien (obchodní soud ve Vídni) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:

„Je splněno kritérium ‚vstupného‘ stanovené v čl. 8 odst. 3 směrnice 2006/115, pokud

16

Podstatou předběžné otázky předkládajícího soudu je, zda musí být čl. 8 odst. 3 směrnice 2006/115 vykládán v tom smyslu, že sdělování televizního a rozhlasového vysílání prostřednictvím televizních přijímačů umístěných na hotelových pokojích je sdělováním na veřejně přístupném místě za vstupné.

17

Je třeba připomenout, že Soudní dvůr v rozsudku ze dne 7. prosince 2006, SGAE (C‑306/05, EU:C:2006:764, body 47 a 54), rozhodl, že šíření signálu prostřednictvím televizních přijímačů umístěných na hotelových pokojích klientům ubytovaným v pokojích tohoto zařízení představuje, nezávisle na užívané technice přenosu signálu, sdělování veřejnosti ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29, a že soukromá povaha pokojů hotelového zařízení nebrání tomu, aby sdělování díla prostřednictvím televizních přijímačů představovalo sdělování veřejnosti ve smyslu tohoto ustanovení.

18

Pokud jde o směrnici 2006/115, o jejíž výklad se žádá, Soudní dvůr v rozsudku ze dne 15. března 2012, Phonographic Performance (Ireland) (C‑162/10, EU:C:2012:141, bod 47) rovněž rozhodl, že jednání provozovatele hotelového zařízení, který vybaví pokoje pro hosty rozhlasovými nebo televizními přijímači, k nimž rozvádí vysílaný signál, je sdělováním veřejnosti ve smyslu čl. 8 odst. 2 této směrnice.

19

Jelikož pojmy používané v těchto směrnicích mají stejný význam, nevyjádřil-li normotvůrce Evropské unie odlišnou vůli (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 4. října 2011, Football Association Premier League a další, C‑403/08 a C‑429/08, EU:C:2011:631, bod 188, a ze dne 31. května 2016, Reha Training, C‑117/15, EU:C:2016:379, bod 33), poskytnutí signálu prostřednictvím televizních a rozhlasových přijímačů umístěných na hotelových pokojích představuje rovněž, jak uvedl generální advokát v bodě 16 svého stanoviska, sdělování vysílání vysílacích organizací veřejnosti ve smyslu čl. 8 odst. 3 směrnice 2006/115.

20

Nicméně na rozdíl zejména od výlučného práva výkonných umělců a práva výrobců zvukových záznamů, která jsou upravena v čl. 8 odst. 1 resp. 2 směrnice 2006/115, je výlučné právo vysílacích organizací upravené v odstavci 3 tohoto článku omezeno na případ sdělování veřejnosti na veřejně přístupných místech za vstupné.

21

Pokud jde o výklad pojmu „veřejně přístupné místo za vstupné“, je třeba uvést, že z bodu 7 odůvodnění směrnice 2006/115 vyplývá, že tato směrnice usiluje o sblížení právních předpisů členských států tak, aby byly v souladu mimo jiné s Římskou úmluvou. Ačkoli tato úmluva netvoří součást unijního právního řádu, musí být v této souvislosti pojmy uvedené ve směrnici 2006/115 vykládány zejména ve světle této úmluvy a takovým způsobem, aby byly i nadále v souladu s odpovídajícími pojmy obsaženými v uvedené úmluvě, a to rovněž s přihlédnutím ke kontextu, v němž jsou takové pojmy použity, a k účelu sledovanému příslušnými ustanoveními mezinárodních smluv (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 15. března 2012, SCF, C‑135/10, EU:C:2012:140, body 53 až 56).

22

Rozsah práva na sdělování veřejnosti upraveného v čl. 8 odst. 3 směrnice 2006/115 odpovídá v daném případě rozsahu práva upraveného v čl. 13 písm. d) Římské úmluvy, který – podle formulace převzaté do zmíněného čl. 8 odst. 3 – toto právo omezuje na „veřejně přístupná místa za vstupné“ (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 4. září 2014, Komise v. Rada, C‑114/12, EU:C:2014:2151, body 94 až 96). Jak potvrzuje pozměněný návrh směrnice ze dne 30. dubna 1992 [COM (92) 159 final, s. 12)], který vedl k přijetí směrnice Rady 92/100/EHS ze dne 19. listopadu 1992 o právu na pronájem a půjčování a o některých právech v oblasti duševního vlastnictví souvisejících s autorským právem (Úř. věst. 1992, L 346, s. 61), která byla zrušena a kodifikována směrnicí 2006/115, bylo totiž vůlí unijního normotvůrce vycházet do značné míry z ustanovení Římské úmluvy, která stanoví minimální úroveň ochrany, ve snaze dosáhnout jednotné minimální úrovně ochrany v Unii a zakotvit úpravou čl. 6a odst. 3 navrhované směrnice podle čl. 13 písm. d) Římské úmluvy výlučné právo na sdělování veřejnosti televizního vysílání za podmínek uvedených v této úmluvě.

23

Pokud jde o podmínku zaplacení vstupného stanovenou v čl. 13 písm. d) Římské úmluvy, je třeba poukázat na to, že podle průvodce Římskou úmluvou a Úmluvou o zvukových záznamech Světové organizace duševního vlastnictví (WIPO), tedy podle dokumentu vypracovaného WIPO, který, ač není právně závazný, poskytuje vysvětlení o původu, účelu, povaze a rozsahu ustanovení této úmluvy a jeho body 13.5 a 13.6 se vztahují k tomuto článku, předpokládá tato podmínka platbu speciálně požadovanou za sdělování televizního vysílání veřejnosti, a dále je třeba poukázat na to, že platba za jídlo či pití v restauraci nebo v baru, kde je sdělováno televizní vysílání, se v této souvislosti nepovažuje za zaplacení vstupného ve smyslu tohoto ustanovení.

24

Je nutno konstatovat, jak uvedl generální advokát v bodech 26 až 30 svého stanoviska, že cena za hotelový pokoj, podobně jako cena za restaurační službu, není vstupným speciálně požadovaným za sdělování televizního nebo rozhlasového vysílání veřejnosti, ale představuje úplatu zejména za ubytovací službu, ke které se připojují určité doplňkové služby podle úrovně hotelu, jako je sdělování televizního a rozhlasového vysílání prostřednictvím přijímačů, kterými jsou vybaveny pokoje, kteréžto služby jsou obvykle bez rozdílu zahrnuty v ceně za nocleh.

25

Pokud je tedy šíření signálu prostřednictvím televizních a rozhlasových přijímačů umístěných na hotelových pokojích poskytnutím doplňkové služby, která ovlivňuje úroveň tohoto zařízení, a tím i cenu pokoje, jak uvedl Soudní dvůr ve svých rozsudcích ze dne 7. prosince 2006, SGAE (C‑306/05, EU:C:2006:764, bod 44), a ze dne 15. března 2012, Phonographic Performance (Ireland) (C‑162/10, EU:C:2012:141, bod 44), nelze mít v rámci přezkumu existence sdělování veřejnosti ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29 a čl. 8 odst. 2 směrnice 2006/115 za to, že toto doplňkové poskytnutí služby je nabízeno na veřejně přístupném místě za vstupné ve smyslu čl. 8 odst. 3 posledně uvedené směrnice.

26

Sdělování televizního a rozhlasového vysílání veřejnosti prostřednictvím televizních a rozhlasových přijímačů umístěných na hotelových pokojích v důsledku toho nespadá do působnosti výlučného práva vysílacích organizací upraveného v čl. 8 odst. 3 směrnice 2006/115.

27

S ohledem na všechny tyto úvahy je třeba odpovědět na předběžnou otázku tak, že čl. 8 odst. 3 směrnice 2006/115 musí být vykládán v tom smyslu, že sdělování televizního a rozhlasového vysílání prostřednictvím televizních přijímačů umístěných na hotelových pokojích není sdělováním na veřejně přístupném místě a za vstupné.

28

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (druhý senát) rozhodl takto:

Článek 8 odst. 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/115/ES ze dne 12. prosince 2006 o právu na pronájem a půjčování a o některých právech v oblasti duševního vlastnictví souvisejících s autorským právem musí být vykládán v tom smyslu, že sdělování televizního a rozhlasového vysílání prostřednictvím televizních přijímačů umístěných na hotelových pokojích není sdělováním na veřejně přístupném místě za vstupné.