1.

Jsou minimální požadavky v oblasti sociálního práva uznané na úrovni Evropské unie použitelné stejným způsobem na úředníky evropských orgánů a na pracovníky, na které se vztahuje obecné právo? To je podstatou právní otázky, ke které se má Soudní dvůr vyjádřit v rámci tohoto přezkumného řízení.

2.

Tato otázka vyvstává v souvislosti s nárokem na placenou dovolenou za kalendářní rok. Uvedený nárok, který byl zaveden nejprve směrnicí 93/104/ES ( 2 ) a poté směrnicí 2003/88/ES ( 3 ), patří k obecným zásadám unijního sociálního práva a v současné době je zakotven v čl. 31 odst. 2 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“) ( 4 ).

3.

Evropská komise v projednávaném případě odmítla G. Strackovi, bývalému úředníkovi tohoto orgánu, převést do roku 2005 38,5 dnů dovolené za kalendářní rok nevyčerpaných v roce 2004 z důvodu dlouhodobé nemoci dotyčného. Na podporu sporného rozhodnutí, které bylo přijato dne 15. března 2007, se Komise opřela o ustanovení služebního řádu úředníků Evropské unie ( 5 ), podle něhož lze do následujícího roku převést nejvýše dvanáct dnů dovolené, nemohl-li úředník dovolenou za kalendářní rok vyčerpat z jiných důvodů než z důvodů vyplývajících z potřeb služby (čl. 4 první pododstavec přílohy V služebního řádu). Vzhledem k tomu, že G. Strackovi mezitím vznikl nárok na invalidní důchod, jde v současné době o otázku, zda mu má být za zbývající dny jeho dovolené za kalendářní rok 2004, které převyšují dvanáct dnů automaticky převedených do roku 2005, vyplacena náhrada (čl. 4 druhý pododstavec přílohy V služebního řádu).

4.

Poté, co Komise vydala toto zamítavé rozhodnutí, podal G. Strack žalobu k unijním soudům a v řízení v prvním stupni před Soudem pro veřejnou službu Evropské unie (dále jen „Soud pro veřejnou službu“) měl úspěch ( 6 ). Soud pro veřejnou službu měl za to, že dotyčnému musí být přiznán nárok na převod dnů dovolené za kalendářní rok nevyčerpaných z důvodu nemoci, a to i nad rámec dvanácti dnů, které jsou automaticky převáděny, vzhledem k tomu, že Komise musí dodržovat stejné minimální požadavky, jako jsou minimální požadavky uplatnitelné na základě směrnice 2003/88, jak ji vyložil Soudní dvůr ve své judikatuře Schultz-Hoff ( 7 ), na pracovníky, na které se vztahuje obecné právo.

5.

Tribunál Evropské unie (dále jen „Tribunál“), ke kterému Komise podala kasační opravný prostředek, však rozsudek Soudu pro veřejnou službu zrušil a rozhodl ve věci samé tak, že zamítl žalobu G. Stracka ( 8 ). Rozsudek Tribunálu vychází v podstatě z předpokladu, že směrnici 2003/88 ani judikaturu Schultz-Hoff nelze použít na režim platný pro úředníky evropských orgánů.

6.

Pro připomenutí – Soudní dvůr v rozsudku Schultz-Hoff a další rozhodl, že čl. 7 odst. 1 směrnice 2003/88 brání vnitrostátním právním předpisům nebo zvyklostem, které stanoví, že nárok na placenou dovolenou za kalendářní rok zaniká uplynutím referenčního období nebo období převoditelnosti stanoveného vnitrostátním právem i tehdy, pokud měl pracovník pracovní volno z důvodu nemoci během celého referenčního období nebo po jeho část a jeho pracovní neschopnost přetrvávala do ukončení jeho pracovního poměru, což bylo důvodem, že nemohl uplatnit svůj nárok na placenou dovolenou za kalendářní rok ( 9 ). Soudní dvůr v zásadě potvrdil tento závěr v pozdějších rozsudcích, přičemž upřesnil určité podrobnosti ( 10 ).

7.

Na návrh generální advokátky se přezkumný senát Soudního dvora rozhodl zahájit přezkumné řízení týkající se rozsudku Tribunálu ( 11 ) (čl. 256 odst. 2 druhý pododstavec SFEU, články 62 a 62a statutu Soudního dvora Evropské unie, jakož i čl. 193 odst. 4 jednacího řádu Soudního dvora). Předmět tohoto přezkumu byl formulován takto:

„Přezkum se bude týkat otázek, zda s ohledem na judikaturu Soudního dvora týkající se nároku na placenou dovolenou za kalendářní rok jakožto zásady sociálního práva Unie, zakotveného výslovně i v čl. 31 odst. 2 [Listiny] a upraveného zejména ve [směrnici 2003/88], ohrožuje rozsudek Tribunálu […] jednotu nebo soulad unijního práva tím, že Tribunál jakožto soud rozhodující o kasačním opravném prostředku vyložil:

8.

Přezkumné řízení se tak poprvé týká hmotněprávních otázek souvisejících se základními právy uznanými na unijní úrovni. Nad rámec problematiky převodu dovolené, která se může zdát prima facie trochu technická, má vymezení, které Soudní dvůr bude muset učinit v tomto ohledu, zásadní význam pro vývoj a konkrétní uplatňování celého práva evropské veřejné služby.

9.

Článek 31 odst. 2 Listiny stanoví, že „[k]aždý pracovník má právo […] na každoroční placenou dovolenou“.

10.

Podle vysvětlení k Listině základních práv ( 12 ) je toto ustanovení založeno na směrnici 93/104, článku 2 Evropské sociální charty ( 13 ) a bodu 8 Charty základních sociálních práv pracovníků Společenství ( 14 ).

11.

Článek 1e odst. 2 služebního řádu, který je součástí jeho obecných ustanovení, stanoví:

„Úředníkům v činné službě jsou poskytnuty pracovní podmínky vyhovující příslušným normám v oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví, které jsou přinejmenším rovnocenné minimálním požadavkům použitelným v rámci opatření, která jsou podle Smluv v těchto oblastech přijímána.“

12.

Článek 57 první pododstavec kapitoly 2, jež se týká dovolené a jež je součástí hlavy IV služebního řádu, stanoví:

„Úředníci mají nárok na dovolenou za kalendářní rok v délce nejméně 24 pracovních dnů a nejvíce 30 pracovních dnů v jednom kalendářním roce v souladu s pravidly stanovenými společnou dohodou orgánů [Unie] po projednání s výborem pro služební řád.“

13.

Článek 4 přílohy V služebního řádu ( 15 ), který patří k ustanovením upravujícím podmínky poskytování dovolené, stanoví:

„Nevyčerpá-li úředník, z jiných důvodů než z důvodů vyplývajících z potřeb služby, dovolenou za kalendářní rok do konce běžného kalendářního roku, lze do následujícího roku převést nejvýše 12 dnů dovolené.

Nevyčerpá-li úředník ke dni skončení služebního poměru dovolenou za kalendářní rok, vyplatí se mu v den skončení služebního poměru náhrada ve výši jedné třicetiny jeho měsíční odměny za každý nevyčerpaný den této dovolené.

[…]“

14.

Oběžník generálního ředitelství (GŘ) pro personál a administrativu, zveřejněný ve správním sdělení č. 66‑2002 ze dne 2. srpna 2002, stanoví:

„Je-li počet dnů nevyčerpané dovolené vyšší než dvanáct, lze dny dovolené převyšující dvanáct dnů stanovených na základě právního předpisu převést pouze tehdy, je-li prokázáno, že je úředník nemohl vyčerpat během běžného kalendářního roku z důvodů vyplývajících z potřeb služby.“

15.

Uvedený oběžník byl s účinností od 1. května 2004 nahrazen rozhodnutím Komise ze dne 28. dubna 2004, kterým se vydávají prováděcí ustanovení v oblasti dovolené ( 16 ), která mimo jiné stanoví:

„Více než [dvanáct] dní lze převést pouze tehdy, je-li prokázáno, že je dotčená osoba nemohla vyčerpat během běžného kalendářního roku z důvodů vyplývajících z potřeb služby (které je třeba výslovně odůvodnit); tyto převedené dny se přičítají na základě rozhodnutí [osoby odpovědné za lidské zdroje] k nárokům na následující rok;

[…]

Více než [dvanáct] dní nelze převést, vyplývají-li dny nevyčerpané dovolené z jiných důvodů než z důvodů vyplývajících z potřeb služby (např. ze zdravotních důvodů: nemoc, nehoda, prodloužení dovolené za kalendářní rok v návaznosti na nehodu nebo nemoc, které nastaly během dovolené za kalendářní rok, mateřská dovolená, dovolená za účelem osvojení, rodičovská dovolená, rodinná dovolená, pracovní volno z osobních důvodů, neplacená dovolená, zvláštní volno pro výkon vojenské služby, atd.),

[…]“

16.

Ze závěrů č. 53A/70 přijatých vedoucími útvarů dne 9. ledna 1970 vyplývá, že převod dovolené za kalendářní rok musí být omezen na dvanáct dní i v případě dlouhodobé nemoci.

17.

Směrnice 2003/88 nahrazuje směrnici 93/104 a odkazy na směrnici 93/104 musí být považovány za odkazy na směrnici 2003/88 ( 17 ).

18.

Bod 6 odůvodnění směrnice 2003/88 uvádí:

„Při úpravách pracovní doby by mělo být přihlédnuto k zásadám Mezinárodní organizace práce, včetně těch, které se týkají noční práce.“

19.

Článek 1 směrnice 2003/88, nadepsaný „Předmět a oblast působnosti“, stanoví:

„1.   Tato směrnice stanoví minimální požadavky na bezpečnost a ochranu zdraví pro úpravu pracovní doby.

2.   Tato směrnice se vztahuje na:

[…]“

20.

Článek 7 této směrnice, nadepsaný „Dovolená za kalendářní rok“, zní následovně:

„1.   Členské státy přijmou nezbytná opatření, aby měl každý pracovník nárok na placenou dovolenou za kalendářní rok v trvání nejméně čtyř týdnů v souladu s podmínkami pro získání a přiznávání této dovolené stanovenými vnitrostátními právními předpisy nebo zvyklostmi.

2.   Minimální dobu placené dovolené za kalendářní rok nelze nahradit finanční náhradou, s výjimkou případů ukončení pracovního poměru.“

21.

Má analýza přezkoumávaného rozsudku, jak ji vymezil přezkumný senát v rozhodnutí o zahájení řízení ( 18 ), se bude v podstatě týkat otázky, zda Tribunál ohrozil jednotu nebo soulad unijního práva tím, že nesprávně vyložil čl. 1e odst. 2 služebního řádu úředníků a článek 4 přílohy V uvedeného řádu, pokud jde o převod dovolené za kalendářní rok nevyčerpané z důvodu dlouhodobé nemoci dotyčného.

22.

Úvodem je třeba uvést, že je třeba odmítnout tvrzení Komise a Rady Evropské unie, že v projednávaném případě nelze konstatovat žádné ohrožení jednoty nebo souladu unijního práva, neboť Tribunál nepoužil „normy průřezové povahy“, ale uplatnil ustanovení služebního řádu, která nejsou předurčena k použití v jiných oblastech unijního práva.

23.

Pokud by tvrzení těchto orgánů bylo přijato, hrozilo by, že přezkumné řízení bude zbaveno jakéhokoliv smyslu. Mám za to, že Komise a Rada nevzaly na zřetel účel existence tohoto řízení. Nebezpečí, že jednota a soulad unijního práva budou ohroženy, může vzniknout i ve vztahu k technickým ustanovením, jež jsou součástí zvláštní právní úpravy, pokud je Tribunál vyloží a použije způsobem, který je v rozporu s právní úpravou použitelnou v jiných oblastech unijního práva nebo se zásadami unijního práva, které mají průřezovou povahu.

24.

Z tohoto hlediska budu nejprve analyzovat, zda přezkoumávaný rozsudek je stižen vadami spočívajícími v nesprávném právním posouzení pravidel služebního řádu použitelných na dovolenou za kalendářní rok (část A níže), a poté se budu zabývat otázkou, zda tyto případné vady ohrožují jednotu nebo soulad unijního práva (část B níže).

25.

Názory účastníků řízení a orgánů, které předložily Soudnímu dvoru vyjádření, na otázku, zda je přezkoumávaný rozsudek stižen vadami spočívajícími v nesprávném právním posouzení nároku na placenou dovolenou za kalendářní rok, se velmi liší. Guido Strack tvrdí, že Tribunál se dopustil závažného nesprávného posouzení tím, že v rámci čl. 1e odst. 2 služebního řádu a článku 4 přílohy V tohoto řádu odmítl použít požadavky stanovené v článku 7 směrnice 2003/88, tak jak byly vyloženy v judikatuře Schultz-Hoff. Komise a Rada uplatňují zcela odlišné tvrzení a v zásadě totožnými argumenty obhajují přezkoumávaný rozsudek vydaný Tribunálem.

26.

Článek 1e odst. 2 služebního řádu stanoví, že „[ú]ředníkům v činné službě jsou poskytnuty pracovní podmínky vyhovující příslušným normám v oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví, které jsou přinejmenším rovnocenné minimálním požadavkům použitelným v rámci opatření, která jsou podle Smluv v těchto oblastech přijímána“.

27.

Tribunál jakožto soud druhého stupně, na rozdíl od Soudu pro veřejnou službu, vyložil toto ustanovení jako ustanovení, které nezahrnuje požadavky týkající se placené dovolené za kalendářní rok, které jsou uvedeny v článku 7 směrnice 2003/88 a jež byly vyloženy v judikatuře Schultz-Hoff ( 19 ).

28.

Tribunál tímto podal příliš restriktivní výklad čl. 1e odst. 2 služebního řádu, který není velmi přesvědčivý.

29.

Z článku 1 odst. 1, jakož i z preambule směrnice 2003/88 ( 20 ) totiž výslovně vyplývá, že jejím cílem je stanovit „minimální požadavky na bezpečnost a ochranu zdraví“ pro úpravu pracovní doby. Cíl směrnice 2003/88 tedy přesně odpovídá cíli čl. 1e odst. 2 služebního řádu, který rovněž odkazuje – a téměř totožnými slovy – na „minimální požadavky“„nor[em] v oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví“. S ohledem na znění obou těchto právních předpisů mám za to, že lze stěží tvrdit, že čl. 1e odst. 2 služebního řádu neodkazuje na směrnici 2003/88, která kromě jiného upravuje nárok na placenou dovolenou za kalendářní rok.

30.

Ačkoli Tribunál ( 21 ), i Komise a Rada, tvrdily opak, nelze omezit působnost čl. 1e odst. 2 služebního řádu pouze na minimální technické normy v oblasti ochrany zdraví a bezpečnosti pracovníků na jejich pracovišti, jež nejsou upraveny jinými ustanoveními služebního řádu ( 22 ). Takový výklad by nebral v potaz skutečnost, že uvedený článek 1e je součástí obecných ustanovení služebního řádu, která jsou předurčena k použití ve všech oblastech práva evropské veřejné služby, a nemohou tedy být vykládána restriktivně.

31.

Kromě toho argumenty Komise vycházející z historie vzniku článku 1e služebního řádu ani zdaleka nehovoří ve prospěch restriktivního výkladu tohoto ustanovení. Původní návrh Komise ( 23 ) ani uvedená verze článku 1e, která byla schválena „dohodovacím výborem“ ( 24 ), neobsahují totiž jasné a konkrétní údaje v tom smyslu, že toto nové ustanovení odkazuje jen na technické normy v oblasti ochrany zdraví a bezpečnosti nebo jen na oblasti, které nejsou upraveny jinými ustanoveními služebního řádu.

32.

Je pravda, že německá verze původního návrhu Komise odkazuje na „normy v oblasti ochrany zdraví a bezpečnosti na pracovišti“ ( 25 ). I kdyby však tento dodatek poukazoval na vůli vyloučit minimální požadavky v oblasti úpravy pracovní doby, není uveden v jiných jazykových verzích návrhu Komise, které jsem konzultovala ( 26 ). Mám tedy za to, že uvedení dodatku v jediné jazykové verzi návrhu nařízení je irelevantní pro spolehlivé určení vůle zákonodárce Společenství v dané době, a to tím spíše, že konečné znění čl. 1e odst. 2 služebního řádu, které bylo přijato Radou ( 27 ), vůbec nezmiňuje „pracoviště“, a to ani v jeho německé verzi.

33.

Komise se nemůže opírat ani o článek 31 Listiny k tomu, aby odůvodnila restriktivní výklad čl. 1e odst. 2 služebního řádu. Je pravda, že uvedené ustanovení Listiny obsahuje dva různé odstavce, z nichž se pouze první týká výslovně ochrany zdraví a bezpečnosti pracovníků, zatímco druhý, jenž upravuje pracovní dobu a placenou dovolenou, výslovně nezmiňuje aspekty ochrany zdraví a bezpečnosti. Nic to však nemění na tom, že i tento druhý odstavec se týká ochrany zdraví a bezpečnosti pracovníků ve smyslu směrnice 2003/88, dříve směrnice 93/104. Článek 31 odst. 2 Listiny je totiž mimo jiné založen na posledně uvedené směrnici, jak jasně vyplývá z vysvětlení k Listině ( 28 ). Cílem uvedené směrnice je právě stanovit minimální požadavky v oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví ( 29 ).

34.

Stejně tak nepřesvědčivý je argument Komise, převzatý Tribunálem v přezkoumávaném rozsudku ( 30 ), že by „zahrnutí“ minimálních požadavků obsažených ve směrnici 2003/88 do služebního řádu bylo v rozporu s autonomií unijního zákonodárce v oblasti veřejné služby, jež je zakotvena v článku 336 SFEU. Jak správně uvedl G. Strack, Rada právě v rámci výkonu této zákonodárné autonomie vložila do služebního řádu obecné ustanovení, a sice čl. 1e odst. 2, které zavádí minimální normy v oblasti ochrany zdraví a bezpečnosti – k nimž patří rovněž minimální normy uvedené ve směrnici 2003/88 – do práva evropské veřejné služby.

35.

Zohlednění směrnice 2003/88 v takové věci, jako je projednávaná věc, tedy vůbec neohrožuje autonomii zákonodárce, ale odpovídá liteře a duchu nového ustanovení, které se sám zákonodárce rozhodl vložit do služebního řádu. Je sice pravda, že minimální požadavky obsažené v unijních směrnicích v oblasti pracovního práva jsou určeny především členským státům a nelze je automaticky namítat vůči unijním orgánům ( 31 ), ustanovení směrnice 2003/88 se však stala použitelnými na evropskou veřejnou službu na základě čl. 1e odst. 2 služebního řádu.

36.

Po zohlednění všech okolností mám tedy za to, že čl. 1e odst. 2 služebního řádu může a musí být vykládán v tom smyslu, že zahrnuje požadavky týkající se úpravy pracovní doby uvedené ve směrnici 2003/88 a mimo jiné placené dovolené za kalendářní rok. Tribunál tím, že rozhodl opačně, se v přezkoumávaném rozsudku dopustil nesprávného právního posouzení.

37.

Článek 4 první pododstavec přílohy V služebního řádu stanoví, že do následujícího roku lze převést nejvýše dvanáct dnů dovolené, nevyčerpá-li úředník, z jiných důvodů než z důvodů vyplývajících z potřeb služby, dovolenou za kalendářní rok do konce běžného kalendářního roku.

38.

Tribunál jakožto soud druhého stupně vyložil toto ustanovení na rozdíl od Soudu pro veřejnou službu tak, že implikuje, že nárok na převod dovolené za kalendářní rok převyšující hranici dvanácti dnů lze přiznat jen v případě, že čerpání dovolené brání činnost úředníka při výkonu jeho služebních povinností. Podle Tribunálu to vylučuje jakýkoliv převod dnů dovolené převyšujících stanovou hranici dvanácti dnů, pokud tyto dny dovolené nebyly vyčerpány z důvodu dlouhodobé nemoci dotyčného úředníka ( 32 ).

39.

Z důvodů, které uvedu níže, mám za to, že tento výklad čl. 4 prvního pododstavce přílohy V služebního řádu podaný Tribunálem je příliš striktní a nerespektuje minimální požadavky týkající se dovolené za kalendářní rok, které vyplývají z článku 7 směrnice 2003/88 vykládaného ve světle judikatury Schultz-Hoff.

40.

Může se sice zdát, že se výklad Tribunálu, který ostatně důrazně prosazovaly Komise a Rada, přinejmenším prima facie opírá o znění čl. 4 prvního pododstavce přílohy V služebního řádu. Znění tohoto ustanovení totiž vylučuje jakýkoliv převod dovolené převyšující stanovenou hranici dvanácti dnů, ledaže by takový převod bylo možné opodstatnit důvody vyplývajícími z potřeb služby, přičemž se a priori jeví, že převod dovolené nevyčerpané z jiných důvodů, mimo jiné z důvodu nemoci, je možný jen v rámci uvedených dvanácti dnů.

41.

Jak však Soudní dvůr zdůraznil ve své judikatuře, při výkladu ustanovení unijního práva je třeba zohlednit nejen jeho znění, ale i kontext, ve kterém se nachází, a cíle sledované právní úpravou, jíž je součástí ( 33 ).

42.

Nejprve pokud jde o právní kontext, ve kterém se článek 4 přílohy V služebního řádu nachází, je třeba zohlednit obecná ustanovení uvedeného řádu, a konkrétně čl. 1e odst. 2 tohoto řádu. Jak jsem již uvedla ( 34 ), toto ustanovení kromě jiného činí použitelnými na evropskou veřejnou službu minimální požadavky obsažené ve směrnici 2003/88, které se týkají úpravy pracovní doby, včetně placené dovolené za kalendářní rok (článek 7 směrnice 2003/88).

43.

Pokud jde dále o cíle sledované služebním řádem, je třeba zdůraznit, že cílem reformy zavedené nařízením č. 723/2004, které vstoupilo v platnost dne 1. května 2004, bylo mezi jiným modernizovat uvedený služební řád, který byl platný od roku 1962, ve smyslu zakotvení základních práv a zásad uznaných na unijní úrovni ( 35 ), jakož i sociální ochrany ( 36 ). Z toho vyplývá, že takové základní zásadě sociálního práva Unie, jako je nárok na placenou dovolenou za kalendářní rok, která je zakotvena zejména v čl. 31 odst. 2 Listiny a jež je provedena směrnicí 2003/88 a související judikaturou, je třeba věnovat při výkladu a použití všech ustanovení služebního řádu zvláštní pozornost.

44.

Jak cíle sledované služebním řádem, tak právní kontext, v němž se článek 4 přílohy V tohoto řádu nachází, hovoří tedy ve prospěch zohlednění minimálních požadavků vyplývajících ze směrnice 2003/88, zejména z jejího článku 7 – jak jsou vykládány judikaturou Schultz-Hoff – a vložených do služebního řádu na základě čl. 1e odst. 2.

45.

Nelze proti tomu namítat skutečnost, že článek 4 přílohy V služebního řádu obsahuje lex specialis, který má přednost před čl. 1e odst. 2 uvedeného řádu. Ačkoli se Komise a Rada patrně snaží tvrdit opak, Soudní dvůr nikdy nerozhodl, že veškerá ustanovení obsažená v přílohách služebního řádu musí mít nutně přednost před obecnými ustanoveními tohoto řádu. Je sice pravda, že Soudní dvůr rozhodl, že ustanovení služebního řádu a jeho příloh jsou rovnocenná ( 37 ), charakter lex specialis byl však přiznán přílohám jen v rozsahu, v němž provádějí zvláštní ustanovení služebního řádu ( 38 ). O takový vztah však nejde v případě vztahu mezi čl. 1e odst. 2 služebního řádu a článkem 4 přílohy V služebního řádu. „Podmínky poskytování dovolené“ obsažené v této příloze V zajisté provádějí hlavu IV kapitolu 2 služebního řádu, zejména její článek 57, avšak uvedená příloha V neobsahuje žádné prováděcí opatření týkající se článku 1e uvedeného řádu.

46.

I kdyby bylo možné se domnívat, že článek 4 přílohy V služebního řádu obsahuje specifičtější pravidla než čl. 1e odst. 2 služebního řádu, nic to nemění na tom, že výklad a použití těchto pravidel musí zohledňovat požadavek „praktického souladu“ mezi uvedenými ustanoveními služebního řádu.

47.

Článek 1e odst. 2 služebního řádu zakotvuje zásadu, která má být použita ve všech oblastech upravených služebním řádem. Z toho vyplývá, že minimální požadavky v oblasti ochrany zdraví a bezpečnosti, na které odkazuje – mimo jiné požadavky uvedené v článku 7 směrnice 2003/88, tak jak je vykládán v judikatuře Schultz-Hoff – musí být náležitě zohledněny při výkladu a použití všech ustanovení služebního řádu, včetně ustanovení jeho přílohy V.

48.

Platí to tím spíše, že článek 1e služebního řádu byl přijat později než článek 4 přílohy V služebního řádu, a může být tedy považován za lex posterior. Při výkladu a použití článku 4 přílohy V služebního řádu tedy nelze nevzít v úvahu nový směr, který zákonodárce nedávno zavedl do uvedeného řádu článkem 1e.

49.

To neznamená, že by pravidlo, stanovené v čl. 4 prvním pododstavci přílohy V služebního řádu, že nelze převést nárok na dovolenou, ztratilo napříště svůj užitečný účinek. Minimální požadavky stanovené ve směrnici 2003/88, tak jak jsou vyloženy v judikatuře Schultz-Hoff, vložené do služebního řádu článkem 1e odst. 2 tohoto řádu, vyžadují totiž určité zmírnění uvedeného pravidla jen v případě dlouhodobé nemoci dotyčného úředníka.

50.

Článek 4 přílohy V služebního řádu musí být ve světle článku 7 směrnice 2003/88 a judikatury Schultz-Hoff (použitelných na evropskou veřejnou službu na základě čl. 1e odst. 2 služebního řádu) vykládán v tom smyslu, že nezakazuje jakýkoliv převod dnů dovolené za kalendářní rok převyšujících stanovenou hranici dvanácti dnů, pokud dlouhodobá nemoc bránila dotyčnému úředníkovi, aby uplatnil nárok na dovolenou za kalendářní rok.

51.

Na rozdíl od závěru Tribunálu v přezkoumávaném rozsudku, jakož i od tvrzení Komise a Rady, není výklad článku 4 přílohy V služebního řádu, který jsem podala v bodě 50 výše, contra legem ( 39 ). Mám naopak za to, že jen tento výklad plně respektuje nejen znění, ale také právní kontext, v němž se článek 4 přílohy V služebního řádu nachází, i cíle, které sleduje dotčená právní úprava.

52.

Ve vztahu k problematice neuplatněného nároku na dovolenou z důvodu nemoci musí být použit pružný výklad zákazu převodu obsaženého v čl. 4 prvním pododstavci přílohy V služebního řádu, jinak může být ohrožena podstata minimálních požadavků, které vyplývají z čl. 1e odst. 2 uvedeného řádu ve spojení s článkem 7 směrnice 2003/88, tak jak je vykládán v judikatuře Schultz-Hoff:

53.

První alternativa výkladu (viz výše bod 52 první odrážka) vychází z myšlenky, že zákaz převést z jiných důvodů než z důvodů vyplývajících z potřeb služby do následujícího roku více než dvanáct dnů dovolené za kalendářní rok může být jako takový předmětem výkladu. Není vyloučeno, aby byl tento zákaz vykládán restriktivně a chápán v tom smyslu, že jen omezuje počet dnů dovolené za kalendářní rok, které mohou být převedeny z čistě osobních důvodů, o nichž může svobodně rozhodnout každý úředník, na rozdíl od potřeb služby, které jsou určeny jeho nadřízenými. Nemoc je však okolností, která nezávisí na svobodném rozhodnutí dotyčného úředníka ani na rozhodnutí jeho nadřízených.

54.

Druhá alternativa výkladu (viz výše bod 52 druhá odrážka) je založena na myšlence, že by bylo nejen v rozporu s platnou právní úpravou ( 41 ), ale také se služebním zájmem, aby byl úředník nucen pracovat nebo čerpat svou dovolenou za kalendářní rok, pokud mu jeho zdravotní stav brání dosáhnout cílů obou těchto činností. Pokud je v rozporu se služebním zájmem, aby nemocný úředník čerpal dovolenou za kalendářní rok, nelze mu odepřít převod nároku na dovolenou neuplatněného z důvodu jeho nemoci.

55.

Po zohlednění všech okolností mám tedy za to, že článek 4 přílohy V služebního řádu může a musí být vykládán v tom smyslu, že nezakazuje jakýkoliv převod dnů dovolené za kalendářní rok převyšujících stanovenou hranici dvanácti dnů, pokud dlouhodobá nemoc dotyčnému úředníkovi bránila, aby uplatnil nárok na dovolenou za kalendářní rok. Tribunál se tím, že rozhodl opačně, dopustil v přezkoumávaném rozsudku nesprávného právního posouzení.

56.

Tribunál se tím, že odmítl zohlednit minimální požadavky v oblasti placené dovolené za kalendářní rok, které vyplývají z článku 7 směrnice 2003/88 vykládaného ve světle judikatury Schultz-Hoff, dopustil dvojího nesprávného právního posouzení. Opřel se nejen o nesprávný výklad čl. 1e odst. 2 služebního řádu, ale také o nesprávný výklad článku 4 přílohy V uvedeného řádu.

57.

Vzhledem k tomu, že přezkoumávaný rozsudek je stižen vadou spočívající ve dvojím nesprávném právním posouzení týkajícím se výkladu a použití čl. 1e odst. 2 služebního řádu úředníků, jakož i článku 4 přílohy V uvedeného řádu, je třeba přezkoumat, zda a případně v jakém rozsahu ohrožuje tento rozsudek jednotu a soulad unijního práva.

58.

V obou rozsudcích, které dosud vydal v přezkumných řízeních, se Soudní dvůr při posouzení skutečnosti, zda rozhodnutí Tribunálu ohrožuje jednotu nebo soulad unijního práva, soustředil na čtyři aspekty a opřel se o globální posouzení všech těchto aspektů:

59.

Je sice pravda, že tato čtyři kritéria „nepředstavují minimální ani vyčerpávající výčet“ ( 47 ), stačí však k tomu, aby Soudní dvůr mohl v projednávané věci konstatovat ohrožení jednoty a souladu unijního práva, jak dále vysvětlím.

60.

Pokud jde nejprve o první dvě kritéria, je nutné konstatovat, že Tribunál se odchýlil od ustálené judikatury Soudního dvora tím, že odmítl použít na případ G. Stracka závěry vyplývající z rozsudku Schultz-Hoff a další ( 48 ). Přezkoumávaný rozsudek tak představuje riziko existence rozdílné judikatury unijních soudů v oblasti placené dovolené, podle toho, zda se jedná o pracovníky, na které se vztahuje obecné právo, nebo o pracovníky v evropské veřejné službě.

61.

Přezkoumávaný rozsudek může představovat rovněž precedens pro budoucí věci, protože kdyby zůstal v platnosti, bez pochyb by se stal rozhodnutím, které by založilo nový směr judikatury v oblasti placené dovolené v evropské veřejné službě.

62.

Komise a Rada namítají, že Soudnímu dvoru nepřísluší vyjadřovat se v rámci přezkumného řízení k opodstatněnosti vývoje judikatury Tribunálu v případech, kdy vystupoval jako kasační soud. Tento argument však podle mého názoru není v projednávané věci relevantní.

63.

Je pravda, že Soudní dvůr rozhodl, že rozvíjení judikatury v oblasti veřejné služby je od nynějška pouze věcí Soudu pro veřejnou službu a Tribunálu a dále že skutečnost, že se Soudní dvůr dosud nevyjádřil k určité právní otázce, není sama o sobě dostačujícím důvodem k provedení přezkumu ( 49 ). To však neznamená, že Soudní dvůr umožnil Soudu pro veřejnou službu a Tribunálu, aby volně a podle svého přání rozvíjely judikaturu v oblasti veřejné služby, aniž by dbaly na slučitelnost této judikatury s jinými oblastmi unijního práva, zejména s jeho hlavními zásadami. Soudní dvůr totiž neopomenul uvést, že v rámci přezkumného řízení je příslušný k zajištění toho, aby rozhodnutí Tribunálu v oblasti veřejné služby neohrožovala jednotu a soulad unijního práva ( 50 ).

64.

Pokud jde o třetí a čtvrté kritérium, je třeba zdůraznit, že nesprávné právní posouzení, kterého se Tribunál dopustil v přezkoumávaném rozsudku, nespočívá jen v nesprávném výkladu a použití dvou technických ustanovení služebního řádu úředníků, a sice čl. 1e odst. 2 služebního řádu a článku 4 přílohy V tohoto řádu, jakož i směrnice, v tomto případě směrnice 2003/88. Jak Soudní dvůr opakovaně rozhodl, nárok na dovolenou za kalendářní rok, který je proveden zejména směrnicí 2003/88, musí být považován za zásadu sociálního práva Unie zvláštního významu, od níž se nelze odchýlit ( 51 ) a jež musí být vykládána restriktivně ( 52 ). Tento nárok ostatně nabyl na významu od té doby, co byl zahrnut do Listiny, zejména na základě směrnice 2003/88 (dříve směrnice 93/104) ( 53 ).

65.

Je zřejmé, že nárok na placenou dovolenou za kalendářní rok není zdaleka součástí zvláštní oblasti unijního práva, nýbrž je uplatnitelný bez ohledu na danou oblast. Tribunál tedy tím, že odmítl zohlednit minimální požadavky v oblasti placené dovolené, které vyplývají ze směrnice 2003/88, tak jak je vyložena v judikatuře Schultz-Hoff, opomenul základní unijní právní normu, která má průřezovou povahu, ačkoliv Komise a Rada tvrdí opak.

66.

Je pravda, že právo veřejné služby, včetně práva evropské veřejné služby, se vyznačuje určitými zvláštnostmi, které mohou vyžadovat odchylky od obecného práva v pracovní a sociální oblasti ( 54 ). Takové odchylky jsou však přípustné pouze tehdy, pokud je plně dodržena zásada rovného zacházení, jež je obecnou zásadou unijního práva, zakotvenou v článcích 20 a 21 Listiny ( 55 ).

67.

Zásada rovného zacházení vyžaduje, aby se srovnatelnými situacemi nebylo zacházeno odlišně a s odlišnými situacemi stejně, není-li takové zacházení objektivně odůvodněno ( 56 ). Kromě toho prvky, které charakterizují odlišné situace, a tím jejich srovnatelný charakter, musí být zejména určeny a posuzovány ve světle předmětu a cíle aktu, který zakládá dotčené odlišení. Mimoto musí být zohledněny zásady a cíle oblasti, do níž dotčený akt spadá ( 57 ).

68.

Z toho vyplývá, že k odůvodnění případných odchylek právní úpravy použitelné na úředníky od základních obecných zásad použitelných na všechny pracovníky se nelze opřít jen o globální posouzení jednak profesního postavení úředníka a jednak pracovníka, na kterého se vztahuje obecné právo. Základem každé individuální odchylky musí být specifická zvláštnost profesního postavení úředníka.

69.

Mám přitom za to, že situace evropských úředníků je srovnatelná se situací pracovníků, na které se vztahuje obecné právo, právě v oblasti placené dovolené. Je nesporné, že účelem nároku na placenou dovolenou za kalendářní rok je umožnit pracovníkovi, aby si odpočinul a měl čas na zotavení a mimopracovní zájmy a že těchto cílů nelze dosáhnout, je-li dotyčný pracovník nemocný ( 58 ), bez ohledu na to, zda jde o pracovníka, na kterého se vztahuje obecné právo, nebo o úředníka, a zda mu jeho zaměstnavatel vyplácí během nemoci náhradu, či nikoliv. Domnívám se tedy, že neexistuje žádný objektivní důvod pro méně příznivé zacházení s úředníkem oproti pracovníkovi, na kterého se vztahuje obecné právo, pokud jde o převod dnů dovolené za kalendářní rok nevyčerpaných z důvodu dlouhodobé nemoci, který byl uznán v judikatuře Schultz-Hoff.

70.

Je pravda, že judikatura Schultz-Hoff je kritizována, a Komise, podporovaná Radou, na tuto skutečnost poukazovala. Zdůraznila zvláště obtíže spojené s praktickým uplatňováním systému, který případ od případu umožňuje převést vyšší počet nevyčerpaných dnů dovolené za kalendářní rok, než je paušálně stanovený počet dnů, které jsou automaticky převáděny. Zdůraznila navíc finanční náklady, které může představovat takový systém převodu dnů dovolené pro zaměstnavatele a v konkrétním případě evropských orgánů pro finanční zájmy Unie ( 59 ).

71.

Mám však za to, že projednávaná věc neumožňuje zpochybnit opodstatněnost judikatury Schultz-Hoff. A to tím spíše, že námitky vznesené Komisí a Radou nejsou založeny na žádné zvláštnosti evropské veřejné služby. Naopak, stejné praktické a ekonomické problémy mohou vyvstat, pokud jde o převod dnů dovolené pracovníků, na které se vztahuje obecné právo. Evropské orgány by navíc z důvodu své velikosti a finanční síly měly být schopny čelit takovým problémům spíše než soukromé střední a malé podniky.

72.

Překvapuje mě ostatně, že Komise jakožto zaměstnavatel zvláště ostře kritizuje řešení přijaté Soudním dvorem v rozsudku Schultz-Hoff a další ( 60 ), když právě tento orgán navrhoval Soudnímu dvoru, aby přijal uvedené řešení ve vztahu k výkladu směrnice 2003/88 ( 61 ).

73.

Mám za to, že měli-li by evropští úředníci být zbaveni možnosti plně využít důležité zásady sociálního práva, kterou unijní právo přiznává pracovníkům, na které se vztahuje obecné právo, bylo by to v rozporu s nutností zajistit jednotu a soulad unijního práva.

74.

Ve světle výše uvedeného mám za to, že každé ze čtyř kritérií stanovených Soudním dvorem pro zjištění, že došlo k ohrožení jednoty nebo souladu unijního práva, je v projednávaném případě splněno.

75.

Jen pro úplnost je třeba uvést, že ustanovení upravující přezkumné řízení, a zejména čl. 256 odst. 2 druhý pododstavec SFEU, neobsahují žádnou definici pojmů „jednota“ a „soulad“ unijního práva. Ani judikatura tyto pojmy dosud jasně a přesně nevymezila. Domnívám se však, že ohrožení jednoty unijního práva musí být konstatováno zvláště tehdy, pokud Tribunál nevzal v potaz normy a zásady unijního práva, které mají zvláštní význam, zatímco ohrožení souladu unijního práva musí být konstatováno spíše tehdy, pokud Tribunál nevzal v potaz stávající judikaturu unijních soudů ( 62 ).

76.

V projednávané věci jsou obě tato kritéria splněna, jelikož Tribunál nevzal v potaz nárok na placenou dovolenou za kalendářní rok, který Soudní dvůr vyložil ve své judikatuře Schultz-Hoff. Je tedy třeba konstatovat, že přezkoumávaný rozsudek ohrozil jak jednotu, tak soulad unijního práva.

77.

S ohledem na výše uvedené navrhuji, aby Soudní dvůr konstatoval, že přezkoumávaný rozsudek ohrožuje jednotu a soulad unijního práva.

78.

Teoreticky by zajisté bylo možné, aby se Soudní dvůr v určitých případech omezil na to, že konstatuje ohrožení jednoty nebo souladu unijního práva, aniž by zrušil dotčené rozhodnutí Tribunálu. Jak však již Soudní dvůr dvakrát uvedl ( 63 ), čl. 62b první pododstavec statutu Soudního dvora brání takovému postupu. Pokud Soudní dvůr konstatuje ohrožení jednoty nebo souladu unijního práva, je povinen vrátit věc Tribunálu nebo rozhodnout s konečnou platností.

79.

Projednávaná věc nevyžaduje skutková zjištění ani další právní diskuse, které by mohly odůvodnit vrácení věci Tribunálu. Jak stanoví čl. 62b první pododstavec poslední věta statutu Soudního dvora, „řešení sporu vyplývá, s přihlédnutím k výsledku přezkumu, ze skutkových zjištění, na nichž se zakládá rozhodnutí Tribunálu“.

80.

Za těchto okolností je třeba, aby Soudní dvůr rozhodl s konečnou platností. To implikuje jednak rozhodnutí o kasačním opravném prostředku podaném Komisí proti rozsudku Soudu pro veřejnou službu (část A níže) a jednak rozhodnutí o nákladech řízení (část B níže).

81.

Jak jsem uvedla výše ( 64 ), Tribunál se opřel o nesprávný výklad čl. 1e odst. 2 služebního řádu úředníků, jakož i článku 4 přílohy V uvedeného řádu. Pokud jde o minimální požadavky, které vyplývají z článku 7 směrnice 2003/88, tak jak je vyložen v judikatuře Schultz-Hoff, mám za to, že řešení, které přijal Soud pro veřejnou službu v řízení v prvním stupni, je z právního hlediska bezchybné, a proto nelze vyhovět kasačnímu opravnému prostředku, který Komise podala proti rozsudku Soudu pro veřejnou službu. Je tedy třeba zamítnout uvedený kasační opravný prostředek.

82.

Zrušení sporného rozhodnutí ( 65 ), o němž rozhodl Soud pro veřejnou službu v řízení v prvním stupni ( 66 ), se tak stane konečným. Podle čl. 4 druhého pododstavce přílohy V služebního řádu bude věcí Komise, aby v souladu se žádostí G. Stracka znovu rozhodla o vyplacení náhrady za dovolenou za rok 2004, kterou nevyčerpal, a řádně přitom zohlednila judikaturu Schultz-Hoff.

83.

Nelze vyhovět námitce Komise, že v této fázi nelze určit konkrétní obsah nároku na placenou dovolenou za kalendářní rok. I když judikatura dosud neobjasnila veškeré podrobnosti související s tímto nárokem, Soudní dvůr nikdy nevzbudil pochybnosti o tom, že tento nárok brání kategorickému zamítnutí převodu nároku na dovolenou za kalendářní rok neuplatněného z důvodu dlouhodobé nemoci ( 67 ).

84.

To stačí k vyřešení sporu mezi G. Strackem a Komisí. V případě G. Stracka ostatně neexistuje nebezpečí „převodu neomezeného počtu dnů dovolené“, neboť mu v roce 2005 vznikl nárok na invalidní důchod, a opustil tedy aktivní službu v průběhu kalendářního roku následujícího po roce, v němž mu vznikl sporný nárok na dovolenou.

85.

Jen na okraj je třeba uvést, že unijní zákonodárce je oprávněn změnit směrnici 2003/88 nebo služební řád úředníků. Konkrétně může být omezen počet dnů dovolené za kalendářní rok nevyčerpaných z důvodu nemoci, které lze převést ( 68 ), a podmínky převodu nároku na dovolenou se mohou lišit podle toho, zda se jedná o minimální dovolenou za kalendářní rok, či nikoliv ( 69 ).

86.

K případné změně pravidel služebního řádu však nemůže dojít se zpětnou účinností, a nová pravidla by měla orgánu oprávněnému ke jmenování ukládat, aby řádně zohlednil skutečnost, že dotyčný úředník nemohl uplatnit svůj nárok na dovolenou za kalendářní rok z důvodu dlouhodobé nemoci.

87.

Jakékoliv kategorické vyloučení převodu dnů dovolené nevyčerpaných z důvodu nemoci, jakož i jakékoliv paušální omezení počtu dnů dovolené – nad rámec minimální dovolené za kalendářní rok – které lze převést z důvodu nemoci do kalendářního roku bezprostředně následujícího po roce, v němž vznikl dotčený nárok na dovolenou, je v současnosti neslučitelné s minimálními požadavky v oblasti placené dovolené, které vyplývají ze směrnice 2003/88 ( 70 ).

88.

Podle čl. 195 odst. 6 jednacího řádu Soudního dvora platí, že pokud bylo rozhodnutí Tribunálu, které je předmětem přezkumu, vydáno podle čl. 256 odst. 2 SFEU, rozhodne Soudní dvůr o nákladech řízení.

89.

I když jednací řád Soudního dvora neobsahuje zvláštní pravidla upravující rozdělení nákladů v přezkumném řízení, nemělo by to Soudní dvůr vést k tomu, že systematicky uloží náhradu nákladů řízení každému účastníku přezkumného řízení a každému účastníku sporu. Je pravda, že toto řešení zvolil v prvních dvou rozsudcích, které vydal v přezkumných řízeních ( 71 ). Mám však za to, že okolnosti jednotlivých věcí, o nichž může Soudní dvůr rozhodovat v rámci přezkumného řízení, odůvodňují zaujetí různorodého přístupu v oblasti nákladů řízení, který mimo jiné bude rozlišovat podle toho, zda se jedná o náklady přezkumného řízení (viz část 1 níže), nebo náklady řízení o kasačním opravném prostředku (viz část 2 níže).

90.

Pokud jde nejprve o náklady vynaložené účastníky přezkumného řízení, mám za to, že jejich rozdělení nemůže být zcela odděleno od názorů, které tito účastníci řízení zastávali, a zejména od relevance a úspěchu argumentů uplatňovaných před Soudním dvorem. I když Soudní dvůr provádí přezkum jen výjimečně a především v zájmu dodržení práva, nelze popřít, že přezkumné řízení má důsledky pro práva a povinnosti těchto účastníků řízení, pro které je ve skutečnosti jen prodloužením sporu, v němž stáli proti sobě před Soudem pro veřejnou službu a Tribunálem (viz čl. 62b první pododstavec statutu Soudního dvora).

91.

Pokud se Soudní dvůr bude v projednávané věci držet mých návrhů týkajících se zohlednění minimálních požadavků uvedených ve směrnici 2003/88, tak jak je vyložena v judikatuře Schultz-Hoff, Komise obhajovala tvrzení, které nemělo úspěch, zatímco G. Strack bude mít se svými argumenty úspěch. Za těchto podmínek by bylo spravedlivé rozhodnout, že Komise ponese nejen vlastní náklady přezkumného řízení, nýbrž že také nahradí náklady vynaložené G. Strackem. Mám za to, že neexistuje žádný právoplatný důvod pro rozhodnutí, aby G. Strack nesl vlastní náklady řízení, když Komise podala k Tribunálu kasační opravný prostředek, rozhodnutí o němž vedlo následně Soudní dvůr k zahájení přezkumného řízení. Uložit G. Strakovi, aby nesl vlastní náklady přezkumného řízení, by ostatně mohlo snížit hospodářský prospěch, který by měl z vyplacení finanční náhrady za zbývající dny dovolené za kalendářní rok 2004, a sice z částky rovné přibližně měsíční mzdě ( 72 ).

92.

Pokud jde o Radu, která se účastnila přezkumného řízení nikoliv jako účastník řízení, ale jako orgán uvedený v článku 23 a čl. 62a druhém pododstavci statutu Soudního dvora, měla by nést vlastní náklady řízení.

93.

Pokud jde dále o náklady spojené s řízením o kasačním opravném prostředku, je třeba obdobně použít ustanovení čl. 138 odst. 1 a čl. 184 odst. 1 jednacího řádu. Z toho vyplývá, že vzhledem k tomu, že G. Strack náhradu nákladů řízení o kasačním opravném prostředku požadoval a Komise neměla s kasačním opravným prostředkem úspěch, měla by Komise nést vlastní náklady řízení, jakož i nahradit náklady řízení vynaložené G. Strackem.

94.

Vzhledem k výše uvedeným úvahám navrhuji Soudnímu dvoru, aby rozhodl takto: