Kasační opravný prostředek podaný dne 12. dubna 2013 společností Vetrai 28 srl, dříve Barovier & Toso Vetrerie Artistiche Riunite srl a dalšími proti usnesení Tribunálu (čtvrtého senátu) vydanému dne 29. ledna 2013 ve věci T-272/00, Barbini a další v. Evropská komise

(Věc C-180/13 P)

2013/C 207/07

Jednací jazyk: italština

Účastníci řízení

Účastnice řízení podávající kasační opravný prostředek: Vetrai 28 srl, dříve Barovier & Toso Vetrerie Artistiche Riunite srl a další (zástupci: A. Vianello, A. Bortoluzzi a A. Veronese, avvocati)

Další účastníci řízení: Alfredo Barbini srl a další, Italská republika, Evropská komise

Návrhová žádání účastnic řízení podávajících kasační opravný prostředek

Důvody kasačního opravného prostředku a hlavní argumenty

Na podporu svých kasačních opravných prostředků navrhovatelky namítají nesprávné právní posouzení zásad vytýčených Soudním dvorem v rozsudku „Comitato Venezia vuole vivere“ zaprvé s ohledem na povinnost uvést odůvodnění rozhodnutí Komise v oblasti státních podpor a zadruhé s ohledem na rozložení důkazního břemene, pokud jde o podmínky stanovené v čl. 107 odst. 1 SFEU.

Usnesením napadeným tímto kasačním opravným prostředkem Tribunál nerozhodl v souladu s výrokem Soudního dvora v rozsudku ze dne 9. června 2011„Comitato Venezia vuole vivere“ v rozsahu, v němž se v tomto rozsudku uvádí, že rozhodnutí Komise „musí obsahovat všechny základní prvky pro jeho provedení vnitrostátními orgány“. I přesto, že rozhodnutí postrádá základní prvky pro jeho provedení vnitrostátními orgány, Tribunál nekonstatoval žádné nedostatky v metodě použité Komisí ve sporném rozhodnutí, a tudíž se dopustil nesprávného právního posouzení.

Na základě zásad vytýčených Soudním dvorem v rozsudku „Comitato Venezia vuole vivere“ přísluší v rámci vymáhání podpory členskému státu — a tedy nikoliv jednotlivému příjemci — v každém jednotlivém případě prokázat, že jsou splněny podmínky stanovené v čl. 107 odst. 1 SFEU. V projednávané věci však Komise v napadeném rozhodnutí neupřesnila „způsoby“ takového ověření. Vzhledem tedy k tomu, že Italská republika neměla v rámci vymáhání podpory k dispozici základní prvky za účelem prokázání, zda poskytnuté výhody představují státní podpory ve prospěch příjemců, rozhodla zákonem č. 228 ze dne 24. prosince 2012 (čl. 1 odst. 351 a násl.) obrátit důkazní břemeno v rozporu s judikaturou Společenství. Podle italské právní úpravy nepřísluší státu, nýbrž jednotlivým podnikům, které jsou příjemci podpor poskytnutých ve formě úlevy, aby prokázaly, že dané výhody nenarušují hospodářskou soutěž nebo neovlivňují obchod mezi členskými státy. Při neexistenci takového důkazu platí domněnka, že poskytnutá výhoda mohla narušit hospodářskou soutěž a ovlivnit obchod mezi členskými státy. To je zjevně v rozporu se zásadami vytýčenými Soudním dvorem v rozsudku „Comitato Venezia vuole vivere“.