1.

V projednávané žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, která se týká především výkladu článků 3, 6 a 7 směrnice 93/13/EHS ( 2 ), je Soudní dvůr vyzván k tomu, aby vyjasnil pravomoci, jež je třeba přiznat vnitrostátním soudům za účelem zajištění efektivity ochrany spotřebitelů zaručené touto směrnicí.

2.

Tato věc, která je pokračováním řady různých právních precedentů vztahujících se k španělskému řízení o výkonu rozhodnutí, jež se týká nemovitostí zatížených hypotékou ( 3 ), se konkrétně zabývá „zkráceným“ řízením o výkonu rozhodnutí, jež následuje po zahájení řízení o mimosoudním výkonu hypotéčního zástavního práva probíhajícího před notářem. Podle španělského práva, jež se použije na skutkové okolnosti věci v původním řízení, je toto zkrácené řízení určeno k ochraně a provedení výkonu věcných práv zapsaných zejména v katastru nemovitostí. Vyvstává tak otázka, zda efektivita ochrany spotřebitele vyplývající ze směrnice 93/13 vyžaduje, aby vnitrostátní soudy mohly zkoumat případnou zneužívající povahu ujednání ve smlouvě o hypotečním úvěru v mnohem pozdější fázi převodu vlastnického práva k nemovitosti, která byla zatížená hypotékou.

3.

Článek 3 odst. 1 směrnice 93/13 stanoví:

„Smluvní ujednání, které nebylo individuálně sjednáno, je považováno za zneužívající, jestliže v rozporu s požadavkem poctivosti způsobuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, které vyplývají z dané smlouvy, v neprospěch spotřebitele.“

4.

Článek 6 odst. 1 směrnice 93/13 uvádí:

„Členské státy stanoví, že zneužívající ujednání použitá ve smlouvě uzavřené prodávajícím nebo poskytovatelem se spotřebitelem nejsou podle jejich vnitrostátních právních předpisů pro spotřebitele závazná a že smlouva zůstává pro strany závaznou za stejných podmínek, může-li nadále existovat bez dotyčných zneužívajících ujednání.“

5.

Podle čl. 7 odst. 1 směrnice 93/13 „[č]lenské státy zajistí, aby v zájmu spotřebitelů a soutěžitelů byly k dispozici odpovídající a účinné prostředky zabraňující dalšímu používání zneužívajících ujednání ve smlouvách, které uzavírají prodávající nebo poskytovatelé se spotřebiteli“.

6.

Ley 1/2000, de Enjuiciamento Civil (zákon 1/2000 o občanském soudním řádu) ze dne 7. ledna 2000 ( 4 ) stanoví v čl. 250 odst. 1 následující:

„Soud rozhoduje ve zkráceném řízení bez ohledu na výši pohledávky o těchto návrzích:

[…]

7.

Podle čl. 444 odst. 2 LEC musí žalovaný na návrh žalobce složit kauci ve výši stanovené soudem, aby mohl vznést námitky proti návrhu podanému v řízení podle čl. 250 odst. 1 bodu 7 LEC. Kromě toho jsou důvody pro podání námitek, které je žalovaný oprávněn uplatnit, taxativně vyjmenovány v čl. 444 odst. 2 LEC. Mezi těmito důvody není přítomnost zneužívajících ujednání ve smlouvě o hypotečním úvěru, která upravují mimosoudní prodej.

8.

Článek 440 odst. 2 LEC stanoví, že pokud se žalovaný nedostaví k soudu, nebo v případě, že se dostaví, aniž složil kauci, je soud po vyslechnutí žalovaného povinen vydat rozhodnutí o vydání nemovitosti a o jejím vyklizení.

9.

Mimosoudní výkon hypotečního zástavního práva je zejména upraven článkem 41 Ley Hipotecaria (zákon o hypotečních úvěrech, dále jen „LH“) ( 5 ). Toto ustanovení ve znění, které se použije na skutkové okolnosti věci v původním řízení, stanovilo:

„Návrh na výkon věcného práva založený na právu zapsaném v katastru nemovitostí lze podat ve zkráceném řízení upraveném [LEC] proti tomu, kdo bez zapsaného právního titulu brání tomuto právu nebo narušuje jeho výkon. U těchto návrhů, jež vycházejí z legitimity zápisu do katastru nemovitostí uznané článkem 38, je vždy vyžadováno, aby byla bez jakékoli výhrady osvědčena platnost odpovídajícího zápisu osvědčením vyhotoveným katastrem nemovitostí.“

10.

Článek 129 LH stanoví, že „[n]ávrh na výkon hypotečního zástavního práva lze uplatnit přímo vůči majetku zatíženému hypotékou, přičemž jeho uplatnění se řídí ustanoveními [LEC)] […]. V dokumentu o zřízení hypotéky lze navíc sjednat mimosoudní prodej majetku zatíženého hypotékou […] pro případ nesplnění zajištěného závazku. Mimosoudní prodej provádí notář, a to za podmínek stanovených ve vyhlášce o hypotečních úvěrech“.

11.

Decreto por el que se aprueba el Reglamento Hipotecario (nařízení, kterým se schvaluje vyhláška o hypotéčních úvěrech) ze dne 14. února 1947 ( 6 ) upřesňuje průběh mimosoudního prodeje.

12.

Článek 234 RH stanoví:

„1.   Mimosoudní výkon hypotéčního zástavního práva podle článku 129 [LH] vyžaduje, aby v dokumentu o zřízení hypotéky bylo stanoveno, že smluvní strany souhlasí s tímto řízením, přičemž je třeba dále uvést:

2.   Ujednání, na jehož základě úvěrovaný a osoba zajišťující hypotéku souhlasí s řízením o mimosoudním výkonu hypotečního zástavního práva, musí být uvedeno odděleně od ostatních ustanovení dokumentu.“

13.

Článek 236-l RH stanoví:

„1.   Po ověření nejvyšší nabídky nebo příklepu a případně po složení ceny zapíše notář listinu o prodeji nemovitosti do ročního seznamu jím osvědčených dokumentů a vydražitel spolu s vlastníkem nemovitosti vyjádří svůj souhlas ve formě veřejné listiny […]

[…]

3.   Tato veřejná listina je dostatečným právním titulem pro zápis (do katastru nemovitostí) ve prospěch vydražitele […].“

14.

Článek 236-m RH stanoví:

„Vydražitel se může domáhat vydání nabytého majetku u soudu prvního stupně, v jehož obvodu se majetek nachází.“

15.

Článek 236-ñ RH stanoví:

„1.   Notář přeruší řízení, pouze pokud je listinnými důkazy prokázána [existence trestního řízení, jehož předmětem je možné zfalšování hypotečního právního titulu, nebo pokud katastr nemovitostí oznámí, že byla předložena žádost o zrušení hypotéčního zástavního práva] […].

2.   Nastane-li některá ze skutečností uvedených v odstavci 1, rozhodne notář o přerušení řízení o mimosoudním výkonu hypotéčního zástavního práva do skončení trestního, případně katastrálního řízení. Řízení o mimosoudním výkonu pokračuje na návrh věřitele, pokud se neprokáže zfalšování nebo nedojde k výmazu hypotéčního zástavního práva.“

16.

Podle článku 236-o RH platí, že:

„Ostatní námitky, které může podat dlužník, třetí osoby, jež jsou nositeli věcných práv, nebo jiné dotčené osoby, se řídí ustanoveními posledních pěti odstavců článku 132 [LH], je-li tento použitelný.“

17.

Páté přechodné ustanovení Ley 1/2013, de medidas para reforzar la protección a los deudores hipotecarios, reestructuración de deuda y alquiler social (zákon 1/2013 o opatřeních k posílení ochrany hypotečních dlužníků, restrukturalizaci dluhu a sociálním bydlení) ze dne 14. května 2013 ( 7 ) změnilo v několika ohledech článek 129 LH. Upřesňuje, že se tyto změny vztahují na mimosoudní prodeje nemovitostí zatížených hypotečním zástavním právem, které byly zahájeny po nabytí účinnosti tohoto zákona, bez ohledu na to, kdy byl uzavřen dokument o zřízení hypotéky. U mimosoudních prodejů zahájených před nabytím účinnosti zákona 1/2013 a prodejů, u nichž nedošlo k vydražení zastavené nemovitosti, notář rozhodne o přerušení výkonu rozhodnutí, pokud v promlčecí lhůtě jednoho měsíce ode dne nabytí účinnosti zákona 1/2013 jedna ze stran prokáže, že v souladu s ustanoveními článku 129 LH podala k příslušnému soudu žalobu týkající zneužívající povahy některého ujednání smlouvy o hypotečním úvěru, které upravuje mimosoudní prodej, nebo ujednání, které určuje dlužnou částku.

18.

Dne 21. prosince 2004 uzavřela Cristobalina Sánchez López se společností Banco Español de Crédito SA (nyní Banco Santander SA, dále jen „Banco Santander“) smlouvu o úvěru na pořízení bydlení zajištěnou hypotečním zástavním právem.

19.

Článek 11 této smlouvy, nadepsaný „mimosoudní výkon rozhodnutí“, stanoví zejména, že se strany dohodly na možnosti provést za účelem výkonu hypotéčního zástavního práva mimosoudní výkon rozhodnutí. Tento článek také zmocňuje banku k tomu, aby hypotéčního dlužníka zastupovala v den podpisu veřejné listiny o prodeji nemovitosti.

