1. 

Může se nositel autorských práv k obrazovému dílu, který udělil svolení k tomu, aby obrazové dílo bylo uvedeno na trh v podobě plakátu, bránit tomu, aby to stejné obrazové dílo bylo uvedeno na trh přenesené na plátno? To je ve své podstatě otázka, která je diskutována v původním řízení, z něhož vyvstala tato předběžná otázka, a pro jejíž vyřešení Hoge Raad poskytuje Soudnímu dvoru možnost rozvinout judikaturu ke směrnici Evropského parlamentu a Rady 2001/29/ES ze dne 22. května 2001 o harmonizaci některých aspektů autorských a souvisejících práv v informační společnosti ( 2 ).

2.

Podle čl. 1 odst. 4 smlouvy musí smluvní strany vyhovět článkům 1 až 21 a příloze Bernské úmluvy o ochraně literárních a uměleckých děl (dále jen „Bernská úmluva“) ( 4 ).

3.

Článek 6 smlouvy, nadepsaný „Právo na rozšiřování“, stanoví:

„1)   Autoři literárních a uměleckých děl mají výlučné právo udílet svolení k zpřístupnění originálu nebo rozmnoženin svých děl veřejnosti prodejem nebo jiným převodem vlastnictví.

2)   Žádné ustanovení této smlouvy neomezuje volnost smluvních stran, aby popřípadě stanovily podmínky, za nichž se po prvním prodeji nebo jiném převodu vlastnictví originálu nebo rozmnoženiny díla, uskutečněném se svolením autora, uplatní vyčerpání práva uvedeného v odstavci 1).“

4.

Pod nadpisem „Osobnostní práva“ stanoví článek 6 a Bernské úmluvy stanoví následující:

„1)   Nezávisle na majetkových právech autorských a i po jejich postoupení má autor právo uplatňovat své autorství k dílu a odporovat každému znetvoření, zkomolení nebo jiné změně díla, jakož i jinému zásahu do díla, který by byl na újmu jeho cti nebo dobré pověsti.

2)   Práva přiznaná autorovi podle odstavce 1) se po jeho smrti zachovávají alespoň do zániku majetkových práv autorských a vykonávají je osoby nebo instituce oprávněné k tomu právním řádem státu, kde se uplatňuje nárok na ochranu. Ty státy, jejichž právní řád platný v době ratifikace tohoto aktu nebo přístupu k němu neobsahuje ustanovení zajišťující ochranu všech práv uznaných podle odstavce 1) po autorově smrti, mohou však stanovit, že některá z těchto práv autorovou smrtí zanikají.

3)   Právní prostředky ochrany práv přiznaných v tomto článku se řídí právním řádem státu, kde se uplatňuje nárok na ochranu.“

5.

Podle článku 12 Bernské úmluvy, nadepsaného „Právo na zpracování, úpravu a jinou změnu“, „[a]utoři literárních nebo uměleckých děl mají výlučné právo udílet svolení ke zpracování, úpravám nebo k jiným změnám svých děl“.

6.

V bodě 9 odůvodnění směrnice 2001/29 se uvádí, že „[j]akákoliv harmonizace autorského práva a práv s ním souvisejících musí vycházet z vysoké úrovně ochrany, jelikož taková práva jsou pro duševní tvorbu zásadní. Jejich ochrana napomáhá zajistit udržení a rozvoj tvořivosti v zájmu autorů, výkonných umělců, výrobců, spotřebitelů, kultury, průmyslu a široké veřejnosti. Duševní vlastnictví bylo proto uznáno za nedílnou součást vlastnictví“.

7.

Ve shodě s bodem 10 odůvodnění směrnice platí, že„[m]ají-li autoři nebo výkonní umělci pokračovat ve své tvůrčí a umělecké činnosti, musí dostat za užití svého díla přiměřenou odměnu, stejně jako výrobci, mají-li tuto činnost financovat. […] Odpovídající právní ochrana duševního vlastnictví je nezbytná pro zajištění dostupnosti takové odměny a pro možnost uspokojivé návratnosti takové investice“.

8.

Podle bodu 28 odůvodnění směrnice, „[o]chrana autorského práva podle této směrnice zahrnuje výlučné právo na kontrolu distribuce díla, které je součástí hmotného předmětu. Prvním prodejem originálu díla nebo jeho rozmnoženin nositelem autorského práva ve Společenství nebo s jeho souhlasem je vyčerpáno právo na kontrolu dalšího prodeje tohoto předmětu ve Společenství. Toto právo by nemělo být vyčerpáno ve vztahu k originálu díla nebo k jeho rozmnoženinám prodaným nositelem autorského práva nebo s jeho souhlasem mimo Společenství. […]“.

9.

Odůvodnění směrnice stanoví v bodě 31, že: „[m]ezi různými skupinami nositelů práv stejně jako mezi různými kategoriemi nositelů práv a uživatelů […] předmětů ochrany musí být zajištěna přiměřená rovnováha práv a zájmů. Stávající výjimky a omezení práv stanovené členskými státy je nutno s ohledem na nové elektronické prostředí přehodnotit. Stávající rozdíly ve výjimkách a omezeních určitých omezených úkonů mají přímé záporné účinky na fungování vnitřního trhu v oblasti autorského práva a práv s ním souvisejících. Takové rozdíly by se mohly zvýraznit dalším rozvojem mezinárodního užívání děl a rozvojem činností překračujících hranice. Pro zajištění náležitého fungování vnitřního trhu je třeba takové výjimky a omezení vymezit více harmonickým způsobem. Míra harmonizace by měla vycházet z dopadu těchto výjimek a omezení na hladké fungování vnitřního trhu“.

