—

za Gimnasio Deportivo San Andrés SL, v likvidaci, G. Atarés París, správkyní konkurzní podstaty,

—

za Tesorería General de la Seguridad Social (TGSS) M. F. Mijares García-Pelayo, jako zmocněnkyní,

—

za španělskou vládu L. Banciella Rodríguez-Miñónem, jako zmocněncem,

—

za Evropskou komisi J. Enegrenem a R. Vidal Puigem, jako zmocněnci,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu směrnice Rady 2001/23/ES ze dne 12. března 2001 o sbližování právních předpisů členských států týkajících se zachování práv zaměstnanců v případě převodů podniků, závodů nebo částí podniků nebo závodů (Úř. věst. L 82, s. 16; Zvl. vyd. 05/04, s. 98).

2

Tato žádost byla předložena v rámci řízení zahájeného společností Gimnasio Deportivo San Andrés SL, v likvidaci (dále jen „Gimnasio“), ohledně otázky, které dluhy této posledně uvedené společnosti by nabyvatel mohl být oprávněn nepřevzít při převodu činnosti z převodce na nabyvatele.

3

Podle čl. 1 odst. 1 písm. a) směrnice 2001/23:

„Tato směrnice se vztahuje na veškeré převody podniku, závodu nebo části podniku nebo závodu na jiného zaměstnavatele, které vyplývají ze smluvního převodu nebo sloučení.“

4

Článek 2 uvedené směrnice v odstavci 1 stanoví:

„Pro účely této směrnice se:

[…]

5

Článek 3 směrnice 2001/23, jenž je obsažen v kapitole II této směrnice a je nadepsaný „Zachování práv zaměstnanců“, zní takto:

„1.   Práva a povinnosti, které pro převodce vyplývají z pracovní smlouvy nebo pracovního poměru platných ke dni převodu, jsou v důsledku převodu převedeny na nabyvatele.

Členské státy mohou stanovit, že převodce a nabyvatel ode dne převodu společně a nerozdílně odpovídají za závazky, které vznikly přede dnem převodu z pracovní smlouvy nebo z pracovního poměru existujících ke dni převodu.

[…]

3.   Po převodu nabyvatel zachová pracovní podmínky sjednané v kolektivní smlouvě za stejných podmínek, jaké tato smlouva stanovila pro převodce, až do dne rozvázání kolektivní smlouvy nebo skončení její platnosti nebo do vstupu v platnost nebo nabytí účinnosti jiné kolektivní smlouvy.

Členské státy mohou omezit dobu pro zachování pracovních podmínek, avšak s výhradou, že tato doba nebude kratší než jeden rok.

6

Článek 4 téže směrnice stanoví v odstavci 1 první větě, že „[p]řevod podniku, závodu nebo části podniku nebo závodu nepředstavuje sám o sobě pro převodce nebo nabyvatele důvod k propouštění“.

7

Článek 5 směrnice 2001/23, jenž je rovněž součástí její kapitoly II, stanoví:

„1.   Nestanoví-li členské státy jinak, nevztahují se články 3 a 4 na převod podniku, závodu nebo části podniku nebo závodu, pokud je převodce předmětem konkurzního řízení nebo obdobného úpadkového řízení, které bylo zahájeno s cílem likvidace majetku převodce a které probíhá pod dohledem příslušného orgánu veřejné moci (kterým může být správce konkurzní podstaty schválený příslušným orgánem veřejné moci).

2.   Použijí-li se články 3 a 4 na převod během úpadkového řízení, které bylo zahájeno vůči převodci (je-li řízení zahájeno s cílem likvidace majetku převodce či nikoli), může členský stát za podmínky, že toto řízení probíhá pod dohledem příslušného orgánu veřejné moci (kterým může být správce konkurzní podstaty určený vnitrostátními právními předpisy), stanovit, že:

3.   Členský stát může uplatnit odst. 2 písm. b) na jakýkoli převod, pokud je převodce ve stavu vážné hospodářské krize vymezené ve vnitrostátních právních předpisech, za podmínky, že tento stav prohlásí příslušný orgán veřejné moci a podléhá soudnímu dohledu, jestliže tato ustanovení již existují ve vnitrostátních právních předpisech ke dni 17. července 1998.

[…]

4.   Členské státy přijmou vhodná opatření s cílem zamezit zneužívání úpadkového řízení k tomu, aby zaměstnanci pozbyli práv vyplývajících z této směrnice.“

8

Článek 8 téže směrnice stanoví:

„Tato směrnice se nedotýká práva členských států uplatňovat nebo přijímat právní a správní předpisy, které jsou pro zaměstnance příznivější nebo které podporují či povolují uzavírání kolektivních smluv nebo dohod mezi sociálními partnery příznivějších pro zaměstnance.“

9

Převod podniku je upraven královským legislativním nařízením 1/1995 ze dne 24. března 1995, kterým se schvaluje nové znění zákona o statutu zaměstnanců (Estatuto de los Trabajadores, BOE č. 75 ze dne 29. března 1995, s. 9654), ve znění vyplývajícím ze zákona 12/2001 ze dne 9. července 2001 (BOE č. 164 ze dne 10. července 2001, s. 24890, dále jen „statut zaměstnanců“).

10

Článek 44 odst. 1 zákona o statutu zaměstnanců stanoví:

„Převod podniku, závodu nebo samostatné výrobní jednotky podniku nevede sám o sobě k ukončení pracovního poměru; na nového zaměstnavatele přecházejí práva a povinnosti předchozího zaměstnavatele vyplývající z pracovní smlouvy a sociálního zabezpečení, včetně závazků souvisejících s důchodovým pojištěním, za podmínek stanovených zvláštními právními předpisy a obecně veškeré závazky v oblasti doplňkového sociálního zabezpečení, které na sebe vzal převodce.“

11

Nicméně podle článku 57a statutu zaměstnanců v případě insolvenčního řízení se použijí zvláštní podmínky stanovené zákonem 22/2003 ze dne 9. července 2003, o úpadku (Ley 22/2003 Concursal, BOE č. 164 ze dne 10. července 2003, s. 26905), ve znění vyplývajícím ze zákona 38/2011 ze dne 10. října 2011 (BOE č. 245 ze dne 11. října 2011, dále jen „zákon o úpadku“), při hromadné změně, přerušení nebo ukončení pracovních smluv a převodu podniku.

12

Zákon o úpadku stanoví dva možné výsledky insolvenčního řízení, a to vyrovnání, nebo likvidace majetku. Během likvidační fáze se použijí články 148 a 149 tohoto zákona, které stanoví různý právní režim podle toho, zda byl či nebyl vypracován a schválen likvidační plán.

13

Článek 148 odst. 1 zákona o úpadku stanoví, že při zahájení likvidační fáze musí insolvenční správce předložit soudu likvidační plán a upřesňuje, že je v co největším možném rozsahu třeba „uvažovat o jednotném zcizení všech nebo části závodů, provozoven a dalších jednotek podniku, jež produkují zboží nebo služby, a náleží společnosti, jež je předmětem insolvenčního řízení“.

14

Odstavec 2 téhož článku 148 stanoví, že likvidační plán musí být schválen soudem, jenž může „tento plán pozměnit nebo přijmout likvidaci majetku podle doplňujících pravidel“ stanovených v článku 149 zákona o úpadku.

15

Podle uvedeného článku 149:

„1.   Nebyl-li schválen likvidační plán, nebo pokud jde o otázky, které takový plán neupravuje, řídí se likvidace majetku následujícímu pravidly:

[…]

2.   Pokud si po zcizení podle odst. 1 písm. a) zachová hospodářská entita svou totožnost, chápanou jako organizované seskupení zdrojů za účelem provozování hlavní či vedlejší hospodářské činnosti, má se pro pracovněprávní účely za to, že došlo k převodu podniku. V takovém případě může soud rozhodnout, že na nabyvatele nepřechází povinnost vyplatit nevyplacené mzdy a náhrady, jež vznikly před zcizením a jež přebírá Fondo de Garantía Salarial [Záruční mzdový fond] v souladu s článkem 33 statutu zaměstnanců. Dále za účelem zajištění další životaschopnosti podniku a zachování pracovních míst mohou nabyvatel a zástupci zaměstnanců uzavřít dohody o změně kolektivních pracovních podmínek.

3.   Usnesení o schválení zcizení nebo převodu zboží nebo práv buď odděleně po částech, nebo jako součást podniku nebo výrobní jednotky nařídí anulování všech závazků vzniklých před zahájením kolektivního úpadkového řízení zjištěných ve prospěch věřitelů, kteří přihlásili svou pohledávku a kteří nemají zvláštní výsadní postavení podle článku 90.“

16

Podle předkládajícího soudu se v jedenáctém závěrečném ustanovení zákona o konkurzu, kterým se mění obecný daňový zákon 58/2003 (Ley 58/2003 General Tributaria) ze dne 17. prosince 2003 (BOE č. 302, ze dne 18. prosince 2003, s. 44987) výslovně stanoví, že převod či rozšíření odpovědnosti pro daňové účely se nevztahuje na nabyvatele provozoven či hospodářských činností, jež náleží dlužníkovi, jenž je předmětem insolvenčního řízení, pokud k nabytí dojde v rámci tohoto řízení. Právní úprava sociálního zabezpečení nicméně rovnocennou normu neobsahuje.

17

Obecný zákon o sociálním zabezpečení (Ley General de la Seguridad Social), v úplném znění schváleném legislativním královským nařízením 1/1994 ze dne 20. června 1994 (BOE č. 154 ze dne 29. června 1994, s. 20658, dále jen „LGSS“), obsahuje článek 127, nadepsaný „Zvláštní případy odpovědnosti za příspěvky“, jehož odstavec 2 je formulován takto:

„V případě převodu vlastnictví provozovny, průmyslu či obchodu odpovídá nabyvatel společně a nerozdílně s předchozím vlastníkem nebo jeho dědici za platbu příspěvků, jež byly dlužné před tímto převodem. Tatáž odpovědnost existuje mezi převodcem-zaměstnavatelem a nabyvatelem v případě dočasného poskytnutí zaměstnanců, i když probíhá bezúplatně a neziskově.“

18

Článek 15 LGSS, nadepsaný „Závaznost [příspěvků]“, v platném znění, v odstavci 3 stanoví:

„Za plnění povinnosti platit příspěvky a financovat další zdroje sociálního zabezpečení odpovídají fyzické nebo právnické osoby či entity bez právní subjektivity, jimž předpisy upravující každý systém či zdroj ukládají přímou povinnost platby, jakož i poplatníkům, kteří jsou společně a nerozdílně odpovědní, a to podpůrně či mortis causa v důsledku skutečností, opomenutí, jednání či právních aktů vedoucích k uložení této odpovědnosti podle všech ustanovení se silou právního předpisu, která odkazují nebo výslovně nevylučují povinnosti vůči sociálnímu zabezpečení či dohody nebo ujednání, jež nejsou v rozporu s právem. Tato společná a nerozdílná odpovědnost se uplatní podpůrně či mortis causa při postupu k vymáhání pohledávek upraveného tímto zákonem a jeho prováděcími předpisy.“

19

Článek 104 LGSS, nadepsaný „Osoba odpovědná [za platbu]“, v platném znění, v odstavci 1 stanoví:

„Zaměstnavatel odpovídá za dodržování platební povinnosti a hradí vlastní příspěvek, jakož i příspěvek svých zaměstnanců v plné výši.

Rovněž podpůrně či mortis causa odpovídá společně a nerozdílně za osoby či entity, jež nemají právní subjektivitu podle odkazu v článku 15 a čl. 127 odstavcích 1 a 2 tohoto zákona.

Společná a nerozdílná odpovědnost v důsledku převodu vlastnictví provozovny, výroby či obchodu podle článku 127 se vztahuje na všechny dluhy, jež vznikly před převodem. Má se za to, že k převodu dojde i tehdy, když v činnosti provozovny, výroby či obchodu pokračuje zaměstnanecké družstvo (,sociedad laboral’), bez ohledu na to, zda toto družstvo je či není tvořeno zaměstnanci, kteří pracovali pro předchozího zaměstnavatele.

V případě, že je zaměstnavatelem společnost nebo entita, jež byla zrušena a prošla likvidací, převedou se její povinnosti v důsledku dlužných a neuhrazených příspěvků sociálního zabezpečení na společníky nebo držitele kapitálových účastí, kteří společně a nerozdílně odpovídají za jejich uhrazení do výše výnosu získaného likvidací majetku.

[…]“

20

Gimnasio je obchodní společností, jejíž hlavní činností bylo řízení Escuela Laia, školy navštěvované více než 150 žáky.

21

Usnesením ze dne 2. září 2013 bylo vůči společnosti Gimnasio zahájeno insolvenční řízení.

22

Příslušný soudní orgán usnesením ze dne 15. října 2013 schválil převod Escuela Laia na Institució Pedagógica Sant Andreu SL, společnost tvořenou skupinou vyučujících v této škole, jež jediná podala nabídku na převzetí. Tato společnost usilovala o zachování činnosti společnosti Gimnasio a o převzetí pracovních smluv zaměstnanců této společnosti.

23

V souladu s tímto usnesením došlo k uvedenému převodu „s výhradou následujících podmínek:

[…]

[…]“

24

Dne 25. října 2013 podal TGSS opravný prostředek proti usnesení ze dne 15. října 2013 o převodu s odůvodněním, že toto usnesení porušuje článek 44 statutu zaměstnanců v části, v níž stanoví, že nabyvatel nepřevezme dluhy Gimnasio vůči sociálnímu zabezpečení.

25

Dne 21. listopadu 2013 podala opravný prostředek proti uvedenému usnesení rovněž skupina bývalých zaměstnanců Gimnasio.

26

S přihlédnutím k nejistotě ohledně rozsahu závazků, jež musí převzít nabývající entita, v tomto případě Institució Pedagógica Sant Andreu SL, se Juzgado de lo Mercantil no 3 de Barcelona rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

27

Článek 99 jednacího řádu Soudního dvora stanoví, že pokud lze odpověď na položenou předběžnou otázku jasně vyvodit z judikatury nebo pokud o této odpovědi nelze rozumně pochybovat, může Soudní dvůr kdykoli na návrh soudce zpravodaje a po vyslechnutí generálního advokáta rozhodnout usnesením s odůvodněním.

28

Toto ustanovení je třeba použít v projednávané věci.

29

Úvodem je třeba konstatovat, že předkládající soud se svými otázkami táže Soudního dvora, zda některá ustanovení právní úpravy dotyčného členského státu představují opatření vyžadovaná pro účely provedení směrnice 2001/23, a obecněji se táže, zda jsou tato ustanovení v souladu s unijním právem.

30

V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury platí, že v rámci řízení zahájeného podle článku 267 SFEU Soudnímu dvoru nepřísluší, aby se vyjadřoval k výkladu vnitrostátních ustanovení ani aby posuzoval, zda jejich výklad, který poskytuje předkládající soud, je správný (viz zejména rozsudek Vueling Airlines, C‑487/12, EU:C:2014:2232, bod 26 a citovaná judikatura).

31

Stejně tak Soudnímu dvoru nepřísluší, aby se v rámci pravomocí, jež jsou mu přiznány na základě článku 267 SFEU, vyjadřoval ke slučitelnosti norem vnitrostátního práva s ustanoveními unijního práva (viz zejména rozsudek Lombardini a Mantovani, C‑285/99 a C‑286/99, EU:C:2001:640, bod 27 a citovaná judikatura).

32

Soudní dvůr je nicméně příslušný k tomu, aby vnitrostátnímu soudu poskytl veškeré poznatky k výkladu unijního práva, které mu umožní posoudit takovou slučitelnost pro účely rozsudku ve věci, která mu byla předložena (viz zejména rozsudek Lombardini a Mantovani, EU:C:2001:640, bod 27 a citovaná judikatura).

33

Za těchto podmínek je podstatou sedmi otázek, jež položil předkládající soud a jež je třeba zkoumat společně, to, zda směrnice 2001/23 musí být vykládána v tom smyslu, že brání tomu, aby taková vnitrostátní právní úprava, jako je úprava, která je dotčená ve věci v původním řízení, umožňovala při převodu podniků, závodů nebo částí podniků nebo závodů, pokud je převodce předmětem úpadkového řízení, nabyvateli nepřevzít závazky převodce z pracovních smluv nebo pracovních poměrů, včetně závazků souvisejících se zákonným systémem sociálního zabezpečení, pokud tyto dluhy vznikly přede dnem převodu výrobní jednotky. Tento soud se rovněž táže, zda má v tomto ohledu dopad okolnost, že pracovní poměry byly ukončeny před tímto dnem.

34

K odpovědi na tyto otázky je třeba nejprve připomenout, že jak vyplývá ze třetího bodu odůvodnění a z článku 3 směrnice 2001/23, cílem této směrnice je chránit zaměstnance pro případ změny zaměstnavatele tím, že je zajištěno zachování jejich práv (viz rozsudek Kirtruna a Vigano, C‑313/07, EU:C:2008:574, bod 36).

35

Nicméně s přihlédnutím k rozdílům existujícím v členských státech, pokud jde o rozsah ochrany v této oblasti, uvedená směrnice má za cíl zmírnění těchto rozdílů prostřednictvím sblížení vnitrostátních předpisů, aniž by stanovila plnou harmonizaci v této oblasti (viz čtvrtý a šestý bod odůvodnění směrnice 2001/23, jakož i rozsudek Amatori a další, C‑458/12, EU:C:2014:124, bod 41 a citovaná judikatura).

36

Kapitola II směrnice 2001/23 obsahuje, jak plyne i z jejího nadpisu, zejména v článcích 3 až 5, pravidla v oblasti zachování práv zaměstnanců.

37

Článek 3 odst. 1 první pododstavec uvedené směrnice stanoví zásadu, podle níž práva a povinnosti, které pro převodce vyplývají z pracovní smlouvy nebo pracovního poměru platných ke dni převodu, jsou v důsledku převodu převedeny na nabyvatele.

38

Rovněž v zájmu zachování práv zaměstnanců směrnice 2001/23 ve svém čl. 3 odst. 3 stanoví, že nabyvatel je po převodu podniku povinen zachovat pracovní podmínky sjednané v kolektivní smlouvě za stejných podmínek, jaké tato smlouva stanovila pro převodce, až do dne rozvázání kolektivní smlouvy nebo skončení její platnosti nebo také do dne vstupu v platnost nebo nabytí účinnosti jiné kolektivní smlouvy (rozsudek Juuri, C‑396/07, EU:C:2008:656, bod 32). Tatáž směrnice dále v čl. 4 odst. 1 stanoví, že převod podniku nepředstavuje sám o sobě pro převodce nebo nabyvatele důvod k propouštění.

39

Tato ochranná pravidla musí být považována za kogentní v tom smyslu, že členským státům není dovoleno odchýlit se od nich způsobem, který by byl nevýhodný pro zaměstnance (v tomto smyslu viz Komise v. Itálie, C‑561/07, EU:C:2009:363, bod 46) s výhradou výjimek stanovených samotnou směrnicí.

40

V tomto ohledu čl. 3 odst. 3 druhý pododstavec směrnice 2001/23 zaprvé opravňuje členské státy omezit dobu zachování pracovních podmínek, pokud tato doba nebude kratší než jeden rok.

41

Zadruhé článek 3 odst. 4 písm. a) uvedené směrnice stanoví, že pokud členské státy nestanoví jinak, nevztahují se odstavce 1 a 3 na nároky zaměstnanců na starobní, invalidní nebo pozůstalostní důchody plynoucí ze systémů podnikového nebo mezipodnikového připojištění, existující mimo platné systémy sociálního zabezpečení v členských státech.

42

V tomto kontextu je třeba připomenout, že Soudní dvůr již rozhodl, že tato poslední výjimka použití odstavců 1 a 3 článku 3 směrnice 2001/23, které ukládají nabyvateli povinnost zachovat práva a povinnosti, které pro převodce vyplývají z pracovní smlouvy nebo pracovního poměru, jakož i pracovních podmínek dohodnutých v kolektivní smlouvě, musí být vykládána restriktivně s přihlédnutím k obecnému cíli ochrany práv zaměstnanců v případě převodu podniku sledovanému touto směrnicí (rozsudek Komise v. Itálie, EU:C:2009:363, bod 30 a citovaná judikatura).

43

Z povinnosti převodu práv zaměstnanců tak mohou být vyloučeny pouze ty dávky poskytované mimo zákonné systémy sociálního zabezpečení, které jsou taxativně vymezeny v čl. 3 odst. 4 písm. a) směrnice 2001/23 (rozsudek Komise v. Itálie, EU:C:2009:363, bod 32).

44

Je třeba dále uvést, že podle čl. 3 odst. 4 písm. b) uvedené směrnice i v případě, kdy členské státy využijí této výjimky, musí být osvobození od povinnosti převodu stanovené v tomto ustanovení doprovázeno tím, že dotčený členský stát přijme opatření nezbytná na ochranu zájmů zaměstnanců, včetně těch, kteří již opustili podnik převodce v okamžiku převodu, pokud jde o jejich nabyté nebo nabývané nároky na starobní nebo pozůstalostní důchody plynoucí ze systémů důchodového připojištění uvedeného v odstavci 4 písm. a) (rozsudek Komise v. Itálie, EU:C:2009:363, bod 31).

45

Zatřetí se členské státy mohou v souladu s čl. 4 odst. 1 druhým pododstavcem směrnice 2001/23 odchýlit od prvního pododstavce tohoto ustanovení tím, že stanoví, že se pravidla pro propouštění obsažená v tomto prvním pododstavci nevztahují na určité zvláštní kategorie zaměstnanců, na které se nevztahují právní předpisy nebo zvyklosti členských států týkající se ochrany před propuštěním.

46

Začtvrté čl. 5 odst. 1 směrnice 2001/23 stanoví, že články 3 a 4 této směrnice se v zásadě nevztahují na převod podniku, pokud je převodce předmětem konkurzního řízení nebo obdobného úpadkového řízení, které bylo zahájeno s cílem likvidace majetku převodce a probíhá pod dohledem příslušného orgánu veřejné moci.

47

Jak vyplývá i ze samotného znění uvedeného čl. 5 odst. 1 a 2, členské státy nicméně mohou použít články 3 a 4 na převod během úpadkového řízení, které bylo zahájeno vůči převodci a probíhá pod dohledem příslušného orgánu veřejné moci.

48

Jestliže členský stát tyto články fakultativně použije, uvedený čl. 5 odst. 2 jej nicméně opravňuje neuplatnit některé záruky stanovené v článcích 3 a 4 uvedené směrnice na převod podniku, pokud je zahájeno úpadkové řízení, které probíhá pod dohledem příslušného orgánu veřejné moci (rozsudek Komise v. Itálie, EU:C:2009:363, bod 38).

49

Odchylně od čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/23 tak tento členský stát může podle čl. 5 odst. 2 písm. a) a b) této směrnice stanovit, že závazky převodce vyplývající z pracovní smlouvy nebo pracovního poměru, které vznikly přede dnem převodu nebo před zahájením úpadkového řízení, se nepřevedou na nabyvatele, zajišťuje-li toto řízení podle právních předpisů členského státu alespoň takovou ochranu, jaká je zaručena směrnicí 80/987, nebo že pracovní podmínky mohou být změněny dohodou, pokud to stávající právní úprava nebo zvyklosti dovolují, s cílem zachovat pracovní příležitosti zajištěním přežití podniku.

50

Uvedený článek 5 ve svém odstavci 4 rovněž stanoví, že členské státy musí přijmout vhodná opatření s cílem zamezit zneužívání úpadkového řízení k tomu, aby zaměstnanci pozbyli práv vyplývajících ze směrnice 2001/23.

51

Závěrem, jak bylo uvedeno v bodě 39 tohoto usnesení, ačkoli jsou ochranná pravidla stanovená uvedenou směrnicí kogentní s výhradou výjimek stanovených samotnou směrnicí, je třeba zdůraznit, že její článek 8 stanoví, že jím není dotčeno právo členských států uplatňovat nebo přijímat právní a správní předpisy, které jsou pro zaměstnance příznivější.

52

Z předcházejících úvah zaprvé plyne, že směrnice 2001/23 zakotvuje zásadu, podle níž je nabyvatel vázán právy a povinnostmi plynoucími z pracovní smlouvy nebo pracovního poměru, jež existují mezi zaměstnancem a převodcem ke dni převodu podniku. Jak plyne i ze znění a struktury článku 3 této směrnice, skutečnost, že se na nabyvatele převedou závazky, jež má převodce v okamžiku převodu podniku na základě okolnosti, že zaměstnává zaměstnance, zahrnuje všechna práva těchto zaměstnanců, ledaže se na ně vztahuje výjimka výslovně stanovená toutéž směrnicí (obdobně viz rozsudek Beckmann, C‑164/00, EU:C:2002:330, body 36 a 37).

53

Nedílnou součástí těchto závazků jsou nejen mzdy a další odměny dlužné zaměstnancům dotčeného podniku, ale rovněž příspěvky do zákonného systému sociálního zabezpečení dlužné převodcem, neboť tento závazek plyne z pracovních smluv nebo pracovních poměrů, jimiž je posledně uvedený vázán. Jak přitom vyplývá i z čl. 2 odst. 1 této směrnice, pracovní smlouva nebo pracovní poměr znamená podle uvedené směrnice právní vztah mezi zaměstnavateli a zaměstnanci, protože jejich předmětem je úprava pracovních podmínek (rozsudek Kirtruna a Vigano, EU:C:2008:574, bod 41).

54

Zadruhé v souladu s čl. 5 odst. 1 téže směrnice se tato zásada neuplatní v případě, když je převodce stejně jako ve věci v původním řízení předmětem úpadkového řízení a je pod dohledem příslušného orgánu veřejné moci dotyčného členského státu. V tomto případě je totiž platba pohledávek vyplývajících ze vztahu mezi zaměstnanci a zaměstnavatelem v úpadku zaručena ve prospěch těchto zaměstnanců na základě směrnice 80/987.

55

Zatřetí i přes tuto výjimku stanovenou směrnicí 2001/23 opravňuje čl. 5 odst. 1 této směrnice každý členský stát, aby použil zejména článek 3 této směrnice na převod podniku v rámci úpadkového řízení zahájeného proti převodci. Využije-li členský stát tuto možnost, odstavec 2 písm. a) téhož článku 5 stanoví, že se může odchýlit od čl. 3 odst. 1 této směrnice v tom směru, že závazky převodce vyplývající z pracovní smlouvy nebo pracovního poměru, které vznikly ke dni převodu nebo zahájení úpadkového řízení, nebudou převedeny na nabyvatele, je-li toto řízení podle právních předpisů členského státu spojeno alespoň s takovou ochranou, jaká je poskytována v situacích uvedených ve směrnici Rady 80/987, která vyžaduje zavedení mechanismu zaručení plateb pohledávek dlužných zaměstnancům z pracovních smluv nebo pracovních poměrů uzavřených se zaměstnavatelem v pracovní neschopnosti. Tato přípustná odchylka nejen že umožňuje zaručit platbu mezd dotyčných zaměstnanců, ale rovněž zachovat pracovní příležitosti zajištěním přežití podniku v potížích.

56

Začtvrté podle článku 8 směrnice 2001/23 mohou členské státy přijímat nebo uplatňovat v oblasti převodu podniků jakýkoli jiný režim za podmínky, že je pro zaměstnance příznivější než režim zavedený touto směrnicí. Tento postup je v souladu s cílem sledovaným touto směrnicí, jak bylo připomenuto v bodě 34 tohoto usnesení. Členský stát tak není zbaven možnosti použít čl. 3 odst. 1 uvedené směrnice ani v případě, že hospodářský subjekt převezme podnik v úpadku.

57

Zapáté ze znění směrnice 2001/23 i z režimu zavedeného touto směrnicí plyne, že kromě povinnosti uložené členským státům chránit nabytá nebo nabývaná práva zaměstnanců, kteří ke dni převodu v závodě převodce již nebyli zaměstnáni, pokud jde o dávky uvedené v čl. 3 odst. 4 písm. b), unijní zákonodárce nestanovil pravidla ohledně závazků převodce plynoucích z pracovních smluv nebo pracovních poměrů, které již byly ke dni převodu ukončeny. Členskému státu však nic nebrání, aby stanovil převod těchto závazků na nabyvatele, a to ze stejných důvodů, jaké jsou uvedeny v předchozím bodě.

58

Je na předkládajícím soudu, aby ve světle právě tohoto výkladu rozhodl o sporu, jenž mu byl předložen, přičemž posoudí slučitelnost právní úpravy použitelné v dotyčném členském státě s požadavky tohoto práva a přihlédnutím ke všem skutečnostem, jimiž se vyznačuje právní a skutková situace, jež vedla k tomuto sporu.

59

S ohledem na výše uvedené úvahy je třeba na položené otázky odpovědět tak, že směrnice 2001/23 musí být vykládána v tom smyslu, že:

60

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (šestý senát) rozhodl takto:

Směrnice Rady 2001/23/ES ze dne 12. března 2001 o sbližování právních předpisů členských států týkajících se zachování práv zaměstnanců v případě převodů podniků, závodů nebo částí podniků nebo závodů musí být vykládána v tom smyslu, že: