1. 

Projednávaný kasační opravný prostředek směřující proti rozsudku Tribunálu Evropské unie ze dne 15. července 2015, Akzo Nobel a další v. Komise (T‑47/10, EU:T:2015:506) (dále jen „napadený rozsudek“), vyzývá Soudní dvůr, aby poskytl určitá upřesnění, pokud jde o důsledky, jež mají být konkrétně vyvozeny ze zásad, které zakotvil v oblasti přičtení odpovědnosti za protisoutěžní jednání.

2. 

Konkrétně vzniká otázka, zda a případně v jakých mezích musí být prospěch z uplynutí promlčecí lhůty sankční pravomoci konstatovaného vůči dceřiné společnosti vztažen na její mateřskou společnost. V napadeném rozsudku totiž Tribunál došel k závěru, že skutečnost, že Evropská komise již nemůže uložit pokutu společnostem Akzo Nobel Chemicals GmbH (dále jen „Akzo GmbH“) a Akzo Chemicals BV (dále jen „Akzo BV“), dceřiným společnostem Akzo Nobel NV (dále jen „Akzo Nobel“), z důvodu promlčení, „nevede k tomu, že by byla zpochybněna odpovědnost mateřské společnosti a že by bylo zabráněno jejímu stíhání“. Domníval se totiž, že „promlčení podle čl. 25 nařízení č. 1/2003[ ( 2 )] nemá za následek zánik existence protiprávního jednání ani nemožnost Komise v rozhodnutí konstatovat odpovědnost za takové protiprávní jednání […], ale pouze neuplatnění postupů určených k uložení sankcí v případě subjektů, ve vztahu k nimž k promlčení došlo

3. 

Z důvodů, které uvedu dále v textu stanoviska, se domnívám, že toto posouzení je nesprávné.

4.

Skutkový základ projednávaného sporu, který je nepopiratelně složitý, je vylíčen v bodech 1 až 50 napadeného rozsudku.

5.

Z důvodů srozumitelnosti věci se omezím na připomenutí následujících skutečností.

6.

Projednávaná věc souvisí s rozhodnutím Komise C (2009) 8682 final ze dne 11. listopadu 2009 v řízení podle článku 81 ES a článku 53 Dohody o Evropském hospodářském prostoru (EHP) (věc COMP/38589 – Tepelné stabilizátory) (dále jen „sporné rozhodnutí“).

7.

Ve sporném rozhodnutí se Komise domnívala, že několik podniků, mezi něž patří navrhovatelka, porušilo článek 81 ES a článek 53 Dohody o EHP, když se na území pokrývajícím EHP účastnilo dvou souborů protisoutěžních dohod a jednání ve vzájemné shodě, které se týkaly dvou kategorií tepelných stabilizátorů, totiž na jedné straně odvětví cínových stabilizátorů a na straně druhé odvětví epoxidového oleje ze sójových bobů a esterů (dále jen „odvětví ESBO/esterů“).

8.

Sporné rozhodnutí konstatuje existenci dvou protiprávních jednání týkajících se dvou kategorií tepelných stabilizátorů spočívajících ve stanovení cen, rozdělení trhů prostřednictvím prodejních kvót, rozdělení zákazníků a výměně citlivých obchodních informací.

9.

Toto rozhodnutí uvádí, že se dotyčné podniky účastnily protiprávního jednání v průběhu různých období od 24. února 1987 do 21. března 2000 v případě cínových stabilizátorů a od 11. září 1991 do 26. září 2000 v případě odvětví ESBO/esterů.

10.

Sporné rozhodnutí bylo určeno, pokud jde o jednotlivá protiprávní jednání, 20 společnostem, které se účastnily dotyčných protiprávních jednání přímo, nebo jim byla odpovědnost přičtena jako mateřským společnostem (bod 510 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

11.

Účast navrhovatelek na kartelových dohodách byla Komisí rozdělena do tří různých období protiprávního jednání. Projednávaný kasační opravný prostředek se týká pouze prvního období protiprávního jednání.

12.

Pro první období protiprávního jednání, období před 28. červnem 1993, Komise měla za to, že se protiprávních jednání přímo účastnily společnosti nepřímo vlastněné společností Akzo, která se přeměnila na společnost Akzo Nobel, totiž v případě protiprávního jednání týkajícího se cínových stabilizátorů společnost Akzo GmbH a v případě protiprávního jednání týkajícího se odvětví ESBO/esterů společnost Akzo BV. Společnosti Akzo Nobel byla přičtena odpovědnost za protiprávní jednání jakožto mateřské společnosti (body 512 až 519 sporného rozhodnutí).

13.

Pro druhé období protiprávního jednání, období od 28. června 1993 do 2. října 1998, Komise měla za to, že se protiprávních jednání dopustilo „sdružení Akcros“, které nemělo vlastní právní subjektivitu (body 563 a 564 odůvodnění sporného rozhodnutí).

14.

Pro třetí období protiprávního jednání, období od 2. října 1998 do 21. března 2000 v případě cínových stabilizátorů a období od 2. října 1998 do 22. března 2000 v případě odvětví ESBO/esterů, Komise měla za to, že se protiprávních jednání dopustila společnost Akcros (body 582 až 587 odůvodnění sporného rozhodnutí).

15.

Pokud jde o přičtení pokut, článek 2 sporného rozhodnutí zní:

„Z důvodu protiprávního jednání (protiprávních jednání) v odvětví cínových stabilizátorů […] se ukládají tyto pokuty:

[…]

[…]

[…]

Z důvodu protiprávního jednání (protiprávních jednání) v odvětví [(ESBO)/esterů] se ukládají tyto pokuty:

[…]

[…]

16.

Rozhodnutím Komise ze dne 30. června 2011 bylo sporné rozhodnutí změněno tím, že bylo určeno společnostem Akzo Nobel a Akcros (dále jen „pozměňující rozhodnutí“).

17.

V prvním bodě odůvodnění pozměňujícího rozhodnutí Komise připomenula, že ve [sporném] rozhodnutí uložila pokuty společnostem Akzo Nobel a Akcros „společně a nerozdílně“ se společnostmi Elementis plc, Elementis Holdings Limited a Elementis Services Limited.

18.

Ve druhém bodě odůvodnění pozměňujícího rozhodnutí Komise uvedla, že v návaznosti na vydání rozsudku ze dne 29. března 2011, ArcelorMittal Luxembourg v. Komise a Komise v. ArcelorMittal Luxembourg a další (C‑201/09 P a C‑216/09 P, EU:C:2011:190), rozhodla o zrušení [sporného] rozhodnutí v rozsahu, v němž bylo určeno mimo jiné společnostem Elementis a Elementis Holdings Limited.

19.

Komise proto změnila [sporné] rozhodnutí, v rozsahu, v němž bylo určeno společnostem Akzo Nobel et à Akcros, v rozsahu, v němž byly činěny nerozdílně odpovědnými za uložené pokuty s Elementis.

20.

Konečně Akzo Nobel a Akcros podaly návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 12. září 2011 žalobu proti pozměňujícímu rozhodnutím Komise. Toto pozměňující rozhodnutí bylo zrušeno rozsudkem ze dne 15. července 2015, Akzo Nobel a Akcros Chemicals v. Komise (T‑485/11, EU:T:2015:517). Tento rozsudek nebyl předmětem kasačního opravného prostředku.

21.

Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 27. ledna 2010 navrhovatelky navrhovaly zrušení sporného rozhodnutí nebo podpůrně snížení výše pokut, které jim byly uloženy.

22.

Na podporu své žaloby navrhovatelky předložily pět žalobních důvodů, z nichž první vycházel z porušení pravidel promlčení. V rámci první části prvního žalobního důvodu, vycházejícího z porušení čl. 25 odst. 1 písm. b) nařízení č. 1/2003, navrhovatelky tvrdily, že Komisi dne 28. června 1998 uplynula promlčecí lhůta pro zásah vůči společnostem Akzo GmbH a Akzo BV a rovněž pro uložení pokuty, kterou by měly tyto společnosti uhradit nerozdílně se společností Akzo Nobel jako jejich mateřskou společností.

23.

Jejich výhradám bylo částečně vyhověno. Tribunál rozhodl, že je třeba zrušit článek 2 body 4, 6, 21 a 23 sporného rozhodnutí v rozsahu, v němž ukládají pokuty společnostem Akzo GmbH a Akzo BV, pokud jde o první období protiprávního jednání, avšak ve zbývající části výhrady zamítnout. Důvody uplatněné v tomto ohledu Tribunálem jsou v zásadě uvedeny v bodech 118 až 128 napadeného rozsudku.

24.

Navrhovatelky navrhují, aby Soudní dvůr:

25.

Komise navrhuje, aby byl kasační opravný prostředek zamítnut a navrhovatelkám byla uložena náhrada nákladů řízení.

26.

Na podporu kasačního opravného prostředku navrhovatelky, Akzo Nobel a další, uvádějí jediný důvod, v podstatě vycházející z nedodržení pravidel v oblasti odpovědnosti mateřských společností za protiprávní jednání jejich dceřiných společností.

27.

Uvádějí, že Soudní dvůr nedávno v rozsudku ze dne 17. září 2015, Total v. Komise (C‑597/13 P, EU:C:2015:613), potvrdil, že pokud je odpovědnost mateřské společnosti zcela odvozena od odpovědnosti její dceřiné společnosti, odpovědnost mateřské společnosti nemůže přesahovat odpovědnost dceřiné společnosti. V takovém případě, pokud mateřská společnost podá žalobu mající stejný předmět jako žaloba podaná dceřinou společností, musí mít mateřská společnost prospěch z částečného nebo úplného zrušení pokuty uložené dceřiné společnosti.

28.

V tomto ohledu navrhovatelky uvádějí, že by zrušení pokut uložených společnostem Akzo GmbH a Akzo BV mělo přivodit zrušení pokuty uložené společnosti Akzo Nobel, jakožto mateřské společnosti, za období protiprávního jednání před „sdružením Akcros“, jelikož jí tato pokuta byla uložena pouze z důvodu přímé účasti jejích dceřiných společností na protiprávních jednáních. Odpovědnost společnosti Akzo Nobel tedy byla čistě odvozená, akcesorická a závislá na odpovědnosti jejích dceřiných společností.

29.

V projednávané věci by zrušení pokut uložených společnostem Akzo GmbH a Akzo BV muselo přivodit zrušení celého sporného rozhodnutí, pokud jde o ně, pro první období protiprávního jednání.

30.

V tomto kontextu navrhovatelky uvádějí, že po vydání rozsudku ze dne 29. března 2011, ArcelorMittal Luxembourg v. Komise a Komise v. ArcelorMittal Luxembourg a další (C‑201/09 P a C‑216/09 P, EU:C:2011:190), Komise čelila skutečnosti, že již nemohla uložit pokutu Elementis a Ciba/BASF z důvodu promlčení. Jak vyplynulo z pozměňujícího rozhodnutí, Komise tedy nejen zrušila pokuty, nýbrž i změnila konstatování jakékoli účasti těchto podniků na protiprávních jednáních.