20.

Dne 24. března 2011 předložila společnost Banco Santander notáři návrh na zahájení řízení o mimosoudním výkonu hypotečního zástavního práva. Toto řízení bylo ukončeno dne 15. prosince 2011 vydražením zastavené nemovitosti věřitelem, aniž byla předem určena její základní hodnota, takže nemovitost byla prodána za částku rovnající se 59,7% hodnoty, na kterou byla ohodnocena pro účely hypotéčního zástavního práva. V důsledku toho dlužnice i nadále dlužila částku ve výši 13482,97 eura.

21.

Notář vyhotovil dne 23. února 2012 veřejnou listinu o prodeji nemovitosti ve prospěch věřitele, a to bez účasti dlužníka, jelikož tento byl pro tento účel zastoupen věřitelem v souladu s článkem 11 smlouvy o hypotečním úvěru. Tento akt byl zapsán do katastru nemovitostí dne 12. dubna 2012.

22.

Následně společnost Banco Santander podala dne 23. září 2014 návrh ve zkráceném řízení podle čl. 250 odst. 1 bodu 7 LEC, kterým se domáhala vydání soudního rozhodnutí, kterým se C. Sánchez López nařizuje vyklizení nemovitosti a její vydání bance.

23.

Kromě toho společnost Banco Santander stanovila výši kauce, kterou musela dlužnice složit, aby mohla podat námitky proti tomuto návrhu, na částku 10000 eur.

24.

V rámci tohoto řízení se C. Sánchez López nedostavila k předkládajícímu soudu, kterým je Juzgado de Primera Instancia Jerez de la Frontera (soud prvního stupně v Jerez de la Frontera, Španělsko).

25.

Za těchto okolností se Juzgado de Primera Instancia Jerez de la Frontera (soud prvního stupně v Jerez de la Frontera) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

26.

Písemná vyjádření byla předložena společností Banco Santander, španělskou vládou a Evropskou komisí.

27.

Jednání se konalo dne 25. dubna 2017 za účasti společnosti Banco Santander, španělské vlády a Komise.

28.

Zúčastnění, kteří předložili písemná vyjádření, uvedli, že otázky položené předkládajícím soudem jsou dvojí povahy.

29.

První a třetí otázka se týká slučitelnosti právního režimu zkráceného řízení podle čl. 250 odst. 1 LEC, ve znění platném v době rozhodné z hlediska skutkových okolností věci v původním řízení, a důsledků, které je třeba vyvodit z možné neslučitelnosti tohoto režimu se směrnicí 93/13, zejména pokud jde o úřední povinnost vnitrostátního soudu.

30.

Druhá, čtvrtá a pátá otázka se naopak týkají slučitelnosti článku 129 LH, ve znění vyplývajícím ze zákona 1/2013 a jeho prováděcích předpisů, s ustanoveními směrnice 93/13.

31.

Tato posledně uvedená zákonná právní úprava se přitom na skutkový stav věci v původním řízení nepoužije.

32.

Zákon 1/2013 v pátém přechodném ustanovení totiž stanoví, že se změny, které zavádí, vztahují na mimosoudní prodeje nemovitostí zatížených hypotečním zástavním právem, které byly zahájeny po nabytí jeho účinnosti (tj. dne 15. května 2013), bez ohledu na to, kdy byl uzavřen dokument o zřízení hypotéky. Vzhledem k tomu, že řízení o mimosoudním výkonu rozhodnutí, o které se jedná ve věci v původním řízení, bylo ukončeno před tímto datem, tj. dne 23. února 2012, tento zákon se ratione temporis nevztahuje na spor v původním řízení, jak ostatně naznačuje i vnitrostátní soud.

33.

Z toho vyplývá, že druhá, čtvrtá a pátá předběžná otázka musí být prohlášeny za zjevně nepřípustné, jelikož se netýkají výkladu unijního práva, který by odpovídal objektivní potřebě rozhodnutí, jež předkládající soud musí přijmout ( 8 ).

34.

První a třetí otázka, které jsou úzce svázané, se týkají rozsahu pravomocí soudů, pokud jde o efektivitu směrnice 93/13 v rámci řízení o výkonu věcných práv k nemovitostem již zapsaných v katastru nemovitostí.

35.

Musím především vyjádřit své rozpaky ohledně znění položených otázek – a v důsledku toho ohledně jejich formální přípustnosti – a ohledně závěrů, které předkládající soud patrně vyvozuje z judikatury týkající se efektivity ochrany vyplývající ze směrnice 93/13.

36.

Originalita projednávané věci spočívá totiž v tom, že údajné zneužívající ujednání, a sice ujednání, které umožňuje použít mimosoudní řízení s důsledky, které z něj vyplývají, je právě tím ujednáním, které podle mého názoru v konečném důsledku umožnilo, aby byla předkládajícímu soudu předložena věc v původním řízení, a to několik let po ukončení tohoto řízení v rámci zkráceného řízení stanoveného v článku 41 LH a uvedeného v čl. 250 odst. 1 bodu 7 LEC.

37.

Kromě toho, co se týče vztahu mezi původním řízením a uplatňováním směrnice 93/13, je třeba poznamenat, že vnitrostátnímu soudu není, přísně vzato, v rámci tohoto zkráceného řízení předložena věc, jejímž předmětem je platnost smlouvy o hypotečním úvěru, jelikož tato smlouva již nemá žádné účinky, ale pouze vlastnické právo zapsané v katastru nemovitostí. Z informací poskytnutých v písemných vyjádřeních vyplývá, že dotčená smlouva byla vložena do spisu až na základě žádosti v tomto smyslu.

38.

První a třetí otázkou tak předkládající soud přinejmenším neobvyklým způsobem zpochybňuje vnitrostátní právní úpravu, která se použije na řízení, jehož účelem je výkon právoplatně zapsaného vlastnického práva.

39.

První otázkou se totiž předkládající soud táže, zda španělská právní úprava platná v rozhodné době – a zejména čl. 250 odst. 1 bod 7 LEC a článek 129 LH – které ukládají vnitrostátnímu soudu povinnost rozhodnout o vydání nemovitosti nabyté finanční institucí v rámci řízení o mimosoudním výkonu rozhodnutí podle článku 129 LH, je v souladu s čl. 3 odst. 1 a 2, čl. 6 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 směrnice 93/13. Předkládající soud poukazuje na to, že v průběhu řízení o mimosoudním výkonu hypotéčního zástavního práva ani během následného soudního řízení, jehož cílem je přiznat oprávněnému v řízení o výkonu rozhodnutí nerušenou držbu nemovitosti, není možný soudní přezkum zneužívajících ujednání, a že spotřebitel nemá žádný účinný opravný prostředek, který by mohl včas chvíli použít.

40.

Třetí otázkou se předkládající snaží určit důsledky případného konstatování neslučitelnosti příslušné vnitrostátní právní úpravy. Táže se zejména na to, zda soud může na základě své povinnosti přezkumu zneužívajících ujednání ve spotřebitelských smlouvách nepoužít spornou vnitrostátní právní úpravu.

41.

Zaprvé stručně připomenu poznatky z judikatury Soudního dvora týkající se rozsahu pravomocí soudů a záruk, které musí být poskytnuty spotřebitelům v zájmu zajištění efektivity směrnice 93/13 ve velmi specifickém kontextu řízení o mimosoudním výkonu hypotečního zástavního práva. Zadruhé vysvětlím, proč zásah soudu ve směru, který prosazuje vnitrostátní soud v zájmu zajištění efektivity směrnice 93/13, nepovažuji v projednávaném případě za nutný ani nutně vhodný.

42.

Podle ustálené judikatury ( 9 ) vychází systém ochrany zavedený směrnicí 93/13 z myšlenky, že spotřebitel se nachází v nerovném postavení vůči prodávajícímu nebo poskytovateli, co se týče jak slabší vyjednávací pozice, tak úrovně informovanosti, což jej vede k tomu, že přistoupí na podmínky předem vyhotovené prodávajícím nebo poskytovatelem, aniž může ovlivnit jejich obsah.

43.

Zaprvé čl. 6 odst. 1 směrnice 93/13 zavádí pravidlo, podle kterého zneužívající ujednání obsažená ve smlouvě nejsou pro spotřebitele závazná.

44.

Vzhledem k takovémuto nerovnému postavení, v němž se nachází spotřebitel, byl čl. 6 odst. 1 uvedené směrnice, jenž je kogentním ustanovením ( 10 ), které má obnovit rovnost mezi smluvními stranami, vykládán tak, že vnitrostátnímu soudu umožňuje – nebo dokonce ukládá, pokud má k dispozici nezbytné informace o právním a skutkovém stavu – posoudit i bez návrhu zneužívající povahu smluvního ujednání obsaženého ve smlouvě mezi spotřebitelem a prodávajícím nebo poskytovatelem ( 11 ).

45.

Co se týče slučitelnosti procesní právní úpravy se směrnicí 93/13, a zejména řízení, jehož účelem je výkon zástavního práva nebo výkon záruk, které jsou součástí úvěrových smluv uzavřených se spotřebiteli, prostřednictvím notářů ( 12 ), je třeba připomenout, že pravidla vnitrostátních prováděcích mechanismů pro nucený výkon a pravidla upravující úlohu notářů v tomto kontextu jsou věcí vnitrostátního právního řádu každého členského státu na základě zásady procesní autonomie, s tou výhradou, že musí být dodržena zásada rovnocennosti a zásada efektivity ( 13 ).

46.

Pokud jde o zásadu efektivity, která jediná je ve skutečnosti zpochybňována v tomto případě ( 14 ), Soudní dvůr, který se musel vyjádřit především k procesním ustanovením o výkonu hypotečního zástavního práva, zdůraznil, že bez účinného přezkumu případné zneužívající povahy ujednání smlouvy, která představuje exekuční titul, nelze zaručit dodržování práv přiznaných směrnicí 93/13 ( 15 ).

47.

Co se týče vnitrostátních právních předpisů o mimosoudním výkonu hypotéčního zástavního práva, Soudní dvůr identifikoval některé prvky, které mohou být nezbytné pro zaručení ochrany spotřebitele podle této směrnice.

48.

V první řadě tak byla uznána možnost vnitrostátního soudu, kterému byla věc předložena během mimosoudního řízení, odložit prodej nemovitosti v případě slovenských procesních ustanovení. Ustanovení směrnice 93/13 však byla vyložena v tom smyslu, že nebrání vnitrostátní právní úpravě, která umožňuje vymáhání pohledávky založené na případně zneužívajících smluvních ujednáních formou mimosoudního výkonu zástavního práva váznoucího na nemovitém majetku, který spotřebitel poskytl jako zástavu, pokud tato právní úprava v praxi neznemožňuje nebo nadměrně neztěžuje ochranu práv, která tato směrnice přiznává spotřebitelům ( 16 ).

49.

Ve druhé řadě Soudní dvůr rozhodl, že pokud je notář schopen hrát úlohu spočívající v předcházení zneužívající povaze ujednání této smlouvy a kromě toho má výslovnou povinnost zajistit prostřednictvím poučení rovné zacházení se stranami ve všech řízeních, jež jsou svěřena do jeho pravomoci, aby upozornil spotřebitele na případnou zneužívající povahu ujednání, a pokud má spotřebitel možnost zpochybnit platnost smlouvy, jejíž výkon se navrhuje, je efektivita ochrany stanovená touto směrnicí v zásadě zaručena ( 17 ).

50.

Je však třeba zdůraznit, pokud jde o tvrzení, podle kterého je možné, aby notář zahájil nucený výkon smlouvy bez zkoumání zneužívající povahy smluvních ujednání, že se judikatura zabývající se zohledněním zneužívajících ujednání i bez návrhu týká zvláštního rámce výkonu soudní funkce a s ohledem na zásadní rozdíly mezi výkonem soudní funkce a výkonem funkce notáře není přenosná na funkci notáře ( 18 ).

51.

Kromě toho zásada efektivity nemůže vést k tomu, aby bylo po vnitrostátním soudu požadováno, aby nejen kompenzoval procesní opomenutí spotřebitele, který nezná svá práva, ale rovněž zcela suploval jednání naprosto nečinného spotřebitele, který se nezúčastnil žádné fáze řízení o soudním výkonu rozhodnutí ( 19 ).

52.

Konečně Soudní dvůr dospěl k závěru, že i když řízení o mimosoudním prodeji nemovitosti neumožňuje notáři vyjádřit se k případné existenci zneužívajícího ujednání, nenarušuje efektivitu směrnice 93/13, neboť spotřebitel měl možnost obrátit se na soud a tento soud mohl přijmout předběžná opatření k odložení případné dražby pořádané notářem ( 20 ).

53.

Zadruhé, pokud jde o čl. 7 odst. 1 směrnice 93/13, který ukládá členským státům zavést účinné prostředky zabraňující dalšímu používání zneužívajících ujednání, tento článek neukládá měnit postupy zavedené na vnitrostátní úrovni jako celek. Je pouze nezbytné se ujistit, že dotčená vnitrostátní ustanovení, analyzovaná v jejich kontextu s přihlédnutím ke všem stávajícím opravným prostředkům, jsou schopna zaručit, aby existovaly odpovídající a účinné prostředky zabraňující dalšímu používání zneužívajících ujednání ve spotřebitelských smlouvách a aby taková ujednání nebyla pro spotřebitele závazná ( 21 ).

54.

Je třeba konstatovat, že ve všech případech, kdy Soudní dvůr rozhodl o protiprávnosti vnitrostátního ustanovení v zájmu efektivity směrnice 93/13, měl soud, jemuž byla věc předložena, pokaždé možnost zneplatnit ujednání, a to tak, že je nepoužije, nebo tak, že zpochybní řízení o výkonu rozhodnutí nebo převodu majetku, které ještě nebylo ukončeno. Jednalo se totiž buď o kontext meritorního určovacího řízení, ve kterém soud, jemuž byla věc předložena, mohl zkoumat případnou zneužívající povahu ujednání smlouvy uzavřené mezi spotřebitelem a prodávajícím nebo poskytovatelem, nebo o kontext řízení o nuceném výkonu, jehož základem je taková smlouva, která může obsahovat zneužívající ujednání.

55.

Jinými slovy, pokud budu vycházet z případů dosud předložených Soudnímu dvoru, soudy žádaly o vyjasnění rozsahu ochrany přiznané směrnicí 93/13 v rámci probíhajícího řízení o výkonu rozhodnutí a s ohledem na zjevné nebo předpokládané zneužívající ujednání ve smlouvě o hypotečním úvěru, která byla předmětem sporu.

56.

Ve věci, ve které byl vydán rozsudek Aziz ( 22 ), tak k převodu vlastnického práva k nemovitosti, o kterou se jednalo, ještě nedošlo, neboť nemovitost, přestože byla nabídnuta v dražbě, nikdo nekoupil a pan Aziz krátce před rozhodnutím o tom, že má vyklidit nemovitost, podal k příslušnému vnitrostátnímu soudu návrh na určení s cílem dosáhnout zrušení ujednání obsaženého ve smlouvě o hypotečním úvěru.

57.

Řízení o uznání věcných práv, o které se jedná ve věci v původním řízení, je proto třeba posoudit ve světle těchto poznatků a s ohledem na jeho právní kontext.

58.

V projednávané věci je třeba konstatovat, že se zde nejedná o řízení o výkonu platebního rozkazu ani o řízení o nuceném výkonu rozhodnutí, které nebylo ukončeno a ve kterém by bylo ještě vhodné rozhodnout o zneužívající povaze ujednání dříve podepsané smlouvy o hypotéčním úvěru.

59.

Předmětem řízení ve věci, která byla předložena předkládajícímu soudu, je pouze přiznat účinnost právoplatně zapsanému vlastnickému právu. Jak tento soud uvedl v odpovědi na otázku formulovanou Soudním dvorem, cílem tohoto řízení je výlučně chránit zapsaná věcná práva.

60.

Podle mého názoru je důležité odlišovat řízení o mimosoudním prodeji od zkráceného řízení podle článku 41 LH.

61.

Řízení o mimosoudním prodeji, které v souladu s článkem 234 RH předpokládá dohodu stran v dokumentu o zřízení hypotéky, má vést k vyhotovení veřejné listiny mající za následek převod vlastnického práva k nemovitosti ve prospěch vydražitele, a to zejména prostřednictvím zápisu v katastru nemovitostí.

62.

Zkrácené řízení o uznání věcných práv, v projednávané věci řízení upravené článkem 41 LH, které je nezávislé na řízení o mimosoudním prodeji před notářem, má naproti tomu chránit právo držitele věcného práva zapsaného zejména – ale nejen – v katastru nemovitostí. Toto řízení nemá žádný vztah k případné spotřebitelské smlouvě, o níž má rozhodovat vnitrostátní soud, ale má pouze ověřit, zda skutečně existuje zapsané právo s cílem přiznat mu účinnost.

63.

Je pravda, že ve věci v původním řízení použití zkráceného řízení vyplývalo nepřímo z článku 11 smlouvy uzavřené dne 21. prosince 2004 mezi C. Sánchez López a společností Banco Santander, což je článek, který stanovil, že v případě výkonu hypotéčního zástavního práva provede tento výkon v rámci mimosoudního řízení notář.

64.

Řízení upravené článkem 41 LH, jehož se týká první a třetí předběžná otázka, má však chránit věcná práva vyplývající z mimosoudního prodeje, jehož prostřednictvím vlastník získá skutečnou držbu nemovitosti.

65.

Posledně uvedené řízení se však nezakládá na sporné smlouvě o hypotečním úvěru, ale na vlastnickém právu zapsaném v katastru nemovitostí. Na konci řízení o mimosoudním prodeji totiž smlouva o hypotéčním úvěru zaniká a hypoteční zástavní právo je vymazáno.

66.

V projednávané věci se podle všeho zdá, že řízení o notářském prodeji vyvolalo všechny své účinky z toho důvodu, že nemovitost byla dána do dražby a byla vydražena.

67.

Jinými slovy, zkrácené řízení dotčené v projednávané věci tedy je, jak zdůraznila španělská vláda, nezávislé na mimosoudním prodeji nebo jiných řízeních o výkonu hypotéčního zástavního práva.

68.

Zdá se mi přitom zcela zjevné, že o směrnici 93/13 nelze prohlásit, že se vztahuje na sporné řízení, jehož cílem je určení věcných práv za účelem umožnění jejich namítatelnosti, a nikoli plnění smlouvy uzavřené mezi spotřebitelem a prodávajícím nebo poskytovatelem.

69.

Mimoto Soudní dvůr opakovaně připomněl, že každý případ, ve kterém vystává otázka, zda vnitrostátní procesní předpis činí použití unijního práva nemožným, nebo jej nadměrně ztěžuje, je třeba posuzovat s přihlédnutím k úloze tohoto předpisu v celém řízení, průběhu řízení a zvláštnostem řízení před různými vnitrostátními orgány ( 23 ).

70.

Jak zdůraznila španělská vláda, je zjevné, že dlužnice měla během mimosoudního řízení o převodu nemovitosti zatížené hypotečním zástavním právem příležitost podat námitku proti tomuto řízení nebo navrhnout jeho přerušení z důvodu zneužívajícího ujednání ve smlouvě o hypotečním úvěru a zároveň požádat o vydání předběžného opatření za účelem odložení prodeje nemovitosti, jejíž byla vlastníkem.

71.

V každém případě je třeba uvést, že se projednávaná věc liší od věcí, se kterými měl Soudní dvůr dosud možnost se seznámit, neboť v tomto případě předkládací rozhodnutí neobsahuje žádnou skutkovou okolnost umožňující zjistit, zda se předkládající soud domnívá, že i jiné ujednání ve sporné smlouvě než ujednání, které odkazuje na řízení o mimosoudním výkonu rozhodnutí, může mít zneužívající povahu ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice 93/13.

72.

Ve věci Aziz se tak druhá předběžná otázka konkrétně týkala smluvních ujednání o předčasné splatnosti úvěru a výši úroků z prodlení ( 24 ). Ve věci Finanmadrid EFC bylo v předkládacím rozhodnutí uvedeno, že existují pochybnosti o případné zneužívající povaze některých ujednání dotčené smlouvy ( 25 ).

73.

I když je pravda, že vnitrostátní soud má povinnost i bez návrhu posoudit zneužívající povahu všech smluvních ujednání spadajících do rozsahu působnosti uvedené směrnice, a to i při neexistenci výslovné žádosti v tomto směru, pokud má za tímto účelem k dispozici nezbytné informace o právním a skutkovém stavu ( 26 ), je třeba rovněž formulovat pochybnosti, pokud jde o případnou zneužívající povahu jiného ujednání smlouvy, o kterou se jedná ve věci v původním řízení.

74.

Je totiž důležité připomenout, že se směrnice 93/13 snaží zabránit tomu, aby taková ujednání byla zahrnuta ve smlouvách uzavíraných prodávajícím nebo poskytovatelem se spotřebitelem (čtvrtý bod odůvodnění), případně taková ujednání z těchto smluv odstranit a konečně zajistit, aby taková ujednání nebyla pro spotřebitele závazná (dvacátý první bod odůvodnění).

75.

Vzhledem přitom k tomu, že smlouva, která není předmětem řízení před soudem, jemuž byla věc předložena, a která má údajně obsahovat ujednání považované za zneužívající, vyčerpala všechny své účinky z toho důvodu, že došlo k definitivnímu převodu nemovitosti, o kterou jde v původním řízení, nepovažuji za vhodné zabývat se zejména potřebou zabránit zahrnutí takového ujednání do smlouvy nebo ho odstranit.

76.

Vzhledem ke všem těmto úvahám se domnívám, že ochrana, kterou přiznává směrnice 93/13, neznamená, že soud je v rámci řízení, které je nezávislé na řízení o výkonu hypotéčního zástavního práva a jehož cílem je zajistit efektivitu vlastnického práva k dotyčné nemovitosti, oprávněn rozhodovat o zneužívající povaze ujednání zahrnutého ve smlouvě o hypotéčním úvěru.

77.

Rozhodnout jinak by podle mého názoru nebylo nutně vhodné pro dotyčného spotřebitele ani žádoucí z pohledu dodržování zásady právní jistoty a již nabytých vlastnických práv.

78.

Zaprvé konstatování neslučitelnosti dotčeného řízení se směrnicí 93/13 se nezdá být nutně odůvodněné ochranou dotyčného spotřebitele, která je, připomínám, v konečném důsledku prvořadým cílem sledovaným směrnicí 93/13.

79.

I když se předkládací rozhodnutí jeví jako zvlášť neúplné, pokud jde o situaci žalované v původním řízení, ze skutkových okolností, se kterými Soudní dvůr seznámila společnost Banco Santander a španělská vláda, vyplývá, že ačkoli vydražení dané nemovitosti bylo stvrzeno notářským zápisem ze dne 23. února 2012 a tento notářský zápis byl zapsán do katastru nemovitostí dne 12. dubna 2012, C. Sánchez López požádala společnost Banco Santander, aby mohla zůstat v dané nemovitosti podle Úmluvy o vytvoření sociálního fondu bydlení zřízeného na vnitrostátní úrovni dne 17. ledna 2013. Dne 19. listopadu 2015 C. Sánchez López a společnost Banco Santander uzavřely smlouvu, která se řídí touto úmluvou a která C. Sánchez López zejména umožňuje zůstat v nemovitosti jako nájemnice s povinností platit nájemné ve výši přibližně 90 eur. Z toho vyplývá, že C. Sánchez López neprojevila vůli zpochybnit hypoteční smlouvu, kterou předtím podepsala, ačkoli tak s největší pravděpodobností mohla učinit. Stejně tak nic neumožňuje dospět k závěru, že by daný spotřebitel chtěl zpochybnit definitivní povahu převodu vlastnického práva k nemovitosti, kterou obývá, tedy převodu, jenž je důsledkem dražby ze dne 15. prosince 2011 a který byl zapsán do katastru nemovitostí dne 12. dubna 2012.

80.

Jinými slovy, není jisté, zda by zpochybnění tohoto řízení mohlo být danému spotřebiteli ku „prospěchu“. Vzhledem k tomu, že ujednání prohlášené za zneužívající není pro spotřebitele závazné, mimosoudní výkon hypotečního zástavního práva by mohl být prohlášen za neplatný a spotřebitel v prodlení se splácením by byl znovu vázán smlouvou o hypotečním úvěru. Vzhledem k tomu, že nelze identifikovat žádné jiné smluvní ujednání, které by případně mohlo být zneužívající, byl by totiž v projednávaném případě znovu účinný původní smluvní rámec bez změny ujednání týkajících se náhrady. Je přitom třeba připomenout, že právo na účinnou ochranu spotřebitele zahrnuje možnost vzdát se uplatňování svých práv ( 27 ).

81.

Navíc nelze vyloučit, že by prohlášení neplatnosti hypoteční smlouvy v tomto případě nakonec uvedlo dotyčného spotřebitele do ještě méně příznivé situace, protože by došlo ke zrušení dražby nemovitosti, a tak ke zpochybnění smlouvy o sociálním nájmu uzavřené následně mezi společností Banco Santander a C. Sánchez López.

82.

Zadruhé povolit soudu, aby i bez návrhu zkoumal případnou zneužívající povahu ujednání dříve uzavřené hypoteční smlouvy, která vyčerpala všechny své účinky – jelikož nemovitost, která byla zatížená hypotéčním zástavním právem, byla definitivně převedena – by znamenalo zpochybnit v zájmu efektivity směrnice 93/13 vlastnické věcné právo, které nemá svůj základ ve spotřebitelské smlouvě, ale v mimosoudním uznání právního titulu.

83.

V projednávaném případě je důležité, že zpochybněné věcné právo bylo zapsáno do katastru nemovitostí přibližně čtyři roky před rozhodnutím o podání žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce v projednávané věci. I když se ve věci v původním řízení jeví držitelem tohoto práva společnost Banco Santander, může jít o zcela jiný subjekt, který nabyl tento majetek od jeho zápisu do katastru.

84.

Z tohoto důvodu se jeví být v rozporu se zásadou právní jistoty a vlastnickým právem zpochybnit v zájmu efektivity směrnice 93/13 nabytá vlastnická práva, když už nejde o otázku protiprávnosti zneužívajícího ujednání obsaženého ve smlouvě mezi prodávajícím nebo poskytovatelem a spotřebitelem, která by nadále vyvolávala účinky.

85.

Vzhledem k výše uvedenému navrhuji odpovědět na otázky položené Juzgado de Primera Instancia Jerez de la Frontera (soud prvního stupně v Jerez de la Frontera, Španělsko) takto:

„Směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách [o zneužívajících ujednáních ve spotřebitelských smlouvách] se nevztahuje na takové řízení, jako je řízení upravené v článku 41 Ley Hipotecaria (zákon o hypotéčních úvěrech) a v čl. 250 odst. 1 Ley 1/2000, de Enjuiciamento Civil (zákon 1/2000 o občanském soudním řádu) ze dne 7. ledna 2000, jelikož předmětem tohoto řízení není posouzení nebo plnění smlouvy uzavřené prodávajícím nebo poskytovatelem se spotřebitelem, nýbrž má pouze za cíl zajistit účinnost vlastnického práva právoplatně nabytého a zapsaného v katastru nemovitostí.“