1

Služební řád úředníků Evropské unie (dále jen „služební řád“) a pracovní řád ostatních zaměstnanců Evropské unie (dále jen „pracovní řád“) jsou přílohou nařízení (EHS) č. 31, (ESAE) č. 11, kterým se stanoví služební řád úředníků a pracovní řád ostatních zaměstnanců Evropského hospodářského společenství a Evropského společenství pro atomovou energii (Úř. věst. 1962, 45, s. 1385).

2

Služební řád a pracovní řád byly od svého přijetí mnohokrát změněny, mimo jiné nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU, Euratom) č. 1023/2013 ze dne 22. října 2013 (Úř. věst. 2013, L 287, s. 15).

3

Konkrétně prostřednictvím čl. 1 bodů 27, 32, 46, 61, bodu 64 písm. b), bodu 65 písm. b) a bodu 67 písm. d) nařízení č. 1023/2013 byly změněny články 45, 52 a 66a služebního řádu, jakož i článek 7 přílohy V a článek 8 přílohy VII tohoto služebního řádu.

4

Postup, který vedl k přijetí nařízení č. 1023/2013, byl zahájen 7. září 2011 konzultacemi s odborovými a zaměstnaneckými organizacemi (dále jen „OZO“) ohledně návrhu na novelizaci služebního řádu. Mezi Evropskou komisí a OZO poté v tomto ohledu proběhly administrativní, technické a politické konzultace, a to dne 6. října, 28. října a 7. listopadu 2011.

5

Dopisem ze dne 21. listopadu 2011 Komise předložila Výboru pro služební řád návrh nařízení Evropského parlamentu a Rady, kterým se mění služební řád a pracovní řád (dále jen „návrh na změnu služebního řádu“).

6

Dopisem ze dne 12. prosince 2011 informoval Výbor pro služební řád Komisi, že návrh na změnu služebního řádu posoudil, ale že s ohledem na odevzdané hlasy nebylo dosaženo většiny, kterou vyžaduje článek 20 jeho jednacího řádu k tomu, aby mohl k tomuto návrhu vydat stanovisko.

7

Dopisem ze dne 13. prosince 2011 Komise předala Evropskému parlamentu a Radě Evropské unie návrh na změnu služebního řádu.

8

Dne 25. dubna 2012 výbor Parlamentu pro právní záležitosti přijal zprávu k návrhu na změnu služebního řádu.

9

Dopisem ze dne 24. ledna 2013 předseda Výboru stálých zástupců (Coreper) požádal Parlament o vyjasnění jeho stanoviska k jeho možné účasti jako spolunormotvůrce na dohodovacím postupu stanoveném rozhodnutím Rady ze dne 23. června 1981, kterým se zavádí tripartitní dohodovací postup v oblasti vztahů se zaměstnanci.

10

Dopisem ze dne 4. března 2013 odmítl předseda Parlamentu pozvání k účasti na dohodovacím postupu stanoveným rozhodnutím Rady ze dne 23. června 1981, jelikož měl za to, že přizpůsobit sociální dialog upravený uvedeným rozhodnutím nové situaci vyplývající z přechodu k řádnému legislativnímu postupu v případě novelizace služebního řádu přísluší v návaznosti na vstup Lisabonské smlouvy v platnost výlučně Radě. V tomto dopise upřesnil, že účelem dohodovacího výboru zřízeného uvedeným rozhodnutím je ujistit se, že stanovisko úředníků je zástupcům členských států známo před tím, než přijmou právní předpisy, a že Rada obdržela informace umožňující jí přijmout rozhodnutí s plnou znalostí relevantních skutečností. Podle něj se vstupem Lisabonské smlouvy v platnost toto rozhodnutí stalo, ne-li obsolentním, tak alespoň čistě interní záležitostí. Dodal, že podle něj neexistuje způsob, jak by se mohl Parlament účastnit dohodovacího výboru, a to ze dvou důvodů. Prvním je neexistence právního základu pro takovou účast. Druhým je neexistence potřeby takové účasti, jelikož cíle vyslechnout stanovisko zástupců zaměstnanců před přijetím právního předpisu je dosaženo přímějšími a pružnějšími prostředky v Parlamentu. V tomto ohledu předseda Parlamentu uvedl, že v rámci Parlamentu jsou diskuse veřejné, informace snadno dostupné a zpravodaj stejně jako „stínoví zpravodajové“ pro novelizaci služebního řádu vedli a nadále povedou stálý dialog s OZO a ostatními zúčastněnými stranami ve všech fázích vypracování a přijetí zprávy výboru pro právní záležitosti. Dále upřesnil, že místopředseda Parlamentu, generální tajemník Parlamentu, jakož i vedoucí kabinetu předsedy Parlamentu a generální ředitel Parlamentu pro personál společně promluvili před shromážděním zaměstnanců Parlamentu o stavu reformy služebního řádu a v této souvislosti místopředseda Parlamentu odpověděl podrobně na všechny problémy, které byly vzneseny. Kromě toho uvedl, že tohoto setkání se zúčastnili nejen zaměstnanci Parlamentu, ale i zaměstnanci jiných orgánů, včetně Rady.

11

Dne 25. dubna 2013 Rada informovala OZO všech orgánů o odpovědi Parlamentu ze dne 4. března 2013, jakož i o diskusi k návrhu prohlášení k výkladu jejího rozhodnutí ze dne 23. června 1981.

12

Dne 6. května 2013 přijala Rada prohlášení k výkladu svého rozhodnutí ze dne 23. června 1981 za účelem jeho uplatnění v rámci řádného legislativního postupu v souvislosti s návrhem na změnu služebního řádu.

13

Téhož dne se na žádost dvou OZO konala schůze dohodovacího výboru. Z této schůze nebyl pořízen žádný zápis, ale generální tajemník Rady dopisem ze dne 6. května 2013 informoval zaměstnance generálního sekretariátu Rady o této schůzi a výměně stanovisek, ke které na ní došlo. Generální tajemník Rady rovněž dne 8. května 2013 ústně informoval o uvedené schůzi Coreper.

14

Dne 13. května 2013 se konalo první třístranné jednání mezi Parlamentem, Radou a Komisí. Téhož dne se předseda Coreper setkal se zástupci OZO Rady. Informoval je o výsledcích jednání Coreper konaného dne 8. května 2013 a seznámil se s jejich postoji.

15

Dne 27. května 2013 požádalo shromáždění zaměstnanců generálního sekretariátu Rady generálního tajemníka Rady o svolání dohodovacího výboru. Tuto žádost potvrdila Union syndicale fédérale dne 7. června 2013.

16

Na politické úrovni se konalo několik dalších třístranných jednání dne 28. května, 3., 11. a 19. června 2013. Během této doby se konala odborná technická jednání a neformální jednání mezi předsedou Coreper, místopředsedou Komise a zpravodajem Parlamentu. Na jednání dne 19. června 2013 dospěly Parlament, Rada a Komise k předběžné dohodě o základních zásadách reformy.

17

Dne 20. června 2013 se na žádost Union syndicale fédérale konala schůze dohodovacího výboru. Předseda Coreper představil základní zásady dohody, včetně omezení služebního postupu ve funkční skupině AD v platových třídách AD 12/13, a odpověděl na otázky týkající se balíčku opatření, zejména pokud jde o zrušení cíle rovnocennosti služebního postupu před reformou z roku 2004 a po ní. Téhož dne informoval Coreper o výsledcích třístranného jednání, které se konalo dne 19. června 2013.

18

Dne 21. června 2013 na shromáždění zaměstnanců generálního sekretariátu Rady vyložil generální ředitel generálního ředitelství (GŘ) Rady pro administrativu základní zásady dohody.

19

Dne 25. června 2013 byl předběžný text dohody mezi Parlamentem, Radou a Komisí zaslán současně delegacím členských států a členům dohodovacího výboru, jakož i všem zaměstnancům generálního sekretariátu Rady. Téhož dne se konalo další třístranné jednání k posouzení tohoto textu.

20

Dne 26. června 2013 posuzoval Coreper výsledky třístranného jednání a vyslechl ústní zprávu generálního tajemníka o schůzi dohodovacího výboru dne 20. června 2013.

21

Dne 27. června 2013 schválil text dohody výbor pro právní záležitosti Parlamentu.

22

Ráno dne 28. června 2013 požádala jedna z OZO, Union syndicale-Bruxelles, generálního tajemníka Rady o svolání dohodovacího výboru, který však této žádost nevyhověl s odůvodněním, že podle prohlášení připojeného k rozhodnutí Rady ze dne 23. června 1981 byl dohodovací výbor pozastaven z důvodu výrazného narušení běžné práce Rady způsobeného třemi po sobě jdoucími dny stávky a kromě toho výbor pro právní záležitosti Parlamentu již text konečné dohody schválil.

23

Téhož dne Coreper provedl závěrečné posouzení dohody týkající se změny služebního řádu a schválil jej, poté generální tajemník Rady o tom informoval všechny zaměstnance generálního sekretariátu Rady.

24

Dopisem ze dne 28. června 2013 informoval předseda Coreper výbor pro právní záležitosti Parlamentu o schválení textu předběžné dohody ze strany Coreper. V témže dopise uvedl, že „může potvrdit, že pokud [Parlament] přijme svůj postoj v prvním čtení, v souladu s čl. 294 odst. 3 SFEU, ve formě uvedené v předběžné dohodě obsažené v příloze tohoto dopisu (po kontrole ze strany právních lingvistů obou orgánů), Rada v souladu s čl. 294 odst. 4 SFEU postoj [Parlamentu] schválí a akt bude přijat ve znění, které odpovídá postoji Parlamentu, předloženém v případě potřeby právním a jazykovým odborníkům obou orgánů“.

25

Dne 2. července 2013 přijal Parlament na plenárním zasedání postoj v prvním čtení k textu dohody dosažené s Radou a Komisí při jejich neformálních kontaktech.

26

Dopisem ze dne 5. července 2013 předala Komise Výboru pro služební řád postoj Parlamentu v prvním čtení ze dne 2. července 2013, přičemž upřesnila, že podle ní nebyl návrh na změnu služebního řádu, který předložila Výboru pro služební řád dne 21. listopadu 2011, v rámci řádného legislativního postupu podstatně změněn. V tomto dopise rovněž upřesnila, že v této fázi řádného legislativního postupu se článek 10 služebního řádu neuplatní, ale že se nicméně chce seznámit s případnými připomínkami spolupředsedů Výboru pro služební řád. Za tím účelem požádala o zaslání stanoviska Výboru pro služební řád ve lhůtě 15 pracovních dnů, tedy nejpozději 26. července 2013.

27

Dne 17. července 2013 odpověděli zástupci výboru zaměstnanců ve Výboru pro služební řád Komisi prohlášením, v němž konstatovali nemožnost dosáhnout dohody se zástupci administrativy Evropské unie ve Výboru pro služební řád, pokud jde o změnu programu jednání tohoto výboru za účelem přijetí připomínek namísto stanoviska. Napadali totiž opožděné předložení věci Výboru pro služební řád a za daných podmínek užitečnost stanoviska Výboru pro služební řád k postoji Parlamentu v prvním čtení a namítali porušení zásad sociálního dialogu.

28

Dne 10. října 2013 schválila Rada postoj Parlamentu a v souladu s čl. 294 odst. 4 SFEU přijala nařízení č. 1023/2013 ve znění odpovídajícím postoji Parlamentu.

29

Po podpisu legislativního aktu předsedou Parlamentu a předsedou Rady dne 22. října 2013 bylo nařízení č. 1023/2013 dne 29. října 2013 zveřejněno v Úředním věstníku Evropské unie.

30

Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 23. ledna 2014 podala žalobkyně, Union syndicale fédérale des services publics européens et internationaux (USFSPEI), projednávanou žalobu.

31

Podáními došlými kanceláři Tribunálu dne 6. a 10. června 2014 vznesly Parlament i Rada námitky nepřípustnosti na základě čl. 114 odst. 1 jednacího řádu Tribunálu ze dne 2. května 1991.

32

Podáním došlým kanceláři Tribunálu dne 25. června 2014 podala Komise návrh na vstup do řízení jako vedlejší účastnice na podporu návrhových žádání Parlamentu a Rady.

33

Dne 1. srpna 2014 předložila žalobkyně vyjádření k námitkám nepřípustnosti vzneseným Parlamentem a Radou.

34

Usnesením ze dne 5. prosince 2014 rozhodl předseda osmého senátu (dřívější složení) o spojení projednání námitek nepřípustnosti s projednáním věci samé.

35

Dne 9. prosince 2014 položil Tribunál účastníkům řízení otázku. Rada odpověděla na tuto otázku dne 18. prosince 2014, Parlament dne 6. ledna 2015 a žalobkyně dne 7. ledna 2015.

36

Usnesením ze dne 28. ledna 2015 povolil předseda osmého senátu vedlejší účastenství Komise.

37

Komise předložila spis vedlejší účastnice dne 12. března 2015. Žalobkyně předložila vyjádření ke spisu vedlejší účastnice dne 1. června 2015 a Rada dne 10. června 2015.

38

Dne 14. ledna 2016 rozhodl předseda osmého senátu v souladu s čl. 69 písm. d) jednacího řádu Tribunálu o přerušení řízení v projednávané věci do vydání konečného rozhodnutí ve věci, v níž byl mezitím vydán rozsudek ze dne 15. září 2016, U4U a další v. Parlament a Rada (T‑17/14, nezveřejněný, EU:T:2016:489).

39

Při změně složení senátů Tribunálu byl soudce zpravodaj přidělen k osmému senátu (nové složení), kterému tudíž byla dne 6. října 2016 tato věc přidělena.

40

Dne 24. října 2016 vyzval Tribunál účastníky řízení, aby se vyjádřili k důsledkům, které podle nich mají v projednávané věci body 144 až 171 rozsudku ze dne 15. září 2016, U4U a další Parlament a Rada (T‑17/14, nezveřejněný, EU:T:2016:489). Parlament, Rada a Komise odpověděly na otázku položenou Tribunálem dne 8. listopadu 2016. Žalobkyně na tuto otázku odpověděla dne 18. listopadu 2016.

41

Žalobkyně navrhuje, aby Tribunál:

42

Parlament a Rada, podporovaní Komisí, navrhují, aby Tribunál:

43

Žalobkyně, která je federací odborových organizací unijních orgánů a institucí, formuluje jak návrhová žádání znějící na zrušení nařízení č. 1023/2013, tak návrhová žádání na náhradu újmy.

44

Pokud jde zaprvé o návrhová žádání znějící na zrušení, jejich cílem je dosáhnout zrušení čl. 1 bodů 27, 32, 46, 61, bodu 64 písm. b), bodu 65 písm. b) a bodu 67 písm. d) nařízení č. 1023/2013 (dále jen „napadená ustanovení“), v rozsahu, v němž tato ustanovení mění články 45, 52 a 66a služebního řádu, jakož i článek 7 přílohy V a článek 8 přílohy VII tohoto služebního řádu. Kromě toho se žalobkyně domáhá zrušení solidárního odvodu zavedeného článkem 46 nařízení č. 1023/2013 za rok 2014 z důvodu, že tento odvod byl vázán na uplatnění metody úpravy odměn a tato metoda nebyla v roce 2014 uplatněna.

45

Na podporu svých návrhových žádání znějících na zrušení uvádí žalobkyně v podstatě čtyři žalobní důvody, přičemž první vychází z porušení článku 27 Listiny základních práv Evropské unie, článku 21 Evropské sociální charty podepsané v Turíně dne 18. října 1961, ve znění změn, článku 10 služebního řádu a dohodovacího postupu stanoveného rozhodnutím Rady ze dne 23. června 1981, druhý z porušení dohody o reformě z roku 2004 a zásady nabytých práv, třetí z porušení článku 21 Listiny základních práv a čtvrtý z porušení zásady proporcionality.

46

Pokud jde zadruhé o návrhová žádání na náhradu újmy, jejich cílem je dosáhnout u Tribunálu náhrady nemajetkové újmy, která byla žalobkyni údajně způsobena služebními pochybeními, kterých se dopustily orgány v rámci přijímání nařízení č. 1023/2013. Na jednání Tribunál žalobkyni vyzval, aby upřesnila, zda na podporu svých návrhových žádání na náhradu újmy uplatňuje vedle porušení článku 12 Listiny základních práv i všechny důvody protiprávnosti, které uplatnila na podporu svých návrhových žádání znějících na zrušení. V odpovědi na tuto otázku žalobkyně uvedla, že na podporu svých návrhových žádání na náhradu újmy opakuje důvody protiprávnosti vycházející z porušení podstatných formálních náležitostí při přijímání nařízení č. 1023/2013, jelikož zástupci zaměstnanců nemohli být informováni a sami nemohli informovat členské státy o některých aspektech v rámci dohodovacího postupu a o porušení dohody z roku 2004.

47

Parlament, Rada a Komise uvádějí, že vzhledem k tomu, že žaloba byla doručena kanceláři Tribunálu dne 23. ledna 2014, musí být návrh na zrušení napadených ustanovení odmítnut jako nepřípustný, jelikož lhůta stanovená článkem 263 SFEU uplynula dne 22. ledna 2014. Parlament, Rada a Komise dále tvrdí, že žalobkyně nesplňuje podmínky bezprostředního a osobního dotčení, kterými čl. 263 čtvrtý pododstavec SFEU podmiňuje přípustnost žaloby na neplatnost podanou fyzickými nebo právnickými osobami proti nařizovacím aktům přijatým řádným legislativním postupem.

48

V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury jsou lhůty k podání žaloby stanovené v článku 263 SFEU kogentní a nejsou na uvážení účastníků řízení či soudu (viz usnesení ze dne 19. dubna 2016, Portugalsko v. Komise, T‑556/15, nezveřejněné, EU:T:2016:239, bod 22 a citovaná judikatura).

49

Podle čl. 263 šestého pododstavce SFEU musí být žaloby upravené tímto ustanovením podány ve lhůtě dvou měsíců, a to podle okolností ode dne vyhlášení příslušného aktu, ode dne jeho oznámení navrhovateli nebo ode dne, kdy se o něm navrhovatel dozvěděl.

50

V projednávaném případě je třeba uvést, že nařízení č. 1023/2013 bylo zveřejněno v Úředním věstníku Evropské unie dne 29. října 2013.

51

V souvislosti s pravidly počítání lhůt je třeba připomenout, že podle čl. 101 odst. 1 písm. b) jednacího řádu ze dne 2. května 1991 končí lhůta vyjádřená v měsících uplynutím dne, který se v posledním měsíci svým číslem shoduje se dnem, kdy nastala skutečnost nebo se uskutečnilo jednání, od nichž se lhůta počítá.

52

Článek 101 odst. 2 jednacího řádu ze dne 2. května 1991 stanoví, že připadne-li konec lhůty na sobotu, neděli nebo úřední svátek, končí lhůta uplynutím nejblíže následujícího pracovního dne, přičemž na Tribunál se vztahuje seznam úředních svátků sestavený Soudním dvorem zveřejněný v Úředním věstníku Evropské unie.

53

Nicméně podle čl. 102 odst. 1 jednacího řádu ze dne 2. května 1991 platí, že jestliže lhůta pro podání žaloby proti aktu některého orgánu začíná běžet od zveřejnění tohoto aktu, počítá se tato lhůta ve smyslu čl. 101 odst. 1 písm. a) od konce čtrnáctého dne po jeho zveřejnění v Úředním věstníku Evropské unie.

54

Kromě toho čl. 102 odst. 2 jednacího řádu ze dne 2. května 1991 stanoví, že procesní lhůty se prodlužují o jednotnou lhůtu deseti dnů z důvodu vzdálenosti.

55

Žalobkyně tvrdí, že čl. 102 odst. 1 jednacího řádu ze dne 2. května 1991 neupřesňuje, zda toto ustanovení hovoří o pracovních nebo kalendářních dnech, a je tedy třeba zvolit výklad, který je pro žalobkyni nejpříznivější, podle něhož lhůta k podání žaloby začíná běžet uplynutím čtrnáctého pracovního dne následujícího po dni zveřejnění nařízení č. 1023/2013, tj. 18. listopadu 2013. Podle žalobkyně tedy lhůta k podání žaloby stanovená článkem 263 SFEU uplynula dne 18. ledna 2014. Nicméně vzhledem k tomu, že 18. ledna 2014 byla sobota, uplynula lhůta v pondělí 20. ledna 2014, přičemž k tomuto datu je třeba přičíst lhůtu 10 dnů z důvodu vzdálenosti. Podle žalobkyně z toho plyne, že lhůta k podání žaloby uplynula 30. ledna 2014 a žaloba byla podána před uplynutím této lhůty.

56

Žalobkyně kromě toho tvrdí, že i kdyby čl. 102 odst. 1 jednacího řádu ze dne 2. května 1991 měl být vykládán v tom smyslu, že lhůta k podání žaloby začala běžet uplynutím čtrnáctého kalendářního dne následujícího po dni zveřejnění nařízení č. 1023/2013, tj. 12. listopadu 2013, byla žaloba podána v uvedené lhůtě. Podle žalobkyně totiž v tomto případě dvouměsíční lhůta k podání žaloby stanovená článkem 263 SFEU uplynula dne 12. ledna 2014. Nicméně vzhledem k tomu, že 12. ledna 2014 byla neděle, skončila lhůta uplynutím nejblíže následujícího pracovního dne, tedy dne 13. ledna 2013, přičemž k tomuto datu je třeba přičíst lhůtu 10 dnů z důvodu vzdálenosti. Lhůta k podání žaloby by tedy definitivně uplynula dne 23. ledna 2014.

57

V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle čl. 101 odst. 1 písm. d) jednacího řádu ze dne 2. května 1991 procesní lhůty uvedené ve Smlouvách, ve statutu i v tomto jednacím řádu „zahrnují úřední svátky, neděle a soboty“. Z toho plyne, že na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, lhůta čtrnácti dnů „po […] zveřejnění v Úředním věstníku Evropské unie“, na kterou odkazuje čl. 101 odst. 2 jednacího řádu ze dne 2. května 1991, zahrnuje bez jakýchkoliv pochyb úřední svátky, neděle a soboty. Je třeba rovněž připomenout, že podle ustálené judikatury se čl. 101 odst. 2 jednacího řádu ze dne 2. května 1991, který se vztahuje výlučně na případ, kdy konec lhůty připadne na sobotu, neděli nebo úřední svátek, uplatní pouze v případě, kdy konec celé lhůty, včetně lhůty z důvodu vzdálenosti, připadne na sobotu, neděli nebo úřední svátek (viz usnesení ze dne 20. listopadu 1997, Horeca-Wallonie v. Komise, T‑85/97, EU:T:1997:180, bod 25 a citovaná judikatura).

58

Z toho plyne, že s ohledem na skutečnost, že nařízení č. 1023/2013 bylo zveřejněno v Úředním věstníku Evropské unie dne 29. října 2013, začala v projednávaném případě lhůta k podání žaloby stanovená článkem 263 SFEU běžet dne 12. listopadu 2013 a uplynula dne 22. ledna 2014. Vzhledem k tomu, že žaloba byla podána dne 23. ledna 2014, došla tedy kanceláři Tribunálu po uplynutí lhůty k podání žaloby.

59

Je třeba připomenout, že striktní použití procesních pravidel odpovídá požadavku právní jistoty a nutnosti zabránit jakékoli diskriminaci nebo jakémukoli svévolnému zacházení při výkonu spravedlnosti. Podle článku 45 druhého pododstavce Statutu Soudního dvora Evropské unie se lze od procesních lhůt odchýlit pouze za zcela výjimečných okolností, v případě náhody nebo vyšší moci [viz rozsudek ze dne 22. září 2011, Bell & Ross v. OHIM, C‑426/10 P, EU:C:2011:612, bod 43 a citovaná judikatura; usnesení ze dne 30. září 2014, Faktor B. i W. Gęsina v. Komise, C‑138/14 P, nezveřejněné, EU:C:2014:2256, bod 17, a ze dne 28. listopadu 2014, Quanzhou Wouxun Electronics v. OHIM – Locura Digital (WOUXUN), T‑345/14, nezveřejněné, EU:T:2014:1048, bod 17].

60

V projednávaném případě žalobkyně netvrdila v žalobě ani v odpovědi na písemnou otázku Tribunálu, že nastala některá z výše uvedených okolností.

61

Je tedy nutné konstatovat, že žaloba je nepřípustná v rozsahu, v němž směřuje ke zrušení napadených ustanovení, aniž je nutné zkoumat důvody nepřípustnosti vycházející z nedostatku aktivní legitimace žalobkyně, na které poukázaly Parlament a Rada ve svých námitkách nepřípustnosti.

62

Parlament, Rada a Komise uvádějí, že podle judikatury platí, že mají-li návrhová žádání žalobkyně na náhradu újmy úzkou spojitost s návrhovými žádáními znějícími na zrušení a jsou založena na totožných důvodech, a návrhová žádání znějící na zrušení jsou nepřípustná, je třeba odmítnout jako nepřípustná i návrhová žádání na náhradu újmy.

63

V tomto ohledu je třeba poukázat na to, že na rozdíl od toho, co tvrdí Parlament, Rada a Komise, v rozsudku ze dne 4. července 2002, Arne Mathisen v. Rada (T‑340/99, EU:T:2002:174), na který odkazují, Tribunál nekonstatoval nepřípustnost návrhových žádání na náhradu újmy z důvodu úzké spojitosti s návrhovými žádáními znějícími na zrušení, u nichž předtím konstatoval nepřípustnost.

64

V tomto rozsudku totiž Tribunál zamítl návrhová žádání na náhradu újmy z důvodu jejich úzké spojitosti s návrhovými žádáními znějícími na zrušení proto, že přezkum důvodů uvedených na podporu těchto návrhových žádání znějících na zrušení neodhalil žádnou protiprávnost, které by se dopustil orgán, jenž akt vydal, a tedy žádné pochybení, které může založit jeho odpovědnost (rozsudek ze dne 4. července 2002, Arne Mathisen v. RadaT‑340/99, EU:T:2002:174, bod 135).

65

Z řešení, které zvolil Tribunál v rozsudku ze dne 4. července 2002, Arne Mathisen v. Rada (T‑340/99, EU:T:2002:174), vyplývá, že za určitých okolností, a sice pokud jsou návrhová žádání na náhradu újmy založena výlučně na přijetí aktu, jehož zrušení je požadováno, a žalobce neuvede na podporu návrhových žádání na náhradu újmy nové důvody v porovnání s těmi, které byly uvedeny na podporu návrhových žádání znějících na zrušení, zjištění neexistence protiprávnosti po posouzení důvodů uplatněných na podporu návrhových žádání znějících na zrušení umožňuje bez dalšího vyloučit jednu z podmínek vzniku mimosmluvní odpovědnosti Unie, a to existenci pochybení orgánu, který je autorem aktu.

66

I když v projednávaném případě vycházejí návrhová žádání na náhradu újmy z přijetí ustanovení nařízení č. 1023/2013, jejichž zrušení kromě toho žalobkyně požaduje, zamítnutí návrhových žádání znějících na zrušení nevyplývá ze zjištění neexistence protiprávnosti, nýbrž z jejich nepřípustnosti, a kromě toho žalobkyně uvádí na podporu svých návrhových žádání na náhradu újmy v porovnání s důvody, které uvedla na podporu návrhových žádání znějících na zrušení, nový důvod, a sice porušení článku 12 Listiny základních práv.

67

Kromě toho v souladu se zásadou autonomie procesních prostředků nemůže mít zjištění nepřípustnosti návrhových žádání znějících na zrušení, ať již z důvodu jejich promlčení nebo nedostatku aktivní legitimace žalobkyně, v zásadě vliv na přípustnost návrhových žádání na náhradu újmy [v tomto smyslu viz usnesení ze dne 4. května 2005, Holcim (France) v. Komise, T‑86/03, EU:T:2005:157, body 48 a 50].

68

Je totiž třeba připomenout, že podmínky stanovené článkem 263 šestým pododstavcem SFEU se nepoužijí v případě žalob na náhradu újmy podaných na základě článku 340 SFEU a že podle článku 46 Statutu Soudního dvora Evropské unie se nároky na náhradu újmy vůči Unii promlčují za pět let.

69

Pokud jde o argument vycházející z judikatury v oblasti evropské veřejné služby, který uplatňuje Parlament a Rada, je třeba uvést, že tato judikatura je omezena na spory finanční povahy, v nichž stojí úředníci a zaměstnanci Unie proti orgánu, který je zaměstnává (v tomto smyslu viz usnesení ze dne 29. listopadu 1994, Bernardi v. Komise, T‑479/93 a T‑559/93, EU:T:1994:277, bod 39). V projednávaném sporu přitom stojí federace odborových organizací, jejímiž členy jsou odborové organizace hájící zájmy úředníků a zaměstnanců Unie, proti Parlamentu a Radě v postavení spolunormotvůrců.

70

Vzhledem k výše uvedeným úvahám jsou návrhová žádání na náhradu újmy přípustná. Námitku nepřípustnosti vznesenou v tomto ohledu Parlamentem a Radou je tedy třeba zamítnout.

71

Je třeba připomenout, že v souladu s čl. 340 druhým pododstavcem SFEU v případě mimosmluvní odpovědnosti nahradí Unie v souladu s obecnými zásadami společnými právním řádům členských států škody způsobené jejími orgány nebo jejími zaměstnanci při výkonu jejich funkce.

72

Podle ustálené judikatury z článku 340 druhého pododstavce SFEU vyplývá, že vznik mimosmluvní odpovědnosti Unie a uplatnění práva na náhradu způsobené újmy závisí na splnění souboru podmínek, a sice protiprávnosti jednání vytýkaného orgánům, skutečné existence újmy a existence příčinné souvislosti mezi tímto jednáním a uplatňovanou škodou (rozsudky ze dne 29. září 1982, Oleifici Mediterranei v. EHS, 26/81, EU:C:1982:318, bod 16, a ze dne 9. září 2008, FIAMM a další v. Rada a Komise, C‑120/06 P a C‑121/06 P, EU:C:2008:476, bod 106).

73

Pokud není některá z těchto podmínek splněna, musí být žaloba zamítnuta v plném rozsahu a není nutné zkoumat ostatní podmínky mimosmluvní odpovědnosti Unie (rozsudek ze dne 14. října 1999, Atlanta v. Evropské společenství, C‑104/97 P, EU:C:1999:498, bod 65; v tomto smyslu viz rovněž rozsudek ze dne 15. září 1994, KYDEP v. Rada a Komise, C‑146/91, EU:C:1994:329, bod 81). Unijní soud mimoto není povinen zkoumat tyto podmínky v určitém pořadí (rozsudek ze dne 18. března 2010, Trubowest Handel a Makarov v. Rada a Komise, C‑419/08 P, EU:C:2010:147, bod 42; v tomto smyslu rovněž viz rozsudek ze dne 9. září 1999, Lucaccioni v. Komise, C‑257/98 P, EU:C:1999:402, bod 13).

74

V projednávaném případě je třeba uvést, že žalobkyně zakládá svůj návrh na náhradu újmy na existenci služebních pochybení. Třebaže neexistuje přesná definice pojmu „služební pochybení“, obecně se má za to, že jde o jednání nebo opomenutí ze strany jednoho či několika zaměstnanců administrativy při výkonu jejich funkce, které představuje nesplnění služebních povinností. Toto pochybení, na rozdíl od osobního pochybení, nelze přičítat zaměstnancům služby, nýbrž samotné službě, a tedy administrativě.

75

V projednávané věci je však třeba konstatovat, že pochybení, o kterých hovoří žalobkyně, souvisejí s normativní činností Unie. To platí pro údajné porušení dohody o reformě z roku 2004. Žalobkyně totiž poukazuje na to, že toto porušení vyplývá z přijetí některých konkrétních ustanovení nařízení č. 1023/2013.

76

Totéž platí pro údajné porušení dohodovacího postupu. Z rozsudku ze dne 15. září 2016, U4U a další v. Parlament a Rada (T‑17/14, nezveřejněný, EU:T:2016:489, bod 96), totiž vyplývá, že pravidla vycházející z rozhodnutí Rady ze dne 23. června 1981, která upravují dohodovací postup, patří mezi procesní pravidla týkající se přijetí nařízení č. 1023/2013, jejichž případné nedodržení představuje porušení podstatných formálních náležitostí uvedeného nařízení. Za těchto okolností se žalobkyně dovolává odpovědnosti Unie na základě její normativní činnosti, nikoliv odpovědnosti na základě služebních pochybení, kterých se podle ní dopustily Rada a Parlament v rámci procesu přijímání nařízení č. 1023/2013.

77

Kromě toho není namístě zkoumat povahu pochybení vyplývajícího z údajného porušení článku 12 Listiny základních práv, který zakotvuje svobodu shromažďování a sdružování, jelikož žalobkyně neuvádí sebemenší argument k prokázání existence takového porušení.

78

Pokud jde konkrétně o odpovědnost na základě normativní činnosti, Soudní dvůr již uvedl, že ačkoli se zásady, které v právních systémech členských států upravují odpovědnost veřejné moci za škody způsobené jednotlivcům normativními akty, v jednotlivých členských státech výrazně liší, je nicméně možné konstatovat, že normativní akty, které jsou výsledkem hospodářskopolitických rozhodnutí, zakládají pouze výjimečně a za zvláštních okolností odpovědnost veřejné moci (rozsudek ze dne 25. května 1978, Bayerische HNL Vermehrungsbetriebe a další v. Rada a Komise, 83/76, 94/76, 4/77, 15/77 a 40/77, EU:C:1978:113, bod 5).

79

Soudní dvůr zejména rozhodl, že odpovědnost Unie za normativní akt, který zahrnuje hospodářskopolitická rozhodnutí, může vzniknout podle ustanovení čl. 340 druhého pododstavce SFEU pouze tehdy, pokud dojde k dostatečně závažnému porušení normy vyšší právní síly chránící jednotlivce (rozsudky ze dne 13. června 1972, Compagnie d’approvisionnement, de transport et de crédit et Grands Moulins de Paris v. Komise, 9/71 a 11/71, EU:C:1972:52, bod 13; ze dne 25. května 1978, Bayerische HNL Vermehrungsbetriebe a další v. Rada a Komise, 83/76, 94/76, 4/77, 15/77 a 40/77, EU:C:1978:113, bod 4, a ze dne 8. prosince 1987, Les Grands Moulins de Paris v. EHS, 50/86, EU:C:1987:527, bod 8).

80

Soudní dvůr ještě v tomto smyslu upřesnil, že právní norma, jejíž porušení musí být konstatováno, musí přiznávat práva jednotlivcům (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 4. července 2000, Bergaderm a Goupil v. Komise, C‑352/98 P, EU:C:2000:361, body 41 a 42, a ze dne 19. dubna 2007, Holcim (Deutschland) v. Komise, C‑282/05 P, EU:C:2007:226, bod 47).

81

Soudní dvůr kromě toho uvedl, že restriktivní pojetí odpovědnosti Unie za výkon jejích normativních činností lze vysvětlit tím, že i tehdy, když je legalita aktů soudně přezkoumatelná, výkon legislativních funkcí nesmí být narušen možností podávání žalob na náhradu škody, kdykoli obecný zájem Unie vyžaduje přijetí normativních opatření, která mohou zasáhnout do zájmů jednotlivců, a dále tím, že v normativním kontextu vyznačujícím se existencí široké posuzovací pravomoci, která je nezbytná k provádění politiky Unie, může být odpovědnost Unie založena pouze tehdy, když dotčený orgán zjevně a závažným způsobem překročil meze výkonu svých pravomocí (rozsudek ze dne 5. března 1996, Brasserie du pêcheur a Factortame, C‑46/93 a C‑48/93, EU:C:1996:79, bod 45).

82

Ve světle výše připomenutých zásad vyplývajících z judikatury je tedy třeba posoudit, zda jsou v projednávaném případě splněny podmínky vzniku odpovědnosti Unie.

83

Žalobkyně poukazuje na to, že se jako zástupce všech zaměstnanců spolu s ostatními OZO účastnila dohodovacího postupu stanoveného rozhodnutím Rady ze dne 23. června 1981 v rámci reformy služebního řádu a pracovního řádu, který vedl k přijetí nařízení Rady (ES, Euratom) č. 723/2004 ze dne 22. března 2004, kterým se mění služební řád a pracovní řád (Úř. věst. 2004, L 124, s. 1; Zvl. vyd. 01/02, s. 130). V rámci tohoto dohodovacího postupu byla uzavřena s Radou dohoda o předmětné reformě. Podle žalobkyně se tato dohoda týkala akceptace několika opatření k modernizaci služebního postupu úředníků a ostatních zaměstnanců Unie ze strany OZO, jakož i zvláštního odvodu odrážejícího náklady na sociální politiku, zlepšení pracovních podmínek a Evropských škol a záruky zachování sociálního smíru tím, že nebudou požadovat vyšší úpravy odměn a důchodů, než jaké vyplývají z mechanismu víceletých úprav. Žalobkyně cituje zejména body 11 a 12 odůvodnění nařízení č. 723/2004 a tvrdí, že modernizační opatření spočívala v přeřazení zaměstnanců do dvou funkčních skupin, administrátoři (AD) a asistenti (AST), zavedení lineárního služebního postupu a uplatnění zásady rovnocennosti služebních postupů a usnadnění postupu z druhé do první funkční skupiny pomocí nového osvědčovacího mechanismu. Podle žalobkyně tato opatření spočívala rovněž v zavedení pružnějších pracovních podmínek a zahrnovala zejména, za určitých podmínek, právo na zkrácený pracovní úvazek, možnost využití dohod o sdílení pracovního místa a poskytování prodlouženého pracovního volna z osobních důvodů, zavedení nových ustanovení o pracovním volnu z rodinných důvodů, konkrétně pružnější právo na mateřskou dovolenou, právo na otcovskou dovolenou, dovolenou po adopci a rodičovskou dovolenou, jakož i pracovní volno v případě vážného onemocnění rodinného příslušníka. Akceptování modernizačních opatření ze strany OZO, mezi nimi i žalobkyně, o němž hovoří bod 38 nařízení č. 723/2004, představovalo protiváhu kodifikace metody roční úpravy odměn ve služebním řádu a pracovním řádu a jejího uplatňování do 31. prosince 2012.

84

Z toho plyne, že souhlas žalobkyně s reformou služebního řádu a pracovního řádu provedenou nařízením č. 723/2004 ji zavazuje jak vůči všem zaměstnancům, tak vůči normotvůrci a ostatním unijním orgánům. Podle žalobkyně přitom okolnost, že nařízení č. 1023/2013 přehodnotilo podmínky předmětné dohody, zejména modifikací čl. 45 odst. 1 služebního řádu a zavedením nové funkční skupiny, jakož i zásady lineárního služebního postupu a rovnocennosti služebního postupu, poškozuje její věrohodnost.

85

Podle žalobkyně nadto změny provedené v čl. 45 odst. 1 a článku 52 služebního řádu, jakož i v článku 4 přílohy IVa služebního řádu prostřednictvím článku 1 bodů 27, 32 a 64 nařízení č. 1023/2013 vzhledem k neexistenci přechodných opatření porušují zásadu nabytých práv úředníků a ostatních zaměstnanců Unie vyplývajících z dohody o reformě z roku 2004.

86

V tomto ohledu je třeba zaprvé uvést, že teze žalobkyně vychází z nesprávného předpokladu, že dohodu o reformě z roku 2004 uzavřenou mezi Radou a OZO v rámci přijímání nařízení č. 723/2004 lze považovat za normu vyšší právní síly, kterou byl unijní normotvůrce v rámci přijímání nařízení č. 1023/2013 povinen respektovat.

87

Není třeba vyjadřovat se k tomu, zda dohoda dosažená mezi OZO a Radou v rámci dohodovacího postupu právně zavazovala Radu při přijetí nařízení č. 723/2004, ale je nutné konstatovat, že tato dohoda se týkala pouze reformy z roku 2004. Účinky takové dohody se tedy nemohou vztahovat na veškeré následné změny služebního řádu ze strany unijního normotvůrcem, aniž by tím byl zbaven možnosti vykonávat pravomoc, která je mu svěřena článkem 336 SFEU.

88

Je třeba ostatně připomenout, že Soudní dvůr již rozhodl, že vzhledem k tomu, že právní vztah mezi úředníky a administrativou je povahy statutární, mohou být práva a povinnosti úředníků kdykoli normotvůrcem změněny (rozsudek ze dne 22. prosince 2008, Centeno Mediavilla a další v. Komise, C‑443/07 P, EU:C:2008:767, bod 60).

89

Z toho plyne, že dohoda z roku 2004 nemohla být s ohledem na svůj předmět přijetím nařízení č. 1023/2013 porušena.

90

Zadruhé, pokud jde o údajné porušení zásady nabytých práv, je třeba uvést, že i kdyby byla taková protiprávnost zjištěna, nepředstavovala by skutečné porušení dohody z roku 2004, jak byla vymezena žalobkyní. Údajné porušení dohody z roku 2004, které by vyplývalo ze změny některých ustanovení služebního řádu prostřednictvím nařízení č. 1023/2013, je totiž třeba odlišit od porušení zásady nabytých práv přiznaných úředníkům a ostatním zaměstnancům Unie.

91

Kromě toho je třeba konstatovat, že předmětná ustanovení neporušují v projednávaném případě zásadu nabytých práv. Platí totiž zásada, že předpisy pozměňující legislativní ustanovení, jako jsou nařízení, která mění služební řád, se uplatní, až na výjimky, na budoucí účinky situací, které nastaly za působnosti dřívějšího předpisu. Jinak je tomu pouze u situací, které nastaly a byly definitivně ustaveny za působnosti předchozího pravidla a zakládají nabytá práva. Právo je považováno za nabyté, pokud skutečnost, která vedla k jeho vzniku, nastala před legislativní změnou. To však není případ práva, u kterého skutečnost, která ho zakládá, nenastala za působnosti právního předpisu, který se změnil (viz rozsudek ze dne 22. prosince 2008, Centeno Mediavilla a další v. Komise, C‑443/07 P, EU:C:2008:767, body 61 až 63 a citovaná judikatura).

92

Zaprvé, pokud jde o argumentaci žalobkyně, že úředníci platové třídy AD 12 a AD 13, kteří dosáhli dostatečných zásluh pro povýšení do vyšší platové třídy v roce 2011 nebo 2012, ale kteří z rozpočtových důvodů povýšení nebyli, nyní čl. 45 odst. 1 služebního řádu, ve znění čl. 1 bodu 27 nařízení č. 1023/2013, o tuto možnost připravuje pouze z důvodu, že nezastávají některé z pracovních míst uvedených v příloze I oddíle A tohoto služebního řádu, je třeba uvést, že podle této argumentace dotčení úředníci ztratili nikoliv právo na povýšení, nýbrž právo být způsobilý k povýšení. Jak však správně uvádí Parlament, dotčení úředníci nenabyli právo na zachování systému povyšování existujícího před reformou zavedenou nařízením č. 1023/2013.

93

Zadruhé je třeba odmítnout i tezi žalobkyně, podle níž čl. 1 odst. 32 nařízení č. 1023/2013, který změnil článek 52 služebního řádu, stanovící podmínky, za kterých může úředník odejít do důchodu, a čl. 1 bod 64 písm. b) téhož nařízení, který změnil článek 4 přílohy IVa služebního řádu, týkající se výpočtu platu úředníka, který má více než 55 let a je mu povoleno pracovat na poloviční úvazek před odchodem do důchodu, připravily úředníky ve věku 55 let a starší, kteří mohli využít těchto opatření před 1. lednem 2014, tj. dnem nabytí účinnosti těchto ustanovení, od tohoto data až do dosažení věku 58 let o tato práva.

94

Na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, je totiž nutné konstatovat, že věk, od kterého může úředník požádat o práci na poloviční úvazek před odchodem do důchodu, byl posunut na 58 let článkem 1 bodem 34 nařízení č. 1023/2013, kterým se mění článek 55a odst. 2 služebního řádu, na který odkazuje článek 4 přílohy IVa tohoto služebního řádu. Kromě toho je třeba uvést, že za platnosti služebního řádu ve znění použitelném do 31. prosince 2014 vyžadoval nárok úředníka na předčasný důchod, jakož i právo pracovat na poloviční úvazek před odchodem do důchodu splnění řady podmínek, jejichž dodržení musel posoudit orgán oprávněný ke jmenování, a žádost úředníka v tomto smyslu. Pouze kladné rozhodnutí tohoto orgánu mohlo přiznat úředníkům nabyté právo. Změna těchto ustanovení tedy sama o sobě neporušila nabytá práva dotčených úředníků.

95

S ohledem na předcházející úvahy je třeba konstatovat, že údajné porušení dohody o reformě z roku 2004 nemůže založit odpovědnost Unie.

96

Žalobkyně poukazuje na to, že při přijetí nařízení č. 1023/2013 byl porušen článek 27 Listiny základních práv, který zakotvuje právo pracovníků na informování a na projednávání. Toto porušení vyplývá z porušení povinností stanovených v článku 10 služebního řádu, jakož i dohodovacího postupu stanoveného rozhodnutím Rady ze dne 23. června 1981.

97

Žalobkyně tvrdí zejména to, že s ohledem na podstatný charakter změn, které provedl Parlament a Rada v návrhu na novelizaci služebního řádu původně předloženém Výboru pro služební řád při třístranném jednání, byla Komise podle článku 10 služebního řádu povinna takto pozměněný návrh znovu předložit Výboru pro služební řád za podmínek umožňujících mu sdělit řádně a včas jeho stanovisko. Komise však Výboru pro služební řád předložila pozměněnou verzi svého původního návrhu na novelizaci služebního řádu pouze pro informaci a neumožnila mu včas zaujmout stanovisko.

98

V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle článku 10 služebního řádu Komise musí projednat s Výborem pro služební řád každý návrh na novelizaci služebního řádu.

99

Článek 10 služebního řádu ukládá Komisi povinnost projednání, která se kromě formálních návrhů vztahuje i na podstatné změny již přezkoumaných návrhů, které provede, ledaže v tomto posledně uvedeném případě změny v podstatě odpovídají změnám navrženým Výborem pro služební řád (rozsudky ze dne 11. července 2007, Centeno Mediavilla a další v. Komise, T‑58/05, EU:T:2007:218, bod 35, a ze dne 15. září 2016, U4U a další v. Parlament a Rada, T‑17/14, nezveřejněný, EU:T:2016:489, bod 129).

100

Takový výklad si žádá jak znění článku 10 služebního řádu, tak role, kterou Výbor pro služební řád zastává. Toto ustanovení tím, že stanoví projednání každého návrhu na novelizaci služebního řádu s Výborem pro služební řád bez výhrady a bez výjimky, přiznává povinnosti, kterou definuje, velký dosah. Jeho znění je tedy zjevně neslučitelné s restriktivním výkladem jeho dosahu. Kromě toho Výbor pro služební řád jakožto smíšený orgán, jehož členy jsou zástupci administrativy a zástupci zaměstnanců, přičemž tito posledně uvedení jsou demokraticky voleni ze všech orgánů, má zohlednit a vyjádřit zájmy veřejné služby Unie v plném rozsahu (rozsudky ze dne 11. července 2007, Centeno Mediavilla a další v. Komise, T‑58/05, EU:T:2007:218, bod 36, a ze dne 15. září 2016, U4U a další v. Parlament a Rada, T‑17/14, nezveřejněný, EU:T:2016:489, bod 130).

101

Z toho plyne, že pokud Komise provede změnu svého návrhu na novelizaci služebního řádu v rámci řádného legislativního postupu, je povinna znovu konzultovat Výbor pro služební řád předtím, než Rada přijme dotčená právní ustanovení, dotýká-li se tato změna podstatně struktury návrhu (rozsudek ze dne 15. září 2016, U4U a další v. Parlament a Rada, T‑17/14, nezveřejněný, EU:T:2016:489, bod 135).

102

V projednávaném případě je přitom nutné konstatovat, že ačkoliv Komise využila své pravomoci legislativní iniciativy, když předložila Parlamentu a Radě dne 13. prosince 2011 návrh na změnu služebního řádu, nevyužila této pravomoci při změně uvedeného návrhu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 15. září 2016, U4U a další v. Parlament a Rada, T‑17/14, nezveřejněný, EU:T:2016:489, bod 136).

103

Je pravda, že se Komise účastnila třístranných jednání, která se konala v rámci dotčeného řádného legislativního postupu. Podle bodu 13 Společného prohlášení o praktických opatřeních pro postup spolurozhodování (článek 251 Smlouvy o ES) (Úř. věst. 2007, C 145, s. 5), které učinily Parlament, Rada a Komise dne 13. června 2007 a kterým se řídí tato neformální jednání, se úloha Komise ve fázi prvního čtení v Parlamentu omezuje na usnadňování kontaktů „s cílem usnadnit konání jednání v prvním čtení“ a na to, že uplatňuje „své právo podávat legislativní návrhy s cílem sladit postoje [Parlamentu] a Rady s náležitým ohledem na rovnováhu mezi orgány a úlohu, kterou jí svěřuje Smlouva“ (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 15. září 2016, U4U a další v. Parlament a Rada, T‑17/14, nezveřejněný, EU:T:2016:489, bod 137).

104

Skutečnost, že třístranná jednání, která se v projednávaném případě konala ve fázi prvního čtení v Parlamentu, vedla, za účasti Komise, jejíž úloha je připomenuta v bodě 103 výše, k dohodě mezi Parlamentem a Radou o změně návrhu na změnu služebního řádu, nelze považovat za změnu uvedeného návrhu ze strany samotné Komise (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 15. září 2016, U4U a další v. Parlament a Rada, T‑17/14, nezveřejněný, EU:T:2016:489, bod 138).

105

Kromě toho ani přijetí textu, kterým se mění návrh na změnu služebního řádu, Parlamentem v prvním čtení nelze považovat za změnu původního návrhu Komise z její strany (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 15. září 2016, U4U a další v. Parlament a Rada, T‑17/14, nezveřejněný, EU:T:2016:489, bod 139).

106

Z výše uvedeného vyplývá, že Komise nebyla povinna na základě článku 10 služebního řádu znovu konzultovat Výbor pro služební řád ani po završení třístranných jednání, která se konala ve fázi prvního čtení v Parlamentu, ani když Parlament její návrh v prvním čtení přijal (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 15. září 2016, U4U a další v. Parlament a Rada, T‑17/14, nezveřejněný, EU:T:2016:489, bod 140).

107

Bez ohledu na podstatný charakter změn přijatých Parlamentem v prvním čtení je tedy třeba argumenty žalobkyně vycházející z porušení článku 10 služebního řádu odmítnout.

108

Žalobkyně tvrdí, že dohodovací postup byl v projednávaném případě protiprávní, jelikož v návaznosti na vstup Lisabonské smlouvy v platnost nebyl tento postup pozměněn tak, aby stanovil účast Parlamentu, který se stal spolunormotvůrcem, na přijímání služebního řádu úředníků Unie.

109

Žalobkyně rovněž tvrdí, že na rozdíl od toho, co vyplývá z bodu 170 rozsudku ze dne 15. září 2016, U4U a další v. Parlament a Rada (T‑17/14, nezveřejněný, EU:T:2016:489), jedna z OZO, Union syndicale-Bruxelles, požádala dne 28. června 2013, před zahájením závěrečného posouzení konečné dohody ze strany Coreper, o svolání dohodovacího výboru, avšak generální tajemník Rady tuto žádost zamítl s odůvodněním, že podle prohlášení připojeného k rozhodnutí Rady ze dne 23. června 1981 byl dohodovací výbor pozastaven z důvodu výrazného narušení běžné práce Rady způsobeného třemi po sobě jdoucími dny stávky a kromě toho výbor pro právní záležitosti Parlamentu již text schválil. Žalobkyně dodává, že předseda Union syndicale-Bruxelles rozhodnutí generálního tajemníka Rady nesvolat dohodovací výbor napadl, přičemž poukázal na to, že bod 4 „dohody ze dne 24. května 2004 mezi náměstkem generálního tajemníka Rady a OZO o ustanoveních, která se použijí v případě organizovaného přerušení práce zaměstnanců generálního sekretariátu Rady“, který stanoví, že oznámení o stávce má umožnit oběma stranám jednat o řešení konfliktu, případně jmenováním mediátora, nebyl v projednávaném případě použit a neumožnil tak zabránit stávce. Žalobkyně rovněž zdůrazňuje, že podle předmětné dohody „stávka nemůže bránit konání zasedání Rady“ a „náměstek generálního tajemníka Rady sestaví seznam zaměstnanců, kteří musí vykonávat své funkce, na základě seznamu pracovních míst nezbytných pro rozhodovací proces orgánu“. Podle žalobkyně z toho vyplývá, že generální tajemník Rady neprávem odmítl svolat schůzi dohodovacího výboru z důvodu, že byla narušena běžná činnost Rady.

110

Žalobkyně dále uvádí, že rozhodnutí Rady ze dne 23. června 1981 bylo přijato na základě dohody s OZO, jak ukazuje skutečnost, že Rada v minulosti předkládala změny uvedeného rozhodnutí OZO, a nemohla tedy toto rozhodnutí změnit jednostranně, jak učinila rozhodnutím o výkladu ze dne 6. května 2013. Žalobkyně nadto zdůrazňuje, že text prohlášení k výkladu byl oznámen OZO až 26. května 2013, tedy tři týdny po schůzi dohodovacího výboru dne 6. května 2013.

111

Žalobkyně kromě toho tvrdí, že navzdory tomu, že na žádné ze schůzí dohodovacího výboru konaných dne 6. května a 20. června 2013 nebyl k dispozici text, mohly být tyto schůze užitečné, pokud by byl dodržen článek 8 rozhodnutí Rady ze dne 23. června 1981, který stanoví, že „[č]lenové dohodovacího výboru se při své práci snaží o co největší sblížení svých stanovisek a o to, aby bylo možné předložit Radě zprávu vyjadřující společná stanoviska“, a „pokud to není možné, zaznamená zpráva jednotlivá stanoviska“. Podle žalobkyně však během těchto dvou schůzí předseda dohodovacího výboru pouze umožnil předsedovi Coreper stručně představit záměry Rady, a to dne 6. května 2013, nebo Parlamentu, dne 20. června 2013, a poté umožnil zástupcům OZO uvést jejich stanovisko. Nebyla tak vyvinuta žádná snaha o sblížení stanovisek a z těchto schůzí nebyla pořízena žádná písemná zpráva.

112

Pokud jde zaprvé o neúčast Parlamentu na dohodovacím postupu stanoveném rozhodnutím Rady ze dne 23. června 1981, je třeba uvést, že na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, nepředstavuje tato neúčast porušení práva pracovníků na informování a na projednávání podle článku 27 Listiny základních práv.

113

Dohodovací postup stanovený rozhodnutím Rady ze dne 23. června 1981 je totiž třeba zasadit do právního kontextu, v němž byl zaveden. Uvedené rozhodnutí přijala Rada v době, kdy měla výlučnou pravomoc stanovit služební řád úředníků a pracovní řád ostatních zaměstnanců Unie. Takový postup tedy nebyl svou povahou vhodný v rámci novelizace služebního řádu řádným legislativním postupem. Proto Rada přijala, jak bylo uvedeno v bodě 12 výše, prohlášení k výkladu svého rozhodnutí ze dne 23. června 1981, když Parlament odmítl účastnit se dohodovacího postupu stanoveného uvedeným rozhodnutím jako spolunormotvůrce (rozsudek ze dne 15. září 2016, U4U a další v. Parlament a Rada, T‑17/14, nezveřejněný, EU:T:2016:489, body 145 a 146).

114

Odmítnutí Parlamentu účastnit se dohodovacího postupu stanoveného rozhodnutím Rady ze dne 23. června 1981 by mohlo představovat porušení článku 27 Listiny základních práv pouze v případě, že by toto ustanovení ukládalo unijním orgánům povinnost projednávat s OZO návrhy na novelizaci služebního řádu a Parlament by v daném případě k takovému projednání nepřistoupil (rozsudek ze dne 15. září 2016, U4U a další v. Parlament a Rada, T‑17/14, nezveřejněný, EU:T:2016:489, bod 147).

115

Je přitom třeba připomenout, že podle samotného znění článku 27 Listiny základních práv je výkon práv, které zakotvuje, omezen na případy a podmínky, které stanoví právo Unie. V projednávaném případě z článku 10b služebního řádu vyplývá, že návrhy na novelizaci služebního řádu mohou být projednány reprezentativními OZO. Orgány, které se k tomu nezavázaly jednostranně, nejsou tedy povinny k takovému projednání přistoupit (rozsudek ze dne 15. září 2016, U4U a další v. Parlament a Rada, T‑17/14, nezveřejněný, EU:T:2016:489, bod 148).

116

I kdyby v rozporu s tím, čemu mohl nasvědčovat dopis ze dne 4. března 2013 adresovaný předsedou Parlamentu Radě v odpověď na její výzvu Parlamentu k účasti na dohodovacím postupu stanoveným rozhodnutím Rady ze dne 23. června 1981, Parlament neprojednal s OZO změny služebního řádu zavedené napadenými ustanoveními, nepředstavovala by tato okolnost porušení práva pracovníků na informování a na projednávání podle článku 27 Listiny základních práv (rozsudek ze dne 15. září 2016, U4U a další v. Parlament a Rada, T‑17/14, nezveřejněný, EU:T:2016:489, bod 149).

117

Zadruhé, pokud jde o změnu rozhodnutí Rady ze dne 23. června 1981, je třeba uvést, že na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, byla Rada oprávněna změnit jednostranně uvedené rozhodnutí prohlášením k výkladu ze dne 6. května 2013. Z ustanovení o přezkumu rozhodnutí ze dne 23. června 1981 totiž vyplývá, že „Rada může kdykoliv, z vlastní iniciativy nebo na žádost členů dohodovacího výboru zastupujících zaměstnance nebo vedoucích administrativy uvedených v oddíle I odst. 2 bodě a) třetí odrážce posoudit výsledky uplatňování těchto ustanovení za účelem rozhodnutí, zda je třeba je změnit“. Toto konstatování nemůže být zpochybněno tvrzením žalobkyně, že Rada dříve návrhy na změnu rozhodnutí ze dne 23. června 1981 předkládala OZO za účelem získání jejich souhlasu. Z dokumentu předloženého žalobkyní na podporu tohoto tvrzení totiž nijak nevyplývá, že Rada žádala OZO o souhlas se změnami rozhodnutí ze dne 23. června 1981, které měla v úmyslu provést, ale že chtěla pouze získat jejich připomínky. Z toho plyne, že tento dokument nedokládá, že Rada měla za to, že je takovými připomínkami vázána, ale že si přála seznámit se se stanoviskem OZO k plánovaným změnám.

118

Kromě toho z důkazů předložených Radou vyplývá, že na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, administrativa generálního sekretariátu Rady umožnila OZO vyjádřit se k plánované změně rozhodnutí ze dne 23. června 1981 na jednání dne 23. dubna 2013, a že text návrhu prohlášení k výkladu byl předán OZO, které se účastnily dohodovacího výboru dne 30. dubna 2013, před tím, než byl dne 2. května 2013 předložen Coreper a dne 6. května 2013 přijat Radou.

119

Zatřetí, pokud jde o argument žalobkyně, že generální tajemník Rady neprávem nevyhověl žádosti Union syndicale-Bruxelles ze dne 28. června 2013 o svolání schůze dohodovacího výboru, je třeba zaprvé uvést, že podle bodu 7 prohlášení k výkladu rozhodnutí Rady ze dne 23. června 1981 bylo prohlášení připojené k uvedenému rozhodnutí, podle něhož „pokud bude běžná činnost Rady narušena, dohodovací postup se automaticky přerušuje“, nadále plně použitelné. Z řady důkazů, které předložila Rada, vyplývá, že v návaznosti na oznámení o stávce, které podaly tři OZO Rady dne 20. června 2013 pro dny 26., 27. a 28. června 2013, se stávka skutečně během těchto tří dnů konala. Tato stávka, které se účastnil značný počet úředníků odpovídající třetině zaměstnanců, vedla ke zrušení 19 zasedání pracovní skupiny Rady. Je třeba rovněž uvést, jak poukazuje Rada, že generální sekretariát Rady měl rovněž ve dnech 27. a 28. června 2013 zajistit organizaci Evropské rady. Z důkazů předložených Radou přitom vyplývá, že dne 25. června 2013 podaly tři OZO Rady konečné oznámení o stávce týkající se práce o víkendu, svátcích, jakož i práce přesčas pro období od 25. června do 11. července 2013.

120

Vzhledem k těmto okolnostem je třeba mít za to, že ke dni, kdy Union syndicale-Bruxelles požádala o svolání schůze dohodovacího výboru, byla běžná činnost Rady narušena stávkou a dohodovací postup byl tedy automaticky přerušen. Tento závěr nemůže být zpochybněn argumentem žalobkyně, že Rada nevyužila možností upravených dohodou z 24. května 2004 mezi náměstkem generálního tajemníka Rady a OZO o ustanoveních, která se použijí v případě organizovaného přerušení práce zaměstnanců generálního sekretariátu Rady, k zabránění stávce nebo omezení jejích účinků. Tato dohoda totiž nesouvisí s ustanoveními rozhodnutí Rady ze dne 23. června 1981, která upravuje podmínky, za jakých je dohodovací postup organizován.

121

Zadruhé je třeba uvést, že podle bodu d) prohlášení k výkladu rozhodnutí Rady ze dne 23. června 1981 uplatňováním tohoto prohlášení „nejsou dotčena ustanovení Smluv a zejména rozvrh a použití řádného legislativního postupu podle článku 294 SFEU“. Je přitom třeba připomenout, že i když byl text předběžné dohody oznámen OZO, které se účastnily dohodovacího výboru dne 24. června 2013 večer, Union syndicale-Bruxelles čekala se žádostí o svolání dohodovacího výboru do 12:39 hodin dne 28. června, přičemž závěrečné posouzení textu dohody ze strany Coreper bylo zahájeno téhož dne v 15 hodin. Uspořádání schůze dohodovacího výboru před posouzením textu dohody ze strany Coreper by vyžadovalo odložení tohoto posouzení. Jak uvádí Rada, irskému předsednictví se podařilo dosáhnout politického kompromisu s Parlamentem za obzvláště obtížných politických okolností a postupem zrychleným vyhlídkou na politickou dohodu před skončením jeho předsednictví na konci června 2013. Zasedání Coreper v pátek 28. června 2013 odpoledne se konalo v posledních hodinách irského předsednictví, a šlo tedy o jeho poslední možnost přesvědčit Coreper, aby akceptoval dohodu, kterou vyjednalo. Kromě toho, jak rovněž uvádí Rada, průběh legislativního procesu byl poznamenán politickým propojením politické dohody mezi Parlamentem a Radou ohledně reformy služebního řádu na jedné straně s politickou dohodou s Parlamentem o víceletém finančním rámci, což byla další politicky obzvláště obtížná záležitost, která byla projednávána v rámci irského předsednictví. Toto politické propojení umožnilo, aby Coreper akceptoval, v přímé návaznosti na politickou dohodu o víceletém finančním rámci, dohodu ohledně reformy služebního řádu. Prodlení v jednání Coreper by mohlo způsobit odmítnutí dohody ohledně reformy služebního řádu.

122

Je třeba mít za to, že takové okolnosti mohou rovněž odůvodnit to, že generální tajemník Rady odmítl dne 28. června 2013 svolat schůzi dohodovacího výboru.

123

Začtvrté, pokud jde o argument žalobkyně, že schůze dohodovacího výboru ve dnech 6. května a 20. června 2013 nebyly v souladu s rozhodnutím Rady ze dne 23. června 1981 z toho důvodu, že ačkoliv se strany nesnažily o sblížení svých stanovisek, nebylo pořízeno žádné písemné shrnutí jejich rozdílných stanovisek, je třeba poukázat na to, že Radě nelze vytýkat, že nepořídila písemné shrnutí rozdílných stanovisek stran, zejména stanovisek OZO, když ty, včetně žalobkyně, uvádějí, že nebyly s to na těchto schůzích vyjádřit řádně své stanovisko vzhledem k tomu, že reforma byla představena příliš obecně.

124

Z výše uvedených úvah vyplývá, že odpovědnost Unie nemůže založit ani údajné porušení článku 27 Listiny základních práv, článku 10 služebního řádu nebo rozhodnutí Rady ze dne 23. června 1981.

125

Žalobkyně v části své žaloby věnované návrhu na náhradu újmy tvrdí, že odpovědnost Unie na základě přijetí nařízení č. 1023/2013 vyplývá zejména z porušení článku 12 Listiny základních práv, který zakotvuje svobodu shromažďování a sdružování. Nicméně jak bylo uvedeno v bodě 77 výše, žalobkyně neuvádí v tomto ohledu žádný konkrétní argument, takže podle judikatury k čl. 44 odst. 1 písm. c) jednacího řádu ze dne 2. května 1991, použitelného ke dni podání žaloby, musí být takový argument odmítnut jako nepřípustný [rozsudek ze dne 7. listopadu 2013, Budziewska v. OHIM – Puma (Kočkovitá šelma ve skoku), T‑666/11, nezveřejněný, EU:T:2013:584, bod 34].

126

Z předchozích úvah vyplývá, že žalobkyni se nepodařilo prokázat, že Parlament, Rada a Komise se v projednávaném případě dopustily dostatečně závažného porušení právní normy, jejímž předmětem je přiznat práva jednotlivcům, ve smyslu judikatury citované v bodě 79 výše.

127

Vzhledem k tomu, že první podmínka vzniku mimosmluvní odpovědnosti Unie tak není v projednávaném případě splněna, je třeba návrhová žádání na náhradu újmy zamítnout, aniž je třeba ověřovat, zda jsou splněny ostatní dvě podmínky uvedené odpovědnosti.

128

Projednávanou žalobu je tedy třeba odmítnout jako zčásti nepřípustnou v rozsahu, v němž požaduje zrušení napadených ustanovení, a zamítnout jako zčásti neopodstatněnou v rozsahu, v němž požaduje náhradu újmy způsobené žalobkyni.

129

Podle čl. 134 odst. 1 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že Parlament a Rada požadovaly náhradu nákladů řízení a žalobkyně neměla ve věci úspěch, je důvodné posledně uvedené uložit, že ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené Parlamentem a Radou. Kromě toho podle čl. 138 odst. 1 jednacího řádu ponese Komise vlastní náklady řízení.

Z těchto důvodů

TRIBUNÁL (osmý senát)

rozhodl takto:

I. Skutečnosti předcházející sporu

II. Řízení a návrhová žádání účastníků řízení

III. Právní otázky

A. K návrhovým žádáním znějícím na zrušení

B. K návrhovým žádáním na náhradu újmy

1. K přípustnosti

2. K věci samé

a) K porušení dohody o reformě z roku 2004

b) K porušení článku 27 Listiny základních práv, článku 10 služebního řádu a dohodovacího postupu stanoveného rozhodnutím Rady ze dne 23. června 1981

1) K porušení článku 10 služebního řádu

2) K porušení článku 27 Listiny základních práv a dohodovacího postupu

c) K porušení článku 12 Listiny základních práv

IV. K nákladům řízení