31.

Podle navrhovatelek na základě zásady rovného zacházení a při vyvození všech důsledků z napadeného rozhodnutí ve smyslu čl. 266 prvního pododstavce SFEU Komise měla přijmout tentýž přístup vůči společnostem Akzo GmbH aAkzo BV. Sporné rozhodnutí stále obsahuje konstatování protiprávního jednání vůči posledně uvedeným společnostem.

32.

Skutečnost, že Komise mohla stále uložit pokutu jiným právním subjektům, které byly částí skupiny Akzo není relevantní, jelikož podle judikatury týkající se práva na obhajobu a osobních procesních záruk, je třeba porovnat situace různých právních subjektů a nikoli situaci zapojených podniků.

33.

Komise uvádí, že kasační opravný prostředek je přinejmenším částečně nepřípustný. Zaprvé navrhovatelky neuvádějí žádné nesprávné právní posouzení, nýbrž se omezují na opakování tvrzení zamítnutých Tribunálem. Zadruhé musí být důvod kasačního opravného prostředku v rozsahu, v němž se týká porušení zásady rovného zacházení vůči Elementis a Ciba v. BASF, považován za nový důvod. V souladu s čl. 170 odst. 1 jednacího řádu Soudního dvora a judikaturou musí být takové tvrzení zamítnuto. Argument založený na údajné procesní účinnosti nemůže být v tomto kontextu přijat.

34.

Každopádně Komise tvrdí, že Tribunál správně připomenul, že promlčení neznamená nemožnost konstatovat odpovědnost osoby, vůči které došlo k promlčení uvedené pokuty. V projednávané věci je zachování odpovědnosti dceřiných společností relevantní a legitimní jakožto základ pro určení odpovědnosti mateřské společnosti, jakož i za účelem případných žalob na náhradu škody podaných proti podniku.

35.

Pokud jde o zrušení sporného rozhodnutí vůči Elementis a Ciba/BASF, Komise uvádí, že promlčení nastalo pro všechny právní subjekty těchto podniků, které jednoduše opustily kartelovou dohodu. Naproti tomu v projednávané věci se Akzo Nobel prostřednictvím různých dceřiných společností podílela na dvou jediných a trvajících protiprávních jednáních, pro něž neuplynula promlčecí lhůta.

36.

Komise ještě poznamenává, že se Tribunál v rozsudku ze dne 15. července 2015, Akzo Nobel a Akcros Chemicals v. Komise (T‑485/11, EU:T:2015:517), omezuje na konstatování procesní vady týkající se pozměňujícího rozhodnutí. Kromě toho napadený rozsudek výslovně potvrdil sporné rozhodnutí tím, že konstatuje účast třech právních subjektů, které jsou členy skupiny Akzo, na protiprávních jednáních během období před sdružením Akcros. Z těchto rozsudků tedy nevyplývá žádná povinnost Komise zrušit sporné rozhodnutí.

37.

Pokud jde o pravidla týkající se odvozené odpovědnosti mateřských společností, Komise se domnívá, že výhrady navrhovatelek správně neodrážejí judikaturu v této oblasti. V rozsudku ze dne 17. září 2015, Total v. Komise (C‑597/13 P, EU:C:2015:613), Soudní dvůr potvrdil, s odkazem na faktory, které mohou individuálně charakterizovat jednání vytýkané mateřské společnosti, že existují situace, ve kterých rozšíření snížení pokuty poskytnutého dceřiné společnosti na mateřskou společnost není odůvodněno.

38.

Podle Komise je takové rozšíření možné pouze v případě, že tentýž důvod odpovědnosti nebo uložení pokuty se týká těchto dvou subjektů, a nikoli pokaždé, kdy dceřiná společnost částečně nebo plně uspěla v soudním řízení. Komise zdůrazňuje, že „individuální faktory“ odůvodňující uložit odlišnou pokutu mateřské společnosti nemohou být vyjmenovány taxativně.

39.

Analýza hlavních rozhodnutí Tribunálu a Soudního dvora ukazuje, že unijní soud je v této oblasti soudržný. Vyplývá z ní, že se obvykle tatáž pokuta použije na mateřskou společnost a na dceřinou společnost, pokud během období protiprávního jednání tvořily součást jednoho a téhož podniku, následně se nerozdělily a neúčastnily se protiprávního jednání, individuálně nebo prostřednictvím jiných dceřiných společností, před vytvořením jednoho a téhož podniku.

40.

Pokud má snížení poskytnuté dceřiné společnosti přímou souvislost s odpovědností v protiprávním jednání, ve vztahu zejména k jeho době trvání, je inherentní zásadě odvozené odpovědnosti, že snížení odpovědnosti a pokuty uložené dceřiné společnosti má přímý důsledek pro mateřskou společnost. Komise vyzdvihuje, že délky účasti mateřské společnosti a dceřiné společnosti mohou být nicméně rozdílné, například pokud dceřiná společnost ukončila svou účast, avšak jiná dceřiná společnost téže skupiny nebo mateřská společnost přímo pokračovala v účasti. V takovém případě se promlčení případně může uplatnit na první dceřinou společnost zapojenou do kartelové dohody, ale nikoli na mateřskou společnost.

41.

