1.

Jádrem projednávané věci je otázka, zda společnost Shell Nederland Verkoopmaatschappij BV a společnost Belgian Shell (společně dále jen „Shell“) přepravovaly odpad tím, že na jednu ze svých provozoven v Nizozemsku dopravily více než 333000 kg ropného produktu vráceného kupujícím v Belgii. Kupující tento ropný produkt nemohl skladovat nebo si jej ponechat, neboť tento produkt měl nesprávné složení náhodně způsobené při jeho nakládání u první přepravy z Nizozemska do Belgie. Rozhodnutí, zda je tento ropný produkt „odpadem“, je v podstatě jedinou otázkou, k níž předkládající soud požádal Soudní dvůr o stanovisko v rámci trestního řízení vedeného proti společnostem Shell pro nesplnění formálních podmínek stanovených unijním a nizozemským právem upravujícím přepravu odpadů ( 2 ).

2.

Článek 3 odst. 1 nařízení Rady (EHS) č. 259/93 ze dne 1. února 1993 o dozoru nad přepravou odpadů v rámci Evropského společenství, do něj a z něj a o její kontrole ( 3 ) stanoví povinnost učinit před provedením přepravy oznámení příslušnému orgánu přijímajícího státu, zatímco čl. 5 odst. 1 nařízení č. 259/93 zakazuje provést přepravu bez povolení. Na obě tyto povinnosti se vztahuje zásada obezřetnosti stanovená v čl. 191 odst. 2 SFEU ( 4 ) a je nesporné, že společnosti Shell přepravu ropného produktu neoznámily příslušným orgánům ani pro ni neměly povolení.

3.

Právní rámec relevantní pro projednávaný spor popisuje souvislost mezi definicí odpadu uvedenou ve směrnici Evropského parlamentu a Rady 2006/12/ES ze dne 5. dubna 2006 o odpadech (vstoupila v platnost dne 17. května 2006) ( 5 ) a povinnostmi zakotvenými v nařízení č. 259/93. Tento právní rámec je následující.

4.

Šestý, devátý a osmnáctý bod odůvodnění nařízení č. 259/93 stanoví:

[…]

[…]

5.

Článek 2 písm. a) bod i) a písm. k) nařízení č. 259/93 stanoví:

„Pro účely tohoto nařízení se:

[…]

[…]

6.

Hlava II nařízení č. 259/93, nadepsaná „Přeprava odpadů mezi členskými státy“, obsahuje kapitolu A, nadepsanou „Odpady určené k odstranění“. Článek 3 odst. 1 nařízení č. 259/93 obsažený v této kapitole stanoví:

„Zamýšlí-li oznamovatel přepravit odpad k odstranění z jednoho členského státu do jiného členského státu a/nebo provést tranzit přes jeden nebo více členských států, aniž je dotčena platnost čl. 25 odst. 2 a čl. 26 odst. 2, oznámí to příslušnému orgánu přijímajícího státu a kopii tohoto oznámení zašle příslušným orgánům odesílajícího státu, příslušnému orgánu pro tranzit a příjemci.“

7.

Článek 5 odst. 1 nařízení č. 259/93 stanoví:

„Přeprava může být provedena teprve poté, kdy oznamovatel obdrží povolení od příslušného orgánu pro příjem.“

8.

Kapitola B obsažená v hlavě II je nadepsána „Odpady určené k využití“. Článek 6 odst. 1 nařízení č. 259/93 stanoví:

„1. Chce‑li oznamovatel zaslat odpad určený k využití, který je uveden v příloze III, z jednoho členského státu do jiného členského státu anebo zaslat tento odpad tranzitem přes jeden nebo více členských států, vyrozumí oznámením příslušný orgán pro příjem a kopie tohoto oznámení zašle příslušným orgánům pro odesílání a pro tranzit, jakož i příjemci, aniž je dotčen čl. 25 odst. 2 a čl. 26 odst. 2.“

9.

Článek 26 stanoví:

„1.   Jakákoli přeprava odpadu provedená:

[…]

se považuje za nedovolenou přepravu.

[…]

5.   Členské státy přijmou odpovídající právní opatření k zákazu a potrestání nedovolené přepravy odpadů.“

10.

Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/12 vstoupila v platnost dne 17. května 2006. Body 2, 3 a 4 odůvodnění této směrnice stanoví:

11.

Článek 1 odst. 1 směrnice 2006/12 stanoví:

„Pro účely této směrnice se rozumí:

[…]

[…]“

12.

Článek 20 směrnice 2006/12 stanoví:

„Směrnice 75/442/EHS se zrušuje, aniž jsou dotčeny povinnosti členských států týkající se lhůt pro provedení uvedených směrnic ve vnitrostátním právu stanovených v části B přílohy III.

Odkazy na zrušenou směrnici se považují za odkazy na tuto směrnici v souladu se srovnávací tabulkou obsaženou v příloze IV.“ ( 7 )

13.

Společnost Shell dne 3. září 2006 naložila na loď tzv. Ultra Light Sulphur Diesel (ULSD) a přepravila jej k belgickému zákazníkovi (Gebr. Carens B. V. B. A., dále jen „Carens“). V době nakládání lodi nebyly nádrže zcela prázdné, v důsledku čehož došlo ke smísení ULSD s methylterc.butyletherem (MTBE).

14.

V důsledku tohoto smísení ULSD neodpovídal sjednaným zvláštním charakteristikám produktu a nemohl být společností Carens použit k původně zamýšlenému účelu, tj. k prodeji jako motorové nafty u čerpacích stanic. Bod vzplanutí směsi byl pro tento účel příliš nízký. Kromě toho podle povolení orgánu ochrany životního prostředí nesměla společnost Carens směs s tak nízkým bodem vzplanutí skladovat. Skutečnost, že došlo ke smísení ULSD a MTBE byla zjištěna až po dodání zásilky společnosti Carens v Belgii. Podle písemného vyjádření Komise přepravila společnost Shell mezi 20. a 22. zářím 2006 dodávku zpět do Nizozemska a nechala jí smíchat, aby novou směs prodala jako palivo. Jak bylo uvedeno výše, společnost Shell před tím, než přepravila zásilku zpět, neučinila oznámení podle nařízení č. 259/93 ani nepožádala o povolení.

15.

Proti společnosti Shell bylo zahájeno trestní řízení před Rechtbank Rotterdam. Podle státního zástupce se ve dnech 20. až 22. září 2006, nebo přibližně v této době, v Barendrechtu nebo Rotterdamu, v každém případě v Nizozemsku, a v každém případě na území Evropské unie, společnost Shell dopustila jednání uvedeného v čl. 26 odst. 1 nařízení č. 259/93 tím, že z Belgie do Nizozemska přepravila na tankeru „Nimitz“ odpad, a to (přibližně 333276 kg) plynového oleje nebo motorové nafty znečištěné MTBE, v každém případě odpad z olejů a v každém případě odpad uvedený pod kódem AC 030 v příloze III nařízení č. 259/93. Tato přeprava se uskutečnila bez oznámení příslušným orgánům nebo bez jejich souhlasu požadovaného nařízením č. 259/93.

16.

S ohledem na výše uvedené položil Rechtbank Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

17.

Písemná vyjádření předložily společnost Shell, nizozemská vláda a Komise. Všechny tyto zúčastněné byly zastoupeny na jednání, které se konalo dne 6. března 2013.

18.

Domnívám se, že právní předpisy a relevantní judikatura v podstatě poskytují jasnou odpověď na otázky obsažené v předkládacím rozhodnutí, i přes délku těchto předběžných otázek. Podstatou problému je, že společnost Shell neoznámila přepravu ropného produktu a nezajistila si povolení, ačkoliv došlo k jeho znečištění neúmyslně.

19.

Směs přepravovaná společností Shell z Belgie do Nizozemska může spadat do několika kategorií uvedených v příloze I směrnice 2006/12/ES, jako například Q2 „Výrobky neodpovídající normě“, Q4 „Látky náhodně rozsypané, ztracené nebo znehodnocené nehodou, včetně všech látek, vybavení atd. znečištěných v důsledku uvedené nehody“ nebo Q12 „Kontaminované látky (např. oleje znečištěné PCB atd.)“ ( 8 ).

20.

Žádný z těchto faktorů není sám o sobě rozhodující, neboť seznam kategorií odpadů uvedený v příloze I směrnice 2006/12 není vyčerpávající. Podle bodu Q16 zahrnuje „veškeré látky nebo produkty neobsažené ve výše uvedených kategoriích“. Kromě toho má seznam pouze orientační povahu, jelikož kvalifikace jako odpad vyplývá především z chování držitele a z významu výrazu „zbavit se“ ( 9 ).

21.

Jedná se však o faktory podporující názor, že látka dotčená v projednávané věci je odpadem. To platí od okamžiku, kdy byl ULSD náhodně znečištěn MTBE, až do chvíle, kdy byl smíchán do nové směsi, jinými slovy byl využit ( 10 ).

22.

Tvrzení společnosti Shell jsou založena na následujících argumentech. Tvrdí, že takové „off‑spec“ výrobky, jako je dotčené znečištěné palivo, nemohou být odpadem, a pokud by byly, bylo by nevyhnutelným následkem nepřiměřené narušení obchodu; že palivo bylo vráceno obžalované na základě povinností uložených smlouvou s kupujícím v Belgii, a nikoli proto, že mělo vlastnosti jako „odpad“; že palivo mělo i nadále hospodářskou hodnotu, tudíž nemohlo být považováno za odpad; že společnost Shell měla v úmyslu výrobek znovu prodat v okamžiku jeho zpětného převzetí v Belgii (buď po jeho novém smíchání, nebo ve stavu, ve kterém byl přepraven z Belgie) a že další prodej tohoto druhu výrobku je v rámci obchodování s ropou běžný; že kupující v Belgii tím, že palivo vrátil, neměl v úmyslu jej odstranit a že v okamžiku, kdy bylo palivo vráceno do Nizozemska, přestalo být odpadem.

23.

Domnívám se, že žádný z uvedených argumentů nenachází oporu v judikatuře Soudního dvora týkající se pojmu „odstraňování odpadů“.

24.

Uvedené argumenty rovněž nejsou přímo relevantní v klíčových otázkách, které vyvstaly v projednávané věci, jež se týká určení i) zda společnost Shell byla „držitelem“ odpadů ve smyslu čl. 1 písm. c) směrnice 2006/12, a to buď jako „původce“, nebo jako právnická osoba, která má odpad ve svém držení, a ii) zda znečištěné palivo bylo „odpadem“ ve smyslu čl. 1 písm. a) směrnice 2006/12, neboť se jednalo o látku nebo předmět spadající do kategorií uvedených v příloze I, kterých se držitel zbavuje nebo má v úmyslu se zbavit nebo se od něho požaduje, aby se jich zbavil.

25.

Navíc se na rozdíl od tvrzení uvedených společností Shell domnívám, že Soudní dvůr by neměl přihlížet k hypotézám, jež neodpovídají skutkovým okolnostem popsaným v žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce. Mám na mysli tvrzení společnosti Shell, že znala složení směsi paliva a věděla o možnosti jejího dalšího prodeje bez smíchání před tím, než náklad opustil Belgii. Nesporná skutečnost, že před dalším prodejem paliva došlo k jeho novému smíchání, podle mého názoru vyjadřuje úmysl společnosti Shell zbavit se tohoto paliva, přičemž nové smíchání samo o sobě představuje jeho využití, řečeno jinak: společnost Shell se tohoto výrobku zbavila. Jinak by byl Soudní dvůr vystaven riziku, že bude odpovídat na hypotetické otázky, které jsou podle ustálené judikatury nepřípustné.

26.

Skutečnost, že znečištěné palivo bylo „off‑spec“, pokud jde o zvláštní charakteristiky uvedené ve smlouvě uzavřené mezi společnostmi Shell a Carens, není relevantní při určení toho, zda toto palivo představuje odpad podle závazného unijního práva o odpadech, jež má veřejnoprávní povahu a nezávisí na vůli smluvních stran. Na tomto místě je třeba připomenout, že dotčená směs paliva obsahuje ULSD a MTBE. Při zacházení s motorovou naftou je třeba vždy počítat s rizikem ohrožení způsobeným únikem do životního prostředí a s rizikem v oblasti požární ochrany. MTBE jako takový je chemická látka, která má v případě kontaktu potenciálně škodlivé účinky na lidské zdraví ( 11 ). Tato rizika jsou zřejmá v situaci, kdy přesné složení směsi vzniklo v důsledku neúmyslného znečištění a přesný charakter této směsi musí být zjištěn na základě následné analýzy.

27.

Poznamenejme rovněž, že podle předkládacího rozhodnutí je nesporné, že společnost Shell i) souhlasila s tím, že společnost Carens vrátí směs paliva, ii) souhlasila s přepravou směsi paliva zpět do Nizozemska a iii) v Nizozemsku ji nechala zamíchat do nové směsi za účelem jejího prodeje jako palivo. Domnívám se, že žádná další diskuse o tom, co společnost Shell mohla udělat, když se dozvěděla o znečištění paliva, nebo co by udělala za jiných okolností, není pro řešení projednávaných právních otázek relevantní.

28.

Jádro projednávané věci spočívá v určení, zda znečištěná látka představuje „odpad“, ale pro vyřešení tohoto sporu je zásadní rovněž výklad pojmů „původce“ a „odstraňování“.

29.

Pojem „původce“ je definován v čl. 1 písm. b) směrnice 2006/12 jako „kdokoli, jehož činností vzniká odpad (‚prvotní původce‘), nebo kdokoli, kdo provádí předzpracování, směšování nebo jiné činnosti, jejichž výsledkem je změna charakteru nebo složení odpadů“. Pojem „odstraňování“ je definován v čl. 1 odst. 1 písm. e) jako „kterýkoli z postupů uvedených v příloze II A“. Tato ustanovení mají být vykládána s ohledem na ustálenou judikaturu týkající se pojmu „odpad“, to znamená, že primárně je třeba dovodit z chování držitele, zda má, či nemá v úmyslu se dotčených látek zbavit ( 12 ).

30.

Skutečnost, že látku lze poskytnout k novému využití za účelem hospodářského zisku nevylučuje, že se jedná o odpad ( 13 ), ani skutečnost, že je tato látka součástí výrobního procesu, nebrání tomu, aby byla považována za odpad ( 14 ).

31.

Tvrzení společnosti Shell založené na tom, že znečištěná směs mohla být bez jakéhokoliv dalšího zpracování údajně dále prodána jako palivo, je tedy nesprávné. Generální advokát Jacobs ve stanovisku ve věci C‑9/00, Palin Granit, uvedl, že složení látky není obecně určující pro rozhodnutí, zda se jedná, či nejedná o odpad. Avšak může být rozhodující pro určení, zda se jedná o nebezpečný odpad, a může sloužit jako indikátor toho, že existuje úmysl nebo povinnost zbavit se této látky ( 15 ).

32.

Rozsah pojmu „odpad“ tudíž závisí na výkladu pojmu „zbavit se“ ( 16 ). Kromě toho z judikatury jasně vyplývá, že pojem „zbavit se“ musí být vykládán způsobem zohledňujícím cíle směrnice 2006/12, kterými jsou ochrana lidského zdraví a ochrana životního prostředí, jakož i cíle politiky životního prostředí EU, aniž je kladen nepatřičný důraz na dopad na obchod, jak tvrdila společnost Shell. Tato politika je zaměřena na vysokou úroveň ochrany životního prostředí a založena na zásadách prevence a obezřetnosti. Při náležitém zohlednění cílů směrnice 2006/12 a čl. 191 odst. 2 SFEU nemůže být pojem „odpad“ vykládán restriktivně ( 17 ).

33.

Podle judikatury Soudního dvora zahrnuje pojem „zbavit se“ odstranění i využití látky nebo předmětu ( 18 ).

34.

Určité okolnosti mohou představovat důkaz o existenci jednání, úmyslu nebo povinnosti zbavit se látky nebo předmětu ve smyslu čl. 1 odst. 1 směrnice 2006/12. Tak je tomu zejména v případě, že použitá látka je zbytkem z výroby, tedy produktem, o nějž jako takový nebylo usilováno ( 19 ). Soudní dvůr tak shledal, že vytěžené úlomky z žulového lomu, které nejsou produktem, o jehož získání těžitel především usiloval, v zásadě představují odpad ( 20 ). To platí i přesto, že neexistuje rozdíl ve fyzické kvalitě nebo v minerálním složení základního kamene, vytěžených úlomků a kamene vytěženého pro obchodní využití ( 21 ).

35.

Soudní dvůr na druhou stranu rovněž shledal, že výrobek, materiál nebo surovina, jež vznikají v rámci procesu výroby nebo těžby, který není určen především k jejich výrobě, může představovat nikoliv zbytek z výroby, ale vedlejší produkt, jehož se podnik nepřeje zbavit, ale který chce v rámci pozdějšího procesu využít nebo uvést na trh za hospodářsky výhodných podmínek bez předchozího procesu zpracování ( 22 ). Nicméně s ohledem na povinnost vykládat pojem „odpad“ extenzivně, aby byly omezeny neprospěšné a škodlivé vlivy, omezil Soudní dvůr použití argumentace týkající se vedlejších produktů na situace, v nichž opětovné použití výrobku, materiálu nebo suroviny bez předchozího procesu zpracování a v rámci probíhajícího výrobního procesu není pouze případnou možností, ale je jistou skutečností ( 23 ).

36.

Vzhledem k tomu, že ke znečištění došlo náhodou, na skutkové okolnosti dotčené ve věci v původním řízení se zjevně nevztahuje výjimka týkající se vedlejších produktů. Judikatura Soudního dvora je jednoznačná. Z pojmu „odpad“ nejsou vyloučeny látky a předměty, které lze způsobem šetrným k životnímu prostředí využít jako palivo ( 24 ). Není relevantní, že látku lze po úpravách opětovně použít ( 25 ).

37.

Domnívám se, že se zásilka sestávající z ULSD, jenž byl neúmyslně smíchán s MTBE, v důsledku čehož má nižší bod vzplanutí, než je povoleno pro motorovou naftu prodávanou u čerpacích stanic, stává odpadem ve smyslu čl. 1 odst. 1 písm. a) směrnice 2006/12 v okamžiku znečištění a zůstává jím až do využití této zásilky smísením nebo do její nové klasifikace pro obchodní účely způsobem, který je objektivně ověřitelný. V projednávané věci se tudíž jednalo o převoz odpadu. Situace by byla jiná pouze v případě, že by se dotyčná směs paliva stala předmětem využití prostřednictvím smísení nebo prodeje třetí osobě na základě dokumentace uvádějící její přesné složení, a to ještě před jejím opětovným naložením v Belgii ( 26 ).

38.

Jelikož se uvedená směs stala „odpadem“ v okamžiku znečištění, byla společnost Shell „původcem“ odpadu podle čl. 1 odst. 1 písm. b) směrnice 2006/12, jakož i „držitelem“ odpadu podle čl. 1 odst. 1 písm. c) téže směrnice. Odpadem byla tato směs i v Belgii, kde se společnost Carens stala jejím držitelem podle čl. 1 odst. 1 písm. c a vzhledem k tomu, že měla povinnost zbavit se znečištěné směsi a že neměla povolení tuto směs skladovat, zbavila se jí tak, že ji vrátila obžalované.

39.

Když společnost Shell převzala palivo zpět, stala se opět držitelem ve smyslu čl. 1 odst. 1 písm. c) směrnice 2006/12, a to jako „původce“ a jako právnická osoba, která má palivo ve svém držení. Povinnost zbavit se tohoto paliva pak tato společnost měla až do okamžiku jeho nového smíchání v Nizozemsku, jež představovalo využití, kterým se tohoto odpadu zbavila. Jinými slovy, znečištěná směs zůstala odpadem po celou dobu této přepravy, jelikož proces využití společnost Shell neuskutečnila před zahájením přepravy zpět do Nizozemska.

40.

Na závěr bych chtěl zdůraznit, že pouhé nevyhovění smluvně sjednaným zvláštním charakteristikám samo o sobě neznamená, že látka nebo výrobek musí být považovány za odpad. Pokud obchodník dodává do restaurací mleté maso, které je směsí hovězího a koňského masa, namísto dohodnutého čistého hovězího masa, může být na základě smlouvy povinen přijmout zpět tuto dodávku, aniž se uvedená dodávka tímto stane odpadem. Vznikl‑li však výrobek v důsledku náhodného znečištění hovězího masa koňským masem během zpracování mletého masa, má povinnost zbavit se tohoto mletého masa a po zjištění jeho přesných charakteristik toto mleté maso buď odstranit, nebo ho překlasifikovat pro obchodní účely, například jako krmivo pro norky nebo jako směs hovězího a koňského mletého masa určeného k lidské spotřebě, pokud splňuje příslušné požadavky stanovené předpisy pro potraviny ( 27 ). Obecně, neúmyslně vyrobená směs představuje prima facie odpad, pokud užití, ke kterému je určena, není bezpečné a její složení není známé. To platí pro výrobky, jako jsou potraviny nebo paliva, jejichž vlastnosti jsou významné pro lidské zdraví a životní prostředí ( 28 ).

41.

Toto mleté maso by tak v období od znečištění do jeho odstranění nebo využití prostřednictvím překlasifikování představovalo „odpad“ podle unijních předpisů týkajících se odpadu, konkrétně výrobek neodpovídající normě, znečištěný v důsledku nehody ( 29 ).

42.

Odpověď, kterou navrhuji, tudíž nevede k nadměrnému narušení běžného obchodního styku na rozdíl od argumentů, které na jednání uvedla společnost Shell, ale klade důraz na náležitou péči, kterou lze očekávat od řádného obchodníka, konkrétně, že každý výrobek znečištěný v důsledku nehody bude považován za odpad.

43.

S přihlédnutím k předchozím úvahám navrhuji Soudnímu dvoru, aby na žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podanou Rechtbank te Rotterdam odpověděl takto:

„Zásilka sestávající z paliva, kterou prodávající převezme zpět a zpracuje smísením za účelem opětovného uvedení na trh z důvodu, že toto palivo bylo neúmyslně smíseno s jinou látkou, a v důsledku toho již nesplňovalo bezpečnostní požadavky, takže kupující tuto zásilku podle povolení orgánu ochrany životního prostředí nesměl skladovat, musí být považována za odpad podle čl. 2 písm. a) nařízení […] č. 259/93 […] od okamžiku neúmyslného znečištění do jejího využití prostřednictvím smísení.“