1.

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná rechtbank van koophandel te Gent (Obchodní soud v Gentu, Belgie) se podle znění položené otázky týká výkladu článku 45 SFEU o volném pohybu pracovníků.

2.

Z předkládacího rozhodnutí však vyplývá, že věc v původním řízení, a tudíž předmět této žádosti, se ve skutečnosti vztahují k volnému pohybu zboží a konkrétněji k zákazu opatření s účinkem rovnocenným množstevním omezením vývozu mezi členskými státy, který je zakotvený v článku 35 SFEU.

3.

Tato žádost je totiž předložena v rámci sporu mezi společností se sídlem v nizozemskojazyčném regionu Belgického království a společností se sídlem v Itálii ve věci neuhrazení několika faktur posledně zmíněnou společností, která je k belgické společnosti vázána koncesní smlouvou. Dotčené faktury byly vyhotoveny v italském jazyce, i když podle předkládajícího soudu měly být v souladu s belgickou právní úpravou, která se na ně vztahuje, vyhotoveny výlučně v nizozemském jazyce pod sankcí neplatnosti, o níž soud rozhodne i bez návrhu.

4.

Ve světle rozsudku Las ( 2 ), ve kterém Soudní dvůr rozhodl, že ekvivalentní ustanovení téže právní úpravy týkající se pracovních smluv nejsou s unijním právem slučitelná, si předkládající soud klade otázku, zda tato právní úprava může mít odrazující účinek rovněž ve vztahu k přeshraničnímu obchodu, který provádí belgické společnosti usazené ve vlámském regionu, a v důsledku toho představuje zakázané omezení výkonu volných pohybů. V případě, že by tomu tak bylo, se předkládající soud dále táže, zda by tato eventuální omezující opatření mohla být odůvodněna jedním nebo několika cíli obecného zájmu, a v případě kladné odpovědi, zda jsou či nikoli přiměřená vzhledem ke sledovaným cílům.

5.

Belgická ústava ( 3 ) v článku 4 uvádí, že „Belgie je tvořena čtyřmi jazykovými regiony: francouzskojazyčným regionem, nizozemskojazyčným regionem, dvojjazyčným regionem Hlavní město Brusel a německojazyčným regionem“.

6.

Podle čl. 129 odst. 1 bodu 3 ústavy „parlamenty Francouzského společenství a Vlámského společenství, každý v rámci své působnosti, upraví vyhláškou, bez zásahu federálního zákonodárce, používání jazyků v: […] sociálních vztazích mezi zaměstnavateli a jejich zaměstnanci, jakož i aktech a dokumentech podniků stanovených zákonem a nařízeními“. Uvedená Společenství jsou členy federace belgického státu.

7.

Wetten op het gebruik van de talen in bestuurszaken (zákony o používání jazyků ve správní oblasti) ( 4 ) stanoví v čl. 52 odst. 1, že „[p]ro akty a dokumenty stanovené zákonem a nařízeními […], použijí průmyslové, obchodní nebo finanční podniky jazyk regionu, na kterém se nachází jejich sídlo, resp. na kterém se nacházejí jejich různé provozovny“.

8.

Vlaamse taaldecreet (vyhláška o používání jazyků) byla přijata v roce 1973 Parlement van de Vlaamse Gemeenschap (parlamentem Vlámského společenství) ( 5 ) na základě čl. 129 odst. 1 bodu 3 ústavy.

9.

Podle článku 1 uvedené vyhlášky ve znění platném v době skutkových okolností rozhodných pro spor v původním řízení se tento nástroj „vztahuje na fyzické a právnické osoby, které mají provozovnu v nizozemskojazyčném regionu“ a „upravuje používání jazyků v oblasti sociálních vztahů mezi zaměstnavateli a pracovníky, jakož i v oblasti podnikových aktů a dokumentů stanovených zákonem“.

10.

V článku 2 uvedené vyhlášky se stanoví, že „[v] sociálních vztazích mezi zaměstnavateli a pracovníky, jakož i v podnikových aktech a dokumentech stanovených zákonem se používá nizozemština“. Článek 5 první pododstavec dodává, že „zaměstnavatel vyhotoví v nizozemském jazyce všechny akty a dokumenty zaměstnavatelů stanovené zákonem […]“.

11.

Článek 10 první pododstavec téže vyhlášky stanoví jakožto sankce, že „[d]okumenty nebo akty, které jsou v rozporu s ustanoveními této vyhlášky, jsou neplatné. O jejich neplatnosti soud rozhodne i bez návrhu“. Druhý a třetí pododstavec tohoto článku uvádějí, že „[r]ozsudek ukládá povinnost nahradit dotčené dokumenty i bez návrhu“ a že „[o]dstranění neplatnosti vyvolává účinky až ode dne nahrazení: pro písemné dokumenty ode dne předložení nahrazujících dokumentů v kanceláři pracovního soudu“.

12.

V návaznosti na rozsudek Las ( 6 ) byla některá ustanovení uvedené vyhlášky změněna, ale až s účinností ode dne 2. května 2014 ( 7 ), tedy až po skutkových okolnostech rozhodných ve sporu v původním řízení a výhradně v oblasti sociálních vztahů mezi zaměstnavateli a pracovníky, které nejsou předmětem tohoto sporu.

13.

Dne 12. listopadu 2010 uzavřely společnost New Valmar BVBA, jejíž sídlo se nachází v nizozemskojazyčném regionu Belgického království, a Global Pharmacies Partner Health Srl (dále jen „GPPH“), společnost se sídlem v Itálii, smlouvu, která určila posledně uvedenou společnost za výlučného koncesionáře společnosti New Valmar na území Itálie a jejíž platnost měla uplynout 31. prosince 2014.

14.

Podle článku 18 koncesní smlouvy se tato smlouva řídila podle italského práva a soudy příslušnými pro rozhodnutí o případných sporech mezi stranami byly soudy v Gentu (Belgie).

15.

Doporučeným dopisem ze dne 29. prosince 2011 společnost New Valmar tuto smlouvu předčasně ukončila s účinností od 1. června 2012.

16.

Společnost New Valmar podala dne 30. března 2012 žalobu k rechtbank van koophandel te Gent (Obchodní soud v Gentu), v níž se domáhala, aby byla společnosti GPPH uložena povinnost zaplatit jí částku 234192 eur z důvodu uhrazení několika nezaplacených faktur.

17.

Společnost GPPH podala vzájemnou žalobu, v níž se domáhala, aby byla společnosti New Valmar uložena povinnost zaplatit jako náhradu škody částku 1467448 eur za protiprávní ukončení koncesní smlouvy.

18.

Proti hlavní žalobě společnost GPPH namítla neplatnost dotčených faktur z toho důvodu, že i když šlo o „akty a dokumenty stanovené zákonem a nařízeními“ ve smyslu konsolidovaných zákonů a vlámské vyhlášky o používání jazyků, tyto faktury porušují kogentní pravidla obsažená v uvedené právní úpravě.

19.

Z předkládacího rozhodnutí rovněž vyplývá, že kromě údajů o společnosti New Valmar, dani z přidané hodnoty (DPH) a bankovních údajů byly všechny standardní údaje a všeobecné obchodní podmínky na těchto fakturách formulovány v jazyce jiném než nizozemském, a to v italštině, zatímco společnost New Valmar má sídlo v nizozemskojazyčném regionu Belgického království.

20.

Dne 14. ledna 2014, tedy během řízení, společnost New Valmar předala společnosti GPPH překlad dotčených faktur do nizozemštiny. Předkládající soud upřesňuje, že takový překlad nemá hodnotu „náhrady“ stanovené vlámskou jazykovou úpravou a že sporné faktury jsou podle belgického práva nadále absolutně neplatné.

21.

Společnost New Valmar nepopírá, že dotčené faktury jsou v rozporu s uvedenou právní úpravou. Tvrdí však zejména, že tato úprava je v rozporu s unijním právem, a to konkrétně s čl. 26 odst. 2 a články 34 a 35 SFEU o volném pohybu zboží.

22.

Za těchto okolností se rechtbank van koophandel te Gent (Obchodní soud v Gentu) rozhodnutím ze dne 18. prosince 2014, došlým Soudnímu dvoru dne 16. ledna 2015, rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:

„Je nutné článek 45 SFEU vykládat v tom smyslu, že brání takové právní úpravě člena federace členského státu, jako je v projednávané věci Vlaamse Gemeenschap in de federale Staat België (Vlámské společenství v Belgickém státě s federativním uspořádáním), která každému podniku s provozovnou na území tohoto člena federace ukládá podle ustanovení článku 52 [konsolidovaných] zákonů ve spojení s článkem 10 [vlámské vyhlášky o používání jazyků] povinnost vyhotovovat faktury přeshraniční povahy výlučně v úředním jazyce tohoto člena federace pod hrozbou neplatnosti faktur, o níž rozhodne soud i bez návrhu?“

23.

Písemná vyjádření byla předložena Soudnímu dvoru společností New Valmar, belgickou a litevskou vládou, jakož i Evropskou komisí. Společnost New Valmar, belgická vláda a Komise byly zastoupeny na jednání, které se konalo dne 26. ledna 2016.

24.

Před posouzením merita této žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce je třeba přezkoumat opodstatněnost položené otázky, a to v několika ohledech, vzhledem k pochybnostem uvedeným ve vyjádřeních předložených Soudnímu dvoru.

25.

Vzhledem k tomu, že spor v původním řízení má přeshraniční povahu, je třeba nejprve ověřit, že ustanovení belgického práva, která uvádí předkládající soud, jsou skutečně použitelná na situaci dotčenou v původním řízení, jak to předkládající soud předpokládá. I když Soudní dvůr není v této věci přímo dotazován, problematika střetu zákonů je vhodně zmiňována Komisí, neboť z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že koncesní smlouva podepsaná stranami tohoto sporu výslovně stanovovala, že se uvedená smlouva bude řídit podle italského práva a nikoli podle belgického práva, které je předmětem předběžné otázky.

26.

V oblasti smluvního práva přitom soud v zásadě musí respektovat volbu rozhodného práva učiněnou smluvními stranami podle článku 3 nařízení (ES) č. 593/2008 ( 8 ). Nicméně od základní zásady autonomie vůle ( 9 ) je možné se odchýlit, zejména z důvodu možného uplatnění mezinárodně kogentních ustanovení nazývaných „imperativní ustanovení“, a to za striktních podmínek uvedených v článku 9 téhož nařízení, které upřesňuje, že k takovému odchýlení může dojít jen za „výjimečných okolností“ ( 10 ).

27.

V projednávané věci je možné, že vlámská jazyková úprava bude použitelná ve sporu v původním řízení bez ohledu na volbu italského práva, kterou smluvní strany provedly, a tudíž se nezdá jako zjevné, že by žádost o rozhodnutí o předběžné otázce měla hypotetický charakter ( 11 ), za předpokladu, že předkládající soud bude mít za to, že vlámská jazyková úprava, kterou hodlá použít, představuje „imperativní ustanovení“ pro určení příslušnosti soudu ve smyslu článku 9 nařízení Řím I ( 12 ), což přísluší tomuto soudu stanovit in concreto.

28.

V tomto ohledu připomínám, že odstavec 1 uvedeného článku 9 definuje pojem „imperativní ustanovení“ jako „ustanovení, jejichž dodržování je pro stát při ochraně jeho veřejných zájmů, jako např. jeho politického, společenského a hospodářského uspořádání zásadní“. Jelikož tato definice sama o sobě nepostačuje k určení vnitrostátních pravidel – mezi všemi pravidly kogentního charakteru – která skutečně spadají pod uvedený pojem, soudy členských států jsou povinny uvést, z jakých důvodů dají v konkrétním případě přednost použití relevantních ustanovení příslušných právních předpisů na úkor práva jiné země ( 13 ). Při tomto posouzení musí vzít v úvahu celou řadu objektivních kritérií, jak to uvedl Soudní dvůr ohledně jednoho z právních nástrojů, z něhož je nařízení Řím I odvozeno ( 14 ).

29.

Za předpokladu, že se ve sporu v původním řízení musí použít vlámská jazyková úprava, je třeba dále rozebrat znění ustanovení použitelných v projednávané věci vzhledem k rozdílům, které mohou být zjištěny mezi představením vnitrostátního právního rámce, provedeným v předkládacím rozhodnutí, a tím, které vyplývá z ústních i písemných vyjádření belgické vlády.

30.

Tato vláda totiž tvrdí, že na rozdíl od toho, co podle všeho připustil předkládající soud, vlámská jazyková úprava neukládá zákonnou povinnost uvádět na faktuře její podmínky nebo všeobecné obchodní podmínky ani povinnost uvádět je v nizozemském jazyce. Uvádí, že pouze údaje, které jsou stanovené podle právních předpisů o DPH ( 15 ), musejí být nutně formulovány v nizozemštině podle článku 2 vlámské vyhlášky o používání jazyků ( 16 ). Podle této vlády je přitom pro zákazníka velmi jednoduché pochopit tyto údaje vyjádřené většinou v číselné podobě, nebo v případě potřeby vyhledat překlad těchto povinných údajů ve všech jazycích Evropské unie, jelikož odpovídají údajům, které jsou vyjmenovány harmonizovaným způsobem v článku 226 směrnice 2006/112/ES ( 17 ).

31.

V souladu s ustálenou judikaturou platí, že jestliže je obsah předkládacího rozhodnutí zpochybněn jednou ze stran během řízení o předběžné otázce, Soudní dvůr musí v zásadě omezit svůj přezkum na skutečnosti, které se mu předkládající soud rozhodl předložit k posouzení, zvláště pokud se jedná o způsoby použití relevantní vnitrostátní právní úpravy, které předkládající soud považuje za prokázané, protože výklad vnitrostátních ustanovení přísluší výlučně soudům členských států ( 18 ). Proto bez ohledu na kritiku vyjádřenou belgickou vládou vůči výkladu vnitrostátního práva, který podal předkládající soud, je nutno provést přezkum této žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce s přihlédnutím k výkladu tohoto práva podanému tímto soudem ( 19 ).

32.

Soudní dvůr však při rozhodování o předběžné otázce může v případě potřeby podat upřesnění, aby vnitrostátnímu soudu poskytl vodítko při jeho výkladu vnitrostátní úpravy a při jeho posouzení souladu této úpravy s unijním právem ( 20 ). V daném případě bude podle mého názoru příslušet předkládajícímu soudu, aby přesněji ověřil, do jaké míry dotčená jazyková úprava skutečně ukládá, aby všechny údaje na fakturách vystavených společností se sídlem ve vlámském regionu byly formulovány výlučně v nizozemském jazyce.

33.

Podle znění předběžné otázky se předkládající soud táže Soudního dvora na výklad článku 45 SFEU, který stanoví volný pohyb pracovníků v rámci Unie. Zdá se mi však zřejmé, že se zde jedná o věcnou chybu, která může souviset s tím, že se uvedeného článku týkal rozsudek Las ( 21 ), precedent v rámci judikatury v široké míře zmiňovaný v předkládacím rozhodnutí.

34.

V každém případě je jisté, že spor v původním řízení nespadá do působnosti tohoto ustanovení, protože se týká vztahů obchodní povahy, které navázaly belgická a italská společnost, a žádný prvek ze spisu neumožňuje spojit tento spor s volným pohybem pracovníků.

35.

Takto zjištěná chyba v odkazu však nemůže způsobit nepřípustnost žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, jak to primárně navrhuje belgická vláda. Podle ustálené judikatury totiž platí, že v rámci postupu spolupráce mezi vnitrostátními soudy a Soudním dvorem zavedeného článkem 267 SFEU může Soudní dvůr přeformulovat otázky, které jsou mu položeny, aby mohl poskytnout předkládajícímu soudu užitečnou odpověď, která mu umožní rozhodnout spor, jenž mu byl předložen ( 22 ).

36.

V tomto ohledu přísluší Soudnímu dvoru, aby ze všech poznatků předložených vnitrostátním soudem, zejména pak z odůvodnění předkládacího rozhodnutí, vytěžil ty prvky unijního práva, které je s přihlédnutím k předmětu sporu třeba vyložit ( 23 ). Z odůvodnění předkládacího rozhodnutí přitom vyplývá, že se žalobkyně ve věci v původním řízení, společnost New Valmar, především dovolávala neslučitelnosti dotčené vnitrostátní právní úpravy s čl. 26 odst. 2 a články 34 a 35 SFEU a podpůrně vyzvala předkládající soud, aby položil Soudnímu dvoru předběžnou otázku právě ohledně těchto ustanovení primárního práva týkajících se volného pohybu zboží.

37.

Podobně jako všichni účastníci, kteří předložili svá vyjádření, tedy společnost New Valmar, belgická vláda – podpůrně – litevská vláda, jakož i Komise, se proto domnívám, že položená otázka musí být přeformulována v tom smyslu, že se žádost o rozhodnutí o předběžné otázce ve skutečnosti týká výkladu ustanovení Smlouvy o FEU o volném pohybu zboží, a konkrétněji článku 35 této Smlouvy z důvodů, které nyní vysvětlím.

38.

I když se společnost New Valmar dovolává zároveň čl. 26 odst. 2 a článků 34 a 35 SFEU, zdá se mi nicméně, že se pouze posledně uvedené ustanovení přímo vztahuje k předmětu sporu v původním řízení a musí tak být vyloženo v rámci této věci.

39.

Z předkládacího rozhodnutí totiž vyplývá, že tento spor, který se týká úhrady faktur vyhotovených v italském, a nikoli nizozemském jazyce, spadá do rámce dodávek zboží uskutečňovaných poskytovatelem koncese se sídlem v Belgii a určených koncesionáři se sídlem v Itálii. Otázka předložená Soudnímu dvoru se tak v podstatě týká toho, zda jazykové požadavky vyplývající z vnitrostátní právní úpravy uvedené předkládajícím soudem mohou omezit takové vývozy zboží pocházejícího z Belgie uvnitř Společenství.

40.

Článek 26 odst. 2 SFEU se přitom omezuje na obecné vyjádření zásady volného pohybu zboží, osob, služeb a kapitálu na vnitřním trhu. Článek 34 SFEU se týká opatření s účinkem rovnocenným množstevním omezením dovozu, a nikoli vývozu, mezi členskými státy, která jsou zakázána v článku 35 SFEU. Proto je to podle mého názoru spíše posledně uvedený článek, podle něhož musí být přezkoumána taková vnitrostátní právní úprava, jako je úprava dotčená ve věci v původním řízení, jak to navrhuje Komise.

41.

Pouze belgická vláda se domnívá, že slučitelnost dotčených vnitrostátních opatření s unijním právem by měla být přezkoumána výhradně ve vztahu k pravidlům sekundárního práva použitelným v oblasti DPH a zvláště směrnice 2006/112 z toho důvodu, že pravidla primárního práva nemohou být referenčním pravidlem, jestliže existuje úplná harmonizace obsahu faktur ( 24 ).

42.

Tvrdí, že článek 248a této směrnice ( 25 ) umožňuje členským státům uložit jejich vnitrostátními právními předpisy povinnost, aby faktury vystavené v přeshraničním kontextu byly formulovány v jiném jazyce, než je jazyk příjemce. Podle této vlády ustanovení směrnice 2006/112 dokonce implikují obecné pravidlo, že faktury musí být zpravidla vyhotoveny v jazyce členského státu, kde má sídlo podnik, který fakturu vystavuje, neboť pokud by tomu tak nebylo, možnost stanovená v uvedeném článku 248a požádat o překlad do úředního jazyka členského státu, v němž sídlí příjemce zboží, služeb nebo faktury, by tak byla zbytečná ( 26 ).

43.

Avšak podobně jako ostatní zúčastnění, kteří předložili svoje vyjádření na jednání, tedy společnost New Valmar a Komise, tuto analýzu belgické vlády nesdílím, a to z následujících důvodů.

44.

Nejprve připomínám, že harmonizace, která je uskutečňována průběžně ( 27 ) prostřednictvím postupně přijímaných směrnic v oblasti DPH, není úplná, ale jen částečná k danému okamžiku, jak to Soudní dvůr opakovaně poznamenal ( 28 ).

45.

Pokud jde konkrétněji o „obsah faktur“ vyžadovaný pro účely DPH směrnicí 2006/112, je pravda, že oddíl 4, který je takto nadepsaný a nachází se v kapitole 3, která se týká „fakturace“, obsahuje ustanovení zavádějící harmonizaci v této oblasti zejména tím, že vyjmenovává řadu povinných údajů, a tím, že odmítá možnost členských států vyžadovat podepsání faktur ( 29 ). Tato harmonizace se nicméně týká výlučně znění faktur, a nikoli praktických podmínek, podle nichž mají být faktury vyhotoveny ( 30 ). Ustanovení uvedeného oddílu 4 konkrétně nijak závazně nedefinují, jaký jazyk by měl být používán v tomto rámci. Kromě tohoto se ve směrnici 2006/112 nenachází žádné jiné ustanovení, které by stanovilo harmonizované jazykové požadavky v oblasti fakturace.

46.

V tomto ohledu zdůrazňuji, že článek 248a směrnice 2006/112 má mnohem omezenější dosah, než který se mu belgická vláda snaží přiznat. Ze znění tohoto ustanovení totiž vyplývá, že v žádném případě nemá za cíl umožnit všem členským státům, aby stanovily obecný požadavek na užívání konkrétního jazyka při vyhotovování faktur, a zejména nikoli nezbytně jazyka členského státu, kde je faktura vystavena, jak tvrdí belgická vláda.

47.

Uvedený článek 248a stanoví pouze možnost, a nikoli povinnost členského státu určení vyžadovat pouhý překlad do svého úředního jazyka, nikoli vyhotovení samotné faktury v tomto jazyce ( 31 ), a to pouze v případě, že to považuje za nutné „pro účely kontroly“ faktur, které jsou uchovávány v elektronické podobě v jiném členském státě nikoli systematickým způsobem ( 32 ). Tento článek dokonce výslovně vylučuje, aby členský stát určení mohl uložit obecnou povinnost překládat faktury za tímto účelem ( 33 ), při vědomí toho, že povinnost překladu faktur „představuje dodatečnou nezanedbatelnou finanční zátěž pro podniky“, jak bylo správně poznamenáno během legislativních prací, které vedly k začlenění uvedeného článku do směrnice 2006/112 ( 34 ).

48.

S ohledem na skutečnost, že má toto ustanovení v rámci obecné systematiky směrnice 2006/112 povahu odchylky, musí být jeho použití chápáno striktním způsobem, přičemž pravidlem musí nadále zůstat svobodná volba jazyka stranami hospodářského vztahu, v rámci něhož je vystavena přeshraniční faktura, jak to na jednání zdůraznila Komise ( 35 ).

49.

Proto při neexistenci harmonizace, která by byla provedená ustanoveními sekundárního unijního práva vyčerpávajícím způsobem v oblasti, která je předmětem této žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, tedy v oblasti jazykového režimu, který by měl být dodržován při vyhotovování přeshraničních faktur, je třeba podle mého názoru přeformulovat položenou otázku v tom smyslu, že se týká výkladu článku 35 SFEU ( 36 ).

50.

Přeformulovaná předběžná otázka vyzývá Soudní dvůr v podstatě k tomu, aby nejprve přezkoumal, zda je účinkem takových vnitrostátních opatření, jako jsou dotčená opatření, omezit obchod mezi členskými státy takovým způsobem, že představují opatření s účinkem rovnocenným množstevním omezením vývozu ve smyslu článku 35 SFEU, a dále v případě kladné odpovědi, zda taková opatření mohou být přesto považována za slučitelná s unijním právem, jestliže je lze odůvodnit cíli obecného zájmu a pokud jsou vzhledem k těmto cílům přiměřená.

51.

Předkládající soud si konkrétně klade otázku, zda stanovisko, které Soudní dvůr zaujal v rozsudku Las ( 37 ), podle něhož ustanovení týkající se sociálních vztahů ze stejné jazykové úpravy, jako je úprava dotčená v projednávané věci, nebyla slučitelná s volným pohybem pracovníků ( 38 ), může být použito i v kontextu této věci, která vyžaduje přezkoumat uvedenou úpravu tentokrát ve vztahu k volnému pohybu zboží.

52.

Podobně jako věc, ve které byl vydán rozsudek Las ( 39 ), se tato věc v podstatě týká případné neslučitelnosti s unijním právem právní úpravy použitelné v jednom členském státě, která stanoví, že když podniky, které mají své sídlo na území člena federace, v dané věci ve vlámském regionu Belgického království, vyhotovují určité dokumenty, musí nutně pod sankcí neplatnosti, kterou stanoví soud i bez návrhu, používat úřední jazyk tohoto člena federace, tedy nizozemský jazyk, a to i v případě, že jsou tyto dokumenty vyhotovovány v rámci obchodních vztahů přeshraniční povahy a dotčené smluvní strany by si mohly lépe vzájemně rozumět při použití jiného jazyka.

53.

Soudní dvůr v rozsudku Las pro posouzení, že taková právní úprava může mít odrazující účinek vůči pracovníkům a zaměstnavatelům, kteří nizozemsky nehovoří a pocházejí z jiných členských států, a představuje tudíž omezení v rozporu s článkem 45 SFEU, zejména uvedl, že takové opatření, i když se použije bez diskriminace na základě státní příslušnosti, může učinit výkon volného pohybu pracovníků méně přitažlivým, vzhledem k tomu, že v případě přeshraničních pracovních smluv uzavíraných zaměstnavateli, kteří jsou usazeni ve vlámském regionu, je rozhodné pouze nizozemské znění ( 40 ).

54.

Tyto úvahy nejsou automaticky použitelné v projednávaném případě, neboť přezkum souladu ve vztahu k článku 45 SFEU, který Soudní dvůr učinil, není zcela totožný s analýzou, kterou je potřeba provést ve vztahu k článku 35 SFEU, který zakazuje opatření s účinkem rovnocenným množstevním omezením vývozu, která jsou takto označena na základně kritérií vyplývajících z judikatury, jež se poněkud odlišují od kritérií použitelných na volný pohyb pracovníků.

55.

Z judikatury Soudního dvora totiž vyplývá, že opatření zakázaná na základě článku 35 SFEU jsou ta, „která mají za cíl nebo jejichž účinkem je specificky omezit vývozní toky, a zakládat tak rozdíl v zacházení s vnitřním obchodem v rámci členského státu a jeho zahraničním obchodem, aby tak byla zajištěna zvláštní výhoda tuzemské produkci nebo vnitřnímu trhu příslušného státu na úkor produkce nebo obchodu jiných členských států“ ( 41 ).

56.

Soudní dvůr však v obdobném kontextu jako v této věci tento přístup zmírnil, když dodal, že „i když [vnitrostátní úprava] platí pro všechny subjekty působící v tuzemsku“, může být označena za opatření s účinkem rovnocenným množstevním omezením vývozu za předpokladu, že je konstatováno, že jsou touto právní úpravou „nicméně ve skutečnosti dotčeny více výstupy výrobků z trhu členského státu vývozu než uvádění výrobků na domácí trh uvedeného členského státu“ ( 42 ).

57.

To jsou kritéria, které je třeba v projednávané věci uplatnit za účelem posouzení, zda dotčená jazyková úprava může představovat omezující opatření, které je na základě článku 35 SFEU zakázané.

58.

Ve své žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce uvádí předkládající soud různé skutečnosti, které mohou vést k domněnce, že vlámská jazyková úprava může představovat omezení pro výkon volných pohybů stanovených Smlouvou. Na rozdíl od belgické vlády se společnost New Valmar a Komise dále dovolávají řady argumentů svědčících ve prospěch tohoto kritického přístupu ( 43 ), který rovněž Soudnímu dvoru navrhuji, a to z následujících důvodů.

59.

Právní úprava dotčená ve věci v původním řízení je zajisté použitelná bez ohledu na státní příslušnost smluvních stran nebo původu či místa určení zboží, protože se vztahuje na všechny podniky se sídlem v nizozemskojazyčném regionu Belgického království. Neexistence přímé diskriminace však není z hlediska výše uvedené judikatury Soudního dvora sama o sobě dostatečným prvkem, který připouští, že podmínky provádění článku 35 SFEU mohou být někdy splněny bez ohledu na toto zjištění ( 44 ). Domnívám se přitom, že v souladu s kritérii vymezenými v této judikatuře se taková jazyková úprava, jako je úprava dotčená ve věci v původním řízení, více dotýká vývozů z dotčeného členského státu než prodeje výrobků na jeho domácím trhu.

60.

Praktické problémy se zde totiž podle mého názoru projevují mnohem silněji v kontextu přeshraničního obchodu než v rámci domácího obchodu, vzhledem k tomu, že vyhotovování faktur v nizozemštině je povinné. Skutečnost, že není povoleno použití jiné rozhodné jazykové verze, která by tak byla závazná, již by dotčené smluvní strany formulovaly ve svobodně zvoleném jazyce, má tu hlavní nevýhodu, že zabraňuje stranám zvolit si jazyk, který by společně ovládaly, a zejména jazyk více používaný v mezinárodním obchodě.

61.

Pokud jde o příjemce takové faktury, předkládající soud správně konstatuje, že příjemce bude vystaven potížím s rychlým pochopením, ledaže by hovořil nizozemsky, což je pochopitelně výrazně méně pravděpodobné, jestliže má dotyčná smluvní strana sídlo v jiném členském státě ( 45 ), než když má sídlo v Belgii, kde je nizozemština jedním z úředních jazyků ( 46 ).

62.

Belgická vláda v tomto ohledu namítá, že kupující, který nerozumí faktuře vystavené v nizozemštině, má možnost bez dalšího požádat o překlad a dále popřít tuto fakturu v případě pochybností. Domnívám se však, že finanční zátěž, kterou jedna či druhá z těchto možností představuje pro průměrného kupujícího, ho může odradit buď od uzavření smlouvy s podnikem usazeným ve vlámském regionu, pokud se mu podaří si tuto obtíž uvědomit před podpisem smlouvy, nebo přinejmenším od dalšího uzavírání obchodů s tímto podnikem, pokud si to uvědomí až po uzavření transakce.

63.

Pokud jde o odesílatele faktury vyhotovené ve stanoveném jazyce, Komise správně poznamenává, že tato strana se v tomto kontextu více vystavuje riziku neplacení pohledávek z důvodu skutečného či domnělého nedostatku srozumitelnosti, jehož se bude moci dovolávat zahraniční smluvní partner, jak to ostatně podle všeho belgická vláda připouští. Právě to se přesně stalo v projednávaném případě, protože italská společnost, která je potencionální dlužnicí sporných faktur, se dovolává vlámské jazykové úpravy postupem, který mi připadá paradoxní ( 47 ), který však přesto může vyústit v rozhodnutí v její prospěch v řízení zahájeném společností New Valmar.

64.

Belgická vláda tvrdí, že se předkládající soud neprávem dovolává ztraceného času a nákladů souvisejících s překladem faktur z nizozemštiny do jazyka srozumitelného pro jejich příjemce, neboť to je v mezinárodním obchodě prakticky nevyhnutelné, a tuto zátěž by nesly vlámské společnosti, i když mohou vyhotovovat faktury v cizím jazyce dle svého výběru. To však není případ vývozců disponujících vnitřními zdroji, které jim umožňují používat přímo jazyk, který specificky ovládají, bez nákladů na překlad ( 48 ). Dotčená právní úprava tak uložením povinnosti používat nizozemský jazyk vytváří pro uvedené podniky, které zamýšlejí provádět přeshraniční obchody, náklady na překlad, které by jinak nebyly nutné.

65.

I kdyby se ukázalo, jak tvrdí belgická vláda, že požadavky vyplývající z dotčené právní úpravy nezavádějí úplnou jednojazyčnost, ale omezují se na stanovení povinných údajů v oblasti DPH, představovala by podle mého názoru i případná nařízená dvojjazyčnost v každém případě příliš významnou věcnou překážku, a to konkrétněji v kontextu mezinárodního obchodu. Povinnost formulovat faktury případně ve dvou jazycích, a sice určité povinné údaje v nizozemštině – podle informací poskytnutých touto vládou – a ostatní údaje v jiném jazyce vybraném stranami, totiž v praxi představuje složitý proces pro belgické vývozní podniky, zvláště jestliže vyvážejí ve velkém měřítku, a tím se zvyšuje počet faktur určených různým zahraničním partnerům.

66.

Z toho vyplývá, že uvedená právní úprava má vzhledem k obchodu uvnitř Společenství odrazující účinek nejenom pro podniky se sídlem ve vlámském regionu, které by chtěly vyvážet svoje zboží do jiných členských států, jak to uvádí společnost New Valmar, ale i pro zahraniční podniky, které by chtěly uzavírat obchody s těmito podniky, které ale mohou být odrazovány nejistotou obklopující dodávky vzhledem k povinnosti vyhotovovat faktury v nizozemštině. Dodávám, že z těchto vnitrostátních opatření rovněž pro obě smluvní strany vyplývá významná právní nejistota s ohledem na radikální sankce, které jsou v nich stanoveny ( 49 ), která je podle mého názoru obzvláště patrná, jestliže si strany zvolily, jako ve sporu v původním řízení, za použitelné pro jejich smlouvu právní předpisy jiného členského státu.

67.

Belgická vláda dále ke zpochybnění této analýzy tvrdí, že ačkoli se týká stejné jazykové úpravy, musí být tato věc odlišena od věci, ve které byl vydán rozsudek Las ( 50 ), a to z toho důvodu, že spor v původním řízení zde nemá přímou souvislost s uzavřením smlouvy podepsané smluvními stranami, protože se týká faktur a uvedená právní úprava nezasáhla do jejich svobody zvolit si jazyk, v němž tyto strany svoji smlouvu vyhotovily.

68.

Předkládající soud však správně uvádí, že sporné faktury jsou potvrzením pohledávek, které vzešly z předchozí smlouvy ( 51 ), a že taková právní úprava může bránit smluvním stranám, aby snadno a správně pochopily dohody o platbách, které uzavřou z titulu výkonu své smlouvy. V projednávané věci tak existuje úzká souvislost mezi těmito fakturami a prováděním smlouvy, na základě níž jsou vystaveny. Navíc samotné faktury mohou vytvořit právní závazky nad rámec těch, které vznikly z této smlouvy ( 52 ). Mimoto není neobvyklé, že se obchodní vztahy realizují prostřednictvím vystavení faktury, aniž by jí předcházela jakákoli písemná smlouva. V posledních dvou případech dotčená právní úprava nepopiratelně určuje jazyk, v němž dochází k výměně souhlasných projevů vůle. Konečně zdůrazňuji, že ačkoli tato právní úprava nemá za cíl upravit vyhotovování samotných smluv, může mít skutečně za důsledek, jak jsem již uvedl ( 53 ), že zabrání provádění nebo dalšímu pokračování obchodních smluv s osobami, které jsou usazené v jiném členském státě.

69.

Vzhledem ke všem těmto skutečnostem se domnívám, že taková vnitrostátní opatření mají skutečně přímý dopad na transakce uvnitř Společenství. Proto tato situace podle mého názoru nespadá pod judikaturu rozvinutou Soudním dvorem, která vede k odmítnutí prohlásit, že je vnitrostátní právní úprava v rozporu s unijním právem, jestliže „omezující účinky, které [tato úprava] může mít na volný pohyb zboží, jsou příliš neurčité a nepřímé na to, aby [tato úprava] mohla být považována za překážku obchodu mezi členskými státy“ ( 54 ). V tomto ohledu uvádím, že omezující účinek posuzovaný v projednávané věci závisí nikoli na budoucí a hypotetické události, ale na pouhém výkonu práva na volný pohyb zboží, přičemž není rozhodující vědět, jak rozsáhlý může být uvedený účinek v praxi, protože každé omezení této svobody, byť minimálního významu, je zakázané ( 55 ).

70.

Proto se domnívám, že taková jazyková úprava, jako je úprava dotčená ve věci v původním řízení, která ukládá používání určeného úředního jazyka pro vyhotovování faktur všem podnikům se sídlem v jednom ze členů federace dotčeného členského státu, zakládá opatření s účinkem rovnocenným množstevním omezením vývozu ve smyslu článku 35 SFEU. Zbývá určit, zda taková úprava může být přesto odůvodněná ve vztahu k unijnímu právu ( 56 ).

71.

V souladu s judikaturou Soudního dvora může být vnitrostátní opatření omezující výkon některého z volných pohybů zavedených Smlouvou, které však sleduje cíl obecného zájmu, prohlášeno za slučitelné s unijním právem za současného splnění dvou podmínek, že je způsobilé zaručit jeho uskutečnění a nepřekračuje meze toho, co je k dosažení tohoto cíle nezbytné ( 57 ).

72.

Vnitrostátní opatření, které – ačkoli je použitelné bez rozdílu na základě státní příslušnosti dotyčných nebo původu zboží – se považuje za překážku volného pohybu zboží, může být nicméně prohlášeno za slučitelné s unijním právem buď proto, že je odůvodněno jedním z důvodů obecného zájmu vyjmenovaných v článku 36 SFEU a dodržuje požadavky, které jsou v něm uvedeny ( 58 ), nebo proto, že odpovídá naléhavým požadavkům obecného zájmu, které byly připuštěny judikaturou Soudního dvora, a je zároveň způsobilé dosáhnout sledovaného cíle a je vzhledem k tomuto cíli přiměřené ( 59 ).

73.

Pokud jde o první kategorii výjimek, i když Komise navrhuje zahrnout článek 36 SFEU do odpovědi na předběžnou otázku, žádný z důvodů vyjmenovaných v tomto ustanovení nebyl výslovně uplatněn a ostatně se mi ani nezdají z věcného hlediska v této věci použitelné.

74.

Pokud jde o druhou kategorii výjimek, pouze Komise zvažuje možnost založit odůvodnění takových omezujících opatření, jako jsou opatření v této věci, na ochraně spotřebitelů ( 60 ). Sama se však správně domnívá, že tento cíl obecného zájmu nemůže být uplatněn v projednávané věci jakožto důvod způsobilý odůvodnit omezení volného pohybu zboží, protože spor v původním řízení probíhá mezi dvěma smluvními stranami – profesionály, a to bez jakéhokoliv přímého dopadu na spotřebitele.

75.

Proto je problém především určit, zda a případně v jakém rozsahu odůvodnění připuštěná Soudním dvorem v rozsudku Las ( 61 ) ohledně ustanovení vlámské jazykové úpravy, která byla v té době použitelná na sociální vztahy, mohou být uplatněna v této věci. Soudní dvůr v tomto rozsudku rozhodl, že tři cíle, kterých se dovolávala belgická vláda – a sice podporovat a stimulovat používání některého z úředních jazyků Belgického království, zajišťovat sociální ochranu pracovníků, jakož i zjednodušit související správní kontroly – patří mezi naléhavé důvody obecného zájmu, které jsou způsobilé odůvodnit omezení výkonu základních svobod stanovených Smlouvou.

76.

První z těchto tří důvodů uplatňuje belgická vláda i v této věci, když argumentuje tím, že dotčená právní úprava vyplývá z potřeby ochránit používání úředního jazyka vlámského regionu. Potvrzuji, že z judikatury vyplývá, že podpora a stimulace užívání úředního jazyka nebo jazyků členského státu představuje legitimní cíl, který je v zásadě způsobilý odůvodnit omezení povinností stanovených unijním právem ( 62 ). To především platí pro zákaz opatření s účinkem rovnocenným množstevním omezením vývozu, který je stanovený v článku 35 SFEU. Vzhledem ke specifickým funkcím, které úřední dokumenty, jako jsou faktury ( 63 ), plní nejen v obchodních vztazích, ale také ve veřejné sféře, takové opatření, jako je opatření dotčené v původním řízení, mi připadá potencionálně způsobilé k ochraně běžného používání takového jazyka v těchto různých oblastech, jak to zdůrazňuje litevská vláda ( 64 ).

77.

Používání nizozemského jazyka pro vystavování těchto dokumentů stanovených zákonem by dále podle belgické vlády mělo zaručit rychlost a účinnost kontrol prováděných příslušnými orgány v oblasti DPH. Společnost New Valmar tuto argumentaci na rozdíl od litevské vlády odmítá. Připomínám, že Soudní dvůr opakovaně připustil, že cíl zjednodušit, a tudíž posílit správní nebo daňovou kontrolu, může odůvodnit omezení základních svobod stanovených Smlouvou ( 65 ). Taková jazyková úprava, jako je právní úprava v této věci, přitom může v absolutním vyjádření pomoci příslušným orgánům pověřeným prováděním kontrol podnikových dokumentů ( 66 ), a zajistit tak dodržování ustanovení vnitrostátního i unijního práva, zvláště v oblasti nepřímého zdanění ( 67 ).

78.

Oba tyto naléhavé důvody obecného zájmu jsou podle mého názoru právem uplatňovány belgickou vládou za účelem případného odůvodnění překážky volného pohybu zboží, kterou považuji za prokázanou, zbývá však ověřit, zda taková úprava, jako je úprava dotčená v původním řízení, zejména z hlediska sankcí, které stanovuje, je skutečně přiměřená ve vztahu k uvedeným cílům. Domnívám se přitom, že toto kritérium přiměřenosti není v této věci splněno.

79.

Předkládající soud se táže, zda záporná odpověď, která byla poskytnuta v rozsudku Las ( 68 ) z důvodu nedostatku přiměřenosti ustanovení zde dotčené jazykové úpravy, která se vztahovala na sociální vztahy, je použitelná v této věci, zejména s přihlédnutím k tomu, že režim sankcí hrozících v případě porušení této právní úpravy, a sice absolutní neplatnost, o níž rozhodne soud i bez návrhu ( 69 ), je obdobný pro sporné faktury.

80.

Komise se domnívá, že vytýkané skutečnosti týkající se kontroly přiměřenosti, které zazněly v rozsudku Las ( 70 ), se musejí uplatnit mutatis mutandis v projednávané věci. Vzhledem ke konstatovaným rozdílům mezi věcí, ve které byl vydán uvedený rozsudek a touto věcí, hodlám v tomto ohledu uvést několik vyjádření.

81.

První z vytýkaných skutečností, které Soudní dvůr vyjádřil, spočívala v tom, že dosažení svobodného a vědomého souhlasu mezi smluvními stranami vyžaduje, aby strany mohly vyhotovit svoji smlouvu v jazyce odlišném od úředního jazyka dotčeného členského státu, jestliže tento jazyk neovládají. Je možné si položit otázku, zda je tento faktor pro posouzení méně určující z hlediska sporu v původním řízení, který se týká nikoli uzavírání smlouvy jako takové ( 71 ), ale vyhotovování faktur, které jsou písemnostmi stanovenými zákonem, a tudíž nejsou výlučně konsenzuální, i když spadají do kontextu obchodních vztahů. Připomínám však, že faktury mohou mít nezávisle na původní smlouvě, jejíž provádění zajišťují, vlastní právní účinky vůči smluvním stranám nebo samy sloužit jako podklad pro shodu projevů vůle, která je základem smluvního vztahu ( 72 ).

82.

Druhá z těchto vytýkaných skutečností vyplývala ze skutečnosti, že dotčená právní úprava neumožňuje vyhotovit rozhodnou verzi pracovních přeshraničních smluv rovněž v jazyce, který by znaly všechny dotčené smluvní strany. Rozhodující charakter této vytýkané skutečnosti v této věci rovněž vedl k výhradě v rozsahu, v němž belgická vláda na rozdíl od předkládajícího rozhodnutí tvrdí, že povinné užívání nizozemského jazyka se zde omezuje pouze na zákonné údaje týkající se DPH a nevztahuje se na všechny ostatní prvky faktur, mezi nimi na ty, které jsou smluvní povahy ( 73 ). Bude zajisté příslušet předkládajícímu soudu, aby určil, zda je to prokazatelné z hlediska belgického práva ( 74 ), ale abychom ošetřili případ, že by tomu tak bylo, zdá se mi nutné dát na předběžnou otázku takovou odpověď, která zohlední nejistotu, která tak existuje ohledně rozsahu jazykových požadavků stanovených v projednávané věci.

83.

Bez ohledu na tyto úvahy jsem toho názoru, podobně jako společnost New Valmar, litevská vláda a Komise, že taková jazyková úprava, jako je úprava dotčená v původním řízení, nesplňuje povinnosti vyplývající z unijního práva v rozsahu, v němž překračuje meze toho, co je striktně nezbytné k dosažení výše uvedených cílů obecného zájmu ( 75 ), zároveň z hlediska významu, který je vyhrazen dotčenému jazyku i z hlediska sankce použité v případě porušení této úpravy.

84.

Jeví se mi, že dovolávané cíle obecného zájmu, a sice podpora úředního jazyka a usnadnění kontrol, mohou být stejně dobře zajištěny opatřeními, která by do volného pohybu zboží zasahovala méně než opatření ukládající užívání předem určeného jazyka v takových podnikových dokumentech, jako jsou faktury, s vyloučením všech ostatních úředních jazyků členských států Evropské unie.

85.

Upřesňuji, že i za předpokladu, že platí, že se tato povinnost vztahuje pouze na zákonné údaje týkající se DPH, jak to uvádí belgická vláda, by mé stanovisko zůstalo stejné z praktických důvodů, které jsem uvedl výše ( 76 ), jakož i z důvodů, které následují.

86.

Nejprve nelze opominout skutečnost, že povinnost vystavit faktury má za cíl ( 77 ) nejenom ochranu veřejných zájmů, které odůvodňují mimo jiné výkon správních nebo daňových kontrol příslušnými vnitrostátními orgány, ale také ochranu soukromých zájmů, především zájmů nabyvatele, který musí být jasně seznámen s obsahem dodávky zboží, tedy dvě skupiny zájmů, které je třeba řádně poměřit, aby mezi nimi byla nalezena správná rovnováha. Jestliže tak právní předpisy vyžadují, aby faktura byla formulována v určeném jazyce, je podle mého názoru pro příjemce neovládajícího tento jazyk zásadní, aby měl pro snadnější pochopení údajů na této faktuře ( 78 ) možnost využít jinou rozhodnou jazykovou verzi, a ujistit se tak o tom, že prodávající dodržel svoje smluvní povinnosti.

87.

K tomu se přidávají specifické aspekty mezinárodního obchodu, vzhledem ke kterým může být potřeba zmírnit zákonná omezení, v daném případě jazyková, aby nedošlo k přílišnému omezování přeshraničního obchodu. Jak zdůrazňují litevská vláda i Komise, v tomto zvláštním kontextu existují specifické obtíže, jako jsou právě ty, jež popisuje společnost New Valmar ( 79 ), a obchodní zvyklosti ( 80 ), které je žádoucí co nejvíce zohlednit za účelem podpory tohoto typu obchodu, obzvláště v rámci Evropské unie ( 81 ). Tyto úvahy platí zejména ohledně údajů uvedených na fakturách, které vycházejí ze smluvní svobody, jako jsou všeobecné obchodní podmínky, podle mého názoru by však bylo rovněž užitečné, nebo dokonce nezbytné, aby takové povinné údaje, jako jsou údaje týkající se DPH uváděné belgickou vládou, byly také srozumitelné pro všechny strany přeshraničního hospodářského vztahu.

88.

Zdá se mi, že taková jazyková pravidla, jako jsou pravidla dotčená v původním řízení, jdou nad rámec toho, co je striktně nutné pro podporu užívání nizozemského jazyka a pro to, aby příslušné orgány mohly provádět ověřování užitečných údajů. Podle mého názoru by bylo v praxi dostačující požadovat, chtějí-li dotčené strany vyhotovovat faktury v jiném jazyce, aby byl vypracován překlad do nizozemštiny pouze u zákonných údajů, nebo aby byl případně překlad opatřen a posteriori, není-li taková verze k dispozici přímo při příležitosti kontroly.

89.

V tomto ohledu nejprve připomínám, že v oblasti DPH umožňují výše uvedená ustanovení směrnice 2006/112 pouze členským státům určení vyžadovat překlad některých faktur formulovaných v cizím jazyce, jestliže je to nutné pro účely kontroly ( 82 ).

90.

V tomto názoru mě mimoto utvrzují alternativní řešení vyvozená z ostatních ustanovení, která jsou rovněž použitelná na belgickém území. Jedná se o ustanovení ekvivalentní, ale nikoli identická s ustanoveními dotčenými v projednávané věci, která byla přijata Francouzským společenstvím Belgického království, z nichž vyplývá, že takové podnikové dokumenty, jako jsou faktury, které jsou vystaveny osobami se sídlem ve francouzskojazyčném regionu, musí být v zásadě vyhotoveny ve francouzštině, ale „aniž by tím bylo dotčeno dodatečné užití jazyka vybraného smluvními stranami“ ( 83 ). Taková možnost použít dodatečně místo jazyka uvedeného regionu jiný jazyk, který byl vybrán smluvními stranami, a tedy pravděpodobně jazyk, který může být pro všechny srozumitelnější než francouzština, představuje méně omezující opatření oproti situaci, kdy je vyžadováno, aby se v obchodních vztazích používal výlučně určený jazyk ( 84 ).

91.

Dále pak Vlámské společenství samotné změnilo v roce 2014 výše uvedenou vyhlášku o používání jazyků ( 85 ) tak, že její ustanovení vztahující se k pracovněprávním vztahům jsou méně restriktivní, než byla v době věci, ve které byl vydán rozsudek Las ( 86 ). Článek 5 odst. 1 této vyhlášky totiž stále stanoví, že užívání nizozemského jazyka je ve vlámském regionu pravidlem, ale odstavec 2 nyní umožňuje pro „individuální pracovní smlouvy“, aby „verze se silou zákona [byla vyhotovena] v jednom z [úředních jazyků členských států Evropské unie nebo Evropského hospodářského prostoru (EHP)] srozumitelném všem dotčeným stranám“, s výhradou, že jsou splněny určité hraniční určovatelé potvrzující vztah k těmto územím ( 87 ).

92.

Jazyková opatření obdobná jednomu nebo druhému z těchto řešení, která jsou menším zásahem do volného pohybu zboží než úprava dotčená v původním řízení, za předpokladu, že mohou zaručit dosažení cílů obecného zájmů, kterých se dovolává belgická vláda, by podle mého názoru mohla být přijata i v kontextu této věci.

93.

Belgická vláda, která odmítá vytýkanou skutečnost spočívající v nedostatku přiměřenosti dotčené jazykové úpravy, tvrdí, že sankce ukládaná za její porušení, a sice neplatnost, o níž rozhodne soud i bez návrhu, má v této věci menší význam než ve věci, ve které byl vydán rozsudek Las ( 88 ). Tvrdí, že na rozdíl od sporu v původním řízení v posledně uvedené situaci, kde musela být zrušena pracovní smlouva nevyhotovená v nizozemském jazyce, v projednávaném případě může být dotčena pouze platnost sporných faktur, a nikoli platnost koncesní smlouvy uzavřené mezi dotčenými smluvními stranami. Jelikož jsou přitom faktury pouze potvrzením pohledávek vyplývajících z uzavřené dohody mezi stranami, jejich prohlášení za neplatné nebrání vymáhání těchto pohledávek a navíc je možné nahradit nesprávné dokumenty novými platnými fakturami.

94.

Společnost New Valmar namítá, že i když je dopad neplatnosti zmírněný možností prodávajícího vystavit náhradní faktury v průběhu sporu, pozitivní účinky tohoto zmírnění však mají pouze teoretickou povahu. Podle této společnosti má skutečnost, že musí zaslat dlužníkovi nové faktury, a nikoli kopie původních faktur v nizozemském jazyce, několik negativních důsledků. Zaprvé z daňového hlediska se osvobození od DPH stanovené na dodávky zboží uvnitř Společenství nebude vztahovat na náhradní faktury, protože toto osvobození může být uplatněno pouze v okamžiku, kdy zboží opouští území státu, a nikoli později. Dále pak z občanskoprávního hlediska se úroky z prodlení, na něž bude mít prodávající nárok u splatných faktur, začnou počítat až od data náhrady, zatímco dlužník, který původní faktury nezpochybnil v zákonem stanovené lhůtě, bude mít stále možnost napadnout náhradní faktury ( 89 ).

95.

Sankce stanovené právní úpravou dotčenou ve věci v původním řízení nejsou podle mého názoru nezbytné pro dosažení cílů obecného zájmu, kterých se belgická vláda dovolává, protože prohlášení faktur nevyhotovených v nizozemském jazyce za neplatné přímo nepřispívá k podpoře tohoto jazyka ani k usnadnění správních nebo daňových kontrol jako takových. Mimoto jsou tyto drastické sankce z mého pohledu zjevně nepřiměřené.

96.

Stejně jako to zdůraznily litevská vláda a Komise, absolutní neplatnost, která vede ke ztrátě právních účinků takových faktur ab initio a o níž musí rozhodnout soud i bez návrhu, může představovat zdroj významné právní nejistoty pro obě strany dotčeného hospodářského vztahu, což je přeshraničnímu obchodu na újmu, zatímco tento obchod musí být podle unijního práva podporován.

97.

Mám za to, že toto zjištění bude možné prokázat hlavně u prodávajícího. S ohledem na poznatky, jimiž Soudní dvůr disponuje, nemůže být předem vyloučeno, že z důvodu povinnosti dodat náhradní fakturu v nizozemském jazyce bude posledně uvedený prodávající nucen čelit nejenom komplikacím v oblasti DPH nebo ztrátě úroků z prodlení souvisejících s původní fakturou, ale také otázkám promlčení spojeným s vystavením nové faktury, jak to uvádí společnost New Valmar ( 90 ). Mimoto podnik, který dodal faktury formulované v jiném než stanoveném jazyce, bude vystaven možnosti čistě oportunistického napadení platnosti těchto dokumentů osvědčujících jeho nároky z pohledávek ( 91 ), jako je tomu ve sporu v původním řízení. Navíc se mi zdá, že příjemce nesprávných faktur může být tímto systémem sankcí také poškozen, i když v menší míře, vzhledem k tomu, že zrušené faktury mohou ztratit úplně nebo částečně svou důkazní hodnotu ( 92 ).

98.

I když je věcí předkládajícího soudu, aby ověřil, zda k těmto případným negativním důsledkům skutečně v projednávané věci dochází ve vztahu k použitelnému právu ve sporu v původním řízení, v každém případě se mi zdá, že prostředky zvolené dotčenou jazykovou úpravou jsou v absolutním měřítku nepřiměřené. K dosažení sledovaných cílů by totiž podle mého názoru bylo možné stanovit sankce, které by volný pohyb zboží omezovaly méně.

99.

Vzhledem ke všem těmto skutečnostem se domnívám, že článek 35 SFEU musí být vykládán v tom smyslu, že brání takové právní úpravě člena federace členského státu, jako je právní úprava dotčená v původním řízení, která ukládá každému podniku s provozovnou na území tohoto člena federace povinnost vyhotovovat faktury přeshraniční povahy, alespoň pro některé z povinných údajů, pokud ne v plném rozsahu ( 93 ), výlučně v úředním jazyce tohoto člena federace pod sankcí neplatnosti, o níž soud rozhodne i bez návrhu.

100.

S ohledem na předchozí úvahy navrhuji, aby Soudní dvůr na předběžnou otázkou položenou rechtbank van koophandel te Gent (Obchodní soud v Gentu, Belgie) odpověděl následovně:

„Článek 35 SFEU musí být vykládán v tom smyslu, že brání takové právní úpravě člena federace členského státu, jako je právní úprava dotčená v původním řízení, která ukládá každému podniku s provozovnou na území tohoto člena federace povinnost vyhotovovat faktury přeshraniční povahy, ač pouze pro některé z jejich povinných údajů, výlučně v úředním jazyce tohoto člena federace, a to pod sankcí neplatnosti, o níž soud rozhodne i bez návrhu.“