Komise rovněž uvádí, že z rozsudku ze dne 29. března 2011, ArcelorMittal Luxembourg v. Komise a Komise v. ArcelorMittal Luxembourg a další (C‑201/09 P a C‑216/09 P, EU:C:2011:190), vyplývá, že se promlčení uplatní individuálně na každý právní subjekt a nikoli jednotně na celý podnik, což znamená, že se jedná o uznanou situaci, v níž je odůvodněno nerozšířit snížení pokuty na mateřskou společnost.

42.

Konečně podle Komise Tribunál v napadeném rozsudku správně přirovnal uplynutí promlčecí lhůty k individuálním procesním zárukám, takovým, jakým je právo na obhajobu, a k nezbytnosti Komise zaslat jak oznámení námitek, tak i rozhodnutí ukládající takové sankce dotyčné právnické osobě.

43.

Před zkoumáním merita projednávané věci je třeba se krátce vyjádřit k důvodům nepřípustnosti vzneseným Komisí v žalobní odpovědi.

44.

Jak uvedla Komise, jeví se, že výhrady navrhovatelek založené na jedné straně na porušení zásady rovného zacházení Komisí vzhledem ke společnostem skupin Ciba/BASF a Elementis a na druhé straně na neexistenci oprávněného zájmu ve smyslu čl. 7 odst. 1 poslední věty nařízení č. 1/2003, který by mohl odůvodňovat konstatování, podle kterého se Akzo GmbH a Akzo BV skutečně podílely na kartelových dohodách, jsou novými výhradami, v tom smyslu, že nebyly projednány v prvním stupni.

45.

Navrhovatelky se totiž omezily na tvrzení před Tribunálem, že nelze konstatovat žádnou odpovědnost, pokud jde o Akzo GmbH a Akzo BV a uplynutí promlčecí lhůty, a je tedy třeba zrušit sporné rozhodnutí v tomto bodě.

46.

Mimoto je třeba uvést, že tyto nové výhrady nejsou založeny na skutečnostech uvedených v průběhu řízení. V tomto ohledu je třeba poznamenat, že ve vyjádřeních předložených k Tribunálu dne 16. září 2011, pokud jde zejména o důsledky, které podle nich musí být vyvozeny z rozsudku ze dne 29. března 2011, ArcelorMittal Luxembourg v. Komise a Komise v. ArcelorMittal Luxembourg a další (C‑201/09 P a C‑216/09 P, EU:C:2011:190), navrhovatelky nevznesly žádný argument týkající se porušení zásady rovného zacházení. K tomuto datu však již věděly o zrušení sporného rozhodnutí, pokud jde o společnosti skupin Ciba/BASF a Elementis.

47.

Rovněž se domnívám, že posouzení uvedených výhrad není v pravomoci Soudního dvora v rámci projednávaného kasačního opravného prostředku ( 3 ).

48.

Ve zbývající části se domnívám, že kasační opravný prostředek musí být prohlášen za přípustný. Je totiž patrné, že navrhovatelky v podstatě směřují ke zpochybnění právních úvah, které Tribunál vedly k závěru, že promlčení, pokud jde o dceřiné společnosti, nemělo za následek zpochybnění odpovědnosti jejich mateřské společnosti.

49.

Jak jsem uvedl v úvodu tohoto stanoviska, projednávaná věc, která se týká dvou kartelových dohod v odvětví tepelných stabilizátorů, nabízí Soudnímu dvoru příležitost poskytnout několik objasnění ke své judikatuře týkající se odpovědnosti mateřských společností v případě porušení práva hospodářské soutěže spáchaného jejich dceřinými společnostmi. Konkrétně vzniká otázka, zda promlčení sankční pravomoci Komise, pokud jde o některé dceřiné společnosti, nemá, jak v projednávané věci konstatoval Tribunál, vliv na odpovědnost mateřské společnosti.

50.

Jeví se, že odpověď, která musí být poskytnuta na tuto otázku, velkou měrou závisí na tom, zda odpovědnost mateřské společnosti musí být v případě, že jako v projednávané věci není prokázáno, že mateřská společnost se sama přímo účastnila dotčeného protiprávního jednání, označena za „osobní“ nebo „odvozenou“. Této problematice se budu zaprvé věnovat ve světle informací, které podle mého názoru musejí být vyvozeny z judikatury Soudního dvora.

51.

Zadruhé uvedu, z jakých důvodů je závěr, ke kterému došel Tribunál, pokud jde o pravidla týkající se promlčení, podle mého názoru v rozporu se zásadami, zakotvenými v judikatuře, v oblasti přičtení protisoutěžních jednání dceřiných společností jejich mateřským společnostem. V tomto kontextu vysvětlím, z jakých důvodů povaha odpovědnosti mateřské společnosti nezbytně zahrnuje, že může mít prospěch z uplynutí promlčecí lhůty konstatované vzhledem k její dceřiné společnosti.

52.

Problematika přičtení odpovědnosti za porušení práva hospodářské soutěže v rámci skupin společností je v judikatuře ( 4 ) dlouhodobě známa a úvahy použité v tomto ohledu Soudním dvorem zůstaly, až na několik drobných rozdílů, neměnné. Tyto úvahy jsou schematicky členěny následovně.

53.

Pokud se podnik provinil porušením unijních pravidel hospodářské soutěže, musí se za ně odpovídat.

54.

V případě, kdy bylo sporné jednání spácháno dceřinou společností skupiny, je v zásadě nutné této dceřiné společnosti, v souladu se zásadou osobní odpovědnosti, použitelné v případě porušení unijních pravidel hospodářské soutěže ( 5 ), přičíst odpovědnost za dotčené protiprávní jednání.

55.

Coby výjimka z této zásady se Soudní dvůr domnívá, že existují okolnosti, za kterých lze právnímu subjektu, který není přímým původcem protiprávního jednání, přičíst odpovědnost za dotčené jednání a tedy ho za ně potrestat. Je tomu tak zejména tehdy, jestliže daná společnost neurčuje samostatně své jednání, nýbrž v podstatě uplatňuje pokyny své mateřské společnosti, zejména s ohledem na hospodářské, organizační a právní vazby, které tyto dva právní subjekty spojují ( 6 ). Tento přístup spočívá na myšlence, že i když je skupina z právního hlediska složena z několika samostatných právnických osob, může být považována za jeden a tentýž „podnik“ ve smyslu práva hospodářské soutěže. Takto poskytnutá možnost, aby Komise použila funkční pojem podniku k tomu, aby přičetla odpovědnost za protisoutěžní jednání společnostem, které se přímo nepodílely na dotčených jednáních, má mimo jiné za důsledek to, že Komise může určit rozhodnutí ukládající pokuty mateřské společnosti, aniž by bylo požadováno prokázání osobního zapojení mateřské společnosti do protiprávního jednání ( 7 ).

56.

Podmínky, za kterých mateřská společnost může být prohlášena za odpovědnou za protisoutěžní jednání své dceřiné společnosti, jsou nyní jasně definovány v judikatuře: je třeba zaprvé, aby mateřská společnost byla schopna vykonávat rozhodující vliv na jednání své dceřiné společnosti, a zadruhé, aby takový vliv skutečně vykonávala ( 8 ).

57.

Prokázání existence těchto podmínek ukládá orgánu pověřenému stíháním a potrestáním protiprávních jednání, aby přinesl v každém případě hmotný důkaz existence a skutečného výkonu rozhodujícího vlivu vykonávaného mateřskou společností na dceřinou společnost ( 9 ). Soudní dvůr však rozhodoval, od rozsudku AEG-Telefunken v. Komise ( 10 ) a bezpochyby od rozsudku Akzo Nobel a další v. Komise ( 11 ), že pokud mateřská společnost vlastní veškeré akcie své dceřiné společnosti, lze vycházet z domněnky, že skutečně vykonává na obchodní chování své dceřiné společnosti takový vliv. Tato „kapitálová domněnka“, která byla následně rozšířena na případ, kdy mateřská společnost vlastní téměř celý kapitál své dceřiné společnosti ( 12 ), je podle Soudního dvora „vyvratitelnou domněnkou“, kterou mateřská společnost může vyvrátit, pokud je schopna prokázat, že její dceřiná společnost se skutečně chová na trhu samostatně.

58.

Po tomto upřesnění mohou existovat okolnosti vlastní dceřiné společnosti nebo mateřské společnosti, které mohou odůvodňovat uložení pokut v rozdílných částkách.

59.

Jak podle mne velmi správně uvedla Komise, může existovat řada situací, které odůvodňují, aby byla uložena pokuta rozdílná od pokuty uložené dceřiné společnosti, a to i za okolností odvozené odpovědnosti. Je však třeba stanovit, že tento rozdíl spočívá na individuálních faktorech, vlastních mateřské společnosti, týkajících se jak věcných skutečností (jako je období, po které se přímo podílela na kartelové dohodě) nebo parametrů, které byly zohledněny při výpočtu pokuty (jako je použití snížení na základě spolupráce poskytnuté některým z právních subjektů tvořících dotčený „podnik“ nebo uplatnění zvýšení z důvodu opakovaného protiprávního jednání konstatovaného, pokud jde o mateřskou společnost). V tomto ohledu Soudní dvůr rozhodl, ve věci Total v. Komise ( 13 ), že pouze v situaci, ve které „žádný jiný faktor individuálně necharakterizuje chování vytýkané mateřské společnosti“ ( 14 ), není odůvodněné uložit mateřské společnosti pokutu v částce rozdílné od částky pokuty uložené její dceřiné společnosti.

60.

Ale jaká je přesná povaha odpovědnosti mateřské společnosti, u níž je prokázáno, že se přímo nezapojila do předmětných protisoutěžních praktik? Má být její role přirovnána k roli přímého původce protiprávního jednání (vzhledem k úzkým vazbám, které má s jednou nebo několika konkrétně dotčenými společnostmi) nebo je spíše třeba mít za to, že je považována pouze za společnost, která jen nese odpovědnost za jednání, jehož se sama nedopustila?

61.

Musím totiž uvést, že přetrvávají nejasnosti, pokud jde o to, zda je odpovědnost mateřských společností, v případech, kdy se ukáže, že se přímo nepodílely na dotčeném protiprávním jednání, „odvozená“ nebo „osobní“.

62.

V tomto ohledu je třeba poznamenat, že jak terminologie použitá Soudním dvorem, tak i důsledky, které z toho Soudní dvůr vyvodil, jsou v této oblasti velmi variabilní.

63.

Z terminologického hlediska judikatura často odkazuje na koncept přičtení odpovědnosti ( 15 ), a nikoli protiprávního jednání. Některé rozsudky naproti tomu používají hledisko „společné viny“, v tom smyslu, že mateřská společnost je sama pokládána za původce protiprávního jednání, a to aniž by bylo jakkoli jasně rozlišováno mezi situací, kdy se ukázalo, že se tato společnost přímo zapojila jakožto původce dotčeného protiprávního jednání, a situací, kdy je přičtení odpovědnosti za toto protiprávní jednání k tíži mateřské společnosti myšleno nepřímo. Podle této linie judikatury, jež je podle mého názoru obtížně slučitelná s prvně uvedenou linií, se o mateřské společnosti mající rozhodující vliv na dceřinou společnost, jež se účastní porušení článku 101 SFEU, má na základě této skutečnosti za to, že se osobně dopustila porušení unijních pravidel hospodářské soutěže ( 16 ).

64.

Z věcného hlediska tento terminologický rozdíl často vede k opačným, ba i nesoudržným důsledkům ( 17 ).

65.

Na jedné straně bylo rozhodnuto, že vztah solidarity poutající mateřskou společnost k její dceřiné společnosti se nemůže omezit na formu záruky poskytované mateřskou společností k zajištění platby pokuty uložené dceřiné společnosti; mateřské společnosti nemohlo být uloženo zaplacení vyšší pokuty, než je pokuta uložená její dceřiné společnosti ( 18 ). To napovídá tomu, že odpovědnost mateřské společnosti je skutečně považována za osobní odpovědnost.

66.

Na druhé straně se Soudní dvůr ještě nedávno domníval na základě poznatků plynoucích z rozsudku, vydaného ve velkém senátu, ze dne 22. ledna 2013, Komise v. Tomkins (C‑286/11 P, EU:C:2013:29), že mateřská společnost, jejíž odpovědnost je zcela odvozena od odpovědnosti její dceřiné společnosti, má mít v zásadě prospěch z případného snížení odpovědnosti dceřiné společnosti, která jí byla přičtena ( 19 ). V tomto ohledu Soudní dvůr uvedl, že v případě, že žádný jiný faktor individuálně necharakterizuje chování vytýkané mateřské společnosti, odpovědnost této mateřské společnosti nemůže jít nad rámec odpovědnosti její dceřiné společnosti ( 20 ); když jsou splněny nezbytné procesní podmínky, mateřská společnost má mít v zásadě prospěch z případného snížení odpovědnosti dceřiné společnosti, která jí byla přičtena ( 21 ).

67.

Pokud jde o mne, domnívám se, že v rozsahu, v němž je postoj Soudního dvora založen na jednotném přístupu v přičtení odpovědnosti za protiprávní jednání, je třeba z něj vyvodit všechny důsledky ( 22 ), zejména pokud jde o sankční pravomoc Komise vzhledem k dotčeným společnostem. Takto sledovaná soudržnost přístupu by tak byla zdrojem právní jistoty.

68.

Proto, pokud Soudní dvůr při mnoha příležitostech uvedl, že za takových okolností mateřská společnost nese tzv. „osobní“ odpovědnost, chtěl tím podle mého názoru zdůraznit skutečnost, že mateřská společnost musí nést odpovědnost za protisoutěžní jednání své dceřiné společnosti bez ohledu na svou konkrétní účast na nich, a to z důvodu kapitálových a organizačních vazeb mezi ní a její dceřinou společností, jakož i zdůraznit skutečnost, že tvoří jednu hospodářskou entitu ( 23 ). Jinak řečeno zásada osobní odpovědnosti nebrání tomu, aby Komise zamýšlela nejdříve sankcionovat společnost, která je původcem porušení pravidel hospodářské soutěže, před tím, než přezkoumá, zda může být případně protiprávní jednání přičteno mateřské společnosti ( 24 ).

69.

Rovněž tak jelikož Komise může určit rozhodnutí ukládající pokutu mateřské společnosti, aniž by bylo vyžadováno, že prokáže konkrétní – a tedy přímé – zapojení mateřské společnosti do protiprávního jednání, je podle mého názoru nevyhnutelným důsledkem použití této možnosti to, že z každého pochybení, jímž jsou stižena konstatování týkající se konkrétní odpovědnosti dceřiné společnosti v protiprávním jednání – a v důsledku toho výpočtu pokuty případně uložené z tohoto důvodu – by měla mít prospěch také mateřská společnost ( 25 ). Jde tedy pouze o vyvození důsledků rozhodnutí Komise v oblasti přičtení odpovědnosti za protiprávní jednání.

70.

Ve světle těchto úvah je třeba rozhodnout o opodstatněnosti závěru, ke kterému došel Tribunál v bodě 128 napadeného rozsudku.

71.

Podle čl. 25 odst. 1 písm. b) nařízení č. 1/2003 podléhá pravomoc Komise v oblasti ukládání sankcí promlčecí lhůtě pěti let ( 26 ). Podle čl. 25 odst. 2 uvedeného nařízení lhůta začíná běžet dnem, kdy došlo k protiprávnímu jednání či v případě trvajícího nebo opakovaného protiprávního jednání dnem, kdy bylo ukončeno.

72.

A jak je to se situací, ve které bylo promlčení konstatováno vzhledem k dceřiné společnosti, jejíž mateřská společnost byla, pouze v tomto postavení, rovněž činěna odpovědnou za porušení pravidel hospodářské soutěže? Musí tato mateřská společnost mít rovněž prospěch z konstatování vůči dceřiné společnosti za podmínek čistě odvozené odpovědnosti či nikoli? Je třeba se držet výše popsaného jednotného přístupu nebo rozdělit posouzení promlčení podle daného subjektu?

73.

V projednávané věci je třeba zdůraznit, že Komise konstatovala odpovědnost společnosti Akzo Nobel na základě článku 81 ES (nyní článek 101 SFEU), jakožto zastřešující společnosti skupiny Akzo, po celou dobu trvání protiprávních jednání, tedy od 24. února 1987 do 22. března 2000, z důvodu jednání učiněných jejími dceřinými společnostmi a „sdružením Akcros“.

74.

Během správního řízení Akzo GmbH a Akzo BV uvedly, že ukončily účast na kartelových dohodách dne 28. června 1993, tedy více než pět let před zahájením šetření (2003). Z důvodu pravidel platných v oblasti promlčení již Komise proti nim nemůže činit opatření. Akzo Nobel tvrdila, že může být činěna odpovědnou jakožto mateřská společnost pouze, pokud mohou být činěny odpovědnými její dceřiné společnosti.

75.

Komise ve sporném rozhodnutí tuto argumentaci odmítla, zejména z důvodu, že „[n]elze přijmout, aby bylo uplatněno promlčení pouze z důvodu reorganizace uvnitř skupiny Akzo. Protiprávní jednání uvedená v čl. 81 odst. 1 [ES] jsou totiž spáchána ‚podniky‘. Stejně tak se pravidla promlčení článku 25 [nařízení č. 1/2003] uplatní na ‚podniky‘“ ( 27 ).

76.

Před Tribunálem navrhovatelky a Komise v podstatě zachovaly svá stanoviska.

77.

Tribunál, který zamítl posouzení Komise, podle kterého Akzo GmbH a Akzo BV, jakožto členové skupiny Akzo, nemohly vůči sobě legitimně uplatnit promlčení, však měl za to, že je v projednávané věci třeba rozlišit mezi pojmy odpovědnosti a promlčení. Rozhodl tak, že promlčení pravomoci Komise rozhodnout o sankcích proti dceřiným společnostem nemá dopad na odpovědnost mateřské společnosti.

78.

V bodech 125 a 126 napadeného rozsudku totiž uvedl toto:

„125 […] je třeba připomenout, že promlčení podle čl. 25 nařízení č. 1/2003 nemá za následek zánik existence protiprávního jednání ani nemožnost Komise v rozhodnutí konstatovat odpovědnost za takové protiprávní jednání (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 6. října 2005, Sumitomo Chemical a Sumika Fine Chemicals v. Komise, T 22/02 a T 23/02, Sb. rozh., EU:T:2005:349, body 60 až 63 [ ( 28 )]), ale pouze neuplatnění postupů určených k uložení sankcí v případě subjektů, ve vztahu k nimž k promlčení došlo (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 27. června 2012, Bolloré v. Komise, T 372/10, Sb. rozh., EU:T:2012:325, bod 194 [ ( 29 )]).

126 Z doslovného, teleologického a systematického výkladu článku 25 nařízení č. 1/2003 kromě toho vyplývá, že podobně jako osobní procesní záruky, mezi které patří právo na obhajobu, a povinnost Komise předat dotčené právnické osobě oznámení námitek i rozhodnutí, kterým se ukládají takové sankce […], se jednotlivě na každou právnickou osobu, vůči níž je vedeno stíhání Komise, vztahuje i promlčení podle odstavce 1 a může jí být namítáno. Judikatura již v této souvislosti uznala, že pouhá skutečnost, že uplynutí promlčecí lhůty jde ku prospěchu dceřiné společnosti skupiny společností ve smyslu hospodářské jednotky, nevede k tomu, že by byla zpochybněna odpovědnost mateřské společnosti a že by bylo zabráněno jejímu stíhání (v tomto smyslu viz rozsudek Bolloré v. Komise, bod 125 výše, EU:T:2012:325, body 193 až 196 […]).“

79.

Vzhledem ke všem těmto úvahám Tribunál došel k závěru, že pouze dceřiné společnosti Akzo GmbH a Akzo BV mohou legitimně tvrdit promlčení pětileté promlčecí lhůty stanovené v čl. 25 odst. 1 písm. b) nařízení č. 1/2003.

80.

Tento závěr se mi jeví hodný kritiky z několika důvodů.

81.

Zaprvé Tribunál tím, že zamítl myšlenku hájenou Komisí, podle které „nelze přijmout, aby bylo uplatněno promlčení pouze z důvodu reorganizace uvnitř skupiny Akzo“ (viz bod 527 odůvodnění sporného rozhodnutí), a tím, že rozlišil mezi různými dotčenými právními subjekty, nevyvodil všechny důsledky z odvozené povahy odpovědnosti příslušející v projednávané věci mateřské společnosti. Tribunál tak nezohlednil skutečnost, že se sankční pravomoc, kterou má Komise podle čl. 23 odst. 2 nařízení č. 1/2003, týká podniku jako takového a nikoli fyzických a právnických osob, které jsou jeho součástí ( 30 ), ačkoli Komise přesně zohlednila jednotku, kterou dotčené společnosti tvořily ve fázi uložení a přičtení pokut. V tomto ohledu se domnívám, že v projednávané věci existuje neshoda mezi závěrem Tribunálu a objektivním konstatováním, podle kterého první akty Komise týkající se vyšetřování a stíhání „protiprávních jednání“, v jejich celku, byly uskutečněny po uplynutí lhůty stanovené v čl. 25 odst. 1 nařízení č. 1/2003.

82.

Zadruhé jsem názoru, že vzhledem k odvozené povaze odpovědnosti spočívající na mateřské společnosti, musela mít posledně uvedená rovněž prospěch z uplynutí promlčecí lhůty. V tomto ohledu je třeba konstatovat, že pokud jde o problematiku, která je zde předložena, totiž konstatování, že došlo k promlčení sankční pravomoci pro první období protiprávního jednání, žádný individuální faktor v projednávané věci necharakterizoval situaci na jedné straně dceřiných společností Akzo GmbH a Akzo BV a na druhé straně zastřešující společnosti Akzo Nobel. Jelikož je tedy odpovědnost společnosti Akzo Nobel pouze odvozená od jejích dceřiných společností, domnívám se, že z uplynutí promlčecí lhůty musela mít prospěch i ona, ledaže by se mělo za to, že se přímo zapojila do dotčených kartelových dohod.

83.

Skutečnost zmíněná Komisí, že se v dané věci jednalo o jediné a trvající protiprávní jednání, jež se projevilo i po období protiprávního jednání, na něž se původně vztahoval projednávaný kasační opravný prostředek, se mi nezdá relevantní v kontextu, kdy při neexistenci osobního zapojení mateřské společnosti, a tedy vzhledem k odvozené povaze její odpovědnosti (viz bod 82 tohoto stanoviska) není zjevné, že dotčené jednání je charakterizováno trváním úmyslu ze strany jeho původce.

84.

Zatřetí a za poslední je třeba poznamenat, že se na rozdíl od postoje hájeného Komisí domnívám, že závěr Tribunálu nemá žádnou pevnou oporu v linii vytýčené rozsudkem ze dne 29. března 2011, ArcelorMittal Luxembourg v. Komise a Komise v. ArcelorMittal Luxembourg a další (C‑201/09 P a C‑216/09 P, EU:C:2011:190), na který Tribunál ostatně nepovažoval za vhodné odkázat, bez ohledu na pozornost, která mu předtím byla věnována během řízení (viz bod 46 tohoto stanoviska).

85.

V rozsudku vydaném ve velkém senátě se Soudní dvůr v tomto bodě odchýlil od postoje generálního advokáta ( 31 ) a rozhodl, že v případě, kdy pouze mateřská společnost podala žalobu proti konečnému rozhodnutí Komise ukládajícímu pokutu, pozastavení promlčecí lhůty v oblasti ukládání sankcí, stanovené v čl. 25 odst. 6 nařízení č. 1/2003, působí pouze vůči mateřské společnosti, jelikož promlčecí lhůta nadále běží, pokud jde o dceřinou společnost ( 32 ).

86.

Z posledně uvedeného rozsudku tak vyplývá, že zavádí omezení, zcela určitě odůvodněné požadavkem právní jistoty a povinností dodržování práva na obhajobu dotyčných právních subjektů ( 33 ), použití pojmu hospodářské jednotky, pokud je otázkou rozšíření na jednu společnost „pozastavení“ promlčecí lhůty konstatovaného ohledně druhé společnosti, se kterou v okamžiku zjištění protiprávního jednání tvořila jednu a tutéž hospodářskou jednotku.

87.

Nic to nemění na tom, že pokud jde naproti tomu o odlišnou otázku „přerušení“ promlčecí lhůty, Soudní dvůr potvrdil závěr Tribunálu, podle kterého přerušení platí vůči všem podnikům, které se podílely na dotčeném protiprávním jednání, i kdyby byly ještě neznámy ke dni úkonu přerušujícího běh lhůty, když rozhodl, že úkony přerušující běh lhůty jsou z důvodu přičitatelnosti protiprávního jednání společnosti TradeARBED k tíži společnosti ARBED a existence hospodářské jednotky mezi těmito dvěma společnostmi namítatelné vůči společnosti ARBED ( 34 ).

88.

Podle mého názoru je stejný závěr nutný rovněž, pokud je otázkou, jako v projednávané věci, uplynutí promlčecí lhůty konstatované vůči dceřiné společnosti podle článku 25 nařízení č. 1/2003. Uplynutí promlčecí lhůty nemůže mít, pokud jde o jedno a totéž dotčené jednání, omezený účinek týkající se subjektu, jenž je přímým původcem uvedeného jednání, ale musí se rozšířit na subjekty, kterým byla přičtena odpovědnost za totéž jednání. Pokud zanikne možnost Komise potrestat podnik za dané jednání na základě účinku samotného promlčení, musí mít z tohoto uplynutí lhůty prospěch všechny právní subjekty, jejichž odpovědnost za uvedené jednání vznikla.

89.

Konečně se domnívám, že ačkoli je pravdou, že Komise může legitimně hájit jednotný přístup, založený na funkčním pojmu „podniku“ ve fázi přičtení odpovědnosti za protisoutěžní jednání, musí pojmout všechny důsledky ve fázi potrestání uvedených jednání, včetně případu, kdy jde o problematiku promlčení sankční pravomoci Komise.

90.

Ze všech těchto důvodů jsem názoru, že jediný žalobní důvod navrhovatelek je opodstatněný. Z toho vyplývá, že je třeba zrušit napadený rozsudek v rozsahu, v němž Tribunál nesladil výši pokuty uložené mateřské společnosti Akzo Nobel s výší pokuty uložené jejím dceřiným společnostem, pokud jde o první období protiprávního jednání.

91.

Podle čl. 61 prvního pododstavce druhé věty statutu Soudního dvora Evropské unie může Soudní dvůr, je-li kasační opravný prostředek opodstatněný, v případě, že zruší rozhodnutí Tribunálu, vydat sám konečné rozhodnutí ve věci, pokud to soudní řízení dovoluje. Tak tomu je podle mého názoru v projednávané věci.

92.

Ze všech výše uvedených důvodů navrhuji, aby Soudní dvůr rozhodl následovně: