—

za „Parva Investicionna Banka“ AD I. Dermendžievem, advokat,

—

za „UniKredit Bulbank“ AD M. Fezlijska, jakož i A. Kazinim a L. K. Champarcumjanem,

—

za „Sijk Faundejšan“ LLS Z. Tomovem, advokat,

—

za „Ear Proparti Developmant – v nesastojatelnost“ AD G. Nakovou, advokat,

—

za Sindik na „Ear Proparti Developmant – v nesastojatelnost“ AD G. Y. Kolyovskou,

—

za „Aset Menidžmant“ EAD I. Janakievem, advokat,

—

za „Ol Sijz Balgarija“ OOD V. Skočevem, advokat,

—

za „Silvar Bijč“ EAD I. Janakievem, advokat,

—

za „Rudersdal“ EOOD V. Goševem, advokat,

—

za „Kota Enerdži“ EAD M. Nikolovou, advokat,

—

za Evropskou komisi S. Petrovou a M. Wilderspinem, jako zmocněnci,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 1896/2006 ze dne 12. prosince 2006, kterým se zavádí řízení o evropském platebním rozkazu (Úř. věst. L 399, s. 1).

2

Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi společnostmi „Parva Investicionna Banka“ AD, „UniKredit Bulbank“ AD a „Sijk Faundejšan“ LLS proti společnostem „Ear Proparti Developmant – v nesastojatelnost“ AD a Sindik na „Ear Proparti Developmant – v nesastojatelnost“ AD, týkajícího se úpadkového řízení zahájeného vůči společnosti „Ear Proparti Developmant – v nesastojatelnost“ AD.

3

Účelem nařízení č. 1896/2006 je v souladu s jeho čl. 1 odst. 1 písm. a) „[...] zjednodušit a urychlit soudní řízení týkající se nesporných peněžních nároků v přeshraničních případech a snížit náklady na ně [zavedením řízení o evropském platebním rozkazu]“.

4

Článek 2 tohoto nařízení, nadepsaný „Oblast působnosti“, stanoví:

„1.   Toto nařízení se vztahuje na občanské a obchodní věci v přeshraničních případech, bez ohledu na povahu soudu. Nevztahuje se zejména na daňové, celní či správní věci ani na odpovědnost státu za jednání a opominutí při výkonu státní moci (acta iure imperii).

2.   Toto nařízení se nevztahuje na:

[...]

[...]“

5

Článek 3 uvedeného nařízení definuje přeshraniční případy následovně:

„1.   Pro účely tohoto nařízení se přeshraničním případem rozumí případ, ve kterém má alespoň jedna ze stran bydliště nebo místo obvyklého pobytu v jiném členském státě, než je členský stát soudu, u něhož byl podán návrh na vydání platebního rozkazu.

2.   Bydliště se určí podle článků 59 a 60 nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech [(Úř. věst. 2001, L 12, s. 1; Zvl. vyd. 19/04, s. 42)].

3.   Rozhodujícím okamžikem pro určení, zda se jedná o přeshraniční případ, je doba, kdy je podán návrh na vydání evropského platebního rozkazu v souladu s tímto nařízením.“

6

Článek 21 téhož nařízení, nadepsaný „Výkon“, ve svém odst. 1 prvním pododstavci uvádí:

„Aniž jsou dotčena ustanovení tohoto nařízení, řídí se vykonávací řízení právem členského státu výkonu.“

7

Článek 26 nařízení č. 1896/2006, nadepsaný „Vztah k vnitrostátnímu procesnímu právu“, stanoví:

„Veškeré procesní otázky, jež nejsou konkrétně upraveny tímto nařízením, se řídí vnitrostátním právem.“

8

Článek 5 odst. 4 Ústavy uvádí:

„Mezinárodní úmluvy, které byly ratifikovány v souladu s ústavou a jež jsou vyhlášené a platné pro Bulharskou republiku, jsou součástí vnitrostátního právního řádu. Pokud jsou v rozporu s právními předpisy vnitrostátního práva, mají před nimi přednost.“

9

Článek 717n obchodního zákoníku (Targovski zakon, dále jako „TZ“) uvádí:

„Při prodeji majetku, který dlužník zatížil hypotékou za účelem zajištění dluhu jiné osoby, zašle insolvenční správce zástavnímu věřiteli oznámení o prodeji. Částka, která připadá zástavnímu věřiteli, bude zadržena u insolvenčního správce a věřiteli bude vydána po předložení exekučního titulu k jeho pohledávce.“

10

Článek 417 občanského soudního řádu (Graždanski procesualen kodeks, dále jen „GPK“) stanoví:

„Žalobce může žádat o vydání platebního rozkazu rovněž, pokud je pohledávka, bez ohledu na její výši, založena na:

11

Článek 418 tohoto řádu stanoví:

„1.   Pokud je k návrhu přiložen dokument uvedený v článku 417, na němž se nárok zakládá, může věřitel navrhnout soudu, aby nařídil okamžitý výkon a vydal exekuční titul.

2.   Soud vydá exekuční titul poté, co ověří formální správnost dokumentu a konstatuje existenci vymahatelné pohledávky vůči dlužníkovi. Soud vydá exekuční titul tím, že k dokumentu a soudnímu příkazu připojí příslušnou doložku.

3.   Pokud podle předloženého dokumentu závisí vymahatelnost dluhu na poskytnutí protiplnění nebo na naplnění jiné skutečnosti, musí být poskytnutí tohoto protiplnění nebo naplnění této okolnosti konstatováno úředním dokumentem nebo dokumentem pocházejícím od dlužníka.

4.   Rozhodnutí, kterým se v plném rozsahu nebo částečně zamítá návrh na vydání exekučního titulu, může navrhovatel napadnout opravným prostředkem ve lhůtě jednoho týdne od doručení rozhodnutí; nevyžaduje se stejnopis podání opravného prostředku pro účely doručení.

[...]“

12

Článek 46 zákona o normativních aktech (Zakon za normativnite aktove, dále jako „ZNA“) týkající se výkladu normativních aktů stanoví:

„1.   Ustanovení normativních aktů se použijí striktně podle jejich smyslu. Pokud nejsou jasná, budou vykládána ve smyslu, který nejlépe odpovídá jiným ustanovením, účelu vykládaného aktu a obecným zásadám bulharského práva.

2.   V případě mezery v normativním aktu se na neupravené případy použijí ustanovení týkající se obdobných případů, pokud je to v souladu s účelem aktu. Není-i takových ustanovení, řídí se vztahy obecnými zásadami bulharského práva [...]“

13

Okražen sad – Targovište (krajský soud v Targovišti), jenž je příslušný ve věcech úpadků, zahájil rozhodnutím ze dne 30. května 2011 úpadkové řízení týkající se společnosti „Ear Proparti Developmant – v nesastojatelnost“ AD a rozhodnutím ze dne 15. června 2012 nařídil zajištění majetku, jenž je součástí majetkové podstaty, a jeho zpeněžení.

14

Společnost Sindik na „Ear Proparti Developmant – v nesastojatelnost“ AD (insolvenční správce určený v rámci řízení zahájeného proti „Ear Proparti Developmant – v nesastojatelnost“ AD) přistoupil k prodeji několika nemovitostí, jež jsou součástí podstaty a jsou zatíženy zástavními právy ve prospěch společnosti „Parva Investicionna Banka“ AD (dále jen „Parva Investicionna Banka“). Tato zástavní práva byla zřízena za účelem zajištění smluv o úvěru uzavřených mezi společností Parva Investicionna Banka a třetími osobami, konkrétně společnostmi „Port Investmant Developmant – Balgaria 2“ EAD a „Aset Menidžmant“ EAD.

15

Společnost Parva Investicionna Banka je oprávněná z několika mimosoudních exekučních titulů k pohledávkám spojeným s těmito hypotečními úvěry. Tato společnost podala žalobu založenou na článku 717n TZ, kterou se domáhá, aby ji bylo podle článků 417 a 418 GPK umožněno přistoupit k předběžnému a okamžitému výkonu těchto titulů. Žádala, aby jí byla vyplacena částka, za kterou byly prodány nemovitosti náležející do majetkové podstaty. Protože jsou tyto pohledávky rozporovány zejména dlužnickými společnostmi, požádal Sindik na „Ear Proparti Developmant – v nesastojatelnost“ AD předkládající soud, aby mimo jiné rozhodl i o podmínkách použití článku 717n TZ v případě, kdy je navrhováno uspokojení sporné pohledávky z majetkové podstaty.

16

Podle předkládajícího soudu klade tato žádost otázku, zda je uspokojení sporné pohledávky z majetkové podstaty na základě článku 717n TZ v souladu s právem, když byl její předběžný okamžitý výkon povolen na základě mimosoudních titulů.

17

V tomto ohledu zdůrazňuje tento soud rozsudek Konstitucionen sad (Ústavní soud) ze dne 2. října 2012 (věc č. 4/2012), kterým byl potvrzen soulad článků 417 a 418 GPK, jež opravňují banky k okamžitému výkonu na základě výpisu z úvěrového účtu, s Ústavou. Podle Konstitucionen sad byl jim provedený přezkum uskutečněn s ohledem na nařízení č. 1896/2006 z důvodu, že toto nařízení je součástí vnitrostátního práva a má v souladu s čl. 5 odst. 4 Ústavy přednost před vnitrostátními právními normami, které jsou v rozporu s právními zásadami a právními normami, jež jsou v něm obsaženy.

18

Předkládající soud má za to, že přezkum vnitrostátního práva odhalil právní mezeru, jelikož článek 717 písm. n) TZ neuvádí případ, kdy je návrh podaný na základě tohoto ustanovení zpochybněn. Podle tohoto soudu mu čl. 46 odst. 2 ZNA ukládá pro případ, kdy se taková mezera objeví, aby za účelem rozhodnutí o návrhu, který mu byl předložen, zohlednil systematiku zákona a obecné právní zásady. Nařízení č. 1896/2006, i když se týká výlučně řízení o evropském platebním rozkazu, je podle uvedeného soudu jedinou právní úpravou, jejíž normy jsou svým účelem dostatečně blízké povaze sporu, který projednává. Toto nařízení podle něj upravuje relevantní pravidla a zásady pro účely odpovědi na otázky, jež se týkají sporu existujícího mezi individuálním vykonávacím řízením a úpadkovým řízením.

19

Podle něj je uvedené nařízení součástí vnitrostátního práva na základě čl. 5 odst. 4 Ústavy. Toto nařízení by se tedy podle něj mělo zohlednit při výkladu obecných právních zásad a při posuzování systematiky zákona.

20

Za těchto podmínek se Okražen sad rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

21

V souladu se svým čl. 1 zavádí nařízení č. 1896/2006 řízení o evropském platebním rozkazu pro nesporné peněžní nároky v přeshraničních případech.

22

Z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že se věc v původním řízení netýká ani řízení o evropském platebním rozkazu zavedeném nařízením č. 1896/2006, ani výkonu na jeho základě vydaného evropského platebního rozkazu, nýbrž že se týká výkonu mimosoudního titulu, jehož předběžný a okamžitý výkon v rámci úpadkového řízení je navrhován na základě vnitrostátního práva.

23

Je tak zřejmé, že případ dotčený v původním sporu nespadá do působnosti nařízení č. 1896/2006, o jehož výklad předkládající soud žádá.

24

Z předkládacího rozhodnutí nicméně vyplývá, že předkládající soud svými dotazy žádá o výklad nařízení č. 1896/2006 za účelem vyplnění mezery v právu, kterou tento soud zjistil ve vnitrostátních právních předpisech použitelných na takový případ, jako je případ dotčený v původním řízení, který nespadá do působnosti uvedeného nařízení.

25

V této souvislosti je třeba připomenout, že v souladu s čl. 94 písm. c) jednacího řádu Soudního dvora musí žádost o rozhodnutí o předběžné otázce obsahovat uvedení důvodů, na základě kterých má předkládající soud pochybnosti o výkladu nebo platnosti určitých ustanovení unijního práva, jakož i vztah, který spatřuje mezi těmito ustanoveními a vnitrostátními právními předpisy použitelnými ve sporu v původním řízení. Toto uvedení důvodů, stejně jako stručné vylíčení relevantních skutkových okolností požadované čl. 94 písm. a) uvedeného jednacího řádu musí Soudnímu dvoru umožnit, aby kromě přípustnosti žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce ověřil svou pravomoc k zodpovězení položené otázky (rozsudek Siragusa, C‑206/13, EU:C:2014:126, bod 19).

26

Soudní dvůr kromě toho nemá pravomoc odpovědět na předběžnou otázku, pokud je zjevné, že ustanovení unijního práva, které má být předmětem výkladu Soudního dvora, nelze použít (v tomto smyslu viz rozsudek Caixa d’Estalvis i Pensions de Barcelona, C‑139/12, EU:C:2014:174, bod 41 a citovaná judikatura).

27

V takovém případě, jako je případ, jenž je předmětem původního řízení, kdy skutkové okolnosti nespadají do působnosti ustanovení unijního práva, jehož výklad je požadován, má však Soudní dvůr pravomoc rozhodnout o žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, pokud vnitrostátní právo odkazuje na obsah uvedených ustanovení unijního práva za účelem stanovení pravidel použitelných na situaci, která je čistě vnitřní záležitostí dotyčného členského státu (viz zejména rozsudky Poseidon Chartering, C‑3/04, EU:C:2006:176, bod 15; ETI a další, C‑280/06, EU:C:2007:775, body 22 a 26; Salahadin Abdulla a další, C‑175/08, C‑176/08, C‑178/08 a C‑179/08, EU:C:2010:105, bod 48; Cicala, C‑482/10, EU:C:2011:868, bod 17; Nolan, C‑583/10, EU:C:2012:638, bod 45, jakož i Romeo, C‑313/12, EU:C:2013:718, bod 21).

28

Pokud totiž vnitrostátní právní předpisy přizpůsobí řešení situací, které nespadají do působnosti dotyčného unijního aktu, řešením upraveným uvedeným aktem, aby se tak zajistilo stejné zacházení ve vnitrostátních situacích a v situacích upravených unijním právem, existuje jasný zájem Unie na tom, aby se za účelem předejití budoucím rozdílným výkladům dostalo ustanovením nebo pojmům převzatým z unijního práva jednotného výkladu bez ohledu na podmínky, za kterých se mají uplatnit (viz zejména rozsudky Salahadin Abdulla a další, EU:C:2010:105, bod 48; SC Volksbank România, C‑602/10, EU:C:2012:443, body 87 et 88; Nolan, EU:C:2012:638, bod 46; Allianz Hungária Biztosító a další, C‑32/11, EU:C:2013:160, body 20 a 21, jakož i Romeo, EU:C:2013:718, bod 22).

29

Tak je tomu v případě, kdy jsou dotčená ustanovení unijního práva na základě vnitrostátního práva přímo a nepodmíněně použitelná na takové případy (rozsudky Cicala, EU:C:2011:868, bod 19; Nolan, EU:C:2012:638, bod 47 a Romeo, EU:C:2013:718, bod 23). Naproti tomu tak tomu není tehdy, když ustanovení vnitrostátního práva umožňují vnitrostátnímu soudu odchýlit se od pravidel unijního práva, jak je vykládá Soudní dvůr (v tomto smyslu viz rozsudky Kleinwort Benson, C‑346/93, EU:C:1995:85, body 16 a 18, jakož i Romeo, EU:C:2013:718, bod 33 a citovanou judikaturu).

30

V projednávaném případě odkazuje předkládající soud na čl. 46 odst. 2 ZNA ve spojení s čl. 5 odst. 4 Ústavy a rozvádí důvody, proč má za to, že výklad ustanovení nařízení č. 1896/2006 v takovém případě, jako je případ, jenž je předmětem původního řízení, který nespadá do působnosti tohoto nařízení, je nezbytný pro účely rozhodnutí sporu, který mu byl předložen. Uvedení těchto důvodů však neumožňuje Soudnímu dvoru učinit závěr, že má pravomoc odpovědět na žádost o rozhodnutí o předběžné otázce.

31

Článek 5 odst. 4 Ústavy uvádí, že „mezinárodní úmluvy ratifikované v souladu s Ústavou, vyhlášené a platné pro Bulharskou republiku, jsou součástí vnitrostátního práva státu [a že] mají přednost před právními předpisy vnitrostátního práva, pokud jsou s nimi v rozporu“. Tato norma tedy neodkazuje na ustanovení nařízení č. 1896/2006, uvedená v předběžných otázkách, nýbrž pouze – podle svého znění – stanovují pravidlo o hierarchii mezi mezinárodním právem a právem vnitrostátním.

32

Pokud se jedná o čl. 46 odst. 2 ZNA, ten obecně odkazuje na „obecné zásady bulharského práva“, a nikoliv specificky na ustanovení nařízení č. 1896/2006, jež jsou uvedená v předběžných otázkách. Předkládající soud je sice toho názoru, že se toto ustanovení ZNA ve spojení s čl. 5 odst. 4 Ústavy vztahuje rovněž na unijní právo, nikde ale neuvádí, že tato ustanovení bulharského práva skutečně odkazují na ustanovení tohoto nařízení za účelem upravit situace nespadající do působnosti tohoto nařízení z důvodu, aby bylo zajištěno stejné zacházení s vnitrostátními situacemi a situacemi upravenými unijním právem.

33

Pokud se jedná o rozhodnutí Konstitucionen sad, na nějž předkládající odkazuje soud v tomto kontextu, z předkládajícího usnesení nevyplývá, že by se uvedené rozhodnutí vztahovalo na otázku, zda ustanovení čl. 5 odst. 4 Ústavy a čl. 46 odst. 2 ZNA odkazují na unijní právo s cílem zajistit takové stejné zacházení.

34

I když posledně uvedené ustanovení ve spojení s čl. 5 odst. 4 Ústavy obecným způsobem odkazuje na obecné právní zásady za účelem vyplnění právní mezery, nevyplývá z tohoto usnesení, že v případě, který nespadá do působnosti ustanovení tohoto nařízení, jehož výklad je požadován, jsou ustanovení nařízení č. 1896/2006 jako taková přímo a nepodmíněně použitelná na základě uvedených ustanovení bulharského práva. Spíše se jeví, že se tato ustanovení bulharského práva omezují na to, aby soudu, jemuž byla věc předložena, umožnila použití obecných zásad a pravidel vnitrostátního i unijního práva, aby mohl v rámci rozhodovací praxe vyplnit konstatovanou mezeru na základě vlastního posouzení závěrů vyplývajících z těchto pravidel.

35

Za těchto podmínek nelze mít za to, že ustanovení nařízení č. 1896/2006 uvedená v předběžných otázkách jsou jako taková použitelná na základě vnitrostátního práva přímo a nepodmíněně na takový případ, jako je případ dotčený v původním řízení, jenž nespadá do působnosti tohoto nařízení.

36

V důsledku toho je třeba na základě čl. 53 odst. 2 jednacího řádu konstatovat, že Soudní dvůr zjevně nemá pravomoc k zodpovězení otázek položených Okražen sad –Targovište.

37

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (pátý senát) rozhodl takto:

Soudní dvůr Evropské unie zjevně nemá pravomoc k zodpovězení otázek položených Okražen sad – Targovište (Bulharsko).