10.

Článek 2 směrnice 2001/29, nadepsaný „Právo na rozmnožování“, stanoví, že „[č]lenské státy stanoví výlučné právo udělit svolení nebo zakázat přímé nebo nepřímé, dočasné nebo trvalé rozmnožování jakýmikoliv prostředky a v jakékoliv formě, vcelku nebo po částech:

[…]“.

11.

Článek 4 téže směrnice, nadepsaný „Právo na rozšiřování“, stanoví následující:

„1.   Členské státy stanoví pro autory u originálů jejich děl nebo jejich rozmnoženin výlučné právo udělit svolení nebo zakázat jakoukoliv formu veřejného rozšiřování prodejem nebo jiným způsobem.

2.   Právo na rozšiřování se u originálu nebo rozmnoženin díla ve Společenství nevyčerpá s výjimkou případu, kdy je první prodej nebo jiný převod vlastnictví takového předmětu ve Společenství uskutečněn nositelem práv nebo s jeho souhlasem.“

12.

Článek 4 odst. 1 směrnice 2001/29 byl do nizozemského práva proveden prostřednictvím Auteurswet (zákona o autorském právu, dále jen „Aw“).

13.

Článek 1 Aw definuje autorské právo jako výlučné právo autora literárního, vědeckého nebo uměleckého díla, nebo jeho právních nástupců je zveřejnit nebo rozmnožit, s výjimkou zákonem stanovených omezení.

14.

Podle čl. 12 odst. 1 Aw se zveřejněním literárního, vědeckého nebo uměleckého díla rozumí „zveřejnění rozmnoženiny celého díla nebo jeho části […]“.

15.

Podle článku 12b Aw platí, že jestliže exempláře literárního, vědeckého nebo uměleckého díla byl poprvé uveden na trh v jednom členském státě svým autorem nebo jeho právními nástupci nebo s jeho svolením, pak uvedení tohoto exempláře na trh v jiné podobě s výjimkou nájmu nebo půjčky nepředstavuje porušení autorských práv.

16.

Stichting Pictoright (dále jen „Pictoright“) je nizozemská organizace pro kolektivní správu autorských práv, která chrání mimo jiné práva dědiců známých malířů (dále jen „nositelé práv“).

17.

Art & Allposters International BV (dále jen „Allposters“) uvádí na trh prostřednictvím internetu plakáty a další rozmnoženiny děl těchto autorů.

18.

Kdo si chce objednat uměleckou reprodukci u Allposters, může si vybrat mezi plakátem, zarámovaným plakátem, plakátem na dřevě nebo plakátem na plátně. V posledně zmíněném případě je postup při reprodukci následující: na papírový plakát se umístí plastiková fólie, obraz z plakátu se přenese na plátno s použitím chemického postupu a plátno se napne do dřevěného rámu. Tento postup a jeho výsledek se nazývají „canvas transfer“ (přenos na plátno).

19.

Pictoright poté, co Allposters nereagovala na výzvu, aby ukončila prodej rozmnoženin děl jejích klientů získaných popsaným způsobem bez jejího svolení, podala proti Allposters žalobu k Rechtbank Roermond (soudu prvního stupně v Roermondu) s cílem dosáhnout ukončení přímého i nepřímého porušování autorských práv a osobnostních práv nositelů těchto práv.

20.

Žaloba byla zamítnuta rozsudkem ze dne 22. září 2010, proti němuž podala Pictoright odvolání k Gerechtshof te’s-Hertogenbosch (odvolacímu soudu v ’s-Hertogenbosch), který v rozsudku ze dne 3. ledna 2012 odvolání vyhověl. Odvolací soud následoval judikaturu Hoge Raad vyjádřenou v rozsudku ze dne 19. ledna 1979 ( 5 ), podle níž jde o nové zpřístupnění díla veřejnosti ve smyslu článku 12 Aw tehdy, když exemplář uvedený na trh nositelem práv se na veřejnosti rozšíří v jiné formě, což vede k nové možnosti užití ve prospěch toho, kdo uvede na trh tuto novou formu původně rozšiřovaného exempláře (takzvaná „doktrína Poortvliet“). Ve světle této judikatury odvolací soud dovodil, že vzhledem k tomu, že přenos díla na plátno představuje podstatnou změnu plakátů, jejichž obraz se přenáší, vyžaduje jeho uvedení na trh svolení nositelů práv.

21.

Allposters podala kasační opravný prostředek k Hoge Raad, a na svou obranu uvedla, že doktrína Poortvliet byla uplatněna nesprávně, jelikož pojmy „vyčerpání“ a „zpřístupňování veřejnosti“ ve vztahu k autorským právům byly v mezidobí harmonizovány na evropské úrovni. Podle jejího názoru dochází k vyčerpání ve smyslu čl. 4 odst. 2 směrnice 2001/29 jen v případě rozšiřování díla, které je součástí hmotného předmětu, pokud tento exemplář byl uveden na trh nositelem práv nebo s jeho svolením. Případná pozdější změna exempláře nebo předmětu nemá na vyčerpání vliv.

22.

Pictoright tvrdila, že právo pozměnit dílo nebylo harmonizováno a proto je doktrína Poortvliet i nadále uplatnitelná. V každém případě se domnívá, že tato doktrína – zejména myšlenka, že (podstatná) změna materiálu vylučuje vyčerpání práv – je bez problémů slučitelná s unijním právem.

23.

Za těchto okolností Hoge Raad předložil tuto předběžnou otázku.

24.

Doslovné znění předběžné otázky předložené dne 24. července 2013 je následující:

25.

Řízení se účastní, předloživše písemná vyjádření, účastnice původního řízení, francouzská vláda a Komise. Všechny jmenované, jakož i britská vláda se zúčastnily veřejného jednání konaného dne 22. května 2014. Na něm byly účastnice řízení v souladu s čl. 61 odst. 1 a 2 jednacího řádu vyzvány, aby odpověděly na tři otázky: 1) možnost považovat přenos na plátno za změnu díla ve smyslu článku 12 Bernské úmluvy; 2) případný význam, který by pro účely posouzení vyčerpání práva na rozšiřování mohla mít zásada přiměřené odměny v případě, že změna zvýší cenu předmětu, který obsahuje chráněné dílo; 3) případný význam osobnostních práv pro účely výkladu pravidla vyčerpání práv.

26.

Ve vztahu k první z předložených předběžných otázek Allposters úvodem upřesňuje, že „změnou týkající se formy“ se zde má rozumět změna nosiče díla chráněného autorským právem, a nikoli obrazu tohoto díla. Dále tvrdí, že otázka zasluhuje kladnou odpověď. Podle jejího názoru to v daném případě nebylo dílo, které bylo změněno, nýbrž jeho nosič, proto je namístě použití článku 4 směrnice 2001/29, jímž byla provedena úplná harmonizace práva na rozšiřování (odstavec 1), stejně jako pravidlo vyčerpání práv (odstavec 2), a z toho důvodu zde není žádný prostor pro to, aby členské státy zaváděly výjimky.

27.

Pictoright se přiklání k záporné odpovědi, neboť podle jejího názoru se článek 4 směrnice 2001/29 vztahuje pouze na případ, kdy nedošlo ke změně reprodukce chráněného díla. V tom smyslu uvádí, že ze znění odstavce 2 tohoto článku vyplývá, že pravidlo vyčerpání práv se vztahuje k „předmětu“, to znamená k „originálu“ nebo […] kopiím díla“, aniž do tohoto konceptu spadají reprodukce přenesené na plátno, jestliže se tyto zásadním způsobem liší od originálů nebo jeho kopií v důsledku podstatných změn provedených na plakátech v průběhu jejich přenosu na plátno.

28.

Pictoright poukazuje na unijní judikaturu a právní předpisy v oblasti práva ochranných známek, konkrétně na čl. 7 odst. 2 směrnice 2008/95/ES ( 6 ) a článku 13 nařízení (ES) č. 207/2009 ( 7 ), které zní prakticky totožně, když stanoví, že vyčerpání práv z ochranné známky „se nepoužije, pokud má majitel oprávněné důvody k tomu, aby bránil pozdějšímu odbytu výrobků, zejména pokud se stav výrobků po jejich uvedení na trh změnil nebo zhoršil“. Na základě toho se domnívá, že právo na zpracování v oblasti autorských práv nebylo Unií harmonizováno, ačkoli se Unie tím, že přistoupila ke smlouvě WIPO, zavázala respektovat článek 12 Bernské úmluvy, který autorům literárních nebo uměleckých děl přiznává výlučné právo udílet svolení ke zpracování, úpravám nebo k jiným změnám svých děl.

29.

Francouzská vláda omezila svou argumentaci na první otázku v přesvědčení, že musí být zodpovězena společně s otázkou předloženou sub a) otázky druhé. Podle jejího názoru z čl. 4 odst. 1 a 2 směrnice 2001/29 ve spojení s bodem 28 odůvodnění téže směrnice vyplývá, že autor chráněného díla má výlučné právo zakázat nebo udělit svolení k prvnímu způsobu rozšiřování díla, ať už prodejem nebo jakýmkoli jiným způsobem, na každém fyzicky existujícím objektu nebo každém předmětu obsahujícím toto dílo nebo jeho kopii. Proto právo na kontrolu rozšiřování díla se vyčerpalo, jestliže nositel práva uskutečnil nebo odsouhlasil první prodej nebo převod vlastnictví takového objektu nebo předmětu.

30.

V projednávaném případě má francouzská vláda za to, že přenos určitého díla nebo rozmnoženiny určitého díla na plátno představuje vytvoření nového předmětu, k jehož rozmnožování a rozšiřování musí udělit svolení nositel výlučných práv. Skutečnost, že dílo bylo uvedeno na trh v jiné podobě, nevyčerpala výlučné právo nositele na rozšiřování nového předmětu.

31.

Podle názoru francouzské vlády je tento výklad jediný v souladu s účelem směrnice 2001/29 zajistit autorům vysokou úroveň ochrany jejich práv a přiměřenou odměnu za užití jejich děl. O tom svědčí i skutečnost, že postup přenosu na plátno zasahuje nejen do výlučného práva autorů na šíření díla, ale dotýká se také dalších aspektů autorských práv, jako je výlučné právo na rozmnožování díla a jeho zpracování, ačkoli posledně uvedené unijní právo formálně nepřiznává.

32.

Britská vláda ve svém vyjádření na veřejném jednání uvedla, že pojem „veřejné rozšiřování“ pokrývá pouze úkony spojené s převodem vlastnictví předmětu. Obtíž by mohla vyvstat tehdy, kdyby se předmět, který je na trhu se svolením autora, změnil způsobem, že vznikne odlišný předmět, a není zasaženo původní dílo, jako by tomu bylo v případě zhotovení koláže z fotografií zveřejněných v nějakém časopise. Podle jejího názoru by nicméně v tomto typu případů bylo již právo na rozšiřování díla vyčerpáno.

33.

Britská vláda se domnívá, že Soudní dvůr by měl být velice uvážlivý ve vymezení podmínek vyčerpání tohoto práva. Podle jejího mínění by neměl dospět k závěru, že k vyčerpání práv nedochází, když se opětovně využívají a recyklují kopie nějakého díla v různých formách. Podle jejího názoru ve chvíli, kdy již byl uskutečněn první autorizovaný prodej předmětu, je klíčovou otázkou zjistit, zda výroba nového zboží představuje neschválenou reprodukci duševního tvorby autora. Pokud tomu tak není, nemůže nic bránit tomu, aby kupující použil předmět způsobem, jaký se mu jeví vyhovující.

34.

Komise navrhuje odpovědět na první otázku v tom smyslu, že se článek 4 směrnice 2001/29 použije v situaci, jako je ta v původním řízení, zejména tehdy, kdy se nositelé dotčených práv v zásadě mohou dovolávat práva na rozšiřování definovaného v odstavci 1 tohoto článku. Podle jejího názoru je namístě extenzivní výklad práva na rozšiřování díla, a to s ohledem na výrazy „všechny formy rozšiřování“ a „originály svých děl nebo jejich rozmnoženin“ použité v čl. 4 odst. 1, stejně jako na cíl sledovaný směrnicí 2001/29, to znamená zajistit autorům vysokou úroveň ochrany.

35.

Komise vnímá věc tak, že změna formy v důsledku přenosu na plátno nebrání tomu, aby byl výsledek považován za „rozmnoženinu“ nějakého díla ve smyslu čl. 4 odst. 1 směrnice 2001/29. V závislosti na změně může být výsledek stejně tak identickou kopií plakátu jako novou reprodukcí původního díla, která by se také měla považovat za „rozmnoženinu“. V obou případech by nositel práv měl mít podle jejího názoru výlučné právo udělit svolení nebo zakázat šíření výsledku přenosu na plátno.

36.

Allposters navrhuje zápornou odpověď na otázku uvedenou ve druhé předběžné otázce sub a). Podle jejího názoru je prolomení pravidla vyčerpání práv v případě změny nosiče chráněného díla v rozporu se zásadou volného pohybu zboží a s ratiem ochrany autorských práv. Možnost obchodního využití chráněného předmětu by se proto měla omezit jen na jeho první uvedení na trh, které zaručuje prospěch nositeli práv.

37.

Allposters zdůrazňuje, že v oblasti autorských práv se rozlišuje mezi „corpus mechanicum“ (hmotný předmět) a „corpus mysticum“ (nehmotná tvorba), když jedině ten druhý představuje dílo ve smyslu autorských práv a požívá ochrany. Podle Allposters by obsah díla měl být posuzován nezávisle na jeho nosiči, jenž by neměl být součástí „vlastního duševní tvorby“. Podle jejího názoru dochází v projednávaném případě přenosu na plátno ke změně „corpus mechanicum“, neboť papír byl nahrazen plátnem, kdežto „corpus mysticum“ zůstává beze změny. Jelikož z pohledu autorských práv se rozmnoženina chráněného díla nezměnila, změna nosiče díla nemá vliv na použití pravidla vyčerpání práv a neprolamuje je.

38.

Allposters chápe věc tak, že by se výše uvedené změnilo jen ve výjimečném případě, kdyby změna nosiče byla porušovala osobnostní práva nositele autorských práv, která chrání integritu díla a která se v souladu s judikaturou vztahují jak na původní díla, tak na jejich rozmnoženiny, a neomezují se na první uvedení díla na trh. Podle jejího názoru však k ničemu takovému v projednávané věci nedošlo.

39.

Vzhledem k tomu, že Allposters navrhuje odpovědět na druhou otázku sub a) záporně, neodpovídá na otázky sub b) a c), i když tvrdí, že doktrína Poortvliet neplatí a je v rozporu s čl. 4 odst. 2 směrnice 2001/29.

40.

Pictoright s ohledem na znění svého návrhu ve vztahu k první otázce uvádí ke druhé otázce podpůrně jen to, že důsledkem změny díla je podle ní to, že brání vyčerpání práva na rozšiřování nebo je prolamuje. V tomto směru připomíná, že směrnice 2001/29 vychází z vysokého stupně ochrany a navíc že vyčerpání práva nositele autorských práv k dílu, stejně jako omezení jeho práva na rozšiřování díla, musí být předmětem restriktivního výkladu.

41.

Podle jejího názoru nositel autorských práv má právo rozhodnout nejen o tom, zda, ale také v jaké formě chce uvést své dílo na trh, takže může klást podmínky licencí, které uděluje. Pictoright má analogicky s právem k unijním ochranným známkám za to, že není důvod, aby nositel autorských práv musel strpět další uvádění svého díla nebo jeho rozmnoženiny na trh, když se podoba reprodukce jeho díla změnila, neboť v opačném případě by mohlo dojít ke skutečné újmě na pověsti umělce a výlučnosti jeho díla, což by nebylo v souladu s článkem 12 Bernské úmluvy.

42.

Ohledně otázek uvedených ve druhé předběžné otázce sub b) a c) se Pictoright domnívá, že ve shodě s rozsudkem Peek & Cloppenburg ( 8 ) je třeba ponechat členským státům volbu kritérií, která hodlají uplatňovat k vymezení toho, zda může být nějaká změna formy reprodukce, která zabrání či prolomí vyčerpání ve smyslu čl. 4 odst. 2 směrnice 2001/29.

43.

Podpůrně Pictoright navrhuje buď stanovení kritérií pro použití článku 12 Bernské úmluvy, který přiznává autorovi díla výlučné právo udílet svolení ke zpracování, úpravám nebo k jiným změnám svých děl, nebo stanovení kritérií srovnatelných s těmi, která jsou v článku 6 a téže úmluvy, jež stanoví, že ke změně formy rozmnoženiny způsobilé zabránit nebo prolomit vyčerpání dochází, když je předmětná změna v rozporu s osobnostními právy autora ve smyslu zmíněného článku 6 a. Podle jejího názoru tato kritéria ponechávají prostor pro použití doktríny Poortvliet.

44.

Britská vláda má za to, že zpracování nějakého díla v sobě zahrnuje i určitou formu jeho reprodukce, což však není případ přenosu na plátno, jelikož přenos nepředstavuje v dostatečné míře duševní tvorbu a originalitu. Dále vzhledem k tomu, že nejde o reprodukci, je podle jejího názoru irelevantní zvýšení ceny předmětu, který obsahuje chráněné dílo, neboť přiměřená odměna je ta, která již byla inkasována při prodeji původního díla. A konečně ani nelze pro účely výkladu čl. 4 odst. 2 směrnice 2001/29 brát zřetel ani na osobnostní práva.

45.

Komise se vyjadřuje ke všem třem otázkám druhé otázky společně a navrhuje v prvé řadě přezkum rozsahu věcné působnosti pravidla vyčerpání práv podle čl. 4 odst. 2 směrnice 2001/29 na základě výkladu pojmu „předmět“ použitého v daném ustanovení. Na základě doslovného, legislativního, srovnávacího a judikaturního výkladu dospívá Komise k tomu, že pod pojmem „předmět“ je třeba rozumět dílo nebo jeho rozmnoženinu, které jsou součástí fyzicky existujícího objektu, které jsou vyjádřením duševní tvorby autora a jejichž právní ochranu má zajistit směrnice 2001/29.

46.

Komise se dále domnívá, že změna formy představuje důležité kritérium pro posouzení vyčerpání. Jestliže „předmět“ prošel určitou změnu formy po prvním prodeji v EHP uskutečněném se svolením nositele práv, je rozhodujícím kritériem pro určení, zda jde o vyčerpání, to, zda je i po této změně nadále na témže fyzicky existujícím objektu, který je vyjádřením duševní tvorby autora, nebo zda je změna taková, že se jedná o jiný fyzicky existující objekt v odlišné formě, než který je vyjádřením takové tvorby. V prvním případě by se na rozšiřování díla vztahovalo předem dané svolení. Ve druhém by k vyčerpání nedošlo a výjimku z volného pohybu zboží by odůvodňovaly zájmy nositelů práv, které má chránit směrnice 2001/29.

47.

K možnosti uplatnit doktrínu Poortvliet Komise tvrdí, že v souladu s judikaturou se v takovém případě, jaký je projednáván v tomto řízení, řídí otázka vyčerpání práv plně unijním právem. Přísluší proto vnitrostátnímu soudu, aby vymezil, v jakém rozsahu je tato doktrína v souladu se směrnicí 2001/29 v podobě, v jaké ji vykládá Soudní dvůr, a aby zajistil unijnímu právu jeho plnou účinnost.

48.

Základní otázka předložená v tomto řízení zúžená na svůj nejpodstatnější pojmový obsah je ta, zda se svolení udělené k rozšiřování reprodukce uměleckého díla v podobě plakátu vztahuje i na jeho šíření na plátně.

49.

Podle rekapitulace sporných skutečností obsažené v usnesení o předložení této předběžné otázky, stejně jako z informací poskytnutých účastníky řízení v jejich písemných vyjádřeních a v průběhu jednání je podle všeho jasné, že Pictoright není s Allposters v žádném obchodním vztahu. Nositelé práv dali bezpochyby svolení k reprodukcím sporných maleb v podobě plakátů, ale Allposters toto právo nezískala. Allposters nakupuje plakáty na trhu, na nějž byly uvedeny osobou oprávněnou sporné malby v této formě reprodukovat, a z těchto plakátů pak vyrábí plátna, která posléze nabízí na trhu.

50.

Stejně tak je podle všeho jisté, že co se týče samotných plakátů, bylo právo na jejich rozšiřování vyčerpáno nejpozději v okamžiku, kdy je získala Allposters. Problém tkví v tom, že Allposters vytváří reprodukce díla na plátně právě z plakátů, u nichž bylo již právo na rozšiřování vyčerpáno. Z toho plyne, že činností Allposters není jen rozšiřování díla, nýbrž že předtím provádí jeho zpracování, po kterém ze zmiňovaných plakátů vzniká produkt, řekněme, odlišný.

51.

Z tohoto úhlu pohledu by mohla vyvstat otázka, jestli zde nemohl vzniknout problém týkající se rozmnožování díla, tedy zda Allposters legitimně získala právo na rozmnožování díla na plátně, přičemž ve vztahu k tomu je nerozhodné, zda jej získala přímo, nebo prostřednictvím zpracování reprodukcí na papíře.

52.

Předkládající orgán však nepředkládá svou otázku na výklad směrnice 2001/29 tímto způsobem, tedy z hlediska práva na rozmnožování. Otázka byla předložena ve vztahu k právu na rozšiřování, to znamená, zda se Pictoright může dovolávat práva kontrolovat rozšiřování dotčených obrazových děl coby práva „nevyčerpaného“ na podporu svých návrhových žádání směřujících k zákazu uvádění jeho děl na trh na textilním nosiči.

53.

Ve svém stanovisku se proto nebudu jakkoli zabývat právem na rozmnožování zakotveným v článku 2 směrnice 2001/29, nýbrž jen otázkou výkladu předloženou Hoge Raad v podobě, v jaké ji on sám předložil, to znamená otázkou práva na rozšiřování podle článku 4 téže směrnice.

54.

Pictoright se domnívá, že přenos na plátno znamená změnu „originálu nebo rozmnoženiny díla“, proto představuje „zpracování“ díla, takže otázka stojí mimo rozsah působnosti směrnice 2001/29, která nezná právo na zpracování. Jinými slovy, podle Pictoright se přenos na plátno týká díla, a nejen předmětu nebo fyzického nosiče, na němž je ztvárněno.

55.

Naproti tomu Allposters, Komise i francouzská vláda tvrdí, že přenos na plátno představuje změnu předmětu neboli fyzického nosiče, takže jde o případ „rozšiřování díla“, a nikoli o jeho „zpracování“, v důsledku čehož je směrnice 2001/29 použitelná.

56.

Je tedy nutné vyřešit v prvé řadě otázku, zda skutkové okolnosti případu, o kterém má rozhodnout předkládající soud, představuje „zpracování“ díla, což by v takovém případě znamenalo nepoužitelnost směrnice 2001/29, jelikož tato se nezabývá takzvaným „právem na zpracování“ zaručeným pro potřeby Unie v Bernské úmluvě.

57.

Článek 12 Bernské úmluvy vyhrazuje autorům „výlučné právo udílet svolení ke zpracování, úpravám nebo k jiným změnám svých děl.“ Mám za to, že skutkové okolnosti věci v původním řízení neodpovídají případu „zpracování“. „Zpracování“ se dotýká vlastního „díla“ jako výsledku umělecké tvorby. Typickým příkladem by bylo filmové zpracování literárního díla, při kterém se umělecký výtvor literárního charakteru změní ve výtvor kinematografického umění, to znamená umělecké vyjádření, které přetváří obsah tohoto díla ve vlastním jazyce a konceptuálním pojetí a s výrazovými prostředky, jež se liší od těch, v nichž byl původně stvořen.

58.

Právě v rozličnosti jazyků a uměleckých technik tkví jeden ze základních prvků „zpracování“ jako procesu přizpůsobení obsahu umělecké tvorby způsobům vyjádření vlastním jednotlivým druhům umění. Další ze základních prvků se týká zpracování jako techniky tvůrčího projevu, který se tolik nesnaží o přizpůsobení díla výrazovým charakteristikám jiného uměleckého jazyka jako spíš o zásah do vlastního díla a vytváří z něj ve vlastním jazyce jiné dílo, z něhož je jen matně rozpoznatelné jeho původní vyjádření.

59.

V posuzovaném případě se mi zdá být jasné, že přenos na plátno nemá vliv na reprodukovaný obraz, to znamená na „dílo“ neboli výsledek umělecké tvorby. Ba naopak, podstata přenosu spočívá v tom, že původní obraz se přesně reprodukuje na plátno. Jednak se tedy nepřevádí původní dílo do jiného uměleckého jazyka, než v jakém bylo vytvořeno, a jednak se nenarušuje jeho obraz ani se z něj neodstraňují kompoziční prvky ani se do tvorby umělce nepřidávají cizí prvky. Jedná se v mezích možností o dosažení nejvyšší míry podobnosti s původním dílem.

60.

Za těchto okolností se domnívám, že případ projednávaný v původním řízení nemůže spadat pod pojem „zpracování“.

61.

Proto je třeba rozumět věci tak, že když předkládající soud uvádí ve své první otázce, že „reprodukce […] prošla změnou týkající se formy“, neznamená to, že posuzovaná změna představuje „zpracování“ ve smyslu článku 12 Bernské úmluvy. „Změnu týkající se formy“ je třeba vztáhnout spíše ke změně nosiče díla, a nikoli k dílu jako takovému, tedy k výsledku umělecké tvorby.

62.

Za těchto okolností je nerozhodné, zda právo na zpracování bylo předmětem harmonizace, nebo zda má být použit článek 12 Bernské úmluvy. Důležité je pouze to, že dotčeným právem je právo stanovené v článku 4 směrnice 2001/29 – tedy právo, které svým nositelům přiznává výlučnou možnost udělit svolení nebo zakázat jakoukoliv formu veřejného rozšiřování originálů chráněných děl nebo jejich rozmnoženin – a že v souladu s judikaturou a vlastním účelem směrnice lze dospět k závěru, že předmětné ustanovení plně harmonizovalo pravidlo vyčerpání práva na rozšiřování ( 9 ) nezávisle na tom, že směrnice 2001/29 – „stále v souladu s judikaturou – „musí být zpravidla vykládáno autonomním a jednotným v celém Společenství“ ( 10 ).

63.

První otázka by tedy měla být zodpovězena kladně, tj. v tom smyslu, že právem dotčeným v původním řízení je „právo na rozšiřování“ konkrétních exemplářů, na nichž je zachyceno reprodukované umělecké dílo, a že je tudíž použitelný článek 4 směrnice 2001/29.

64.

Dostáváme se nyní ke klíčové otázce projednávané věci, tedy zda „změna týkající se formy“ (id est fyzického nosiče reprodukce) brání nebo prolamuje vyčerpání práva na rozšiřování ve smyslu čl. 4 odst. 2 směrnice 2001/29.

65.

Je vhodné připomenout doslovné znění tohoto ustanovení:

„Právo na rozšiřování se u originálu nebo rozmnoženin díla ve Společenství nevyčerpá s výjimkou případu, kdy je první prodej nebo jiný převod vlastnictví takového předmětu ve Společenství uskutečněn nositelem práv nebo s jeho souhlasem.“

66.

Celý problém tkví v určení, zda se v případě, jako je tento, pojem „předmět“ vztahuje k umělecké tvorbě nebo k jejímu fyzickému nosiči. S ohledem na to, co zde bylo řečeno, se jedná o druhou možnost, což je i názor Allposters, francouzské vlády a Komise.

67.

Dotčeným předmětem zcela jistě nemůže být dílo jako corpus mysticum, neboť právo autora k takto chápanému dílu se „vyčerpá“ pouze s převodem vlastnictví takového práva, zatímco vyčerpání práva na rozšiřování má co do činění s převodem vlastnictví k něčemu nutně odlišnému, a sice vlastnictví k předmětu, na němž je dílo reprodukováno.

68.

Jinými slovy: převodem vlastnictví k předmětu (fyzickému nosiči), se vyčerpá právo na rozšiřování, ale nikoli vlastnictví autorského práva, jehož předmětem je nadále umělecká tvorba.

69.

Podle mého názoru tento výklad potvrzuje znění bodu 28 odůvodnění samotné směrnice 2001/29, v němž se uvádí, že ochrana autorského práva „zahrnuje výlučné právo na kontrolu distribuce díla, které je součástí hmotného předmětu“ ( 11 ), a následně stanoví, že prvním prodejem „díla nebo jeho rozmnoženin nositelem autorského práva […] nebo s jeho souhlasem je vyčerpáno právo na kontrolu dalšího prodeje tohoto předmětu“ ( 12 ) s jasným odkazem na tento „hmotný předmět“ ( 13 ).

70.

Za těchto podmínek mám za to, že na druhou otázku sub a) je třeba odpovědět v tom smyslu, že „změna týkající se formy“ je pro určení toho, zda dochází k zabránění či prolomení vyčerpání ve smyslu čl. 4 odst. 2 směrnice 2001/29, relevantní. A to proto, že právo na rozšiřování může být převedeno jak ve vztahu ke kterémukoli možnému fyzickému nosiči, tak pouze ve vztahu k určitým materiálům.

71.

Nyní je třeba ve shodě s druhou otázkou sub b) určit, „jaká kritéria je třeba stanovit […], aby bylo možné hovořit o změně týkající se formy reprodukce, která brání nebo prolamuje vyčerpání ve smyslu čl. 4 odst. 2 směrnice 2001/29/ES“.

72.

V tomto ohledu je nutno se ztotožnit s názorem Komise a zohlednit stupeň předmětné změny s tím, že rozhodující bude určit, „zda se i po této změně nadále jedná o tentýž fyzicky existující objekt, který je vyjádřením duševní tvorby autora, nebo zda je změna, kterou prošel dotčený objekt, taková, že vzniká jiný fyzicky existující objekt v odlišné formě, než který je vyjádřením takové tvorby“ ( 14 ).

73.

Domnívám se, že v projednávaném případě je kvalita změny, kterou prošel fyzický nosič duševní tvorby umělců, takové povahy, že lze dokonce dospět k závěru, že činnost Allposters vede vskutku k novému rozmnožení chráněných duševních výtvorů.

74.

V průběhu uvedeného postupu se na plátno přenáší obraz původně reprodukovaný na papíře, což předpokládá evidentní změnu hmotného předmětu, k němuž se váže svolení k rozšiřování obrazových děl. Co činí tuto změnu něčím jedinečnou, je to, že přenosem na plátno se vyobrazení nepřenáší na jakýkoliv nosič, nýbrž na přesně takový druh nosiče, na němž se nachází původní dílo. To by podle mého názoru mělo nastolit otázku, zda je dotčené právo skutečně právo na rozšiřování nebo spíše právo na rozmnožování uměleckého díla v celém rozsahu, tedy jako jednoho celku, který zahrnuje vyobrazení umístěné na určitém nosiči. Jinými slovy, lze podpořit názor, že Allposters se neomezuje na rozšiřování papírového vyobrazení, které se původně nacházelo na plátně, nýbrž že ve skutečnosti reprodukuje celý umělecký výtvor. Rozhodně tak neuvádí na trh výjev z obrazu, ale ekvivalent obrazu samotného.

75.

Nicméně je bez ohledu na tuto poslední úvahu a v souladu s podmínkami, za kterých Hoge Raad předložil tuto předběžnou otázku, musí se odpověď Soudního dvora omezit na určení toho, jak jsem již uvedl výše v bodech 49 až 53, zda za okolností tohoto případu změna provedená společností Allposters představuje změnu fyzického nosiče takového významu, že znamená přinejmenším takové rozšiřování reprodukovaných děl, vůči němuž se nevyčerpalo právo, které společnosti Pictoright zaručuje článek 4 směrnice 2001/29.

76.

Za těchto okolností se mi zdá být zřejmé, že předmětná změna je dostatečně zásadní a kvalifikovaná, aby ve vztahu k ní bylo možno dovodit, že právo na rozšiřování, které má Pictoright, nelze považovat za vyčerpané. Její relevance vyplývá ze skutečnosti, že tato změna nespočívá v jakékoli změně fyzického nosiče šířeného díla, ale ve využití nosiče stejné povahy, jakou měl ten, na němž byl duševní výtvor umístěn původně. Tato okolnost dává projednávanému případu velmi zvláštní charakter, který ho odlišuje od případů, kdy nosič použitý pro šíření duševního výtvoru je takové povahy, že nemůže způsobit záměnu s původním dílem. Typicky od případů koláží, o nichž se zmiňovala britská vláda.

77.

Domnívám se, že je nutné konstatovat, že za okolností projednávané věci je změna provedená společností Allposters dostatečně závažná, aby bylo možno považovat změnu fyzického nosiče chráněného díla za natolik podstatnou, že vylučuje vyčerpání práva na rozšiřování díla. Nad rámec této úvahy by bylo nepatřičné vyslovit se in abstracto k podmínkám, které musí být v obecné rovině naplněny pro posouzení otázky, zda došlo ke změně dostatečně podstatné pro účely vyloučení vyčerpání práva na rozšiřování. V tomto případě se naopak jedná o upřesnění rozsahu působnosti legislativního ustanovení soudem, které lze provádět jen případ od případu v rámci navazujících řízení v konkrétních a jedinečných sporech.

78.

Závěrem mám za to, že v posuzovaném případě právo Pictoright kontrolovat rozšiřování reprodukcí dotčených děl se prvním prodejem plakátů nevyčerpalo, neboť to, co má Allposters v úmyslu rozšiřovat, je jasně „něco jiného“, a to bez ohledu na to, že toto „něco jiného“ bylo získáno zpracováním dotčených plakátů, což je náhodná okolnost, která nemůže být určující.

79.

Třetí a poslední z podotázek, na které se dělí druhá otázka, se vztahuje ke slučitelnosti nizozemské judikatury (doktrína Poortvliet) s unijním právem.

80.

Jak uvedl Hoge Raad, předmětná doktrína stojí v zásadě na tom, že „jde o nové zpřístupnění díla veřejnosti […] tehdy, když exemplář uvedený na trh nositelem práv se na veřejnosti rozšíří v jiné formě, což vede k nové možnosti užití ve prospěch toho, kdo uvede na trh tuto novou formu původně rozšiřovaného exempláře“ ( 15 ).

81.

V této souvislosti je evidentní, že Soudní dvůr se nemůže vyjadřovat se ke správnosti vnitrostátní judikatury. Může jen předkládajícímu soudu připomenout, že je to on, komu s ohledem na výklad směrnice 2001/29 provedený Soudním dvorem a při zohlednění kritérií, které mu usnadní uplatnění této směrnice na sporný případ, přísluší určit, zda je taková judikatura v souladu s unijním právem.

82.

Vzhledem k předcházejícím úvahám navrhuji Soudnímu dvoru, aby na položenou otázku odpověděl následovně: