1.

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Oberlandesgericht München (Německo) se týká výkladu nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech ( 2 ), zejména jeho čl. 22 bodu 1 ( 3 ), čl. 27 odst. 1 ( 4 ) a čl. 28 odst. 1 ( 5 ). Soudní dvůr se má vyjádřit k výkladu pravidla výlučné příslušnosti použitelného na věcná práva k nemovitostem, jakož i pravidel použitelných v případě litispendence nebo vzájemné souvislosti, jež jsou obsažena ve zmíněném nařízení.

2.

Na úvod chci upřesnit, že podle mého názoru je vhodné provést přeskupení spočívající v přezkumu řady otázek položených Soudnímu dvoru nikoli v pořadí určeném předkládajícím soudem, nýbrž v pořadí, které je výhodnější z hlediska systematiky nařízení č. 44/2001.

3.

Především se má Soudní dvůr vyslovit k tomu, zda se čl. 22 bod 1 uvedeného nařízení, jenž vyhrazuje výlučnou příslušnost soudům členského státu, na jejichž území se nachází nemovitost, která je předmětem sporných věcných práv, uplatní ohledně žaloby, jíž se chce žalobce domoci určení toho, že předkupní právo k nemovitosti nebylo vykonáno platně ( 6 ).

4.

V souvislosti s předcházejícím bodem je cílem další otázky ( 7 ) zjistit, zda v případě překážky litispendence ve smyslu čl. 27 odst. 1 nařízení č. 44/2001, soud, u něhož bylo řízení zahájeno později, smí zohlednit – v zájmu toho, aby nepřerušil řízení – skutečnost, že podle jeho názoru soud, u něhož bylo řízení zahájeno jako první, není soudem, který je výlučně příslušný podle čl. 22 bodu 1 téhož nařízení, a že tudíž rozhodnutí, jež má vydat, nebude uznáno v jiných členských státech podle čl. 35 odst. 1 tohoto nařízení ( 8 ).

5.

Předkládající soud chce rovněž vědět, zda lze mít za to, že se pravidlo překážky litispendence upravené v článku 27 nařízení č. 44/2001 vztahuje na dva spory předložené soudům různých členských států, jednak tehdy, jsou-li dvě osoby v jednom z těchto řízení spolužalovanými v poměru k třetí osobě a v jiném řízení jsou tyto dvě osoby protistranami, a jednak týkají-li se zmíněné spory návrhů zakládajících se na různých důvodech, ale v obou případech je nejprve nutno rozhodnout stejnou právní otázku ( 9 ).

6.

Dále byl Soudní dvůr požádán o upřesnění, zda v rámci rozhodnutí o přerušení řízení, jež musí přijmout na základě čl. 27 odst. 1 uvedeného nařízení, musí soud, u něhož bylo řízení zahájeno později, nejen zkoumat námitku účastníka řízení, podle níž se druhý účastník řízení dopustil zneužití práv tím, že podal žalobu k soudu, u něhož bylo řízení zahájeno jako první, ale zároveň zachovat právo na soudní ochranu druhého žalobce, a v případě kladné odpovědi, jaké důsledky je z toho třeba vyvodit ( 10 ).

7.

Kromě toho je žádán, aby určil, zda soud, u něhož bylo řízení zahájeno později, musí před tím, než může použít čl. 28 odst. 1 nařízení č. 44/2001 týkající se vzájemně souvisejících řízení vedených před soudy různých členských států, rozhodnout, že čl. 27 odst. 1, téhož nařízení, týkající se případů překážek litispendence, se v projednávané věci nepoužije ( 11 ).

8.

Konečně se předkládající soud dotazuje, jaká kritéria může zohlednit v rámci výkonu posuzovací pravomoci přiznané čl. 28 odst. 1 nařízení č. 44/2001, přičemž je třeba připomenout, že přerušení řízení je v případě vzájemné souvislosti ( 12 ) fakultativní.

9.

Spor v původním řízení je veden mezi I. Weber a M. Weber, dvěma sestrami ve vyšším věku, jež spoluvlastní – v poměru šesti desetin ku čtyřem desetinám – pozemek nacházející se v Mnichově (Německo). Na základě notářského zápisu ze dne 20. prosince 1971 bylo k této nemovitosti zapsáno v souladu s § 1094 odst. 1 německého občanského zákoníku ( 13 ) (Bürgerliches Gesetzbuch, dále jen „BGB“) do pozemkových knih předkupní právo ve prospěch I. Weber.

10.

Notářsky ověřenou smlouvou ze dne 28. října 2009 M. Weber prodala svůj podíl ve výši čtyř desetin společnosti Z. GbR, založené podle německého práva, na jejímž vedení se podílí její syn P. F. Calmetta, advokát usazený v Miláně (Itálie). Podle jednoho z ujednání této smlouvy si M. Weber vyhradila právo od ní odstoupit, platné do 28. března 2010 a podrobené určitým podmínkám.

11.

Irmengard Weber, informována notářem, který v Mnichově ověřil uvedenou smlouvu, uplatnila dne 18. prosince 2009 na základě článků 463 a 464 BGB ( 14 ) své předkupní právo k výše uvedenému podílu.

12.

Dne 25. února 2010 I. Weber a M. Weber smlouvou uzavřenou před týmž notářem výslovně uznaly účinné uplatnění tohoto předkupního práva a dohodly se na převodu nemovitosti na I. Weber, za tutéž cenu, jako byla cena sjednaná v kupní smlouvě podepsané M. Weber a společností Z. GbR. Zřejmě se obě dohodly, že notář neprovede zápis o převodu vlastnictví k nemovitosti do pozemkových knih dříve, než se se M. Weber vzdá svého práva odstoupit od smlouvy plynoucího ze smlouvy ze dne 28. října podle § 873 odst. 1 BGB ( 15 ) a § 19 zákona o pozemkových knihách (Grundbuchordnung) ( 16 ). Dne 2. března 2010 zaplatila I. Weber dohodnutou kupní cenu, tj. 4 miliony eur. Dopisem ze dne 15. března 2010, M. Weber prohlásila, že uplatňuje zmíněné právo odstoupit od smlouvy.

13.

Návrhem ze dne 29. března 2010, oznámeným I. Weber dne 11. května 2010, podala společnost Z. GbR k Tribunale ordinario di Milano (civilní soud v Miláně) žalobu proti I. Weber a M. Weber, jíž se domáhala zjištění neplatnosti výkonu předkupního práva I. Weber, jakož i platnosti smlouvy uzavřené mezi M. Weber a touto společností.

14.

Dne 15. července 2010 podala I. Weber žalobu k Landgericht München I, jíž se domáhala, aby bylo M. Weber uloženo poskytnout souhlas k zápisu jí vlastněných čtyř desetin dané nemovitosti ( 17 ). M. Weber vznesla vůči této žalobě námitku a dovolávala se in limine litis existence překážky litispendence z důvodu sporu projednávaného před zmíněným italským soudem.

15.

Usneseními ze dne 1. dubna 2011 a 23. srpna 2011 Landgericht München I na základě čl. 27 odst. 1 nařízení č. 44/2001 a podpůrně čl. 28 odst. 1 a 3 téhož nařízení přerušil řízení, které před ním probíhalo, vzhledem k řízení vedenému před Tribunale ordinario di Milano, soudem, ke kterému byla podána žaloba jako k prvnímu.

16.

Irmengard Weber podala odvolání k Oberlandesgericht München. Rozhodnutím ze dne 16. února 2012 došlým dne 2. října 2012 se tento soud rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky, přičemž upřesnil, že stanovisko, jež zaujal Landgericht München I, se mu jeví jako opodstatněné:

17.

Z dokumentů, které byly později založeny do spisu, vyplývá, že rozsudkem ze dne 23. května 2013 se Tribunale ordinario di Milano prohlásil za nepříslušný ve prospěch německých soudů ohledně řízení zahájených mezi společností Z. GbR na jedné straně a I. Weber a M. Weber na straně druhé.

18.

Soudnímu dvoru byla předložena písemná vyjádření I. Weber, M. Weber, německé vlády, vlády Spojeného království a švýcarské vlády, jakož i Evropské komise. Na jednání dne 9. října 2013 přednesli své řeči pouze zástupci I. Weber, M. Weber a Komise.

19.

Na úvod připomínám, že jelikož nařízení č. 44/2001 nahradilo Úmluvu ze dne 27. září 1968 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech ( 18 ), výklad ustanovení této úmluvy podaný Soudním dvorem platí rovněž pro ustanovení tohoto nařízení, pokud lze ustanovení těchto nástrojů kvalifikovat jako rovnocenná ( 19 ). V projednávané věci je takováto rovnocennost dána pro veškerá ustanovení, jež tvoří předmět předběžných otázek, jelikož čl. 22 bodu 1 čl. 27 bodu 1 a čl. 28 odst. 1 zmíněného nařízení odrážejí tutéž systematiku jako odpovídající ustanovení Bruselské úmluvy ( 20 ), a navíc mají téměř totožné znění ( 21 ).

20.

Kromě toho zdůrazňuji, že pokládám za nezbytné přeskupit předběžné otázky a pojednat o nich v jiném pořadí, než je to, které zvolil předkládající soud. Konkrétně svou analýzu započnu třetí otázkou, která se týká výlučné příslušnosti stanovené v čl. 22 bodu 1 nařízení č. 44/2001, a poté přistoupím ke čtvrté otázce, jež má vyjasnit účinky tohoto ustanovení na pravidlo překážky litispendence stanovené v článku 27 téhož nařízení. Toto pořadí považuji za logické, neboť podle mého názoru v případě, že je vnitrostátnímu soudu přiznána takováto výlučná příslušnost na základě uvedeného nařízení, není povinen zkoumat, zda jsou naplněna hmotněprávní kritéria litispendence, o která se jedná v obou prvních předběžných otázkách ( 22 ), u sporu, který mu byl předložen později. Domnívám se totiž, že za takovéhoto předpokladu nemůže být žádný soud jiného členského státu současně právoplatně příslušný.

21.

Podstatou třetí otázky předkládajícího soudu je, zda je, jak se tento soud domnívá, žaloba na zjištění, že žalovaný platně nevykonal své věcné předkupní právo, jež existuje podle hmotného práva členského státu, ohledně nemovitosti, jež se nachází v tomto členském státě, žalobou týkající se jednoho z „věcných práv k nemovitostem“ podle čl. 22 bodu 1 nařízení č. 44/2001. Pokud bude tato otázka zodpovězena kladně, podléhala by tato žaloba do výlučné příslušnosti přiznané tímto ustanovením soudům „členského státu, na jehož území se nemovitost nachází“.

22.

Konkrétně se dotazuje, zda žaloba směřující k zneplatnění výkonu předkupního práva k nemovitosti nacházející se v Německu, jako je ta, kterou společnost Z. GbR podala k italskému soudu, spadá do působnosti tohoto článku, z čehož by vyplývalo, že v tomto případě jsou výlučně příslušné německé soudy.

23.

Uvádím, že M. Weber tvrdí, že tato předběžná otázka je nepřípustná jednak proto, že předmětem návrhu na nucený zápis do pozemkových knih nejsou věcná práva k nemovitostem ve smyslu čl. 22 bodu 1 nařízení č. 44/2001, protože byl podán k německým soudům, a jednak proto, že je bez významu pro rozhodnutí o přerušení řízení, které by předkládající soud mohl přijmout podle článku 27 a článku 28 uvedeného nařízení ( 23 ).

24.

Z ustálené judikatury však vyplývá, že odmítnutí ze strany Soudního dvora rozhodnout o žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce podané vnitrostátním soudem je možné pouze tehdy, je-li zjevné, že žádaný výklad unijního práva nemá žádný vztah k realitě nebo předmětu sporu v původním řízení, jestliže se jedná o hypotetický problém nebo také jestliže Soudní dvůr nedisponuje skutkovými nebo právními poznatky nezbytnými pro užitečnou odpověď na otázky, které jsou mu položeny ( 24 ).

25.

Tak tomu však v projednávané věci není vzhledem ke skutečnostem předloženým Oberlandesgericht München, z nichž vyplývá, že se žaloba podaná současně k italskému soudu týká platnosti výkonu předkupního práva I. Weber k určité nemovitosti ( 25 ), zatímco žaloba projednávaná v Německu má zkoumat totéž jakožto předběžnou otázku. Jelikož tento soud řádně uvedl důvody, z nichž předložil Soudnímu dvoru svou předběžnou otázku, a jelikož je mu odpovědi třeba, aby mohl rozhodnout o sporu, který mu byl předložen, musí být žádost o rozhodnutí o předběžné otázce považována za přípustnou.

26.

Je třeba uvést, v obecném trendu judikatury k výkladu čl. 16 bodu 1 písm. a) Bruselské úmluvy ( 26 ) musí být kritérium výlučné příslušnosti, jež je stanoveno čl. 22 bod 1 nařízení č. 44/2001, tzn. řízení „jejichž předmětem jsou věcná práva k nemovitostem“, chápáno jako autonomní pojem unijního práva. Z toho vyplývá, že tento výraz je třeba vykládat s odkazem jednak na systematiku tohoto nařízení, jednak na obecné zásady společné vnitrostátním právním řádům ( 27 ). V tomto ohledu zdůrazňuji, že zásada forum rei sitae je pravidlem příslušnosti široce přijímaným ohledně přeshraničních sporů týkajících se věcných práv k nemovitostem, a to jak v právních normách vnitrostátního původu, tak i v normách původu mezinárodního.

27.

Z teleologického hlediska připomínám, že hlavním důvodem existence výlučné příslušnosti přiznané soudům členského státu, kde se nachází dotyčná nemovitost ( 28 ), je zájem na řádném výkonu spravedlnosti, jelikož tyto soudy mají díky své geografické blízkosti nejlepší podmínky pro rozsouzení sporů týkajících se práv k této nemovitosti ( 29 ), jak opakovaně rozhodl Soudní dvůr ohledně Bruselské úmluvy ( 30 ).

28.

Z hlediska systematiky je rovněž jisté, že rozsah pravidla výlučné příslušnosti stanovené v čl. 22 bodu 1 nařízení č. 44/2001 nelze podrobit výkladu širšímu, než vyžadují jeho cíle ( 31 ). To vyplývá ze skutečnosti, že toto ustanovení zavádí výjimku nejen z obecného pravidla příslušnosti obsaženého v čl. 2 odst. 1 uvedeného nařízení – což žalovanému zakazuje obrátit se na soudy v blízkosti jeho bydliště, nenachází-li se dotčená nemovitost v témže členském státě – ale též zvláštních pravidel příslušnosti obsažených v témže nařízení – což zbavuje účastníky řízení možností volby soudu, které jsou v něm stanoveny ( 32 ).

29.

V tomto kontextu již Soudní dvůr přenesením judikatury týkající se čl. 16 bodu 1 písm. a) Bruselské úmluvy podal restriktivní výklad věcné působnosti čl. 22 bodu 1 nařízení č. 44/2001. Pravidlo výlučné příslušnosti „ohledně věcných práv k nemovitostem“ stanovené tímto článkem bylo tedy definováno tak, že „nezahrnuje všechny žaloby týkající se věcných práv k nemovitostem, ale pouze takové žaloby, které spadají do působnosti uvedené úmluvy a zároveň směřují k určení rozsahu, obsahu, vlastnictví nebo držby nemovitosti nebo existence jiných věcných práv k ní a k tomu, aby držitelům těchto práv byla zajištěna ochrana výsad, které vyplývají z jejich právního postavení“ ( 33 ).

30.

Navíc z judikatury ( 34 ) vyplývá, že pro použití čl. 16 odst. 1 písm. a) Bruselské úmluvy nepostačuje, aby se žaloba týkala věcného práva k nemovitosti nebo aby měla spojitost s nemovitostí, ale musí být založena na věcném právu, a nikoliv na závazkovém právním vztahu ( 35 ). Rozdíl mezi věcným právem a osobním právem spočívá ve skutečnosti, že věcné právo, jež se váže ke hmotnému majetku, má účinky vůči všem, kdežto osobního práva se lze dovolávat pouze vůči povinnému. Tyto závěry platí rovněž o čl. 22 bodu 1 nařízení č. 44/2001.

31.

V projednávané věci mám za to, že žaloba, jíž má být zjištěno, že předkupní právo k nemovitosti, jež je zapsáno do pozemkových knih, nebylo řádně uplatněno, jako je žaloba, jež byla podána společností Z. GbR k italskému soudu, u něhož bylo řízení zahájeno jako první, spadá do oblasti působnosti tohoto posledně uvedeného ustanovení. Takováto žaloba vychází totiž z existence určitého preferenčního nároku týkajícího se nemovitosti ( 36 ), a jejím cílem je určit, jaké jsou účinky erga omnes, jež výkon uvedeného práva může vyvolávat ve prospěch jeho nositele, pokud jde o převod nemovitosti, zejména pak vůči třetímu nabyvateli. Jedná se tudíž skutečně o spor týkající se jak věcného práva – nikoli osobního – tak práva k nemovitostem. Mám za to, že výše uvedené úvahy ohledně řádného výkonu spravedlnosti, na kterých je založen zmíněný čl. 22 bod 1, tento výklad podporují.

32.

Proto navrhuji odpovědět na třetí otázku tak, že žaloba týkající se platnosti výkonu předkupního práva k nemovitosti, jako je ta, která byla podána k italskému soudu, u něhož bylo řízení v projednávané věci zahájeno dříve, než u předkládajícího soudu spadá pod pojem „žaloby, jejichž předmětem jsou věcná práva k nemovitostem“ ve smyslu čl. 22 bodu 1 nařízení č. 44/2001.

33.

Čtvrtá předběžná otázka se v podstatě týká vztahů mezi čl. 22 bodem 1 a čl. 27 odst. 1 nařízení č. 44/2001, konkrétně toho, zda první z těchto ustanovení umožňuje výjimku z druhého z nich. Soudní dvůr má totiž rozhodnout, zda v případě souběžných řízení probíhajících ve dvou různých členských státech musí soud, jemuž byla věc předložena později, zohlednit skutečnost, že podle jeho názoru nebude případné rozhodnutí soudu, který zahájil řízení jako první, uznáno v jiných členských státech v souladu s čl. 35 odst. 1 tohoto nařízení, z důvodu nezohlednění výlučné příslušnosti stanovené zmíněným čl. 22 bodem 1 v záležitostech věcných práv k nemovitostem.

34.

Mám za to, že na zmíněnou otázku bude třeba odpovědět kladně. Domnívám se, že tento závěr vyplývá především ze znění článku 27 nařízení č. 44/2001, který převzal znění článku 21 Bruselské úmluvy. Formulace posledně uvedeného ustanovení zaznamenala pozoruhodný vývoj, jejž je třeba vzít v potaz. Před změnou provedenou v roce 1989 ( 37 ) zněl článek 21 tak, že namísto povinnosti prohlásit se nepříslušným mohl soud, u něhož bylo řízení zahájeno později, řízení přerušit pouze tehdy, byla-li zpochybněna příslušnost druhého soudu.

35.

Současný mechanismus působí obráceně, neboť soud, u něhož bylo řízení zahájeno později, má naopak povinnost přerušit řízení „až do doby, než se určí příslušnost soudu, který řízení zahájil jako první“. Z logiky věci však tuto příslušnost nebude možno nikdy určit, je-li soudu, u něhož bylo řízení zahájeno později, přiznána taková výlučná příslušnost na základě předmětu sporu, jako je ta, jež vyplývá z čl. 22 bodu 1 uvedeného nařízení, která má nutně přednost ( 38 ).

36.

Mám za to, že judikatura Soudního dvora týkající se článku 21 Bruselské úmluvy této analýze neodporuje. Rozsudek Overseas Union a další ( 39 ) obsahuje totiž obiter dictum, jež lze chápat a contrario tak, že implikuje, že pokud by soud, u něhož bylo řízení zahájeno později, měl výlučnou příslušnost stanovenou touto úmluvou, konkrétně pak jejím článkem 16 (odpovídajícím článku 22 nařízení č. 44/2001), mohl by zohlednit nedostatek příslušnosti soudu, který zahájil řízení jako první. Přesněji řečeno se v takovém případě soud, u něhož bylo řízení zahájeno později, omezí, jak uvedl generální advokát Van Gerven v téže věci ( 40 ), na přezkum vlastní příslušnosti, která je v daném případě výlučná.

37.

Tento přístup, jenž byl uplatněn v prvotním znění uvedeného článku 21, by měl podle mého názoru a fortiori převážit, pokud jde o článek 27 nařízení č. 44/2001, jehož znění je ještě výslovnější stran nezbytnosti formálně stanovit příslušnost soudu, který zahájil řízení jako první, než bude možno vyvodit veškeré důsledky z výskytu překážky litispendence.

38.

Dodávám, že tato naposled uvedená judikatura je podle mne s takovouto analýzou slučitelná. V rozsudku Gasser ( 41 ), který se týká pozměněného znění článku 21 Bruselské úmluvy, Soudní dvůr rozhodl, že procesní pravidlo obsažené v tomto článku „jasně vychází pouze z chronologického pořadí, v jakém byly podány návrhy na zahájení řízení u dotyčných soudů“. Vyvozuje z toho, že soud, jemuž byla věc předložena později a jehož příslušnost byla uplatňována na základě doložky o určení soudní příslušnosti, musí přesto řízení přerušit, dokud se soud, jemuž byla věc předložena jako prvnímu, neprohlásí za nepříslušný, a to zejména z důvodů právní jistoty ( 42 ).

39.

V této věci se nicméně jednalo o zvláštní případ výlučné příslušnosti založené na prorogační dohodě, kterou mohli účastníci řízení vypovědět nebo jejíž platnost mohla být napadena ( 43 ), nikoli na příslušnosti přímo spojené s předmětem sporu, jako je tomu v záležitostech věcných práv k nemovitostem podle čl. 22 bodu 1 nařízení č. 44/2001.

40.

Je-li však soud, u něhož bylo řízení zahájeno později, výlučně příslušný ( 44 ) na základě naposled uvedeného ustanovení, bylo by podle mého názoru nevhodné, aby přerušil řízení, jež u něj probíhá, na základě čl. 27 odst. 1 téhož nařízení, a čekal na rozhodnutí soudu, u něhož bylo řízení zahájeno jako první, protože tento naposled zmíněný soud se nemůže platně prohlásit za příslušný, a tudíž rozhodnout o meritu věci projednávané v souběžném řízení. Jiný přístup by vedl ke zvýhodnění tzv. „negativních určovacích“ žalob, jež by mohly být podány zneužívajícím způsobem jako první, a to pouze s cílem obejít výlučnou příslušnost soudů jiného členského státu, tzn. státu, ve kterém se nachází nemovitost, jíž se týká spor.

41.

Systematika, do níž zapadá čl. 27 odst. 1 nařízení č. 44/2001, hovoří ve prospěch výkladu, který navrhuji. Podle článku 25 téhož nařízení mají totiž povinnost prohlásit se nepříslušným všechny soudy členských států s výjimkou těch, na jejichž území se nachází nemovitost, jež je dotčena sporem týkajícím se věcných práv ( 45 ). Kromě toho je v souladu s čl. 35 odst. 1 a čl. 45 odst. 1 uvedeného nařízení jisté, že by rozhodnutí, jež by bylo vydáno soudem, který zahájil řízení jako první bez ohledu na pravidlo příslušnosti stanovené ve zmíněném čl. 22 bodu 1, nebylo uznáno ani vykonáno v jiných členských státech. Skutečnost, že by soud, u něhož bylo řízení zahájeno později, který je výlučně příslušný, přerušil za takovýchto okolností řízení, by vedla jen k pouhé ztrátě času, a tudíž by byla v rozporu s požadavkem řádného výkonu spravedlnosti.

42.

Domnívám se však, že aby mechanismus stanovený ve zmíněném čl. 27 odst. 1 nebyl zbaven užitečného účinku, takovéto potvrzení vlastní výlučné příslušnosti soudem, u něhož bylo řízení zahájeno později, ke škodě přednosti přiznané v zásadě soudu, u něhož bylo řízení zahájeno jako první, by mělo být omezeno na případy, kdy existuje možnost spolehlivé prognózy uznání a výkonu bez rizika vydání vzájemně si odporujících rozhodnutí. Stejně jako vláda Spojeného království a švýcarská vláda mám za to, že zmíněná prognóza je možná, neboť tyto spory spadají do oblasti působnosti čl. 22 bodu 1 nařízení č. 44/2001. V tomto přesně vymezeném kontextu nedochází k porušení cíle nařízení č. 44/2001, konkrétně jeho článku 27, tj. předejít souběžným řízením před soudy různých členských států a vzájemně si odporujícím rozhodnutím, jež by z toho mohla vyplynout ( 46 ), neboť je tím snížena pravděpodobnost vydání takovýchto rozhodnutí.

43.

Navrhuji tedy odpovědět na čtvrtou předběžnou otázku kladně, vzhledem k tomu, že v případě, jako je ten, o který se jedná v projednávané věci, nejsou dány dva stejně příslušné soudy, a tudíž neexistuje pozitivní spor o příslušnost, jenž by musel být řešen s použitím ustanovení nařízení č. 44/2001 týkajících se litispendence.

44.

Čtyři další předběžné otázky týkající se čl. 27 odst. 1 nařízení č. 44/2001 ( 47 ) budou přeskupeny tak, aby bylo možno věnovat se především podmínkám, jež musí být naplněny, aby existovala litispendence ve smyslu uvedeného ustanovení (1), a poté důsledkům této případně existence (2).

45.

Podle mého názoru na ně není třeba odpovídat, jestliže podle mého návrhu Soudní dvůr dospěje k závěru, že překážka litispendence ve smyslu uvedeného článku je v projednávané věci vyloučena, jelikož převáží výlučná příslušnost fori rei sitae stanovená v čl. 22 bodu 1 uvedeného nařízení. Mám tudíž za to, že tyto otázky vyžadují, abych k nim, pouze podpůrně, uvedl následující poznámky.

46.

První dvě předběžné otázky se týkají podmínek, za nichž se rozhodne, že je dána překážka litispendence podle čl. 27 odst. 1 nařízení č. 44/2001. Soudní dvůr má zejména rozhodnout, jak je třeba chápat výrazy „zahájení řízení [… ] mezi týmiž stranami“ (a) a „zahájení řízení v téže věci“ (b), jež v tomto ustanovení nejsou definovány.

47.

Na úvod připomínám, že oba tyto výrazy musí být předmětem autonomní definice, tzn. definice oddělené od koncepcí převažujících v tom či onom členském státě ( 48 ).

48.

Podle mého názoru by bylo v rámci výkladu ustanovení nařízení č. 44/2001 týkajících se překážky litispendence třeba zohlednit a contrario přístup zvolený Soudním dvorem v rozsudku Tatry ohledně výkladu paralelního pojmu vzájemná souvislost zahrnující „všechny případy, kdy existuje nebezpečí odporujících si rozhodnutí, i když mohou být tato rozhodnutí vykonána zvlášť a jejich právní následky se navzájem nevylučují“ ( 49 ). Z toho vyvozuji, že litispendence se týká situací, v nichž budoucí rozhodnutí nemohou být vykonána odděleně a jejich právní důsledky se vzájemně vylučují. To je podle mého názoru důvodem existence povinnosti spočívající na soudu, u něhož bylo řízení zahájeno později, přerušit řízení a vyčkat, až bude určena příslušnost soudu, u něhož bylo řízení zahájeno jako první ( 50 ).

49.

Dodávám, že na základě tohoto výkladu je taktéž nutno vyvodit vhodné důsledky ze skutečnosti, že rozsah překážky věci rozsouzené (čili res judicata) rozhodnutí v občanských věcech není v unijním právu harmonizován. Použití ustanovení týkajících se litispendence tudíž není bez obtíží vzhledem k tomu, že litispendence je – podle mého názoru – anticipovanou formou překážky věci rozsouzené rozhodnutí, jež má vydat soud, u něhož bylo řízení zahájeno jako první. Navíc splnění povinnosti přerušit řízení stanovené v čl. 27 odst. 1 nařízení č. 44/2001 nemůže vyžadovat, aby soud, u něhož bylo řízení zahájeno později, znal podrobnosti pravidel občanského práva hmotného i procesního použitelných v členském státě soudu, u něhož bylo řízení zahájeno jako první. Mám za to, že tento soud musí být s to vydat své rozhodnutí na základě spíše technického přezkumu aktů, jež vedly k zahájení souběžně probíhajícího řízení.

50.

Svou první otázkou položenou Soudnímu dvoru chce předkládající soud zjistit, zda lze za řízení „mezi týmiž účastníky“, kterýžto pojem je jedním z kritérií použití čl. 27 odst. 1 nařízení č. 44/2001, považovat dvě souběžná řízení, v nichž jsou ony dvě účastnice v rámci prvního řízení žalovanými, zatímco v rámci druhého je jedna z nich žalobkyní a druhá žalovanou.

51.

Soudní dvůr, který již byl požádán o definici tohoto výrazu v rámci výkladu Bruselské úmluvy, rozhodl, že „totožnost účastníků řízení je třeba chápat nezávisle na jejich postavení v obou řízeních, takže žalobce prvního řízení může být v druhém řízení žalovaným“ ( 51 ), a naopak. Obrácení procesního postavení účastníků řízení v jednom souběžném řízení oproti jejich postavení ve druhém souběžném řízení je tudíž možné.

52.

Bylo též uznáno, že litispendence existuje v případě nikoli úplné, nýbrž jen částečné totožnosti dvou dotčených osob za podmínky, že přinejmenším jeden ze žalobců a jeden z žalovaných prvního řízení přináleží též k žalobcům a žalovaným druhého řízení a naopak“ ( 52 ).

53.

Kromě toho Soudní dvůr, který zvolil zvlášť širokou koncepci tohoto kritéria, v rozsudku Drouot assurances uvedl, že použití ustanovení týkajících se litispendence může být někdy nezbytné i v případě neexistence formální totožnosti účastníků obou řízení, jestliže zájmy dotčených osob jsou natolik totožné a neoddělitelné, že mohou být považovány za téhož účastníka řízení, jelikož „rozsudek vyhlášený proti jednomu z nich by ohledně druhého z nich vytvářel překážku věci rozsouzené“ ( 53 ).

54.

Podle mého názoru by však dosah tohoto rozsudku měl být omezen na případy litis consortium necessarium nebo na obdobné situace, kde v právní rovině neexistuje žádná pochybnost o totožnosti a neoddělitelnosti zájmů účastníků řízení. Je obecným pravidlem, že soud, u něhož bylo řízení zahájeno později, nemůže být povinen zkoumat, zda jsou takováto kritéria naplněna, neboť takovýto postup by si mohl žádat vyslechnutí všech stran sporu, který je projednáván před soudem, u něhož bylo řízení zahájeno jako první, anebo opatření si relevantních důkazů v této věci.

55.

Bez takovéhoto omezení by uplatnění této judikatury vedlo podle mého názoru k riziku odepření spravedlnosti, neboť řízení probíhající ohledně účastníka řízení v prvním členském státě by zabránilo zahájit a dokončit řízení proti jiné osobě v druhém členském státě, i kdyby rozsudek vyhlášený v první věci neměl být v tomto druhém členském státě proti žalovanému v druhé věci vykonatelný ( 54 ). V tomto ohledu je třeba připomenout, že práva zakotvená v článcích 6 a 13 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ( 55 ) a v prvním a druhém pododstavci čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie ( 56 ) jsou individuální práva existující nezávisle na skutečnosti, zda má dotčená fyzická či právnická osoba neoddělitelné nebo totožné zájmy s jinou osobou. Vzhledem k tomu, že jsou tyto osoby různými subjekty práv, třebaže mají společné zájmy, nemůže být jednotlivec legitimně zbaven možnosti, aby byla jeho žaloba bez zbytečných průtahů projednána z důvodu skutečnosti, že jiný jednotlivec je žalovaným před soudem jiného členského státu.

56.

Co se konkrétně týče případu, o který se jedná v projednávané věci, ze znění čl. 27 odst. 1 nařízení č. 44/2001 podle mého názoru vyplývá, že totožnost účastníků ve smyslu tohoto ustanovení vyžaduje, aby byly v obou současně probíhajících řízeních jejich opačnými stranami ( 57 ). Takováto podmínka je rovněž odrazem klasického přístupu občanského řízení, které se zakládá na procesních vztazích binární povahy, kde proti sobě vystupují žalobce a žalovaný, kteří navzájem uplatňují své nároky.

57.

Třebaže podle výše uvedené judikatury mohou být v případě možné litispendence postavení účastníků v souběžných řízeních obrácená, ve znění tohoto ustanovení nic nenaznačuje, že by se mělo použít v situacích, kdy jsou, jako v projednávané věci, obě účastnice řízení v prvním řízení žalobkyněmi nebo žalovanými, ale v druhém řízení je jedna z nich žalobkyní a druhá žalovanou.

58.

Mám za to, že uplatnění pravidla přerušení řízení stanoveného ve zmíněném článku čl. 27 odst. 1 by v takovéto situaci bylo s to ohrozit účinnou soudní ochranu účastníků řízení, zejména právo obhajoby účastnice řízení, která je žalovanou v prvním sporu. Tato účastnice nebude totiž moci účinně hájit své zájmy před soudem, který zahájil řízení jako první, vůči účastníku řízení, který má ve zmíněném sporu rovněž postavení žalovaného, nikoli protistrany.

59.

Navíc by to podle mého názoru vedlo ke kritickému výsledku, co se týče překážky věci rozsouzené a nuceného výkonu rozhodnutí vydaného prvním soudem, ve prospěch jednoho z žalovaných a v neprospěch jeho spolužalovaného. Naopak nevím, proč by v případě kombinace trojúhelníkové situace (A proti B a C) a binární situace (B proti C) nemohla být paralelně vydaná rozhodnutí vykonána odděleně, ani jakým způsobem by jejich právní důsledky vedly k riziku, že se budou vzájemně vylučovat, jelikož tato rozhodnutí v občanských a obchodních věcech nemohou mít subjektivní dosah erga omnes, tzn. širší než právní vztahy mezi žalobcem a žalovaným.

60.

Výklad, jejž navrhuji, je v souladu s hlavním cílem článku 27 nařízení č. 44/2001, jímž je zabránit riziku vzájemně si odporujících rozhodnutí, která tudíž nemohou být vykonána v jiném členském státě ( 58 ), jelikož takovéto riziko za okolností, jako jsou okolnosti projednávané věci, neexistuje. Rozhodnutí vydané německým soudem ohledně M. Weber totiž nevytváří překážku věci rozsouzené, a tudíž nemá závaznou povahu vůči společnosti Z. GbR v Itálii, kdežto naopak v Německu v případě rozhodnutí vydaného italským soudem, který zahájil řízení jako první, tomu tak není. Kromě toho zájmy M. Weber jakožto povinné na základě předkupního práva nejsou totožné se zájmy této společnosti, která je kupujícím nemovitosti, jíž se týká toto právo.

61.

Ze všech těchto důvodů, a oproti tomu, co navrhuje předkládající soud, sdílím názor všech zúčastněných osob, s výjimkou M. Weber ( 59 ), podle něhož žaloby, které byly podány jednak k italským, jednak k německým soudům, nemohou být v projednávané věci považovány za projednávané „mezi týmiž účastníky řízení“ ve smyslu čl. 27 odst. 1 nařízení č. 44/2001. Pokud se tedy Soudní dvůr rozhodne vyjádřit se k první otázce, navrhuji, aby na ni odpověděl záporně.

62.

Svou druhou otázkou chce předkládající soud zjistit, zda byla dvě řízení „zahájena v téže věci“ ve smyslu čl. 27 odst. 1 nařízení č. 44/2001, jestliže se týkají rozdílných návrhových žádání a rozdílných odůvodnění žalob, avšak aby bylo možné v těchto souběžných řízeních rozhodnout, musí být vyřešena stejná předběžná otázka, nebo je v jednom z nich v rámci podpůrných návrhových žádání žádáno rozhodnutí o právním vztahu, který je v druhém řízení významný jako předběžná otázka.

63.

Upřesňuji, že v projednávané věci vyvstává tento problém pouze u kombinace mezi prvním bodem žaloby podané k italskému soudu, který zahájil řízení jako první, a žalobou k německému soudu, která byla podána později.

64.

Dodávám, že na tuto otázku není třeba odpovídat, zejména pokud – jak předpokládám – bude odpověď na první otázku záporná, jelikož kritéria uvedená ve zmíněném článku 27 jsou výslovně kumulativní, a neexistence jednoho z nich stačí k tomu, aby se dospělo k závěru, že pravidlo litispendence, jež stanoví, nebylo za daných okolností použitelné. Podle mého názoru existence totožnosti právního důvodu (kauzy) a předmětu nelze posuzovat nezávisle na otázce, zda existuje totožnost účastníků řízení. [V českém znění čl. 27 odst. 1 nařízení č. 44/2001 se však hovoří jen o „téže věci“ bez rozlišování předmětu a právního důvodu (kauzy). pozn. překl.] Právní důvod a předmět souvisí s objektivním dosahem jak žalob, tak překážek věci rozsouzené budoucího rozhodnutí. Tento objektivní dosah nemůže být širší než subjektivní dosah řízení ve sporech spadajících do oblasti působnosti nařízení č. 44/2001 ( 60 ).

65.

Pouze pro úplnost na úvod zdůrazňuji, že Soudní dvůr ve výše uvedeném rozsudku Gubisch Maschinenfabrik ( 61 ) rozhodl, že „[i] když německá verze článku 21“ Bruselské úmluvy, který je shodný s článkem 27 nařízení č. 44/2001, „výslovně nerozlišuje mezi pojmy ‚předmět‘ a ,právní důvod’, je třeba ji chápat v tomtéž smyslu jako všechny ostatní jazykové verze, které toto rozlišení znají“ ( 62 ). V důsledku toho se bez ohledu na znění druhé otázky, jež zde byla položena, domnívám, že je nezbytné neomezovat odpověď na pojem „předmět“, ale zahrnout do ní i pojem „právní důvod“.

66.

Připomínám, že v souladu s judikaturou pojem „právní důvod“„zahrnuje tvrzené skutečnosti a právní pravidlo, o které se návrh opírá“, zatímco pojem „předmět“„spočívá v účelu daného návrhu“ ( 63 ), tzn. v očekávaném výsledku řízení. Navíc podle tohoto účelového přístupu Soudní dvůr již rozhodl, že totožnost právního důvodu a předmětu není omezena na případy, kdy žaloby podané k dvěma souběžně rozhodujícím soudům mají stejnou formulaci ( 64 ). Zdůraznil rovněž, že za účelem posouzení, zda mají dvě žaloby stejný předmět, je třeba vzít v úvahu pouze nároky případného žalobce v těchto řízeních a vyloučit prostředky obrany uplatňované žalovaným ( 65 ).

67.

Co se týče zvláštní problematiky, o kterou se jedná v projednávané věci, chtěl bych předeslat, že okolnost, že je táž otázka položena ve dvou souběžných řízeních, není podle mého názoru určující pro určení toho, zda mají tyto dva spory tentýž právní důvod a předmět ( 66 ). Mám za to, že totožnost právního důvodu a předmětu musí být zkoumána především ve světle možných účinků na budoucí rozhodnutí soudu, který zahájil řízení jako první. Je tedy třeba se tázat, zda žalovaný v prvním řízení může v druhém řízení ještě něco získat, když měl v prvním řízení úspěch, nebo neúspěch. Jinak řečeno je třeba vzít v potaz, jaký je očekávaný právní důsledek, a na jakém základě by rozhodnutí vydané v rámci prvního sporu vytvořilo objektivní překážku věci rozsouzené před soudem, u něhož bylo řízení zahájeno později.

68.

Postačí konstatovat, že kvalifikace otázky jakožto „předběžné“ by v zásadě měla vyloučit dotčený právní vztah z dosahu pojmu řízení v téže věci ve smyslu čl. 27 nařízení č. 44/2001, jelikož předmět řízení nemůže spočívat pouze v odpovědi na takovouto otázku, jejíž řešení musí mít soud k dispozici dříve, než bude moci buď zamítnout, anebo potvrdit výsledek, jejž si přeje žalobce. To platí nezávisle na skutečnosti, zda předběžná otázka plní v druhém řízení taktéž úlohu předběžné otázky, nebo je součástí podpůrného návrhového žádání.

69.

V tomto ohledu připomínám, že se žaloba podaná k italskému soudu týká především neplatnosti a neexistence účinků uplatnění předkupního práva I. Weber z toho důvodu, že neakceptovala všechny podmínky smlouvy uzavřené mezi společností Z. GbR a M. Weber, a konkrétně právo posledně uvedené odstoupit od smlouvy. Kromě toho společnost Z. GbR podpůrně žádala, aby bylo konstatováno, že I. Weber byla vázána smluvními podmínkami sjednanými mezi touto společností a M. Weber, včetně zmíněného práva odstoupit od smlouvy. Naopak žaloba, která byla podána k německému soudu, měla za cíl získat vynucený souhlas M. Weber se zápisem I. Weber do pozemkových knih jakožto majitelky čtyř desetin nemovitosti v podílovém spoluvlastnictví, kterýžto podíl vlastní M. Weber.

70.

V čistě formální rovině tedy neexistuje totožnost právního důvodu a předmětu mezi těmito dvěma řízeními, ani riziko vzájemně si odporujících rozhodnutí. Existuje však přesah mezi podpůrným důvodem žaloby podané v Itálii a odůvodněním žaloby podané v Německu, co se týče otázky, zda se lze ujednání týkajícího se práva M. Weber odstoupit od smlouvy dovolávat vůči I. Weber. V tomto rozsahu mám za to, stejně jako Komise, že existuje totožnost právního důvodu a předmětu těchto dvou žalob, jež může postačovat vzhledem ke kritériím formulovaným ve výše uvedené judikatuře, která umožňuje odkázat na problematiku, která je jádrem obou těchto souběžných řízení ( 67 ), tzn., v tomto případě, účinnost výkonu dotyčného předkupního práva.

71.

Co se naopak týče právního důvodu, oba spory se podle mého názoru bezpochyby zakládají na týchž skutečnostech, ale žaloby vycházejí ze dvou různých právních aktů, jak uvádí německá vláda. Žaloba společnosti Z. GbR podaná k italskému soudu je totiž založena na smlouvě, kterou uzavřela M. Weber dne 28. října 2009, kdežto žaloba I. Weber podaná k německým soudům je založena na smlouvě, kterou ona sama uzavřela s M. Weber poté, co uplatnila své předkupní právo. Uvádím, že i když předkládací rozhodnutí neupřesňuje právní předpisy, z nichž vycházejí návrhy společnosti Z. GbR ( 68 ), podané k italskému soudu, v každém případě se jeví, že z formulace těchto návrhů vyplývá, že se týkají smluvních vztahů. Naopak předmět sporu projednávaného v Německu vychází z článku 464 BGB ( 69 ) a je vyvozován z věcného práva k nemovitostem. Vzhledem k definici pojmu „věc“ podané Soudním dvorem ( 70 ), která zahrnuje skutečnosti a právní normy, jež jsou uváděny jako základ návrhu, mám za to, že totožnost právního důvodu a předmětu není mezi těmito dvěma řízeními dána, jelikož právní akt, o který se jedná v případě druhého soudu, nevykazuje souvislost se smlouvou dovolávanou v případě prvního soudu, jelikož právní pravidla dovolávaná v prvním a druhém případě nejsou podle všeho stejná.

72.

Konečně chci zdůraznit skutečnost, že jelikož je věcná působnost článku 27 nařízení č. 44/2001 koncipována příliš široce, mohlo by to způsobit obtíže při stanovení hranice mezi tímto článkem a článkem 28 uvedeného nařízení, ne-li ztrátu užitečného účinku tohoto posledně uvedeného ustanovení, jež má za úkol doplňovat ustanovení přechozí v případech řízení, jejichž souběžnost je méně jednoznačná ( 71 ). Ke vztahu mezi těmito dvěma ustanoveními se vrátím v rámci odpovědi na šestou otázku položenou předkládajícím soudem.

73.

V důsledku toho podpůrně navrhuji odpovědět na druhou předběžnou otázku záporně.

74.

Pátá otázka a první část osmé otázky mají společné to, že se týkají účinků vyplývajících z případně potvrzené překážky litispendence, a zejména skutečností, které musí zohlednit soud, u něhož bylo řízení zahájeno později, v rámci svého rozhodnutí o přerušení řízení na základě čl. 27 odst. 1 nařízení č. 44/2001. Tyto otázky se týkají toho, zda je soud, u něhož bylo řízení zahájeno později, povinen před přerušením řízení podle čl. 27 odst. 1 nařízení č. 44/2001 jednak zkoumat námitku účastníka řízení, podle níž se druhý účastník řízení dopustil zneužití práv tím, že již dříve zahájil řízení před soudem jiného členského státu, a pokud tomu tak je, jaké z toho vyplývají důsledky (a), a dále zohlednit právo na soudní ochranu žalobce, který podal žalobu jako druhý (b).

75.

Upřesňuji, že nebude třeba na obě tyto otázky odpovídat, pokud – jak navrhuji – Soudní dvůr zodpoví otázky položené předkládajícím soudem před těmito otázkami, tak, že zmíněný článek 27 není za okolností, jako jsou okolnosti projednávané věci, použitelný.

76.

Na úvod chci zdůraznit, že pátá otázka má podle mého názoru hypotetickou povahu. Týká se totiž případu, kdy žalobce, který podal žalobu k soudu, u něhož bylo řízení zahájeno později, před ním tvrdil, že dřívější zahájení řízení u jiného soudu protistranou (ve znění této otázky „druhý účastník řízení“) bylo zneužívající, a to ještě než se tento soud vyslovil k vlastní příslušnosti.

77.

Jak však namítá M. Weber, souběžné řízení zahájené v Itálii nezahájila ona, ale společnost Z. GbR, která není účastníkem řízení probíhajícího před předkládajícím soudem, v němž jsou stranami sporu I. Weber a M. Weber. Jelikož podle ustálené judikatury ( 72 ) platí, že pokud je odpověď, již by mohl Soudní dvůr podat na tuto otázku, zjevně irelevantní pro rozhodnutí sporu v původním řízení ( 73 ), takže by v tomto ohledu předkládajícímu soudu nepomohla při rozhodování o přerušení řízení podle článku 27 nařízení č. 44/2001, jsem tedy toho názoru, že je tato otázka nepřípustná.

78.

Přesto se k ní vyjádřím, a to pro případ, že by Soudní dvůr považoval za nezbytné o ní rozhodnout.

79.

Ve prospěch kladné odpovědi ( 74 ) lze uvést, že přednostní příslušnost založená pouze na chronologickém kritériu, jako je ta, jež vyplývá z článku 27 nařízení č. 44/2001, vede ke zvýhodnění strany, která se ukázala být rychlejší při podávání žaloby k soudu některého členského státu. Je však dobře známo, že existuje riziko negativních určovacích žalob, jimiž strany, které nejsou v dobré víře, vykonají své právo podat žalobu pouze co nejrychleji za účelem obcházení obvyklých pravidel příslušnosti, zejména pravidel soudů bydliště žalovaného nebo pouze s cílem účelového zdržování ( 75 ). Irmengard Weber tvrdí, že tak je tomu v projednávané věci ( 76 ).

80.

Mám však stejně jako Komise za to, že případné zneužití práva podat žalobu žalobcem, který zahájil řízení jako první před soudem jiného členského státu, nepředstavuje skutečnost, kterou by soud, u něhož bylo řízení zahájeno později, mohl, ne-li dokonce musel vzít v úvahu, jedná-li se o překážku litispendence ve smyslu čl. 27 nařízení č. 44/2001.

81.

Soudní dvůr již totiž rozhodl, co se týče zejména tvrzení o zdržovacích taktikách, jichž se údajně dopustil první žalobce, že by odporovalo jak doslovnému znění, tak systematice a účelu Bruselské úmluvy, kdyby byl její článek 21 (odpovídající článku 27 nařízení č. 44/2001) vykládán v tom smyslu, že by se tento článek neměl použít, kdyby soud, jemuž byla věc předložena jako prvnímu, patřil k soudům smluvního státu (nebo členského státu), které obecně projednávají věci nadměrně dlouhou dobu ( 77 ).

82.

Tento přísný výklad by mohl podle být mého názoru natolik všeobecně rozšířen, aby do něj byla zahrnuta i taková námitka, jako je ta, jež vychází ze zneužití práva podat žalobu jako první, vzhledem ke znění uvedeného článku 27 ( 78 ), který neobsahuje jiné podmínky než ověření totožnosti právního důvodu a předmětu a účastníků řízení, a vzhledem k zásadě vzájemné důvěry v ekvivalenci právních řádů členských států, k jejímž základům patří zejména toto ustanovení ( 79 ). Výhodou zmíněného ověření je, že je objektivní a není předmětem kazuistického posuzování.

83.

Mám tedy podpůrně za to, že by pátá otázka měla být zodpovězena v tom smyslu, že v rámci použití čl. 27 odst. 1 nařízení č. 44/2001 nemůže mít soud, u něhož bylo řízení zahájeno později, povinnost zohlednit námitku žalobce, podle níž protistrana jednala zneužívajícím způsobem tím, že jako první zahájila řízení před soudem jiného členského státu.

84.

První část osmé otázky je v podstatě zaměřena na zjištění, zda musí být článek 27 nařízení č. 44/2001 vykládán v tom smyslu, že soud, u něhož bylo řízení zahájeno později, musí, pokud je povinen použít tento článek, zohlednit kromě cíle zabránit vydání neslučitelných nebo vzájemně si odporujících rozhodnutí ( 80 ) i „právo na soudní ochranu“ nebo „právo na přístup k soudům“ ( 81 ), jež má žalobce, které podal žalobu k soudu, u něhož bylo řízení zahájeno později.

85.

Mám za to, že je vhodné omezit odpověď na výklad odstavce 1 uvedeného článku 27, třebaže takové upřesnění není v této otázce obsaženo. Projednávaná věc se totiž týká případu přerušení řízení soudem, u něhož bylo zahájeno později, na dobu, než bude určena příslušnost soudu, který zahájil řízení jako první ( 82 ), kdežto odstavec 2 téhož článku se týká předpokladu prohlášení se za nepříslušný, když je již zmíněná příslušnost určena.

86.

Poukazuji na to, že předkládající soud je toho názoru, že ochrana práva na přístup právní ochraně nedovoluje odchýlit se od pravidla použitelného v případě litispendence. Tvrdí, že by to odporovalo zásadě vytýčené nařízením č. 44/2001 ( 83 ), podle níž je ochrana jednotlivce zaručena stejně ve všech členských státech ( 84 ), s výjimkou mimořádných okolností ( 85 ), které se však v projednávané věci nevyskytují.

87.

Osobně mám za to, že skutečnost, že je soudu členského státu umožněno in concreto zohlednit právo žalobce na přístup k právní ochraně, je sama o sobě v souladu s právem na účinnou soudní ochranu ( 86 ) zaručenou články 6 a 13 EÚLP, jakož i prvním a druhým pododstavcem čl. 47 Listiny ( 87 ). Upřesňuji, že Soudní dvůr již rozhodl, že základní práva na „na účinnou právní ochranu“ a „na přístup k nestrannému soudu“ ve smyslu tohoto článku Listiny musí být chráněna, včetně ochrany v rámci použití nařízení č. 44/2001 ( 88 ).

88.

Nicméně mám za to, že výklad čl. 27 odst. 1 nařízení č. 44/2001, byť proveden ve světle Listiny, nemůže vést ke změně významu tohoto článku. Tento článek představuje totiž ustanovení čistě technické ( 89 ), jehož použití by podle mého názoru nemělo představovat žádný problém z hlediska článku 47 Listiny, jelikož strany sporu, jenž byl předložen soudu, u kterého bylo řízení zahájeno později, mají z logiky věci, pokud jde o soudní systémy členských států, právo na přístup ke spravedlnosti a záruku, že se jim dostane spravedlivého řízení před soudem, u něhož bylo řízení zahájeno jako první.

89.

Komise zdůraznila, že jakmile jsou splněny omezující podmínky stanovené zmíněným článkem 27, má soud, u něhož bylo řízení zahájeno později, povinnost přerušit řízení, a to i z moci úřední a bez zohledňování jiných skutečností, například účinnosti přístupu žalobce ke spravedlnosti. V tomto ohledu nemá posuzovací pravomoc na rozdíl od pravomoci, kterou mu přiznává čl. 28 odst. 1 tohoto nařízení.

90.

Proto podpůrně navrhuji podat na první část osmé otázky zápornou odpověď.

91.

Tři předběžné otázky týkající se čl. 28 odst. 1 nařízení č. 44/2001 ( 90 ) budou přeskupeny tak, aby bylo nejprve zkoumáno to, zda je toto ustanovení nepoužitelné, nejsou-li splněny podmínky použití čl. 27 odst. 1 tohoto nařízení (1), dále, které skutečnosti může vzít v potaz soud, u něhož bylo řízení zahájeno později, když využívá pravomoci posoudit vhodnost přerušení řízení, jež mu v případě vzájemné souvislosti přiznává zmíněný článek 28 (2).

92.

Podstatou šesté otázky je určit, zda se soud, u něhož bylo řízení zahájeno později, musí před použitím čl. 28 odst. 1 nařízení č. 44/2001 – týkajícího se přerušení řízení v případě vzájemné souvislosti – ujistit, zda se na spor, který projednává, nemusí použít čl. 27 odst. 1 téhož nařízení – týkající se přerušení řízení v případě litispendence – nebo zda se může přímo rozhodnout pro použití uvedeného článku 28, aniž by zkoumal případnou použitelnost uvedeného článku 27 ( 91 ).

93.

Zastávám názor, že odpověď na tuto šestou otázku bude nezbytná pouze v případě, že by Soudní dvůr oproti tomu, co navrhuji, odpověděl na první čtyři předběžné otázky v tom smyslu, že se ustanovení článku 27 nařízení č. 44/2001 v projednávané věci použijí z důvodu totožnosti jak předmětu, tak právního důvodu i účastníků a bez ohledu na případnou výlučnou příslušnost soudu, u něhož bylo řízení zahájeno později, a že tedy tato ustanovení mohou kolidovat s ustanoveními článku 28 téhož nařízení.

94.

Domnívám se, že je vhodné nastolit mezi těmito ustanoveními logický, ne‑li hierarchický vztah, aby tak byla uznána přednost použití zmíněného článku 27 před zmíněným článkem 28 vzhledem k rozdílům, které mezi nimi existují ( 92 ).

95.

Zaprvé mají uvedené články poněkud rozdílné cíle. Oba dva sice obsahují pravidla, jež mají za úkol zabránit v nejvyšší možné míře, aby byla v různých státech vydána vzájemně si odporující rozhodnutí ohledně téhož sporu ( 93 ). Z judikatury Soudního dvora nicméně vyplývá, že neslučitelnost je koncipována pružněji v souvislosti s článkem 28 nařízení č. 44/2001 ( 94 ) než článkem 27 téhož nařízení vzhledem k tomu, že první z nich se snaží jen o usnadnění lepší koordinace soudní činnosti v různých členských státech ( 95 ).

96.

Zadruhé se různí způsoby použití těchto ustanovení. Zatímco použití uvedeného článku 27 požaduje zejména kumulaci faktorů totožnosti právního důvodu a předmětu, použití uvedeného článku 28 je méně náročné. Při neexistenci ověření podmínek vyžadovaných pro litispendenci ve smyslu článku 27, bude tedy možné, aby se na dvě řízení, jež spolu nicméně navzájem dostatečně souvisejí, vztahovalo ustanovení týkající se vzájemné souvislosti, jsou‑li mimoto splněna kritéria obsažená v čl. 28 odst. 3 ( 96 ).

97.

Zatřetí jsou účinky vyvolávané odstavci 1 čl. 27 odst. 1 a čl. 28 odst. 1 nařízení č. 44/2001 navzájem velmi odlišné, třebaže obě ustanovení upravují přerušení řízení ( 97 ). Soud, u něhož bylo řízení zahájeno později, má totiž v případě vzájemné souvislosti prostor pro uvážení ( 98 ), tj. má v tomto případě možnost k vzájemné souvislosti nepřihlédnout a možnost nepřerušit řízení, což neexistuje v případě litispendence, kdy musí nezbytně dojít k přerušení řízení, a to i v případě, že žádná ze stran takovouto námitku nevznesla.

98.

Navíc zdůrazňuji, že Soudní dvůr ve výše uvedeném rozsudku Tatry potvrdil, že otázka, jež mu byla položena ohledně oblasti působnosti článku 22 Bruselské úmluvy (odpovídající článku 28 nařízení č. 44/2001) „vyvstáv[ala] zjevně pouze tehdy, pokud nebyly splněny předpoklady pro použití článku 21 úmluvy [odpovídajícího článku 27 tohoto nařízení]“ ( 99 ). Z toho vyvozuji, že mezi těmito ustanoveními existuje vztah podřízenosti, jelikož se zmíněný článek 28 použije pouze při nepoužitelnosti uvedeného článku 27 ( 100 ).

99.

V důsledku toho navrhuji na šestou otázku odpovědět tak, že použití čl. 28 odst. 1 nařízení č. 44/2001 skutečně předpokládá, že soud, u něhož bylo řízení zahájeno později, dospěl po předchozím ověření k závěru, že kritéria použití čl. 27 odst. 1 téhož nařízení nejsou v rámci před ním probíhajícího řízení splněna.

100.

Vzhledem ke znění této otázky ( 101 ) nicméně upřesňuji, že podle mého názoru není nezbytné, aby se soud, u něhož bylo řízení zahájeno později, formálně vyjádřil cestou výslovného rozhodnutí o nepoužití článku 27 nařízení č. 44/2001 v dotyčné věci. Postačí, aby tento soud, hodlá-li přerušit řízení na základě článku 28 tohoto nařízení, systematicky přistoupil k předchozímu ověření případné použitelnosti uvedeného článku 27.

101.

Podstatou sedmé otázky a druhé části osmé otázky je žádost, aby se Soudní dvůr vyjádřil ke kritériím, která může vzít na zřetel Soud, u něhož bylo řízení zahájeno později, jestliže využije možnost přerušit řízení, již mu přiznává čl. 28 odst. 1 nařízení č. 44/2001, bylo-li již zahájeno řízení u jiného soudu, týkající se souvisejícího sporu. Zatímco první ze zmíněných otázek evokuje řadu konjunkturálních okolností (a), druhá otázka se týká práva na soudní ochranu žalobce, který podal žalobu k soudu, u něhož bylo řízení zahájeno později (b).

102.

Ve své sedmé otázce předkládající soud vyjmenovává čtyři faktory, jež by mohly, ale nemusely být relevantní pro účely posouzení vhodnosti přerušení řízení nebo vydání rozhodnutí soudem, u něhož bylo řízení zahájeno později, při výskytu vzájemné souvislosti, v souladu s čl. 28 odst. 1 nařízení č. 44/2001 ( 102 ).

103.

Znění zmíněného odstavce 1 neobsahuje žádné náznaky odpovědi. Komise tvrdí, že úmyslem zákonodárce nebylo takovýto seznam sestavit. Mám za to, že je tím uvedenému soudu ponechána posuzovací pravomoc, avšak s tou výhradou, že bude ve všech případech respektovat cíl článku 28 tohoto nařízení, jímž je zamezit v zájmu řádného výkonu spravedlnosti v Unii souběžným řízením před soudy různých členských států a rozporům v rozhodnutích, jež by z nich mohly vyplynout ( 103 ).

104.

Podle mého názoru by měl mít soud, u něhož bylo řízení zahájeno později, možnost zohlednit veškeré konkrétní okolnosti, jež mu umožní určit, zda by bylo vhodné přerušit řízení ve věci, která mu byla předložena k projednání ( 104 ). V žádném případě se zde nejedná o to, aby bylo řečeno, že to či ono kritérium má absolutní hodnotu bez ohledu na konkrétní souvislosti, jelikož skutečnost relevantní v jedné věci není nutně relevantní ve věci jiné.

105.

Dodávám, že předkládající soud neupřesňuje, zda se každé z kritérií, ohledně nichž klade otázky Soudnímu dvoru, má zohlednit izolovaně v tom smyslu, že by samo o sobě postačovalo. Podle mého názoru však žádné z nich nemůže být samo o osobě určující. Naopak je třeba, aby soud, u něhož bylo řízení zahájeno později, provedl ponderaci kritérií spočívající ve zvážení všech skutečností, které v projednávané věci hovoří ve prospěch, či v neprospěch přerušení řízení.

106.

Nezávisle na tom, jaký přístup zaujme Soudní dvůr ke zmíněným čtyřem kritériím uvedeným v této sedmé otázce, nelze seznam, který v ní byl sestaven předkládajícím soudem, považovat za vyčerpávající. Na základě čl. 28 bodu 1 nařízení č. 44/2001 lze zohlednit celou řadu dalších faktorů posouzení. Například by bylo možno vzít v úvahu údaje, jakými jsou ty, jež uvádí v této souvislosti německá právní nauka citovaná I. Weber ( 105 ), nebo indicie, které identifikoval, nikoli výlučně, generální advokát Lenz ( 106 ).

107.

První z kritérií uvedených v předkládacím rozhodnutí se týká skutečnosti, že soud, který zahájil řízení jako první, sídlí v členském státě, v němž ze statistického hlediska řízení trvají déle než v členském státě sídla soudu, u něhož bylo řízení zahájeno později. Podle mého názoru takovéto obecné hodnocení soudního systému jiného členského státu nemůže umožnit odchylku od použití čl. 28 odst. 1 nařízení č. 44/2001 ( 107 ), a to vzhledem k zásadě rovnocennosti systémů členských států, z níž toto ustanovení vychází.

108.

Naopak za předpokladu, že by soud, u něhož bylo řízení zahájeno později, in concreto konstatoval, že vzhledem k tomu, že řízení bylo jako první zahájeno v jiném členském státě, vykazuje zjevně nadměrné trvání, mohl by z toho legitimně vyvodit, že v tomto konkrétním případě není vhodné, aby přerušil řízení z důvodu vzájemné souvislosti. V tomto ohledu je třeba per analogiam uvést, že Soudní dvůr již ohledně nařízení č. 2201/2003 připustil, aby soud, u něhož bylo řízení zahájeno později, mohl pokračovat v přezkumu návrhu, uplynula-li přiměřená lhůta pro vyčkání odpovědí na otázky, které formuloval ( 108 ).

109.

Druhé uváděné kritérium se týká případu, kdy soud, u něhož bylo řízení zahájeno později, měl za to, že ohledně daného sporu je vhodné uplatnit právo členského státu, v němž sám sídlí. Podle mého názoru přitom soud, u něhož bylo řízení zahájeno později, nemůže být oprávněn rozhodnout ani o určení práva použitelného na meritum sporu projednávaného před soudem, který zahájil řízení jako první, ani o schopnosti či neschopnosti posledně uvedeného soudu použít dotčené hmotněprávní předpisy ( 109 ).

110.

Třetí uváděné kritérium, průkazně inspirované vyšším věkem obou stran původního sporu, se týká stáří jedné z účastnic řízení. Zdá se mi zřejmé, že tato individuální vlastnost nemůže být zohledněna, jelikož práva a povinnosti vyplývající z působnosti nařízení č. 44/2001 mají takřka bez výjimky neosobní povahu ( 110 ).

111.

Čtvrté a poslední kritérium uváděné v sedmé a poslední otázce se týká vyhlídek na úspěch žaloby před soudem, který zahájil řízení jako první. Nesouhlasím s tím, aby mohl být soud, u něhož bylo řízení zahájeno později, oprávněn rozhodnout na základě předpokládané skutečnosti, jež má nastat v budoucnosti, o výsledku řízení probíhajícího před jiným soudem. Vzhledem k tomu, že zmíněný soud ani nevyslechl všechny účastníky řízení ohledně jejich návrhů v rámci prvního řízení, ani mu nebyly předloženy důkazy, o něž se tito účastníci řízení opírají, odporoval by takovýto postup zásadě řádného výkonu spravedlnosti a základnímu právu na spravedlivý proces.

112.

Druhou částí osmé otázky je Soudní dvůr vyzván, aby rozhodl, zda soud, u něhož bylo řízení zahájeno později, může nebo musí zohlednit ochranu práva žalobce, který k němu podal žalobu, na přístup ke spravedlnosti v rámci použití článku 28 nařízení č. 44/2001, tj. je-li dána vzájemná souvislost mezi řízením probíhajícím před tímto soudem a řízením probíhajícím před soudem jiného členského státu.

113.

Stejně jako v případě první části této otázky mám za to, že ačkoli předkládající soud neupřesnil předmět své žádosti, je vzhledem ke skutečnostem projednávané věci vhodné omezit odpověď na výklad odstavce 1 uvedeného článku 28. Jedinou možností, která zde bude zkoumána, je případ, kdy soud, u něhož bylo řízení zahájeno později, zamýšlí řízení přerušit, a nikoli prohlásit se nepříslušným ( 111 ).

114.

Podle mého názoru může ochrana základního práva hrát při použití čl. 28 odst. 1 uvedeného nařízení významnou úlohu. Na rozdíl od toho, co platí pro čl. 27 odst. 1 téhož nařízení, má totiž soud, u něhož bylo řízení zahájeno později, v tomto rámci posuzovací pravomoc, jež mu umožňuje zajistit, aby nedošlo k závažnému porušení práva žalobce, který k němu podal žalobu, na přístup ke spravedlnosti článku 47 Listiny ( 112 ), v případě, že se rozhodně přerušit řízení. Proto je podle mého názoru vhodné odpovědět na druhou část osmé otázky kladně.

115.

Vzhledem k předchozím úvahám navrhuji Soudnímu dvoru, aby na předběžné otázky předložené Oberlandesgericht München odpověděl takto: